Mě je 22 a nemám děti, přesto chápu to prázdno po holčičce kterou ti manželka bere. Na druhé straně vůbec nechápu že k ní ještě chováš nějaké city, vzhledem k tomu jak vnímáš její chování. Láska je jenom oboustraná, to ostatní není opravdové. Píšeš jen o tom jak je krásná, ale jinak samá negativa – jak je krutá a přehlíží tě. Nemohl bych někoho takového milovat. Na ten návrat k mužskému já bych dal pozor mimochodem. Občas mám pocit jak mě to už přešlo a o měsíc později se zase maluju před zrcadlem 🙂 Každopádně je tvůj příběh zajímavý a smutný. Uvidíme jaký bude dál ten můj…
Já dávám pozor na návraty. Nebráním se ničemu. Jen čekám, co přijde. Co má přijít, ať přijde. Co špatného má přijít, ať odrazím. Život je v našich rukách.
Nerad bych se přirovnával k Tomovi, ale v menší míře možná mám to samý. Po tom, co jsme se rozešli s přítelkyní, můj veškerý elán a nadšení pro věc v podstatě zamrznul. Ačkoliv jsme spolu byli "jen" 2,5 roku, neuvěřitelně jsme si rozuměli a vůbec, ona měla být ta nadosmrti. A co mě zžírá nejvíc je fakt, že vrátit se k sobě nemůžeme, ale bez ní já to prostě neumím. Nevím kde mám hledat nějakou radost. Že mám byt? K čemu, když mi jen připomíná, že jsem sám. V práci? Haha. Koníčky? Jen slabý pokus nemyslet na to všechno. A ty návraty o kterých Kubo mluvíš. Ano přicházejí, ale ta zlost právě na důvod ztráty člověka, kterého nepřestávám milovat, je snadno (velmi snadno) přebije. Často si teď kladu otázku: K čemu to všechno, když mi to štěstí nezajistí? Ale abych nebyl jen negativista. Kdybys měl Kubo chuť poklábosit, napiš na nicolle.cejkova@seznam.cz. Budu rád(a).
[3]: Nicolle, to je totiž něco, s čím nepočítáš, dokud to nepřijde. Myslíš si, že všechno bude fajn. Ale on ten prázdný byt najednou nedává smysl, stejně jako práce, koníčky, celý život…
4 Comments
Kuba
Mě je 22 a nemám děti, přesto chápu to prázdno po holčičce kterou ti manželka bere. Na druhé straně vůbec nechápu že k ní ještě chováš nějaké city, vzhledem k tomu jak vnímáš její chování. Láska je jenom oboustraná, to ostatní není opravdové. Píšeš jen o tom jak je krásná, ale jinak samá negativa – jak je krutá a přehlíží tě. Nemohl bych někoho takového milovat. Na ten návrat k mužskému já bych dal pozor mimochodem. Občas mám pocit jak mě to už přešlo a o měsíc později se zase maluju před zrcadlem 🙂 Každopádně je tvůj příběh zajímavý a smutný. Uvidíme jaký bude dál ten můj…
Tom
Já dávám pozor na návraty. Nebráním se ničemu. Jen čekám, co přijde. Co má přijít, ať přijde. Co špatného má přijít, ať odrazím. Život je v našich rukách.
Nicolle
Nerad bych se přirovnával k Tomovi, ale v menší míře možná mám to samý. Po tom, co jsme se rozešli s přítelkyní, můj veškerý elán a nadšení pro věc v podstatě zamrznul. Ačkoliv jsme spolu byli "jen" 2,5 roku, neuvěřitelně jsme si rozuměli a vůbec, ona měla být ta nadosmrti. A co mě zžírá nejvíc je fakt, že vrátit se k sobě nemůžeme, ale bez ní já to prostě neumím. Nevím kde mám hledat nějakou radost. Že mám byt? K čemu, když mi jen připomíná, že jsem sám. V práci? Haha. Koníčky? Jen slabý pokus nemyslet na to všechno. A ty návraty o kterých Kubo mluvíš. Ano přicházejí, ale ta zlost právě na důvod ztráty člověka, kterého nepřestávám milovat, je snadno (velmi snadno) přebije. Často si teď kladu otázku: K čemu to všechno, když mi to štěstí nezajistí? Ale abych nebyl jen negativista. Kdybys měl Kubo chuť poklábosit, napiš na nicolle.cejkova@seznam.cz. Budu rád(a).
Tom
[3]: Nicolle, to je totiž něco, s čím nepočítáš, dokud to nepřijde. Myslíš si, že všechno bude fajn. Ale on ten prázdný byt najednou nedává smysl, stejně jako práce, koníčky, celý život…