Ahoj beruško :)
Ráno jsem přes pracovní Skype napsala té mé oblíbené kolegyňce, že jsem včera byla u jednatele, u ředitele a že to se mnou všichni v dobré náladě řešili 🙂 Prý si toho všimla 🙂 A probíraly jsme, jak to říct ještě posledním dvěma kolegyním a kolegovi (všechny mám ráda), se kterými sdílím kancelář. Je nejvyšší čas jim to říct a pak už bude klid. Zbytku podniku to říkat nebudu (protože ani nemusím :). Ale bylo by dobré, kdyby se to zrovna ten kolega, co sedí vedle mě, dozvěděl nejprve ode mě, než od někoho cizího. Poslední tři…
Tak mi kolegyňka slíbila, že ho nějak „naklepne“, dá mi vědět a já už mu to dořeknu 🙂
Řekla jsem jí, co všechno mě teď čeká a ona mi na to řekla: „A nešlo by to nějak uspíšit?“ 🙂 Těší se jako já! 1-2 roky na kompletní přeměnu jí totiž přišla jako docela dlouhá doba 🙂 Což je tedy fakt, ale ono už to za pár měsíců bude jiné 🙂
V papíru pro zaměstnavatele mám napsáno, že byl kromě jiného zahájen RLT (Real Life Test). To je věc, kterou teď řeším, protože v této chvíli mám v práci dveře otevřené, najednou si můžu přijít v čem chci a jak chci… to je ohromná úleva! Ale mám problém s těmi vousky pořád. Ještě, že teď jedu na druhý laser. Zase jich pár zmizí. Jenže celý příští týden je budu mít zase vidět, jak pár dní zůstávají chvíli vidět „spečené“ na tváři, než vypadnou. A nejpozději do začátku února (prostě do mé návštěvy na endokrinologii v polovině února) chci mít už vyřešené neutrální jméno. Ale na matriku chci jako Tereza a to s těmi spečenými vousy na tváři prostě nejde! Ty vousy mě vážně ničí! Potvory jsou to! Nevím o ničem strašnějším, co by mi víc snižovalo ženské sebevědomí.. 🙁
Už i s postavou začínám být spokojená. Padají mi kalhoty a před dvěma dny jsem si musela dát pásek na poslední dírku. Tam jsem zapnutá nebyla několik let…možná tak 10… Přichází čas změnit šatník o jednu velikost menší 🙂 Jupííí! Ještě maličko a budu spokojená úplně.
Když to tak vezmu, tak vousy (a taková hrubší tvář díky těm vousům i pod make-upem) je to jediné, co mi brání se rozlétnout… vykvést… Po hormonech a po ukončení těch laserových procedur v létě by měla být pleť hladší. Přesně jak říkala Andrejka – že jí měla taky takhle hrubou jako já po těch vousech, ale teď už ne. Přála bych si nepoužívat tolik make-up… a vypadat žensky i bez něj… Proto tolik usiluji o hormony co nejdřív. Není na co čekat. Nemám důvod se někde zdržovat. Nepotřebuji už být mužem. Je to pryč. Poslední zbytky mužství neustále upadávají do minulosti (a ještě tak rok upadávat pomaličku budou), než z nich nezbyde (snad) už žádný. Doufám a věřím v to.
A moc ráda bych na tu matriku přišla jako Tereza, abych si ověřila, jak jsem identifikována 🙂 Protože to bude kontakt s veřejností. Přímý kontakt, včetně pohledů do očí, rozhovoru, reakcí… Je potřeba chovat se sebevědomě a být v pohodě 🙂 Vím z vlastní zkušenosti, že jak se chovám k někomu já, tak se chová i on ke mě. Na úřadě se nám ovšem často stávalo, že jsme měli třeba 50 otrávených vzteklých nevonících agresivních a neschopných uchazečů po sobě a když po nich přišel ten jeden chudák vzorný hodný šikovný, tak to chvíli trvalo, než jsme se „přeorientovali“ zase na tu správnou vlnu 🙂 Kolikrát jsem se mu musela omluvit, že jsem na něj byla ošklivá, ale jak je člověk nastartovaný… 🙂
Akorát matrika je zrovna ústav, do kterého vkročím jako Tom (naposledy). Což tu mojí ženskost rozhodně moc nepodpoří…
Dnes jsem volala naší bezpečačce (běžně jí nevolám, spletla jsem si číslo 🙂 Je to strašně fajn veselá paní a taky jí mám ráda. Zvedla to a říká: „Ahoj beruškooo! 🙂 Co potřebuješ!? :)“ To mě ale vážně potěšilo!
Dostala jsem taky další dva termíny k Hance (ten jeden únorový týden bude zase pěkně nabitý a pro mě to budou v práci dost velké nervy, abych to všechno stihla a zvládla. Teď nesmím nic pokazit, protože jsem vedení ujistila, že to nebude mít vliv na můj pracovní výkon. Takže přesčasy, trochu stres a práce i z domova po večerech, ale nějak ten čas dohnat musím.
Když si představím, jak hezky mi teď bylo v Praze, když jsem si to kráčela po ulici v kozačkách… a představila jsem si, že snad za rok budu vypadat ještě víc žensky… že by to snad dokonce i mohlo vyjít, abych byla jednou správně identifikována 🙂
Ten pocit na správné straně je jedinečný. Až donedávna (před dvěma lety) to byly jen střípky, které jsem se snažila urvat z toho klučičího života… utéct… každý den jsem utíkala… během dne několikrát v myšlenkách a pak doopravdy, když jsem byla doma a snažila se využít každou chvilku, kdy jsem byla sama… Na druhou stranu jsem ale měla doma taky to svoje malé štěstíčko a (tehdy ještě) milovanou manželku, které teď nemám.
Píší mi lidé, co řeší to, co řešila já. Děti a rodiny. Své první kroky, které ještě nenastaly. Výčitky a bolest, kterou musí denně překonávat, ale kterou jim vynahrazuje právě rodina. Nemohou ode mě čekat, že se je nebudu snažit přetahovat na tu svojí stranu. Jsem už jednou nohou na ní a je tu tak krásně, že se nechci a nebudu vracet. To nadšení mě táhne dál a oni ho ze mě cítí. Vědí, že stejně nadšení by byli i oni. Že tohle je vysvobození a záchrana.
Někteří z nich mi píší, že to jejich partnerky vědí, jiní zase, že ještě ne… A když je tam ještě to děťátko, tak to je pak vážně jedno z těch nejtěžších rozhodnutí v životě.
Vůbec si netroufám odhadnout, jak bych se chovala, kdyby se ke mě žena i s dcerkou vrátila. Tolik jsem jí milovala a násilně tu lásku ze sebe každý den rvala, až se mi to nakonec povedlo. Teď je mi dobře. Cítím, že bych po nějaké době zase sklouzla sem. Myslela jsem si, že ne. Ale nejde tomu utéct. A neutečou tomu ani ti, co mi píší. Mají na výběr: buď se s tím snažit celý život v sobě bojovat, ale nepřijít o rodinu nebo do toho jít a o tu rodinu přijít. (Prostě tyhle dvě věci dohromady většinou nepůjdou a štve mě to.) Nemůžeme mít všechno. Já měla štěstí. Teď už vím, že to nejhorší období, kdy moje žena rozhodla za mě, bylo vlastně potřebným krokem dostat se dál. Tam, kde jsem teď. A její nenahraditelná a nezměrná ignorace, která mě tak ničila, mě vlastně úžasně pomohla. Jak to najednou vidím jinak! (Jen jsem zvědavá, kdy proběhnou ty fáze rozchodu). Ale je mi to vlastně už jedno. Žádné couvání se nekoná. A ulevilo se mi i proto, že stůj co stůj splašeně už nehledám někoho, vedle koho bych usínala a radovala se. Toužím po tom, ale řeším teď úplně něco jiného. A až to dořeším, budu řešit zase jiné věci 🙂
Tak jsem se tu zase vypovídala a můžu jít psát ještě druhý článek – trochu kratší naštěstí, ale na jeho téma mě přivedla Lenička 🙂 Moje milovaná houslistka, co má moc fajn ženu 😉
4 Comments
Péťa
Ahoj Terezko fousy nikde jsem nebyla na laseru a můžu Ti směle napsat že užje ani řešit nebudu jsem už 5měsíc na hormonech a pleť mám už fakt hodně jemnou a ty fousy taky zjemnily takže při holení a po holení mám tvářičku jak dětskou prdelku dala trocha make upu a je to na pohodu dala jsem dohromady dva skvělé lidi na translidé seznamce měl izerát Marek no a vlétě jsem mu napsala a od začátku jsem věděla že ho chci jen jako kamaráda tak při první schůzce jsem mu to taky řekla protože jsem na holky no a toho Marka jsem seznámila s Janou Prachařovou z ústí nad orlicí zakoukaly se do sebe a už spolu žijí já stále miluju mojí přítelkyni a třeba se časem ukáže že mně bude chtít aspoń v to věřím takže s těmi fousy bych to až tak neřešila a měň šatník a hurá do holčičího světa se vším všudy fousy nefousy to je má rada Péťa
Tereza
Ahoj Péťo 🙂 Já mám ráda ten tvůj optimismus a odvahu 🙂 Už se taky chci pustit tam, kde jsi Ty – jenže Ty jsi 5 měsíců na hormonech – kdybys viděla moje vousy před zamaskováním (i když jsou oholené, jak příšerně prosvítají), tak bys taky nikam nešla 🙂
Péťa
já jsem taky nebyla na hormonech a neřešila jsem fousy od listopadu 2012 do září 2013 nrž jsem dostala hormony od listopadu v dámském a make up a neřešila jsem ale to jsem já taky jsem měla s některými lidmi problém ale neřešila jsem a užívala jsem si to od hned lidi nelidi
Tereza
Péťo, jsem příšerně (až moc) opatrná – bojím se setkání s blbci a tak se těm situacím preventivně vyhýbám, než budu mít aspoň nějakou jistotu… a tu jistotu získám právě tím, že budu chodit mezi lidi já vím :))) Ale stejně je to silnější než já – proto jsem byla ve východních Čechách nebo teď v Praze už tak, jak bych si přála chodit denně 🙂 Já ty vousy bohužel řešit budu ještě chvilku…