Mělo to být z části obchodní jednání, z části schůzka s někým, koho už jsem chtěla dlouho poznat a paní chtěla zase poznat mě, protože se známe jen pracovně, každá za počítačem nebo telefonem, ale nikdy jsme se neviděly. Ostatně tak to bývá, že ani nemůžeme osobně poznat všechny naše obchodní partnery. To bych ani nečekala, ale jednou mi z ničeho nic přistál v poště takový milý e-mail o tom, jak dobře se se mnou komunikuje (to tak potěší!) a který nebyl ani tak pracovní, jako spíš pozvánkou na oběd: „Až pojedete kolem, stavte se. Já vás zvu. Moc ráda bych vás poznala!“ (S paní si vykáme).

Dnes jsem zrovna jela kolem 🙂

Už několik týdnů mi vrtalo hlavou, zda chce paní poznat Terezu jako ženu nebo Terezu jako transsexuální ženu. To se mi občas stává, že ten, kdo zná moji minulost, je nadšený (stejně jako já) a protože se mu nedostává odpovědí na některé otázky, ptá se. To mi samozřejmě nevadí, i když mám raději tu první variantu sejít se „jako žena“ a ne „jako transsexuální žena“. V tom je totiž obrovský rozdíl.

 

Protože jsem věděla, že obchodní zástupce, pod kterého tato paní spadá, mě zná osobně (z doby přibližně 2 měsíců od začátku RLT), a protože jsem věděla, že komunikuje také s naším ředitelem, nevěděla jsem na sto procent, zda to paní ví nebo ne. Předpokládala jsem (neboť v té době to ještě bylo senzací a ne celkem nudnou informací jako dnes), že to tento obchodní zástupce od ředitele ví a že to i řekl své podřízené, se kterou komunikuji a ta (jak psala) by mě ráda poznala. Že to je ten důvod, proč mě chce poznat. (Ne, to nebyl ten důvod. To jen já automaticky vždycky předpokládám, že tu nejde o obyčejné setkání dvou kolegyň :).

 

S tím, že bude výslech, jsem se také dnes sešla a předpokládala jsem, že přijdou otázky na přeměnu, na transsexualitu, na operaci…a podobné otázky, které jsou vždy stejné.

 

Jenže když si mě ta sympatická milá paní vyzvedávala, že mě zavede autem k nim do firmy, odkud se vydáme na oběd a poté na exkurzi do jejich firmy, rozhovor se začal odvíjet úplně jinak, než jsem čekala.

 

Mám ráda schůzky s lidmi, pro které jsem „odjakživa paní Nováková“ a nikdo jiný. Při takových schůzkách mám v podstatě jen dvě možnosti: Buď si to užít jako žena nebo se neustále hlídat a být nervózní z toho, že to na mně někdo pozná. U mužů je situace podstatně snažší, protože muž často nemyslí hlavou (někdy to může být pro ženu i příjemné), což ovlivňuje jeho pozorovací talent, zatímco ženy jsou vnímavé, důvěřují své intuici a rychleji odhalí to, co muž odhaluje třeba týdny. (Tím nechci muže podceňovat, ale testosteron prostě tak jako tak vládne jejich těly, ať chtějí nebo ne a ovlivňuje úplně všechno. (Ale tak to má být)).

 

Že nás každý automaticky podezřívá? Ne, takhle to nefunguje. Lidé běžně nepředpokládají, že člověk prochází nebo prošel změnou pohlaví. To je takové sci-fi, se kterým drtivá většina nikdy osobně nepřišla do styku, že je to až ta úplně nejposlednější možnost, kterou by byli schopni si připustit a tak když už se jim něco nezdá, zhodnotí danou osobu třeba jako mužnou ženu, divného člověka nebo prostě akceptují ženu takovou, jaká je (pokud vůbec přemýšlí nad tím, že se jim něco nezdá, což se obvykle odehrává především a jedině v naší hlavě). Je to opravdu tak, že na co v tu chvíli myslíme, to se stane, protože na sebe přitahujeme pozornost tím, jak na to myslíme a jak tyto myšlenky ovlivňují naše chování. Budu-li očekávat, že to na mě někdo pozná a budu-li se toho bát, budu z toho nervózní a nedokážu se uvolnit a nemyslet na to, pak to opravdu pozná, protože vyšlu signály, že něco není vpořádku.

 

 

To bych řekla, že je základ. Dost těžký a nutný pořádně trénovat, ale jednou se k tomu dá dostat.

 

A to je o té sebedůvěře, o které jsem psala v předchozím článku.

 

Vysílala jsem signály, že je vše v naprostém pořádku, ale stále čekala, kdy přijde otázka typu: „Můžu se vás na něco zeptat?“ nebo „Nebude vám vadit, když budu mít jednu otázku?“. Tyhle otázky se dnes nekonaly. (A není mi to ani trochu líto).

 

Seděly jsme v příjemné stylové restauraci 30-tých let Charleston v centru Prahy, v podlaze byla pod tlustým sklem hladomorna, ve které ležel přikovaný kostlivec a my si nad ním dávaly ty nejlepší pochoutky 🙂

 

Trvalo to jen pár minut, abych zjistila, že tady jsem jen a pouze „paní Nováková“, nikoliv osoba procházející přeměnou. V ten moment jsem ale lehce znejistila, protože o to víc jsem se bála, aby mi tento sladký dokonalý stav něco nezkazilo. Abych já něco nezkazila. (Jak bych mohla? :).

 

Jeden číšník byl černoch. Vzpomněla jsem si, jak cestou do Prahy v rádiu říkali, že tvůrce filmové série s Jamesem Bondem byl obviněn z rasismu, protože prohlásil, že James Bond by měl být Angličan. Ne černoch. Jak je vidět, lidé budou neustále řešit věci, které se jich netýkají a snažit se k tomu nějak vyjadřovat.

Proč by Sněhurka nemohla být černoška, Červená Karkulka Japonka a Krakonoš Indián? 🙂

 

To, že tady nejsem jako transsexuální žena, ale žena mi došlo v momentě, kdy jsme začaly probírat děti a svěření do péče otci a matce. (To je pro mě velmi těžce zvládnutelné téma, protože v očích všech jsem matka, která nemá v péči svou dceru. Co jsem to proboha za matku? 🙁 Vždycky dodávám, že to nebylo mé rozhodnutí a kdybych mohla, mám dcerku v péči já. Velmi těžko se to vysvětluje a pravý důvod (že já jsem vlastně otec) jsem prozrazovat nechtěla. To raději budu za krkavčí matku, i když rozumný člověk pochopí, že svou dceru miluji, i když jí mám jen jednou za 14 dní o víkendu a až bude starší, rozhodne se sama, s kým a kdy chce být).

Zkritizovaly jsme totiž chlapy, kteří nejsou schopni se o své děti starat a jakmile si vysoudí střídavou péči, tak se během týdne o ty děti stejně stará babička a otec je s nimi až o víkendu. K čemu to potom je? Ale všichni chlapi naštěstí nejsou takoví.

Mluvily jsme o porodu (bála jsem se, že dostanu otázky, na které bych nechtěla odpovídat, protože bych musela lhát, což nikdy nechci, ačkoli o tom vím všechno), o dětech, o rodině, o manželích 🙂 Kdyby paní nemusela do práce, seděly bychom tam asi do večera.

Po výborném obědě jsme dostaly chuť na kafe, ale dostala jsem nabídku na caffé latte, které se dělá u nich v práci s dovětkem, že věděla, že latéčko neodmítnu, protože ho mají rády všechny ženy 🙂 Joo trefa! 🙂

 

Došly jsme do krásné moderní budovy s jezírky s kameny ve vstupní hale, kde jsem začala být postupně představována jednotlivým kolegům vracejícím se z časově neomezeného oběda a udržovala s nimi potom ve výtahu konverzaci 🙂 „Tamhle na té stezce za okny si chodívám zaběhat.“ „Po práci?“ „Ne, někdy místo oběda.“ „Cože? Já chci takyyyy…“ „Tak se sem odstěhujte!“ (Hm, nejste první, kdo mi to říká).

No k divení toho bylo víc 🙂

 

Na zíravé a podezřívavé pohledy jsem dost citlivá, ale tady už jsem opravdu mohla zahodit všechny své obavy. Přesto jsem byla ostražitá, ale věděla jsem, že to nesmím přehánět, protože ona ta sebedůvěra je opravdu potřeba. Četla jsem, že existují dva extrémy sebedůvěry: přehnaně vysoká a přehnaně nízká. (To víme všichni).

Zatímco nízká sebedůvěra je katastrofa, přehnaně vysoká až tak katastrofální není. Pro okolí je sice takový člověk „namachrovaný frajírek“, ale takový člověk většinou snadno dosáhne svých cílů a pro něj osobně (jeho ego a osobní pocit) je mnohem lepší tato varianta, než mít sebevědomí nízké. Vyplatí se mít sebevědomí. Hlavně jakékoliv.

To neznamená, že budu automaticky všechno přehánět, ta hranice mezi zdravým sebevědomím a přehnaným není až tak vidět, ale důležité je nespadnout dolů. To je to nejpodstatnější.

 

Paní se mnou oběhla všechny kanceláře, šly jsme spolu na toalety s nakreslenou paní v sukýnce na dveřích (ono už je to naprosto normální, ale přesto z toho mám vždycky radost :), upravila si čerstvě „vyfénované“ vlasy zcela nepřípustným směrem díky vichru venku, zavtipkovala jsem, jak jsem ráda, že tady nepotřebuji elektronickou kartu ke vstupu a začaly jsme připravovat latéčko. Tedy já jen stála a pokračovala v nekonečném a nepřetržitém dialogu s tou milou paní, který započal před 1,5 hodinou a rozhodně nebylo jasné, kdy skončí.

Trochu jsem začala mít výčitky, že paní zdržuji od práce a tak jsem se trošku snažila příliš jí svou přítomností pracovní činnost nekomplikovat, ale to nešlo 🙂 V kanceláři byly totiž ještě dvě kolegyně, které byly také milé a tak jsme se dostaly k tématům, která bych dnes rozhodně nečekala, jako například to, že si jeden jejich kolega oholil knír, řešil se důvod a přešlo se k manželovi jedné kolegyně, která nemá ráda vousy ani knírky a tak ho nutí každý den se holit. Nejvíc mě dostala otázka, se kterou si nikdo nevěděl rady: „Jak rychle vlastně rostou vousy?“

Ne že bych to nevěděla, ale rozhodně jsem se k odpovědi nehlásila a tak tato otázka zůstala tou největší záhadou tohoto dne 🙂 Jsem přeci žena. Nevím a nemůžu vědět, jak rychle rostou vousy! 🙂 To je jako kdyby muži mezi sebou probírali, jak často musí žena na barvení odrostů.

Každý svět má své záhady 🙂

Už dávno předtím jsem toužila tyhle záhady poodhalit a taky jsem to dělala, ale to byl jen malý nepatrný kousíček z toho obrovského koláče, kterého se konečně mohu najíst dosytosti.

 

Do firmy jsem pozvaná znovu, bylo to tak příjemné setkání, že mám chuť se tam stavit příště zas (snad jen na chviličku a ne na tři hodiny, jako dnes) a pozdravit ty milé „kolegyně“.

 

Je nepopsatelně krásné (všem biologickým ženám naprosto přirozené a obyčejné), když jsem někde součástí ženského kolektivu, který neví nic o mé minulosti a cítím, jak by žádný muž neměl ani šanci dostat se k podobným diskusím. Ty se totiž odehrávají úplně v jiném duchu. To je rozdíl mezi komunikací ženy s mužem a ženy se ženou. Nemůžu (a ani nechci) to brát jako samozřejmost, ačkoli to jednou bude úplně obyčejným zážitkem. Chci si to vychutnávat a taky si to vychutnávám. Každého takového okamžiku, který je pro mě ještě pořád moc vzácný na to, abych o něm prohlásila, že je obyčejný.

Ještě pořád mě tyhle věci dokáží nadchnout a ani trochu se mi potom nechce domů. Do světa, kde pro některé lidi jsem „transsexuální žena“. A pak mě napadá, jaké by to asi bylo začít někde znovu? Někde, kde mě nezná vůbec nikdo. Někde, kde bych existovala už „jen“ jako žena…? Tak, jak po tom téměř všechny toužíme.

 

Vždycky říkám, nač utíkat? Ale ono to má své výhody. Přestože nemám problém s lidmi, kteří znají mou minulost a oni většnou nemají problém se mnou. Nejčastějšími reakcemi je zájem, nadšení nebo „je mi to jedno“.

 

Kdykoliv zjistím, že já jsem já i pro ostatní a ti netuší, co se v mém životě odehrávalo ještě před rokem a půl, je to pro mě tím nejšťastnějším okamžikem, který bych chtěla prožívat denně. (Což některé jedince dovede náležitě rozčílit :). Jak ten pocit popsat? To se mi zaleje srdce takovým příjemným šimravým horkem, které bych právě nazvala štěstím. Málokdy má člověk v životě možnost cítit něco takového.

 

Moc bych teď chtěla zpětnou reakci všech, které jsem dnes poznala. Ony jsou tam tři. Tři ženy. Řeknou si všechno.

Ale nikdy se nikoho na takovou věc samozřejmě nezeptám. A tak můžu jen spoléhat na svůj pohled, na svou intuici a empatii. Uvidíme, zda přijde ještě otázka: „Můžu se vás na něco zeptat?“. Protože i já se mohu mýlit. Opravdu 🙂 To se bohužel stává i lidem, kteří si věří 🙂 I když…

Jen to počasí asi nikdy nepochopím 🙂

 

 

Tuhle předpověď na dnešek bych byla schopná vymyslet taky.

 

Já mám ale rozhodně jasno! 🙂

Za své činy a slova bereme každý svoji zodpovědnost. A výhodou toho, že když někdo někde něco pronese je ta, že já vlastně mohu pouze citovat, aniž bych se k tomu musela jakkoli vyjadřovat (nebo se s tím ztotožňovat) a lidé tedy nebudou polemizovat se mnou, ale s vlastníkem téhle myšlenky. To ale není úplně ono, protože já se zase velmi ráda s něčím ztotožňuji a pak si o tom s někým popovídám.

 

Už jednou jsem tu použila myšlenku, kterou vyslovil Leoš Mareš na Evropě 2. Bylo to v článku „Úvaha o kráse a bagetě„. Ta bageta, kterou byla pomyslně nazvána partnerka nebo partner pro chvíle, kdy hladovíme po lásce a bereme tedy kohokoliv místo toho, abychom hledali toho pravého a lepšího, navždy změnila můj pohled na partnerské vztahy. Tolik lidí kolem mě má vedle sebe jen „bagetu“. Já sama bych nikdy bagetu nechtěla a ani bych bagetou být nechtěla. Ale někomu prostě stačí. Je celkem zajímavé pozorovat reakci potencionálního partnera, když na něj vybafnu otázku, zda jsem nebo nejsem pro něj bagetou (a vysvětlím mu, jak to myslím).

 

Tato myšlenka o bagetě až tak kontroverzní není, ale nedávno jsem na Evropě 2 zaslechla, jak Leoš říká toto: „Už jsem to tu několikrát říkal, ale prostě se nám tady s Patrikem bohužel neustále potvrzuje, že být ošklivou ženou je jako být mužem. Teď poslouchejte, všechny hezké holky: Opravdu se nebojte, vy nikdy nebudete muset pracovat. Vždycky si vás najde nějaký muž (nebo spíš vy si ho vyberete), který se o vás postará a bude bohatý. Pokud budete opravdu hezkou ženou, bude vám chtít plnit všechna přání a vy do smrti nebudete muset pracovat. Pokud ale hezké nejste, máte smůlu. Budete se muset o sebe postarat samy.“

 

Je to zase o ženské kráse. Nejde tu vůbec o inteligenci, důvtip, smysl pro humor, dobré srdce nebo jakékoliv jiné vlastnosti, kterými žena může svého partnera zaujmout a pro které si ji ten muž může vybrat. Řeší se tu pouze krása, protože – ač velmi velmi povrchní – stále důležitá a jediná, kterou muž vidí na první pohled.

 

Pokud kolem mě projde muž na ulici, co vidí?

To, jak vypadám.

Pokud se někdo podívá na mé fotky na facebooku co uvidí?

To, jak vypadám.

 

Neví, jaké mám srdce, jestli jsem zlá nebo hodná, mazlivá nebo dračice, nepořádná nebo ráda uklízím, věrná nebo nevěrná…

 

Z tohoto pohledu Leoše Mareše to mají hezké dívky v životě jednodušší. Ty méně hezké se musí více snažit rozvíjet jiné své vlastnosti, protože vědí, že krása jim pro život nestačí. Ale až taková katastrofa to není. Může být přeci docela příjemné žít život i jako méně hezká žena. Štěstí tedy není přímo úměrné vlastní kráse. Ta nám pouze sama otevírá dveře, které si jinak my ostatní musíme složitě páčit, než se dostaneme dovnitř k našemu princi.

 

Teď záměrně neřeším ani rčení, že každá žena je krásná ani to, že důležité je to, co je uvnitř. Hezčí ženy to mají u mužů prostě snažší.

Proč si kupujeme krásná auta a ne ta ošklivá? Proč si dáváme do bytu krásné vázy a ne ty ošklivé? Proč stavíme krásné domy a ne ty ošklivé? A proč se nám vlastně líbí třeba krásní barevní motýli, ale černé chlupaté mouchy ne? Jaký smysl to v nás určuje, co je krásné a co ne?

 

Mít kolem sebe krásné věci je příjemné. Milujeme to všichni.

Je to povrchní, sobecké, ale nikdo se nestydí za to, že má krásnou manželku nebo že se mu líbí západ slunce, protože je krásný.

Já bych tedy trochu poupravila to rčení na správnější: „Každá žena MŮŽE být krásná.„

Je to na nás. Jsme tak krásné, jak krásné být chceme. To platí pro všechny.

 

 

Kačenka už je zase u maminky a já jsem tu zůstala sama. Zřejmě dospívá, protože přicházejí otázky, na které jsem až dosud nebyla připravená a dalo mi práci dobrat se odpovědi sama v sobě. Některé se týkaly mého ženství, některé byly typu: „Jakou barvu očí měl Jan Amos Komenský? Chci si ho nakreslit, víš?“ 🙂

„Joo Kačenko, v 16. století ještě neměli foťáky, víš?“

(Mimochodem podle kreseb je měl asi hnědé.)

 

Zatímco v pátek jsem řešila s knedlíkem v krku otázky ohledně ex a mě v souvislosti s operací a napadaly mě různé sci-fi scénáře, o kterých se mi v noci i zdálo, dnes už jsem byla opět nadšeně česána, byly mi vybírány náušnice, které si mám vzít na cestu k mamince a když jsem se dnes rozhodla namalovat jen linky na oči před odchodem (ani řasenku, ani make-up, což jsem ještě nikdy předtím jako Tereza neudělala, když jdu mezi lidi) a vlasy si stála v rychlosti jen hala bala do culíku s úmyslem, že to stejně schovám pod kapucu, protože venku leje, Kačenka prohlásila, že tenhle účes je moc krásný a že takhle se nemusím bát, že by si někdo myslel, že nejsem žena 🙂

Překvapení 🙂

Uvedla dokonce konkrétní detaily, které se jí na mně líbí. Ona je jinak velmi kritická.

Ale potěšila mě, že mezi lidmi si už uvědomuje, že je lepší používat ženský rod a říkat mi mami. Už jí na to nemusím ani upozorňovat. (Za to může Tom (teď je na měsíc pryč), který to před měsícem takhle nastavil a nebyla žádná jiná možnost, než to přijmout.)

Ale jak je vidět, má ženskost není ukrytá v make-upu 🙂

Po posledním desátém laseru jsem navíc odhodila make-up s nejvyšší kryvostí v ČR, neboť už nebylo co zakrývat a sáhla jsem po mém roky oblíbeném Maybelline Affinitone, který jsem ale nemohla používat, protože nebyl make-upem s nejvyšší kryvostí ve vesmíru.

Affinitone je lehký, neviditelný, příjemný a vydrží celý den na pleti, která vypadá naprosto přirozeně (ne jako ten krycí předtím, kde bylo ale prvořadé zakrýt těch milión odstínů šedi, až potom přirozenost a já jsem moc ráda, že mi tenhle Dermacol Make-up Cover kdysi před lety kamarádka doporučila a zachránila mě tak před strachem ze „šedivého šílenství“).

Před Motolem mě čeká ještě jeden laser, který už bude ničit jen ta sporadická místa, která vidím já zblízka a co už jinak vidět nejsou.

 

„Proč ty holky nejezdí na laser, jako ty?“ ptal se mě posledně Tom, když viděl slečnu po operaci, které se „krásně“ tmavá místa nepoškozená jediným zásahem laseru vyjímala na tváři.

To jsem nekomentovala. Neříkala jsem tu snad před chvílí něco o tom, jak může být každá žena krásná?

 

Kačenka si přivezla čtyři krásně barevné knížečky o vílách Winx, ze kterých byla nadšená a hezky mi z nich četla. Zatímco já jsem uklízela nebo napouštěla vanu, seděla u mě a chtěla mi předvést, co jí ve škole naučili. Moc hezky jí to šlo.

Až narazila na úryvek, který jsem si musela zapsat, protože se mi líbil.

Je o sebevědomí a jeho důležitosti. Pokud si nevěříme, může nám to zkomplikovat naši cestu…

Uvědomila jsem si, jak podobné jsme si s těmi vílami. Ale to platí pro všechny lidi na světě. Kdo si nevěří, ztratí svoji moc. A srážet úmyslně něčí sebevědomí, tvrdit mu, že na to nemá, že ho nic dobrého nečeká a že vypadá jako obluda je moc špatné.

 

Faragonda vílám vysvětlila, že Bloom ztratila sebedůvěru.
„Sebedůvěra je jednou z nejdůležitějších vlastností!“ pokračovala ředitelka. „Vílám pomáhá dokončit složitou cestu k rozpoznání a ovládnutí vlastní kouzelné moci.“
„Bude tedy stačit, aby se Bloom vrátilo sebevědomí, a pak bude zase silná? To je snadné!“
Ale řešení takhle jednoduché nebylo.
„Sebedůvěra je jen první krok…“ upozornila Faragonda. „Aby se Bloom vrátila její síla, musíte kletbu odvrátit. Je třeba najít toho, kdo za ní stojí, a porazit ho!“

 

„Bloom, tvůj případ je vážný, nikoli beznadějný.“
Winx přistoupily k Bloom.
„Nemůžeme jít s tebou, ale můžeme ti předat něco z naší čarovné energie!“ usmála se Stella, která se kamarádku snažila povzbudit. „Jak vždycky říkám: Kutna mnicha nedělá, ale pomáhá to!„
Stella dokončila větu a vykouzlila pro Bloom praktický oděv s kazajkou, kraťasy a vysokými botami. Ideální kombinace na výpravu do lesa.
„Výborně!“ zvolala Tecna, která ihned pochopila Stellin nápad.
Bloom kamarádky dojatě objala.

 

 

Holky, věřte si!

 

 

 

Nechtěla jsem tu dávat rady o tom, jak se mít rádi a jak si věřit. Toho je plný internet. Chtěla jsem jen říct, že vždycky má člověk na výběr. Kdo chce, může jít vlastní cestou. Kdo chce, může poslouchat ty nesprávné řečníky a názory a kdo chce, může poslouchat jiné. Třeba mé 🙂

Přijde někomu, že bych byla nešťastná?

Párkrát jsem tu zaslechla od jedné zvláštní osoby s názory člověka s nízkou sebedůvěrou, že jen skrývám hlubokou depresi a předstírám radost.

To snad ani není třeba vyvracet! 🙂

 

Podle psychologů sebevědomí snižuje naučený pocit bezmocnosti. Doktor Martin Seligman z Pensylvánské univerzity tvrdí, že až 80 % lidí má nějak naučený pocit bezmocnosti. Ten je založený na přesvědčení, že jedinec nemůže sám kontrolovat svou situaci. Výsledkem je pocit beznaděje, ztráta aktivity a odevzdanost osudu. Člověk se pak neučí novým způsobům, ale dokola opakuje neúspěšné chování nebo nedělá nic. Čím více nejistoty pociťujeme, tím více máme strachu, tím více se bráníme a jsme agresivnější.

Sebevědomí je třeba udržovat. Nejjistější je, když se obklopíte vhodnými lidmi a přestanete se stýkat s těmi, kteří vás srážejí. Kladné působení a ovlivňování jiných lidí je velmi pomalé a podstatně slabší, kdežto záporně vás může jiná osoba „rozhodit“ během několika okamžiků. Snižování sebevědomí shazováním je prostě mnohem účinnější než jeho zvyšování chválou. Proto utečte od těch, kteří vás shazují. Ano, nemusíte se s nimi stýkat. Ano, můžete utéct. Jste dospělí. Můžete.

 

 

Dnes Českou republikou projel konvoj amerických vojáků.

Kromě samotných vojáků a snaze některých českých občanů o komunikaci s nimi v češtině mě na něm zaujala jedna věc: Lidé protestující proti tomuto konvoji byli ve značné menšině proti příznivcům, takže by si jich nikdo ani nevšiml, ale svou chabou moc doháněli svou hlasitostí, takže byli slyšet všude.

 

A tak to často bývá.

 

Ten, kdo má nějaký problém je slyšet všude, zatímco ta spokojená většina mlčí, protože jí nic netrápí a neztrácí čas kopáním kolem sebe. Když už, tak vojáky nadšeně vítá 🙂 Nebo na ně kouká ve zprávách.

 

A já vítám každou slečnu, která se úplně poprvé objeví u Hanky na společném sezení a věřím, že vše zvládne tak, jako to zvládly ty ostatní. Vždycky se totiž najdou ty, které pochopily, že cesta je jen jedna.

 

 

„Smyslem mé přeměny pohlaví bylo vysvobodit se. Pokud se u toho cítím dobře a šťastný, nehodlám to zastavit jen proto, že neodpovídám něčí představě, jak má vypadat člověk.“

David Harrison, FtM, herec a autor divadelních her

Tak a dost.

Tohle chci už napsat hodně dlouho. Ještě před několika měsíci bych nevěřila tomu, že tenhle článek jednou budu muset napsat. Od té doby, co se objevili lidé, kteří se snaží mi nějakým způsobem asi ztížit cestu nebo nevím, jaké je jejich poslání, ale přesně tohle (ač jsem očekávala) jsem nikdy na svém blogu mít nechtěla.

I slova mohou ublížit.

 

 

 

Vy všichni tady, kteří máte se mnou neustále nějaký problém, si asi neuvědomujete, že můžete o svou „zábavu“ jediným kliknutím přijít. Jediným kliknutím může tento blog zmizet z tohoto světa nenávratně pryč. Jediným kliknutím v administraci tohoto blogu zmizí úplně všechno, včetně prostoru pro vás. Ale také prostoru pro ty, kteří hledají, tápou, neví, potřebují pomoc a které jen zastraší komentáře o zapáchající vagíně nebo zmrzačených orgánech. Takhle to přeci nejde. Není možné, aby šel příkladem někdo, kdo nadává na doktory, systém, Fifkovou, tuhle planetu a tenhle vesmír. Všichni víme, jaká jsou rizika. Ale tohle prosím ne.

 

Přesto přijímám, že je možné, aby se (jako jakákoliv jiná) kniha stala terčem kritiky. To je naprosto očekávatelné a běžné a nestavím se z toho na hlavu, protože důležité je v tomto blog opravdu mé štěstí, má radost a splnění mých snů a očekávání. Tato kniha je totiž moje a nechť je inspirací všem, kdo se chce vydat stejnou cestou, nechť je i on šťastný, má radost a i jemu se splní své sny. To přeji vám všem. Všem.

Píše-li autor svou autobiografii, není sobcem, pokud píše jen o sobě. Ale takový autor stejně nepíše jen o sobě, protože mu do života vstupují lidé, kteří se ho nějakým způsobem dotýkají.

 

Smažu-li tento tento blog, co by se asi stalo? Která další nevinná duše, která se jen vydala na svou cestu, by se asi stala terčem útoků, které nikdy nepochopím?

Tohle já přeci nemůžu udělat. Střílejte si šípy do téhle mé návnady, když vám to dělá dobře. Tenhle blog stejně nikdo nikdy nezahubí, i kdybyste ho rozstříleli na cucky a už vůbec nikdo nezahubí mě.

 

Smazat blog by byl zbabělý útěk a ten já nikdy neudělám. Mám jen jeden cíl a ten dokončím, ať už se to někomu líbí nebo ne za jakýchkoliv okolností.

 

Tento blog není poradna, tento blog není veřejná kavárna, není ani diskusním fórem ani nevyjadřuje oficiální stanoviska nevím jaké organizace. Nemá dokonce vyjadřovat názory ani nikoho z vás, ačkoli jsem to považovala za správné, dobré a důležité dát prostor úplně všem, protože je tak málo příležitostí se někde sejít a normálně v klidu si popovídat, svěřit se, společně zaradovat i z malých úspěchů. Není možné, aby se jedinci s porušeným egem povyšovali nad druhými, aby házeli komukoliv překážky pod nohy nebo aby si hráli na věštce, kteří zaručení tvrdí, kým jste a jací jste. O tom tento blog není.

Tento blog je pořád jen můj blog, můj deníček, moje kniha a pokud někdo nesouhlasí s mými názory, ať se třeba obrátí na evropský soud nebo vystřelí vzteky raketou na Měsíc – já je nezměním a už vůbec se nezastavím.

 

Tento blog tu zůstane, dokud budou na téhle planetě fungovat servery společnosti Nova TV, která Blog.cz provozuje.

 

Jediný způsob, který mě teď napadá, jak nechat knihu knihou nebo deníček deníčkem je úplně znemožnit jakékoliv nové diskuse, které do deníčků prostě nepatří. Takže prosím vy Šárky, slečny „zvláštní“ a Anity (nikdo další není) se uklidněte a můžetesi psát dál třeba na dveře toalet v nákupním středisku.

Kdo chce, tak mi dál může psát přes webový formulář v levém menu nebo na e-mail. Jedinečností této doby je, že můžeme psát deníčky, které mohou číst jiní, které mohou komentovat jiní a které mohou pomoci druhým. To měla být výhoda, ne zbraň. Příležitost, jak si navzájem poradit a pomoct.

Naštěstí i vy ostatní budete jednou těmi, kdo pošlou svá nadějná poselství zase někomu dalšímu.

 

 

Já vím, že je začátek března 🙂 Jen říkám, že na konci května všechno krásně kvete…

Pokud bych se teď hodila do vodorovné polohy, tak usnu. Ale to zrovna nemám teď v plánu, protože cítím potřebu si popovídat 🙂 Vím totiž, že zítra už bych zapomněla na některé detaily a také hrozí, že zítra vůbec u počítače nebudu (protože budu s Tomem). A také hrozí, že tenhle článek nikdy nedopíšu, protože už hodinu odpovídám na sms od všech kamarádů a kamarádek, kteří byli zvědaví na můj termín 🙂 Myslela jsem, že přijedu z Prahy domů, dám si k večeři hroznové víno, osprchuju se a půjdu brzo spát, protože už se do postele těším hodně, ale to nejde.

 

Do Prahy k MUDr. Jarolímovi jsem byla pozvaná dnes na 13 h. (Nechala jsem se pozvat trochu nevrlou sestřičkou, ke které jsem letěla hned po komisi před 3 týdny. Správně jsem se měla objednat po telefonu, ale když ona mi ten telefon nikdy nevzala!). S Tomem jsme do Motola dorazili o trochu dříve, tak jsme ho odtáhla do motolské závodní jídelny, kterou mám ráda pro pestrost stravy. Tom byl trochu zděšený z toho včelího úlu, ve kterém bzučí najednou 300 zdravotních sestřiček, lékařů a lékařského personálu. 🙂

 

Ona Nemocnice Motol je vlastně jedno takové bludiště, které vypadá, že se v něm dá orientovat, ale když po opuštění jídelny neexistují nikde směrovky „východ“ nebo „hlavní uzel“, tak toho člověk nachodí trošku víc. Najít i samotnou jídelnu je bezvadná zábava na dobu před obědem. I když už jsem tam byla asi po sté, stejně jsem se tentokrát dostala tam, kam jsem nechtěla, ale nakonec jsme našli uzel C, šli po šipkách na zemi a sjeli do mínus druhého patra do dveří, ve kterých bych nikdy Jarolímovu ambulanci nečekala.

Díky tomu, že jsem před rokem dělala společnost Dannie, jsem věděla, že na chodbě s tmavě zeleným retro linoleem a starými zářivkami nad hlavou bude na šedých židličkách sedět asi 15 dědoušků, z nichž každého pak sestra volala s předponou „inženýr“, „profesor“, „doktor“.

 

Když jsme do té chodby vešli, už tam těch 15 dědoušků sedělo. Všimla jsem si rychle sešitu s tužkou, který ležel na stolku u dveří, takže jsem se rychle zapsala jako „Tereza Nováková“.

Nebudu přeci riskovat, že mě bude sestra volat „Pan Nováků“! Kartu jsem u nich ještě neměla, takže o nic nešlo a mně se moc líbí, když mě někdo volá mým dívčím jménem, které beztak všude už používám.

Sedli jsme si na dvě poslední volná místa a čekali.

Bylo 12:42.

A taky bylo docela teplo. Venku bylo +13, nádherně modrá obloha, sluníčko, ale chodby motolské nemocnice byly krásně vytopené. Nerada bych říkala přetopené, protože pro mě jsou teď vyšší teploty příjemným překvapením ať už jsou kdekoliv.

Sestřička si mě holčičím jménem zavolala, že sepíšeme kartu a že mě potom zase zavolá už přímo k Jarolímovi.

Tom šel dovnitř se mnou, ale jak jsme se dohodli, přistoupila jsem na jeho žádost a všude jsem ho označovala za kamaráda. Potom k Jarolímovi už se ale neodvážil. Původně tam se mnou chtěl jít, ale já tušila, že Jarolím bude chtít vidět prsa i spodek a to by bylo něco, co bych před Tomem nerozdýchala. (Ten spodek.)

 

Ani jsem nic takového rozdýchávat nemusela, protože Tom to po hodině čekání prostě vzdal a šel na vzduch do auta. Nechtěla bych tu nikomu ublížit, ale pokud mám popisovat vše svýma očima tak, jak jsem to viděla, chodba byla prostě plná dědoušků, kteří byli cítit močí. Do toho přišly dvě slečny – jedna po operaci ještě s cévkou a s maminkou, druhá sama. To byla poslední kapka pro Toma, aby odešel. On stále ještě v sobě bojuje i se mnou, ale některé věci jsou na něj prostě až příliš „drsné“. Proto se snažím vůbec ho do tohoto světa přeměn nepuštět. I když se snaží být mi oporou, jsou určité hranice a mít po boku někoho, kdo mě umí potěšit ještě neznamená, že bude automaticky sdílet můj zájem o vše týkající se přeměny. Pro něj jsem žena. Nebo bych tedy měla být už konečně.

 

Naštěstí jsem šla za pět minut po jeho odchodu na řadu. Jak jsem zjistila dle rozhovorů nově příchozích, na 13 hodinu byli objednaní všichni… Sestřička volala pacienty různě. To, že někdo přišel po mně ještě neznamenalo, že také půjde po mně. Začínala jsem chápat význam slov „druhořadý pacient“, kdy my patříme mezi ty nejposlednější pacienty a dokonce i když už ležíme na sále a připravuje se nás oslovit anesteziolog (myslím, že v Motole na urologii je anestezioložka s hezkýma očima, jak mi někdo vyprávěl), tak pokud se v ten moment objeví urgentní případ, jdeme stranou a přicházíme na řadu za týdny až měsíce v dalším volném termínu. Chápu potřebu řešit urgentní případy ihned. I když je to pro nás taky nepříjemné.

 

Chvíli jsem u Jarolíma seděla, něco si psal do počítače. Vzal si rozhodnutí z komise – to krásné barevné šestistránkové rozhodnutí, které odsponkoval a normálně si ukradl tu nejhezčí první stránku, ve které se DOPORUČUJE chirurgická změna pohlaví. Takže mi zůstaly zbývající stránky počínaje stránkou číslo dvě. To nebylo hezké. Ještě že si skenuju úplně všechny papíry související s přeměnou. Momentálně jich mám 34 🙂

 

Pak si pan Jarolím vzal brýle, podíval se na mě a řekl: „Ukažte mi prsa.“

Tak trošku jsem to čekala, takže jsem si vyhrnula tričko a ukázala prsa v podprsence.

„Takhle né, to musíte sundat.“

Taaaakže jsem si odhrnula podprsenku a na vteřinu se ukázala.

„To by šlo, ta jsou pěkná.“

Aha, pěkná. Fajn. Díky.

Tak nějak jsem ale i tušila, že bude chtít vidět spodek. Dannie mi totiž říkala, že jí žádal, aby se na to mohl podívat, ale ona to odmítla. Nevím, jak se jí to podařilo odmítnout, já to zkusila, ale bylo to marné. „Tady nejsme přeci v divadle, ale v nemocnici!“, dostala se mi odpověď na mou viditelnou nechuť tohle tady vytahovat.

Vyhrnula jsem si sukni, zatla zuby a honem rychle to zase schovala. Něco, co v mé hlavě neexistuje.

Já vím, je to lékař a je to zrovna ten lékař, co to stejně uvidí, jelikož to bude konvertovat na jiné pohlaví 🙂

„Musím se podívat, jak účinkují hormony!“

Začal pak vytahovat papíry (určitě to nedělal poprvé, protože přesně věděl, kde který má), ale pak se zastavil a volá na sestru: „Nevíte, kde máme ty obrázky?“ „Jaké obrázky?“ „No ty obrázky… Á, tady jsou!“

A dal mi tenhle obrázek: 🙂

Ceny se pohybují kolem 500 Kč.

 

„Ten na autotransfuzní oddělení ale nedávejte, tam vezmete tyhle papíry…“

A dostala jsem do ruky žádanku o odběr krve k autotransfuzi (to je odběr vlastní krve před operací, která může být podána při ztrátě krve a v tomto případě se odebírá dvakrát – 14 dní před operací a týden před operací, takže k operaci budou k dispozici dva pytlíky krve). K žádosti jsem dostala poučení o autotransfuzi a druhé poučení i s termíny, které jsem dostala na autotransfuzním oddělení (2. patro uzel E). (Ačkoli má budova nemocnice v Motole vždy čtyři křídla, tedy A, B, C a D, tak je tam i E! 🙂 To mi bylo záhadou, kam ho nacpali, ale opravdu tam je.)

 

Na tomto oddělení jsem se dočetla, že provozní doba je 8 – 13 h. Bylo po 14 h. Jarolím mi řekl, ať jdu s tou žádankou rovnou na toto oddělení a objednám se. Klepala jsem, ale všude ticho a pusto. A v tom zase to mé štěstí, najednou šla kolem sestra a říkám jí: „Vy už mě dneska asi neobjednáte, co?“

„Ale objednám, pojďte.“

Jéé hodné sestřičky tu taky jsou!

Zapomněla jsem říct, že u Jarolíma nebyla ta protivná sestra, ale docela milá úplně jiná paní, která neměla s ničím problém, takže jsem byla ráda, že se s ní nemusel abstinující Tom dohadovat o co nejbližším termínu operace, na kterou musí čekat kdovíjak dlouho 🙂 Ten termín stejně určuje Jarolím.

A ten termín se nachází na žádance o odběr krve k autotransfuzi, kde je uveden u položky „předpokládané datum operace“. U mě to vyšlo na druhou polovinu května!!! Jupí.

Teď tu žádné datum psát nebudu, ale až tam budu, tak budu psát jeden článek za druhým přímo z místa činu on-line. (Kromě sálu, tam si budu hezky hajat a rodit se do nového života :).

 

K autotransfuzi je nutné donést krevní obraz a vyšetření moči k předoperačnímu vyšetření, které provede obvodní lékař. Trošku mi to zamotalo hlavu s termíny, protože předoperační vyšetření nesmí být starší než 14 dnů, ale těch 14 dnů se vztahuje k operaci nebo k indikační vizitě, kterou mám 6 dní před operací? (Myslím, že k indikační vizitě. Na ní se sdělí pacientovi všechny možné informace a tak se všichni hezky seznámí, podají si ruce a vysloví zdárné zvládnutí celé operace.)

 

Já vím, trošku jsem se do toho zamotala, takže časový sled událostí je následující:

 

Den první: můj obvodní lékař dostane žádanku od Jarolíma k předoperačnímu vyšetření, kterou svému obvoďákovi přinesu

Den sedmý: první autotransfuze, ke které musím donést výsledky krevního obrazu a vyšetření moče, zbytek až na indikační vizitu, kterou mám současně s druhou autotransfuzí

Den čtrnáctý: druhá autotransfuze a indikační vizita (ta podle poučení může trvat až 3 hodiny a nejsem na ní jediná, takže musím počítat s čekáním).

Den dvacátý: operace

 

To celé se odehraje v květnu.

 

Po autotransfuzi se nesmí řídit 4 hodiny vozidlo, musí se dostatečně pít, doplnit bílkoviny a nejlépe je mít doprovod.

Pokud bude Tom mimo ČR v práci zase na tři týdny zrovna v květnu, tak doprovod mít nebudu. Ale na to už jsem zvyklá z dřívějška.

 

Do Motola by mělo od 6.4.2015 začít jezdit konečně metro.

 

Zatímco jsem si byla domluvit autotransfuzi, mi volala sestřička z urologie, že mi zapomněla dát recept na úžasný nezbytný a chutný Fortrans. (To myslím samozřejmě ironicky s tím „chutný“.) Slyšela jsem různé názory. Někdo to nedokázal pozřít, někdo to do sebe dostal s grepovým džusem, někomu to dokonce chutnalo. Takže si taky udělám moc ráda svůj vlastní názor (ostatně tak, jako se vším). Mám svojí hlavu.

 

Zase jsem se tedy vracela mezi ty dědečky, kteří se mezitím vůbec nepohnuli (žili vůbec?) a šla do nemocniční lékárny pro Fortrans.

 

To je véééliká 18cm krabička se 4 sáčky, která se mi jen ztěží vešla do kabelky. Ten výtečný nápoj budu pít 12 hodin před operací (celkem 4 litry podle instrukcí, které jsem dostala v lékárně). Tam jsem za ten skvost na pročištění střev nedoplácela nic.

 

Docupitala jsem k autu, ve kterém spal Tom tak tvrdě, že jsem nastartovala a probudil se až po 80 kilometrech, protože jsem na 20 minut musela zastavit motor kvůli tomu, že se v zatáčce srazily dvě protijedoucí motorky. Trošku jsem si to nedovedla představit, ale Tom mě stejně hned po svém probuzení začal zasypávat otázkami, z nichž první byla: „Tak kdy máš termín?“ 🙂 Po probuzení a před usnutím je moc roztomilý 🙂

Já vím, on je nedočkavý. To já taky. Jsem ráda, že mám takového kamaráda a doufám, že mým kamarádem už zůstane (když už nebude nikým jiným).

 

A tak už si pomalu balím můj nový kufřík na kolečkách, plánuji cestu do Motola autobusem a novým metrem a z Motola ještě nevím jak, protože podle zkušeností s ostatními slečnami odjet metrem a potom autobusem domů není zrovna úplně nejlepší nápad. Obzvlášť když jsem vezla Dannie, která byla ráda, že se vůbec dostala do auta, kde si pololehla (tak, aby byl na rozkrok vytvářen co nejmenší tlak) a nesměla jsem jezdit do prudkých zatáček ani do hrbolů… „Joo tak to já schválně pojedu přes Smíchov, tam je ta hrbolatá dlažba!“, pokoušel se o vtip Tom, když jsem mu to vyprávěla. A na truc bych zatla zuby a dělala, že je mi to fuk. K tomu naštěstí doufám nedojde.

 

Miluju květen. A teď to možná bude můj měsíc narozenin do toho správného světa. Jaké to bude? Co u toho budu křičet za nadávky? Jak mi bude chutnat jídlo na dietě po operaci? Jaké budou sestry a bratři? Kolik toho naspím? Z čeho budu nervózní? A z čeho budu nadšená a šťastná?

To všechno si ještě do své „knihy“ zapíšu a to všechno už bude znamenat jediné – že tahle kniha končí.

 

Po šesti měsících od operace se provádí ještě z-plastika, která je takovou malou plastickou operací spodku, aby vše vypadalo co nejpřirozeněji. To už je jen takový detail.

 

A potom už mě napadá jen článek, ve kterém si oblékám svatební šaty… 🙂

 

To zas budou dneska sny 🙂

 

Nemůžu uvěřit tomu, že se to všechno už takhle posunulo dopředu.

Už bylo taky na čase!

S novým životem přichází i nové radosti, starosti a hlavně zkušenosti.

Mám ráda, když mám možnost prožít něco, co jsem si vysnila, úplně poprvé. Ať už je to třeba nákup nových (těch správných) bot bez kapek potu na čele nebo dostat první správný valentýnský dárek mého života.

Kolikrát nemám ani tušení, co se mnou takové situace udělají a stává se, že jsem tak nějak zapomněla, že některé situace mohou vůbec nastat. Ale to už patří ke každodenním překvapením ve světě, ve kterém se teď nacházím a rozhodně odsud už nikdy odejít nehodlám, protože se mi tady líbí. (I navzdory moudré radě mé sousedky – starší babičky – ve výtahu: „To jste si ale vybrala tu špatnou stranu. Já kdybych mohla, tak se stanu mužem.“ A smála se u toho 🙂

 

O víkendu jsem měla Kačenku, ale shodou okolností se tak nějak neplánovaně přihodilo, že se k nám nachomýtl i Tom. Bylo to v pátek odpoledne v jednom obchodě. Tom věděl, že tam budem a já si přála, aby se tam objevil. Což se taky stalo.

 

Nebudu komentovat to, že Kačenka by během tří minut s Tomem klidně odešla, pozvala ho k nám na noc nebo by mu vlezla klidně na klín… ona ho vlastně pozvala „na kafíčko“, což mi vůbec nevadilo a tak jsem měla radost já i Kačenka. (A kdo ví, možná i Tom, když si to kafíčko u nás pak dával a Kačenka ho „nutila“ kreslit kočárek s nějakým hezkým pozadím „třeba lesem a ptáčky“ :). A Tom se tak snažil kreslit.

 

Ale tím, že se v mém životě objevil někdo, s kým trávím ráda čas jsem si uvědomila, že otázka mého oslovování se netýká vlastně jen Kačenky. Tom mě poznal jako ženu a tak nemá problém oslovovat mě Terezo. Nemá tudíž ale ani problém oslovovat mě před Kačenkou „maminko“. Protože pro něj jsem maminka Kačenky. A protože v těchto případech neexistuje špatné nebo správné oslovení a také neexistuje jednoznačný názor, jak tuto věc řešit, rozhodla jsem se být maminkou. Druhou maminkou. Tak, jak mě označila Kačenky třídní učitelka v její první školní den a tak, jak to vyplývá z logiky věci, protože já jsem rodič Kačenky a pokud nejsem táta (ačkoli pro Kačenku – jediného člověka na světě doživotně – ano), pak mohu být jedině máma. Nejsem teta, nejsem Tereza (Kačenka je moje dcera, nejsme v Americe, abychom se oslovovali jmény i ve vztahu rodič – dítě) a nejsem ani „ta táta“, jak kdysi docela chytře vymyslela Tereza Spencerová. Neodsuzuji žádnou variantu. Jen jsem se rozhodla pro „mámu“, protože já jsem máma a protože Kačenka je dcera dvou žen bez ohledu na to, jak byla splozena. Kačenku miluji stejně, ať už jsem táta nebo máma. Jsem její milující rodič. A mé pohlaví na to nemá vliv.

 

„Jéé teď jsme jako rodina. Ty jsi táta, já jsem vaše dcera a ty jsi máma,“ držela nás oba každého z jedné strany na výletě v lese a pak jí vzal na ramena, ze kterých se Kačence nechtělo. (Naprosto jí chápu :).

 

Tom mě tedy před Kačenkou oslovoval „máma“. Říkal třeba: „Dej to mamince.“ A Kačenka to podala mně. Docházelo ale také k nejednoznačným otázkám typu „Ty spíš s maminkou?“. Kačenka odpovídala, že ne (myslela s její první maminkou, protože s tou druhou ano). Takže v tom byl ze začátku trošku zmatek, ale Tom mě ani jinak oslovovat nemohl, protože tohle je pro něj jediná přijatelná možnost (a mnou podporovaná).

 

Tato problematika se vůbec netýká Slovenska, kde dvě ženy společně oficiálně nemohou vychovávat dítě (dokonce ani žít spolu), ale u nás to lze. Pokud žije dítě v lesbickém páru, má také dvě maminky. To mi kdysi řekla i psycholožka, ke které nás ex odvedla, aby posoudila, jestli nemám na Kačenku negativní vliv. Výsledkem bylo tehdy její konstatování: Takhle pozitivní dítě jsem dlouho neviděla. 🙂

 

Ale proč o tom píšu. Mé stále nevyřešené a neřešitelné oslovování ze strany Kačenky na veřejnosti se najednou začalo měnit úplně samo. Protože tím, že mě Tom oslovoval před Kačenkou „mami“, oslovovala mě i ona „mami“. Občas jí ještě uteklo „tati“, ale tomu jsme se jen zasmáli. Po celé sobotě, kterou jsme všichni tři (opět neplánovaně) strávili spolu, včetně výletu, společného oběda a návštěvy u Toma, kterou Kačenka nechtěla ukončit jsem najednou byla oslovována správným rodem a pokud špatným, hned se Kačenka opravila. Nijak jsme to spolu ale neřešily, nemluvily jsme o tom a ani jsem jí do ničeho nenutila. Přišlo to samo a mohl za to Tom. On je takové moje velké překvapení.

 

Pak už jsem jen od Kačenky poslouchala samé hezké věci o Tomovi, které mě hřály u srdce. Když jsem jí dnes večer vracela, chtěla hrát v autě hru na hádanky. Její první byla: „Je to hezké a viděli jsme se včera.“ 🙂

Potvrdila jsem jí: Ano, je „to“ hezké. 🙂

Myslela Toma.

 

Toho mám teď skoro tisíc kilometrů daleko, protože ráno pracovně odjel a uvidíme se až za dlouho.

 

Kdysi jsem se moc bála chvíle, kdy do mého života vkročí někdo, kdo bude muset ale vkročit také do života Kačenky.

Všechno se však stalo tak samo a přirozeně, že můj strach byl (jak to tak obvykle bývá) úplně zbytečný.

 

Oficiálně je Tom můj kamarád a já jeho kamarádka.

Ale mám se na koho spolehnout, komu zavolat, když mi je těžko, komu zavolat, když jsem štěstím bez sebe a koho obejmout, když potřebuji někoho obejmout. Chlapa jako horu, který hřeje, voní a zvedá mě do náruče.

 

Vztah s mužem ve fázi, ve které se nacházím, přináší svá úskalí a tak nic není ideální, avšak pochopitelné, ale v tuto chvíli jsem si nic lepšího ani přát nemohla. Hodně změní to úřednické F v občance. Ono to F totiž není jen písmenkem…

 

 

Včera jsem dostala moc hezký e-mail od Andy. To je žena (nikdy bych nepoužila pojem „transsexuální“, protože pro mě je žena) asi dva roky po operaci, která mi mimo jiné napsala tuto větu: „Už skoro vůbec, teda vlastně vůbec nemyslím na přeměnu, žiji si krásný a spokojený život, takže přesně to, po čem jsem toužila. Nicméně mám za sebou poslední krůček. Už v lednu jsem si našla svého gynekologa, ale pro samou práci jsem se k němu dostala až tento týden. No a když jsem odcházela ven jsem si uvědomila, že tohle byl opravdu ten poslední krok.“

 

Ten, kdo jednou udělá první krok a začne tím kráčet ke svému cíli může jednou opravdu udělat i ten krok poslední, protože poslední kroky se dělají obvykle v cíli a ti, co ho dosáhnou, si mohou právem zakřičet radostí a uvědomit si, že byl poslední.

 

 

A teď bych tu měla ještě jednu informaci.

Buď Markétka nechce nebo ještě neměla čas a tak jí předběhnu, protože na jejím blogu se tato informace ještě neobjevila, ale já dostala svolení, že ji mohu zveřejnit tady.

 

Markétka je slečna, která také píše blog s tím krásným podtitulem „Joining the girls“ na adrese themarketka.blogspot.cz.

(Odkaz na něj mám i tady vlevo pod menu mezi ostatními.)

Dá se říct, že Markétka je moje kamarádka, jelikož se vídáme v Praze docela často. V dubnu ji čeká komise.

 

S Markétkou provedla redaktorka Hospodářských novin interview, které si můžete přečíst zde:

 

 

(Protože se po čase článek téměř celý znepřístupní, kopii je možné otevřít i zde.)

 

Dovolila bych si interview lehce okomentovat, protože se v něm objevilo pár důležitých a hezkých myšlenek. 🙂

 

Reakce Markétky zaměstnavatele „zajímají mě výsledky, ne to, jak vypadáš“ nejsou už naštěstí až tak vzácné. A to je dobře. Vlastně jsem takovou reakci mého šéfa zažila i já.

Pokud se Markétky maminka obává, že její dcera propadne depresím, je to typický pohled člověka této společnosti, který nemůžeme nikomu vyčítat. Ale tak to být nemusí. O to větší motivaci má teď Markétka k tomu, aby ukázala, že přeměna není o depresích nebo o nezvladatelných překážkách a strachu. Je to o vysvobození a radosti z něčeho, co nám bylo až dosud upíráno.

 

Podle jednoho ze zažitých mýtů se proměňují v ženy muži zženštilí a o mužskou identitu mají zájem ženy-mužatky. S tímto názorem jsem se setkala dost často. Ale porucha identity si nevybírá podle vzhledu, podle postavení nebo podle toho, jak je člověk bohatý. Jak ráda říkám: Může to být klidně popelář nebo prezident.

 

Markétko, pokud jednou budeš chtít odkaz na toto interview smazat, napiš 😉