Tak mám za sebou pravidelné nedělní odloučení. Tohle je přesně okamžik, kdy potřebuju blog k tomu, aby to ze mě spadlo. Dostat to hlavně nějak ze sebe, jinak zešílím.

Je to pořád stejné. Ani nečekám, že si na tohle někdy zvyknu. Ale při odjezdu z domečku, kam jsem Kačenku přivezl, jsem měl dnes výjimečně dobrý pocit. Byl to tak trošku manželčin placebo efekt, ale fungoval.

Pět minut jsem si totiž povídal s manželkou. Bezstarostně. O kočičkách, o Kačence, o její nové mikině. Než kočička shodila květináč s kytkou v okně a naznačila mi tak, že pět minut štěstí je u konce.

Došlo mi, že tenhle stav není tentýž, jakobyste už na světě nebyly, jak jsem si v minulosti myslel. Je to jiné. Vídám vás, povídám si s vámi, existujete!

A tak jsem začal přemýšlet, jaký je rozdíl mezí tím, co bylo a mezi tím, co mám teď.

 

Taky jsem vás opouštěl, ale vracel jsem se k vám.

Teď se přeci taky vracím – i když jen jednou za 14 dní na 5 minut.

 

Teď jsme se taky rozloučili, akorát jsi mě neobjala a nedali jsme si pusu. Jediný rozdíl. Jinak jsem si úplně stejně prohlížel Tvoje krásný oči.

 

Akorát kdysi si můj mozek z nějakého důvodu myslel, že se mám kam vracet, že je tu člověk, který mě miluje a který má o mě starost. A který mi poskytuje nějakou jistotu.

 

Proč tedy už rok a půl tak jančím? Proč nemůžu každou neděli přenést přes srdce, že musím Kačenku vrátit a uvidím jí zase až za 12 dní? Že Tě třeba ani neuvidím těch krásných pět minut?

 

Zjistil jsem, jak moc mě těch pět minut za 14 dní naplňuje. Jak jsem šťastný aspoň za ně. Dávají mi vždycky falešný pocit štěstí, že tu pořád jsi a že jsme tu spolu. Chci-li tomu věřit, můžu. Pět minut.

Tolik mě vždycky nabijí, že mám pocit, že mi tohle musí stačit, než se uvidíme zase za dalších 14 dní (pokud nebudeš zrovna zase někde na výletě, jako minule, když jsem Kačenku přivezl).

 

Vlastně v tom není žádný rozdíl. Měl bych být šťastný, že jste zdravé a že se máte v rámci možností dobře. Pokud vás miluji, mělo by mi to stačit. Dnes jsem měl právě takový zvláštní nepoznaný pocit, že mi to stačí. Že v tom vlastně až takový rozdíl není. Bylo mi hezky, protože jsem Tě viděl.

 

JE TO JAKOBYCH BYL NA NĚKOLIKAMĚSÍČNÍ STÁŽI, NA MONTÁŽI V ZAHRANIČÍ NEBO NA MISI V AFGHÁNISTÁNU. Jen telefonovat domů Ti nemůžu (zřejmě proto, že v Afghánistánu není signál). Je to vlastně úplně totéž. Co totéž, tohle je lepší! Vidím vás jednou za 14 dní! Měl bych se vlastně radovat.

 

Nějaký papír, kde někdo napsal, že nás rozvádí, je jen cár papíru. Pár písmenek, která někdo napsal, aby rozhodl za nás (za mě). Lásku a vztah nemůže nikdo žádným papírem rozdělit. Kašlu na úřady, které mi nutí myslet si, že jsem o Tebe přišel. Nepřišel. Ty tu jsi pořád. Se vším všudy. Jen mi víc chybíš, protože jsme méně spolu a tak si přirozeně přeji být spolu víc.

 

Ale co s prázdným bytem, ve kterém teď sedím?

 

No vždyť říkám, že je to jako být na misi. A co ten nedokreslený obrázek Kačenky? Rozestavěný bunkr? Úhledně rozmístěná zvířátka v řadě, která teď musím uklidit? Nejradši bych si to tu nechal. Nevadí mi to. Jen je mi smutno, protože mi vždycky připomínají Kačenky smích. A stýská se mi úplně stejně, jako bych byl na nějaké misi a nikdo nás nikdy nerozvedl. Je to úplně stejné. Ty pocity, představy a sny. Jen si stačí nepřipomínat, že já se z téhle mise nikdy nevrátím do náruče Tebe s Kačenkou kolem krku… Že Ty jsi ten velitel, který rozhodne o tom, kdy půjdu domů…

 

Ženo moje. Až mě ta touha po Tobě přejde, tak mě přejde. Nemůžu si poručit. Nijak Tě to neomezuje ani neubližuje. Už nekreslím grafiti před Tvým domem (mělo to prý vydržet věčně, ale mám takový pocit, že po dvou zimách to zmizí), už Ti neposílám každý týden nějaký dopis. Neexistuju. Ale přeci tu čekám a když budeš chtít, můžeš kdykoliv přijít nebo s námi (se mnou a s Kačenkou) jet na výlet. Zatím nechceš, ale třeba jednou pojedeš. Stejně nemám jinou možnost než čekat.

 

Jo, Terezu tu mám, ale ona je až na druhém místě. Na prvním jste vy. Mám jí tu, protože tu nejste.

Mám pocit, že tohle už jsem kdysi slyšel: „Uděláš-li to, udělám to.“ Protože já jí nechci upřednostnit před vámi. Na nový vztah se ženou nebo s ní dokonce zakládat rodinu teď prostě nemám a ještě dlouho mít nebudu. Z toho tedy logicky vyplývá, že mi opravdu zbývá jen tohle.

 

Budu čekat, až se vrátíte. A když se vrátíte, vrátí se i Tom. Protože ta pravidelná pětiminutová radost každých 14 dní ze setkání s Tebou ho přesvědčuje, že mu na Tobě pořád záleží a staví Tě na první místo. Já si to umím všechno tak perfektně představit! Už bych si tuhle druhou šanci nenechal nikdy vzít. Byla bys šťastná i Ty a tím pádem i Kačenka.

 

Ale Ty mě tu necháváš jít směrem, kterým Tom jít nechce. Jestli mě v tom necháš, už to po čase nikdy vrátit nepůjde. Já vím, že to víš a stejně je Ti to jedno. Tak krásně bezstarostně nevědomě bláhově jedno.

 

Ty jsi vlastně hybná síla Terezy. Čím víc mě nenávidíš, čím víc mě nemiluješ, čím víc mě odmítáš, tím víc potřebuji získávat štěstí jinde. Protože zdrojů štěstí je v životě člověka několik. Není omezen jen na jeden.

 

Přesto pořád říkám totéž. Vraťte se mi, holky moje. Jak dlouho to ještě bude trvat? (Osm deset let?)

Větší štěstí než rodina neexistuje.

 

 

Tereza: „Já vím, že mě chceš úplně vyšachovat, Tome. Vím, že je pro tebe rodina na prvním místě, ale první místo je teď neobsazené… tvoje žena tu není. Nechala tě tu. Tak si tu seď a čekej – nebo pojď za mnou. Tam, kde ti je přeci taky dobře. Stejně jiné varianty nejsou. A vrátit se zatím můžeš vždycky. To je na tom to nejlepší. Ještě pořád máte oba spoustu času, i když tu teď budu víc a víc.“

 

Má ženkost mi pomáhá snášet mé mužské trápení. A tím vznikají zase druhořadá ženská trápení, která jako muž nemám a nemusím je řešit, ale Tereza je řešit musí, protože bohužel není tak ženská, jak by chtěla a tak se z důvodu jednoduchosti vrací zase k mužnosti. A tak se do toho zamotávám a točím stále dokola.

 

Čas ukáže, která cesta je správná.

Ale nikdo už nám nevrátí štěstí, o které jsme přišli za dobu, po kterou my tři nejsme spolu.

 

Potřebuji dalších 5 minut s Tebou.

Ty mi je nedáváš.

A tak jde Tereza do sprchy a vybalit své nové heboučké pyžámko…

 

 

V mém malém e-shopíku koupil před chvílí pán hrozně krásné dětské povlečení. Dala jsem je tam jen na zkoušku a čekám, jak se budou prodávat. Říkám si, jak je hezké, že je někde rodina, kde milující manžel myslí na to, jak své dcerce udělat radost. Jaká je tam doma asi pohoda?

Normálně to nedělám, ale to telefonní číslo v objednávce bylo tak prominentní, že jsem ho zadala do vyhledávače…

…a nestačila jsem se divit.

„Zadaný podnikatel hledá ženu za účelem sexu… Orientace: beru všechno. Děti: nemám.“

 

Tak fajn.

 

Co tu řeším?

 

Čí dcerka má lepší vyhlídky do budoucna?

 

Rodina už dneska asi pro nikoho nic neznamená.

Jedna strana mi říká: „Ty jsi žena! Chovej se jako žena. Buď úplně v pohodě, nic ti nehrozí a užívej si to!“

(to říká Hanka a nejbližší)

 

Druhá strana říká: „Ty jsi netvor. Ani muž ani žena. Co tedy jsi? Je to proti přírodě. Fuj. Hnus.“

(to říkají kolegové)

 

Třetí strana říká: „Ty jsi muž! Chovej se jako muž. Buď úplně v pohodě, nic ti nehrozí a užívej si to!“

(to říkají některé kolegyně a kamarádky)

 

Mluví na mě tyhle tři strany. A každá zní tak přesvědčivě. Jen si vybrat… Nabídka dne. Proč jsou ty nabídky tři? Proč není jen jedna?

Co ta taxikářka z našeho města, o které si lidé vypráví? Pořád slyším kolegy, jak znechuceně říkají: „Z dálky dobrý, ale z blízka?“ Jaké jsou šance? A jaké šance má tenhle můj život? Vždyť ani nemůžu mít holku. Pořád bych jí jen ubližoval. 🙁

 

Chtěl bych říct své ženě: Všecko to hezké, co mohlo být, jsi už teď zazdila jen Ty. Proč? Vím, že jsem udělal chybu, ale napravil jsem jí a chtěl jsem druhou šanci. Přeci jsme se milovali. Máme spolu krásnou dceru. Nechceš jí dopřát zase rodinu? Vzpomínky jsou všude a pořád. Bylo jich totiž tolik. Měli jsme dar prožívat všechno intenzivně a uměli jsme si dělat radost maličkostmi. Denně je mám a denně na ně narážím. Nechci je mít, ale bohužel nejdou jedním tlačítkem vymazat. Bůh nebo kdo nás stvořil zapomněl na tlačítko Delete. (Můžu to reklamovat?)

Psychika je kurva (pardon). Jde s kýmkoliv a kdykoliv a dělá si co chce. Úplně na vás kašle. Je jí jedno, co pak máte v hlavě.

Když jedu autem z práce a před bránou na kolegyni čeká manžel. Nechá jí sednout k volantu. Mávají na mě. Oba se na mě smějí. Oni se mají rádi, jako jsme se měli rádi my. Taky jsem na Tebe čekával a pak jsme jeli spolu domů. DOMŮ. Tam, kde jsme byli spolu. Hodili jsme se k sobě. Myslím si to. Víš přeci, jak nám to říkali i úplně neznámí lidé (tenkrát v nemocnici ta babička). Vidím páry, které se k sobě hodí. Tohle nemělo končit. Podle mě je to chyba, ale nedáváš mi na vybranou. Jsi tak chladná a nepřístupná. Odhodlaná mlčet. Absolute ignoration. Jakobych nikdy neexistoval. Nechceš si se mnou ani povídat. Bojíš se? (Pokud ano, je to špatně, protože tomu neutečeš. Pokud ne, jsi za vodou.) Odstřihla jsi mě a já se s tím pořád nedokážu smířit. Miluju naší dceru. Chybíte mi. Chybí mi všechno, co jsme měli a co si tak živě dovedu představit zase. Nedáváš nikdy druhou šanci? To Ti to za to nestojí? Štve mě to. Mrzí mě to. Trápí mě to. Nechápu to. Nikdy to nepochopím.

Na to se nedá zvyknout nebo se s tím smířit. Ty to máš jednodušší. Tys udělala šmik a hotovo. Neexistuju.

Tolik se těším, až to šmik udělám taky… Kolikrát jsem už tady tuhle větu pronesl…

 

Tak já měla ráno takovou úžasnou náladu a Ty myslíš na tohle? Já vím, že se tomu nedá ubránit. Chápu, že si pořád myslíš, že se jednou vrátí. Máš za sebou 14 měsíců úplně bez nich. Vím, jak Ti chybí. Možná to ještě chvíli potrvá. Já nevím. Tak si třeba mysli, že tohle je stav, který bude trvat celý život. To chceš? Já vím, že ne. Že si nemůžeš pomoct. Myslíš si, že Ti nikdo nemůže pomoct? Říkáš si, že si vždycky se vším poradíš sám? Že všechno zvládneš? Že Ti nikdo nemůže říct nic nového?

 

Dneska mi napsala Hanka (když budu říkat Hanka, myslím tím Fifková) jednu moc hezkou věc. Nečekala jsem, že mi napíše. Vlastně mě ten názor překvapil! Hrozně mi to pomohlo. Jedna věta, ale mě tak potěšila… Nemám co ztratit. Jen získat. Tak si spolu jen tak popovídáme. Tom nebo Tereza, to je teď jedno. Nejen o Tereze, ale i o manželce, o životě, o šancích, které by se neměly nechávat promarnit. Není si co rozmýšlet, protože se nevrhám pod nůž chirurgovi, aby mi uřízl penis. Je to jen rozhovor, který mi může pomoct se konečně ze všeho vyhrabat… Tak šup šup 🙂 A nikomu to neřeknu! 😀 😉

 

 

 

**********************

nechceme vypadat takto…………………………………chceme vypadat takto

 

Moc se omlouvám australskému surfaři Peterovi Drouynovi (58), který se nechal přeoperovat na ženu, že jsem použila jeho (podle mě před HRT) fotku jako foto ilustrující nedokonalou ženskost. Nechci nikomu ubližovat, jen tu chci ukázat na ten rozdíl… (Už vidím, jak za to budu kritizována. 🙂 Oba chtějí být šťastní, já vím! Já taky nejsem žádná nádhera z druhého obrázku 🙁 A ve skutečnosti už vůbec ne.

Druhé foto je transsexuál z Itálie. Kdybych to sem nenapsala, tak to stejně nepoznáte…

 

Obě varianty jsou skutečností. Oba tvrdí, že šťastní jsou. Ale ta druhá je jiná.

A přišla jsem na to proč.

Je to věk.

 

Ale je tu ještě jeden rozdíl. Přirozenost.

Ta vpravo má vlastní vlasy a tričko, které holky prostě nosí. Ale která z žen se obléká jako Peter? Jde tu o přirozenost. Říkala mi to i Hanka hned na první schůzce. Extravagance je rána do zad, která vás může položit. Nepůjdu ven v podpatkách, když mi ještě rostou vousy, přestože cítím, že to tak chci a je to tak správné. Myslím, že ženu z vás dělá to, jak vás vidí okolí. A já na druhém obrázku ženu vidím.

A taky je tu ještě jeden rozdíl – testosteron, který denně páchá víc a víc škod. To ale souvisí s tím věkem…

 

Proč tu píšu zrovna o tomhle?

Většina lidí nás vidí jako ty na prvním obrázku. Připadáme jim směšné.

Ta většina lidí ale najednou úplně akceptuje ty z druhého obrázku.

Tak o co tady sakra jde?

 

Jdu povečeřet pomelo.

Tak jsem vyzkoušela takový experiment:)

Co myslíte: mohou dírky v uších zarůst za 14 měsíců nebo ne? 🙂

 

14 měsíců jsem do nich nedávala žádnou náušničku, ale dneska jsem si v Polsku koupila taková stříbrná srdíčka se třpytivým kamínkem, jsem z nich úplně nadšená a hned jak jsem přišla domů, jsem se na ně vrhla, malilinko bezbolestně zatlačila a už byly zase skrz ouška 🙂 Jako kdyby tam patřily odjakživa…

 

Obavy dívek typu: „Nesundám je na dlouho, zmenšil by se mi tunel,“ jsou tedy mýtus. Tohle je důkaz! 🙂

To mě teda vážně potěšilo! Myslela jsem (a četla kdysi na internetu), že po nějaké době ty dírky zarůstají, ale ono ne! Už tam jsou napořád! Tak jsem si udělala takovou radost…

No a protože jsem věděla, že ve Zhořelci se zase jen tak znovu neobjevím, dokoupila jsem si v drogerii úplně všechno, co mi chybělo (a že toho bylo)! 🙂 A mám z toho taky radost. Prodavačky jsem rozesmála, když jsem sháněla „tyčinky do uší“. Strašně se smály tomu slovu „tyčinky“ (polsky je to patyczki – tak nevím, co je víc k smíchu 🙂 Mám ráda, když se lidé kolem mě smějí. Tom jel se mnou…

 

…jo jo, to potvrzuju 🙂 Zrovna peču pizzu a Terez se tu zkrášluje! 😉 Moooc hezký lesk na rtech má a zase ta její očička s dlouhýma řasama! Terez? Měla sis ty balerínky za 30 Kč koupit! Tomu říkám letní výprodej v říjnu! 🙂 V Carrefouru byla moc pěkná hosteska s dámskými holícími strojky Gilette. Než jsem k ní ale došel a už z dálky opětoval její upřený usměvavý neodtrhnutelný pohled, vtrhla tam jako uragán úplně fialová hosteska od Milky a ukradla mi jí. Ten její zoufalý pohled vidím doteď… Kolik toho jde říct beze slov… (To je dobře, že mi jí ukradla. Musím se aktivně bránit takovým setkáním. Zajímavé je, že v takových momentech se mnou Tereza nikdy není… ale pak se zase odněkud vyloupne.)

 

Projeli jsme dneska tři země a ve všech jsme se zastavili. V žádné jiné zemi nenosí balerínky tolik holek, jako v Polsku. Tam je to snad národní obuv! 🙂 Hezké! No a bellindy za 30 Kč mě taky dostaly! 🙂

 

Všechno se mění… Louka už není loukou, ale stojí tam obchoďák. Místo starých vagónků jezdí po kolejích supermoderní vlak s aerodynamickým předním sklem – vypadá hezky. Zastávka, na které manželka vždycky vystoupila a čekal jsem tam já, už taky neexistuje. Všechno mizí, aby mohlo vzniknout nové. Že by koloběh života? Tak proč nejsem schopný přijmout fakt, že i můj život se změnil? Chci všechno zase zpátky. Přitom všechno ostatní se mění a respektujeme to. Nebo ne?

 

Možná nám všem v koutku duše vadí, že místo rozkvetlé louky máme nákupní centrum a nostalgicky si zavzpomínáme na to, jak kolem domu, ve kterém jsme vyrostli, rostly stromy. Jsou pryč. Stojí tam domy. Hodně domů. Pořád se něco mění. Ale vztah je něco, co by se měnit nemělo. Měla by to být jistota.

 

Už bych opravdu potřeboval, aby si moje krásná manželka našla chlapa. Protože pak se změní i její život a někam se to pohne. Podvědomě si to nepřeju, ale na druhou stranu potřebuju, aby si to taky zkusila. Jako já.

 

Je sobota večer, venku leje. Tereza ven nemůže, protože nemá deštník, ještě pořád vybírá svůj nový účes, nemá ani kozačky a na letní sukni už počasí není, takže má vyhlédnuté moc hezké tregíny z Tchiba (co jedna slečna prodává). A chce to nějaký kabátek… no ona si už s tím poradí. Nikam nespěchá. Navíc to všecko není zadarmo (i když na votocvohoz.cz skoro jo 🙂 Některé slečny jsou fajn.

 

Jo a pokud budou v některých ze starých článků chybět dost podstatné fotky, tak už jsou navěky fuč… Začátkem srpna prošla Tereza razantní likvidací všeho…

 

„Tak co nám dneska večer dávaj?“, to byla naše oblíbená věta, kterou už nejspíš nikdy nikomu neřeknu. Ženy nemají rády zženštělé muže. Chtějí Vin Diesely a Dwayne Johnsony. Tomu rozumím, protože stejně tak mě nepřitahují zmužnělé ženy. Přitom ženskost je tak fantastická, krásná a pozoruhodná věc! A tohle ještě zdvojnásobit! No nic. Konec snění.

V tom lijáku je venku ohňostroj. 12. října. Dávají Avatara. To si Tereza na konci zase zabulí. Už se mi louhuje můj oblíbený černý čaj s mandarinkou. Dnes mi přistál u starého Terezy transition videa na youtube, kde jsem zjistil, že už se blíží 90.000 shlédnutí, tenhle hezký komentář v portugalštině:

 

 

Tohle se Tereze na její ženskosti líbí…

 

Prof. Weiss mi řekl něco, co jsem tu nikdy nikam nenapsala a ani nikdy nikomu neřekla. Ví to jen on, Hanka Fifková a já… Každý den na to myslím. Všem, kdo se na to zeptal, jsem řekla přesně opak toho, co vím a přesně tak se i chovala, takže to nikomu nepřijde divné… Proč má člověk tendenci vždycky volit tu jednodušší cestu?

Ještě není čas (pokud vůbec někdy bude), tu vyklopit i tohle mé poslední tajemství…