Nechápu, nerozumím, nepochopím
Už dvakrát se mi v životě stalo, že jsem celou noc spal s holkou (myšleno vedle ní v nejbližší možné blízkosti), ale k ničemu nedošlo a ta dotyčná pak se mnou přestala komunikovat, přestože jsem situaci vyhodnotil vhodnejší bez sexu. Asi to špatně vyhodnocuju. Proč o tom píšu. Možná takhle špatně vyhodnocuju většinu impulsů a to bude ten problém.
A dnes navíc ponocuju. Budou 4 ráno. Nemůžu spát. Pořád mi v hlavě létají myšlenky na mojí ženu a Kačenku, se kterou teď budeme spolu dva týdny na prázdninách.
Ale bez maminky…
Píšu sice z postele, ale nad obzorem už svítá…
Je čas prázdnin, léto, začíná mi 14tidenní dovolená a i když je dnes neděle, je to poprvé naopak – to ty mi budeš předávat navečer Kačenku, aby byla se mnou! Když bude chtít, celých 14dní! Nemůžu se jí dočkat. Ale současně mám i strach. Jsem na ní sám a to znamená, že jsem jediný, kdo na ní musí dávat pozor 24 hodin denně celých 14 dní. Je ještě malá. Chtěl bych s ní jet k moři – aspoň na pár dní, aby ho viděla. Ale zase sám! 12 hodin v autě, kde ona sedí sama a nemá jí kdo podat pitíčko, nemá jí kdo chytnou za ručičku, když se něčeho lekne a kdyby jí začlo být špatně uprostřed pole v noci, tak musím zastavit a nemůžu dojet do nejbližšího města, protože jí budu muset utěšovat.
Když jí k moři nevezmu (ale zůstaneme jen u naplánovaných výletů tady), můžu taky čekat ještě několik let a moje dcera moře jako dítě vůbec nemusí vidět! Dítě vnímá svět jinýma očima, má radost z jiných věcí, používá své smysly ještě jinak a já můžu čekat, až bude dospělá a k moři si pojede sama? I jako teenager si to moře užije jinak.
Jo, svobodné maminy tohle řeší denně. (Ty ne, ty máš v domě babičku, dědu, ségru… Když potřebuješ, na chvilku Káťu vždycky někdo pohlídá). Když je Kačenka u mě a chci pro něco skočit do obchodu, tak jí nemůžu nechat samotnou. Oblékám jí, nechce se jí, za deset minut jsme zpátky, ale být sám znamená být 24 hodin v pozoru. Když bude špatně mě, tak to bude ještě horší. Mám z toho strach. Ale ten mě nemůže ovládnout. To bych s ní nic během prázdnin neprožil.
Měli bysme být rodina. Měli bysme být spolu a trávit čas taky spolu. Jsou dovolené, sluníčko, modrá obloha.
Udělal jsem všechno proto, aby ses mohla vrátit. Odstranil jsem všechny překážky, všechno je zase jako dřív, snažil jsem se, psal ti dopisy, nikdy jsem se k tobě nechoval ošklivě, bojoval jsem o tebe… pořád se mi líbíš, mám tě rád a Kačenku taky, nabízím ti toho tolik… Vytvořil jsem ideální podmínky pro rodinu, pro život nás třech. Poslední můj zoufalý pokus byla ta květina na silnici. Malý kvítek Kačenka. Zbylé dva ty a já. Vyrůstající z jednoho stonku. To je rodina.
Nerozešli jsme se spolu po měsíci. Bylo to 12 let. A většinu těch let nám to klapalo. Kde je napsáno, že to nemůže znovu vyjít? Kde lidé berou tu jistotu, že když něco skončí, tak to skončí? Vždyť o to teď máme větší šance. Máme tolik možností, jak to udělat jinak, domluvit se, rozhodnout se, obejmout se…
Ale ty se (promiň to slovo) zabedněně řítíš někam, kde všechno postrádá smysl, logiku, lásku, pocity jistoty, důvěry… domov… Možná si to uvědomíš, až si ten svůj vysněný byt kupíš, až ho celý zařídíš a až najednou nebude kam jít, protože budeš v cíli. Já jsem denně ve vysněném bytě, který máme už celý zařízený a nemám kam jít dál. To proto myslím na vás, na rodinu, na všechno, co jsme vybudovali a co nemělo zničit jedno blbé rozhodnutí.
Je mi do breku, mám vztek, chce se mi řvát, mám pocit, že se zblázním, jak nic nepomáhá, jak nemůžu nic, jak nic na tebe nefunguje! Vůbec nic!
Všechno jsi to zazdila. Na několik let, na celý život, Kačence, mě i Tobě.
Nechápu, nerozumím, nepochopím!