Půlka života

„Tak jsem dal včera manželce kytku za to, že je se mnou půlku svého života,“ říkal v pondělí kolega mé kolegyni. „Tak strašně jí to potěšilo!“

A hned jí spočítal, kdy bude polovinu svého života se svým partnerem i ona.

O tohle přesně jde. Můžete mít partnerů kolik chcete (pokud na to máte žaludek), ale kolika partnerům můžete dát kytku za to, že je s vámi půlku svého života?

 

„Minulou středu bylo volno, tak jsme se šli projít pod rozkvetlé stromy k jezeru…“

Včera jdu do práce a ráno mi ta samá kolegyně ještě u auta říká: „Dneska jsem měla výbornou snídani. Čerstvé křupavé houstičky, co jsem dostala skoro až do postele…“

Taky jsem vždycky v sobotu ráno vyběhával do pekárny a nosil je domů, aby si holky pochutnaly. Teď už nevybíhám. Odbydu se něčím, co tu je a stačí mi to. Chybí mi ta radost z maličkostí, kterou jsou viděl kolem sebe.

 

Oni si tak povídají, protože je to hezké. Chtějí se s ostatními podělit o tyhle malé velké radosti. Rozumím jim. Jenom mě to teď fakt nebaví poslouchat…

 

Káťa mi v autě pronesla, že by chtěla, abysme byli spolu všichni tři. Abysme se nemuseli střídat v tom, kdo jí zrovna má. Kdykoliv jí předávám mamince, tak se k ní přitiskne a táhne jí k mojí ruce, kterou taky drží. Chce nás spojit. Ale tohle vždycky způsobí maminčin zamračený výraz. Vůbec si tenhle výraz z minulosti nevybavuju. Neexistoval. Vznikl až teď v posledních dvou letech. Mnohem hezčí byl její úsměv, za který jako malá dostala i diplom… Tenhle úsměv už ale neznám.

 

Večer mi přišla sms, co že jsem to zase udělal, že Káťa brečí a nemůže usnout, protože jsem jí řekl, že mi bylo bez ní smutno. A byl oheň na střeše. Ale Ty máš vůči mě permanentní vztek. Vybíjej si ho na mě. Už mi to tolik nevadí, zvykl jsem si na něj… Důležité je, abys u ní byla, když je jí smutno.

Neřekl jsem jí, že mi bylo smutno. Řekl jsem jí, že jsem se těšil, že si pro ní dneska přijedu a budeme spolu, když jsme v neděli odpoledne spolu být nemohli. Byla lítostivá už když jsem pro ní přijel do školky. Občas jsou děti smutné, i když mají oba rodiče u sebe. A před spaním je to ještě horší. Snažil jsem se tu náladu rozpustit a šli jsme na hřiště a pak na trampolínu… v autě jsme ještě dělali blbinky a šklebili se na sebe. To vím, že vždycky pomůže, protože se rozchechtá 🙂 (A já taky). Má právo na to být občas smutná. A o Tobě mluvíme vždycky jen hezky. Nikdy jí proti Tobě úmyslně nevyužiju.

 

Já vím, že to nemá lehké. Nemáme to lehké ani my. Snažíme se co to jde. Učím se, jak s ní mluvit, abych jí neranil ještě víc, ptám se dětské psycholožky (mailem, už k ní nechodím), jak reagovat, jak odpovídat, atd. Otázky typu „Proč nemůžeme být všichni tři jako dřív?“ nebo „Máš rád maminku? Tak proč nejste spolu?“ není jednoduché řešit. Odpovídat? Neodpovídat? Nereagovat? Vysvětlovat? Nejsem dokonalý a jakmile udělám nějaký nedostatek, hned to od tebe schytám, ale já taky chci, aby byla šťastná jako dřív a nemusela řešit tenhle hnus, který minimálně mě a jí zkazil už navěky život :/ A přitom si myslím, že existuje záchrana, ale tyhle dveře jsou pořád zavřené. Nic ti ale nevyčítám. Máš to taky těžké. A nemůžu se pořád dokola omlouvat a litovat svých chyb. Snažím se!