Po mém neúspěšném pokusu o usínání, během kterého jsem z ničeho nic kolem jedné usnul, jsem měl kouzelný sen. Tom měl kouzelný sen.

Na ulici mě zastavila strašně krásná slečna s dlouhými rovnými hnědými rozpuštěnými vlasy nahoře část sepnutou malou černou gumičkou, se slunečními brýlemi ve vlasech, v úzkých kalhotách, bílých teniskách a crossbody přes rameno, s leskem na rtech, s roztomilým úsměvem a říká: „Chceš políbit?“ 🙂

Normálně takhle přímo mezi lidma na hlavní třídě z ničeho nic na mě 🙂 A já celý zoufalý z toho všeho plácání se v hlavě se na ní usměju a říkám: „Tak jo!“ 🙂 Protože těm rtům se fakt nedalo odolat!

To byly slaďoučké polibky! Zajímalo by mě, co jsem musel nevědomky v noci v posteli líbat, když jsem to tak prožíval.

Chvíli jsme se líbali, chytli za ruku a šli. Pořád jsem se jí na něco ptal, říkala, že je od Domažlic. Název té vesnice od „P“ měl ve 2. pádě tři slabiky. Ale že teď bydlí tady na severu Čech. Přitom s Domažlicemi nemám vůbec nic společného. Byl jsem tam jen jednou před 20 lety a ani o nich v posledním roce nemluvil, nečetl, nepřemýšlel…

Hrozně hezky voněla. Zašli jsme do cukrárny a asi poprvé po půl roce mě vzbudil budík v mobilu! 🙁

Tak tohle jsem fakt zrovna teď nechtěl. Vstát a do práce.

 

Mám ten úžasný pocit ještě v sobě, ale taky mám v sobě současně strašné výčitky z mého předchozího dvouměsíčního vztahu, kdy vlastně vše skončilo jen proto, že jsem nebyl schopný přestat myslet na manželku a sladit život s novou partnerkou a s Kačenkou. Nemůžu se tedy vrhat do dalších vztahů a vím to. Proto ani nikoho nehledám. Ale bylo to tak příjemné.

Jak jsou ty sny zajímavé, že to, co v nich prožíváme, prožíváme doopravdy. Že jsme v nich schopni se třeba i zamilovat!
Fascinují mě ty detaily.

 

Vlastně mi ale neřekla jméno. Možná to byla Tereza… (jo, chtěla bych takhle vypadat 🙂

 

Protože jsem ještě před usnutím přišel na to, že nemám moc možností se z toho vyhrabat.

Když Tom zůstane Tomem, bude si navždycky vyčítat, že tu není Tereza, protože Terezou chce být strašně moc. Ale bojí se to udělat… protože… když tu bude jen Tereza, bude si navždycky vyčítat, že tu není Tom, aby mohl jít s právě takovouhle dívkou po ulici za ruku. Nebo dokonce s manželkou…

Jako kdybych s variantou vztahu žena+žena nepočítal. Ale proč?

 

Na druhou stranu jsem zjistil trochu znepokojující věc, že takovéhle sny mi stačí. Když nemůžu tohle štěstí prožívat přes den se skutečnou dívkou, prožiju si ho aspoň v noci ve snu. Výsledek (tedy pocity a výsledky chemických reakcí) jsou na člověka úplně stejné.

Nač mít skutečné fyzické kontakty. Pořád lepší ve snu, než nic.

Navíc to neovlivním a je to hezký. Taková malá virtuální realita. Lekáme-li se v ní, lekáme se doopravdy. Padáme-li z výšky, prožíváme totéž, co bychom prožívali, kdybychom z výšky padali ve skutečnosti. Všechno je skutečné. I sny.