Málokdy se výběr správců serveru blog.cz trefí ve svém tipu na Blog dne do mého vkusu tak, jako dnes.

Vyskočila na mě obrazovka s názvem článku „Měla jsem rande s 12 muži – speed dating“ a tak jsem narazila na blog „nevrlé“ mladičké autorky grumpys.blog.cz nacházející se někde mezi dívkou a ženou (jak uvádí), která si říká „grumpys“, ve kterém popisuje svoji zkušenost s tímto rychloseznamováním.

 

To, jak probíhá, jsem znala z filmů, spíš mě zajímalo, jak to dopadlo. Jestli se autorka nakonec opravdu s někým seznámila.

Pravděpodobnost seznámení v rychloseznamce se zdá být dvanáctkrát vyšší, než v běžném životě, protože se ocitáme v situaci, kdy o nás „bojuje“ dvanáct mužů, kteří se chtějí seznámit. Zatímco v běžném životě tyto muže sice můžeme potkávat, ale nikdy nás neosloví.

 

Autorku, jejíž jméno je mi bohužel stejně jako její portrét neznámý, jelikož ho skrývá, jako většina autorek, což bych si dovolila zkritizovat jako smutné, ale pochopitelné, na první pohled nezaujal muž žádný. Až když začalo kolečko čtyřminutových rozhovorů, nakonec zakroužkovala tři z nich, protože jak píše: „Jako třešnička na dortu – tři muži se ukázali být zajímaví, zábavní, pohlední, zkrátka odpovídající většině mých představ. A z těch tří si mě dva zakroužkovali též. A z těch dvou jsem nakonec s jedním šla na rande… A na druhé. I na třetí. Zatím.„

 

Čtvrté rande už ale nevyšlo i přesto, že dvě schůzky muž gentlemansky vydržel se jí ani nedotknout a pak přišla i krásná postelová scéna. Bohužel jen jedna. Právě ta čtvrtá skončila v posteli jen přátelským rozhovorem.

 

 

Setkala jsem se nepřímo se ženami (to, když jsem Toma neustále záměrně posílala na jedno rande za druhým a on mi pak o nich vyprávěl), které se mu doslova podbízely už na první schůzce. Byly to ony, které iniciovaly sex na prvním rande a pak se mu to ještě neostýchaly psát do vzkazů nebo do smsek: „Já bych ti ho klidně vykouřila hned.“ Uf. Tak on Tom je pěkný chlap, to jo, ale musela bych být vážně zoufalá, abych na to šla takhle.

 

Výsledek mých cílených schůzek Toma s různými ženami, které mu napsaly na seznamce byl nakonec vždy takový, že ony ho chtěly moc, ale on je ne. Z nejrůznějších důvodů. Ta hulí trávu, ta má pneumatiku, ta jizvy po dětech na břiše, s touhle nepřeskočila z jeho strany jiskra, tahle mu ho chtěla vykouřit ještě na Zahradě Čech, kde se sešli… Za některé důvody bych ty chlapy tedy nutila rodit, fakt. Dobře ale. Každý klademe určité nároky na partnera. Tím nejpitomějším důvodem, proč ale Tom odmítal jiné ženy bylo to, že prý miluje mě a nejde mu ty city vložit jinam. To jsem nekomentovala. (Ve skutečnosti jsem si moc užívala tu „nadvládu“ nad ostatními ženami, které ho chtěly, zatímco jsem ho vlastně mohla mít jen já. Pěkně podlé, já vím. Taky jakmile mělo dojít k tomu, že by šel Tom s některou z nich na druhé rande, už jsem byla nervózní, že ztrácím svou moc. Ale láska je silnější 🙂

 

Trochu mě ten přístup žen však překvapil. Myslela jsem si, že sex na prvním rande je výsadou především mužů, ale proč by TO nemohly chtít i ženy?

 

Přesto si stále (možná naivně) myslím, že sex na prvním rande není běžný. A stále tak nějak doufám, že jsou ještě muži gentlemani, o kterých píše i autorka: „gentlemantsky se mě vydržel nedotknout dvě schůzky, až jsem si myslela, že se mu nelíbím„. 🙂

 

Mám už téměř dvacet let moc fajn kamarádku, jejíž nynější přítel se jí neodvážil dát pusu dva měsíce!

 

Proč ne?

Teď spolu čekají miminko a jsou pro mě právě tím „dokonalým párem“. Bez nich bych ani nevěřila, že ještě existují takoví muži, jako je Kuba.

 

 

Tím, že jsem chtěla na blogu popisujícím speed dating vědět, jak to celé dopadlo, jsem se ale dostala i na další články a zjistila tak, že autorka má se mnou (a řekla bych, že s většinou dívek a žen) hodně společného. Nejenže věří, že se muž nemusí ženy po dvě schůzky dotknout, popisuje také svou touhou po vyšším partnerovi:

 

 

Ten text tučně s důrazem na výšku partnera provedla autorka sama. 🙂

Výšku už jsem tu řešila v článku s názvem Žirafy a malinkatej zranitelnej koloušek, takže nebudu rozvádět výhody nebo nevýhody. Já měřím 177 cm (takže podobně jako Nicole Kidman nebo „křehoučká“ Taylor Swift), ale při svých prvních pokusech o rande jsem se cítila opravdu divně, když byl muž menší (přestože byl vtipný, milý, chytrý a pohledný). Ale asi to nestačilo. Já měla potom výčitky, že ho diskriminuju, ale partnera si vybíráme na celý život. Nechci menšího partnera.

 

Totéž řeší ale i autorka blogu a holky v komentářích píší:

 

 

 

Tak jsem se vážně pobavila nad jejím blogem.
Taky hledám chlapa konečně vyššího než já a koukám, jak zoufalý boj je o vyšší chlapy všude 🙂

 

Když jsem to říkala Hance, tak mi ale řekla, že malí chlapi mohou mít u vyšších žen také šance. Musí mít ale charisma. Jako například bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy (165) se svojí manželkou Carlou (175) nebo se stačí podívat na Ivanku Gottovou (178) a jejího Káju (172). Vůbec ty páry nepůsobí rušivě. Já se ale při posledním rande s o 10 cm menším mužem nedokázala přes tuto skutečnost povznést. Nešlo to. Zatímco poslední rande s mužem o výšce 195 cm bylo to nejdokonalejší ze všech. Což mě navždy hodilo na stranu těch žen, které musí mít bezpodmínečně vyššího muže.

 

 

Tady deník Blesk postavil Káju výše než jeho ženu Ivanku, aby to vypadalo „dobře“:

 

 

 

Už dávno nemám výčitky za to, že chci vyššího chlapa. A chápu i ostatní ženy, že si takové vybírají.

 

Podle výzkumu zveřejněném v Oxford Economic Papers mají vyšší muži hezčí holky 🙂 Vyšší muži navíc častěji randí. Vyšší muž, který uvede do inzerátu svojí výšku, dostane totiž vždy více odpovědí, než ten menší.

 

 

Autorka blogu si všimla ale ještě jedné věci, o které jsem přemýšlela i já. Týká se toho, jak muži nemají rádi kočky. Já je miluju.

 

Mám taky zkušenost, že spusta chlapů kočky nemusí. Jenže spousta chlapů taky kočky může.

A tak vznikla moje teorie, že láska ke kočce nesouvisí s pohlavím, ale s tím, jaký ten člověk je. Jasně, že ženy k něčemu mazlivému chundelatému rozkošnému inklinují častěji, ale pokud muž nemá rád kočky, je divnej 🙂

Řekla bych, že jednoduše nesnese její ignorantskou povahu, kterou on, jakožto pán tvorstva, nemůže ovládat 🙂

 

V jednom článku dokonce autorka shrnula výhody života s kočkou oproti životu s mužem. Vážně mě to pobavilo. Třeba to, že kočka nenechává zvednuté prkénko nebo naopak považuje za výhodu, že muž si 80 % svého času neolizuje své genitálie 🙂

 

Její porovnání života s kočkou a života s mužem z článku „Proč není šílené být kočičí ženou“ tady prostě musím mít:

Kdykoliv si tohle shrnutí čtu, tak mě bolí pusa od toho, jak se směju.

 

To, proč muži nechávají zvednuté prkénko, řeším už roky. Když ještě byl důvod zvedat prkénko, vždy jsem ho v domácnosti, kde se vyskytovaly ženy, sklopila zase dolů. A nic mi to neudělalo, ruce mi kupodivu neupadly.

 

Musím ale říct, že zvednuté prkénko vídám dost často i na místě, kam nikdy muži nechodí – tedy na dámských záchodcích. Vysvětluji si to tím, že ho nechá zvednuté paní uklízečka. Jinak nevím.

 

 

Tuhle se mě asi po třech měsících života v mé domácnosti Tom zeptal: „Nevadí ti, že nechávám zvednuté to prkénko, viď?“

!!!

Tu otázku jsem nepochopila.
Jakoby mi říkal: „Já to prkénko nikdy dolů nedám, tak si zvykej.“

 

Řadím se tedy i já mezi ty, které tohle nikdy nepochopí.

Když jsem muž, který to prkénko umí dát nahoru, proč kvůli své milované partnerce, pro kterou bych udělal přeci všechno, neudělám ten jeden velmi jednoduchý úkon navíc a nedám to prkýnko zase dolů?

 

Možná uvažuje jako každý chlap, který nerad dělá věci zbytečně: co když půjdu čůrat dřív než ona a budu to prkýnko muset zase zvedat? To ho raději rovnou nechám zvednuté 😀

 

 

Jako jsou věci mezi nebem a zemí, jsou také věci mezi mužem a ženou. Ale stejně je budu pořád řešit ráda, i když na ně (na muže) občas nadávám. 🙂

 

 

P.S. Prosím hejterky, aby tu opět nezahajovaly diskuse o zmrzačování těl, zapáchajících neovagínách a žalobách na ČR. Už mě to vážně nebaví. Tento článek je o záchodových prkýnkách, kočičkách a o mužích. Pokud to z článku není patré, pak doporučuji návštěvu očního lékaře.

 

 

 

If you are looking for information about Sona Avedian, you can continue here:

 

(english article translation is under this text on this link)

 

The original article with pictures is only in Czech.

This is not a fake. I talked with her.

 

 

 

Si usted está buscando información sobre Sona Avedian, puede continuar aquí:

 

 

El artículo original con fotos sólo en checo, pero aquí es la traducción.

No se trata de una falsificación. Hablé con ella.

 

 

 

 

Pozn.: Slovenské čtenáře ze serveru topky.sk vítám také. 😉 Sona je prostě výjimečná.

Co s touhle planetou neudělá jeden článek? 🙂

 

 

English translation of http://otereze.blog.cz/1402/sona-avedian-to-neni-parodie (without pictures):

 

I’ve been thinking that it has been a long time since I had seen some nice and motivating transition video on youtube, so I typed in my favorite „mtf“ and filtered the results for last week only… There was a girl that looked like a girl since she was 17 and so the whole journey wasn’t all that interesting, since she was lucky enough to start early and there was no reason to identify her wrongly even before hormones. So that is why I’m not showing you her video. But right after I finished watching it, youtube suggested another video and the thumbnail made me laugh. I thought „Yeaah, what a joke! It has to be a joke! Someone made a transition video parody, I have to see that. At least I can have a laugh entertain some people.

…it was not a parody…

I understood that right away.

I have been stunned for a few hours. This video absolutely shocked me, my blood presurre started to rise, my heartbeat got faster and I can’t focus on anything else. In fact, I’m still stunned by how much it inspired me, it made me cry. I don’t even know why – probably because of how amazing she is and much I would like to be beautiful like her. And also because of how good it is to go on this journey and take off the mask that you always had to wear.

The video is over 9 minutes long, but it’s definitely worth to watch it until the end.

I have never seen such a humongous difference in „before“ and „after“… I thought that it would be a really good joke to find a photo of some fat, greasy dude and put it to the start of the video, telling people I used to look like that :)))

But this is really no joke…

The sasquatch on the left is, in all seriousness, the princess on the right.

Anyone else still doubting that it IS possible? 🙂

Sona Avedian, USA, born 1982

Started transitioning at the age of 30

Content:

I was born in 1982. But in a boy’s body.

Even at 4 years old, the signs were there. My mom wrote: „Matt still says he wants to be a girl.“

When I was just 7 years old, my mom caught me crossdressing. Devastated & ashamed, it turned into my deepest, darkest secret for 23 years.

I wanted to tell somebody before going to the college. but my parents began a rough divorce and I decided to go a different route…

Ashamed of myself, I hid behind the mask of a U.S. Marine

I felt so alone, nothing seemed familiar anymore. After Intel school I requested to be stationed in Japan for 4 years.

(2001) While exploring this „Internet“ thing on the other side of the planet, I finally discovered the term „transgender“! Why didn’t I learn this in sex ed??? 🙁

It was ground breaking news for me!! This whole time I’ve felt like the only with these „issues“. I learned about others like me. I even embraced my TRUE identity and stopped feeling bad about it. Sadly, I also wanted a „normal life“, I thought it was more important than being true to myself, so I decided to NEVER tell anyone about it. I was taking it to my GRAVE.

Toughen up

190 lbs

Finished my time with the USMC in 2005

I started working as a contractor and continued deploying with the Marines doing the same work.

„Fitting in“ wasn’t enough, I thought getting married will help me cope.

I met my bride while visiting family in Armenia and not long after…

In total denial of denial, I overcompensated.

And that’s NOT ALL 🙂

After 9 years of living overseas…

I became 238 lbs of sadness :((

„I thought I had this man thing covered“

Ya know… like being Marine with a great wife, a beautiful child, a well paying job, a 1200hp Trans* Am, a big truck and even a good sense of humor, all to fill my voids.

It could only hide so much, I was exhausted & I could no longer hide behind these deployments.

I quit my job at August 2012 to return home to Michigan where my destroyed marriage and family were waiting. Time to say goodbyes :(( Sorry guys, I’ll miss you!

Finally, my partner and I decided to get divorced!!! 🙁 I was devastated, my life was spiralling out of control quickly.

Then… something incredible happened. For the first time in 23 years, I heard „HER“: „Please LET ME OUT! You can’t quit now, let me at least try!?“ This was HUGE for me.

Unsure if I would actually „come out“, I began my preparations for transition anyhow! I had 70 lbs to lose.

But there were risks involved like:
Future well-being
Job security
Social reputation
Health insurance
Loss of friends
Rejection from family
I’ll never „pass“
People are going to laugh

I had serious work to do.

I started cycling again.

I changed my entire lifestyle
I stopped having things like:
Fast food & energy drinks
Drinking & eating out
Lots of meat
Smoking cigarettes
Too much television
And then I discovered YOGA!! 🙂

As I started changing my outlook, my confidence grew more and more. UNTIL FINALLY!

On November 14th, 2012: I came out to the world and decided to transition to female. It wasn’t easy, but she finally woke up, it was AMAZING.

You say I’m ugly? Lol. So What! It was the REAL me! Finally, I did this for me and not you. It was beautiful.

I Went FULL TIME 6 weeks later.

I started laser (ouch!).

And a week after that, I started hormones.

AND then… Things started to happen.

I started seeing some serious results!

7 weeks after that, I got my top surgery.

Hormones changed my whole perspective on life. At 8 months, I was in full bloom!

This is NOT about „passing“…

It never was!!

It’s about something YOU can control.

It’s about being YOU, no matter what society thinks!

And that IS beautiful.

For years I ran in the opposite direction…

But MARINES adapt & overcome

The wife, the child, cars, guns, the Marines, everything… I have ZERO regrets. It was a part of my journey…

And when you being your journey and society tries to bring you down. Ya know what I think about that???

Thank you to my friends and family who supported me through all of this, I couldn’t have done it without you!

Part of her text:

„Guys, my body is just a piece of fabric. I didn’t care what people think when I first dressed as a woman and started to live „full time“. There is no defined beauty standart, because we are all the same on the outside. It’s just skin. So who is inside your head? Are you beautiful and unique? My first day as Sona was just as beautiful as every single day afterwards. And now I am exactly where you can be in 10 years after you transition“

I have to bow before this video. She said so much… It’s a message.

She doesn’t have her own hair, but she had solved it. Even that doesn’t have to be a problem, when you don’t want it to be. IT INSIDE YOUR HEAD.

She became a beautiful woman. And her smooth, soft cheeks. The beard is in the past! And she happy ever since she first emerged as a woman (still imperfect – as all of us at the beginning). The photo of a hairy „man“ is from May, 2012. The last photos are from the end of 2013! Such a huge change after not even 2 years! The way things go is only up to you…

I feel close to her in how she, just like me, decided to take the secret to the grave. She got married and thought that this „problem“ will fix itself and she has a beautiful little girl. And she is only 6 years younger than me! 🙂 ). But she isn’t close to me just because of that…

Now I understand what motivates my therapist to help people like us. It is because of people like Sona. The blooming. It has to be amazing to be a part of that. (And I will be !:)).

I know that our schools teach sex ed. I’m curious, how much they teach about transgender topics. How, at the start, she asks: „Why didn’t I learn this in sex ed?“

LET THIS VIDEO BE AN INSPIRATION TO ALL THE PEOPLE WHO ARE LOSING ALL HOPE IN SUCCESS OF THIS JOURNEY, WHO SEE A HAIRY, MANLY, MAN WITH MASCULINE BODY IN THE MIRROR, AND DON’T BELIEVE THAT EVEN THEY CAN BLOOM INTO A BEAUTIFUL FLOWER.

——————–

I turned off the computer, took a shower and then went into bed. Unfortunately… I can’t. It’s almost midnight and I can’t fall asleep.
Sona motivated me so much that I’m able to go to work as Tereza and not bother with all the people around me. She is right! We do it for ourselves!

When my female colleague told another colleague about me and he answered with: „That’s okay, I just hope she won’t come in pumps tomorrow“, I thought that he was right. Even the female colleague later told me that it’s good that I’m this „rational“. I might have hidden even before my own self. But now I feel differently…

He isn’t actually okay. Because he is afraid of the situation when I enter the office as a woman. He will feel emberassed. And everyone else will feel emberassed, sick, they will laugh, talk behind my back… But they just don’t understand that this is the real me! That I want to wear pumps, because I’m a woman (even though I told myself that I will never go to work in pumps, because it’s not really my style, but I mean it as metaphor for all the feminine shoes). I could even go there in boots! And he shouldn’t care. I’m going there not for him, but for myself.

I feel so hyped and provocated :). Exactly how it should be. I was destined to see the video and the message it has. Sona is right at everything.

Everyone things that making the first step is so difficult, however it’s not difficult at all! We make up various excuses, but there is no excuse! We make them up because we are scared. Fear destroys us. Our true selves. We will never get anywhere like this.
It’s not selfish to go down this path when we have families, when we have commitments, when we have mortgage, when we have wives we have to pay away, even though we have no money, when we say that destiny didn’t show us the right way yet. It may never show you. Because this is in our hands – we decide what happens in our lives and we set our goals to follow. And it only depends on us how quickly, with what strenght and which way we reach them.

You, who haven’t done the first step yet: What are you thinking about?
Are you afraid they will laugh at you?
Are you afraid of being rejected by your family? That you will lose your friends, your job, everything else?

There is nothing to wait for. there is no reason to think whether to do it or not.
This life is doomed by itself and SHE – the woman inside – will always get you in the end. You can’t run away from it, you can’t substitute it, you can’t kill it, you can’t make yourself an alpha-male that will outwardly look like a testosterone god, while on the inside there is a sleeping princess, unique and beautiful, and every day of hiding behind this mask will exhaust you more and more and one day, it won’t hold anymore. It’s just a matter of when. Do it now!

Sona inspired me. They way she ran head-straight towards it, the way she thought about it and how she cared about none of the people that were not on her side.
If a person like her worked with me, I would respekt her. All her feminity long before hormones. So she would have at least one ally… and that’s enough.

Should it be uncomfortable to go to work dressed as a woman? Should I cry when some people start to laugh behind a corner? Those who don’t understand and never will?

I’m not coming to work in boots tomorrow, but I certainly will sooner than I originally planned to. There is no reason to slowly.

EVERYTHING SAID HERE IS WHAT YOU SHOULD HAVE DONE YESTERDAY!

So no hiding behind thoughts like: „Be rational and don’t go outside in a dress.“, „Destiny didn’t show me the way yet.“ or „I’m too fat/skinny/manly/hairy/broad-shouldered/will never look like a woman…“… or „I have a family“…
You don’t have to pity the wives and children. They are not losing us! We are not leaving them! If your divorce is rough, it’s not because of who we are, but because it just didn’t work.
I am completely changing my opinion that family is a good way of filling the void.
Until now I thought that those were my „two kinds of happiness“. However, we can never be happy if we are not ourselves. You have to start building your life differently, when nobody did it for us at birth. It’s on us now.

Good luck 🙂
Hopefully I can fall asleep now 🙂
I’m turning off the computer and going to bed. And I wish for today’s fighting spirit to be everlasting 🙂
And I will be glad, if I managed to transfer at least a bit of it to you.
And this isn’t only for MtF and FtM. It’s for everyone! You only have one life and it’s just up to you how you make use of it.

Or you can run the opposite direction…

Z ničeho nic mě napadly tyhle dvě přestavy, tak hned musely spatřit světlo světa přímo z mé hlavy:

 

 

 

 

 

Vím, že rýpu do šíleně výbušného tématu, ale přivedla mě k němu čerstvá informace, že ta jedna jediná věčně nespokojená osoba proslulá šířením svých protestů snad proti všemu, co se přeměny týká, iniciovala přes české samozvané trans-hnutí, se kterým doufám nikdy nebudu mít nic společného, žalobu na Českou republiku z důvodu nucené sterilizace transsexuálních osob.

 

Jediným názorem reprezentujícím jednoho jedince se teď budou (protože musí) zabývat lidé, kteří tomu vůbec nerozumí a protože znám oficiální stanovisko naší České republiky, která se kloní k variantě na prvním obrázku, chtěla bych tu vyjádřit i svojí podporu.

 

Neodsuzuji přímo svobodnou volbu pohlaví, ale nějaká pravidla by nastavena být měla.

 

Nemůže to fungovat tak, jako v Chile, kde si prostě usmyslím, že chci mít v občance F, vyplním formulář a jsem žena. Bez ohledu na to, jak vypadám. Důležité je to, co cítím. Pokud se cítím být ženou, pak bych měla být žena. Že mám vousy? Penis? Chodím v pánském? No a co? Společnost mi přeci do toho nemůže mluvit. – To je varianta z obrázku číslo dvě.

 

Co tedy vlastně chceme?

A co chce společnost?

Co chtějí transsexuální ženy a muži?

 

Nikdy jsem neměla problém se stanovenými podmínkami, které byly vytvořené na základě celosvětově doporučeného postupu. Proč bych s tím měla mít problém? Nechci jako žena splodit potomka mužským způsobem, jsem žena. Nemám problém s podmínkami pro předepsání hormonů (musela bych být nemocná jen na smrt, aby byl nějaký problém je legálně získat. Navíc je to tak jednoduché – leží v ordinacích sexuologů, stačí si pro ně dojít, proč je brát na černo a hazardovat se svým zdravím, jak jsem měla možnost několikrát zaslechnout na společných sezeních u dívek, které si je předepsaly samy a pak se vezly záchrankou, protože jim selhala játra a šlo jim o život?).

Ráda jsem podepsala, že operativní změna je krok nevratný.

Co bych jako chtěla vracet?

Necítím se zmrzačená, cítím se „čistá“, vysvobozená, svá a přirozená. Mám konečně ráda své tělo.

V čem je tedy ten problém?

 

A tak nechápu, kdo a proč volá po této změně.

Nechť jsem tedy jeho protiváhou.

 

Neztotožňuji se v žádném případě s ženami, které si chtějí ponechat své penisy a nikdy je nepochopím. (Mluvím o ženách. Ne o transvestitech nebo o bigender osobách, které se identifikují jako „obojí“.)

 

 

Po pravdě. Jsem ráda, že jsem schopná identifikovat ženy jako ženy a muže jako muže. Že se mnou na dámské toalety nechodí ženy s penisem nebo že se s nimi nesprchuji ve společných sprchách a nepředhání se, která ho má většího.

 

Chápu, že zoufalý člověk sedící v koutě svého pokoje identifikující se jako žena touží po uznání této ženské identity celým světem, ale F v dokladech nebo ženské rodné číslo to opravdu nezmění.

 

Respektuji holky, které s přeměnou teprve začínají, vypadají ještě jako kluci, ale mluví o sobě v ženském rodě. Sama vždy u nich používám ženský rod. Vím, jaké to je, když nás někdo nebere takové, jaké jsme. Všechny tyto holky mají ale jasný cíl. Něco se sebou dělají. Pracují na sobě. A koordinovaně se jejich život překlápí pomalu ale jistě na správnou stranu.

 

Kdysi jsem tu postup Chile chválila, protože by to urychlilo a usnadnilo moji přeměnu. Ale co bych tím získala? Zda mě společnost vnímá jako ženu nezávisí na mém F v občance. Dokonce to ani z poloviny nezávisí na hormonech. Je to hlavně naše práce. To, co pro sebe děláme, se nám jednou tisíckrát vrátí. Nemohu se potom divit, že mě lidé špatně identifikují, pokud si sednu v restauraci s rozkročenýma nohama, ruce hodím ledabyle doprostřed a pozoruji okolí celá ohnutá a shrbená jak zedník, co si právě odskočil na jedno pivko.

 

Rozhodnutí, zda někoho identifikuji jako ženu nebo muže, mi jednoznačně a výhradně vždy napovídá jen on sám. Svým chováním, pohyby, myšlením a potom také svým zjevem, včetně oblečení (i to hraje roli v kombinaci s ostatním) a to, jak se o sebe staráme. Nevidím mu do občanky.

 

Viděla jsem nedávno poslední fotky Jarky Brokešové a pardon, ale hledala jsem na nich Jarku Brokešovou, kterou jsem tam nenašla, ačkoli tam byla.

 

Viděla jsem slečny na kontrole u Jarolíma po operaci, které měly na tvářích strniště.

 

Viděla jsem, jak ani několik let po operaci slečna v životě neviděla řasenku nebo šaty. Nikdy. „Já jem spokojená, ale trošku mě mrzí, že si mě v práci pořád dobírají nebo že si mě lidé občas pletou.“

 

To můžeme rovnou zůstat v tom koutku pokoje, namalovat si pusu, vzít sukni a hotovo. Hlavně, že my samy se identifikujeme jako ženy. Co si myslí okolí už je jedno. Ať si je zmatené nebo zlé. Já jsem prostě žena, tak mě tak berte a oslovujte, jinak budu zlej a budu podávat žaloby na Českou republiku, na Evropu, na planetu Zemi a na Sluneční soustavu…

 

 

Vlivný evangelík, odpůrce ideologie homosexualismu, Dan Drápal píše:

 

Názor pana Drápala neschvaluji úplně celý. Především jeho větu, kterou nemůže netranssexuální osoba nikdy pochopit – že pro změnu pohlaví se rozhodne člověk, protože se nemá rád.

Jo, jasně. Neměla jsem se ráda, to mužské tělo byla fakt nuda, chtělo to změnu, tak jdeme do přeměny.

Panu Drápalovi bych ze srdce přála narodit se s poruchou identity a cítit každodenní neutichající nutkání, o kterém spoustu let neví, co to je, proč to je, jsem snad úchyl? Jediný na světě? A pak bych chtěla vidět, jak by byl schopný přijmout sám sebe, protože se má rád, protože je to dar.

 

Darem je to, že jsem ve svém životě mohla prožít životy dva. A že teď mohu být šťastná. To je pro mě ten největší dar a zázrak současně.

 

Co se mi ale líbilo je nápad na svobodnou volbu věku.

 

Pak by to taky mohlo vypadat nějak takto:

 

 

 

 

Já chtěla být jen ženou.

Ne řešit tyhle věci.

Ne se s někým hádat.

A už vůbec ne někoho žalovat.

 

A to se mi splnilo.

 

Když mohlo mně, splní se to i druhým.

Protože to jde.

A protože i my můžeme být ženami, kteří lidé jako ženy vnímají i bez svobodné volby pohlaví.

Já osobně jsem si své pohlaví stejně nezvolila. Bylo mi dáno už v těhotenství mé matky. Teď jsem jen nechala uvést vše na pravou míru.

 

Je šedivé říjnové čtvrteční ráno. Nechci teď psát, ale je to silnější 🙂 Chci si teď hřát dlaně horkým čajem s kapkou pomerančové šťávy v hrníčku s krávou (né uvnitř) a u toho pojídat něco dobrého. Třeba štrůdl z krásně kyselých obrovských jablíček ze zahrady, které jsem dostala. Ale on zmizel. Někdo ho snědl.

 

 

Včera jsem strávila celý den v Praze. Byl to moc hezký (a taky studený, sychravý, propršený) den s Vlastou z Moravy (s tou slavnou, co taky píše blog :), se kterou jsme si ráno zašly do McCafé na Václaváku. Já tu jejich čokoládu prostě miluju.

 

Říkám té osamocené trochu smutné prodavačce, které mi bylo líto, jak toho má moc, protože do kavárny proudily vyloženě davy lidí, řekla bych že skupiny třeba o dvaceti lidech:

„Je ta čokoláda fakt horká? Mám úplně ledové ruce.“

„Ano, velice.“ A už se začala usmívat.

To jsem chtěla.

„Já chci ale velkou.“

„Dobře, dám větší hrníčky.“

„Ještě k tomu budu objednávat zákusky.

„Aha, dám vám větší tác.“ 🙂

Už jsem byla spokojená.

Za mnou fronta.

Zatímco Vlasta na mě čekala v patře a hlídala místo u stolu, já si chtěla asi povídat.

„Co to tam sypete? To je čili?“

„To je kakao na hladinu…“

„Jéé, kakao na hladině – to je krásné.“

A na hladině v hrníčku s béžovou čokoládou se vykreslil kouzelný tmavě hnědý abstraktní obrazec. To není obyčejná čokoláda.

Prodavačka si svlékla mikinu.

„Vám není zima?“

„Je, ale momentálně toho mám moc, tak je mi teplo až až…“ A začala se mi svěřovat, kde má kolegy, že ty davy jsou dnes šílené, ale dávala to, usmívala se u toho na všechny.

To mám ráda.

Přesto jsem cítila jakousi potřebu obejít pult, stoupnout si vedle ní a odbavit tu dlouhou frontu, za kterou jsem tak trošku mohla já.

 

To je celé.

Žádná pointa.

Líbilo se mi tam, tak jsem si na to vzpomněla.

 

Vlastu jsem viděla po osmi měsících a zůstala jsem na nádraží koukat, jak se změnila. Nejde to jinak říct, než že rozkvetla. Přeměna je o rozkvétání.

 

Na (řekla bych že) posledním mém společném sezení u Hanky jsem viděla i Zuzku, MarkétkuX, Míšu, Janu z Litomyšle, kterou bych chtěla moc pozdravit. Jani, držím ti palce! A další holky…

Ale taky kluky, protože bylo společné. (Společná sezení jsou dvakrát do roka a ti kluci… no být některým o 10 let víc, musela bych se krotit 🙂 Jak jsou ukecaní, vtipní, chytří, vousatí… skvěle jsem se bavila. Milan mi potom nabízel svojí pepsi kolu, chtěla jsem mu říct, ať se o mě klidně opře (seděl mi u nohou :).

 

Nikdy mě nenapadlo, jak složité může být pro některé kluky (FtM) chtít použít veřejné záchodky na pánech, kde jsou ale třeba kabinky zamčené… K pisoáru se asi ještě dlouho nepostaví.

 

Ráda jsem je viděla.

 

Po sezení následovala příjemná debata s Hankou, to už jsem byla hrozně rozpovídaná a vylétla jsem ven za Vlastou, Zuzkou a Niki, které na mě čekaly, zatímco ostatní šly do restaurace, do které jsem tentokrát nešla, protože jsme chtěly trochu komornější rozhovor, ale… ta slečna důležitá tam byla Niki!

 

To je pražanda, která opravdu dokáže překvapit. Včera měla svojí premiéru poprvé v „girlmode“ a výsledek mě šokoval: Jennifer Lopez s dokonale ženským přirozeným chováním. Takže Niki – s tebou lovit kluky nejdu, protože s tebou nemám šanci 😀 Stálo by za to hodit sem fotku a uvidíš, že do půl roku nebudeš sama, jak jsme se vsadily 😀

 

Ale bylo tak hezké vidět, jak překonala ten strach, který známe všechny a úplně přirozeně se posunula dál. Tam, kde být má. Jen to chtělo udělat ten krok. Ale zoufalství je něco, na co se můžeme vždy spolehnout, protože zoufalství nás nenechá do konce života v „boymode“ 🙂

 

 

Když jsem přijížděla do Prahy, autobus, jehož cesta měla trvat 1:20 h. se před Prahou zase šoural, takže získal 40minutové zpoždění (a teď přijde matematický výpočet, který nikdy nespočítám správně), což je nárůst jízdní doby o 50 %… prostě hodně, místo 80 minut jel o 40 minut déle, ale to je jedno, já už si potřebovala odskočit a to je důležité.)

 

Na hlavním nádraží v Praze jsem se běžela vyčůrat na WC, které mi ukázala Vlasta.

Takové hezké to tam bylo, ale taky tam byla cedule, že použití WC je za dvacku!

No tak to jsem koukala. Vytahuju dvacku, všude všechno krásně čisté, ta paní u okýnka mi říká, ať to hodím do turniketu, tak to hodím do turniketu, ten se otevře a najednou kuk! Ikona mužské postavy! Bílá na průhledném skle, takže jsem si jí nevšimla. No nemá to sukýnku 🙁 Jejda.

Tak tam já teda nepolezu! Ani jsem tam nevkročila a turniket se zavřel.

Já vztek, že musím vylovit další dvacku, takže jedno vyčůrání za 40, fakt super.

Mužský i ženský turniket totiž každý vedl jinam.

No jo, jenže tím, jak jsem hodila tu dvacku do mužského turniketu, ty ikony nebyly vidět a já tam ještě k tomu zacláněla, tak za mnou fronta chlapů začala házet dvacky do ženského turniketu 😀 😀 😀

Jsem šla do kolen. Ty vyděšené výrazy mužů střídající úsměvy…

 

Totální chaos jsem tam způsobila 🙂

 

A vzpomněla jsem si u toho na obrázek z mého hrníčku…

 

Teď už vím, že levým turniketem se dostaneme na pány, pravým na dámy.

Všude čisto, voňavo, zeleno 🙂

 

Rekonstrukci dokončila v roce 2008 italská firma Grandi Stazioni. Našla jsem článek z toho roku, kde se redaktor i diskutující pod článkem vysmívají, že takhle čisté toalety určitě v Čechách dlouho nevydrží.

Je rok 2015, tedy sedm let po rekonstrukci a vše je pořád jako nové a čisté. 🙂 Můžete se tam klidně taky přijít vyčůrat za čtyřicet kaček jako já.

 

 

 

V útulné vyhřáté restauraci na Žižkově, kde jsem seděla s Vlastou, Niki a Zuzkou přisedl k vedlejšímu stolu pár. Hned mi bylo jasné, že jsou v tom až po uši. Úsměvy, pohledy, doteky…

Líbila se mi ta atmosféra, kterou tam vytvořili a ta láska, kterou jsem cítila až u mě, včetně toho doteku, který mi ale nepatřil a tak jsem si ho tahle prostřednictvím fotky ukradla:

 

 

Láska je tak silná, že je cítit široko daleko a tam pak zůstává.

Jako tahle schovaná v něžných hřejivých dotecích…

 

 

🙂 Mám ráda záhady. 🙂 A tahle je skoro jako od Agathy Christie.

 

Kdysi jsem zkoušela zjistit od někoho zcela nestranného, jak nás vlastně vidí společnost. Ono to není ani moc potřeba zjišťovat, protože všichni z nás poměrně dobře ví, jak se na nás lidé dívají a navíc jen velmi málo jedinců nám řekne do očí svůj opravdový názor. Nechtějí nás urazit, ranit, diskriminovat, trápit atd. atd. A tak k nám proudí milosrdné lži, které dokáží sice někdy pomoct zvednout sebevědomí a popostrčit dál, ale nesmí se to přehánět. V 99 % nás zaměňují za jiné skupiny, velmi často také za gaye, což je úplně zcestné.

 

Nejlepší pohled zvenčí najdeme tam, kde se hovoří „o nás bez nás“.

 

Jako třeba v článku Heleny Čížkové, blogerky idnes.cz, která se domnívá, že narazila na skupinu transsexuálů a o svém zvláštním zážitku napsala níže uvedený článek. Výborný způsob, jak se podívat jejíma očima, říkala jsem si. A po přečtení jsem si nemohla odpustit její článek okomentovat.

Pozitivní na jejím prozření je fakt, že si v jednu chvíli uvědomila, jaké to je připadat si „jiný“, ač jsem „normální“, v situaci, kdy se vyskytnu ve společnosti, kde převažují ti „jiní“.

 

Svůj článek nazvala:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Původně jsem to nechtěla komentovat vůbec, jenže jak jsem nad tím článkem potom doma přemýšlela a měla ho pořád v hlavě, začala jsem si říkat, jak Helena ví, že šlo o skupinu transsexuálů? Ne že bych byla vševědoucí, ale nevím o žádném setkávání transsexuálů spolu s rodinami. Vím pouze o setkávání transvestitů a jejich rodin, kteří je podporují. Kdysi jsem zaslechla, že si takhle jednou za rok vyrazí právě i s rodinami a moc si to společně užijí.

 

Trochu mě mate Helenina hláška: Zrzavá dáma hlásí „to bych vám PŘÁL vidět“.

Nevěřím, že po světě chodí jakýkoliv FtM muž, který by vypadal jako zrzavá dáma a to tak okatě, že by to na něm bylo poznat. Všichni ti muži jsou mužštější, než jejich kolegyně ženy ženštější (jak by také ne, testosteron tělo poněkud huntuje a ničení je vždycky snadnější, než budování.)

 

Transvestismus ženy, která se převléká za muže, je ale poměrně vzácný.

 

Vousatý muž hovořící v ženském rodě je v jaké fázi přeměny??? Já to nevím.

 

Celkem 30 lidí + jejich rodiny. To by bylo hodně velké setkání transsexuálů, kterého bych se já rozhodně nikdy nezúčastnila.

 

 

Jsem přesvědčená, že nešlo o skupinku transsexuálů v různých fázích přeměny, jak Helena uvádí, ale o někoho, koho si s námi společnost neustále dokola plete. A stále dokola jsou všichni tito lidé chybně házeni do jednoho pytle a nazýváni prostě transsexuálové – transky.

 

Ten nelichotivý výraz transka symbolizuje osobu, která vůbec například nevypadá jako žena nebo muž, pouze jí předvádí, má směšné oblečení, líčení, účes, vypadá směšně a většina lidí se jí bojí oslovit, protože je jim to nepříjemné. Na první pohled zcela jistě nejde o ženu nebo muže.

 

Není to ale spíš definice crossdresserů, transvestitů nebo queer královen? Nechtěla bych jim křivdit, jen jsem si jistá a přesvědčená o tom, že transsexuála by ve společnosti Helena nikdy nepoznala nebo jen velmi ztěží, protože by nešel vidět. Transsexuál je muž nebo žena. Ne žádná karikatura, která něco symbolizuje nebo předvádí. Nesnáší extravaganci a zapadá v davu. Nebere své rodiny mezi ostatní transsexuály, aby se oddávali bujarému veselí. Když už, tak si jde posedět s kamarádkou na sklenku vína nebo s rodinou na bowling. Vypadá velmi blízce nebo zcela dokonale jako žena nebo muž, nenosí vousy, když je žena ani nepoužívá mužský rod, když vypadá jako zrzavá dáma.

 

Ale to už je takový společenský jev, že všichni jsou transky.

 

Proto se nemůže nikdo divit, když tohle slovo (transsexuál) přestávají transsexuálové používat a volí raději transgender. I tohle slovo může ale získat za pár let negativní zabarvení. Ale co, kdyžtak se vymyslí zase nové.

 

Postoj typu „hlavně jim neublížit; já nejsem pokrytec, tak je nebudu kritizovat; bože to je strašný a děsný, ale budu se je snažit ignorovat“ je vlastně stále pozitivním přístupem, který nikomu neubližuje. Od některých lidí je to maximum, které od nich můžeme očekávat a není nutné jim to dávat za zlé.

 

Ale naštěstí jsou tu už i lidé, kteří pochopili, že my jsme ženy a muži, že to není náš rozmar ani hra nebo nás k tomu dokonce vedou sexuální pohnutky.

 

 

9. října 2015 vyšlo těch zajímavých článků ale víc.

Na serveru novinky.cz byl zveřejněn článek Homosexuálů a transsexuálů je podstatně více, než se všeobecně předpokládá.

 

Honem rychle přečíst a zjistit tu statistiku.

 

Byla jsem zklamaná.

V článku se uvádí, že Univerzita Karlova už před několika měsíci vytvořila na internetu zajímavý dotazník na téma Lidská sexualita, jehož vyplňování trvá 1,5 hodiny a z aktuálních výsledků je patrno, že 3 lidé ze 100 jsou transsexuálové.

 

To jsou tři procenta.

 

12. listopadu 2013 – tedy před dvěma lety – jsem v článku 30.000 transsexuálů provedla srovnání s počtem vozíčkářů, kterých je v ČR také 30.000. Vycházela jsem ze statistik, které hovoří o tom, že v populaci jsou v průměru 3 % transsexuálů (léčených i neléčených). Těch „léčených“ s dokončenou přeměnou po operaci chodí v ČR jen něco přes 1300 (dohromady FtM i MtF, přičemž stále FtM převažují).

 

Nevím tedy, jak Univerzita Karlova přišla na to, že transsexuálů je více, než se očekávalo.

Očekávala jsem, že jich bude tři procenta a Univerzita Karlova svým dalekosáhlým výzkumem zjistila, že jich jsou tři procenta 🙂

 

Alespoň to máme potvrzené.

Jenže je tu jedno jenže 🙂

 

Jak jsem zjistila, lidé, kteří ničím nevybočují z běžné populace tento dotazník nic nemotivuje vyplnit.

Takže se vyplňování koncentruje na tu část společnosti, která má těmto statistikám na téma Lidská sexualita co nabídnout. Od nejrůznějších úchylek až po odlišné orientace, identity, atd.

 

Tento 1,5hodinový dotazník jsem si dala taky, protože jsem byla zvědavá a narazila jsem u některých otázek na problém. Nebyl to ani tak problém z mého pohledu, ale z pohledu stvořitele (myšleno dotazníku :).

 

Dotazník se mě například ptá, zda se cítím jako někdo narozený ve špatném těle.

To rozhodně teď už nikoli.

Jsem tedy z pohledu dotazníku biologická žena, když odpovím, že nikoli.

Z mého pohledu jsem biologická žena. Na všechny otázky týkající se tedy poruchy identity musím nyní odpovídat, že žádnou poruchu nemám, neboť jsem „vyléčena“ a odpovídám tedy tak, jako bych byla žena, protože z mého pohledu žena jsem.

Ona tři procenta transsexuálů, kteří uvedli, že se cítí ve špatném těle musí být tedy lidé, kteří přeměnu nedokončili nebo ani nezačali.

 

Ale to je také smysl přeměny. Nebýt osoba uvězněná v cizím těle ani transsexuál, ale muž nebo žena.

Pokud někdo říká, že je transsexuál, tak je to jeho volba. Moje nikoli.

 

Dotazník tak tedy NIKDY nezjistí počet transsexuálních osob, které již transsexuální nejsou.

Ha, odhalila jsem nedostatek 🙂

Škoda, ale chápu to. Stvořitel dotazníku se nemohl až tak dokonale vcítit do různých sexuálních skupin. Ovšem je pravda, že tyto statistiky lze získat někde úplně jinde – například na Ministerstvu zdravotnictví, kde se operace pohlaví schvaluje.

 

Po ukončení dotazníku se zobrazí pár zajímavých grafů, z nichž dva zde uvádím:

 

Prsimvás, to není statistika transsexuálních osob, ale české populace.

K tomuto grafu musím jen říct, že i mně přijde běžné mít za život 4-10 partnerů, jako je to tady.

Tak potom nechápu, proč vždycky narazím na chlapa, u kterého je to číslo vždy nad 300…?

A to jsem hodně při zemi.

Something is wrong.

 

Někde jsem kdysi četla, jak šíleně často se lidé milují, včetně ČR.

Ha ha.

Hlavně těch 20 % lidí, co nemá žádný pohlavní styk za měsíc…

(Co je? Já teď momentálně patřím do druhého sloupečku.)

K tomuto grafu bohužel opět musím říct, že nevím proč zrovna já musím narazit na muže, který přesahuje čtyřnásobně tu poslední hodnotu vpravo :-/

 

A pak se nemám divit.

Čemu?

Všemu!

(Já se ale divím ráda, takže nic.)

 

 

V článku na novinkách.cz se ještě píše:

 

 

Nějak si nemůžu vzpomenout, jak jsem si zkomplikovala svůj citový a sexuální život. Obzvlášť po mém posledním dokonalém zážitku s mužem.

Článek psal někdo, kdo v cizím těle nikdy nebyl, protože by jinak věděl, že dokončením přeměny jsem si ZJEDNODUŠILA a ZLEPŠILA svůj citový a sexuální život.

 

 

Není to vlastně jedno, kolik nás je? 🙂

 

Je.

Ale já mám komentovací náladu.

Všechno dneska okomentuju! 🙂

 

 

Asi před týdnem jsem dostala dopis z Raiffeisen bank, u které mám stavební spoření, že bych měla navštívit klientské centrum nebo obchodního zástupce a nechat si u něj ověřit nový občanský průkaz, protože jak zjistili v bankovním registru, došlo ke změně osobních údajů.

 

Supeeer. Když takhle člověk někam zapomene zajít změnu nahlásit, oni si mě stejně najdou.

 

Ke změně v registru muselo dojít teď někdy (od změny jména a rodného čísla na matrice uběhly asi 3 měsíce), protože se mi začal ozývat i HomeCredit, u kterého jsem kdysi měla půjčku, ale protože mi jen volali, já to nebrala. Neměla jsem zájem o nějakou jejich nabídku. Za týden mi přišel dopis s formulářem, ve kterém psali, že na základě našeho telefonického rozhovoru (o kterém nevím) mám pouze uvést staré a nové údaje a podepsat je, což jim mělo jakože stačit. Odvolávali se totiž na bankovní registr a tak prý není potřeba ofocená občanka.

 

Nevím, odkud přesně přichází informace do bankovního registru. Domnívám se, že nikoliv z matriky, ale z jedné z bank, ve které jsem změnu doložila – tzn. u mě AirBank. A banky si pak tyto informace o klientech předávají do centrálního registru. Jakékoliv bance pak vyjede výpis těch klientů, jejichž některé osobní údaje nesouhlasí a vyzvou je k doložení či nahlášení změny.

 

Toto tedy neplatí například u Zuno Bank, kterou absolutně nezajímá žádná má změna a jedu v ní dál na jméno Tomáš Novák. V Zunu je podle mě tak trošku „nepořádek“, takže nikdo nic neřeší. Kdysi jsem se snažila poctivě nahlásit změnu z Tomáše na Terry, nebylo to možné elektronicky, takže jsem si musela vytisknout formulář pro změny, uvedla ke kterým změnám došlo, odeslala poštou a za čtrnáct dní mi přišel dopis, že není možné nahlásit změnu osobních údajů před nahlášením změny občanského průkazu, takže tentýž formulář mám prý nejprve vyplnit pouze v bodě „změna čísla občanského průkazu“ a až poté znovu tentýž formulář s ostatními údaji. Vše posílat samozřejmě zase pouze na papíře klasickou poštou. Grrr.

 

Tak na to jsem se jim vy…kašlala a nechala to být. Očividně to nikomu nevadí. Zato ostatním poctivým bankovním institucím ano a tak jsem byla vyzvána.

 

V dnešní době ale někam chodit… no tak joooo…

 

Objednala jsem se k mé úžasné finanční poradkyni, která mi tehdy jako jediná ze třiceti zástupců bank dokázala ve zkušební době a navíc s pracovním poměrem na dobu určitou zajistit koupi mého bytu na úvěr. Pracuje pro Raiffeisen a Wüstenrot. Vtipné tehdy bylo, že přímo na pobočce Raiffeisen v našem městě mě přímo pan nejvyšší a nejarogantnější manažer pobočky vykázal, že se se mnou bude bavit, až budu mít čistého nad dvacet tisíc. Což jsem tehdy neměla, ale vůbec to nevadilo, protože obchodní zástupkyně Raiffeisen, která sedí o tři ulice dál to dokázala zařídit tak jako tak.

 

Já k ní tak ráda chodím. Je to přesně ten typ ženské, která by svého partnera nikdy neopustila. Jak mi dnes řekla, ten člověk přeci potřebuje podporu v nejtěžší chvíli jeho života a tak by s ním zůstala a nerozváděla by se s ním.

 

Mojí změnu jména, příjmení, ale hlavně rodného čísla si opravdu vychutnávala. 🙂 (Stejně jako já.)

 

Díky tomu, že Raiffka měla už mé změny v bankovním registru, bylo pouze potřeba ofotit občanský průkaz, začmárat fotku a poslat to tam spolu s podepsanou změnou.

 

No jo!

Jenže když se paní snažila v jejich systému opravit rodné číslo a pohlaví, to jediné nebylo možné 🙂

Tak ať si to tam na centrále potom změní, jak chtějí. 🙂

 

Zajímavější to bylo ale s pojišťovnou Wüstenrot.

Paní se dnes ráno snažila vytelefonovat, JAK to tedy má udělat.

 

„Tak jsem si vyslechla minutu ticha…“, mi říká 🙂

 

Ve Wüstenrotu není možné změnit rodné číslo. Nikdy. Jsem prý úplně první případ, který mají.

Moje poradkyně se jim snažila vysvětlit, že já jsem pořád já – tedy fyzicky – tedy myšleno, že nejde o jiného člověka… inu ono se to špatně vysvětluje 🙂

 

Z centrály jí doporučili zrušit smlouvu na staré rodné číslo a sepsat úplně novou na nové rodné číslo.

Ja podotkla Niki: „Tak na to bych se jim vykašlala a šla jinam.“

No jo, jenže to by nebyla moje úžasná poradkyně. Se zrušením té staré tedy souhlasila, ale za podmínek, že má nová bude výhodnější 🙂

 

Supeeer.

 

Běžně nelze rušit smlouvy v průběhu její platnosti. Vždy jen 6 týdnů před ukončením rozhodného období, ale já jsem dostala výjimku z centrály.

 

Fajn.

 

Ale stejně mám pocit, že si lidé dělají problémy tam, kde nejsou.

 

Dle mé chabé logiky tedy stačí změnit pouze… (to by nikdo neřekl 🙂 rodné číslo, jméno a příjmení 🙂

 

 

To jsou mé poslední „ozvěny“ té mé velké změny, o které jsem se tady chtěla podělit.

 

Ještě bych měla vlastně vysvětlit název tohoto článku.

 

Bankovní registr klientských informací má zkratku BRKI.

 

Takže, banky, hezky mrki mrki do brki brki.

Sobota 3. října 2015.

Vstávám krásně vyspinkaná, pomalu se oblékám, češu, maluju, snídám, všechno už je taková rutina, kterou ani nevnímám, ale stejně se raduji, když se potom dívám do zrcadla a vzpomenu si na to, jak vzácné byly tyhle chvíle kdysi…

 

Snažím se obléknout hezky, protože se na dnešní den těším.

Dnešní den bude plný překvapení a zvratů, které jsem si dokázala představit opravdu jen ve snu a nečekala, že tento víkend bude nejkrásnějším víkendem v životě Terezy. Ale právě proto, že byl nejkrásnější, si většinu detailů z pochopitelných důvodů musím a chci nechat jen pro sebe. Pouze myšlenky, které se mi díky nový zkušenostem začaly rodit v hlavě, ráda napíšu i sem. Myšlenky, které až dosud ani vzniknout nemohly.

 

Vycházím na desátou do kavárny na náměstí. Té nejhezčí na našem krásném náměstí, abych tou krásou někoho ohromila. Slunce zalévá svými paprsky ulice i mě, příjemně mě zahřívá a já trošku nervózní, ale s perfektním plánem být v kavárně první, rozložit si knížku, objednat čaj a dělat, jakože nic, kráčím vpřed naproti svému štěstí.

 

Byla jsem ale plná obav a strachu. Věděla jsem sice, že poslední rande dopadlo dobře, že jsem prošla a ten muž, ačkoli jiskra nepřeskočila, mi dal něco opravdu moc důležitého – chybějící sebevědomí, ale kdyby mi ho nedal a to rande by dopadlo špatně, nejspíš bych byla dnes zalezlá doma a chvilku bych se trápila. Na dnešní kávu na náměstí bych rozhodně nešla.

 

Ale i tak platí, že každý krok nás vždy někam posouvá. Ten dobrý i ten špatný.

 

Jen jsem otvřela dveře kavárny, stalo se něco, co se mi běžně nestává.

Od stolu vstal mladý modrooký muž, postavil se mi do cesty a říká: „Slečno, dobrý den, prosím pojďte se mnou na bar, já vás pozvu na džus a budeme si povídat.“

Uf! Tolik měsíců čekám na tuhle větu a situaci, šla bych s ním hned, ale říkám mu: „To jste moc hodný, ale já tady mám SCHŮZKU!“

Zklamala jsem ho.

Odešla jsem za roh, aby na mě neviděl a dostála svých závazků i plánů, svlékla kabátek, objednala si můj oblíbený černý čaj do skla, otevřela si krásnou knížku o ženské sexualitě Juliet a tá druhá od Gabriely Revické, kterou jsem nebyla ale schopná číst a čekala…

Mezitím přicházeli jiní lidé, kteří nevím proč se mnou komunikovali. Tak já jsem se nebránila, jsem moc ráda takhle mezi lidmi. Opravdu jsem si to užívala a ten kluk, co mi vstoupil do cesty po mém příchodu do kavárny mi poněkud zvedl sebevědomí, takže ze mě vše spadlo a to bylo dobře, protože jsem byla klidnější, vyrovnanější a tím pádem přirozenější.

 

Přišel.

V příštích dvou dnech následovalo něco, co mi změnilo život, který už nikdy nebude takový, jako předtím. Ani logicky být nemůže. A to je dobře.

 

Byl krásný, vtipný, usměvavý, modrooký, vysoký (miluju, když je muž vysoký), nekouřil, povídal, já jsem povídala, usmívali jsme se.

Po poledni měl odjet zpátky do svého města, ze kterého přijel původně jen na to kafe a kvůli mně, ale rozhodli jsme se, že si dáme oběd.

„Já tam kdyžtak zavolám a posunu to“, uklidňoval mě.

Po obědě ještě další káva, po čtyřech hodinách jsme se zvedli, že by chtěl vidět, jaké to tu je.

Odskočila jsem si ještě na wc, kde byla moc hezká cedule na dveřích:

 

 

Řekla bych, že zrovna mně se to asi ten den dařilo 🙂

 

Provedla jsem ho po centru, zašli ještě na kolu a on že už má zase hlad. 🙂

Jak by taky ne, když už začínal být pomalu čas večeře. Zašli jsme tedy ještě někam a pořád si povídali.

 

Byla jsem zmatená, že procházím, ale taky pěkně šťastná a protože si chtěl něco koupit a přivézt domů rodičům, zašli jsme do obchodu.

V ten moment mu dorazila sms, že schůzka se mu ruší.

„Tady vezmu ty dvě kávy a dáme si je u tebe, souhlasíš? Já už totiž nikam nepospíchám. Mám čas až do večera.“

 

Líbilo se mi to.

 

Mám sedět sama doma a poslat ho domů? Proč? Je milý, galantní, hezký, vtipný a chytrý. Musela bych být úplně blbá. A neutekl po dvou minutách od chvíle, co mě viděl 🙂

 

Nemám tam uklizeno. Nepočítala jsem s tím, že půjdeme ke mně. Ale nejsou právě ta spontánní rozhodnutí ta nejhezčí?

 

Po příchodu jsem si uvědomila, že musím rychle schovat v koupelně dilatátor 🙂 To se mi naštěstí povedlo včas.

Udělali jsme si kávu, ukazoval mi na youtube pár zajímavých motovideí, protože je fanda do aut, já jemu zase, že jsem se dívala na internetu, kde bydlí, na čež podotknul: „Vy ženský jste ale zvědavý!“ 🙂

A když mi v šest došla baterka u noťasu, který byl příliš daleko na to, aby šňůra dosáhla do zásuvky, já si odběhla a když jsem se vrátila povídá: „Něco mě napadlo. Mám takový nápad, jo? Koukni – ty jsi tu sama, tady se nikam moc jít nedá, tak mě napadlo, že bych tě vzal autem k sobě, přespíš u mě a zítra si zajdeme třeba od kina u nás, chceš?“

 

Je mi úplně jedno, co si kdo o mně myslí.

Doma bych jen seděla, pila čaj a koukala na telku. V neděli jsem taky žádný plán neměla.

Na druhé straně byl sympatický veselý a usměvavý muž, se kterým jsem si měla co říct.

 

 

Tak.

A tady vše vynechám, protože chci chránit jeho i mě, ale to nevadí, protože myšlenky a pocity z těch hodin sem napíšu a ty jsou podstatnější. To ostatní je naše soukromí a hlavně, on stále nic neví, takže tu nemohu psát „o někom bez něj“.

 

Dostala jsem se do situace, do které jsem si OPRAVDU myslela, že se NIKDY nedostanu. Opravdu jsem s tím nepočítala a nevěřila jsem si.

 

Člověk se tu snaží dostat k dokonalosti a ženskosti, dere se k tomu všemi možnými způsoby a prostředky a zatím propásne, že už se třeba k té dokonalosti a ženskosti dávno dostal…

 

Jsou situace v životě, kdy nehraje roli, zda mám oholené nohy, před plastikou brady, nosu, hadičku z břicha… Naše představa být dokonalou ženou se tak stává spíše dokonalou posedlostí (vím, že je to pochopitelné), která už může být ale kolikrát zbytečná a nepotřebná.
Kdy my samy víme, že už je to tak, jak to má být? Kdo to určuje? Jsou snad normy, jak má žena vypadat? Ano – žena vypadá jako žena – má prsa, hezké oči, nemá penis… Ale takhle to nemyslím. Je to moment, kdy procházíme? A kdo nám řekne, že procházíme? Kolik procent lidí z okolí nám musí dát najevo, že jsme prošly, abychom byly spokojené? Sto???

 

A v čem je to výhra, že procházíme? Že to náš potencionální partner neví?

 

Zrodila se velká spousta otázek, které jsem až dosud řešit nemusela.

 

 

 

Je to výhra. Je to výhra pro nás samotné. My jsme tím pádem zvítězily samy nad sebou, nad tímhle světem, nad svou minulostí. Protože když se seznámím s mužem, který nic neví, jdu s ním na hodinové rande a on stále nic netuší, je to fajn. Je to dokonalé! Ale když vejdu do jeho života a on do mého, čímž navždy ovlivníme své životy navzájem, když vejdu do jeho domu, ve kterém má syna, ve kterém má rodiče a já si s těmi rodiči povídám a jsem braná jako jeho nová potencionální partnerka, jdeme s jeho maminkou na zahradu – taková hezká usměvavá sympatická paní! Hned jsme si padly do oka. Ukazuje mi koťátka, bazén, zimní zahradu plnou květin, které mě nadchly. Konečně tu má ženskou, se kterou si může popovídat 🙂 „Víte, já jsem tady jediná. Jinak samí chlapi.“ A s jeho tatínkem si povídáme o mém potencionálním partnerovi (kým je jeho syn :), o motorkách, kterým nerozumím a pak, schoulená v patře na gauči opřená o hřejícího muže přijdou oba rodiče mu jen něco říct a ukazuji jim svojí Kačenku na fotkách, povídáme si, zase je veselo, zastávám se maminky, ať jí její syn hezky poslouchá a ona se zase zastává mě, jestli už mi udělal aspoň kafe nebo jsem si ho musela udělat sama… To jsou zdánlivě obyčejné okamžiky, které nejsou obyčejné. Jsou důležité. Ale hlavně jsou to běžné situace ze života muže a ženy. Nejen že jsem brána jako žena svým potencionálním partnerem, já jsem tak brána i jeho rodinou, přáteli… vklouzla jsem do jeho života na té správné straně. Na té správné pro mě – jako žena a tohle poprvé bylo něco tak fascinujícího, nenabažitelného, dokonalého, jedinečného a SKUTEČNÉHO (záměrně neříkám neskutečného, protože ta neskutečnost na tom je právě ta, že se to opravdu odehrálo, že to není můj sen, že si to nevymýšlím nebo neposlouchám někoho, komu závidím, že už je ženou natolik, že si něco takového může vůbec dovolit.)

Netušila jsem, že i já si to mohu dovolit.

 

Brečím štěstím. I kdyby ten krásný okamžik měl teď skončit, už mi ten muž dal tolik, že toho nikdy nebudu a ani nemohu litovat. Kdyby věděl… chtěla bych mu říct, že jsem mu za to vděčná a on by to možná pochopil…

 

…ale já mu to ještě nechci říct!!! 🙁 Přestože se v takovém vztahu opravdu necítím otevřená a to mi vadí. On je ke mně upřímný a já?

Ale chci si to ještě aspoň chvíli užívat jako žena! Chci tak moc? Jsem přeci žena. Nejsem něco, co ženou nebylo. On mě tak bere a já chci, aby mě tak bral. Nemusí to vůbec skousnout, může s tím mít problém, aniž by si to sám teď dokázal představit, protože v té situaci ještě nebyl a já ho do té situace prostě vložila, protože jsme se vložili navzájem do našich životů tak, jak se vkládají muži a ženy.

Ale ne transsexuálové.

 

Chci po téhle situaci říct, že NENÍ špatné ani zlé, když to o nás partner ví. Když neprojdeme, ale on nás přesto miluje. Ono je to dokonce lepší. Právě kvůli té upřímnosti a otevřenosti.

To, že jsem prošla a nečekala jsem to, je pro mě zkušenost nade vše. Jsem ve světě žen, kde je žena brána jako žena. Nepohlíží se mě jako na tu „předělanou“. To je obrovský rozdíl PRO MĚ. Pro něj je to běžná situace. On je přeci muž a já přeci žena.

Ach jak tohle mi dělá dobře, ale současně jak moc mě to trápí vůči němu.

 

Když jsme jeli autem do jeho útulného domu, probírali jsme jeho poslední ex. Ptala jsem se na ní. Řekl mi: „Prosímtě, ty jsi tak o tři levely hezčí než ona! Tu když jsem viděl poprvé, tak jsem si myslel, že je to předělanej chlap, ale byla hodná.“

Nevěděla jsem, co říct.

Každá minuta s ním mě vystřelovala do výšin stále výš a výš tam, kde jsem ještě NIKDY nebyla a v noci (nebo spíš k ránu) po propovídané noci do tří nad jeho fotoalby jsem byla vystřelena do těch výšin úplně nejvyšších, ze kterých mě mrazí ještě teď, šimrá v podbřišku, točí hlava a podlamují kolena. Jedinečné na tom bylo to, že výš už jsem nemohla být ani jako Tereza, ale ani jako žena!

 

Vložili jsme se do našich životů a vše zapadlo perfektně, jak má.

 

Když mě v neděli večer vezl k autobusu, nechtělo se mi od něj. Bylo mi jedno, že mi to ujede, protože jsme se nemohli odleplit od našich rtů, které také zapadly do sebe tak perfektně, že i když jsem mu chtěla dát jen pusu na rozloučenou, ono to nešlo. Člověk se tak namlsá, že chce trošku víc… ale to taky nejde, protože najednou troška nestačí a tak chce ještě víc a tak se z jedné obyčejné pusy na rozloučenou vyklubal polibek plný vášně, který mě potom v davu lidí při běhu na autobus naprosto vykolejil a odstrčil do zcela jiného světa, asi nějaké pohádky, nebo nevím, ale z tohohle se rozhodně nechci probudit. Nebo ano, ale zase u něj.

 

 

Čeká nás teď ale zkouška nejtěžší. Chybí mi jistota, že to dopadne dobře.

 

Mohla jsem si vybrat jít do toho všeho jako někdo, kdo se narodil do jiného těla nebo jako někdo, kdo je žena.

Tak co jsem si asi tak mohla vybrat? Vždyť po tomhle jsem toužila.

 

Nepřipadá v úvahu mu to neříct.

Nedokázala bych s tím žít. A hlavně mu nevysvětlím spoustu věcí – proč musím dvakrát denně dilatovat? Proč jedu na kontrolu zrovna k Fifkové? Proč beru androcur? Proč nemám žádné staré fotky? Jak si mám s jeho maminkou povídat o porodu? 🙁 Milión neřešitelných otázek. Proč je na mém velkém techničáku napsáno, že majitel je Tomáš Novák, u kterého je hvězdička a dole poznámka „změna údajů na Tereza Nováková“? Nevěděla jsem, co říct. Řešili jsme totiž mojí STK, chtěl mi pomoct, ale potřeboval velký techničák a hned si toho všiml: „No to ti ta úřednice udělala špatně. Předchozí majitel je Tomáš Novák (to je tvůj ex, žejo?) a ty máš být tady jako vlastník.“

 

A to jsem měla velké štěstí, že při přepisu jména na Terezu se úřednici zasekla jehličková tiskárna, která se zasekla zrovna nad předchozí změnou jména na Terry Nováků a tak se to celé pitomé neutrální jméno přepsalo paznaky, takže nejde přečíst.

 

Registr vozidel je tak další z institucí, která nerespektuje naše práva, protože my jsme uznané ženami zpětně, proto máme nové rodné listy a nelze tedy (stejně jako na Živnostenském úřadě) uvádět nějaké předchozí varianty jména.

 

S řešením přišla Vlastička, které moc děkuji.

Stačí velký techničák ztratit a požádat o nový. Tam už by měl být vlastník Tereza Nováková. By měl. Nemám to ještě vyzkoušené.

 

A zrovna dnes mi přišel na mail takovýhle anonymní vzkaz, který si chtěl prostě postěžovat a já to naprosto chápu:

 

 

Ale i tak to stojí za to do toho jít.

 

 

 

 

 

 

 

 

Tenhle krásný noční zážitek jsem nedostala z hlavy ještě teď… Stalo se něco, o čem jsem si snila celý život jako o něčem naprosto nedostupném – milovat se s mužem jako žena. Navíc se mi poštěstilo milovat se s mužem opravdu jako žena. Ne jako transsexuální žena. V tu chvíli jsem se rozhodla, že to tak chci, ať zjistím, co moje pipi dokáže v porovnání s těmi, co mají biologické ženy a že nepotřebuji, aby ke mně někdo přistupoval jinak, než jako k opravdové ženě.

 

To mi dalo opravdu hodně.

 

Jsem na vrcholu blaha.

 

Už nemůžu stoupnout výš.

 

Bylo to tak krásné. Tak nadpozemsky krásné, že jsem doteď nenašla vhodné slovo, k čemu to přirovnat. Navíc ta příchuť toho poprvé.

 

Nemohu přijít na to, jak se mohlo stát, že jsem prošla ráno u kávy, potom celý den, viděl mě ze všech úhlů ve 3D, poslouchal mě! Mluvila jsem! Smála jsem se! Jsem tak šťastná, že procházím i hlasem. A jak to, že jsem prošla i v noci? Druhý den? Na výletě s ním? Při rozhovoru s jeho rodiči? To, že jsem prošla na fotkách, na to už jsem si zvykla, ale tohle bylo pro mě největší překvapení v mém novém životě.

 

Děkuji za něj. Za tuhle zkušenost, za tenhle zážitek a opravdový pocit být ženou. Už nikdy bych se nedokázala vrátit. Nikdy bych nemohla být chlapem. Jsem šťastná za to, kým jsem a kým MOHU BÝT. Jsem za to vděčná tolika lidem a teď tomu jedinému tolik moc, zatímco místo vděků se u něj jediného musím zaplétat do lží a neotevřeného vztahu, což snad brzo nějak rozlousknu. O to hůř, že se stalo to, co se stalo. Spoléhám na jeho inteligenci, nadšení, lásku, otevřenost… Neexistuje nic, co by mi pomohlo dostat chybějící jistotu, že o něj nepřijdu. 🙁 Ale rozhodně jsem ráda, že to nevěděl předem. Jenže ten pocit štěstí je velmi sobeckým pocitem, neboť vznikl kvůli mně. Ačkoli je to skutečně tak? Jsem přeci žena. Tak o co tady jde?

 

Nesnáším rozhovory typu „říct či neříct“, protože to nikdy nejde říct obecně. Ale jak jsem řekla – taky bych chtěla o svém partnerovi a jeho minulosti vědět všechno, brát ho takového jaký je i s tou minulostí, ale jinak jí pustit z hlavy a žít přítomností a budoucností.

 

Ať už tohle dopadne jakkoli, je to pro mě ta největší Terezina i ženská zkušenost, jakou jsem kdy měla a už teď jsem za ni vděčná. Možná to jednou bude oba bolet, možná ne. Kéž bych to nemusela řešit. Ach jo.

 

Tak já si to jdu po sobě přečíst a smazat ta místa v textu, která mi přijdou moc soukromá a intimní.

Tenhle článek je pro mě moc riskantní a vím, že by se mu nelíbilo, že tu je. Snažila jsem se ho z toho článku co nejvíc odsunout, aby ho nemohl nikdo jakkoli identifikovat, ale píšu tu o věcech, které mají zůstat jen mezi čtyřma očima. Proto se může stát, že za čas tento článek zneviditelním nebo upravím ještě víc. Protože pořád je pro mě on důležitější než tento blog. Stejně, jako můj život než virtuální svět.

 

Ale zatím jsem nikde nevyčetla na žádném blogu, jaké to bylo u některé z nás poprvé. Tak proč nebýt první, pokud se mi to podaří sdělit opatrně? (To už neplatí 🙂 Text jsem smazala).

Sice psát o tom, jaký má kdo klitoris není zrovna běžné (toto také už neplatí :), ale tohle je seriózní blog. Aspoň doufám, že dosud byl 🙂

Je další nádherný říjnový den.