Jsem cesta, která nikam nevede

Omlouvám se za ne příliš veselý článek, ale netýká se ani tak mě, jako někoho, kdo má své trápení na druhé straně a ne a ne přeskočit na protější břeh, na kterém teď stojím celá rozzářená, veselá, šťastná a v euforii já…

 

Ne všichni máme to štěstí, že můžeme přeskočit už napořád… Někdo nesmí přeskočit nikdy (protože má rodinu, protože má děti, protože má třeba milující manželku…) Někdo je na straně, na které jsem chtěla být já, kdyby se moje manželka ke mě vrátila…

 

Lenička mi poslala básničku, kterou složila a já jí sem chci dát, protože je krásná a přesně vystihuje naše pocity, které prožíváme všichni stejně.

 

 

 

Kdykoliv to čtu, mám v očích slzy.

Chtěla bych jí z toho mého břehu podat ruku a vysvobodit…