Myslím, že nikdy nebudu používat předponu „cis“, protože co to je „cis“ vědí jen lidé, kteří se pohybují kolem transgender lidí (nebo ovládají latinu a to dnes není zrovna moc rozšířený jazyk). Člověk, který doteď ani netušil, že nějaká změna pohlaví vůbec existuje (a že už jsem na několik takových narazila) by třeba na slovo cis-žena asi koukal. Takový člověk ani neví, co je to transgender, natož cis. Ani já sama jsem kdysi netušila, co ta předpona (než jsem přišla na to, že je to předpona, myslela jsem si, že je to zkratka) znamená, protože je nicneříkající. CIS je pro mě Computer and Information Science nebo společnost CIS Systems pár kilometrů odsud (asi tam přijímají zásadně jen cis lidi :), kdysi v práci jsme používali také CIS jako Centrální Informační Systém. CIS patří do Hvězdných válek, Ruské federace, imigračního oddělení v USA… Proto mám prostě k předponě CIS (cisgender) označující osoby, které se narodily v souladu se svým biologickým pohlavím (čili netransgender či opak transgenderů) nedůvěru a nelíbí se mi. CIS je pro mě všechno, jen ne lidé 🙂 Přesto vznikla potřeba takové lidi nějak nazývat.

 

Ono to „cis“ je vůči předponě „trans“ vlastně logické.

V latině znamená předpona „cis“ „na téže straně„, zatímco „trans“ znamená „na druhé straně„.

Takže cis člověk je ten, který se identifikuje se stejným pohlavím, jaké je jeho biologické, zatímco trans člověk s opačným.

Poprvé předponu „cis“ použil v roce 1991 německý psycholog Volkmar Sigusch (takže ne Američani, jak jsem si myslela, ale už zase ti Germáni). Označoval tak lidi, kteří jsou zcela nebo alespoň zčásti spokojeni se svým biologickým pohlavím. O určitou popularizaci se zasloužila transgender aktivistka a spisovatelka Julia Serano ve své knize Whipping Girl z r. 2007, kterou já popularizací předpony cis ale následovat nebudu.

Američanům se „cis“ prostě zalíbilo, v Česku už to taková sláva není a tak jsem se rozhodla (už hodně dávno), že místo cis budu psát „bio“ nebo „biologická“, což je samozřejmě taky nepřesné, protože jak jsem psala v minulém článku, muži i ženy jsou z naprosto identického biologického materiálu, ale pořád si pod tím dovede někdo představit víc, než pod cis. Američané používají tuto předponu dále ve spojení cisgender nebo cissexual. To se v ČR neujalo vůbec (cispohlavní, cissexuální). Do Oxfordského slovníku bylo „cis“ přidáno v roce 2013. (Takže už je to tedy oficiální.)

Navíc předpona „cis“ ve mně evokuje hlásku „ts“ (ne zkratku! :), která zní trošku opovržlivě či pohrdavě. „Já jsem cis žena, tsssss! Heč!“ 🙂

 

Z legrace kdysi vyřkl jeden americký moderátor větu, ve které použil slovo cis-white. Ve smyslu, že je běloch, který je spokojený s tím, že je bílé rasy.

Tak mě napadá, že já jsem teď vlastně cis-žena, protože jsem spokojená s tím, že jsem žena. Tj. „jsem na stejné straně“. Takže ono to CIS taky není úplně přesné. Je žena po přeměně cis nebo není cis?

 

Z mého pohledu je to žena. Není ani transsexuál ani transgender. Má ženské genitálie. Je to tedy cis-žena 🙂 Neboť není nespokojena se svým pohlavím, protože spokojena JE! 🙂 Takže je v tom stejně docela pěkný guláš.

 

Vývoj počtu vyhledání slova „cisgender“ ve vyhledávači Google od roku 2004 do 24.1.2016:

 

Regiony, ve kterých je slovo „cisgender“ vyhledáváno nejvíce:

 

Slovní spojení, které je u slova cisgender vyhledáváno nejčastěji je „definition cisgender“ a „what is cisgender„. Prostě nikdo neví, co to tedy je a tak si to vyhledá.

 

Proto na tomhle blogu předponu cis (kromě tohoto článku, kde to celé vysvětluju) prostě nikdo nenajde. Ale to vlastně není podstatné. Důležité je, že si rozumíme a nemusím nikomu vysvětlovat, co je to cis, protože to jednoduše označuji jinak 🙂

 

Napadlo mě ale vyhledat si ještě jiná slova týkající se transgenderů. A tak jsem si nechala vyhledat statistiku přímo ke slovu transgender, na kterém nemělo být nic zajímavého. Kromě toho, že mírně stoupá jeho vyhledávanost, mě ale praštila do očí statistika regionů, ze kterých je toto slovo vyhledáváno:

 

 

Zatímco vyhledávanost slova transgender stoupá, vyhledávanost slova transsexual od roku 2009 klesá. Už to slovo zřejmě všichni znají.

 

Jenže slovo transsexual má v sobě opět ve statistikách jednu zajímavost. Tentokrát zemí, kde je toto slovo nejčastěji vyhledávané není USA, jako ve většině takových slov. USA jsou až druhé. A kdo že je první na světě? 🙂 (Překvápko!)

 

 

Češi! Do toho!

Tak jsme zase v něčem první na světě, no 🙂 Ve vyhledávání slova transsexuál. 🙂

 

Nechala jsem si vypsat podrobné statistiky za Českou republiku. Na prvním místě je Praha a hned na druhém Jihomoravský kraj, kde perlí Brno.

 

Ve spojení slova transsexual hledají Američané nejčastěji slovo dating. Tedy chtějí vědět, jaké to je jít na rande s transsexuálem nebo se s někým takovým chtějí seznámit.

 

Nechala jsem si taky vyhledat slovo transka.

Samozřejmě jde o český (a také slovenský) výraz, takže jsem čekala, že se v jiných zemích ani vyhledávat nebude. Zaujalo mě ale, že Slovensko předstihlo ve vyhledávání slova transka Česko! A to o celých 23 %. Vivat Slovakia! 🙂

 

MtF i FtM (v transgender smyslu) hledají nejvíce v Japonsku.

Estradiol v Jižní Americe, nejvíce v Chile.

Testosteron však trochu překvapil. Zatímco ženský hormon ovládla Jižní Amerika, mužský hormon je záležitostí čistě evropskou. Na prvním místě Polsko, následováno Rakouskem, Německem, Norskem a… Slovenskem! 🙂

 

Přemýšlela jsem, na co bych se Googlu ještě zeptala a napadlo mě, kde nejčastěji hledají slovo porno? 🙂

Ti nejnadrženější chlapi na světě žijí v Arménii! Takže holky, které si zoufáte, že nemáte sexuálního partnera, teď už víte, kam si pro něj dojet. Na Kavkaz. Jen vystoupíte z autobusu, nebudete vědět kterého. Vlastně možná už v tom autobuse… I když ono asi stačí přejet hranici a arménský celník, vyrušen ze sledování porna, vás obšťastní nejrůznějšími choutkami a narážkami.

 

 

 

Jaká význam má fotit se od krku dolů nebo s mobilem před tváří, díky kterému není vidět vaše tvář? Jestliže jsem žena, jsem žena jako celek. Vypadá to, že i vaše tvář patří k vám! 🙂

To, že mi narostla prsa nebo se zúžil bok je sice hezké, ale bez tváře je taková fotka naprosto k ničemu. Pokud se stydím za to, jak vypadám, tak se nefotím. Chci se ukázat světu, ale místo krásného úsměvu a uhrančivého pohledu vidím zadní stranu mobilu nebo gigantického tabletu. Hm, pěkný tablet. Pěkný futrál. Pěkný kryt. Ale nemůžu říct „pěkná holka“! Protože ani nevím, kdo to je. My, lidé, se totiž navzájem rozeznáváme podle tváře.

 

Moc hezky to popsala jedna bio slečna:

 

A jsme zase u té „posilovny sebevědomí“. Ve snaze zalíbit se honíme zběsile jen to, co pěkné je, to si chceme nechat chválit a to co pěkné není zahrabeme. Jo, takhle to dělá každý člověk na světě, protože nikdo nezveřejňuje své špatné fotky (až na pár výjimek). Jenže tvář je jaksi ta nejdůležitější část nás. Je to místo, kam se podívá každý člověk jako první, rozlišujeme se podle toho, získáváme díky tváři druhých sympatie nebo nesympatie, pomocí tváře neverbálně komunikujeme, chceme vidět výraz tváře, štěstí z toho, jakou mám radost, jak mi to sluší, koukejte!

 

Ilustrační obrázky, které sem dávám, jsou volně dostupné na internetu a záměrně sem nevkládám fotky MtF holek, které jsou stejně tragicky poloskryté a nicneříkající jako fotky tyto, což nečiní z fotek MtF holek žádnou neženskou raritu:

 

Nestyďme se za to, jací jsme. Už jsme holt takoví. A stydíme-li se přeci jenom, tak se nefoťme a neukazujme světu, ne? Pokud tedy nedáváme fotku v latexovém oblečení na stránky bazaru s oděvy, kde naše tvář není žádoucí nebo se chlubíme téhle planetě, jaké máme krásné nové implantáty. Ale pokud se chlubíme kamarádkám nebo světu jen tím, že chceme ukázat, kdo jsme, stůjme si za tím, kým jsme a jak vypadáme. Spousta z takových slečen je krásných, jenže se bohužel domnívá, že není. (A opět to platí pro MtF i bio slečny úplně stejně).

 

Ještě mě napadlo, že jde třeba o určitý druh umění – fotit se s uříznutou tváří nebo plackou místo ní. Pak jsem to umění ale nepochopila. Ještě nikdy jsem v časopise neviděla modelku, která by měla místo tváře kryt mobilního telefonu.

 

Naše tvář je totiž naše. To je překvapení, co? (A právě proto, že je naše, tak si s ní můžeme dělat, co chceme. Třeba zakrývat lopatou.)

 

Myslím tím samozřejmě fotky, kde fotíme sami sebe. Ne naše boty, prstýnky, nehty nebo nové tričko s kabelkou. Tam to chápu. O takových fotkách ale teď nemluvím.

 

Pravdou je, že každý si může dělat fotky, jaké chce 🙂 Takže pardon, jestli jsem se někoho, kdo miluje focení svých uříznutých nebo skrytých hlav, dotkla.

 

Až pojedu do přírody a vyfotím krásnou lišku nebo jelena, taky mu na fotce nikdy neuseknu kus hlavy… Nebyl by to totiž on. Bylo by to jen „nějaké nekonkrétní zvíře, co má čtyři nohy“. A čtyři nohy má v lese velká spousta zvířat… Nic výjimečného bych tedy nevyfotila. Navíc nechápu, proč bych někomu ukazovala fotku, na které jsou čtyři nohy, ale chybí čumáček a ouška:

 

 

 

 

 

Ještě jedna fotka mě napadla 🙂

 

 

 

2. vzkaz pro biologické ženy a muže:

Prosím, nevyčítejte někomu z vás, že dříve nepoznal, že ta slečna nebo ten chlapec byl dříve opačného pohlaví. „Ty jsi fakt blbec! Tys to nepoznal? Vždyť ten Petr byl dřív holka! My to všichni víme, jenom ty seš snad slepej.„

Uf.

Není to chyba, že to nepoznal. Navíc se nemuseli nikdy předtím vidět a takový člověk pak vnímá druhého jinak. Je to naopak vpořádku, protože ta transgender slečna nebo ten chlapec ani nechtěl, aby to někdo poznal nebo prozradil.
Párkrát jsem se z vyprávění setkala s tímto přístupem. Za prvé je to netaktní vůči transgender osobě, kterou takto vyoutujeme a za druhé to, že někdo „projde“ před někým je to, o co nám jde. Ve skutečnosti chceme dosáhnout toho, aby 100 % všech kolemjdoucích nepoznali nic. Takže osoba, která to na transgender osobě nepoznala, není blbá! Vše je v nejlepším pořádku.

 

Fakt nechápu, že tenhle druhý vzkaz musím vůbec psát. Vyčítat někomu, že nepoznal, že dotyčný byl dřív někým jiným (respektive že měl jinou fyzickou schránku). Vážně si netroufám odhadnout, jaké šílené věci se v hlavách některých lidí této společnosti ještě urodí.

Každá z osob, která se narodila ve špatném těle si položila několikrát za život otázku, jaké by to bylo kdyby se narodila do těla správného. Jak moc nebo málo bychom se vzhledově lišili, kdybychom se nevyvíjeli pod testosteronem a v pozdějším věku testosteron zablokovali, případně úplně odstranili jeho hlavní zdroj, ale prostě už od narození testosteron nikde.

 

Myslím si, že je to tak, že chemie je pořád jenom chemie a tak působí stejně na všechny, dokonce bez ohledu na věk. Věk totiž souvisí s něčím jiným, ne s tím, že by starší člověk hůře reagoval na estradiol. Všechny ženy na něj reagují sice různě (tak jako je to u biologických žen), ale všechny na ně nějak raegují.
To znamená, že pokud mozku řeknu: teď zapomeň na mužský hormon a pracuj podle jiného zdrojáku – ženského, že on tak pracovat bude, protože je prostě tak naprogramovaný. Nemá ani možnost pracovat jinak. Začne způsobovat krásné ženské tělesné změny na původně testosteronem zhuntovaném mužském nebo rádobymužském těle a bude se snažit napravit to, co testosteron pokazil. A nejsou to jen změny tělesné. Naše tělo i mozek funguje podle toho, co mu dáme za podnět.

 

Tím, že do ordinace sexuologa přijde mladý člověk v pubertě, nebo dokonce ještě dítě v doprovodu svých úžasných rodičů, má jednu obrovskou výhodu. Čím méně toho testosteron na jeho těle napáchal, tím větší je šance na typicky ženský vzhled. Neznamená to ale, že když do té ordinace přijde 40letý člověk, že nemá šanci na to vypadat dobře. Rozhodují také tělesné dispozice a jak vím, ve většině případů to dopadá dobře. Navíc všem se zvýší kvalita jejich života bez ohledu na to, jak vypadají. Protože skončí potlačování vlastní identity, které je nesmírně vyčerpávající. Nemůže být už hůř, než předtím.

 

Viděla jsem 50leté MtF ženy, které vypadají dobře. Viděla jsem 18leté MtF slečny, které byly dokonalé, ale také ty, které mají ještě co dohánět. To jsou ty dispozice. Ale stejné dispozice mají přece i biologické ženy.

 

Jak bychom tedy vypadaly, kdyby se hormonání terapie nemusela zahajovat až po 18. roku věku a účinek testosteronu se s pomocí antiandrogenů blokoval ještě hodně hodně dříve před pubertou? (Což je úplně skvělá možnost, kterou bohužel většina z nás propásne. Ne vlastní vinou, ale jednoduše tím, že přijmout fakt, že jsem transsexuál je na tom asi to nejtěžší. Můžeme vědět, že jím jsme. Můžeme si tím být úplně jistí, ale můžeme se s tím faktem taky dlouhé roky smiřovat a nechtít se s tím smířit.)

 

Já to vím, jak bychom vypadaly, kdybychom se narodily s mužskými geny, ale vyrůstaly od narození jako ženy bez mužských hladin testosteronu. 🙂 Níže vložím dokonce fotky takových žen s chromozomy XY.

 

Vypadaly bychom jako normální ženy. (Což je logické. Co kdo jiného taky čekal?)

 

To mě přivedlo na myšlenku, že muži a ženy jsou v době zplození naprosto stejní. Opravdu to není tak, že se něčím liší. V budoucnu ano, protože mozek dává tělu impulsy k tomu, aby vytvářel buď mužské nebo ženské pohlaví a další sekundární pohlavní znaky.

 

Tady je obrázek, jak vypadá mužský a ženský genitál plodu v 7. – 8. týdnu těhotenství.

Oba genitály jsou úplně stejné:

(Najdi pět rozdílů :))

 

…ale za měsíc:

 

Mužský a ženský genitál plodu ve 12. týdnu těhotenství

 

Co se za ten měsíc stalo?

 

Všechno, ať je to žena nebo muž, v našem těle má stejný základ. Chromozom je pouze nositel informace, co s tím základem má mozek udělat, jaký „koláč“ upéct 🙂 V mém případě si nejspíš spletl cukr se solí, takže výsledek za moc nestál, ale naštěstí žiju v době, kdy i taková fatální chyba lze napravit.

 

Nositelem mužského genu Y je vždy muž ve spermiích. Spermie otce tedy určuje, zda se za nedlouho (ještě během těhotenství) bude tělo vyvíjet jako mužské nebo ženské. To podle toho, která spermie s jakým chromozomem dorazí do ženina vajíčka, protože každá spermie nese buď chromozom X nebo Y.

 

Takže, až se děťátko zeptá své maminky „mami, proč mám pindíka?„, maminka mu neodpoví, že „na čůrání“, jako bylo odpovídáno mně, ale chlapce si posadí hezky na klín a začne vyprávět: „Když jsme si tě s tatínkem pořídili, tatínek zařídil, abys měl pindíka. Byla 50% šance, že budeš chlapeček nebo holčička. Tatínek je totiž nositelem chromozomu Y, který umí vyrobit pindíky. Chromozom Y obsahuje velké množství heterochromatinu, tedy DNA, jež se téměř nepřepisuje v RNA (ribonukleová kyselina). Ve srovnání se svým chromozomem X obsahuje Y stokrát méně genů, z nichž je významný např. gen SRY (sex-determining region of Y), který spouští přeměnu vyvíjejícího se embrya v jedince mužského pohlaví. Mimo něj je známo asi 30 dalších genů, kódujících protein či rodinu proteinů. Polovina z těchto 30 genů svou uloženou informaci reálně převede do existující buněčné struktury nebo funkce (tzv. exprimuje) především ve varlatech, druhá polovina do celého těla, víš? Ale já nejsem žádná genetická inženýrka, tak si utíkej dohrát s těma panenkama a přijď, už bude brzo oběd.“ :).

 

 

I na to jsem se připravila 🙂

 

 

 

 

Co se týče role genu SRY ve vývoji mužských znaků, konkrétně navozuje produkci testosteronu, což je zásadní pro vznik varlat. Poruchy tohoto genu u mužů (lidí s chromozomy XY) způsobí vývoj ženského těla, ačkoliv se zakrnělými vaječníky. Dále se gen SRY exprimuje i v mozku, kde zvyšuje tvorbu dopaminu. Dopamin funguje jako neuropřenašeč, aby se nám tam ty potřebné informace roznášely hezky tam, kam mají. Pěkně do celého těla. Teď vyrobím ohryzek, teď způsobím mutaci a zabráním vzniku prsních žláz nebo úzkého pasu. Tak a teď začnu vyrábět vousy! No to mi to ale hezky jde! Jsem prostě šikovný dopamin. Ještě že tu ten SRY mám. To bude chlap jako hora! 🙂

A ani trošku ho nezajímá, že kousek od jeho bydliště v mozku je centrum pro identitu, které proti tomu zásadně protestuje! Bouří se! Někdy dokonce ve velmi nízkém věku. „Mami, ale já nejsem chlapeček! Tak proč mi pořád všichni říkají, že jsem?“

 

Maminka se svým synem zajde k sexuologovi, tam se po velké poradě a nějakém čase rozhodnou podat antiandrogeny, zastaví nástup puberty a mozku toho chlapečka řeknou: „Ty opravdu nejsi chlapeček. Takže odteď už žádné ohryzky, žádná mutace. Jasné???“

 

Jak takový chromozom vůbec vypadá? X jako písmenko X. Ten ženský je hezký 🙂 Akorát ten „chlapský“ se trošku nepovedl no 🙂 Je o dost menší. Je dokonce nejmenší ze všech lidských chromozomů a přesto zrovna tak důležitý:

 

 

U člověka (i většiny živočichů) rozhodují o pohlaví spermie (je heterogametická, tzn. může nést jak chromozom X, tak i chromozom Y). Při oplození je 50% pravděpodobnost vzniku samčího i samičího pohlaví. Při splynutí s 50% pravděpodobností vzniká jak zygota XX (děvče), tak zygota XY (chlapec). Na 100 narozených dívek se v ČR narodí 106 chlapců (ve světě 107, takže naše země je lehce „proženštější“, než zbytek světa). Vytvořená chromozomová výbava zygoty se jejím rýhováním (tj. mitotickým dělením) postupně předává všem buňkám organizmu, které se z ní vyvíjejí. Chromozom Y nese na krátkých raménkách vysoce kondenzovanou oblast SRY (sex determining region of Y). Ta obsahuje geny pro determinaci mužských gonád, které jsou homologní s geny pro tvorbu (TSPY) non-histonových jaderných proteinů (produkt TSPY genu, váže se na promotor genu cytochrom – P450 – aromatázy, která mění testosteron na ženský estradiol). Inaktivace genu pro cytochrom – P450 – aromatázy u embrya zachovává aktivitu vytvářeného testosteronu a determinuje mužské pohlaví.

 

Sice trochu krkolomě, ale dostala jsem se k cytochromu P450 – aromatáze. To je takový malý zázrak, který je vlastně obrovský, jen není vidět. Umí přetvořit testosteron na ženský estradiol! Paráda! A ten hezký název „aromatáza“! 🙂 Jak asi voní? 🙂 Určitě květinově 🙂

 

V případě nepřítomnosti SRY se z Müllerových vývodů vyvíjí vejcovody, děloha a část pochvy.
Vlivem estradiolu se vyvíjejí ženské genitálie.
Z coelomového epitelu vzniká kůra ovarií.

 

Pokud se SRY v těle aktivuje, vznikající Sertoliho buňky začnou uskladňovat glykogen a dělit se, navozují vznik prvních spermatogonií a produkují hormon AMH (Anti-müllerický hormon), který způsobuje zakrnění Müllerova vývodu (z něhož se u žen vyvíjí např. vejcovody). Vlivem Sertoliho buněk také dochází ke vzniku Leydigových buněk, jejichž produkt testosteron má velký význam pro rozvoj samčího pohlaví. Z Wolfova vývodu vznikají samčí pohlavní cesty.

 

Chtěla jsem vědět, jak vypadají ty vývody pana Müllera a pana Wolfa, které jsou přítomné u plodu mužů i žen a pak jen jeden z nich prostě degeneruje. Jsou vidět na obrázku vlevo. (Po kliknutí jde zvětšit a je na něm krásně vidět, jak si příroda prostě vybere (na základě SRY), co ze stejného základu vytvoří a co zanikne).

Hezká představa, že i já jsem v sobě kdysi dávno měla zárodky ženských pohlavních orgánů, než mi je ten SRY jeden ošklivý zničil.

 

Vývoj pohlavního dimorfismu (tj. že samice vypadá jinak, než samec) je ukončen ve 12. – 14. týdnu těhotenství.

 

Proto mi přišlo trošku vtipné, když jsem objevila Test pohlaví (ještě nenarozeného 🙂 dítěte (Woman secret), který se dá zakoupit i u nás za cenu do 800 Kč a u kterého je uvedeno, že pohlaví dítěte lze určit už od 10. týdně těhotenství z kapky ranní moči. Ale zřejmě to možné je, protože v tělíčku plodu už všechny procesy k tvorbě určitého pohlaví započaly.

Nehledala jsem, na základě čeho tento test vyhodnocuje pohlaví dítěte. Narazila jsem jen na jednu českou diskusi, kde si maminka test koupila, vyšel jí chlapeček, ale ultrazvuk potvrdil holčičku a ta se také narodila. Výrobce testu z USA uvádí, že pokud test odhalí pohlaví dítěte špatně, budou zákazníkovi vráceny peníze. 🙂

 

 

V době splození je sice dáno, že potomek bude děvče nebo chlapec (myšleno podle fyzických genitálií), ale nemusí to tak být. A to v případě, že dojde k nějaké poruše genů zodpovědných za vznik genitálií.

 

Takovou poruchou se obecně nazývá intersexualita.

 

Pod pojmem intersexualita se těch genetických poruch skrývá velká spousta (našla jsem jich 16). Např. Turnerův syndrom, Klinefelterův syndrom, Syndrom androgenní necitlivosti (AIS, nebo také Syndrom testikulární feminizace či Morrisův syndrom), Ovo-testes (pravý hermafroditismus).

 

O Klinefelterovi už jsem kdysi psala, teď mě ale zaujal syndrom androgenní necitlivosti (AIS). Právě proto, že lidé s touto poruchou, díky které tělo nereaguje na testosteron, se vyvíjí jako ženy.

Jak tedy vypadají tyto ženy? Nejsou divné? Odlišné? Postižené? Ošklivé? Nevypadají jako mimozemšťani?

Takhle nějak asi přemýšlí lidé, kteří nemají dostatek informací.

Ne. Jsou to úplně normální ženy.

 

Jak bychom tedy vypadaly, kdybychom my, s chromozomem XY, už od těhotenství naší matky nereagovaly na testosteron?

 

No třeba takhle 🙂 Takhle krásně!

 

Ženy, které se narodily se syndromem androgenní necitlivosti (AIS) a jejich tělo se už od těhotenství matky vyvíjelo ženským směrem, přestože mají mužské geny XY.

Holky jako lusk! 🙂 To myslím vážně. Však kdo jiný by to taky měl být, než ženy?

 

Nebo ještě další ukázka:

 

Je jasné, že ať už dojde k poruše androgenní necitlivosti, takže testosteron je blokován už v těhotenství nebo se zablokuje později pomocí hormonální terapie (u transsexuálů), jde VŽDY o ženy.

Když se dívám na tuhle fotku žen s mužskými chromozomy, je úplně jedno, jestli tam někde mají chromozomy XY nebo XX. U nich to zrovna nemá vliv téměř na nic. Jen na to, že se nikdy nemohou stát biologickými matkami. Stejně jako my. A pak na té fotce také vidím ženy, které vypadají různě. Některé jsou krásné modelky, jiné normální ženské. Jejich ženskost je na různých úrovních, stejně jako je na různých úrovních ženskost biologických žen s chromozomy XX (které se ale vyvíjely úplně stejně jako tyto) a stejně tak je na různých úrovních ženskost transsexuálních žen. Jenže ty poslední mají právě tu nevýhodu, že v tom nesprávném těle už nějakou tu „chvilku“ musely žít a tak jsou posedlé dokonalým ženským vzhledem a také honbou za zlikvidování všeho, co testosteron stihl napáchat. Málokdo si ale uvědomí, že kdyby se narodil s chromozomy XX, mohl by mít tak jako tak klidně velký nos nebo široká ramena, jako některé bio ženy mají. A mohl by třeba vypadat méně žensky, než teď, kdy se snaží všemožnými plastickými operacemi spravit to, co tam být nemělo. Ale opravdu tam všechno být nemělo?

 

I když ono to nevadí. Každá žena může být krásná 🙂 (I opička z Fantozziho!) A může si se svým tělem dělat, co chce, protože je to její tělo, její život. Některým nevadí, že mají malá prsa, jiné si vybírají obrovské implantáty. Proč by nemohly? A proč bychom se nemohly za tou krásou hnát i my? Vždyť jsme taky ženy. Stejně jako ty výše na obrázku nebo všechny ostatní, které potkáváme denně a po pravdě, co by některé z nich daly za to, kdyby vypadaly tak dobře, jako některé MtF slečny, které jsem měla to štěstí poznat…

 

Ale AIS, což je porucha dědičná, není zrovna jednoduchá. (I když to ta naše také ne). Většinou se na ní přijde v pubertě, když nepřijde menstruace a pak následuje chirurgické odstranění zakrnělých nesestouplých varlat, které mají vysokou pravděpodobnost vzniku nádorů. Novorozenci totiž mají většinou normální ženské vnější genitálie. Vnitřní jsou ale zakrněné.

AIS postihuje tedy výhradně „muže“. Respektive geneticky muže, protože jediné, co v sobě mužského mají, je právě ten mužský chromozom Y, jenže je tam tak nějak plonkový, protože nemá absolutně žádnou moc a svůj SRY si může strčit někam.

Osoby XY s poruchou AIS se vždy identifikují jako ženy. Tím, že mají při narození vnější ženské orgány jsou i úředně prohlášeny za ženy, protože pohlaví se přece na této planetě určuje podle toho, co porodník vidí. (Tak nějaký řád v tom být musí, to zas jo.)

 

Odkud ale berou ženy s AIS ženské hormony, když se jim nevyvinuly vaječníky? Pořád tu píšu o tom, že jejich tělo blokuje testosteron, jenže to by z nich takové krásky nebyly, kdyby sice měly blokovaný testosteron, ale ženský hormon nikde.

Celé tohle všechno je tak fascinující!

Když už je tedy mé tělo necitlivé na testosteron, tak ho prostě proměním na estrogen. Za to může právě ta slavná aromatáza (viz výše). Dochází k spontánní přeměně části testosteronu produkovaného nesestouplými varlaty na estrogeny. Takže vlastně varlata produkují estrogen. Dobrýýýý!

 

Existuje také opačný problém, kdy osoby s ženskými chromozomy XX prochází značnou maskulinizací (virilizací). Tato porucha se nazývá vrozená adrenální hyperplázie (CAH – Congenital Adrenal Hyperplasia nebo Andrenogenitální syndrom), při které dochází ke zvýšené produkci steroidů a anrogenů v nadledvinkách. Může postihnout i osobu s mužskými chromozomy XY, kdy místo nadprodukce androgenů v nadledvinkách dochází zase k nadprodukci estrogenů, což způsobuje opačný efekt.

 

 

Eden Atwood – americká jazzová zpěvačka (*1969)

 

Eden se narodila s genetickou poruchou androgenní necitlivosti. Otevřeně mluví o všech problémech spojených s AIS a intersexualitou, spolupracuje s národními organizacemi. Žije v Missoule v Montaně, má adoptivního syna s bývalým manželem Brucem Andersonem. Nyní pracuje jako učitelka hudby a všechny děti jí milují.

 

Poslechnout si Eden, jak krásně zpívá hlasem, který nikdy neprošel mutací, je možné třeba tady: http://www.youtube.com/watch?v=e2owyYs4mAE

 

Jak by to asi všechno dopadlo, kdyby u ní k blokaci testosteronu nedošlo? No jak. Nebyla by tu tato krásná jazzová zpěvačka, ale třeba nějaký sympatický jazzový zpěvák, který by si žil svůj šťastný život bez nějakého AIS. A svět by tak o jednu zpěvačku vlastně přišel, protože by se ani nenarodila. Adoptovaný syn by měl jinou maminku a Bruce Anderson jinou manželku. A nikdo by žádnou změnu ani nezaregistroval.

Stejně tak by jí nepoznal, kdybych se s XX narodila i já (ach krásná představa) a teď v tuhle chvíli bych tu nepsala tento článek, protože by tento blog neexistoval a já bych nejspíš ani nevěděla, že kolem mě žije tolik úžasných lidí, které jsem díky blogu poznala.

 

Nikdo nepochybuje, že Eden je žena. Nějaký její chromozom XY se může jít tak akorát klouzat. Stejně, jako ten náš. XX nebo XY nemusí hrát v životě člověka, co se pohlaví nebo vzhledu týče, vůbec žádnou roli.

 

Proto prosím už nevyprávějte nikomu pohádky o tom, že transsexuální ženy nebudou nikdy ženami, že se navždycky budou lišit nebo že jsou to a budou prostě pořád jen transky. Ačkoli jsou lidé, kteří se jako „transky“ identifikují po celý život a jsou také lidé, kteří se jako „intersexuálové“ identifikují po celý život, pořád jsou ty chromozomy jenom dva – mužský a ženský. Nikdo jiný tu z lidské rasy není.

 

Transsexuální ženy neměly jen to štěstí, že je porodník neidentifikoval jako ženy hned při narození a „mašlička“ SRY rozpoutala v jejich těle peklo.

Dejte jim šanci na důstojný život, jaký si zaslouží a po jakém touží už jistě mnoho mnoho let.

A nedivte se jim, že z toho svého nového života zůstávají úplně vykulené nebo že nedovedou vstřebat nával toho štěstí.

Mám pocit, že jsem nikdy žádnou mužskou minulost neměla. Jak bych taky mohla? Vždyť mé tělo i mozek se teď neliší vůbec v ničem od ostatních žen. Všech žen. A že nás je! Necelá půlka zeměkoule.

 

Při splození je 50% šance, že z nás bude holčička nebo chlapeček, ale v dospělosti je 100% šance, že budeme tím, kým se opravdu cítíme být. Jenže zatímco v prvním případě je za to zodpovědná náhoda, v druhém jsme za to zodpovědni my sami.

Teď už moc ráda beru věci do svých rukou.

Že se svět nemění?

Mění! 🙂

Jak to?

 

Takto:

 

Transgender osobám je umožněno účastnit se olympijských her teprve od roku 2004, a to pouze za dodržení přísných pravidel. Mezinárodní olympijský výbor požaduje, aby soutěžící dokončil přeměnu chirurgickou změnou pohlaví a byl legálně uznaný jako osoba preferovaného pohlaví. Je nutné podstoupit hormonální terapii minimálně po dobu dvou let, čímž se mají „minimalizovat výhody související s pohlavím“. Tyto požadavky mohou být pro některé osoby velmi nákladné.

 

V roce 1966 Mezinárodní asociace atletických federací začala vyžadovat genderové testy pro všechny ženy sportovkyně kvůli podezření, že komunistické země maskují atlety muže jako ženy právě pro olympijské hry. Všechna těla sportovkyň (pouze žen) byla vyšetřována gynekologem. Mohly se pak zúčastnit her pouze v případě, že doložily „Certificate of Femininity“ (Certifikát ženskosti).

 

IAAF tuto praxi v roce 1968 zastavila a Mezinárodní olympijský výbor (MOV) jí nahradil odběrem slin z dutiny ústní, s cílem detekovat neaktivní chromozom X, který se obvykle nachází u žen. Jenže asi 1 z 1000 lidí má nějakou formu intersexuality, což znamená, že tento test není zcela přesný. MOV později přešel na testy DNA, ale toto povinné testování v roce 1999 zastavil. Vyhradil si však právo prověřit jakoukoliv atletku, která vypadá „podezřele“.

 

V roce 2006 MOV změnila svou politiku detekce rovnosti žen a mužů tak, aby odrážela hladiny hormonů v těle – a sice přítomností androgenu, což je obecně mužský hormon. Ten rok běžkyně Santhi Soundarajan získala stříbrnou medaili na Asijských hrách, ale poté byla medaile zbavena, když test Indické olympijské asociace ukázal, že měla syndrom androgenní necitlivosti (AIS). To je stav, kdy se člověk narodí s mužskými hormony, na které ale jeho tělo nereaguje a tak se vyvíjí typicky žensky. (Léčba AIS není možná, fenotypické ženy s karyotypem 46,XY jsou vychovávány jako ženy, cítí se být ženami, nemohou však být matkami.)

Kariéra Soundarajan se ocitla v troskách, navíc byla sociálně vyloučena. Soundarajan se ale bránila: „Žádný test pohlaví vám nemůže vzít to, kým doopravdy jste.“

 

Podle zprávy ze zasedání výboru ve Stockholmu, které se uskutečnilo v roce 2003 (tzv. Stockholm consensus) musí být každý transgender sportovec posuzován individuálně.

 

 

Jenže to už neplatí 🙂

 

Včera vyšla na outsports.com zpráva, že transgender osoby se budou moci účastnit olympijských her i bez chirurgické změny pohlaví.

 

Mezinárodní olympijský výbor totiž obdržel doporučení s novými pokyny, které sportovcům nenařizuje chirurgickou změnu pohlaví. Tyto pokyny by měl výbor přijmout ještě před letošními Letními olympijskými hrami v Riu.

 

Součástí doporučení jsou tyto pokyny:

1. Ti, kteří jsou v přeměně z ženy na muže jsou způsobilí soutěžit v mužské kategorii bez omezení.

2. Ty, které jsou v přeměně z muže na ženu jsou způsobilé soutěžit v ženské kategorii za následujících podmínek:

2.1. Sportovkyně musí prohlásit, že její pohlavní identita je žena. Toto prohlášení nemůže být změněno pro sportovní účely po dobu nejméně čtyř let.

2.2. Sportovkyně musí prokázat, že její celková hladina testosteronu v séru je pod 10 nmol / l po dobu nejméně 12 měsíců před její první účastí v soutěži. (12 měsíců se považuje za dostatečně dlouhou dobu, aby se minimalizovalo jakékoli zvýhodnění v soutěži žen).

2.3. Celková hladina testosteronu sportovkyně v séru musí zůstat pod 10 nmol / l po celou dobu požadované způsobilosti soutěžit v ženské kategorii.

2.4. Dodržování těchto podmínek může být monitorováno pomocí zkoušek. V případě nedodržení bude sportovkyni nárok na účast v ženské soutěži pozastaven po dobu 12 měsíců.

 

 

10 nmol/l testosteronu jsem během HRT neměla nikdy.

Vždycky to bylo méně (kolem 0,30 nmol /l).

Běžné hodnoty testosteronu u mužů jsou 10-38 nmol/l, u žen 0,52 – 2,43 nmol/l.

 

Doufám tedy, že MOV tato doporučení přijme co nejrychleji. A jsem moc zvědavá, co hned na první olympiádě takové transgender osoby způsobí za mediální poprask. Přála bych jim, aby si jich nikdo nikdy nevšiml. Maximálně tak jako vítěze s medailí na krku.

 

Moc se na tuhle olympiádu těším :). To, co se chystá udělat MOV je ale přeci skvělé!

 

Za pár let si tenhle článek někdo najde na internetu a bude kroutit hlavou: „To byla doba! Měli radost z toho, že transgender sportovci budou moci sportovat bez podmínky operace pohlaví. Vždyť je to dnes už úplně normální! A taky je běžné, že tyto osoby mohou uzavírat manželské sňatky se všemi výhodami, neboť jsou to lidé na stejné společenské úrovni, jako ostatní. Tahle planeta je bez předsudků.„

(Tak ta poslední věta je hodně vzdálená budoucnost, ale já to chtěla napsat :).

 

Nesnáším, když má někdo předsudky. Nebojím se jich. (To dřív jsem se jich bála). Ale teď jsem přeci žena. A vůči ženám mají předsudky jen omezení muži, kteří je považují za služky nebo kus méněcenného hadru, ale s tím se umím vypořádat. Běda však, když se náhodou připletu k nějakému omezenci, který bude mít předsudky vůči někomu, kdo se s tím vypořádat umět nebude! Na to jsem fakt alergická.

 

Je pravda, že transgender sportovci muži to mají s účastí na olympiádě zase jednodušší, než transgender ženy. Jenže je to logické. Testosteron prostě způsobuje podávání vyšších výkonů a tak je vůči ostatním ženám fér, když ženy sportují s běžnou ženskou hladinou testosteronu v těle, nikoli s mužskou. Nevidím na tom nic nepochopitelného. Snad se jim jen ta boule podaří dobře zamaskovat…

 

A ještě jsem taky zvědavá, kdy se svět zase pohne o kousek dál k toleranci, uznání a vstřícnosti k transgender osobám v dalších oblastech jejich života. Určitě se nějaké takové milé zprávy brzy dožijeme 🙂

Sedím na gauči, povídám si sama se sebou a čekám, až nebude takový mráz, abych si mohla udělat procházku na poštu. (Obávám se ale, že oteplení se dnes nedočkám). V noci bylo u nás při zemi -22°C. Však to je vpořádku. Je leden. Co mají říkat na takové Šumavě s těmi jejich -35,3°C? Tohle nemají ani na Sibiři.

Zima je venku, zima je v autě, kde drkotám zubama ještě půl hodiny od chvíle, kdy auto začne topit, zima je v supermarketu (ale nejen mně, polovina prodavačů (protože jsou to prodavačky) jsou zapnuté až ke krku a chodí zimomřivě, což naprosto chápu).

Zima je, zima je, zima je v lese, zima je na poli, na Štrbském plese. Zima je, zima je, zima je tady. Zima je ve městě, zima jde všady. Zima je, zima je, zima je hezká, jak nám zpívá Hanička Zagorová 🙂

 

Tak s tím musím souhlasit. Zima je hezká. Umí být opravdu kouzelná. Když se do sněhu opře ještě sluníčko, to mi najednou zima nevadí. A ty zasněžené lavičky, to je taková romantika! Na podzim zase všude kolem listí a v létě? No v létě přece zamilovaný pár v objetí. Lavičky nejsou jen pár stlučených prken dohromady. Píší se na nich příběhy. Letní lásky i love story na celý život.

 

 

Nejhorší ale je, že přijdu domů a je mi tam zase ta zima. To tu mám 22°C, ale pořád mám studené ruce i nohy. Protože tu prostě je zima! Kdyby tu bylo teplo, tak to teplo cítím ne? 🙂 Já cítím zimu. A nechodím tu nahá.

Moje kamarádka Anetka mi občas pošle fotku z jejich bytu, na které vidím jejího Kubu pokaždé v šortkách a tričku s krátkým rukávem, a tak jsem se už fakt musela zeptat, kolik stupňů doma má. „No udržuju to na 24°C, ale Kubovi je pořád vedro.“ 🙂

 

Tuhle jsem měla schůzku s jedním hochem, který mi vyprávěl o své chaloupce v malebné horské vesničce, což byla romantika jako blázen, než mi řekl, že tam bydlí trvale a uvnitř udržuje teplotu 12°C. A že když jí nedávno zvýšil na 12,5°C, že už začal doma chodit v tričku s krátkým rukávem! Ten půlstupeň byl totiž tak znát!

Jo, jasně. Úplné tropy.

Zmocnila se mě panika. Jak to dělá, že vyleze v mraze v tričku a vůbec mu to nevadí?

Včera jsem šla po městě a pán v kraťasech opravuje auto. Je fakt, že bylo proti dnešní noci poměrně teplo (-3°C). Kvůli němu mi byla zima ještě větší.

V Žitavě na náměstí zamrzly parkovací automaty, tak jsem díky zimě ušetřila.

 

Jsou jen dvě místa, kde je mi teplo. Večerní horká sprcha, která mi přijde tak přítulná, že se jí nemůžu nabažit, vždycky mě tak krásně objímá těmi hebkými proudy vody a postel, ve které nejsem sama. Vy, muži, topíte vždy a topíte všude. A tohle vaše teplo je nejhezčí ze všech, protože je lidské, měkké, hýbací, šimravé, mazlivé a je tím nejúčinnějším sedativem na světě.

 

Zima je hezká, ale studí 🙂 (Dříve mě ale nestudila!)

 

To není stížnost. To je fakt. (Že já jsem koukala na ty internetové stránky s průměrnou celoroční teplotou v Brazílii +25°C… Ale krásný statný a zdravý skot prohánějící se na celoročně zelených zvlněných pastvinách tam zřejmě nikdy chovat nepojedu, protože by mi chyběly ty naše špinavé české plískanice a prokřehlé ruce. Co ve světě, kde nepotřebuji dvojitá okna, zimní gumy, topení, na každé období jiné oblečení, zeteplené domy, tuny soli každou zimu vyházené na silnicích, vstávání o dvacet minut dřív, abych stihla vyhrabat auto ze sněhu, zmrzlý červený nos, když někam vejdu, atd. atd.? 🙂

 

Je to jako když chodím do práce. Protože jsem v práci, těším se domů. A tak se v zimě mohu těšit na jaro. Chybělo by mi to těšení se.

 

 

Nedávno jsem se autem doklouzala po sněhu k jednomu pohovoru, kde mi na chvíli zatrnulo. Mívám občas chvilky, kdy řeším to, jak vypadám. Jsem vůbec dostatečně ženská? A dostatečně krásná? A dostatečně přirozená? Na nic si nehraju, tohle opravdu není „hra na ženu„, nekontroluji své chování, nekontroluji své pohyby, zda jsou dostatečně (nebo nejsou příliš přehnaně „gaysky“) ženské a ani se v něčem takovém kontrolovat nechci. Copak se holky kontrolují, jestli jsou dostatečně ženské? Tak občas ano, každá žena chce být krásná, ale já to myslím jinak. Myslím neustálou stoprocentní kontrolu sama nad sebou, hlídání se, zda jsem ok a průchozí. Jde něco takového vůbec zvládnout? A kde je potom naše přirozenost?

Určité obavy jsou zrovna u nás pochopitelné, jde ale o to, že většina z nás je přehnaně sebekritická. „Podívej, jak vypadám hrozně!“, říká mi kámoška. „Jak hrozně? Nevidím nic hrozného. Vypadáš úplně normálně. Jako žena. Nevidím žádného chlapa. Fakt ne.“

 

To mi připomíná toto:

 

 

Nikola je biologická slečna.

 

Když zrovna my ty komplimenty tolik potřebujeme, že? 🙂

(Ale prosím, nebuďme jebnuté :).

(Tohle slovo běžně nepoužívám, ale v tom ilustračním obrázku prostě bylo výstižně použito.)

 

Paní na pohovoru na mě z ničeho nic vybafla: „Mohla bych vám něco říct?“

(Bože, co je tohle za otázky? A polil mě pot. To je to na mně tak vidět? A ještě ta drzost se na to zeptat!)

🙂

Aha.

Faaajn. Bylo mi úplně jedno, jestli mě vezmou nebo ne. Tohle mi udělalo radost na pár týdnů do zásoby 🙂

Zdá se tedy, že mám vlasy a úsměv jako sestřenice téhle paní. V minulosti taky jako vnučka pána, co mě za ní v létě zval do Luhačovic, protože jsem prý její dvojnice a pořád mě o tom přesvědčoval, takže jsem si s ním musela dát i kafe nebo že jsem spolužačka jedné opravdu moc milé studentky Univerzity Pardubice, která mě oslovila, jestli bych s ní dodělala tu práci, co jsme spolu dnes na fakultě začaly 🙂

Tak snad nevypadám tak blbě, jak si někdy myslím. (Stát se 20letou studentkou byla pro mě ale opravdu přehnaně velká lichotka! :). Ne, opravdu to nejsem já, i když se jmenuju taky Tereza a vypadám stejně, jako tvoje spolužačka. Mrzí mě, že spolu nemůžeme dodělat tu práci z finančnictví. Fakt! :).

 

Nejlepší na tom je, že ti první dva mi to řekli do očí, tedy na základě toho, jak mě vidí na vlastní oči v reálu. To je ale moooc pěkný zvedač sebevědomí. Hotová posilovna! 🙂

 

Sem tam mi napíše Martin, který v téhle posilovně asi dělá taky :). Sice věčně nemá čas, ale to je dobře, protože zrovna s ním se poměrně dost bojím zapovídat. Mohlo by to být totiž nebezpečné, protože je tak milý, že to přesahuje mou schopnost zůstat v povzdálí a vždycky řekne (nevím jak to dělá) něco, co vyvolá úsměv na mé tváři. Je to takový „dodavatel dobré nálady“.

Tuhle z něj vypadlo, že mu docvaklo, jak jsem podobná americké herečce Juliette Lewis! (To nejde se nesmát :). Tak jako obě jsme brunetky no. Máme stejně vysoké čelo a podobné ďolíčky, ale srovnávat mě zrovna s ní… I tak (takhle veřejně) děkuju, Martine.)

Chtěla jsem v tomto článku Martinovi dokázat, že mě s ní prostě srovnávat nemůže a našla jsem si jako arguement její tělesné míry. Jenže přišlo překvápko, které mě trochu šokovalo.

Aktuální moje a její míry:

Prsa: Já 89 cm / Juliette 89 cm

Boky: Já 89 cm / Juliette 89 cm

Pas: Já 71 cm / Juliette 61 cm – tady mám co závidět, jenže můj pas nebyl vždy ženský. Ten její se vyvíjel roky. Ten můj se rodí na svět teprve pár měsíců: Já před HRT 12/2013 – 84 cm, 1 rok na HRT 1/2015 – 77 cm, teď 2 roky na HRT 1/2016 – 72 cm. (On mi Tom posledně říkal, když jsem se zrovna převlékala a vtrhl mi do pokoje: „Ty už máš ten pas úplně jako ženská!“. Ale on toho napovídá. I když potěší to stejně. Od chlapa obzvlášť.)

Podprsenka: Já 80B / Juliette 75A

Body mass index: já 20,2 / Juliette 20,2 (Juliette měří o 9 cm méně (168 cm) než já, takže jsem chtěla porovnat naše proporce pomocí BMI a výsledek mě překvapil). A pak nemám být pořád v euforii nebo nemít radost!

 

Ach, ta Juliette… kéž bych byla tak krásná, jako ona. Věkově tedy patří do mé generace, ale být tak dokonalá jako ona, tak si pískám. (Já si tedy pískám stejně, ale ne z hollywoodských kontraktů, které mi někdo nabídl, nýbrž z pouhého faktu, že jsem třeba podobná jakési sestřenici nebo při oslovení kýmkoliv „slečno“ 🙂 Zřejmě mám nižší cíle, než Juliette. Což ale nemusí znamenat, že jsem méně šťastná.

 

Nedávno se mě někdo zeptal na změny, jaké prožívám za dva roky od začátku HRT.

Prosím, neptejte se mě už na to 🙂

Já už si to nepamatuju.

Už jsem se tu s tím tak sžila, že si přijdu jako žena od narození. Nepřijde mi, že jsem procházela nějakou přeměnou, nebo že jsem kdy měla nějaký mužský genitál, tohle mi prostě už do hlavy nelítá. Ale občas takhle ležím u telky a vidím odraz v prosklené stěně proti a říkám si: „Tohle jsem já. Ne tamto, co jsem v ní viděla kdysi.“ Takže se asi určitě něco změnilo. Ale hebká pokožka mi přijde normální, věčná zima všude mi přijde normální, pipi mi přijde normální, to, že můžu jít do města v sukni a lidé mi říkají slečno mi přijde normální, že se cítím tak skvěle, jako nikdy před tím mi přijde vlastně taky jako normální, i když z toho samozřejmě radost mám, ale už neporovnávám. Jsem to, co jsem. Zapomněla jsem, jaké to bylo. A nevadí mi, že jsem to zapomněla. Opravdu už nevím, jak nehebká byla má pokožka předtím, jaké nálady/nenálady jsem neměla, jak moc logicky jsem tehdy myslela (i když já logicky nemyslela nikdy). Pár měsíců od začátku HRT se to ještě porovnat dalo, ale teď už nejsem schopná říct, jaké to byly změny. Vím jen, že se něco stát muselo a věřím tomu, že všechno, co je popisováno v tabulkách s názvem „efekty HRT“ se stalo nebo dál děje. Ještě stále se děje, protože průměrná doba účinku hormonů na přetváření těla (i duše) je 3 roky a já jsem „pod vlivem“ teprve roky dva. Pak nastane jen ta (také ale krásná) udržovací, nikoliv formující, fáze.

 

A teď se konečně dostávám k tomu, proč jsem původně chtěla napsat článek. Může za to zase Martin. Registroval se totiž do jednoho programu na měření tlaku krve a tohle na něj při registraci vyskočilo. Okomentoval to slovy „A sakra… „samec!“ 🙂

 

 

Však jo.

Jsou to samci.

Ten překlad je fakt skvělý.

 

Jupí, teplota stoupla na -2°C. Je čas vyrazit ven 🙂

Před pár týdny jsem četla anglický článek, který jsem si přečetla, prohlédla fotky, řekla „dobrý no“ a šla dál. Jenže (a to se mi stává často) mi v hlavě začalo něco pracovat a podsouvalo mi v mé mysli ten článek i během následujících dní. Nepřestávalo to. A tak přišel moment, jako je tento. Muselo to prostě ven 🙂 A může za to i jeden Lili vášnivý polibek…

 

Redaktor Cherry Wilson z britského bulvárního deníku The Sun se po zhlédnutí filmu The Danish Girl začal zabývat otázkou, jak snadné je pro muže projít jako žena? Inspiroval se Lili (herec-muž Eddie Redmayne), která se v tomto filmu oblékla do ženských šatů, její přítelkyně jí zkrášlila tvář make-upem a prošla!

 

 

Každý z nás má nějakou představu, jak který muž asi uspěje oblečený jako žena, zda mu to na veřejnosti projde nebo ne. Ale je to opravdu tak jednoduché jako ve filmu?

 

Pan Wilson tedy požádal pět žen, aby přivedly své partnery – pořádné chlapy (ne transvestity nebo transsexuály) a s pomocí profesionálů se z nich pokusil udělat ženy. (Operativně zatím ještě ne – navíc oni o to fakt nestáli a z výrazů tváře jejich přítelkyň ani ony ne :).

Projdou stejně tak snadno, jako Lili Elbe (34) ve filmu The Danish Girl?

 

Všichni muži poté redaktorovi sdělili své pocity a jejich partnerky pak ohodnotily jejich ženskost na stupnici 1-10 (10 je nejvíce).

 

Student Elliot z Brightonu byl dobrovolně přiveden svou přítelkyní, se kterou je čtyři roky ve vztahu, spolužačkou Sarah Gregory, 22.

 

Elliot: „Řekl jsem si, že by bylo zábavné vidět, jak vypadám jako žena. Byl jsem šokován, když jsem viděl výsledek. Zpočátku jsem pořád viděl sám sebe jako chlápka s make-upem a v ženských šatech. Ale když jsem se vžil do role, myslím že jsem ze sebe udělal pěknou ženu.“

 

Sarah: „Elliot je v některých ohledech velmi mužný, ale v jiných je docela ženský. Hraje ragby, ale můžu se s ním bavit klidně o oblečení nebo o make-upu. Myslela jsem, že bude vypadat více trapně jako žena, ale sluší mu to. Myslím, že by jako žena vypadal atraktivně.“

Skóre: 8

 

Marketingový ředitel Andy z Croydonu na jihu Londýna byl povzbuzován svojí o přítelkyní Jo Brown, 27, se kterou žije čtyři roky.

Andy: „Bylo velkým překvapením, když jsem viděl sám sebe v zrcadle. Existuje tolik věcí, na které muži vůbec nemyslí. Třeba to, jak dlouho trvá, než se udělá make-up a jak těžké je chodit v podpatcích. Nohy mě bolely už po pěti minutách. Domnívám se, že jsem odvedl docela dobrou práci. V nějaké tmavé hospodě bych mohl být schopen získat chlapa, aby mi koupil drink!“

Jo: „Určitě by ho venku na ulici hodně rychle zabásli. Jeho nohy ale vypadají skvěle a začala jsem úplně žárlit na to, jak krásně vypadají jeho oči.“

Skóre: 6.5

 

Hudebník Aleksey z východního Londýna byl přiveden modelkou Amy Richards, 23. Pár je spolu také čtyři roky.

 

Aleksey: „Bál jsem se, že budu vypadat jako drag queen. Ale když jsem byl hotový, z určitých úhlů jsem byl docela přesvědčivý. Myslím, že si moje maminka bude myslet, že bych byl opravdu hezká holka. A táta se na tu fotku bude muset podívat dvakrát, aby zjistil, že jsem to opravdu já.

 

Amy: „Přivedla jsem Alekseye, protože jsem mu vždycky říkala, že je docela ženský. Přitahoval mě i s make-upem. A jakmile si vzal paruku a oblečení, byl úplně dokonalý.“

Skóre: 6.5

 

Hudební koordinátor Stephen z východního Londýna byl pozván svou přítelkyní Adilou Rassoude, 30 (grafička). Jsou spolu tři roky.

 

Stephen: „Chtěl jsem vypadat jako Beyonce, ale vypadám spíš jako Trisha Goddard. Byl jsem vyděšený, když jsem se podívala do zrcadla. Viděl jsem tam ženu, ale věděl jsem, že jsem muž. To byl opravdu divný pocit. Nejhorší byly podpatky. Snažil jsem se v nich udržet a zachovat ženský postoj.“

 

Adila: „Část mě měla strach, že z něj udělají hezčí dívku, než jsem já. Byla jsem šokována jeho přeměnou – přidalo mu to tak 20 let. Vypadá jako žena středního věku.“

Skóre: 7

 

Koordinátor Chris ze severního Londýna přišel na základě naléhání jeho přítelkyně, analytičky, Katier Curtiss, 24, se kterou jsou 18 měsíců.

Chris: „Nejprve jsem si tím nebyl vůbec jistý. Myslel jsem, že budu vypadat jako chlap v sukni. Byl jsem v Thajsku, takže jsem to viděl už předtím. Myslím, že moje chůze a můj výběr nápoje by mě v hospodě prozradilo.“

 

Katie: „Já jsem ho viděla oholeného jen několikrát, takže i to byl šok. Nenechalo mě to lhostejnou, když se oblékl jako žena. Nemyslela jsem si, že bude vypadat tak atraktivně, navíc má lepší oční stíny než já!“

Skóre: 8

 

 

 

 

Řekla bych, že kdyby pan redaktor udělal opačný pokus (tedy vzal pět žen, ze kterých by udělal muže), všechny by měly skóre 10 🙂

 

A také musím poznamenat, že byli vybráni (až na výjimky) docela jemné klučičí typy. Přesto si myslím, že by všichni tito kluci měli šanci docela dobře i na veřejnosti projít. Ono to ale ve skutečnosti tak jednoduché není. Tohle jsou statické obrázky. Ženu ženou nedělá jen to, že má člověk na sobě make-up a ženské oblečení. Pro někoho je ženská chůze vysloveně přirozená (mluvím i o biologických ženách), pro někoho ne. Včetně chování, vystupování, řeči, pohybů. Detaily tvoří celek. Ale to je na tom právě to hezké, že nejde jen o to vzít na sebe šaty a jít. Ženskost nebo mužnost je v každém z nás. A v každém z nás zastoupena v určitém poměru už od narození. Šťastní jsou ti lidé, kteří v sobě nemusí nic potlačovat nebo skrývat. Nechápu, kde jsem brala sílu vůbec takhle žít. Kradla jsem si ty chvilky štěstí po kousíčkách tak malých a přesto jsem z nich dokázala žít vždy několik dní, než jsem si mohla dopřát další. Docela zběsilý dvojí život. Teď mám všechno a ani téměř dva roky po začátku HRT mě ta euforie neopouští. Naopak. Nabalují se na ně další a další zážitky, které s tím vším souvisí a jen ty zážitky, dosud nepoznané, umocňují. Snad už ta puberta brzo skončí. 🙂

 

Když se Lili ve filmu poprvé políbila s mužem (a byla z toho taky pěkně vyplašená, ale ne ve špatném slova smyslu), vzpomněla jsem si na svůj první polibek s mužem i já. Je to už poměrně dávno. Nemohla jsem se ho tehdy nabažit. Byl vysoký, musela jsem na špičky, to bylo moc krásné. Škrábal svým strništěm, ale já to chtěla. Měla jsem úplně červenou bradu, ale bylo mi to jedno. Chtěla jsem víc a víc. Opřela jsem se na něj ve výtahu, přitiskla co to šlo a začala líbat.

„No podívej, co se mnou zase děláš!“, zvedl si bundu, abych viděla, co jsem mu způsobila.

„Jo, já vím…“ 🙂

 

Tenkrát jsem byla šťastná i nešťastná zároveň, protože jsem prožila něco neskutečného, skoro jako první sex, co mají holky v… (teď abych něco neřekla špatně 🙂 patnácti. I když ona i ta první pusa s člověkem dost zacloumá. Ale i když jsem chtěla víc, nemohla jsem, nesměla jsem. Kdo sem dal ty dva šroubky? Zoufale jsem si přála, aby tu nebyly. Nikdy jsem si to nepřála víc. Měl tu být přeci šroubek a matice! 🙁 Mělo to do sebe perfektně zapadat. To ale mohlo přijít až později. (A přišlo.)

 

Tehdy ve výtahu – byl to jen polibek, ale byla v něm ukrytá všechna má touha, kterou jsem si pro tu chvíli střádala celý život…

 

A takové jsou zatím mé polibky úplně všechny.

 

Jsem

mlsná

namlsaná

a

nesmírně hladová.

 

 

To s tím kolínkem při líbání, to je parádní věc! 🙂

 

Trošku jsem se dostala tam, kam jsem nechtěla, ale aspoň jsem si zavzpomínala na věci, na které vzpomínám ráda.

 

Je snadné pro muže být přesvědčivý jako žena?

Není to snadné.

Pro muže ne, ale když jste žena… 😉

 

To, že poslanci občas zvednou ruku, aniž by věděli pro co, se stává běžně. Není se čemu divit. Jejich práce je extrémě náročná, vyčerpávající a podhodnocená. Vždyť v Poslanecké sněmovně tráví veškerý svůj čas, obětují své milované práci úplně všecko a poctivě dodržují docházku, čímž tak jdou příkladem všem lidem v celé této zemi.

Únava a nepozornost po takovém výkonu přichází rychle, což snadno způsobuje, že se do reality může dostat nádherná kapitální blbost, kterou je pak nutné složitým způsobem opravovat a schvalovat její opravu.

To se neděje jen v Poslanecké sněmovně, ale na každém úřadě. Nemohu si však na ně stěžovat. Úředník je důležitá intelektuálně přetížená osoba, které prostě někdy něco uklouzne či se vytratí, prostě zmizí, sem tam slůvko, sem tam věta nebo obyčejná čárka, která zcela změní smysl celého sdělení, aniž by to někdo postřehl (kdo by to taky četl?), ale jednou se objeví vždycky někdo, jakýsi úřednický Bůh, který si toho bohužel vždycky všimne a komedie je na světě.

 

 

Podle SÚKL (Státní ústav pro kontrolu léčiv) nesmí sexuologové nově předepisovat jeden jediný hormon. Tím je estradiol. Nějak nám u kolonky sexuologie vyklouzl a nikdo neví kam. Bylo po něm vyhlášeno pátrání. Zůstal jen v kolonce gynekologie a endokrinologie. Zde jej předepisovat mohou i nadále.

Sexuologům veškeré původní kompetence zůstaly. Ostatní hormony, jako například i testosteron, předepisovat mohou. Jen ten estradiol… chudák malý kulatý šedivý či modrý odkutálel se z ordinací sexuologů a čeká, až se tam bude moci přikutálet zpátky.

 

To nevadí, že tomu nikdo nerozumí. Prostě je to tu napsané a co úředník napíše, to platí, takže v současné době v ordinacích sexuologů svůj Estrofem či Estrimax nečekejte, protože se tam předepisovat nesmí! „Bububu“, řekl úředník.

 

Vedení sexuologické odborné společnosti jedná se SÚKLem, aby dostali zpátky kompetenci jej předepisovat, ale nikdo neví, jak dlouho to bude trvat.

 

To však pacienta či již ženu po přeměně docházející k sexuologovi (mužů se to netýká, ti své „téčko“ dostanou) nezajímá. Takže co teď?

 

Panikaaaaa!!! 🙂

 

Ale ne.

Vždycky je nějaké řešení (což lidé v přeměně či po přeměně vědí moc dobře :).

 

V praxi to tedy momentálně dočasně funguje tak, že estradiol sice může sexuolog předepsat, ale pojišťovna ho lékárně neuhradí. Sexuolog totiž neví vůbec nic o sexuálním zdraví svého pacienta, je v tomto rozhodování podřadný a tak mu byla odebrána tato kompetence, protože gynekolog – to je teprve ten pravý kádr! Kam se na něj nějaký sexoš hrabe.

 

Trošku nám to tedy způsobilo komplikace, protože nejedna z nás nemá ještě (a ještě třeba dlouho mít nebude) svého gynekologa, takže postup je následující:

 

Sexuolog tedy může napsat recept „k samoúhradě“ klienta.

V případě Estrofemu (1×28 tbl.) uhradí při samoúhradě pacient 120 Kč (na předpis je momentálně jinak bez doplatku). V případě Estrimaxu (3×28 tbl. – je ho v balení třikrát více, než Estrimaxu) téměř 500 Kč, ale to jen proto, že je ho tam třikrát více, takže na plato 28 tablet vychází cena kolem 166.60 Kč. Na předpis je jinak Estrimax s doplatkem pacienta zhruba 150 Kč za balení (3×28 tbl). Tyto doplatky ale SÚKL často mění a tak se Estrimax či Estrofem předepisuje aktuálně podle toho, který z nich je zrovna bez doplatku (ač jsou oba stejné). (Neptejte se mě proč :).

Estradiol na pojišťovnu může napsat endokrinolog nebo gynekolog.

Holky, které chodí k Hance Fifkové (což je většina v této zemi) mají tyto tři možnosti:

1. nechat si napsat recept od Hanky jako dosud a uhradit plnou částku
2. zajít si pro recept k dr. Weissovi (endokrinologie Praha Modřany), se kterým spolupracuje a je s ním domluveno na přechodnou dobu předepisování i bez objednání (po předchozí domluvě s Hankou)
3. nechat si od ní vystavit doporučení a najít si endokrinologa nebo gynekologa (holky až po úřední změně), který bude estradiol předepisovat.

 

A Hanka Fifková ještě dodává: „Androcur psát mohu a ráda budu, protože je drahý a kolegům, kteří by ho začali psát (samozřejmě jen ve vyšší míře) by neúměrně stouply náklady na léky ve srovnání s předchozími lety, což bude pojišťovna „trestat“.“

 

Holky z Moravy, které dojížděly k sexuoložce MUDr. Entnerové v Olomouci a jsou již převedené k MUDr. Turčanovi (taktéž tam, na fotce vlevo), což je současně sexuolog a gynekolog, mají tu výhodu, že jim hormony předepíše tak jako tak on (ze svého postu gynekologa).

 

K MUDr. Entnerové a jejímu plánovanému odchodu do důchodu tu mám ale ještě jednu novinku. Původní plán převést postupně všechny holky k MUDr. Turčanovi paní Entnerová změnila. Malou část pacientů si nechá a k Turčanovi je převede až po SRS.

Na MUDr. Turčana mám od holek velmi dobré reference, je empatický, milý a holky od něj chodí spokojené :), což je opravdu dobrá zpráva, že máme dalšího LGBT friendly lékaře.

 

 

Co se týče gynekologie pro holky od Hanky Fifkové, tak mám zprávy, že pražská gynekoložka MUDr. Pavlína Marešová (soukromé zařízení MEDA na Bulovce), která s Hankou spolupracuje, výjimečně přijímá nové pacientky, ale pouze ty, které prošly kompletním procesem přeměny pohlaví u Hanky Fifkové na základě jejího doporučení.

Třeba jak mi řekly kolegyně, v našem okresním městě žádná gynekoložka už nikoho nového nebere (stejná situace je se zubaři), takže jsem dostala kontakt na gynekologii do 20 km vzdáleného města.

Tím chci říct, že nám opravdu po tu dočasnou dobu, než SÚKL vyřeší situaci s estradiolem, nezbývá nic jiného, než jezdit pro recept do Prahy do Modřan k MUDr. Weissovi nebo najít nějakou volnou gynekoložku či gynekologa.