Ještě nejsem ztracená?

Dnes jsem hledala úplně něco jiného – podprsenku 🙂 Ale narazila jsem na tento článek, ve kterém sexuoložka MUDr. Hanka Fifková popisuje své zkušenosti s transsexualitou.

 

Čím dál víc se začínám identifikovat a žít v přesvědčení, že to, čeho chci dosáhnout, je správné…

 

 

Jana je původně otec dvou dětí, manžel a středoškolský učitel. Svou transsexualitu si uvědomoval komplikovaně přes fázi transvestitismu, kdy měl dlouhá léta za to, že jeho problém je v pouhé potřebě občas se převléknout do šatů druhého pohlaví. Oženil se, zplodil děti, ale postupně začal zjišťovat, že převlékání nestačí a že jde o hluboký a trvalý problém týkající se sexuální identity. Jeho žena o všem věděla a pomáhala mu ze všech sil. Rozhodli se spolu, že rodina je pro ně natolik důležitá, že se budou snažit za každou cenu ji uchovat. Myslím si, že se jim to povedlo , byť za cenu velkého sebezapření (a to doslova). Jejich dvě dcery, nyní dospělé, to svému otci mohly oplatit, přinejmenším pochopením a podporou. Jana se s jejich dospělostí rozhodla problém transsexuality vyřešit a nyní je několik měsíců po závěrečné operaci měnící pohlaví z mužského na ženské. Ve svých padesáti letech začíná žít znova, v novém bytě, v novém zaměstnání a snad i časem v novém vztahu. S bývalou manželkou ji pojí hluboké přátelství, dcery jí do nemocnice přinesly květiny s tím, že to je pro ženu ten nejlepší dárek…

 

Josef je otec desetiletého syna, transsexuál, podnikatel a manžel. To, že je transsexuální, si uvědomil, až když již nesl zodpovědnost za manželství, do kterého vstoupil, a za dítě, které se svou ženou přivedl na svět. Rozhodl se, stejně jako Jana, v mužské roli přežívat tak, jak to půjde. Manželka je rovněž o všem informována. Odměnou za to je mu radost ze syna, kterého by nedal za nic na světě. Dovoluje si drobné radosti – užívá malé dávky ženských hormonů, aby měl o trochu větší prsa. Dochází na kosmetiku, kde se učí líčit tak, aby to nebylo poznat. Dochází na depilaci ochlupení celého těla. Obléká se neutrálně. Všechno to ale musí dělat tak, aby se nestal nápadným. Říká, že neví, co bude za deset let. Strašně rád by v ženské roli žil, ale není si jistý, zda to už nebude příliš pozdě.

 

Ivan je transsexuální člověk female to male a má to ještě o něco složitější než většina transsexuálů. Kromě této odlišnosti je menšinový ještě ve své sexuální orientaci – je homosexuální. Žije v ženském těle s manželem, kterému toto tělo vyhovuje. Ivanovi v Ivě zase vyhovuje vztah s manželem jako s mužem. Protože oběma chybělo rodinné zázemí, pojí je nadmíru hluboký a intenzivní vztah. Ale o budoucnosti obou říkají – nevíme, co bude. Jak dlouho bude schopen Ivan potlačovat svou mužskou identitu a jak dlouho bude schopen akceptovat, že se ho jeho manžel dotýká jako ženy, to asi neumí nikdo odhadnout.

 

Na transsexuálních lidech mne fascinuje vůle a síla, s jakou překonávají překážky, o kterých se nám „většinovým“ nemůže ani zdát. Mnozí z nich kromě poruchy identifikace prožili něco navrch – sexuální zneužívání v dětství, hluboké deprese, závislost na alkoholu, ztrátu rodičů, nepovedená manželství, sníženou možnost prosazení a uplatnění v profesi, samotu. Operací se ale zdaleka nic neřeší, nastává období dalších, nových a nečekaných potíží. Nové zaměstnání, nové vztahy, potřeba škrtnout minulost (ale co dělat bez ní?), hledání dalších motivací pro život, když to základní a dominující bylo naplněno. Mají mou úctu.

Co dělat, pokud se mi zdá, že problém transsexuality by mohl být i mým problémem?
• Nevyčítejte si nic, protože za to nemůžete.
• Nestyďte se za nic, protože to není ke stydění.
• Pokud máte zázemí, svěřte se alespoň jednomu člověku.
• V žádném případě neodkládejte návštěvu sexuologa, najdete v něm i člověka, který vám pomůže vnést do všeho větší jasno, najdete v něm i člověka, který vás pochopí.
• Pokud nemáte sexuologa v dosahu, obraťte se na jakoukoli psychologickou poradnu (včetně linek důvěry). Najdete zde přijetí a kontakty na další odborníky.
• Neztrácejte čas.

 

Co dělat, pokud se problém transsexuality týká mého dítěte?
• Nevyčítejte mu nic, protože za to nemůže.
• Nevyčítejte nic ani sobě, ani vy za to nemůžete.
• Vaše rodina se nemusí za nic stydět, smát se vám mohou jenom hlupáci a zakomplexovaní lidé.
• Pokuste se dítě pochopit a neodsuzovat, stálo ho spoustu sil se vám svěřit.
• Neodmítejte ho, možná jste jediným, na koho spoléhá.
• Navštivte spolu s ním odborníka.
• Nemlčte, čeká na vaši odezvu i na vaše otázky.
• Klidně plačte a vztekejte se, je to k vzteku i k pláči, že zrovna vaše dítě má takovou starost.
• Dejte mu najevo, že nadále vaším dítětem zůstává.

 

 

 

Už bych se měla převléknout do klučičích věcí. Alespoň navenek. I vůni si nechávám dámskou. Už jsem to měla udělat před půl hodinou, protože musím do práce na odpolední 🙁 Ale nedokážu to. Snažím se do poslední vteřiny užít si Terezy. Nejradši bych takhle odešla do práce – nebo tam raději už nikdy nepřišla a byla sama sebou. Ale do práce dorazit musím – spolehlivost je věc, kterou oceňuji na druhých nejvíce a sama se snažím být spolehlivá. A navíc jsme tam odpoledne na celý obrovský krám jenom dva (jako vždycky).

 

A já tu ještě sedím.

Zase nebudu stíhat. Zase budu muset jít rychle. Zase přijdu pozdě…