Aktualizováno 17.5. ///

Po osmi letech provozu mého blogu na původní adrese http://otereze.blog.cz byl tento můj blog z neznámých důvodů zablokován, a protože mi provozovatel vyhrožuje dokonce jeho smazáním, konečně mě to aspoň dokopalo přesunout se na svůj vlastní server. Konečně!

Protože jsem ale ve značné časové tísni, přesunula jsem téměř všech 1000 článků sem s velmi provizorním designem. 11700 komentářů a přes 2200 obrázků ve článcích bude také výhledově zprovozněno a doplněny poslední články z roku 2019 + 2020.

Můj blog „otereze“ tedy nemizí (a ani nikdy nezmizí), jen se stěhuju tam, kde jsem sama sobě šéfkou.

S naplněním blogu veškerými doplňkovými texty, obrázky a designem prosím o trpělivost.

Netuším, zda a kdy mi pustí původní blog na http://otereze.blog.cz.

Pokud ano, blog tam ponechám žít paralelně s tímto, nové články už budu dávat ale pouze sem, jelikož na serveru blog.cz je existence dost o nervy a také není možné udržovat paralelně komentáře na obou současně. 🙂

---

Aktualizace 5.5.2020 ve 22.54 h.:

Tento blog na původní adrese otereze.blog.cz byl dnes po mé urgenci opět zprovozněn, takže ponechávám oba dva (tento a tamten) totožné blogy paralelně vedle sebe a je jen na vás, na který budete chodit raději. Aktivní je budu udržovat oba stejně (pokud na původní adrese bude možné ukládat nové články, což nyní stále nejde), než mě blog.cz třeba zase vyhodnotí jako pornografii a vypnou mi ho. 🙂

Momentálně je na staré adrese trošku nepořádek, protože nejprve nešly ukládat nové články, teď zase nejdou smazat a všechny rozepsané mi z ničeho nic zveřejnili.

Zde na nové adrese jsou všechny články v pořádku, ale u článků před rokem 2019 se chybou migrace stále nezobrazuje 2200 obrázků, což ty články dost ochuzuje, takže prosím o trpělivost. Snad to dám tady nějak dohromady, aby se to tu dalo číst.

---

Aktualizace 17.5.2020 h.:

Konečně jsem opravila zobrazování obrázků, které se teď ukazují kompletně u všech článků na tomto blogu.

Tak si dáme po dloooouhatánské době pár fotek. Ať pořád nečteme jenom ta písmenka. Vzpomněla jsem si totiž, jak moc mám ráda, když k někomu přijdu na blog a má tam své vlastní záběry všeho možného, díky nimž se můžu dívat na svět jeho očima. Tohle tedy není všechno možné, ale jsou to fotky z mých loňských říjnových toulek v jednom chladném večeru, takže jen takové obrázkové nálady, které jsem si schovala „na potom“, abych si u nich vždycky vzpomněla, že jsou na světě vždycky lidé, kteří umí studenou dlaň moc pěkně zahřát.

V trávě

A zase mé oblíbené:

„Miláčku, ztrať se

sejdem se v sovách

odraz se o pražce

sám jsem je odminoval.

Miláčku! Ztrať se jenom zčásti

jako nebe za dráty.

Ztrať se jenom zčásti

jako nebe za dráty.“

Tohle je to nebe za dráty.

Jaké to je ztratit se jenom zčásti?

Studené říjnové šmouhy a zima na spadnutí.

Ta zima, která nakonec zimou skoro nebyla, ale to jsme v tu chvíli ještě nevěděli…

Jedna objímací pod rovnoběžkami

Říjnové jablíčko u cesty. Se nám nějak rozvyprávělo. 🙂

A tohle mi přišlo dnes do schránky, takže jsem to vyfotila a dala to hned sem. 🙂

Chtěla jsem jen, abyste to věděly. Že jste jedinečné, i když si myslíte, že ne. Že dokážete víc, než si umíte představit. Ale ta změna nemůže začít nikde jinde, než ve vás…

Nikdy před přeměnou ani na začátku během ní jsem si nemyslela, že takové fotky jednou vzniknou. Neměla jsem tehdy ani ponětí, co všechno úžasného mě čeká. Tak ať je přeměna plná příjemných překvapení i u vás a budete-li mít chuť to někdy vzdát, vzpomeňte si, co vám to toho 11. března psala ta Tereza o tom, že to nejlepší ještě přijde. 😉

Co je život po přeměně?

Život po přeměně je, když…

…můj osobní (striktně netrans, jako všechno kromě tohoto blogu) profil na instagramu náhodně navštíví můj bývalý kolega z práce, kterou jsem ukončila ještě před přeměnou – zarytý stoprocentní „vopravdovej chlap“ drsňák, co nesnáší buziky a „předělaný“, a rozhodne se napsat. 🙂

Konverzaci jsem s chutí rozvíjela a v tom nejlepším jsem se odmlčela…

Au.

Asi jsem mu podle žadonění, počtu srdíček a něžných oslovení ublížila.

Za kompliment, jako správně vychovaná dívka, pěkně poděkujeme. 🙂

Taková maličkost a usmívám se ještě den poté.

To jsem se nějak rozjela s těmi články koncem února. Nějak se nemůžu ukočírovat. Využívám každičké vzácné volné chvilky k tomu, abych si zapsala všecko, co se mi už týdny hromadí v mé hlavě a moc mě to baví. 🙂

Já vím, no, koho to zajímá, co miluju. 🙂 Ale když se tak často dívám na muže a ženy, kolem kterých procházím, na jejich patrné rozdíly v něčem, co všem bylo dáno díky hormonům už od narození, třeba tvář, ale také na jejich patrné rozdíly, které máme získané a dané společenskou normou, jako je třeba oblékání, malování se, nošení účesů, napadá mě pokaždé:

vždyť ta rozmanitost je tak krásná!

A nemyslím jen naši lidskou říši. Myslím tím všechny živočichy a rostliny na této planetě. Nechci, aby se rozdíly mezi muži a ženami stíraly. Nechci, abychom se ničím nelišili. Abychom používali jen jeden „vizuál“ pro muže i pro ženy, jedno unisex oblečení, jen jeden bezrodový jazyk, abychom přikazovali národům, jak mají používat svoji rodnou řeč, abychom náhodou někomu neublížili, protože mezi nimi může být někdo, kdo není ani muž ani žena a není mu rodové rozlišování jazyka příjemné. Jazyky se vyvíjely tisíce let a rodovost slovanských jazyků je jedním z bonusů, které náš jazyk obohacují. Vzpomeňme si, jak dopadl každý pokus o donucení jakéhokoliv národa mluvit jiným jazykem… Oficiálně se sicepoužíval ten nařízený, ale lidé stejně dál mezi sebou mluvili svou starou rodnou řečí a chránili si tak své národní bohatství, ke kterým rozhodně jazyk patří.

Necítím-li se ani jako žena, ani jako muž, pak nenutím milióny lidí měnit svůj rodný jazyk, ale pokaždé, když někam přijdu a nelíbí se mi univerzální generické maskulinum, jde-li to, poprosím, zda by bylo možné tyto rody nepoužívat a volit jinou formu. Já takovému člověku ihned ráda vyhovím, i kdybych byla úřednice nebo pokladní. Nebo to prostě skousnu. Nemohu očekávat, že se kvůli mně změní učebnice češtiny. Důležité přeci je, že lidé, kteří mě znají, přijímají moji nonbinární identitu a hovoří na mě tak, jak si představuju. Od pokladní v Kauflandu to nečekám. Ale rozhodně se na ni nezapomenu ukřivděně zakřenit, když mě idenfitikuje špatně, že.

Snahy o rušení generického maskulina (a to jsem žena, takže by mi mělo vadit, ale prostě nevadí. Jsem o to míň ženou?) mi přijdou absurdní a zbytečné. Nijak mě v životě neomezují a nijak mi nezpůsobuje újmu na mém duševním zdraví, když mi v aule plné studentů a studentek profesor řekne: „Dobrý den, studenti“, místo „dobrý den, studenti a studentky„. Jsem totiž žena a podle feministek profesor oslovil pouze muže, což jim hrozně vadí. Já s tím žít dokážu. Vadí to také některým nonbinárním osobám, které nejsou ani muži ani ženy. Ty profesor neoslovuje vůbec a to je zlé. Znám dvě nonbinární osoby a je jim to jedno.

Různé používání hvězdiček, lomítek a pomlček při vyjadřování obojetnosti rodovosti v jazyce mi spíš způsobují komplikace při čtení a nevidím to jako dobrý nápad plošně takový způsob zavést úplně všude. Nevadí mi, když přijdu na stránky Transparent CZ, kde se tento způsob obourodového zápisu sloves používá. Tam to očekávám a chápu. Ale abych v zastupitelstvu německého města Lübeck schválila, že od teď se nesmí vydávat žádné oficiální dokumenty v generickém maskulinu, protože to diskriminuje ženy, je úplně mimo mé chápání. To, že miluju a podporuju rozmanitost neznamená, že nepodporuju nonbinární a intersex osoby, že nejsem ochotná oslovovat je neutrálně nebo že bych jim bránila vyjadřovat svoji skutečnou identitu, protože sama vím, jak je to nepříjemné, když ze mě dělá někdo někoho, kým nejsem.

„Pohlaví je nástroj pro kategorizaci našeho myšlení: je to způsob, jak v našem životě vytvořit rozdělení a pořádek, a jak přemýšlíme o věcech.“ (historička Soile Ylivuori)

Na druhou stranu můžeme také rozvíjet svoji tělesnou rozmanitost. (TEDtalk, „Stacy Sims: Women are Not Small Men“).

Nic nám nebrání přemýšlet o genderu tak, jak chceme. Je také možné vytvořit tolik různých kategorií pohlaví, kolik chceme. Ženy, muži a všechno mezi tím. Samozřejmě by se někdo také mohl zeptat, jestli vůbec existuje potřeba genderu. „Myslím, že tak, jak říká filozofka Judith Butlerová, genderu se nikdy úplně nezbavíme, mimo jiné kvůli rozmanitosti lidského těla.“

Místo toho je důležité vzít v úvahu to, co chceme. Přála bych si, aby měl každý právo definovat svou genderovou identitu, a aby s ním bylo zacházeno stejně v práci i ve volném čase. Bez jakýchkoli předsudků.

Nejtěžší na dnešní době je, že jakmile se vysloví slovo „transgender“, všichni se hned leknou a mají strach něco udělat, aby to ty transgendery náhodou nepohoršilo. Těch pár, co prý kope za všechny (říkají to přeci), se umí ozvat. Tak jim radši vyhovíme. To je postavené na hlavu. Nebojme se říct svůj názor. Oni jsou jedna skupina, my jsme druhá. Žijeme ve společnosti, ne každý sám v jeskyni. My všichni tu společnost tvoříme. Vy i já, Anča z továrny, dva úžasní pánové, co spolu chtějí vychovávat děti i lidé, kteří netouží někam se zařazovat. Poslouchejme se, vyjadřujme své názory a snažme se dělat si navzájem život snažší. Diktát není a ani nikdy nebyl tou správnou cestou.

Všechny tyhle snahy, včetně feminismu, jsou zahořklé, ukřivděné a neustále si na něco stěžují. Já to tak necítím. Oslavuju svoji ženskost, ráda se raduju a rozhodně si nestěžuju na to, že mi chybí rovnoprávnost. Já tu rovnoprávnost mám.

❀ ✿ ❁

A na závěr opět jeden malý videobonus, aby to vážně nebylo tak vážné. 😊

Bééé, já jsem tak nechtěla psát hned další článek, abych nevypadala moc aktivně. 🙂 Jenže jen jsem dopsala předchozí článek o důležitosti hlasu, objevilo se na FB stránce Transparent CZ anonymně zveřejněné jedno vylité transgender srdíčko s textem, který se přímo týká toho, o čem jsem teď psala.

Někdy to má společnost s námi fakt těžké. :-/

Jak bych tohle okomentovala?

Asi stejně, jako všechny komentáře pod článkem od cisžen (a myslím, že i transžen): „Milá zlatá, vítej v ženském světě!“

Lepší příklad přímo ze života jsem si nemohla přát. Spousta translidí si myslí, že je jim ubližováno, že je něco špatně, že je chyba v jejich „nedokonalé“ přeměně… A zatím?

Nechť je tento článek inspirací pro všechny, co mají pocit, že už pochopili, jaké to je žít život ženy, ale ve skutečnosti o tom ví velké nic, protože se tak nechovají. Stačí být otevřenější, naslouchat, co mi druzí říkají, nebát se pořád všeho tolik, začít už být konečně svobodně tou ženou (zas tak těžké to není – a je nám to navíc přirozené) a nebránit se stále tak ukřivděně všemu v domnění, že něco dělám špatně. Spousta transholek si třeba myslí, bůhví jak jim není ubližováno a zatím to samé běžně zažívají i cisženy. A taky zapomínají, že v tom nemusí vůbec hrát roli to, že jsou transgender.

Ale ony si myslí, že je nikdo nemá rád právě proto, že jsou trans. Děvčata, děvčata… je to pořád dokola. Chápu, že být už někde na druhém břehu je opojné, sladké a nenabažitelné, ale to ještě neznamená, že se na tom břehu orientujeme. Vylezly jsme právě z nejpomalejší bárky na světě (musely jsme si to hezky odpádlovat samy a rukama, protože pádlo nám nikdo nedal) po nejdelší plavbě našeho života připomínající spíš cachtání s nafukovacíma rukávkama ve zdánlivě nekonečném oceánu, v ruce složený diplom z Vysoké školy trpělivosti a máme pocit, že už „je to hotové“.

Tak není, no. 🙂

Každopádně už jen to, že jsme se dostaly sem – na druhý břeh – je opravdu hodno potlesku a gratulací. Za to si každá taková zaslouží obdiv. Byť to ale vypadá jako cíl, je to teprve ten pravý začátek. Začátek cesty po světě, po kterém jsme tak toužily chodit už dávno. Tak s chutí prozkoumejme tuhle holčičí zemi zaslíbenou, pokud nám část ženské přirozenosti nebyla dána do vínku jen tak sama od sebe, jako většině žen, které na tomhle našem společném holčičím břehu žijí už od narození, a které jsou tu jako doma. Taky tu brzo budeme jako doma, nebojte.

A i když na tomhle břehu bulíme, stěžujeme si, občas taky pěkně kopeme a škrábeme, některé z nás křičí i o pomoc (třeba na stránce Transparent CZ), tak jsem si přesto jistá, že se vám tu bude líbit. 🙂 Já bych neměnila. Není to žádná „Transgender země zaslíbená“, ale „Holčičí země zaslíbená“. Tak se připravme. Je to tu ještě lepší, než jste si dokázaly představit.

Nedávno jsem courala po Praze s (cis)kamarádkou Luckou a povídala mi, jak jsou pro ni jako pro biologickou ženu taková setkání s translidmi přínosná. Že si u toho vždycky uvědomí spoustu věcí, které člověku jinak nedocvaknou. Při posledním čtyřhodinovém parádním setkání s Kristiánem u piva se musela smát, protože Kristián vyprávěl, jak to bylo v ženském těle strašné. Jak mu vadilo, že musí pořád něco řešit, rozhodovat, co na sebe, jak se mu měnily nálady, ale to ho otravovalo. Teď, když už má mužské tělo, tak je nesmírně spokojený, protože jediné, co za ten den řeší je, jaké trenýrky si má na sebe ráno vzít. A po zbytek dne klid. 😀

Na to jsem zareagovala podobně, protože mě naopak v mužském těle nevyhovovalo, jak řeším jen ty jedny trenýrky za den a nemůžu se „rozběhnout“. Chtěla jsem lítat a vyprávět a snít a radovat se s toho, že tepláky v obchodě seženu více než ve třech hnusných tmavých barvách. 🙂 Teď, když už můžu, je to moc fajn. Jsem šťastná, že mám přesně to, co Kristián v ženském životě nenáviděl. (Fialové tepláky s kytičkama! :D) Říkala jsem si, jak to všechno teď krásně sedí. Jak jsme oba tím, kým doopravdy jsme a spokojení. Mám moc ráda, když potkám nějakého kluka po přeměně a o tomhle si povídáme. Škoda, že to je tak málo často. Oni kluci totiž nejdou (naštěstí) tak snadno poznat. Ale to je v pořádku. Jsou to přeci kluci. Ne „kluci po přeměně“.

Tak tedy teď už onen zmiňovaný článek, který způsobil, že tu teď sedím a zase sem plácám svoje výlevy. 🙂

„Nejhorší je, že si lidé ani neuvědomují, že někoho svým jednáním šikanují a okolí takové jednání ani neregistruje. Třeba když se mě někdo zeptá, jestli jsem chlap nebo ženská (ano, i dneska se mi to stává). Nechala jsem si kvůli tomu před lety operovat hlasivky, ale výsledek byl prakticky nulový. Ve finále je můj hlas specifický, je můj, osciluje mezi chraplákem Chantal Poulin a nosovým hlasem Ivany Chýlkové. A mně se líbí. Nikoho ale neopravňuje zpochybňovat moje ženství. Nikoho neopravňuje ptát se mě, kolik mě stály „kozy“, už třeba proto, že jsou jenom moje a navíc nejsou umělé.

Existují taky „nevinné“ otázky, jako proč nemám namalované oči/rty nebo nenosím rozpuštěné vlasy nebo nenosím sukně, když jsem ženská. Ptá se někdo cis-žen na něco takového?

Rozum mi říká, že takové kecy nemám poslouchat. Sama považuji posuzování druhých lidí podle nějakých uměle vytvořených standardů, podle hlasu, poprsí, vlasů, oblečení za projev hlouposti a omezenosti. Ale když jsem unavená, když se cítím nějak oslabená, všechno to na mě dolehne a vracím se do minulosti a znovu se ve mně otevře nějaká jáma plná bolesti a smutku. A to je mi 46! Pořád to bolí a pořád je to těžké.

Je toho spousta, co si vyslechnu, s čím se potýkám. Jsem zvyklá většinu takových situací řešit sama. Ale je to vyčerpávající. A tak prostě jednou do roka na měsíc dva zůstanu doma, nemůžu ani chodit do práce a musím vypnout.

Šikana je zlo, které ubližuje a na které musíme poukazovat. Ničí jedinečnost každého z nás, která nemůže rozkvést. Ničí lidské životy.“

Sdílíme post naší přítelkyně, trans ženy, o svých pocitech ohledně šikany a zkušenostech po letech tranzice v ČR. Posíláme

(Foto je pouze ilustrační, zdroj: The Gender Spectrum Collection by Broadly)

Článek je veřejný a můžete si ho přečíst zde na FB: Transparent CZ

Vybrané komentáře:

Nejen Kristýna K. to má v hlavě srovnané. Podle toho, jak čtu ty komentáře, tak si troufám říci, že to s tím naším ženským břehem nebude až tak ztracené. Že se na něm prostě přirozeně pohybuje jen pár ztracených bloumajících jedinců, které ale často ostatní nenechají ztratit se úplně. Díky za tenhle článek i vaše komentáře, holky. Snad se mi taky podaří šířit dál tuhle myšlenku „méně vidět za všem spiknutí a nenávist“.

Mě se (k mému překvapení) už pět let nikdo nezeptal, zdali jsem muž nebo žena. Nikdo se mě taky neptá, jestli ty prsy jsou moje, abych jim taky řekla, že jsou. Nikdo mi neříká, proč nenosím sukně, proč si nemaluju oči… Nejspíš to bude tím, že jak jsem stále nenabažená a mám dovoleno už osm let být ženou v ženském světě, neskutečně ráda si ty oči maluju, nosím šaty a užívám si všech těch dostupných radostí, které mi kdysi nebyly dopřány. Ale souhlasím, že nikomu do toho nic není, když přijdu nenamalovaná ve vytahaných riflích. Nebo jestli ta prsa jsou moje. Na druhou stranu klidně ať se zeptají. Já si s nimi ráda popovídám o čemkoliv. 🙂

Třeba dneska ráno jsem zrovna nepřekypovala sebevědomím, takže jsem na sebe chtěla hodit jen rifle a jít. Takový standard. Ale jak už jsem dávno zjistila, správně vybrané oblečení a péče o sebe dokáže s mým sebevědomím hotové divy. Takže jsem se doslova přemluvila vzít na sebe černé šaty, kozačky, dala jsem si hezky práci s namalováním, do uší hezké náušnice a vyrazila jsem do práce.

Co se pak dělo, bylo skvělé. Já, která jsem ještě ráno chtěla zalézt do kanálu v domnění, že to na mně musí přeci každý poznat (občas mám tyhle mikrodepky :), jsem brzy zjistila, jak je mi hezky. Když jsem pak začala jednat s klienty, mluvila s pokladní v obchodě nebo s kolegy, to bylo fajn, že před nimi neseděla holka, která se dnes ráno odbyla, ale holka, kterou těší hezky se obléknout. Někdy je dobré přemluvit se a vlézt do něčeho pěkného, o čem víme, že nám sluší. Proč asi holky tolik milují taneční? Proč se nevěsty těší do svatebních šatů? Proč máme radost, když vidíme, že jsme krásné? (Joo, krásné jsme i tak, to nám říkají naši partneři a kamarádi. Nepotřebujeme být princeznami, ale tohle všechno je na nic, když to tak vnitřně necítíme a máme sebevědomí na nule.) Je potřeba se občas udělat hezkými i pro nás samotné. Když se ráno vypravím v riflích nenamalovaná do společnosti, neočekávám, že mi někdo pochválí mé šaty a řekne, že mi to sluší. Chci tím dnem jen proplout ve stylu „nechte mě být“. Ale pokud mi tohle opravdu někdo řekne, to se se sebevědomím teprve dějí věci! 🙂 To víme všichni. A kdo ne, tak honem to zjistit.

Ještě do něčeho bych si ale v článku trošku rýpla. Jak paní píše, že je sice spokojená se svým hlasem (což je hezké – a to nemyslím ironicky), ale okolí s ním spokojené není:

„Nechala jsem si kvůli tomu před lety operovat hlasivky…“

To je fajn, no, jenže takhle to ale nefunguje!

Bez práce nejsou koláče. To pro nás platí stonásobně.

Slyšela jsem mockrát na sezení u Hanky hlasy holek, které měly jen operaci hlasivek. Byly to tedy vzácné případy. Po dvou letech stejně hlasivky nenápadně sestoupily zpět o trochu níž, takže bez hlasové terapie byla nějaká operace hlasivek stejně na nic. A jak jsem psala v předchozím článku, frekvence je jen jeden malý kousíček z toho, co tvoří opravdový ženský hlas. Fakt přešít hlasivky o centimetr výš není spásou. Je to jen jeden z krůčků, které můžeme pro sebe udělat. Ale vzhledem k tomu, jak nejistý je výsledek operace hlasivek a jak je nutné potom stejně hlasivky udržovat hlasovou terapií, mi přijde operace hlasivek vhodná jako podpůrný prostředek k získání lepšího hlasu pro ty ženy, které neměly to štěstí a testosteron spustil chudinky hlasivky hodně hluboko. Jenže prostě já slyšela zvukové nahrávky žen před a po hlasové terapii přímo od terapeutky a výsledky po několika měsících byly úžasné. Mezi nimi byly i původně hodně hluboké hlasy. Je jen málo mužských hlasů, které není možné přetvořit na ten správný ženský. Jak řekla v přednášce z předchozího článku Wendy: „Naše hlasy jsou tvořeny chrupavkami, vazy a svaly. Můžeme je tedy trénovat, uplatňovat na ně fyziologické principy a nakonec se z nás mohou stát „vokální atleti“, kteří tímto tréninkem svůj hlas zlepší„. Tak šup do hlasového fitka! 🙂

Na obranu této transženy z článku ale zase musím říct, že zatímco cisženy měly možnost poznat život v ženském těle už od narození spolu se všemi nástrahami, překážkami a těžkostmi, my se pohybujeme „v tomto oboru“ vůči nim o dost kratší dobu, takže je přirozené, že ne vždy dokážeme správně pochopit a naučit se rozpoznat, co je vlastně běžně ženské nebo co je pouze „transgenderové“.

Až mě z toho napadlo založit na FB skupinu, ve které by si tímto způsobem mohly transgender dívky i kluci postěžovat, co se jim na lidech kolem nich nelíbí, co by chtěli třeba změnit na přístupu k nim nebo s čím bojují, a k tomuto tématu by se pak mohly vyjadřovat i jiné osoby, nejlépe cis, které by tak uváděly zase svůj pohled. Vyváženě by se tak mohly spolu porovnat obě strany, což by mohlo přinést něco dobrého oběma.

Ta skupina by se jmenovala třeba „Cislidé radí translidem“.

Nechcete ji někdo založit? Ráda se přidám. Já už si další aktivitu nemůžu do svého malého mozečku přidávat. 🙂

 

A na závěr si pustíme jednu pěknou, úplně novou, písničku. 🙂

(Viděla jsem ten klip od včera, kdy vyšel, asi padesátkrát a plánuju sledovat ho ještě tak stokrát. 🙂

Dovedete si představit, jak by jindy velmi ženská Taylor Swift vypadala jako muž? Né, nejde do přeměny. 🙂 (To by byla bomba, co? Ta její jemná a něžná tvářička plná vousů…) Ale na takovou jednu její menší přeměnu se můžete teď podívat v novém videoklipu, ve kterém je fakt „vopravdovým chlapákem“. 🙂 No jo, zmužnit se jde vždycky snadněji, než zženštit. Já jsem ji tedy na poprvé nepoznala. Má tak krásně chlupaté a svalnaté nohy, chůzi i mužské pohyby, že jsem většinu času pochybovala, že je to ona. I když ji teda prozradily nulové nadočnicové oblouky, což je mojí úchylkou na lidech sledovat. (Vydržte do konce. 🙂

Tohle je fakt skvělý, že Taylor napsala, nazpívala a natočila. Myslím, že se jí celá tahle skladba, text i videoklip fakt povedl.

„Už mě nebaví běhat tak rychle, jak můžu

Přemýšlejíc, jestli bych se tam dostala o moc rychleji, kdybych byla muž

A už mě nebaví jak na mě pořád útočí

Protože kdybych byla chlap, tak bych byla chlap

Řekli by, že dělám byznys, že jsem pracovitá,

Nekroutili by hlavou a neptali se, jak moc si tohle zasloužím

A to, co nosím za oblčení a jestli jsem drzá,

to vše, by bylo odděleno od mých dobrých nápadů a mocných tahů“

Tato skladba je takovým mým vzkazem transpaní, která si na Transparent CZ vylila srdce a také všem budoucím ženám tohoto světa, aby nebyly překvapené, až se jich někdo zase zeptá, třeba proč nemáme namalované oči. Tak abychom se z toho moc nehroutily. 😉 To je prostě ženský svět. Náš svět. Taylor to občas nedává a tak přemýšlí, jaké by to bylo být mužem. 😀 Protože muži to mají jiné, než ženy. A o tom to všecko tady na světě je.

Samu sebe.

Ne ne, nebudu zkoumat, jaké cucáte bonbóny a zda máte svěží dech. 🙂 Je to metafora.

Nenapadlo mě, že tu ještě někdy budu psát o hlase. Už jsem se v tom vrtala mockrát a vždycky zdůrazňovala důležitost našeho člověčího hlasu, který je součástí našeho celkového obrazu. Že můžu vypadat klidně jako Miss Universe, ale jakmile tahle misska promluví hlubokým mužským (nebo jakkoli divným, tedy neočekývaným) hlasem, je všechna její práce na téhle dlouhé a složité cestě okamžitě pryč. S tím máme zkušenost úplně všichni. I lidé, kteří nemají s translidmi vůbec nic společného.

Jak stále vidím kolem sebe, když do místnosti vstoupí žena a s ní i její přirozená ženská energie, charisma, kouzlo, šarm a dokonce i společenský statut, tak se ve chvíli, kdy promluví mužským hlasem, rozplyne jako bublina. Prásk! A můžu zase jít o dům dál. Hlas je totiž stejně důležitou částí našeho já, jako naše tvář, kterou skrýváme, dokud nepromluvíme.

Člověk je růží a vůně květů je jeho hlasem.

Jedno bez druhého může být jen stěží.

Když první lístek květu odloupne se na zem,

v tichosti už potom navždy v trávě leží.

Je to vtipné, protože na tom, jak vypadá naše tvář, si dáváme nesmírně záležet, zkrášlujeme si ji ráno před zrcadlem, někdo ji dokonce mění plastickými operacemi, ale na hlas jsme úplně zapomněly, jak kdybychom ho nikdy nemusely použít. Jako kdyby k nám vůbec nepatřil a ležel odděleně navždy v trávě.

Všichni jsme zažili, jak se nám s úsměvem na tváři najednou otevírají dveře, vrací úsměvy od druhých, zatímco když se tváříme vztekle, nikdo s námi nechce nic mít a radši se klidí z dohledu. Jak potom budeme asi působit na druhé svým hlasem?

Stejně tak, jako je mi nepříjemné, když je můj kolega bručoun a promračí na mě celý den, je mi podobně nepříjemné, když na mě tentýž kolega mluví chraptivým hlasem, mumlá, prská, nevoní, z pusy mu je cítit dehet z cigaret, …chleba si maže způsobem, že do margarínu zaboří své neumyté prsty a pak podává lidem ruku. 🙂 (Reálná „echt chlapská“ zkušenost od pořádnýho chlapáka.)

Takže raději utíkám, protože je mi to nepříjemné, byť je ten člověk sebeschopnější a neměla bych přehlížet jeho schopnosti jen proto, že mi nevoní. Ale prostě mi nevoní. Co s tím mám dělat? (Koupit mu deodorant už jsem zkusila.) Je to tak, že bych se měla zamyslet a změnit se, aby mi to nevadilo? Může si dovolit po mně chtít, abych ho já, jakožto celá tato společnost, přijala takového, jaký je a hodnotila jen jeho schopnosti, když s ním nemůžu trávit ani pět minut v kuse v jedné kanceláři? Když se dokonce rozhoduju, že kvůli němu změním práci?

A kdo tohle dokáže? Vy to dokážete? Rozhodnout se přijmout nového kolegu, který sice nevoní, neusmívá se, chraptí a je nepříjemný morous, ale je to dobrák od kosti a udělá dvakrát víc práce, než ten voňavý hezký kolega, co rozdával úsměvy už u prvního pohovoru, je veselý a je s ním fajn, jenže je pomalejší?

Kdybych byla přímo majitelka firmy, měla bych si vybrat toho schopnějšího. Já s ním přeci v jedné kanceláři sedět nebudu. Ale co se asi tak stane, když ho posadíme k ostatním lidem? Buď ho přijmou (tzn. budou více otevírat okna, začnou mu kupovat deodorant), nebo utečou… On se přece měnit nebude!

Jako majitelka firmy bych nechtěla, aby mi utíkali schopní zaměstnanci. Ideální by bylo vybrat kandidáta, který by byl schopnostmi na stejné úrovni, jako nevonící kandidát, ale příjemný a s milým hlasem.

A k tomu jsem se chtěla dostat.

Jen málokdo dokáže upřednostnit „nevonícího“ kandidáta před těmi příjemnějšími, pokud mají oba stejné schopnosti a já si mohu vybrat.

A teď jen za vůni dosaďme hlas.

Hluboký, typicky mužský hlas bez jakékoliv snahy o změnu zrovna u ženy tu ženu bohužel odsouvá na místo za jinou ženou, která hluboký typicky mužský hlas nemá.

Dnes je ovšem doba, kdy je v některých případech výhodné být transgender, protože všichni se bojí, že budou mít problém, když budou projevovat nějaký nesouhlas či odpor, takže v takovém případě vezmou raději bojovnou transgender aktivistku, než aby měli na krku Ústavní soud. 🙂

Před pár týdny na Evropě 2 probírali předávání filmových Oskarů. Poprvé v historii vyhrál cizojazyčný snímek (jihokorejský film Parazit). Získal cenu za nejlepší film, ale získal také cenu za nejlepší cizojazyčný film. Takže vyhrál dva Oskary. A Leoš Mareš podotkl, že je to vlastně nefér, protože je to totéž, jako když se soutěže krásy zúčastní krásná transgender modelka a vyhraje jak tu soutěž jako takovou, tak i podkategorii „nejhezčí transgender dívka“. Jenže biologické ženy nikdy transgender ženami být nemohou, takže jsou touto kategorií odděleny („znevýhodněny“). Jakoby film v angličtině a cizojazyčný film mělo být něco naprosto odlišného. Přitom je to pořád „jen film“. To má být jako pozitivní diskriminace.

Kategorii „nejhezčí transgender dívka“ u standardních soutěží krásy s netransgender dívkami zřejmě založil v „dobré víře“ někdo, kdo moc dobře ví, že jakmile v jeho show padne aspoň jednou slovo „transgender“, vždycky to přitáhne pozornost. Natož vyhlásit nejhezčí transgender dívku. Je to moderní. Točíte si roky videa a cítíte vyhoření? Pozorujete úpadek zájmu? Prohlašte, že jste transgender! Zaručuji vám famózní nárůst pozornosti, o jakém se vám ani nesnilo.

Chtěla bych věřit, že obvykle se lidé snad snaží posuzovat ostatní podle toho, jací jsou uvnitř. Ale stejně je nám nepříjemné, když ta hodná pracovitá milá kolegyně piští hlasem, ze kterého nám pokaždé vstávají vlasy na hlavě, takže raději utíkáme pracovat, než abysme s ní probírali, jaké bylo její včerejší rande a proč se pán už neozval.

Někdo si s tím hlasem na druhou stranu neláme hlavu vůbec. Ona to společnost nějak skousne. Má být vůči nám přeci tolerantní a posuzovat, jak jsme dobří a slušní lidé. To je přeci důležité. Ne hodnotit nás podle hlasu nebo vůně…

Já jsem nikdy společnost kolem mě nenutila, aby mě vnímala jako ženu, když jsem ještě jako žena nevypadala. To nebyla moje snaha. Chápala jsem, že je to pro lidi kolem mě těžké (protože to tak stejně těžké bylo i pro mě, když jsem měla vnímat člověka jako ženu, který ale jako žena nevypadal) a nedávala jsem jim za zlé, že při pohledu na mě bojovali sami se sebou, se svými předsudky, že mi (často nechtěně) ubližovali tím, co mi řekli. Považovala jsem za důležité vyvinout maximální úsilí k tomu, abych to byla já, koho společnost sama nazve ženou, aniž bych ji k tomu musela nutit. Takový přístup má pro mě tu nejvyšší hodnotu, protože je spontánní a odráží to čisté, jak jsem vnímána. Ne z donucení, ne ze soucitu, ne ze strachu.

„Víš, já mám sice vousy a mluvím hlubokým hlasem, ale oslovuj mě, prosím, „paní“ a říkej mi Terezo, ano?“

A ještě (jak jsem častokrát slyšela) k tomu můžeme přidat vyčítavý tón, mnohdy až útočný.

Jasně, že jsem to zvládla. Ale jednodušší bylo nemuset to zvládat.

Musím se tedy tak trošku (části) této společnosti taky zastat. Je v ní spousta vyděšených, neinformovaných a tápajících lidí, kteří by nás moc rádi přijali jako ženy, ale my na ně útočíme údernými hesly a tvrdíme jim, že jsou homofobní, protože společnost je prostě společnost a všichni jsou v jednom pytli.

„Joo, společnost je prostě zkažená.“

Ne. Společnost není zkažená! Jen to obě strany bereme za špatný konec… Jo, obě. Křičíme po sobě jak kluci na písku, že ten druhý je větší prevít.

Být touto společností, cítila bych se divně a ve snaze někomu neublížit bych se chytala každého slova, které je kolem mě utrouseno, abych se tedy chovala tak, jak „oni“ chtějí. Jenže tím slovem je jeden příkaz za druhým.

„Respektujte je!“, „Přijměte je!“, „Nezraňujte je!“, „Zrušte jim povinnou sterilizaci!“, „Nediskriminujte je!“. A k tomu se přidává zmatek ve spektru pohlaví s různými názvy, ve kterých se už neorientuju ani já, natož Anča z fabriky, která by s ničím jinak neměla problém, ale nikdo jí to nevysvětlil a tímhle „warrior“ tónem jen tak nevysvětlí. Navíc ona se o to ani nezajímá. Je jí to jedno. Jenže se to na ni valí odevšad.

To jen my si myslíme, že musíme celému světu říct, jak to máme těžké.

Čím více na sebe upozorňujeme, tím více na sebe poutáme pozornost a vyvoláváme (mnohdy úplně zbytečně) emoce.

Anča to má taky těžké. Jen o svých těžkostech nemluví, i když ji taky trápí a bolí.

Všichni vykřičme světu, co a jak máme těžké zrovna my.

Vlastně se ani nedivím, že to takhle dopadá. Protože, co vysíláme ke druhým, se nám zase hezky zpátky vrací. Chceme být vzteklí? Chceme být útoční? Tak buďme. A pěkně se tu všichni pokousejme. Já tě kousnu do ruky a ty mě kousneš do ucha.

Tím bych se vrátila k tématu, kterým je hlas, protože je právě jedním z toho všeho, co nutíme (a vlastně proč ne no) tuto společnost přijímat. Ne všichni naši kolegové a lidé kolem nás s tím mají problém. Nevadí jim (?), že na recepci sedí usměvavá milá asistentka s dlouhými krásnými vlasy a očima jak Pocahontas, která na sobě opravdu pracovala a můžeme jí jen závidět, která ale záhy promluví (jinak teda běžně pro ženy atraktivním) hlubokým hlasem Jiřího Pomeje. (To je moje reálná zkušenost. Zatím ovšem ne z recepce, kde by žena s takovým hlasem nejspíš neprošla sítem výběrového řízení, jak jsem psala výše. A pokud prošla, gratuluji jí a obdivuji. Já bych na to s hlasem Jiřího Pomeje neměla odvahu tam sedět.)

Na druhou stranu pokud jste blbé, je jedno, jestli jste nebo nejste transgender. Prostě s vámi nikdo nebude chtít být. Problém však nastává, pokud jste blbé a současně transgender. Protože pak je docela možné, že si to nepřijetí okolím vyloží transgender z úplně jiných důvodů, než jaká je skutečnost a obviňuje společnost z transfobie. „Jistě, že mě nemají rádi. Já jim dám! Tak oni mě budou vyčleňovat, protože nezapadám do jejich společnosti svým pohlavím! Takhle to nenechám.“

Je radost s takovými lidmi pracovat, komunikovat nebo na ně narazit kdekoliv. Nic si nenechají vysvětlit.

U FtM kluků je zrovna hlas jednoduché téma. Je vyřešený prakticky samovolně pár týdnů po začátku užívání testosteronu. Dojde k mutaci a je to. Opačně to bohužel nefunguje, takže na svém hlase některé z nás musí pracovat. Nebo spíš na svém hlase musí pracovat všechny z nás, ale jen některé to považují za důležité nebo si myslí, že je to nemožné.

Takže JE to důležité a JE to možné. Ale to všichni víme už dávno, akorát tomu nepřikládáme důležitost. Tak já bych tímto článkem chtěla právě tu důležitost vyzdvihnout. (A nemůžu za to já, ale hlasová patoložka Wendy LeBorgne.) Není na tom nic divného nebo transgenderového. Na svém hlase pracují i jiní lidé, kteří se do správných těl narodili. O to víc bychom se do toho měli opřít my, pokud jsme do přeměny neskočily ještě před pubertou a blokátory puberty nám hezky zabránily mutaci.

Jak pracovat na svém hlase asi každý, kdo dnes projíždí internet nebo youtube, už pochopil. Někdo se dostal až k poměrně vzácnému hlasovému terapeutovi, což je podle mě ten nejlepší způsob, jak docílit výborného výsledku. Těch je bohužel velmi málo a soustředí se převážně do Prahy. Ani ve většině krajských městech je obvykle nenajdeme.

Odjakživa jsem obdivovala krásné (mužské i ženské) hlasy a mám ráda, jak jej někteří (trans- i netranslidé) dokáží ovládat, jak dokáží příjemně a přirozeně mluvit. Je to slast poslouchat. Často ani nevím, co říkají, jak se soustředím třeba na nádhernou přirozenou zpěvnou ženskou intonaci.

Všichni máme několik hlasů – jeden pro našeho šéfa, naše rodiče, našeho partnera, atd. Přecházíme mezi nimi, někdy podle vůle, někdy nevědomky, abychom vypadali silnější, žádali o ochranu, atd.

Levandulová lingvistika

Existuje také vědní obor, kterému se říká „LGBT linguistics“. (Nebo také „Queer linguistics“ či „Lavender linguistics“). Ta se zabývá rozdíly v řeči mezi jednotlivými skupinami LGBT osob, což by bylo na samostatný článek, ale jednu věc z Queer lingvistiky vypíchnu.

Rozdíl v řeči heterosexuálních a homosexuálních mužů mohou být velmi patrné. Všichni homosexuálové nemluví stejně, jako všichni heterosexuálové nemluví stejně, ale část gayů používá řeč netypickou pro ostatní populaci mužů, čímž se od nich odlišují.

Jak je to ale s lesbičkami? Můžeme rozlišit hlas lesbičky od heterosexuální ženy?

Výzkum říká, že pravděpodobně ne. Existuje několik teorií o tom, proč by to tak mohlo být: Arnold Zwicky ve svém dokumentu z roku 1994 nazvaném Dvě levandule pro lingvisty z roku 1994 říká: „Pro mnoho lesbiček je nejdůležitější identifikace s komunitou žen – zatímco pro mnoho homosexuálů je nejdůležitější distancování se od heterosexuálních mužů.„

To mi přijde zajímavé, jak odlišně lesbičky a gayové vnímají svoji identifikaci.

Pokud toto přenesu na mě osobně z pohledu ženy po přeměně, je pro mě (a vždycky jednoznačně byla) také nejdůležitější identifikace s komunitou žen. Ne s komunitou transžen. Vnímám svou identifikaci podobně a přijde mi to úplně přirozené. Nemůžu za to! 🙂 Proč bych se já, žena, měla identifikovat jako transžena? Co to je „transžena“? Je to žena, která ví, že je ženou. Takže žena. 🙂 Jednoduchý jak facka. Pokud vyloženě netoužíte po slávě díky nálepce „transgender“, tak nevím, proč se tímto termínem označovat. Je to jen společenský konstrukt.

Pěkný dokument „Jazyk levandulí“ o rozdílech v řeči homosexuálů natočila ČT: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10520528904-queer/215562210900020-jazyk-levanduli/

Mimo jiné se v něm říká, že pokud se holčičky a kluci rodí se stejným hlasovým ústrojím, které u chlapců změní až puberta, pak bychom všichni v dětském věku přeci měli mluvit stejně. Ale nemluvíme. Umíme často rozlišit, jestli mluví dívka nebo chlapec. Způsob řeči tedy není vrozený, ale získaný. My se v tomto učíme, jak být dívkou a jak být chlapcem. Rodíme se s akusticko-fonačním reflexem, tzn. co slyšíme, to napodobujeme. Takže to začneme přijímat, protože cítíme potřebu identifikace spojení s danou skupinou.

Co poudala koučka Wendy

Nedávno mi Honza ukázal na youtube přednášku Wendy LeBorgne v angličtině, kterou pouštěl svým studentům a zmínil, že Wendy ve videu říká, že frekvence ženského hlasu se v USA za posledních padesát let snížila. Ve snaze vyrovnat se úspěšným mužům. To mi přišlo zajímavé. Namotivoval mě Honzík dobře. To on umí.

Já si pak celou tu přednášku nezaměřenou na transgender téma poslechla a kromě této zajímavé informace bych se tu chtěla podělit ještě o něco zásadního, co se hlasu týče. Vy si tu přednášku a Wendy hlas v angličtině můžete poslechnout taky. Odkaz dávám na konec tohoto článku.

Tak tento odstavec níže už neplatí. Rozhodla jsem se audiokomentář vystřihnout, takže zůstal jen závěrečný bonus. 🙂 Přednášku si lze tedy jen hezky přečíst. 🙂

Moc se mi to pojetí líbí a protože je tento článek o hlase a já už strašně dlouho žádné video nenatočila, rozhodla jsem se, že část tohoto článku i přečtu a přidám svůj audiokomentář + amatérskou vizualizaci pro ty, kterým se to nechce číst. 🙂 (Teda, pokud jste to dočetli až sem, tak to asi číst chcete. Takže máte teď dvě možnosti: Buď to dočtete nebo si následující část rovnou pustíte na youtube tady.)

Když prostě jsou chvíle, kdy se video sledovat nedá. Třeba já si v práci pouštět videa nemůžu. Nebo v čekárně u doktora, v posteli vedle usínajícího partnera, ve frontě na poště (a ta je vždycky dlooouhá!)… Ale číst můžu vždycky. Čtením totiž nevzniká zvuk. 🙂 Tak jestli chcete slyšet nějaký ten zvuk, který jsem vytvořila já, je tu dnes i tato možnost. 🙂

Uvědomuji si, že tvář bez hlasu je stejně nekompletní podobou člověka, jako hlas bez tváře. Přesto chci v tomto videu zůstat v ústraní.

Wendy to má natrénované, to je jasné. 🙂 Mluví příjemným krásně ženským hlasem v tónech, mění intonaci tak, aby zaujala posluchače, nespěchá (někdy je to tedy na mě až moc šnečí), usmívá se v hlase i ve tváři, ale hlavně nám předává něco důležitého. A já vám to teď předám od ní. Proto tady taky těch pár večerů sedím a ťukám do klávesnice.

Ještě bych chtěla říct, že tohle se netýká jen translidí, ale úplně všech, protože všichni používáme svůj hlas. Holky, kluci, profíci, zedníci i balíci, kteří by klidně balíky být nemuseli, kdyby se aspoň zamysleli nad tím, co říkají a hlavně jak to říkají.

„Většina z nás nerada poslouchá svůj hlas. [Protože jsme zvyklí slyšet svůj vlastní hlas skrze kosti, díky čemuž zní hlouběji.] Už se vám určitě mnohokrát stalo, že jste s někým mluvili po telefonu, ale když jste ho pak viděli na vlastní oči, představovali jste si ho jinak. Každý z nás si totiž dělá o člověku obrázek na základě jeho hlasu. Váš hlas je jako otisk prstu nebo tvar vašeho obličeje. Je jedinečný a autentický. Ať už jste čerstvě dostudovaný student nebo profesionál živící se hlasem, váš hlas je vaší vizitkou – nejdůležitější částí vaší osobní značky.

Budeme-li o tom přemýšlet v rovinách marketingu, když vytváříme nové logo, všechny ty použité barvy, fonty a obrázky mají za cíl vyvolat určité emoce, zasáhnout určitý cíl. A pokud se k tomu cíli nedostaneme, vracíme se zase zpátky a logo předěláváme, dokud požadovaných emocí a svého cíle nedosáhneme.

Použijeme-li tuto představu jako paralelu na svou osobní značku, hlas je vaší nejdůležitější částí, neboť určuje, jak vás díky němu lidé vnímají. Osobní značkou je přesně to, co si o vás lidé říkají, když opustíte místnost.

Jaké jsou tedy základní části vašeho hlasu?

Jako hlasová patoložka s dvacetiletou praxí musím říct, že vím, co je u mých klientů – profesionálních řečníků – nejdůležitější. Nejde ani tak totiž o to, co říkáte, ale jak to říkáte. Znám spoustu hlasových koučů, kteří kladou důraz na intonaci nebo podobné věci, ale skutečnost je taková, že váš hlas je tvořen kombinací hned několika vlastností.

Podívejme se na ně. Je jich pět. (Pozn.: Já jsem si vytvořila svoji vlastní názornou ukázku.)

Intenzita je něco, co můžeme měřit. Měříme ji v decibelech a jejím výsledkem je hlasitost. Víme také, kde se nachází komfortní hranice intenzity. Pokud použiji jednoduchou větu: „Potřebuji, abys to udělal dnes!“, změnou intenzity mohu dosáhnout toho, že je má věta vnímána agresivně, asertivně nebo například (při sportovních utkáních) i nadšeně. Intenzitou klademe důraz a přispívá k výsledné celkové myšlence. Když tu větu řekneme bez důrazu, budeme vnímáni jako plaší či nejistí.

Druhou vlastností je intonace (nebo také modulace a spadá sem také artikulace). Jen těžko si dovedeme představit písničku, která je od začátku do konce jen v jednom tónu v jedné notě. To by bylo pěkně nudné, že? Takže právě vzorec řeči je to, co činí řeč zajímavou. Máme tu dva extrémy: prvním je abnormálně zpěvná řeč s intonací nahoru a dolu neustále za sebou. Je to jako když mluvíte k dvouletému dítěti. Takový řečník bývá vnímán jako méně inteligentní. A pak tu máme opačný extrém: když řečník absolutně nemění tempo ani intonaci. Jeho řeč se pak stává nudnou a nezajímavou. V poslední době je moderní zakončovat věty zvyšující se intonací, jakoby tam byl otazník. Tím se vyhýbáme zodpovědnosti, protože jsme vnímáni jako nejistí v tom, co říkáme.

Třetí vlastností hlasu je tempo. Určuje, jak rychle nebo pomalu mluvíme. Průměrné vhodné tempo řeči při prezentaci je něco mezi 162 – 175 slovy za minutu. Doufám, že spadám do tohoto limitu. 🙂 Neměřila jsem si svoji rychlost. Průměrné tempo řeči je velmi důležité. Když mluvíme příliš pomalu, můžeme být vnímáni povýšeně. Můžeme ale pomalé tempo použít, když potřebujeme zaujmout posluchače. Řekneme-li větu: „Potřebuji, abys to udělal dnes!“ pomalým tempem, bude to znít zajímavěji.

[Pozn.: Musím se přiznat, že jsem to nevydržela a spočítala si počet slov v náhodném minutovém úseku. Zjistila jsem, že jsem toto video namluvila pomaleji. Jsem prostě šnek. Nikam jsem nespěchala a trošku jsem to s tím zpomalením přehnala, takže počet slov za minutu je v tomto videu 129, což je vážně málo a příště tedy nejspíš zrychlím. To je totiž poprvé, co jsem se snažila nemluvit do videa příliš rychle, tím jak toho mám hodně na srdci. 🙂 ]

Čtvrtou vlastností je frekvence. Frekvenci měříme v herzech a my už víme, že se liší v hlase mužů, žen a dětí. Víme také, jaká frekvence je pro každého z nás příjemná. Když bude můj hlas znít příliš vysoko (předvádí vysokým hlasem: „Potřebuji, abys to udělal dnes!“), je to typické pro ženy s vysokým hlasem, které jsou obecně vnímány jako mladé a také méně inteligentní. Pokud žena frekvenci hlasu sníží a řekne tuto větu hlubším hlasem, je vnímána jako autoritativní. Pokud k tomu přidá ještě intenzitu, je to už agresivní prvek. Zajímavé je, že po roce 1960 začala v USA klesat frekvence ženského hlasu. To proto, že ženy sedí v kancelářích vedle svých mužských kolegů a potřebují se dostat na jejich úroveň. Protože víme, že muži s hlubšími hlasy vydělávají více peněz, otcové s hlubšími hlasy mají více dětí a uplatňují se na vyšších pozicích. A to neplatí jen pro lidi. Totéž lze pozorovat také ve zvířecí říši. Tedy kromě toho, že zvířecí samci vydělávají více peněz. 🙂 Ale samci s hlubšími hlasy bývají častěji vedoucí tlupy nebo smečky a mají také více potomků. Takže frekvence je důležitá.

Pátou vlastností našeho hlasu je kvalita. Kvalita hlasu může být v rozsahu od krásně čistého hlasu až po nepříjemný chrapot. Někteří mí klienti nemají úplně dokonalý hlas, ale určitý druh chrapotu dělá jejich hlas zajímavějším. Často teď slýchávám, jak ženy hovoří hlubším chrapotem („Potřebuji, abys to udělal dnes!“). Je to typické pro vyšší střední třídu bělošek a je takovým sociálně-kulturním fenoménem, za který můžeme poděkovat také rodině Kardashianů.

Máme dnes už k dispozici tzv. hlasovou biometrii, takže když zavoláte na personální a představíte se třeba takhle hlubším chrapotem („Dobrý den, já jsem Wendy“), proženou můj hlas algoritmem a zjistí, že můj hlas není příjemný. Dost možná mě ani nepozvou na pohovor.

(A teď nepřijde žádná placená vsuvka podporovaná firmou Phonexia. 🙂 Tato informace přišla až po napsání článku, ale byla tak zajímavá a hodila se mi do krámu, že ji sem vložím:

V Česku tuto hlasovou biometrii máme už také – v prvních pilotních projektech několika bank, pojišťoven a HR oddělení. Tato biometrie se jmenuje Voice Verify a je postavená na technologii Deep Embeddings, kterou jako první na světě vyvinula právě brněnská firma Phonexia v roce 2018.

Tvrdí, že tato hlasová biometrie je spolehlivá jako otisk prstu, takže během tří sekund (!) rozpozná majitele lidského hlasu, i kdyby imitoval jiný hlas. Takže jak to bude probíhat v praxi je pro mě stále překvapením. Čili by se mělo stát, že pan Novák volající do banky vždy mužským hlasem po přeměně zavolá už ženským a tato hlasová biometrie ho stále identifikuje jako téhož člověka… Což bych teda chtěla vidět.

Každopádně já nakonec zvědavě firmu Phonexia kontaktovala se svými dotazy a dostala odpověď, o které se zmiňuji právě ve druhé polovině mého audiokomentáře výše. Trochu mě vyděsilo, že technik této firmy tvrdí, že poznají hlas téhož člověka i po intenzivní hlasové terapii. Jakože nás nějaká umělá inteligence dokáže prostě takhle snadno vyoutovat během 3 sekund? To se mi nelíbí a nechce se mi tomu věřit.)

Takže těchto pět vlastností tvoří váš hlas, vaši hlasovou osobní značku.

Použijeme-li teď naši větu: „Potřebuji, abys to udělal dnes!“ v souvislosti s blížícím se Valentýnem, aby tato věta zněla u žen svůdně, musí trochu snížit intenzitu, rozvlnit intonaci, zpomalit tempo, trošku snížit frekvenci a nechraptit: (řečeno svůdně: „Potřebuji, abys to udělal dnes!“).

Naše hlasy jsou tvořeny chrupavkami, vazy a svaly. Můžeme je tedy trénovat, uplatňovat na ně fyziologické principy a nakonec se z nás mohou stát „vokální atleti“, kteří tímto tréninkem zlepší svoji osobní značku.“

Já vím, všichni toho máme načteného a nakoukaného z youtube. Teorie máme v hlavě dost. Přesto jsem si tu chtěla tuhle „vokální květenu“ uložit, aby mi pokaždé připomínala, jak důležitý je hlas a jeho pět parametrů. A taky, že vyšší frekvence hlasu, kterou si měříme aplikacemi a snažíme se mít ji v ženských hodnotách, je sama o sobě jen jednou osamocenou částí ze vzájemně propletených kapitol, která bez těch ostatních nikdy nevytvoří hezký příběh, tedy hlas, jako celek. Takový, jaký mají některé ženy už od narození úplně automaticky bez jakéhokoliv přičinění, čímž chci říct, že byste si měly, milé dámy, vážit toho, co máte. (Ale to vy si vážíte, já vím.)

Je pravda, že hlasy některých žen po přeměně (nebo už během ní), které znám, jsou tak famózní, že se vyrovnají ženskosti hlasů žen, které nikdy s hlasem cvičit nepotřebovaly. To jsou šťastné ženy.

Každopádně vám úplně všem (trans- i netrans 🙂 přeji, aby váš hlas kvetl tak hezky, jako na této větévce, a lidem kolem vás „voněl“.

Nutit přijímat společnost naše „nevonící hlasy“ je stejné, jako nutit ji přijímat jiné nepříjemné věci. Společnost se sice na náš neustávající nátlak možná jednou naučí tvrdit, že jí ten „nevonící hlas“ voní, ale bude to vynucené a nepřirozené. Chceme to opravdu takto?

————

Zdroj textu: video Vocal Branding™, Wendy LeBorgne

Záměrně jsem dala do titulku slovo „transgender“.

To je dneska IN.

Co je transgender, to lidi chtějí.

„Čím míň transgender, tím větší nuda,“ jak jsem se mohla dočíst v jednom z komentářů pod článkem „I misionářská poloha může být zábavná„. (Pro rýpaly: Článek mi mimochodem nepřinesl žádné nové informace a to, že jsem si ten článek přečetla neznamená, že by pro mě misionářská poloha až dosud nebyla zábavná. Je jedna z mých nejoblíbenějších. Jen mě zajímalo, jakým způsobem redaktor zezábavnil misionářskou polohu ještě víc, než je. 🙂

Pan Červinka měl ale pravdu. Já něco takového ani neočekávala, ale článek o misionářské poloze nebyl vůbec transgender! A takové články nikoho nezajímají.

Tohle přesně vystihuje dnešní dobu.

Nastala „doba hladová“ po transgenderech. Ale současně pro někoho taky „doba otrávená“.

V největší světové databance obrázků na internetu vypisují pro fotografy pět nejžhavějších témat, po kterých je obrovská poptávka, ale nízká nabídka. Na prvním místě ze všech nejžádanějších jsou fotky s tématikou „transgender“. Všichni je potřebují, ale nejsou. (Kdo by se taky mimo transaktivistů nebo osob toužících po věčné slávě dobrovolně fotil? Ale jestli si chce nějaký fotograf vydělat, ať řekne kamarádovi, vezme s sebou pár věcí ze šatníku svojí ženy a můžou vyrazit ven fotit modelové situace chlapů v sukních. To budou ty pravé „echt transgender“ fotky, které svět hledá.)

To je takový pech, když se někde objeví holka jako lusk a prohlásí, že je transwoman. Za prvé jí to nikdo nevěří a za druhé tohle nikdo vidět nechce. Ženu. Těch je všude dost. A co jako? Absolutně žádný náznak mužnosti. To neplatí! My chceme vidět pořádný transky! (To slovo je fakt nepěkné.)

Bulvár, společnost… všichni chceme obludky. Čím víc obludka, tím víc máme dobrý superpocit, že zrovna my, necis- i cislidé, nevyčníváme. Zato ona vyčnívá. „Koukněte se na ni! Senzace! Odpad! Hrůza!“

Čím víc obludka, tím víc nás to pobuřuje. Ukazujeme, diskutujeme, diskriminujeme.

Čím víc transgender, tím víc vzrůšo! A taky víc hluku a vášní.

Čím víc vášní, tím víc diskriminace a tím hůř se pak transgender cítí. A to chceme! Ať trpí! Dělá nám to dobře. On trpí, my ne. My máme naštěstí svůj klidný život.

A čím hůř se ten transgender cítí, tím víc poukazuje na to, jak ho tahle společnost diskriminuje.

Nějak se nám to zacyklilo a stále se to stupňuje.

Čím víc se ozývají odpůrci, tím víc transgender lidé. Čím víc transgener lidé, tím víc odpůrci.

Čím víc se transgender témata probírají, tím víc mám chuť se k nim přestat hlásit a tím víc mlžím. Nemám zájem, díky.

Co? Transgender? Joo jasně, znám taky nějakého. Takže jsem IN.

A dobrý, tyjo.

Fajn kluk je to teď.

Jsem dostatečně tolerantní?

Díky. Uf, už jsem se bála, že bych byla za homofobku nebo transfobku.

Je dobré znát aspoň nějakého transgendera. Znamená to, že jste tolerantní.

Asi jako když si v USA bílé matky alibistky berou černoušky sirotky jen proto, aby ukázaly, jak jsou tolerantní.

Kdykoliv potkám krásnou holku, která mi sama prozradí, že je po přeměně, nepřemýšlím o ní nijak jinak, než jako o ženě. Dokud mi tedy ona sama nezačne opakovaně vštěpovat do hlavy, že ona žena není, protože je transženou. Má to taky leckde napsané přeci. Nevšmila jsem si toho snad? Je to její právo, které respektuji a přijímám. Co víc mám ještě udělat?

Omlouvám se tímto všem transženám, že vás vnímám jako ženy.

Přiznávám, že se prostě často ztrácím v tom, co mám říkat, jak se k vám mám chovat a co si mám o vás myslet.

Budu respektovat jakoukoliv vaši identitu, jen mě omluvte, pokud vás budu považovat za ženu, když jako žena (a mnohdy krásná žena) vypadáte. Nevím a nemohu vědět, jak moc zrovna vy chcete být ženami a jak moc transženami, nebo včera ženami, dnes muži (bigender), nebo někde uprostřed (non-binární). Toto si určujete vy a jedině vy. Ne já ani tato společnost.

A to v tom tápu já, která si přeměnou prošla a poznala stovky holek i kluků před přeměnou, v přeměně i (několik (třeba i desítek) let) po ní.

Co má pak dělat někdo, kdo o tom neví vůbec nic? Na koho se sypou články o transgenderech ze všech stran?

Jsi dost transgender? Tak to se nudit nebudeš. Ale to je přesně to, co chceš. Být „jenom“ ženou je nudaaaaa.

A po pravdě – jelikož jsem si přeměnou prošla, tak mi bylo dovoleno poznat motivaci veřejných coming-outů i jiných holek – neznám příjemnější kompliment, než když někomu spadne čelist a řekne takové hezké holce: „Tyyyjo! Ty žes byla chlap? Taková kočka!?„

To zahřeje.

To potěší.

To zvedne sebevědomí.

Někomu to stojí za to i přes ty davy hejterů a nenávistných komentářů nebo dokonce probírání v bulváru. Já to chápu.

Jak by taky ne. Každou ženu potěší, když jí kdokoliv složí kompliment na její krásu.

Na její vlasy, na její prsa, na její tvářičku nebo postavu. Když budu „jenom“ žena, není to ono. Není to tak hromadné a masové.

Jak být slavná?

Stačí říct, že jsem transgender. Ať už jím jste nebo ne.

Nikdo vám to neuvěří, ale všichni z toho budou paf. 🙂

Můžete tak zažít spoustu legrace. Nebo taky dostat trošku na budku.

Zatímco společnost prahne po transkách a dokonalé ženy po přeměně nikoho nezajímají, já se ráda podívám na hezkou ženu. Nerozlišuju u toho, zda je po přeměně nebo se tak narodila, jelikož všichni jsme ze stejného základu (jak jsem psala v předchozím článku).

Koukala jsem, jak Jan Kraus nemohl ve své show rozdýchat, že jeho host Péťa Nitka byla mužem.

Pokud bulvár napíše k fotce Andreji Pejić, Ivany Talackové nebo Petry Nitky titulek „Neuvěříte, že se narodila jako muž!„, tak je to sice moc hezká a velká poklona pro takovou ženu, ale taky je to absolutní nesmysl, protože ty ženy se nikdy jako muž nenarodily. O takové poklony já nestojím.

V tom právě tkví zkreslené vnímání transžen touto společností.

Tuto společnost ale netvoří jakési neurčité bytosti (tzv. „oni“ nebo „ti druzí“), ale my. My všichni jsme tato společnost. Stejně, jako když vyjedu před Vánoci nakupovat do Globusu a stojím v kolonách, ve kterých si stěžuju, že se nehýbou. To je tak absurdní. Já tvořím tu kolonu! 🙂 My všichni, co tu jsme v té koloně a stěžujeme si, jsme přesně ta kolona, na kterou si stěžujeme. Nikoli „ti druzí„.

Zdroj článku: idnes.cz

Správná transgender žena má vypadat aspoň trošku jako chlap! Prostě musí! Jinak to nestojí ani za řeč.

Je tento článek dost transgender?

Je tento blog dost transgender?

A jak moc transgender se rozhodnete být vy?

Kromě mně jsem na tomto blogu už dala prostor i jiným transgender osobám, píšu o nich a sdílím jejich pocity i zkušenosti, které mohou pomoci zase jiným transgender osobám. Dala jsem tu také prostor partnerkám transgender osob, které jsou často přehlížené, ale zaslouží si také vyslechnout jejich trápení, protože je neposlouchá nikdo. Často jsem tu psala o lékařích, kteří nám pomáhají na naší cestě a bez jejichž pomoci bysme byli nahraní. O přátelích, od kterých často slýcháváme tolik potřebnou podporu. O našich spolupracovnících v práci, jejichž pochopení či alespoň neutralita pro nás znamená otevřené dveře k našemu cíli. Ale ještě nikdy jsem tu nedala prostor lidem, kteří jsou nám absolutně nejbližší. Moc se o nich nemluví, ale jsou tu – naši rodiče.

Častokrát jsou to právě oni, komu se svěříme jako první. S důvěrou a vírou, že vše pochopí, ale ne vždy tomu tak je. Ne všichni mají to štěstí, jako já, když jsem se v roce 2012 neplánovaně svěřila na Den matek svojí mamince a ta mě okamžitě ve všem začala podporovat tak hezky, jak jsem si to ani nedokázala představit. Moje mamka byla mistryní v agitaci pro transgender osoby.

Rodiče, kteří své dítě milují bez ohledu na pohlaví, jsou tak důležití v našich přeměnách, že si zaslouží velké uznání, obdiv a poděkování za všechnu tu sílu, kterou nás přidržovali nad hladinou, když nám bylo nejhůř. Jsou to právě rodiče transsexuálních dětí, kteří mohou své děti zachránit před depresí, vyloučením a sebevraždou. Píšu „rodiče“, ale ve skutečnosti to jsou nakonec především matky, protože muži rádi rodinu opouští, což neplatí jen u transgender dětí, ale také u těžce nemocných nebo postižených, jak jsem měla ve svém životě už mnohokrát tu čest vidět třeba na neonatologii a to i jen pár dní po narození takového dítěte, jakmile se ukázalo, že bude mít nějakou vývojovou vadu. Ale abych tátům nekřivdila, ne všichni jsou takoví. I chápavé a rozumné tatínky potřebujeme!

Rodiče transgender dětí se často nemohou vyrovnat s informací o nevratnosti změny pohlaví dítěte, které může být už dávno i dospělé. Jednou z nejčastějších forem násilí je negovat transgender dítě: „Ty ses snad zbláznil? To je nějaká nová móda? Porodila jsem snad dceru a ne nějakého šílence!“ Jakmile nemáme dostatek důvěry, okamžitě ztrácíme pocit bezpečí.

Ze strany blízkých pak přichází i jiné typy nepřijetí spojené například s ekonomickým násilím: „Ne za moje peníze! Dokud tě živíme, nebude žádný sexuolog!“ nebo nastavení imaginárních podmínek: „Až ti bude 18, dělej si co chceš!“ a emoční vydírání: „Neříkej to babičce, jinak ji zabiješ!„

Tato slova jsou mentálně destruktivní. Bez přijetí blízkými jsme pak vystaveni násilí úplně všude. Na internetu jsme hozeni do žumpy nenávisti. Ve škole neexistují žádné metodické pokyny ani vyhlášky, jak pracovat s transgender studenty. Jak si tedy udržet duševní pohodu a nezbláznit se? Pokud stále dokola dostáváme odněkud informaci, že s námi není něco v pořádku, začneme si to myslet.

Často transgender lidé zažívají také úmyslný deadnaming (oslovování transgender osob jménem před přeměnou) nebo missgendering (použití špatných zájmen). Já jsem se s deadnamingem osobně nikdy nesetkala. Zato missgendering na mě používala pravidelně moje ex s cílem ublížit mi a jedinou mojí (nevím zda účinnou) obranou bylo použít v tu chvíli mezi lidmi missgendering recipročně taky na ní. Ale jednoduché to nebylo. Zcela účinná obrana před takovými zbraněmi s cílem osobu ponížit neexistuje. Transgender lidé jsou extrémně snadným cílem. Nemají se jak bránit. Před lidskou blbostí a zabedněností.

Rodiče se však mohou stát pro transgender děti ochranným štítem. Existují i tací, kteří přes počáteční neochotu nebo nepochopení transgenderové povahy jejich dítěte dospěli k závěru, že dobro jejich dítěte má prvořadý význam.

Proto je rodič tím zásadním člověkem v přeměnách pohlaví dětí. A nemá to také vůbec jednoduché.

Rozhodla jsem se dát prostor v tomto článku právě vám, milí rodiče.

Ať už jste své syny a dcery přijali, nebo naopak přijmout nedokázali a své dítě jste opustili.

Podle toho, jaké e-maily už roky dostávám, vím, že tento blog čtete i vy. Tak teď přišla vaše chvíle. Chcete-li se podělit o svůj příběh s bojem vašeho dítěte jakéhokoliv věku, o své emoce, myšlenky, které se vám u toho honily hlavou, překážky, které jste museli překonávat, vztek nebo třeba odpor (i negativní emoce a nesouhlasy mi můžete popsat), budu na ně čekat na Facebooku, e-mailu nebo přes kontaktní formulář v levém menu úplně dole. Moc ráda je budu průběžně uvěřejňovat v tomto článku.

Tato výzva je tedy stálá a jejím cílem je pomoci jiným rodičům, kterým jejich dcera řekla: „Mami, já chci být kluk“ či naopak.

Co byste vzkázali jiným rodičům? A co dětem těchto rodičů? S čím jste nejvíce bojovali, měli obavy, nebo naopak co bylo pro vás jednoduché a co se povedlo?

Jsem si jistá, že je tu spousta těch, kteří mají co říct všem ostatním.

Vaše příběhy tu zveřejním na vaše přání anonymně nebo klidně i s vašimi jmény a fotkou. To je na vás.

Pomožte sdílením svého příběhu těm, kteří nemají tu vzácnou možnost se s vámi setkat a vyslechnout si vaše zkušenosti a pocity. Někomu, kdo je teprve na začátku a cítí se úplně ztracený, zatímco vy už jste svou zoufalost díky vaší síle překonali.

A začala bych hned několika příběhy z Polska, které si od rodičů transgener dětí vyslechl polský novinář Victor Cyrny.

To, co teď bude následovat jsou zážitky, které se mě hluboce dotkly. Jsou to otevřené a upřímné zpovědi rodičů, kteří se rozhodli stát za svým dítětem, ale také rodičů, kteří to neustáli.

Přála bych si, aby pro vás tyto příběhy nebyly impulsem ke kroku zpátky, ale podporou a jiskřičkou naděje, že jednou bude opravdu lépe. Vím sama, že bude. Jen to tak na začátku občas nevypadá…

1.

Malwina, matka transgender osoby

„Nadávali nám do vykleštěnců, říkali, že mám syna eunucha, ať se stydím, že moje rodina je nemocná a nefunkční. Také mi říkali, že naše dítě musel očividně někdo z rodiny zneužívat, když je teď tak zvrácené. Taková slova na mě padala na začátku, než jsem si byla jistá, jestli dělám správně. Na dveře mi klepaly pracovnice z OSPODu, které na mě poslali sousedi. „Však vy si dobře rozmyslíte, jestli má vůbec smysl vycházet z domu!“, radil mi jeden úředník. K ránu jsem ještě usnula a zdál se mi sen, jak moji dceru několik holohlavých lidí zabíjí v parku. Vstala jsem úplně vyčerpaná. Matka transsexuálního dítěte si ale nemůže dovolit jedinou chvilku slabosti. Musíme bojovat za štěstí našich dětí.

Nejhorší je, když musíte své děti chránit ještě před vlastní rodinou. Můj manžel nepřijal, že náš syn je ve skutečnosti dcerou. Jednou mi řekl, že kdyby to bylo opačně, kdyby to byla dívka, která se chce stát klukem, přijal by to. Ale že „nestačí, že syn je buzerant, ještě k tomu je babou“? Naštěstí už s námi není. Nakonec nás požádal, abychom jí změnili příjmení. S potěšením jsem si vzala zpátky své dívčí jméno a dcerce jsem ho hned změnila taky. Navíc to byla lukrativní dohoda: bývalý manžel slíbil, že na oplátku nebude dělat problémy u soudu. A to bylo klíčové pro psychiku a bezpečnost dítěte. V Polsku transgender osoby musí stále žalovat své rodiče, aby si mohly ve svých dokladech změnit pohlaví. Je to opravdu těžké. Dokonce i pro rodiče, kteří podporují své děti.

Jak to vypadalo u soudu? Bylo to děsné. Rodiče jako obžalovaní, děti jako žalobci. Aby si moje dcera mohla změnit pohlaví i v dokladech, musí nás nejprve soud formálně obvinit z nesprávného určení pohlaví dítěte. Hrozné. „Rozsudek jménem Polské republiky…“ Ale není nic horšího, než se bezmocně dívat na to, jak ubližují vašemu dítěti. Na Facebooku čtete, jak novinářka Danuta Holecka připravuje materiál o zvrácenosti našich dětí. Od arcibiskupa Jędraszewského slyšíte, že vaše dítě je „mor“, od publicisty Ziemkiewicze, že takoví lidé „musí být zastřeleni“. Úžasní křesťané to jsou. Teď je to trošku lepší, ale před několika lety jsme bydleli na obrovském sídlišti. Kdykoli jsem prošla s dcerou, křičeli za námi chlapci různé nadávky. Neřeknu vám, co jsem jednomu z nich udělala. Přestali na ni křičet.

Kvůli tomu všemu Polsko nenávidím.“

2.

Jaroslaw, otec transgender osoby

„Od koho máte toto číslo? To je omyl. Ale počkejte, jsem rád, že vám k tomu něco můžu říct. Bude to krátké: Už nemám syna. V práci jsem všem řekl, že můj syn zemřel při autonehodě. Ano, jeho jméno je na náhrobku. Syn sám řekl, že to jméno už nemá. Pak jsem ho pohřbil. Prošel jsem si smutkem. Mám novou rodinu. Děti. Miluju je. Nejsem špatný člověk. Jen jsem chtěl normální život. Nechtěl jsem nikomu dělat zle. Bylo mi to taky líto. Prosím, už nevolejte. Sbohem.“

3.

Edyta, transgender žena o svých rodičích

„Myslím, že nikdy není úplně vhodný čas říct rodičům, že jsem transgener. Řekla jsem jim to docela pozdě. Bylo mi přes čtyřicet, takže už jsem nepotřebovala takovou podporu od své matky a otce jako v případě dospívajících. To, jak se ke mně chovají, bych nazvala přijetím, i když bez nadšení. Na druhé straně, po čtyřech desetiletích, kdy měli syna, pro ně bylo obtížné vše změnit a pochopit, že jejich syn je žena.

Jak reagovali? Byl to pro ně šok. Je to jiná generace. Dnes je jim přes osmdesát. Neřekla bych, že mi psychicky pomohli, ale když jsem se začátkem přeměny přišla o dům, ve kterém jsem žila s manželkou (jako muž), vzala mě matka s otcem pod jejich střechu. To bylo pro mě nesmírně důležité.

Obecně nepochybuji o emocích jakýchkoliv rodičů, kteří zažívají comming out svého transgender dítěte. Jen prostě potřebují čas, aby to vyřešili.“

Vaše autentické příběhy:

S radostí sem dávám tento příběh jedné české maminky, která si také musela projít nelehkou cestou přijetí své dcery. Její pocity a pohledy mi retrospektivně napsala do e-mailu a já se o ně teď s jejím svolením s vámi podělím. Když to tak čtu, je tolik věcí, kolik jsem si v době coming outu u mojí maminky vlastně vůbec neuvědomila. Každý se na to prostě díváme jinýma očima. Moc děkuju za tuto zpověď!

4.

13.12.2019

Matka transgender osoby (Česko):

„Moje prvorozená dcera byla vždy spíš uzavřenější, klidná, ukázněná a pořádkumilovná, ráda si hrála s mladší (o hodně živější, nepořádnější a veselejší) sestrou. Hodně si kreslila, vyráběla z papíru, chodila na výtvarku. Samy říkají, že měly hezké dětství, protože si spolu vyhrály. Brali jsme ji jako chlapce. Nikdy ale nechtěla hrát fotbal, běhat apod. Nehrála si s autíčky, ale s plyšáky a legem.

Bohužel v době jejího dospívání jsem se rozvedla.

Dodneška rozvod nestrávila, úplně jsem jí zbořila její svět, zakládala si až úzkostlivě na pravidlech, nikdy neměla ráda změny. A jednoznačně obviňuje mě. Je mi to nesmírně líto, jak těžce rozvod prožívala, už s tím nic neudělám…

Ohledně jejího dětství za sebe můžu říct jen to, že jsem si ničeho nevšimla. Dokonce jsem byla až tak negramotná, že jsem o pohlavní identitě nic netušila. Dnes si vybavím jen možné zvláštnosti:

– jako malou si ji lidi občas pletli s holčičkou

– jako malá nechtěla vůbec zdravit lidi, i když se chovali přátelsky

– jako malá ráda kreslila dokola královny (autíčka, tanky… nikdy)

– jednou mi řekla, že mi moc sluší takové delší šaty, což mě u chlapce překvapilo

– nosila ráda dlouhé vlasy

– i v parném létě se pořád zahalovala, nosila zásadně dlouhé rukávy (i na zahradu)

Dnes říká, že jednou si navlékla dívčí prstýnky, ale tatínek jí prý řekl, že se to nehodí, tak už to nikdy neudělala.

Cítím přání, aby lidem bylo pomoženo, tak, jak je potřeba k jejich spokojenosti.

Dcera mi o svém stavu řekla v jejích 23 letech. Svým úsporným, věcným stylem. „Mám potvrzení, že jsem holka.“

Osobně bych uvítala, kdyby mě dcera nejprve podrobněji seznámila s tím, co to porucha pohlavní identity vůbec je. Mlhavě jsem si totiž v tom okamžiku vybavila transvestity… A zhrozila se…

Nejdřív jsem jenom pokyvovala, do dalšího dne se mi to rozleželo, a naprosto jsem zavrhla, aby s něčím takovým vyšla mezi lidi… Byla jsem opravdu ošklivá. Nechtěla jsem o tom ani slyšet, snažila jsem se jí říct, že možná má nějaké takové pocity, ale ať si je nechá do soukromí, že by poznamenala negativně hlavně život svých blízkých (nemyslela jsem sebe), které já také musím chránit.

Stále jsem si neuvědomovala, o co jde. Byla jsem přesvědčená, že musí jít o nějakou úchylku.

U nás byla situace specifická tím, že dcera mě na pět let úplně smazala ze svého života. Je dobře, že alespoň s otcem komunikovala normálně. Důležité události volala otci, babičkám, dědům, jenom mně nikdy. Kdybych s dcerou mohla být častěji v kontaktu, asi bych vše vzala jinak. Dnes já lituji toho, jaká byla moje první reakce na její slova, a ona toho, že mě odřízla od svého života. Omluvily jsme se vzájemně.

Byla jsem si tak jistá, že jde o nějakou úchylku, že jsem nejprve nebyla ochotná vyhledat si další informace.

Až později jsem se dočetla, jak mohou být některé osudy kruté, že rodiče vyženou své děti z domova, zrovna v období, kdy je jasné, že přijdou o práci, že budou vystaveni nevraživosti atd. Chování takových rodičů a blízkých je absurdní, přece jde o jejich děti, kombinací jejich chromozomů se jim potomek narodil. Myslím, že v každé širší rodině mohou být třeba homosexuální lidé. A každý člověk, který se narodil do špatného těla, je něčí dítě, vnuk, sestřenice, neteř, rodič, prateta…

Mě samotnou udivuje, že někdy ani inteligentní, racionálně myslící lidé nejsou schopni jenom přijmout (připustit) fakt, že porucha pohlavní identity existuje. V lepším případě jsou ochotni to uznat, nicméně jsou rozhodně proti nějakému předělávání. „To bylo vždycky, že se říkalo, ten náš kluk je takový zženštilý. No, tak ho baví víc zahradničení než auta“.

Se mnou osobně se o tom z rodiny a blízkých příbuzných a známých nikdo nebaví, raději na dceru vůbec nezavádějí řeč, ptají se mě na něco jiného. Záměrně se tomu tématu vyhýbají.

Dcera je, myslím, nyní docela v pohodě, v práci nemá problém. Má také snad výhodu ve své vizáži, je vyšší, ale má jemné rysy. Ještě před nasazením hormonů ji někdy lidi považovali za ženu.

Jako rodič ještě můžu říct (budu upřímná), že vnímám, že to opravdu nevypadá dobře, když si dcera vezme usedlé šaty s výstřihem, děrované punčocháče, lodičky, výraznou kabelku a dotvoří se rudě červenou rtěnkou třeba na běžnou návštěvu ZOO, kam se spíš hodí sportovní oblečení. Má ovšem plné právo nosit, co se jí líbí. A je pravda, že nenosí jen oblečení, které ji „nepadne“. A chápu, že si musela opravdu hodně, nepředstavitelně, oddechnout, že už nemusí skrývat svoji identitu, že už ji berou jako ženu, kolegyni atd.

K prvním Vánocům jsem jí koupila dámské pyžamo a byl to zvláštní pocit. Pocit velkého dluhu. Hodně intenzivně vnímám zjištění, že v sobě musí nosit smutek i za to, že jako malá nikdy nedostala panenku a další holčičí dárky, na rozdíl od své sestry.

A smutnější postřeh: Dcera mi moc nevěří, že jsem o poruše pohlavní identity neměla ani zdání, že jsem nevěděla o lidech, kteří se rodí do špatného těla. Pořád vnímá hodně negativně moji první reakci, v jejích očích mě neomlouvá, že jsem si poruchu spletla s nějakou asi deviací. Má za to, že jako její maminka, jsem přece v okamžiku, kdy mi to oznámila, přesně věděla, o co jde, a stejně jsem ji zapudila. Jako maminka jsem ji zásadně zklamala. Máme s dcerou před sebou ještě dlouhou cestu, na které se ji budu snažit co nejvíce objímat a chápat. Musím jí dát hlavně lásku, aby poznala, že ji miluju jako svoji dceru.

Maminkám, které to budou číst, přeji, aby se jim první reakce povedla o hodně lépe než mně!“

Výchozím plodem v těle matky je vždy plod „nemužský“. Záměrně neříkám ženský, protože on sice není ani trošku mužský, ale ženský je zatím jen z poloviny. Vajíčko v těle ženy obsahuje jen jeden chromozom a vždy je to X. (Žena nemá chromozom Y, protože jí ho nikdo nedal). Ke správnému vývoji plodu v dívku nebo chapce ale vajíčko potřebuje ještě druhý chromozom do páru.

Jak plod s jedním ženským chromozomem X obdrží mužské nebo ženské hormony? Přiveze mu je tam expresní poštou spermie. Ta nese vysoce „komprimovaný“ (koncentrovaný) instalační balíček obsahující buď ženský software (X), nebo mužský (Y).

Pohlaví dítěte tedy určuje otec. Zda spermie do vajíčka ženy přinese X nebo Y je náhoda, které někdo říká Vesmír, jiný zase Bůh, ale výsledek je stejný. Poměr pohlaví spermií u muže se liší v závislosti na hladinách hormonů obou jeho rodičů. Až takhle dávno jsou karty už rozdány.

Vše, co na svém těle máme, je tedy poskládané z identicky stejných tkání bez ohledu na pohlaví. Proto mají také muži například prsní bradavky, i když je mít nepotřebují.

Každá část programu (DNA) se potom spustí ve správný čas a něco pěkného (či nepěkného 🙂 udělá. Někomu prsa, někomu vousy, mutaci, nádherné giganticky klenuté prehistorické nadočnicové oblouky, atd. 🙂 Třeba ženskou velikost své něžné nožky máme ve svých genech danou všichni. Než se zase rozbalí instalační balíček s chromozomem Y, který spustí záplavu testosteronu. Ten pak (záměrně, aby jednou vyrostl lovec a ochránce) nechá zmohutnět téměř všecko, co původně bylo něžné.

Uspat promužské geny SRY a SOX9 z chromozomu Y k tomu, aby se plodu nevyvinula varlata a plod se vyvíjel žensky, ale nestačí. Pro vývoj vaječníků je potřebný ženský gen FOXL2. Tento gen střeží ženskost samiček a kupodivu ho nenajdeme na chromozomu X. Ani promužský gen SOX9 nesídlí na chormozomu Y, ale mají ho obě pohlaví. Gen FOXL2 ho u žen ale deaktivuje.

A dále platí, že tytéž geny (obvykle přítomné na dalších 22 nepohlavních lidských chromozomech – tedy těch, které dědíme všichni v závislosti na tom, která z alel je dominantní) spouští vývoj ženských nebo mužských tělesných tkání podle toho, zda je plod již v „mužském“ nebo „ženském“ módu. Vše je naprogramované. U žen se druhé (nepotřebné) X nesoucí genetické informace inaktivuje v Barryho tělísko. Taková hrudka v buňce. Jedno X stačí. U mužů nikoliv, neboť muž nemá dvě X.

DNA se může snažit, jak chce, ale jak ukázal experiment provedený Alfredem Jostem, který vykastroval embryoální králíky v děloze, všichni se vyvinuli jako samice. DNA pouze vložilo do embrya informaci, aby se vyvinula varlata a následně začala produkce testosteronu. Tuto informaci embryo obdrželo, ale bylo mu to k ničemu, protože produkce testosteronu po kastraci nenastala, čímž se nespustil proces maskulinizace embrya. (Samice to sice byla, ale dala by se přirovnat k ženám se syndromem AIS (Androgen Insensitivity Syndrome), kterým je nutné podávat estrogen zvenčí.)

Tolik velmi zkrácený úvod ke genetice, jakože aby bylo jednodušší pochopit, co jsem to vlastně provedla. 🙂

Genetikou jsem se zabývala intenzivně několik týdnů, načetla jsem, co šlo, diskutovala v mezinárodních skupinách genetiků embryologů, až jsem se dostala do bodu, kdy ani internet nenabízel odpovědi na mé otázky. Proto, že tyto odpovědi ještě lidstvo nezná… Neznáme toho spoustu. Ale také toho spoustu víme. 🙂 Moc ráda bych v tomto článku přinesla odpovědi úplně na všechno, co se genetiky a pohlaví týče, ale bohužel tento článek píšu v roce 2019, takže jsem použila jen znalosti, které máme prozkoumané do této doby. Pokud tedy bude mít někdo při čtení nějaké otázky, pak je jasné, že je mám i já, přičemž jsem vyvinula veškeré úsilí k tomu, abych si na ně odpověděla.

Moje otázky

Když jsem si skoro před dvěma lety začala měřit množství LH hormonu v moči způsobujícího ovulaci u žen, myslela jsem si, že takhle odhalím alespoň něco málo z toho, co má mé tělo zakódováno v sobě. Po třech měsících měření mi ale informace o mých potencionálně plodných dnech zůstala utajena.

Jenže před pár měsíci mě z ničeho nic napadlo, že když přeci žena nese chromozomy XX a muž XY, že i ten muž má ještě pořád to své X. To své ženské X…

Pokládat si otázku, jaké by to bylo, kdybych se narodila rovnou s chromozomy XX, které určují ženské pohlaví, se zdál být jako pěkný nesmysl a utopie. Jak to asi tak můžu zjistit?

Kdybych se s XX narodila, nemusela bych tu chybu potom takhle pracně napravovat. To bych absolutně neřešila nějaké transgendery, Hanku Fifkovou bych znala jen z článků v časopisech pro ženy, měla bych svůj vysněný „obyčejný“ život „obyčejné“ holky, pravděpodobně i rodinu, muže a děti, jak jsem vždycky chtěla, se kterými bych jezdila na dovolené a vedla spokojený rodinný život ženy. Tohle už jsem tu mockrát popisovala. Dost hezky jsem se u toho zasnila a vyřádila ve své fantazii.

Ale…

…mohla bych mít jako žena vlastně vůbec děti?

Jak by probíhalo moje těhotenství?

Jak bolestivou bych měla menstruaci?

Kolik dní by trval můj menstruační cyklus?

Jakou pravděpodobnost početí bych měla?

Donosila bych vůbec své dítě?

Měla bych nějaké komplikace, nebo by mé těhotenství probíhalo v klidu?

A jak bych vlastně vypadala?

Jaké bych měla jako žena vlastnosti?

Jak velká bych měla prsa?

Byla bych takhle (176 cm) vysoká?

Byla bych vůbec hezká?

Chci to vlastně vědět?

Co všechno vlastně chceme o sobě vědět? Chceme vědět, na co a kdy zemřeme? Chceme vědět, čím onemocníme? Chceme poznat náš vlastní program, který byl do nás vložen našimi předky?

Moje zvědavost byla ale opět silnější.

A od chvíle, co jsem přišla na to, jak si na tyhle otázky odpovědět, to pro mě začalo být pěkný vzrůšo.

Nechala jsem si totiž udělat test své DNA. Mimo jiné byly výsledkem testu také informace, odkud pocházeli mí předkové, což bývá hlavní důvod, proč si lidé svou DNA nechávají analyzovat. Mně však šlo především o něco jiného…

Když mi pak po měsíci přišly mailem výsledky, mohla jsem si z laboratoře nechat stáhnout také soubor se svou surovou DNA.

Není to zrovna žádný stručný elaborát. Moje DNA má 20 MB a je v ní přes 600.000 poměrně snadno dekódovatelných záznamů. A o ty mi šlo! Mohla jsem se tak hezky začít rýpat ve svém zdrojáku. Škoda, že si ho nemůžu přeprogramovat na tu správnou verzi. No jo, domácí verzi „DNA nůžek“ CRISPR pro hobby použití ještě nevymysleli. 🙂

Než jsem se ale naučila svá surová data číst, rozumět svým genům a odhalit své ženské X, musela jsem pochopit, jak to s tou DNA vlastně je. Takže se ze mě začala během pár týdnů stávat genetická inženýrka. 🙂

Abych dostala odpovědi na své pro někoho možná nesmyslné ženské otázky, musela jsem nejprve nalézt odpovědi na další milión otázek.

Co je to vlastně ta DNA?

Deoxyribonukleová kyselina.

Takže kyselina, hm… A co to v té kyselině nese tu genetickou informaci?

Nukleotid.

Nukleotid? Co to sakra je ten nukleotid?

Chtěla jsem tomu přijít na kloub a dostat se až k úplnému zdroji.

Nukleotid je strašně jednoduchá věc. 🙂

Nukleotid je pětiuhlíkatý cukr (pentóza) s neorganickou kyselinou fosforečnou. (To je ta samá kyselina, co je jako konzervant v Coca-Cole a vůbec bych se nedivila, kdyby i v DNA byla jako konzervant, aby se nám ten pětiuhlíkatý cukříček náhodou nezkazil. 🙂

Naše genetická informace je cukr!

Cukr a konzervant!

Bože, tohle fakt myslíš vážně?

Myslí, no. Jestli ono to ale nebude spíš trochu naopak. Že Bůh nevymyslel nás, ale my jeho… Leda že by Bůh byl pěkně vytrénovaný a zkušený ajťák a programátor.

Když půjdu takhle ke zdroji s úplně každou částí našeho těla, dokonce jakéhokoliv živého organismu na této planetě, vždy skončím u základních prvků, jako je uhlík, vodík a dusík. To jsou základní kameny z vesmíru, ze kterých vznikla naše planeta a vše, co tu teď je.

Jednotlivé genetické informace každého živého organismu (tedy i třeba žáby, bakterie nebo avokáda) nese DNA, kterou dědíme od našich předků. Některé geny (nebo mutace genů) způsobující závažné choroby pak mohou být důležitým faktorem při vzniku této choroby, na které se však z velké části podílí také prostředí, ve kterém žijeme. Genetická informace v naší DNA je genotyp, na který má vliv také prostředí a to se pak označuje jako fenotyp. Prostředí hraje obrovskou roli, neboť může měnit i naši DNA, kterou pak předáváme našim potomkům už s takto přizpůsobenými či zmutovanými geny. A pak je tu ještě úplně neprozkoumaná epigenetika, což je přenos dědičných informací mimo sekvenci DNA. Například pokud naši předkové trpěli chudobou a hladem, budeme i my mít tuto informaci zděděnou a naše chování bude přizpůsobeno tomu, abychom chudobou a hladem tolik netrpěli.

DNA je sice jasně daný soubor informací, tedy software, ten ale vždy funguje jinak v těle, které vyrostlo v odlišném prostředí. Je to jako když si koupím fungl nový super operační systém, ale nahraju ho do starého nebo nějak pochroumaného počítače. Nebo do počítače stojícího venku v dešti. Taky nebude fungovat. Byť dostal jasnou instrukci zachovat se takhle, spustit tohle, vytvořit tamto.

Genetika je tedy někdy z menší části, někdy ale z větší části důležitým faktorem pro náš život. Jak řekl Jaroslav Dušek: „Geny nám nabíjí zbraň. Prostředí ji spouští.“ Neplatí to ale u všech genů. Třeba o velikosti poprsí. Zde prostředí (strava, cvičení apod.) nehraje tak velkou roli. Gen pro velikost poprsí u žen patří mezi geny, které rozhodují o našem vzhledu. Tak, jako že mé vlasy budou silné, nikoli jemné. Rovné, nikoli kudrnaté. Tuto genetickou informaci jsem dostala od svých předků. A nemusí to být nutně má matka či otec.

Takže analýzu vlastní DNA je občas nutné brát s rezervou. Na druhou stranu se z ní dá zjistit velká spousta zajímavých informací.

Existují servery, do kterých lze soubor se sourovou DNA nahrát a ony (některé zdarma, některé za poplatek) za nás zanalyzují různé geny. Především ty zajímavé nebo ty, které lidstvo mělo příležitost už poznat. Velká spousta genů ještě není přečtena. Spousta genů ale přečtena už je! A my jsme zrovna u toho! Já jsem u toho. A vy jste teď u toho se mnou. 🙂

Geny se ze surových dat dají zanalyzovat ale i bez pomoci cizích serverů, když člověk ví, kde hledat.

Snad se mi podaří tuhle mou analýzu popsat tu dostatečně laicky, abychom si dokázali představit, jak vlastně jednoduchá, ale zároveň fascinující a neuvěřitelně precizně vypracovaná naše genetická informace je.

Analýza DNA

Snažila jsem se najít DNA laboratoř u nás v Česku, máme je tu taky, ale jejich ceny jsou 3-4x vyšší, než nejrozšířenější testy DNA laboratoří v USA. O nejnižší cenu a největší zastoupení co do počtu testů se na celosvětovém trhu dělí MyHeritage, 23andMe a Ancestry. Já si nakonec vybrala tu, která je volbou č. 1 v Evropě (ačkoli má laboratoř v USA).

MyHeritage má ve své databázi nejvíce analýz DNA z Evropy, se kterými je pak porovnána i moje DNA, a můžu si prohlížet osoby, se kterými jsem příbuzná. Samozřejmě z těch, kteří si u MyHeritage nechali udělat DNA test. Těch příbuzných (tedy osob, které mají shodnou některou část DNA s tou mojí) mi nakonec vyskočilo přes 1500 z celého světa včetně ČR. Někteří mají v profilu i své fotky. (Někteří jsou mi i podobní). Je možné je i kontaktovat.

Docela dobrý způsob, jak třeba zjistit roky utajovanou skutečnost, že někoho táta vlastně není jeho táta… Pokud si dotyčné osoby s příbuzenskou DNA nechají udělat DNA test, tak tady si vzájemně vyskočí ve shodách automaticky. 🙂

Navíc jsem si na internetu našla porovnání největších společností analyzujících DNA a MyHeritage měla nejvíce přečtených genů ze všech. To jsem potřebovala.

Výhodou je, že po mně nikdo nechtěl mé pravé jméno. Sady se dají totiž objednat na jakoukoliv adresu a uvedení jména k výsledku testu DNA je jen doporučené, nikoli povinné. Takže se výsledky nechají vygenerovat dá se říci i anonymně. Já jsem ale všude své pravé jméno uváděla. Je mi jedno, kde všude bude moje DNA.

Byla jsem ale připravená na jeden problém, na který laboratoř narazí. Vlastně to byla taky taková pojistka, že opravdu zpracovávají moji DNA a netahají ze mě jen peníze. Do svého profilu jsem samozřejmě uvedla, že mám ženské pohlaví. Věděla jsem, že pokud moji DNA hodí na ten svůj superčip GSA a začnou ji analyzovat, že to nebude sedět.

Za 14 dní mi přišel e-mail, že laboratoř zjistila nesrovnalosti s údajem o pohlaví uvedeném v mém profilu a pohlavím dle DNA. Mám si prý údaj opravit nebo kontaktovat zákaznickou podporu. Do té doby bude analýza pozastavena.

Na toto jsem byla připravená. Šlo totiž o to, že jsem neměla absolutně žádný zájem o analýzu DNA z mužského hlediska. Mužský chromozom Y mě absolutně nezajímal a nebyl pro mě nijak důležitý. Nepotřebovala jsem vědět, jaké mám genetické dispozice třeba k plešatění, tloušťce vousů nebo nárustu svalové hmoty. Servery automaticky zpracovávající moji surovou DNA s ypsilonem by mi pak logicky nenabízely informace o délce menstruačního cyklu nebo komplikacích v těhotenství, ale třeba o geneticky dané délce penisu a podobných nepotřebných blbostí.

Já teda proti tomu tvrdému Y vlastně nic nemám. Nechala bych si ho a klidně bych byla chlapem, ale ono to nešlo, i když jsem se fakt moc snažila, protože mi moje hlava pořád říkala, že jsem sakra ženská! To se nedalo už poslouchat.

Jako fakt bych se vrhala do něčeho tak složitého a společensky nepřijatelného jen tak z plezíru??? Jasněěěě. 🙂

Musím ale říct, že díky tomu mi bylo dovoleno podívat se na život ze dvou úhlů (i když pořád jen jako žena, protože tou jsem duší pořád) a (asi to bude tím, že jsem žena a tím pádem zaujatá 🙂 můžu s klidem říct, že být i tělesně ženou na téhle planetě je absolutně skvělý! Nikdy bych chlapem být nechtěla. Ty barvy, vůně, emoce, (mně odepřené) mateřství, dvoření mužů, jejich gentlemantství, hýčkání mě, těch otevřených dveří jen tím, že si (jo, zneužívám toho!) vezmu šaty a usměju se! 🙂 Ta naše složitost myšlení, komplikovanost pochopení, nelogičnost našich jednání, absence síly, kdy muže potřebuju… Já nikdy nebudu feministka, protože jsem prostě tradicionalistka. Taková jedna velká růžová chodící konzerva.

Takže ypsilon mi byl ukradený, ale naopak mě zajímal ženský chromozom X, ve kterém byla ukryta většina odpovědí na mé otázky. Ten jeden zděděný chromozom X od mé maminky. Potřebovala jsem tedy, aby k mé XY DNA přistupovali tak, jako by byla XX ženská. Zcela jistě jsem nebyla první takový případ a tak jsem na e-mail odepsala pravdu, že jsem prošla změnou pohlaví, ale jsem žena, výsledky potřebuji ženské a požádala jsem je, aby chromozom Y ignorovali.

Přišla mi dlouhá odpověď, ve které se omlouvali, jestli mi náhodou nezpůsobili újmu na duševním zdraví (zřejmě to mají v pravidlech komunikace s klientem, protože kde kdo by se z toho mohl hroutit, ne-li žalovat, že si nějaká společnost vůbec dovolila položit otázku, zda jsem žena, i když mám v DNA chromozomy XY). Já jsem se ale z ničeho nehroutila. Takže jsme se vzájemně ujistili, co přesně chci, moje žádost o „ženskou“ analýzu mé DNA byla přijata a laboratoř dostala instrukci ignorovat mé tvrdé Y a v analýze pokračovat.

Jupí!

Návrat k mému X

Výsledky mi bohužel přišly díky časovému posunu zrovna v 11 v noci, kdy jsem zrovna uléhala ke spánku. Zkuste si v takové chvíli usnout!!! 🙂

Vyskočila jsem a běžela jsem si přečíst, co mi říká mé probuzené X.

Pozn.: Jde o probuzené X zděděné pouze od mé matky, což mi odpovídá na mé ženské otázky jen z poloviny, protože kdybych byla holčička XX, a ne holčička XY :), tak bych měla X dvě (z nichž jedno by se stejně inaktivovalo). Jedno X od mé matky a druhé holčičí X od spermie mého otce, které měl zase on od své matky, protože jeho otec už svou možnost udělat z něho holčičku marně vyplýtval, protože mu dal svoje Y. Což je vlastně dobře, protože kdyby nedostal od svého otce Y, tak bych tu nebyla, protože by se můj otec narodil jako holčička a nemohl by do vajíčka mé matky poslat spermii Y. Mohl tam ale poslat X… jestli to teda můžu reklamovat. 🙂

No a potom podle toho, která z alel z konkrétních genů (ze 22 nepohlavních + z X od matky nebo z X od otce) je dominantní, by se tento gen u mě prosadil. Konkrétně třeba pokud mamka měla prsa jedničky, ale moje babička od otce prsa čtyřky, v tomto článku odhalím pouze to, co bych zdědila od matky, jelikož X od mého otce se ke mně jaksi nedostalo. I tak je ale pro mě mé X zajímavé. Přesto, že tyto studie jsou stále v plenkách, protože zatím nevíme, které geny X jsou zodpovědné a jak jednají.

Test DNA si nechá v brzké době ale udělat i moje sestra (ona to ještě neví, protože to dostane k Vánocům, ale přeje si ho :), a ta má jedno X od naší maminky a druhé X od našeho táty (takže od naší babičky). Samozřejmě s různě nakombinovanými geny, takže to bude zajímavé porovnat. (Existují servery, které dvoje surová DNA data porovnají za mě, protože já bych 600.000 záznamů porovnávala asi do doby osídlení Marsu.)

To je analýza etnicity až k mé pramáti, takže (jako většina Evropanů, tj. Indoevropanů) jsem měla i 0,1 % DNA indické.

Pak ale přišlo ještě větší vzrůšo, protože jsem se ponořila do analýz mého milovaného hýčkaného X.

To, kým jsem dnes po pěti letech od začátku HRT, je dané také mým X. Je to takový návrat k němu, k mé ženskosti, která mi byla dána už při početí. Se začátkem mé hormonální terapie v roce 2014 jsem ve svém mozku konečně rozbalila ten správný ženský „instalační balíček“, který začal (díky hormonům) zase mému tělu říkat, jak mám vypadat. Samozřejmě to, co nechal zmohutnět testosteron už zpátky odmohutnět nejde, ale já měla vlastně dost štěstí (děkuju děkuju děkuju!), že se na mně až tak destruktivně testosteron nepodepsal. Samozřejmě kdybych měla své XX od začátku, bylo by to ještě lepší. Ale jak říká Honza: „Mně se líbíš právě taková, jakou tě znám a jaká jsi teď.“ Nemít své XY, neměla bych Honzu. Měla bych někoho úplně jiného, protože bych se s Honzou nejspíš nikdy nepotkala.

Na druhou stranu ženy se svými chromozomy XX nemohou zjistit, jaké by bylo jejich mužské já, protože Y nikdy zděděné nedostaly. Nemají v sobě mužský genetický kód. Zatímco ten ženský mají muži i ženy. To mi přijde vtipné. Že v každé ženě je žena a v každém muži je taky žena, akorát gen SRY tu ženu poslal k šípku.

Přemýšlela jsem, jak by dopadla analýza DNA u kluků FtM, kteří vlastně genetickou informaci v podobě Y nemají. Jak jsem psala na začátku, některé geny z mimopohlavních chromozomů i z těch pohlavních jsou zodpovědné za vznik různé tělesné tkáně v závislosti na tom, jakým hormonem je naprogramován mozek. Například gen pro plešatění se projeví u mužů, ale u žen v důsledku velmi nízké hodnoty testosteronu jen velmi nepatrně nebo vůbec. Máme ho ale jak my ženy, tak muži. Mimochodem víte proč jsou Dánové podle průzkumů nejšťastnějším národem na světě? Mají ve své DNA alelu, která ovlivňuje koncentraci serotoninu v mozku. 🙂 (Další důkaz toho, že pocit štěstí je subjektivní a je na každém z nás.)

Takže velkou spoustu vlastnostní může ze své DNA zjistit i kluk FtM, pokud si svou DNA nechá zanalyzovat z mužského hlediska. (Tzn. řekne laboratoři, aby k jeho DNA přistupovala jako k mužské DNA.) Osobní zkušenost s tímto opačným případem ale nemám. Chromozom Y toho totiž kromě informace s impulzem pro vývoj embrya v mužský plod opravdu více nenese a je tedy z hlediska zkoumání svých tělesných dispozic, charakteristik a vlastností téměř úplně irelevantní a k ničemu. 🙂 (Hlavně to neříkejte evoluci. Ta by mi dala! 🙂

Podstatné je, jak je naprogramován náš mozek. Který „dodavatel“ (zda Varlatová nebo Vaječníková továrna) bude do něj dodávat své produkty. Jaká továrna se postaví rozhodne DNA nesená spermií. Vše ostatní už se pak řídí z centrály – z mozku. Vidím to na sobě a vidím to i kolem sebe, když kluk FtM začne brát testosteron, jak z té krásně hebké jemné ženské tvářičky začnou rašit superčerné husté vousy a způsobí tím jeho majiteli obrovskou radost. Všichni jsme ze stejného základu. Jen software se liší. Jak jednoduché.

Geny buněk se v organismu vyskytují v párech. Výjimkou jsou chromozomy X a Y, které jsou nepárové. Konkrétní formy genů jsou alely. Každá alela má nepatrný rozdíl v sekvenci nukleotidů DNA. Sekvence nukleotidu určuje podstatu genu. Tedy jsou to právě alely, které rozhodují o konkrétní podobě příslušného dědičného znaku u konkrétního jedince.

Pro nás zajímavé jsou nukleotidy, které lze vyčíst i ze surových DNA dat:

G: guanin

A: adenin

T: thymin

C: cytosin

Takhle vypadám, když si odfiltruju Y a nechám probudit své X:

Menstruace a těhotenství:

Délku menstruačního cyklu bych měla mírně kratší, tj. v průměru 28,9 dní (u dospělých žen trvá cyklus 21 – 35 dní), což ve výsledku znamená dřívější nástup menopauzy. Stejně tak bych měla dřívější nástup menarche – zhruba už ve 12 letech. Na délku menstruačního cyklu má vliv SNP rs1042838, který je také receptorem progesteronu. Receptory progesteronu i receptory estrogenu (rs9340799) mám geneticky vysoké. Což je sice teď pozitivní, ale má to i svá negativa vzhledem k vyššímu riziku vzniku rakoviny prsu.

Mám nízkou citlivost na bolest, takže bych toho leccos zvládla překonat (a taky zvládám). Menstruaci bych měla průměrně bolestivou. Zle by mi bylo jen trošku.

Šanci na otěhotnění bych měla průměrnou. Nezařadila bych se tedy mezi 7 % žen, které mají vážný problém otěhotnět. Riziko opakovaných spontánních potratů bych měla průměrné a přibírala bych na hmotnosti během těhotenství také průměrně. Není jisté, zda bych dítě mohla donosit, protože by se u mě vyskytovaly ve vyšší míře komplikace v těhotenství a také komplikace plodu (abrupce (předčasné odlučování) placenty v posledním trimestru těhotenství u 0,5 – 1,8 % rodiček, poruchy krvetvorby plodu a následně i u dítěte). Během těhotenství bych měla zvýšené riziko vzniku hypertenze, ale nižší riziko preeklampsie.

Těhotenství bych tedy nejspíš neměla nejjednodušší. Možná bych si prošla několika těžkými životními zkouškami a záleželo by na tom, jaký by byl můj partner – otec našeho dítěte: jeho chováním ke mně, ale i z pohledu genů, které by našemu dítěti dal on.

Vzhled:

Prsa bych neměla nijak extrémně velká (buď spíše malá nebo průměrná) a vzhledem k nízkému výskytu tuku v těle, nízkému BMI a nižší genetické hmotnosti, při své průměrné až mírně nadprůměrné výšce bych byla zřejmě štíhlá. Nijak zvlášť vyvinuté bych neměla svaly (to u mě souhlasí celý život). S tím souvisí i to, že nejsem vhodná pro atletiku, běhám pomalu a podávám špatné sportovní výkony. Fyzickou aktivitu však potřebuji a vyhledávám. Mé boky a pas by byly průměrně ženské. Takže bych typem postavy nebyla ani kulička, ani hruštička.

Má DNA obsahuje gen pro „facial attractiveness„. Mám vyšší sklon ke tvorbě vrásek. Vysoká pravděpodobnost, že budu mít rovné vlasy (ty také mám) a 56% pravděpodobnost, že budu mít hnědé oči (ty také mám).

Rychle se učím z chyb.

Metabolismus kofeinu mám vysoký, takže potřebuji více černého čaje nebo kafe, abych se probrala (souhlasí). Také mám gen pro vyšší spotřebu kofeinu (já miluju černý čaj!).

Geneticky potřebuji delší spánek nad 8 hodin. Zato mám menší potřebu spát přes den.

Mám vysokou pravděpodobnost, že budu kuřačka. Tady se projevuje právě vliv prostředí, neboť cigaretový kouř mi strašně vadí. Mamka totiž kouřila 40 cigaret denně a tím mi celé mé dětství intenzivně kouření tak znechucovala, že ten smrad nemůžu ani cítit dodnes. 🙂

Mám ráda ryby.

V analýze genu, který je zodpovědný za to, zda jsem „warrior“ nebo „worrier“ mi jasně zvítězil „warrior“. Mám geneticky zděděnou vysokou empatii, ale taky sklony ke strachu. Jsem snadněji hypnotizovatelná, mám dobře vyvinutý sluch, ale blbou paměť (tzn. musím se učit víc, abych si zapamatovala víc, zatímco jiným stačí učit se méně). Zato mám super multitasking, takže zvládám více věcí najednou. Dobře se opaluju.

A taky se často a ráda ze všeho raduju. Mám totiž vyšší sekreci dopaminu. Tak proto jsem pořád tak vysmátá. No, už to víte. Nemůžu za to! Stejně, jako Dánové nemůžou za to, že se cítí být šťastní. Mají to geneticky! 🙂

Rizika:

Bohužel v mé DNA chybí gen pro dlouhověkost. Analýza odhalila málo popsanou genetickou mutaci mé krevní skupiny. Z 500 různých druhů vážných nemocí s možnými fatálními následky mám zvýšené riziko jen u šesti z nich (pár dní mi trvalo, než jsem tuto informaci vůbec byla schopná přijmout a srovnat se s ní a zde také vznikla otázka, zda je dobré poznat svůj „zdrojový kód“). Velmi nízké riziko mám u srdečních chorob. Nejvyšší možné riziko mám u Alzheimerovy choroby, která se má u mě začít projevovat po 65 letech věku. Doufám, že do té doby už bude lék, o kterém jsem nedávno četla. Naopak u mě nehrozí Parkinson, bipolární porucha, celiakie ani Crohnova choroba. Mám mírně zvýšené riziko intolerance laktózy (skutečně laktózu nemůžu). Mám nízké riziko alergie na korýše, vejce, lepek, arašídy, ale vyšší u alergie na broskve (zatím nepotvrzuji).

Každá tučně zvýrazněná vlastnost je výsledkem přečteného genu a nukleotidů na konkrétním chromozomu v konkrétní pozici vyčtená z mé DNA. Tohle je jen krátká ukázka pro představu. A není to jen chromozom X, který dělá ženu ženou. Každý kousek našeho těla, každá naše vlastnost, schopnost, funkce nebo defekt je vepsán do našeho genomu.

Když mě to chytne, pátrám dál, ale poslední dobou si od toho dávám pauzu, protože čím víc toho vím, tím víc toho toužím nevědět. 🙂 To ovšem neplatí pro mé ženské já. Jaká by asi tak byla Tereza, kdyby tehdy připlula od mého táty spermie nesoucí X? Tak teď už to vím.

„Moje milé X^♡,

byla mi čest tě poznat. Sice mi naši vzájemnou spolupráci překazila kdysi dávno jedna spermie, ale i díky ní tu jsem teď já a ne nikdo jiný, i když bych samozřejmě byla ráda, kdybych mohla teď místo u psaní tohoto článku ležet se svým manželem v posteli a ještě naposledy zkontrolovat, jestli jsou v pokojíčku přikryté naše děti. Nebýt téhle spermie, tento článek by nebyl, tento blog by nebyl a vy, kteří právě čtete tato slova, byste v tuto chvíli četli něco úplně jiného.

Je to prostě tak, jak to je a můžeme se z toho buď hroutit, nebo nadechnout a jít si to tady pořádně užít.

Díky tobě, milé X, jsem měla možnost nahlédnout do tajných komnat mého života, jejichž dveře pro mě měly být navěky zavřené. Ale jak vidíš, nejsou. Na můj život to sice nemá žádný praktický dopad, ale aspoň na chvilku jsem mohla být tou, kterou jsem být vždycky chtěla. Holčičkou, dívkou a ženou od prvních okamžiků mého zrození.

Díky, že tě mám, mé půvabné X.

Díky, že mám u sebe ty, kteří mě milují takovou, jaká jsem, i když mé X mám jen jedno.

A taky díky vám, že sem ještě pořád chodíte a čtete ty moje výmysly. :)“

A jaké X je to vaše?

Kdyby to někoho zajímalo, níže uvádím použitelné zdroje o některých SNP, ze kterých jsem čerpala já při svých analýzách. (A schovám si je sem taky tak trochu hlavně pro mě pro mé další zkoumání.)

---

Zdroje k analýze DNA:

Seznam alel: https://www.eupedia.com/genetics/medical_dna_test.shtml

Prohlížeč dat (různé moduly výsledků „App Market“): https://sequencing.com/data-viewer/data/583175

Otevřená databáze SNP: https://opensnp.org (např: https://opensnp.org/snps/rs1042838 )

Analýza SNP: https://impute.me

Databáze SNP (za registraci se platí, ale lze vyhledat SNP pomocí lupy – pěkné výsledky): https://selfdecode.org

Databáze SNP s podrobným popisem včetně rizika: https://www.snpedia.com/index.php/Rs1042838

Přehledná graficky hezky zpracovaná analýza SNP: https://genomelink.io

Vyhledání SNP a detaily, včetně názvu genu: https://www.thermofisher.com/order/genome-database/details/genotyping/C___3163591_10?CID=&ICID=&subtype=

Vysvětlivky, jak číst surová data: https://www.familytreedna.com/learn/autosomal-ancestry/universal-dna-matching/read-family-finder-raw-data-file/

Mobilní aplikace:

Genomapp

MyGenomeBox

gini

Everything only in English, of course. 🙂

Příklad analýzy některých genů:

Fenotyp: Přírůstek hmotnosti v těhotenství: průměrný

Gen: GNB3 (rs1129649)

G-protein β3, který je podjednotkou 825 C/T polymorfismu má souvislost s přírůstkem hmotnosti v těhotenství,

Můj genotyp: CT

Výsledek: Nadprůměrný ani podprůměrný, ale typický přirozený přírůstek hmotnosti v těhotenství.

Reakce na radost (dopamin receptor)

Gen: DRD2 (rs1800497)

Můj genotyp: GG

Výsledek: Vysoká reakce na radost

Tělesná vůně (deodorant)

Gen: ABCC11 (rs17822931)

Můj genotyp: CC

Výsledek: Mírně lepší tělesná vůně

„Já ti mám snad krámy, nebo co,“ slyšela jsem občas od holek po přeměně, co si stěžovaly na psychické symptomy menstruačního cyklu, na křeče v břiše, a tak.

„Nooo jasně, ty tak budeš mít krámy!“ myslela jsem si.

„Tak jsem ti byla dneska u své sexuoložky na Moravě a ta vyslovila hypotézu, že u mě může probíhat perioda,“ říkala mi nedávno kamarádka. Koukala jsem na ni jak z jara. Vysvětlila mi, že podle symptomů, které prožívá, i pravidelně se opakujících stavů jejího těla a pocitů v neovagíně vše odpovídá menstruačnímu cyklu. Dokonce by mohl být zkušebně nasazen progesteron…

V tu chvíli jsem si uvědomila, že i mé stavy se různě opakují a protože jsem prostě od přírody strašně zvědavá (a myšlenka na zjištění hypotetického menstruačního cyklu u transžen mě nadchla), ponořila jsem se do toho a začala hloubat.

Studii na téma „ovulace u transžen“ nebo tak něco logicky nikdo nikdy neudělal. Prolezla jsem kde co. Kdo by taky řešil takový nesmysl a navíc u tak malého vzorku transžen? A řeší to ty ženy vůbec? Vědí, jak by jejich tělo fungovalo, kdyby se jako ženy opravdu narodily? Chtějí to vůbec vědět?

Já jsem to tedy najednou vědět chtěla a moc.

Představte si, že zjistíte, kdy by byl počátek vaší menstruace (kdyby k ní došlo) nebo ve který den byste byly plodné (tedy schopné oplodnění), kdybyste měly vaječníky a vše by fungovalo tak, jak má. Vy byste to nechtěly vědět? 🙂

Vím, že tato informace pro mnohé z nás nic neznamená, nic nezmění a nic nepřinese… ale… Vždyť pochopení toho, jak funguje ženské tělo – naše ženské tělo a vůbec obecně kterékoliv jiné ženské tělo – je tak úžasné!

Čím více jsem se do všeho ponořovala, tím více mě to pohlcovalo, tím více jsem byla nadšená a začala jsem chápat, jaký velký zázrak je zrození nového života – nového člověka – a že na tomto zázraku se podílí velkým dílem především žena (muži prominou, ale vývojový proces „výroby“ nového člověka je opravdu ženskou záležitostí, do které muž jen foukne své chmýříčko pampelišky, zatímco v těle ženy pak devět měsíců dochází k něčemu, co si běžný muž jen těžko dokáže představit).

Já jsem žena. Chci vědět o svém těle všechno. Chci ho znát a chci přijít na kloub všem těm záhadám, které lidský mozek nám všem v životě podsouvá. Tak ten pseudomenstruační cyklus u transžen aspoň potvrdím nebo vyvrátím.

Spustila jsem tedy 16. 2. 2018 sama na sobě studii, jejíž cílem bylo zjistit, zda jsem schopná stanovit den své ovulace, den menstruace a zda se tento cyklus opakuje v pravidelných cyklech, který se opakuje úplně stejně u většiny žen této planety, než dosáhnou klimakteria.

Budou to skoro dva roky, co jsem to zkoumat začala. Výsledky jsem měla už po čtyřech měsících, ale až dnes (v říjnu 2019) se dostávám konečně k tomu, abych se o ně s vámi podělila a sepsala to. 🙂

Abych vůbec pochopila, co se v těle ženy děje, musela jsem vzít všechno hezky od začátku. Samozřejmě jsem spoustu věcí věděla, ale taky jsem drtivou spoustu věcí vůbec netušila.

Vytiskla jsem si z internetu menstruační deník, ve kterém se běžně u žen sleduje kvalita cervikálního hlenu (jehož produkci má na svědomí děloha, což není náš případ, ale co když přeci jen…?), který se v době ovulace stává nejpříhodnějším prostředím pro spermie a je tedy ideální pro početí. Tento deník (je to taková tabulka v excelu) jsem si upravila pro své potřeby (tj. přidala jsem si tam další velkou spoustu sledovaných symptomů a fyzikálních poznatků) a ty jsem si TŘI MĚSÍCE zapisovala.

Tři měsíce proto, abych si ověřila, zda jde opravdu o cyklus a ne náhodu nebo prostě jen moje rozlítané nálady. Usoudila jsem, že když se něco opakuje už třikrát (a více) po sobě ve stejném intervalu, je to cyklus. To bylo mnou stanovené kritérium k tomu, abych se dobrala k výsledku.

Samozřejmě jsem na začátku byla značně skeptická. Ale postupně jsem na sobě odhalovala nové a nové skutečnosti, kterých jsem si dříve ani nevšimla a už vůbec ne jejich pravidelnosti.

Jako vždycky, když se pro něco nadchnu, jsem tak moc potřebovala pomoc někoho z oboru, kdo by mi dal odpovědi na otázky, které není možné nalézt běžně na internetu, ale později jsem pochopila, že na některé mé otázky mi nemusí dát odpověď NIKDO. Právě proto, že na ně ještě nikdo odpověď nenalezl. Že i odborník může být přesvědčený o opaku toho, co si myslím já. Jenže já mám proti němu jednu velkou výhodu: jsou to moje pocity, moje výsledky a moje závěry. Tohle je mé vlastní tělo, na kterém si můžu testovat, co chci a pokud na něco přijdu, mám tak stoprocentní jistotu, že to tak je.

Strašně ráda bych spoustu věcí konzultovala s lidmi z oboru. Když jsem se o to ale pokusila, neměli na mě čas. Kdo by se taky věnoval takové blbosti – zjišťovat menstruační periodu u transžen? No je to fakt. Tohle má hodnotu jen pro mě samotnou. Ale přišlo mi to tak úžasné, že mé tělo by snad mohlo mít něco jako menstruační periodu…

Kdyby mi bylo dáno ještě pět možností přijít znovu na tento svět, každou z těch pěti možností bych využila ke studiu jiné školy.

A současně jsem si uvědomila, v jak úžasné době to žiju! Vždyť já si sama doma ve svém bytě můžu zjistit hladinu svého luteinizačního hormonu! A ten test mě stojí dvacet korun! O drtivé většině vymožností, které máme my k dispozici, si mohla Lili Elbe začátkem 20. století jen zdát. Ta by koukala! Pozvala bych ji k nám do Čech na kafe, ukázala bych jí, co všechno si může měřit, jaké jsou teď možnosti a taky jak některé holky krafají a vymýšlí si, jak by chtěly, aby jejich budoucí vagíny vypadaly. Jak si rvou navzájem vlasy, že v téhle nemocnici je to špatné, zatímco v té druhé dobré. Jak si vůbec neváží toho, že máme medicínu na tak vyspělé úrovni (což si Lili ve své době říkala taky 🙂 a jsem opravdu zvědavá, kam se medicína dostane za dalších deset dvacet let. A kam za sto, kdy už tu nebudu? Vy všechny budoucí holky narozené do špatných těl, které jste se ještě nenarodily, vy budete mít takové štěstí! Ale i my ho už máme. Vy už budete moct rodit, transsexualita bude diagnostikovatelná stoprocentně pouhým odběrem vzorku DNA a léčba zahájena ještě v dětství, ne-li třeba přímo v děloze včas, aby nedošlo k narození do nesprávného těla s tělesnými znaky, které mít nikdo nechceme…

Já jsem ale šťastná i tak.

Nejsilnější chvíle mého dětství nastala v mých šestnácti, tedy v největším (pro mě apokalyptickém) pubertálním „rozkvětu“, kdy jsem si zcela jasně rozumově odůvodnila, že „změnit pohlaví nejde“. Že „z muže nikdy nemůže být žena“. To je přeci jasné. Byla jsem o tom tak přesvědčená. A teď jsem najednou tady, zkoumám osídlení přirozenými ženskými kmeny laktobacilů ve své vagíně, porovnávám své stejné tělesné proporce s vítězkami soutěže krásy a kupuju si svůj první ovulační test, abych si stanovila svoji periodu.

Miluji své tělo a chci o něm vědět všechno, abych ho lépe pochopila a dala mu zpátky to, co ono dává mně – spokojenost.

Během mého zkoumání jsem si pokládala velkou spoustu otázek, na které jsem hledala odpovědi. A spoustu těch odpovědí mi nakonec dalo právě moje tělo. Třeba to, že moje výkyvy nálad nejsou závislé vůbec na ničem. 🙂 Prostě přijdou a jsou tu, aniž bych to dokázala ovlivnit nebo vysvětlit a aniž by to dokázalo ovlivnit i mé okolí, i kdyby se na hlavu stavělo s tisíci kašpárky a šašky dohromady. Že mé sebevědomí je závislé na mé náladě, takže se nedá předem naplánovat, jestli budu zrovna superhrdinka zachraňující svět nebo urousaná myš táhnoucí se nenápadně podél zdi, což dost komplikuje situace, kde je sebevědomí potřeba (např. vystupování před velkým množstvím lidí nebo tehdy třeba i životně veledůležité rande). Že ani vyhrát Miss Universe nebo být Bradem Pittem ujišťována, jak jsem krásná, neznamená, že mi to zvedne sebevědomí, a na druhou stranu, že oplývat vtipem, šarmem a jistotou dokážu i ve chvílích, kdy na to absolutně nemám dispozice a měla bych se klidit. 🙂 Na čemž je ale nejlepší to, že lidé jsou přitahováni sebevědomými lidmi, muži mají rádi zdravě sebevědomé nefňukalky, a když už mám sebevědomí zrovna z nějakého mně neznámého důvodu spoustu na rozdávání, jde v tu chvíli všechno úplně samo, otevírají se mi všechny dveře a svět mi sám padá k nohám. A ty velehory s nížinami (viz graf níže) mých nálad jsou vlastně něčím, co jsem před lety neznala, takže si to užívám.

Mimochodem měřit sebevědomí v menstruačním deníku a feminní chování mělo svůj účel, neboť při ovulaci je žena často velmi sebevědomá a žádaná. Takže to byl původní účel.

Kdybych měla menstruační cyklus, platilo by jako u každé ženy, že čím delší (v rámci dnů) je tento cyklus, tím pozdější je nástup menopauzy a naopak. Čili ženy s delším menstruačním cyklem mají výhodu, protože se jim jejich folikuly vyčerpají o něco později. (Shodou okolností je to v tuto chvíli pár dní, co už náhodou vím, jak dlouhý by byl zrovna můj menstruační cyklus, kdy bych měla své první měsíčky a kdy poslední. A nejen to. Ale všecko to sem sepíšu snad brzo. I to, jak jsem na to přišla a proč je to tak přesvědčivé. Jsem z toho úplně nedočkavá, protože tohle bude něco! Škoda, že nemám víc času psát…)

Průměrný věk přirozené menopauzy evropských žen je 51 let a je zajímavé, že se od středověku nezměnil, i když průměrná délka života se prodloužila o několik desetiletí. Pro současnou ženu to znamená, že třetinu života stráví v deficitu pohlavních hormonů.

Konkrétně naše tělo se vlastně chová jako tělo ženy po klimakteriu nebo ženy po odstranění vaječníků, ale s tím rozdílem, že u nás neklesá hladina estradiolu, který do těla dodáváme zvenčí. Jaký má taková situace vliv na produkci hormonů řídících třeba právě ovulaci? Je to vůbec vyzkoumané? 🙂

Folikul – „měchýřek“ vyplněný tekutinou, který obsahuje vajíčko. Vaječník po narození obsahuje zhruba 1,5 milionů folikulů, do stadia zralosti, kdy se uvolní vajíčko schopné oplodnění, však dozraje jen přibližně 400 folikulů. Velikost folikulu je přibližně 8 mm, ale folikul postupně roste až do velikosti 18-24 mm, praskne a vajíčko se uvolní.

S první menstruací pro ženy nastává plodná fáze jejich života, která je řízena následujícími hormony:

• gonadotropní uvolňovací hormon (GnRH)
• hormon stimulující folikul (FSH)
• luteinizační hormon (LH)

Tyto hormony působí na vaječníky a spouští ovulaci. Vaječníky pod vlivem působících hormonů začínají také produkovat hormony – estrogen a progesteron. Hladina estrogenů v krvi se v určitém okamžiku zvyšuje a zesiluje se působení LH. Tímto působením je za 24 až 36 hodin vyvolána ovulace.

No jo, ale jako z čeho konkrétně se ve folikulu doprčic vyrábí ten estradiol, který se pak posílá z folikulů do těla ženy a čaruje tu krásu, kterou pak vidíme všude kolem na ženách, které mají to kouzlo, tu ženskost, tu úžasnou genderovou odlišnost od narození? Že bych si ho vyrobila někde sama. 🙂 Kde se tam ten estradiol najednou vezme? Jak to ten podvěsek jeden mozkový velký jako hrášek udělá, že vytvoří gonadotropiny (LH, FSH)?

Je to fascinující. To naše DNA – software, který máme v sobě, podle kterého se odehrává milión akcí v našem těle v jeden okamžik. Určuje, co, kam, jak a kdy poslat tak, aby to k něčemu bylo nebo aby z toho vzniklo zase něco jiného, co potřebujeme.

I tento proces mě samozřejmě zajímal a teď v říjnu 2019 jsem ho nastudovala, ale do tohoto článku o ovulaci se o něčem tak specifickém nebudu z úsporných důvodů zmiňovat. Zmíním se o něm stručně v článku nadcházejícím, který bude celý o DNA.

Pár zajímavostí o vajíčkách:

Vajíčko bývá oplodněno pouze jednou spermií. Spermie dokáže přežít a čekat v těle ženy na vajíčko až 3-5 dní.

Vajíčko je schopné oplodnění pouze 12 až 18 hodin. Spermie jsou v děloze již za několik desítek vteřin a do jedné hodiny po pohlavním styku doputují na konec vejcovodu.

Dosáhne-li estrogen nejvyšší úrovně, v tu chvíli podvěsek mozkový vyšle signál k jeho snížení a začne se produkovat LH hormon.

LH hormon působí, že folikul uvolní vajíčko a zbylé folikulární obaly přiměje produkovat progesteron, tedy hormon, který následně pomáhá udržovat případné těhotenství.

LH hormon je nejprve zjistitelný v krvi, poté se z krve vylučuje zhruba za 12 hodin do moči. Na tomto principu jsou založeny ovulační testy. Zjišťují přítomnost luteinizačního hormonu v moči. Těsně před ovulací je hladina LH hormonu nejvyšší a zhruba 16-28 hodin před samotnou ovulací již lze zjistit první slabě pozitivní LH test.

Dle návodu je vhodné alespoň dvě hodiny před testováním příliš nepít, aby byla moč koncentrovanější a výsledek průkaznější, a použití testu proběhlo v rozmezí 10:00 – 20:00 h. Tedy netestujeme ráno, jako je tomu u těhotenských testů. (LH v ranní moči je příliš nízká).

Ale pozor u transgender žen! Hodnoty LH a FSH jsou během podávání androcuru téměř nulové a neměřitelné, takže pokud žena užívá androcur, je zbytečné, abyste si měřily LH v moči. (Já už androcur od SRS neberu, takže jsem se mohla pustit do počůrávání papírků.)

To není ovšem oficiální závěr nějaké studie, ale můj ověřený u mého endokrinologa. Dala jsem dohromady výsledky odběrů krve z endokrinologie těsně (1 den) před začátkem HRT, po nasazení a po vysazení (po SRS). LH i FSH bylo během užívání androcuru na téměř neměřitelné úrovni, jak bylo nízké. Totéž jsem si ověřila na dalších dvou slečnách. Po vysazení androcuru už jsem ale měla LH v krvi i 50 UI.

Obvyklé hodnoty koncentrace LH v moči:

Skupina / Koncentrace [IU/l]

prepubertální děti < 1,2

muži 0,6 – 12,0

ženy (folikulární fáze) 0,5 – 5,0

ženy (preovulační pík) 5,0 – 30,0

ženy (luteální fáze) 0,5 – 5,0

ženy (postmenopauza) > 12,0 (může být i 50)

LH papírky reagují na moč při koncentraci 20 UI a vyšší.

Výsledek testu

 

Reálně tedy můj výzkum probíhal tak, že jsem si v lékárně nakoupila větší balení LH testů – speciálních papírků, které jsem každý den večer po celé tři měsíce odběhla počůrat a čekala pět minut, zda se objeví dvě čárky.

Bylo to fakt napínavé a vzrušující. Chvílemi jsem si říkala, jak se asi cítí ženy, které se snaží o miminko a také čekají na dvě čárky. To jsou zážitky, které muž nikdy nepozná (a ani nepotřebuje poznat, stejně jako já třeba nepotřebuju poznat, jaké to je, když Sparta vyhraje ligu).

Pečlivě každý den jsem si zapisovala do upraveného menstruačního deníku v tabulce výsledek měření LH v moči a také jsem na sobě sledovala velkou spoustu věcí od nálad, po chuť na sex, feminní chování, pocity v pochvě, sklon k slzám, teplotu (při ovulaci se totiž u žen zvyšuje teplota), atd.

„Menstruační“ deník vypadal takto:

Tímto způsobem jsem pokračovala necelé tři měsíce. Každou sledovanou veličinu jsem poté zadala do souvislého grafu a tady je výsledek. Jsou to takové hory:

Z naměřených údajů jsem si pak ještě nechala pro zajímavost zobrazit, jak moc se během těchto tří měsíců měnilo mé feminní chování. Feminním chováním jsem nazvala chování, kdy se chovám sebevědomě žensky a nemám pocit, že potřebuju chodit kanálama se sebevědomím pod nulou, kdy mám pocit, že jsem nejhnusnější tvor na světě, ale mám naopak docela dost provokativní chování vůči mužům, oblékám se lépe, ženštěji a hýřím vtipem i náklonností, což je také typický projev ovulace u žen, kdy se pro muže stávají nejvíce atraktivními divokými kočkami.

Někdy mě až udivovalo (a stále udivuje), jak v některé dny mám sebevědomí až na půdu, připadám si jako bohyně a neohroženě flirtuju s muži, zatímco druhý den strmě padám dolů a v teplákách bych nevytáhla paty z domu.

Zde je opět patrno, že se žádný pravidelný měsíční cyklus či „peak“ nevyskytl.

Závěr:

Z LH testů moči provedenými každý večer jsem po dobu tří měsíců nezaznamenala ani jeden jediný den se zvýšeným obsahem LH, přestože v krvi při kontrolních odběrech na endokrinologii zvýšený LH byl a to poměrně razantně.

Z výše uvedených grafů menstruačního deníku vyplývá, že mé výkyvy nálad nesouvisí s potencionálním menstruačním cyklem ani s ovulací. Jsou zcela náhodné, neovlivněné prostředím (byly dny, kdy mi všichni říkali, jak mi to sluší, ale stejně jsem měla sebevědomí pod nulu a jindy jsem zase doslova zářila, přestože k tomu nebyl důvod 🙂 a jsou podle mého názoru způsobené typicky ženskými hormonálními přílivy a odlivy v těle.

Bylo by hezké vědět, na který den by vycházela má potencionální ovulace a tedy i perioda, ale toto jsem bohužel nevysledovala.

Po konzultaci s mým endokrinologem jsme usoudili, že papírkové testy, které zjišťují obsah LH v moči mají ještě jiný kontrolní mechanizmus na detekci dalších hormonů souvisejících s ovulací, které se v našem těle ale nevyskytují. Protože LH máme v krvi zvýšené stále jako všechny ženy v menopauze.

Chci jen říct, že jestli někoho z vás po přeměně nebo během ní napadlo zjišťovat si den své potencionální ovulace, tak už to zjišťovat nemusíte. 🙂

Hypotézy, že se naše tělo chová pod vlivem ženských hormonů v podobných „měsíčních“ cyklech stejně, jako u ostatních žen, jsem tedy nepotvrdila. Nicméně časté výkyvy nálad jsou patrné.

To, že už mi z tříměsíčního výzkumu na sobě samé trošku hrabalo dokazují i poznámky ve spodním řádku, které jsem si do tabulky v posledním měsíci připisovala:

Mimochodem poznámka „Tobiášův vrch“ z 30.4.2018 je zrovna dost zásadním momentem v mém životě, neboť jsem si přičarovala Honzu – tedy konečně partnera, po kterém jsem celou dobu toužila. Dokud tu nebyl, dost se to projevovalo na mé celkové emoční nevyrovnanosti. (Prostě jsem furt bulela, jindy zase zářila jak sluníčko a tak pořád dokola.) Emoce mám sice nevyklidněné stále :), ale s příchodem určitých jistot a lásky do života došlo k takovému příjemnému naplnění, které mi dřív chybělo. Jak člověk rychle zapomene, jaké to je, když byl sám. To je ale dobře. Zdravá psychika takhle funguje u každého člověka – že to zlé upadá do ústraní.

Kdy mám své plodné dny jsem sice nezjistila, ale to mě neodradilo podívat se na ženskou stránku svého těla pro změnu analýzou DNA. Všichni (ženy i muži) si totiž neseme ženské genetické informace ukryté v našem jednom X… Co kdybychom to X tak trošku probudili k životu? 🙂 Ano! Ano! Probuďme ho! 🙂

O tom ale až v příštím článku.

„Moje milá periodo. Nezjistila jsem, kdy bych tě každý měsíc mohla očekávat, a taktéž ani, kdy bych měla své plodné dny. Zjistila jsem o svém ženském těle ale spoustu jiných zajímavých, hezkých a fascinujících informací, které mi byly do této doby utajeny. Měla jsem možnost detailně pochopit okamžik zrození nového života, seznámit se s celým procesem, který se v ženském těle odehrává, a který není pro ženu vůbec jednoduchý. Teď tu píšu tenhle článek věnovaný tobě, a i když jsi ženami tak strašně proklínaná, mám potřebu se ti poklonit, protože bez tebe by, milá periodo, lidstvo vymřelo. Poklonu si zaslouží ale i všechny ženy za to, že tě musí strpět a zvládat. Zrovna nějak extra jim to neusnadňuješ, víš?“

A kromě toho je tu ještě jedna úžasná vysloveně ženská superschopnost:

🙂