Sedím na proutěné židličce ve venkovní předzahrádce jednoho z obchodů v obchodním centru nedaleko odsud a lížu nejlepší točenou zmrzlinu ve městě. Vlastně jí moc nelížu, protože něco vyprávím. Co na tom, že je jen 14 stupňů. Nejsem schopná vnímat ani roztékající se vanilkovočokoládový krém kapající z kornoutku rovnou na můj béžový podzimní kabát, natož počasí. Vnímám jen jeho pohledy, jeho mimiku, jeho oči, ve kterých si mohu číst jako v otevřené knize a které dovedou říct víc, než si člověk kolikrát dokáže představit. Potřebuji v nich číst. Potřebuji se v nich dočíst, jak mě vidí.

Na tomhle prvním rande. Ten, pro něhož jsem (nebo byla?) až dosud žena.

 

Teď se mi dívá na nohy, teď na prsa, teď na svojí zmrzlinu a pak mně do očí. Už zase kouká na nohy!

 

„Kape ti to!“

„Co?“

„No kape ti ta zmrzlina,“ a usměje se, aby odlehčil situaci, protože ví, že jsem před chvílí vyslovila obavu, abych se neumazala.

„Když já nestíhám lízat, jak pořád mluvím.“ 🙂 Odlehčuji to já a snažím se utřít hnědé kapky z béžového kabátu. Ještě netuším, že nepůjdou vyprat. Co do těch zmrzlin dávají?

 

Pozoruji muže sedícího proti mně, který mě po měsíčním oťukávání přes smsky pozval na zmrzlinu a přišel jen kvůli mně. Pozval mě už asi stokrát, ale já kývla až teď. Kolem nás proudí desítky lidí, krásně svítí sluníčko a je takový rozverný zářijový den. Já jsem rozverná a mám chuť provokovat. To proto jsem do poslední sms připsala: „Tak přijeď, ne?“

Jako kdyby to byla naprosto jednoduchá a běžná věc.

Ona je to běžná věc, neboť lidé se seznamují. Jsou to totiž společenští tvorové.

Hm, kdyby to bylo tak jednoduché i pro mě.

 

Není to sice luxusní večeře s humrem, ale milé setkání to tedy rozhodně je, protože po půl hodině obrovského strachu, který jsem se snažila co nejvíc skrývat a tvrdila, že pokud jsem se kdy bála se sejít, tak jsem to jen hrála, začne mé sebevědomí stoupat.

 

„Pořád nechápu, čeho ses bála.“

„Já se ničeho nebála. Jen jsem dělala, že se bojím.“ 🙂

„Aha. A já ti to zbaštil.“ 🙂

 

Tenhle muž měl pro mě (zatím) jediný nedostatek. Já měřím 177 cm, ale on jen 173. S podpatky bych byla o 10 cm vyšší.

Dost jsme to řešili. Psal mi, jak běžel hned za sousedkou, která má 175 a poměřoval se s ní. Pak byl v jednom obchodě a tam byla tak vysoká slečna (asi kolem 185), že měl z toho zkažený celý den.

On řešil, že je menší, já zase, že jsem větší.

Po pravdě nižšího chlapa nechci.

Průměrná výška české ženy je 167 cm (jsem tedy 10 cm nad průměr).

Průměrná výška českého muže je 180 cm (to je pořád přijatelná výška pro mě, tedy mi stačí průměr).

Mimochodem čeští muži jsou třetí nejvyšší v Evropě. (Sláva! :).

Vyšší už jsou jen Dánové a Nizozemci (184 cm). (Měli by si tak říkat spíš „Vysokozemci“ 🙂

 

Výšku jsme řešili hodně, já si stále neuměla představit, že přijdu k muži a on musí na špičky, aby mi dal pusu 😀 To mi přišlo legrační. Vím totiž, jak je to příjemné, když je muž vyšší a já se o něj opřu úplně celá, on se ani nezakýve a když mu chci dát pusu, musím lehce na špičky já. Ten pocit je úplně jiný, než s malým mužem. Když skočím na vysokého muže, chytí mě. Jak to dopadne s menším jsem zatím nezkoušela 🙂

 

Ale říkala jsem si, pryč s předsudky, proč zrovna já je budu mít, vždyť ten muž také touží po lásce a neměl by mít o to méně šanci najít tu pravou. Jen proto, že je menší? Já jsem ale sobec.

 

Tak dobře no. Tímhle jsem se ujistila, ale stejně jsem v myšlenkách vzpomínala, jaké to bylo dívat se nahoru, ne dolů.

 

„Když jsem tě viděl, jak jdeš, tak jsem si říkal: Ta to být nemůže. Ta je moc malá. Ale byla jsi to ty! Ty vůbec nejsi vysoká!“

„Ale já mám opravdu 177 + 3 cm podpatky.“ (Měla jsem béžové balerínky na klínku).

„Víš, že mi začínají vyšší holky připadat sexy?“ 🙂

Tím byla z jeho strany výška vyřešená. Z mé ještě úplně ne, ale nebylo to tak hrozné. Bylo by to asi snesitelné. Tento kompromis bych byla schopná udělat, říkala jsem si.

To ještě neví, jaký kompromis bude muset jednou udělat on.

 

Přijde na ně řeč vždycky!

Přesouváme se z chladného venkovního prostředí dovnitř na kávu, na kterou jsem opět pozvaná a probíráme různá témata jako je práce, koníčky, ex.

Nejprve jeho ex.

Dochází mi, že se zeptá na MÉHO ex.

Nebo se nezeptá, pokud něco tuší.

Uf, zase vysvětovat, proč já – maminka – nemám své milované děťátko u sebe a otec si ho nebere jen občas na víkendy, jak to tak bývá.

Zeptal se.

Místo „můj bývalý manžel“ říkám „partner“. I žena je „partner“.

Okamžitě se přirozeně zeptá na další věci a použije „tvůj bývalý manžel“.

Toto slovní spojení použité na mě mi dává první velkou jistotu, že pro něj jsem žena – co měla svého muže.

 

Musím změnit téma, jinak se do toho zamotám a maminka, která nemá své děťátko u sebe je buď feťačka, kriminálnice, nemocná nebo divná.

Vyslovím výčitku, že ho tu zdržuji, protože přijel jen na pár minut kvůli mně a musí za chvilku do práce na odpolední směnu.

„Počkej, zavolám jim, že přijdu o hodinu později. Já můžu.“

Má vysoké postavení v jedné velké české továrně 40 km odsud.

 

Z původně naplánovaných patnácti minut byla nakonec hodina a půl. Ani nevím, že ten čas tak utekl.

 

Přestala jsem se bát. (A já se tak bála.)

Řekl mi: „Ty jsi tak podobná jedné kamarádce mojí ex! Ta má přesně takovéhle vlasy i hlas.“

Zbystřila jsem a pomyslela si: I hlas? 🙂 Tyyyyjooo. Nene. 🙂

Nemělo by to už být něco naprosto normálního? Neměla bych přestat být vykulená z toho, že nejenže sama pro sebe jsem žena, ale jsem jí také pro své okolí? Dokonce i pro to, které o mé minulosti nic neví? Čemu se tu vlastně divím? Vždyť já jsem žena a on mě jako ženu vnímá, tak co řeším?

 

Řeším svoji radost, svoji euforii a štěstí. Štěstí z toho, že se mi to povedlo. Přeměna. Potřebovala jsem takové setkání.

Ach, tohle je tak dokonalý způsob zvedání sebevědomí. Nicméně mě k něčemu zavazuje. Mám odpovědnost za toho muže. Není jen prostředkem ke zvyšování sebevědomí. Je to člověk, co má duši a srdce. Nemůžu a nechci mu říct: „Sebevědomí jsi mi už zvedl, tak čau.“

 

Byli jsme domluveni, že během našeho setkání může kdokoliv z nás dvou okamžitě bez důvodu odejít. Trvala jsem na této možnosti a on souhlasil. Bála jsem se, že se se mnou nebude chtít ani bavit. Že to na mně pozná. Ale teď, když vypadám jako kamarádka jeho ex, se můj strach rozplynul jako maličký obláček z ranní mlhy, který roztrhají první sluneční paprsky a já si uvědomila, že tohle sluníčko trhající můj strach na cucky už bude zřejmě svítit v mém životě napořád. To jen já ho nevidím a myslím si, jak jsem ošklivá.

 

Naposledy jsem se sešla s mužem, který to o mně nevěděl, před devíti měsíci v prosinci. Od té doby jsem na to neměla odvahu a pokud jsem se s někým sešla, tak to věděl (a neřešil to, což mě přivedlo na myšlenku, zda není jednodušší to říct ještě před setkáním. Ta úleva je totiž značná, protože tím odpadá situace, kdy mu to stejně jednou říct budu muset. Jelikož si myslím, že partner je jediný člověk, který by to měl vědět. Jenže ta úleva je na mé straně. Na té druhé to klidně může být značná přítěž a boj sám se sebou, s okolím, s předsudky a výsledek takového boje není nikdy jistý).

 

Nevím.

Záleží na situaci, okolnostech, na tom muži a na mojí náladě, zda to říct před, v průběhu nebo až dlouho po prvním setkání. Je to prostě různé a není možné to paušalizovat, jako většina věcí v životě, nejen u člověka po přeměně a akorát to způsobuje nekonečné dohady.

 

Moje nálada teď vůbec skáče jako gumový míček nahoru dolů.

 

Hezky jsme se rozloučili, já byla nadšená a běžela jsem celá vysmátá k mému domu, u kterého jsem měla domluvené další „rande“ – s dopravními policisty. Někdo mi totiž naboural zaparkované auto. (Tato dějová linie pokračuje až dál níže).

 

To jsem ale netušila, že když jsem seděla se zmrzlinou v ruce, viděl nás můj soused ze vchodu. To, co udělal, mě vážně rozesmálo. Jak se ti lidé pořád starají o to, o co nemají! Jsem tím opravdu fascinována.

 

Ten soused zná mě i Toma a tak za ním hned běžel, že mě viděl, jak sedím s nějakým mužem ve vojenském (on přijel zrovna ze střelnice) a lížu zmrzlinu!

Keliška by koukala.

Kdyby to byla ženská, tak to pochopím, ale chlap? Oni jsou kolikrát horší, než my 🙂 Co z toho ten soused měl?

 

Když mi to Tom večer vyprávěl, kroutila jsem jen nevěřícně hlavou.

„Víš jak jsem se cítil trapně? Marně jsem mu vysvětloval, že jsem tu u tebe jen podnájemník.“

 

Lidé chtějí slyšet jen to, co chtějí. Pravda je nezajímá. Já jsem byla ten večer nejspíš tématem k sousedovic večeři jako „ta, co se schází s jinýma, zatímo má doma chlapa“.

 

To je marný.

 

Jenže…

 

Jakmile se Tom (ten podnájemník) dozvěděl, že jsem měla rande, strašně se naštval a odjel vzteky do lesa na houby.

Žárlil, večer se mnou nemluvil a když už, tak říkal slova jako „děvka“.

Mrzelo mě to a přitom nemělo proč. Byl na mě ošklivý, ale já ho spícího přikryla dekou, protože usnul u telky a byla zima, ale on se vzteky odkopal a šel si dělat kafe.

Přiběhla jsem k němu do kuchyně a vesele v domnění, že ho ještě rozveselím, jsem ho začala šťouchat a pak ho objala s tím, že mu to kafe udělám já. Ode mě mu totiž chutná víc, jak mi vždycky říkal.

 

Bránil se a brání se doteď.

Je smutný, trucuje a z trucu si pustil seznamku, kde okamžitě začal kontaktovat slečny z okolí.

 

Já, když jsem se vracela z neúspěšné obchůzky po sídlišti, na kterém jsem hledala bílé auto s promáčklými dveřmi, jejichž lak se otřel o mé auto a pan řidič nebo řidička se ani neobtěžovala dát mi za stěrač kontakt, aby mohla být škoda proplacena z jeho povinného ručení, jsem si uvědomila, že se těším domů. U plotu stálo totiž zaparkované Tomovo auto. Že se těším na Toma.

 

Jo přesně.

Nevím, co chci.

Nebo spíš koho chci.

Já, která jsem ani netušila, že mě vůbec někdo bude chtít.

 

 

K obchůzce za patráním po bílém poškrábaném autě se ke mně připojil kamarád, co bydlí nedaleko odsud a tak jsem měla alespoň příjemné rozptýlení, ale (i pro mě) bylo pak těžké se rozloučit a jít domů, i když jsem byla přemlouvána, ať jdu k němu, že si ugrilujeme australský steak z mladého býčka potřený hezky bylinkovým máslíčkem… Načež jsem pak provokativně dostala na facebook fotku toho steaku i s tím máslíčkem.

 

Přesto jsem se rozloučila a šla si domů namazat opečený toastový chléb s nutellou, kterou jsem si cestou z obchůzky s chutí koupila.

Myslela jsem si, že trucující Tom přijde domů bůhví kdy a nebude tam, tak jsem se s nějakou větší večeří ani neobtěžovala vymýšlet.

 

Překvapilo mě, že byl doma.

 

Pohled na smutného chlapa je příšerný.

Zato miluju pohled na veselého chlapa. To bylo ještě předevčírem, kdy mi nadšeně ukazoval tričko, jaké si koupil a já hned chtěla, aby se mi v něm předvedl. Moc mu to v něm slušelo. Vážně moc. To tričko mělo zvláštní kovové knoflíčky v italských barvách a tytéž knoflíčky měl i kamarád, co se mnou byl před chvílí na procházce. Když jsem je na něm viděla uvědomila jsem si, že nemůžu jít grilovat mladého australského býčka, ale jít za jiným „býčkem“, jehož jsem tak tvrdošíjně stále odmítala.

Najednou mi to jeho dorážení začalo chybět.

Už to nebylo žádné „ty budeš tak dobrá žena, když umíš takhle vařit! Tohle je taková dobrota! Dávám ti 1AAAAAA!“ nebo „Dej mi pusu.“, „Miluješ mě?“, „Obejmi mě.“, „Můžu si k tobě lehnout?“, „Vyspíme se spolu?“…

To jeho hodnocení jídla mně dělávalo obzvlášť dobře.

Ale proč každý muž musí vždycky na konci vystřelit tu větu „Vyspíme se spolu?“, kterou to celé zkazí?

 

Před dvěma dny jsem se s Tomem svezla do Prahy. Měl tam pohovor a ještě nějaké zařizování a tak mě vyhodil v Motole, kde jsem si hezky počkala v té temné chodbě před ambulancí doc. Jarolíma (je to -2C – totéž co lůžkové, ale jiné dveře! – to si poznamenávám jen pro sebe, až to zase budu hledat, protože jsem měla na místě výpadek a nemohla ty dveře najít. Nemohla, protože na velkých dveřích je napsáno jméno Babjuk. A tam to je! Pozná se to podle toho, že tam sedí spousta dědečků. A na konci může sedět třeba Laura a za chvíli dorazit Vicky, takže jsem si navíc ještě hezky popovídala s holkama).

Tom mě doprovází už od komise úplně všude. Vlastně ani nevím proč. (Jasně, že vím, ale neřešila jsem to.)

V neděli ale řezal kovou trubku, nevzal si brýle (taky jsem mu to pěkně vyčetla) a kovová špona se mu zapíchla rovnou doprostřed oka.

„To vypadne, já to znám,“ uklidňoval mě.

„To teda nevypadne. Až si v Praze zařídíš, co potřebuješ, mazej za mnou do Motola. Já ti tam na očním už budu držet místo.“

Na oko už skoro neviděl, chudák.

Měla jsem v plánu, že až bude přicházet, že na něj skočím. Dostala jsem totiž najednou zvláštní chuť na něj skočit a přivítat ho pusou, jako svého kluka.

Ale neudělala jsem to. Stála jsem totiž sama u dveří tak dlouho, až mě začaly bolet nohy (byly to dvě hodiny, takže jsem na to měla právo!) a musela jsem si už sednout mezi lidi, kde jsem na nikoho skákat nechtěla.

Když konečně dorazil, vyprávěl mi, kde všude co zařizoval a dal mi pusu.

Dala jsem mu taky pusu.

Bylo to příjemné, hezké, roztomilé, přirozené, očekávatelné a já nevím ještě jaké.

Když mu paní doktorka kopíčkem (takhle to bylo nazvané ve zprávě) vyndala šponu z oka a zafačovala mu ho, vzal mě za ruku a šli jsme k autu.

„Já to odřídím, jestli chceš.“

„Néé, to zvládnu, prosímtě!“

Na první křižovatce (té největší Na Vypichu!) už nemohl řídit a poprosil mě, jestli bychom se mohli vyměnit.

Doporučuji někdy provést výměnu řidiče na křižovatce s velkým provozem, je to zážitek i pro kolem projíždějící auta, která nečekají, že někdo vylézá z auta. Ale tak abych z toho nedělala kovbojku, nakonec se to povedlo.

Tak hezky hřál, když mě držel.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Věděla jsem jen, že je mi to příjemné, jak se ke mně ten den choval.

 

Jsem teď ve stavu, kdy pátrám sama v sobě, koho vlastně chci.

Ještě před půl rokem jsem ani netušila, že tohle budu řešit tak brzo. Běžné věci spojené s láskou a řešit svá holčičí trápení s těmi, komu nechci ublížit.

 

Po příjemném dopoledním rande jsem se postavila ke svému odřenému autu a vyhlížela dopravní policii. Paní policistka mi už totiž volala, že po třech hodinách od nahlášení jedou ke mně.

Já tušila, že ta policistka bude milá, protože se usmívala už do telefonu. Slyšela jsem to na jejím hlase. Nebyla ovšem jediná, kdo byl vysmátý a tak jsme se mile přivítaly, pozdravily, já si všimla jejích krásných náušnic s modrým kamínkem, který se v zářijovém sluníčku třpytil na všechny strany a předala jí požadovanou občanku, techničák a zelenou kartu.

To F je mé! Nikomu ho nedám 🙂

V tu chvíli (a už napořád) jsem byla Tereza jako účastník dopravní nehody, jejíž viník ujel. Byla jsem to já, Tereza, jejíž údaje nechyběly na protokolu a vše tak perfektně sedělo a souhlasilo.

Vyšel její kolega, nasadil si sluneční brýle, začal jezdit po silnici s takovým tím jejich kolečkem a povídá: „Nooo to jsem rád, že jsme se našli. Jak jsme tady kroužili a hledali Ford, už jsem si říkal, kde ta baba je?“

Moc hezky jsme si popovídali.

Opět se mi potvrdil ten zásadní rozdíl mezi mužem a ženou.

Muž vylezl bez výrazu a začal konat.

Žena se hned od začátku usmívala. Úsměv je kouzlo, úsměv otevírá dveře, srdce a odhazuje zábrany. Ale hlavně – úsměv je tou nejvíce okouzující ozdobou ženy. Když se žena usmívá, neuvědomuje si to. Je to její podvědomí, které jí říká, že úsměv k ní zkrátka patří a to jí činí hned krásnější.

 

Ale mám moc ráda, když se usmívá i muž. Totéž platí i pro ně, jenže oni se jako ženy běžně neusmívají. (To je možná škoda).

 

Pokud se viník, který neuměl parkovat a musel si tak div ne roztrhnout své dveře a bok svého auta o můj přední roh auta, které mi totálně zdemoloval včetně blatníku, nikdy nenajde a jelikož (jak jsem byla paní policistkou upozorněna) nemám havarijní pojištění, nebude mi škoda proplacena. Viník se zcela jistě nenajde. No tak jsme si aspoň hezky popovídali. A já teď budu jezdit s autem, které vypadá jako auto někoho, kdo neumí řídit. Člověk se tu o to auto stará, opatruje ho a pak přijede nějaký blb a nikdo mi tu škodu ani neproplatí.

 

Zajímavé bylo, že jsem si nikdy nevšimla, jak je opravdu každé druhé auto odřené! Zjistili jsme to při obchůzce po sídlišti. Lidé si dnes ničeho neváží.

 

 

Druhý den mi Česká pošta doručovala šaty. Pošťák chtěl vidět občanku. Kontroloval jméno Tereza Nováková.

 

Na podzim si půjdu ještě na tři dny lehnout do Motola a tak si neumím představit, že bych měla nad postelí velkou ceduli se jménem Tomáš Novák nebo ještě Terry Nováků. Jakkoli se může zdát nedůležité nebo zbytečné měnit si jméno během přeměny alespoň na neutrální, já jsem to tehdy udělala hned, jakmile jsem mohla.

 

Opravdu své F miluji, ač je to jen písmenko v občance, na které nikdo nekouká. Jsem ale díky němu teď konečně -ová a mám krásné ženské rodné číslo, kterému už se nebudou divit ani na finančáku ani na živnosťáku. Ale to nejdůležitější, co mi mé F přineslo je to, kým teď jsem fyzicky.

 

Přeji všem, kteří o F nestojí a tvrdí, že jsou ženami, pevné nervy při dokládání dokladů policistům, při registraci na příjmu v nemocnici, při návštěvě úřadů nebo ucházení se o práci. Dovolila bych si vyslovit svůj názor, že F je důležité. F mají totiž v dokladech ženy. A s tímhle jediným písmenkem pak souvisí všechno.

 

 

Ráno jsem zapnula počítač a do e-mailu mi vlétla pozvánka na nový dotazník, který občas takhle vyplním za peníze.

 

Byl to vůbec první dotazník, který mě opravdu bavil! Navíc byl totiž velmi genderový.

Každý dotazník začíná otázkou, zda jsem muž nebo žena.

 

1. otázka:

Jste muž nebo žena?

Žena

 

2. otázka:

Zamyslete se nad tím, co v současnosti znamená „být opravdovým chlapem“?

Tak to je fakt skvělá otázka pro mě jako pro ženu. Ale já přeci vím (stejně jako ostatní ženy), jak má podle nich ten opravdový chlap vypadat.

 

3. otázka:

S jakým chapem byste chtěla strávit zbytek života? Které z následujících vlastností musí jako SPRÁVNÝ chlap mít?

Následovalo asi 30 vlastností, z nichž většina byla typicky mužských, ale zaškrtla jsem i takové, kterými disponuje opravdu málo mužů – např. empatie. Myslím si, že tyto vlastnosti zasněně zaškrtla většina žen jako své nikdy nesplněné přání 🙂

 

4. otázka:

Představte si nyní, že si vybíráte ideálního chlapa – životního partnera. Kterou z těchto dvou osobností si vyberete?

(spolehlivý / rozhodný)

Vzhledem k tomu, že si zrovna vybírám ideálního chlapa bych to měla vědět. Ale spolehlivost byla vždy u mě na předních místech.

 

5. Jakých vlastností mají podle vás dnešní chlapi nedostatek?

Musím říct, že dnešní muži mi připadají stále docela mužní, rozhodní, odvážní, chránící a vážící si ženy. I na to se mě ptali.

Dotazník byl totiž zaměřen na vnímání mužů z pohledu žen (a žen z pohledu mužů) v současnosti a před dvaceti lety, sledoval změny a současné postavení ženy, její roli v rodině a také roli muže. Byly tu i otázky typu: „Jaké činnosti označujete za vyloženě mužské a jaké za ženské?“ Feministkám by vstávaly vlasy na hlavě.

 

 

Žijeme ve světě, který je rozdělen na muže a ženy. Tak proč nebýt v té správné polovině, když nás kdysi někdo špatně zařadil? Proč si pořád vymýšlíme překážky, které neexistují jen proto, že se bojíme?

Jasně, že je důležité vědět, kým doopravdy jsme bez ohledu na to, zda to tak vnímá i okolí. Ale já tedy rozhodně své okolí miluji. Těžko mě těžko někdo přesvědčí, že F není potřeba.

 

Miluji své F.

Není to jen písmenko.

To jsem totiž já.

Spokojená.

 

Na některé věci se vyplatí počkat.

Úmysl natočit americký film The Danish Girl už sleduji od úplného začátku před mnoha a mnoha lety. Viděla jsem i kanadské divadelní představení.

Filmový projekt se několikrát zadrhl, přerušil, skončil a znovu začal a až dnes zveřejnila Gábinka na svém profilu informaci, že tento film půjde do kin. Konečně! Gabče moc děkuji, protože už teď se mám na co těšit.

 

Film je natočen na základě skutečné události – životního příběhu jedné z prvních (pro mě oficiálně první) transsexuálních žen, které podstoupily operaci pohlaví. Byla to Lily Elbe, o které jsem tu kdysi moc ráda napsala sáhodlouhý článek a vím o ní úplně všechno (jaké obrazy nakreslila, kde je kreslila, s kým je kreslila, na její hrob v Drážďanech chci položit kytičku, jak probíhala první operace pohlaví a že zemřela na nepřijetí orgánu, konkrétně vaječníků, které se nám dnes vůbec netransplantují, ale tehdy bylo vše v začátcích). Do jednoho z jejích obrazů (View of Capri) namalovaných na malebném italském ostrově Capri chci jednou vstoupit i já. Tím, že se tam vydám a vyfotím totožnou scenérii dvou žen s psíkem a mořem s palmami na pozadí.

Dřívější článek o Lili se jmenuje I transsexualita má své dějiny anebo co se stalo v Praze v r. 1912.

Na tento článek o historii, který jsem si opravdu vychutnávala navazuje ještě článek Kryštof Kolumbus, ve kterém ještě jednou opěvuji obraz View of Capri, který jsem si svou atmosférou a osudem zamilovala.

 

Na film už se moc těším a tady je malá čerstvá ochutnávka zveřejněná před pěti dny:

 

 

Lili Elbe hraje skutečný muž – oskarový herec Eddie Redmayne a moc mu to jako Lili sluší. Což musím ocenit, protože herečky, které běžně ve filmech s touto tématikou ztvárňují transsexuální ženy nejsou přesvědčivé (ačkoli by v tom neměl být rozdíl) 🙂 Ale takhle je to hezčí.

 

Lili je moje srdcová záležitost a tím, že jsem několik dní zkoumala její život si připadám, jakoby to byla moje kamarádka.

 

 

Informace o filmu ze serveru refresher.cz:

 

Od posledného udeľovania zlatých sošiek už uplynula nejaká tá doba, ako však čas letí ďalej, začínajú sa oči celého sveta pomaličky upierať na tie najambicióznejšie snímky, ktoré by mohli najbližšie zabodovať a získať žiarivé ocenenie. V prvom rade si treba uvedomiť, že názory hodnotiacej akadémie a bežného jednotlivca sa často diametrálne odlišujú, a preto je veľmi bežné, že sme z výsledkov Oscarov sklamaní. Aj keď je na to ešte skoro, som však presvedčený, že by bolo obrovským prekvapením, keby medzi hlavnými uchádzačmi nefigurovala dráma s názvom The Danish Girl, ktorá sa nám dnes predstavuje úplne prvým trailerom. Okrem toho, že film vyzerá výborne, oscarový smrad je z neho cítiť na všetky smery. Pýtate sa prečo? Odpoveď sa skrýva v slovnom spojení skutočný príbeh, ktorého význam pre Akadémiu už určite poznáte.

 

Snímka je totiž inšpirovaná skutočným príbehom dánskeho maliara Einara Wegenera a jeho ženy, ktorý sa zaoberá otázkou: čo robiť, keď niekto, koho milujete, chce zmenu? Všetko začína v momente, keď Gerda Wegener (Alicia Vikander – Ex Machina, The Man from U.N.C.L.E.) požiada svojho manžela (Eddie Redmayne – Jupiter Ascending, The Theory of Everything), aby sa prezliekol za ženu. Jej modelka sa na dokončenie obrazu totiž nemohla dostaviť a Einar ako milujúci partner samozrejme súhlasil. Akonáhle si však oblečie dámske šaty, niečo sa v ňom zlomí, uvedomí si, že je v skutočnosti ženou a zatúži po zmene pohlavia. Práve takto začal jeden z najvášnivejších a najneobvyklejších milostných príbehov v období dvadsiateho storočia, kedy takýto ľudia často končili v ústavoch.

Režíruje Oscarom ocenený Tom Hooper (Les Misérables, The King’s Speech – najlepší film a réžia), scenár napísala Lucinda Coxon (Wild Target, The Heart of Me), o hudobnú zložku sa postará úžasný Alexandre Desplat (The Grand Budapest Hotel – Oscar za najlepšiu hudbu, The Imitation Game – nominácia) a okrem vyššie spomínanej švédskej krásky a oscarového Eddieho (The Theory of Everything – najlepší herec v hlavnej úlohe) sa vo filme objaví aj Ben Whishaw, Sebastian Koch, Amber Heard či Matthias Schoenaerts. Premiéra v amerických kinách je naplánovaná na 27. novembra 2015, my si však budeme musieť nezmyselne počkať až do 4. februára 2016. Čo si myslíte vy? Bude mať podľa vás The Danish Girl šancu pozbierať nejaké nominácie?

Oscarový Eddie Redmayne stvárni ďalšiu skutočnú postavu, tentoraz sa stane ženou v mužskom tele.

 

Já už tedy vím, co budu dělat ve čtvrtek

 

(Proč na všechno hezké člověk čeká tak dlouho?)

Tak hlavně, že jsem se po těch letech příprav na tento film dočkala.

Ještě v říjnu 2014 jsem psala, že ve filmu bude hrát Nicole Kidman a partnerku Gwynet Paltrow, ale jsem nakonec moc ráda, že Lili nakonec ztvárnil právě Eddie Redmayne a vůbec došlo k několika zásadním změnám při natáčení.

 

Už teď se moc těším.

Jsem zvědavá, jestli tam zase půju sama…

Každopádně si musím vzít hodně kapesníčků.

Můj první pohovor. To zní tak hezky! A napínavě! Pohovor! Já mezi lidmi, poprvé sama za sebe.

A taky že to bylo napínavé! 🙂

Přitom jde o něco, o čem by jen tak někdo ani článek nepsal, protože není proč. Většina z nás ví, jak takový pohovor probíhá. Jenže já o něm napsat musím 🙂 Z jednoho důvodu. Byl totiž můj úplně první a moc se mi líbil. A také mohu aspoň vyzvonit, jak to na takovém výběrovém řízení na místo asistentky starostky chodí 🙂

 

Jednou můj první pohovor musel přijít a já se na něj navíc těšila. Můj současný pan ředitel se rozhodl mi smlouvu neprodloužit (kdo by taky chtěl mít ve své domácí firmě přes tři měsíce marodící zaměstnankyni, že? Ani já, mít firmu, bych to takhle dlouho nevydržela.) Důležité ale je, že mi umožnil v jeho firmě přeměnu provést, tedy to nejtěžší ze všeho. Vše ostatní už je jednoduché.

Nejhorší bylo, že jsem zjistila, že mě to doma docela baví 🙂 Vůbec se totiž nenudím a práce mi přestala chybět. Až jsem z toho měla trochu výčitky, jestli já jsem normální, že se mi nechce do práce? 🙂

Kdo mi trošku chybí, jsou mí kolegové. Ale náhradní slečna za mě už se pilně zaučuje a tak to byl impuls popojít zase o krok dál. Pracovat někde, kde neproběhla má přeměna a kde tři stovky lidí nic neví, byl stejně můj cíl. I přesto, že jsem neopustila své rodné město a vystavila se tak „riziku“, že budu odhalena i ve svém budoucím zaměstnání. Riziko je v uvozovkách proto, že to jako žádné riziko nevnímám. Nemám problém s provalením a nemám ani problém s negativními reakcemi, pokud nějaké vůbec budou, protože až dosud jich bylo minimum. Těším se vlastně na to, až se takové nepříjemné situaci budu moct postavit a pořádně si to s tím člověkem vyříkat. Žádné utíkání.

Největší strach mají o mě lidé, kterým může být má současná situace naprosto ukradená a radí mi, jak bych měla z města odjet co nejdál, že to přeci musí být strašné, když to o mně všichni vědí. Oni by si to tu neuměli představit. Oni ne. Já ano. V tom je ten rozdíl. Našemu okolí není div nevolno jen z té představy, kterou si spojí se slovy „změna pohlaví“. To proto, že neví, jaké to je. My ale ano.

 

Není to strašné. Dokonce jsem se nedávno setkala s názorem, že nějaká má minulost může být někomu i naprosto ukradená. Je nepodstatná, protože já žiju teď a tohle jsem já. Naštěstí mám kolem sebe i takovéto lidi a stále mě někteří svými reakcemi (kdy neřeší minulost, ale berou mě jako ženu, protože teď jsem žena) příjemně překvapují. Je to milé, když někdo minulost neřeší. Proč by taky měli? Navíc samu sebe teď vnímám, jakobych se takhle (jako žena) narodila. To je tak úžasný pocit, který jsem nečekala! Úplně spontánně vzpomínám na minulost, kterou prožila Tereza, ne Tom. Jak by to taky mohl být Tom, když já mám přece ženský pohlavní orgán? Můj mozek je fajn, že mi tohle říká. A není důvod mu nevěřit, protože já jsem se jako žena přeci narodila 🙂 Ne že bych si celý tenhle blog vymyslela a hrála to tu na své okolí. Je to jen přirozený myšlenkový posun, který přišel z ničeho nic (po operaci) a opravdu si ho vychutnávám. Teď teprve do sebe zapadla soukolí stroje, který řídí můj život a byl moc dlouho porouchaný.

 

Jelikož jsem si chtěla pracovní místo vybírat, i když jsem věděla, že holky kolem mě hledají práci i přes půl roku a musí už kvůli tomu jezdit do okolních okresů, já jsem se nespokojila jen tak s něčím. I když jsem v případě nouze schopná dělat cokoliv, zamířila jsem si to rovnou na radnici. A rovnou na místo asistentky starostky. Říkala jsem si, že to je místo přímo pro mě. A opravdu bylo.

Zápisy, dopisy, opisy 🙂 Tabulky, prezentace a zase tabulky. To je moje. Navíc se mi líbilo být se starostkou u všech jednáních, vědět o všem a taky hlavně chodit slušně oblékaná :). Zkrátka lákalo mě to moc a neexistovalo, že bych to aspoň nezkusila. Byla to výzva hned z několika důvodů. Nejen z toho pracovního.

 

Poslala jsem na radnici svůj první holčičí životopis s pro mě krásným nadpisem Tereza Nováková a připojila motivační dopis, ve kterém jsem se vychválila a zdůraznila, jak ideální je pro mě toto místo. A také kolik toho mohu přinést naší radnici, našemu městu!

 

Do chvíle, než mi přišla pozvánka na výběrové řízení, které se mělo konat v 8 hodin na radnici, jsem si byla vším tak jistá. 🙂 Mé sebevědomí se mnou však ukončilo spolupráci v momentě, kdy jsem stála jako poslední na schodech před zasedací místností ve třetím patře a vzhlížela nahoru na dvacet supersexysekretářek, se kterými jsem se měla utkat o místo vedle starostky. Dvacet supersexysekretářek a já.

 

Uf. Rozhlížela jsem se kolem sebe, nenápadně po slečnách a paních pomrkávala, hodnotila jejich kostýmky, sukně, lodičky a účesy. Všechny mi přišly tak sebevědomé, upravené a krásné, tak dokonalé a jasné vítězky, že jsem začala mít knedlík v krku a přestala si věřit. Tady přeci nemohu uspět. V takové konkurenci dokonalých žen. Současně jsem ale cítila obrovskou radost, protože i kdybych skončila poslední, byla jsem to já, kdo tu stojí spolu s dvaceti holkama a usiluje o tohle vyloženě ženské místo. Byla jsem šťastná, že jsem to dotáhla tak daleko, že já, Tereza, mohu přijít v šatech na výběrové řízení a utkat se s ostatními ženami. Ženami! A to bylo opravdu moc příjemné, takže jsem si to začala pomaličku užívat, stres ze mě trochu spadl a mé nadšení se postupně začalo zvyšovat. Bylo to také poprvé, co jsem nestála jako jediný muž v téhle frontě uchazečů, ve které se na mě v minulosti vždycky všichni divně dívali, protože všechna má předešlá zaměstnání byla vyloženě ženská (úřednice, asistentka ředitele, personalistka, fakturantka, prodavačka peřin 🙂 nebo dispečerka zdravotní dopravy, kde se kvůli mně musely přepsat interní předpisy, neboť v nich byl použit ženský rod a já (ač jsem po tom tehdy toužila nemít) jsem měla v občance napsáno, že jsem muž. Na tehdejší šéfovou moc ráda vzpomínám. Byla úžasná. Líbilo se jí, že tam má prvního „muže“. Často jsem ze slov personalistů nebo ředitelů, kteří mě přijímali slyšela slova, že až dosud vykonávala tuto pozici žena, ale proč to poprvé nezkusit s mužem? 🙂 Kdyby věděli.

Tehdy jsem ale nehledala zaměstnání vysloveně ženská. Bylo to spíše mé podvědomí, které mě automaticky směřovalo k nim a až později jsem si uvědomila, že můj životopis je vlastně vysloveně ženský, co se dosavadních zkušeností týče. Tím lépe 🙂

 

Jelikož na mě zbylo místo v čele zasedací místnosti, připadala jsem si důležitě. Všechny jsme po sobě tak navzájem pokukovaly a čekaly, co se bude dít. Pozorovala jsem ty nádherné ženské tváře, líčení a krásné postavy, ale také ženy, co měly třeba přes sto kilo a stejně si vzaly na sebe nejkratší sukni ze všech – minisukni s kraječkami. Proč ne? Já tady řeším každý svůj minifaldík, aby nebyl vidět, ale některé holky, jak je vidět, neřeší vůbec nic. Tohle je prostě výběrové řízení na místo asistentky starostky, tak se sluší a patří přijít slušně oblečená, i kdybych těch kil měla dvě stě.

 

Každičký okamžik tohoto dnešního dne byl pro mě nesmírně velkou, krásnou a důležitou zkušeností, protože jsem byla hozena do světa, ve kterém jsem chtěla celý život být. Hodila jsem se sem sama a rozhodně jsem si tu nepřipadala cizí. Připadala jsem si tu šťastná, spokojená a svá. Poprvé svá! S vyhlídkou na úžasnou budoucnost v elegantních kostýmkách a botách na podpatku na jedné straně vedle starostky, na druhé vedle mezinárodních delegací, politiků nebo zajímavých osobností.

 

A v tomto nadšeném duchu se také odvíjel zbytek dne.

 

Původně jsem si myslela, že pozvánka k písemné části na osmou hodinu znamená, že bude jen nějaký test, který dnes státní úředníci obvykle hodinu píší a jde se domů.

 

Omyl. 🙂

Bylo to na celý den!

 

Joo holka, je fakt na čase si to užít!!! 🙂

 

Ještě však stále se sebevědomím u dna jsem pozorně poslouchala, jaký bude první test.

Šlo o opis textu. Dostaly jsme všechny list A4 popsaný z obou stran a měly jsme dvacet minut na jeho opis. Hodnotilo se, kdo toho stihne opsat nejvíc.

 

Výborně! To je moje nejsilnější stránka. Záhy přišel moment, který začal zvedat mé sebevědomí do nebeských výšin. Vzpomněla jsem si na Domču, která zrovna před pár dny popisovala, jak si zvedla sebevědomí úžasným čtyřhodinovým rande s mužem, který neměl ani ponětí o její minulosti. Ano, to je naprosto dokonalý způsob, jak si zvednout sebevědomí. A tenhle, který jsem právě absolvovala já, je dalším z těch způsobů 🙂

 

Trochu mě znervózňovala slečna vedle mě, která psala poměrně dost rychle, zatímco já to flákala, protože jsem si říkala, že obě strany mám opsané raz dva a tak není nutné spěchat, ale při poslechu ťukání jejích prstů do klávesnice do pro mě naprosto nevhodného notebooku (chyběla numerická klávesnice, velký enter, apod.) jsem dostala strach, že ona bude lepší! A tak jsem se rozjela.

 

Paní personalistka, která vedla výběrové řízení a byla moc příjemná, z mého životopisu věděla, že jsem druhá nejlepší v ČR v rychlosti psaní na klávesnici. Nemohla jsem jí zklamat! 🙂 Ale hlavně jsem nemohla zklamat sebe.

 

V momentě, kdy jsem obracela list na druhou stránku jsem už věděla, že v opisu budu nejlepší. Byla jsem totiž první, kdo stránku otočil. Druhá slečna, které jsem viděla na monitor, měla teprve první odstavec. Já už deset.

 

Asi v patnácté minutě jsem v klidu dopsala celý text a místo abych znuděně seděla u počítače a čekala, až uplyne dvacet minut, jsem zašla za paní personalistkou a řekla jí, že už to mám, tak jestli to mám psát znovu. Tak trochu jsem chtěla znejistit i ostatní, aby viděly, že první už nebudou 🙂 Nehodlala jsem být „hodná“. Hodlala jsem to místo stůj co stůj dostat a využít k tomu všechny své dovednosti a znalosti.

 

„Aha. Vy budete asi paní Nováková, že?“

 

Paní personalistka nejprve nevěděla, co se mnou, ale nakonec rozhodla, že si zapíše čas, ve kterém jsem svou práci dokončila a mohla jsem už jen tak sedět a koukat se po krásné podkrovní místnosti starobylé radnice, ve které se scházelo zastupitelstvo našeho města. Hmm, pěkné.

 

Na začátek druhé stránky opisovaného textu se dostala jen jedna uchazečka.

 

Jupí!

 

Začalo mě to vyloženě bavit, protože následoval trošku komplikovanější test z vytvoření tabulky v excelu. Excel je takový můj koníček a tohle byla další výzva.

 

Jedna účastnice v tento moment odpadla a odešla.

 

Tabulku jsem měla hotovou jako první.

 

Začalo mě to trošku nudit.

 

Následoval test z Wordu, z anglického nebo německého jazyka (zde odpadla další účastnice), PowerPointu a slohového cvičení ve formě vytvoření motivačního dopisu, ve kterém máme přesvědčit paní starostku, že my jsme ta nejlepší a ta si pak pět z nás vybere k ústnímu pohovoru přímo s ní. Ještě v tento den!

 

Končilo to krátkým znalostním testem o samosprávě. Poslední otázkou bylo, kolik zastupitelů má zastupitelstvo našeho města. To jsem ani náhodou nevěděla a tak jsem prostě spočítala křesla v této zasedací místnosti a napsala číslo.

Trefila jsem se přesně 🙂

 

Začala jsem mít už žízeň. Žádná z nás nečekala, že to bude na celý den. Vychutnávala jsem si pokyny paní personalistky typu: „Tak dámy, pokud už to některá máte, můžete si to tady vytisknout.“ Jak používala vysloveně ženský rod. :).
Ach, jak lahodila tato slova mým uším.

No jo, Tereza už je v tom 🙂 Říkala jsem si, jak tohle celé je úžasné. Bavilo mě to. Celý ten den jsem se bavila, jak jsem soutěžila s ostatními dokonalými superženami a vždycky jsem vše zvládla na jedničku.

 

To jsem ještě netušila, že být až moc dobrá taky zase není ideální, obzvlášť v případě, kdy na některou pozici nejsou kladeny až takové nároky a stačí na ní obyčejná zaměstnankyně, která uděla vše, co se jí řekne a není nutné, aby něco uměla „nad rámec“. Já jsem si zase myslela, že to mé „nad rámec“ může právě naší radnici pomoct. Proč být jen tupá sekretářka? Chtěla jsem přinést nový vítr a byla jsem odhodlaná si tuhle pracovní pozici opravdu užívat.

 

Všechny tabulky, texty i výtvory jsem měla jako první. Všímala jsem si výtvorů ostatních dívek a měla radost, že mi to tak hezky jde. Ale i kdyby mi to nešlo – byla jsem mezi svými.

 

U konce výběrového řízení přestala fungovat tiskárna. Přišel pán, který měl na starosti techniku a snažil se jí zprovoznit. Nedovolila jsem si mu poradit, nejsem tu od toho a to už bych byla fakt trapná! 🙂 Takže paní personalistka řekla, že postupně všem z počítačů všechno vytisknou a vyhodnotí sami, až se tiskárna zprovozní. Za dvě hodiny se tu sejdeme.

 

Odcházela jsem jako první, protože všichni jen vyplašeně koukali, paní personalistka mě ještě jednou upozornila, v kolik mám přijít na vyhodnocení, po kterém bude následovat ústní část s paní starostkou.

Bezva. Pokec se starostkou. Faaaajn.

 

Byla jsem si naprosto jistá, že postoupím mezi vybraných pět uchazeček. Jistota je moc hezký pocit, který jsem si vážně oblíbila 🙂 Škoda jen, že ho neprožíváme tak často.

 

A tak jsem si rychle zajela domů udělat něco k obědu, ale nedojedla jsem to, protože bych nestihla dorazit včas. U zasedací místnosti ale nikdo nebyl. Přišla jsem o hodinu dřív. Nevím, čím jsem poslouchala, ale ušima asi ne. Pořád lepší, než abych přišla o hodinu později.

 

Udělala jsem si procházku prosluněným městem, zašla do zlatnictví pro krásný prstýnek s kamínkem, který už jsem měla vyhlédnutý a nikdo jiný, než já sama sobě, mi ho nekoupí.

 

Po hodině jsem se vrátila na radnici, kde bylo vysloveno pět jmen. Mé tam zaznělo taky a jeho ryze ženská podoba lahodila neskutečně mým uším, takže jsem si sedla s ostatníma čtyřma holkama na židličky a čekala, až na nás bude mít paní starostka čas.

 

Musela bych být úplně blbá, abych tu ústní část pokazila, ale nervózní jsem byla, protože kromě starostky seděl v místnosti ještě místostarosta, místostarostka a sekretářka. Navíc mě volali jako první, takže všechny mé soupeřky krásně věděly mé jméno, zatímco já ostatních nikoli.

 

Na všechny jsem se hezky usmívala, vysvětlila jsem paní starostce, proč by měli přijmout zrovna mě a po pár minutách jsem se celá veselá rozloučila. Moc se mi totiž líbil veselý místostarosta :).

 

Následovalo pět napínavých dní. Věděla jsem, že i když jsem byla nejlepší, nemusí mě přijmout. V tu chvíli jsem ale věděla, že sama pro sebe jsem už vyhrála. Že jsem za sebou nechala dvacet supersexysekretářek a je mi jedno, jak to skončí, i když zrovna tohle místo jsem si moc přála získat vzhledem k té ideálnosti mých schopností.

 

V telefonu se ozvala moc příjemná paní, která mi vysvětlila, že nakonec vybrali jinou uchazečku, já skončila druhá, protože se domnívají, že jsem na tuto pozici překvalifikovaná a raději by mě viděli na místě asistentky ředitele společnosti pracující pro radnici, která má na starosti například webové stránky města.

 

Mohla bych klidně spekulovat, jaký byl ten pravý důvod, protože hned vedle byla matrika, na které jsem nedávno byla a tak byla tahle „senzace“ o změně pohlaví zrovna příliš živá. Ale mě spekulace nebaví, protože mám ráda podložená fakta. A i kdyby to tak bylo, tak co? Nepovažovala jsem to za neúspěch. Byla jsem nadšená. I když jsem taky byla ještě chvíli smutná. Já chtěla ke starostce. Bůůů. Jako asistentka ředitele už zkušenosti mám (i když to byl tehdy „asistent“, co vařil kávu a jen tajně snil o tom vzít si jednou do práce kostýmek, ale to nikdy nikdy nikdy nemohl… (slovo nikdy je stejně legrační)), tak jsem se těšila, že budu ještě výš než u ředitele.

 

Přesto jsem panu řediteli zavolala a domluvili jsme si spolu i s jednatelem schůzku, kterou jsem absolvovala včera.

 

Mé foto, které jsem do tohoto článku vložila, je také ze včera. Je to tedy nejaktuálnější fotka, kterou mám a po nějakém čase ji nahradím pouze ilustračním obrázkem. Jenže mám z dnešního dne takovou radost, že se mi chtělo se vyfotit. Tyhle černobílé šaty totiž miluju.

 

Pan jednatel i pan ředitel byli veselí, já taky a tak vše probíhalo ve veselém duchu. Vyříkali jsme si, co všechno bych dělala: „Ne abyste těm klukům tam vařila kafe! Budete sice asistentka, ale kafe si umí uvařit sami!“ nebo „Pak nám tam občas chodí uklizečka, co přinese buchty!“. Moje odpověď: „Tak to uvidíme, která z nás je peče lepší!“ :).

 

Pana jednatele i pana ředitele jsem znala. Pana jednatele od vidění, jelikož to byl bývalý známý místostarosta a pan ředitel byl Tomův (čili kdysi můj) kolega z mého úplně prvního zaměstnání v r. 1996. Devatenáct let už je to! Rozzářila se mi očička, když jsem ho viděla, protože to byl kolega, kterého jsem měla moc ráda a fakt jsme si spolu rozuměli, takže by se mi líbilo pracovat pod ním.

 

Po půlhodinovém rozhovoru jsme se rozloučili a já šla s panem ředitelem ven. Tam mi řekl, že mě zve na kafe do kavárny na náměstí na pokec :). Ahá, překvápko.

 

Néé, tady nešlo o žádné flirtování. Tady šlo o něco úplně jiného, což bych nazvala výhodou i nevýhodou toho, když někdo zná moji minulost.

 

Pan ředitel si sedl naproti mě, objednali jsme si kávu a jeho první věta byla: „Budu mluvit narovinu. Já vím, kdo jsi. Ptal jsem se na tebe ve tvém současném zaměstnání. Pamatuji si tě z firmy, kde jsme spolu pracovali a tehdy se mi s tebou pracovalo moc dobře. Vím, že byla pečlivá, tak bych tě moc rád chtěl do týmu. A budeme pokračovat v tykání, souhlasíš?“

 

Byla jsem trochu v šoku.

 

„Neboj se, já si tuhle informaci o tobě nechám jen pro sebe. Nemám s ní nejmenší problém, spíš naopak, ale chci se zeptat, jestli jsi připravená na to, že se ta informace jednou provalí i tady?“

 

Další, kdo se bál o mou existenci či budoucnost a řešil něco, čeho se bojí víc on sám, než já.

Nedávala jsem mu to za zlé. Byla to pro mě zajímavá zkušenost. V určitém smyslu je výhodou, když o mé minulosti někdo ví. Určitě jsem ale pro (a také to tak dělám), aby to nikdo nevěděl. Což se v menším městě nedá dlouhodobě udržet. Obzvlášť když přeměna začne ve firmě, kde pracuje přes 300 lidí, pro které bylo oznámení začátku mé přeměny senzací. Což naštěstí už senzací není, protože každá senzace jednou přestane být zajímavá. Zajímavá je pouze pro někoho, pro koho je ta informace nová.

 

Pracovala bych jako asistentka ředitele vysloveně v mužském kolektivu, s čímž nemám sebemenší problém a samotnou mě zajímá, jak ty vztahy budou fungovat. Jak dlouho bude trvat, než se informace o mně dostane k nim? A co to s nimi udělá? Protože se mnou to těžko něco udělá. Já jsem na to připravená. Oni ne 🙂

 

Vysvětlila jsem panu řediteli (kterému normálně tykám a oslovuji křestním jménem), že jelikož jsem si určitým dlouhým obdobím už prošla, jsem připravená na různé reakce a nemám problém s lidmi, kteří nejsou schopni něco přijmout, ale že většina z nich měla zatím pozitivní reakci. Jediné, co bych na pracovišti nesnesla, by byla vysloveně dlouhodobá šikana z tohoto důvodu.

 

Na to jsem byla ujištěna, že pokud by k něčemu takovému došlo, mám ředitelovu nejvyšší podporu a žádnou šikanu vůči mně nebude na pracovišti trpět.

 

Já ale žádnou šikanu nepředpokládám. Alespoň jsem se s ní zatím nesetkala.

 

 

A tak mi mé úplně první výběrové řízení dalo tolik nových zkušeností, že jsem ráda, že jsem do toho šla.

 

 

Tomovi se snažím zoufale dohodit nějakou ženu, aby tak nelpěl na mně. Dochází tak k různým legračním situacím, kdy běhám po polské Castoramě a snažím se odchytit prodavače, aby mi prozradili celé jméno prodavačky, do které se Tom zakoukal. Naštěstí už brzo dostaví domek, takže se můj podnájemník odstěhuje. Je sice fajn slyšet asi stokrát denně hlášky, které mi zvedají sebevědomí, ale chvílemi to dost přehání, což dost obtěžuje. Navíc mám ráda muže, kteří nesmrkají do umyvadla a po příchodu si myjí ruce. To chci po nich ale asi moc.

 

No a já jdu zítra na jednu luxusní večeři. Kamarádka poznamenala: „on tě zve na humra jo?“ 🙂 Né, takhle snad luxusní nebude, i když proč ne – já chci humraaaa. 🙂 Úspěšně jsem se té večeři (a jakémukoliv živému setkání) několik týdnů vyhýbala, ale je třeba to rozseknout, když už ta komunikace mezi námi trvá nepřetržitě taky několik týdnů. Protože takhle mám akorát výčitky, že mu zbytečně motám hlavu. Místo toho, aby už dávno lovil nějakou jinou. Po osmi měsících to bude schůzka, kde dotyčný neví vůbec nic o mé minulosti a ani mu to ještě dlouho nehodlám říct. Přesto bych byla ráda, kdybychom šli na místo, ze kterého mohu já či on okamžitě utéct 🙂

Pro jakoukoliv jinou ženu řešení této situace, zda to je či není ten pravý, by řešení skončilo právě touto večeří.

Pro nás ne.

Nás čeká ještě jedno řešení, které je ještě těžší, než zjistit, zda to je či není ten pravý.

Ale já tedy rozhodně o zdravém duchu našich mužů nepochybuji! 🙂

Co se může stát?

Před osmi měsíci se stalo to, že jsem byla po dvouhodinové procházce pozvána „nahoru k němu“, což jsem tehdy absolutně nechápala, protože jsem si velmi velmi nevěřila.

A to trvá do teď.

Přesto vyškrábu veškeré sebevědomí, co najdu a aspoň to zkusím. Je to člověk, se kterým si moc rozumíme – dokonce tak extrémně, že jsem přesvědčená o tom, že tohle je ten můj princ. (Ale to býváme přesvědčené mnohokrát :).

 

Zajímavé je, že souběžně s tímto mým princem jsem se seznámila ještě s jedním mužem. Tomu jsem to ale o sobě řekla dost brzo. Ještě před tím, než jsme se setkali. Samozřejmě jsem se zdráhala jakéhokoliv fyzického setkání, nepřipadalo pro mě naprosto v úvahu. To proto jsem tehdy bědovala, že nebudu mít nikdy pro mě vyrobený domácí hamburger, že nebudu mít nikdy letní zmrzku v letních šatech s někým, s kým si tak ráda povídám, a že navěky věků zůstanu sama.

Jsou tu ale silnější kouzla. 🙂 Nemůžu si pomoct.

 

Muž, který věděl o mé minulosti mě (příjemně) šokoval svým přístupem, kdy mi oznámil, že mě předtím neznal a teď jsem žena, což je pro něj nejdůležitější a také mě jako ženu vnímá. To byl přesně ten dobrý příklad muže, který zahodí mou minulost v momentě, kdy se o ní dozví někam hluboko do propasti a není pro něj důležitá. Velmi vzácný a hezký úkaz. Takže jsem nakonec kývla na společnou pizzu a pár výletů a projížděk v jeho velkém silném autě, což se mi moc líbilo, nicméně nebyl to můj typ, ale jako kamarád je fajn. Došlo mi brzo, že má se mnou úmysly mnohem větší, než pouhé kamarádství. Dostala jsem nabídky na romantické focení u rybníka na molu v rákosí (ach jak tam bylo krásně, ale k focení jsem se neodhodlala a asi ještě hodně dlouho neodhodlám) nebo v parku v barevném listí, jak jsem si to vždycky přála.

 

Život mi toho tolik nabízí. Stačí jen chňapnout. A my stejně nechňapeme a jen tak sedíme, koukáme a čekáme, co se bude dít, kdo si nás všimne?

 

Takhle se ale nikam nedostaneme.

 

Takže: Prosím dvakrát humr. 🙂

 

 

 

 

(Po třech dnech: Ne, nejsem taková hrdinka, která jde příkladem. To jen tady jsem si dodala chybějící sebevědomí, ale odvahu zajít na večeři s mým princem (nejlepším chlapem, jakého jsem zatím potkala) jsem nakonec nenašla a ještě jsem ho vzteky poslala pár hodin před akcí „někam“, protože se mnou ztrácí jen zbytečně čas, který mohl už dávno trávit s jinou, která mi ho vezme. On takový chleba s paštikou pod dekou u telky je taky vlastně celkem fajn a nemusím se nervovat. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Ze mě si rozhodně příklad ale prosím neberte. Chce to jen čas. Já vlastně nikdy žádnou odvahu neměla.)

Ne, to není článek o morseovce. 🙂

Jsou čtyři hodiny ráno. Celou noc nehorázně lije a zatímco dříve býval déšť dokonalým uspávacím prostředkem navozujícím pocit pohody a spokojenosti, dnes ve mně budí spíš obavy, protože si vždycky vzpomenu na ty hezké chvíle, kdy jsem usínala v objetí téměř spokojená (až na tu jednu záležitost, kterou jsem tehdy mít nemohla, ale teď ano).

 

Pokoušela jsem se ještě usnout, jenže v hlavě mi samy mluvily moje myšlenky, tak jsem si řekla, že vstanu a všechny ty myšlenky hodím sem, čímž se jich z hlavy zbavím a usnu 🙂

 

Takže se můj blog stává na chvilku zase tím, čím býval dřív – mým deníčkem a něčím, komu se mohu svěřit.

 

Jenže do toho ještě skáču kolem konvice, nezbytného voňavého šálku ranního černého čaje a vyřizováním smsek a vzkazů, které mi naskákaly po zapnutí mobilu, který byl přes 24 hodin v transu (vypnutý :). Což pro něj musel být šok. Ale pro mě ne. Pro mě to bylo moc příjmné, i když některé smsky mi už moc chyběly.

 

No co, byl to jen den. Jen jeden den (bez techniky). Svět se nezblázní.

A nezbláznil.

Jen jsem si moc hezky urovnala některé myšlenky a večer místo telky přečetla knihu, kterou mi půjčila Léňa z Havířova při jejich poslední návštěvě.

 

Teď po ránu jsem si pustila jemně nahlas muziku a do toho slyším, jak prší, což připomíná zvuk při smažení řízků (asi bych se mohla už i nasnídat).

 

Chci zůstat ve své noční košilce, chci zůstat pod dekou a chci nikam nespěchat. Jen tak si tu ležet a povídat si sama se sebou s horkým Earl Grey a ještě by se mi líbilo mít tu nějaké malé přítulné chlupaté stvoření, které by se mi teď stočilo do klubíčka u nohou…

 

Nemohla jsem spát, protože mi hlavou kromě myšlenek na mé neschopné pokusy o dokončení seznámení (člověk je přeci tvor, který komunikuje, seznamuje se, setkává se s jinými lidmi a já to ještě v prosinci nebo v únoru dělala) honily myšlenky na to, co jsem si večer přečetla v knize „Stephanie – z muže ženou“.

 

Ten název se mi opravdu nelíbí. Je trapný. V originále je to „Stephanie – Girl from million“. Dívka z miliónu. To už je lepší. Ale čeští čtenáři by si to asi nekoupili, nebo nevím.

 

Když mi tu knížku z roku 1994 Lenka půjčovala, nijak mě to nenadchlo (promiň Léňo :). Věděla jsem, o čem to asi bude. Všechny tyhle knížky jsou stejné (to je také důvod, proč já nikdy nevydám tu svou). Je to pořád dokola. Máme trápení, jsme uvězněné, nechceme si to přiznat, víme to už od dětství, chceme to zabít, chceme mít rodinu, tak jí máme, tu pak rozbíjíme a stejně skončíme tam, kde skončíme jednou všechny.

 

Jenže Stephanie mě velmi rychle chytla vyprávěním o svém dětství a já brzy zjistila, že celá ta kniha má podobný děj, jak „ta moje“. Ovšem s tím rozdílem, že Stephanie byla už dál. Podle fotek, které do knihy vložila (což se mi líbilo) jsem zjistila, že byla už pět let vdaná. Jů! A tak jsem se začetla s tím, že bych ráda věděla, jak na to šla 🙂

 

No jak by na to Stephanie šla asi, když se psal rok 1983 a ve Velké Británii ještě neexistovalo žádné specializované středisko pro léčbu změny pohlaví (to přišlo až na řadu v r. 1986), takže neexistoval ani internet a jediný způsob, jak se seznámit, bylo asi odepsat na inzerát v časopise (pokud tedy nepočítám tradiční způsob seznámení tím, že někoho potkáme v reálném životě, na což čekám já místo toho, abych tomu šla naproti využitím svých ženských zbraní přes internet, což bych nerada odsuzovala, ale pro mě je to v tuto chvíli nereálné a to i přesto, že tu teď se mnou (s podnájemní smlouvou, než dostaví dům, protože prodal byt) bydlí Tom, se kterým jsem se právě v únoru takto sešla díky předchozí dvouměsíční komunikaci na facebooku, kde si mě vyhlédl a přiznal se, že už několik týdnů nemůže od jedné mé fotky odepřít zrak. (Jo, on věděl, jak na mě, ale bohužel se přepočítal.)

 

Tom by měl dostavit letos na podzim a většinu času je pracovně v zahraničí, takže jakoby tu nebyl.

 

Předně bych ráda porovnala britský systém přeměny v 80. letech s naším současným.

Tehdy to byly ale průkopnické časy 🙂 Jak to asi vypadalo u nás? Vím toho z těchto let jen málo.

 

 

 

V Británii v 80. letech trvala hormonální terapie potřebná k operační změně pohlaví minimálně tři roky. Tak dlouho musela každé tři měsíce Stephanie docházet ke svému terapeutovi. Diagnózu tam žádný další sexuolog nepotvrzoval, hormony byly předepsány na základě rozhodnutí jednoho jediného lékaře. Ten také Stephanii určoval, kdy už by měla dorazit do londýnské ordinace v dámském. (My si dnes volíme tempo a průběh přeměny dá se říci sami.)

Stephanie ani v nejmenším nepřemýšlela, že by na operaci nešla. Byla to přirozená tečka za celou přeměnou.

 

Hned na začátku tříleté HRT začala docházet do speciální foniatrické ordinace, kde byl počítač schopný rozeznat ženský a mužský hlas. Tato hlasová terapie jí byla doporučena.

Neustále měla opakovat věty, které jí počítač předčítal a sledoval u toho intonaci i frekvenci hlasu. Po vyřknutí dané věty vždy vyhodnotil, zda hovořila žena nebo muž.

Stephanii počítač její hlas vyhodnocoval dva měsíce jako mužský, až se právě po této době intenzivním opakováním určených frází dostala na ženskou frekvenci i intonaci a počítač její hlas vyhodnotil jako ženský, čímž tato terapie končila. 🙂

 

My máme dnes své výkonné alexandritové lasery, ale tehdy nebyly. Jenže vousů se nějak zbavit musela, takže třikrát týdně vždy na dvě hodiny docházela k paní, která měla elektrickou jehlu. Stephanie popisuje tyto zákroky jako velmi bolestivé. Dokonce tak, že kdyby se jí někdo zeptal, co bylo na celé přeměně nejhorší, označila by toto. Nicméně výsledku dosaženo bylo.

 

Žádný real life test tehdy požadován nebyl a tak Stephanie ještě měsíc před operací (tzn. téměř tři roky na hormonech) nevystupovala jako žena, což jí činilo dost velký problém, protože vlivem hormonů jí narostla prsa (jak by také ne za tři roky – což je doba, do kdy průměrně účinkují hormony a tvoří změny v těle) a tak popisuje, jak si musela kupovat větší saka a košile, aby to vše skryla (kluci FtM mohou jistě potvrdit, jaké to je).

 

V září 1983 podstoupila Stephanie operaci. Předtím všem v práci oznámila, že 5. ledna příštího roku už nastoupí zpět jako Stephanie. A protože pracovala na jedné z nejvyšších pozic, měla dost velké zastání u rady společnosti.

 

Samotnou operaci Stephanie popisuje zajímavě. 🙂 Níže uvádím její pohled. Měla jsem co porovnávat.

Ono je to dlouhé, jenže víc zkrátit už jsem to nechtěla:

 

 

„Užívat dilatátory“. Bože co to je za překlad? Paní Rovenská! Budiž vám přičteno k dobru, že jsem v celé knize našla jen dvě chyby. 🙂 Plus tenhle nejasný překlad. Užíváme léky, používáme dilatátory. (Vy tedy ne 🙂

 

V současné době většina z nás po operaci už na žádné přístroje připojená není. Dokonce nás ani na dva tři dny nikdo neuspává, pouze si říkáme o sedativa, pokud je potřebujeme (je to velmi individuální). Propuštění desátý den z nemocnice je podobné jako teď (u nás v průměru osmý den). To, že zvládla cestu taxíkem a letadlem je skvělé. Umím si představit, že to zvládnout jde, ale muselo jí to bolet, protože jsem se taky vezla domů autem. I když já až sedmnáctý den.

Plastové dilatátory (takové trošku retro) jsem na internetu už viděla. Jen mě překvapilo, že Stephanie musela dilatovat jen první měsíc. U nás se doporučuje minimálně půl roku 3-4x denně a pak je to vhodné (v případě, že nemáme partnera) i do konce života.

 

Jenže jak Stephanie popisovala další události svého života, dospěla jsem k názoru, že ona dilatovat nepotřebovala 🙂 První sex měla 5 nebo 6 měsíců po operaci a proběhl naprosto v pohodě a spontánně. Krásně ho popsala.

 

Sex bylo něco, co mě v té knize zaujalo hodně. Stephanie měla totiž štěstí na lidi kolem sebe. Pokud se s někým seznámila, dělala to tak, že se s ním jednoduše sešla, povečeřeli spolu a na konci té večeře řekla, že mu musí něco říct. Že jakmile dohovoří, tak mlčky odejde. Většinou si oblékla už i kabát na sebe a všechno ze sebe vyklopila.

 

Ve všech třech případech, které popisovala se stalo to, že ještě týž den nebo následující za ní ten muž přišel s květinou a se slovy: „Miluji tě takovou, jaká jsi“, apod.

 

Takže měla vlastně stoprocentní úspěšnost a nakonec se za jednoho muže i vdala a jeho děti se staly jejími nevlastními dcerami, což popisovala jako úžasnou věci – mít takovou bezvadnou rodinu a totéž popisovaly i ty dcery.

 

V jedné části říká: „Byla jsem rozhodnutá stát se ženou. Ne mužem, který se jako žena obléká.“

 

Britský právní systém v 80. letech ale neuznával úřední změnu pohlaví. Taková osoba si po operaci mohla změnit pouze jména na svých dokladech. Pro Británii byla Stephanie ale stále muž a tak si tehdy nemohla ani vzít svého budoucího muže Davida Bootha. S ním museli odjet na Srí Lanku, kde takový sňatek povolený byl. Velká Británie ho ale nicméně neuznávala, takže mohlo dojít k paradoxní situaci, že Stephanie (úředně jakožto muž) si mohla vzít ženu. Přesněji řečeno oženit se.

 

V jednu chvíli Stephanie řeší své zatčení policií. Poskytovala totiž sexuální služby, aby zahránila svou potápějící se firmu od dluhů. Pokud by byla Stephanie odsouzena k vězení, nastoupila by normálně do mužského i přesto, že by byla odsouzena za ženskou prostituci.

To mě dost šokovalo. Od té doby ale i Británie naštěstí pokročila ve svých zákonech a nyní už jsou osoby po chirurgické změně pohaví uznávány tak, jak mají.

 

 

Jelikož v té knize Stephanie popisuje své rozsáhlé sexuální zkušenosti po operaci, poněkud mě to namotivovalo 🙂

 

Bude to znít asi podivně, ale postupně zjišťuji, jak vlastně muže neznám. Ačkoli bych mohla říct, že bych měla (vzhledem k mé minulosti), ale u mě například nikdy milování nekončilo orgasmem. Chtěla jsem se vždycky mazlit dál a myslela jsem si, že je to normální. Asi nebude vadit, když tu zrovna v tomto článku prozradím, že jsem měla dva muže a oba po „ukončení“ naprosto odpadli. Trošku mě to překvapilo, že až takhle. Jeden dokonce usnul. Paradoxem je, že oba jsem měla ještě před operací, takže má spodní část zůstávala pečlivě zahalená a teď se sama divím, jak je možné, že jsem se dostala až tak daleko? Ale bylo to tak přirozené a spontánní. A krásné. Moc ráda na to vzpomínám, i když bych tehdy dala cokoliv za to, abych už byla celá, jak mám být. Prostě normální ženská. Moc jsem to chtěla.

 

Stephanie popisuje svůj ženský orgasmus opravdu krásně takto:

 

 

Muži a ženy jsou prostě rozdílní, protože to tak má být.

Tečky a čárky.

 

Těším se na svojí první ženskou čárku. A jsem moc ráda, že už nepatřím mezi tečky. Chci být a toužím být čárkou 🙂

 

 

Tento článek (o milování po operaci s muži) jsem chtěla napsat až tehdy, kdy budu vědět, o čem píšu.

V tuto chvíli to ale ještě nevím, jelikož z břicha mi čouhá hadička a představa, že se někde svléknu, svůdně se zakroutím a hadička udělá bim bam mě připravuje o jakékoliv vzrušení, nepočítaje vzrušení mého (dosud neexistujícího) partnera. V tomhle mám tak trochu smůlu, ale to by se mělo už brzy změnit do stavu, ve kterém mé tělo být má, čemuž opravdu věřím, protože nejsem ani náhodou první.

 

Ne že bych se hrnula do toho s někým se hned vyspat. Ale zajímá mě to. Jsem zvědavá! 🙂

Jde o tak intimní záležitost, že netuším, jak jí tu popíšu tak, abych toho o sobě (a partnerovi) neřekla zase až moc. O takových věcech se na veřejnosti prostě nemluví, ačkoli Stephanie je docela detailně ve své knize popsala. Ale ona je profláklá. Byla několikrát na titulní stránce časopisů a to jí navždy odsoudilo zůstat „tou ženou, co bývala mužem“, jak řekla.

 

I tak výsledek milování s mužem pro mě nehraje až tak velkou roli. Jsem schopná si to užít i bez orgasmu a už takhle jsem šťastná. Byl by to jen příjemný bonus, protože i já chci mít normální vztah s mužem. A muži – ti žít bez sexu nedokážou 🙂

 

Což je na nich vlastně fajn, protože to flirtování a svádění, které vede k vzájemnému tělesnému sblížení, kterému se nic nevyrovná, když všechno do sebe perfektně zapadne, je samotné už moc příjemé.

 

Stephanie ještě jako Keith se svojí manželkou Marylin:

Stejně jsou oba tak krásní 🙂

 

 

Na závěr jeden detail 🙂

Stephanie se narodila v květnu 1946 jako chlapec jménem Keith.

Spočítala jsem si, že teď už jí musí být 69 let. Vždycky jsem si říkala, jak asi holky po operaci vypadají v pozdějším věku? V důchodovém věku? Jak budu vypadat já? (Hrozná představa :).

 

Tady je multimilionářka Stephanie Boothová (vzala si Davida Bootha) na snímku, když jí bylo 64:

 

Prostě normální (cílevědomá) ženská 🙂

 

Keith ale už když mu bylo 21 let v knize přiznával (hovoří v knize za sebe o tomto období v mužském rodě), že mu nezadržitelně začaly vypadávat vlasy.

Pochopila jsem, že to pak Stephanie řešila parukou, ale zajímá mě jedna věc – jak to řešila při tom vášnivém sexu, který popisuje?

 

To se asi nedozvím a psát jí nebudu.

Každopádně to opět potvrzuje skutečnost, že chybějící vlasy nejsou překážkou.

 

 

Stále prší. Bude sedm. Jdu si dát barvu na vlasy a těšit se z toho výsledku, kdy se mi lesknou vlasy. Tom kdysi prohlásil: „Ty jsi fakt ženská. Takovéhle vlasy mají jenom ženské.“ 🙂

Jo on uměl potěšit. Ale to už je minulost. Teď je na čase těšit se na budoucnost 🙂

 

Jak tak prší, je hrozná tma.

Není už podzim?

Ještě toho chci tohle léto tolik stihnout.

 

Tak ráda bych zrovna do tohoto článku vložila svůj vlastní pohled na hozený oblázek na hladinu…

 

Ústřední vojenská nemocnice je takové zvláštní zařízení. Byla jsem v ní dnes úplně poprvé za MUDr. Ivo Němcem – plastickým chirurgem. Nemocnice jako nemocnice, říkala jsem si. A měla jsem s čím porovnávat.

 

Dobré je, že metro mě přivezlo až na Petřiny, což je předposlední nová stanice hned před Nemocnicí Motol a pak už jen tři stanice náhradní autobusovou dopravou za tramvaj, která tam do 31.10. jezdit nebude. (A já tak miluju tramvajky! 🙁 ) Dvě stanice měly úplně stejný název „Větrník“, takže autobusem znělo: „Zastávka Větrník. Příští zastávka Větrník.“ Asi někomu došly nápady, když vymýšlel jména zastávek 🙂

 

Sluníčko krásně pálilo, já v bílomodrých šatičkách a sandálkách, ve kterých mi bylo příjemně a už jsem byla v areálu ÚVN, kde jsem si našla na směrovkách směr CH1. Od sestřičky jsem věděla, že půjde o -1. patro, ale… najít kudy se do toho patra dostat mi dalo trošku zabrat.

 

Miluju, když se pohybuji na místech, na kterých jsem ještě nikdy nebyla. Má to takové své zvláštní kouzlo. Kouzlo jedinečnosti, protože už tam příště nikdy nikdy nikdy v životě poprvé nepřijdu. Poprvé je jen jednou.

 

Nikde nikdo, všechno nové, uvnitř zelené, světle zelené, tmavě zelené, tyrkysové, jarně zelené, staře zelené… fantazie architektovi uvnitř opravdu nechyběla :). Né, tak občas tam byla i červená. Na kartotéce se mě sestra zeptala, jestli jsem civil nebo vojanda 🙂 Na CT zase, jestli nejsem těhotná. Což chápu a líbilo se mi, jak jsem to musela pořád všude podepisovat.

 

„To ty nejsi, já jsem si dával pozor“ vtipkoval Tom, když jsem mu o tom napsala do sms. 🙂

 

Než jsem došla do -1. patra, uslyšela jsem za sebou v chodbě kroky a ťukání tyčí. Byla to paní, taková veselá a milá, která šla na neurochirurgii a byla nevidomá. Pohybovala se tam však s naprostou jistotou, až jsem se bála, že třeba narazí do sloupu nebo že se netrefí do správných dveří. Představte si, že nic nevidíte, jak asi zjistíte, že vcházíte nebo ťukáte na správné dveře? A tak jsem se nabídla, že jí doprovodím.

 

Sjely jsme do -1. patra a spíš mě vedla paní, než já jí. Ale zastavila se u dveří, které byly zavřené s tím, že je to divné, protože před chvilkou byly ještě údajně otevřené. Nad nimi byl nápis „neurochirurgie“, kam mířila. Na dveřích zase nápis: „Zvoňte na sestru“, ale nad zvonkem byl nápis: „Prosíme nezvoňte“. Ouu. Trochu schíza a dost mě to i pobavilo, takže milá nevidomá paní usoudila, že zazvoníme 🙂 „Tak a teď utečeme!“, řekla. 🙂

 

Došlo jí totiž, že měla být v -2. patře. 🙂

 

Tam jsem jí dovedla, dveře tam byly otevřené, nad nimi také nápis „neurochirurgie“, rozloučily jsme se a já už se jen dívala, jak s jistotou ťuká do podlahy.

 

Pak jsem si ve výtahu uvědomila, že mě oslovovala ženským rodem. Ta paní mě neviděla, jen slyšela… Jéééé.

 

 

Já jsem se vrátila hezky do -1. patra za sestřičkou na čelistní oddělení, která už o mně věděla. Nahlášené jsem měla tehdy v květnu pěkně vypočítavě už jméno Tereza Nováková, ale stále staré rodné číslo, které jsem teď chtěla změnit, abych mohla dostat žádanku na CT a RTG lebky kvůli plánované plastice brady a možná ještě něčeho.

 

Sestřička bojovala s počítačem a úpravou mého rodného čísla jako sestřička na naší urologii, ale jen chvíli. V počítači jsem měla za chvilku hezky nové ženské rodné číslo a na již vystavené žádance mi sestřička jen to staré škrtla a vedle něj napsala nové. Tak dobře no 🙂

 

Běžela jsem s tím na centrální radiodiagnostiku do 0. patra. Žádanky jsem měla dvě, což jsem nechápala, ale nějak jsem se tím nezabývala, protože všude dostávám tolik papírů. Tam si paní za okénkem vzala žádanky, tu druhou (stejnou) dala paní vedle a řekla mi, ať jdu na CT za roh.

 

Tam jsem chvilku čekala, mezitím přijel sanitář s jedním starším pánem na lehátku, který stále opakoval, že se počůrá, což celou situaci dost zdramatizovalo. Za chvilku ale vyšel takový rázný doktor a říkal, že ten pán nemá pojištění, takže ho nemohou vzít, zatímco pacient stále opakoval, že se počůrá.

 

Pak přišla paní Müllerová. Vůbec jsem jí neznala, ale začaly jsme si spolu povídat o tom, jak to tady chodí a jak to tu neznáme. Předběhla mě, protože jí doktor volal jako první a já šla hned po ní.

 

Na CT jsem byla úplně poprvé a nebylo mi to moc příjemné. Sice se tam jen leží (se zavřenýma očima), ale vzpomněla jsem si okamžitě na dětskou onkologii a naší tehdy dvouletou dcerku, která tímhle přístrojem (ale v Motole) prošla několikrát. Hned mi z toho bylo smutno, ale ten rázný původně nepříjemný doktor ke mně přistoupil a začal vtipkovat. Tak jsem se přidala 🙂

 

Poslal mě hned zpátky na čelistní, takže jsem si nasadila náušnice, prstýnek a náramek a šla zase do -1. patra.

 

Tam mi sestřička řekla, že jsem měla jít ale i na rentgen. Ne jen na CT. Že ta druhá žádanka byla právě na rentgen a ať tam hned jdu.

 

Aha. 🙂

 

Takže jsem šla zase na centrální radiodiagnostiku, zase si sundávala náušnice, prstýnek a náramek a u vedlejšího okénka jsem řekla paní… vlastně jsem jí nic neřekla, protože hned věděla a řekla mi, ať si sednu, že mě budou volat.

 

Hned mě volali, kolem seděli samí mladí kluci, až jsem z toho byla nesvá a paní z rentgenu mi říká: „No paní Nováková! Já vás tady pořád volám! Vy jste teď byla na CT? Proč chce pan doktor ještě rentgen? Víte co? Zrušíme to. Domluvte se s ním jestli to fakt potřebuje a kdyby ano, přijďte. Přece vás nebudeme zase ozařovat.“

 

Tak dobře.

 

Nasadila jsem si náušnice, prstýnek a náramek a vrátila se do -1. patra, kde jsem sestřičce vše řekla.

Ta hned volala MUDr. Němcovi, který ale potvrdil, že rentgen potřebuje, takže tam zavolal a sestřička mi řekla, ať tam zase jdu 🙂

 

Takže jsem si zase sundala náušnice, prstýnek a náramek a šla na centrální radiodiagnostiku 🙂

 

Tam jsem chvilku čekala a tentokrát už se konečně dostala na rentgen, kde se udělaly tři snímky z různých směrů. Paní z rentgenu si všimla, že náušnice už nemám, ale požádala mě, abych si sundala gumičku ve vlasech. (Co kdyby byla kovová, že? Kus drátu třeba. Ale někdy mívají takové ty kovové části.)

Doslova jsem tam lízala a čuchala tu zaměřovací desku, kterou předtím paní doufám že dokonale vydezinfikovala, jak jsem měla možnost si všimnout.

 

Vyloženě radostí jsem z toho ozařování nejásala, ale je to jen jednou a teď, tak to prostě musím podstoupit, jestli chci být ještě krásnější 🙂

 

MUDr. Němec už čekal v ambulanci a měl téměř nekonečně času jen na mě. Alespoň tak jsem se cítila 🙂 Položil si mě na lehátko jako u zubaře a stále porovnával snímky spolu s fyzickým modelem mé brady, nosu, nadočnicových oblouků a jak je zřejmě zvyklý, už v mé tváři viděl dokonalou ženskou tvář. On mě tím nadšením nakazil! 🙂 Já původně chtěla víc těch zákroků, ale nakonec jsem usoudila, že nejdůležitější bude ta brada a zbytek oželím. Ale on tak hezky mluvil o tom, jak to bude potom vypadat, že jsem podlehla. Ach pane doktore 🙂

 

Probrali jsme spolu kde co (týkající se samozřejmě tématu). Vyprávěla jsem mu, jak jsem viděla videa z Ameriky, kde holky podstupují všechny feminizační operace obličeje (FFS) najednou. To prý lze, ale je to rizikové, jinak je vhodnější dělat je v odstupu po třech měsících.

 

Byl milý a když jsem se zeptala, jestli ten nepatrný hrbolek na hřbetě nosu jen ubrousí, odpověděl mi: „Nééé, nikoli! Ten nos se musí celý rozbít, kus odstranit a znovu poskládat jako pyramida.“

 

Můj nosánek mi chtějí rozbíjet. Ale pane doktore, priorita je brada, ano?

 

Urgentní to ale není. Dělám to jen pro svůj lepší pocit, jako si třeba biologické ženy nechávají zvětšovat poprsí. Nemusí, ale mohou.

 

Krásnější bradu bych mohla mít relativně brzy, jenže jsem omezená návštěvou u doc. Jarolíma začátkem září, který rozhodne o mé třídenní hospitalizaci v Motole kvůli té Otisově operaci a tak musím čekat. Papíry od MUDr. Němce na předoperační vyšetření jsem už dostala a v autobuse domů, ve kterém mi byla zima, ačkoli venku bylo 36, jsem si je přečetla.

 

Ty papíry nebyly miliónté kopie, jako v Motole, ale hezky čerstvě vytištěné s velmi velmi velmi detailně popsanými podrobnostmi ohledně přípravy na operaci a pobytu na operačním sále.

 

Co mě ale překvapilo byl jeden úžasný nápad, až jsem si říkala, proč na něj ještě nikdo v žádné jiné nemocnici nepřišel? Všude jsem strávila dlouhé minuty vyplňováním, kdo všechno má souhlas nahlížet do mé dokumentace, kdo všechno se může dozvědět o mém zdravotním stavu, uváděla tam jména, adresy, telefony atd., ale Vojenská nemocnice to vymyslela jednoduše: „Informace o vašem zdravotním stavu budou sděleny komukoliv, kdo předem nahlásí speciální vámi zvolený kód.“ A je to.

Samozřejmě tam chtějí i osobu, které by volali v případě, že se něco stane, ale to s tím kódem se mi líbí. 🙂

 

 

V autobuse domů (ve kterém mi byla zima, jak jsem řekla, protože klimatizace byla na mě studená a protože já, když není 30, mrzu jako tučňáček v arktické bouři) jsem náhle ucítila maličký záchvěv své staré mužské touhy rozvalit se na sedadlo 🙂 (Muži se mohou rozvalit kdykoliv a kdekoliv a nebude jim to nikdo vyčítat).

Dát si prostě ledabyle jednu nohu na vedlejší sedadlo a tak jako se tam válet. Mouchy snězte si mě.

Nebo nohu na topení pod oknem a opřít si hlavu o loket.

To jsem nemohla a ani nechtěla. Navíc jsem byla v šatech a tak jsem spořádaně a slušně seděla jako ostatní slečny kolem mě hezky s nožkou přes nožku nebo u sebe, ale žádný problém mi to nedělalo, jen jsem si o tom zapřemýšlela a výsledek byl, že jsem hrozně moc šťastná, že tu teď vlastně sedím takhle v šatech a sandálkách a jedu v autobuse plném lidí z Prahy plné lidí (a nemocnice, kde téměř žádní lidé nebyli :).

 

Zde spontánně vyfocené foto z autobusu, abych Vlastě popsala, jaké jsem měla šaty. Krátila jsem si s ní totiž cestou dlouhou chvíli rozhovorem na facebooku.

 

Vzpomněla jsem si na článek, který jsem nedávno četla o jedné designérce (Rachel Feinbergové), které vadí roztažené rozkroky mužů v metru. Vzpomenu si na ten článek vždycky, když jedu metrem, protože má prostě pravdu! 🙂

Je tedy fakt, že mě nenapadlo si na to stěžovat. Joo tak postěžovat si sama sobě můžu, ale já jsem žena, tak mám sedět takhle a oni muži, kteří se prostě rozvalují. A zas taková feministka tedy nejsem.

 

Rachel Feinbergová je feministka, kterou rozčiluje nerovnost pohlaví mimo jiné i v tom, jak sedí muži a ženy v metru. Zatímco všechny sedící ženy mají nohu přes nohu či těsně u sebe, muži svým genitáliím dopřávají prostor. Reakcí na to jsou její nové kabelky Pussy Pouch, které mají na povrchu trojrozměrné vaginy.

 

 

 

Protože to jsou chlapi, Rachel! 🙂

 

Ty vagínové kabelky mě moc nenadchly, takže sem nedávám ani obrázek, ale líbí se mi ten nápad.

 

(Dobře, tak jeden obrázek sem dám. Protože i mě zajímalo, jak taková vagínová kabelka vypadá. Možná teď Rachel jezdí metrem a nastavuje spolucestujícím mužům svou vagínu (myšleno kabelku)).

 

 

 

Už jsem tenhle článek chtěla vystavit, ale ve schránce jsem po návratu z Prahy dostala lístek o uložení zásilky z našeho Městského úřadu. Už byla adresa hezky na Terezu, tak si říkám, copak mi ještě chtějí? A letím pro zásilku na poštu.

 

Tam obálka s červeným pruhem, odbor přestupků, ale adresa je moje, jméno je moje, tak to přeberu, v autě otvírám a rozbušilo se mi srdce.

 

„Předvolání k podání vysvětlení. Dne 16.6.2015 kolem 19 hod. jste se měla dopustit přestupku proti majetku (krádeže) tím, že jste měla v bytě na adrese XY, kde jste byla na návštěvě, odcizit tablet Asus ku škode pana V.K.“

 

Tyyyjo, tak já 16.6. ukradla u nás ve městě tablet a přitom jsem ležela v Motole, to jsem dobrá!

 

Potom koukám a v hlavičce je Tereza Nováková (podotýkám, že to není mé opravdové příjmení, takže až tak rozšířené není), ale jiný ročník a jiná adresa ve stejném městě, v jakém bydlím já.

 

Beeezva, tak to mám fakt radost, že mám teď ve městě jmenovkyni zlodějku 🙂

 

Jen co jsem na matrice dostala své krásné nové jméno, už po mě chňapli na přestupkovém, kde se asi domnívali, že konečně našli tu hledanou Terezu Novákovou, která na svém trvalém bydlišti na druhém konci města nepřebírá poštu. Jo, máme jí!

Nemáte. 🙂

Je mi to moc líto. Fakt.

 

Zítra tam zavolám a zklamu je 🙁 Je mi z toho smutno… 🙁

 

🙂

 

Tak já letím do sprchy.

A sundat náušnice, prstýnek a náramek 🙂

 

 

Teď mně tak došlo. Že ten název článku zní, jakobych měla dostat třeba k zásnubám náušnice, prstýnek a náramek? To je tak romantický!!!

No nic. Možná příště.

 

 

A na závěr ještě jeden vtip.

Přišla jsem na to, jak vydělat 17 miliónů.

Řeknu, že jsem žádnou přeměnu nechtěla. Vy všichni jste mě donutili! Vy jste ale hnusní! Takový podlý čin! Bože, já jsem tak nešťastná.

Zažaluji kde koho o 17 miliónů, jako Diana a budu mít milióny i vytouženou vagínu 🙂

 

Já vím. To ode mě není hezké takhle se posmívat cizímu neštěstí.

Omlouvám se.

Fakt.

Moc.

No opravdu!

Mně můžete věřit.

 

🙂

 

(Tento blog byl již oficiálně ukončen a toto jsou jen takové dovětky.)

Co teď jako jsem? Něco méně, než jsem byla předtím?

Narážím na možný pohled potencionálního zaměstnavatele na mě. Ne z důvodu přeměny, ale z důvodu, že jsem žena.

Protože zatímco předtím jsem byla muž, který má být všestranný, fyzicky zdatný, technicky založený, ne-li dokonalý. Prostě chlap, co patří do týmu. Tu ženu kdyžtak vezmeme na nějaké ty drobné administrativní práce a dáme jí 12 tisíc. Ona se může taková Marcelka docela hodit.

Jenže Marcelky nemají stejné platy, jako jejich kolegové muži.

Je to tím, co firmě přinášejí. Zatímco muž běhá od stroje ke stroji, seřizuje ho, mastí si ruce při nasazování retězu, bolí ho nohy z toho běhání a trénuje si svaly tím, že asistuje při zavádění nových výrobků ve výrobě, žena buď stojí u linky a montuje, montuje, montuje. Tenhle drátek sem, tenhle šroubek tam. Tím zřejmě přináší méně, než mužský protějšek. Nedovedu si vysvětlit rozdíl mezi platem ženy a muže, který se často uvádí i ve statistikách.

 

Ne, tak všude to takhle nefunguje. Pracuji ve firmě, kde si troufám tvrdit, že diskriminace z důvodu pohlaví (viditelná na výplatě) neexistuje. Alespoň v managementu, kde jsem. Jak je to ve výrobě, to nevím, protože jsem neměla možnost mluvit s muži na lince, kterých je tam tak málo, že je nevídám.

 

Jsem teď ve fázi, kdy bych si chtěla najít novou práci. Je na čase opustit místo, které bude na věky spojené s Terry a nedej bože s Tomem. Bohužel to tak je. Ačkoli se mi dostalo toho nejlepšího, nejvlídnějšího a nejneočekávatelnějšího přijetí a mnozí se sžili s Terezou rychle tak, že Tom neexistuje, on existuje. V jejich hlavách i v jejich vzpomínkách a tak si říkám, proč ne? Proč se nepodívat jinam?

 

S ředitelem už jsem se dohodla. Respektive kdybych se nedohodla, stejně mu došla trpělivost a já mít firmu, také chci, aby to v ní fungovalo, aby lidé, které zaměstnávám něco vykonávali. Já nic v tuto chvíli ještě nevykonávám, protože v září se bude v Motole řešit taková drobná operace, tzv. Otisova. To je operace rozšíření močových cest. U žen totiž není nic neobvyklého, že se jim tyto cesty zúží a tak jsem se zařadila mezi ně. Tři dny hospitalizace, čtrnáct dní rekonvalescence doma a potom už žádná omezení. Prý i bazén si už budu moct v klidu dopřát. Hmm. To bych ráda, i když moje kolegyňka říká, že do rybníků ani bazénů nechodí. Z hygienických důvodů, protože má strach o svůj spodek. Tomu rozumím.

 

Já už si užila pobyt na pláži v Německu a musím říct, že to byl kouzelný zážitek oproti tomu loňskému, kdy jsem se neustále strachovala, zda-li v mých kraťáskách nebude nechtěně vymodelována boule. Teď už jsem kraťásky odhodila a vzala si normální plavky. Tyrkysové s bílýma puntíkama koupené v akci v Takku. 🙂 Do vody jsem i tak chodila po stehna a tolik jsem toužila tam skočit celá.

 

„Hele, tamhle ten úchyl ti pořád kouká na zadek!“, upozorňoval mě Tom, který se k naší výpravě za koupáním s dětmi a „exšvagrem“ prostě musel vetřít.

 

Ležela jsem na dece na boku a schválně jsem Tomovi ukazovala hlazením svého pasu, jak se mi na mně líbí ty ženské křivky 🙂 A ten úchyl za mnou pořád čuměl 🙂

 

Ne, to nemusel být a pravděpodobně ani nebyl úchyl. Takhle ho označil jen Tom. Byl to muž. To stačí 🙂 A nebyl jediný, ale já je nevnímala, natož abych někoho provokovala. Vnímal je jen Tomův ostříží zrak.

 

 

Otisova uretrotomie byla provedena v jedné americké studii na 200 ženách. 68 % dalo souhlas, aby byly po dalších 33 let sledovány. U 9 % případů bylo nutné zákrok provést v této době znovu, u 2 % případů se objevily komplikace, které nebyly závažné.

 

Fessenden Nott Otis byl takový zvídavý americký urolog a svou uretrotomii vymyslel v r. 1878.

 

Víc bych to tu nerozbírala, ale přišlo mi zajímavé o tom napsat, protože ještě před pár týdny jsem neměla ani tušení, že nějaký Otis existuje. A taky slovo epicystostomie. Navíc jsem se dnes vznášela v bílomodrých letních šatech právě na kontrolu na urologii u nás a myslím, že ještě dlouho se vznášet budu 🙂 Protože léto a ženství, to je nesmírně zajímavá kombinace 🙂

 

Sestřička mě na naší městské urologii nemohla zadat do počítače. Snažila se o to, protože jsem jí přinesla novou průkazku zdravotní pojišťovny s novým jménem a rodným číslem. Jméno bylo v pohodě, ale rodné číslo nešlo změnit. Tak se tak dívám do monitoru a říkám: Zkuste změnit nejprve pohlaví, máte tam M.

Pak se rodné číslo samo změnilo na číslo obsahující číslici 5 (tedy identifikujcí ženu) a bylo to.

 

Vtipné bylo, když jsem volala operátorovi do T-mobile s dotazem, zda musím hlásit, když jsem změnila jméno a rodné číslo. Nedělala bych to, ale chtěla jsem si změnit tarif a jít k úplně jiné společnosti a líbilo by se mi mít tam nahlášenou už Terezu.

V hlasovém automatu především neexistuje volba pro nahlášení změn osobních údajů a přepojit na operátora lze pouze po výběru z hlavního menu, tak jsem vybrala „vyúčtování“ a ptám se operátorky, zda to musím hlásit.

„Ano, samozřejmě že musíte. To jsou velice důležité údaje.“

Joo dobře, to vím taky.

„Tak já to tedy hlásím. Chcete naskenovaný občanský průkaz?“

„Budete muset bohužel na prodejnu, přeci nebudete takový dokument posílat e-mailem?“

Běžně tento dokument posílám e-mailem a šetří mi to čas.

„Já na prodejnu ale nechci, nemám na to čas. Chci vám to nahlásit takto, jako jsem to udělala i jinde.“

„Je mi to moc líto, ale budete muset na prodejnu. A co že to máte za změny?“

„No jméno, příjmení a rodné číslo.“

„Co? Rodné číslo? Vy máte změněné rodné číslo? To přeci nejde.“

Tak já tu ještě budu operátorce vysvětlovat, že to jde? Nehledě na to, že se občas měnila rodná čísla i lidem narozeným před rokem tak nějak kolem 1950 a dále těm, kterým byla vystavena duplicitně, na což se přišlo později.

 

Na žádnou prodejnu nejdu.

Já to nahlásila a hovor byl monitorovaný, kdyby něco.

 

 

Chtěla bych moc poděkovat všem, co jste mi poslali v mailu kondolenci kvůli mojí mamince. To, co jste mi psali mě dojímalo a rozplakávalo. Ona pro spoustu z vás existovala jen tady na blogu a přesto jsem měla pocit, jakobyste jí důvěrně znali. Chybí mi tu.

 

 

Otis nebyl ale jedinou novou informací, kterou jsem se v těchto týdnech dozvěděla. Člověk se pořád učí.

 

Tohle jsou vyloženě mé vlastní úvahy.

 

Tom mě neustále přiváděl na myšlenku, jak testosteron ovlivňuje mužské chování během dne. Jak je muž schopný ovládat své pudy, jak vysokou má tuto schopnost například narozdíl od zvířat nebo od jiných mužů. Myslela jsem si opravdu velmi dlouho, že testosteron má na svědomí, že muž myslí jen na jedno a totéž – na sex, na své uspokojení, na ženu jako sexuální objekt a je jen otázkou ovládání tohoto pudu, zda se to ta žena dozví nebo ne. On je rozdíl, když muž před ženou řekne: Máš krásné vlasy. Nebo: Vykouříš mi ho?

 

Bohužel (nebo možná i bohudík za takovou zkušenost) už jsem zažila obojí.

 

Přemýšlela jsem, proč žena nikdy neřekne: „Vylížeš mi jí?“ 🙂

(Rozhodně ne tak často a není to tak běžné, jako u muže.) Kde je ten rozdíl? Musí to být přeci testosteron a jsem přesvědčená i dál, že je.

 

Ale…

 

Když jsem se snažila Tomovi zdůvodnit, proč je jeho chování v některých chvílí tak mužské, samčí a zvířecí, že není schopen tento pud ovládat, vzpomněla jsem si na větu, kterou jednou řekla má kamarádka Léňa své malé dceři: „Kdyby ses někdy ztratila, pamatuj si, že nikdy nesmíš oslovit muže. Vždycky jen ženu!“

 

Je to proto, že zatímco ženy jsou spíše opatrovnice a dítě u ní může najít záchranu, muž může velmi často této situace zneužít. Přišlo mi to jako chytré řešení a přemýšlela jsem, proč posíláme naše ztracené děti k ženám, zatímco k mužům nikoliv.

 

Proč jsou všichni ti pedofilové, nekrofilové, gerontofilové a spousta dalších -filů vždycky jen muži? Co se to v nich děje jiného?

 

Bytostně opravdu nenávidím, když někdo ubližuje dítěti jakýmkoliv způsobem a tak jsem zjišťovala, existují-li také například pedofilní ženy. Máme-li se bát.

 

Na wikipedii se o pedofilii dočteme spoustu informací, že není pedofil jako pedofil.

 

V rozhovoru pro časopis „Psychologie dnes“ z r. 2002 vylíčila Hana Fifková případ z její terapeutické praxe, kdy k ní byl poslán 14letý mladík, u kterého byla diagnostikována homosexuální pedofilie. Nyní má tuto svou parafilii údajně zcela pod kontrolou, dokonce vede i dětské oddíly. V tomto rozhovoru mj. řekla: „pedofilně orientovanému člověku by se v práci s dětmi bránit nemělo, tím spíše, je-li se svou sexualitou vyrovnán.“

 

Prof. Weiss uvádí, že typickým příkladem pedofilů byl Hans Christian Andersen nebo Jaroslav Foglar.

 

Uvádí se, že pedofilií žen se téměř žádné výzkumy nezabývají, mimo jiné i proto, že neorgasmické genitální erotické projevy jsou u žen méně zřetelné a příznačné. Citové a vztahové projevy vůči nejen vlastním, ale i cizím dětem jsou od žen očekávány a jsou mnohem snáze považovány za přirozené a normální i v případech, kdy by obdobný kontakt nebo vztah ze strany muže byl již považován za podezřelý nebo nepatřičný. Mezinárodní klasifikace nemocí se s tímto faktem vypořádává opatrnou formulací: Pedofilie je zřídka zjištěna u žen.

 

Až do této chvíle jsem si myslela, že pedofilní ženy opravdu neexistují, ale tuto mou představu zbořila zpráva prof. Weisse a Zimanové z r. 2008, zabývající se terapií sexuálních deviantů v psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích, že v České republice je dosud zaregistrovaný jeden případ pedofilní ženy, jakési L.B., která sexuálně zneužívala své dvě malé dcery, osahávala je a další detaily tu popisovat nebudu, lze se je dočíst v této zprávě.

 

Paní L.B. úplně změnila můj pohled na muže, který nedokáže zvládat svou testosteronovou bouři (jak já říkám). Ve zprávě se uvádí, že výskyt ženské pedofilie je ojedinělý a zatímco americké studie dokládají až 7% zastoupení žen, v ČR je to jen 1 %. V americké studii byla dále zveřejněna hrůzná čísla z výsledku anonymního průzkumu necelých dvou tisíc vysokoškolských studentů, kde možnost chtít mít pohlavní styk s dítětem do 13 let přiznalo 20 % z nich. To by znamenalo, že každý pátý muž touží po sexu s dítětem.

 

Opravdu je moudré posílat děti, pokud se ztratí, k ženám.

 

V naši české studii s názvem Homosexuální pedofilie u žen o paní L.B. jsem doufala, že najdu odpověď na svou otázku, proč jsou tak často pedofilní muži, nikoli ženy. A také co vedlo paní L.B. k tomu, aby své děti sexuálně zneužívala. Neměla partnera (aby to dělala pro něj) a sama přiznala, že jí vzrušuje představa, že se dvě takto malé děti milují, že pak nemohla na nic jiného myslet a pokud se měla milovat s dospělým mužem, vzrušit ji dokázalo jen to, když se na ní jedna z holčiček dívala.

 

L.B., jakožto žena, nemá tak vysoké hladiny testosteronu, které mají muži a kterým způsobují nechtěné i chtěné erekce, vzrušení za jakýchkoliv okolností, situací, bez ohledu na denní dobu nebo rozpoložení.

 

Pokud jde o pedofilii u žen, jde vždy o ženy sociálně slabé, zanedbané, s velmi malou inteligencí či dokonce postižením, které se ve vztahu s dítětem cítí dobře, naplňuje je a mnohdy jim způsobuje dobré pocity jen to, že mají nad ním moc. Nejde primárně o sexuální uspokojení, ale o naplnění své touhy po uznání, po moci, po fungujícím vztahu, který nikdy neměly a ani mít nemohou. Tyto ženy byly v dětství samy zneužívány (mužem).

 

Na českém internetu se tedy dočteme pouze o jedné ženě s diagnózou pedofilie.

 

Na britském internetu ale otázku, zda existují pedofilní ženy, řeší také a rozhodně to není jen otázka jedné jediné jako u nás. V diskusi u anglického článku o tomto tématu si deník vybral několik příspěvků do diskuse jako důkaz, že ženská pedofilie existuje. Někteří čtenáři popisovali, jak byli jako malí zneužívaní právě ženami, především vlastní matkou, což je jedno z nejhůře prokazatelných pedofilních chování.

 

Léčba takových deviantů spočívá v podávání androcuru, který tlumí sexuální apetit mužů. Ale jak se léčí ženy? Tam není třeba tlumit vliv testosteronu.

 

 

Chtěla jsem uvést úvahu o tom, co kdyby byl transsexuální pacient pedofilní a tím by se vlastně stal prvním ženským pedofilem i po přeměně a nikdo by to nepoznal? To mi přišlo skandální. Ale jak je vidět, pedofilie není jen výsadou mužů, i když ve valné většině ano.

 

Myslela jsem si, jak napíšu článek o tom, že pedofilové jsou jen muži, zatímco ženy nikoli. Že muži mohou být zkrátka takoví a někteří z nich své „testosteronové záchvaty“ nedokáží hlídat, zatímco my ženy jsme milující, klidné, ale mnohdy i vášnivé bytosti, které mají vše pod kontrolou.

 

Není to tak. Jsou ženy nymfomanky, jsou ženy, které mohou mít sex pětkrát denně a ještě u toho přiznávají, že je to tím, že mají zvýšenou hladinu testosteronu, zatímco na jejich vzhledu byste to poznali marně, protože jde o krásnou roztomilou blonďatou „princeznu ze mlejna“ (to byl jen příklad, který znám ale osobně).

 

Přiznávám to nerada, ale na testoteron nemohu svést všechno 🙂

 

 

Já vím. Příšerné téma. Ale tento článek vznikl zcela spontánně proto, že jsem to chtěla někomu říct.