Antieuforetika / Antieuphoretics – 0 výskytů (google).

Tohle slovo bude teď na téhle planetě na internetu zaznamenáno poprvé. A zrovna na tomhle blogu.

 

Ale je přeci jasné proč. Antieuforetika prostě neexistují. Nejsou potřeba. Antidepresiva známe všichni, ale léky proti euforii? Na co?

Tak nevím, co má kdo proti mým euforiím. Co ode mě chcete? Abych byla na prášky? Abych byla na antidepresivech? Můžu snad za to, že se cítím takhle? (Svým způsobem můžu. Dostala jsem se do téhle „situace“ svým rozhodnutím).

 

Léky proti euforii nikdy nebudeme potřebovat. Je to totiž povzbuzující a žádoucí stav. Opak deprese.

 

Já si samozřejmě svojí euforii musím uvědomovat, protože ona je součástí mě. Vzniká z určitých důvodů.

 

Impuls k euforii může být i maličkost, jako je čokoláda Milka, podržené dveře, úsměv od řidiče autobusu nebo když mi dodavatel při osobní návštěvě řekne: „Já vám budu muset zavolat, protože slyšet váš hlas, to musí mít člověk hned lepší den.“ (Každý den mě někdo překvapuje.)

 

Dnes mi kolegyňka u oběda říká: „Tuhle jsem šla venku kolem budovy a jak tam ti dělníci dělají střechu, tak se najednou všichni zastavili a civí na mě. Šel se mnou kolega a říká mi: Jaké to je, když na tebe pořád chlapi tahle civí? A já mu odpověděla: Nesnáším to. Je mi to fakt nepříjemné, ale vím o někom, kdo by z toho byl v sedmém nebi! Tereza!!!“ :)))

 

Já vím. Uvědomuji si tu nenabaženost a dychtivost a radost z každého náznaku, že jsem žena. Je to úplně jiný svět. Jsem tu doslova vykulená! A jak také správně kolegyňka poznamenala: „Ty se chováš jako když mi bylo 17. Všechno jsem měla poprvé, ze všeho jsem byla překvapená, nadšená a nemohla jsem přestat.“ 🙂

 

Bože, kdy už mě pustí ta holčičí puberta??? Mám se chovat jako dáma a přitom…

 

To proto byla většina holek a kluků na včerejší vánoční besídce u Hanky tak vysmátá 🙂 Všichni jsou „pod vlivem“ 🙂 (Odhadem všech 40-50, co tam zrovna bylo 🙂

Ale ne. Tak nálada byla výborná, přestože někdo mohl být klidně na antidepresivech. Snažila jsem se vařit všem kávu a čaj, abych Hance trochu pomohla a tak jsem měla možnost poznat úplně všechny přítomné. To se mi moc líbilo.

Jak jsem tam tak stála, kochala se některými muži roky po přeměně (pár mi jich vážně vyrazilo dech, prostě paráda, ty vaše vousy, mužské rysy ve tváři, hluboké hlasy…), najednou jsem si uvědomila, že vlastně všichni ti lidé, kteří jsou tady, jsou krásní. Nebyla tam mezi námi žádná zrůda, žádné monstrum nebo jak jsme ještě nazýváni. Všichni se bavili naprosto normálně, otevřeně, jako kdyby žádná porucha identity neexistovala, jakobychom byli odjakživa zdraví a veselí lidé.

 

Také nesouhlasím s názorem, že jsou nepovedené přeměny. Jak to psala i v jednom z komentářů bluemoon – kterou tímto zdravím a jsem moc ráda, že jsem tě konečně viděla, Dominiko! 🙂

 

Jak se tam tak všichni spolu bavili a všechno bylo bezstarostné, normální, obyčejné a přitom pro některé z návštěvníků tak vzácné, protože teprve (a jedině) na téhle půdě jsou identifikováni, oslovováni a respektováni jako ti lidé, kterými doopravdy jsou, napadlo mě tohle:

 

 

Proč se zkrátka všichni lidé – jako my teď tady – nemohou s námi bavit také tak, jako my mezi sebou? Bez předsudků, bez pseudopředstav o zrůdnosti naší… duše? Těla? Čeho vlastně? To je právě ono. Oni sami nevědí.

 

Ta neznalost a strach z neznáma je pro některé jedince nepřekonatelný. A tak stále budeme narážet na nepochopení, diskriminaci a nenávist pramenící nevím odkud. 🙁

 

Neříkám, že situace je tak špatná. Jen říkám, že nerozumím tomu, proč ten svět musí být vpořádku jen za dveřmi Hanky ordinace nebo po kompletní přeměně.

 

Viděla jsem, jak jsou někteří „nováčci“ šťastní. A pamatuji si sebe, když jsem poprvé vešla na tohle „bezpečné území“, kde mi nikdy nehrozilo nic zlého. Ta úleva, štěstí, euforie… Už zase ta euforie.

 

Dnes se stačilo rozhlédnout a nadšení jsem viděla na všech.

 

Ohromně fandím vám všem, kteří se rozhodujete pro tenhle krok a nebo zrovna začínáte. Klukům i holkám. A obdivuji vás, kteří jste roky po přeměně a stejně jdete na vánoční besídku setkat se s námi, kteří jsme teprve na té cestě.

 

Všichni jste byli impozantní.

 

 

K euforii ze včerejšího dne mám více důvodů. Byl to i milý zážitek z vánoční besídky a následného přesunu do nedaleké restaurace (na které bylo ošklivé jen to, že – tak jako v běžné populaci – i mezi námi jsou kuřáci a kuřačky a já svůj svetr v koši na prádlo cítím tím odporným štiplavým zápachem ještě teď. Z kabátku to naštěstí dnes vyprchalo a vlasy jsem si umyla, ale nechápu, jak v tomhle „kouřovém světě“ můžete žít? Kdyby to aspoň vonělo!? 🙂 Je to stejné, jako kdybych chodila mezi vás a v restauraci vytáhla třeba psí exkrement jen proto, že ho potřebuji ke svému životu. Ten zápach je pro mě úplně stejně nesnesitelný.)

 

Popovídání s Danym je vždycky zajímavé (konečně jsem se dozvěděla, jak to udělat, aby byl mužský neopenis funkční pro pohlavní styk se ženou! „Funkční“ myšleno schopný erekce. O ejakulaci tu nikdo nemůže mluvit, takže jde spíš prožitek pro dámu, než pro pána, ale i tak mi to přišlo zajímavé. Bylo mi to vysvětleno tak, že (je to jedna z možností) se vezme kousek kůže ze zad spolu se svalem (ten sval je tam důležitý), ze kterého se vytvoří neopenis a k erekci dojde při určitém sevření svalů na noze. Čili vlastně takový milovník nemusí potom řešit dilema některých biologických mužů: „Postaví se nebo ne?“

 

Na Danym byla vidět také počáteční euforie, protože nejspíš v pondělí dostane ten svůj testosteron 🙂

To jsou okamžiky, na které se nezapomíná!

 

Další důvod je tajný a nemohu ho zveřejnit.

A ještě jeden důvod je tajný a taky ho nemohu zveřejnit, ačkoli bych ho tu nejradši zakřičela tučným písmem o velikosti přes celou obrazovku! 🙂

 

A k euforii mám (fakt za to nemůžu!!!) ještě jeden důvod, který decentně zmínit mohu…

 

Když jsem včera večer jela autem domů, celá šťastná, neohrozitelná, sebevědomá a v rozverné náladě, zastavila jsem kousek od domova v jednom městečku pod okny někoho, koho jsem chtěla moc vidět a kdo chtěl už měsíc vidět mě, ale já stále odolávala a v hlavě jsem měla varování z posledního (a současně prvního) nepovedeného rande s mužem (popsala jsem ho 29.11. v článku „Zase jedno poprvé„), kterému jsem o své minulosti nic neřekla, protože jsem prostě nechtěla, jelikož předchozí pokusy zkusit to s někým, kdo o tom ví, byly zoufalé a tak jsem si to chtěla vyzkoušet i jinak. Tak, jak po tom toužím – prostě přirozeně jako muž a žena.

Jak jsem řekla, ten první pokus mě tak odradil od jakéhokoliv dalšího setkání, že jsem pevně odolávala a vždycky jsem si vybavila ten hrozný zážitek z prozrazení, když jdu vedle někoho, o koho bych i stála, líbí se mi jako muž a kdo mi týdny psal tak hezké zprávy, o které jsem v tu ránu přišla.

 

To mě brzdilo. Jenže jak jsem stále odmítala živé setkání (ze strachu před prozrazením) a nechtěla jsem přijít o to naše hezké šimravé dopisování, tím víc v něm i ve mě hlodalo to pokušení. Když se s pokušením smíchá ještě holčičí puberta a hezký sympatický muž, ke katastrofě není příliš daleko.

 

 

———————————————————————————-

 

 

Pršelo a byla mi zima. Psali jsme si už od rána, oba jsme ten den byli zrovna v Praze a jako náhodou on přijel domů o chvilku dřív, než já jsem projížděla kolem.

 

Napsala jsem mu, ať vykoukne z okna, že mu zamávám. A hlavně ať nechodí dolů!

 

Ve skutečnosti jsem si moc přála, aby dolů přišel, ale ten strach byl větší, takže jsem byla připravená utéct rychle do auta a odjet, jakmile ho uvidím. Protože přeci nesmím dopustit, aby mě viděl a všechno bylo zase pryč…

 

Jenže pak se to ve mě zlomilo. Řekla jsem si: „Když mě uvidí, tak aspoň budu mít klid, že kvůli mě neztrácí čas. Odmítne mě jako ten před ním a oba půjdeme dál svou cestou.“

 

Byla jsem přesvědčená, že takový scénář musí nastat. Jiný ani nemohl, i když bych si to tak přála, protože jsem byla ponaučená z chyb v předchozím případě. Moc jsem stála o to, aby to byl normální vztah muže a ženy, který by třeba zrovna dnes (když jsem byla v té euforii z Prahy) mohl začít. Ale jak by mohl proboha začít? Vždyť mi to nemůže nikdy projít!

 

Nikdo z okna nevykoukl. Sedla jsem do auta. Na okna padaly kapky deště a já ve zpětném zrcátku najednou viděla postavu. Byla jsem si jistá, že je to on.

Rychle jsem nastartovala a vyjela. Ujela jsem asi 200 metrů a zastavila ve druhé ulici před večerkou, abych mu napsala, protože mi ho bylo tak líto 🙁

 

Viděla jsem, jak moc touží mě vidět. Znal mě jen z fotek a z našeho psaní. A každý den zmínil, jak rád by byl, kdybych na ně aspoň zamávala.

Teď tam stál v tom dešti jen v mikině (ohromně mu to slušelo!!!) a já se z toho místa nedokázala pohnout.

 

Úplně celou mě pohltila romantika toho místa ve starobylých uličkách, rozsvíceném vánočním stromečku na náměstí, liduprázdných ulicích, deště, zimy a mého prince kráčejícího v mikině za někým, na koho si chtěl počkat jak dlouho to bude potřeba, protože mě chce (jak mi psával).

 

Myslela jsem si, že mě nepůjde hledat, ale on šel!

A já už nemohla couvnout ani utéct a vlastně jsem to ani nechtěla, když jsem ho viděla, jak stojí najednou pět metrů od mého auta.

 

Položila jsem hlavu do volantu a bylo mi strašně. Dala bych cokoliv za to, aby po vystoupení z auta viděl ženu. Tu ženu, o které si sní. Protože on byl přesně takový, jakého jsem si ho představovala. Měl úžasné strniště, černé husté rovné vlasy střižené asi na 8 cm, občas sem tam šedivý vlas, což vypadalo hezky. Oči, kterýma mě uhranul hned první den a úsměv, kterým mě prostě odzbrojil na místě… Protože se na mě culil od ucha k uchu 🙂

 

No pustily byste takového muže v dešti zase zpátky domů, aniž byste vystoupily z auta?

 

Otevřela jsem okénko a říkám: „Ahoj. Já jsem ti ale psala, abys dolů nechodil!“ 🙂

„Ahooooj. Klidně zůstaň v autě. Mně to nevadí. Jen jsem tě chtěl vidět. Musel jsem tě vidět.“

„Né. Já nezůstanu v autě. Teď už ne.“

 

Nechala jsem v autě svítit navigaci, otevřenou kabelku a mobil na sedadle, zamkla auto a očekávala první nejisté pohledy, zklamání, smutek…

„Ty tak krásně voníš!“, dostala jsem první lichotku.

„No, spíš smrdím. Byla jsem v Praze s kamarádkama v restauraci a kouřily tam, víš?“

„Ne, voníš.“

 

Dívali jsme se na sebe, čekala jsem pořád … něco … nevím co. Asi ty pohledy. To člověk pozná. A já už je znala z předchozí situace před měsícem. Ti lidé to neřeknou, ale jde to cítit. Člověk nemá opravdu jen pět smyslů, ale má jich mnohem víc. Vnímat druhého, jeho náladu, pocity a myšlenky – i to někdy jde.

 

„Proč jsi tak nervózní?“, všiml si mé nejistoty, kterou jsem se moc snažila zakrýt, ale nešlo to, až se to stalo nezvladatelné.

„Víš co? Pojď se projít!“, rychle jsem změnila téma.

 

To, co následovalo už příliš detailně popisovat nechci.

 

Můj scénář o odmítnutí nevyšel. Nemůžu to pochopit. Prostě to nejsem schopná vstřebat a nečekala jsem to. Myslím si, že jsem se s ním neměla vidět, že se stalo něco, co se prostě ani nemohlo v téhle mé nedokončené fázi stát. Vždyť nejsem vůbec dokonalá a krásná, jakou mě popisoval a jakou bych si přála být! Jak to, že to nevidí?

 

Chvíli jsme se spolu v kapkách deště bez deštníku procházeli, nevnímala jsem ani zimu, ani déšť… Úplně jsem zapomněla na mé auto lákající k vykradení. Jen jsme si povídali, smáli se, pak mě vzal na kávu do restaurace, tam jsme seděli naproti sobě, poslouchala jsem ho, ptala jsem se ho, on se ptal mě, pohledy přeskakovaly z jednoho na druhého, pořád jsem byla úplně vedle z těch jeho očí a úsměvu a on lichotil zase mně. (Jak mi může takhle lichotit? Vždyť mě vidí naživo!) Pořád jsem očekávala, že mu něco přijde divné, že se zeptá, že ucítím, jak opadá jeho zájem, ale ten neopadal. Ten narůstal!

 

A tím narůstalo i mé sebevědomí, které jsem v tu chvíli potřebovala a pomohlo mi.

 

Začala jsem si připadat nadpozemsky krásně. Přímo božsky. Já tu sedím s krásným chlapem, jehož předchozí partnerka byla stokrát krásnější a ženštější než já a vypráví mi o tom, jakou by mi dal deku, kdyby se mi náhodou nechtělo jet už domů. Jak půjde spát do vedlejšího pokoje, ale že si můžeme povídat, že nemusíme dělat nic, jen být spolu, protože nechce být sám (a ani já nechci být sama).

 

Pak mi řekl, že ten nejhezčí vánoční dáreček už dostal – kávu se mnou.

 

Já, puberťačka největší pod vlivem hormonů, které se mi v tu chvíli v těle bouřily v maximálních hladinách, touze, pokušení, představách o přitisknutí, o objetí, o polibku… zaháněla jsem ty myšlenky, ale čím víc jsem to dělala, tím víc jsem to chtěla a tím víc to na mě viděl, protože jsem k němu vysílala impulsy, které jsem k němu vysílat chtěla, on je přijímal a vysílal mi zase ty své.

 

Takhle nějak jsem si vždycky představovala dokonalé první rande.

 

Po 1,5 hodině povídání u kávy (u jedné kávy! 🙂 (pak si dal ještě pivo, aby mohl říct, že ještě nemůžeme jít pryč, než to dopije) jsem řekla, že bych už ráda šla. Ve skutečnosti to nebyla pravda, ale byla jsem po celém dni v Praze utahaná a těšila jsem se do postele.

Jenže v tom byl háček. On mi vložil do myšlenek představu, která se mě nechtěla pustit. Jít s ním nahoru…

 

Říkal mi, že mu tam zatím vychladlo kafe. Že ani nestihl jít kvůli mě do sprchy a že propásl volejbalový zápas v televizi 🙂

Vyjádřila jsem svou lítost.

 

Ježiši Terezo! Na co to myslíš? První rande a už bys s ním šla nahoru?

No co. Je to stejně všechno v mých rukách. Stane se jen to, co chci.

Jo, a to je právě ten problém. Musím předcházet tomu, aby se nestalo to, co chci, protože na to ještě není ta správná chvíle. Ale představa, že si vydržíme jen povídat hezky v teple pod dekou, kterou mi půjčí a v jeho kraťasech, které mi sliboval na noc, když nemám s sebou tu noční košilku… byla moc hezká. Náhradní podprsenku prý nemá, tu si nechal u rodičů 🙂 (Vtipkoval) 🙂 Bavilo mě to. On mě bavil.

Jsem si jistá, že bych to byla já, kdo by neodolal a tomu jsem musela zabránit.

Myslet v takových chvílích hlavou je ale prakticky nemožné.

 

Šli jsme zase po tom hezkém náměstí, zastavovali jsme se pořád, protože nikdo z nás nechtěl tenhle okamžik ukončit a tak jsem mu navrhla, že ho svezu autem domů (bylo to asi 100 metrů za zatáčkou :).

 

Sedl si ke mě do auta, kde bylo teplo, ale já cítila úplně jiné teplo. Poprvé seděl v autě vedle mě muž. Který se mi navíc líbil.

Po deseti vteřinách jízdy jsem zastavila u jeho vchodu a … takhle jsme zůstali ještě půl hodiny. Povídali jsme si. Připadala jsem si jako v pohádce. Nemůžu uvěřit, že jsem to udělala. Že jsem tam zastavila, že jsem neutekla, že mě neodmítl, že mi pak napsal, na co všechno měl chuť a já ho tak chtěla vzít za ruku a cítít konečně tu velkou chlapskou teplou dlaň, po které tak toužím.

 

Ne, já se svých hormůnků nevzdám. Navzdory tomu, že ve mě způsobují takovéhle bouře.

 

V tu chvíli vstoupila do příběhu další postava 🙂 Nevím, který scénárista jí tam naaranžoval, ale bylo to chytré 🙂

 

Velký splašený vlčák, který před jeho vchodem začal z popelnice dost drastickým způsobem vytahovat zbytky jídla a nikde nikdo. Jen my dva v autě a ten pes, co pořád vyskakoval nahoru a dolů a vždycky něco vytáhl a sežral.

„No tak tam nejdu. Podívej se. Ten mě sežere!“, bránil se Pája.

Byla jsem ráda.

„Tak tu zůstaň se mnou, než odejde. Nechoď pryč.“

„Tak pojď se mnou nahoru. Teda až ten pes odejde.“

 

Celá ta situace byla tak zvláštní.

 

Já tam poprvé seděla sama za sebe s mužem, který mě chtěl jako ženu. (Vždyť taky jsem žena.) A do toho ten vzteklý pes bez majitele.

Bylo to strašidelné, ale ten symbol toho strachu (ten pes) jen znásoboval pocit bezpečí, protože jsem v tom autě nebyla sama.

 

Jenže jsme oba museli tuhle situaci nějak vyřešit. Dokončit to.

Bylo na mě odolat té fantastické představě usínat v jeho náruči a odjet domů. Já! Absolutně nerozhodná puberťačka 🙁

 

Naštěstí pes po dvaceti minutách odešel asi k další popelnici a Pája začal potřebovat na toaletu. A tak mi řekl: „Já si teď odskočím a až vyjdu zase ven, ty tu buď budeš nebo nebudeš. Moc bych si přál, abys tu ještě byla a půjdeš se mnou nahoru, kde bude všechno tak, jak to budeš chtít ty. Udělám všechno proto, aby ti tam bylo hezky.“

 

Měla jsem v očích slzy.

 

Bylo toho na mě moc.

 

Tohle byl sen, který se mi ale nezdál a ten sen měl být tak neuskutečnitelný, že jsem nepočítala s tím, že bych se dnes dostala sem… že bych seděla v autě s mužem, se kterým se nechci rozloučit a chci, aby mě neopouštěl. A který nechce opustit mě.

 

Nechci to prodlužovat.

Beztak je tenhle článek dlouhý, nudný a naprosto mimo, ale ten zážitek se mnou tak zacloumal. Něco takového jsem prožila úplně poprvé. To, co prožívají všechny holky v sedmnácti.

 

Jakmile zavřel dveře (ani jsme se neloučili, protože jsme oba věděli, že půjdu nahoru, přestože jsem tvrdila, že nemůžu) jsem mu napsala zprávu, že mě dostal do bezradné situace, ze které nejsem schopná se dostat a nedokážu odsud jen tak odjet.

 

Začal mi psát tak krásné smsky!!! A byl přitom 20 metrů ode mě ve svém bytě.

 

Je to přesně 24 hodin, co jsem seděla v autě a řešila tuhle situaci. A cítím všechny ty pocity ještě teď. Celou mě to pohltilo.

 

I přes všecku jeho snahu a mou touhu to udělat jsem to nakonec udělat nemohla právě z jednoho jediného důvodu. A tím byl ten, že kdybych nahoru skutečně přišla a on by mě obejmul (měla jsem sukni), nastal by pro mě neřešitelný problém.

 

Ačkoli je androcur téměř všemocný a nádherně, jednoznačně a dlouhodobě všechno utlumil a zmenšil, je moment, který by muž mající povědomí o mé minulosti okomentoval slovy: „Neboj, nic si z toho nedělej. Aspoň vím, že tě přitahuju.“

Já ale nechci, aby kdokoli věděl, že mě přitahuje tímto mužským způsobem! 🙁 Hnusí se mi to. Jenže je to tak neovlivnitelné 🙁

 

Tohle rozhodlo.

 

Ještě skoro do půlnoci jsme si psali a těšili se, že se dnes uvidíme.

Já se těšila taky a současně mě popadal zase záchvat strachu, že se vidět nesmíme, protože by to poznal. A to jsem si plánovala vzít k němu šaty! Ženy mají tolik zbraní!

 

Celý den jsem přemýšlela, jestli se mám nebo nemám zastavit. Tolik jsem chtěla! Tolik jsem ale teď hned potřebovala, abych už měla po komisi, po operaci, po tom úředním kolotoči se změnou příjmení a úředního pohlaví!

 

Měla jsem srdce v kalhotách (teda v sukni). Nemohla jsem se na nic soustředit. (Pro rýpaly v práci: Na výkon mé práce to nemá žádný vliv! (Teď totiž může být s radostí všechno použito proti mně.))

 

Tak ráda bych ho viděla. A tak ráda bych mu nějak řekla, že kdybych náhodou nepřijela, tak to neznamená, že o něj nestojím… ale jak mu to říct?

V tom mi přišla smska, že ač se dnes snažil pracovat rychle, aby byl doma co nejdřív, tak bude doma až v devět večer. Vyřešil to tedy za mě. Ale jen pro teď.

 

Jenže já stejně tak, jako jsem v pokušení chtěla jen zastavit pod jeho oknem a zamávat mu stejně zase udělám to, co chci a ne to, co bych měla.

 

Koleduji si tak o pěkný průšvih.

 

Takhle budu aspoň ještě nějaký ten den odolávat, než si mě uloví… a až si mě uloví, tak zjistí, že mě nemůže mít celou, protože určité věci budu z nějakých důvodů odmítat, ačkoli bych je odmítat nechtěla a uvidíme, jestli ještě vydrží.

 

Dannie, nevím proč se po tobě musím pořád opičit. Stejně do teď nechápu, jak jsi to udělala, že jsi tři měsíce chodila s klukem, který nic neví (doteď), ale ještě před operací! Jak jsi s ním mohla být v jedné posteli jen v kalhotkách? Co kdybys usnula, on se probudil a prostě tě chtěl jen obejmout a přitulit se zrovna tak nešikovně, že by ti tam sáhl? A přesto jsi důkazem, že to jde… (To jsem radši ani neměla vědět…)

 

Vlastně nevím, co mám dělat. Nic mu zatím říkat nebudu. Měl to poznat 🙂 (Jo, kdyžtak to svedu na něj, že to nepoznal hned! :). A co měl jako poznat? Říkám to špatně. My jsme ženy. Tak co řeším?

 

Já vím, co řeším.

To, co mě trápí tam dole.

A proč to tak řeším?

Protože strach z odhalení je tak obrovský, že je mnohdy vyšší než ta touha po objetí. Pořád se to mezi sebou střídá. A tak jdu do sprchy a dopsat mu pár dalších zpráv z postele, kterou si zase musím vyhřát sama, ale jednou bude už všechno jinak… Už brzo.

 

Roku 2015, ty jsi moje naděje.

Ty budeš rokem, kdy se znovu narodím.

Kdy můj strach už bude takhle malinký

a nebudu muset řešit věci,

které ženy řešit nemají…

 

V pátek, sobotu a neděli budu s mojí Kačenkou, takže se dostanu zase do úplně jiného světa. 🙂

Už to potřebuju…

 

…ale tu procházku v kapkách deště jsem potřebovala taky…

 

Prosím vás nevyčítejte mi, že to dělám zrovna takhle. I pro mě samotnou je to těžké a trápím se kvůli tomu. Vím, že komu není rady, tomu není pomoci. Vím, že dělám chyby a taky vím, že tohle jsem měla prožívat za rok, ne teď, ale to nic nemění na tom, že je to něco tak úžasného, že to stojí za to prožívat. I kdyby to mělo skončit teď hned, jakože tomu vůbec nic nenasvědčuje.

I kdyby to byl jen další pokus, už teď jsem pro toho muže navždy ženou, protože jsem u něj prošla a to je něco, co mě včera budilo celou noc. Něco, co by mělo být ale jednou úplně normální a z čeho bysme neměly být překvapené. Bude chvíli trvat, než se dostatečně nabažím všech těch krásných věcí v tomhle světě, než pojmu všechnu tu dosud roky upíranou ženskost, kterou si teď vychutnávám opravdu plnými doušky.

Nedokážu se zastavit.

Chci všechno, co mají ostatní ženy.

A jednou to budeme mít konečně úplně všechny.

 

 

Teď tenhle ryze intimní článek zveřejním, přečtu si ho po sobě a rozhodnu, jestli ho zase nezavřu nebo část nesmažu. Pokud je tohle můj deníček, pak jsem tu ale správně.

 

Ach bože to je tak krásné, holky. Vy v jednom z článků řešíte v komentářích komunismus, exekutory, války, všechny ošklivosti tohoto světa a já se tady vznáším v úplně jiném světě.

Ale už se vracím, počkejte chvíli 🙂

Ještě jsem ho neviděla! (Myšleno ohryzek).

Když jsem vracejíce se z ranní hygieny odchytila pana doktora na chodbě (sám se mě zeptal, jak mi je 🙂 a zeptala se ho, zda bych mohla dnes domů, že bych už opravdu potřebovala (za ty tři dny totiž přišlo tolik objednávek, že už jsem musela domů, jelikož jsem jediná zaměstnankyně svého e-shopu), tak si mě vzal do ošetřovny, okoukli to tam a usnesli se, že je to hezké, takže mě propustí, ale lepší by bylo až zítra.

Jéé jak ráda bych tam zůstala ještě do zítřka. Co mi tam chybělo? Usměvaví doktoři, milé sestřičky, fajn spolubydlící, výborné jídlo, to vše na ženském oddělení a měkoučká postel, na které se tak hezky odpočívalo… Najednou jsem mohla spát, jak dlouho chci (budilo se v 6:30 na měření teploty) a přes den kdy chci.

 

Nikdy bych neřekla, že při loučení s paní spolubydlící budeme mít obě v očích slzy…

Snad to bylo tím, že jsme šly na sál po sobě a jí šlo opravdu o život (což se naštěstí nakonec nestalo).

Normálně mi chybí :/ Přirostla mi k srdci.

To naše povídání, její humor a vzájemné otázky.

Chybí mi i ty sestřičky a doktoři. Člověk si tak zvykne na takovou péči.

Uvědomila jsem si tam jednu věc, kterou jsem dřív neviděla. Že můj život je uspěchaný.

Ráno do práce, po práci rychle balit balíky, na poštu, pokud už není zboží, tak rychle do Německa. To jsou hodiny a hodiny ježdění a když se vrátím pozdě večer domů, stíhám sníst jen jogurt, rychle do sprchy a usnu. A druhý den znovu. A potom znovu a znovu a znovu.

 

Když jsem ležela na tom pokoji s ostatníma holkama a za okny stromy, ptáci, jinovatka a večer to ticho, bylo to nečekané a příjemné. Navzdory všem nepříjemným zákrokům, které jsem musela já i ostatní podstoupit.

 

Jsem moc ráda, že jsem tu paní poznala. Ona byla totiž případ, se kterým si nevěděl nikdo rady. Večer šla doma spát tak, jako chodíme my všichni, v noci se jí udělala na tváři u ucha boule a ta rostla raketovou rychlostí tak, že už jí ráno doktoři přehazovali z jedné ordinace do druhé, nikdo nic nevěděl a nakonec musela jít na sál, aby to rozkuchali a přišli na to, co to může být. Nakonec to byl prý nějaký „shluk krve“. Ukazovali jí i arabským a japonským studentům, kteří tam zrovna dnes byli. (Mě naštěstí ne). Ten její strach cítím ještě teď, ale všichni jsme jí uklidňovali a vyšlo to. Ta paní přemýšlela nesmírně pozitivně a to jí drželo. Mohla tam ležet úplně zdrcená a položená bez nadějí. Ale ona taková není. Tak hezky mluvila o svém synovi, který tam za ní přiběhl, ale ona byla zrovna na sále… Snad bude do Vánoc doma.

 

Dnes jen takhle krátce.

 

Mám o čem přemýšlet, protože bych moc ráda zpomalila svůj život, jenže nemůžu. Platím toho tolik, že jsem svázaná a nemůžu nic. Ještě aspoň rok vydržet…

Navíc se blíží Vánoce, lidé chtějí dostat své zboží včas. Pošta už nestíhá a doručuje kolem pěti dní. Nemůžu čekat ani jeden den, jinak to nedostanou.

 

Po návratu domů (a ještě od mamky, u které jsem se na chvilku stavila, abych jí povyprávěla, jak jsem se měla hezky) jsem stihla ještě zabalit pár balíků a rychle s nimi na poštu. Tam téměř souběžně vedle mě parkoval jeden pán. Takový sympaťák. Jakmile jsem zaparkovala vedle něj, usmíval se na mě přes okénko a tak jsem si řekla: „Terezo, běž ven, třeba ti něco řekne.“ 🙂 Vyskočila jsem, usmála se a on na mě: „Nemáte tam málo místa na zaparkování?“

A šli jsme spolu na poštu do té dlouhé fronty. Tam se na mě jednou otočil – byl totiž zvědavý (a já taky). Jenže to mělo háček – já byla neupravená – vlasy neumyté, oči jen v rychlosti namalované a nemohla jsem kroutit hlavou. Vůbec jsem se sama sobě nelíbila, protože jsem z té nemocnice byla ještě celá taková zmuchlaná a ulepená a tvářila jsem se otráveně, protože mě čekala ještě cesta do Německa. V tomhle stavu jsem rozhodně nebyla schopná někoho balit nebo flirtovat. A ani jsem to neměla v úmyslu, přeci!

Navíc jsem si řekla, že „pokud muž chce, vždycky si najde důvod, jak ženu oslovit, pokud o ní má zájem“. Tak jsem se prostě vrátila k autu a on tam na mě normálně čekal! 🙂

Řekl „nashle“, usmál se a šel ještě do jednoho obchodu.

To bylo všechno. Nic víc. Škoda. Čekám na podobné setkání, které může klidně proběhnout v obchodě u rohlíků nebo na parkovišti. A to proto, že je skutečné, nikoli virtuální. Takové má pro mě větší hodnotu.

Ale nevyhledávám ho. Líbí se mi právě jeho spontánnost.

A hned jsem frčela do Německa – snad poprvé s obrovskou nechutí, ale procházka po kluzkých čerstvě zasněžených kočičích hlavách ve starobylých uličkách mě rychle přivedla na jiné myšlenky. Navíc u pokladny byl asi nový brigádník – takový klučina blonďáček – tak jsem šla k němu, že si popovídám. Nevím, proč já si chci pořád povídat 🙂 To je děsná vlastnost tohleto. Navíc když jsem takový introvert. (Jo, jsem.) Ale sama z ničeho nic bych hovor nikdy nezačala, jenže on byl pokladní, takže jsem mohla. Problém byl v tom, že na „do you speak english“ (je mladý, tak by mohl umět) reagoval tím obvyklým, co poslední dobou v Německu slyším na tuto otázku často: „Nein!“. Ach jo, tak se zase snažit německy, kdy musím vyloženě lovit slova hluboko z hlavy a to od nich není hezké. Fronta se zvětšovala, tak jsem toho nechala. Stačilo mi, že vím, že nově už berou i karty MasterCard.

 

Před chvílí jsem vylezla ze sprchy, takovým krkolomným způsobem si konečně umyla vlasy, což byla opravdu slast (voda se nesmí dostat na krk) a udělala jsem sisi horký heřmánkový čaj s medem, který tu teď piju, ale hned vklouznu pod deku. Mám toho za dnešek dost.

 

Ráno musím k obvodní doktorce, která ukončuje pracovní neschopnost, což jsem nevěděla. Ona mě jako Terezu ještě neviděla, přestože byla tím prvním člověkem na světě, kterému jsem to řekla a poslala mě dál… Ale ví o tom, protože k ní mamka chodí a těší se na mě 🙂 Já na ní také, ona je úžasná, ale ta hodina v narvané čekárně nemocných lidí mě děsí.

Během těch tří dnů neschopnosti jsem přišla na mzdě o tři tisíce, což by mě mohlo trápit, ale jak hezky poznamenala kamarádka Anetka: „Tři dny (tři tisíce) za celý zbytek života bez ovoce v krku – to je parádní obchod!“

Má pravdu. To je parádní obchod, za který jsem ráda. Navíc díky dnešnímu dokoupení zboží v Německu, místo toho, abych odpočívala, se mi ta finanční „díra“ hned zalepí.

 

A jsem taky ráda za všechna ta setkání a přístup, díky kterému musím nemocnici v Hradci dát prostě jedničku s hvězdičkou.

 

Za dva dny mám odkrýt krček a za dva dny mě tedy čeká překvapení, co tam najdu (nebo spíš nenajdu) :). Určitou představu mám, ale uvidíme, zda se to shoduje s realitou.

 

V práci budu mít kolem krku lehoučkou blankytnou šálu a hrnout se tam tedy nebudu, když mám správně ještě ležet. Obvoďačka by mi napsala neschopnost jak dlouho chci, klidně ještě těch doporučených 7 dní, ale to jsem mohla rovnou zůstat v Hradci. Jenže já ne. Rychle honem honem do práce.

Protože se o svá zaměstnání bojíme, protože podle statistik jen 6 % zaměstnanců v případě nemoci odchází do pracovní neschopnosti (ostatní jdou s nemocí do práce, aby nepřišli o peníze! To je hrůza tohle tady!) a protože se někdo může na celou věc dívat jako na můj rozmar, nikoli jako nutnost a trápení, kterého jsem byla právě do konce života zase o kousek zbavena. Pořád jsou lidé, kteří to nechápou (a nemohu jim to dávat za zlé).

 

Ježiši ohryzek! Co řešíš?

Řeším každý detail, který žena nemá…

Není to můj rozmar, ale nutnost. Neexistuje jiné řešení. Proč je to těžké tak pochopit?

Měla jsem milión výčitek, že kvůli svému ohryzku musím na tři dny pryč a nebýt v práci. Z nemocnice jsem připojená z notebooku pracovala, co to šlo, až si mě spolubydlící dobíraly, ale měla jsem na výběr?

Ano měla.

Nechat v tom vykoupat mojí kolegyňku, která by všechno musela dělat za mě.

K tomu stejně za pár měsíců bude muset dojít, protože pod vlivem morfia v Motole prostě po návratu ze sálu pracovat odmítám. Nejsem stroj.

 

Přeji dobrou noc.

A budu trochu sentimentální: všem sestřičkám na ORL ženy, té milé paní, co už jí zítra snad odpojí tu příšernou baňku, do které se soustředí krev, panu MUDr. Černému Ph.D., kterého uvidím ještě 23.12., kdy si mě pozval na kontrolu, Kačence a Anetce a vám všem taky.

 

Jsem jak malá, já vím.

A taky trochu naměkko.

Moc jsem se nevyspala. Jedna paní chrápala celou noc. (Vzpomněla jsem si na Danielku, když mi popisovala její noci v Motole). Ale dnes by měla jít domů (takže dostaneme někoho nového).

Druhá paní je případ, se kterým si nevědí rady, tak jde dnes po mně také na operaci, aby se jí koukli do ucha a všichni jsme moc zvědaví, co tam najdou. Přála bych jí, aby se na pokoj vrátila brzy. Dostat se do nemocnice po 4 měsících, protože to bylo naplánované nebo během jednoho rána naprosto nečekaně je totiž rozdíl.

 

Ráno jsem se snažila vybojovat si své místo na toaletě, ale když jsem otevřela dveře (jelikož tam bylo zhasnuto), seděla tam jedna babička. Taková moc hezká babičkovská a hodně stará. Začala jsem se jí omlouvat a když vyšla ven povídá: „Vždyť jsme ženské, no tak coooo!?“ 🙂

 

Bez snídaně hladovím. O kousek chleba žadoním.

Na vizitě všichni milí, usměvaví, zase „paní Nováková“ 🙂

Však co jsem? Pan Tau? (Kdybych byla, už ze sebe dávno vykouzlím Terezu v takové podobě, po jaké toužím. Takhle to musí dělat doktoři).

 

To, že nejsem na pokoji sama, skýtá své výhody i nevýhody. Spolubydlící jsou samozřejmě zvědavé paní (stejně jako já) a tak se ptají, s čím tu jsem. Nechtěla jsem moc lhát – navíc lékaři tu se mnou konzultují některé detaily před nimi – takže tak nějak spontánně vyplynulo, že jdu na uříznutí kousku chrupavky v krku, která tam být nemá 🙂 Jakýsi výstupek. Což je pravda. Neřekla jsem jim, že jde o chondrolaryngoplastiku ani nic podobného. Nemíním tu vůbec nikomu naznačovat nic ze své minulosti a tak bych to chtěla praktikovat taky i ve svém dalším životě. (Myšleno v tomto, ale novém :). Prostě mám dva životy. To je super, ne? 🙂 (Tak rozhodně bych byla radši, kdybych měla už od narození jen ten jeden správný, ale takhle je to pořád celkem přijatelné. Však co mi zbývá, než to brát s humorem?).

 

Proč jsem tak hodně překvapená, že jsem na ženském?

Je třeba říct, že ne všechna zdravotnická zařízení nás dávají automaticky na ženská oddělení. Ani toto v Hradci. Zrovna tady se to děje podle toho, zda vypadáme „přijatelně“.

To slovo nemám ráda.

Co je to „přijatelně“?

Kdo a podle čeho to posuzuje? Podle vlastního úsudku?

Přijatelně…

Jasně, že nikdo nechce strašit ostatní pacienty na patře, takže je ta věc náramně složitá a ošemetná. Všechny si přejeme být na ženském oddělení. A oni vědí, jak moc o to stojíme.

Tady je aspoň snaha, ale v některých psychiatrických léčebnách, o kterých vyprávěla Hanka, je to hrůza. Naprostá ignorace pravé identity s tím, že někteří psychologové a psychiatři nevěří, že nějaká transsexualita vůbec existuje. Přála bych jim, aby se s ní narodili.

 

Na Slovensku je situace ještě horší.

 

Na tohle neexistují pravidla. Všechno posuzují jen lidé a úsudek každého se může lišit. Nemůžeme jim to dávat za zlé, pokud je tu aspoň snaha. Ale můžeme mít radost, když se na ženské oddělení dostaneme 🙂

 

Bude devět ráno a já si tu krátím čekání, než za pár desítek minut přijede zřízenec a odveze mě s postýlkou na sál.

A říkám si – jak se asi vyspím a jaké to bude, až budu takhle ležet před úplně jinou operací?

 

 

 

 

Tak a je to 🙂

 

Jsou tři odpoledne, trochu jsem si ještě popracovala, pospala a už tu ležím v plné síle zase na pokoji s podřezaným krkem 🙂

 

Musím se ale usmívat, protože jak jsem v předchozím článku psala o lékaři, který mě přijímal a kterého jsem se vyptávala na různé věci, včetně toho, jestli mě bude operovat on (což nevěděl), tak to byl nakonec on, co si mě vybral na sále 🙂 Já to tušila. Koukalo mu to z očí! 🙂

 

Pro člověka, který byl v nemocnici naposledy, když mu bylo devět, je vlastně všechno nové.

 

Zřízenec si pro mě přijel na pokoj, na posteli už jsem ležela s andělíčkem a čekala. Hodně nervózní, ale šťastná, že už se to děje, že si právě jedu za svým vysněným krásným krčkem. Ta touha po tom zmenšit tu bouli na krku, nevzhlednou, špičatou, ostrou, tvrdou a mužnou, byla tak velká, že mi bylo jedno, jak moc to bude nebo nebude bolet.

 

„Máme nějaký problém na sále, musíte ještě chvilku počkat,“ sdělili mi na před sálem, kam mě přivezl zřízenec. Ten nestojí moc za komentář. Byl to úplně obyčejný sanitář, který jen vozí postele s lidmi. Nepovídal si, neusmíval se, měl toho asi dost (nebo možná málo peněz).

 

Já jsem se rozhlížela kolem sebe, kolem mě chodili doktoři v zelených pláštích a rouškách, dostala jsem zelenou čepičku, abych si zakryla vlasy a po chvíli mě přivezli na sál.

 

(Teď to budu vyprávět jak nějaký velký nezapomenutelný zážitek, který je pro mnohé z vás naprosto normálním standardním zážitkem na nemocničním sále, ale pro mě něčím novým a jak bylo všechno nové, nevěděla jsem, kam koukat dřív).

 

Přelezla jsem si na lůžko a nade mnou se vznášely takové ty dva obří reflektory. Bylo na nich napsáno LED, což mě zaujalo, protože musely být stoprocentně nové. Instrumentářka mi potom řekla, že jsou tu teprve chvíli, a že byly nesmírně drahé.

 

Přišel můj pan doktor. Mladý MUDr. Černý z příjmu. Byl ve veselé náladě a zeptal se mě, jestli jsem připravená.

Jasně, že ano, pane doktore! 🙂 Já už jsem se vás nemohla dočkat.

 

Pozdravila jsem ještě instrumentářku – takovou příjemnou mladou paní, nastavili mi před tvář hrazdu (takovou kovovou tyč), přes kterou přehodili modrou tkaninu, skrz kterou se dalo dýchat a která měla jen jediný otvor přesně v místě mého krku.

 

A už to začalo.

No konečně.

 

Pan doktor mi popisoval, co se právě chystá dělat.

„Tak teď vám píchnu umrtvovací injekci – bude to trochu tlačit a lehce to štípne.“

Injekci jsem dostala přímo do ohryzku a ten tlak moc příjemný nebyl, ale dalo se to vydržet.

Pak mi z ničeho nic řekl:

„Tak a teď už řežu…“ 🙂

Téměř nic jsem necítila. Jen tlak, když se o ohryzek víc opřel.

Vůbec nic jsem také díky tomu modrému hadru přes hlavu neviděla – jen slyšela, jak se doktor baví s instrumentářkou a oba dva pak i se mnou.

Fakt jsme si při tom povídali! 🙂

 

Nejtěžší moment nastal, kdy si odkryl tkáně (jak mne informoval) a začal hezky řezat.

Pižlal to skalpelem, různě si je měnil a co nešlo odpižlat, to odstřihl nůžkami.

U toho mi zpíval české písně, které si pustil v rádiu. Takže jsem měla výborný kulturní zážitek a chvílemi jsem měla co dělat, abych se nezačala smát nahlas, protože mě oba dva tak rozesmívali! 🙂 (To se smí? 🙂

Po delší době instrumentářka poznamenala: „Teda paní Nováková, pana doktora to začlo vyloženě bavit, vy to budete mít tak krásné! Teď se z něj stal na okamžik plastický chirurg!“ 🙂

A pan doktor to potvrdil. Začal si s tou chrupavkou (která byla naštěstí měkká, nikoli zkostnatělá, hrát, hýčkat ji a nejnepříjemnější byly pouze momenty, kdy na ohryzek tlačil, ale dalo se to také vydržet. Úplně stejný pocit mám teď – šest hodin po operaci – jako kdybych dostala silnou angínu. Špatně se polyká a bolí to přesně v tom místě, který všichni známe, když nás bolí v krku. Takže nic nesnesitelného.

 

Párkrát jsem se přistihla, že bych i usnula. Ale jak mě rozesmívali, tak to nešlo.

 

Když jsme probírali to, aby si dal pan doktor záležet, ta milá instrumentářka vyslovila pochopení, že by to taky chtěla co nejhezčí a ví, proč to podstupuji. To bylo od ní hezké. Vlastně všichni tam byli moc milí. Ale na sále jsme byli jen my tři.

 

Snažila jsem se na doporučení co nejméně polykat. Když to šlo, tak jsem k tomu byla vyzvána, ale jinak to prý ruší jeho práci 🙂

 

Během operace jsme se všichni navzájem několikrát pochválili a když mistr skončil, tak prohlásil, že se mu to opravdu moc líbí, a že toho vzal hodně. Já se v tu chvíli už rozpývala v euforii při představě, že tam ta vyčnívající špička na krku už jednoduše NENÍ.

 

Přišla se na mě podívat jiná paní doktorka, která chtěla vidět redukci chupavky štítné v akci (přeci jen to tu dělají v průměru jen jednou za měsíc – takže holky, honem, objednat se a za 4 měsíce tady! :), ale bohužel přišla pozdě, takže se jen vyptala pana doktora na pár věcí.

„Víc už jsem to zredukovat nemohl, to by se ta chrupavka také mohla rozpadnout.“

Neee, žádné rozpadání, prosím! Uf.

 

Malinko mě znepokojila zpráva od Ashley, která šla před měsícem přede mnou a které jsem napsala, aby mi prozradila, jak se jí odsud podařilo zmizet třetí den. („No prostě jsem se domluvila s doktorem a podepsala reverz.“) Psala mi, že spolu s MUDr. Němcem zjistili, že chrupavka není dostatečně obroušená a tak bude muset tento zákrok podstoupit znovu.

Ale tím bych nikoho strašit nechtěla. Já jsem rovnou řekla doktorovi, že když mi to zredukuje i o 1 mm, budu šťastná – a on hned, že klidně o 3 mm, ale že se na to musí nejdřív podívat. Nakonec to bylo ještě víc.

 

Ještě bych chtěla poznamenat, že jsem byla týden po 9. proceduře laseru. Ono se totiž na ženském oddělení s jednou jedinou sprchou a toaletou dost špatně holí 🙂 Takže díky tomu, že už tam skoro nic nemám, to tu není až tak poznat. Bohužel vousy, které tam ještě sporadicky zůstaly, vypadají asi za pět dní, což mě trošku mrzelo, protože na sále v tom prudkém světle byly ty černé ďubky ošklivé na bradě a lehce pod nosem samozřejmě vidět. (Asi jako u ženy s hormonální poruchou ale).

 

Instrumentářka nabízela panu doktorovi i brusku (takovou maličkou tyčku s kuličkou na konci), ale on jí stále odmítal s tím, že to nebude potřeba, že „to jde krásně, protože je to měkoučké“. Ale kudlal to tam docela dlouho, už jsem se těšila, až přestane a zašije to. Jak to, že chrupavka bolí? 🙂 Vždyť tam nejsou žádné nervy ne? Bylo to umrtvené, ale mírnou bolest (právě takovou tu angínovou) jsem cítila i při zákroku. Byla jsem ale ujištěna, že umrtvovací látky mají ještě hoooodně.

 

Nakonec jsem nedostala ani dren. Jen samovstřebávací nitě a velkou stahovací náplast (takový jakoby korzet) na přední část krku, který mě teď trochu brání v pohybu hlavou. A řekl, že za dva tři dny můžu domů.

Pan doktor měl radost, paní instrumentářka taky a já jsem se k nim musela samozřejmě přidat.

 

Celá operace trvala asi 40 minut. To mi přišlo tedy dost.

 

Jen jsem přijela na pokoj, třikrát mi moc milá sestřička Jana (která mě i včera tady tak hezky přivítala) změřila tlak a řekla, že až půjdu na toaletu, že půjdou pro jistotu se mnou.

 

Dostala jsem parádní oběd, který jsem pomaličku do sebe dostala (prostě jako když jím s angínou, kterou už jsem 30 let neměla) a bylo mi fajn, i když je nepříjemné každé polknutí.

 

Dostala jsem příkazem ležet, tak jsem si sedla a začala vyřizovat práci, jenže po chvíli to nešlo, jak to začalo přicházet k sobě a dostala jsem ibalgin. Pak už jsem jen spinkala a spinkala a teď tu ležím, poslouchám zvuky na chodbě, krákání vrány (ne, to je straka) za oknem, nedaleký tichý ruch z města a ťukání do klávesnice notebooku. Snad moc neruší mojí novou spolubydlicí – takovou sympatickou mladou paní, co jde zítra na operaci se štítnou žlázou.

 

A taky čekám, kdy se vrátí paní, co šla po mně. Teď je na pooperačním oddělení, protože byla v celkové anestezii. Před chvílí tu byl její syn s taškou. Přišel se podívat na maminku a nenašel ji tu.

 

 

A já se těším, až si ten obvaz sundám, až se to zahojí a uvidím výsledek. Jakýkoliv výsledek musí být lepší, než to, co tam bylo předtím. Tolik bych si přála mít už konečně normální ženský krček. Krásný krček, který mě z profilu neprozradí a někdo ho bude třeba rád líbat 🙂

 

Tímto dávám svému ohryzku jedno VELKÉ SBOHEM!

Jsi minulostí a já jásám,

že tvou velikost dovolila jsem si ponížit,

že dovolila jsem se postavit tvé mužnosti,

a vyhrála tuhle bitvu,

kterou započal mistr Testosteron

před několika desítky let.

Jak vidíš, mistře Testosterone,

tak ses snažil zbytečně 🙂

Na nás ženy totiž nemáš a ani nikdy mít nebudeš.

Jsi takhle maličký, nicotný a nulový.

Jsi úplná nula!

Sbohem!

Ohryzku a testosterone.

 

A nejlepší na tom je, že vím, že už se nikdy nevrátíte! 🙂

 

Takhle zatočím s každým, kdo bude snižovat moji ženskost, kdo se jen pokusí vytáhnout na svět cokoliv spojeného s mužstvím a jednoho dne nezbyde z tohoto světa mužů na mém těle vůbec nic.

 

 

 

Nebude už večeře? 🙂

Večeře na ŽENSKÉM ODDĚLENÍ!!!! 🙂

Včerejší den odehrálo svou roli v mém životě tolik zajímavých lidí! Bezpochyby kdybych seděla doma v koutě, nikdy bych takové lidi nepotkala a takové situace nezažila.

 

Má ranní cesta chumelenicí do Hradce mi moc na nervozitě neubírala, i když nejde o žádnou těžkou operaci, ale o takovou banalitu, jako je redukce chrupavky štítné (prostě toho děsného Adamova jabka, které Eva nemá a má tak krásný krček, zatímco Adam tam má bouli jako Brno). Jenže v momentě, kdy taková situace nastane to stejně pro každého přestává být banalitou a vnímá to jako tu největší operaci života! 🙂 (Doufám, že ne doktorova.)

 

Vím, že nemá smysl popisovat takovou drobnost, jaká mě zítra čeká, ale zase na druhou stranu – jsem plná dojmů a detailů, které jsem během dne zažila, takže si je tu prostě hezky před vysprchováním popíšu a protože detaily miluju, tohle bude velmi detailní pohled na jednu návštěvu Fakultní nemocnice v Hradci Králové jedné z nás.

 

Zaparkovat v Hradci je prakticky nemožné. Určitě bych zvolila odvoz, kdybych nějaký měla. Bohužel Pája ani nikdo jiný ještě nejsou na takové úrovni (ve vztahu), aby mě vozili po vyšetřeních a drželi u toho za ruku. Takže zase jak jinak – hezky sama samotinká do velkého města.

 

Jak mi poradila slečna z Hradce z votocvohoz.cz, kterou jsem před pár dny kontaktovala s prosbou, kde u nemocnice zaparkovat, auto jsem nechala na jednom ze sídlišť. Měla jsem možnost zaparkovat za nemocnicí u řeky, kde auta parkovala úplně všude – v blátě, v loužích, na chodníku… ale představa, že tam mám své autíčko tři dny na pospas různým živlům by mě v noci děsila a nespala bych z toho akorát. A tak jsem popojela. Jenže popojet znamená zajet do některého ze sídlišť a stejně mám o své auto strach. Nebo je možné auto zaparkovat na placeném parkovišti u nemocnice. Na tři dny to ale vyjde pěkně draho. Do FN Hradec Králové se zkrátka nemůže jezdit vlastním autem. (To je můj závěr.) Jak mi potom bylo řečeno místními na pokoji, všechna místa k parkování tu v Hradci vlastní nějaká firma a ta vyžaduje parkovací kartu, kterou nemám. (Jak jsem tohle ale měla vědět?).

 

Bylo samozřejmě víc věcí, které jsem nevěděla, i když jsem pár rad do nemocnice dostala. Naštěstí hradecká nemocnice patří mezi ty, které pacienta poměrně dobře o všem informují (ne jako v Motole).

 

Když jsem konečně zaparkovala a došla v tom ledovém vichru v kozačkách ke kartotéce na ORL, čekala mě úplně narvaná čekárna, ve které se téměř nedalo ani sednout.

 

Sestřičce v kartotéce jsem oznámila, že jdu na příjem – hned si vytáhla kartu a okamžitě věděla. Zeptala se na pár věcí, ani jsem jí nestihla říct, aby mě oslovovala „paní Nováková“ a řekla mi, ať se posadím, že si mě vyzvedne sestřička.

Tak jsem seděla a čekala. Tím začala série čekání. Na čekání je fajn, že se nic nemusí, protože se ani nic jiného dělat nedá – jen čekat. Když to ale trvá moc dlouho, už to člověka přestane bavit. Jenže mě to bavilo, protože jsem byla obklopená lidmi a měla jsem radost, že nikdo neciví.

 

Otevřely se dveře a úplně jiná sestřička zavolala „paní Nováků“.

 

No tím si u mě šplhla – tou „paní“. Moc jsem se bála, aby mě nevolali podle toho písmenka „M“ v občance. 🙁 Fakt jsem to v tu chvíli hodně řešila, protože kolem mě bylo v těsné blízkosti asi 30 lidí.

 

Sestřička byla usměvavá, já šťastná, změřila mi tlak, tep (ten vyskočil, protože jsem byla nervózní), zeptala se zase na pár věcí a řekla mi, ať si sednu u dveří č. 9 na konci chodby, kde mě zase někdo zavolá. A do ruky mi dala papíry k vyplnění a podpisu. (Že souhlasím se vším a napsala jsem tam kontakt na mojí mamču, kdyby se jako náhodou něco stalo).

 

Zase jsem seděla, koukala, přede mou byla jedna starší paní, co šla také na příjem a všude kolem mě brumlající dědulové, se kterými jsem tedy opravdu na pokoj nechtěla… A najednou „paní Nováků!“

 

Jůůů…zase „paní“ 🙂 Tady jsou hoooodní! (Neměla bych si na to už zvykat? 🙂 Když ono to tak krásně a libozvučně zní…

 

To mě volal pan doktor na příjmu. Předběhla jsem tu starší paní (prý proto, že jsem jeddnodušší případ a budu vyřízená rychleji, tak abych nemusela čekat. Podle mě byl pan doktor jenom zvědavý 🙂 No jasně, že na mě! 🙂 A hodně rychle jsem si ho vyzpovídala, místo aby on vyzpovídával mě 🙂

 

Byl to totiž mladý usměvavý milý a sympatický lékař, který měl ale lékařskou mikinu, takže mu nešlo přečíst jméno na visačce 🙁

 

Jakmile jsem promluvila, první co bylo řekl: „Tedy ten váš ženský hlas! Na vás by to člověk nepoznal.“ 🙂

 

Tak teď nevím, jestli to myslel vážně nebo si chtěl šplhnout, ale je fakt, že jsem se zrovna vůbec nijak zvlášť mluvit žensky nesnažila. Jak jsem zjistila, tak čím víc se snažím, tím větší je to katastrofa (viz osobní zážitek s Martinem, u kterého jsem pohořela). Když se ale nesnažím, zní to lépe. Musí to znít lépe, protože jsem právě na pokoji a normálně mi to prochází (ale nechci předbíhat) 🙂

 

Super. Tak panu doktorovi se líbí můj hlas, tak to si s ním začnu povídat 🙂

 

„A pane doktore? Takže vy jste teď takový nástupce MUDr. Chroboka?“

 

Úsměv od ucha k uchu (dokonce se snad i začervenal).

 

„Néé, to snad ještě ne, ale je pravda, že jsem u toho už od začátku, ještě když se tyto operace dělaly v Pardubicích, takže nebojte, dělám to už dlouho.“ (Tak nějak předpokládám, že tohle opravdu tito pánové nečtou 🙂

 

(Vypadal tak mladě!)

 

„A pane doktore, víte co by mě zajímalo? Kolik se nás tu tak u vás třeba ročně objeví?“

 

(Zase ta moje statistika.)

 

„Nooo… to je nárazové. Vy když si to mezi sebou řeknete, tak jste tu pak dvě tři… za měsíc… a pak několik měsíců nic. Takže v průměru tak jedna měsíčně. Teď nedávno jsme tu měli jednu slečnu, které jsme operovali i hlasivky.“ (To byla Ashley).

 

Tak to není moc. Shodli jsme se ale na tom, že sem k nim se všechny koncentrujeme, protože není kam jinam jít. Takže jsme i tak poměrně vzácný úkaz 🙂

 

Podíval se mi do uší, do nosu, do pusy a na hlasivky (fuj nesnáším to poslední vyšetření), kdy mi strčí něco dlouhého do krku a ještě u toho mám zpívat nebo co. Vypsal další papíry, pořád něco ťukal do počítače a pak mi řekl dnešní nejkrásnější větu: „Tak paní Nováků. Můžete jít. A půjdete na druhé patro – NA ŽENSKÉ!“ 🙂

 

Joooooooooo.

 

Měla jsem takovou radost, že bych ho snad políbila 🙂 Bylo to na něm vidět, že ví, že mám radost. A tak jsem prošla v prvním patře kolem dveří s nápisem „mužské oddělení“ a došla do druhého, kde bylo napsáno „ženské oddělení“.

 

Zaťukala jsem na sesternu a otevřela mi moc milá a usměvavá sestřička, která mě zase posadila na chodbu, že si mě hned zavolá.

Já už byla ale ve své nezvladatelné euforii a tak i kdyby mě teď poslali mezi deset chrápajících babiček, budu šťastná a nadšená, jako jsem ani nečekala, že mohu být. Tohle ale prostě člověk zažije až když se do takové situace dostane. Do té doby se o tom všem může jen domnívat a představovat si to.

 

Za chvilku jsem šla dovnitř, sestřička se zase vyptávala na obvyklé věci a já jí poprosila, zda by mohla do počítače napsat, abych byla oslovována „paní Nováková“ místo „paní Nováků“, že to „ůůů“ nepoužívám. To nebyl problém a tak jsem od té chvíle byla vždy a všude oslovována „paní Nováková“, což mi moc pomohlo i na pokoji s mými spolubydlícmi, které (jak se zdá) netuší vůbec nic, protože už se jedna paní přede mnou několikrát i převlékala.

 

Mám z toho takovou radost!

 

Tu radost mi kazil jen fakt, že mě čekalo pět neplacených hodin vyřizování pracovních e-mailů a objednávek a dodělala jsem to teprve před chvílí, takže až teď můžu popsat své dojmy z prvního dne, kdy se vlastně až tak nic nestalo, ale pro mě ano.

 

Tolik jsem to chtěla někomu říct, že jsem na ženském! A pár smsek jsem taky hned rozeslala. I když nejvíc nadšená jsem byla stejně já 🙂

 

Jsem na pokoji se třemi lůžky. Jedna paní akorát odjížděla, takže s tou jsme si stihly ještě hezky popovídat a zbylé dvě jsou taky moc fajn. Jsou starší, ale moc mě baví to jejich „slečno, vy jste tak štíhlá“ nebo „slečno, podala byste mi prosím čaj?“ 🙂 Nebo vyprávění o dětech, o svatbě, o módě z Německa… už jsme toho probraly… 🙂 Nemá to konce. Ale objednávky jsem naštěstí udělat stihla.

 

Na patře je jen jedna sprcha a toleta, takže je to veeeeelmi zajímavé 🙂

 

Mají tu moc dobrý čaj – fakt!

Pořád chodím čůrat 🙂

 

A ty porce! Jen jsem je viděla, protože oběd jsem nedostala (to mi taky nikdo neřekl, takže jsem měla jen cukroví, které jsem ráno stihla popadnout a to bylo taky dobře, protože jsem tu pár koleček hezky rozdala a tím jsem se zkamarádila 🙂 Pak následovala půl hodina diskuse o pečení 🙂

 

Já dostala až večeři (2x chleba se šunkovou lučinou) a snídani už zase nesmím 🙁

 

Ve dvě hodiny sestřička odvedla nové příjmy (celkem 4 ženy (včetně mě samozřejmě)) na konzilium do nižšího patra. Tam jsme zase seděli a čekali – 1 muž a my 4 ženy. Muž šel první. My až po něm. Probíhalo to rychle. Já šla třetí a tak když jsem vešla, čekalo tam na mě asi 10 osob, z nichž nejdůležitější byl MUDr. Chrobok, který si mě posadil na křeslo a vysvětloval nahlas, co bude dělat. „Pokud bude chrupavka pořád chrupavkou, odřízeneme jí jen nožem, ale bude-li zkostnatělá, musíme vzít brusku. Někdy se to stává. Po celou dobu s námi budete mluvit.“ 🙂 Aha. No na to jsem zvědavá.

Já byla veselá, usmívala jsem se a měla jsem takovou rozvernou náladu, že jsem se na každého culila, čehož si všiml jeden mladý pan doktor a usmíval se na mě celou dobu taky 🙂 (Čehož jsem si všimla zase já 🙂 Moc bych si přála, aby se jmenoval p. Černý, protože ten mě bude zítra operovat. V googlu jsem ho nenašla, takže se podívám na tabuli tady na chodbě, jestli je to on.

 

MUDr. Chrobok se mě pak zeptal, jestli chci něco vědět, jestli chci hlas ponechat a jestli souhlasím se zítřejším zákrokem, jak ho popsal. Všechno jsem mu schválila 🙂

 

Když jsem po chviličce z konzilia odcházela, pronesly ty dvě babičky na chodbě další krásnou větu: „Taková krásná slečna a nechali si jí tam jen takovou chvilku!“ 🙂

 

To by mi lichotilo, kdyby babičky nečekaly na operaci očí…

(No dobře, tak na ORL se operace očí nedělají, ale když já jim to vždycky nevěřím :).

 

Ovšem má radost byla i tak stále veliká a je až doteď.

 

Sestřička mi před chvílí přinesla andělíčka a dostala jsem instrukce, co mám a co nemám. Sundat náušnice, prstýnky, zamknout do skříňky, zůstat na posteli, zřízenec přijede a odveze si mě. Toho andělíčka navléknout, až mi řeknou!

 

Jakmile rána přestane prosakovat, tak můžu jet domů. Dva až šest dní.

 

No to mám radost.

 

Ale ano, mám.

 

A uvidíme, jakou jí budu mít zítra, až přijdu na pokoj s podřezaným krkem 🙂

 

Teď čekám, až se uvolní ta jediná sprcha. Už jsem se tam byla podívat třikrát. Ale ani to mi stejně nevadí. Do toho samozřejmě probíráme se svými spolubydlícími ty nejdůležitější věci 🙂 Kdyby tušily, jak hezkou roli hrají v mém příběhu… Ty jediné tady nic o mé minulosti neví a přestože se lékařský personál choval ke mně hezky – ani jednou nepochybil a vyvolával mě ve správném rodě – jsou pro mě právě tyto dvě spolubydlící těmi nejmilejšími osobami, které tu teď mám.

 

Pro ně jsem žena.

 

A tak bych to chtěla nechat už napořád.

 

Však už taky zbývá jen pár krůčků…