Když ležím vedle své spící osmileté dcery a dívám se na její jemné vlásky, na její dlouhé řasy a její krásné dětské rty, jsou to chvíle, kdy mi nic nechybí, ale občas mi do hlavy vlétne to, čemu se říká vzpomínky.

Díky stavu, ve kterém se teď právě nacházím, jsem šťastná, ale je tu něco, co mi dokáže rozhodit náladu během mžiku, protože vzpomínky přichází z ničeho nic. Najednou tu jsou a jsou živé, jakoby ani vzpomínkami nebyly.

V takových chvílích mě napadá, jak výhodné je mít zlé a špatné vzpomínky, protože člověk automaticky v mysli uchovává v mysli to hezké a na to hrůzostrašné zapomíná. Dobré a hezké vzpomínky je fajn tvořit, protože to v tu chvíli znamená, že člověk je šťastný. Jinak by nevznikly. A v tu chvíli jsem si tehdy před lety říkala: „To je krása, já jsem tak šťastná. Právě teď tvoříme vzpomínky. Spolu, my dva. A ty nám už nikdo nevezme.“

Bohužel.

Kéž by se dala má hlava vypláchnout dezinfekčním roztokem, který by všechny hezké vzpomínky zničil. Jsou spíše přítěží, než příjemným způsobem jak se zamyslet nad svou minulostí. Nepotřebuji je. V takových chvílích je mi z toho jen smutno, protože 12 let dostávám a dávám pravidelně pusu po probuzení, před usnutím, můžu se přitisknout kdykoliv chci. Kdykoliv! Takový přepych a luxus! A tenkrát taková samozřejmost, které jsem si přesto vážila a uvědomovala si tu jedinečnost toho, co mám. To štěstí.

Teď mám jiný druh štěstí a pocit, jakoby mi ten nejbližší zemřel. Jenže s tím rozdílem, že zemřel jen pro mě. Není tu nikdo, kdo by se mnou ten pocit sdílel, jelikož pro ostatní nezemřel, což je dobře a což mě také uklidňuje, ale je to velmi podobné. To prudké a násilné vytržení z něčeho, co člověk buduje leta a staví v domnění, že tyhle základy už jsou pevné, ty se jen tak nezboří a osud mu v tom dává za pravdu, protože přichází chvíle, které ty základy několikrát prověří. Až jednou se zboří… a ptak se ptám, jak se to mohlo stát? Ale tady bychom viníka hledali těžko, vinu nenese nikdo.

 

Vím, že nemá smysl přemýšlet ve smyslu „kdybych to“ a „kdyby tamto“. Určitou výhodu má v určitých případech ten, kdo hezké vzpomínky nemá.

I když jak se to vezme.

Pokud budujeme vztah a jdeme do něj, jdeme do něj s tím, že bude na celý život. Alespoň já to tak mám. Dávám do toho všechno, protože vím, že žiju jen jednou a nemá smysl se neustále něčeho bát, že něco ztratím, že se něco nepovede… Nikdy nikoho nemáme jistého, ale nač se tím trápit?

Pokud bych měla vztah, ve kterém bych byla stále dokola podváděna, nemilována, ponižována a já nevím co ještě, bylo by to teď pro mě snažší.

 

Vždyť já už teď nemám ani šanci vybudovat dlouhodobý vztah. Nemám na to čas, protože můj život je minimálně v polovině a budovala jsem ho v domnění, že bude trvat věčně. Nikdo jiný nemůže se mnou dalších 12 let budovat vztah. A pokud ano, už to bude jen jeden, protože nikoho dalšího (dalších 12 let) nestihnu. Tak to bych si měla sakra rozmyslet, kdo tím člověkem bude…

 

V tom je ten velký rozdíl ošklivých a hezkých vzpomínek. Hezké jsou fajn klidně celý život, ale jen za určitých podmínek. Jinak jsou nesmírnou přítěží, neustále se vracejí a objevují, neustále lezou do snů, ve kterých já běžím s otevřenou náručí a dostává se mi jen zpražení. Pokaždé stejný scénář.

Přála bych si mít ošklivé vzpomínky, na které bych zapomněla.

Nebo nové hezké, které by zadupaly ty staré. Myslím v souvislosti s partnerem. Protože jinak je můj život vždy o stupeň jasnější, svobodnější a lépe se mi dýchá.

To si ale jen člověk myslí, že ty staré hezké může zničit. Nemůže. Jen na to mohou být dva, když se zrovna objeví a pak je každý splín takhle maličký.

 

Kromě mozku bych možná potřebovala vypláchnout i své srdce, ale hned tuhle myšlenku zase zavrhuji, protože v něm mám svojí dceru, která sice mé vzpomínky vyvolává, ale to je ten případ, kdy jsme na to dva a její smích mě během několika vteřin vrací tam, kde jsem nejšťastnější – sama sebou a s tím, koho miluji.

 

Ošklivé a hezké vzpomínky nesouvisí s přeměnou. Tyhle stavy může mít kdokoliv, kdo měl někoho rád a kdo byl zvyklý na vztah, ve kterém o sobě dva lidé navzájem věděli úplně nejvíc na světě. Někdy tak moc, že to ten vztah zničí. Ale někdo ho nezničí!

 

Někdy mě ale napadá, že to není ex, kdo mi chybí, ale jen ten pocit absence toho hezkého s ní.

Chybí mi to, jaká ex byla, jak jsme si povídaly a smály se před spaním, ta skutečnost, že jsem byla milována a mohla jsem někoho milovat, ta každodenní objetí a polibky a chození za ruce, plánování společné budoucnosti, výlety a sdílení těch nejtěžších chvil, když je člověku ouvej.

 

Potom mám pocit, že mi nechybí ona, ale chybí mi vlastně kdokoliv, kdo by mi byl schopný tohle dát.

 

V tuhle chvíli (ač by se jeden člověk, kterého mám moc ráda, rozkrájel) si nemyslím, že někdo takový, kdo mi může dát všechno, co jsem měla, existuje. Jak moc mám ustupovat svým v minulosti nastaveným hranicím, když vím, že tehdy to šlo, abych byla šťastná?

 

Hezké vzpomínky jsou na nic. Jen vytváří budoucí hranice a laťky, které se vždy nesnadno dosahují, protože mohou být nasazené až příliš vysoko a co teď? Když vím, jaké to bylo, chci přirozeně totéž.

 

Jsem šťastná, že se to povedlo aspoň ex.

Ona by byla šťastná, kdybych neexistovala.

Zajímalo by mě, jestli má také hezké vzpomínky.

 

Já to své štěstí našla taky, jenže tím se já právě teď jen dostávám do „normálnosti“, ve které jsou všichni ostatní a až nyní teprve přichází moment, kdy si mám začít budovat to své další štěstí. Tohle byl jen nezbytný krok k tomu, aby mě někdo miloval takovou, jaká jsem a já mohla žít bez masky. A takový vztah je pro mě jediný přijatelný.

 

Proto není nad čím zoufat.

Takyže nezoufám.

Jen se pozastavuji nad nebezpečností a otravností všech hezkých vzpomínek týkajících se mého předchozího 12letého vztahu. Prostě mě to tak najednou napadlo a protože je neděle večer a Kačenka je teprve chvilku doma u maminky, potřebovala jsem se z toho vypsat.

 

Dnes jsou to přesně tři roky, kdy jsem na Den matek řekla s pláčem mé mamince, co se se mnou děje…

Tři roky a stejně vím do posledního detailu, co měla moje žena na sobě, když jsem odcházela, kde ležela Kačenka, jaké měla pyžámko a jaké bylo počasí.

Ještě měla vlhké vlasy a bílou noční košili s drobnými modrými kvítky, kterou jsem na ní měla ráda a chtěla mě naposledy obejmout, ale já ucukla a zabouchla dveře.

 

Neumím si vysvětlit, proč je stále v mé hlavě a v mém srdci. Proč se mi z ničeho nic vybavují v naprosto neočekávaných chvílích různé momenty z předešlých patnácti let.

 

I když možná vím, čím to je.

 

Moc dobře si pamatuji dobu, než jsem se s mojí ženou potkala.

Doslova jsem trpěla nedostatkem lásky a když přišla v roce 2000 ona, rozdala bych se.

Trápila jsem se, že jsem sama, že nikoho nemám a toužila po tom, co mi ona dala. Do posledního. Včetně dcery, toho nejúžasnějšího človíčka na Zemi.

 

Teď jsem se prostě jen vrátila před rok 2000 a jsem si jistá, že jednou to zase přijde a hezké vzpomínky už nebudou mít možnost vyskočit ven.

 

Kdykoliv jedu od Toma, projíždím kolem domu, do kterého jsem vezla svoji ženu na česání na naší svatbu.

Já na ten den nechci myslet, ale stejně mi tam skočí. V naprosto pitomou chvíli, kdy jsem ještě v euforii z návštěvy u Toma a celou tu atmosféru, kterou ve mě Tom zanechal, úplně zkazí. Nenechávám si ji zkazit a jedu dál. Nic jiného mi totiž nezbývá. Než jít dál a nezastavovat.

 

A to byl také důvod, proč jsem šla do přeměny. Už jsem neměla co ztratit. Jen získat. A získat jsem toho mohla opravdu hodně, takže proč ne? 🙂

 

Když se nad tím tak zamyslím, ani jsem třeba nečekala, že ještě před operací získám vůbec nějaké zkušenosti s muži. A už vůbec ne takové. Nečekala jsem vlastně velkou spoustu věcí, které mě naprosto nadchly a dostaly do stavů, které mi dávaly jasně najevo, že tohle je to nejlepší rozhodnutí mého života. I za cenu neustálého otravování hezkými vzpomínkami, které ale jen co se objeví, zaplácnu jako komára a je to.

 

 

Trochu mám pocit, že můj zaměstnavatel ztrácí trpělivost s mými neustálými návštěvami doktorů. Je mi velmi nepříjemné mu pořád oznamovat mé absence, i když se vždy snažím všechnu práci dodělat přesčasy a o čtvrtině návštěv doktorů ani neví, protože jsem je směřovala na odpoledne po práci, když to šlo. Teď to totiž vrcholí a květen bude úplně nabitý, přičemž poprvé za 2,5 roku minimálně na 14 dní úplně zmizím (ve skutečnosti budu hned jakmile to půjde zadarmo z lásky nevím k čemu pracovat připojená z pracovního notebooku, ať už budu kdekoliv a pod vlivem čehokoliv a budu mít v hlavě vodiče, obaly a nedodržování potvrzených termínů, které musím řešit neustále. Ale je také docela možné, že jakmile ucítím, že míra nespokojenosti mého zaměstnavatele s mými návštěvami lékařů překročí určitou úroveň, spadne také míra mé odhodlanosti za každou cenu být svému zaměstnavateli loajální a potřebná a konečně pochopím, že zadarmo pracovat je sice fajn, ale smlouvu mi za to za odměnu stejně neprodlouží a s novými doklady přichází čas a výborná příležitost přijít tam, kde jsem a budu jen Tereza a ne „ta nebo ten, ze kterého se Tereza stala“, jako jsem tady (ač musím k mé přeměně výjimečný přístup mého zaměstnavatele a kolegů vyzdvihnout)).

Na tuhle myšlenku mě ale přivedl sám zaměstnavatel, když se mnou jednou prodloužení smlouvy řešil. Neměla jsem v úmyslu cokoliv měnit. A také návštěva firmy vzdálené 90 km pár dní poté, ve které jsem „přičichla“ k životu, kde nikdo nic o mé minulosti neví a to bylo velmi příjemné překvapení.

Ač se ke mně nikdo nechoval špatně nebo s předsudky, je velký rozdíl pracovat ve firmě, kde to každý ví a tam, kde to neví nikdo (a kde je šance, že se to ani nikdo nedozví).

 

Tohle je budoucnost, která je ve hvězdách a závisí na tom, kdo mi vstoupí do života, jak se k tomu všemu postaví Tom, o kterém ještě není nic rozhodnuto, i když má ke mně velmi blízko, ale hlavně to záleží na mně!

 

Všechno od prvního okamžiku, co jsem se rozhodla to udělat, záleželo na mně a všechno souviselo s tím, jaká jsem a také s mými rozhodnutími, bez kterých bych byla… kde? 🙂

 

To je mi úplně jedno kde.

 

Důležité je, kde jsem teď.

 

Venku dokonale modrá obloha, sluníčko zapadá až za hodinu, do ložnice mi začínají prosvítat oranžové paprsky skrz žaluzie, Kačenku už určitě sprchuje maminka ve vaně (dneska byla mamince v květinářství vybrat sama kytičku, přízdobu i mašli) a tak nezbývá, než jít taky do vany a těšit se z toho, že je květen. Že už je květen 2015.

 

A mé vzpomínky – ty ať klidně občas vykukují. Aspoň mi připomínají to, co jednou mohu zase mít s někým jiným a vždycky je fajn mít nějaké sny, za kterými si jdeme.

Tenhle můj jeden největší už bude za chvíli celý převyprávěný.

Jéé, on to nebyl sen 🙂

Modré nebe, sluníčko se probouzí z mraků a vylézá ze stromů rovnou do mého bytu. Pouštím ho sem ráda. Potřebuji ho. Obléknout, namalovat, učesat, nejíst, vypít kojeneckou vodu (to není předepsané, měla jsem na ní chuť :), kterou jsem si na dnešek koupila a běžet na odběry. Zatím jen odběry, nic víc. Ještě nikam nejedu, ale aspoň mám pocit, že se něco děje 🙂 Normálně bych o tak banální věci, jako jsou odběry, nepsala, jenže po odběrech jsem měla jeden hezký zážitek.

 

Během dvou minut přichází po mně do čekárny dalších pět lidí, přede mnou jen jeden pán. Sestřička pouští rádio, lidé vedle mě jsou nervózní, paní se lepí, to nemám ráda, naštěstí za chvilku jdu. Sestřička ze mě vysaje pět ampulí krve, vypíše žádanky a v pondělí se mám stavit pro výsledky, které musím vzít s sebou na autotransfuzi v Motole. Doktorka mě ještě pošle (podle žádanky z Motola) na rentgen plic. „Oni nechtěj rentgen srdce? No to se divim. Tak jen ty plíce a uděláme ještě EKG.“

Myslela jsem, že rentgen plic stihnu ještě dnes. Trošku jsem včera řešila, jak moc se tam mám vlastně svléknout? Vždyť jdu na rentgen poprvé jako žena. 🙂 Do podprsenky? To asi těžko. Vždyť je to rentgen. A co když tam bude asistent (muž)? A ne asistentka? Tak nic. Co by? Ale já jsem hrozně stydlivá 🙂 Nechci, aby mě někdo okukoval. (Myslím moje prsa.) Na druhou stranu jsem ráda, že už tam nějaká mám, ale abych je ukazovala na potkání, to zas ne. Zjistila jsem, že prsa jsou docela pěkným alibi. Takovým jedním z velkých důkazů, že jsem žena. Mužům (obvykle) prsa nerostou. Alespoň ne takováhle 🙂 A já si dnes vzala své oblíbené světlounce růžové tričko s reliéfem motýla s extra výstřihem. Protože se mi líbí a mám ho ráda a chtěla jsem to mít jednoduché při svlékání. A ten úhel pohledu z mé strany taky není špatný 🙂 I když by to mohlo být ještě lepší.

 

Z odběrů letím na rentgen zubů. (To je ta nejhezčí část dne 🙂 Moje zubařka chce ještě před operací snímek, dostanu ho na CD. Mám toho obíhání málo, tak ještě pro zubařku. Sama rentgen v ordinaci nemá, posílá mě na rentgen jinam. Někam, kde jsem v životě nebyla a nikdo mě tam nezná.

Ve veliké čekárně pár lidí, podávám sestřičce žádanku s průkazkou pojišťovny. Na žádance je „Tereza Nováková“ (oni to někde opravdu neřeší a vychází mi vstříc i sami) s mým mužským rodným číslem, na kartičce pojišťovny neutrální nikdy nikde nepoužívané a nesdělované „Terry Nováků“.

Sestřička jen prohodí: „Až v osm!“

Je půl osmé.

„Já počkám, mně to nevadí.“

Za pět minut se otevřou dveře, sympatická blonďatá paní doktorka volá, že už mě vezmou.

Jak vejdu, jen zaslechnu konec věty „…žena nebo muž“. Na křesle leží pán, kterému se jiný doktor vrtá v zubu, já pokračuji do další místnosti s rentgenem a hned se ptám paní doktorky: „Řešíte to moje rodné číslo, že?“

Obě se usmějeme.

„Ne, řeším to vaše jméno. Vy jste Terry, mně to přišlo jako Tereza, ale když jsem si vás zadala do počítače, tak mi tam vyskočilo „muž“! Tak jsem říkala sestřičce, že z toho jména není poznat, zda je to muž nebo žena. Vy jste se nenarodila v ČR?“

„Ale ano, narodila. To vám tam vyskočilo, protože mám mužské rodné číslo.“

„Ale jak je to možné? To nechápu? Vážně nejste cizinka? Ale rodný list máte na tohle jméno, ne?“

„Ano mám.“

Neříkala jsem, že teprve rok. A vystavuje se se zpětnou platností, jakobych se s tímto jménem narodila a žila celý život :). „Nejsem cizinka. Tohle jméno je jen dočasné, za měsíc už tam bude to, co máte na žádance – Tereza. I s novým správným rodným číslem.“ Snažila jsem se jí trošku pomoct, ale nic víc jsem říkat nechtěla. Fakt už jsem se hodně culila, protože mi to přišlo hezké a tak bylo veselo.

 

„Snažila jsem se v počítači to „muž“ přepsat na „žena“, ale ono to nejde. Tak na vás ten přístroj bude mluvit ženským hlasem. Normálně na ženy mluví mužským.“ 🙂

A už jsme se culily obě dvě. Neustále přemýšlela o tom, proč jí počítač ukázal „muž“ (ach ta naše „úžasná“ genderová česká rodná čísla). Pořád se mě na něco ptala, ale pořád vedle. Už abych měla číslo nové.

„Já tomu fakt nerozumím. Oni vám spletli rodné číslo?“

🙂

„Dejte si ještě ty vlásky z pravé tváře za ucho, prosím. Jo a sundat náušnice!“ Měla jsem kruhy. „Jé vidíte, omlouvám se, já si je zapomněla sundat.“

„Né, to my se omlouváme, že jsme vám to zapomněli říct.“ 🙂

Slušnost nadevše.

 

Ale to už jsem stála se zaťatými zuby do stojánku v rentgenu, který kolem mě projížděl kolem dokola, aby pořídil panoramatický snímek, mluvil ženským hlasem, hrál hudbu a doktorka jen pronesla: „Vy to máte nějaké komplikované.“

Hezky jsem jí to v hlavě zamotala. Jsem nějaká cizinka, co dostala rodné číslo a spletli ho?

 

Bylo příjemné vědět, že tady jsem „paní“ i přes své mužské rodné číslo, které určitě někdo musel splést. Tak to určitě muselo být! 🙂

 

Jsem si jistá, že na to paní doktorka přijde. Časem. Protože jí to bude vrtat hlavou. Ale to mi nevadí. Pro mě bylo důležité, že jsem tu za tu, za kterou tu být mám a chci být.

Překvapila (a potěšila) mě ta síla odmítání faktu existence mužského tvaru mého rodného čísla. Podle teorie pravděpodobnosti je pravděpodobnější, že mi rodné číslo spletli nebo že jsem se narodila jako muž? 🙂 (Neznám nikoho se spleteným rodným číslem :).

Někteří lidé si prostě nepřipouští možnost, že bych se mohla narodit do mužského těla. Jednou jsem žena a hotovo. Ani můj hlas, ani to, jak vypadám mě neprozradilo. (No jak mi asi v takové chvíli mohlo být? 🙂 Parádně!

Užívala jsem si to. Líbilo se mi, jak je paní doktorka bezradná. Trochu mi jí bylo i líto, ale nechtěla jsem říct nic. Proč bych měla? Však jsem žena, ne? Tak co jí budu vysvětlovat?

 

Lidé si opravdu tuhle mojí skutečnou variantu vůbec nepřipouští. Je to vždy až ta úplně nejposlednější možnost ze všech, úplně ta nej-nej-nej-nej-nejposlednější, která většinu lidí ani nenapadne, natož aby jí brali v úvahu.

Ale nemá to právě tak být? Stát se součástí společnosti, která neřeší transsexualitu ani nic jiného a žije si svým „normálním“ životem. To jen já z toho byla překvapená. Že už jsem žena i pro okolí. Lepší důkaz jsem dnes dostat nemohla.

 

Zbytečně se bojíme věcí, které nikdy ani nemusí nastat. A lidí, o kterých si myslíme, že se nás budou bát, že nás budou pomlouvat, útočit na nás, posmívat se nám nebo předstírat falešnou podporu či dělat, bůhví jaké že to nejsme ženy a zatím… Vůbec nebereme v úvahu variantu, že nás někdo může brát jako ženu. Nic víc.

 

Tohle je ta nejhezčí odměna za to, čím vším jsem prošla. To společnost z nás dělá ženy nebo muže. To oni nám to dnes a denně říkají. Přestože my už to o sobě víme dávno.

Jejich „paní“, „slečno“, „mohla byste…“ atd. je moc fajn po těch letech, ale když k tomu ještě někdo začne aktivně odmítat mužskou podobu rodného čísla, protože já jsem přeci žena, on je o tom přesvědčen, pak mile ráda připustím, že někdo musel udělat kdysi v mém rodném čísle omylem chybu 🙂

 

 

Vím, že to, co mě teď čeká, není vlastně žádná převratná věc. Přijdu, usnu a probudím se tak, jak mám. Proč kolem toho dělat takový povyk? 🙂

Nemusela bych o tom psát, nemusela bych na to myslet, ale já na to myslím a nemůžu si pomoct – je to pro mě velká událost a nedokážu na to nemyslet. Moc se těším na vše, co bude potom. Úředně, fyzicky i psychicky pro mě samotnou.

Každé ráno se teď probouzím s představou, jaká budou probuzení potom. Jaké bude úplně první probuzení, jaké to bude za rok. Líbí se mi na to myslet.

Ale dokud nebudu spát na sále (jak se dozvím, že spím? :), neuvěřím tomu, že už to konečně přišlo, protože do chvíle, než mě uspí, není nic jistého.

To těšení a očekávání absolutně vytlačilo strach. Jak bych mohla mít strach z něčeho, co tak moc chci a co mi přinese tolik dobrého?

 

Dnes mi bývalá kolegyně, kterou jsem potkala říká: „Už se těšíš, co?“

A to jsme o tom vůbec nemluvily.

 

Už vidím na cílovou pásku. Je tak blízko, že jsem si to nikdy předtím ani nedovedla představit.

Běžím co můžu.

Tak, jako má Francie nedohledná fialová pole levandulí, do kterých jednou toužím zaběhnou v letních šatech, my máme pole žlutá. Naše země je v těchto dnech tak žlutá, že se to nedá přehlédnout. Cestou z Prahy jsem si musela udělat obrázek. Ten kontrast modré a žluté a mráčků a českých domečků s kostelními věžemi střídajícími se s topoly…

 

Nezabývám se hospodářským významem řepky olejky, která zabírá místo důležitějším plodinám. Prostě se mi líbí. Je hezká, fotogenická a neobvyklá, protože naše žlutá země je vždy jen v květnu. Ale není jen žlutá, viděla jsem bílá pole jabloňových sadů a rozkvetlé jasmíny u cesty.

 

Vůně řepky nese se celým krajem. Dokonce jsem jí cítila i při vystoupení z metra v Letňanech. Ten závan jara.

 

Tahle vůně mě doprovázela celou cestou do Prahy, kam jsem jela na svůj 11. laser. Neumím si představit, že bych začala s likvidováním těch černých potvor až třeba se začátkem HRT, jak se někdy doporučuje. To bych byla za nedlouho v Motole krásně vousatá slečna. (I takové jsem před rokem v Motole viděla). Čili něco jako žena s bimbasem… Ne, děkuji.

Tenkrát tahle rada jít na laser co nejdřív přišla jako na zavolanou od Andy, se kterou jsem se sešla úplně jako s prvním člověkem po operaci a hned jsem měla jasno. „Hlavně prosímtě začni teď hned, jinak budeš muset chodit na laser ještě po operaci, jako já!“. Tak jsem se běžela objednat. Na výběr jsem měla Trutnov, Ústí nebo Prahu jako tři nejbližší nejvýkonnější lasery, protože jsem prostě chtěla ten nejvýkonnější, i když mě už to stálo hodně peněz a těším se, až na laser jezdit přestanu.

Vybrala jsem si Prahu. Ta radost z hlaďoučkých tváří!

 

Nebudu tu porovnávat ceny lékařských laserů s kosmetickými IPL. Nezpochybňuji účinnost obou. Jen říkám, že já chtěla to nej, abych měla jistotu. Protože jsem věděla, že to bude boj.

Můj boj začal 5.12.2013. (Ten letopočet mi teď přijde jak někdy z doby dinosaurů). Opravdu je to dlouhé a opravdu jsou to potvory, ale jak mi hned při první návštěvě řekla sestřička: „Nebojte, my je zničíme úplně všechny a napořád.“ (Krásná věta). Tehdy daleká budoucnost, teď skutečnost.

 

Důležité je říct, že každý to máme jinak. Někomu opravdu stačí jít na laser dvakrát třikrát a tak se diví, proč některé z nás chodí už před HRT, kdy vousy jsou silné, husté a pod vlivem hormonů (bohužel ne těch ženských) mají stále svou nežádoucí mužnou sílu. Co jsem se jich natrápila!

Znám slečnu, která už má za sebou šestnáct procedur. (Ale taky slečnu, která jen dvě a stačilo to). Já už na její tváři tedy nic nevidím, ale ona tvrdí, že to tam je. A já chci mít pleť taky dokonalou (myšleno dokonale ženskou). (Ovšem nejenom pleť). A tak zatímco desátá procedura zničila opravdu poslední souvislé (většinou už jen malé) plochy, tato jedenáctá se už zaměřila na poustevníky, kteří se osamoceně snažili ještě někde sem tam vyrůst. Pod nosem tedy trošku více, i když byly už jemnější a snadno zamaskovatelné, přeci jen například po vykoupání mohlo být při pozorování z blízkosti dvaceti centimetrů patrno, že tam něco je a to jsem samozřejmě nemohla dopustit. Ten záblesk na plnou energii bolí pořád stejně jen s tím rozdílem, že doba likvidace vousů na celé tváři je kratší, protože je stále méně a méně co sežehávat. Sestřička (tentokrát ta, kterou jsem ještě neměla) zase zářila jak sluníčko, byla veselá a tak jsme stačily prohodit jen pár slov a už jsem zase šla zpátky na metro.

Naše země tedy v těchto dnech voní řepkou, ale čím voní Praha?

Praha je v květnu kouzelná. Cestou z hlavního nádraží směrem na Václavák se linula vůně fialových i bílých šeříků, které lemují Washingtonovu ulici a to mi způsobovalo ještě větší opojení z tohoto nejůžasnějšího měsíce roku, který jsem milovala každý rok, ale letos obzvlášť. Už se těším, až o víkendu půjdeme s Kačenkou natrhat puget šeříků a dáme si ho doma na stůl. Nedokážu se mračit, nedokážu být pesimistická, nedokážu nevidět všude to jaro, květy a nový život.

Jen v metru jsem si zase zalezla ke dveřím a dívala se do skla tak, aby na mě nikdo neviděl. Aby nikdo neviděl mou napuchlou zarudlou tvář, která už je teď ale téměř vpořádku, jen extrémně citlivá a náchylná na sluneční záření, takže jsem dostala k mazání krém s UV faktorem 50.

 

Mám radost, jak ty tmavé plochy zmizely, jak už tam nejsou ty pichlavé jehličky, které jsem každé ráno nesnášela a jsem si jistá, že zničím i ten nepatrný zbytek, který už vidím jen já. Laser se tak pro mě stal jedním z nejdůležitějších pomocníků, bez kterého bych si nemohla žít svůj sen.

 

Dnes jsem byla v práci poprvé s jiným účesem.

„Proč si nezkusíš hodit tu ofinku nahoru? Udělej si tam takovou tu bouli, sepni skřipečkem a uvidíš!“, říkala mi ve čtvrtek před sedmou ráno kolegyňka, když jsme ještě byly samy v kanceláři a akorát vcházel kolega – takový milý kluk – a zastavil se: „Teda holky, já jsem se normálně musel zastavit a dívat se, protože vám to tak sluší!“ 🙂 Tohle tak dokáže člověka potěšit!

Dnes jsem si dala ofinku nahoru, sepnula dvěma pinetkami a … jé to se mi líbí! Zahájím testovací provoz. Šla jsem Tomovi zalít kytky a potom k mamce. Jak jsem vešla, mamka na mě kouká a říká: „To ti sluší, tohleto.“ „Co tohleto?“ (Myslela jsem, že nový červený svetřík). „No ty vlasy takhle.“ 🙂

 

Tak testovací režim zatím probíhá úspěšně, ale maminky jsou maminky. Těm se budu líbit vždycky a tak (promiň mami) nejsou objektivní.

Jdu to vyzkoušet v práci.

Mám totiž docela vysoké čelo, které se mi nelíbí. I když jsem si všimla, že nejsem jediná s vysokým čelem. Když jsem byla v únoru poprvé u kadeřnice, radila mi, ať někdy zkusím tu ofinku hodit nahoru. Já ale nechtěla, protože mám vysoké čelo a taky jsem jí to řekla. Na to ona: „Vidíte, jak vysoké čelo mám já? A koukněte!“ Měla ofinku hozenou nahoru a čelo ještě vyšší než já.

 

„Chtěla bych posunout vlasovou hranici“, říkám kolegyňce. „Nic si neposouvej! Nepotřebuješ to. Já jsem tušila, že se snažíš zakrýt to čelo, ale fakt nemusíš. Takhle vypadáš přirozeně a tenhle účes ti moc sluší.“

Tak tohle jsem potřebovala slyšet.

Testovací režim ukončen. Už budu střídat patičku s ofinkou nahoru 🙂 Jupí – dvě varianty a další budou následovat.

Tyhle mé myšlenky o vlasech jsou opravdu nepodstatné a vlastně nevím, proč tu o nich píšu. Asi proto, že patří mezi mé radosti. Velké radosti. A taky proto, že cítím, jak přichází jedno toužebně očekávané a důležité období – období dlouhých vlasů! 🙂

 

 

Chtěla bych moc pozdravit Péťu. To je slečna, o které jsem psala v dubnu, že jí posunuli termín o tři dny až když jí přivezli na sál, zatímco její „kolegyni“ vzít stihli, ale ta zůstala nakonec v Motole čtrnáct dní, Péťa jen pět.

Péťa měla ve všem štěstí. Vše u ní (kromě toho posunutí) proběhlo na jedničku bez komplikací a tak místo obvyklých osmi dní šla domů po pěti dnech, vytáhli jí cévku, vyčůrala se a hotovo. Dokonce ani morfium už třetí den nepotřebovala.

 

Dnes byla na kontrole u Jarolíma, který prý zářil jako sluníčko a domluvil se s Péťou, že se to tak krásně zhojilo, že nebude třeba druhá z-plastika. To byla pro mě novina, protože až dosud jsem si myslela, že druhá doplňující víceméně plastická operace je pravidlem, ale není. Jarolím usoudil, že klitoris je v takovém stavu, že takto vypadá přirozeně a není tedy ani nutné podstupovat bolestivou depilaci laserem 1 cm v okolí neoklitorisu. (Píšu tu o tom takhle otevřeně, protože stejně nikdo neví, kdo to ta Péťa je a kdo si myslí, že jsem si jí vymyslela, tak ať si to myslí, ale nevymyslela jako nikoho v tomhle blogu).

 

Péťa mi taky napsala, jak se cítí. No, jak se cítí – úplně normálně. Sedí s nohou přes nohu, spí na boku, prakticky žádné omezení.

 

Na ní je totiž znát ta chuť do toho jít – to nadšení, odhodlání a vděčnost za to, že lidé kolem nás jí dokázali pomoct. A o tom to je. To je ta správná zpětná vazba lékařům, kteří se mohou přetrhnout, abychom byli šťastní (byly šťastné).

 

Dnes jsem v metru přemýšlela o lidech kolem mě. Že nikdo z nich nemá ani tušení, proč tu jsem, kam jedu a kdo jsem. Že většina z nich ani slovo transsexualita ještě ve svém životě nevyslovila a v tu chvíli jsem tak zatoužila být jako oni. (Ony). Nemít s tím vůbec nic společného a žít si svůj spokojený život jako žena, aniž bych musela řešit všechno tohle.

Ale i tak jsem vděčná za to, že to vůbec jde. A zrovna já nedokážu už jen sedět. Musím udělat úplně všechno, co jde a co mohu, abych mohla být tam, kde jsem měla být už od narození.

 

A taky že budu! 🙂

 

Vzhledem k posouvání termínů vidím konec května trochu nejistě, ale i tak je červen se svými dozrávajícími třešněmi a začínajícím létem hezký měsíc.

 

Tohle se prostě povedlo.

Všechno.

Celý můj život 🙂

Nebudu si přeci stěžovat na to, že jsem se jako žena nenarodila, když jsem žena 🙂

 

Chtěla jsem si psát o žlutých lánech řepky a šeříkové Praze, ale místo abych běžela do sprchy a pokochala se bitevním polem plným mrtvolek na mé tváři, zase se tu vznáším opojená Prahou, sluncem, jarem a ženskostí, které můžu mít, kolik chci ve dne v noci po celý zbytek mého života a ne a ne se jí nabažit. Chce se mi smát a brečet a jásat a objímat a možná i ječet. Ten krůček poslední mám tak nadosah!

 

To zas budu mít problém usnout. 🙂

Ne strachy nebo z obav, kterých jsem kdysi mívala stovky a už nejsou.

Ale z radosti.

Já nechci psát zase o vlasech, ale když jsem se dnes ráno rozhodla přetvořit nějak ty své, protože jsem usoudila, že jejich délka už je dostatečná natolik, abych s nimi mohla kouzlit nové účesy (ve skutečnosti jsem si tím nebyla jistá, ale všichni mi říkali: Terezo, ty vlasy už jsou dostatečně dlouhé na to, abys z nich něco vytvořila) a já jim uvěřila, tak jsem si řekla: „Terezo, je to poprvé, hlavně trpělivost. Nikdo nic neumí dokonale napoprvé. Aspoň to zkus.“

Věděla jsem, že se s tím budu prát. Ne že bych neuměla plést copánky, ale problém nastal jinde.

Našla jsem si fakt perfektní videonávod (na Mista Fashion blogu) na 7 způsobů, jak upravit ofinku (patku), který mě vážně nadchl, ale po hodině boje to vzdávám, protože v KAŽDÉM návodu se předpokládá, že ofinka je tak dlouhá, že se už DÁ strčit za ucho. MOJE NE. Moje vlasy jsou prostě krátké!

Potřebuju ještě aspoň půl roku, těch 8 cm by mi pomohlo.

Takhle to ani neupnu, neupletu z ofinky cop (parádní návod, tolik se mi to líbilo!), prostě nic.

Tak jsem to aspoň zkusila a v listopadu už s tím něco udělám (na štědrovečerní večeři určitě :).

Ano, mé vlasy jsou dlouhé, ale u ofinky ne. To je logické, protože tam jsou vlasy nejvýš a tak zatímco ty dole vypadají dlouhé, vypadají tak proto, že jsou dole, ty nahoře vypadají kratší. Už zase své vlasy hypnotizuju a posouvám, ale všecko se taaaak táááááhne. (Já vím, musím být trpělivá. Tohle slyším pořád, už měsíce, ne-li roky. Vím, že jednou bude všechno tak, jak chci, ale přesto občas nevydržím a zkusím to jako dnes.)

Tak jsem si aspoň upletla dva minicopánky a sepnula je dozadu k sobě. Aspoň nějaká změna a taky se mi to líbí, i když jsem jak z keltské oslavy letního slunovratu 🙂

Jednou se dočkám. Vím to.

Když já už bych tak chtěla s těmi vlasy tvořit všechno to, po čem tak toužím. Roste to pomalu, i když jsem šťastná za každý milimetr a taky za to, že už jsou v téhle délce, protože s takhle dlouhými už udělám aspoň něco a rozhodně mi ty vlasy dělají radost.

Ano, děláte mi radost. To jen já jsem netrpělivá. Mám ráda, když se lesknete, když se na vás dívám do zrcadla, když mi vás někdo hladí nebo když svůj nos někdo zaboří do vás, aby nasál moji (vaší) vůni.

Tak na co si vlastně stěžuju? 🙂

 

Ještě nikdy v životě jsem neměla takhle dlouhé vlasy. Plním si svůj sen. To proto jsem tak netrpělivá a stejně si myslím, že si nějakou tu malou netrpělivost můžu dovolit 🙂

 

Takže tohle bych víc nekomentovala. Jen jsem si potřebovala povzdechnout, zakřičet, vyvztekat 🙂 A u je mi zase fajn a užívám si své štěstí.

 

 

Na polském blogu Moniky Kowalské (v angličtině) Hrdinky mého života, o kterém jsem kdysi psala a na který občas zavítám, abych si přečetla něco zajímavého o výjimečných ženách, o nichž bych se jinak zřejmě ani nedozvěděla, se mi moc líbil rozhovor se Stephanií. Tahle MtF slečna (o které by už se ale nemělo říkat „MtF“, nýbrž prostě slečna) je 22letá holanďanka, která kdysi (teď už ne) dokumentovala svou přeměnu na youtube.

 

Tahle fotka Stephanie s přítelem se mi líbí, tak jí sem dávám 🙂

 

Její odpovědi v interview se mi ale líbí taky. Prostě přiznávám, že patřím do skupiny holek, které tvrdí: „jsem žena“ a ne „jsem transgender žena“. Nepojmenovávám samu sebe pod tlakem okolí, které mě může považovat za „transgender ženu“, ale stojím si za svým. Bezvýhradně.

Jak mohu říct „jsem transgender žena“, když mi můj mozek říká, že jsem žena? Tak jsem žena nebo kdo? Já v tom mám tedy jasno. Každý to vidíme jinak a každý se zřejmě i cítíme jinak, ačkoli jsem si vždycky myslela, že pokud se cítím jako žena, pak jsem žena. Žena.

S tímto pohledem pak ovšem souvisí vše, co následuje.

Nikomu ale neberu (a nikdy jsem ani nebrala) jeho názor na věc. Vždy jen vyjadřuji svůj názor a nikoho nenutím, aby se zbavoval částí těla, kterých já se zbavuji ráda. Jen nahlas přemýšlím o tom, jak vypadá ženské tělo a potom opravdu nechápu, proč se mi někdo diví, že se divím, že žena nemá penis. Tohle není útok proti všem ženám s penisem. Jen mé nepochopení. Stejné, jako že slunce není zelené nebo že lidé mají obvykle dvě ruce. Faaaakt mají dvě ruce! Ne tři ani pět.) (Tohle téma už je vážně pěkně trapné, takže stačilo.)

Ať si tedy klidně dotyčný říká, že je slon nebo černý bez. S takovým rozkvetlým keřem s černými kuličkami si docela ráda popovídám, ale mám vždycky radost, když potkám někoho, s kým si rozumím a kdo smýšlí podobně jako já (např. Dominika nebo Markétka, Dannie, Míša, a další holky nejen od Hanky).

 

Všechny tyto Hrdinky mého života (a spousta ostatních (já taky! :)) mají jedno společné – musely kdysi udělat jedno moudré a důležité rozhodnutí, které je posunulo až sem.

 

Monika: Proč ses rozhodla podělit se o své detaily z přeměny na YouTube?

Stephanie: Byla jsem mladá a myslela jsem, že bych mohla být inspirací pro ostatní mladé transgender dámy. Bylo mi teprve 14, když jsem nahrála své první video na YouTube.

 

Monika: V jaké fázi přeměny jsi právě teď?

Stephanie: Už jsem skončila! Opravdu ráda bych vyřešila ještě svá prsa během několika let, ale v současné době mám už vše. Jsem ráda, že jsem sama sebou a to je pro mě to nejdůležitější.

 

Monika: Jsi spokojená s výsledky hormonální terapie?

Stephanie: Uuuhm ano i ne, chtěla bych mít větší prsa. Teď jsou to menší B, ale opravdu bych chtěla mít C. Pokud jde o zbytek těla, výsledek je skvělý.

 

Monika: Měla jsi nebo máš nějaké vzory transgender žen, které následuješ?

Stephanie: V minulosti ano! Ale většina transsexuálů, které znám, je sobecká a myslím, že být ženou je prostě soutěž krásy a já chci žít jako žena, ne jako transgender žena.

 

Monika: Co bylo nejtěžší na tvém coming-outu?

Stephanie: Rozchod s mojí rodinou. Moji rodiče nechápou, jak se cítím. Mysleli si, že jsem zženštělý gay, ale já nejsem gay, já jsem opravdová žena. To je rozdíl, který jsem viděla v sobě. Cítila jsem se jako žena, zatímco ostatní lidé mě považovali za divného chlapa.

 

Monika: Jaký je tvůj obecný názor na současnou situaci transgender žen v Holandsku?

Stephanie: Žiji v opravdu malém městě s lidmi, kteří příliš mnoho nevědí o trangenderech. Myslím, že to funguje ukázat lidem, že jsem normální, že mohu normálně žít a že mě může někdo milovat 😉

 

Monika: Co si myslíš o transgender příbězích nebo osobách ve filmech, novinách nebo knihách?

Stephanie: Je skvělé vidět více transgender lidí ve veřejných televizních pořadech, ale podle mého názoru by tyto dámy měly být normálními lidmi s normálními životy a ne dámy s velkými prsy se spoustou Botoxu tak, že nakonec vypadají jako nafukovací panny.

 

Monika: Máš ráda módu? Jaký druh oblečení obvykle nosíš? Nějaké speciální módní vzory, barvy nebo trendy?

Stephanie: Mám ráda přiléhavé šaty v noci a ve dne miluji úzké džíny s pěknými boty a sakem.

 

Monika: Co si myslíš o transgender soutěžích krásy?

Stephanie: Nenávidím je … cítíte se jako žena? Pak se tam ale postavte jako žena a ne jako drag queen s příliš mnoha plastickými operacemi.

 

Monika: Mohla bys mi říct o důležitosti lásky ve tvém životě?

Stephanie: Měla jsem vztah 2,5 roku; partner všechno věděl … snášel se mnou začátek hormonů i kolísání nálad včetně operace. To je u konce. Našla jsem si nového partnera. Je o dva roky starší a žijeme spolu.

 

 

Holky buďte své.

Všechny.

Nejen ty, které se dívkami teprve stáváte.

Přirozenost je to, co dělá ženu krásnou.

 

 

A já si jdu rozplést své dva spletené copánky, protože běžím do sprchy.

Je květen. Miluju tenhle optimistický měsíc, ve kterém se rodí léto. A letos nejenom to léto…

Někde v levém menu mám už hodně dlouho napsané (a stojím si zatím), že miluji „vzduch a pramínky vlasů v něm létajících do tváře„. Ano, vzduch ano. Ale, co když fouká vichr? 🙂 Jak to vidím já? A jak to asi vidí muži? 🙂

 

Loučím se při včerejším online rozhovoru s Markétkou:

Já: „Tak se měj hezky. Venku je krásně.“
Markétka: „Ale ten vítr je naprd. To už asi taky znáš, když ti vletí vlasy až do krku?“
„Vítr nesnáším! Pořád mě cuchá. 🙂 jooo vlasy v krku – z toho mám záchvaty.“
„Jsem nervózní už jen když se přilepí na rty, protože co si budeme povídat, jsou jen kousek od krku.“

„Ale dneska jsem vylezla z auta a vítr tak dokonale rozčechral mé vlasy, že šel kolem mě takový sympaťák a normálně ze mě nemohl spustit oči – ony ty vlasy ve větru dost chlapů tak nějak přitahuje. Asi si říkal, co je to za čarodějnici. — No přesně. Já si teď pořád vlasy jím, protože mají tak blbou délku, že mi končí v puse.“
„A mají takovou divnou chuť, že? Hlavně obarvený vlasy jsou fakt mňamka.“
„Jo – hlavně, když už jsou už z oběda od tatarky.“ 🙂

 

Co je na větru ve vlasech vlastně špatného? 🙂

 

Za nic na světě bych si své vlasy nezkrátila! Vychutnávám si jejich délku, navzdory jejich každodenní konzumaci a vytahování z pusy 🙂 To samozřejmě trošku přeháním. Ale mnohdy mi ani sponka nepomůže. Přitom do culíčku a jiných podobných vlasových útvarů to ještě až tak nejde, protože na to jsou zase moc krátké. Když už, tak se mi líbí dva culíčky, ale to je mi zase vyčítáno v práci, že dva culíčky holky po třicítce přeci nenosí. „No podívej se tady na naši 50letou kolegyni a na ty její dva culíčky!“

„Já je vidím a nemám s tím problém :)“.

Stejně mi je o víkendu vždycky Kačenka nadšeně učeše.

 

Vlasy jsou něco, co je první, čeho si na ženě všimnu. Sama u toho pak přemýšlím, jak dosáhla svého účesu a porovnávám ho se svými vlasy. A pak se rozplývám blahem, když mi někdo (třeba jako Tom) řekne: „Ty máš úplně ženské vlasy! Takové žádný chlap nemá. A jak se ti lesknou.“

Mám šampón něco jako „million diamonds“ na lesk a ještě levandulový kondicionér, co tak úžasně voní, taky na lesk. (Nepřipadá mi, že bych to přeháněla. Jen se mi to prostě líbí :). A můžu si se svými vlasy dělat co chci! To je na tom úplně to nejlepší. Moc se těším, až zase půjdu ke kadeřnici, u které už jsem byla někdy koncem ledna, abych to měla sestřižené do nějakého tvaru k únorové komisi.

Za rok povyrostou o dalších 15-20 cm a to bude moment, kdy zvážím, do jaké délky ještě půjdu. Ale chtěla bych až k lopatkám – o tom jsem si kdysi jen snila a teď najednou můžu. Najednou můžu tolik věcí, co jsem dříve nemohla!

Vlasy jsou jedna z mnoha věcí, které mi dělají obrovskou radost. Když se každé ráno češu do práce, vzpomenu si na obrázek, který jsem kdysi ze zoufalství vložila do svého videa „Poselství z mé duše“ (odkaz na video je někde vlevo v menu, ale není moc veselé, tak už k němu moc nevracím).

 

 

 

7.7.2012. Sedím v pokoji, který mi uvolnila mamka, protože jsem neměla kam jít. Je to měsíc, co jsem opustila ty, které jsem milovala ze všeho nejvíc a nevím, co mám dělat. Jedno zoufalství se tluče s druhým. Chybí mi manželka s Kačenkou. Ale taky mi chybí ženskost, kterou už jsem tolik potřebovala a nedokázala jsem se zabrzdit. Dvě pro mě neslučitelné věci. Dvě věci, které potřebuji…

 

Tehdy to byl opravdu boj. Který jsem ale vyhrála. Mám téměř vše, po čem jsem tehdy před třemi roky tak toužila a všechno mi připadalo nedosažitelné. Má bývalá žena má svůj vlastní život, svoji rodinu a je (nebo by měla být) šťastná. A o svojí Kačenku jsem taky nepřišla.

(Obvyke přeměna netrvá u známých sexuologů tři roky, ale rok, to jen já jsem si to takhle nesmyslně prodloužila. Ale asi to tak mělo být, abych přišla na věci, které jsem potřebovala ve své hlavě vůči své tehdejší manželce vyřešit. Pokud ovšem někdo touží podniknout čtyřletou přeměnu, doporučuji vřele MUDr. Hnídka v Ústí nad Labem nebo MUDr. Zbytovského v Hradci Králové. Ten hradecký je vůbec perla (někdo má třeba lepší zkušenost, já ne). Když k němu přišla Janička, které už je něco přes 45 let, odbyl jí se slovy, ať si ještě rozmyslí, jestli chce do nějaké přeměny vůbec jít a ať už k němu nechodí. Prakticky jí řekl, že to už nemá cenu. Ať to radši zabalí.)

To, co mám teď možnost vidět na jedné slečně od hradeckého sexuologa mě jen přesvědčuje v tom, že nechápu holky, co neskončí u některých ze známnějších sexuologů, kteří mají s transsexualitou zkušenosti. Ale tohle mi nepřísluší kritizovat. Chápu, že vyděšení rodiče navštíví kolikrát toho nejbližšího sexuologa s obrovskou důvěrou a netuší, že někde to jde i jinak a rychleji. Sexuolog jako sexuolog. Tak to tu zrovna ale neplatí.

 

Podle mě má smysl obrátit se na tyto: Fifková Praha, Procházka Praha, Entnerová Olomouc, Beran Plzeň. Konec.

Tak budete muset dojíždět no! 🙂 Myslím, že to ale stojí za to. V zájmu těchto sexuologů je přeměnu co nejvíce urychlit, protože tu jde přeci o nás. Ne o ně.

 

Nechtěla jsem tu rozdávat rady zrovna tohoto typu. Výběr lékaře je na každém z nás. Ale asi jsem to potřebovala říct.

 

Čtyřletá přeměna u MUDr. Hnídka je taky parádní počin.

Vždycky říkám, že důležitý je pro mě výsledek, ale tady bych si dovolila trošku upozornit na jeden detail: Pokud bude má přeměna probíhat nejvyšší možnou rychlostí, stane se to, co se stalo mně, že kolikrát ani vlastní sousedé nezaregistrují, že jsem nějakou změnou prošla a pak mě vítají na „novém bydlišti“ nebo se ptají, do kterého patra jedu (no na to samé, co vy, milá paní sousedko, protože už tu s vámi bydlím 12 let, ale moc mě těší, že se ptáte :).

Zatímco pokud má přeměna trvá čtyři roky, všechno je čtyřikrát pomalejší, neuvěřitelně se to táhne, protože milí lokální páni sexuologové využívají této jedinečné příležitosti mít mezi svými pacienty transsexuála, kterého za celý život viděli jen jednou nebo dvakrát (někteří dokonce nikdy), tak toho se přeci musí využít a vyzkoušet si na něm úplně všechny možné i nemožné pokusy. Takhle se získávají zkušenosti. Na to já ale nemám čas. Svůj život žiju jen jednou.

O čtyřleté přeměně u MUDr. Hnídka vím už od dvou slečen. Shodou okolností jsou obě z mého města. Ta jedna se za ty nekonečné čtyři roky tak důkladně dostala do povědomí poloviny občanů tohoto města, že se raději odstěhovala za hranice. Je to logické, protože během těch čtyř let přeměny stihla potkat více lidí a častěji, než já za pouhý rok, i když si taky uvědomuji, že žít tam, kde o mé minulosti nikdo nic neví je super pocit. (Ale je to opravdu potřeba? – Opět velmi individuální.)

 

Při pohledu na fotku z mého poselství, kde si toužím v roce 2012 česat dlouhé vlasy, mi potom ale vzhledem k tomu přijde řešení malicherností, jako jestli žena má pindíka nebo ne, naprostou prkotinou. To jsou témata, se kterými přichází úplně cizí lidé, ke kterým jsem měla potřebu se vyjádřit (což mívám často) a která ale nikoho nezajímají. To nechť si vyřeší každý sám v sobě.

 

A pak mi vkročili do života jiní lidé. Někteří úplně noví, někteří mě dokázali chytnout v těch nejtěžších chvílích doslova i obrazně za ruku (viď Moní) a mně došlo, že slogan, který používá McDonalds ve své reklamě: „Když cítíte podporu, dokážete všechno na světě„, je vlastně neuvěřitelně silný a pravdivý.

 

Dnes mám sváteční den a v práci nejde do 12 hodin elektřina, takže jde naše kancelář výjimečně od 12 hodin do práce, proto si tu teď můžu takhle v klidu psát a užívat si rána bez ranního shonu. Venku bude dvacet stupňů, je úplně modrá obloha a já mám zase tu svou radost ze života, takže ve sváteční den budu i svátečně oblečená a to mi tu radost ještě znásobuje. Navíc mi má odpoledne přijít takový sympatický obchodní zástupce a tak musím přeci na takové jednání vypadat k světu 🙂 (A zítra taky. :).

 

Miluju, když češu si vlasy, když maluji si své řasy, když si ráno vybírám, v kterých botách vyrazím, které náušnice budou se dnes třpytit pod mými vlasy, co mi vítr ve městě nadzvedává, když se na mě venku usměje muž v červeném tričku a klapot mých podpatků je slyšet po celé ulici. Když sedím s nohou přes nohu na lavičce v parku a nastavuji svou tvář sluníčku, když mi v poště přistane krásný vzkaz od úplně neznámého člověka nebo když otevřu ráno skříň a vidím tam šaty, které na mě čekají hned jako první po mých prvních dívčích narozeninách a které tu mám, abych jednou (už brzo) tohle mé narození oslavila…

 

Dnes se jen tak raduji ze svých vlasů, ze svých šatů, ze života a ze života ostatních dívek, které jsou kolem mě a na kterých vidím, jak rozkvetly.

 

Však je také jaro 🙂

Každý rok se mi za poslední tři roky vždycky v dubnu opakuje jeden zážitek. Přišla jsem na to až letos, protože jsem se právě vrátila z divadla, ve kterém jsem byla i v dubnu 2012 a v dubnu 2014. (Duben 2013 patřil do mého patnáctiměsíčního vybočení, ve kterém jsem přeměnu přerušila a naivně si myslela, že se moje žena vrátí a že Terezu v sobě definitivně zabiju, což byl samozřejmě nesmysl).

V dubnu 2012 jsem napsala článek s názvem „Role jsou rozděleny“ a v dubnu 2014 zase článek „Dokonalost geometrie„. Oba články vznikly na základě mé návštěvy v tom samém divadle a články nosím neustále v hlavě a přemýšlím o nich. O tom, jak role jsou rozděleny už při narození a nikoho nezajímá, že chlapec si chce hrát s panenkami zatímco dívka všechny nutí, aby jí říkali Jirko.

V obou předešlých případech jsem byla v divadle na vystoupení mojí Kačenky, ale letos už je v první třídě a tak žádné vystoupení neměla. Letos jsem byla na zkoušce takové obdoby soutěže Miss, ale pro menší děvčata, ve které soutěží i moje neteř. Jde o soutěž finalistek ze všech okresů severočeského kraje a pořádá jí modelingová agentura, která je jednou z nejznámnějších a nejstarších v ČR, shodou okolností je ve stejném městě, ve kterém bydlím a tak jsem tu po mnoho let žila obklopovaná zprávami z modelingu o jménech, která se později stala finalistkami Miss ČR, Europe apod. (Kateřina Průšová, Eliška Bučková, Kateřina Stočesová…) Mé kamarádky mi vyprávěly, jak chodí na modelingové kurzy, jak se tam učí chodit, chovat a vypadat dokonale žensky. A pak jsem některé z nich najednou viděla v časopise, v televizi nebo na plakátě OpenCard a měla o čem přemýšlet. Svíralo se mi srdce při pohledu na všechnu tu krásu a hlavně ženskost, o které jsem tehdy jen tiše snila a věřila tomu, že já nikdy ženou nebudu, protože to prostě nejde.

 

Když jsem dnes byla v divadle a sledovala ty šikovné holky, opět jsem si vzpomněla na své dva články z tohoto divadla a opět jsem přemýšlela o rozdaných rolích.

 

Proč se vlastně pořádají soutěže Miss? Soutěže krásy?

Odpověď je úplně jednoduchá a ví jí každý: Protože ženy jsou krásné. O nic jiného tu nejde. Zase jen o tu krásu. (Naštěstí se dnes tak trošičku (nepatrně) kouká i na to, aby taková žena měla něco v hlavě, ale řekla bych, že tohle až tak v tomto případě důležité není, protože její tvář k nám nepromlouvá skrze obálky časopisů přímo, ale je pouze sdělením o kráse její tváře.) Pakliže je žena krásná a současně má něco v hlavě, tak je nejspíš velmi úspěšná.

 

O kráse žen se píší romány, skládají písně, jsou nekonečnou inspirací a už tisíce let jsou z ženské krásy muži „na větvi“.

Teď žijeme v době, kdy se pořádají soutěže, které jsou doslova napěchovány ženskou krásou. A když jsem se dnes dívala na ty malé dívenky, občas jsem nechápala, jak mohou mít už v tomhle věku tolik ženských pohybů, tu dokonalou modelkovskou chůzi a jednoznačně o nich mohu prohlásit, že tohle jsou opravdu ženy (i když ještě malé).

 

Takže je to krása – bohužel i ta vnější, kterou vidíme – která je pro ženu důležitá a ač se lidé, kteří nejsou povrchní, snaží najít na člověku i vnitřní krásu, ta vnější osloví každého. Protože je vidět.

 

To proto to mají ženy v životě těžší než muži. Není-li žena krásná, je to totéž, jako by byla mužem (jak prohlásil nedávno Leoš Mareš).

 

Ale o tom jsem až tak mluvit nechtěla. Jen jsem si uvědomila, že krása souvisí velmi úzce s ženskostí a mnohdy stačí opravdu málo (stačí být jen ženou a o nic jiného se už člověk nemusí starat), aby byl i krásný :).

 

Když jsem vešla do divadla, trošku jsem znervózněla, protože nastala situace, která se mi stává poměrně dost často. Stál tam můj bývalý kolega, se kterým jsme se kdysi velmi dobře kamarádili a byli v kontaktu. Nějakým způsobem se dostal do téhle modelingové agentury a asistoval při organizaci.

Tak ráda bych řekla: „Ahoj Láďo, ty jsi tady? No to koukám! Jak ses sem vůbec dostal? A jak se ti vede? Tak dlouho jsme se neviděli…“

Mám u toho vždycky takové zvláštní pocity. Cítím se (právem) přehlížena 🙂 Ale právě to přehlížení je žádoucí.

Chvíli jsem se snažila nebýt v jeho dohledu, protože Toma znal dokonale (až na jednu drobnost, o které nevěděl téměř nikdo 🙂 a tak jsem se bála, že mu budu třeba povědomá.

Za chvilku už jsem ale byla v klidu a to díky momentům, kdy jsme se střetli náhodou tváří v tvář při procházení chodbou, kdy jsem důkladně zaregistrovala jeho pohled, který ovšem naznačoval něco jako „tuhle ženskou neznám“ 🙂

Jakmile mám takovýhle důkaz, pak už jsou všechny nepříjemné pocity pryč a klidně mu vejdu zase do cesty. Je mi příjemné, když vím, že mě nepoznává, zatímco já o něm vím téměř všechno. 🙂

 

Chvílemi si připadám jako agentka, které změnili identitu i tvář a může se svobodně pohybovat po světě, aniž by ji kdokoliv poznal nebo mívám ještě lepší pocit – že jsem NEVIDITELNÁ! 🙂

 

Ta neviditelnost je občas trošku otravná, protože každý člověk má tendence hlásit se k někomu, koho zná a kdo býval jeho přítel. A to já nemůžu. (A ani nechci.)

 

Venku i v divadle se moje sestra, se kterou jsem tam byla taky, bavila s bývalou kolegyní, kterou Tom také zdravil a znal, když byl ještě Tom. Znám kompletně celou jejich rodinu a tak ráda bych se zeptala na její sestru, jak se jí daří, protože si ještě teď pamatuji naše společné noční zábavy, plesy a dokonalé výlety ve čtyřech.

 

To všechno je minulost. S novou identitou si neseme i určité ztráty (které ale nejsou tak těžké, pokud mluvím o těchto).

Téhle kolegyni mojí sestry jsem nebyla ani představena. A možná to tak bylo lepší, protože ona ví, že moje sestra neměla sestru. A najednou jí má? 🙂 Kdo tedy jsem? Měla má sestra lhát, když by mě představovala? A já navíc musím neustále dělat, že se neznáme. Hrát takovou divnou hru, ze které jsem chvíli vyplašená, ale pak už úplně v klidu.

 

Naštěstí tyhle lidi potkávám jednou za čas… za opravdu velmi dlouhý čas (měsíce i roky).

Jsou to oni, kdo mi říkají, aniž bychom si o tom spolu promluvili, že jsem se změnila. Právě proto, že mi neříkají nic.

 

Při východu z divadla jsem chvíli stála u šaten, kde jsou krásná velká zrcadla. Schválně jsem si stoupla tak, abych na sebe viděla. Měla jsem na sobě sukni, kozačky a kabát délkou akorát k sukni a jakobych zapomněla, kde jsem, načechrávala jsem si vlasy, pozorovala své náušnice bimbající na uších a sponku, která mi spíná vlasy, aby mi nepadaly do očí. A při tom pohledu do zrcadla jsem pochopila, proč o mě Láďa ani nikdo jiný, kdo Toma tehdy znal, nezavadil zas ani pohledem. Tedy zavadil, ale to je takový ten pohled, kterým zavadím i já každý den o desítky lidí, kteří projdou kolem mě a neznám je.

 

Něco se muselo stát. 🙂

 

Můj život začíná od nuly, i když nejsem malá holčička. Noví přátelé, noví partneři a nové zážitky.

A rozhodně nejsem neviditelná. Jsem vidět až moc. A to je dobře, protože já chci být vidět. Jsem člověk a patřím do téhle společnosti. Nejsem osamělá laň, která běhá sama po lese a která si může říkat „laň“, kdykoliv se jí zachce a mít z toho radost, zatímco se narodila s parohama, takže jí každý jiný tvor říká „jelene“. Mnohem lepší je být doopravdy tou laní úplně pro všechny. V tom je velký rozdíl. (Buď donutím společnost, aby respektovala, že jsem žena a říkala mi tak nebo se tou ženou pro společnost stanu a nebudu jí muset nutit do ničeho, protože mě sama bude oslovovat správně.)

 

Jsem člověk, který má to štěstí, že může prožít dva životy.

 

Opravdu bych to nazvala štěstím. Nebo zázrakem.

Protože ještě stále nad tím někdy kroutím hlavou, jak je to všechno možné.

 

Díky, milá společnosti, že mi říkáš „paní“ (velmi často i „slečno“ :).

Nebo komu mám vlastně poděkovat?

 

Nikdy bych nechtěla být neviditelná. Mohla bych si nosit, co chci, mohla bych si žít, jak chci, malovat se, nosit culíčky, boty na podpatcích… Ale přesto bych nebyla šťastná.

 

Jsem zvědavá, co mě napadne nebo co se mi stane, až zase za rok v dubnu půjdu úplně náhodou do téhož divadla 🙂

 

A už se těším na ostré kolo, na které jedeme příští sobotu. To už v hledišti nebudou jen rodiče oblečení do riflí a triček, protože jen tvoří zázemí pro své ratolesti. To už bude velká slavnostní událost, na kterou je nutné se hezky obléknout.

Miluju tyhle příležitosti!

 

A jsem šťastná, že jsem právě žena.

Od chvíle, kdy jsem do toho skočila po hlavě a naplno nebyl jediný den, kdy bych se chtěla vrátit. Stále jen dopředu. Dopředu!

 

Nikdo jiný, než vy sami neví lépe, kým doopravdy jste.

Jupí, pátek odpoledne, jedu z práce do lékárny pro zkumavku na vzorek k vysetření (už se předzásobuji, začátek května a všechna možná vyšetření jsou tu co nevidět) a do toho telefon. Bezva číslo 840000000. Asi zase nějaká nabídka, tak jedu dál, vyzvánějícího telefonu si nevšímám a jakmile přestane zvonit, přijde sms: „Dobrý den. Dnes jsme se vám pokoušeli dovolat, ale nebylo možné vás zastihnout. Můžete nám prosím zavolat na 840000000? Vaše AirBank.“

Tak mojí banku rozhodně nikdy neodmítnu, ještě nikdy mi nic nevnucovala a nemůžu si jí vynachválit (až na jeden detail, o kterém později).

Zastavím u krajnice a volám, abych zjistila, co mi chtějí, protože nikdy takhle nevolají.

Jenže si uvědomuji, že jsem v jejich systému stále jako „pan Nováků“, protože tehdy mi odmítli jen tak změnit oslovení, ač jsem je o to hezky žádala. Prý potřebují nějaký doklad, že nejsem „pan“. Přitom vím z vyprávění jiných holek od Hanky, že jejich (jiná) banka oslovení v klidu bez problémů přehodila.

Takže jsem se rozhodla nepředstavit (odmítám se představovat jako „Nováků“, tenhle tvar vůbec nikde nepoužívám a „Nováková“ jsem říct nemohla, protože by zase řešili, kdo to volá.). A už vůbec jsem se nesoustředila na svůj hlas. Mluvila jsem tak, aniž bych se kontrolovala.

Normálně bych o tom nepsala, ale tohle bylo milé 🙂

 

„Dobrý den, zákaznická linka AirBank, co pro vás mohu udělat?“

„Dobrý den. Vy jste mi před chvilkou volali a napsali jste mi v sms, že vám mám zavolat, tak vám volám.“

„To jste hodná, že jste zavolala. Momentík, podívám se, co tady máme pro vás připravené. Hned si vás najdu.“

(Pauza).

A najednou mi to dojde. Tato milá slečna použila ženský rod, aniž bych se představila. 🙂 To je… bezvaaa!

(Dobře, tak nic nového pod sluncem, ale tohle prostě potěší vždycky 🙂

„Já tady mám ale pod tímto číslem nějakého pana Tomáše Nováka“.

„Né, to jméno už neexistuje. Máte tam nahlášené nové „Nováků““.

„Už to tady vidím, omlouvám se, takže pane Nováků…“

„Prosím vás, používejte ten rod, který jste použila na začátku a říkejte mi „Nováková“ ano? Já se už u vás snažila to oslovení přehodit na „paní“, ale vaše kolegyně mi tehdy řekla, že nemůže.“

„Ano, to je pravda. My tu máme kolonku pohlaví a podle ní je generováno oslovení. Moc se omlouvám, že vám takto způsobujeme nepříjemnosti.“

A už pokračovala plynule ve správném rodě se správným ženským příjmením.

Informovala mě o funkcích v internet bankingu, o kterých jsem už dávno věděla, ale byla milá a hlavně mi udělala radost oslovením na začátku, dokud ještě neznala informace ze systému, takže jsem na ní byla taky milá a jediné, co jsem AirBank vyčetla byla právě ta byrokratická neschopnost změnit oslovení.

Ty dva měsíce už to ale řešit nebudu.

 

Dnes jsem hledala ve svém telefonu zvukový záznam písničky, kterou spontánně vymyslela a nazpívala Kačenka, když jsme si byly zaskákat v Jysku na trampolíně. To vždycky miluje. A já zase jí, jak je šťastná. Tolik jsem se tam nasmála, že jsem si tu písničku musela nahrát. „Běžím po kopci, dělám si, co chci, jsem princezna, která hledá prince, jsem opuštěná mladá dáma, mám krásnou korunku… a šaty. Mám nádherné… brejle. A taky jsem velice… mladá… a taky hodně… veselááááá.“

Musím se smát ještě teď. Chvíle s ní jsou nejkrásnější v mém životě.

Omylem jsem si ale pustila místo posledního záznamu záznam první, ve kterém jsem 25.2.2014 zkoušela poprvé nahrávat svůj hlas a musela jsem se smát taky. Bylo to šest dní po začátku HRT.

Měl to být můj pokus o ženský hlas, o kterém jsem si tehdy myslela, že je ok. Možná by mohl projít, nebyl vyloženě hluboký, ale rozhodně byl hlubší, než hlas z následujících nahrávek už z července 2014, kde došlo najednou k odeznění hlubších tónů, ale nevím proč 🙂

 

Důležitý je výsledek.

 

A to platí vždycky.

Dnes jsem to nevydržela a napsala Pétě, co měla být ještě v Motole, jak se jí daří. Nedávno jsem tu o ní psala, že přijela na příjem v pondělí a na sále v úterý jí řekli, že už jí nestihnou, takže musí počkat do pátku. Zatímco ona čekala, Nikola, která nastoupila s ní, se všeho dočkala už v úterý ráno tak, jak to měla naplánované.

 

A teď (nebo spíš za chvíli) přijde pointa celého toho příběhu o Pétě a Nikole, jejichž cesty tak trochu v úterý někdo rozdělil, což ovšem ani zdaleka nemělo vliv na výsledek.

 

Holky, kterým se blíží operace, ale i ty, které jí mají ještě daleko před sebou občas přemýšlí nad tím, jak takovou operaci zvládnou. Je to dost ožehavé téma, protože se ozývají hlasy, které tvrdí, že jde o zmrzačování, že je to tak rizikové, že by raději jen orchiektomii nebo že doktoři jsou packalové a podobné nesmyslné utkvělé představy.

Vždy je to velmi individuální a nelze říci: Tam nechoď, tam to dělají špatně.

Každé tělo reaguje jinak, každé se hojí jinak, některé je napuchlé 14 dní, některé tři dny po úplně stejném zákroku. Udělat chybu může člověk kdekoliv. V Motole, v Ostravě, v Německu nebo třeba v Thajsku. To, že jde o prvotřídní kliniku ještě nezaručuje, že bude všechno dokonalé.

Důležité by mělo být to, jak se cítí ty, které tou danou klinikou už prošly a mají vše za sebou. Jejich pocity a zážitky jsou důležité, ale není možné udělat si špatný obrázek jen na základě jednoho nepovedeného zákroku, o kterém nevíme vůbec nic, neznáme okolnosti a neznáme ani dobře člověka, který nám tyto informace sděluje. Nemáme navíc možnost vyslechnout druhou stranu. Nelze se v tom tedy moc uspokojivě orientovat a tak bych si to dovolila přirovnat k úplně jakékoliv jiné operaci řazené mezi těžké v jakémkoliv jiném zdravotnickém zařízení, které má s těmito zákroky určitou zkušenost.

Ta je také (spolu s pocity těch, které si vše prožily na vlastní kůži) při výběru důležitá, proto je rozdíl, když půjdu do zařízení, které provede tři operace za rok nebo tam, kde je jich provedeno sto.

Také tu hrozí riziko, že ozývat a kopat kolem sebe bude jen jeden člověk, u kterého se něco nepovedlo (ať už vinou vlastní, vinou lékaře nebo vinou nikoho), bude reprezentovat jen svůj subjektivní názor (stejně, jako ho budu reprezentovat v květnu i já), zatímco ostatních sto odoperovaných bez komplikací se ozývat logicky nebude a získáváme tak akorát pěkně zkreslenou představu.

 

Za poslední měsíce jsem měla možnost slyšet tyto názory:

„Praha nestojí za nic, lepší je Brno.“

„Brno nestojí za nic, lepší je Praha“.

„Brno ani Ostrava nestojí za nic, lepší je Praha.“

„Kdybych mohla, do Brna už nejdu, ale do Prahy ano.“

„Kdybych mohla, do Prahy už nejdu, ale do Ostravy ano.“

…mohla bych takhle pokračovat ještě hodně dlouho. Tohle opravdu nikam nevede.

 

Ano, bojme se přirozených rizik, ale nebojme se ten krok udělat. Jedna doporučuje nejít vůbec, druhá jen na orchiektomii, třetí rozhodně jít. Vyznejte se v tom! 🙂

 

V Thajsku používají non-penilní inverzi, v Motole zase penilní. Obě kliniky mají důvod, proč nepoužívají tu druhou metodu a obě metody jsou sice různé, ale obě jsou svým způsobem dobré. Z obou klinik odchází spokojené klientky a z obou klinik odchází i ty nespokojené.

 

Pře o tom, co a kde je to nejlepší, se budou vést pořád.

 

Takže bych to nechala na každé, pro co se rozhodne.

 

Ale abych se vrátila k Pétě a k Nikole.

Chtěla jsem je uvést jako typický příklad, jak rozdílný může být průběh.

 

Obvyklá doba hospitalizace v Motole je 8 dní (stejně tak v Thajsku).

Nikolka šla na řadu v úterý, Péťa byla odsunuta na pátek.

Dnes je pátek a zrovna Péťa je typickým příkladem operace bez komplikací s pozitivním optimistickým přístupem už od začátku a dojetím, které jí tato operace způsobila. Jak by také ne. Nepochybuji o tom, jak moc si to přála a moc jsem chtěla, aby zrovna ona byla doma vpořádku co nejdříve.

A taky že ano.

 

Když jsem jí dnes poslala sms s otázkou, jestli už ví, kdy půjde domů, protože zítra je to osmý den, tak mi přišla odpověď, že domů už jí pustili včera, po vytáhnutí cévky šlo čůrání bez problémů, komplikace ani bolesti žádné, tak nač zůstávat v Motole? 🙂

Péťa byla hospitalizována od operace 6 dní!

Měla jsem z ní radost, protože to byla ona, kdo mávl rukou nad Fortransem, který musela vypít během tří dnů dvakrát, zatímco jiní si stěžují na každý lok, a která si už druhý den po operaci neřekla ani o injekci proti bolesti.

Její nadšení, radost a optimismus mi byl opravdu inspirací a díky ní vidím, že to skutečně jde i takhle. Opravdu i v Motole můžete šestý den opustit nemocnici a být v rámci možností v pohodě šťastné doma.

 

Zeptala jsem se ale i na Nikolku. Ta v Motole ještě zůstává. Už když jí přivezli ze sálu, měla u rány velkou modřinu a když jí vytáhli cévku, nemohla močit, jak bylo vše napuchlé, takže si jí tam ještě nechávají.

 

Nakonec tedy vůbec nemusí mít vliv na dobu propuštění fakt, zda se na řadu dostaneme hned nebo až za tři dny oproti původnímu plánu.

 

Samozřejmě přeji i Nikče, ať je brzy vpořádku doma a věřím, že to zvládne stejně, jako to zvládly všechny ostatní před ní, ať už s komplikacemi nebo bez nich.

 

Problémy s močovým měchýřem a hlavně jeho vyprazdňováním bývají časté, což lze ale očekávat vzhledem k takovému typu operace.

 

Mám se snad už teď trápit tím, že se nebudu moct vyčůrat a budu mít bolesti?

Vím o všech rizicích. Vím, jaká je to operace. Vím ale také, jaké jsou nakonec výsledky a nečekám, že to bude procházka růžovým sadem, ačkoli jsem si jistá, že budu dojatá stejně, jako Péťa.

 

Některé jsme dojaté, některé zlé, některé naštvané, některé šťastné.

 

Neměly bychom být všechny šťastné?

 

 

Poslední noci se občas budím s myšlenkami, že už je po všem. Jaké to bude? Až se půjdu nafotit na úplně novou občanku, konečně holčičí, až dostanu své nové rodné ženské číslo, až dostanu svůj nový rodný list, ve kterém bude, že jsem Tereza už od narození, až půjdu na svou střední školu pro maturitní vysvědčení s novým jménem, až nebudu řešit boule, až skočím v létě do jezera spolu s Kačenkou v plavkách, ve kterých už konečně nemusím řešit nic, až mě zastaví dopravní policie a já vytáhnu doklady na ženské jméno, až nikdo z mých dokladů nevyčte cokoliv o mé minulosti a jaké to bude, až si mě muž přitáhne k sobě, já budu šťastná a nebudu mít strach, že se objeví něco, co tam už dávno nemá co dělat?

Ano, přeměna není jen o změně písmenka M na F v občance, ale tady nejde o písmenko. To „F“ je symbol, za kterým se skrývá všechno, čím jsme si prošly, protože symbolizuje, že jsme došly až do konce.

Důležité je vypadat tak, abychom byly spokojené, na což nemá žádné písmenko v občance vliv, ale kvůli tomu z něj nemám mít snad radost? Já z něj radost mít budu a taky mám proč. Je v něm celá moje budoucnost.

 

Celým tímhle článkem jsem se snažila říct, že v mé touze po ženském těle mě nikdo nezastaví, že nechci být žena s penisem a potřebuji pro to udělat všechno, co jde, protože jen tak se můžu v pravý (velmi rychle blížící se) okamžik „překlopit“ ze stavu „mezifáze“ či „transsexuální žena“ do stavu „normální žena“. Toto překlopení je poměrně důležité, protože tady toto je jen přechodné období, které končí. Teď už je na čase chovat se a žít jako normální žena. A nevracet se zpátky, protože žádné zpátky už není.

 

Péťa mi opravdu udělala radost. A není naštěstí jediná.

 

Je černá a bílá.

Zlo a dobro.

Zima a léto.

Noc a den…

 

Protiklady jsou součástí tohoto světa.

Nemůžeme čekat, že vše bude buď bílé nebo vše černé.

 

Proto ani není možné vyřešit spor, zda Praha, Brno, Ostrava, Thajsko nebo co vlastně jiného?

 

Když jsem jela koncem léta vlakem do Kolína, musela jsem se smát. V nádraží, ve kterém jsem nastoupila, nastoupili také houbaři a bavili se mezi sebou: „My jezdíme tady o dvě stanice dál, tam u nás nic neroste.“

O dvě stanice dál vystoupili, ale nastoupili tam jiní houbaři a bavili se mezi sebou: „Tady u nás nic neroste, tak jezdíme kousek dál.“

A jak to pokračovalo?

Všichni byli přesvědčeni, že zrovna u nich houby nerostou, ale ti druzí si mysleli, že zrovna tam u těch druhých zaručeně rostou.

 

Pokud budu koncem května tvrdit, že jsem šťastná a spokojená, bude to znamenat, že jsem šťastná a spokojená, ale nebude to znamenat, že všichni ostatní vedle mě jsou také šťastní a spokojení. Ale to platí i naopak. Pokud budu psát o svých komplikacích, neznamená to, že je mají všechny kolem mě.

 

Opravdu neplatí, že „já když jsem nespokojená, tak vy všichni musíte být zákonitě taky.“

 

Já myslím, že je to jasné, ne? 🙂

 

Udělám cokoliv, abych dosáhla toho, po čem toužím a zakončila tak tuhle cestu, na kterou jsem se vydala právě proto, abych byla tím, kým jsem.

Z jednoho jediného jednoduchého důvodu: protože prostě jsem žena.

A žádnou jinou možnost jako žena nemám, protože to, co mám teď stále ještě navíc, ženy nemají.

 

Ženský klín není jen erotický symbol. Je to především symbol ženskosti a tohle já rozhodně chci.

 

Kdysi mi Linda říkala o přirovnání, které se mi moc líbilo.

Je to stejné, jako kdyby člověku rostla z břicha třetí ruka.

Budeme chtít být člověkem bez téhle ruky, protože lidé nemají tři ruce. A budeme se celý život snažit udělat něco, abychom se jí zbavili.

 

Sbohem třetí ruko! 🙂

 

A já bych si pro odlehčení ještě rýpla.

To není cíleně na všechny transsexuální ženy, co nemohou podstoupit operaci. To je pro ty „ženy“, které si to představují asi takhle:

 

 

 

Děkuji.

Nechci.

A nedivte se mi kvůli tomu už konečně pořád prosím.