Kouzelný prsten

Přišla jsem nadšená z kina, ve kterém jsem byla po 10 letech. A byl to moc hezký zážitek!

 

 

V souvislosti s tím kouzelným dějem jsem si ale něco uvědomila…

 

 

Zaradovaly jste se, že si konečně můžete užít své ženskosti do sytosti?

Převlékaly byste se dál do ženských šatů a chodily tak po městě neviditelné mezi lidmi?

Pokračovaly byste v přeměně až do úplně posledního bodu a potom?

Byl by vám takový prsten k něčemu?

 

Mě ne.

 

Jako Tereza mívám (většinou zbytečně) strach ze společnosti, bojím se pohledů, narážek cizích lidí, ponižování a setkání s lidmi, kteří nám sráží sebevědomí. A přesto bych se nechtěla krásně žensky obléknout, namalovat, učesat dlouhé vlásky a jít ven neviditelná. Co bych z toho měla? Já chci jít ven viditelná!

Přesně, jak mi říkala Anetka, když jsem jí psala o mém nenápadném laku na nehty: „Vždyť důvod, proč si je lakujeme barevně, je právě ten, aby byly vidět!“.

 

Společnost.

Okolí.

Vy všichni, koho denně potkáváme, aniž byste o tom věděli. S kým přicházíme denně do styku při běžných činnostech.

 

Potřebujeme vědět, že jsme ženy. Potřebujeme být identifikovány jako ženy. Ne se skrývat.

 

Ačkoli nejsem žádná exhibicionistka, netěšil by mě život „ve skrýši“.

Nechci se nikomu vnucovat a říkat: „Koukej, já jsem byla muž a teď jsem žena.“ Tak přesně tohle nechci.

Za prvé jsme ženy a vždycky jsme jimi i byly a za druhé pokud už jednou ženami jsme, jiná minulost pro nás neexistuje. Jediné přijatelné řešení v očích společnosti je: být ženou. (Ne mužem, který se ženou stal.)

 

Je zvláštní, jak něco, čeho se tak bojíme, vlastně potřebujeme…

 

 

 

Nai súlë súyuva lannilyannar

(Nechť se vítr opře do vašich plachet)