Právě jsem se vrátila z Prahy ze společného sezení a potom z popovídání s Hankou. (A taky ještě od mamky, proto tak pozdě, protože jsem se musela pochlubit, jaké mám nové boty.)

Dnes to bylo po společném sezení velmi neformální, neseděla jsem jako obvykle v místnosti s pohodlným křesílkem, kde na zdi visí veselý barevný obrázek Kačenky, ale šly jsme „vedle“ do zázemí a popovídaly si spíš jako dvě kamarádky. Hanky přístup k nám není vlastně ani tak přístupem „lékař k pacientovi“, ale takový přátelský a otevřený typu „dvě kamarádky“. Tohle je přístup, na který nejsem zvyklá (to asi nikdo) a myslím, že je právě tím mocným kouzlem plným empatie, který většině holkám a klukům tak pomáhá.

Tím, že to bylo vlastně poslední sezení před operací jsem si tak trochu zavzpomínala. Najednou jsem tam mezi těma dvaceti holkama byla já, Vicky a Andy a ještě s jednou slečnou roky po operaci těmi největšími mazáky (řekla bych „mazačky“, jako ženský ekvivalent k mazákovi, ale mazačka má úplně jiný význam – když jsem si to dala do googlu, vyskočil mi přístroj na mazání lyží.)

Byly tam holky, které teprve začínaly, které byly na svém prvním společném sezení! Vzpomněla jsem si, jaké to bylo na mém prvním společném sezení. Jaký jsem měla strach (nejen z toho sezení, ale i z toho, co bude), ale současně radost, velká očekávání a odhodlání. A totéž jsem dnes viděla na ostatních. To odhodlání a očekávání. Moc jim všem přeji, aby sem za rok přišly s takovou jistotou, jako my ostatní a zavzpomínaly si, jaké to bylo tehdy před rokem na jejich prvním sezení.

Já do tohohle rozjetého vlaku před 15 měsíci nastoupila a za nedlouho z něj zase vystoupím, ale Hanka ne. Ta je tím „vlakvedoucím“, který se v tom vlaku veze pořád už přes 20 let.

Ten uplynulý rok byl vlastně moc hezkým rokem, protože se mi hezky pomaličku začala plnit má přání a tak jsem se dostala až sem. Téměř na konečnou, ze které ale jen přestoupím na jiný vlak, ve kterém se povezu až do konce svého života. Tenhle vlak už bude správný. Ne jako ten, co jsem do něj nastoupila při narození omylem 🙂

Moc milé bylo i posezení s holkama v restauraci. Jsou tam holky, které vždycky ráda vidím a se všemi si i ráda popovídám. Dnes jsme tam navíc měly návštěvu – biologickou slečnu – studentku Univerzity Pardubice, která bude psát diplomovou práci na toto téma a chce ji pojmout originálně. Tak jsem na to moc zvědavá.

 

Jednu zajímavou informaci ale ze sezení musím vypustit. Hanka říkala, že Nemocnice Motol nedávno začala provádět velmi rozsáhlý průzkum (dá se říci „průzkum spokojenosti“) mezi muži a ženami po operacích pohlaví zpětně za posledních 20 let. (Tzn. maximálně 1000 osob, u kterých byla operace zatím v ČR provedena). Většina, na koho se podařilo získat kontakt, obdržela dotazník a výsledky se zpracovávají. To je úplně první takto rozsáhlý průzkum v téhle oblasti v naší zemi. A výsledky si určitě nenechají jen pro sebe.

 

Moc se mi líbilo vyprávění Andy (půl roku po operaci) a té slečny (roky po operaci, která je navíc teď čerstvě zasnoubená, což je tak absolutně motivující pro nás ostatní (které toužíme po partnerovi)), kde vyprávěly o citlivosti nového orgánu, o velmi intimních věcech, včetně prožitků při sexu a orgasmu. A také o hloubce! Ta všechny překvapila 🙂 No prostě – pořád mám kolem sebe holky, které jsou spokojené. Nemohu tedy tvrdit, že to stojí za nic, když všude kolem sebe vidím, že to funguje. Procentuelně stejně, jako v běžné ženské populaci. To znamená úplně stejné zastoupení žen, které nikdy nedosáhnou orgasmu, které dosáhnou klitoridálního orgasmu a které i vaginálního.

Tak o co vlastně jde těm dvěma třem jedincům, kteří si neustále na všechno stěžují? To je jakoby si stěžovala biologická žena na to, že nedosahuje orgasmu. Tohle není věc jen transsexuálních žen. Tohle přeci řeší spousta žen.

 

 

To jsem vážně netušila (nebo tedy tušila, ale že se to bude jednou týkat i mě, to jsem nečekala už tak brzy :), co dokáže jedna sukně na mně v jednom krásném slunném jarním dni?

 

Kabátek jsem nechala v autě, protože v Praze bylo 26 stupňů, úplné léto, prostě paráda! Modrá obloha, slunce, holky procházející kolem VŠE v sukních, já v sukni, v lodičkách a béžovém svetříku s výstřihem a kabelkou přes rameno.

Už ráno v obchodě mi došlo, že sukně je jakousi vstupenkou mezi pozornost mužů. Byla jsem (poněkud častěji, než jsem zvyklá) pouštěna do dveří, u pokladny zase dopředu: „Slečno, pojďte, vždyť já vlastně vůbec nespěchám.“

„Né, děkuji, já taky nespěchám, jste moc hodný.“

„Ale no tak, běžte, já vás pustím.“

„No tak jooooo, děkuju.“ (úsměv na pána :).

Co jsem měla dělat? 🙂

Nemůžu to donekonečna odmítat.

Vzpřímila jsem se, vypla prsa, postavila do latě a vnímala, jak přitahuji pozornost, ale dělala, že to nevidím.

Byli i tací, co si chtěli povídat.

A mně to zatím nebylo vůbec nepříjemné.

Ach to jaro!

U každého regálu byl nějaký muž a já vnímala jeho sjíždějící pohled kamsi mimo regál… poněkud směrem na mé nohy 🙂 Ti chlapi si to ani neuvědomují, že to žena vnímá a ví přesně, kam se jí muž dívá. 🙂 To prostě vidět je.

S tímhle jsem tak nějak nepočítala (vzala jsem si sukni, protože mělo být krásně a protože jsem se chtěla líbit sama sobě a užít si jí na „výletě“), ale hodně rychle jsem si na tu pozornost mužů zvykla a začala toho trošilinku využívat :).

 

V Praze nebyl jediný přechod, třebaže byla kolona, na kterém by mě během vteřiny nějaký řidič nezastavil a nenechal přejít. Mávla jsem na něj, jakože děkuju a ještě jsem si na přechodu prohrábla v tom vánku vlasy 🙂 Pak mě napadlo to prostě jen tak zkusit, jestli fakt ti chlapi zastavují každé holce v sukni. A taky že jo. Schválně jsem si zase stoupla k přechodu a rozjetý jaguár s červenými koženými sedačkami zastavil téměř okamžitě.

Jéé, to se mi líbí! 🙂

Ale i kdyby mi zastavil rezavý Favorit, mávla bych a usmála se na něj. Vždyť mě to nic nestojí. Hlavně, že tam nemusím stát půl hodiny před přechodem a čekat ne až mi někdo zastaví, ale až konečně nepojede žádné auto, jinak nepřejdu. (Tohle už ale dlouho neznám).

 

Takových malých radostí je během dne ovšem spousta. Nemusím mít ani sukni.

 

Ob den se dívám do svého černého plánovacího kalendáře s barevnýma kytičkama na obale a snažím se posunout čas na květen.

 

Moc se mi dnešní den líbil i proto, že jsem na holkách, které jsem měla zrovna tu čest poznat na sezeních s Hankou během mé přeměny, viděla ty neuvěřitelné pokroky.

Každá roste do krásy!

 

O tom, co dokáže jedna sukně, bych ještě mohla psát dál, ale abych to shrnula: sukně (nebo šaty) je něco, co k ženě prostě patří. Miluju, když je venku teplo, sluníčko a já nemusím být v kalhotách, ve kterých jsem byla celý život. I když i kalhoty mohou být sexy a taky že některé jsou. Ale jaký oděv může být ženštější, než je právě sukně?

 

Jsem ráda, že to spousta holek dnes taky pochopila. Stejně jako já a sukni si vzaly. Myslím holek od Hanky, ale vlastně tím myslím úplně všechny holky, které jsem dnes v Praze viděla. Jsem si jistá, že tuhle část oblečení už z mého života nikdo nikdy nevyhodí. (Ale vlastně už vůbec žádné oblečení, které mám ve skříni.)

 

Je konec vyhazování neustále dokola tajně nakupovaných krásných věcí, které si stejně vždycky jednou koupíme znovu a znovu. Až jednou přijde chvíle, kdy už z našeho šatníku nikdy nezmizí. Jen se k té chvíli musíme (přes několik zaškobrtnutí) dostat a konečně pochopit, že existuje řešení.
Snažit se stát ještě větším mužem ale do tohoto řešení opravdu nepatří.

 

Těším se i na zítřek, kdy má být také krásně jako dnes (a na víkend, kdy má být 8 stupňů a déšť :). No co. Aspoň ještě užiju i kozačky 🙂 A ty jdou náhodou taky moc dobře k sukni.

 

Teď už jdu ale spokojeně usnout.

Tak spokojeně a šťastně, jak jsem si ještě před pár lety ani nemyslela, že jednou budu usínat.

Zítra 24 stupňů, jaro v plném proudu, tak že bych se konečně ohřála? No jasně. To chce sukni. A lodičky. A užít si to jaro! Užít si všechna jara a tohle už je druhé, ještě hezčí, než to vloni.

Takže rychle pro nové boty, co se hodí k sukni, když už jsem musela zahodit mé oblíbené kozačky. (I na té zimě něco bylo, ale vzdušné letní šaty v horkém letním dni se zmrzlinou… tomu nemůže nic konkurovat! 🙂

Nějak jsem zjistila, že můj původní plán koupit nízké kozačky nevychází z jednoho důvodu: líbí se mi, když jsou vidět celé nohy, tedy i nárt a tak jsem (pozorujíce módu v ulicích za poslední jarní dny) usoudila, že není nutné skrývat nárt, o kterém jsem se nedávno dočetla, že patří pro některé muže mezi neobdivovanější části ženského těla.

Už samotné nakupování nových bot je něco, co nemůže proběhnout během 10 minut, protože to jednoduše nejde! Chtěla bych všechny ty boty mít! Jak jen to udělat? 🙂

V levé části pro dámy úplně plno, že se nedalo projít ani mezi regály, v pravé části pro muže jeden dva lidé (muži). Zavládlo jarní šílenství! (Postihlo i mě 🙂 Ale vůbec jsem se mu nebránila. Spíš naopak. Užila jsem si to.

 

Artikl na kase (nucení doplňkových výrobků zákazníkovi, aby se zvedla tržba (ty prodavačky za to nemohou)): „Mám tady takový malý kapesní krém na boty. Tak akorát do kabelky. Ideální pro nás ženy.“ 🙂

Tak když je to pro nás ženy… 🙂 Stál dvacku, tak jsem si ho vzala, ale tahle krásná věta zakončila už tak dokonalý pobyt v obchodě s obuví, kde bych si snad zkoušela boty až do večera a pořád lítala k zrcadlu a zpátky. Jen kdyby nás tam nebylo tolik a všechny jsme se necpaly k jednomu zrcadlu. 🙂 Na některých zákaznicích bylo vidět, jak zoufalé jsou z toho, že se nemohou rozhodnout. Tyhle nebo tamty? Jak jen to udělat? Naprosto je chápu. Tenhle pocit se nedá popsat, ten se dá jen zažít a pak ten pocit, když si ty boty doma rozbalím a zkusím ke kalhotám, k sukni, k šatům… a pak v nich vyjdu ven. Každému je úplně jedno, jestli ty boty jsou černé nebo zelené, staré nebo nové, ale mně je božsky.

 

Tak o tom jsem zrovna psát nechtěla, ale ta radost z nových bot mě ovládla.

Nebyla jsem absolutně schopná odnést si odtamtud jen jedny. Tak jsem si k nim vzala ještě jedny – sportovní, ale tak krásné a já snad řeknu i něžné, že tam prostě nešly nechat, když jsem se v nich prošla kolem zrcadla.

 

Však už bylo taky na čase. Dvoje boty na jaro, co jsem měla doma, je opravdu málo.

 

 

Předchozí článek měl název „Dnes už vás nestihneme“. To neznělo moc optimisticky. Já se pak uklidnila a Péťa mi hned v sobotu volala, že se v pátek konečně dostala na řadu a už tam leží na JIPu, brečí štěstím, všechno krásně zvládá a je šťastná. Bolest a podobné nekomfortní věci jsou až na druhém místě. Trošku si mi postěžovala na to, že pila dvakrát po sobě Fortrans (poprvé to člověk dá, ale že by mu to tak chutnalo, aby si to musel dát za tři dny znovu, to zas ne :). Jenže tohle všechno je přeci maličkost.

 

Péťa mi popsala personál, jak se k ní chová hezky a jak poctivě dilatuje 4x denně 20 minut, i když to trochu bolí. Morfium si nechala dát jen první den, druhý už nepotřebovala (každý to celé prostě vnímá naprosto jinak, každý máme jiný práh bolesti). A hned druhý den už měla taky pěkný hlad a těšila se na polévku, kterou dostane 🙂

 

Tomu říkám pořádný optimistický start do nového života.

 

Můžu se prý klidně těšit 🙂

 

To je celá Péťa.

 

To mi ani nemusela říkat. Už teď počítám každý den, jak se těším. A jestli mám strach? (Tuhle otázku dostávám často).

Ano, mám. Hned dva strachy:

Z toho, že nepůjdu na řadu v den, který mám naplánovaný a taky z toho, že nebudu v práci a dojde nějaký materiál, který po dobu mé nepřítomnosti musí objednat mí dva kolegové, kteří toho už takhle mají nad hlavu. Taky si beru do Motola notebook a hned jak to půjde, tak budu pracovat. Protože tuhle firmu přeci miluju. Proč jinak bych to dělala jen tak z vlastní iniciativy? 🙂

 

Takže Péťo! Držím palce, ať jsi brzy doma a ať se můžeš rozběhnout konečně tam, kam patříš. Já tě za chvilku doběhnu 🙂

 

 

To je bezvadný. Spěchám, musím si na zítřek nalakovat nehty a provést jiné nezbytnosti k tomu, abych zítra vypadala k světu a místo toho se tady rozpovídávám. A vlastně ještě večeři…umýt hlavu! To zas půjdu spát bůhví kdy.

 

Já ale chtěla říct ještě něco. A pak už jdu. 🙂

To byl původně důvod, proč jsem začala psát tenhle článek, ale nějak mi do toho zcela nepochopitelně skočila ještě jiná témata.

 

 

Americký Bílý dům se rozhodl posunout na další level v boji za práva sexuálních menšin. V době, kdy Barack Obama volá

po rovnoprávnosti gayů, leseb, bisexuálů, transsexuálů a vyzývá ke skončení s terapiemi, které mají homosexuály přimět k heterosexuální orientaci (ano, tahle „země neomezených možností“ stále ještě někde léčí homosexualitu! Říká se tomu „konverzní terapie“), otevřel Bílý dům první pohlavně neurčené záchody. Jak říká mluvčí Bílého domu Jeff Tiller: „Umožňujeme nyní zaměstnancům i hostům používat toalety odpovídající jejich sexuální identitě. Takový člověk už nebude muset řešit, na kterou toaletu se má vydat.“ Genderově nevyhraněná toaleta nemá na dveřích tradiční označení pro dámy nebo pány, ale symbol propojující obě označení a nabízí vybavení, které bude „shledávat pohodlným celá škála genderových identit“, dodal Jeff Tiller.

 

No a to je celé. Více o tom nikde nepíší. Co taky víc psát o toaletách? Někdo se diví, někdo to vítá, někomu je to úplně jedno a jiní se těší, až si na takových toaletách budou moci prohlédnout nějakou pěknou ženskou. Každý máme své priority.

 

Pokud by ty toalety byly vedle sebe tři: páni, dámi a společné – na kterou z nich byste šli vy?

 

Jelikož jsem žena, tak bych šla na dámy. Ale bylo takové meziobdobí, kde jsem se vážně bála to udělat a tak bych uvítala tu třetí společnou variantu. Výborné řešení pro ty, kteří se buď nemohou zařadit nebo jsou v té části přeměny, kdy vlastně mohou jít jak na pány, tak na dámy 🙂 Ale někteří z nás v tom mají jasno. Jsme buď ženy nebo muži. Budou-li všechny toalety genderově neutrální, bude to ok, ale budu-li mít na výběr, nikdy neskončím v té, na které každý pochopí to, co se snažím, aby bylo vidět co nejméně.

 

Je to (podle toho, jak smýšlím já) tak, že jsou „biologické ženy“ (které se jako ženy narodily), „transsexuální ženy“ (které se narodily v mužském těle a stále se hlásí ke své transsexualitě (nepočítám ženy v přeměně, kdy to ani jinak nejde a i když nechceme, jsme nazývány „transsexuální“ – to je ale dočasné, ač se samy nazýváme ženami. Na to se dá přechodně z nutnosti zvyknout s tím, že brzy ten přídavek „transsexuální“ už přestane existovat (ač v lékařských kartách zůstává, ale já žiju život venku na vzduchu, ne v lékařské kartě – tam ať si klidně napíší, že jsem čertice :)) a „ženy“ (to je obecná skupina žen, které se mohly (ale nemusely) narodit do mužského těla, ale nehlásí se k transsexualitě, protože jsou ženami. To jsem třeba já a většina mých kamarádek. Proto pro mě z mého pohledu transsexualita neexistuje. Z pohledu společnosti existovat musí, jinak by ze mě nemohla být žena. Můj mozek mi říká, že jsem žena, ne že jsem muž nebo transsexuál.

Myslím (a vycházím z toho), že každý muž o sobě ví, že je muž a každá žena, že je žena. Cílem „léčby“ změny pohlaví je stát se mužem nebo ženou (co nejvíce tělo přiblížit k pohlaví, kterým se cítíme být) a zařadit se do společnosti jako muž nebo žena. Ne jako transsexuál. I když ani tuhle volbu lidem neberu. Je na nich, zda budou žít jako žena nebo jako transsexuál. Někdy (v případě, že je takový člověk aktivistou) to může i lidem pomoci.

Do svého výčtu pohlaví (muž a žena) nepočítám ty, kteří nevědí, kým jsou. To není transsexualita, ale označuje se termínem „bigender“. Je to člověk, který se cítí být současně mužem i ženou. Kdysi jsem tu o tom někde psala. To musí být teprve zmatek v hlavě! Někoho takového znám a je to opravdu moc milý a zajímavý člověk).

 

Hezkou zkušenost s toaletami má moje kamarádka, která mě tím vždycky pobaví a která chodí stále ještě na pány (já se jí divím a nejsem sama :). Na pánskou toaletu, kde se upravovala před zrcadlem, vešel pán (jelikož šel na pány), vrátil se zpátky, prohlédl si ceduli na dveřích, podivil se a vešel znovu.

Okolí jí dává jasně najevo, kam patří. A tak už se těším na její první den, který asi budu prožívat s ní úplně znovu a vzpomínat, jaké to bylo u mě a jak běžná a normální věc je to teď – jít na dámskou toaletu. Stejně tak i pro ní (a pro všechny ostatní) to jednou bude ta nejpřirozenější a nejobyčejnější věc. Přesně to je ten moment, kdy už je všechno tak, jak má být.

 

(Já mám tak všímavé čtenářky, kterým neunikne žádná zpráva 🙂 Díky za tuhle o Bílém domě!)

Některé články mohou být zajímavé, některé mohou být (na některých webech) i poučné, jiné strašně důležité a některé úplně nedůležité.

 

Jako třeba tenhle 🙂 Nedůležitý. (Tedy to on měl původně být, ale pak jsem se níže rozepsala a musím sem teď připsat tuhle větu :).

 

Ve skutečnosti jsou to jen maličkosti, ale z nich je pak složený celý den.

 

Včera jsem si už po několikáté stěžovala na současnou tužku na oči (od Maybelline). Ta předtím byla dobrá, ale tuhle musím pořád ořezávat, protože se to dřevo v ořezávátku drolí, takže bych jí nejradši vyhodila, ale jinou nemám a tak jsem si řekla, že se dnes vydám pro novou do drogerie.

 

Ráno přijdu do práce a kolegyňka mi hlásí: „Tyjo, Terez, nechceš náhodou tužku na oči? Já mám dvě!“ 🙂

Rozzářily se mi oči.

„No jasně, že chci! Jak jsi to věděla, že jí zrovna potřebuju? Aspoň dnes nemusím do DMka“ 🙂 (I když tam chodím ráda).

A dostala jsem (koupila jsem si) od kolegyňky černou tužku Avon, co se trošičku (ale krásně) třpytí.

Jů, takovou jsem ještě neměla.

Teď jsem si jí připravila do své taštičky s malovátky a zítra jí vyzkouším na ostro.

 

Co z toho plyne?

No přeci to, že na mě myslí i v práci! Ti jsou hodní, ti moji kolegové.

 

Tak to je vše 🙂

 

 

Néééé… to jste si fakt mysleli, že bude takhle krátký článek? 🙂

Ráda bych jednou napsala opravdu krátký článek. Zatím na tento den jen čekám. Už jsem se nějak smířila s tím, že stručná být neumím. Předem na to upozorňuji všechny mé potencionální partnery (teda dřív, teď zrovna nikoho neupozorňuji). Prostě si ráda povídám a potřebuju si povídat. Psát. Číst. Myslet. Radovat se.

 

Jako třeba dneska!

Anetka mi před pár týdny dala tip na krásné černobílé šaty. (Ta, co mám od ní ty puntíkaté.) Ona má vážně vkus!

To byly ale opravdu moc krásné šaty, které jsem musela mít, takže jsem si objednala eSko a čekala.

Líbilo se mi, co o nich píší: „Krásné černo-bílé šaty pro každou příležitost. Ideální na večírek, okázalou událost, do divadla či prostě jen do práce. Elegantní krajka v pase dodává romantický vzhled. Horní část šatů má kulatý výstřih s krátkým rukávkem. Délka šatů je mírně nad kolena. Materiál se velmi dobře přizpůsobuje tvaru postavy.“

Miluju tenhle typ přiléhavých šatů a tyhle jsou s tou krajkou originální.

(Na fotce je modelka – ne já 🙂 Já si fotky udělám, až se mi zase bude (za pár měsíců) chtít 🙂

Ale když jsem si ty šaty dnes vyzkoušela, myslela jsem, že v nich budu i spát. Hned jsem si představila, jak jdu takhle za Tomem (nebo někým jiným, za kým zrovna jdu 🙂 a mám u toho takový hrozně hezký pocit, který mohou znát jen ženy, když si na sebe vezmou nádherné šaty a chtějí se líbit :).

 

Nejedenkrát jsem v šatech spala. Bývalo to ve věku tak 15-18, když jednou rodiče odjeli na víkend a já měla jednu z prvních velkých možností prožít ty dva dny naplno tak, jak jsem po tom toužila. Nemohla jsem se všech těch krásných věcí na sobě vzdát, nedokázala jsem si sundat ani boty, jak moc jsem v tom chtěla zůstat. Zůstat už napořád. Proč nemůžu být žena? Proč to nejde?

Tenkrát jsem si pořád pokládala tuhle otázku a věřila tomu, že to nejde.

A stejně si jí pokládala pořád dokola.

Ráno jsem byla rozlámaná, jak jsem usnula v obýváku na gauči, ale tak šťastná, že jsem do úplně poslední možné vteřinky zůstala v těch šatech a namalovaná a pořád lítala k oknu, jestli se náhodou nevrací v neděli odpoledne dříve.

Jednou jsem je ale svléknout musela… A pak přišlo zase mnoho dní, kdy jsem si nemohla „ukrást“ ani kousíček ženskosti a stále jen čekala na moment, kdy to půjde.

 

Tehdy jsem netušila, že přijde jednou den, kdy si jakékoliv šaty mohu vzít na sebe kdykoli se mi zachce a mám z toho úplně stejnou radost, jako tehkrát. Jen s tím rozdílem, že už neprožívám ten smutek a trauma z jejich svlékání a vracení se někam, kde jsem odsouzená žít do konce svého života.

 

Ty šaty jsou opravdu přiléhavé. Nádherně sedí na postavě a to se mi moc líbí. Chtěla bych být uchopena za pas a přitáhnuta prudce k rozvášněnému tělu silnými pažemi 🙂

 

Je tu ale něco, kvůli čemu ty šaty mohu na sebe vzít „až“ za dva měsíce. UŽ za dva měsíce. 🙂

 

Zatímco jiné šaty co mám jsou v pohodě, tyhle jsou nejpřiléhavější ze všech (extrémně přiléhavé velmi přesně kopírující veškeré kontury těla) a tak tu nastal jeden problém.

Problém, který lze částečně vyřešit složitým uspořádáním tam dole, kde je to všechno po Androcuru sice už krásně zmenšené, ale pokud bych nepoužila techniku s pomocí pásky, kterou nemám ráda, protože je pro mě prostě velmi nekomfortní a neženská, ačkoli výsledek je úžasný, takže volím techniku bez pásky, která je taky úžasná, ale ne stoprocentní a kdy je určitá tělesná část tam dole umístěna (vrácena) do tělesných dutin v těle, ze kterých po narození sestoupila, ale při větším pohybu, ohybu, delším kroku nebo nedej bože tanci či sportu dochází k mírnému posunu v těchto místech a tak vzniká problém, kterým je prostě BOULE! (Nesnáším boule).

V upnutých riflích nebo volných šatech problém není problémem, protože to není vidět. Ve velmi upnutých riflích to drží.

Ale v upnutých šatech kopírující každou křivku, jako jsou tyhle, to vidět prostě je.

Ať dělám, co dělám.

 

Proč o tom tak detailně píšu?

 

Přemýšlela jsem o nesmírně hlasité a agresivní aktivitě některých transsexuálních žen (jedna nebo dvě), které se snaží prosadit, aby byla možná úřední změna pohlaví i bez kastrace a operativních zásahů do pohlavních orgánů.

Úřední změnu pohlaví jen na základě žádosti je něco, co rozhodně podporuji, ale nelíbí se mi agresivita těch výkřiků. Jakoby nám bylo ubližováno, všechno je špatně a svět se musí změnit.

Ano, svět se může změnit, když se někdo ozve. Ale je to taky o způsobu, jakým se ozve.

 

Nemyslím si, že jedny z prvních žen, které tak moc toužily po přeměně, jako byla třeba moje oblíbená Lili Elbe nebo Christine Jorgensenová, přemýšlely o tom, zda jim bude stačit jen úřední změna pohlaví a penis jim zůstane.

Taková možnost v jejich hlavách podle mě ani neexistovala. Ony byly první a měly to štěstí, že se našli lékaři, kteří jim chtěli pomoct. Protože je o tu pomoc požádaly. Byli to ti lékaři, kteří z nich udělaly ty první! Před těmito ženami byla další velká spousta jiných, které neměly tu sílu a odvahu to udělat, jít si za svým snem, za svým vlastním já. Až jednou se to zlomilo. A tomu, jaký zázrak máme možnost prožít, vlastně vděčíme těm před námi.

 

Žádný člověk bez poruchy identity nedokáže úplně přesně pochopit, jaké to je žít v cizím těle. Ti více empatičtější to dokáží vycítit a představit si to alespoň zčásti. A tak se lékaři a odborná veřejnost začali zajímat, jak nám co nejvíc pomoct. Protože ty ženy toužily po tom být ženami a zbavit se mužského těla, chtěly se zbavit i penisu. Jasně, že ano! Jen F v občance by jim nestačilo.

Ženy prostě nemají penis a nemyslím si, že by po tom opravdu tužily si ho nechat. Chtěly být jako ostatní ženy.

Lili Elbe si dokonce nechala transplantovat vaječníky!!!

To je něco, co se potom přes 50 let vůbec nikdy neuskutečnilo, protože Lili zemřela na nepřijetí tohoto orgánu jejím tělem a dodnes se to nedělá, přestože se na tom pracuje. Protože zrovna s vaječníky to tak jednoduché není.

Fascinuje mě ta odvaha (navíc v té době!) toho lékaře i Lili, že do toho vůbec šli. Prostě tomu věřili! A touha Lili být Lili byla tak obrovská, že neexistovala žádné hranice, kde se zastavit.

A navíc byla první. Neměla tedy žádnou jistotu, co může a co ne, co její tělo zvládne a co je vlastně vůbec reálné. Ona nastavila ty hranice.

 

To ony (a také my v dnešní době) dávaly lékařům tu jasnou informaci, že toužíme po ženském těle. To na jejich (a naši) žádost se ti lékaři pokusili s tím něco udělat. Provést kastraci je bezpodmínečné, protože varlata prostě ženy nemají, pokud chceme mít ženské tělo se vším všudy. A z toho vycházeli. Automaticky se předpokládalo, že ty, které se chtěly stát ženami, si nebudou chtít ponechat penis a varlata.

 

Nemůžeme křičet na lékaře, že nás hyzdí, zmrzačují a do něčeho nutí. Je to přesně naopak. To my „nutíme“ je, aby nás zbavovali něčeho, co na svém těle nechceme. A najednou přijde někdo, kdo tvrdí, že lékaři jsou ty zrůdy, které na nás dělají pokusy. Tak to opravdu není. Jak tohle může někdo ve své hlavě vůbec vymyslet? Jen nějaký chorý člověk. V tom případě ale netuším, co to má za nemoc a ani to vědět nechci.

 

S úřední změnou pohlaví (v dokladech) bez takové operace souhlasím, ale vždycky (!) tady budou ženy, jako jsem já, které touží mít kompletně ženské tělo, které to nepovažují za zmrzačování a které neznají žádnou jinou možnost, než nemít penis. Jak je vůbec možné, že se najdou lidé, kteří se mi diví, že nechci být žena s penisem?

Pro mě žádná jiná možnost neexistuje. Nemůžu se nikdy podepsat pod to, že jsem nucena do kastrace a je mi zmrzačováno tělo. Vždyť já to chci a nejsem jediná, kdo to chce. Je snad nenormální, že chci mít ženské tělo? Co nejvíc ženské, jak jen je to možné a udělat pro to všechno?

 

Moc se tedy omlouvám, ale takové aktivitě nerozumím. Chápala bych výkřiky, které by braly v úvahu obě varianty. Ale nikdo mě nemůže označit za blázna, když chci jen to, co mají všechny ostatní ženy. Není možné tvrdit, že současný systém je špatný. Současný systém je pouze nemoderní. Vychází z (ne moc častých a vlastně vzácných) představ žen, které byly před námi. Jak si má proboha takový lékař představit, co vlastně chceme? On se nám snaží pomoct, protože to potřebujeme a žádáme ho o to.

 

Nedávno mi psala Markétka, že má zajímavou zkušenost s převlékáním v tělocvičně.

Zajímalo by mě, jak by se převlékala v takové tělocvičně žena s penisem?

Nešla by tam?

Je obrovská spousta dalších situací, kde tohle vyřešit nejde.

Všechny ženy, které touží jen po úřední změně pohlaví, si nikdy nemohou koupit šaty, jaké jsem si dnes koupila já. Tak extrémně přiléhavé, že nemají šanci tu bouli (i když minibouli) ukrýt. Vím, že mi řeknou, že si je tedy nikdy nekoupí. Ale já se nechci omezovat. Já chci žít normální život. Nemít strach, že se to jednou provalí jen proto, že se na někoho vyvalí boule. Nemluvě o partnerských vztazích.

 

Až jsem se kvůli tomu zase rozepsala, ach jo! :).

To jsem chtěla psát jen o tužce na oči.

A ještě tedy o šatech, ze kterých jsem nadšená.

 

Je mi jedno, jestli tu způsobím zase nějakou strašnou debatu. Připouštím přeci obě varianty. Úřední i operativní změnu pohlaví. A vždycky si budu stát za tím, že je na každém, pro co se rozhodne.

 

Znám už pár žen, co jsou po operaci jeden, dva, deset nebo dvacet let a jejich slova? „Tohle bylo mé nejlepší rozhodnutí života.“

 

Změňme svět a jeho pravidla. Ale domluvme se. Nekřičme, nehádejme se a neosočujme lékaře, kteří za nic nemohou.

Od roku 1942 bylo v ČR provedeno jen něco přes 1000 operací (MtF i FtM). Kdo z nich po tom opravdu tak netoužil? To už se nejspíš nedozvíme. Ale je to důležité? Opravdu po tom netoužil? Co když po tom toužili všichni a křičí jen jeden? Ale křičí tak nahlas, že se tu kvůli němu musím zamýšlet a psát tenhle článek. (Ale to už tady spekuluji a to taky nechci).

 

Mohla bych vyjmenovat další stovky situací, kdy žena s penisem nemá šanci „projít“.

A (byť budu sebekontroverznější) nerozumím ženám, které penis mít dobrovolně chtějí. Denně s tím tam dole mám problém a počítám každý den, kdy už to tam nebude. Kdy už budu moct Kačence říct: „Tak pojď, jedeme se koupat.“ Vezmu plavky a jedem. Nemusím chodit jen ve volných kraťasech po kolena ve vodě a bát se, že jakmile přijde vlna a náhodou si ty kraťasy namočím, že bude něco vidět.

 

Já to tam nechci.

Vy si to tam nechte, když chcete.

 

Každý si o svém životě (i orgánech) rozhodujme sami.

 

Tento postup, kdy člověk musí splnit určité podmínky, aby mohl být i úředně osobou druhého pohlaví není možné zpochybňovat, protože logicky vyplynul z dlouholeté spolupráce s námi a z našich představ o tom, jak má vypadat ženské tělo. Z našich tužeb po něčem, co lze vykonat jen chirurgickým řezem.

 

Myslím, že dnešním článkem jsem si ujasnila svůj postoj k údajnému zmrzačování našich těl a vyjádřila svůj názor na ženy (respektuji, že to jsou ženy, pokud se cítí jako ženy, přestože nemají ženské tělo), které si ponechají penis. Vidím v tom tolik nevýhod a je to pro mě tak nepochopitelné, že vlastně nevím, jak jim v té touze po úřední změně pohlaví pomoci.

 

Bezva.

Tak jsem se těšila, jak si udělám horký půllitr čaje, zalehnu k telce a u ní vypnu hlavu. Zatím jí mám rozžhavenou a srdce plné emocí.

A s tímhle jdu spát 🙂

 

Ještě musím pověsit na ramínko ty nové šaty, kterých se tu kochám… 🙂

 

Já vím, přát o Velikonocích v pět hodin odpoledne Veselé Velikonoce není moc běžné, ale tak nemůžu dělat jen samé běžné věci, ne?

Dnes ráno jsem se rozhodla udělat veselý barevný den, když jsou ty velikonoce. Už když jsem v půl sedmé vstala, nebe bylo modré (hezká barva!) a vypadalo to, že bude hezky. Bylo. Za dvě hodiny se spustila chumelenice.

 

Řekla jsem, že sem nebudu vkládat žádné své fotky. Taky že ne. Tahle fotka tady bude jen do dnešního večera, než půjdu spát a pak dobrou noc, fotko. (Přestože píšu, že fotku i video dnes večer odstraním, budou tady 24 hodin, takže do zítřejšího večera, aby si ji mohla zítra prohlédnout Anetka, která bude na internetu až zítra, jak psala 🙂

 

A protože je svátek a mně se chce, tak jsem si místo klasického fotoalba udělala takové své hudební videofotoalbum, které sem také vkládám – jen do dnešního večera a pak zmizí. Takové překvápko. Něco jako kindervejce. Tam je to akorát naopak. Čokoláda se sní, ale překvapení zůstane. Tady překvapení zmizí a čokoláda zůstane. Čokoládou myslím tady tento článek jakožto obal toho překvapení.

 

13 měsíců HRT, –1,5 měsíce „po“ SRS 🙂

(Jendo, to je částečně i pro vás, abyste si mě nemusel jen představovat 🙂

 

Když se nad tím tak zamyslím, tak všechny ústupky, které lidstvo dělá, dělá vždy jen kvůli zloduchům na úkor dobrých lidí. (To jsem zase přemýšlela o fotkách, které prostě není možné dlouhodobě zpřístupnit.)

 

Šaty na fotkách jsem dostala darem od Anetky, se kterou jsem byla v únoru na plese a moc ti za to, Anetko, takhle veřejně tady před těmi tisíci lidmi děkuji.

 

Jinak ty komentáře, co se ještě pořád nezobrazují u článků už ze soboty (teď je pondělí), jsem urgovala u technické podpory a přišla mi legrační odpověď: „Žádný jiný uživatel si na něco takového ještě nestěžoval a všechny změny se projevují u článků okamžitě.“

Tak jsem jim poslala odkaz na konkrétní článek a … ticho. Mlčí.

Hlavně už mi ty komentáře (ano, v administraci jsou povolené) zobrazte!

To, že si žádný jiný uživatel nestěžoval přeci neznamená, že ta chyba neexistuje. Proč já? Proč pořád já?

 

 

No a to je celé. Až večer všechno vypnu a půjdu spát, tak tu zůstane jen to přání k Velikonocům. Bez „kindervajíčka“ 🙂

Jako sněhová vločka, co je vidět jen chvilku a roztaje. Když se někdo nestihne podívat, už jí neuvidí. Nikdy.

 

Já ale nejsem sněhová vločka 🙂

 

 

Ale ještě něco důležitého se dnes stalo! Něco, co za pár let bude úplně normání obyčejná běžná věc.

Dnes se otevřely 4 nové stanice metra linky A a končí ve stanici Nemocnice Motol! Konečně tam dojedu ze záchytného parkoviště v Letňanech metrem a ne složitě cinkajícími tramvajkami a autobusy (pokud jsem tam nejela autem a nezaplatila stovku za parkování).

 

 

Jsem si jistá, že s novými zastávkami linky „A“ mám něco společného i já.

A to přesně to, co jsem tu před chvilkou zmínila – ony i já budeme jednou úplně normální obyčejné a běžné a nikdo se nebude pozastavovat nad tím, co bylo kdysi, že kdysi něco neexistovalo nebo bylo jinak…

 

 

Jéé, ale ještě na něco jsem zapomněla!

Dnes ráno mi volala kamarádka Péťa. Volala z vlaku z východních Čech do Motola. Hned jsem jí řekla, že může jet metrem! Ale měla už vyhledanou tramvaj.

Péťa má zítra den D!

Pamatujete si vloni před rokem (v květnu) na Dannie a její reportáž z Motola téměř z operačního sálu on-line? 🙂 Už je to rok, co to má za sebou a její život jde dál tím správným směrem i s jejím klukem, kterého pořád má. Moc ráda bych tě zase někdy viděla, holka! 🙂 Ještě pořád tu mám tu neotevřenou brazilskou marmeládu, co jsem ti slíbila, ale jak to tak vypadá, sním jí v létě sama.

S Péťou reportáž už provádět nebudu, ale pokud se dozvím něco nového nebo zajímavého, dám to na blog.

Péťo! Držím ti moc palce!!! A těším se, až se zítra probudíš na správné straně. Zrovna ty už si to dlouho zasloužíš.

 

Psát reportáž s Péťou nebudu ještě z jednoho důvodu: za měsíc a půl už tu bude totiž reportáž moje vlastní 🙂

Já vím, že už jsem se těmi články otravná, ale tohle je dobrý. 🙂

 

Zrovna teď běžel nový videoklip Martin Garrix feat. Usher – Don’t Look Down. Mám tu na pozadí puštěné písničky a u toho píšu. Už jsem ho viděla podruhé a nedalo mi to zkouknout ho znovu. Už poprvé jsem si totiž všimla, že slečna ve žlutých plavkách, do které se mladý portýr zamiluje, vypadá nějak… divně. Jakoby nežensky. To bude určitě transsexuální žena! Jasně! To jsem dobrá, že jsem to odhalila! 🙂

 

Tak jsem zadala do googlu název interpreta + klipu a připsala klíčové slovo „transsexual“. Vyskočily na mě odkazy, kde se uživatelé anglicky ptají, zda slečna ve žlutých plavkách není shemale. (No tak ten to má v hlavě opravdu úplně „srovnané“. Kdyby byla shemale, neměla by tak krásně dokonalý ženský klín – samozřejmě vidět přes plavky. Když už, tak transvestita nebo transsexuál. Ale dobře, tak já pochopila, že nejsem jediná, komu se ta slečna nezdá.)

 

Jenže výsledek mě rozesmál.

 

Slečna ve žlutých šatech je známá italská modelka Natalia Bonifacci, která fotila kampaně pro velké značky jako je Nike nebo L’Oreal. Narodila se jako žena a s transgender tématikou nemá vůbec nic společného. Tohle není transsexuální modelka!

 

Terezo!

 

Promiň Natalie 🙂

 

 

 

Když žena, u které mají lidé pochybnosti, zda se nenarodila jako muž je biologickou ženou a navíc profesionální modelkou, tak proč tedy my všechny řešíme nějaké naše mužné detaily?

 

Protože jsme prdlé a posedlé dokonalostí, kterou společnost ale nepožaduje. Tu požadují naše hlavy.

Ono je to logické, protože po ženskosti jsme celý život toužily a najednou jí můžeme mít, tak jí chceme rovnou všechnu, že? Ale kolik biologických žen jí má také všechnu? My vidíme jen ty dokonalé a chceme být jako ony, chceme být nejkrásnější, neženštější, nejdokonalejší. K našemu štěstí ale stačí méně. (Já ovšem nebudu tou první, která si tohle hodlá uvědomit a řídit se podle toho :).

 

Dnes jsem se objednala k plastickému chirurgovi a psala jsem to své kamarádce (biologické ženě). „Mně se taky můj nos nelíbí, protože není ženský, ale chápu tě.“

 

Všimněte si někdy na ženách jejich nedokonalostí. Nevidíme je. Nejsou tam, protože je vnímáme jako ženy. To jen ony (a my) samy na sobě vidí, co je na nich špatné. (Podle nich špatné.). Zeptejte se jejich partnerů, co na nich milují…

 

Natalia Bonifacci v tomto klipu je důkaz, že lidé neřeší jen nás – opravdové transgender osoby – ale i ženy, které se jim nezdají.

Jak je ale vidět, Natalia si z toho vůbec nic nedělá a ještě sází na svou výjimečnou zajímavou tvář. Udělala z toho svou výhodu!

 

Natalia je krásná žena a tak mě napadá, co když se opravdu narodila jako muž, ale podařilo se jí to jen dokonale zatajit? 🙂

 

Tak ne, dobře, už jí nebudu podezřívat 🙂

 

V čem tedy tkví ženskost a krása? Natalia se v klipu trochu mračí a má ostré rysy ve tváři, ale mám vůbec právo v ní vidět muže? V italské topmodelce, která se jako žena narodila? Moc pěkný paradox.

 

Je úplně jedno, jestli se narodíte do špatného těla, s jednou rukou nebo se třema očima. Vždycky vás bude někdo řešit. Takové lidi nemá smysl se jimi zabývat, protože jak je vidět i v případě Natalie, lidé řeší něco, co je naprosto irelevantní.

 

To, že je Natalia žena, je totiž nezpochybnitelný fakt.

 

Tak mě napadá, což takhle přesvědčit všechny ve svém okolí k naprosto totožnému názoru? 🙂 Že jsem se také nenarodila do špatného těla? 🙂

 

Né, já nejsem žádný transgender, nikdy jsem se jako muž nenarodila a neprošla jsem přeměnou. To je nesmysl. Já jsem od narození žena, tak se uklidněte, pane, ano?

 

Aha, tak promiňte. Ono to tak vypadalo.

 

Nikdo nikdy nebude mít žádný důkaz, že procházím přeměnou. Je to čistě jen na mě, zda půjdu s pravdou ven nebo ne. Proč to pořád někomu vysvětlovat? Jednou jsme ženy, tak co?

 

Jak je asi Natalii, když se jí někdo zeptá, jestli se nenarodila jako muž?

Asi úplně stejně, jako když se někdo zeptá nás.

Jen s tím rozdílem, že ona je žena.

Ale my jsme přeci také ženy.

 

Nevidím v tom jednoduše žádný rozdíl 🙂

 

 

Vzpomínáte na Reginu z Vyvolených na Primě z r. 2005? Kde kdo tehdy řešil, jestli není transsexuál. Není a ani nikdy nebyla. Překvapení! 🙂 Dodnes lze najít rozsáhlé diskuse o tomto tématu.

 

 

 

Úplně náhodou mě v této souvislosti napadla ještě tato podobnost:

 

 

Promiň Jani.

Tady je to opačný případ. A to ten, že Jackie je krásná jako ty 🙂

 

 

A tady jsem si dnes hrála:

 

 

Stále lidé vinou své nevědomosti míchají dohromady shemale, transvestismus, transsexualitu a drag queen a … je toho tolik, že se jim ani nedivím. Kdo jiný jim v tom má udělat pořádek? 🙂

Joo, já chápu. Vůůůůbec mezi námi není žádný rozdíl 🙂

 

 

 

Tento blog byl koncem února bez mého vědomí zařazen správcem serveru blog.cz mezi blogy se sexuální a erotickou tématikou spolu s weby s pornografickým obsahem. Do této rubriky „Sex na blogu“ byl zařazen i blog znásilněné dívky, která se vypisuje ze svého traumatu.

 

Transkomily bych ještě pochopila (hledáte na špatném místě, my nejsme a nikdy nebudeme (dobrovolně) shemale a jednoduše vás odpálkuju). Ale jestli někoho vzrušuje zpověď znásilněné dívky, měl by se nad sebou zamyslet.

Někteří lidé nejsou lidmi, ale nelidskými zrůdami.

 

Trochu se mě to dotklo.

 

Tady je veeeeelká spousta porna a erotického obsahu!

V Německu existuje pro transsexuály tzv. velké a malé řešení, které jim v případě malého řešení umožňuje změnit úředně své jméno a pohlaví bez chirurgického zásahu do jejich genitálů.

 

Co když takový člověk ale porodí dítě?

 

Je matkou nebo otcem?

 

V dokladech i pro německé úřady je to muž, ale protože mu nebyly odstraněny ženské reprodukční orgány (tak, jak je to požadováno pro úřední změnu pohlaví u nás), mohl si dovolit tento kousek. Proč ne? Jakýkoliv způsob jak mít své vlastní dítě rozhodně podporuji, i když to pak působí jako v tomto případě zmatky. Na prvním místě je ale dítě, až na druhém různé specifikace a uznávání pohlaví jeho rodiče. To už jde jen vyloženě o slovíčkaření.

 

Podle mého názoru je jedno, jestli budu mít v rodném listě mého dítěte označení matka nebo otec. Jsem jednoduše rodič. Oba dva jsou stejně zodpovědní za svého potomka. Ale jen jednomu z rodičů vyskočilo to dítě z lůna. Z lůna matky. Pokud se ta matka cítí být mužem (a je tedy mužem), přestože má ženské reprodukční orgány, pak je z hlediska toho dítěte ale pořád matkou, které v budoucnu může klidně říkat „tati“. Chápu jeho snahu o to být otcem, ale ani já nemohu (v současné době) použít své vajíčko (které nemám, protože nemám vaječníky) a porodit své vlastní dítě ženským způsobem – tedy oplozením mého vajíčka mužským spermatem. To je prostě dané hranicí současné vědy, která to zatím neumožňuje.

 

Až bude věda tak daleko, že mužům v ženském těle vytvoří dokonale funkční mužské orgány a takový člověk pak bude moci splodit své dítě mužským způsobem, pak je to pro mě „otec“.

 

V březnu 2013 se v Německu objevil tento případ úplně poprvé a německé soudy musely řešit, zda dítěti do rodného listu zapíší „matka“ nebo „otec“. K oplodnění jeho vajíčka došlo spermatem od dárce. Tento rodič požadoval, aby byl v rodném listě dítěte zapsaný jako otec. Soudy ale rozhodly jinak. Ačkoli je pro německé úřady mužem, bude v rodném listě dítěte jako matka. „Absolutně každé dítě má matku a to je osoba, která ho přivedla na svět.“

Po porodu si nechal ženské orgány odstranit a změnit na mužské.

 

I muž může být matka a žena může být otec.

 

V Česku podobný případ nehrozí. Transsexuální jedinci mají právo na úřední změnu pohlaví, přepis v matrice a vydání nového rodného listu až poté, co podstoupí kastraci a operativní změnu pohlavních orgánů. Porodit tedy dítě může jedině biologická žena.

 

 

Přesto jsem hledala způsob, jak mít své vlastní dítě.

Kromě transplantace dělohy, která je v tuto chvíli stále trochu sci-fi, i když už se na tom pracuje, není žádná šance, jak bych mohla mít své geneticky vlastní dítě. (Lesbické páry jsou na tom lépe, protože jedna z partnerek (když ještě měla tuto možnost) si nechá zmrazit své sperma, kterým je poté oplozena její partnerka, biologická žena).

 

Je tu ale šance, kterou mají kterékoliv páry, které jsou neplodné.

Pokud je neplodný muž (což zrovna není můj případ, protože nejsem muž), pak může matka dostat sperma od dárce.

Pokud je neplodná žena (to je můj případ), existuje dárcovství vajíček. To ale předpokládá, že žena má dělohu, ve které se bude vajíčko vyvíjet. K oplodnění pak dojde mimo dělohu (in vitro fertilizace) „ve zkumavce“ a poté vpraveno do dělohy.

Pokud žena nemá ani dělohu (stále mluvím i o biologických ženách – nerozlišuji je s transsexuálními ženami), pak je možností tzv. náhradní mateřství. To ale zase předpokládá, že žena má vajíčko, které se oplodní mimo dělohu (kterou nemá) a poté se vloží do dělohy náhradní matky.

Náhradní mateřství není v ČR moc rozšířené. Četla jsem, že se takto narodilo zatím jen 20 dětí, celé se to provádí ve Zlíně v Centru reprodukční medicíny a právně je to velmi složité (protože matkou dítěte je osoba, která dítě porodí, poté se ho musí zřeknout a genetický rodič ho musí adoptovat. Pokud by se náhradní matka zasekla a řekla, že se ho nevzdá, genetický otec by musel platit takové matce výživné a genetická matka by žádné dítě neměla. V ČR není náhradní mateřství nelegální, ale také ho žádný zákon nedefinuje.) Částka za takové náhradní mateřství se vyšplhá maximálně do 100 tisíc Kč. Naráží se totiž na zákon o zákazu obchodování s dětmi, takže náhradní matka nesmí odnosit dítě za úplatu, ale zdarma. Jsou jí pouze pokryty veškeré náklady s tím spojené. Náklady má také klinika ve Zlíně, která se tímto problémem zabývá. Tato částka je směšná proti částkám, které se za náhradní mateřství vyplácí v Americe nebo v Indii, kde se částky pohybují od 500 – 800 tisíc Kč za jedno dítě. Viděla jsem úplně náhodou ruský dokument, ve kterém ukazovali ruský pár, který (stejně jako mnoho neplodných párů na světě) odjíždí na tuto indickou kliniku jen proto, aby mohli mít své vlastní dítě. Tato indická klinika byla ve velmi dobrém stavu a musím říci, že i o náhradní matky bylo velmi dobře pečováno, měly zajištěny výborné hygienické podmínky, dá se říci, že na indické poměry i luxus a pravidelnou zdravou stravu. Majitelka této kliniky získala několik světových ocenění za přínosnou práci v této oblasti. Jsou země, kde náhradní mateřství není legální. Ve většině evropských zemích je tento postup zakázán (z důvodu porušení zákona o obchodování s dětmi). Náš právní řád ho nespecifikuje, tudíž zakázán není. Stejně jako u nás je ale možné v Dánsku, V. Británii a Austrálii za předpokladu, že náhradní matka to nedělá za úplatu. V USA, Rusku a na Ukrajině je náhradní mateřství povolené i za úplatu.

 

Ale abych se vrátila k tomu, jaké možnosti mám já.

Jak jsem řekla, geneticky své dítě už nikdy mít nebudu. I kdyby se prosadil zákon, že ke změně úředního pohlaví není potřeba kastrace a mohla jsem svého potomka splodit, bude mi to úplně k ničemu, protože geneticky mít dítě s mužem prostě nemohu, protože by ho neměl kdo donosit a se dvěma spermaty dítě prostě nevznikne. Chybí mé tolik vytoužené vajíčko… (To proto tak často tvrdíme, že chceme nést všechny výhody i nevýhody ženství, včetně menstruace. Protože menstruace znamená, že můžeme mít děti. A pak chceme tu menstruaci nenávidět, stejně jako vy.)

 

Takže co s tím?

 

Centrum reprodukční medicíny ve Zlíně uvádí, že vlastní genetické vajíčko ženy, oplodněné mimo dělohu a poté vloženo do dělohy náhradní matky, kde bylo donošeno a přivedeno na svět, bylo provedeno asi dvacetkrát.

Přemýšlela jsem, jaké mají ale možnosti páry, kde žena nemá ani vaječníky ani dělohu. I takové ženy jsou. A touží po dítěti.

Klinika ve Zlíně mi na to hned na svých stránkách odpověděla: „Určitou možností pro takové páry je anonymní dárcovství vajíčka, které je oplozeno spermatem genetického otce (tedy partnera neplodné ženy) a vloženo do dělohy náhradní matky.“

 

Taková kombinace (náhradní mateřství a darované vajíčko) se v ČR ale ještě nikdy neprovedla.

Proč nebýt první? 🙂 Vždycky musí být někdo první. Jinak se lidstvo nikam nedostane.

 

Pořád je to alespoň z poloviny geneticky naše dítě, i když ne moje. Ale to je stejné, jako když je muž neplodný a tak si matka nechá oplodnit vajíčko anonymním dárcem, což je naprosto běžné. Také je jen z poloviny geneticky jejich.

 

Proč tedy nezvolit adopci?

Chtěla bych dítě, které je alespoň z poloviny geneticky naše. Adopce má nesporně své výhody. Nestane se, že dítě se narodí postižené nebo že bude při porodu ohrožena matka. A také dostane šanci na normální život v rodině ten malý tvoreček, který tolik tátu a mámu potřebuje, ale vinou osudu ji nemá.

 

Je na každém člověku, zda zváží adopci či ne.

 

Kdysi jsem viděla dokument o jedné české zpěvačce a spisovatelce Tereze Boučkové, který navždy můj pohled na adopci ovlivnil. Byl to extrémní velmi odstrašující případ.

Ta zpěvačka toužila s partnerem moc po svém vlastním dítěti. Stále se jim to ale nedařilo a tak se začali zajímat o adopci dvou dětí už z kojeneckého ústavu. Po dvou letech, kdy měli obě děti z kojeneckého ústavu doma se ale stalo něco, co lékaři považovali za nemožné. Žena otěhotněla a porodila své vlastní zdravé dítě. Prostě se to najednou povedlo (možná jak se uvolnil ten stres z té „honby“ za vlastním dítětem). Děti z kojeneckého ústavu si ale nenechali, takže vychovávali současně tři kluky – bratry. Jednoho vlastního, dva nevlastní. Všem dětem se dostávalo úplně stejné lásky a péče, všichni kluci měli naprosto totožné podmínky pro život, měli úplně stejnou výchovu, všude se pohybovali spolu, vyrůstali spolu.

Zatímco jejich genetický syn dospěl v šikovného a slušného člověka, který miloval své rodiče, adoptovaní chlapci začali v pubertě utíkat z domu, brát drogy a pokaždé, když se vraceli domů, kradli věci z domu rodičů, aby je mohli prodat. Matka tomu nemohla dlouho uvěřit, ale v domě se začala objevovat stále častěji policie, až pak došlo k tomu, že svým negenetickém synům rodiče zamezili přístup do svého domu, ve kterém kradli, na co přišli, bez ohledu na to, jak je jejich adoptivní rodiče milovali. Ignorovali to, že věci, které krade, mají pro rodiče velkou citovou hodnotu. Kradli úplně všechno. Teď žijí někde v Praze mezi bezdomovci na pokraji společnosti. Přestože jim byla dána tak obrovská šance a láska rodičů.

 

Vždycky jsem si myslela, že je to výchovou. Ale jak vidím, tak prostě není. Je to dáno i geneticky.

 

Maminka těchto chlapců nakonci prohlásila, že těm dětem dala 20 let svého života úplně zbytečně, že to bylo peklo.

 

Ale něco máme spolu přeci jen společného, když Tereza Boučková píše:

 

Možná jsem na ten dokument neměla koukat.

Je nesmysl nechat se takhle ovlivnit jediným extrémním případem, který znám, zatímco mohou existovat stovky dětí, se kterými problém nebude, ale já mám na výběr. Až ho mít nebudu, budu to řešit takto. Budeme to řešit takto. Protože tohle není nikdy rozhodnutím jedince, ale páru. A to je na životě někdy právě hezké, že jsou chvíle, kdy potřebujeme (a jsme) být dva.

 

Adopci jako takovou ale neodsuzuji a pokud potkám pár, který jí využil, určitě bude mít ode mě podporu.

 

 

Řeším dítě, ale jen teoreticky. Zajímaly mě (a hlavně Toma), jaké má možnosti. Teoreticky bych musela vše stihnout kvůli mému věku během dvou let…

 

Z toho vyplývá, že v tomto nemohu (stejně jaké jiné neplodné biologické ženy) konkurovat ostatním plodným biologickým ženám a pokud jednoduše Tom (nebo kterýkoliv jiný muž, který by byl mým partnerem) v touze po dítěti skočí na nějakou mladou plodnou slečnu, ta mu dítě bez problémů na svět přinese. Narozdíl ode mě. (Takový muž ale pro mě není tím pravým, se kterým bych chtěla strávit zbytek života). Já bych taky chtěla porodit své vlastní dítě. Ale to jsou opět ty hranice současné vědy. Nejde to. Kdyby to šlo, vyřešil by se problém i ostatních neplodných žen. To není otázka, která se týká jen transsexuality, ale všech žen obecně.

 

Lesbické a gay páry u transsexuálů jsou v tomto případě, co se týče vlastních genetických potomků, ve výhodě.

 

Je třeba to ale přijmout jako fakt, ne jako katastrofu. Stojí za to být sám sebou. Jsou věci, se kterými žít můžeme, ale pak jsou tu věci, které nepřekonáme, ani když si budeme myslet, že armáda z nás udělá chlapy, že manželství z nás udělá muže a tatínky, že když nám celý život každý den něco neustále v hlavě říká „ty nejsi muž“, že to ze své hlavy jen tak nedostaneme.

Cítíte-li se být ženou, pak jste žena.

 

Jsem nesmírně šťastná, že mám svojí osmiletou Kačenku, kterou bych nikdy za nic nevyměnila. A jak jsem si mohla všimnout, rád je i Tom. Při představě, jak mu běhá šťastná na zahradě mezi jahodami, kolem nás pejsek, kterému hází klacek, Tom řeže větve a já si pleju své barevné kytičky…

 

Kosmatec sedmikráskovitý – nádherná oblíbená květina mé babičky. Tuto květinu, symbol mého dětství, jsem si zamilovala i já. Na slunci otevírá do široka své velké květy ve všech možných pastelových barvách a na velké ploše tak vypadá jako zářivý pestrobarevný koberec. Je to už dlouho, co jsem ho měla na balkóně ve velkém truhlíku, seděli jsme se zmrzlinou s nohama nataženýma o zábradlí na sluníčku, které krásně pálilo a povídali jsme si o kopcích, které vidíme, o našich rodičích, naší budoucnosti, která zněla tak krásně a jejíž součástí se měl stát a také stal jednou jeden malý nejkrásnější tvoreček – holčička Kačenka… Moje dcera.

 

 

 

Kdopak je to Kai Green? Spisovatel? Teolog? Politik nebo manager nějaké velké firmy?

Je úplně jedno, kým je Kai Green, protože tahle myšlenka platí všude a pro každého.

Kai Green je kulturista, takže jsem o něm v životě neslyšela. Je ale až zarážející, jak podobné mohou být osudy a cesty původně úplně rozdílných lidí s naprosto odlišnými sny.

 

Kai je známý právě svou obtížnou a pomalou cestou za svým sportovním snem. On toho snu dosáhl, takže není možné zpochybňovat jeho slova.

 

„Na mém začátku jsem neměl žádné dalekosáhlé cíle a ambice jít až tak daleko. Myslím, že vše je určitým odrazovým můstkem pro něco většího a lepšího a pokud je něco většího a lepšího, tak proč za tím nejít? Někdy je třeba dělat věci, které jsou neobvyklé a jít proti proudu. Někdy je třeba být jiný, aby si prorazil ledy a udal nový směr. A já se nebojím být jiný. Zkouším, co na mě funguje a co mně vyhovuje. To je klíč ke zlepšení. Se správným přístupem se mohou věci stát velmi snadnými.“

 

Když jsem koncem března zvěřejnila jeden článek, nechala jsem ho cvičně po nějaké době konečně otevřený pro diskusi a čekala, co se stane.

Jako sup, který krouží nad krajinou a čeká, komu vyklovat oči, tam ale za pár minut přistál opět tentýž člověk jako v posledních týdnech v diskusích a který asi nemá nic jiného na práci, než zahlcovat diskuse blogů, jako je tento a tvrdit přesně opak toho, co říká Kai Green: „Pokud nevěříš, tak ani nevěř. Stejně nic nedokážeš a stejně to nemá cenu. Když já se cítím špatně, tak vy všichni lžete, pokud tvrdíte, že se cítíte dobře.“

 

Takový přístup není správný a ničeho jím nedosáhneme.

Více už nemá smysl věnovat takovým lidem prostor ani čas. Bez výjimek.

 

Jak správně poznamenala (svými slovy) jedna moje kamarádka (biologická žena), kterou tímto moc zdravím na Slovensko a která mi asi brzo odjede moc daleko: „Pryč jsou ty časy, kdy jsme si na tvém blogu povídaly my všechny holky a radovaly se z malých i velkých úspěchů navzájem, podporovaly se a dodávaly si tolik potřebnou sílu a odvahu.“

 

„Všichni nevnímáme sny stejně.“

 

Mám prostě tyhle citáty od Paula Coelha z knihy Alchymista ráda.

 

 

Dnes jsem si v koupelně položila jednu otázku:

Byla bych holčička už od narození, měla bych celý život vše, po čem jsem toužila. Neřešila bych mou správnou identifikaci, strach ze začátku RLT (kterému už se teď jen směju), předsudky druhých (se kterými se naštěstí nesetkávám v nijak strašné míře) ani neustálý celoživotní tlak a nepokoj z toho, že něco není vpořádku. Byla bych úplně normální holka (nechte mě chvíli snít :-), která by prožívala své první lásky, své první plesy, své druhé lásky a v tomto věku bych měla rodinu, manžela a dvě děti. Už kdysi jsem si něco takového tady na blogu představovala. Tenhle blog by neexistoval, svět by měl jednu úplně obyčejnou Terezu (která by se jmenovala třeba úplně jinak) a ta by se každý večer postavila v koupelně před zrcadlo, kde by zcela jistě nikdy nepřemýšlela nad otázkou: „Co bych dělala, kdybych se nenarodila jako žena, ale vypadala bych tak, jak vypadám teď?“

Neřešila bych větší nos, větší bradu ani cokoliv jiného ve spojitosti s mým ženstvím, protože bych jednoduše ženou byla. A to stačí k tomu, abych byla jako žena spokojená s tím, že jsem žena.

 

Tak, jako si každý muž jakožto muž a žena jakožto žena prohlíží svou tvář a říká: „To mám ale velký nos! Má prsa jsou tak malá. (ženy) Proč mám tak křivé nohy? A všude samá piha na tváři!“ atd. atd.

Nedokonalosti patří k životu.

 

A tak jsem si na svou otázku odpověděla. Nejspíš bych jako žena neřešila nic. A neřešilo by to ani okolí, protože bych jednoduše byla žena a nikomu by nepřišlo divné, že ženou nejsem.

 

Proč to tedy řeším?

 

Často se mi stává, že si před spaním pokládám nejrůznější otázky. To je tím, že ač si mohu s někým částečně popovídat pomocí „psaníček“ v mobilu nebo v e-mailu, nemohu si s nikým popovídat naživo. Já si potřebuji povídat naživo. Navíc o tématech, která asi nestráví každý. A tak si povídám sama se sebou. Tady na blogu i ve své hlavě.

 

Proč to tedy řeším?

To má touha po dokonalé ženskosti mi našeptává „jdi dál“.

Ale jak poznám, že přišel moment, kdy už jít dál nepotřebuji?

 

 

Jako žena jsem se nenarodila a tak je teď v mých rukách to změnit.

Protože to jde.

 

Tohle (namátkově vybrané obrázky dvou různých osob níže) jsou ženy. Nebo snad ne? Pak jsou tedy kým? Jasně, že to jsou ženy. Já vidím ženu, vy vidíte ženu. Kdybych ten obrázek nevložila sem, nikdo by ani nepřemýšlel o tom, zda je to žena nebo ne.

Čím méně lidí to ví, tím jsem šťastnější. Už se tím nechlubím, nevyprávím na potkání, neprozrazuji, protože nemusím a nechci a většina lidí v mém okolí ví, že není správné to říkat dál. Ale jednou všechny takové lidi kolem sebe mít nebudu. Jednou už bude totiž minulost existovat jen někde hluboko v mé hlavě a pro všechny budu (což bude i v mém novém rodném listu, že jsem se tak narodila) jen ženou. A můj přítel sedící proti mně si mě bude fotit při posezení v restauraci na mé narozeniny…

V té fotce z restaurace níže není jen žena. Je tam celý její příběh a tohle jediné cvaknutí spouště je splněním jejího snu, které jí nesmírně přeju.

Takhle nevypadá nešťastný člověk.

 

 

 

 

Vždycky, když mám jednou za čas chvilku podívat se na nové přeměny na youtube a narazím u toho na holky, které jsem viděla před dvěma třemi lety poprvé tak zjišťuji, že se za tu dobu na nových videích zase o dost změnily. Nezůstávají tam, kde předtím. Jsou dál. Jejich první videa byla o tom, jaké to je půl roku nebo rok na HRT a mně se u nich tajil dech. Ale teď je vidím tři čtyři roky po HRT. Co mám říkat teď?

 

Kéž by šlo i v životě kliknout na posuvník a posunout život o několik měsíců nebo let dopředu. Ale tím bych se připravila o to hezké, co musím a potřebuji prožít. V každém okamžiku, každém dni, měsíci a období jsou situace, které mě vždycky překvapí, protože každé to období přináší s sebou jiné zážitky. Některé dokonce jen jednou za rok a některé stále úplně poprvé. Jako třeba teď Velikonoce. Není pochyb o tom, že bych měla dostat přes zadek 🙂 Některé holky tenhle svátek nenávidí, některé utíkají z vesnice (např. z Bystřice nad Olší, kde se dívky na Velikonoční pondělí hromadně posbírají po vesnici, naloží na vůz tažený koňmi a poté jsou brutálně sesypány do ledové Olše. Taky hezká tradice! I já bych odtamtud utíkala pryč stejně jako okatá černovlasá slečna, která mi to kdysi hodně dávno vyprávěla cestou ve vlaku z Ostravy a chválila mi mé 3denní strniště, kterým jsem si v té době snažila něco dokázat :-), ale omladit bych se pomlázkou klidně dobrovolně nechala.

 

Vyloženě se mi dnes nechce spát, tak si tu povídám a přemýšlím, raduji se, těším se, toužím a plním si své sny, které kdysi byly tak vzdálené, ale jednou jsem udělala krok, který mi je pomaličku začal přibližovat.

Každý den jsem fascinována možností, že jsem, a že vůbec mohu být ženou. To je tak hezký!!!!!! 🙂

 

Vždycky jsem milovala povídání před usnutím. Kolikrát jsem se během dne přistihla, že se těším, až zalehnu do postele a vedle mě bude má manželka, se kterou jsem se mockrát nasmála tak moc, že nám pak nešlo usnout. Teď si povídám před usnutím tady, ťukám si tu do klávesnice a pozoruji u toho své lesklé namalované nehty, ale jednou si budu před usnutím povídat zase s někým skutečným. Potom už má písmenka odsud ovšem nadobro zmizí…

Někdy jdu po práci do obchodu pro jogurt a koupím jogurt. Nic zajímavého se nestane. Jindy jdu pro jogurt a přede mnou stojí u pokladny slečna, u které si říkám: „To snad není možné, jak krásné má řasy. To má nalepovací? A ta pleť! Jak to dělá? No jasně, věk. Tyhle boty by se mi taky líbily…“ Neustále vnímám všude kolem sebe tu ženskost, kterou budu donekonečna obdivovat a snažit se jí dosáhnout sama na sobě co nejvíce. A v souvislosti s tím mě napadlo, co my – ženy rozené ve špatných tělech – si vlastně říkáme?

„Jaké to je být ženou?“

nebo

„Jaké to je být krásnou ženou?“

 

Protože být jakoukoliv ženou není až zas tak těžké. Použiju-li termín Leoše Mareše, být ošklivou ženou je jednoduché. Stačí se o sebe chvíli nestarat a navíc my k tomu máme díky dokonalému působení testosteronu z dřívějších let i jisté vlohy (některé více, některé méně, některé vůbec (viď Dannie? :-)) Pěkně děkuju za tyhle vlohy. Naštěstí co nedokáží vykouzlit pilulky a všemocná chemie, která je prostě pořád chemií, díky které v mozku probíhají chemické reakce a tam kde je reakce, je i akce, tak vylepší plastický chirurg. To jsou možnosti, které prostě existují. O finanční stránce se tu teď nebavím a ani neřeším, zda jsou tyto možnosti dostupné všem. Řeknu to tak, i kdybych neměla na chleba a měla prodat byt, tak raději budu ženštější ženou, než ošklivou. To není posedlost, jakou prožívají jiné ženy. To je naše nutnost. Ale spolu s ostatními ženami máme společné to, že všechny si občas říkáme: „Jaké to je být krásnou ženou?“

Honba za krásou by neměl být rozhodně jen jediný životní cíl, ale ve skutečnosti (byť si to některé slečny ani neuvědomují) se stejně každá žena snaží být krásná. A každá, která o sebe alespoň minimálně dbá, rozhodně krásná je.

 

Takže náš cíl není vlastně nízký ve smyslu „stát se ženou“, ale vysoký „stát se krásnou ženou“. Na tom ale není nic špatného.

Při pohledu na slečnu s dlouhými řasami a hladkou pletí u pokladny v obchodě jsem taky toužila být krásná jako ona. Jaké to asi musí být? To je úplná pohádka vidět tohohle člověka každé ráno v zrcadle. Tam je stoprocentní ženskost. Ale i tak jsem spokojená. To, že si nastavuji vyšší cíle je dobré, protože mě to popohání kupředu. První menší cíle, aby mě lidé indentifikovali správně, jsem už překonala. Je na čase jít dál až tam, kam mohu. Tenhle život už nikdy jindy žít moct nebudu.

 

U pokladny přede mnou slečna, za mnou manžel mé bývalé kolegyně. Schválně jsem se občas otáčela a pozorovala ho, jestli na mě bude zírat (to je pojem, který používám pro člověka, který přemýšlí, odkud mě zná nebo že mu na mně přijde něco divného). Ten muž Toma (ne toho mého nového 🙂 dříve běžně zdravil. Ale teď nic. Tohle už jsem si ověřila mockrát, že mě nezdraví mí bývalí kolegové, mí spolužáci, mí sousedé. Jsou to ale nezdvořáci! 🙂 Ve skutečnosti mě to nesmírně těší a mám z toho dobrý pocit. Jen škoda, že už s nimi nemohu prohodit pár slov. To je ta daň za to všechno. Kterou ale ráda zaplatím 🙂

 

A šup na poštu. Ať je nějaké vzrůšo.

Za mnou fronta lidí, vedle u přepážky taky. Konečně jsem přišla na řadu, zaplatím své dva balíky a kluk za přepážkou mi před všemi těmi lidmi říká: „Můžu se vás na něco zeptat?“

Nechápala jsem.

„Neděláte pro nás náhodou reklamu?“

Nechápala jsem ještě víc.

„My si totiž myslíme, že jste fotila tamhle ten plakát, jak je tam ta paní! To jste celá vy!“ 🙂

Začala jsem se tvářit cudně, nějaká paní z přepážky vedle mě zakřičela: „Paní, řekněte že jo. Dostanete slevu!“

Smála jsem se a říkám tedy, že „jasně, to jsem já. Ale to je od vás vážně hezké“ 🙂 Samozřejmě jsem ten plakát nefotila já!

Tak jsme se pobavili.

Já si ten plakát nestihla prohlédnout, protože všude spousta lidí a nebudu si před nimi přeci prohlížet nějaký plakát. Už takhle jsem měla co dělat zvládnout před všemi tuhle situaci.

Což mi bylo líto, protože jsem si ten plakát chtěla aspoň prohlédnout nebo dokonce vyfotit.

 

Druhý den (tedy dnes) jsem se vydala na poštu s foťákem! Chvilku jsem počkala, až tam nikdo nebude (dost vzácná chvíle), vlétla jsem tam, pozdravila jsem pana pošťáka, paní za přepážkou a říkám jí: „Já nic nechci, jen si tady vyfotím ten plakát, co mi o něm včera říkal váš kolega.“ Zapnula jsem přístroj, zaostřila a… na displeji tma! „Vyměňte baterie“.

Faaaajn.

Podruhé tam nejdu, fakt ne.

Aspoň tu paní na plakátu jsem si konečně prohlédla 🙂

Taková bezvýznamná příhoda, já vím. Ale chtěla jsem vědět, jak mě vidí zaměstnanci zdejší pošty. Chtěla jsem vědět, jak krásná je ta „modelka“. No byla to úplně normální paní a fakt jsem to byla celá já! 🙂 Což mě tedy potěšilo. To by bylo něco být na plakátech České pošty. 🙂

 

Takže sem fotku plakátu nevkládám, jen o tom vyprávím, protože mi to přišlo vtipné. Hlavně ten konec s vybitými bateriemi, které jsem si přes noc až doteď nechala nabít. (Už jsou na vyhazov prostě.)

 

A hned jsem panu pošťákovi za přepážkou vyčetla, že mi ani neřekl, že bude na Primě v Prostřeno 🙂 Hned vyzvídal, jestli se mi tam líbil. To nebudu komentovat 🙂

 

Běžela jsem ještě na OSSZ, protože jsem ve schránce našla výzvu k doplnění údajů na přehledu k podnikání za rok 2014. Drobná chybička se vloudila, to já musím řešit okamžitě, protože utrpělo mé přeci naprosto dokonalé dílo (daňové přiznání a přehledy) a měla trochu obavy, že to nepočká ještě tři měsíce, abych tam nemusela s tou výzvou, kde je oslovení „Pan“ (+ neutrální jméno). Vůbec se mi tohle oslovení nelíbí a vadí mi, že mé rodné číslo prozrazuje údaj o mém (údajném) pohlaví. Ale ty tři měsíce už to vydržím.

Hned jsem šla na řadu, postarší úřednice si přečetla jen mé jméno na výzvě, našla si mě v počítači a hned mi podávala můj přehled: „Mohla byste to tady škrtnout, přepsat a podepsat s dnešním datumem?“ Přirozeně používala ženský rod a oslovovala mě paní, zatímco v počítači jsem pan. Tak on mi takhle říká jen počítač! Tak to je dobré. Kdyby mě oslovovali lidé „pane“, vadilo by mi to víc.

Stejně ale nerozumím tomu, že některé slečny ve svých bankách jen požádaly úřednice o změnu oslovení na „paní“, já ačkoli jsem to udělala, dostala jsem košem. Prý je k tomu potřeba doklad o změně pohlaví. Nějaká chytrá ne? To je problém přehodit tam to „pan“ za „paní“? Je to opět v lidech. (Mojí bankou je AirBank a ta to nezmění ani kdybych se na hlavu postavila. Prostě ne a ne a ne!) Však já už si počkám 🙂 Ale jinak mám tuhle banku ráda.

 

 

Dnes nastoupil nový kolega. To je moment, který naprosto miluju, protože ho ještě nikdo nestihl informovat o mé minulosti (věřím, že z kanceláří mu to neřekne už nikdo, protože vědí, že se to prostě neříká, ale ve výrobě mu to stejně řeknou) a tak jsem při vzájemném představování prostě Terezou a nikým jiným. Tenhle pocit, který jsem mohla zažít i v pondělí při návštěvě mé „kolegyně“ ve firmě v Praze spolu s jejími kolegyněmi, kde jsem byla ženou, se mi moc zalíbil. Myslím na něj vlastně neustále. Jaké by to bylo žít tam, kde jsem Tereza Nováková a nikdy žádný Tom neexistoval vůbec pro nikoho? Stejně to jednou takhle udělám.

 

Zjistila jsem, že už se vůbec cíleně nefotím. Že jakmile člověk dosáhne určitého stupně ženskosti, po které tak toužil, už se to stává (dá se říct) obyčejné. (To jsem přehnala s tím výrazem. Tohle bude navěky vzácné).

Těším se, až budu mít nějaké nové fotky, ale beztak v červnu budu obíhat (nebo spíš se ploužit kačeří chůzí) po úřadech, kde budu potřebovat nové fotky a tak jsem zvědavá, jaké budou.

 

Jakmile budu mít Motol za sebou, ještě to pro mě ale nekončí. Už jsem rozhodnutá jít dál. Teď nemyslím druhou drobnější operaci, na kterou se chodí po 6 měsících, aby se dílo dokonalo, ale FFS – Facial Feminization Surgery. Prostě přijdu k plastickému chirurgovi, který je u nás nejlepší (kam jinam bych taky chodila) a který tenhle typ operace i nabízí a upraví tvář tak, aby změnil i nepatrné mužské detaily za ženské. Je pravdou, že spousta žen má ve tváři mužské detaily a neřeší je. Ale já chci. Je to souhrn citlivě zvolených plastických operací obličeje, kterých může být spousta (snížení nadočnicových oblouků, zmenšení a úhel nosu, zmenšení či posun brady, zvýraznění lícních kostí, zvětšení či posunutí (směrem nahoru, aby se odkryly zoubky) rtů, posunutí vlasové hranice, facelifting, oční víčka, atd.) Neustále vnímám ženské tváře jako dokonale krásné už jen svými proporcemi. Jsem spokojená s tím, co mám teď, protože mi to prochází, ale proč si nevytyčit ještě další cíle? Mimochodem – FFS není jen otázkou nás, ale i jiných biologických žen. Každá chce být prostě krásná. (Ukázky sem vkládat nebudu, protože už jsem je vložila do článku z 30.7.2014)

Jaké by to asi bylo, kdybych žádný testosteron nikdy v těle neměla? (Tedy tu minimální ženskou hladinu).

 

Dannie, už tě úplně chápu, když jsi říkala o nutnosti těchto plastik totéž a já ti nevěřila, že to chceš udělat, protože nikdo nechápal proč s tou tvojí dokonalou krásnou holčičí tvářičkou 🙂

Prostě pro ten pocit! Proč to neudělat, když můžu?

Abych si už nemusela říkat „Jaké to je být krásnou ženou?“, ale skutečně jí být.

Ať už jsem krásná teď nebo ne, tohle je pro mě teď irelevantní. I prsa mi narostla do velikosti B, ale já chci víc. (Jen o trošinku.) Protože můžu. Až moct nebudu, nedopřeju si to.

 

Takže to jsou mé plány týkající se přeměny do budoucna.

 

Ještě mě rozesmál Tom, když prohlásil: „Prosímtě, když už si budeš měnit po operaci to příjmení na ženské, nemůžeš si vzít rovnou moje? Že bysme se jako ani nemuseli brát!“ 🙂

Jasně Tome. Ale to nepůjde, víš? Mé jméno mi musí změnit muž, za kterého se jednou vdám. Víš jak jsem tvrdohlavá a jen tak neustoupím. Tys chtěl ušetřit za prstýnek, viď? 🙂

 

A místo Tereza by ze mě udělal Tamaru.

🙂

 

Který muž má to štěstí, že si může svou partnerku nechat vymodelovat podle svých představ? 🙂

Né, tak to není. Vše, co dělám, dělám hlavně pro sebe. Dělám, co cítím, že je správné a že potřebuji. Nikdo mi nemůže říct: „přejmenuj se na Gertrudu“ a já se hned přejmenuju. Ani kdyby to byl ten nejúžasnější muž na světě. O svém životě a o svém těle si rozhoduji jen já sama. Všechna rozhodnutí jsou má svobodná a většina z nich ještě navíc doprovázená nadšením.

 

No tak jaký obrázek bych sem dnes dala, když se mi nepovedlo nafotit ten plakát na poště? 🙂

 

Každý si se svou tváří i tělem může dělat, co chce. Protože jsou naše.

Rolf Buchholz, Německo, 55 let, programátor

453 piercingů a 2 implantované rohy

 

Já nejsem transsexuální žena, transka ani „předělaná“.

Já jsem prostě žena.

To je můj úhel pohledu.