Dohasínající plamínky

Dohasínající plamínky v krbových kamnech olizují teplým oranžovým světlem stěny pokoje a vyhrávají tak svůj boj s absolutní tmou pohlcující tohle místo i naše kontury v domě v kopci u lesa, kam chodí srnky okusovat Tvé jahody, netopýři se prolétávají nad korunami stromů a v dáli šumí mezi domky potok, který dal tomuto místu své jméno. Vzduch voní lehce voňavým dřevem, kouřem a vůní Tvých vlasů sestříhaných s tak krásným lesklým postupně ztmavujícím se odstínem hnědé a mahagonové a něžně ovocná vůně ve skleněném čtverečku vedle rozkládací pohovky vyvolává ve mě chuť na něco sladkého. Tvůj svět, Tvůj dotek, Tvá ruka, Tvé rty a slova. Naplňuješ mé hladové oči, ruce i srdce a propletení našich prstů vytváří neskutečnou sílu tohoto okamžiku, který není potřeba přeměňovat ve „vyšší úroveň“, protože jediný dotek nám dává totéž. Uvědomuji si, jak je přítomnost stavem, kdy všechny starosti minulosti i budoucnosti neexistují.

Říkáš mi, jak příjemné je, když se mé povyroslé vousy dotknou tvé tváře a pohladíš mě po nich. Má mužnost stává se něčím tak přirozeným, že mě naprosto nečekaně a spontánně opouští jakákoliv ženskost. Zeptáš se, jestli mám oholené ruce. Přijdou Ti hladké. Nemám. Zvedáš mi tak sebevědomí a připomínáš, jak příjemné je být mužem.

 

K ránu se Tvůj roztomilý beagle s plyšovýma ouškama (konečně) přestane roztahovat ve škvíře mezi námi, kterou jsme vytvořili záměrně, aby tam mohl a abychom my nemohli k sobě. Jako voda zalévá se prázdné místo po něm našimi těly přepaženými jen peřinami, ale s hlavou pod peřinou nespíme… Jakoby to tak bylo od nepaměti. Jakoby naše plány, pocity i prstýnky byly stejné. Několikrát jsem měl pocit, že je to jen sen. Štípla jsi mě. A kdykoliv jsem se Tě dotkl, neucukla jsi. Tvá ruka si sama našla tu mou. Nemusel jsem nic říkat. A sílu Tvého objetí cítím ještě teď. Bojím se napít, abych nesmyl dotek Tvých rtů. A Tvá vůně zůstává v mých myšlenkách celý den.

 

Včera jsem vstal a přišel do práce jako 365 dní předtím. Bez cíle, bez života a bez radosti. Jedinou radostí mi byla Tereza, která na mě tak hezky vykoukla. I Ty jí znáš a respektuješ. Ale už strašně dlouho (že si to ani nepamatuji) jsem měl najednou tak krásný pocit z toho, že jsem mužem. A chtěl jsem ten stav zachovat, chtěl jsem nepřijít přesně o tyhle chvíle v tomhle pokoji. A hlavně – dostal jsem strach z podobné situace, kterou mohla kdykoliv v budoucnu prožít právě Tereza. Co by dělala, kdyby neměla svoji dnešní mužnost? Najednou jí nepotřebuji k tomu, aby mi bylo hezky. Ale už neříkám, že jsem jen Tom. Ona je mojí součástí. Já jsem oba. Nemůžu jednoho nebo druhého zatratit, zadupat, zničit nebo neustále popírat. Nejde o to je rozdělit, o což jsem se tak usilovně pořád snažil nebo se rozhodnout, kdo z nich tedy doopravdy jsem. Jde o to žít s oběma. Já jsem Tom a Tereza. Oba mohou být šťastní, oba mohou mít spokojený život. Jako Tom můžu dál psát o Tereze, o jejích starostech, o světě nesprávných schránek a léčení smutných duší a jako Tereza zase o Tomovi. Snažil jsem se zničit jednoho nebo druhého ve snaze dát někomu vinu. Ale to nešlo.

 

To ráno, když jsem si v práci přečetl e-mail, že můžu přijet, jsem si pořád dokola opakoval: „Nesmím tam přespat, nesmím tam přespat, nesmím tam přespat…“

Měl to být jen krátký rozhovor u kafe (nakonec to bylo u voňavého čaje) s někým, koho jsem už dlouho neviděl.

Ale bylo to až příliš mnoho náhod a souher událostí na to, aby to nemělo žádný význam.
V jedenáct večer jsme jeli spolu ke mě pro čisté tričko a kartáček a ráno už jsem Tě po té krásné nevinné (a krátké) noci vezl do práce.

Šťastný jako kdysi s někým jiným. Štastný jako muž, i když Ti ženy nevadí. A zakoukaný jako před deseti lety. Jen tenkrát jsem Tě k sobě nepouštěl, protože nedokážu být nevěrný.

 

Pokud jakékoliv takovéto zážitky odsunují Terezu do pozadí, nemá (Tereza) šanci na přežití. Tereza je kratochvíle, Tereza je hra, relax a útěk ze zoufalství.

 

 

Jsou síly, které jsou nad všemi ostatními. Pokud nás neovládají, nepohybujeme se na úplném vrcholu, kam nás tyto síly mohou vyzvednout, ale někde dole, uprostřed nebo těsně pod vrcholem. Jakmile nás ale ovládnou, otevřou se nám tím neskutečně krásným výhledem oči. To není zaslepení, tomu se říká láska. Taková je moje definice.

 

Tohle je přítomnost.
Ani minulost, ani budoucnost. Ani konec, ani začátek.
Čas napoví víc.

My sami to rozhodnout nemůžeme, neboť na téhle planetě nejsme sami.

Je mi úplně jedno, že jsem spal tři hodiny.

Je mi úplně jedno, že skáču z jedné identity do druhé.

Je mi úplně jedno, co si kdo myslí.

Tohle se má stát, stejně jako se mělo stát všechno, co se stalo minulý týden, minulý měsíc a minulý rok. To jsou ty fáze, které nemůžeme přeskočit.

To jsou přesně ti lidé, kteří se v našich životech pohybují už několik (mnohdy i desítek) let, známe je víc než kohokoliv jiného a s jistotou můžeme říci, že po celá ta léta jsou nám blízcí a líbí se nám. Psal jsem o tom v článku Teorie o délce vztahu.

 

Nenašel jsem Tě. Ani Tys nenašla mě. Žijeme spolu už vlastně hodně dlouho.

A oba si nosíme v hlavě ten svůj sen, který je úplně stejný.

 

Jdu se celý šťastný díky Tobě vrátit do přítomnosti…

Schovám si tenhle krásný okamžik do tohohle článku navěky.