Tak jo.

Asi tenhle článek musel taky jednou vyjít. Trochu se sem tak nějak nehodí.

Jo, nepíšu jako Tereza. Píšu jako muž. Chtěl jsem to napsat už dřív, ale styděl jsem se – ale je to jen přirozený vývoj. Hezky se vším všudy. Joo, to je to pako, co si vymyslelo, že bude ženou, zničí tím život tolika lidem a teď si to jako zase rozmyslelo!

 

Chci říct, že den před Vánoci, byť je ta poklidná atmosféra všude a láska překypuje kde může, tak to, co jsem si udělal ze života, se dá nazvat už jedině jako peklo.

 

Chci dát všem lidem jednu dobrou radu: Pokud máte rodinu, máte hezkou milující manželku, pokud máte děti, které také milujete a rodina je u vás na prvním místě, NIKDY nedělejte rozhodnutí, jaké jsem učinil já!

 

Nejde to. Je to silnější než cokoliv jiného. Jestli jste se až dosud trápili svojí identitou, tak tohle je ještě horší. Váš život ztratí smysl. Bude následovat jen beznaděj – tak beznadějná, že už se ani nikdo neopováží Vám říct, že „bude líp“, protože ví, že nebude a rovnou můžete zapomenout na to, že by se k Vám Vaše milovaná manželka i s tím nejdražší pokladem co máte – vaším dítětem – měla vrátit. Je to už přes půl roku (od 4.6.12), co jsem je opustil a dva měsíce se den co den a noc co noc přesvědčoval, že jsem udělal správně, ale ten stesk po nich se prostě nedá ničím překonat. Nedá! Proboha neničte si život. Není to jen o hledání své identity. Vaše rodina Vám může dát mnohem víc. Navěky věků si budete vyčítat, že jste je opustili, že jste se rozhodli pro takovou blbost, která zpackala život nejen Vám, ale taky Vašim dětem. Že všecko to pozitivní, co Vám všude vtloukali do hlavy, že to bude lepší, že si musíme splnit svůj sen, že v cizím těle se nedá žít, to najednou přestane být podstatné.

 

Chcete-li zažít peklo, rozhodně udělejte vše přesně tak, jak jsem to provedl já.

 

Tereza už nechce být Terezou.

 

Tereza je mrtvá.

 

Mám jediné přání a to se mi tyhle Vánoce rozhodně nesplní.

 

Tohle je ponaučení.

 

Pro mě. Pro vás. Pro všechny.

 

Takhle chtít žít nebudete. K čemu vám bude to správné vlastní tělo, když za prvé stejně nikdy nebudete vypadat dokonale, když je ta cesta tak dlouhá, že to chce hodně odvahy a pevných nervů odolávat tomu odsuzujícímu okolí a když nebudete mít už nikdy možnost mít tu rodinu, kterou jste tu několik let budovali. 9 let si dáváte společný byt dopořádku, za rok měl být splacený a mělo se nám žít tak krásně. Jo, občasná nuda ve vztahu udělala své, ale ta vás nesmí zničit. Všechno bylo špatně a nikdo mi to neřekl, protože mi to ani nikdo říct nemohl. Na tohle jsem si musel přijít sám.

 

Pokud je Vám 18 a nemáte vůbec žádné závazky, jděte do toho!

Ale pokud máte rodinu, vykašlete se na to! Nedělejte to! Já vím, jak se trápíte, ale nebude to lepší!!! Nepomůžou vám ani psychofarmaka, návštěvy psychologa, povídání s ostatními ve stejné situaci…

 

ZTRATIT RODINU JE HORŠÍ NEŽ ZTRATIT SVOJI IDENTITU.

 

Tenhle blog mazat nikdy nebudu. Protože je tu úplně od začátku do detailu popsáno, co vše jsem cítil a jak se lidská psychika postupně mění. Jak se mění naše cíle, pokud začínáme něco ztrácet, přestože to, co získáváme, je silnější… ale to je jen klam. Chybujeme, děláme špatná rozhodnutí, trpíme a trápíme se. Dostáváme za vyučenou, abychom pochopili, o čem život je a co chceme a potřebujeme. Abychom otestovali sami sebe, jaké naše city jsou, ke komu je chováme a jaké máme v životě mít cíle. A když na to přijdeme, je už pozdě, protože jsme někoho tak ranili, že není schopný se vrátit. Vymaže vás ze svého života tak rychle a tak silně, že se budete divit! Jenže máte spolu jedno krásné nejúžasnější dítě na světě a to se vymazat nedá, takže na něj den co den myslíte, těšíte se, až půjdete z práce a pokud máte to štěstí jako já, že každý druhý den mám krátkou směnu, můžete rychle utíkat pro něj do školky a užít si ho aspoň 4 hodiny. A když ho odvezete k mámě, která bydlí provizorně u své mámy a vracíte se domů, nedokážete v sobě zadržet ty slzy. Ty zpropadené slzy, které vás budou provázet večer co večer a už se jich nezbavíte, protože se vám prostě a jednoduše stýská. Jako kdyby ty vaše lásky byly v nemocnici, jako kdyby odcestovaly tak daleko, že nemůžete být s nimi, jenže vy jim ani nemůžete psát, že vám chybí! Zakazují vám to! Otravuje je to. Nemůžete usnout. Nemůžete usnout ani s práškama, stejně se budíte. Ráno jste jak praštění. O víkendu se vám povede domluvit, že u vás může to milované dítě přespat. Celou dobu vás dobíjí energií a každou vteřinu se snažíte věnovat jemu, protože víte, že vám ho zase seberou. Že zase budete usínat sám v bytě se spoustou rozházených hraček, domečku z dek a nedopiteho čaje. S knížkou pohádek položenou u postele… přesně v té posteli, kde ještě teď leží pod peřinou noční košile vaší manželky, ke které když přivoníte, začnete mít vztek ještě větší. A pak se Vám o nich zdá. Jak leží vedle vás, jak se spolu probudíte a ty sny jsou jediné okamžiky, kdy je vám dobře, protože to je to jediné, po čem toužíte. Nedej bože, že se ale z těchto snů probudíte ve tři nebo ve čtyři… to už je pak konec nějakého spaní.

 

Tohle je peklo. Co bylo tamto nevím. Taky mě to trápilo, ale v momentě, kdy jsem se k tomu začal přibližovat víc a víc jsem věděl, že také něco ztrácím víc a víc. A i když jsem si myslel, že jdu za svým štěstím (za tím druhým štěstím), že se mi to díky tomu povede překonat, nejde to.

 

Ještě nikdy v životě mi nebylo hůř. Tohle je beznadějnější než rakovina, kterou měla malá ve dvou letech. Beznadějnější, než když se předčasně narodila a měla 600 g… Tenkrát to bylo těžké, ale vždycky se našel někdo, kdo řekl, že máme věřit, že je tu naděje a když bylo nejhůř, tak jsme se s manželkou obejmuli a spolu věřili. Ale teď je můj život zpackaný, bez těch, které miluji a bez sebemenší jiskry naděje, že se ke mě vrátí. Tohle je beznaděj, u které ztrácím víru.

 

Manželka na mě tlačí, aby se byt prodal. Nebráním se tomu, ale za půl roku tu nebyl jediný zájemce. A tak tenhle byt, který miluju a který miluje i malá – udělaný a krásný – pro rodinu jako dělaný – zkusím získat já. Zadlužit se na 26 let místo toho, abychom jako rodina už konečně začali pořádně žít. A věřit, že se třeba jednou vrátí.

 

Život utíká. A každý den bez nich je prázdný. Těch dnů už začíná být moc a ještě jich moc bude. Potřebuji, aby už si manželka (jo, už jsme rozvedení :/ ) našla byt, našla nového chlapa a zkusila si nový život tak, jak po tom touží. Aby už tyhle fáze absolvovala, protože já si myslím, že bychom měli být rodina.

 

A vy taky koukejte být rodina. Važte si těch, které máte vedle sebe. Važte si každého okamžiku, který můžete trávit v jejich blízkosti. Vemte je za ruku, pohlaďte, něco hezkého pošeptejte a večer je ujistěte, že je milujete. I kdybyste jim to měli říkat jednou měsíčně, bude to stačit. Úplně obyčejné věci staly by se jinak něčím tak vzácným, že Vám po nich bude jednou opravdu hodně moc smutno. Víc smutno, než kdy předtím.

 

Vědět co mě čeká, nepouštěl bych se do toho. Budou vám říkat, že se můžete konečně věnovat svým koníčkům, že můžete začít žít nový život, že si můžete plnit sny…atd. atd… jo, chvíli vás to bude bavit, ale to ticho v jinak veselém bytě vás hodně brzo připraví o iluze. Nebudete schopni se ani znovu zamilovat. Jo, budete to zkoušet, ale váš debilní mozek to bude automaticky vyhodnocovat jako nevěru vůči vaší manželce, kterou pořád milujete, ale ta na vás bude i po půlroce křičet do telefonu… Nezmůžete se vůbec na nic. A tak vám nezbyde, než čekat, až vás to přejde. A tak čekám. A ono pořád nic. Já vím, že to jednou přejde, ale za kolik let? Snažím se to tak nebrat – pomáhá mi v tom moje hodně stresující práce, ze které je mi blbě, takže mi nezbývá čas být blbě z tohohle.

 

Chtěl bych vrátit čas. Vidím přesně pár okamžiků na podzim, v zimě a na jaře 2012, když šlo ještě leccos změnit. Vrátit zpátky. Zachránit. Tolik šancí, které jsem promarnil jen proto, že jsem si myslel, že vyřešit svou vlastní identitu je ta nejdůležitější věc na světě…

 

(Uff. Trochu a dočasně se mi teď ulevilo.)

 

 

 

 

Podobné obrázky vás budou pronásledovat celý život…

 

 

———————————————————————————-

Říkám Ti do telefonu: „Proč na mě tak křičíš? Jsou Vánoce!“

Neposloucháš mě. Mám dát pokoj Tvojí rodině. Byli jsme s Káťou na návštěvě u Tvého taťky, protože vyšli zrovna ven, když jsme tam bobovali a říkali, že mají pro Káťu ještě Mikuláše. Byli nadšení, že jí zase vidí. A mě to problém nedělá. Ale bojím se teď o to víc brát Tvoje telefonáty. Mluvíš sprostě o mojí mámě. Nemůžu ani nic říct a položíš to. Jen slyším Káti hlásek, jestli si může pustit Winx… :/

 

 

 

Tenhle blog se teď asi stočí do trochu jiné roviny… protože to musím někam psát…