Tak zatím jen ty poslední vteřiny…

Po ránu trochu shon. Paní vedle mě vstávala už v půl páté, ale jinak jsou to ohleduplné spolubydlící. Nepouští nahlas televizi, jako v pánském pokoji vedle, nechodí kouřit, nechrápou, zavírají pomalu dveře, aby náhodou nebouchly. Tak na spolubydlící jsem měla zatím štěstí.

 

Před sedmou přišel Pepa, dal mi neurol a změřil tlak. Ten mám zase jako obvykle nízký, navíc venku prší.

A pak přišla sestřička. Tady skoro každý mluví s nějakým přízvukem. Slovenským, ukrajinským, dánským nebo portugalským.

Řekla mi, ať se dojdu vysprchovat a vzít andělíčka s kompresními punčochami. Ty mám vůbec poprvé (v Hradci na ohryzku nebyly potřeba) a musím říct, že jsou teda pěkně těsné. Hledala jsem na internetu v rychlosti návod, jak je navléknout. Mají totiž dole u prstů díru a nahoře takovou rozšířenou část. Tohle jsem na sobě v životě neměla (jen samodržící s krajkou a ty se navlékaly trošku jinak 🙂 Google zklamal, ale paní Julinka ne, takže jsem dostala perfektní radu. Ty tu dostávám pořád, protože si tu předáváme informace jedna od druhé úplně o všem možném. Dokonce i o tom, jak otevřít neotevřitelnou PET lahev. Paní to nešlo, tak ji chvíli držela dnem vzhůru. Že prý to pomáhá a každý se pak diví, že to jde otevřít. I já jsem se divila. Tak to doma určitě vyzkouším. Paní totiž dříve pracovala v nějakém výzkumném ústavu (teď už je to babička), takže má určitě v hlavě spoustu vychytávek. I šunku se 70 % masa tu včera studovala 🙂

 

Chtěla jsem nafotit jídelní lístek, ale i když jsem si rozvítila, bylo to na mém mobilu rozmazané, tak jen uvedu příklady:

 

 

Myslím, že docela hezké. To je jen krátký výběr. Netýkající se mě ještě několik dní… ale čte se to hezky 🙂

 

 

Sestřička ve mně vyvolala menší paniku, protože mi řekla, ať se připravím, jelikož se zřejmě změní pořadí (nebo že se může změnit?). No to je jedno, dala mi naději, že by mě opravdu dnes mohli stihnout.

 

Hlad zatím nemám, žízeň taky ne, jsem už celá umytá, připravená, sbalená. Zpátky z JIPu se prý dostanu zase na tenhle pokoj, což jsem ráda.

 

Holky jako já jsem tu zatím nezaregistrovala. Tušila jsem, že tu nebudou nebo že budou v den mého příchodu odcházet. O jedné vím, ale s tou jsme se minuly. Jinak nikdo. Ani na indikační vizitě minulý týden. Ale to povídání s maminkou kolegyňky a vedlejší paní je moc fajn.

 

Vyspala jsem se krásně, je mi krásně, těším se, až přijde pán a odveze mou postel na sál. Prosím pěkně ale se mnou! 🙂

 

Zajímavé je, že mnohem větší strach jsem měla při redukci ohryzku v Hradci před půl rokem. Tohle mi přijde jako naprostá banalita, i když není a i když jde podle klasifikace o těžkou operaci. Joo, to já přeci vím. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa a nenajde houby 🙂 Já teda houby nechci, mně by stačilo jen něco ubrat. Nemám vůbec představu, jaké to probuzení bude. Vím jen to, že i kdyby mi bylo zle, stejně mi bude dobře 🙂

 

Sbalená jsem, mobil mám připravený, notebook za chvíli pro jistotu zavřu, protože co kdyby – pak už je to rychlost a šup šup hotovo.

 

 

Tak. A je to 🙂

 

Detaily budou 🙂

 

 

To jsem si ten článek ale nazvala nešikovně. Poslední minuty se dají popisovat snadno, ale první bez noťasu už jedině se zpožděním několika dní. Teď jsem si notebook vytáhla a jdu si psát 🙂 Nemůžu si ho ještě položit tam, kam bych chtěla – na klín – ale tak nějak jsem to vymyslela (mám dlouhé ruce :).

 

Abych zachovala můj původní plán, ponechám vždy jeden den v jednom článku, jinak v tom bude chaos.

 

Takže se vracím do úterý, kdy byl ten den D… Ono už toho k popisování v tenhle den stejně moc nebude.

 

Už jsem byla nervózní, jestli mě odsunou nebo ne, měla sbaleny věci na JIP, Vicky mě v sms uklidňovala, že ona, Zuzka a Gwen šly taky kolem 12-13 hodiny na řadu a fakt šly, tak jsem tomu věřila, ale člověk nikdy neví. Kromě nervozity jsem se ale stejně i těšila.

Po 13 hodině přišla sestra, řekla „paní Nováků“, tak jedem 🙂 A jelo se.

Projela jsem chodbou, kolem výtahů a šup na sál.

Tam pobíhala už spousta lidí, kteří nevím, jak vypadali, protože už měli roušky, všichni mě pozdravili, já pozdravila je, přelezla jsem si na zelené lůžko, dostala na ruku kanylu s datem 26.5.15 13:15 a anestezioložka mi přiložila kyslík na nos, řekla dýchejte (bylo to cítit gumou), něco mi píchli do kanyly, ptají se mě, jestli se mi motá hlava a najednou cítím, jak zavírám oči…

 

A to je celé 😀

 

Takže vlastně žádný stres 🙂

 

Probudila jsem se při převozu zpátky na normální pokoj (na tentýž, jako předtím na trojku) a ve 21:27 napsala z mobilu tu krátkou zprávu, že už je to hotové.

 

Pokusila jsem se usnout, ale jak jsem byla obvázaná, tlačilo mě to do zad (no jo, jsem citlivka asi – a to byla teprve první noc). Jestě jsem měla něco proti bolesti, takže jsem žádnou extra bolest nevnímala, jen mi to bylo velmi nepohodlné, ale zvládnutelné.

 

Tohle se vlastně dalo čekat. Žádné překvápko. Standardní průběh 🙂

 

PARDON, JÁ SI MUSÍM DÁT PAUZU, TAKŽE DEN 2 DOPÍŠU PO OBĚDĚ.

Je nádherný den. Slunce se za okny autobusu probírá mlhou nad žlutými poli s řepkou a mám pocit, jakobych už se nikdy nevrátila domů taková, jako předtím. 🙂

Jsem na své vysněné cestě bez zpáteční jízdenky a cítím, jak se strach snaží občas vystrčit růžky, ale ta radost ho vždycky umlčí.

Tak tudy vede cesta ke štěstí: krajinou zalitou sluncem, oblými kopečky, stády koní pobíhajících vesele v ranní rose, zalesněným údolím s usměvavým vozkou, který řídí vůz jménem můj osud.

 

I pan řidič je usměvavý a klikatá silnice dělá mu vyloženě radost, zatímco já se překlápím od okna k pánovi vedle mě a zpátky. Ve svém přehrávači pouští si Pražský výběr. I já jsem si vybrala Prahu. A čekám, kdy do chodbičky nebo na něčí hlavu přistane můj kufr, kterému moc děkuji, že je nafukovací 🙂

 

Dnešní den nemohu popsat jinak než slovem malebný.

 

Tento článek bude na pokračování a každý den se tu objeví nový. Aspoň tak jsem si to naplánovala 🙂

 

Tak já se jdu kochat pohledem z okna na naší krásnou českou krajinu a pomalu se chystat na metro do stanice Nový život.

 

 

Zatímco jsem začala psát z autobusu, chtěla bych se ještě vrátit k mému dnešnímu probuzení. Balila (a hlavně uklízela) jsem do půlnoci, ale nechtělo se mi vůbec spát. Ráno se mi taky nechtělo spát 🙂 Tak jsem od 4:30 jen tak přemýšlela o životě a o tom, co mě čeká a v 5 hodin se mi naskytl v mlze tenhle obrázek z okna:

 

 

Který milý malíř mi zrovna tohle „Poslední ráno starého života u mě doma“ namaloval?

 

Autobus mi vyjížděl před osmou, taxíka jsem si nakonec brát nemusela, protože mě vzala ségra. A ta mě tady taky pravděpodobně za pár dní zase vyzvedne. Chudák – kvůli mně musí do Prahy. Jsem na ní zvědavá 🙂 A na sebe taky 🙂

 

Do autobusu jsem si koupila přes internet místenku, ale stejně jsem musela pána z mého místa vyhazovat (já tohle tak nesnáším. Proč to místo nějak neoznačí, že je moje? Musí to být nepříjemné i pro něj.) Naštěstí pán byl v pohodě, hned mě pustil k oknu a sedl si vedle mě. Já hodila nad sebe kufr s notebookem (který tam cestoval dopředu dozadu, jak autobus pořád prudce brzdil před neustálými semafory na rozkopané silnici, kterých je na 50 km asi šest) a opravdu podezřívám řidiče, že ho to bavilo, protože jel s námi jak kdyby nás vezl na motorce a klopil zatáčky. Kufr se naštěstí na hlavu nikomu nezřítil a tak jsem mohla v Praze přestoupit na metro.

Jela jsem o spoj dříve, přestože jsem měla dorazit na urologickou ambulanci v Motole do 12 hodin. A udělala jsem dobře.

 

Na kartotéce, kde jsem čekala i při indikační vizitě (foto vlevo, které jsem stihla vyfotit) jsem totiž čekala asi 40 minut. Sestra mi dala vyplnit papíry na příjem a s nimi mě volali do ambulance, kde to bylo moooc zajímavé 🙂

 

Pohybovalo se tam totiž asi 7 sester a doktorů, přičemž každý něco v té malé místnosti řešil. Pan doktor naháněl nějakého pána z Postoloprt, který nepřišel na příjem a ptal se sester, kde Postoloprty leží.

„U Loun“, říkám.

„Jak to víte? Vy jste odtamtud?“

„Né, já v Lounech chodila do školy.“

 

Pan Vítámvás také na příjem nedorazil! 🙂

 

Sestra mi přeměřila tlak, změřila teplotu čelním teploměrem – ta byla zvýšená (já totiž jak byla hladová a rozhicovaná, tak jsem měla horké čelo, ale rozhodně jsem zdravá!), tak to vzala ještě třikrát se slovy: „No jo, tak oni si vás na oddělení ještě přeměří.“

Předpokládala jsem, že jakmile dostanu fortrans a budu zavodněná, že už rozhicovaná nebudu, protože odmítám mít teplotu! 🙂

 

Do toho ta sestra poprosila jinou sestru, jestli by mi (ručně) nevyplnila neschopenku, takže na mě mluvil doktor (který řešil pána z Postoloprt), sestra, která mi odebírala ještě zkumavku krve a ta druhá sestra, která vypisovala neschopenku. 🙂

 

„Pane doktore, jaký je kód pro konverzi?“, nevěděla sestra.

„To ví tady přeci všichni ne? F64.0!“ 🙂

 

To jsem jim tedy radit naštěstí nemusela.

Tady tomu všichni říkají konverze 🙂

 

V ambulanci mi dali velkou obálku s papíry a zkumavkou krve uvnitř, na kterou jsem musela dávat pozor, aby se mi nevyklopila a mířila jsem si to z A1 na -C2.

Tam jsem si sedla na židličku a vedle mě seděl starší, ale veselý pán, který byl se mnou i v kartotéce.

„Já vám jdu v patách!“, usmála jsem se na něj.

„Nemáte prosím vás nabíječku? Já jsem si ji zapomněl a žena mi ji přiveze až zítra.“

Takže jsem mu půjčila nabíječku (kterou teď mimochodem má na pokoji, který je sdílen s tím naším, tak doufám, že mi ji včas vrátí) a aby řeč nestála, začali jsme si povídat.

„Vy máte hezký červený kufr, takový jsem chtěla.“

„No ten je z Lidlu, ale koukám, že je stejný jako ten váš.“

„Ano, máte pravdu, ale můj je z Kiku a šedivý. Já chtěla červený.“

„A koukám, že máte taky notebook s sebou…“

„Ano mám, musím totiž pracovat…“

„Já taky, mám totiž e-shop.“

„Jé já taky. Tak to máme úplně stejné vybavení.“

 

Pán je majitel internetového obchodu s hudebními nástroji, což mě okamžitě zaujalo, takže jsme si vyměnili spoustu zajímavých zkušeností z jeho provozu, protože jsme na to oba dva úplně sami.

 

Na lůžkovém jsem čekala asi 10 minut a už mě volala sestra (dříve než pána :).

Všude tu oslovují správně „paní“. Uvítala bych tedy „paní Nováková“ místo „paní Nováků“, ale tohle už teď opravdu překousnu 🙂

 

Dostala jsem prostřední postel mezi dvěma babičkami a velkou spoustu informací od slovensky hovořící sestřičky, která byla taky moc milá.

 

Měla tam kolonku, že pacient má strach, kterou zaškrtla. „Ten má každý,“ říká.

„Ale potom vám tam chybí ještě kolonka „pacient má radost“!“, dodala jsem.

„No to se tady opravdu často nestává, aby pacient měl radost, ale chápu vás.“

 

Do papírů si zapsala, že jsem zakázala veškeré návštěvy.

 

To už jsem se převlékla do svého růžového spacího trička a volala si mě paní doktorka, aby mi sdělila, co mě čeká + informace o rizicích.

 

Ta jsou mi jasná:

1) nejčastější (tak 50 %) je riziko, že po pěti dnech od operace, kdy se vytáhne cévka, se slečna nerozčůrá, protože na močovou trubici tlačí okolní tkáň a tak se zase zavádí cévka a pouští domů s ní, přičemž se pak zkouší cévku vytáhnout.

2) jak dilatátor tlačí na tlusté střevo, dojde k otlakům, které se pak musí řešit… tohle je tak minimální riziko, které se stalo 2x za pět let, že ho ani nebudu moc rozebírat.

 

 

Tohle je ale vážně vtipné!

Dali mě na pokoj, přišla ke mně babička, co leží vedle mě a začala si povídat. Nakonec se zeptala, odkud jsem a zjistily jsme, že to je ta maminka mojí kolegyňky! 🙂 Hned se tu cítím jako doma 🙂 Už jsem viděla na jejím mobilu její děti, vnoučky, zetě… 🙂

 

Ve dvoulitrové konvi rozpuštěný ve vodě.

„Máte na to čas, tohle je na dvě hodiny…“, řekla sestra a odešla.

 

Nastává chvíle, kterou jsem si už dlouho chtěla vyzkoušet a tak ten „zázrak“ ochutnávám…

 

(Musela jsem chvilku počkat, povídala jsem si s maminkou Julinkou 🙂 Takže jsem začala ve 13 hodin, aby se mi to lépe počítalo.

 

Takžeeee… ten proklínaný fortrans, co ho někteří nesnáší (jedna slečna o něm prohlásila, že jí chutnal, ale to byla fakt výjimka) a co ho někteří pijí s džusem, což jsem nakonec nechtěla, mi voní i chutná po mangu!

Divné, já vím. Ale fotrans je prostě mangový 🙂 Akorát ho tedy nemuseli solit 🙂 Jinak sladký je dost.

Takže zatím si ho dávám jen s vodou (myslela jsem, že nebude mít žádnou chuť), ale už jsem se přistihla, že s nechutí dopíjím celou skleničku 🙂 Zatímco začátek jsem rozjela pěkně – hezky celou sklenici až do dna.

Přitom mango miluju!

No to je ta sůl. :-/

 

Po 20 minutách… už nebudu popisovat, co se děje, protože bych řekla, že je to jasné 🙂

 

Akorát paní Julie dostala projímadlo, takže teď spolu bojujeme o toaletu! 🙂

 

Po pravdě. Druhý litr už piju se zadrženým dechem a čím víc toho piju, tím víc to bublá 🙂 (Nebudu psát kde).

Ale dá se to.

Uvidíme, co budu říkat mezi 16 – 17 hodinou při zdolávání čtvrtého litru 🙂

 

A bolí mě pravá ručička, jak mi ji pevně sestřička při příjmu sevřela při odběru krve.

Ale tohle všechno (ruka i fortrans) je fakt úplná banalita.

 

Takže fortrans zatím ok.

Charakterizovala bych ho jako „posolené mango“ 🙂

Při nejhorším tu mám ten černorybízový džus.

 

U konce druhého litru jsem zjistila, že je dobré si občas jen tak lehce cucnout jiného drinku, abych věděla, že existuje také jiná chuť.

Hlad už mě tedy přešel.

 

 

Ta prostřední postel, na které ležím, je divná.

Vlevo světlemodrý igelit, vpravo světlemodrý igelit, vpředu kreslený obrázek paní ve slaměném klobouku na zdi, kousek pod ní paní, co luští křížovku (ta už kreslená není) a pod obrázkem seznam, co všechno si mám zítra vzít na JIP:

 

 

 

 

Ještě jeden obrázek jsem si dnes vlastně udělala. A neřeknu kde! 🙂 Myslím, že tuhle kresbu na zdi musí spatřit každý, kdo projde stejným kolotočem, jako já.

 

Přímo pod touhle květinkou jsem seděla. Ale teď už ležím a pár dní budu ležet, takže dnes chci spát výhradně na boku, abych si to spaní na boku ještě pořádně užila, když ho 3-5 dní, než ze mě vyndají dilatátor, nebudu moct provádět.

 

 

Já vím, že bych tu spoustu věcí vůbec nemusela popisovat. Ale když mně se chce 🙂

 

Zrovna teď mám zase tu svoji euforii. Jůů, už zítra. Ať mi do toho nikdo nevleze a ať už se probudím a zjistím, že je po všem a já už od teď nemusím řešit plavky, přiléhavé šaty, krajkové kalhotky, přitisknutí k někomu, kdo se mi líbí… že všechno je tak, jak má být.

Ono to fakt jde! Nemůžu se z toho vzpamatovat. Tohle byl sen a teď tu ležím. Nezdá se mi to? Neprobudím se za chvíli ve svých 16 letech celá zoufalá, že Terezou nikdy nebudu?

Jasně, že ne 🙂

Tohle není Matrix. (Ten film nemám ráda.)

Tohle je realita a já v ní.

Běhající, bublající, šťastná.

 

 

 

Přišel na řadu černorybízový džus, kterým zapíjím další objevenou chuť fortransu – hořkost. Víc bych to nekomentovala 🙂

Snažila jsem se přesně během dvou hodin vypít dva litry, ale sestřička dorazila až za dvě a půl hodiny. Myslela jsem si, že jde zkontrolovat, zda už mám vypito, ale přišla se podívat, zda jsem dostatečně oholená (hlavně dole i na prsou – ježiši tak přeci nepojedu do nemocnice jako medvěd? Bez ohledu na to, že to stejně už na prsou téměř neroste). Ale tak chápu to. Pořádek musí být.

Musela jsem si o další dva litry fortransu říct. (Řekla bych, že s tím časovým limitem 4 hodin jsou tu trochu benevolentní. Vliv má na to také to, jak jsou tu všechny sestry zaneprázdněné a opravdu mají spoustu práce, takže ho (možná?) nestíhají dolévat.)

Dá si někdo? Mám tu výborný drink!

 

„To už jste to vypila? Vy to snad lejete do záchodu,“ usmála se a šla mi pro další dva litry. Naštěstí už poslední. Bohužel kritické 🙂

Ano, tak to jsem si opravdu přála udělat – nalít to do záchoda, ale liju to tam stejně – skrze mě. No kdo tohle vymyslel? Ten to asi neochutnal. Nebo možná jen trošku – jako já, když jsem dala na ex dvě sklenice na začátku. Nemůžu uvěřit, že jsem to fakt udělala 🙂 Nicméně dá se to, protože se musí. Stejně jako jsem musela přežít první a druhý laser, kdy mě tvář bolela ještě tři dny, stejně jako seříznutí ohryzku v Hradci a zítřek. To k tomu prostě patří. Toužila jsem po tom, tak tady to mám. Věděla jsem, že to nebude cesta rájem 🙂 Ale stojí to zato.

 

Anestezioložka neměla zelené oči nebo jsem si jich nevšimla. Vypadalo to, že je měla modré, ale na tomto pokoji jsou rozbité venkovní rolety, takže nejdou moc roztáhnout a tak je tu přítmí, na což si stěžovala paní luštící křížovky.

Dozvěděla jsem se, že zítra jsem na řadě až třetí. Po dvou nemocných pacientech. Což taky chápu samozřejmě. Tak snad se na mě dostane řada a nebudu muset Den 0 popisovat znovu 🙂

 

Moc se těším, až ta věc v konvi zmizí.

 

 

 

Snědla bych i prostěradlo, jaký mám hlad. Ony totiž ani ty 4 litry toho parádního skvělého drinku od hladu moc nepomohou. Paní dostala šunku, dvě papriky, dvě rajčata a chleba. Tom mi píše, jak si dělá steak s bramborem. Jednu brambůrku aspoň. Ale jo, tak vydržet se to všechno dá, tohle je maličkost. Jen je příjemné myslet na jídlo 🙂 Od včerejšího večera jsem nejedla (den před fortransem už se má jíst jen lehká strava bez nestravitelných zbytků, takže já jogurty, piškoty, atd.) Musím změnit téma. Jídlo není v tuhle chvíli zrovna moc moudré řešit 🙂

 

Ach, jak krásně voní ta paprika.

 

 

 

 

Pár postřehů:

– při anestezii se nedává dýchnout, ale pouští se chemie do žíly. Dýchnout se dává dětičkám, aby je nezatěžovaly vpichy. (Jsem se ptala paní anestezioložky totiž, protože chtěla, abych se na něco zeptala :).

– wi-fi internet v Motole není 110 Kč na 25 hodin, ale 110 Kč na 25 hodin 🙂 (měla bych to asi vysvětlit 🙂 Nejde o připojení na 25 hodin, ale 25 hodin aktivního připojení. To znamená, když budu připojená hodinu denně, vyjde mi těch 110 Kč na 25 dní. Tohle jsem nevěděla, ale pán z e-shopu s hudebními nástroji mi to dnes s nadšením sdělil.

Já i přesto nejsem připojená přes wi-fi, ale přes mobilní telefon. Je to sice mínus druhé patro, ale z okna je krásný výhled do zelené přírody (s jedním velkým komínem) a tak je tu pořád ještě dostupné rychlé připojení HSPA (nikoliv pomalý EDGE).

– nikdy bych nevěřila, že se za 4 hodiny dají vypít 4 litry (čehokoliv) 🙂

 

 

Paní si stěžuje, že jí padá lampička a nejde nastavit do jiné polohy 🙂

Po mém příjezdu na dámském wc v hlavní hale nesvítí zadní světlo. Když vešla uklizečka, říkám jí to. „Jo tohle světlo, no to už hlásím měsíc, že nesvítí.“

Páčka od toalety, která má způsobit zamčení dveří, nefunguje. Tedy – páčka funguje, otáčí se, ale řekla bych, že jsou „vymletá“ futra a tak se mi už stalo, že jsem byla „přistižena“.

O nefungujících roletách jsem už psala. Nejdou vytáhnout, takže je tu tma. Paní musí svítit lampičkou i přes den.

 

Anestezioložka mi řekla, že mi dá na noc a ráno jeden Neurol.

Přemýšlím nad tím a docházím k závěru, že je to škoda. Necítím žádný strach ani obavy. Jsem nadšená a šťastná a ona mi tu radost utlumí… To jsem jí asi měla říct. I když je fakt, že se aspoň vyspím, protože bych se budila radostí 🙂

 

 

Už jsem tu usínala, ale čekala jsem na zdravotního bratra Pepu. To je takový milý a sympatický Slovák, který tu byl už před rokem a dodnes si dobře pamatuje na Dannie. Měla jsem pro něj vzkaz. Donesl mi Neurol (jen půlku) a něco mi píchl. Řekl co, ale já to už vypustila z hlavy dřív, než jsem si to stihla najít a nemusím vědět všechno 🙂

Jedna paní spí, druhá si čte. Jen tichý tikot hodin na stěně je tu slyšet a teď zrovna mé ťukání do klávesnice.

 

Takhle jsem si o tom vždycky snila.

Že usnu a probudím se jako žena.

A i když je to proces dlouhý, ono to tak vlastně i je. Takové kouzlo. Celý tenhle svět je kouzelný a já jsem ta zakletá princezna, co ji zítra políbí princ, aby ji vysvobodil.

 

A to je konec pohádky. Dobrou noc 🙂

 

(Jenže to není pohádka 🙂

Prší. Už od rána. Už od 3:20, co jsem vstávala, abych se v klidu připravila na cestu do Prahy.

To kapka po kapce pomalu rozpouští můj starý život. Ten, který jsem žila omylem a teď přichází ten správný. Snila jsem si o téhle chvíli od dětství, ale jen v těch nejtajnějších představách, které nikdy nesměly spatřit světlo tohoto světa. Mé tajemství je už hezkých pár měsíců venku. A tají se mi dech, cítím své srdce, jak buší, na stole dlouhý seznam všeho, co musím ještě zařídit a taky nezapomenout. Chvílemi tomu nemůžu uvěřit, chvílemi to chci někomu říkat, chvílemi běhám po bytě a balím. Tak už to přišlo. Je to tady!

 

Dnešním dnem jsem se přiblížila k cílové pásce na několik metrů. Na indikační vizitě v Motole mi nebyl termín operace příští týden posunut, ale potvrzen. To znamená, že mám v hlavě jen jedno jediné – už za několik málo dní mě čeká to toužebně očekávané probuzení, při kterém je bolest až na posledním místě a radost s vysvobozením na prvním. Okamžik, který jsem si ve své hlavě za poslední tři roky představovala mockrát už brzo dostane úplně jasnou podobu. Ta radost je tak veliká, že mi dnes vůbec nikdo nemůže zkazit den. Ještě nemám úplně vyhráno, protože vím, jak vrací přímo z operačních sálů, protože „to nestihnou“ a posouvají na další týden (týdny), ale zrovna před 14 dny mi Vicky říkala, jak byla na indikační vizitě a posunuli jí termín o týden. Tak mně ne. Jupí.

 

 

Objednaná pizza na oslavu dnešního dne už je snědená (i v ní bylo železo, protože byla se špenátem :), teď si jen tak lehnu a chvilku si budu vychutnávat ten klid, poslední dny tohoto starého života, který končí. Sestřička na transfuzce říkala, ať dnes jen odpočívám a ležím 🙂 Takže je to příkaz! 😀

 

Musela jsem vstávat o půl hodiny dřív než před týdnem, protože na druhé autotransfuzi se před odběrem provádí kontrolní odběr krve, aby se získal krevní obraz, ze kterého paní doktorka vyčte, jak se za ten týden obnovila krev (konkrétně hlavně hemoglobin). Proto jsem si dávala potraviny bohaté na železo, ty moje jáhly a polykala Superželezo, abych byla už brzo Superwoman 🙂 Chtěla jsem mít svoji krev vpořádku a co nejlepší. V 7:30 mi vzali krev a za 45 minut jsem přišla už k paní doktorce, která porovnávala výsledky před první autotransfuzí a teď.

 

To určitě ty moje jáhly a ostatní železnaté dobroty způsobily, že jsem měla hemoglobin ještě vyšší, než předtím. Za to jsem byla pochválena slovy, že mám perfektní krvetvorbu a měla jsem radost, že si sama sobě daruji takhle parádní krev.

Takže jsem šla opět do odběrové místnosti, lehla si do křesla a zatímco jsem si povídala se sestřičkou Danou a Zuzkou, tak mi z pravé paže tekla krev trubičkou kamsi do přístroje, ale to už jsem ani nevnímala, protože jsem se zapovídala. 🙂

Sestřičky mi totiž říkaly, že můj termín operace mi určitě neposunou, protože teď zrovna termíny neposouvají :). Tak ráda bych jim věřila!

 

Za chvilku bylo hotovo. Sestra vzala do ruky pytlík s mojí ještě teplou krví a už nevím, co s ním prováděla, protože jsem zmizela k doktorce na přeměření tlaku a za chvilku jsme s mamkou zmizely dolů do vestibulu pro snídani, protože v 10 hodin mi začínala na urologii A1 indikační vizita. Ani tentokrát se mnou autotransfuze nic neudělala a cítila jsem se úplně stejně, jako když jsem přišla.

 

„Připravte se, že tam budete čekat tři hodiny. Pořadí určuje lékař a musíte mít všechna předoperační vyšetření s sebou.“

Ty jsem ukázala už na transfuzce, kde si je jen ofotili a šlo se na věc. Výsledky byly opět trochu nudné, všechno v normě a testy na přenosné choroby (HIV, žloutenka, syfilis) negativní, takže se vlastně nic zajímavého nedělo 🙂 Jen já byla napnutá, jak dopadne indikační vizita. To, že tam budu čekat tři hodiny, jsem už slyšela asi po sté. Říkaly mi to jiné holky, říkala mi to sestra u Jarolíma, když mi před několika týdny vypisovala žádanku na autotransfuzi, říkala to také sestra v kartotéce, kde jsem se po příchodu na A1 nahlásila…

Nevěděla jsem, že se mám hlásit v kartotéce, ale mamka řekla, ať tam jdu a já maminku poslechla. Což bylo dobře 🙂 Byla jsem ráda, že je tam se mnou, protože jsem si měla aspoň s kým povídat a občas se i zasmát.

 

Sestřička si mě odškrtla a řekla, kam se mám posadit. Do takové velké čekárny, kde se nesvítilo a bylo ještě pár míst volných.

V 10:17 se otevřely dveře a začala se volat různá jména. V čekárně ale nebylo padesát… ani třicet lidí, jak jsem čekala, ale tak dvacet. Čekání mi vůbec nevadilo. Když totiž člověk počítá s tím, že tu stráví tři hodiny, tak si opravdu nemá na co stěžovat a je tak nějak smířený.

 

Pacienti se nakonec volali ze tří dveří, docela to šlo rychle a já byla celá napnutá, jestli mi termín přesunou nebo ne.

 

Když vyšla doktorka a zahlásila „vítám vás“, tak se zvedla paní, ale byla hned usazena zpátky. Doktorka totiž doplnila: „Pan Vítámvás!“

To je vtip?

🙂

Pardon, ale to mě pobavilo (a nebyla jsem sama). To bylo od ní hezké, že nás vítá, ale vešel pán, který se jmenoval Vítámvás. (Proto v článku slovo Vítámvás nechávám spojené. Není to překlep 🙂

Já jsem se s takovým jménem ještě nikdy nesetkala (v ČR jich žije 114), takže jsem z toho byla celá taková veselá, v čekárně sedělo ještě tak 12 dědečků a babiček a mamka mi najednou říká: „No jo, ale jak budou volat tebe? Asi „pan Nováků“ ne?“

„No tak to ani náhodou. Jestli tohle udělají, tak je okamžitě opravuju a budu dělat naštvanou.“

 

Po panu Vítámvásovi (výborně se to skloňuje 🙂 se ozvalo: „Paní Nováků!“

Jéééé. Přesně po hodině čekání! Paráda!

I uvnitř jsem byla „paní“. Takže jsem byla spokojená.

Tohle oslovení bylo už téměř všude běžné, ale člověk nikdy neví.

 

Čekala jsem, že se mnou na indikační vizitě bude určitě některá z holek, protože tu byli všichni, kdo jdou příští týden na operaci.

Z holek jsem tam byla ale jediná! Já budu v Motole jediná sama samotinká s babičkama a dědečkama!!! Myslela jsem si, že někdo půjde se mnou, že si budeme sdělovat své pocity (nebo budu poslouchat cizí nářky), ale pokud by se mnou někdo takový šel, ač by nebyl od Hanky nebo ač by byl cizinec, musel by tu být se mnou. Tak si tam s nikým nepopovídám no. Návštěvy u mě stejně nechám zakázané. Narazím tam možná tak na holky, co půjdou akorát domů, když já tam přijedu.

 

Musela jsem chvilku počkat ve svlékací místnosti, kde bylo zrcadlo a tak jsem se tam různě upravovala, srovnávala pramínky vlasů a nasazovala úsměv 🙂 Uvnitř byl totiž ještě pan Vítámvás a tak jsem musela počkat, ale to mi vůbec nevadilo. V ten den mi vlastně vůbec nic nevadilo.

 

Za chvilku jsem šla. Uvnitř byl pan doktor u počítače, starší paní doktorka v rohu, která se na mě dívala jako vrah (stylem „ježiši to je votrava tady trčet“) (vlastně se pak už vůbec nedívala) a doktor, který volal pacienty, ale ten pořád někde běhal. (Ta paní doktorka se tak nemusela vůbec cítit – to je jen můj subjektivní dojem – abych jí zase třeba nekřivdila.) MUDr. Jarolím tam vůbec nebyl.

Odevzdala jsem výsledky předoperačního maratonu (vyšetření), dostala pár otázek typu: „berete léky na srážení krve?“, „máte koupený dilatátor a prezervativy?“ (ano, stříbrného milence už mám, prezervativy ne, protože Dannie před rokem říkala, že jich měla milión a nepoužila ani jeden, ale tak pár si jich tedy vezmu, aby se neřeklo) a během tří minut jsem dostala pokyn, na který jsem celá netrpělivá čekala. Pan doktor si zapsal do počítače do plánu operací termín, který jsem měla stanovený Jarolímem už původně jako předpokládaný, dostala jsem to ještě černé na bílém a ahoj za pár dní zase tady v kartotéce na příjem 🙂

 

Měla jsem z toho takovou radost! Hned jsem rozeslala pár důležitých smsek (hlavně v práci to bude zajímavé 🙂 a šly jsme s mamkou na oběd do jídelny na guláš z hlívy ústřičné. To jsme si prostě musely dát! 🙂

 

Teď si uvědomuji, že mi ani neřekli, ať vysadím hormony. Vím, že v Brně nedávno jedna slečna hormony vůbec vysazovat nemusela. (Takže si zvolím vlastní kompromis.)

 

A pak už na metro do krásné nové stanice „Nemocnice Motol“, kterou jsem si ještě vyfotila a honem domů.

 

 

 

Věděla jsem, že mi ta strava plná železa pomůže. Věděla jsem, že dnes nemůžu přijet z Motola smutná. A taky jsem věděla, že jednou tenhle okamžik prostě musel přijít!

 

Shodou okolností bude na stejném oddělení v Motole ležet i maminka mé kolegyňky. To je opravdu náhoda a tak (ač budou návštěvy ode mě zakázány), možná udělám výjimku = pár výjimek podle stavu, ve kterém se budu já a moje plína mezi nohama, mé mastné vlasy, mé nenamalované oči a má propocená noční košilka nacházet :). Prostě nádhera. Ale to všechno je mi ukradené. Já mám jen jediný cíl.

Když jsme to s kolegyňkou zjistily, tak hned vyhrkla: „Terezko, až pojedeme za maminkou, já tě tam klidně přijedu učesat, namalovat, vezmu s sebou všechno důležité, co potřebujeme a když budeš chtít, naparádím tě!“

To mě tak dojalo. Takové já mám kolegyňky.

 

Když jsem se včera odpoledne nudila čekáním u obvodní doktorky pro výsledky předoperačního vyšetření, protože dovnitř vešel starší pár oslovovaný „paní doktorko a pane inženýre“, který si chtěl uvnitř zřejmě povídat, protože tam byli 40 minut, četla jsem si v mobilu blogy ostatních holek. To já takhle občas někdy dělám. Zajímá mě, co je u nich nového.

 

Nemyslím si, že:

 

Lucko, měla by sis už nějaký ten pořádný coming out udělat, abys věděla, jak může dopadnout. :)Tohle jsou jen dohady, které jsem měla podobné kdysi i já, ale hodně rychle jsem přišla na to, že spousta předsudků je jen v nás. Ne v okolí.

 

Jak vypadal můj coming out, když jsem začala v práci žít jako opačné pohlaví, jak píšeš? 🙂

Ano, možná jsem chvíli byla středem pozornosti, ale nebyla jsem středem posměšků, nadávek ani lítosti. Jediné, co jsem při jakémkoliv coming outu zažila bylo buď nadšení sdílené se mnou (hlavně empatické ženy), zájem (ženy i muži) nebo naprostá ignorace typu „mně je to úplně jedno“ 🙂 Žádná z mnou očekávaných reakcí (které také zmiňuješ) nenastala. Pokud si někdo doma postěžoval manželce a posmíval se mi za to, co jsem udělala a kdo jsem, pak má on sám problém. Ne já. Ale opravdu musím říct, že coming out automaticky neznamená posměšky nebo lítost.

 

Lidé jsou dnes empatičtí, snaží se nám většinou pomoci, snaží se nám to nějak ulehčit, protože s námi soucítí (a snaží se vžít do naší situace). Není to lítost, je to oslava naší odvahy (která ale vůbec nemusí být tak monumentální, protože té odvahy opravdu není potřeba tolik, jak se může zdát). Jsou to pak nekonečné rozhovory o dětství, o počátcích přeměny, o operačních technikách, účincích hormonů, našich snech a představ a radosti, která z nás přímo srší, pokud se netváříme vyděšeně víc, než oni :).

 

To už dávno není o posměšcích a nadávkách.

Já osobně jsem je tedy ještě nikdy konkrétně na mou osobu neslyšela.

 

 

Prší.

Je středeční večer.

Poslední středa mého starého života, který už ale dávno není. Je to stejné jako s coming outem. Není to „rána z čistého nebe“ pro naše okolí. Většina už stejně ví nebo tuší, co se s námi děje a jen očekávají, že se k tomu postavíme čelem. Očekávají také instrukce, protože sami v tom tápou a chtějí, abychom my vnesli do celé situace jasná pravidla, jak nás mají oslovovat a jak se k nám mají chovat. Jsem přesvědčená o tom, že naše okolí to téměř vždycky zvládne. Tohle je hlavně na nás. Kdo jiný jim to má říct, než my?

Že jsme ženy. Tak si za tím přeci stůjme!

 

Rozpuštěný v májovém dešti,

rozkvétá můj život do korun šeříků

a roste, vzkvétá, voní.

Končí a ten nový začíná.

Kéž bych už tam byla,

říkala jsem si vloni.

 

Tohle je POSLEDNÍ článek, který píšu z domova. Další už tu totiž napsat nestihnu…

 

Další už bude z Motola, pokud se mi podaří připojit a budu u toho popíjet grepový džus s fortransem. Výborný drink na uvítanou do nového života! 🙂

 

Vítám vás na mé motolské párty 🙂

 

V souvislosti s mojí první autotransfuzí jsem narazila na jeden jazykovědný problém.

Tím bylo slovo jáhly.

 

Opravdu to souvisí s autotransfuzí. 🙂

(O samotné autotransfuzi se toho ani moc psát nedá, protože vlastně o nic nejde, ale jak se znám, stejně se tu rozepíšu).

 

Jelikož mi při vaření upadla z kuchyňské linky jedna jáhla, prostě se skutálela, protože je to maličká skákající kulička o průměru asi 1 mm vyloupnutá z prosa a nechtěla jsem na ní šlápnout, začala jsem přemýšlet o tom, zda říct, že je to jedna jáhla nebo zda jsou jáhly slovo pomnožné, jako třeba kalhoty a ta jedna jáhla má smůlu.

 

Česko – německý slovník Fr. Št. Kotta z let 1878-1893 tvrdí, že jáhly jsou slovo pomnožné, takže tehdy bych nemohla říct: „spadla mi jáhla“, ale už současný wikislovník uvádí, že jde o slovo ženského rodu podle vzoru žena (ten vzor mám ráda :), které se normálně skloňuje.

Takže opravdu jedna jáhla.

 

Jako ilustrační obrázek jsem tu chtěla mít jednu jáhlu. Ne hrst, ošatku, sáček nebo plnou pánev. Takových obrázků je všude spousta. Ale najít obrázek jedné jáhly se nedá a tak jsem si jednu (tu, co se mi skutálela) vyfotila sama. Teď je slavná! 🙂 To je prostě ona. Nechtěla být jako ostatní. Vybočila z řady.

 

 

V úterý, kdy jsem cestovala do Motola na první autotransfuzi, jsem vstávala ve 3:50, protože na transfuzce jsem měla být do 8 hodin. Jela se mnou mamka. Po dvaceti letech si totiž chtěla udělat výlet do Prahy (odpoledne jsme se ještě stavovaly u její kamarádky – moc milé paní, jejíž byt byl vloni nafocený v jednom časopise o bydlení jako vkusný příklad bytového bydlení, tak jsme to chtěly vidět na vlastní oči).

 

Auto jsme ještě před sedmou zaparkovaly na záchytném parkovišti a jely 50 minut metrem do nové stanice Nemocnice Motol, což jsem si moc pochvalovala.

Odpoledne mělo být v Praze letních 28 stupňů, tak jsem si vzala sukni a měla radost, že si jí užiju. Ráno bylo 5 stupňů a v profukujícím metru jsem měla pocit, že ze mě za chvíli bude ledová socha. Toho pocitu jsem se zbavila až když jsme vylezly z metra přímo v motolské nemocnici, kam východ směřuje (což je naprosto perfektní!) a na okamžik jsem se prohřála na vycházejícím sluníčku. Pořád bylo ale kolem osmi stupňů, tak honem rychle dovnitř.

 

Motolská nemocnice je stavba ve tvaru kříže, takže jednotlivá křídla jsou nazvána logicky A, B, C a D. Transfuzní stanice se nachází v křídle E! 🙂 To byl zřejmě takový vtípek mladých pánů architektů Čermáka a Paula z r. 1937.

Páté křídlo neexistuje. Je to jen část stavby přímo ve středu budovy, ve které se dá vyjet do patra, kde se nachází transfuzní stanice a jinak tam toho moc není. I křídlo E, stejně jako ostatní křídla, jsou ale hezky barevně značeny, takže se nedá (podle mého) přehlédnout.

 

Nahoru jsme dorazily v 7:45, už nás tam vítala s úsměvem sestřička (byla na mě milá i před měsícem, kdy jsem se tam šla objednat s papírem od Jarolíma a zjistila, že nejsou provozní hodiny, ale sestra zrovna vyšla a bez problémů si vzala papíry a objednala mě).

Čekala jsem 15 minut na paní doktorku, mezitím rychle snědla ještě sušenku, protože nesmím přijít na lačno a pila, pila a pila… tu kojeneckou vodu, co jsem si koupila. Byla jsem napitá už z předešlého dne, kdy jsem vypila 4 litry (joo to mě čeká už brzo ještě s Fortransem, ale vypít za 4 hodiny 🙂 a když už jsem nemohla, sepsala se mnou doktorka papíry, ptala se mimo jiné i na transsexualitu, jak dlouho jsem na HRT, jak dlouho jsem u Hanky Fifkové, atd. a dostala jsem milý dárek – kelímek vody! 🙂 Vypít do dna.

 

V poučení pro „dárce“ při autotransfuzi je u prvního odběru napsáno:

Přinést:

– kartičku ZP

– žádanku o odběr krve k autotransfuzi

– výsledky předoperačního vyšetření (minimálně krevní obraz + moč), ne starší 14 dnů

– ostatní důležitou zdravotní dokumentaci

– občerstvení (svačinu + asi 1 litr nealkoholických nápojů)

 

Takže normálka.

No jo, jenže to „krevní obraz + moč“ bylo zvýrazněné tučným písmem. Mně dala sestra jen výsledky krevního obrazu, moči ne. Takže jsem se večer před autotransfuzí stresovala, jestli mě nevezmou, jestli to odloží, jestli to zruší, jestli budou naštvaní… atd.

Už sestra při objednávání mi řekla, že nebudu mít všechna vyšetření, tak ať vezmu alespoň to, co je.

Sestra u mé obvodní doktorky udělala vše, jak bylo v papírech. Vzala mi pět ampulí krve, moč jsem jí přinesla ve zkumavce, co prodávají v lékárně, poslala mě na RTG plic (+ srdce, které v papírech uvedené nebylo, ale prý to vždycky doktoři chtějí). Když měly být výsledky alespoň pro první autotransfuzi, tak nebyly, protože auto s výsledky, které jezdí běžně kolem 9 hodiny se někde zaseklo. Byl to docela adrenalin, protože já druhý den vstávala ve 3:50 a to sestřička v ordinaci ještě není, abych si kdyžtak došla pro výsledky, které dorazily později. Naštěstí auto dorazilo odpoledne a já tak odpoledne dostala alespoň krevní obraz.

 

Můj krevní obraz byl hezký, ale trošku nudný. Všechno v normě. Paní doktorka na transfuzce říká: „Ten hemoglobin máte vážně krásný, tak zkusíme vzít víc krve.“ Změřila mi tlak, ten mívám nižší, takže mi na druhou autotransfuzi přikázala ranní kávu a začala počítat, kolik ze mě vysají.

 

Obvyklá dávka při odběru na autotransfuzi je 250 – 450 ml.

Za nadměrnou ztrátu krve se už považuje 700 ml a více (tj. 10-15 % objemu krve dospělého člověka), nad 1500 ml může být způsoben závažný šok.

 

Množství krve se počítá podle výšky a hmotnosti. Mně vysály v ten den 350 ml.

 

Po sepsání karty před odběrem jsem dostala ještě jeden kelímek vody k vypití a posadila se v jiné místnosti na pohodlné křesílko, kde si se mnou povídaly dvě sestričky. (Mamka mi pak na chodbě říkala, že jsme se tam pořád řehtaly :). No jo, když ona byla vážně legrace. Probíraly jsme kde co. Třeba jak mám ledové ruce (sestřička mi jí zahřívala tak, že mě držela za ruku – to bylo tak hezké!) a že tyhle „ledové“ stavy u mě nastaly s nástupem HRT. Popisovala jsem jim pocity, o kterých mi říkaly jiné slečny v přeměně, když tu byly, včetně nezvladatelných stavů nevolnosti až po omdlení, kdy nakonec ani k autotransfuzi nedošlo. „Joo tahle! Tu si pamatujeme. Když ona se tak bála, chuděrka.“

 

Autotransfuze není povinná. Je to jen výhoda, které lze využít, než abychom dostaly při operaci cizí krev.

 

Sestra mi zatím našla žílu, píchla mě do ní a už to jelo. Já to ale skoro ani nevnímala, jen jsem dostala míček do ruky, který jsem občas měla zmáčknout a cítila, jak mě chvílemi brní napíchnutá ruka, přičemž to vždycky někde píplo a sestřička povolila obinadlo. Ale jinak se mi leželo příjemně, povídalo taky příjemně, sestřičky byly usměvavé, milé a asi po 5-10 minutách jsem byla vysátá, dostala obvaz až do večera („Jakmile se budete dívat na večerní zprávy, tak si to sundejte,“ dostala jsem instrukci.) a šla jsem na chodbu za mamkou.

 

Hlava se mi nemotala, necítila jsem se slabá, nebylo mi špatně, neměla jsem pocit, že by mi mělo něco být. Bylo mi úplně stejně, jako když jsem sem před hodinou vešla. Měla jsem ještě 20 minut sedět (s doprovodem), nebo 40 minut (bez doprovodu) na chodbě a pak 4 hodiny neřídit auto. To hezky odpočívalo ale v záchytném parkovišti, takže mě čekalo jen metro a to se může.

 

Jinak musím říct, že celé to ráno mezi 8 – 9 hodinou jsem byla na transfuzce jediným pacientem 🙂 Takže pohoda, žádný spěch, což mělo pozitivní vliv na všechny.

 

Dostala jsem papír s potvrzením o autotransfuzi s expirací 15.6.2015 (k odběru došlo 12.5.2015). Zatímco kdysi vydržela odebraná krev tři dny, poté deset, teď už je to až 35 dní, jak jsem se dozvěděla. Pokud nebude použita, bude zlikvidována. Nelze ji použít pro někoho jiného.

Mou krevní skupinou je 0+, takže by ji teoreticky mohl dostat téměř každý (s faktorem Rh+), ale já můžu dostat jen od dárců se skupinou 0.

Když mi krevní skupinu v r. 2009 na dětské onkologii v Motole kvůli Kačence zjišťovali, bylo to trošku překvapení, protože moje mamča má A- a táta měl B+. A přesto jsem jejich. 🙂 Protože rodiče s krevní skupinou A nebo B mohou mít potomka s krevní skupinou 0. Což jsem tehdy nevěděla.

 

Ona ta krev je vůbec zajímavá. Kdysi se věřilo, že v krvi jsou umístěné vlastnosti dané bytosti, takže když v 19. století proběhly první pokusy transfuze krve mezi psy, vznikaly vážně dnes už úsměvné otázky typu: „Jakou barvu srsti bude mít pes, kterému bude provedena transfuze?“ nebo „Bude se pes chovat agresivně, jako jeho dárce, po podání jeho krve?“.

Dříve se vůbec netušilo, že nějaké krevní skupiny (a Rh faktor) existují, takže když už se začalo s transfuzemi mezi lidmi, ti dostávali alergické reakce a někteří i umírali. První transfuze člověku byla ale provedena z ovce. Tehdy malé množství, takže nedošlo k žádným následkům. Poté se provedl větší pokus transfuze krve z telete do duševně nemocného člověka, který měl být podáním této cizí krve vyléčen. Nakonec zemřel. To jsou ty průkopnické začátky… Neuvěřitelný pokrok udělá lidstvo za pouhých sto let.

 

Kromě potvrzení o autotransfuzi jsem dostala také papír s poučením o léčbě preparáty železa.

Jde o to, že krev se obnovuje dlouho – zhruba 3 měsíce. A já (stejně jako holky přede mnou a ostatní pacienti, kteří byli před operací na autotransfuzi) jdu na druhý odběr už za týden.

 

Před druhou autotransfuzí se musí provést kontrolní odběr krve, ve kterém se zjistí, zda se podařilo obnovit některé její složky. A tak musím přijít o půl hodiny dříve, vezmou mi krev, udělá se nový krevní obraz, který trvá prý asi hodinu a podle něj se rozhodne, zda mi mohou vzít další.

 

Na poučení byl uveden preparát Superželezo 30 tablet (1x denně 1 tabletu). Cena je u něj napsaná 60 Kč, ale v lékárně v Kobylisích, kam jsme odpoledne s mamkou zamířily, stál 95 Kč.

 

Kromě Superželeza (ten název se mi líbí! Když je něco super, je to prostě super! 🙂 jsem dostala informační papír s potravinami bohatými na železo.

 

Úplně super je koňské maso. (Koníky ale jíst nechci.) Bylo tam toho vypsaného víc, ale já jsem si sama našla na internetu tu TOP potravinu s nejvyšším obsahem železa.

A teď už se konečně dostávám k jáhlám 🙂

 

Zde je žebříček potravin s nejvyšším obsahem železa:

 

 

Když se na ten seznam tak podívám, tak semínka jsou fajn, ale k obědu se jich nenajím a 100 g lněných semínek jen tak do sebe nenacpu. Takže jednoznačně vyhrály jáhly. K tomu se mi ještě líbí ten mák a kakao.

Jáhly jsem měla kdysi jen jednou v životě a tak jsem se s nadšením vrhla do hledání receptů 🙂 Koupila jsem si 500g sáček za 50 Kč a začala experimentovat.

 

Podle mých osobních zkušeností rozhodně jáhly na sladko ne. A to sním všechno – mořskou havěť, řasy, hmyz… ale kromě sladké rýže. Takže možná proto. Rýži mám spojenou s masem, ne s kakaem :). Na tohle hodně ujeté studentské jídlo bych raději navěky zapomněla 🙂 Jen ta představa a vůně pro mě dvou naprosto nekompatibilních ingrediencí mě děsí.

 

Jáhly vznikají loupáním prosa. Historicky doložené záznamy o pěstování prosa pocházejí z Číny a Indie kolem roku 3000 př. n. l. Proso bývalo nejdůležitější součástí prosté lidové stravy. Staří Slované ho konzumovali v podobě výživných kaší, placek či polévek. Naproti tomu staří Řekové a Egypťané uměli z jáhel zhotovit chléb nebo pivo.

 

Je to tedy velmi stará plodina, kterou lidstvo konzumuje už několik tisíciletí. Jen u nás se na ní nějak zapomnělo. Sáček, který jsem si já koupila, měl hezký obal, bylo to baleno v ČR, ale zemí původu jáhel byla Ukrajina. U nás se proso seté moc nepěstuje, protože jde o teplomilnou rostlinu. Ale mně se tohle „rákosí“ moc líbí:

 

 

 

Autotransfuze má zaručeně velkou spoustu výhod.

Při autotransfuzi se z krve ale odstraňují některé látky:

 

Nevýhodou je právě odfiltrování plazmy a krevních destiček z důvodu zabránění srážení krve. Proto nám teď vydrží celých 35 dní.

 

 

Dozvěděla jsem se, že pak je sice nepoužitá krev likvidována, ale jednou za měsíc se vyberou náhodně 4 sáčky, které putují do hygienické stanice, která na nich prověřuje, zda nedošlo k infikaci krve, zda byla skladována ve správných podmínkách a nevyskytují se v ní žádné nežádoucí mikroorganismy.

 

Když jsme si se sestřičkami povídaly, vyprávěly mi, jak je čím dál horší sehnat vhodné dárce krve. Že je jich čím dál méně (těch vhodných).

 

Po odběru jsem šla vlastně ještě jednou k doktorce, která mi přeměřila tlak, který mi trošku klesl. Paní doktorka vyzvídala, co máme teď v plánu, tak jí říkám, že jedeme ještě ke kamarádce mamky a že mamka je v Praze po 20 letech.

Jen jsme s doktorkou vyšly na chodbu, hned mamce povídá: „Tak dcera vás dneska bere na flám po Praze, jsem slyšela ano?“ 🙂

 

S takovým přístupem musím říct, že se na druhou autotransfuzi těším :). Člověk má hned lepší náladu a jsem zvědavá, co se mnou udělá druhý odběr.

 

Takže celý týden jím poctivě vše nacházející se v kovošrotu, jáhly už budu mít skoro snědené (na slanině s jarní cibulkou a ředkvičkami je to naprostá dokonalost! :), ale tohle jinak není povinnost 🙂 Takhle k tomu přistupuji jen já, protože chci a protože mě to baví. Řekli mi: jezte železo, tak ho jím, protože chci sama pro sebe mít svojí krev co nejlepší. To je logické.

 

Věřím tomu, že i kdybych nepolykala každý večer Superželezo a nepochutnávala si na jáhlách (které jinak mají mírně nahořklou chuť, které se dá zbavit spařením 2-3x v horké vodě), tak že se taky nic nestane.

 

 

Odchodem z transfuzní stanice ale to hezké skončilo. Následovalo už jen nepříjemné dlouhé a nekonečné čekání u doktorů, ke kterým přijela s ex Kačenka, která byla objednaná na 9 hodinu, což se perfektně stíhalo a já se na tentýž den objednala ještě na 16:30 do Ústavu estetické medicíny k MUDr. Němcovi, abych s ním zkonzultovala možnosti FFS (feminizačních plastik obličeje). Určitě bych ráda pár věcí vylepšila :).

Jenže sestřička mi den předtím volala, jestli bych nepřišla už ve 14 h., což jsem nemohla odmítnout.

 

Tím nekonečným čekáním u Kačenky doktorů už bylo ale najednou 12:45 a Ústav estetické medicíny je ve Vyšehradské ulici v centru, což je minimálně hodina cesty metrem + pěšky, navíc s mamkou, která chodí pomalu, protože je před operací kyčle, ale byla tak hodná, že mi dělala doprovod.

 

Nestihly jsme tak ani plánovaný oběd v Motole (ráda tam chodím do té jejich obrovské jídelny, co se do ní dá prokličkovat bludištěm v podzemí :), takže jsme byly hladové. Všechna důležitá vyšetření měla Kačenka už za sebou, zbýval jen rentgen ruky (kvůli určení kostního věku). Banální rychlá věc. Jenže nás neustále přeskakovali jiní pacienti a když už jsem věděla, že pokud jí teď nezavolají, že nestihnu dojet k MUDr. Němcovi a Kačenku opravdu nezavolali, musela jsem se opravdu nerada zvednout, říct jí ahoj, pohladit a běžet.

 

Přišla scéna před plnou čekárnou…

 

„A proč sem jako jezdíš? Já myslela, že kvůli Kačence? Proč se objednáváš k jiným doktorům? To sis jako myslel, že budeme rychle? Měl bys tu být kvůli ní a ne kvůli sobě…“

Nekonečný monolog v mužském rodě před lidmi a Kačenkou, který jsem nedokázala doposlouchat, pohladila Kačenku a odešla.

Snažila jsem se ex v sms vysvětlit, že mi přijde normální, když má Kačenka vyšetření v 9 hodin, že se objednám k doktorovi na 16:30, abych do Prahy nemusela jezdit dvakrát a že nemůžu za to, že mi sestra ten čas upravila na 14 hodinu. Na to mi odpověděla, že to jako vždy překrucuju.

Nevím, co překrucuju. Nerozumím jí.

 

Ještě pár minut předtím jsem ex nadšeně pozorovala s Kačenkou, jak si prohlíží v jejím mobilu fotky malé sestřičky, krásně se u toho Kačenka chichotala, aspoň si tak krátila dlouhou chvíli a já si uvědomila jednu věc: Kdysi jsem se moc snažila, aby tyhle dvě bytosti byly nejšťastnější na světě. Byl to můj cíl. A teď šťastné jsou, takže mě zalila taková spokojenost nad tím vším.

 

To jsem ještě nevěděla, že mi tam ex udělá scénu (stejně jako už jednou). Muselo to z ní asi ven. Stačila jsem jí jen říct, že je s tím svým mužským rodem trapná.

 

A to jsem jí ještě já blbka nabízela pomoc, jestli nechce vzít věci, tašky, protože jsem věděla, že do Motola musí jet s Kačenkou a její malinkatou sestřičkou sama. Její přítel je 14 dní mimo ČR. Vyřešila to tak, že malou nechala u babičky a jela jen s Kačenkou, což bylo moudré.

 

Samozřejmě, že jezdím do Prahy i kvůli Kačence. Záleží mi na tom, jak jí je a ještě nikdy jsem nepropásla jediné její vyšetření (ač se to ex nelíbilo, že tam jsem a do ordinace doktora se hrnul i přítel s kočárkem, protože je mi jasné, že ex nechtěla, aby si paní doktorka jakože myslela, že ona je lesba, když tam jdou dvě ženy a Kačenka). (Nebo k tomu měla nějaký podobný důvod). Ordinace jsou ale malé, takže se tam kočárek a další osoba jen těžko vejde, což působilo divně a kdybych chtěla, tak můžu říct, že tam jejího přítele nechci, protože rodič Kačenky jsem já a ex. Ale nechci být hnusná a ten člověk mi nic neudělal. Jsem ráda, že je na Kačenku hodný a věnuje se jí. Mojí Kačence.

 

Z tohohle zážitku v čekárně u rentgenu jsem byla tak vynervovaná, že mi bylo do pláče. Kvůli tomu, jaká ex je a že opouštím Kačenku, čímž jsem se stala úplným krkavcem ošklivým, který jí tam teď nechal na pospas rentgenových přístrojů.

 

Ex reaguje už tři roky (možná 4-5) stále stejně. Vše, co může být použito proti mně, je použito proti mně. Vše dělám špatně a za všechno můžu já. Nejlepší by bylo, kdybych neexistovala. To by si konečně oddechla.

 

Ale mám naštěstí Kačenku. To je někdo, kdo mě miluje a já miluju jí. A nikdy jí neopustím, jak jsem jí slíbila.

 

Mamka to chudák taky odnesla, protože jsem šla pořád rychle, jak jsem spěchala, ale to ona nemohla, tak jsem na ní pořád někde čekala. Pak jsme si na Karlově náměstí koupily aspoň obloženou housku, počkala na mě v parku a já šla pěšky za MUDr. Němcem.

 

Tam to proběhlo všechno v pohodě. Až na to, že jsem ten Ústav několikrát přešla, protože není vidět z ulice, ale musí se do areálu kláštera (vedle Ministerstva práce a sociálních věcí). A to jsem měla na mobilu puštěnou mapu, protože už jsem si nevěděla rady, kudy mám jít.

 

MUDr. Ivo Němec mluví vždy na přednáškách Hanky Fifkové, které se konají každý rok v červnu a pamatuji si ho z loňské přednášky, na které jsem byla. Je to velmi sympatický doktor, který mi řekl o každém detailu. Probrala jsem s ním tři věci, které bych ráda provedla.

 

Myslela jsem, že feminizační operace obličeje se dělají najednou. Prý mohou, ale z důvodu vysokých rizik se to tak nedělá. Tvář totiž napuchá na více místech a je to pak složitější. Takže hezky postupně.

 

Zeptala jsem se i na posouvání vlasové hranice, o které píší na stránkách. Rozmýšlím se totiž, zda budu nebo nebudu řešit své vyšší čelo. „To se téměř nedělá. Mnohem jednodušší způsob je transplantace vlasů, pokud je čelo opravdu vysoké nebo jsou tam kouty. Pokud by se ta kůže natáhla, tak to často zvedá obočí a to nechceme.“

 

Profiloplastika (brada) a rinoplastika (nos) jsou takové dva největší feminizační zákroky, které dokáží tvář ještě víc zjemnit a jejich provedení mi přišlo úplně v pohodě.

Co se mi ale nelíbí je způsob provedení redukce nadočnicových oblouků. Ty mají muži vystouplejší a ne že bych je měla extrémní, ale bylo by to hezké (říkala jsem si).

Při takovém zákroku se ale řez provádí ne na vlasové hranici (mezi vlasy a čelem), ale asi 1-2 centimetrů ve vlasech, takže je nutné pás široký 1-2 cm úplně vyholit. Prostě přijít o vlasy, které mi tam rostou už měsíce (teď už skoro roky) a pak zase roky čekat, až narostou? To si nedovedu představit a jakékoliv stříhání vlasů je pro mě stále tou největší černou můrou.

Existuje možnost, že se řez provede pod vlasovou hranicí, ale pak je lehce vidět jizva.

Nechci jizvu na čele.

 

A ještě mi trochu vadí doba, za kterou bude vše vypadat hezky. Ta je 9-12 měsíců. To znamená čekat další rok, než budu „hezčí“. Nechci už čekat. Chci už konečně žít. Což můžu a dělám, ale chtěla jsem být dokonalejší a hezčí. Nemyslím si, že to přeháním. Jen zjišťuji své možnosti a dělám vše, co můžu, protože nejen, že jsem žena, ale chci být také hezká žena a to už se netýká ani tak výhradně transsexuálních pacientů, jako všech žen. Zda je nutné to řešit nebo ne je častým předmětem diskusí. Někdo plastiky odsuzuje, některé vypadají hrozně, některé nepřirozeně, ale většina z nich dokonale a splní svůj účel.

 

Na profiloplastice (kterou ale chci za každou cenu – v tomto případě 20-33 tisíc – moc hezky vypadá ten rozdíl – v mém případě zmenšení) jsme se domluvili. MUDr. Němec pracuje částečně také v Ústřední vojenské nemocnici, kde jsem na srpen (v červenci se neoperuje) na čelistní oddělení pozvaná na magnetickou rezonanci, kde zjistí, co půjde zredukovat a jak moc. A co nejdřív pak do toho půjdu. Ostatní detaily nejsou tak urgentní, ani nos není tak hrozný, i když by mohl být něžně holčičí, pokud budu chtít a ještě si rozmyslím, zda to ostatní budu řešit nebo ne.

 

Cestou metrem z Karlova náměstí do krásně zarostlých Bohnic provoněných rozkvetlým šeříkem za kamarádkou mojí mamči už jsem byla unavená, hladová, žíznivá, nepříjemná a těšící se, jak si s mamkou odpočineme. Metro bylo narvané k prasknutí, mamka s holí kolikrát musela i stát (jinak jí ale často mladí lidé ochotně pouštěli), na Florenci se vyrojili revizoři. Já měla dva celodenní lístky každý za 110 Kč v mobilu, u kterého mi už docházela baterka, tak jsem se modlila, aby to vyšlo a jen co jsem mu lístky ukázala, tak se mi mobil vybil.

Všude spousta fanoušků hokeje, hrál se zrovna zápas Česko – Švýcarsko. A já v jednom vagóně dostala parádní důkaz o tom, že svoji bradu musím řešit. (Taková náhoda, když jsem jí před chvilkou řešila s MUDr. Němcem). Stala se totiž předmětem zájmu tři teenagerů, kteří jí řešili. Mojí bradu! 99 % lidí jí neřeší, ale oni ano.

 

Teenageři jsou jednou z nejrizikovějších skupin pro nás. Neberou si servítky, jsou drzí, hluční a říkají vše na plnou pusu. Což může být často ale i přínosem, protože kdo jiný nám to řekne, než oni? Ale my to nepotřebujeme slyšet takovým necitlivým způsobem. Většinou víme o svých nedostatcích.

A potom je tu ještě jedna riziková skupina – Romové, o kterých mi Hanka kdysi vyprávěla, že jsou nějakým záhadným šestým smyslem schopni rozpoznat vždy jakoukoliv ženu nebo muže po přeměně, ať vypadá sebedokonaleji.

 

Je fakt, že i já řešila cestou metrem i po Praze spoustu žen, o kterých jsem si říkala, že to musí být zaručeně ženy po přeměně. No nebyly. Vysoké, široká ramena, velký nos, hrubé rysy ve tváři.

Jak asi řeší ti teenageři je?

Úplně stejně, jako mě. A trochu se stydím, že úplně stejně, jako oni, řeším vlastně tyhle ženy i já. Tyhle biologické ženy. Samozřejmě to ženy po přeměně nebyly. Není jich taková koncentrace. Děti v nemocnici na ně volaly „maminko“ a … neměla jsem vlastně žádný jiný důkaz, ale věřila jsem, že jde o biologické ženy.

 

A přála bych si, aby ke stejnému závěru došli i ti teenageři.

 

Stejně jako nás i jiné biologické ženy mrzí, když nám někdo říká něco ošklivého. Něco, o čem víme, že je nedokonalé. Vůbec nejde o to, zda ta žena v přeměně je nebo není. Jen my to pak řešíme o trochu víc a také nám to o trochu víc sráží sebevědomí. (Tedy jak komu. Podle toho, jak k tomu kdo přistupuje.).

 

Domů jsem přijela ve 20 hodin celá utahaná, ale měla jsem v hlavě ještě jeden plán a když já mám plán, tak neexistuje způsob, jak zamezit tomu, abych ho uskutečnila.

Tom se vracel po 14 dnech ze zahraničí a měl přijet další den kolem 12 hodiny. Když přijel posledně, byl tak hrozně hladový, že mi ho přišlo až líto a litovala jsem, že jsem mu neudělala nějaké jídlo.

 

Teď jsem to měla komplikovanější, protože jsem byla celý den v Praze, ale nevzdala jsem se (to je také přeci úděl nás žen (když to přeženu) – nakrmit své muže, i kdybysme padaly vyčerpaností na pusu). On tedy není můj muž, ale chtěla jsem mu udělat radost a protože nemám komu jinému bych tu radost udělala, tak jsem ještě (za mírné asistence mojí mamči, po které jsem chtěla, aby si šla už konečně lehnout) uvařila Tomovi oběd a ještě večer mu ho odvezla domů s instrukcemi, kde co má, že je to čerstvé a stačí si to jen ohřát.

Doma jsem byla v devět večer, vlezla do sprchy, lehla a ani nevím, kdy jsem usnula.

 

I já bych chtěla připravovat svému muži svačiny, vařit mu nedělní obědy, na kterých si pochutná nebo buchty ke kávě, o které bude vždycky žadonit… To jsou zatím nesplněné sny, které si představuji ráda a taky mi nijak nevadí je mít.

 

Příští týden mě čeká druhá autotransfuze a hned po ní indikační vizita. Na té mi buď potvrdí nebo posunou termín operace.

 

Pokud ho neposunou, zešílím radostí, protože co se operace týče, tak jsem hodně natěšená, ale současně si dělám velkou hlavu s prací, kde musím vše popsat a vysvětlit kolegyňce, která mě bude zastupovat, sama toho má už takhle nad hlavu, zrovna jako na potvoru doplouvá spousta kontejnerů z Číny, je milión věcí, které mám jen v hlavě, ale prostě ten jeden týden nemám šanci svoji práci udělat ani připojená z Motola, jak to mám v plánu později.

A tak mě teď čekají nekonečné přesčasy a snaha zvládnout za dva dny udělat vše, co se má udělat za týden. Ono to ani nejde, protože některé činnosti jsou vázané na den v týdnu a spousta věcí se ani dřív udělat nedá, podle toho, jak se den předem plánuje výroba.

 

To je důvod mých aktuálních starostí. Kufr do Motola už mám jinak z poloviny sbalený a jen čekám. Jen čekám, co se příští týden dozvím a konečně budu moct za pár týdnů (než mě vyřídí matrika a než mi bude přiděleno nové ženské rodné číslo) poslat do AirBank tu novou ofocenou občanku 🙂

 

Často se ráno budím dřív a přemýšlím, jaké to bude probudit se potom… a být taková, jaká jsem si kdysi v šestnácti jen snila být a myslela si, že to je jen sci-fi z knížek nebo pohádka z mých představ, kterou nikdy nikdy nikdy nebude možné uskutečnit.

 

Teď už vím, že tohle není sci-fi. Že možné to je.

 

Stačí pro to udělat málo a najít odvahu, které ale ve skutečnosti není vůbec potřeba tolik.

Mám v hlavě teď milión témat, ale není čas se jim teď hned tady věnovat.

První autotransfuzi už mám za sebou, ale nejspíš spojím své zážitky z ní s druhou autotransfuzí příští týden a dám vše do jednoho článku, protože jsem se zase dozvěděla pár zajímavých informací. O dárcích, o krvi a musím říct, že personál transfuzní stanice v Motole je opravdu moc milý.

 

Protože je toho moc, co chci říct a v jednom článku by to působilo neurovnaně, napíšu aspoň krátce o mé radosti, kterou mi udělala moje banka (taková banalita, ale mě to prostě těší).

 

Asi před půl rokem jsem se snažila u mé banky (AirBank) prostřednictvím operátora (nejprve e-mailem, poté telefonicky) změnit oslovení z „pan“ na „paní“ u mého neutrálního jména.

Odpověděli mi, že takovou změnu nemohou provést bez dokladu o změně pohlaví.

Já ale věděla, že jiné holky v jiných bankách s oslovením uspěly (a dokonce i v některých zdravotních pojišťovnách). V některých.

 

Pochopila jsem, že ke změně oslovení nakloněni nejsou a tak jsem nad tím mávla rukou.

 

Asi před měsícem mi volala operátorka AirBank, ale protože jsem se nepředstavila, začala na mě mluvit v ženském rodě, než zjistila, že má mluvit s nějakým „panem Novákem“.

Opravila jsem jí, že už to není „pan Novák“, ale „Nováků“, ale že by bylo fajn, kdyby mě oslovovala „paní Nováková“, protože to tak jednou stejně bude.

S tím neměla nejmenší problém.

Když mi sdělila informace, které potřebovala, využila jsem situace a zkusila opět požádat o změnu oslovení. Vysvětlila jsem jí vše potřebné, ale změnu mi odmítla provést bez potřebných dokumentů o změně.

Pořád to samé.

 

Předevčírem mi přišel informační e-mail s potvrzením o doplacení úvěru. „Vážený pane Nováků…“

 

Aaaaach jo! Zase to pane!

Měla jsem zrovna hodně rýpavou a současně rozvernou náladu, což způsobilo, že jsem jim na tento e-mail odepsala:

 

***********************

Dobrý den,
děkuji za vaše potvrzení o splacení půjčky.
Měla bych jen jednu výhradu. To vaše oslovení „pane“ je jediné, co mi na téhle jinak super bance vadí.
Za měsíc ode mě dostanete nový občanský průkaz s novým ženským jménem a ženským rodným číslem. Pokoušela jsem se o změnu oslovení z „pan“ na „paní“ už dříve dokonce několikrát, ale u vás to prostě nastavit jen tak nejde. Nežádala jsem změnu na mé budoucí ženské jméno, stačila mi změna na mé současné neutrální, ale to „pane“ je vážně děs. 🙂

 

Proč o tom píšu?
Protože jsem v kontaktu s jinými slečnami, které prochází podobnou změnou jako já a u svých bank s oslovením uspěly.

Myslím si, že je to o lidech. Ne o systémech nebo počítačích.
A tak mě to trochu mrzí zrovna u vás. Jinak vás všude chválím.

Já už dávno nejsem „pan Nováků“.
Když mi nedávno volala vaše operátorka, automaticky na mě mluvila správně v ženském rodě, dokud nezjistila, že jsem u vás „pan“.

To je vše.

Já už to ten měsíc s tím vaším „panem“ vydržím. Ale není to od vás ani trochu hezké. To je jako kdybych vašemu panu řediteli říkala „paní“. Úplně totéž.

Tereza Nováková
(Terry Nováků)

***********************

 

Nechtěla jsem na ně být ošklivá, protože jsem s touhle bankou velmi spokojená. Oproti původní České spořitelně mi šetří asi 700 Kč měsíčně na poplatcích (vzhledem k velkému počtu příchozích plateb) a často vybírám hotovost z bankomatů v Německu, což je také bez poplatku. (Němci (narozdíl od např. od Dánů, kteří se chystají zrušit kompletně všechny hotovostní platby) jsou naprosto konzervativním národem a když jsem nedávno platila v německém McDonaldu kartou, pokladní se mě snažila přesvědčit, že mám kartu zasunout do terminálu. Já tam ale viděla symbol pro bezkontaktní platbu, takže jsem ji jen přiložila. „Nein!“ … ale to víš že jo… Němka z toho byla vyděšená, že kartu jen přikládám, ale platba proběhla, lístek vyjel, tak byla nakonec spokojená. Všechno je jednou poprvé, holka 🙂 (Platební terminál v novém McDonaldu v Německu byl prvním terminálem, který jsem v Německu kdy viděla se symbolem bezkontaktní platby. Ještě včera v německém Kauflandu platil přede mnou pán sice kartou, ale musel se na účtenku podepisovat a pokladní porovnávala podpis! Trochu retro :). U nás už bezkontaktní platby probíhají několik let.

 

Ten pán z německého Kauflandu vlastně nebyl pán, ale asi 20letý kluk a byl na nákupu se svou slečnou. Ta stála přímo přede mnou a okamžitě mě zaujaly dva copánky spletené z každé strany a spojené vzadu k sobě. Osobní zkušenost je vždy nad všechny manuály nebo instruktážní videa 🙂 Já totiž přesně tenhle účes zkoušela včera ráno do práce, ale ty moje vlasy jsou ještě pořád krátké! 🙁 „Jéé Terez, ty máš copánek!“, všimla si kolegyňka v práci. „Jo, ale jen jeden spadlý dolů. Zkoušela jsem si udělat dva a spojit je vzadu, víš?“ „Jo, ale nešlo to, protože jsou moc krátké, žejo?“

No to nevadí. Pořádně detailně jsem si prohlédla, jak oba konce copánků vzadu na hlavě sepnula dvěma překříženými pinetkami, prohlédla jsem si, odkud přesně je plete (ne až od čela, ale tak 5 cm od něj), zhruba jak tlusté a moc se mi to líbilo :). Pak jsem v autě přemýšlela o tom, jakou z nich asi měla radost i ona, když ráno vstala a rozhodla se takhle učesat. Jak ráda využila téhle možnosti, když má dlouhé vlasy a když je žena. Nechci nic víc, jen totéž.

 

Vracím se k tématu o své bance 🙂 Strašně ráda odbíhám od tématu 🙂

Kdysi jsem do AirBank volala v sobotu ráno před 7 hodinou na zákaznickou linku. Potřebovala jsem vyřešit jednu duplicitní platbu. V telefonu se ozval k mému překvapení otrlý ženský hlas s přibližně tímto textem: „Dobrý den! Já jsem uklizečka v téhle bance a nikdo jiný tu není. Jen vrátný a já. Tak si prosímvás zavolejte po sedmé hodině, až všichni ostatní přijdou do práce. Tak já jdu zase uklízet. Nashledanou.“

Mluvil automat, ale pobavilo mě to.

 

Včera jsem dostala na můj e-mail ohledně oslovení tuto odpověď, kterou jsem si přečetla ještě po cestě z Německa a taky mě pobavila:

 

***********************

Dobrý den, slečno Nováková,

 

mrzí mě, že Vás stále oslovujeme špatným způsobem.

Chápu, že při tak důležitém životním kroku, kterým procházíte, chcete vše mít správně. Pokusím se ještě jednou požádat o změnu oslovení, abychom to vyřídili ještě předtím, než budete mít nový průkaz s novými údaji.

Věřím, že tentokrát to vyjde a my Vás od teď budeme oslovovat správně.

Kdybyste cokoliv potřebovala, můžete nám zavolat na číslo 840 30 30 30 denně od 7:00 do 22:00 hodin nebo znovu napsat na info@airbank.cz.

Přeji Vám pěkný den

Jiří Ammer / Kontaktní centrum
Air Bank a.s. / člen skupiny PPF
***********************

 

Jirko, díky! To jsem na vás tedy zvědavá! 🙂

Ještě dnes tam mám „pan“.

 

Je mi jasné, že v AirBank nelze měnit kolonku „pohlaví“ (a tedy oslovení), protože se generuje automaticky podle rodného čísla a to se změnit bez dokladu nemůže. Jedinou možnost mají tedy přes správce systému, který mi upraví oslovení natvrdo v systému bez ohledu na podmínku pohlaví získaného z rodného čísla.

 

Líbí se mi, že to chtějí stihnout ještě před tím, než jim pošlu nové doklady 🙂

 

Vždyť mně šlo jen o to „paní“.

 

Takže jde to!

Ale proč až na třetí pokus? 🙂

 

 

Nedávno mi psala moje kamarádka v přeměně ještě před operací, že se jí podařilo změnit oslovení v její zdravotní pojišťovně (v té samé, co mám já, ale já to tam ani nezkoušela, protože s nimi téměř nekomunikuji). Jenže nedošlo ke změně pouze oslovení 🙂 Protože našla ve schránce pozvánku na preventivní očkování rakoviny děložního čípku 🙂 Opravdu si umím živě představit, jakou z toho měla radost.

 

Takové maličkosti a jakou nám mohou udělat radost.

 

 

—————————-

Doplněno 13-7-2015:

Měla bych ještě doplnit, že zatímco pan Ammer z kontaktního centra AirBank mě potěšil, za dva dny mi přišel druhý e-mail od někoho jiného z kontaktního centra, kde se velice omlouvají, ale technicky není možné oslovení na „paní“ provést. Přesně jak jsem tušila, že ho mají vázané automaticky na rodné číslo, ze kterého se oslovení generuje.

 

3.7.15 jsem poslala do AirBank rozhodnutí z matriky o přidělení mého nového ženského jména. Rozhodnutí bylo v právní moci a bylo na něm uvedeno, že od 29.6.15 jsem oprávněna a povinna uvádět toto jméno. AirBank jsem požádala o změnu jména.

10.7.15 jsem urgovala moji žádost, protože vím, že AirBank vždy odpovídá do dvou nebo tří dnů.

11.7.15 mi přišla odpověď s oslovením „slečno Nováková“ a vysvětlením, že změnu není možné provést, protože ke změně je nutné doložit nový občanský průkaz.

12.7.15 jsem s tímto závěrem nesouhlasila, protože vydané rozhodnutí státní orgánem ČR je platné a v právní moci, a uvedla jsem, že v případě uvádění starého jména bankou jde vlastně o porušení mého práva na používání mého pravého a aktuálního jména, jehož změnu jsem neprodleně bance nahlásila, jak bylo mou povinností.

13.7.15 mi přišla odpověď, že k provedení změny jména je nutné doložit nový občanský průkaz.

 

AirBank mám jinak ráda, ale zatímco v některých bankách měly holky úspěch (některé ale nikoliv) a oslovení na „paní“ docílily, zde to nelze.

Řešit to na těch pár týdnů s AirBank už nebudu. To bych se musela obrátit na ombudsmana a docílit toho, že banka musí změnit mé jméno podle rozhodnutí z matriky (což opravdu musí), ale než by se tak stalo, už dávno budu mít nový občanský průkaz.

Milujeme svá rodná čísla

a ona milují nás.

(No, tak to asi ne).

 

Místo toho, abych šla spát, protože vstávám ve 3:50, tak tu straším na blogu. Jenže mám ještě mokrou hlavu zabalenou v ručníku (aspoň nějakou výmluvu jsem si našla) a podle mých výpočtů bych musela jít spát před hodinou, abych se vyspala, takže už to stejně nedoženu. 🙂

Tralala, tralala,

vstávám ve tři padesát

a vůbec mi to nevadí

tralala, tralala.

🙂

 

Miluji své rodné číslo! (U jednoho slova v předchozí větě chybí uvozovky).

Obzvlášť, když na mě prostě práskne všechno, co se mi daří tak perfektně skrývat.

Realitní makléřka, se kterou jsme se viděly asi 3x, připravuje plnou moc: „Paní Nováková, mohla byste mi prosím nadiktovat údaje z vaší občanky? Připravím zatím plnou moc.“

Přemýšlím.

Ale moc toho nevymyslím.

A tak paní Nováková znechuceně diktuje: „Terry Novákůůůů…“

„S kroužkem nebo s čárkou?“ 🙂 (Opravdu se na tohle zeptala! 🙂

A následuje to výborně genderově odlišné české rodné číslo. Specialita, kterou nemá snad nikdo jiný na Zemi, jenom Češi (a Slováci) z nějakého mně záhadného důvodu musí mezi svými občany rozlišit muže a ženu.

Tím jsem u paní makléřky bohužel navždy tam, kde jsem nikdy být nechtěla. Nemohlo to počkat měsíc? (Nemohlo, já vím).

Tak hlavu si z toho netrhám, ale utrhla bych jí tomu, kdo tenhle systém rodných čísel vymyslel.

A tak jsem trochu pátrala, komu že tu hlavu utrhnu 🙂

 

Zjistila jsem zajímavou věc – že čtyřčíslí za lomítkem je složené ze tří částí: AABC. První dvě číslice (AA) určují zeměpisnou polohu narození. (Např. Praha 00, Bardějov 96). Třetí číslice (B) pořadí narození v dané matrice a poslední číslice je kontrolní číslice kvůli dělitelnosti 11 (tzv. modulo).

 

Zajímalo mě, zda existuje nějaká mapa, kde jsou tato čísla lokalizující místo narození uvedena a našla jsem jí:

 

Krásná mapa. A taky pěkně nelogická. Ale to mě nepřekvapuje.

Pro mé současné rodné číslo souhlasí. Ale potom nechápu, proč má moje dcera za lomítkem číslici 6 (narodila se v Ústí n.L.). Šestka tu vůbec není!

 

Noo to je jedno. Prostě každé rodné číslo je dělitelné jedenácti z důvodu ověřování jeho správnosti. Taky hezký výmysl, ale hledám dál, protože mě zajímá důvod rozlišení mužského a ženského.

 

(Jasně, že žádný důvod není. Prostě se jim to líbilo. Jůůů, hned poznáme, že jde o ženu a o muže… Bane, už jsem na to přišla. Díky tomu rozlišení se nemohlo stát, že jim došla pořadová čísla za lomítkem v dané matrice (B), protože muži a ženy měli každý svou vlastní číselnou řadu.)

 

Občanské průkazy a rodná čísla byla v Československu zavedena v roce 1946, ale ještě se jim neříkalo „rodná čísla“. Takhle se jim začalo říkat až v r. 1953. Předtím se tomu říkalo jinak (něco jako „číslo občanského průkazu“ apod.)

 

A pardon, chtěla bych se omluvit vynálezci českého rodného čísla. Čísla rozlišující pohlaví mají totiž také v Polsku, Finsku, Francii, Mexiku…

 

Mexické číslo má 18 alfanumerických znaků vypadá asi takto: HEGG560427MVZRRL05.

Tak to bych chtěla někomu diktovat do telefonu. (To „M“ znamená žena (mujer)).

 

Hezké to mají v Německu, kde žádný z průkazů neobsahuje žádné identifikační číslo. Jen číslo samotného průkazu. Systém rodných čísel by totiž prý odporoval existujícímu právnímu rámci (ústavě).

 

Fakt je mi moc líto, ale kdo vymyslel rodné číslo se mi zjistit nepodařilo. Byl to nějaký pán nebo paní, zřejmě podřízený ministra a jeho náměstka a jeho vedoucího odboru a jeho vedoucího kanceláře, který si takhle jednou večer sedl k telce (v r. 1946 ještě nebyla… nebo byla? Uf, tak já se jdu zase podívat…) Tak nebyla, první televizní vysílání v ČSR začalo v r. 1953. (No tak to nevím z hlavy no.)

…takže si ten pán sedl k telce, udělal kávu a zamyslel se.

 

 

Dnes jsem byla na rentgenu plic.

(K rodným číslům to je všechno. Víc nic. Stejně to své nemilované už brzo mít nebudu a zajímá mě, zda bude první dvojčíslí za lomítkem ve stejné podobě, když jde o zeměpisný kód místa narození).

 

U mé obvodní doktorky jsem dostala žádanku a na ní krásným tučným písmem: diagnóza F64.0.

To beru.

Ale hned pod tím velkým písmem: „PORUCHA POHLAVNÍ IDENTITY“.

Klidně to mohly (doktorka se sestrou) ještě zvýraznit žlutým zvýrazňovačem! Fakt bych se vůbec nezlobila. Ať to všichni hezky vidí.

Paní na centrálním příjmu u rentgenů si stejně zmateně neustále vyžadovala kartičku pojišťovny, vracela a zase si jí vyžadovala, aby si prý změnila jméno v databázi.

Tak mě napadá, že až dostanu nové rodné číslo, nespojí se jim staré údaje s novými, protože se vše páruje podle rodného čísla (tzn. čísla pojištěnce).

 

Jasně, proč nechávat na žádance jen nějaký nesmyslný nic neříkající kód. Hezky tam velkým písmem napíšeme, co má paní za problém.

 

Dloooooouhou chodbou jsem se brodila zástupy lidí čekajících na chirurgii (podle mě tam ty lidi musí stát ještě teď), až jsem došla na konec chodby, kde byla úplně narvaná čekárna, vyšla paní z rentgenu, strčila jsem jí do ruky žádanku a ona říká: „Tak si pojďte do kabinky.“ 🙂

Na rentgen jsem byla jediná a utíkala pryč z budovy, o které nějaký pacient prohlásil, že je to tu jako na úřadě práce. (Tak to se náhodou trefil :).

 

Radiologická asistentka naštěstí nebyl muž, ale přesto jsem se zeptala, jestli se mám svléknout jako úplně. „Ano, do půl těla.“

Přilepila jsem svá prsa na černou desku, nedýchat, zahučelo to… (proč vlastně popisuju rentgen plic, když to každý zná? 🙂 a hotovo.

 

 

Moc bych si přála, abych své současné rodné číslo už nemusela nikomu diktovat. A už se opravdu moc těším na nové. Vlastně je fajn, že je rozlišujeme podle pohlaví. Protože až bude ženské, bude to pro okolí dalším jednoznačným důkazem, že jsem přeci žena. 🙂 (I když i s mužským rodným číslem může být paní doktorka přesvědčená, že jsem žena a že musí jít o chybu v rodném čísle, jak jsem popisovala před pár dny 🙂 Ta byla opravdu milá :).

 

A hurá na transfuzní stanici!

Ale nejdřív si raději vyfoukám vlasy.