• otєrєzє.cz

    Silvestrovská vzpruha od mojí princezny

    31. 12. 2015 / 17:18 / 13 Comments
    Je poslední den roku 2015.
    Věřím, že přání, které vduchu vyslovím v novém roce jako první myšlenku hned v prvních jeho vteřinách se ten rok vyplní. Vyplnilo se mi i to, které jsem si vduchu přála přesně před rokem. Mám vše, co jsem si v tu chvíli přála.
     
    Přesto jsem občas dostávala tak trošku kapky od mé osmileté dcerky, na kterou jsem se za to ale nikdy nezlobila a která jakožto dítě je vždy bezprostřední, přímá a nekompromisní. Říkávala mi tak v průběhu roku narovinu vše, co cítí a jak to vidí ona. A tak když jsme se jednou třeba vypravovaly ven na hřiště a já se cítila ohromně hezky žensky, řekla mi, že ve mně vždycky bude vidět tátu a muže. Já jsem to chápala. I kdyby mi říkala „táto“ ještě padesát let, nebudu se za to na ní nikdy zlobit. Ona je moje dcera. Ženský rod už ale používá dlouho naprosto spontánně a vždycky, až občas čekám, že se přeřekne, ale nepřeřekne. Nemá s tím problém. Jen oslovení se vyhýbá, ale „tati“ už mi neřekne ani doma ani před lidmi. Tohle vyřešíme, až bude zase o trošku starší.
     
    Někdy mi řekla, že vypadám hrozně. Nebo že prostě stejně vypadám jako muž. Ale říkala mi taky hezké věci, jakože mám moc hezké nové boty, ať si je hned vezmu ven nebo hezké šaty. Ona prostě říká vždycky to, co si myslí. Je tak krásně dětsky upřímná, beruška moje. Ještě nemá důvod se přetvařovat. A já nemám důvod jí nemilovat, i kdyby mi denně říkala, že vypadám jako chlap. Je pro mě tím nejdůležitějším člověkem na téhle planetě.
     
    Kdysi ve školce namalovala obrázek, který nosím neustále v hlavě. Paní učitelky se dětí vždycky zeptají, co kreslí a napíší to doslovně na obrázek, aby rodič věděl. Kačenka nakreslila strom s kapičkou z jemnýho deště…
    Miluju tyhle její jednoduché obrázky, ale i velkolepé barevné pozitivní kompozice, na jednu z nichž vždycky koukám ráda u Hanky v ordinaci a vzpomínám na náš předloňský letní výlet do Prahy.
    Miluju její kapičky z jemnýho deště.
     
     
    Teď jsem od ní dostala neuvěřitelnou vzpruhu, kterou jsem nečekala.
     
    Včera večer se mě z ničeho nic zeptala, proč jsem chtěla být holkou. Takže jsme měly moc hezký rozhovor, ve kterém všechno pochopila. Řekla jsem jí, že jsem nikdy nechtěla být holkou. Že jsem byla vždycky holka, jen jsem se moc trápila, protože jsem se narodila s tělem kluka a že teď už je to vpořádku. Chtěla vědět i detaily, proč se to stane a tak. Takže ví, že za to nikdo nemůže a že už se to stalo v těhotenství mojí maminky.
     
    „A oni to věděli, že máš špatné tělo, když ses narodila?“
    🙂
    „Kačenko, to oni právě nevěděli. To jsem jim musela říct já. Už když mi byli čtyři, tak mi to bylo divné. To totiž cítíš. Je to ve tvojí hlavičce, jako ty víš, že jsi holčička, věděla jsem to i já. Moje hlava mi říkala, že nejsem kluk, tak proč mám jiné tělo? A maminka mi na mé dotazy, proč mám to dole říkala, že to mám na čůrání.“
    „Navíc jsi byla malinká, tak jsi nevěděla, co se s tebou děje, nechápala jsi to, viď?“ Tohle mi řekla moje osmiletá dcera jen tak! Jak to ví? Nikdy jsme o tom spolu ještě nemluvily takhle podrobně.
     
    Dneska na to přišla zase řeč. V mé oblíbené pohádce O pokladech pan Heřmánek, vládce skřítků, promění své tři nezbedné skřítky proti jejich vůli v ženy. Což je samo o sobě dost komické. „Ta ježibaba se mi povedla!“ 🙂
    To byla vhodná příležitost jí vysvětlit, že ne všichni v mužském těle oblékající se jako ženy jsou ženami. Že jsou i muži, kteří se za ženy jen převlékají pro potěšení, ale chtějí být pořád muži. To že není můj případ. Chtěla jsem jí vysvětlit základní rozdíl mezi transvestismem a transsexualismem, který mnoho lidí nechápe dodnes ani v dospělosti.
     
    Ukázala jsem jí tedy ty odstrašující případy, co mám v článku „Tak jsi žena nebo transka?“ a hned mi řekla, že v televizi už jednoho takového viděla, že měl strašně nevkusné šaty, velké řasy a šálu z peří, že se jí to nelíbilo a poznamenala: „To je pěkně hnusný!“
    Ne, tohle není předsudek. Je to o vkusu. A tak jsem jí to potvrdila, protože mně se to taky nelíbí. Když má muž namalované vousy fialově, k tomu šaty jak z cirkusu a řasy jako plácačky na mouchy.
     
    A jak jsem jela dál, v tom článku mám obrázek crossdresserů, transvestitů a pak třetí obrázek jsou holky po přeměně, prostě holky, ale TS a říkám jí, že tohle jsou holky, co měly jen mužské tělo a teď už jsou šťastné, protože je všechno jako má být. Stejně jako u mě.
     
    Řekla mi něco, čím mi vyrazila dech.
     
    „Jéé ty holky jsou krásné. A tahle, tahle, tahle. – Proč tam nejsi ty? Přidej si k nim taky svojí fotku, ne?“ 🙂 A myslela to naprosto vážně. Čekala, že tu fotku upravím a vložím do ní svojí.
     
    Nevěděla jsem, co říct. Chtěla jsem jí říct, že já ale nejsem tak krásná jako ony. Že jsem schválně vybrala ty nejhezčí. A najela aspoň na záhlaví blogu, kde mám svojí fotku s tím, že já už jsem tady, tak se k nim přidávat nebudu, že tady to stačí.
     
    Jenže její reakce mě zase dostala.
     
    „Ty už jsi taky krásná!“ a dívala se na mě – do očí. Já si přitom zrovna moc krásná nepřipadala. Musím si dnes umýt vlasy, měla jsem je ledabyle za uchem a na sobě jen obyčejnou žlutou mikinu… Tak že by už to přišlo? 🙂
     
    Za tohle bych jí fakt umuchlovala tady. (A taky jsem to udělala).
     
    Dojalo mě to. Na tohle jsem čekala hrozně dlouho. Je pravda, že člověk potřebuje slyšet i upřímné hodnocení a od mé dcery bylo vždycky pro mě důležité, i když jsem ten den měla třeba samé příjemné zážitky, kdy jsem bez problémů procházela. No jo no, jsem z toho naměkko.
     
    Tohle je můj moment. Dočkala jsem se ho. Děkuji ti, zlatíčko moje. Celým svým přístupem ke mně během celé mé přeměny jsi mi tak pomohla, že ti za to jednou v dospělosti poděkuji do očí a nikdy ti to nezapomenu. Navždy budeš pro mě tím nejdůležitějším člověkem na Zemi.
     
     
  • otєrєzє.cz

    Tonička Ebelová z Brna ji ukázala i s houbičkou (SRS 1931)

    29. 12. 2015 / 22:56 / 5 Comments
    Co ukázala Tonička Ebelová z Brna a kdo to vlastně byl?
    Co asi tak mohla ukázat? 🙂 Svojí kočku, svačinu, co si balí do práce nebo novou televizi. No to asi ne, protože Tonička podstoupila operaci pohlaví už v roce 1931. 🙂 Což činí z fotografií jejího ženského genitálu opravdový unikát.
     
    Ještě nedávno jsem o žádné Toničce Ebelové z Brna nevěděla vůbec nic.
     
    To, že Lili Elbe (The Danish Girl) (ve skutečnosti si dala jméno Lili Ilse Elvenes) patřila k jedné z prvních operovaných MtF žen v historii lidstva je známé, ale kdopak byl ještě před ní?
     
    Možná by si tyto tři průkopnice taky zasloužily svých patnáct minut slávy.
     
    Tohle tajemství jsem odhalila dnes a zjistila jsem, že jedna ze tří předchůdkyň Lili má dokonce s Českou republikou společného víc, než jsem čekala. Celé je to takové fascinující, protože jsme v těsném kontaktu s Německem, kde se tyhle první zázraky a pokusy odehrávaly (údajně i v Praze, ale vím jen informaci, že se tu něco ohledně operací MtF odehrávalo, nepodařilo se mi zjistit co, kde a s kým).
     
    Zatímco Lili se nechala operovat v drážďanském ústavu, který byl za války srovnán při bombardování se zemí, včetně jejího náhrobku na Trinity Cemetery, její tři předchůdkyně se vydaly na operaci do Berlína. Tam působil už tehdy slavný doktor Magnus Hirschfeld.
     
     
    Vlevo Hrob Lily Elbe v roce 1933 před zničením na drážďanském Trinity Cemetery, vpravo snímek ze současnosti.
     
     

    Toni Ebel (1881 – 1961), umělkyně

    Hugo Otto Arno Ebel vyrůstal v Berlíně jako nejstarší z jedenácti dětí. Ebel později odešel z domova, protože byl považován za homosexuála. Pracoval jako žena v obchodě s dámskými oděvy při studiu malířství v Mnichově. Později odcestoval se starším mužem do zahraničí.
     
    V roce 1911 při návratu do Berlína žil však opět jako muž. Přestože byl homosexuálně orientovaný, oženil se a měl syna – jenže se svým životem v této roli byl extrémně nespokojený, nemohl se také převlékat do ženských šatů a tak se několikrát pokusil o sebevraždu.
     
    Citace ze zprávy Dr. F. Abrahama:
    Jak se často stává, v prvních letech bylo jeho nutkání slabší – zvýšilo se později. Jeho sklony ho vedly k tomu, aby změnil své povolání, kde neměl možnost nosit oblečení, které odpovídá jeho roli. Po smrti manželky žil zcela jako žena. Znatelný rozpor byl během pozorování v chování v mužském a ženském oblečení: zatímco byl naprosto klidný a rozumný v druhém případě, v mužském oblečení, byl rozrušený, nervózní a cítil se naprosto méněcenně. Navíc vlastní jen jeden mužský oblek, zatímco má poměrně velký ženský šatník. Operace byla provedena v kratších intervalech. Během dvou let, E. podstoupil kastraci, amputaci a vaginoplastiku (vše postupně). Do jaké míry tato operace, zejména chirurgické tvarování pochvy, měla vliv na celkové zdraví nelze v současné době hodnotit, protože neuplynulo dostatek času od konce operace. Zbytky šourku na těle budou později použity jako stydké pysky, ale tato operace dosud nebyla provedena. Popisovaná operace byla provedena Dr. Gohrbandtem, ředitelem chirurgické kliniky městské nemocnice v Berlíně.
     
    Je doporučeno, aby se vaginoplastika prováděla nikoli v jednom okamžiku, ale ve dvou částech. Netřeba dodávat, že svědomitá hygiena je základním předpokladem. Operovaná oblast je dobře očištěna, odstraněno ochlupení. Poté se vložil katetr do torza penisu, aby se zabránilo poškození močové trubice. Řez se provádí ve svislém směru do svalů perineální oblasti a pochva se zpracuje hluboko, až se dosáhne peritonea. Je pravidlem, že bude dosaženo hloubky 11 až 12 cm, což je konečná hloubka pochvy. Vloženy jsou dvoudílné speculum kleště a rozšířena nová vagína. Mezitím je připravena gumová houba o délce 11 až 12 cm (viz fotografie). Ta je lemována Thierschovými kožními štěpy odebranými z horní části dolní končetiny a to takovým způsobem, že povrch kůže je na straně houby a corium se dotýká vaginální stěny. Tím se dosáhne toho, že kožní štěpy rostou na vaginální stěně a je tím znemožněno uzavření z vaginální stěny. Houba se zavádí takovým způsobem, že do vagíny je vloženo porcelánové zrcátko, přes které se pak tato houba zavádí. Potom se zrcátko opatrně odstraní a houba, která zůstává v pochvě je pevně připevněna (nejlépe stehy). Houba zůstává dva až tři týdny uvnitř a její výhodou je, že absorbuje také možné sekrety. Před zavedením houby je vhodné do jejího středu zavést dřevěné tyčinky, které jsou poté odstraněny, čímž je usnadněno zavádění. Pokud po třech týdnech štěpy nepřilnou k tělu, lze zavést novou houbu, ale samozřejmě tentokrát bez kožních štěpů. Po této operaci je nutné orgán oplachovat, mazat mastí a později dilatovat vaginální stěny dilatátorem.
     
    Postup je uveden i na fotkách níže.
    Operace zde popsaná má dobrý kosmetický výsledek a její realizace je velmi snaná. Je možné dát přednost postupu, ve kterém je použita část střev jako vagina. Samotný zákrok trvá jen krátkou dobu (však jo, je to banalita, žejo), ale jak již bylo zmíněno je nutné dodržet maximální pečlivost a hygienu, aby bylo splněno očekávání pacienta. Jen jsem chtěl uvést postup, protože věřím, že bude následovat nekonečný počet pacientů s podobnými sklony, kteří touží po podobných postupech. Nevím o žádném jiném prostředku či způsobu, jak dosáhnout tohoto výsledku jiným způsobem. Někdo by mohl vznést námitku k tomuto typu operace, že jde jen o nějaký druh luxusní operace s lehkovážným charakterem, protože pacient se po nějaké době pravděpodobně vrátí k lékaři s novými a vyššími nároky.
     
    Toto nelze vyloučit. Nebylo to pro nás jednoduché rozhodnout o popsaných postupech, pacient s nimi musí souhlasit a musí být v dobrém duševním stavu. Dozvěděli jsme se, že transvestité si způsobují opravdu velmi vážné škody na svém zdraví v případě, že lékař nerespektuje jejich přání.
     
     
     
    Popis fotografií z roku 1931:
     
    Fotografie 1 – Vytváření vagíny pod šourkem. Do torza močové trubice je zaveden katetr. Na pravé straně je vidět houbička lemována Thierschovými štěpy, která bude zavedena do vagíny.
     
    Fotografie 2 – Vagína je vytvořena a připravena k zavedení houbičky.
     
    Fotografie 3 – Konec operace po zavedení houbičky
    __________________________________________
     
     
    V roce 1916 byl Ebel povolán do armády. Po válce se zapojil do dělnického hnutí, maloval a živil se jako komerční umělec. Jeho žena onemocněla a v roce 1928 zemřela.
     
    Ebel se stal opět Toni a získal povolení k transvestitismu. Jeho přítel ho představil doktoru Magnusovi Hirschfeldovi.
     
    V letech 1929 – 1933 žila Toni v přízemí Sexuologického ústavu v Berlíně, ale byla příliš chudá, aby si mohla dovolit léčbu. Podala si žádost o úřední změnu jména. K operaci se ale nakonec dostala, když prodala některé své obrazy. Provedli je lékaři Dr. Erwin Gohrbandt, Felix Abraham a Ludwig L. Lenz. Celý proces trval jen dva roky (v porovnání se sedmi lety u Dörchen Richter (níže)). Kompletně ženou byla v roce 1931 a v té době jí bylo 52 let.
     
    Po okupaci fašisty Toni uprchla 31.5.1934 do Československa, kde se prohlásila za Židovku. Usadila se v Praze pod jménem Antonie Ebelová (prostě Tonička) a v roce 1937 se přestěhovala do Brna.
     
    Při svém příjezdu do Československa uvedla, že emigrovala z rasových důvodů, protože je Židovkou a obávala se pronásledování. V dalším novějším materiálu je ovšem uvedena, jako evangelička. Pokud by byla Židovkou, byl by její pas označen Y. Z vlastních prostředků žila nejprve v Praze, od prosince 1934 v Karlových Varech a od roku 1937 v Brně. V žádostech uváděla, že přijela za účelem studia malířství. Umělecká díla z jejího pobytu v Československu se objevit nepodařilo. Existují však její autoportréty z 50. let dvacátého století a nedatované malby Zátiší s košíkem a jablky, Dělník a Studovna dostupné na Deutsche Fotothek.
     
    Toni na portrétu autora Josefa Brücka, 1952
     
    Po druhé světové válce Toni uplatnila nárok na náhradu škody od Německé demokratické republiky jako oběť nacismu. Stále trochu malovala a byla uznávanou malířkou na Akademii výtvarných umění ve východním Berlíně.
    Zemřela ve věku 80 let.
     
     
    A jak Tonička vlastně malovala?
    No, takhle přeci:
     
    Wissen ist Macht (Vědění je síla), olejomalba, 1958
     
    Já bych si to do obýváku tedy nedala… Ale je fakt, že tohle bych nenamalovala 🙂
     
    __________________________________________
     
    Zajímavé je, že také Karl Giese, Hirschfeldův milenec, uprchl do Brna, kde spáchal sebevraždu po německé okupaci. Není známo, zda Toni a Karl byli v kontaktu.
    Z dokumentů o československých umělcích není jisté, zda Toni byla židovka nebo protestantka. Pro uprchlíka v roce 1934 bylo velmi těžké tvrdit, že je transsexuál, takže bylo možná jednodušší předstaírat, že je Židovka. Možná byla opravdu Židovka.

     

    Není známo, jak žila od německé okupace Československa až do vzniku Německé demokratické republiky v roce 1949.

     
    Zdroj: Dr. Felix Abraham „Genitální konverze dvou mužů transvestitů“ (Zeitschrift für Sexualwissenschaft und Sexualpolitik, 18: 223-226, 1931)
    __________________________________________
    Výzva:
    Nenašel by se nějaký Brňák, který přišel s Toničkou v té době do styku nebo si na kontakt s ní pamatuje? 🙂
     
    Podle serveru kdejsme.cz v Brně dnes ale již žádný Ebel ani Ebelová nežije. Přesto máme v ČR 49 Ebelů a 49 Ebelových. Ačkoli souvislost s Toničkou bude zřejmě náhodná, protože děti neměla 🙂
     
    Jo a co když se vdala??? 🙂
     
     
    Stejně – není to nějaké divné, že ti první transsexuálové, kteří měli to štěstí, že dosáhli operativní změny pohlaví, byli malíři?
     
     

    Carla van Crist (18?? – 19??), imitátorka, recepční, herečka

    Narodila se americkému otci a německé matce, van Crist vyrůstala v Berlíně a v San Franciscu. Živila se jako ženská imitátorka.
     
    Návštěva kanceláře Harryho Benjamina v New Yorku vedla k nápadu setkat se s Magnusem Hirschfeldem v Berlíně. To také udělala a získala práci jako recepční v Ústavu pro sexuologii. V roce 1929 a 1930 byla operována Kurtem Warnekrosem (stejně jako Lili).

     

    Institut byl zničen v roce 1933 bombardováním, takže se v roce 1942 se vrátila do New Yorku, kde se živila koučováním mladých herců nebo jako herečka.

    Carla je známá i proto, že napsala rodičům Christine Jørgensen v roce 1952. Benjamin nebyl schopen vzpomenout si na její návštěvu. Je zřejmě druhým Hirschfeldovým transsexuálním pacientem.

     
     
    Jak to, že jsem nenašla její foto? 🙁
     

    Dörchen Richter (1891 – 1933) servírka, kuchařka, služka

    Rudolf Richter se narodil na německé straně Krušných hor.

     

    Dörchen či Dora se pokusila kabelem uškrtit penis ve snaze, aby odpadl, když jí bylo 6 let. Vyjadřovala silnou nechuť k mužskému oděvu, takže jí bylo tolerováno žít jako dívka.

    V letní sezóně pracovala jako servírka nebo kuchařka v luxusních hotelech v Berlíně, mimo sezónu žila jako žena. Byla několikrát zatčena policíí za crossdressing a poslána do mužského vězení. Nakonec se nad ní soudce slitoval a odkázal ji na Magnuse Hirschfelda, který jí pomohl získat oficiální povolení, že může nosit ženské šaty.

    Byla chirurgicky kastrovaná v roce 1922 Dr. Erwinem Gohrbandtem v Univerzitní nemocnici Charité v Berlíně. Byla jí nabídnuta amputace penisu a vaginoplastika a ta také v roce 1931 provedena, čímž byla jednou z prvních osob s chirurgickou změnou pohlaví. Chirurgové byli Hirschfeld s kolegy (Ludwig-Levy Lenz a Felix Abraham).

    Poté Dörchen pracovala jako služka u Hirschfeldova Ústavu pro sexuologii až do zničení ústavu nacisty v roce 1933. Není známo, zda přežila tento útok.

     
    Dörchen Richter by měla být úplně první MtF s operativní změnou pohlaví na světě.
     
    Existuje film o Hirschelfdovi „Rosa von Praunheim“, ve kterém ji hraje herečka Tima die Goettliche.

     

    První průkopník dr. Richard Mühsam

    Ve skutečnosti se v Berlíně prováděly první pokusy s operacemi pohlaví už v roce 1920. Prováděl je Richard Mühsam (1872 – 1938).
    V letech 1912 až do poloviny 1920 byl Mühsam zapojen do několika průkopnických operacích, o kterých poté napsal v časopise Therapie der Gegenwart v roce 1926. Žádný z pacientů neměl uvedena ani křestní jména.

     

    V roce 1912 provedl dvojitou mastektomii a hysterektomii 25letého malíře (a zase malíř!), narozený jako žena, který se vždy identifikoval jako muž.

     
    V roce 1920, na žádost Magnuse Hirschfelda, Mühsam vykastroval 23letého muže, který byl propuštěn z vojenské školy, neboť pro ní nebyl dost statečný, ačkoli sloužil v první světové válce jako důstojník. Od roku 1920 už nemohl dále fungovat. Vzdal studia medicíny a celý den strávil v posteli. Měl na sobě korzet a punčochy, a to i když šel ven. Masturboval 3-8krát denně a představoval si sebe jako ženu. Poprosil Mühsama, který ho ale považoval za závažně sexuálně neurotického, o kastraci. Ta byla provedena 21.6.1920. O dva dny později přestal s masturbací a pokračoval v jeho studiích.
    Mühsam napsal (sedmkrát na třech stranách), že kastrace byla pacientovi umožněna, aby se mohl vrátit ke své práci. Nicméně teď pocítil zvýšenou touhu stát se ženou a začal žít na plno jako žena. Požaduje implantaci vaječníků, které by generovaly ženské hormony. Toto bylo provedeno v březnu 1921 jiným lékařem. (Počkat a to je jako všechno??? Prostě vzali vaječníky jiné ženy, implantovali je (na co je napojili?) do původně mužského těla a vaječníky začaly produkovat ženský hormon??? Jakože cože? 🙂
    Pacient rovněž požádal operaci genitálu. O měsíc později neochotný Mühsam provedl řez ve tvaru vagíny, do kterého schoval penis. (Tak to je taky výborná technika ale!)
    Mühsam tak stvořil první vagínu pro původně biologického muže.
    Pacient se však v srpnu vrátil. Zamiloval se do ženy, byl oblečený do pánských šatů a žádal vrácení do původní podoby jeho genitálu. Mühsam to dokázal provést. (Prostě mu ten penis zase vyndali a hotovo. Ou, nechtěla bych vidět, jak asi vypadal 🙂
    Ještě v roce 1921 Mühsam odstranil z těla vaječníky tohoto pacienta. Bohužel malíř zemřel v roce 1924 na tuberkulózu. Mühsam prováděl podobné operace i dalším transsexuálům (kterým se tehdy ještě neříkalo transsexuálové, ale myslelo se, že jsou to transvestité, stejně jako si to mnozí myslí dodnes), někteří však později spáchali sebevraždu.

     

    Richard Mühsam zemřel ve věku 66 let, když se Evropa připravovala na válku. Jeho ovdovělá žena emigrovala do USA, kde zemřela v Coloradu v roce 1969 ve věku 94 let.

     
     
    Ráda bych poděkovala, ale nevím komu. Že jsem se narodila v téhle době.
    A také rodičům, že jsem se vlastně vůbec narodila. 🙂
     
    Já ale, narozdíl od Toničky, tu svojí neukážu 🙂 Ani bez houbičky.
     
    Ukážu jenom tu houbičku:
    Pěkná že?
    Mám ji v kuchyni, kdyby to někoho zajímalo. 🙂
  • otєrєzє.cz

    Česká příjmení správných chlapů

    26. 12. 2015 / 13:48 / 5 Comments
    Nedávno jsem měla v e-shopu zákazníka, jehož příjmení bylo Lady.
    Ach, říkala jsem si, celý život by mi říkali „Lejdy“… Krásné.
     
    Gentleman v ČR není ale ani jeden 🙂 (Tedy příjmením. Občas se totiž nějaký gentleman s malým „g“ naštěstí najde, ale je to opravdu vzácnost).
     
    Teď se zase objevil pan Chlapeček.
    Já si samozřejmě hned představila, jak s tímhle jménem procházím přeměnou a v Motole na chodbě mě volají do ordinace: „Chlapečkuu, tak Chlapečkuu, do ordinace!“
     
    A potom se jmenovat Chlapečková, nééé.
     
    Zajímavé je, že zatímco Chlapečkové jsou v ČR dva, Holčička ani jedna (jeden).
     
     
    Tak mě napadlo podívat se, jak to s těmi českými „genderovými“ příjmeními vlastně je. A chlapi zaručeně vedou!
     

    Četnost českých mužských příjmení

     
    Zajímavé je, že zatímco slovo chlapec je rodu mužského, děvče středního, nikoli ženského. Zřejmě musí do ženského rodu teprve dozrát 🙂
     
    Tady mají Holky (pan Holka) převahu nad Kluky 🙂
    Všude bych od narození říkala, že jsem Holka. Jůů. A nelhala bych! 🙂
     
     
     
     
     
    (Nechtěla bych být Pánská). Mohla bych se svojí ženskostí dělat co můžu, ale pořád bych byla Pánská.
     
     
     
     
    Tak tady nám „slečny“ Panny vedou nad pány (Panici).
     
    Zajímavé je, že zatímco jazyk český si s mužským ekvivalentem panny (ženy, která ještě nepřišla o panictví) poradila a vymyslela slovo panic, anglickým jazykotvůrcům došly nápady. V angličtině je totiž muž panic také panna (virgin). Aby se to rozlišilo, může se před to dát slovo „mužská“ (male virgin – mužská panna) 🙂
     
    Teď odbočím.
    V jedné australské aukci prodávala své panenství 20letá Brazilka Catarina Migliorini a ve stejnou chvíli své panenství i 24letý Rus Alexander Stepanov.
     
    Za jakou částku myslíte, že se vydražilo panenství Catariny a za jakou Alexandra? 🙂
     
    Slečna na tom byla 260x lépe, než její mužský prostějšek. Zájemce o její panictví jí nabídl 14.000.000 Kč! Chlapec dostane jen 54.000 Kč. (To jsou australské dolary). Tak určitě je to pro něj dobrý výsledek, ale čím pak ten propastný rozdíl asi bude? 🙂 A už jsme zase u toho testosteronu. Paní, která nabídla Alexandrovi 74.000 korun neměla dostatečné množství testosteronu na to, aby nabídla 14 miliónů 🙂 Páni tvorstva nejsou páni 🙂 Jsou to dámy!
     
     
    Bohužel v ČR není ani nikdo, kdo by se jmenoval Vdaný. Ale Ženatých žen (příjmení Ženatá) je 181 🙂
     
     
    Přijde takhle tatínek do porodnice, nemůže najít svou ženu se synkem, tak se zeptá sestřičky: „Prosím vás, kde najdu Dědečka?“
    „Tamhle, vaše žena ho zrovna kojí.“
    🙂
     
     
    Oproti tomu lze nalézt ale i jména poměrně neutrální:
     
    Ten si může vybrat, jakou postavou bude. Zda filmovou, pohádkovou nebo reálnou… Skvělé. Klidně může být princezna nebo drak!
    (Mimochodem v ČR žijí jen dva Draci. Oba v Mladé Boleslavi. Ale máme tu 431 Princů, takže se nemusíme bát. Shodou okolností však v Boleslavi žádného! Nevím, co tam ti Draci dělají, když u nás nežijí žádné Princezny :).
    Jedině, že by si pochutnali třeba na Vílách… ale musí pro ně až do Mostu 🙂
     
     
     

    Pár příjmení SPRÁVNÝCH CHLAPŮ:

     
     
    Miluju (a už jsem to párkrát zažila), když mě partner rozmazluje a říká mi hezkými jmény, jako jsou třeba:
     
     
    To všechno jsou chlapi!
    Jejich manželky milují, když je oslovují 🙂
     
     
     
    Chybí už tu jen „Krásné ráno, princezno.“
    Jak jsem řekla. Princezny tu nejsou. (Já jich ale přesto pár znám :).
     
     
    Jen jsem si tak v duchu pronesla: „Teď bych si dala něco sladkého…“ a zvonek! To hodná paní sousedka jako každý rok přinesla mi talíř plný jejího dokonalého cukroví (na fotce vlevo už jsem vyjedla vosí hnízda :).
    Mám vůbec hodné sousedy. I starší paní odvedle (jsme tři rodiny na patře) mě oslovuje paní Nováková a byla to ona, s kým jsem tuhle jela výtahem, ve kterém se mě zeptala: „Do kterého patra jedete?“
    „Do čtvrtého – jako vy!“
    „Jo to jste vy! Když vy už jste prostě ženská.“ 🙂
     
    Nedávno jsem se dozvěděla, že si důchodci z mého vchodu mysleli, že pan Novák prodal byt svojí sestře, která tu teď bydlí. Ještě teď – půl roku po operaci a rok a půl od začátku přeměny!
     
    Oni si to ti důchodci mezi sebou normálně neřekli. Není důchodce jako důchodce.
     
    Možná jsem byla chvíli senzace (hlavně v práci, kde to není možné utajit), ale jak je vidět, celé město (jak mnohdy s chutí některé MtF slečny vypráví, že to celé město ví) to neví, nevypráví si o mně a neví to úplně všichni. To si myslí jen ti, co o tom nic neví. Je to jejich hypotetická představa, kterou vymyslela jejich hlavinka jako reakci na to, že se vlastně bojí víc než já.
     
    A co, že jim to jednou někdo řekne? Oni už stejně mají v očích paní Novákovou.
     
    Takže i když mi občas lidé říkali: „Odstěhuj se, tady tě znají všichni“, nebylo a není to tak. Neví to tu všichni, když ani vlastní sousedé to nevěděli. Je to stihomam, kterým některé z nás trpí. A pokud to tak opravdu je, možná by bylo dobré se zamyslet, proč to tak je.
     
    Když má přeměna trvá rok, nestihnou to mnozí ani zaregistrovat a najednou je tu Tereza. Když někomu trvá čtyři roky, už je to moc dlouho na to, aby se o tom nestihlo povídat a tak jedna slečna ze tří, které tu mám ve městě s podobným osudem, je známá všude, kde přijdu. Komukoliv řeknu, čím jsem prošla (a že už to opravdu nikomu neříkám), tak začne hned povídat o ní, jestli jí znám, atd.
     
    Takže nemusí to tak být, že je vždy nutné se stěhovat a pálit mosty.
    Opět a jako vždy: je to velmi velmi individuální. Každá to máme prostě jinak. Všechno. Nejen přeměnu. I celý náš život a lidi kolem sebe, jejich vztahy mezi nimi a námi a jejich chování k nám.
     
    Často také platí, že jak se chovám já k ostatním, tak se chovají oni ke mně.
     
    Bléé, já jsem hnusná, zmrzačená, otrávená, co čumíš? Zalez!
     
    Fajn.
     
    Je to naše volba.
     
    Včetně toho, jak vypadáme a působíme na druhé. Jsme to my, kdo odráží naší duši ven.
     
    Musím poděkovat i našemu správci samosprávy, protože začal používat tohle mé ženské jméno okamžitě, jak jsem mu ho řekla (dokonce ještě před tím, než to jméno bylo oficiální) a tak se nedivím, že mě všichni sousedé oslovují také tak. On to jméno používal přede všemi i na schůzích (na kterých jsem ještě tehdy v době probíhající přeměny nebyla) a tak jakožto autorita dal jasně najevo, kdo jsem.
    Prostě paní Nováková.
     
    A vůbec mi nevadí, že se nejmenuju Lady nebo Kočička, Beruška, Janička… protože já jsem Terezka 🙂
    Docela bych ráda toho jednoho pana Terezku z Ostravska poznala 🙂
     
    Zdravim kočka, ja sem Terezkaaa. Pudeš k nam do bytu? Domaknul sem se, že furt jakehosi fajneho chlopa hledaš. Ukažu tě familii, bo dědek je takovy cyp, že uvidiš, cos nikdy neviděla. Čekej, sundam si faračky…
  • otєrєzє.cz

    Veselé Vánoce 2015

    24. 12. 2015 / 12:02 / 7 Comments
     
     
     
     
    Příští rok se vdám.
    Vykvetla mi barborka 🙂
     
     
    A jedno vánoční foto od stromečku doplněné ve 21:03
    Miluji tyhle holčičí Vánoce. Už žádné pánské ponožky a pánská trička. Ať jsou to luxusní šaty, co teď kromě mě snad nosí už jen vévodkyně Kate nebo balzám na rty, mám z toho takovou radost. A tu radost mi děláte vy, kamarádky moje, které jste stály při mně v těch nejtěžších chvílích a staly se tak (nevědomky) mými anděly. Děkuji vám za to z celého svého srdce.
     
    Někdy si říkám, že tohle všechno nemůže být pravda. Že jen spím a zdá se mi ten nejkrásnější sen mého života a tak moc se bojím, že se probudím. Mívala jsem takové sny. Neopouštěly mě. Ale já se probudím a pořád jsem to já. Pořád jsou tu moje dlouhé vlasy a dvě skříně holčičích věcí, jméno Tereza v občance a dole na zvonku u dveří.
    Ten pocit mě hřeje u srdce a způsobuje v mém těle i duši euforii, kterou stále mívám třeba jen proto, že mi nějaký sympaťák podrží dveře a řekne „prosím slečno“.
    Co jsem udělala?
    Vlastně nic.
    Jen jsem „zlegalizovala“ svou duši.
     
    Miluju tenhle život.
  • otєrєzє.cz

    Dojemná Dánka (The Danish Girl)

    23. 12. 2015 / 18:10 / 15 Comments
    Dárečky jsem zabalila, ještě trochu poklidila, čaj jsem si pak uvařila, sedla na gauč a… už se mi to sice nerýmuje, ale řekla jsem si, čím si tak ještě udělat radost? Jak to vlastně vypadá s filmem The Danish Girl, na který tak čekám? V Česku a na Slovensku premiéra 4.2.2016, v Německu 7.1.2016, v Británii 1.1.2016, přitom premiéra v USA už proběhla před necelým měsícem 27.11.2015, no to nevydržím.
     
    Nevydržela jsem. Nešlo to. Hlodalo to ve mně…
     
    Nejsem pirátka! Nestahovala jsem nic. Stačilo pár kliknutí myší a už jsem se hezky položila, přikryla, vypnula telefon (ach ten svatý klid) a na dvě hodiny se ponořila do děje, který jsem si dovedla sice představit, protože příběh Lily znám podrobně, ale jak se toho ujali filmaři jsem schopná odhadnout nebyla.
     
    Takže jsem si nadělila takový dáreček, na který navíc moc ráda půjdu začátkem února do kina, protože mě zajímá, jak budou reagovat diváci a není nad to si znovu pobrečet.
     
    Nerada píšu o jedné věci více článků. O filmu The Danish Girl jsem psala už 5. září, ale to jsem ještě nevěděla, jaký hezký zážitek mi tento film přinese.
     
    Toto je textový trailer 🙂
     
    Když se spojí nádherný soundtrack s uslzenýma očima hlavních hrdinek minimálně během tak poloviny filmu, nejsem schopná je nemít uslzené taky. Bez kapesníku to v únoru nepůjde. :-/ Voděodolnou tužku na oči už jsem ale otestovala ve sprše a fakt drží!
     
    Nerada bych z děje cokoliv prozrazovala, to opravdu nechci, jen chci říct, že kdybych měla tenhle film charakterizovat jedním slovem, tak je DOJEMNÝ. Od začátku až do konce, do poslední vteřiny.
     
    Není to přesně ten typ filmu pro chlapy drsňáky, kteří nad ním budou ohrnovat nos a tvrdit, že je to nuda, protože se tam nikdo nezabíjí, nestřílí a neprohání v rychlých auťácích.
     
    Je to citlivě natočený příběh Lily Elbe, o které vždycky tak ráda píšu, který je trochu jiný než ostatní transgender filmy. I když pohnutky, které nás vedou ke zbavení se těla, které není naše, máme všichni na světě a ve všech takových filmech stejné. Jistě se tam pozná každá z nás, proto jsou některé scény snadno odhadnutelné, protože zkrátka víme, co Lili udělá. Zajímalo by mě, jak se na ten film bude dívat člověk, který o tom nic neví nebo který si až dosud myslel, že travesťák a transsexuál je totéž. Po odchodu z kina totiž zjistí, že to tak není.
     
    Nemohla jsem od filmařů čekat, aby ztvárnili všechny části života Gerdy a Lily (nebo ještě jako Einara), i když třeba záběry z jejich častých cest na italský ostrov Capri, kde také namalovali spoustu obrazů, by se tam hodil, jenže Capri patří mezi nejdražší italské destinace a řekla bych, že už takhle tenhle film něco stál.
     
    Životopisný film Lily Elbe to sice je, natočený je také moc hezky, jemně, s všudypřítomnou ženskou ladností a krásou, ale kdyby se do něj měly promítnout všechny situace, které Lily prožila, trval by nejspíš tak čtyři hodiny a ne dvě. Což jsem pochopila.
     
    Ve filmu spoustu věcí zjednodušili, nicméně ono to vlastně vůbec nevadí, protože tu ani tak nešlo o detaily, jako o silný příběh. Tak silný a emotivní, že si prostě zasloužil dostat se na plátno k nám obyčejným lidem a já jsem moc ráda, že jsem se toho dožila.
     
     
    Co ve filmu nebylo?
     
    Lili zemřela na nepřijetí orgánů, konkrétně transplantované dělohy (ciclosporin, lék užívaný k prevenci nepřijetí transplantovaných orgánů byl poprvé úspěšně použit v roce 1980, to je více než 50 let po smrti Lily). Podstoupila celkem čtyři operace. Transplantace dělohy a plastika vagíny byly úplně prvními operacemi tohoto druhu v dějinách lékařství. Zemřela tři měsíce po poslední operaci – transplantaci dělohy – na zástavu srdce v důsledku nepřijetí tohoto orgánu.
     
    Lili původně plánovala sebevraždu – na 1. května 1930. Ještě jako Einar si byla totiž jistá, že se narodila do špatného těla a trápila se kvůli tomu, což všichni známe, jenže v té době to bylo vážně psycho. Tomu ale zabránil právě drážďanský dr. Hirschfeld, který jí nabídl pomoc. Bohužel 13. září 1931 Lily ve věku 48 let v Drážďanech umírá. Tam je také pochována. Ve svém deníku píše: „Řekla jsem si, že když můj případ nebyl nikdy znám v dějinách lékařství, prostě neexistoval, tak prostě existovat nemůže.“
    Jak těžké je být první. Ale udělala to! A smekám i před dr. Hirschfeldem.
     
    Na přelomu 19. a 20. století lékaři prováděli experimenty, jejichž cílem bylo vypracovat biologický základ pro změnu pohlaví u zvířat. Profesor Steinach z Vídně transplantoval potkaní vaječníky do vykastrovaných samců potkanů ​​v kojeneckém věku a všiml si, že jim rostou cecíky i bradavky. Když dosáhli puberty, tato „feminizovaná“ zvířata nejevila zájem o samice a neměla samčí chování. Zatímco o ně jevily zájem samice potkanů, jejichž vaječníky byly nahrazeny štěpem varlat. Jen o desetiletí později vědci izolovali a nakonec syntetizovali pohlavní hormony estrogen a testosteron.
     
    Postupy, které pak 47letý Wegener zažil během přeměny v Lily nejsou přesně známy, částečně proto, že knihovna a archiv Ústavu pro sexuální výzkum byly zničeny nacisty v květnu 1933. Kniha „Man to woman“ o Lily, která byla vydána v roce 1933, čerpá ze záznamů z deníku Lily a jejích dopisů, částečně také z rozhovorů nakladatele s Gerdou.
     
    Zajímavá je informace, že Lily tehdy za sérii operací zaplatila tehdejších 5.000 dánských korun, což je dnes v přepočtu 444.000 korun českých. Lily musela tehdy prodat hodně obrazů.
     
    Kromě fatální transplantace dělohy a odstranění varlat s penisem, byly Lily také transplantovány vaječníky mladé ženy. (Lily se ve své monografii domnívá, že když byla operována, byla v jejím těle nalezena dvojice scvrklých vaječníků).
     
    Lily si vybrala příjmení Elbe podle řeky protékající ve městě jejího znovuzrození. Má tak k Čechám vlastně velmi blízko, neboť tato řeka pramení u nás.
     
    Dánský král zrušil po operaci Lily manželství s Gerdou, ta se znovu vdala a Lily také dostala nový cestovní pas na nové ženské jméno. Užila si tedy své ženskosti 14 měsíců.
     
    Další fakta:
    Lili se po operaci nejmenovala Lili Elbe, ale Lili Elvenes. Jméno Lili Elbe vymyslel kodaňský novinář Lousie (Loulou) Lassen.
     
    Lili nebyla první „žena z muže“. Před ní podstoupily v Berlíně operaci Carla van Crist, Toni Ebel a Dörchen Ritcher, které narozdíl od Lily žily fulltime jako ženy již před operací. Jejich lékařem byl Magnus Hirschfeld a ne Kurt Warnekros, jako v případě Lily. Ebel a van Crist přežily i druhou světovou válku.
     
    Další novou knihu popisující život Lili Elvenes napsala Sabine Meyer: Wie Lili zu einem richtigen Mädchen wurde (Jak se z Lili stala pořádná holka).
     
     
    Když jsem si na konci četla titulky, uvědomila jsem si, kolik stovek lidí na tom filmu pracovalo, dalo mu svojí duši, přispělo k zhmotnění Lily Elbe na filmové plátno. K ní snad nikdo nemůže cítit nenávist nebo opovržení.
    Film se natáčel v Anglii, Dánsku, Norsku, Belgii, v Paříži a v nedalekých Drážďanech, kde se celá ta věc s Lily dala do pohybu.
     
    Představte si dobu, ve které nikdo neví, že existuje transsexualismus. Hledáte pomoc, ale jeden doktor vám řekne, že jste homosexuál, druhý že schizofrenik a chce vás zavřít do blázince.
    To bych vážně radši skočila z okna.
     
    Ale Lily to neudělala. Měla u sebe totiž toho největšího anděla v jejím životě – Gerdu (Alicia Vikander – švédská herečka), která i po její smrti malovala dál její portréty, které měly obrovský úspěch. Film je plný krásných obrazů.
     
    Dr. Magnus Hirschfeld z Drážďan byl první člověk na světě, který hájil práva homosexuálů. To on zavedl termín „transsexualismus“.
     
    Až do této doby bylo o Lily na internetu pár článků, ale teď mám pocit, že je všude. Dokonce se vyrojila velká spousta obrázků, které v době psaní mého článku z října 2014 o Lily ještě vůbec zveřejněné nebyly.
    A to je dobře. Přesně takhle se totiž mění mínění společnosti.
     
     
    Dokonce ve svém starém článku ještě píšu o tom, že Lily bude hrát Nicol Kidman.
    Jak jsem ráda, že to nakonec zabalila a tu roli dostal herec Eddie Redmayne. Půvabná a velmi ženská Nicol by hrála Lily velmi nepřesvědčivě. Takhle jsem to těm hercům věřila. I když Lily se občas do kamery (schválně) hrozně zakřenila 🙂
     
    Gerdu měla původně hrát Gwyneth Paltrow, ta ale roli odmítla, protože chtěla být více s rodinou. Což bylo dobře (pro Gwyneth rodinu i pro diváky ), protože Alicii ta role padla dokonale! Nemohli vybrat hezčího anděla.
     
    Ale abych nezapomněla – hrají tam i fešáci, třeba belgický herec Matthias Schoenaerts:
     
     
    Alicia a Eddie ve filmu:
     
    Alicia a Eddie v civilu:
    Sluší jim to prostě všude 🙂
     
    Bezprostředně po premiéře na festivalu v Benátkách zažil film desetiminutový neutihající potlesk.
     
    Tohle opravdu není slátanina, jak jsem jednou zaslechla hovor o domněnkách dvou post-op žen.
     
    Já o slávě a odkazu, který tento film nese, nepochybuji. Je to hezký film o nás nejen pro nás.
     
    Tak takhle já trávím den před Štědrým dnem 🙂
     
    To je důvod, proč nerada chodím do kina sama (a přesto musím). Nemám si potom s kým povídat a s kým to probrat. Navíc to nejde probrat jen tak s někým (třeba s kolegou nebo náhodným spoludivákem, musí to být někdo, ke komu můžu být otevřená a tak mi zase nezbylo nic jiného, než si popovídat sama se sebou a tady.)
     
    (* Diskuse pod článkem obsahuje spoilery *)
  • otєrєzє.cz

    Promeškané příležitosti

    21. 12. 2015 / 15:12 / 7 Comments
    Když někomu říkám: „Udělej něco se svým životem. Je ve tvých rukách!“, neplatí to vůbec jen pro přeměnu. Platí to pro úplně všechno v životě.
    Když mám hlad, taky se jdu najíst. Když se mi rozlepí boty, jdu seřvat chudák prodavačku v obuvi, která vůbec za nic nemůže. Když nemůžu dýchat, vysmrkám se (pokud nejsem po rhinoplastice)… Tak proč když chceme někomu říct, že ho milujeme, mu to neřekneme? Když se trápíme, jednoduše s tím trápením neskončíme? Aha. My se chceme trápit! Joo tak to jsme frajerky a borci. To potom jo. Budeme se tvářit, že je nám fajn a nejvíc ze všeho budeme lhát sami sobě. To už jsem zažila. Nemám zájem, děkuji.
     
    Zpěvák skupiny Snow Patrol Gary Lightbody si větu „vše je ve tvých rukách“ k srdci nevzal:
     
    „Vždy se snažím psát o osobních zkušenostech – skladba New York je o dívce, se kterou jsem se tam scházel. Cítili jsme toho k sobě strašně moc, ale nikdy jsme nebyli na stejném místě ve stejný čas. Je to o promeškaných příležitostech.“
     
    To je tak romantické!!! Napsat skladbu o dívce, do které se zamiloval a tu skladbu si pak poslechne celý svět, ale nikdo neví, kdo tou dívkou je. Jen ten autor a právě ta dívka – jediná na světě.
    Mnohem hezčí by ale bylo, kdyby se ten autor s tou dívkou dal dohromady a žili spolu šťastně. Pak by ovšem nevznikala ta nejkrásnější díla literatury, filmu, malířství nebo sochařství, protože z nešťastné lásky se tvoří nejlépe.
     
    Nepromeškejme my tu svou příležitost. Vícekrát už na tomhle světě nebudeme. Nepromrhejme život čekáním, že se něco stane. Doma na židli se toho nejspíš moc nestane (pokud po nás tedy zrovna neleze náš partner třeba a něco nechystá).
    Je to jednodušší, než to vypadá…
     
    A když už tedy něco někdo promešká, nechť po něm prosím tedy zbyde alespoň taková krásná (i když smutná, takže smutnokrásná) písnička, jako od Snow Patrol (New York). 🙂
     
     
    Kdybys tu byla vedle mě,
    místo v New Yorku
    Kdyby ta křivka z tebe byla zakřivená ke mně
    řekl bych ti, že jsem tě miloval,
    ještě než jsem tě vůbec poznal,
    protože se mi líbila jen prostá myšlenka na tebe
     
    No tak, vyjdi, přijď sem, přijď sem
    No tak, vyjdi, přijď sem, přijď sem
     
     
    Jsou Vánoce, což je o to větší příležitost říct třeba někomu, že ho mám ráda. Tahle věta totiž umí tak zahřát!
     
    Ale jedno místo plné nenávisti existuje i o Vánocích. Je to místo, kde se na žádné Vánoce nehraje – internetové diskuse.
    Před chvilkou jsem jela v autě a v rádiu mluvili o StarDance, která v sobotu skončila. (Už bych taky potřebovala procvičit taneční kroky z téhle mé nové nejhezčí strany s nějakým tanečním partnerem, ale když oni ti chlapi dnes tak neradi tančí a s kamarádkou na parketě fakt křepčit nebudu, protože bychom obě měly ženské taneční kroky. Chybí tomu ten mužský element, který tanci dodává vášeň a jistotu, až zakopnu o jeho boty velikosti 48 a zachytí mě ruce velikosti 49 🙂 Chtěla bych padat do takové náruče… Ale to jsem se přenesla zase někam jinam, nejspíš do svých pubertálních představ.
    Celá ta informace z rádia byla zakončena slovy: „…ale nečtěte prosímvás tu diskusi u toho, ano? Tedy pokud si nechcete kazit den. Je plná nenávisti.“
     
    Tihle hejteři se musí uchylovat (jsou to tak tím pádem „úchylové“) právě do internetových diskusí, protože v rálném světě by neuspěli. Neměli by šanci prosadit svůj podivný názor, ale v diskusích jim nikdo pusu nezavře, protože to nejde.
     
    Nenávist je v úplně každé internetové diskusi. Je to její základní znak. 🙂 Kdysi jsem četla recept na vánočku a paní se tam v receptu upsala o jednu nulu v dávkování čehosi. Div jí v diskusi pod receptem všichni nesežrali! Tu paní! Tedy naštěstí všichni ne. Přitom stačilo jen přemýšlet. Přitom stačilo jen paní upozornit. Ta pak chybu opravila.
     
    To, že někdo zablokuje hejterovi přístup do diskuse není hřích ani provinění vůči čemukoliv. Dokonce to není ani zabránění vyvážené diskusi, na kterou se často odvolávají. Je to to nejlepší, co lze s takovým pakem udělat.
     
    A co si ještě myslím o promeškaných příležitostech?

    Dokud žijeme, promeškané příležitosti neexistují.

     
    …kdyby ta křivka z tebe byla zakřivená ke mně…
     
  • otєrєzє.cz

    Jste taky pohlavně nesladění?

    15. 12. 2015 / 15:04 / 16 Comments
    Když jsem se tu v nedávném článku Výsledky chirurgické léčby MtF TS (2000-2013) FN Motol pustila do statistik, ozvala se mi Dominika, že četla článek, ve kterém mluvčí VZP prozradil, že mají ve své databázi momentálně 750 osob s diagnózou F64.0.
     
    Nabízela se tedy otázka, jak jsou na tom naše ostatní zdravotní pojišťovny. Navíc je to perfektní způsob, jak zjistit, kolik osob v naší zemi vlastně aktivně řeší svoji transsexualitu.
    Tak jsem prostě začátkem prosince oslovila všechny naše zdravotní pojišťovny a zde je výsledek:
     
     
    Poznámky:
     
    *1
    ZPMV – Dvakrát urgováno bez jediné odpovědi. Požadovala jsem odpověď i v případě, že mi tuto informaci nemohou poskytnout. Bez výsledku. Ten přišel až po uzávěrce 17.12. s tím, že požadované informace pojišťovna nemá a proto je nemůže poskytnout.
     
    *2
    ČPZP – Jako jediná pojišťovna v ČR vysloveně odmítla informaci podat s odvoláním na zákon o mlčenlivosti a značnému zatížení svých zaměstnanců, kteří nemají čas vyřídit moji žádost.
     
    *3
    RBP – Vyžadovala podání žádosti o tuto informaci pouze písemnou formou, takže jsem musela napsat dopis, poslat ho poštou a čekat na odpověď. Tato ostravská pojišťovna nemá smlouvu s MUDr. Hankou Fifkovou. Odpověď mi také přišla v papírové podobě, přestože jsem uvedla svůj e-mail.
     
    *4
    ZPŠ – Asistent ředitelky ing. Petr Kvapil požadoval uvést název diplomové práce, pro kterou potřebuji tyto informace, školu a kde budou data zveřejněna. Po mé odpovědi neodepsal a tak jsem svou žádost urgovala. Odepsal mi, že na tomto údaji pracuje (už týden). K 15.12.2015 jsem odpověď neměla, ale k 18.12. (po 15 dnech od první žádosti) dorazila. ZPŠ tak reagovala ze všech pojišťoven nejdéle.
     
     
    Asistentka ředitele VoZP p. Pejčochová byla tak hodná, že mi poskytla dokonce vývoj počtu osob s F64.0 podle let (viz tabulka níže) a odpověděla i na doplňující otázky, které konzultovala s jinými odborníky, třeba že doklady vztahující se k úhradám vázaných k jednotlivým diagnózám jsou pojišťovny povinny evidovat 10 let.
     
    Vývoj počtu osob s F64.0 u VoZP
     
    2012 50
    2013 62
    2014 66
    2015 84
    * k 3.12.2015, takže rok 2015 je neúplný
     
    V ČR je tedy v současné době (odhadem) 1467 osob s diagnózou F64.0 (to znamená i včetně těch, kteří svou přeměnu ukončili, kterých je ale z celkového počtu jen čtvrtina).
     
     
    Z mého 14denního šetření vyplývá, že:
    • ČPZP má přepracované zaměstnance, kteří nestíhají
    • RBP je retro
    • ZPMV nemá data
    • ZPŠ má na všechno spoustu času
    A dále že:
    • VZP se ničím netají
    • OZP reaguje rychle
    • VoZP má nejochotnější asistentku ředitele ze všech pojišťoven v ČR
     
    Vztaženo k podílu jednotlivých pojišťoven na trhu má jediná chudák OZP dvakrát více klientů s diagnózou F64.0 než ostatní pojišťovny, takže je financuje na úkor ostatních.
     
    Kromě této sondy do ochoty českých zdravotních pojišťoven ukazuje tato statistika ale ještě něco.
    Celosvětový odhad podílu transsexuálů vůči populaci je odhadován na 0,1 – 0,3 %. Pokud je tento odhad správný, je to tedy v ČR 10x-30x více, než je počet evidovaných transsexuálů (0,01 %). Takže jen každý desátý až třicátý transsexuál svoji situaci aktivně řeší. Ostatní zůstávají zakletí ve svém těle zřejmě do smrti. Tak hodně štěstí, princezny a princové…
     
     
    To, že jsem se pustila do statistik osob s diagnózou F64.0 má ale ještě jeden důvod. Vypadá to, že za dva roky už žádná diagnóza F64.0 existovat totiž nebude a statistiky se nám tak poněkud „rozhází“. Takže jsem ráda, že se mi nás povedlo sečíst ještě za staré „dobré“ F64ky 🙂
     
     
    Konec transsexuality na této planetě – éra 5A30 začíná!
     
    Že by vymřeli všichni transsexuálové nebo z ničeho nic mávnutím proutku nikdo poruchou identity netrpěl?
    Mimochodem to by bylo krásné, kdyby transsexualismus neexistoval. Představuju si svět, kde k žádné hormonální nerovnováze v těhotenství matky nedojde a nikdy nikdo nebude mít v nesouladu fyzické a duševní pohlaví. Neexistoval by tenhle blog, nepoznala bych spoustu milých lidí a osobností, nepoznala bych nenávist vůči menšině, nikdo by se neměl nad kým pohoršovat, transsexuální lidé by nepáchali sebevraždy, nemuseli by se rozvádět a žili by šťastně a spokojeně až do smrti…
    Tak to ani náhodou!
    52 % sezdaných párů se zase rozvede, tj. většina. A co je většina, je normální.
    Vy jste ještě spolu po padesáti letech? Vy nejste normální!
     
    No není tenhle svět absurdní???
     
    Kdyby neexistoval transsexualismus, žiju si v podstatě nudný život, který by byl možná spokojený, ale nebyl by to takový fičák, jako se mi z mého života stal v roce 2012 a vlastně stále trvá, neboť mé nadšení nezná mezí. Což z transsexuality nedělá problém ani katastrofu, ale něco úžasného.
     
    Tím koncem transsexualismu na této planetě tedy myslím jen jeho název. Nebojte se, milí homofobové. Nevymřeme vám! 🙂 Co byste tu bez nás taky dělali, že?
     
     
    Transsexualismus mentální poruchou?
     
    Na to, aby byla transsexuálním lidem umožněna lékařská přeměna a změny v identifikačních dokladech se vyžaduje, aby splnili kritéria na určení diagnózy F 64.0 – Transsexualismus.
    V 10. verzi Mezinárodní klasifikace chorob (ICD-10) je diagnóza F 64.0 zařazená mezi Duševní poruchy a poruchy chování, konkrétně Poruchy osobností a chování dospělých. Jde sice o kategorizaci stále platnou, ale postavenou na zastaralých principech. Je plánováno, že v roce 2017 (původně v r. 2015) by se měla změnit vydáním 11. verze Mezinárodní klasifikace chorob, ve které má být transsexualismus přejmenován na „Gender Incongruence (GI)“ (Pohlavní nesoulad, takže tomu budeme říkat asi PN, jako třeba „pracovní neschopnost“) a vyřazen z kategorie duševních chorob. Místo toho bude nově vytvořená kategorie související se sexuálním zdravím, do které se GI přesune, což má zabezpečit, že pojištění bude pokrývat i nadále náklady na zdravotní péči, ale transsexualita jako taková už nebude považována za chorobu. Dojde tím k depatologizaci transsexuality.
     
    Podobný koncept je používaný i v americkém Diagnostickém a statistickém manuálu chorob (DSM-5). Za problém se považuje rodová rozlada (disforie), která vzniká jako následek nesouladu mezi pohlavím zapsaným při narození a prožívaným pohlavím. Transsexuální lidé (nevím, jak jim budu říkat potom – „pohlavně nesladění“? 🙂 tedy nejsou považováni za nemocné a rodová rozlada se proto diagnostikuje jen v případě, že to daná osoba z nějakého důvodu potřebuje, např. kvůli přístupu ke zdravotní péči nebo změně dokumentů.
     
    Je v zájmu Světové zdravotnické organizace (WHO), aby náklady na zdravotní péči transsexuálů byly i dále hrazeny z veřejného pojištění, což také doporučuje.
     
    „Gender identity disorder“ (Porucha pohlavní identity) byla poprvé uvedena v americké verzi klasifikace nemocí DSM-3 v roce 1980.
    „Homosexualita“ byla z ICD vyjmuta v roce 1990.
     
    Tak a teď se na to jednání 29 členů s právem hlasování o nové ICD-11 podívejme detailně, protože jsem našla záznam z této konference.
     
    Byly projednány mimo jiné tyto změny:
    • F65.1 – Fetišistický transvestismus – schváleno vymazání bez náhrady – 79 % hlasů. Doporučeno zařadit toto chování mezi „jiné úzkostné poruchy“. Vymazání bylo navrženo z důvodu diskriminace osob s touto diagnózou v některých zemích, kde jim za nošení šatů opačného pohlaví hrozil trest smrti a také z důvodu přílišné stigmatizace osob s touto diagnózou. Proběhla diskuse, zda je vhodné zařadit novou alternativní kategorii za fetišistický transvestismus pro malý počet pacientů, kteří potřebují pomoc.
      Argumenty pro vymazání:
      Podle švédské studie se alespoň jednou převléklo do šatů opačného pohlaví 2,8 % mužů a 0,4 % žen. Drtivá většina nikdy nepotřebovala odborou pomoc. Těm, kteří pomoc vyledali, byla později diagnostikována „porucha pohlavní identity“. Některé evropské země tuto diagnózu neuznávají.
    • F66 – Poruchy psychické a chování související se sexuálním vývojem a orientací (celá kategorie), kam patřila například F66.2 Porucha sexuálních vztahů, kdy pohlavní identita nebo sexuální orientace způsobuje obtíže ve vytváření vztahů se sexuálním partnerem – schváleno vymazání bez náhrady – 100 % hlasů
    • F64.1 – Transvestitismus dvojí role – návrh na vymazání bez náhrady (výsledek hlasování není znám)
    • F64.0 – Transsexualismus – původně navrženo přejmenování na „Gender Incongruence of Adolescence and Aduldhood“ (GIAA) (Pohlavní nesoulad v dospívání a dospělosti). Tento název byl pro češtinu přijatelný. Jenže v diskusi zaznělo, že slovo „incongruence“ (nesoulad) některé jazyky vůbec nemají a budou mít potíže s překladem, proto byl navržen nový název „Gender/Body Divergence“ (Gender/Body neshoda).
      …..přeložte si to sami, jo? Mně název „Neshoda těla a pohlaví“ přijde ujetý, protože do češtiny se       gender překládá bohužel jako rod nebo pohlaví, zatímco v angličtině jsou termíny pro pohlaví dva: gender a sex, přičemž gender označuje právě pohlaví duševní, čili opravdu jakýsi rod, který ale čeština v souvislosti s pohlavím nepoužívá, zatímco sex pohlaví fyzické. My máme pro pohlaví slovo jen jedno.
      Při volbě změny názvu se ale většina nevyjádřila a tak bylo schváleno původní označení „Gender Incongruence“ (což si pořád nemůžu zapamatovat) s tím, že je možné uvádět i alternativní označení „Gender/Body Divergence“. Termín „Transsexualismus“ měl výhodu jednoduchosti. Ale toto přejmenování musím pochválit, protože nyní již nebude mít „pohlavně nesladěný“ se „sexem“ nic společného. (Podle mě označení transka stejně bude přežívat ještě minimálně jedno století, ne-li věky). Jedna věc je rozhodnout o novém názvu, ale druhá věc, jak si s tím poradí náš jazyk a společnost. Třeba nám budou říkat „GÍčka“ nebo „PNka“. Už nebude možné říct, že je někdo „transsexuální“.
      Dále bylo schváleno přesunutí z kategorie       Duševních chorob a chorob chování do jiné speciální kategorie, která zaručí léčbu hrazenou z veřejného pojištění. Pro přesunutí bylo 93 % hlasů.
    • F64.2 – Porucha pohlavní identity v dětství – vymazání bylo navrženo z důvodu, že pohlavní nesoulad v dětství je u dětí běžný a nesprávná diagnóza může dítěti vštěpovat pocit, že by se mělo chovat podle uvedeného modelu nebo způsobovat deprese z pocitu, že „něco je se mnou špatně“. Bylo navrženo vymazání všech podobných poruch u dětí.
      Porucha pohlavní identity v dětství vymizí u 80 % dětí, neboť má úzkou vazbu na homosexualitu. Pro zachování této diagnózy hovořil fakt, že bez ní nebude možné těmto dětem poskytnout potřebnou zdravotní péči.       Všichni hlasující se shodli na tom, že dítě potřebuje podporu, neboť do kliniky přichází často už ve věku 7 let, ale ještě nemohou dostat hormony. Hlasující se bohužel neshodli. Pro bylo 50 % a proti také 50 %. Hlasujících bylo sice 29, ale 1 se zdržel hlasování a na protest odešel z místnosti, takže o tomto bodu nebylo rozhodnuto (to je oficiální závěr :). To je celé 🙂 Nic víc. Netuším, kdo to teď rozhodne.
      Byla také probírána diagnostická kritéria pro „Gender/Body Divergence of Childhood“, kde byla přidána věta: „Bod a) a bod b) musí být vyjádřen dítětem, nikoli ojediněle a prostřednictvím rodičů.“ (Bod a) a bod b) se týká silné touhy dítěte po životě v opačném pohlaví, dívky nechtějí prsa, chlapci penis, apod.) Tady bych zkritizovala nově přidanou podmínku, aby touha po změně pohlaví byla vyřknuta přímo dítětem. Já se v dětství tak strašně styděla tohle někomu říct, že jsem si přísahala, že to nikdy nikomu neřeknu, ani rodičům, ani nejlepšímu kamarádovi. Takže bych stejně skončila s diagnózou F64.0 až v dospělosti. Děti potřebují přeci jiný přístup, než dospělí… Takhle vlastně najde štěstí jen ta polovina dětí, které křičí a hlasitě protestují proti tomu, že nejsou holčička nebo chlapeček. Ta druhá polovina má smůlu.
      Dále byla přidána věta, že nesoulad musí trvat minimálně 2 roky (dosud to bylo 6 měsíců).
      Ačkoli dítě může pociťovat pohlavní nesoulad již ve věku 2 let, není možné v tomto věku stanovit diagnózu.
    (Zdroj: Mezinárodní klasifikace nemocí v Rusku nebo
    Závěrečná zpráva z konference WPATH z 2.-4. února 2013 v San Franciscu)
     
     
    Všichni hlasující účastníci měli něco společného s transsexuály. Konference byla pořádána s podporou WPATH (World Professional Association for Transgender Health), jejíž prezidentka Lin Fraser byla také účastnicí. Dále o osudu transsexuálních dětí a dospělých rozhodovali třeba advokáti transsexuálů, kliniční psychologové, profesoři nebo přímo členové WPATH, kteří prošli přeměnou. Pocházeli z USA, Španělska, Turecka, Jižní Afriky, Austrálie, Kuby, Argentiny, Bahrainu, Velké Británie, Venezuely, Norska, Nizozemí, Švédska, Číny, Belgie a Kanady. Zástupce ČR tam nebyl žádný.
     
    Takže žádné transky, jasné?! 🙂
     
     
  • otєrєzє.cz

    Tak jsi žena, nebo transka?

    11. 12. 2015 / 16:30 / 136 Comments
    Tenhle článek je dlouhý, protože jsem ho chtěla mít dlouhý. 🙂
     
    Často zmiňovaná zkratka LGBT označuje lesby, gaye, bisexuály a transgendery, čímž umisťuje všechny tyto čtyři skupiny na jednu loď.
    Ono to tak na první pohled i vypadá, protože tyto skupiny se vzájemně podporují a řeší podobné starosti (např. coming out, nepřijetí okolím, atd.). Kde kdo by tedy předpokládal, že se tito lidé podporují i vzájemně v konkrétní dané skupině. Bylo by hezké, kdyby menšiny s podobnými starostmi držely při sobě a ve většině případů to tak i je, protože:

    Gay je gay.

    Lesba je lesba.

    Ale bohužel není transsexuál jako transsexuál.

     
    Jak jsem na to přišla?
    Především mi mnoho let trvalo, než jsem něco takového vůbec byla schopna přijmout – fakt, že jedna jediná menšina z LGBT na jedné lodi není. Dokonce nejsme ani na dvou lodích, protože transsexuálové jsou tak zvláštní skupinou, že je těch lodí několik a jejich vzájemnou nevraživost nechápu, jsem z ní zklamaná a znechucená. Na druhou stranu jsem potěšená, že alespoň pár jedinců je schopno se vzájemně podporovat a být na té jedné lodi.
     
    Podívám-li se na skupinu gayů či leseb, ti se opravdu vzájemně podporují, chápou a nikdo nemá důvod říkat druhému věty například typu: „Ty ale nejsi gay!“ nebo „Já jsem víc gay, než ty!“.
    Jsou na jedné lodi.
     
    Podívám-li se na skupinku transsexuálů, vzájemně se všichni nepodporují. Co hůř, kladou druhým překážky, nadávají, dovedou být zuřiví, nebojují za jednu věc, jeden se cítí být ženou a tak mu přijde přirozené, že žena nemá penis, druhý to považuje za zmrzačování genitálií a je schopný toho prvního snad i zabít za jeho názor nebo mu to při nejmenším píše do výhružných e-mailů, včetně výhružek smrti jeho rodině, přičemž se oba vůbec nikdy ani neviděli (osobní zkušenost).
     
    Jsou to právě transsexuálové z druhé lodi, kteří píší stížnosti českým i evropským soudům, hašteří se, hrotí vše neuvěřitelným způsobem a někteří místo toho, aby své „kolegy“ a „kolegyně“ podpořili, naprosto nepochopitelně se obrací proti nim, nepodávají pomocnou ruku a všude vykřikují, co je špatně, či se dokonce snaží je odradit od dokončení přeměny, což považuji za naprosto neskutečné a nepřípustné. Řiďte se všichni vlastním rozumem a srdcem. A také poslouchejte své tělo. Ne někoho, kdo tvrdí, že snědl všechnu moudrost světa.
     
    Napadlo mě ale, že to bude specifikum zrovna českých transsexuálů, protože například ti islandští při sobě drží. Nemají jediný důvod stát proti druhému. Oni jsou na jedné lodi.
     
    Tak proč to u nás nejde?
     
    Otázkou je, zda jsou tito radikálové opravdu transsexuálové. Sice mají po SRS, ale očividně spokojení nejsou. I když diagnostickým procesem prošli a ten bych nezpochybňovala.
    Tito nespokojení lidé (z mně neznámých důvodů) stojí proti všem. Jde o velmi malé množství jedinců, kteří působí rozbroje ve skupině i mimo ní (v okolí, u našich sousedů, rodin… to je moc nebezpečné), čímž tak nepříznivě ovlivňují nejen své kolegy, ale také především potencionální transsexuální osoby a vnímání transsexuálů okolím.
     
    Jak si vysvětlit takové počínání?
     
    Trochu si vždycky povzdechnu, když poslouchám vyprávění gayů nebo leseb, jak relativně jednoduché je být gayem nebo lesbou z hlediska tahání za jeden provaz. Je až dojemné, jak dokážou být semknutí. Sounáležitost a empatie jsou vlastnosti, které mezi transsexuály v ČR obecně chybí, ačkoli se najdou duše, které umí podat pomocnou ruku třeba jen tím, že si popovídají s někým nešťastným.
     
    Naštěstí jak jsem řekla, radikálních bojovníků mezi transsexuály proti všemu a všem je jen maličko. Avšak o to víc křičí. Zbývající část z téhle většiny na jedné lodi je a to je dobře, protože je to něco, co hlavně během přeměny moc pomáhá.
     
     
    Jak jsem ale řekla, jsou tu ještě další lodě. Asi aby toho nebylo málo, když už řešíme něco tak složitého, jako je nesoulad vlastní identity s fyzickým tělem. Opravdu je potřeba moc dobře si rozmyslet, s kým ze svých „kolegů“ jdeme na schůzku, komu napíšeme nebo s kým se nadšeně chceme podělit o své starosti a radosti v domnění, že přece všichni, co prožívají totéž co já, musí být na mé straně. „Jé, ty jsi transsexuál jako já? Tak já přijedu na návštěvu a popovídáme si ano?“. Kde kdo bere tu jistotu, že to bude dobrý člověk? Stejně, jako v běžné populaci, jsou i tady dobří a zlí lidé. I transsexuálové, kteří měli být na stejné lodi nám mohou nesmírně ublížit… (Ani já to nechápu).
     
    Kromě lodě s většinou transsexuálních osob, které naštěstí ví, co chtějí a nenazývají se transsexuály, nýbrž jednoduše – ženami a muži – a lodě nesmyslných směšných „rádobybojovníků“ proti nim (a celému vesmíru) je tu ještě loď „tak zvaných transek“, které se sice jako transsexuálové nazývají, ale nejsou jimi.
     
     
    Na svém blogu to krásně nakousla Doubravka a já tak dostala příležitost k tomu také něco říct, ale nejprve pár slov o ní:

    http://transgenderelf.blogspot.cz/

    Obvykle hned po zrození nějakého nového blogu s transgender tématikou jeho odkaz nezveřejňuji, protože některé blogy hned zase zaniknou, jiné spinkají a neprobudí se, další zase mění téma, takže se místo zajímavých pocitů transgender člověka dozvíme, jak uvařit guláš nebo přezout pneumatiku, což se zase nedozvíme tady.
     
    Doubravka mě ale nadchla hned dvakrát.
     
    Za prvé, že si vybrala tak krásné české jméno, které se jen tak nevidí a já osobně znám jen jednu nositelku tohoto jména – usměvavou Doubravku, dceru českého polárního mořeplavce, díky které jsem měla možnost pohladit si pírko tučňáka a představit si, jaké to asi je na takové lodi uprostřed ledových ker. Dodnes na ty chvíle setkání a její Manon je růže hozená do kostela nezapomenu. Ale tahle naše Doubravka není ona 🙂 Každopádně jsem ráda, že nemáme další Nikolu. Je to sice hezké ženské jméno, ale mně se líbí, když je slečna (i chlapec) originální.
    Ačkoli jmenovat se originálně má i jednu nevýhodu – takový člověk je vidět, protože ho vždycky kdokoliv kdekoliv najde, když nikdo jiný takového jména v ČR neexistuje.
     
    A za druhé Doubravka začala tak krásně hudrovat, že napsala článek, který jsem já neměla nikdy obzvlášť chuť (nebo odvahu) napsat. Nechtěla jsem se do toho vůbec pouštět. Ona tím ale svůj blog skoro začala! 🙂
    Já, která si s cenzurou, negativisty, provokací nebo z posměšků nedělá hlavu a sama ráda provokuje nebo vybírá kontroverzní témata. Tak to přišlo teď a je ta nejlepší příležitost se k Doubravce připojit.
     
    Jenže kdo by si odvážil říct na plnou pusu, že nejsme na jedné lodi? No kdo… Měl by to říct každý, kdo na to přijde.
    Mrzí mě, že tento (můj i Doubravky) článek vůbec spatřil světlo světa. Ale třeba se nad tím někdo zamyslí.
     
     
    Zde je Doslovný přetisk článku Doubravky, za který moc děkuji, ačkoli jsem si jistá, že vyvolá vášně, ale to je mi jedno :).
     
     
    pátek 27. listopadu 2015

    Víte, který lidi mě serou?

    Transky.
    Já vím, že každá nemůže vypadat jako Carmen Carrera a NIKDO nemůže vypadat jako Andreja Pejic, ale nemusíte to všem říkat. Říkat Vás to nikdo nenutí, a to i když vypadáte už zdálky jako dřevorubec. Na facebooku je takových profilů milion. Už ty jména zaráží, třeba Transka Evča – proč by to všem nevytroubila, že – a tak bych mohla pokračovat do nekonečna.
    A tihle rádoby translidé se ještě kamarádí s další sortou těch, kteří žadoní o pozornost – transvestitů a crossdresserů, kteří, se ještě s ranním strništěm bez uzardění vyfotí na profilovku v květované podprsence. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že mi to nevadí. Že oni jsou normální přesně tím způsobem, kterým jsem normální já. Jenže potíž je v tom, že tyhle fotky vidí ostatní. Ta běžná populace, se kterou každodenně bojujeme o uznání.
    A protože tihle transvestiti jsou jediní, kdo má dostatečný morál vystoupit s touhle vizáží na veřejnosti na nějakém tom alegorickém voze, jsou taky jediní, koho si běžný člověk všimne – běžný člověk jako moje máma nebo babička.

     

    Musím říct, že jim závidím schopnost vystoupit v čemkoliv před kýmkoliv, a to jsem 10 let zpívala s kapelou. To já neumím a umět nebudu. Nikdy nikam ani nenapíšu o svých nejniternějších pocitech, protože bych měla strach, že si to někdo přečte. Ale pokud dopustíme, aby tihle reprezentovali něco, co většina populace považuje za transsexualitu, nedosáhneme nikdy ničeho. Můžeme pak být vylejzrovaný k smrti, a stejně zůstaneme chlapi v sukni.

     
     
     
    Vezmu-li islandský model jako model typického transsexuála, se kterým se ztotožňuji i já, vypadal by přesně takto:
     
    Po chirurgické konverzi pohlaví se nejenže stáváme ženami úředně, ale také fyzicky. Duševně jsme jimi ovšem už od narození. Takže jednoduše přestáváme být transkami. Proto ta slavná věta v islandském videu „Tvá dívka nikdy nebyla klukem.“
    Podstatou MtF transsexuality je vnímat se a chtít žít jako žena, ne jako transka.
    Takový transsexuál tedy přirozeně touží po chirurgické změně pohlaví, souhlasí s ní a nebojuje proti islandským lékařům, neboť ví, že jsou tam pro ně, nikdo nezpochybňuje jejich výsledky.
     
    Takto jsem chápala přeměnu i já, než jsem narazila na transsexuály z jiné lodi, kteří úplně zničili zárodky nějaké sounáležitosti, kterou jsem tak očekávala.
     
    Islandský model takto semknutě se vzájemnou podporou funguje zřejmě proto, že jde o menší skupinu v malé zemi, kde nikdo nemá důvod vzájemně se nepodporovat. Podobně radikální názory, jaké panují u nás, se občas objevují i v jiných zemích. Vždy jde pouze o transsexuály. Gayů a leseb se vzájemné házení klacků pod nohy netýká.
     
     
    Kdo jsou tedy ty „transky“? A jak rozlišit, kdo je transka a kdo „transka“?
     
    Mnoho MtF dívek (ale také netranssexuálních) toto oslovení neřeší a dokonce ho používají ve svých přezdívkách nebo e-mailových adresách i přesto, že se některé cítí být ženami. Ten důvod, který je vede k tomu hlásit se k transkovství je pro mě nepochopitelný, ale u druhých ho respektuji, protože je to jejich volba, nicméně vždycky jsem si myslela, že transsexuál trpící poruchou identity se cítí být buď mužem nebo ženou. Tak to cítím i já a tak je to i v popisu této „poruchy“.
    To jejich „transka“ v přezdívce může být pozůstatek z doby, kdy tyto ženy hledaly samy sebe. Pak se ale nabízí otázka, proč už s tím něco neudělaly? Proč se nehlásí k tomu, že jsou ženami, ale strnuly na oslovení transka nebo na svém původním mužském jméně, takže se často stává, že mi přijde e-mail od nějaké Andrey z e-mailové adresy, ve které je napsáno třeba „Pavel Novák“ nebo ještě hůř (a to se mi taky vážně stalo – nešlo o pacienta od Hanky) „Ahoj, jsem půl roku na HRT a chtěl bych se s tebou podělit o své zkušenosti.“
    Hm, FtM kluci mi tak často nepíšou, super, řekla jsem si.
    A u druhého mailu trochu mého zděšení: „Já jsem ale MtF! Jen nevím, jestli už můžu používat ženský rod a taky nemám ještě vybrané holčičí jméno, tak proto se ještě podepisuju Zbyněk.“
    Půl roku na HRT…
    Inu, tempo přeměny si každý určuje sám 🙂
    Někdy je zajímavé pozorovat, co vyvádí jiní malí lokální sexuologové s některými zoufalými dušemi.
     
    Ale ten nejdůležitější detail, kterého jsem si právě všimla je, že zatímco slečny (či rádoby slečny) rády používají slovo transka, kde můžou, div že by si ho nejradši nedaly do občanského průkazu, FtM kluci se takto nechovají nebo jen opravdu výjimečně a po přeměně toto oslovení opouští (pokud se k němu vůbec kdy hlásili). Kluci jsou totiž kluci. Tak proč tedy také všechny holky nejsou holky?
     
    No protože tohle je specialita holek, respektive mužů, co si na ně hrají! Nebo ještě lépe: transvestitů, kteří se rádi nazývají „transkami“. Transvestismus bio ženy, která se převléká za muže je totiž velmi vzácný, takže tu opravdu nejde o transsexualitu.
    Čímž se nám tato skupina „transek“ omezuje pouze zhruba na polovinu populace. Nemůžu napsat ženskou, protože právě někteří z „těch druhých transek“ transsexuálkami nejsou, pouze zneužívají tohoto oslovení pro svůj prospěch, kterým má být jejich asi jejich zdánlivá popularita a žádanost v sexuálním průmyslu, kde slovo transka zněkolikanásobuje honoráře. Nebo ještě lépe, když budu shemale. To je úplně nedostatkové zboží.
     
    Pak by tedy
    1. slovo transka znamenalo označení osoby v přeměně, která se po ukončení přeměny stává ženou či mužem a
    2. slovo „transka“ znamenalo označení osoby, která se ráda převléká do dámských šatů a záměrně nebo ne svoji vinou (např. z důvodu neznalosti) se nazývá „transkou“.
     
    Rozlišila jsem ty dva termíny bohužel jen uvozovkami. Vlastu nedávno napadlo oslovení nontranska, který by označovalo všechny transsexuální osoby, které nejsou „transkami“ (tedy těmi, co se za ně jen vydávají), ale kdo se v tom má potom vyznat? 🙂
    Nontranska je například Vlasta, Nicol, Alice, Monika, já… a věřím, že většina z holek, které potkávám u Hanky a které by nikdy na světě nikde v souvislosti s nimi oslovení transka nepoužily, protože jsme ženy.
     
    Pokud je nějaká slečna hrdá na to, že je trans a uvádí to všude možně, pak se domnívám, že jí to přejde 🙂
    Pokud dojde až k operaci a nepřešlo jí to ani několik let poté (i takové jsou mezi námi), pak je otázkou, kým tedy je, když její mozek jí měl říkat, že je žena. Nebo se může hrdě hlásit ke své minulosti a podporovat tak skupinu dalších potencionálních transsexuálů, kterým bude motivací. (Jen doufám, že bude opravdu skutečnou motivací a ne demotivací, která kdysi vkročila do života mně zřejmě jen proto, abych oddálila začátek mé přeměny, což byla naprostá hloupost. Jenže každý si na to své musí přijít sám.)
     
    Shodou okolností mi v době psaní tohoto článku přišel hezký e-mail od jedné slečny, která se ale podepsala „TranskaMarta“ (křestní jméno jsem změnila) a v e-mailové adrese je totéž „transkamarta (transkamarta@abcd.cz)“.
    A tak jsem jí poprosila, jestli by mi vysvětlila, proč to tam má, když (jak píše) je žena. A ta mi potvrdila, že toto oslovení je dočasné, spíše ze setrvačnosti a také tím důvodem bylo to, že nechtěla nikomu lhát, neboť stav transka vystihuje její současný stav:
     
    „Dnes viem, čo cítim, že som ženou vnútorne, no kým som k tomu dospela, tak mi to trvalo naozaj dlho. Ako som písala, tak k takému reálnemu uvedomeniu si, že som transka a čo to vlastne znamená som dospela, až keď som sa dostala k internetu. A z tej doby pochádza i tento nick, pravdupovediac najprv som mala nick, ktorý sa sklada iba z čísiel, až po určitom čase som chcela vyjadriť čo som, nechcela som podvádzať a mala som dojem, že musím povedať, že sa cítim ženou, no telo je mužské, tak preto to trans v nicku. Z akejsi zotrvačnosti pri tom nicku zostávam. Už som viackrát uvažovala o tom, že si ho zmením na čisto ženský, no v tejto podobe v akej žijem mi to pripadá ako podvod. Pravdupovediac som si taký nick aj vytvorila a bola som ženou /virtuálnou/, no všetko vždy skončilo pri žiadosti o foto či stretnutie, nechcem klamať. Myslím že ten nick vystihuje moju situáciu. Jednoducho si nemôžem dať ženský nick, pretože navonok ženou nie som. Ale vnútorne som ženou určite zo všetkými túžbami, potrebami… Strašne by som chcela mať aj ženský zovňajšok, vtedy by som sa cítila plnohodnotnou ženou. Asi aj keby som k tomu aktívne smerovala, by som ten nick používala bez prívlastku „trans“.“
     
    Já jsem v minulosti nikdy slovo transka ve své přezdívce ani nikde jinde nepoužila. Vždy to bylo ženské jméno (to, které používám dnes, před 20 lety to tedy byla na chvíli Lucie :). Jako podvod jsem to brala kdysi jen chviličku úplně na začátku, kdy jsem si vytvořila ženský profil, do kterého jsem vložila cizí fotky krásné slečny. Komunikace s muži byla úžasná, bavilo mě to, ale asi po týdnu jsem začala mít takový stísněný pocit, že to nejsem já, že ty kluky podvádím a nikdy nebude možné, abychom se viděli naživo a to obelhávání mi vadilo, takže jsem tehdy udělala své první fotky (bylo to v době, kdy se začali objevovat první digitální fotoaparáty, což bylo něco fantastického) a nedostatky upravila v počítači. A ono to fungovalo! Byl to moc krásný neopakovatelný pocit, kterým jsem se tak namlsala, že jsem už nemohla zpátky, přestože bylo přede mnou přes 20 let života ve špatném těle. S jídlem roste chuť, takže jsem těch fotek začala mít víc, zdokonalovala je a užívala si přízně mužů. Ovšem vždy jen do chvíle, než se chtěli sejít, já musela říct ne a ukončit vzájemné dopisování. Nebrala jsem to ale jako podvod. Neboť v mé hlavě jsem byla žena, byla (a jsem) o tom přesvědčená a tak jsem se taky prezentovala, i když v reálném světě bych tehdy jako žena neobstála, i kdybych se snažila sebevíc. (Vypadala bych prostě jako „transka“ :). Zato teď si už konečně užívám všech výhod (ale i nevýhod) a rozkoší, které mi ženský svět poskytuje 🙂
     
    Jenže já si myslím, že je důležité, aby nás i okolí vnímalo tak, že jsme ženy, nebo muži. Ne abychom se prezentovali jako transky, pokud se necítíme jako transky.
     
    Jde tedy o různý pohled každého z nás na to, jak vnímáme sami sebe, i když se mi to transkovství prostě nelíbí a nechápu ho. Příklad TranskyMarty ale zrovna nepatří mezi ty, které tu kritizuji. Je otázkou času, kdy dojde na konec přeměny a potom už žádná transka nebude. Bude to jen slečna Marta – krásná a ženská. Tou ale mohla být (a je) přeci už teď…
     
     
    Co když nevypadám jako žena ani po operaci? Kdo jsem?
     
    🙂 Ach jo. To je pořád dokola. Jestliže jsem žena, tak jsem žena, ne? Cítíte-li se být ženou, pak jste žena. Nevím, co je na tom složitého. Chtěla jsem napsat: „Tak si za tím ale stůjme, že jsme ženy!“, jenže proč bych to psala? Já si za tím nepotřebuji stát. Já tou ženou jsem.
     
    Tak potom jedině, že mám tak nízké sebevědomí ze svého vzhledu, že udělám snad ten nejhorší krok a místo ženy se začnu identifikovat jako transka (ta bez uvozovek). Protože usoudím, že mě stejně všichni jako transku vidí (což je chyba) a jsme zase u toho. Tím se vzdám svého ženství ve prospěch něčeho, co mělo být jen dočasné. Takovým bych popřála tedy alespoň hodně štěstí v životě. (Podle mé osobní zkušenosti jsou ale takoví lidé šťastní, protože jejich kvalita života se zlepšila v porovnání s tou před přeměnou).
     
     
    Některé TV slečny nabízející sexuální služby jsou spokojené se svými mužskými genitáliemi a tak si do své webové prezentace napíší co největším písmem TRANSKA. To zní lépe, než TV, že.
    Aby to bylo ještě zamotanější, tahle „transka“ sice většinou doopravdy transsexuální není, ale může být. Motivace vysokého finančního ohodnocení totiž některé transsexuální slečny vede k tomu, že nikdy nebo zatím žádnou operaci nechtějí ne proto, že by necítily, že přirozené pro ženu je mít vagínu, ale proto, že si zvykly na vysoké výdělky, které jim zajišťuje právě jejich velmi žádaný mezistav mezi mužem a ženou. K těm se ale my nehlásíme.
     
     
    S těmito osobami vydávajícími se za skutečné transsexuály pak souvisí další věc.
    Jelikož transsexualita předpokládá, že jsme-li ženy, chceme také vypadat jako ženy, ale hlavně jako ženy žít (protože transvestita chce taky vypadat jako žena, byť na chvíli, ale nechce jako žena žít, má to jen pro zábavu a fajn zážitek, což ho rozlišuje od transsexuálů).
     
    Mám-li tedy na své tváři vousy a jsem žena, snažím se s tím tedy něco dělat. Nenechávám si ty vousy, protože ženy vousy nenosí. Každá biologická žena by se takový problém snažila řešit. A tak je to úplně se vším. I s genitáliemi třeba.
    Chci na sobě pracovat, dělat všechno možné pro to, abych vypadala a vystupovala i pro okolí jako žena. Nemám důvod jednat jinak.
     
    Proto nechápu, jak je možné, že přijdu na kontrolu k Jarolímovi a tam dorazí slečna po operaci (čouhá jí totiž cévka z „kabelky“), která je oblečená v polopánském (rozhodně ne dámském) oblečení a na tváři má normálně strniště? Ona je sama pro sebe už ženou, na co řešit i hlas, na co řešit vousy, na co řešit své ženství?
    Ty, milá společnosti, se musíš změnit a říkat (respektovat nebo uznat – říkejte si tomu každý, jak chcete) mi v ženském rodě, protože to chci, i když jako žena nevypadám.
     
    Místo toho, abych já byla tím, kdo dá té společnosti jasný signál, kým doopravdy jsem.
     
    To jsou dva rozdílné přístupy.
     
    Přirozeně pak holky z jedné skupiny nemají rády tu druhou.
     
    Chtít po společnosti, aby mi říkala „ženo“ ne proto, že tak vypadám, ale proto, že to tak jen chci, je průšvih. Když už jsem žena, tak mám koukat být tou ženou a ne že si budu myslet, že jsem žena, ale nechám si strniště a obleču se tak nežensky, jak se žádné ženy neoblékají. (To mimochodem platí pro kteroukoliv ženu, i biologickou :). Jinak by ta slečna vypadala dobře, byla mladičká. Neexistují žádné výmluvy typu: „Ale mně ty hormony nepomohly ani trochu.“
    Hormony jsou kouzlo (protože prostě ženy kouzelné jsou), ale co je to za přístup sedět na zadku a čekat, až se něco stane?
    Často slyším: Věřím v osud, prostě co se má stát, tak se stane, ať udělám cokoliv a tak čekám, až se něco stane.“
    Tak to není. Kdybych jen seděla, nejsem teď tady, ale je tu nejspíš naprosto zoufalý nesebevědomý a smutný člověk s mužským tělem.
     
    To, že jsme ženy (a tvrdíme to sobě i okolí) máme totiž společné spolu s ostatními biologickými ženami (neboť ten rozdíl kromě fyzického těla není (nebo nebyl) žádný). Je to v hlavě. Bez rozdílu.
     
    Zeptali jste se někdy kterékoliv dívky, proč si lakuje nehty? Proč nosí sukně nebo proč má dlouhé vlasy?
    Na to se těžko odpovídá. Vždycky si někdo nejspíš nějakou odpověď najde, ale tou hlavní a jednoduchou odpovědí je: „…no protože jsem žena“.
     
    Je to v nás zakódované a to, že v průběhu těhotenství hormonální nerovnováha v těle naší matky způsobila ten fyzický omyl s naším tělem je vedlejší.
     
     
    Nedávno (ještě, než vznikl tenhle článek) si mi kamarádka do telefonu stěžovala: „Terez, to je hrozný. Já nejsem žádná transka! Já jsem žena! Líbím se heterosexuálním mužům. Ani by mě nenapadlo být někdo jiný.“
     
    To slečna se strništěm, co se také identifikuje jako žena, je ale bohužel transka i přesto, že je po operaci. Takhle jí totiž vidí okolí, které pak vnímá automaticky veškeré transsexuální osoby podobně. Okolí se totiž bohužel mylně domnívá, že na stejné lodi jsme.
     
    Také Ugla ve svém videu řekla: „Nepotřebujeme se definovat jako transsexuálové. Pokud to však někteří chtějí, tak ať.“
    „Nikdo mi nemůže říkat, kým doopravdy jsem nebo že jsem chlap, protože já sama vím nejlíp, že jsem žena.“
     
    Začaly se tyhle myšlenky na mě valit už odevšad.
     
     
    Opravdu mě těší, když nějaká firma zaměstná například handicapovaného člověka, kterému tak v životě moc pomůže.

    Transsexualita ale není handicap!

    Ne, opravdu není.
     
    Někteří lidé si však myslí, že je a tak umístí například za bar člověka, který nikdy na sobě nepracoval (třeba slečnu se strništěm) jen proto, že je mu ho líto. Což je sice milé, ale potom tam přijdu já, objednám si kávu a vážně se vyděsím, že mám patřit na stejnou loď s tím pánem v dlouhé sukni a vousy? Každý, kdo projde kolem a nikdy tam nebyl, toho člověka řeší.
    A už nikdy tam nepřijdu.
     
    Je vpořádku, když pomáháme lidem žít v jejich vytoužené roli a respektujeme jejich identitu, přestože tak nevypadají. Nemám problém bavit se s lidmi, kteří jsou výstřední nebo na sebe poutají pozornost a odlišují se. Ale není vpořádku, že takoví lidé jsou házeni do jednoho pytle s těmi, kteří na sobě tvrdě pracovali, dřeli a snažili se udělat maximum pro to, aby to dopadlo dobře a kteří jsou pak (asi za odměnu za to všechno) nazváni transkami.
    Děkuji pěkně. Nemám zájem.
     
    Vysvětlujte jim potom, že jsem žena.
     
     
    Je vás plný internet, plný facebook (jak napsala Doubravka), u svých jmen máte přídavek „transka“. Stačily mi tři minuty a našla jsem „Transka Transka“, „Mladá Transka“, „Trvale Transka“, „Ina Transka“, „Ania Transka“, „Nicol Transka“… nekonečný příběh. Ale já na vašich fotkách nevidím transky. Já tam vídím TéVéčka a crossdressery, fetišisty a exhibicionisty.
    Fotíte fetišisticky své nohy na tisicících fotkách jen z jiného úhlu, boty, kožené kalhoty. Dokonce můžeme vidět i úkaz, jakým je jedna Češka po SRS, která fotí své kalhotky – jenže na sobě. Hezky rozkročíme nohy (to je tak ženské!), poodhrneme sukénku, ať to každý vidí. Jsou dnes krajkované! Aaaaach, jak jsem vzrušená! A vystavím si to hezky na facebooku. No né! Tolik obdivných komentářů! Super. Tak ještě nafotíme zadeček (mám totiž tanga hele!) a pak nohy. A ty kožené kozačky s 20cm podpatkem… Slintáte? (Já si musela dojít pro blinkací pytlík).
     
    Taková perfektní transka všem dává najevo, že jejími nejoblíbenějšími knihami jsou „The Male Crossdresser Support Group“, „Ladyboys“, „How to crossdress“ a oblíbeným filmem „Horny Shemale Sex Anal“. Má holt takovéhle záliby, proč ne. Jistě je má i mnoho biologických žen, které se rády podívají na anální sex slečny s penisem.
    Ne, tak k téhle paní (?) já se nehlásím. Ona je pro mě z jiné planety. (Říkám ona, protože respektuji její rozhodnutí a v češtině máme jen tři jmenné rody.)
     
     
    („She is from another planet“ – ilustrační obrázek)
     
    Ale to není osobní útok na tyto lidi. Vysvětluji tu jen, kdo je transka a že z transky se přirozeným procesem stává žena. Nelze v této fázi ustrnout, jinak to logicky není transka. Ne není. Není. Prostě není. 🙂 Pro někoho asi překvápko, co? 🙂
     
    My opravdu nejsme vidět. Největším štěstím a satisfakcí je pro nás to, že už nám nikdo neříká transko, kterou jsme v našich hlavách ani nikdy nebyly.
     
    Během přeměny (kdy jsme ještě systémem nazývány transsexuály, ale samy sebe tak nikdy nenazýváme) můžeme mít ještě nějaké nedostatky, protože přeměna je proces pozvolný, nelze ho urychlit, je to ta nejtěžší fáze našeho života, ale ta jednou skončí.
    Jak jsem zjistila, někdo ani neví, co to žena je. Mnohým TV a CD mužům si stačí z ženství ukradnout opravdu jen její nepatrný kousek, aby byli šťastní a cítili se tak nějak dobře. Nevadí jim, že takhle ženy nevypadají ani náhodou, že mají k ženství daleko. To mně pak vadí, když se nazvou transkou. Co dělají doma nebo v travesti show je mi ukradené. Ale já se k nim nehlásím stejně, jako se k nim nehlásí jiné bio ženy.
     
    Aby nedošlo k omylu. Já se neposmívám odlišným lidem a ani nekritizuji jejich záliby. Vadí mi, že kde kdo si pak myslí, že transsexuální žena má logicky tvář plnou vousů, desetimetrové řasy na očích a barevné peří až někde mezi nohama. Myslí si to třeba „jako moje mamina a babička„, jak řekla Doubravka. Tak to je přesný, Doubravko!
     
    Tak aby bylo jasno.
     

    My, ženy, jsme ženy.

    Neříkejte nám transky. Nikdy se k tomu (my ženy) nebudeme hlásit, i když to máme v diagnóze, ale jinak to úzkostlivě tajíme a nesnášíme, když to musíme někomu říct. Někomu, kdo v nás už konečně viděl ženu. Nikdy to slovo nepoužijeme. Hnusí se nám, protože my nejsme žádné transky. To jste tak akorát vy druzí (ačkoli je to omyl, protože výraz „transsexuál“ měl původně úplně jiný význam, než se převlékat a fotit se doma u dveří s vyretušovanou tváří a levnou neupravenou parukou bez úrovně lesknoucí se na sto kilometrů).
     
    My toužíme zapadnout. Nebýt vidět. Chceme žít NORMÁLNÍ BĚŽNÝ ŽIVOT, jaký ho žijí jiné ženy. Nemáme potřebu se někde fotit v extravagantních oblečcích, ukazovat se nebo vystupovat v různých show.
     
    Neodsuzuji vás pro to, co děláte, transvestité, crossdreseři, trans-pedo transgendery (to je termín, na který jsem narazila nedávno a označuje transgender osobu vyššího věku žijící v roli dítěte, takže například 50letá MtF paní žije život 6leté dívky (o tom tu bude jednou článek, ale teď hudruju kolegiálně s Doubravkou, tak nemám čas :)). Konkrétně trans-pedo mi tedy vlastně už vážně přijde nechutné asi jako sexuální úchylka uspokojení se v dětských plínách s dudlíkem. Vidím 50letého muže, co má mašličku ve zbytcích vlasů a botičky, které měla moje dcera na vítání občánků.
    Dobře, doma si dělejte, co chcete, ale vy s tím pak vylezete na veřejnost a společnost nás hodí do jednoho pytle, ze kterého můžu utíkat, jak chci. Stydím se za vás. Stydím se kvůli vám použít slovo transsexuál, protože jen a jen kvůli vám ve společnosti už dávno neznamená to, co znamenat mělo, protože jste ho zprznili na ubohou představu laciné mužatky.
     
    Nikdo se mi nemůže divit, že mi to vadí.
    Tohle by vadilo každé ženě. A my, narozdíl od vás, dostáváme po ukončení přeměny doklad o „ukončení léčby změny pohlaví“, takže tou ženou jsme.
     
    Neříkám, že jsem něco víc. Nechci a nebudu se nad nikým povyšovat. Jen říkám, že jsem žena a vy jste „transky“ (chcete-li si tak říkat, ačkoli o tom pochybuji, ale ono to zní tak nějak senzačně žejo? Budí to pozornost. Jste jiní. Lidé vás musí milovat! A je to tak sexyyyy…).
     
    Je prostě tak těžké pochopit, že my to neděláme jen tak z nudy, z potěšení, z důvodu vzrušení, z nedostatku rodičovské lásky jako si to myslí ve Vietnamu, z důvodu nedostatku partnerů nebo já nevím čeho ještě, co už jsem stokrát za život slyšela? Netoužíme po popularitě ani po tom, aby nás půlka světa viděla jako transky, protože my jsme ženy. (V tomhle článku to budu opakovat schválně klidně stokrát). To jen zdravotní systém nás tak nazval, abychom mohly spokojeně dojít ke konci přeměny a být konečně šťastné.
     
     
    Opravdu jsem si chtěla hlavně zahudrovat. I já jsem se dlouhou dobu snažila přesvědčit samu sebe, že JSME na jedné lodi, ale musím konstatovat, že nikoli a nikdy nebudeme. To zjištění přišlo postupně. Něco takového jsem kdysi vůbec netušila. Věřila jsem definici slova transsexuál a také tomu, že když to někdo o sobě říká, tak jím jistě je. Když o sobě někdo říká, že je gay, tak mu také věřím, že je gay.
     
    Dovolila bych si tedy vyjádřit svou srdečnou podporu všem lesbám, gayům, intersexuálům, bigenderům a nám – ženám a mužům, kteří jsme se narodily ve špatném těle a naším cílem je během přeměny dosáhnout toho, aby naše tělo bylo v souladu s naší duší a světě div se – stali jsme se zase jen mužem nebo ženou. Tím se značně lišíme od vás ostatních.
     
     
    Takže si to zopakujme.
     
    1) Jsme tu my – ženy, kterým z nějakého důvodu nějakou dobu říkali transsexuálové.
     
    2) A pak jste tu vy, kteří si transsexuálové říkáte dobrovolně a ženami nejste.
     
     
     
    Takže… žena, nebo transka?
    Měli byste si to pořádně rozmyslet.
     
     
    Nejsme na stejné lodi.
     
     
     
     
    (Všechny výše uvedené fotky jsou z veřejně dostupných zdrojů.)
     
     
    Já myslím, že je to jasné, ne?
     
    Je mi úplně jedno, jestli svojí diagnózu F64.0 mám navěky někde v systému zdravotní pojišťovny jako dalších přes 1100 osob s touto diagnózou v ČR (ověřeno mým dotazem zdravotním pojišťovnám) nebo v kartě lékaře. Logicky se se mnou táhne pokaždé, když vyrazím do Motola na urologii, protože lékař musí vědět, co se se mnou dělo v minulosti, ale když půjdu k zubaři, říkat mu to přirozeně nebudu.
     
    Já jsem žena a chtěla bych, abych ani mezi transgendery nebyla označována jako transgender, transsexuál či transka. Dokonce pokud by to bylo možné i před operací.
    Myslím, že toto označení je základní omyl, který si celá tahle společnost myslí – že pokud trpím nějakou úchylkou, jsem úchyl a pak tedy musím být tím úchylem celý život. Pedofil, nekrofil, gerontofil. Nejde to vyléčit a tahám s sebou tedy těžkou kouli až do smrti. Bohužel se transsexualita řeší také na sexuologii a i když ji nenajdeme v sáhodlouhém seznamu úchylek člověka, společnost jí mezi ně tak nějak automaticky řadí. Jenže my si svou kouli netaháme do smrti. My jsme se jí zbavili…
     
    Chtěla bych říct, že jsem možná byla transsexuál, protože jsem vypadala jako chlap a cítila se jako žena, takže mé tělo bylo v nesouladu s mou duší, identitou, kterou jsem si sama nevymyslela a vystrkovala růžky už když mi byly čtyři a já celá vyděšená nevěděla, co to je. Rozhodla jsem se s tím ale něco udělat a tak byla zahájena „léčba změny pohlaví„, na což je takový papír s tímto názvem a po jejím ukončení (tedy po SRS) jsem dostala papír druhý s názvem „ukončení léčby změny pohlaví„. Moje léčba nemoci s diagnózou F64.0 byla ukončena. To znamená, že jsem přestala být tou nechtěnou transkou (celou dobu jsem všem tvrdila, že jsem žena, protože můj mozek mi to jasně říkal) a stala jsem se konečně ženou i ve zbývajících částech mého života.
     
    A to je přesně to, o co mi šlo. Jsem si jistá, že ženou jsem. Byla jsem jí už od narození, ale bohužel ne pro společnost. To přišlo díky mému rozhodnutí až později. Mám ženské tělo a mám i ženské doklady. I pro úřady jsem tedy ženou. Mám dokonce pocit, že to tak bylo od narození. Nebudu muset nikdy na vojnu a do schránky mi chodí pozvánky na preventivní vyšetření proti rakovině děložního čípku. Lidé mě oslovují v ženském rodě, spím s heterosexuálními muži a jsem moc šťastná jako nikdy v životě.
     
    To všechno proto, že jsem ženou. Ne transkou.
     
    Takhle to mám prostě já a jak jsem s radostí zjistila i spousta z nás, které už od začátku tvrdíme, že jsme ženami. Náš mozek nám ani žádnou jinou variantu neumožňuje.
     
    Tak si buďte transkami, ale nás mezi sebe netahejte. (Tím nemyslím děvčata momentálně v průběhu přeměny, které jsou zdravotním systémem nazvány transkami ať chtějí nebo nechtějí, přestože jim jejich mozek říká, že jsou ženami.)
     
    Prostě jak prohlásila jednu moc hezkou větu Monika:
     
    „Důležité je, že my jsme ženy a na nějaké blbé transky se můžeme vykašlat“ :).
     
    Hezký advent všem.
    (I transkám.)
     
    (Tento článek reprezentuje můj vlastní názor.
    Ostatně jako celý tento blog 🙂
     
    ————–
    Zaslechla jsem divný názor, že když někomu říkám, že jsem žena, že se tím povyšuji nad těmi, kdo jsou „jen“ transka. Tak to přeci není. Když říkám, že jsem žena, říkám to proto, že mi to tak říká můj mozek stejně, jako to říká polovině ženské populace. Říkat o sobě, že jsem žena není ani víc ani míň než „transka“. Jen jde o odlišnou identifikaci sebe sama postavenou na stejnou úroveň. Každý jsme někdo. Někdo ani neví kdo a někde o sobě nechce říkat, že je žena, nebo muž. Někdo v tom jasno nemá, někdo ano. Ale není víc nebo míň člověkem, než ten druhý.
  • otєrєzє.cz

    Často kladené otázky translidem (CZ video Trans Ísland)

    8. 12. 2015 / 20:33 / 13 Comments
    Organizace Trans Ísland včera zveřejnila video, ve kterém jsou pokládány otázky, na které se lidé často ptají translidí.
    Stojí za ním opět Ugla Stefanía, mluvčí této organizace a přizvala si k sobě několik islandských transkamarádů a kamarádek.
     
    Výborný nápad! A hlavně jsem se i pobavila.
     
    Video je v původním znění v krásné islandštině a tak jsem prostě neodolala myšlence ho přeložit do češtiny 🙂 A co se mi dostane jednou do hlavy, už z ní jen tak nevypadne.
    (Kdo přijde v ČR první s podobným videem?)
     
    Nějak jsme se s tím s Monikou popraly, naše české titulky jsem poslala na Island, kde je do videa vložila jeho editorka Sandra (zobrazena ve videu) a společné počeštěné dílo si nyní může pustit a doufám, že mu bude i rozumět, kterýkoliv Čech nebo Slovák. Organizaci Trans Ísland i všem ostatním moc děkuji za spolupráci.
    Miluji nadšené lidi pro cokoliv a musím říct, že komunikace s Uglou a Sandrou mi byla opravdu velkým potěšením. Určitě to nebyla poslední spolupráce s holkama z „ledového ostrova“. 🙂
     
    Hotové video s českými titulky mi dorazilo ke schválení tři minuty před odchodem na dnešní schůzi vlastníků bytových jednotek a tak jsem nadšeně zhlédla první minutu a musela běžet ven na tuto důležitou schůzi, jejímž hlavním bodem bylo vyřešit, kdo namazal dveře jednoho bytu lejnem. (V domě, ve kterém bydlí jen důchodci.)
     
    Což bylo jednoznačně důležitější než poselství Trans Ísland celé této planetě, které muselo počkat 🙂
     
    Teď už je ale po schůzi, takže příjemnou zábavu 🙂
     
     
     
    Pokud si video spustíte přímo na YouTube, můžete tam klidně nechat i nějaký ten komentář (i v češtině). Sandra s Uglou na něj čekají a spolu s nimi i ostatní islandské hvězdy z tohoto videa 🙂 Stejně tak je možné toto video sdílet, pokud se vám líbí, jako mně. Čím více lidí ho uvidí, tím lépe.
     
     
    Myšlenky obsažené v tomto videu se mi moc líbí.
    Jen kratičký výběr:
     
    „Jestliže někoho miluji, tak bez ohledu na to, zda je nebo není trans.“
     
    „Především – tvoje holka nikdy nebyla kluk.“
     
    „Neptejte se na naše jméno před přeměnou. Neexistuje. Teď jsem tu já s tímhle jménem. Ne s takovým, jak jsem se jmenovala před změnou jména.“
     
    „Říká se tomu „porucha identity“, ale já sakra moc dobře vím, jakou mám identitu!“ 🙂 Tohle není žádná duševní choroba. Je proto těžké někomu vysvětlit, že nejsem nemocná.“
     
    „Lidé se nemusí nutně definovat jako trans. Jestliže však chtějí, pak prosím.“
     
     
    Ani některé z nás samy o sobě neříkáme, že jsme trans. Neboť jsme ženy či muži. To je podstata transsexuality. Přesto jsou lidé, kteří se jako trans definují.
    Kdo jsou tito lidé?
     
    Tvoje holka nikdy nebyla kluk. Takhle přesně to totiž je a není na tom nic nepochopitelného.
     
    V tomto článku nechávám jen toto video. K tématu „definice trans u některých translidí“ se dostanu brzy v jednom z příštích článků, protože si myslím, že už je na čase to vytáhnout na světlo světa a pořádně probrat, jak to tedy s „těma transkama“ je 🙂
     
    Každopádně tohle se Ugle a jejím kamarádům povedlo.
  • otєrєzє.cz

    Loving transwoman

    3. 12. 2015 / 19:52 / No Comments
    Eleanor Doughty, 2015, Loving Transwoman
     
     
     
    Tenhle obrázek je tady proto, že se mi moc líbí.
     
    A zatímco já si tady sním o lásce, ty mi dáváš takovou ránu do srdce, že mi odletěly růžové brýle zamilované puberťačky.
     
    Konečně.