Přijela jsem domů z Prahy a nechce se mi nic. Sedím tu v šatech s culíčky, měla bych jít do sprchy a spát a už vůbec jsem neplánovala dnes něco psát, ale když já mám tak trochu vztek sama na sebe (protože jsem teď neměla sedět tady u pc v šatech, ale někde úplně jinde) a navíc mi psala kamarádka, že v Rusku zakázali transsexuálům řízení automobilů, tak to už jsem nevydržela a musela si o tom něco přečíst. Ale věnovat tu tomu deset stránek tedy nebudu.

 

Ruská vláda se rozhodla schválit nová zdravotní omezení pro získání řidičského průkazu a řízení motorového vozidla.

To, že se něco takového nařídí v Rusku mě nepřekvapuje. Mají prý moc nehod a tak se to snaží nějak řešit. Jasně, že nejlepší je zakázat řízení co největšímu počtu osob, čímž snížíme nehodovost. A máme se hned na co vymluvit, protože úchyl s duševní poruchou prostě nemá na silnici co dělat. V Rusku se transsexualita řadí mezi duševí poruchy stejně jako travestité, voyaeři, crossdreseři, sadomasochisté, fetišisté, pedofilové, exhibicionisté, nekrofilové a další. Všichni tito lidé nesmí řídit od 29.12.2014 automobil. Potom ještě lidé s amputovanými končetinami, přičemž se zapomnělo na ty, kteří mají protézy. To nikoho nezajímá.

 

Prosímtě, Slovensko, neber si z toho Ruska příklad, ano? Už takhle to tam máš dost složité. A nevím, co se stalo, když ještě před pár lety byl proces přeměny pohlaví stejný v celém Československu, ale pak přišlo něco, co Slovensko zařadilo do lékařského pravěku. Například jsem se dnes od jedné slovenské slečny docházející k Hance dozvěděla, že pokud chce MtF v SR změnit jméno na neutrální a dochází na sexuologii v ČR, pak v SR neuznají české potvrzení ze sexuologie, takže musí zaplatit 100 EUR za změnu křestního jména a 100 EUR za změnu příjmení. Přijít ke komisi (v ČR) ještě s původním mužským jménem se totiž nedoporučuje. Joo je fajn dát skoro 6000 Kč jen proto, že ČR a SR jsou dvě naprosto odlišné země, které mezi sebou neuznávají lékařská potvrzení. V ČR je totiž asi transsexuál nějaký jiný transsexuál, než v SR.

 

Dále se prosím neptejte, jestli se cítíme jako transsexuálové nebo jako ženy. Téměř všechny vám odpovíme, že jsme ženy. Nic jiného neexistuje. (Proto pořád říkám, že transsexuálové neexistují. Je to jen (navíc nevhodně, protože to se sexualitou ani sexem nemá nic společného) zvolené pojmenování pro usnadnění procesu napravení chyb, které nastaly ještě před narozením.)

 

V Polsku to mají zařízené hezky. Několik FtM z Polska totiž dochází také do ordinace Hanky (což mě ani nepřekvapuje). A tam k úřední změně pohlaví není potřeba operace, pokud daný člověk prokáže (potvrzením od sexuologa), že dlouhodobě (několik let) vystupuje jako žena, spolupracuje se sexuologem a podniká veškeré kroky k tomu, aby mohl žít život jako žena. Jenže tím by narazil na polské zákony, které neumožňují úřední změnu pohlaví bez operace a tak se to formálně zařídilo tak, že v Polsku si slečna MtF nebo chlapec FtM podá žalobu na své rodiče za to, že se jejich dítě narodilo do nesprávného těla. 🙂 Na základě této žaloby polský soud (spolu s doloženým potvrzením od sexuologa) rozhodne, že tedy rodiče jsou vinni, žádný trest jim za to ale neurčí, avšak umožní jejich dítěti úřední změnu pohlaví i bez operace. To jsou ale výjimky.

 

A do koho bych si ještě rýpla? 🙂

 

Ne, do nikoho. Možná tak do sebe.

Než jsem jela ráno do Prahy, spatřila jsem na chodníku visačku od kufru s nápisem EMIRATES. Hmm, to se někdo má, že si takhle cestoval. Asi mu to upadlo, když se vracel domů. Ale z našeho vchodu to těžko někdo bude. Ten je plný důchodců… A najednou kuk – v křoví schovaný obrovský luxusní červený kufr. Tak volám městskou policii, že mi to přijde divné, aby si někdo schovával kufr z Arabských Emirátů do křoví a nechal válet visačku na chodníku, takže jsem ještě čekala na policisty, kteří místo toho, aby zaparkovali tam, kde jsem řekla, že ten kufr je, tak objížděli celý několikavchodový panelák, až pak zjistili, že na ně mávám a už vyskakovali z auta a usmívali se.

Ten druhý hned začal vtipkovat, co prý jsem dělala v tom křoví, že jsem si všimla toho kufru. Policejní humor mi nic neříká a pan policista byl smutný, že jsem se tomu nezasmála.

Chtěli po mně jméno. Tak jim říkám to správné – ženské (které teprve bude, protože jiné nikdy nikde neříkám a nemám důvod ho říkat). A teď rodné číslo! A jejda… :-/

 

S dovolením bych si rýpla do systému českých rodných čísel, která jsme dnes také probíraly na společném sezení a ze kterých jde velmi snadno poznat, kdo je muž a kdo žena.

 

A tak jsem policistovi nadiktovala jen datum narození + číslo za lomítkem 🙂 Stačilo mu to a nedivil se.

 

Na společném sezení se mi líbily dvě věci. Za prvé to byl fakt, že bylo jedním z mých posledních. Ne, že by se mi nelíbilo tam být, ale těším se, až se od tohoto světa konečně odpoutám a po pravdě si neumím představit situaci, kdy už mám svůj vysněný život, partnera a tomu partnerovi neustále každý měsíc říkám: „Ty, prosímtě, já pojedu zase na sezení s holkama k Hance Fifkové ano?“

Takový člověk by nejspíš řekl, že už bych si měla konečně uvědomit, že je čas se od toho odpoutat. Protože partner, pro kterého jsem ženou, nebude podporovat fakt, že jsem transsexuální ženou. To on nechce, protože já jsem žena. Přesně taková, jakou mě vidí. Ačkoli akceptuje mou minulost, není třeba se v ní plácat ještě několik dalších let.

 

A za druhé tam byly dvě slečny, které byly úúúúúplně na začátku. Nejprve jsem si říkala, proč na sezení holek jdou dva kluci? To nebyli klucííí. To byly holkýýý. Jedna říkala, že to ještě všude úzkostlivě tají… A tak jsem si zavzpomínala na sebe a na své začátky. Jak jsem to také úzkostlivě tajila přede všemi, bylo mi z toho zle a jak jsem takhle poprvé seděla na společném sezení – ale tenkrát už ne jako kluk, nicméně se to může, protože tempo přeměny je na každém z nás. Přeji oběma holkám „začátečnicím“ hodně síly, odhodlání, trpělivosti a štěstí na lidi kolem sebe. Všechno bude. I ty růžové zítřky, uvidíte.

 

Já si dnes vzala své nové černé přiléhavé šaty s bílofialovým lemem a výstřihem, k tomu fialové třpytivé nehty a růžovofialové náušnice. Na nohy černé zimní punčochy a kozačky. No a ty dva culíčky, co o nich Kačenka prohlásila, že jsou hezké a mám je tak nosit. Měla jsem z toho všeho radost a přála jsem si, abych někoho potkala.

To, proč mám na sebe ale vztek je proto, že jsem teď měla sedět na kávě s někým, kdo už mě jednou viděl, s kým jsem se procházela, strávila přes dvě hodiny a teď mě chtěl vidět znovu (aniž by stále cokoliv věděl, protože tento muž nezná můj e-mail a tak ho nemůže zadat do googlu).

Já v jeho městě kousek od mého domova sice zastavila, abych mu napsala sms, ale totálně jsem se zasekla, že nikam nejdu, že vypadám strašně a že i když jsem u něj poprvé prošla, tak podruhé neprojdu a tak mě ten strach ovládl, že jsem se po půl hodině musela rozjet domů, zatímco on běhal po tom malém městečku v ulicích a hledal, kde stojím 🙁

„Počkej ještě. Já si tam pro tebe dojdu. Chci tě vidět.“

Následovala vzájemná smršť sms.

 

Nemůžu uvěřit tomu, že jsem odjela. Byla jsem sice utahaná a viděla jsem se už v posteli, ale on mi psal už týden předem, že tam bude a že se těší. Já se dokonce ráno připravovala na variantu, že u něj přespím! Tak to jsem byla ale frajerka. Nechápu, kde jsem tu odvahu nechala. Rozhodně jsem jí před měsícem měla asi stokrát víc a minule se mi také opravdu vyplatila.

Říkal, že nemusíme dělat nic. Jen ležet a povídat si, aby měl pocit, že tam není sám.

To se mi moc líbilo. A i kdyby to tak nemyslel (jakože tentokrát ano), tak by stejně vše bylo v mé režii.

 

Vliv na celou věc měl ale také fakt, že je tu poslední týden a víckrát už v severních Čechách další zakázky nedostane, takže se vrací do jižních Čech a už se nikdy neuvidíme. Nikdy.

Když jsem si vzpomněla, jak jsem z něho měla zamotanou hlavu před měsícem, nechtěla jsem riskovat, že se pro někoho zblázním a on se mi ztratí z dohledu.

 

Chtěl se prý aspoň rozloučit a já teď nejsem schopná se ani svléknout a jít do sprchy, protože si naivně myslím, že se něco stane. Ale co by se mělo stát? Otočím prstenem Arabely a budu u něj? Přijede za mnou, když neví, kde bydlím?

Pohádky na dobrou noc se nekonají a tak se jdu přeci jen prohřát do sprchy a spát.

 

Všem lidem dobrou noc a těm v jednom městečku kousek odsud ještě dobřejší.

Myslela jsem si, že jsem mu úplně ukradená, že je mu jedno, jestli mě uvidí nebo ne. A on by tam venku běhal a hledal mé auto ještě teď, kdybych mu neřekla, že jsem odjela.

 

To jsou ty vztahy na dálku.

 

Nemají vůbec žádnou výhodu a nesnáším je, ale musím uznat, že pro nás jednu výhodu mají. Pokud si vezmu příklad, že se slečna z Liberce zamiluje do kluka z Hradce Králové a přestěhuje se k němu, má tam jedinečnou startovní pozici jako žena úplně ve všech oblastech života a nemusí řešit bývalé kolegy, sousedy, přátele, spolužáky … všechny ty, kteří znají její minulost. Protože tady – v novém bytě daleko od domova – to ví jen její partner.

 

Nechce se mi nic.

 

Řešit to, že se k nikomu, kdo se mi líbí, nemůžu ani přitisknout, protože bych byla hned odhalená. Řešit vzdálenosti, přeskakování překážek, které musí budoucí partner přeskočit hned tři:

1) fakt, že mám Kačenku

2) fakt, že nemohu mít děti

3) má minulost

 

Stejně jako zakletý princ v pohádce Sněžný drak nezvládl ani jednu ze tří zkoušek lásky k princezně, čeká tentýž osud většinu z těch, které před ty zkoušky postavím. Ale princ dostal ještě jednu šanci a záhy pochopil, kde udělal chybu. Uvědomil si, že princeznu přeci miluje. A když jí miluješ, není co řešit…

 

Ale tu svou radost mám stejně, protože za necelý měsíc mě čeká další hezký nezbytný krok vpřed.

 

Dneska asi prosmskuju noc…

 

Netuším, jak tenhle článek nazvat. Je to jen takové moje breptání, které jsem potřebovala někomu říct a taky se vyvztekat nad světem 🙂 (Nebo spíš sama nad sebou).

 

A co jako, že už se nikdy neuvidíme? Mohl to být hezký večer. Ale nééé, slečna je neschopná vylézt z auta.

(Tak kde byl tak dlouho? Pořád jsem ho vyhlížela. Jak mě asi mohl najít, když jsem mu neřekla, kde stojím?)

 

Zítřek bude v práci i po práci na infarkt a tak jsem se měla o to víc odpoutat od svého strachu a únavy a užít si, co to šlo. Tím „užít si“ myslím samozřejmě jen povídání s někým, pro koho jsem ženou a to je příjemné vždycky. Ta skutečnost, že se mu líbím je tak úžasná, že jsem možná hloupá, že jsem tam nezůstala, ale tohle určitě nebyl poslední muž, který do mého života vkročil. Osud ho vrací zpátky na jih a tak k tomu musí mít asi nějaký důvod. To, co mi ten člověk měl dát, už mi asi dal (jistotu a víru v sebe – ačkoli jsem jí dnes zahodila jako tenisový míček do lesa) a teď mi zbyly už jen ty krásné šaty, které si můžu tak akorát vyfotit.

 

Ale hrdinou dne bych vyhlásila MUDr. Berana z Plzně. Tedy z koutu naší země, ze kterého jsem dosud neměla žádné zprávy a který předepisuje androcur na PRVNÍ návštěvě!

Výborně.

 

Dnes se nestíhám divit.

Dnes jsem samu sebe naprosto nesmyslně v práci před jedním dodavatelem vyoutovala.

Beru to jako ponaučení, ke kterému už prostě nesmí dojít. Moc mě to mrzí, ale to je tím mým nadšením, když někoho vidím. Mám prostě vždycky radost.

„Jéé, paní Veselá! Dobrý den! Ale my se známe, já už jsem vás přeci viděla… Asi před rokem…“

A jéje.

Začalo mi to docházet.

Ředitel se na mě tak podíval: „…nooo viděla“. Usmál se a už mu bylo jasné, co to tu povídám.

Mně taky.

Bylo to zhruba před rokem a půl – tedy pro mě v daleké prehistorii, jenže teď jsem si neuvědomila, že to sice byla Tereza, kdo tu paní viděl, ale měla jsem trochu jiné tělo a tak ona viděla někoho jiného – Toma, kterého si také pamatovala.

 

Nastaly rozpaky.

„My že jsme se viděly?“

 

Rychle změnit téma a utéct.

Zda se pak na to ředitele zeptala nebo zda jí to ředitel řekl sám (podle mě ale ne), to už jsem nezjišťovala.

 

Ach jo. 🙂

 

Každý (byť by měl být už jen třeba jediný), kdo se to dozví, mě zamrzí.

 

 

Nemohla jsem teď pár dní vůbec psát.

Užívala jsem si prázdniny s Kačenkou, ta byla moc roztomilá, z ničeho nic mi začala dělat na hlavě culíčky a řekla, že tyhle dva mám takhle nosit, protože mi to sluší. Taky se mi to líbilo. Kladla mi na srdce, jaké gumičky mám používat (ty černé jsou nejlepší!) a dávala mi do vlasů různě sponky. Krásně mě česala a zkoušela i copánek. Bylo to moc příjemné.

Postavily jsme sněhuláka (to je Olaf). Prosím vás, jestli ho někdo na severu Čech potkáte, vraťte mu upadlý nos a vlasy po té oblevě… Kačence na tom moc záleželo.

Pak při bobování z jedné zříceniny jen tak prohlásila: „Ty vypadáš jak holka!“ 🙂

To mi udělala opravdu radost, protože jít bobovat a vypadat „jako holka“ není zrovna jednoduché. Nemůžu mít na nohách kozačky na podpatku, nemůžu mít svůj oblíbený kabátek nebo dokonce sukni a věděla jsem, že když to řekla ona, že to myslí upřímně. Vždycky mi říká, jak vypadám a kolikrát už jsem v minulosti dostala taky pěknou „facku“. Ale byla jsem za ní ráda. I za tu upřímnost.

Je zajímavé, jak chápe ten fakt, že jsem žena. Když počítala osoby na návštěvě u mé mamky, došla k závěru, že tam není žádný kluk ani muž. A vůbec se nepozastavovala nad tím, že by to mělo být jinak nebo že to kdysi bylo jinak.

 

Bavila mě, mazlila mě, dělala mi radost, ukazovala mi, jak umí číst, psát, kreslila mi, byly jsme spolu vybrat lak na nehty, hned jsem jí ho nalakovala a nesměla jsem ho v neděli zapomenout odlakovat, protože jednou jsme zapomněly a to bylo potom u nich doma průpovídek…

 

Bylo pro mě těžké jí zase po pěti dnech odvézt domů. Vždycky to v neděli večer schválně prodlužuje a zdržuje. Nesnášíme neděli obě dvě.

Chybí mi.

 

 

Jinak tyto Vánoce byly krásné. Měly díky někomu moc milému ten nejromantičtější nádech, jaký mohou mít. Byla jsem doslova v sedmém nebi.

 

To byl i důvod, proč jsem se na první (jinak samozřejmě strašný) den v práci 5.1. tak těšila, protože jsem věděla (to ani jinak nemohlo dopadnout!), že bude rande. Naplánovali jsme si procházku mezi sněhovými vločkami (ty také nakonec v to pondělí padaly a byly jako velké chomáčky vaty), ale já mezi nimi poskakovala sama v žitavských ulicích a ne radostně, ale smutná a naštvaná sama na sebe. Nebo spíš na Toma, který se vynořil jako přízrak v tu nejhorší chvíli. (Co tu ještě děláš? Já už tě úplně vymazala! Že bydlíš v tomhle blogu? Hm, tak to je pravda, ale už neexistuješ, tak mi neděs kamarády…)

 

Už jsem se z toho zmátořila a zbytek (nebo spíš předchozí děj) té romance sem nepatří. Bylo to ale něco tak krásného, že z toho mám hlavu zamotanou ještě teď a stále ještě věřím…

 

Ačkoli jsem dostala pár výčitek, že jsem z tohoto blogu neměla odstraňovat fotky, které souvisely s texty a s přeměnou, došlo mi, že jsem to udělala až příliš pozdě. Bylo to opravdu pozdě a blog, který jsem si ze začátku psala úplně nevinně jen tak, abych si měla s kým povídat a který potom přešel v něco, co vlastně ani nevím, co je, ale bavilo mě, že to spojilo tolik lidí s podobným osudem a chtěla jsem pomáhat, povzbuzovat, popostrkovat, mi najednou z ničeho nic poprvé ublížil.

 

Zlobila jsem se sama na sebe, že už nechci nikomu pomáhat. K čemu je blog, který mi ubližuje?

 

Ale uvědomila jsem si, že to nebyl blog, který mě připravil o procházku v zasněžených ulicích s někým, kdo byl stejně nadšený jako já, kdo byl na stejné vlně, kdo tak moc toužil se sejít, že by pro to udělal cokoliv. A ta síla té touhy byla tak obrovská, že jsem jí cítila každý okamžik – ve dne v noci.

 

Mohla za to moje minulost.

 

Všechny stopy po tomto blogu mohu zametat jak chci, ale vždycky přijde moment, kdy to budu muset tomu nejdůležitějšímu člověku na světě říct. Tomu jedinému a nikomu jinému.

Teď už se ale aspoň nestane, že se to dozví dřív, než mu to stačím říct já.

 

Výsledky vyhledávání v googlu, než definitivně zmizí, mi tedy ještě stihly připravit nemilé překvapení, které jsem nechtěla zažít a tak mi jednou z ničeho nic mezi těmi nejkrásnějšími smskami, o kterých jsem si mohla jen snít, ale byly skutečné, naskočila jedna, který mi vyrazila dech a vrazila kudlu do zad (ačkoli to tak nechtěl, jak psal).

 

Tohle se nemělo stát. Měla jsem vztek.

Jak se asi cítí muž, který se to dozví tímto způsobem v tomto blogu dříve, než mu to podám já svými vlastními slovy a jemněji, jinak? Co asi vytvoří jeho fantazie v jeho hlavě, která nemá dostatek informací? Tak strašně se bojíme neznámých věcí. Chtěla jsem, aby mě nejdřív poznal, abychom spolu mluvili, abychom spolu chodili (myšleno po městě), abychom se spolu smáli, abychom si zašli na horký čaj, který by nám zahřál dlaně a tam jsem mohla vidět jeho oči, cítit jeho vůni, vidět vlasy, které jsem toužila si prohrábnout. Říct mu, jak mu ten nový svetr sluší, o kterém mi tak nadšeně psal, že si koupil na horách a že se mi v něm ukáže…

 

Neukáže.

 

Je to mžik. Říkám tomu „mizení“. Jenže věřím v základní fyzikální zákon na Zemi, kterým je zákon o zachování energie. Nic nemizí jen tak. Jen se přesouvá.

 

Nemohla jsem si ani pobrečet, protože tam byla Kačenka (ještě že jsem jí tu měla), ale řekla jsem si, že se nevzdám. Že prostě zkusím bojovat a taky proto, že jsem spoléhala na jeho optimismus, pozitivní přístup k životu, inteligenci… Taky to, jak moc jsme si spolu rozuměli.

Bavilo mě to.

Věřila jsem mu od první chvíle. A věřila jsem, že to jednou zvládne. Že to spolu zvládneme. Jenže on musel být prostě zvědavý a chtěl si o mně počíst, jak na mě neustále myslel (a já na něj) a tak vložil do googlu můj e-mail, ze kterého jsem mu také psala. (To ale nebyla má chyba. Vědomě používám jen tento jeden jediný e-mail. Nebudu si kvůli někomu zakládat nový – já jsem taky jen jedna.)

S ním bych šla kamkoliv, protože jsem věděla, že přijdu domů šťastná a nadšená.

 

Ale (zase to ohrané) já jsem najednou nebyla já.

 

Nevěřím, že všechno vyprchá jako pára do ztracena… Existují silnější city, než jsou předsudky, obavy, strach z neznáma, z tlaku z okolí. Takový člověk ale musí být silný a jedinečný.

 

Já vím, že takový jsi 😉

 

A také vím, že pokud jsi jednou narazil na tenhle blog, můžeš na něj narazit znovu – proto ti to sem píšu.

 

Jak jsi mě potom utěšoval, že jsem krásná ženská… Jak to můžeš říct? Kdyby to tak bylo, tak už spolu dávno létáme venku…

 

Po mých několika smskách, kdy jsem se nechtěla a nemohla jen tak vzdát a kdy mi potvrdil, že na to nebyl připravený a má teď v hlavě výborný guláš (který jsem mu nabídla sníst společně) jsme se domluvili (to navrhl on!), že si v pondělí večer aspoň popovídáme, protože si toho máme hodně co říct.

 

Tohle řešení se mi líbilo. Procházku jsem nemohla čekat ani v nejmenším, ale neotočil se ke mně zády. Měl snahu to řešit. A pořád byl na mě milý, i když zmizelo to jiskření, i když jsem se o něj snažila (abych pak pochopila, že ještě není správný čas se o něj snažit).

 

Povídali jsme si tři hodiny a bylo mi hezky. Klidně bych kvůli němu nešla spát, ale poznala jsem, že je příliš brzo chtít nějaký závěr. Chybělo mi to předchozí věčné laškování mezi řádky, i když mě opravdu bavil a chtěla bych si s ním povídat zas. Během těch tří hodin jsme neřešili to, co viděl. Nechtěl to řešit.

 

Proč nemůžeme dělat, že to neexistuje? V mé hlavě to neexistuje. Pak je tedy možné, aby to neexistovalo ani ve tvé. Nikdo o tom neví. Jen ty a já.

 

Co teď pro tebe jsem? Říkáš „krásná ženská“. Můžu ti teď právem nevěřit…

 

Slyšela jsem tě, jak jsi řekl: Ne, to nebyl sen, Růženko Šípková. To když jsem se bála, že se mi to jenom zdá.

 

Ale teď si myslím, že to byl jen sen.

Že i tys mi to šeptal ve snu a já si ho prožila naplno tak, jak to dělám vždycky, i když si pak nabiju. Ale vždycky to za to stojí – jít do toho od začátku naplno. Vím, že nejsem opatrná. Že jsem naivní. Že jsem pubertální. Že jsem jak utržená z řetězu. Ale nic z toho není na škodu, když jsou na to dva. Ale zas tak neopatrná nejsem. Jen jsem krásně nenabažená.

 

Pořád věřím tomu, co jsme si psali mezi řádky, co jsme cítili, když jsme si posílali vzájemně myšlenky v první vteřiny tohoto nového roku a věřím tomu, že to je to, co existuje, protože to skutečně je, kdežto má minulost je něco, co už není. To bylo. Skončila. My ale jdeme dál.

 

Můžu tohle řešit ještě stokrát nebo pětsetkrát, než to vyjde.

Ale já nechci! 🙂 (No dobře, tak chci. Co mi zbývá? 🙂

No jo, umíněná holka 🙂

A co je na tom – vědět co chci? 🙂

 

Já nebyla tou, kdo to celé začal. Ale obviňovat tě nemůžu. Byl to přirozený vývoj komunikace mezi mužem a ženou. Měl přirozeně přejít v scházení se a poznávání se. A narodila-li bych se jako žena, nejspíš bych tu teď nepsala o tom, jak to přestalo jiskřit, ale už bychom spolu byli někde v kině nebo v kavárně. Ale pak by ani neexistoval tento blog, protože by být ženou bylo tak přirozené a normální, že bych s největší pravděpodobností měla manžela a dvě hezké děti a o slovu transsexualita bych znala velmi málo jen z časopisů. (Ach, to je tak krásná představa…)

Přesto věřím, že jde začít znovu, byť ne od začátku. Vím to.

 

Žádný blog rušit nebudu. Jen jsem ráda, že z něj zmizely mé fotky a teď vím, že to bylo správné rozhodnutí, pokud se chci konečně od téhle mezifáze odpoutat. Nemůžu chtít začít žít život a vracet se současně k mé minulosti, byť ta v posledních měsících byla milá a dělala mi radost. (Ale naši potenciální partneři to vidí jinak 🙂 My to vlastně děláme i pro ně 🙂 Oni chtějí ženy a my chceme být ženami. Takže co tu řeším? Nějaká přeměna je jen dočasný stav jako pobyt v nemocnici, který léčí, až vyléčí a my z té nemocnice jednou půjdeme domů zdravé…

 

Už vidím na druhý břeh naprosto zřetelně. Je to na dosah. Vše, o čem jsem si snila, se mi splnilo. A teď už mi ke štěstí chybí jen to jediné. Ty. (A bílé svatební šaty, ale to patří k mým pubertálním snům, to se nepočítá 🙂

 

Jsem moc zvědavá, co bude dál, i když cítím, že mám jen takhle malilinkatou téměř neviditelnou naději. Je na mně, abych tě přesvědčila, že já jsem pořád já. A že se to zvládnout dá. Buď to prosím ty, na koho mohu být pyšná, že to dokázal… Vyplatí se to! Jsem o tom prostě přesvědčená.

 

A když to vzdáš?

 

Co ti na to mám říct?

 

Víš sám, že mužů a žen je dostatek. Jen je těžké si z nich vybrat toho pravého. Aby ta soukolí zapadla do sebe. Jako šrouby a matice. A nebrat to, co zrovna je, jako BAGETU, jen abychom zahnali hlad.

Ne, prosím, bagety ne. Nebrat bagety ani nebýt bagetami.

 

Tohle téma (láska) už ale na blogu budu pomalu opouštět, protože jde za prvé o běh na dlouhou trať, za druhé STEJNĚ JEDNOU NĚKOHO NAJDU 🙂 a za třetí už to patří do nějakého jiného blogu… o holkách, o létě, o prázdninách, o klukách, o slunci a jahodách, o snech… ale ne o transsexualitě. (Bože kdo vymyslel to strašné slovo? Nemohlo by se to jmenovat třeba „zaměnění„? 🙂 Ty, musím ti něco říct, já trpím „zaměněním“ víš?

To je takové jemné slovo 🙂 I když je docela možné, že i tohle jinak jemné slovo by brzy získalo svůj negativní nádech. Stejně jako původně neutrální slovo „negr“ apod. To je přirozený vývoj jazyka ve společnosti.

Tomuhle „zaměnění“ dám mile ráda už brzo sbohem a je mi jedno, co říká jedna polovina o dosaženém ženství po přeměně, zda je či není dokonalé. My ženami jsme, my to o sobě víme, ale ženy z nás pro okolí dělá právě to okolí a pokud nás jako ženu vidí, jsme ženami. Je to takhle jednoduché. Nač v tom hledat vědu?

 

 

Těch pár dní jsem nemohla nikomu odepisovat, protože jsem byla nepoužitelná. Měla jsem vyloženě útlum a to opravdu jedinečný. To je tak, když ženě do hlavy vstoupí muž, pro kterého ztratí hlavu…

 

A taky jsem na to měla nárok.

 

PROTOŽE JSEM DOSTALA MĚSÍČKY!!!!!!!!!! 🙂

 

 

Děkuji Ti, Leničko a Vlasti, za tenhle úžasný dárek, který pobavil nejen mě. Dnes jsem se chlubila v práci, že mám měsíčky.

Kolega poznamenal, ať si je vezmu vždycky, když budu mít blbou náladu 🙂 To je výborný nápad!

Úplně mě dostala kamarádka (biologická žena), která když tu (neoříznutou) fotku viděla, tak byla tak zmatená, že se mě ptala, jestli tím fakt myslím ty náušnice!

 

A prosím – nechte mi tu radost z měsíčků. Vím, jak je, vy ostatní ženy, proklínáte. Jak tvrdíte, že nám to nepřejete, ale my si to nenecháváme rozmluvit a přesto po nich toužíme, protože jsou ženské a myslím, že je to celkem pochopitelné, že chceme všechno. Ne jen to dobré.

 

Já ty své tedy už mám.

I když jen dřevěné 🙂

Vůbec jsem už dnes nechtěla nic psát.

Jenže… mívám takové stavy, kdy přemýšlím a přemýšlím a najednou zjistím, že si povídám sama se sebou a to je nejlepší moment začít psát, abych se nezbláznila 🙂 Ale nepřemýšlím jen tak z ničeho nic. Dostala jsem k tomu podnět.

 

V momentě, kdy vedle mě bude stát někdo, kdo bude tou největší součástí mého života, nebudu mít pravděpodobně takový čas už přemýšlet. To on bude tím, komu budu ráda věnovat co nejvíce volných chvilek a s kým si budu povídat.

 

Někteří zajímavé lidé mi do života vyloženě nakráčeli. Nehledala jsem je, ale oni přišli.

Neobjevili se však jen tak. Ten prvotní impuls jsem mohla dát i já (např. tímto blogem). Bez něj by pro mě spousta takových zajímavých a důležitých lidí zůstala navždy utajená.

 

Musím říct, že mám štěstí.

Na lidi.

 

Jaká je pravděpodobnost, že potkám někoho, kdo jednou za rok přijede do Prahy a já na totéž místo úplně ve stejný čas jednou za půl roku a potkáme se tam? (Teď už tedy do Modřan také budu jezdit jen jednou za rok.)

No, musela bych se té nízké pravděpodobnosti smát. Přesto se to stalo, protože některá setkání se prostě dějí proto, že mají. Mohu potkat stovky lidí, se kterými se minu a už je nikdy neuvidím. A mezi nimi jednoho, který měl přijít, protože mi něco přináší. Informaci, pocit, zkušenosti, lásku, přátelství, nové obzory… cokoliv, co jsem dosud neměla.

 

Mluvím o endokrinologii v Praze v Modřanech, kde se soustřeďuje většina holek a kluků od Hanky a to i po přeměně, kdy je nutné jednou za rok dorazit pro recept a kontrolu právě na tuto endokrinologii. (Není podmínkou zrovna tato, ale většina to tak dělá, když je to jen jednou za rok.) Ještě teď si pamatuji, jak mi Dannie vyprávěla o endokrinoložce z jejího města, která měla jen jednu jedinou takovou pacientku (právě Dannie) a byla v tomto ohledu tak nezkušená, že jí Dannie sama musela vysloveně poučovat o některých věcech. No jo, jsme vzácní :). Což je nevýhoda u malých lokálních specialistů, kteří nás mohou brát buď jako jejich výtečné pokusné králíky nebo si s námi nevědí rady. (Oba přístupy jsem zažila).

 

Já věděla, už jak ses na mě na té endokrinologii podívala, slečno X, že tohle neskončí jen pohledem 🙂

 

Ano, chci mluvit o ženě. Tu nemohu pojmenovat jejím pravým jménem, protože si nesmírně chrání své soukromí a záhy jsem pochopila proč. Nebude to tedy vyprávění o žádném princi na bílém koni, kterých kolem mě teď jezdí nějak podezřele moc.

Slečna X je slečna z Čech tři roky po operaci – jedna z nejpodařenějších přeměn, jaké jsem kdy viděla (a nejsem sama, kdo si to myslí). To je také důvod, proč nemohu zveřejnit její jistě jinak motivační foto, ale slovní popis by zněl asi takto:

Krásné dlouhé hnědé vlasy, ženský pohled, úsměv, velmi ženský obličej, štíhlá ženská postava, kolem 25 let – prostě holka jako lusk 🙂

To jsem ještě neslyšela její hlas, ale měla jsem tu možnost právě dnes večer. Ač se nerada uchyluji k telefonátům, protože nejsem schopná mluvit stručně a pokud jsme takové obě dvě strany, zaručeně se na pár hodin „zaseknu“ a nic neudělám, ale tentokrát jsem byla tak zvědavá, že jsem prostě neodolala.

Nejen, že je to podařená přeměna, on je to ještě ke všemu podařený ženský hlas! Spolu s Dannie jsou nejženštější, jaké jsem u našich holek zatím měla možnost slyšet. Tak to na svém hlase musela Slečna X asi hodně pracovat, řeknete si (jako jsem si řekla já).

Nikoliv.

Slečna X nemá za sebou hlasovou terapii ani operaci hlasivek.

A tohle se mi musí stávat pořád, že potkávám tak úžasné ženy, které jsou tak spokojené!

 

Říkala jsem, že mám štěstí na lidi a nemůžu za to, že nepotkávám zoufalé zombie na ulici, které do mě vrážejí a vysávají energii.

 

Slečna X mi žádnou energii nevysála. (Ne, nezamilovala jsem se do ní, i když je krásná. O tomhle tento článek opravdu není – to uvádím pro rýpaly). Důvod tohoto článku je úplně jiný a vlastně řeší muže. 🙂

 

Líbilo se mi, že když z těch dveří vyšla, nemohl můj mozek strávit myšlenku, že by zrovna tato žena byla v podobné situaci, jako my teď. Nešlo mi to do hlavy. Věděla jsem, že takový člověk (pokud by skutečně proměnou prošel) by musel u svého okolí naprosto skvěle procházet. To mě vždycky nadchne. Kéž bych na tom jednou byla podobně… Povzdechla jsem si.

 

Slečna X mi napsala, já jí a už z toho byly hodiny mého přemýšlení.

 

Je nesmírně velký rozdíl mezi tím, když si povídám s někým, kdo je před přeměnou, s někým, u koho probíhá a s někým, kdo už je několik let po ní.

 

Pamatuji si hovor s Marcelou, která je 20 let po operaci. To byl moc milý rozhovor, při kterém jsem se dozvěděla, že dříve se netvořila neovagína, ale pouze vnější ženské genitálie, takže to sice vypadalo jako ženský genitál, ale nebyl určený pro sex. Chyběla tam totiž vagína. Čímž sice odpadá potřeba dilatace a hygieny neovagíny, ale dnes už se to takto dávno nedělá. Marcela to myslím řešila novou vaginoplastikou. Ta už ovšem nejde udělat penilní inverzí, protože chybí původní materiál.

 

Ráda napíšu o každém takovém setkání se ženou (nebo i mužem), která mě něčím zaujme. Svou odhodlaností, nadšením, pozitivním myšlením, minulostí, přítomností, vírou v lepší zítřky. Nebo klidně i jen tím, jak je krásná. Obvykle je těch důvodů více najednou.

 

Slečna X mluvila tím svým naprosto ženským hlasem naprosto otevřeně, takže mě zajímaly hlavně otázky kolem… no čeho jiného, než mužů. No dobře, tak i sexu. To se nedalo nezeptat. Protože takhle dokonale ženská žena bude mít určitě zkušenosti s muži.

Jenže jde o dost intimní věci, které tu nemůžu řešit veřejně, takže si většinu nechám jen pro sebe, ale třeba jsem se dozvěděla, že když byla v Motole, měli tam problém s jejím dilatátorem, který byl sice pokovený, ale ne celokovový, takže museli shánět ještě na rychlo nový celokovový dilatátor, který stál něco kolem 1700 Kč. Výborně! Trocha stresu navíc před operací neuškodí 🙂

 

Rozhodně doporučuji občas potkat někoho, kdo je několik let po operaci a popovídat si, jaké to je 🙂 Většina takových lidí se nechce moc vracet zpátky a mluvit o své minulosti nebo o svém životě v souvislosti s transsexualitou, ale… jednou za čas si o tom každý rád popovídá s někým, kdo mu rozumí. Protože takových lidí v běžném životě ubyde. Zmizí. A nikdo tomu nerozumí lépe, než my.

 

(Ach bože, já jsem z jejího výsledku a praktického použití nadšená!!! 🙂 Z toho, jak mluvila o mužích, kteří nic nepoznali, o elasticitě a přirozených vlastností neovagíny, které jí překvapily, o orgasmu… Tohle jsem snad teď raději ještě ani neměla slyšet. 🙂

 

Jsem si vědoma rizik, že nic nemusí dopadnout zrovna takhle. Ale věřím. Tak, jako jsem věřila dosud a vše, co jsem si vysnila se mi zatím splnilo nebo jsem se k tomu dostala nějakým způsobem sama.

Sex pro mě není hlavní motivací, ale stále je motivací. Ten moment, kdy přestanu skrývat své neženství a bude vše tak, jak má být! Kdy si můžu s klidem vzít přiléhavé spodní prádlo, kdy se nemusím bát, že až mě muž uvidí nahou, bude problém…

 

Každá jsme jiná, každá budeme mít jistě jiné prožitky, jinak snášíme bolest, bude to i jinak vypadat. Ale mluvím tu o vyprávění jedné konkrétní ženy, která si prošla vším tímhle a je zrovna taková, jaká je. Což se mi přirozeně líbí.

 

Tak hezky jsem si s ní popovídala, že jsem nevěděla, kdy přestat. Jsem fascinována povedenými přeměnami stejně, jako čímkoliv jiným povedeným. Náš mozek je přitom totiž odměněn přílivem endorfinů, které říkají: „To je krása. Tohle se tak povedlo!“

 

Dostala jsem (její vlastní) radu, jak to tomu muži říct.

 

Její rada mi přijde zatím ze všech nejlepší a nejpřijatelnější. Vezmu si z ní příklad, protože vím, že to u ní fungovalo. Musí to tedy zabrat i u mě.

 

Až dosud jsem řešila, jak říct muži, že jsem trans.

Tedy něco, co bych nikdy nejradši ani nevyslovila, protože (jak pořád říkám) nejsme trans, jsme ženy. Ale to bylo špatně.

Jenže co tedy říct?

Jakmile vyslovím slovo transsexuál, okamžitě si to většina mužů spojí se slovem transvestita. Se slovem transvestita si okamžitě spojí muže v dámském, který má penis. Muže, který má vousy. Muže, který má hluboký hlas a přitom skáče na pódiu v dlouhých šatech s dlouhými řasami.

To je pro muže něco absolutně nepřijatelné, co v reálu nemůže přijmout žádný muž. (Dobře, tak 1 % bych tam ponechala, můžou být tací a viděla jsem je u některých slečen jako doprovod. Nelze se spoléhat na tohle jedno procento, když chci mít muže, kterého opravdu chci).

Co ale může muž přijmout je fakt, že nemůže mít momentálně se mnou sex a to z důvodu, že dole není něco vpořádku. Beztak můj penis nikdy neuvidí. Neuvidí ho nikdo, kromě MUDr. Jarolíma a pak už doufám zmizí jeho větší část z tohoto světa. Na co vytahovat hned termín transsexualita nebo penis? Na co řešit svoji minulost do detailů? Děláme to pro naši budoucnost, díváme se dopředu. Pokud se chceme svěřovat úplně se vším, tak můžeme, ale nemůžeme počítat s tím, že to projde. Chceme, aby se ulevilo nám a o toho muže přišly nebo abychom toho muže získaly a přitom mu nemusely lhát?

 

Je třeba to celé zabalit do méně drastické formy. Zbytečně to nerozvádět. Muž nepřijme, že jsem žena s penisem, ale přijme fakt, že po operaci spodku budu mít svůj ženský genitál, který bude vybudován.

 

Slečna X mi vyprávěla o svém bývalém příteli, se kterým byla roky a který jí v přeměně podporoval. To se mi moc líbilo. Viděla jsem i fotku a moc jim to slušelo. Jak to, že to fungovalo tak dlouho i v době, kdy byla ještě před operací?

 

Jednoduše. 🙂 Hranice tady určovala ona. (Stejně jako Dannie, když mi vyprávěla o svém klukovi před operací, který to ale nevěděl). Jejich tajemství se jim oběma po celou dobu dařilo před svým přítelem skrývat.

Ono totiž opravdu platí, že co oči nevidí, to srdce nebolí. To je jednoduchá „matematika“.

Přítel slečny X to tedy věděl, jenže mu to nebylo podáno jako „já jsem hnusná transka s penisem“ nebo „hele, já mám penis. Budeš mě milovat?“ (jo, teď to vyvolává úsměv na tváři, ale takovou realitu bych vážně zažít nechtěla).

Jde to i jemněji: „čeká mě teď operace spodku, pak to tam bude všechno jak má být“. Je to v podstatě totéž, ale výsledek je jiný.

 

Nevím, proč jsem na to nepřišla dřív a sama? 🙂

 

Je mi jasné, že se mnou nebudou všichni souhlasit. S tím počítám. Neohlížím se na to, jestli se mnou někdo bude nebo nebude souhlasit. Vyjadřuji svůj (a Slečny X) názor. Však si můžete vymyslet svůj vlastní postup a řešení. Já na jiné nepřišla.

 

Na způsobu našeho podání ale závisí velká spousta věcí během přeměny. Má to zásadní vliv na výsledek.

Např. coming out můžeme sdělovat sklesle nebo nadšeně. Lidé vnímají, jak se u toho tváříme, jak se u toho cítíme, co jim tím sdělujeme a jsme to my, kdo je přesvědčuje o tom: „Já nejsem zrůda. Jsem člověk.“ Nakažujeme je svým nadšením. A mnohdy úspěšně! Celou tou naší motivací.

 

Byť je naše přeměna sebefantastičtější, naši potencionální partneři muži si to nemyslí. Pokud to nějakým způsobem skousnou, jde vždy o projev jejich velké tolerance. Nač jim to tedy ještě přitěžovat?

 

Záviděla jsem slečně X, že měla přítele, který s ní prošel přeměnou. Byl jí obrovskou podporou. Ale ve výsledku skončila stejně sama z úplně prozaického důvodu, ze kterého končí i jiné vztahy žen s muži.

 

O ní však nemám strach.

 

Rozšířila mé obzory a nechala nahlédnout za horizont, který jsem ještě před nedávnem ani neviděla. Byla jsem najednou v myšlenkách tam, kde je ona.

 

Všechny ty pocity před a po, které měla, všechny ty zkušenosti, které si za ty tři roky nese, to mi teď probíhá hlavou a přivádí k myšlenkám, které pro mě ještě před chvílí neexistovaly.

 

Ale jednou bych na ně stejně narazila a musela je řešit.

 

Často teď vzhlížím ke své budoucnosti.

 

Po Motole to nebude jiné. Já budu pořád já, ale ta jedna poslední fyzická změna způsobí, že zmizí můj strach a písmenko M v dokladech. A s ním zmizí i moment, kdy jsem byla označována bohužel tak nelichotivě jako trans.

 

Slečna X kdysi dostala nabídku z České televize natočit o ní dokument.

Nedivila jsem se, to by opravdu stálo zato!

Ale (jak už jsme si mohli mnohokrát všimnout) tyhle dokonalé slečny nikdy v médiích nenajdeme.

Společnost tak bude mít navždy pocit, že neexistují, protože o nich nikdo neví.

 

Ale není to tak správné?

 

Vždyť ony jsou ženy. Stojí tiše v ústranní a dívají se na dokument o transsexuálech 🙂

 

Jednou bych tam v tom ústranní chtěla stát taky.

A věřím tomu, že budu.

 

 

Konec roku je příhodný moment (i vzhledem k mé blížící se komisi) udělat jednu tlustou čáru (z mnoha, které mohu udělat) a která je součástí odpoutávání se od téhle mezifáze, ze které chci utéct co nejrychleji.

 

Opravdu opravdu opravdu nechci, aby si můj budoucí partner jednou našel tenhle blog a dříve, než mu cokoliv řeknu, narazil na mé fotky nebo videa, se kterými by mě identifikoval. Čím blíže jsem ke splnění mého snu, tím reálnější je tato hrozba a už to nemůžu dále odkládat.

 

Rozumím všem ukončeným blogům slečen, že z nich zmizely všechny fotky.

 

Soukromí je příliš drahocenné na to, abychom jím takhle mrhali. A pořád stojí výše nad skutečností, že takové fotky mohou být motivační pro ostatní.

 

Je na čase se začít chránit.

 

A ty, můj princi, můžeš už klidně přijít 🙂

Myslím, že jsem připravená.

 

Přeměna Emmy patří mezi mé oblíbené už dlouho.

 

Kdo ví proč?

 

Přemýšlela jsem jen chvilku, protože mi odpověď dala hned ona sama:

 

 

23.12. zveřejnila své video s přáním šťastného nového roku všem lidem.

Vůbec nevadí, že mluví v angličtině. Zatímco jsem se totiž vyloženě kochala jejím krásným ženským hlasem, intonací, ženskými sykavkami (ano, tak je vnímám) a celkově půvabným ženským projevem i vystupováním (a taky culíčkem, na který stále ještě nemám), ve 2:05 to řekla:

 

 

Jsem z ní nadšená. Tím vším, co dokázala.

 

A taky jsem ráda, že už nás – šťastných – je víc!

Žádné „ale“ neberu. A řekla bych, že Emma také ne 🙂

 

(Video se otevře automaticky na youtube na pozici 2:05 po kliknutí na obrázek.)

 

O Emmě jsem psala v říjnu tady a do článku jsem vložila i její timeline fotokoláž, jak šel čas.

 

 

 

Přemýšlela jsem, že pokud do mého života vejde jednou muž, který bude stát po mém boku, jaký bude asi jeho vztah k tomuto blogu? Nemohu ho zatajit.

 

Pokud mě přijme celou takovou, jaká jsem, přijme i tenhle blog. Pravděpodobně se na něj minimálně jednou podívá, protože se mi nepodaří (a ani to chtít nebudu) ho utajit. Nechci už nic tajit.

 

Co na tom blogu najde? Mé pokusy o tom, jak získat muže! Vyprávění o mých schůzkách s nimi, jak byly úspěšné, neúspěšné a pravděpodobně i vyprávění o něm samotném…

 

Teď přemýšlím, zda je to dobré nebo ne, aby to věděl.

 

Myslím, že není třeba něco tajit. Beztak bude vědět už předem z mých slov úplně vše o tom, jak jsem se dostala až k němu, co jsem u toho cítila a jak moc jsem se bála, že o něj přijdu.

 

Nikdy jeho identitu neodkryju.

 

Pokud tedy svým pubertálním přístupem nebudu psát každý týden o jiném a nebudu se chovat jako utržená ze řetězu 🙂

 

To bych byla sama proti sobě. Taková ani být nechci. Jsou to moje křehké začátky, ve kterých se hledám (a nacházím) i já sama. Je tedy pochopitelné (to píšu, abych omluvila samu sebe :), že jsem z toho všeho tak trochu rozpačitá, než se rozkoukám. A pokud píšu, že mě nějaký muž přitahuje, pak to tak je, ale neznamená to, že jsem se s ním vyspala.

 

 

 

Ještě bych ráda řekla něco, co už jsem tu řešila kdysi hodně dávno (už ani nevím kdy).

 

Teď už se to netýká přímo mě, ale některých z nás ano.

Pokud půjdu mezi lidi oblečená unisex, nemohu očekávat, že mě okolí samo zařadí správně. Nedávám mu jasnou informaci, kam mě má zařadit a je pak zmateno. Samozřejmě očekávám, přeji si a moc chci, abych pro to okolí byla (i v unisex) ženou, ale takhle to nefunguje. Dokud nedáme okolí jasně najevo, kým jsme, nikdy nás správně nazařadí.

 

Nemám ráda unisex oblečení. Beru (a vždycky jsem ho brala) jen jako nutnou „berličku“, kterou jsem použila, když jsem cítila, že nedokážu už na sebe vzít nic pánského, ale současně jsem neměla dostatek odvahy na to, abych si vyšla už vyloženě v dámském.

 

V tom mi nesmírně pomohla jedna má kolegyně, která týden po mém vyhlášení full-time (kdy jsem ale chodila unisex v domnění, že mě budou indentifikovat správně) prohlásila: „Terezo, jestli chcete, abych vám říkala Terezo a používala ženský rod, musíte jako Tereza vypadat a obléknout se tak.“

 

Ostatní neměli problém, přehodili si to i tak, protože jsem je o to požádala, ale tohle mě vyloženě „nakoplo“.

Po neděli jsem přitvrdila a už to šlo samo. OČEKÁVALO SE TO ODE MĚ! Nebyl důvod nosit unisex.

 

Všechny ty věci z období „mezi“ už jsem prodala. Nemohla jsem se na ně ani podívat (ačkoli nebyly vysloveně pánské, byly prostě uni 🙂 Mimochodem – ty věci koupily na votocvohoz.cz ženy. 🙂 Je to důkaz toho, že unisex je vlastně ženská záležitost. Většinu unisex oblečení koupíte zase jen v dámském oddělení. Chlapi unisex nenosí. Myslím praví chlapi – samci. 🙂 Hrozí totiž, že by v nich mohli vypadat tak nějak žensky. 🙂 A to je pro muže nepřijatelné, neskousnutelné a bojí se toho, protože by je nedej bože mohl někdo spojovat s homosexualitou! (Muži jsou zvláštní. Ale to je činí zajímavými. Ta ochrana sama sebe před čímkoliv nemužským. Čímž dávají jiným ženám najevo, že jsou tu pro ně. Protože většina žen, které chtějí muže, chtějí mužné muže. 🙂 Jestli jsem to řekla srozumitelně… Ač jsem přesvědčená o tom, že nejsem homofob, rasista ani netolerantní osoba, že ráda podporuji menšiny a snažím se pochopit každého, nesnesla bych vedle sebe zženštělého muže. Tím nepopírám samu sebe, protože já nikdy zženštilý muž nebyla. Já jsem byla (a jsem) žena. To je rozdíl.

 

Dejme tedy okolí jasně najevo, kdo jsme. Jinak jim způsobíme v hlavě zmatek a zbytečně na sebe poutáme pozornost. Přijatelnější je vidět ženu s mužnými rysy (kterých je i biologických spousta), než někoho „mezi“. To „mezi“ je pro lidský mozek tak nepřijatelné, že působí rozpaky téměř u všech. Žádná z nás nechce ustrnout v téhle mezifázi. Je potřeba se od ní včas odpoutat. Uni ano, ale na co nejkratší dobu. Uni není řešení.

 

Proto se vždycky těším z pohledu na některou z nás (např. na skupince), která už nechala své unisex věci ve skříni a přišla vyloženě žensky oblečená!

 

Pokud máme rodinu, jejíž vzdálenější část to o nás ještě neví a přijde na návštěvu, pak je samozřejmě příhodný moment unisex oblečení použít. Od nich totiž nikdo nečeká, že nás bude identifikovat špatně. Od nich se to přímo předpokládá.

 

Nejhezčí jsou ale vždycky reakce cizích lidí.

Těch si pořád opravdu užívám.

Stačí jít třeba jen pro chleba 🙂

 

 

Dívám se na český film z r. 1952.

Mladí lidé jdou na výlet na zříceninu. Slečny v dlouhých šatech a sukních 🙂

Hmm.

A říkám si – ty bílé sandálky s modrýma pruhovanýma ponožkama – to je fakt krása! 🙂 Naštěstí jen u paní učitelky 🙂

Ty ponožky přežily dodnes! 🙂 Ale už jen u mužů.

Můj názor na ně?

Ať si každý nosí, co chce! 🙂

 

A kupodivu tato myšlenka začíná být běžná i ve společnosti.

 

Americká televize ABS má pořad s názvem „Co byste udělali?“.

Naaranžuje herce do různých situací a nenápadně umístěnou kamerou sleduje reakce lidí.

 

Tentokrát se vydali s mladým hercem, který jako reprezentuje transgender dívku Lisu, vybrat šaty na maturitní ples.

Jeho herecká matka měla Lisu podporovat, zatímco do děje měl vstoupit rozčilený herecký otec, který Lisu přede všemi konfrontuje.

 

 

Jak se zachovalo okolí?

 

🙂

 

Byla jsem překvapená. Ne, tím, že se tam objevili lidé, kteří vyjádřili Lise podporu, ale tím, že se neobjevil nikdo, kdo by s ní měl problém.

 

Ta situace, kdy se přiřítí naštvaný otec k Lise je opravdu nepříjemná. Určitě bych nevydržela a Lisu bych podpořila. Tohle nepochopení přímo nesnáším.

 

První scéna je s černošskou matkou své dcery, která si přišla vybrat šaty. Řekne otci, zda si s Lisou zkoušel už v klidu popovídat, že by to měl udělat.

 

Druhá scéna je s babičkou, která doprovází vnučku. Řekne otci, že má v rodině také někoho, jako je Lisa. Že proti tomu neudělá nic a musí se s tím vypořádat.

 

Třetí scéna je s mladým partnerem slečny, kterou doprovází. Člen fotbalového týmu nedaleké školy. Nejprve se pokouší mluvit s otcem, poté podpoří Lisu.

 

Komentátor ke konci pořadu uvedl, že stejně, jako tyto tři se zachovali i všichni ostatní lidé.

Čekala jsem negativní reakci. Čekala jsem i neutrální, protože kdo by se do takového sporu angažoval? Ale jak je vidět, takhle to vypadá, že se blýská na lepší časy!

 

A ještě zajímavost uvedená v pořadu: americká rodina utratí pro svého syna nebo dceru na maturitní večer průměrně 1.078 dolarů (tj. přes 22.000 Kč). Holky, umíte si představit ty šaty?!!! 🙂

Už mě zase chytá ta moje posedlost po plese a nemůžu se dočkat.

Milá Juliet,

mám pocit, že Vás znám. Že jste to všechno říkala jen mně, já Vás poslouchala na louce nedaleko Sentivánské doliny a teď jste moje přítelkyně. Nemohu se zbavit dojmu, že některá Vaše tajemství znám jen já a přitom jsou tak jasně popsána v knize, která teď leží vedle mě na pohovce. Držela jsem jí několik krátkých hodin v rukách, nemohla vnímat svět okolo a samotný fakt, že jste jí držela v ruce i Vy a ještě člověk, který mi Vaši knihu daroval, z ní činí poklad. I díky Vašim věnováním. To nejsou jen slova. Jsou to Vaše doteky na stránce, na kterou bylo přiloženo Vaše pero Vaší myslí, silou a ženskou energií. Pro mě. Tu energii z těch stránek i celé knihy cítím. A slova, která na následujících stránkách následovala si vztahuji také k sobě, ač jsou určena všem, kdo touží poznat kouzlo ženskosti, něžné ženské duše a něčemu, co bych si troufala říci, že mezi muži neexistuje. Co dokáže napsat jen žena.

A já to všechno směla poznat!

 

Jsou situace, které prožíváme se zatajeným dechem. Zatajený dech je něco, co nelze vyvolat uměle. Musí přijít sám a zpravidla vychází spontánně od srdce, odkud se velmi rychle rozšíří po celém těle. Jeho kouzlo je v tom, že nikdy nevíme, kdy přijde.

 

V posledních měsících svého života prožívám některé situace tímto způsobem, ale tahle byla jiná. Když jsem Vaši knihu rozbalila pod stromečkem, nevěděla jsem, co se mnou udělá, až ji dočtu.

 

Cítím se, jako když skončí film, na který jsem se moc těšila. Néé, ještě nekonči. Nechci titulky! Sedím a koukám do černého plátna – sama uprostřed kinosálu.

O tomhle „filmu“ jsem ještě před pár dny ani nevěděla. Ale je to tak, jak píšete: že pokud někoho hledáme, není třeba ho hledat, neboť stačí počkat na setkání s ním, protože máme-li se s někým setkat, ten okamžik jednou přijde. Stejně tak přišla i tahle kniha v tu pravou chvíli a s ní i Vy. Aniž byste to možná plánovala, dala jste mi odpověď na několik mých současných otázek a pochopila jsem, že někteří lidé (ať už muži nebo ženy) vstupují do našich životů s určitým cílem, ale že je na nás, abychom tyto cíle rozeznali.

 

Měla jsem při čtení tolikrát chuť, aby se to stalo. To, na co myslíte, co si představujete, ale nemůžete to udělat…

 

Moc se mi líbil třeba Váš rozhovor se Sárou o lahvi plné vína.

Pokud si vytyčíme cíl, že vypijeme celou lahev, určitě se stane to, že vypijeme alespoň dva tři pohárky. Nemusíme jí vypít celou. Ale je důležité chtít. Mít cíl. Věřit, že se náš cíl splní. I kdyby jen z části. Nemůžeme živit myšlenku toho, že to nevyjde jen proto, že se v minulosti několikrát stalo, že náš záměr nevyšel. Podvolit se strachu.

Opravdu nerada se vzdávám svých cílů předem. Mnozí kolem mě říkají: „Já už si raději nic nepřeji, protože se mi to stejně nesplní.“ A tak si sami v sobě krásně podporují myšlenku, že se jejich přání nesplní, místo toho, aby věřili, že ano. Svou energii vkládají do nesplnění, místo do splnění.

Přicházejí o radost z toho, že to vyjít může. Ono to opravdu vyjít může! Jde o to, jak se na to umíme dívat. Nejde o zkušenosti z dřívějška, které nám říkají, že to vyjít nemusí.

 

A jak jste si potom povídala sama sebou v zrcadle. Jak jste objevila samu sebe, Vaši ženskost, Vaši ženskou energii.

 

Jsem plná myšlenek z Vaší knihy. Některé jsou tak univerzální, že bych je mohla (a chtěla) vložit i sem a podpořit tak ostatní slečny a ženy, které prochází něčím podobným, jako já. Hlavně ty o lásce k sobě, o bohyních v každé ženě (i těch neobjevených), o cestách, na které se vydáváme a na kterých k nám přichází lidé, na které jsme čekali, aniž bychom o nich věděli předem.

 

Teď víc, než kdy předtím vím, že mezi pojmy erotický a sexuální je velký rozdíl. Že ženskost je absolutně odlišná od mužnosti, že má svá tajemství, nepoznaná zákoutí, o kterých ani spousta žen neví.

Dojímaly mě Vaše vsuvky o myšlenkách na Vašeho manžela Toma, které vždycky přišly z ničeho nic a já chtěla v tu chvíli mít vedle sebe také takového Toma. I s těmi všemi Vašimi otevřenými pocity, které nesmírně lahodily mému srdci, když jste popisovala Vaše milování právě v Sentivánské dolině, v nové chaloupce nebo jak jste šli s Tomem nakupovat dárek pro Vaši starší dceru. Ta touha „chtít být nablízku“ a současně „být nablízku“ svému muži je krásná a způsob, jakým ten den skočil ještě krásnější.

 

 

Už od malička mě Slovensko přitahovalo. Když mi totiž bylo šest let, odjeli jsme s rodiči do zapadlé chaloupky na úpatí nějakého příkrého kopce Nízkých Tater, kde nás každé ráno budilo cinkání zvonů oveček a jejich bééé bééé, které bylo pro nás, děti ze severních Čech, velmi legrační, nepoznané a to obrovské stádo s pobíhajícím psíkem a pasáčkem v typickém klobouku a holí působilo na nás přímo pohádkově. I čištění zubů v nedalekém ledovém potůčku a krajina, kterou jsem už tehdy vnímala jako neskutečnou.

Nezapomněla jsem na ty obrázky nikdy. A vy do svým srdcem psaného příběhu ještě vložíte obrázky z Vašeho slovenského prostředí, vašich nekonečných zelených luk, dřevěných chaloupek a zapomenutých míst, kde se člověk musí zastavit nad tou krásou, co stvořila příroda. Nejradši bych se teď hned sebrala a rozjela se po stopách Vás i Sáry a viděla aspoň kousek z toho, co nadchlo i Sáru a po čem mé oči i srdce už hezkých pár let touží.

 

Teď to nejsou jen zelené louky plné čarovných bylin. Teď už mají navždy svůj příběh. Díky Vám.

 

Zbývalo mi ještě pár stránek, než jsem Vaši knihu celou dočetla, ale už jsem nevydržela a musela si začít psát, protože jsem toho plná. Protože tohle sem patří, neboť je to o něčem, co je pro mne stále ještě posvátné (a dlouho zůstane) – o ženskosti.

Jsem z ní (z knihy i z ženskosti) zase plná obrovské euforie, z radosti nad životem, nad krásami přírody, lidí a životní energie lidí, kteří dokáží sednout v obýváku na svou oblíbenou pohovku a napsat tuto knihu.

 

Věděla (nebo spíš tušila) jsem, že být ženou je výjimečné. Ale nevěděla jsem, že mi to právě dnes, na 2. svátek vánoční, potvrdíte zrovna Vy 🙂

 

Prozatím Vaši přečtenou knihu odkládám na čestné místo se záložkou s dětským nápisem mé dcery „pro tatínka“ a vstřebávám vše, co jste mi dnes řekla.

 

 

Ještě donedávna (zhruba dva roky zpátky) chyběl mému životu tento ženský rozměr. Moc mi chyběl. Tak, že už se nedalo dál žít!

O to víc mě těší, že „je krásné být ženou“ jste řekla i Vy. Tedy žena, která měla to štěstí, že se ženou narodila.

 

Tahle cesta je ta nejhezčí, po které jsem se zatím kdy vydala.

Není to jen díky pozoruhodným zázrakům, které na ní zažívám nebo kvůli krásám, které kolem sebe vidím, ale také kvůli lidem, které jsem na téhle cestě potkala a které ještě potkám.

 

 

Venku dnes napadl sníh. Jsem hned jako v jiném světě. Ale to už jsem od rána…

Ve skutečnosti to není jiný svět. Je to ten, ve kterém žijeme. Jen jsem se na něj podívala jinýma očima a na chvíli zpomalila.

 

 

 

Drahá Dájuško, děkuji za hezký dárek, který se mi ani nemohl nelíbit – kousek ženskosti od někoho, kdo jí má na rozdávání a děkuji i Vám, Gábinko, za hezký zážitek, který bych si přála prožít ještě jednou i za věnování. To sluníčko jste Vy. Přeji Vám, aby Vás nikdy neopustila ta radost ze života, z vlastních pocitů a snů o létání, do kterých jste mi dala možnost nahlédnout.

 

Tohle je svět, ve kterém chci už navěky zůstat.

 

Cítím se pohlazená, rozmazlovaná, je mi hezky. A může za to žena.

Mám z toho chuť někoho obejmout.