Kdybych dnes neslyšela větu: „Zítra můžete domů,“ tak by tu moje ponorková nemoc nejspíš nabrala parádních rozměrů.

Žádné teploty, žádné otoky, teď už také žádné trubičky čouhající ze mě (cévku nepočítám, tu si beru domů a jsem ráda), dnes mi stopnou antibiotika a zítra můžu domů! Jupí. Nerada bych to zakřikla, ale cítím se skvěle.

 

Zítřek je jediný den, kdy nemám odvoz a vyšlo to zrovna na něj, takže jsem se tady domluvila na propuštění v pátek dopoledne. To má ségra celý den volno a všechno se zvládne v klidu než ve čtvrtek po práci, kdy by mě stejně vyzvedla až kolem 19 hodiny.

 

Pan doktor přemýšlel, jestli nevytáhneme cévku, že bych šla jako domů bez ní, ale to jsem se zděsila a když se zeptal, jak dobře tam šla zavádět a já popsala mé trable, tak uznal, že jistota zahojení je ještě týden doma s cévkou a pak přijedu na kontrolu. Obvykle je po 14 dnech, ale týden už se mi to hojí tady. Jsem tu šestnáctý den. Na ponorku mám nárok 🙂 Ale dnes to ze mě všechno spadlo, nálada se mi zvedla a mám radost! Obrovskou!

 

 

Niki dnes vytáhli šestý den cévku. Krásně čůrá, takže jde zítra domů. Byla tu celkem sedm dní. Takže o jeden den podprůměr. To byl typický bezproblémový průběh, jaký bývá často.

 

Včera večer, když jsme tu byly samy a třetí kolegyně ležící mezi námi se vzdálila (ona se vzdaluje dost často nevíme kam a opravdu, milé sestřičky, nevíme, kde je, když jí hledáte), tak mi Niki říká: „Já se té uprostřed normálně bojím! Ona chodí kolem mě jako duch!“

Tak to povrzuji. A poměrně dost často.

A začala si mi stěžovat, že jí vůbec nerozumí, protože když mluví, tak kuňká. Že jí před snídaní říkala, že je snídaně, ale žádná reakce. Kdyby to kuňk aspoň. Jen leží v posteli a čeká, až jí to řekne sestra, takže stejně musí vstát a jít do jídelny na snídani.

Já tohle zkoušela včera s obědem: „Oběd. Měla byste jít do jídelny.“

Nic.

 

Za chvíli tam stejně musela.

 

Když zapínám televizi, snažím se domluvit na tom, co tam mám pustit. To ale nejde. Pak se zvedne a jde do koupelny. Jenže problém je v tom, že je v ní Niki. Žádné zaťukání nebo požádání, jestli může dovnitř. Prostě já teď potřebuju, tak jde všechno stranou.

 

A pak mi Niki řekla, jak už se těší, až půjde domů, že už tady s ní nemůže být. Že v jiných pokojích si se všemi povídala, ale tohle je případ.

 

Takže z ní má úplně stejný pocit, jako já a nejsem sama, na koho působí jako kdyby umírala. Rozhodně to češka je, protože pokud už zakuňká, tak česky.

 

Shodly jsme se s Niki, že tohle je přesně to, jak to nemá vypadat. Pokud se stydím za svůj hlas, tak radši nemluvím (ona to asi ví), ale proboha ať nekuňkám! Kdo to má poslouchat! To je horší než mluvit mužským hlasem (nebo ne?). Ona si nestojí za svým ženstvím, neužívá si ho. Přesně ten typ, který si myslí, že projde Motolem a je z ní žena, aniž by hnula prstem.

 

Je třeba na sobě pracovat, slečno.

 

Aspoň že ty vousy nevidím. Když já se na ní opravdu nerada dívám. Děsí mě.

Jestli je mi jí líto?

Líto člověka, který sám sebe zanedbává? Který neodpovídá na základní společenské otázky? Který nepřemýšlí a vtrhne do koupelny, která je obsazená?

 

Ne, tohle není o litování. Máme toho hodně ve svých rukách a třetí kolegyně je důkaz, jak to může dopadnout, pokud pro to nic neděláme.

 

Ale naštěstí zrovna tuhle slečnu můžu pustit z hlavy, protože jí za dva dny už (doufám že nikdy) neuvidím.

Zato Niki klidně uvidím ráda, i když jak jsme se shodly, těmito dny končí vše, co bylo a začíná život nový. Tak to bude opravdu nejlepší.

 

 

A jakmile třetí kolegyně zmizí, hned si povídáme a radujeme z toho, co nás ještě čeká. Niki mi říkala, jak si hned půjde koupit plavky a všechny ty věci, které dřív nemohla, ale teď už může! Teď už můžeme konečně žít svobodně, aniž by člověk musel pořád něco hlídat.

 

 

Trošku se bojím, až mě tu Niki zítra opustí a já to budu muset vydržet do následujícího rána, kdy pojedu domů taky. Snad nám sem dají někoho třetího. A ten bude chudák, protože až já odjedu, tak si tu moc nepopovídá.

 

 

Před těmito dvěma slečnami mi sem dali blonďatou slečnu z Kladna, která hned jak vešla, už se představovala a člověk prohodil alespoň pár vět. Je to ležení pak tady příjemnější. Tohle mi přijde naprosto normální a milé. I já, když vejdu, tak pozdravím a pokud to jde, tak se představím. „Dobrý den, já jsem Tereza.“

Ovšem chápu, že představování se pro třetí slečnu je velkým oříškem vzhledem k tomu jejímu neobvyklému jménu. Tak ale já jsem taky Terry na papíře, ale říkám Tereza, tak co? Vždycky to jde nějak udělat.

 

No prostě mě někteří lidé stále překvapují.

 

Kde je ta radost ze života? Z nového života?

 

„Ty, Terezo, ty si asi myslíš, že se všichni budou radovat z toho, co ty. Ale tak to není. Měla by sis uvědomit, že pro někoho může být operace v Motole nejtraumatizujícím zážitkem života a teď budou muset žít se svými zmrzačenými těly.“

Joo, už slyším zase některé podobné hlasy.

Ne. Nesouhlasím. Každý, kdo došel sem, nemá důvod se neradovat. Přináší to tolik dobrého a nového (vytouženého nového), že podstata celé přeměny člověka není jiná, než se právě dostat sem do téhle konečné fáze. To je to, oč mi šlo, po čem jsem toužila a je to celé hotové. Ta třešíňka na dortu. To, po čem toužili lidé uvěznění v těle před desítky let a taková operace uskutečnit nešla… to, po čem toužila Lili Elbe, která jako jedna z prvních v 30. letech zoufale chtěla tuhle operaci, ale byla bohužel první a tak bez zkušeností lékařů po druhé operaci při transplantaci vaječníků (která se nedělá) zemřela na nepřijetí orgánů.

Jdeme do toho i se všemi těmi riziky, protože nemáme jinou možnost. Protože chceme jen napravit to, co bylo poroucháno. A v tom nevidím nic špatného. Obdivuji tu obrovskou nezkrotnou touhu některých z nás, kteří si tvrdě jdou za svým cílem a neposlouchají hlasy kolem sebe. Je to váš život. Žijte si ho tak, jak cítíte, že ho máte žít.

Někdo prostě chce mít ženské tělo bez penisu. A to je zcela vpořádku stejně, jako že se někdo cítí na život jako žena s penisem. Když mu to tak vyhovuje. Nemůžeme mu brát jeho pocity, jeho touhy a přesvědčení, že tak je to správně.

 

Každý si volíme to své „nejlepší řešení“ a není možné kritizovat řešení toho druhého jen proto, že je jiné.

 

V tomhle blogu popisuji mé nejlepší řešení.

A jsem z něj nadšená!

Každým dnem je pohled na prostor mezi mé nohy hezčí, navíc naprosto unikátní, neokoukaný a nemůžu pořád uvěřit, že tohle jsem já. Já mám ženský klín!

Ještě nikdy jsem neměla větší klid v duši.

 

Teď už je řada na vás další…

Nenechte se nikdy nikým ani ničím odradit. Všechno závisí na vás, na vašem přístupu k přeměně a lidem, které při ní potkáte. A také na vašem pohledu a očekávání.

 

Vše, co jsem já chtěla, teď mám.

Unavená, nevyspalá, rozpíchaná tady v Motole, ale šťastná.

 

Ano, přeskočila jsem pátek (Den 11). Za prvé mi dali kanylu tak nešikovně, že se mi píše špatně levou rukou, což je pro mě katastrofa nesdělovat klávesnici informace rychlostí myšlenek, za druhé jsme tu včera s Martinou povídaly až dlouho do noci a nějak ten den utekl, aniž jsem stihla vytáhnout notebook (za což bych se měla stydět – to jsem tedy reportérka! 🙂 a za třetí se vlastně nic nedělo 🙂 Takže rovnou Den 12.

 

Asi bych měla vysvětlit, proč se tady pořád rozvaluju v posteli (už 12. den), zatímco slečny běžně opouští Motol 8. den. Ne, fakt neumírám, ani se mi nestalo nic vážného. Musím tu ležet a čekat, až splaskne otok levého labia, ve kterém hnisala sraženina. Předevčírem vše vyčištěno, nasazena antibiotika (bohužel do žíly), dvakrát denně vyskočí horečka na 38, to je mi hned jak kdybych měla těch 300 kg, kterou mi srazí a je mi fajn. Nikam nespěchám protože…

 

…včera po půlnoci mi sestřička dávala antibiotika, tak jsem jen koukla na ztišený mobil a tam asi deset hovorů + úplně hrůzostrašná sms od Toma, že je mu strašně zle, má horečku 40, nemůže se pohnout, třese se a neví, co má dělat. Tom byl v tu chvíli sám na zakotvené lodi ve Francii a nemohl najít léky na bolest. (To byla fakt blbá situace, navíc jestli má horečku ke 40, tak za chvíli už ani nezavolá doktora). Věděla jsem, že musíme srazit horečku za každou cenu, takže jsem si k němu přes smsky „sedla“ a chvíli jsme si volali, chvíli psali, namáčel si zábaly, měl puštěný větrák, ale horečka pořád 39.5. Navíc se mu udělaly obrovské uzliny v tříslech, které bolely.

To nebyla moc povedená noc.

Nakonec někde ve svých věcech vyhrabal paralen a dva spolkl. Měl povinnost posílat mi pravidelně svoji teplotu. Ta půl hodiny nic, až pak se dostala na 37.5 a já už po dvou hodinách bdění usnula.

Tom umí německy, ale zrovna včera přejeli hranici do Francie, takže už viděl, jak se německy dorozumívá ve Francii a měl přikázáno, že pokud teplota vystoupá nad 40.5, musí volat 112, ať je kde je.

 

Ráno sms, že je mu pořád zle a horečka zase na 38.5, ale že musí vyložit náklad. Kdybych tam byla, už jsem mu zavolala záchranku. Do toho vedro, venku 35 stupňů. Začínala jsem mít strašný strach. Tom nebyl 30 let vážně nemocný, měl úplně úžasnou imunitu a všechna možná očkování, protože se kdysi před lety pohyboval v Asii. Navíc před odjezdem mu doktor dělal krevní obraz a ten byl perfektní.

 

Poslední telefonát byl o tom, jak zakotví zpátky v Německu a hned jde pěšky (!) do nemocnice. Měla to být půl hodina pěší chůzí. No to nedá!

Za chvíli sms: „Tak mi kapitán zavolal záchranku a už jsem v nemocnici, čekám na sono.“

Spadl mi kámen ze srdce, že už je konečně u těch doktorů!

 

Pak už následovaly další sms, kam ho vezou, co s ním dělají, žádný úpal to nebyl. Trombóza žil dolních končetin s infekcí krve.

Naštěstí je dobře pojištěný, takže nebude platit ani korunu. Hospitalizace bude minimálně na týden, dostává antibiotika a hned druhý den už mu volali ze zdravotní pojišťovny, že zajišťují jeho transport do Čech. Ale německá doktorka to kvůli stavu ještě nepovolila.

 

On si myslel, že se mu udělá líp, sbalí se, pojede domů (autem), tam se z toho vyspí a přijede za mnou, protože jsem ho tu moc chtěla, tak to mělo být takové překvápko.

 

Nakonec to ale může dopadnout tak, že první nemocnicí po plzeňské dálnici je v Praze Motol, takže mi ho přivezou sem a já přijdu navštívit jeho 😀

 

 

Mé propuštění je zatím bez datumu, protože se pořád čeká na ten otok. On dost bolí, jak je kůže napnutá, jinak mě nebolí už vůbec nic (kromě kanyly, jenže už jí není kam jinam píchnout).

Souvislost mezi horečkou Toma a horečkou mojí poprvé v téměř stejný den jsem raději vyloučila… ale stejně si teď zjišťuji, o jakou bakterii jde. Takhle tu budu nejdéle hospitalizovanou MtF! To jsem tedy příklad.

 

 

Před hodinou odešla domů Martina, takže mám pokoj sama pro sebe, pustila jsem si Óčko a čekám, až mi z JIPu vrátí babičku, co šla před dvěma dny na operaci a kdo bude třetí nevím. Dnes žádný příjem prý nejspíš nebude.

 

Tak, jako s Martinou jsem se tak dlouho nezasmála! To byly záchvaty smíchu! 🙂 Dnes jí po zánětu ledvin (léčených antibiotiky do žíly) kleslo CRP na hodnotu 50 a tak mohla jít konečně domů. Včera tu kvůli tomu plakala, že tu ještě musí být, ale pak už byla zase veselá. Chodila za ní maminka, co tu pracuje v ředitelství a utěšovala ji. Takové sluníčko. Moc ráda jsem jí vždycky viděla a poslouchala.

 

Nejlepší rozhovor byl dnes dopoledne, kdy začala řešit zase to Terry 🙂 Ale v dobrém. Měla z toho chudák dokonale zamotanou hlavu a já ještě víc, protože čím víc vyprávím svoji historii (z ženského pohledu („bolel porod?“, „když teď nemůžeš čůrat, jak to máš s menstruací?“, „vyzvedává si bejvalej Kačenku?“…) atd. atd.

Opravdu nechci nikomu lhát a už vůbec ne takhle úžasným lidem. Takže jsem se do toho jen zamotávala a bylo mi líto, že nemůžu mluvit otevřeně.

 

Po hodině rozhovoru celá nadšená ze mě dostala, proč jsem Terry. Myslela si, že si z ní dělám legraci. 🙂 To byly tak hezké reakce! „Tys nemohla být chlap! Podívej se na ty ruce a nohy!“ 🙂 „No to neni možný.“

 

Následovalo asi milión otázek.

 

Hůř než tady už vypadat nemůžu. Jsem opravdu ošklivá, nenamalovaná, rozcuchaná… no prostě klasika po 12 dnech v nemocnici. A pro Martinu jsem Tereza…

 

Byla jsem dojatá.

Vyměnily jsme si čísla a v červenci přijedu na pokecík 🙂 Tedy jestli bude mít čas. Na tuhle slečnu tady nezapomenu.

Je moc krásné pozorovat reakce některých žen, které s námi přijdou do styku úplně poprvé v životě. Leží tu, aniž by tušily, že tu s nimi leží slečny po konverzi 🙂

 

Teď mám takovou trošku schízu – byla jsem ráda, že už jde domů, protože si to moc přála a současně jsem smutná, že si tu nemám s kým povídat. Takže jako za stara – já a můj blog 🙂 A tím končí naše super sestava holek ze sedmičky. Jsem zvědavá, kdo přijde nový.

 

Včera mi doktorka povídá: „Terezko, mě tak mrzí, že vás tu pořád tak trápíme.“

To já trápím vás.

 

 

Vyřešila jsem záhadu jménem jmenovky! 🙂

(Zeptala jsem se sestry :).

 

Bílé jsou pro chodící, červené pro nechodící a zelené… jsem zapomněla 🙂 Ty jsem tu ale neviděla.

 

Tak to není podle pohlaví.

 

Až někdo uvidíte nějakého zeleného, dejte vědět, jak vypadal! 🙂

 

 

 

 

 

Hned po ránu jsem si tu pohovořila anglicky. Přiběhla za mnou spolubydlící, že Miloš (sanitář) hledá někoho, kdo umí anglicky. Nemohla jsem ho v tom chudáka nechat, tak jsem se dobelhala do vedlejšího pokoje, kde už se na mě culila starší paní z Kalifornie. Bylo jí nutné vysvětlit, že po operaci půjde na JIP a tam že musí mít sbalenu jednu tašku se základními věcmi. Good luck, babi 🙂

 

Před chvílí jsem si dala sprchu – musela jsem už vzít i vlasy, protože se na to nešlo dívat. Přesně jak jsem čekala 🙂 Taková sprcha celého těla, to je jedna z největších slastí 🙂 Nově povléknutá postel, nově vykoupaná a taky jsem dostala nového andílka na sebe – ale ne obyčejného bílého – s kytičkama!!! 🙂

 

 

Ještě jsem nepřišla na to, kdy je nejvhodnější dilatovat (z hlediska ruchu tady). Neustále totiž za námi někdo chodí (doktorky, sanitáři, sestry). Nejlepší je to tedy po ránu mezi 5:30 – 6:30, protože mezi 7:15 – 7:45 je snídaně, tak stihnout to do té doby, ale zase před snídaní chodí doktorka, tak radši dřív, to je ještě všude klid. Nebo po snídani a až nás obejdou sestry. Do oběda je relativně klid. Zbývající časy už ani plánovat nebudu a volím je náhodně tak, abych prostě dilatovala 4x denně. Doma už tomu dám trošku řád.

 

Takhle vypadá dilatační místnost:

 

 

 

Napadlo mě, že kdybych přišla na příjem a měla třeba jen sebemenší kašel, tak s ním po operaci budu prostě absolutně nepoužitelná, protože až teď osmý den jsem se konečně mohla opravdu zasmát i zakašlat, aniž bych nedostala „kopanec“ do podbřišku.

 

 

Ach jo, ta milá paní Blanka právě odešla. Normálně je mi po ní smutno. Řekla mi tolik hezkých věcí teď do očí. Nejen takových těch ukončovacích frází, až jsem se divila, jak jsme se tu navzájem oblíbily. Druhá spolubydlící je trošku zmatená babička, která má dva telefony, z nichž v jednu chvíli zvoní zásadně oba a organizuje skrze ně život (jak jsem pochopila) nejméně pěti lidem své rodiny. (Vem tohleto, támhleto, to maso z lednice si upeč, ale tamto nahoře mi tam nech, né tenhle gel na ruce nechci, vem tamten, tyhle časopisy ne, ale tamty ano). A oni běhají a nosí a vidím na nich, jak jsou vyplašení, že mají babičku v nemocnici. Ale jinak jí nic není. Jen má kašel. Což tu řeší všechny doktorky, ale paní chce jen jitrocelový sirup… 🙂

 

Naštěstí je na opačné straně pokoje, tak tu jsem sama samotinká na té mojí straně.

 

Vrchní sestra Katka (nepřehlédnutelná krátkovlasá brýlatá Slovenka) mi vypsala konečně potvrzení o trvání pracovní neschopnosti pro zaměstnavatele. Personalistka mi totiž kladla na srdce tak do 5.6., aby ho měli. Lámala jsem si celou dobu, jak to mám udělat, když ležím na lůžku? Jak mám asi dostat k zaměstnavateli neschopenku a tohle potvrzení? Tak jsem si koupila obálku, dala na ní známku a teď to tak hezky vyšlo, že jsem do ní vše vložila a dala paní Blance, aby mi to v hale u východu poslala, protože je tam schránka. Doufám, že to dorazí. Posílám to jen obyčejně, ale co mám dělat?

 

 

No jo, tak nic zajímavého se neděje, takže musím popisovat ostatní pacienty 🙂

Na trojlůžkovém pokoji už jsme čtyři!

Přišla mladá maminka a je totiž těhotná. Takže jestli změny nálad, tak teď dvojnásobné. Slečna se posadila na postel a začala vyřizovat pracovní telefonáty, připojila notebook – zkrátka jako já, když jsem přišla a myslela si, jak to půjde pracovat z nemocnice. Ani náhodou. Jsem ráda, že můžu odpočívat nebo napsat pár slov a smsek. Ale stejně je to frajerka, protože má zánět ledvin a její story znělo vážně drsně. Každý máme nějaký příběh…

 

Takže dnes jen vyloženě lenoším, pospávám, teď jsem nacpaná po obědě. Vyjdu z jídelny a sanitář Miloš, který tam odebírá tácy od pacientů mi říká: „Teď by to chtělo kafíčko, co? Já tam nějaké mám, tak uvidíme :)“.

Tyyjo takový komfort. Zrovna já 🙂

 

 

Tady je to samé překvapení.

Nová slečna vedle mě není těhotná. Byl to chybný údaj v jejích papírech (gravidita: ano), ale mamince to vyprávěla jakože je to pravda a já jí na to skočila 🙂 Jinak je moc fajn, už není tak negativní. Jen jsem měla problém s vyprávěním, proč tu vlastně jsem. Je hodně komunikativní, takže jí to zajímá. Řekla jsem, že mi rekonstruovali močovou trubici, že nešlo čůrat, apod. Nechtěla jsem vyloženě lhát, ale pravdu jí samozřejmě neřeknu. Naštěstí jí zazvonil telefon a téma bylo přerušeno.

 

Ale dozvěděla jsem se na zítřek dramatickou zápletku, o kterou jsem tedy vůbec nestála.

 

Přišla doktorka Joanna a řekla mi, že teď ještě domů nepojedu s cévkou na 14 dní, ale že jí zítra zkusí opět vytáhnout a já se rozčůrat. Pokus číslo dvě. Pomooooc! Bojim bojim. Zase boj s mým mozkem, kdo víc vydrží. Nepříjemné zavádění cévky je mi ukradené, ale čůrat s plným močákem a kapka nikde… Vážně je to dobrý nápad?

 

To je snad poprvé, co tu mám strach. Byla jsem připravená na standardní postup, že mě pustí na 14 dní s cévkou, ale tady mi prostě tak nějak pořád věří 🙂 Joo, to je fajn. Tenhle postup mi ještě nikdo nikdy nevyprávěl. Proč zrovna já?

 

No nějak to dopadne. Scénáře už znám, teď jde o to, který z těch tří vyjde.

 

1) cévka se vytáhne, já se rozčůrám a jdu domů

2) cévka se vytáhne, já si užiju se svým močákem, vrátí mi cévku a jedu na 14 dní domů s cévkou

3) cévka se vytáhne, já si užiju se svým močákem, cévku mi nevrátí, protože to nepůjde a užiju si potřetí na sále

 

🙂

 

Mám ráda překvapení.

 

 

Měla bych myslet pozitivně. Prostě se to povede a hotovo. Takhle se akorát strachy nevyspím a co, tak ta muka ještě jednou přežiju. Zase představa, že jedu domů bez cévky celá svobodná a skotačící (to teď asi ještě dlouho ne, ale alespoň obrazně a v mysli 🙂 je taky hezká. Motivaci bych tedy měla.

 

 

Dnes mám ale asi krizi. Mám zvýšenou teplotu, hrozně mě bolí hlava a nechce se mi ani ležet (protože z toho ležení už mě bolí za krkem) ani chodit (protože dlouhé chození mě vyčerpává a chci si pak lehnout). Dostala jsem na bolest hlavy a teplotu pilulku, takže za chvilku pookřeju. Takové drobnosti proti celé té operaci a člověka to tak rozhodí! Vůle chodit a vyběhnout do světa je v tuhle chvíli větší než mé možnosti, ale já se nevzdávám! Já tenhle pokoj taky jednou opustím a už na to všechno budu jen vzpomínat.

 

Za Martinou (nová slečna vedle mě) přišel přítel s květinou. Myslím, že něco takového by mi teď asi dokázalo zvednout náladu taky. Takové jediné pořádné objetí a důkaz, že i ošklivá, zmuchlaná, rozcuchaná, nevonící, ohnutá a bez energie mě někdo obejmout chce je asi ten největší lék nade všechny.

 

 

Tak teď jsem samu sebe pobavila, čímž se mi zvedla nálada. Akorát to odnesl operátor v call centru O2.

Jako na potvoru mi zrovna došel FUP limit, který jsem měla na Motol 1 GB. Chtěla jsem si aktivovat další 1 GB, ale v mobilu mi to neustále psalo „navýšit limit se nepodařilo, zkuste to znovu“. Tak to zkouším znovu a píše to totéž znovu, což mě tak vytočilo (navíc jak jsem nebyla zrovna v náladě), že volám na linku O2.

„Volané číslo neexistuje.“

Jak neexistuje? Vždyť *11 je normální linka O2.

Tak hned volám ségře, že mi O2 nechce navýšit datový limit a prosím jí, ať mi najde číslo na O2 linku, ale že *11 to prostě není.

Za chvilku mi volá, ať zavolám na 800020202. To je taky linka O2.

„Dobrý den, tady Nováků, já se tady pořád dokola snažím navýšit datový limit a píše mi to, že se ho navýšit nepodařilo, ať to zkusím znovu, tak to zkouším znovu a pořád nic. Můžete mi ho tedy prosím navýšit?“

„Moment, já se podívám. Na jaké jméno je toto číslo?“

„Nováků.“

„Ne, tak to není správné jméno.“

„Tak Novák. To se pak měnilo.“

„Takže momentík…“

„Co je za problém? Tak si ty dvě stovky prostě nechte, když mi to navýšit nechcete!“

(Taková jsem tak jednou za rok, opravdu 🙂

„Už jsem to prověřil. Toto číslo bylo před rokem převedeno k T-mobile.“

🙂

 

Tak jsem se omluvila, nahodila úsměvný tón hlasu a Martina tady ze mě teď nemůže.

 

Takže O2 mi nechce navýšit datový limit u T-mobile!?

 

Tam už to šlo snadno vyťukáním přes automat, takže jsem ani operátora otravovat nemusela a trošku jsem se styděla.

 

Prostě bezva odpoledne.

Ještě že už se blíží večeře. Ta jídla tady jsou takovým příjemným zpestřením vždycky. Hlavně když poslouchám ty veselé historky z operací všech těch dědečků a chlapů tady bez ohledu na přítomnost dam. 🙂

 

No, ale náladu mám zpátky 🙂

 

Nechcete mi tu cévku vytáhnout třeba už dnes? Že bych to jako měla za sebou. Rozhodně chci ještě mojí dr. Čechovou a probrat to s ní. Pokud ona řekne ano, tak já taky řeknu ano. A ona to řekne! 🙂

 

 

Martině se hodně přitížilo a je jí fakt zle, až začínám mít o ní strach. A nepřivolá sestry a nepřivolá. Přišla jsem ale na to, že jakmile vidím někoho, kdo je na tom momentálně hůř, má to pozitivní vliv na můj stav, protože si říkám, že jsem na tom vlastně proti němu dobře. Ale nejlepší je, když není zle nikomu a je veselo. To má ještě mnohem pozitivnější vliv na léčbu.

 

Tak dobrý, už si brouká 🙂

 

 

Tedy to je zajímavé, jak psychika ovlivňuje stav pacienta. Teď jsme tu všechny tři půl hodiny řešily samé strašně důležité věci a fakt jsme se nasmály. Tohle mi chybělo. Přišla vnučka třetí spolubydlící a řešíme je ve čtyřech. Já najednou zjistila, že mě všechno bolí dvakrát míň, úplně jsem pookřála a Martina, která tady ještě před chvílí skuhrala, je samý vtip. Teď se mě ptala na dcerku, že už se určitě těší na maminku…

Stejně mi není jasné, jak můžu procházet i v tomhle mém naprosto neupraveném a řekla bych i zoufalém stavu. Prostě to nechápu. Asi bych si na to měla už konečně zvyknout 😀

 

Tak já musím končit, protože jdeme komentovat Prostřeno.

 

Jsem úplně podlehla dojmu, že mi nic není. 🙂

 

 

Jéé, moje usměvavá dr. Čechová! A copak mi nese za zprávu? 🙂

„Tak paní Nováků, nic se vytahovat nebude, Joanna je tu krátce, zůstanete s cévkou 14 dní doma, ať se to hezky zahojí a zítra vás propustíme.“

Já věděla, že mě zase potěší 🙂

 

Ach jooo, tak to už si zítra tak hezky nepopovídám s Martinou ani s dr. Čechovou.

 

🙂

Krásně jsem se vyspala. Začíná nový týden a nový měsíc. Dnes je Den dětí a tak moc myslím na Kačenku. Jedou sem na roční kontrolu a já u toho poprvé nebudu. Ex slíbila, že mi výsledky za týden napíše. Chybí mi princezna moje. Jsem si jistá, že kdyby se tohle odehrávalo za deset let (Kačence by bylo 18), sama by sem za mnou přišla. Teď ale musí poslouchat maminku.

 

Byla tu paní doktorka Joanna. Dnes mi vytáhnou cévku, tak to bude napínavé. Čůrá? Nečůrá? 🙂

Za chvíli budou zvonit na snídani, už se těším.

 

Hned potom ale ještě přiběhla moje dr. Čechová. (Ona má snad jen mě!? 🙂 Chtěla vidět, jak to tam dole vypadá. Je tak pozitivním a usměvavým člověkem. Za polovinou úspěchu tady vděčím jen jí. Však je to také její práce a závisí na tom celý můj budoucí život. Má o mě takovou péči. A strach. A tak citlivě empaticky vše prožívá vše mnou. Nejen starosti, ale i radosti. Od úterý už mi nosí ale pořád jen samé dobré zprávy. Proto jí vždycky ráda vidím.

Dnes mi také řekla, že díky tomu, že jsem byla v úterý podruhé na sále mi tam ještě „vyšperkovali“, co šlo, aby to bylo co nejhezčí a hrozně se divila, že nemám hematomy, že v některých místech vůbec neotékám, že jsem celá nějaká šikovná 🙂 To vy jste šikovná, paní doktorka (jí asi brzo řeknu).

 

 

Vytahují mi cévku. Musí teď hned ještě těsně před velkou vizitou, která je v pondělí a v pátek. „To nebude bolet,“ říká paní vedle mě. Sestra jen řekne, že to bude nepříjemné. Bylo to víc než nepříjemné, ale dvě vteřiny to vydržím. Potom zase kaluž krve. Sestra říká, že to může trochu krvácet, tak jí to ukazuji. Řekne „aha“ a vymění mi podložku. Mělo by to přejít. Pak se ptá, jestli je to dobré. Nevím, jestli je to dobré, protože mám cévku poprvé, tak nevím, co má být dobré a co ne 🙂 Ale po půl hodině krev téct přestává, přichází velká vizita, prohodíme jen pár slov, Jarolím se na mě usmívá a já se modlím, abych se vyčůrala. Ale ne před Jarolímem. Svěrač však zůstává normálně aktivní, jen se prostě trubice zkrátí na délku, jakou jí má polovina lidstva 🙂

Pokud se nevyčůrám během osmi hodin, musí se znovu zavést cévka, takže žádná katastrofa, ale já prostě s cévkou domů nechci. A ne a ne a ne! 🙂

 

„Už jste čůraly, dámy?“ ptá se sestřička, co nás má dnes na starosti.

„Vždyť jste říkala, že stačí během osmi hodin…“

„To ano, ale já se vás budu celý den takhle chodit ptát, protože se může stát, že to teď půjde a potom zase ne.“

Asi mě chce vystrašit.

Pořád myslím na to, jestli mi to půjde čůrat nebo ne. Nedokážu se soustředit na nic jiného, ale kolegyňky tady jsou tak veselé a upovídané, dokonce se představujeme křestními jmény a dohadujeme, že se tak budeme oslovovat, že se mi daří na chvilku na to čůrání zapomenout. Do toho piju jednu sklenici ovocného čaje za druhou. Jak jsem se pořád smála, najednou se mi začalo chtít. Ale začalo se mi chtít hodně!

 

Jupííí! Já čůrám! (Jak a kterým směrem si nechám jen pro sebe 🙂

 

 

Přichází zase „močící zvěd“. (Takhle se sestřička sama nazvala :). To je samozřejmě jazykovědně špatně, protože pak by byla zvědem, který močí, což není. Chtěla jen říci, že jde zase vyzvídat, zda jsme čůraly. Spíše tedy paní, které to zatím moc nejde, ale jsem si jistá, že se to podaří.

 

A teď už jen čekat do 16:00, zda to nepřejde. A tak piju, bumbám, lohním. Jsme na urologii, tady se musí pít litry!

 

Včera přišla nová babička na náš pokoj a stěžuje si: „Ach jo, co já tady budu pít? Po čaji je mi těžko, po vodě špatně, já toho moc nevypiju, vite?“

Tak to jsme s paní vedle mě nevěděly, co jí na to říct. Po vodě je jí špatně? Fakt nevím, co jiného už pít, než vodu.

 

Kdyby paní Blanka věděla, jak je slavná a součástí celé téhle mé cesty. Vtipem ale je, že její manžel píše pro aktualne.cz 🙂 Ale určitě nikdy nepsal o ní! 🙂

 

 

Tak já teda nevím, ale tady je tak veselo! Teď nám tu paní četla jídelníček až do pátku. Psala jsem hned mamce, že tu chci zůstat, protože tu budou samé dobroty 🙂 Dělala jsem si legraci, ale to menu je fajn. Realita je pak taková lehce průměrná, ale já si nestěžuju.

 

Dnes ráno řešili chlapi na snídani v jídelně své semenníky, o které přišli. Jsou to samí dědečkové a hrozně jim vadilo, že už nemají semeno. Takhle nahlas to tam vykřikovali 🙂 Paní Blanka se ozvala, že tu jsou snad i dámy, ne? 🙂 To jim bylo ale jedno.

 

Nestrádám tu ani trošku. Jsem tedy ráda, že za mnou nikdo nechodí, opravdu bych nechtěla, aby mě někdo takhle viděl, ale jak mi hezky řekla Anetka: „Po takových operacích tam každý vypadá blbě!“ 🙂 A to se tu tak nějak předpokládá. Nikdo nečeká, že se tu budou po chodbách šourat s pytlíkem moči modelky 🙂

Tohle je urologie.

 

 

Bezva pocit, když se mi strašně chce, ale fakt strašně a ono nic. Ani kapka.

 

 

Vypínám notebook, balím si ho do kufříku a ten do skříňky, dávám si nejnutnější věci do igelitky, abych je měla sbalené na JIP. A radost nemám ani trošku. Zase mě čeká hladovění, celková anestezie, intubace… Já už nechci! Nechci na sál!!! Nechci dýchat kyslík a probouzet se přihlouplá, oblblá, neschopná zaostřit, vyřízená, hladová, zase znovu začínat s dietou, když už tu konečně jím všechno, nic mě nebolí a je mi fajn.

 

První vyčůrání bylo parádní. Fakt jsem si ho užila a taky pohyb bez cévky tak dvě hodiny. Pak přišla muka.

„Hodně pijte.“

Tak jsem pila, čaj tu mají dobrý, oběd jsem měla dobrý taky, ale už jsem měla zkaženou chuť, protože jsem věděla, že mi nejde čůrat.

 

Tohle se stává u poloviny z nás, nic výjimečného, prostě se domů pouštíme s cévkou a za 14 dní se vytáhne.

 

Snažila jsem se třikrát vyčůrat, k tomu pořád pila, potom tlačila, ale hůř jsem svůj mozek zmást nemohla. Můj měchýř mu říkal: „Vyčůrej mě.“ Tak jo. Ale na konci to nešlo. To, co mi můj mozek dával za „odměnu“ nebylo od něj vůbec hezké. Ale fakt vůbec! Já mu nic neudělala! Nikdo mu neublížil, tak co dělá? Jo močová trubice zlobí? No dobře, tak jí mám (i podle papírů) upravenou na ženskou délku. Však taky jo, jsem snad chlap?

 

No nešlo to. Doktorka rozhodla, že mi zase zavedou cévku a nebude mě trápit.

 

V tu chvíli jsem ještě nevěděla, co se asi tak děje, když se cévku nedaří zavést? Ani mě nenapadlo o tom přemýšlet nebo že takové situace nastávají.

 

Ta šikovná paní dr. Čechová se snažila opravdu moc, dokonce zkoušela tu nejtenčí cévku, ale prostě to nešlo, protože kam to zkusila, tam byla krev.

 

Řekla mi, že mi musí umrtvit spodek a udělat vývod z močáku břichem z druhé strany. A potom – až to půjde – na sál do celkové anestezie, aby se provedla revize té močové trubice.

 

„Ale nejdřív vás pošleme na sono, pan doktor tam zjistí, jak to vypadá.“

 

Chvilku jsem čekala, už jsem byla vyřízená při té představě zase na sál, do toho plný močák. Přišli dva zřízenci – z nichž ten starší snědší zaučoval mladšího, který byl ze stejného města jako já.

 

Ten starší byl ovšem velmi neomalený. Přečetl si v papírech, co a jak a oslovoval mě v mužském rodě, což zdůvodňoval tím, že prý ještě přeci nejsem žena nebo co jsem? Ptal se na úplně nesmyslné otázky a byl fakt hnusný. Navíc nemůžu sedět, takže jsem se modlila, ať už jsme v urologické ambulanci a ten chytrák zmizí. Takový přístup jsem fakt ještě nezažila. Neměl absolutně žádnou představu, jak to při přeměně chodí, nerespektoval vůbec nic, protože byl sám tupý jak houpací kůň.

 

V ambulanci mě vzali rychle. „Jo to jste vy ta s tím provazcem!“ (Myslel mou druhou operaci). Zase vtipkovali, řešili mé dočasné a budoucí jméno, moc je to zajímalo, byla tam i další opravdu milá paní doktorka, která byla u druhé operace, hned se ptala, jak mi je a začala mi vyprávět, jaké to bylo, když mě operovali 🙂

Potom ten doktor řekl, že jsem tu dobře, protože on je největší machr na cévky, podíval se na sono, že močák už je fakt plný a pustil se do práce. On chtěl totiž ještě zkusit, jestli tu cévku nenapíchne sám.

 

JAK RYCHLE ČLOVĚK ZMĚNÍ ÚHEL POHLEDU…

 

Zatímco ještě před pár hodinami jsem odjezd domů s cévkou považovala pro mě za špatnou variantu, teď to byla ta nejlepší ze všech.

 

Nešlo to čůrat a nikomu napíchnout proto, že tam docházelo ke krvácení.

 

Nebudu popisovat, jaké bylo, když se v tom šťoural 🙂 Bylo mi to úplně jedno. Za každou cenu jsem si přála, aby to tam napíchl. Nešlo mu to, ale snažil se. Fakt se moc snažil a pak najednou šup a bylo to tam! Líbilo se mi, jak zajásal i druhý přítomný doktor a doktorka 🙂

 

Zlíbala bych mu ruce 🙂

 

Takže díra do břicha se nekoná, anestezie ani sál se nekoná, JIP se nekoná.

 

Zpátky mě odvezl už někdo jiný a cestou mi vyprávěl, že tu denně každý z nich nachodí 12 – 18 km. Nevím, jak to změřil, ale věřím tomu.

 

Lehla jsem si celá hotová a vyřízená, notebook nechala ve skříni a řekla si o pilulku na bolest.

 

Budou mě tedy domů pouštět s cévkou (díky bohu! :).

 

No a to je celé.

Tak jsem si to trošku okořenila zase.

 

Mrzí mě, že dr. Čechová do mě vkládala takové naděje a věřila jako já, že to půjde. Ale to je právě medicína – pořád samé překvapení a výzvy. Stejně tu jsou machři. (Přinejmenším na cévky! 🙂

 

 

Cestou na pokoj jsem si četla ve svém spise detaily o operacích a o všem možném. Moooc zajímavé čtení! Co všechno mi vzali 🙂 Jen ať si to nechají.

 

I to, že druhá operace netrvala 2,5 hodiny, ale jen 1,5. Prý to chtěli mít celé hezké a nechtěli to uspěchat.

 

Moc jsem si pochutnala na večeři (zítra budu mít pizzu! 🙂 a teď si jdu zase trochu „pohrát“ do lázní. Tady svítí sluníčko a já se tu peču. Tak rychle pryč 🙂

 

Paní Blanka, se kterou jsem tu soutěžila, kdo půjde domů dřív, protože jsme obě přišly v pondělí a už jsem jí doháněla, se rozčůrala krásně, takže zítra je tu naposledy.

 

Ale teď už mi je zase hej, tak tu vtipkujeme a mamka mi píše smsky, jak mi navaří 🙂

 

Ať si přijdou jakékoliv komplikace, mé štěstí mi už stejně nikdo nikdy nevezme.

Tak pohorky, buzolu, teplou bundu… 🙂

 

Nebo ten, kdo jede do Motola:

 

– pyžamo – taková banalita, jasně. Rozhodně nebrat kalhotové! To by bylo opravdu zbytečné. Pokud noční košilku nebo tričko, tak rozhodně delší alespoň pod zadek, aby nebylo vidět, co to tam máme za výtvor, ačkoli to vypadá jako ženský pohlavní orgán 🙂 Neplatí, že tu pyžamo dostanu automaticky, pokud žádné nemám. Tady se dává už potom jen andělíček v den operace. Ten teď ale nosím pořád, protože mé růžové tričko je kratší než pod zadek a tak by bylo všechno vidět a hlídat to pod županem se mi nechce. Z toho vyplývá, že hned jak to půjde, udělám si radost a koupím si nějakou ne moc dlouhou, ale taky ne moc krátkou hezkou noční košilku 🙂

 

– župan – bez něj bych to tu nedala. Za prvé mě hřeje a za druhé v něm vypadám hezky, protože má takovou meruňkovou barvu 🙂 Ale může být i jiné barvy 🙂

 

– prezervativy – některé holky říkaly, že nepoužily ani jeden (záleží totiž na lékaři, jak dilataci popisuje, ale rozhodně je i z hygienického hlediska doporučuji), já si přeci jen koupila jedno větší balení po 12 kusech za 89 Kč (v DMku). Levnější se mi bohužel sehnat nepodařilo. Teď už vím, že 12 ks je málo. Při dilataci 4x denně to vychází na tři dny a tak se modlím, abych tu s nimi vyšla. Doktorka na nich trvala a já sama je používat chci, protože tím, že prezervativ navléknu na dilatátor, pohraju si s ním a pak prezervativ vyhodím mi přijde celý proces hygieničtější. To říkám teď. Když si spočítám, že měsíc má 30 dní a 4x denně musím dilatovat, je to 120 prezervativů za měsíc (jojo, jsem dračice! :), což odpovídá 890 Kč za měsíc :-/ K tomu je nutné připočítat lubrikační gel na bázi vody (ne na bázi silikonů). Nejlevnější takový mají jednoznačně v Rossmannovi. Vypadá jako tuba gelu na vlasy a je ho hodně za málo peněz. Mesocain na dilataci totiž dostávám jen tady dvě tuby (nevím, jestli při propuštění ještě několik tub) a pak už nic. Není potřeba znecitlivovat to místo, pak už stačí obyčejný lubrikant.

 

– odlakované a ostříhané nehty – ty kontroluje sestřička hned při příjmu

 

– gumička do vlasů a taky sponka – pomocník při sprchování, když si nechci mýt hlavu a mám dlouhé vlasy

 

– zrcátko – jedna z nejdůležitějších věcí pro nás! Za prvé jsem se mohla zkontrolovat, jak vypadám už v posteli, za druhé se tím dá dívat tam dolů, kam nevidíme. V dilatační místnosti ale malé zrcátko je, takže tam není nutné nosit vlastní. Já si k tomu ještě přibalila pinzetu a v posteli nemohoucí jsem si trhala obočí 🙂

 

– sluchátka a mp3ka/telefon/notebook – dnes jsem si pustila k ránu do uší hudbu a bylo to mnohem příjemnější, než chrapot spolubydlící 🙂 Navíc hudba a ticho léčí, takže se to dá výborně prostřídávat.

 

– poporodní vložky – prodávají se takové tlusté, já je zase našla v DMku, je na nich napsáno „poporodní“. Sice tu dostávám, ale v momentě, kdy mi došly a já rychle potřebovala nějakou jsem byla ráda, že jsem si jich 10 vzala a ještě mi jich pár zůstalo doma, což se určitě moc hodí. Spotřebu mám asi 4 denně teď první dny. Může to občas ještě někde malilinko krvácet, ale jsou důležité hlavně proto, že při dilataci se používá mesocain a ten po zkapalnění vytéká z vagíny během celého dne – výborná záležitost opravdu! Nepomůže ani sprcha po dilataci, hned je to tam zas. Kdo chce mít stékající žluto-čiro-načervenalou tekutinu po stehnech a všude možně, nechť vložky zahodí 🙂

 

– zubní kartáček, pasta, hřeben, tuhý deodorant, papírové kapesníčky – tak tohle nemusím vysvětlovat (sprchový gel jsem si sice vzala, ale sprchovat se mám jen vodou)

 

– holítko – moc se mi hodilo, protože chloupky (třebaže jemné a ženské) začínají rašit už třetí den, ale třeba rozkrok teď vůbec neřeším. Musel však být do hladka oholen při příjmu. Kontrolovala to osobně sestřička, přišla se podívat na rozkrok ještě před operací a kontrolovala i kolem řitního otvoru, zda tam nejsou chlupy. Taky z toho nebyla moc nadšená 🙂

 

– vlhčené obrousky – stačí takové to malé cestovní balení, ale bylo to moc příjemné otřít si tu tvář a ruce v těch nejhorších chvílích

 

– minimálně dva ručníky – jeden ručník mám výhradně na tvář a druhý to chudák odnáší po sprše po dilatacích 🙂

 

– džus černý rybíz (bez dužiny!) na zapíjení fortransu – někdo hodný mi tu poradil, že grepový džus ovlivňuje výsledky, takže jsem zvolila černý rybíz. Nechtěla jsem ho použít, ale u druhého litru už jsem byla ráda, že ho mám. Zatímco první dvě skleničky fotransu jsem vypila jako nic, další jsem řešila tak, že jsem se napila a rychle to zapila jen lehce džusem. Nechtěla jsem ho pít moc, protože by to byl další litr navíc. Fortrans nosí sestra rozpuštěný už ve 2 l konvici v chladné vodě. Rozhodně ještě musím zjistit, proč nepředepisují Picoprep. No a co, že mi zabral litrový džus místo v kufru. Byl to moc milý pomocník 🙂 Půl litru jsem nedopila a vylila.

 

– sukně – parádní způsob, jak se v pohodě obléknout při propuštění domů. Kalhoty bych na sebe nedala.

 

– malování – myslím tím make-up a tak. Každý jak je zvyklý. Na příjem jsem přijela ještě namalovaná a pak se tu večer odlíčila. Na operaci už namalovaná být nesmím, ale chci se zase namalovat, až pojedu domů, včetně náušnic.

 

– zajištění pooperační péče doma – tohle jsem vůbec nedomyslela. Prostě jsem měla před sebou jen operaci a co bude bezprostředně po ní mě nezajímalo, ale teď vidím, že byl nesmysl nemít doma vůbec žádné trvanlivé potraviny, ze kterých jsem schopná si něco uvařit. Na nákup se rozhodně vydat nedokážu. Vím, že některé holky popisovaly, jak jely domů po operaci autem samy nebo vlakem (obzvláště tím autem je to podle mě extrémně nebezpečné, protože cítím, jak jsem pořád omámená), ale taky vím, že některé holky ležely doma ještě několik dní po propuštění a nemohly se zvednout. Takhle to ale já nechci. Chtěla jsem to rozchodit, jak jen to šlo.

Nemyslím tím teď pooperační péči, jakože by někdo kolem mě běhal. To by se mi sice líbilo, ale nechtěla bych to už jen kvůli špatnému pocitu, že jsem na někom závislá. Co ale budu muset ségru poprosit je udělat nákup. Všechno odnese chudák ségra. Tom je v Německu a ještě tam 14 dní bude, ale když tak na sebe koukám, jsem docela ráda, že mě v tomhle stavu nevidí.

 

– tašku na jablka – tak ta povinná není, ale skoro ke každému jídlu dostávám jablko, takže až přijedu domů, upeču si štrůdl! 🙂

 

– přezůvky

 

– polštářek – docela bych uvítala, kdybych tu měla nějaký tvrdší polštářek. Není totiž možné spát na boku (nohy u sebe bezprostředně po rozbalení tlačí na klitoris, který je pak chudák utiskovaný a krvácí, protože je oteklý, jako všechno tam). Později bych zkusila dát si polštářek mezi kolena a zkusit tak spát na boku. Přišla jsem ale na způsob, jak už sedmý den alespoň na pár minut ležet na boku tak, že jsem si narochňala hodně moc do klubíčka peřinu a dala jí mezi nohy. Nevýhodou je, že se pak nemůžu přikrýt.

 

– igelitové sáčky – tak tohle mě nenapadlo. Vzala jsem si jen igelitku na špinavé prádlo (jaké???). Paní tu měla celou roli, tak mi nějaké dala. Po rozvázání nebo vytažení cévky totiž občas někde něco zakrvácí a špinavé vložky tak není kam dát. Na pokoji není odpadkový koš na biologický odpad, takže to pak hážu v dilatační místnosti do velké červené odpadkové nádoby, ale do té doby to čeká v sáčku ve skříňce. Odpadkový koš na vložky není ani na wc.

 

 

 

 

– pět párů ponožek a kalhotek. Použila jsem jen jedny první den – v další dny jsem byla jen ráda, že je nemusím pořád svlékat a navlékat, stačí tak 1-2 páry pro ty, komu je na nohy zima. Stejně tak pět párů kalhotek. Takový nesmysl. Nechápu 🙂 Stačí jedny na převoz domů – a to si ještě rozmyslím, jestli si nenechám ty sexy síťované zdravotnické, co jsem tu dostala, protože jsou pohodlnější a nikde netlačí

 

– jídlo – pro mě nesmyslná položka

 

– hormony – stejně je sestřička zabaví, když na ně přijde. Léky se mají odevzdat a i když mi při indikační vizitě neřekli, že je mám vysadit, vysadila jsem je tři dny před operací a při příjmu se mě na to ptali. Ještě nevím, kdy je smím nasadit, ale bývá to tak po týdnu nejdříve.

 

– toaletní papír – ten obyčejný tu je všude a je ho dostatek

 

 

Jeden takový kompletní seznam lze stáhnout i zde. Vypracovala ho Lauren a chybí v něm jen nějaká mlsota, třeba čokoláda, které se k jídlu v Motole nikdy nedávají a jak jsem po 14 dnech byla vděčná, když jsem jí dostala od spolupacientek, kterým ty dobroty nosili manželé… 🙂

 

 

 

 

Je víkendový klidový režim, celkem nic zajímavého se neděje. (A co bych jako ještě chtěla? 🙂 Dostaly jsme na pokoj třetí spolubydlící – takovou babičku, co na ní budou jen zkoušet anestezii, jestli vydrží a zítra jede zase domů. Má veliký strach, tak jí tu s paní uklidňujeme.

Dnes mají šest nových příjmů. A už se to zase roztáčí dál a dál. Nekonečný rozjetý vlak. Uvidíme, jestli nastoupí i nějaká slečna 🙂 Nijak extra mi tu ale nikdo nechybí (když nepočítám rodinu a přátele). Tak už jsem velká holka, takže nesmutním každý den nad tím, že tu jsem sama. Navíc tohle jsem přeci chtěla! Jsem tu proto, že tu chci být! V tom je ten obrovský rozdíl mezi mnou a paní vedle mě.

 

To by člověk neřekl, jak pookřeje, když mu vytáhnou jednu hadičku 🙂 Teď to byl dren, zítra cévka. Na to jsem obzvlášť zvědavá. 🙂 Kam to bude čůrat? Jak to bude čůrat? Udržím to? Spousta otázek, které jsem až dosud neřešila 🙂 Ale já je chci řešit 🙂

 

Při vytahování drenu jsem se ptala sestry, jestli kromě Fortransu dávají také Picoprep. „Ne, to nedáváme.“

Hotovo.

Podle mě ani nevěděla, co to je. Tak možná proto ho nepředepisují! 🙂

Určitě bych doporučovala se na to zeptat. (Ještě to zkusím já, když na to nezapomenu, až pojedu na kontrolu k Jarolímovi). Fortrans totiž předepisuje on a já tehdy nevěděla, že existuje alternativa.

 

 

Zaklapla jsem notebook, že si trochu odpočinu. Nová paní si ráda povídá. Nevadí mi to. Zapojuji se do hovoru. Bavíme se o tramvajích, o novém metru nebo o tom, jak to tady chodí.

Včera jsem řešila s paní vedle mě ty jmenovky na ruce. Protože ženy mají červenou, muži bílou a já mám bílou! Grrr 🙂

Teď se nová paní ptala, že má červenou, jakouže mají muži.

„Muži mají bílou, paní. Ale není to vždycky. Nevím proč, ale někdy mají i ženy bílou. Jako třeba paní tady vedle.“

🙂

 

Já už dávno myslela, že mě prokoukla, protože jsem v některých dnech vypadala vážně hrozně. Ale je to jak pořád říkám. Běžný člověk, který s tímhle nikdy nepřišel do styku bere něco takového jako až tu úplně poslední možnost (pokud jí vůbec ve své mysli vysloví).

 

Tak já jsem ta paní s bílou jmenovou 🙂

 

Je vždycky jednodušší přijmout fakt, že se někdo spletl (a dal mi bílou jmenovku) než to, že mám bílou jmenovku proto, že jsem nebyla žena. 🙂

 

Ve skutečnosti je to tak, že červenou jmenovku má pacient, který je nepohyblivý. Tedy zejména starší lidé. Je nutné je přepravovat obzvlášť obezřetně a případně doprovázet personálem. Bílou jmenovku mají soběstační (mladí a krásní, dodávám já 🙂 pacienti a pacientky. Prostě jsem v tom hledala zase něco, co v tom nakonec nebylo.

 

Nová paní mi přinesla malinové piškoty až do postele. Před chvílí jsem dostala od „kolegyňky“ vánočku. No nemám já se tu hezky? 🙂