Uklízela jsem. Likvidovala jsem minulost, která měla být navždy uložená v papírové podobě zamilovaných přáníček a dopisů. Nedokázala jsem jí zničit celou, na zbytek potřebuji najít další energii a sílu, ale našla jsem básničku, kterou jsem hledala několik let. Patřila mé ženě, ze které jsem byla v roce 2000 nadšená a fascinovaná její krásou a ženskostí, po které jsem já jen toužila:

 

 

 

Dva kulaté zázraky zmizely ve tmě…

a tvé tělo zahalené do stínů

prokreslené tuhou ospalé lampy

čaruje a tiskne své tvary do mě…

Nejtajemnější kontura ve vesmíru

oblá jak oseté pole.

 

Komu patříš ty? A komu patřím já?

Noc je zvukem, který vzdychá!

Safírový písek z mých doteků rozdrcený na prášek

zrnko po zrnku nechávám lehce stékat

hlubinami tvého údolí

do proudu řeky rozkoše.

 

Plnými doušky číše mých smyslů

výraznou vůní pramínků tvých vlasů plním.

Tvé rty na sklence s vínem

tečou v barvách až do moře mého.

Všecko se slévá, všecko už plním…

…fantaskním obrazem nepopsatelného!

 

🙂 Vůbec nevím, jak mám komunikovat s lidmi, které jsem třeba rok, dva, deset neviděla! 🙂 Například mí bývalí spolužáci ze SŠ. Najednou si jeden z nich vzpomene (taky Tom, se kterým jsem seděla v lavici – a pak tam byl ještě třetí Tom a tím klučičí zastupení v naší třídě končilo, takže mi tam bylo náramně dobře :)), že potřebuje něco aktualizovat na svých stránkách, které jsem mu dělala a mě do té jeho odpovědi skáče pořád ženský rod 🙂

Nejsem až příliš na začátku, abych už je prosila, aby mě oslovovali správným rodem i jménem? Stejně třeba zase rok nebudeme v kontaktu… Ale pořád do nekonečna jim jako Tom odepisovat nemůžu. Možná ještě počkám ten rok, pokud se nebudou ozývat (a nepojedu v červnu na ten jubilejní sraz :). I když zase proč to neříct, když je mi příjemnější, když mě všichni berou tak, jak mají?

 

Když jsem včera usínala, vlétla mi do hlavy taková hezká myšlenka. Vzpomněla jsem si na mé kolegyně, jak reagovaly, když jsme si o tom všem začaly konečně povídat a zbořilo se tím to tabu… Měla jsem jedinečnou možnost prožít tu nejkrásnější výhodu coming-outu. Přijetí je super a moc příjemné, ale ten pocit, kdy vás někdo začne okamžitě brát správně a probírat s vámi všechny stránky ženského života (pochválí nehty, obočí a vůbec mu nevadí, jak ještě vypadáte, protože pro něj už ženou jste, dokonce vám přinese nádherné náušničky!) a těší se stejně jako vy na všechno, co přijde… to je tak osvobozující!!! A na pracovišti obzvlášť. Měla jsem z toho tak velký strach… Najednou nevadí, že mám nalakované nehty. Najednou nevadí, že mám namalované oči.

 

Moje maska pomalu padá.

Už žádné skrývání.

Už nejsem na všechno sama.

Tohle je nové svítání.

 

Najednou nejsem vadná.

Najednou žádné hlídání.

Už se mám i víc ráda.

Už žádné lži a vzlykání.

 

FUNKCE DEKY

 

Napadly mě jednou vzteky

tři určité funkce deky.

Kromě funkce zahřívací,

dále funkce ukrývací,

je tu ještě jedna skvělá

a to funkce objímací.

 

Představ si, že mám Kačenku já.

Že je Štědrý večer, Ty jsi bez ní a druhý den mi napíšeš sms s otázkou, jak si Kačenka večer užila a jak se jí líbily dárky? A tahle otázka zůstane nezodpovězená. Stejně jako spousta dalších podobných, na které se Tě ptám.

 

Jak by se Ti to líbilo?

 

Nevnímáš mě. Ignoruješ mě. Neexistuji pro Tebe. Říkáš, že nic nemáš, ale máš přeci Kačenku! Já nemám ani jí… Nemůžu se dočkat, až si pro ní zase přijedu. Chtěl bych jí mít taky každý den jako Ty.

 

Je Ti úplně jedno, co cítím. Už půl roku se na mě zlobíš a nezajímá Tě, jak mi chybí (chybíte). Přál bych Ti jeden den v obrácené roli. Kdy Ti nikdo neodpovídá na otázky, jak se Kačenka má, kdy Ti suše sděluji, že si jí nemůžeš vzít po Vánocích, protože přijede návštěva, která jí chce vidět, kdy v momentě, kdy mi ji předáš a já si jí odvážím domů a Tobě je tak neuvěřitelně smutno Ti ještě zavolám, abych Tě dodělal a seřvu Tě, co sis to dovolila jít s ní k mojí mamce…

 

Nechceš se dívat mýma očima. Nechceš mít se mnou už nic společného. Tahle fáze je nekonečná a já si přeju, aby už skončila.

 

Hrál jsem si s jednou svojí starou písničkou…

…ale ten videoklip jsem odsud po 24 hodinách znepřístupnil. Kdo chce, najde si to na youtube… Kdo nechce, tak toho tu tím nebudu aspoň otravovat, aby se necítil trapně a nemohl mi pořád připomínat: „Vidíš vidíš, já ti říkal, nenech si utéct takovou hezkou ženu…“ a podobně.

 

 

Tak aspoň ten text.

 

SKŘIVÁNKU MŮJ

Jsi skřivan nad polem,

co vítá mě a zdraví.

Stříbrným potokem,

co žízeň mojí krátí.

Sněhovou vločkou,

co padla mi do vlasů.

Myšlenkou bez konce,

dnem plným úžasů.

 

Jsi slunko nad hlavou,

co hřeje moje tváře.

Otočenými listy

mého kalendáře.

Hlaďoučkým oblázkem

do dlaně vtisknutým,

písničkou z radosti,

básní, co neumím.

 

 

 

listopad 1998, Ostrava – Martinov, ubytovna s okny u topolů se zasněženými větvemi s výhledem do polí v dáli.

30 cm sněhu v ulicích i na chodnících, které nikdo neuklízel.

Na jedné té větvi seděla vrána. Byla tam úplně sama a skoro se nehýbala.

V mojí hlavě bylo v té době plno ideálů. Bylo mi 22.

Že si tam najdu práci, že tam najdu lásku…

Stýskalo se mi po Ostravě, po tramvajích, po lidech, kteří mě tam rok doprovázeli při mém studiu…

Té vrány mi bylo líto.

Byla tam tak sama…

Hýbala se vůbec?

 

 

 

Vrána na zasněžené větvi

ospale, ale přísně hledí

na sníh, co padá okolo,

tiše kráká a jen tak sedí.

 

Obloha spí v temné šedi,

snad ani slunce dnes nevyšlo.

Na černou vránu hustě sněží,

zaboří svůj zobák pod křídlo.

 

Je ospalá a nemá sílu,

na jejím temeni září sníh.

Přitiskla svou hlavu k tělu,

je zima, zůstala sama ve větvích…

 

Rozhodla jsem se, že si sem vždycky jednou za čas vložím i některé své básničky, které jsem napsala ještě za studií na střední škole i s ilustracemi a které odrážely mé tehdejší nálady…

 

Tohle fakt nečtěte, jestli máte depku 🙂