• otєrєzє.cz

    Koho miluje náš partner?

    1. 11. 2014 / 12:36 / 56 Comments
    „Sotva existuje osoba, která by byla trvale tak nešťastná jako transsexuál.“
    Harry Benjamin
     
    Co udělat pro to, abychom nešťastní nebyli?
    A o čem tu asi pořád mluvím? 🙂
     
     
    Před dvěma lety napsala studentka teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Šárka Michálková bakalářskou práci na téma Transsexuální lidé a pohled na jejich minoritu.
     
    Po kliknutí na obrázek se bakalářská práce stáhne ve formátu PDF (728 kB, 80 stran).
     
    Vždycky si ráda přečtu „něco o nás“ :). A líbí se mi, když o transsexualitě hovoří nějaký odborník (i o nich se lze dočíst také v této práci), který tvrdí, že transsexualita neexistuje nebo že je to náš výmysl a uvádí své teorie, jak by to mohlo být a proč to tak je. Přála bych mu, aby se jako transsexuál narodil. Protože pak by zcela jistě našel na své nerozvážné teze jednoduché odpovědi. 🙂 Co takhle se zeptat nás, pane Skoblíku? No jo, jenže my si to vlastně vymýšlíme…
     
    Na tuto práci jsem narazila náhodou a zaujalo mě na ní právě to, že je zpracovávána na teologické fakultě. Tak jsem do ní zvědavě nakoukla…
     
    Jde o dobře a hezky pojatou práci, která otevřeně, stručně a nezaujatě podává čtenáři docela aktuální a rozsáhlé informace z oblasti transsexuality. Je určená pro veřejnost, aby pochopila, že transsexualita není transvestismus a zabývá se transsexualitou hned z několika pohledů (rodina, církev, sociální pracovníci…).
     
    Většinu z toho my, kterých se to týká, už známe. Ale těm, kterým pojem transsexualita nic neříká, bych tuto práci určitě doporučila.
     
    Některé pasáže mě ale opravdu zaujaly a tak je tu uvedu.
     
    Díky tomu, že jsem překonala svůj strach z nejistot, ze ztrát rodiny, mé dcery, bydlení a všeho možného a 15 měsíců si myslela, že to byl špatný krok, jsem teď na místě, na kterém vidím, že je všechno jinak a že to byl krok správný.
    Kolik transsexuálních osob má rodiny jako jsem měla já?
    Přijdeme o ně? Nikdy ten krok neuděláme, protože … proč?
     
    Sama znám odpověď a přesto jsem tady. Jak je to možné?
     
    Měla jsem to štěstí, že jsem se začala své ex hnusit a tak mi to vlastně nesmírně zjednodušila, i když to bolelo. Kdyby mi každý den připomínala, jak mě miluje a jak nechce, abych do toho šla, jaký by byl můj život? Byla bych šťastná?
     
    Ne.
    Byla bych vyřízená do konce svého života!!!
     
    Chtějí mít naše děti traumatizované rodiče nebo veselé a šťastné?
     
     
    Kapitola 8.2 – Proces přeměny při již vytvořené rodině
     
    Již existující rodičovství vnímá okolí, odborná veřejnost a hlavně sám klient, jako překážku. Velice rádi by prošli požadovanou změnou, ale neustále se obávají, že ztratí své blízké, manželku/manžela a děti, nebo že tím způsobí nevratné změny v rodině nebo dokonce jejich poškození. Proto v mnoha případech klienti odkládají dobu, vhodnou pro přeměnu, až po dovršení dospělosti svých dětí.
     
    Druhý z partnerů se může potýkat s obavami o pozdější sexuální orientaci nebo o ovlivnění pohlavní identity svého dítěte. Obávají se například traumatizace či frustrace dítěte. Jak již bylo zmiňováno, kdy se identita formuje, je jisté, že identita dítěte nemůže být ovlivněna. Je známé, že děti jsou dospělými často podceňované, co se týče pochopení situace. Dokážou pochopit více, než si dospělý člověk myslí. Proto pochopení transsexuality u nich bývá snazší než u leckterého dospělého jedince (Fifková a kol., 2008). Děti to zkrátka chápou tak, že jejich rodič bude spokojenější v těle opačného pohlaví. A budou radši, když budou v kontaktu s veselým a více méně vyrovnaným člověkem, než s člověkem frustrovaným.
     
    Podle dalších výzkumů vyplývá, že zatajování transsexuality jednoho z rodičů vede spíše k více traumatizujícím zážitkům dítěte (Fifková a kol., 2008). Je to odvozené z toho, že rodiče se mohou často hádat a je mezi nimi napjatá situace. Dítě ji nemusí dobře psychicky zvládat, protože ani neví a nechápe důvod neshod rodičů.
    Nyní, s postupem času a tolerantnější společností, dochází k tomu, že i přesto, že se někteří rodiče v těchto případech rozvedou, fungují oba dobře a nadále udržují přátelské vztahy a transsexuální rodič má dobrý kontakt se svým dítětem.
     
     
    Kromě té části „partneři nadále udržují přátelské vztahy“ platí všechno :). I to, že jsem o svou dceru nepřišla, že mě miluje a já jí stejně, jako předtím. A nikdy o ní nepřijdu.
     
    Tak čeho se tedy bojíme?
     
    Každá si můžeme položit otázku, jaký život je pro nás lepší?
    Ten, ve kterém nám někdo tvrdí, že nás miluje, zatímco miluje jen naši mužskou tělesnou schránku a to nás naplňuje určitým druhem štěstí, stejně tak štěstím z přítomnosti našich dětí, které jsou pro nás těmi nejdůležitějšími človíčky na světě? Ale štěstí z našich dětí se přeměnou (obvykle, pokud to sami nechceme) nemění! Stále zůstávají těmi nejdůležitějšími. Nejste první ani poslední z nás, které mají rodiny. A co až ty děti dospějí? Osamostatní se a vy začnete bilancovat svůj život?
    Já bych to nedokázala. Nedokázala bych se nikdy smířit s tím, že jednou budu litovat toho, že jsem svou přeměnu neuskutečnila jen proto, že jsem si bláhově myslela, že přijdu o nějaké jistoty. O partnera, který miluje mé vousy, mé chlupy, můj hluboký hlas… Jsem to já, koho miluje? Ne. (To není útok na tebe, Katko! Jen jsem k tomu došla na základě vlastní zkušenosti.)
    Zůstávám traumatizovaná do konce života, kdy není ani jeden jediný den, abych se nezasnila, jaké by to bylo kdyby… Ten pocit známe každá, protože všechny jsme si tím prošly. Některé tím bohužel ještě prochází a některé z toho nikdy nevyjdou.
     
    Nebo je tu ta druhá varianta, kdy (jak píše slečna Michálková) jsou děti šťastnější, když vidí své rodiče šťastnější a spokojenější v těle opačného pohlaví a s takovým rodičem budou také v kontaktu raději.
     
    Děti jsou nesmírně citlivé. Ví toho kolikrát víc, než si sami myslíme. A kolikrát na to přišly svou vlastní úvahou!
     
    Takže zatímco dříve jsem bojovala o to, zda rodinu nebo Terezu a vždycky vyhrávala rodina, takže jsem chápala všechny transsexuální ženy v podobné situaci, dnes už je nechápu.
     
    Samozřejmě to nelze použít paušálně na všechny případy a je nutné se poradit. Jde tu přeci o naše děti. Ale pořád na celém světě platí: Šťastný rodič = šťastné dítě.
     
     
    Kapitola 10.2.1 – Postoj katolické církve
    O tématu transsexuality se hovoří spíše jako o kontroverzním tématu, a to hlavně pokud jde o hormonální léčbu a přeměnu pohlaví pomocí operací. Většina osobností vystupující za katolickou církev se staví k operacím záporně. V tomto případě se hlavně jedná o netoleranci vůči ztrátě schopnosti reprodukce. Reprodukce je považovaná za základní funkci fyzického fondu. Dále jsou velké obavy o bezprostřední ohrožení mentálního zdraví, jež se nevylučuje. Tyto informace pocházejí z dokumentu O člověku jako Božím obrazu (2004), který vydala Mezinárodní teologická komise (Fifková a kol., 2008).
    Z různých analýz kritérií při porovnávání církve ve vztahu k tělu a pohlavní identitě lze vyjádřit, že se jedná o záporný vztah k transsexualitě. Podle Skoblíka (2006) následně uvedu fakta, která hovoří za vše.
    • Existuje dvojpohlavnost, kterou je třeba chránit.
    • Pohlavní identita pochází z biologického pohlaví při narození, které je nezaměnitelné.
    • K pohlavní identitě patří možnost plodit nebo rodit.
    • Disponovat tělem formou operace svědčí o tělesně-duševním dualismu.
    • Psychická pohlavní identita je nedůležitá a může být trpěna nejvýš jako převzetí pohlavní role pouze mimo tělesnou realitu. Tělesné realitě se však musí přizpůsobit.
    • Pooperační výsledky u sledovaných pacientů nejsou mnohdy uspokojivé, naopak výsledky psychoterapie jsou mnohdy příznivé.
     
     
    A tohle napsala studentka teologické fakulty!
    Nezbývá, než jí vyjádřit obdiv za její odvahu, ale přesně takhle to má být. To jsou fakta. Nelze se před nimi skrýt. Nelze skrývat pravdu… a už vůbec ne do konce života…!
     
     
    Na závěr bych byla ráda, kdyby si následující řádky vzalo co nejvíce lidí k srdci:
     
    Vyoutování
    Vyoutování (tj. nevyžádané šíření informace o transsexualitě druhého člověka) se považuje za krajně neslušné, ať již jde o člověka, který zatím neprošel veřejným coming-outem, nebo naopak o člověka, který žije v nové roli a jeho okolí o jeho minulosti nic neví. Chápeme, že se jedná o opravdu šťavnatý drb, ale následky vaší netaktnosti nám mohou pěkně zkazit den. A nejen, že je to nevhodné, může to být i nebezpečné! Každý rok po světě zemřou stovky translidí jako oběti zločinů z nenávisti.
     
     
    I já se bojím, kdo o mně komu zase řekl.
    A už jsem pochopila ten strach Dannie, když byla u mě: „Už prosím nikomu neříkej, kdo jsem.“
    V ten moment jsem se původně celá nadšená zastavila.
    Tehdy jsem řekla mamce i její sousedce, jaká kamarádka mi přijede a začala to říkat i v práci, ale naštěstí jsem byla včas zastavena, takže zatímco má kancelář věděla, jaká návštěva za mnou přijde, zbylí kolegové už viděli jen půvabnou blondýnku 🙂
     
    Teď už vím, že by to byla chyba, kterou nechci nikdy udělat, protože sama teď vím, jaké to je, když člověk, který nic neví a u kterého projdete přijde třeba ke kolegovi a ten mu řekne: „Jo a víš, že tu máme takovou raritu? Člověka, co prochází přeměnou pohlaví? Pojď, já ti ho ukážu.“
     
    Opravdu moc prosím. Tohle ne.
     
    (Nepíšu o žádném konkrétním takovém zážitku. Píšu to preventivně.)
  • otєrєzє.cz

    Sen o plese

    1. 11. 2014 / 9:17 / 13 Comments
    Lucka si postěžovala, že poslední články jsou dlouhé. 🙂 Ony se nedaly zkrátit. Nebylo možné z nich vypustit ani jednu větu, natož odstavec. To jsou fakta, která tu chci mít.
    Stručnost je něco, co trénuji celý život, takže to, co tady vidíte, je právě už stručné! 🙂
     
    Tenhle snad dlouhý nebude:
     
    Úplně zoufale neuvěřitelně moc toužím jít na ples!!! To je sen! Už vidím ty fotky!!! To strojení, to česání, malování, tancování, kluky… 🙂 Už žádný těžký pocit u srdce z toho, že nemůžu být tam, kde toužím být, protože tam prostě už JSEM! Jupí! 🙂
     
    Ne, na téhle ilustrační ještě bohužel nejsem… ale už jsem tomu tak blízko…
     
    Toužila jsem po tom roky dávno předtím a vždycky záviděla ostatním holkám, když jsem na nějakém takovém plese byla. Nemohla jsem se vynadívat. Snad šaty každé z těch dívek jsem si v duchu na sobě vyzkoušela. Záviděla jsem spolužačkám, jak řeší, jaké šaty si na ples nebo do tanečních vezmou a když jsem na takové akce přišla, snažila jsem se sice být veselá, ale ve skutečnosti mi bylo u srdce hrozně moc smutno. Některé plesy jsem musela odmítat a chodila na ně nerada, protože jsem nebyla schopná myslet na nic jiného, než jaké by to bylo na druhé straně.
     
    A teď je to tady zase – blíží se plesová sezóna! 🙂
    Moje první plesová sezóna, kdy na takový ples můžu přijít a mám na to dostatečnou odvahu. Tak proč to neudělat? To je to, co už mám teď začít řešit. Posunout se dál. A brát si od života všechno, co mi teď už konečně nabízí.
     
    Nemyslím si, že letím příliš rychle a skáču do některých věcí předčasně. Je na každé z nás, kdy co udělá. Nikde není napsáno: „teď udělej tohle a potom tohle“. Je to život, který jsme si vysnily! Tak dělejme to, po čem toužíme a mějme z toho potom radost.
     
    Když včera začala kolegyňka mluvit o plese, postěžovala si, že její přítel na to není, že ho to nebaví. A dodala: „Tyjo, Terez, tak co, půjdem ne?“ 🙂
     
    Ta představa se mě od té chvíle nepustila. Nejde to. Právě proto, že jsem splnění tohoto snu tak blízko! Nebudu se zastavovat, chci jít jen dopředu a to nejrychleji, jak jen to jde, protože není na co čekat.
     
    Když jsem se nad tím zamyslela, jak reálné je splnění tohoto snu (jako nikdy předtím!), tak mě to až dojalo. A kromě šatů a ostatních důležitých věcí jsem hned začala řešit, že vlastně neumím tančit na „opačné straně“ 🙂 Až dosud tančil jen Tom. 🙂 Ale myslím, že to je ten nejmenší problém.
    Ještě kde sehnat tanečního partnera? Na takový ples nepůjdu přeci sama… (To není výzva, ale povzdech. Prostřednictvím tohoto blogu si nikdy partnera najít nechci právě pro to tématické zaměření, které bych jednou ráda opustila. I když tanečního bych skousla téměř jakéhokoliv, který vypadá slušně a nemračí se 🙂
     
    Tak co, Brade? Jdeme? 🙂
    (Né, nemusí to být Brad Pitt. Fakt ne. 🙂 A vůbec – co to tady dělám?)
     
    Na svůj vlastní maturitní ples už bohužel nikdy přijít moci nebudu, ale to přece není žádná katastrofa. Je tolik jiných příležitostí! (Např. vlastní svatba? 🙂
     
    Znamená to, že vypadám tak, že se mnou klidně kolegyňka může vejít do tanečního sálu narvaného lidmi, aniž by se za mě musela stydět? Za to, jak vypadám?
     
    Už se vidím, jak si vybírám šaty, boty, bižuterii, jak musím stůj co stůj vyřešit účes, protože chci být načesaná a namalovaná a krásná! A taky tak šťastná, že na tomto nejvyšším možném ženském levelu, kde každá žena dokáže podtrhnout svoji ženskost, můžu být taky.
     
    Přemýšlela jsem, proč jsou (jsme 🙂 na plesech všechny ty dívky a ženy tak krásné.
    Je to tím, že každá z nich udělá naprosto jednoduchou věc: zůstanou přirozené a z té přirozenosti ještě navíc zvýrazní to krásné.
    Pokud je na mně nějaká ženskost, kterou lze podtrhnout, pak to přeci musím aspoň zkusit!
     
    Na tenhle článek mě přivedl zase blog Markétky, která v jednom článku popisuje, jak její brácha chodí do tanečních a jednou, když s ním měli jít i rodiče, se Markétky zeptali: „Markétko, nechceš jít s námi?“.
     
    Umí si snad někdo představit hezčí větu od rodičů?
     
    Já si hned představila, jak si Markétka začala vybírat šaty, jak se načesala… a těšila jsem se na fotku… 🙂
     
    Markétka měla milión výmluv, takže nakonec nešla (čemuž rozumím a není jí co vyčítat), ale vím, že jednou tam určitě půjde.
    Protože také vím, jak moc touží po plesech a podobných společenských událostech stejně jako já.
     
     
    První taneční sezóna života, která se týká i Terezy…
  • otєrєzє.cz

    Albánské panny

    31. 10. 2014 / 21:59 / 3 Comments
    Dnes je Halloween. Jde pořád hlavně o americký svátek, na kterém se mi ale rozhodně moc líbí i v naší zemi ty dekorace. Oranžové rozsvícené dýně a strašidelné motivy jsou fajn. Ale své děti bych v kostýmech po domech nikam neposílala.
     
    Co pro mě znamená Halloween?
     
    Vždycky si v tento den vzpomenu na naše „předchůdkyně“, které se také narodily do nesprávných těl a ještě před pár desítky let to neměly vůbec snadné. Např. v Americe byly za nošení ženských šatů zatýkány a trestány. Halloween byl jediný den, kdy policie takto oblečené osoby nezatýkala a tak, jak jsem se dočetla, vždycky všechny celý rok netrpělivě čekaly na tento den, aby mohly chodit bez obav oblečené tak, jak chtějí. Chodily tak občas i během roku, ale prožívaly u toho strach, že narazí na policii, která je bez milosti vždycky zatkla. Dělaly se na takto oblečené osoby dokonce policejní zátahy v klubech. (Zajímalo by mě, jak kontrolovali, zda jde skutečně o muže či ženu. Podle dokladů?)
     
    V souvislosti s tím mě napadlo zjistit, které země na řidičských průkazech uvádí pohlaví. Protože na našich českých řidičských průkazech pohlaví uváděno není a to i přesto, že v žádosti o řidičák tato kolonka existuje (tenkrát jsem tam napsala „žena“ a úřednice si toho nevšimla, ale je docela možné, že to počítač v systému opravil sám automaticky podle rodného čísla – nebo jsem v tom jejich systému prostě jako žena :).
     
    V Americe je trochu jiná situace, protože žádný jiný doklad než řidičský průkaz jejich občané většinou nemají a tak je snaha na tento průkaz vtěsnat co nejvíce údajů:
     
     
    Váha, výška, barva očí, POHLAVÍ, označení diabetika (kolečko vpravo dole), označení neslyšícího (též vpravo dole). Konkrétně tento doklad je určen pro federální identifikaci, takže ho akceptují po celých státech, zatímco existují ještě verze pouze lokální, které se ale téměř od tohoto vzoru neliší.
     
    Některé země kromě těchto údajů uvádí ještě krevní skupinu.
     
    Pohlaví není uváděno na žádném řidičském průkazu zemí EU (je doporučen jednotný vzor).
    Ostatní země ve světě to mají tak půl na půl. Většinou se pohlaví na řidičský průkaz uvádí tam, kde neexistuje žádný jiný doklad. V každé zemi je ale alespoň jeden doklad, kde pohlaví uvedeno je (u nás občanský průkaz).
     
    Napadlo mě nejprve, jak je super, že máme ty řidičáky bez pohlaví, což se dá ocenit hlavně v průběhu přeměny.
    Jenže pak jsem našla podmínky pro změnu pohlaví u řidičských průkazů (tedy jediných dokladů) v USA, Kanadě a Novém Zélandu.
     
    Je výslovně uvedeno, že ke změně pohlaví na tomto osobním dokladu není nutné předkládat rodný list, ale pouze čestné prohlášení o tom, že žiji v daném pohlaví již nějakou dobu a toto pohlaví chci mít také uvedené v tomto dokladu.
    Na Novém Zélandu je dále možné zvolit: „muž“, „žena“ nebo „neurčité“.
     
    Jde o speciální předtisk, který je nutné vyplnit a nechat podepsat u notáře.
     
    Pohlaví na dokladech se tedy řeší pouze formou čestného prohlášení! Nikdo dále nesleduje, zda ten člověk je muž nebo žena, nikdo nepožaduje žádný doklad o tom, zda byla či nebyla provedena operace změny pohlaví nebo probíhá např. hormonální terapie.
     
    Pokud žadateli ještě nebylo 18, stačí souhlas rodičů.
     
    Přečetla jsem si dále článek z kanadských novin z r. 2012, kde se uvádí, že např. v kanadském Ontariu si podá žádost o změnu pohlaví v řidičském průkazu průměrně ročně jen 40 žadatelů!
     
     
    Ale téma, ke kterému jsem se chtěla dostat (a zase jsem se nějak zapovídala nebo co!), jsem nedávno dostala v e-mailu od Moniky z Anglie, která mi popisovala život tamější české komunity spolu s albánskou. Dozvěděla jsem se, že vdané ženy nemají v Albánii vůbec snadný život a o nějaké rovnoprávnosti se tam rozhodně nedá mluvit. V mnoha částech Albánie totiž stále platí „zvykové právo“ z 15. století! A to, co jsem zjistila na internetu mě vážně šokovalo! Jsem si jistá, že nejsem sama a chvíli jsem váhala, zda tu o tom mám vůbec psát, protože kdybych se narodila v Albánii, rovnou se jdu střelit do hlavy… Je mi těch žen tak nesmírně líto, že jsem v jedné části při čtení měla i slzy v očích. Vím, že si to možná trochu víc beru, ale tohle je něco, co nedokážu pochopit a ani nikdy nepochopím…
     
    Naštěstí je prý tento „jev“ v Albánii už teď ojedinělý.

    Albánské zapřísáhlé panny

     
    Albánské zapřísáhlé panny (burrnesha nebo virgjinesha) jsou ženy, které skládají slib cudnosti a nosí mužské oblečení, aby mohly žít jako muži v patriarchální severní albánské společnosti. V menší míře se vyskytují také v jižních částech západního Balkánu, včetně Kosova, Makedonie, Srbska, Černé Hory, Chorvatska a Bosny.

     

     
    To, co tady vidíte, jsou ženy. Albánské panny.
     
    (Článek převzatý z magazínu libimseti.cz a spirit.cz)
     
    Žena nebo muž?
    V Albánii žije křesťanská komunita, která vyznává staré právo kanun. To nahrává hlavně mužům. Jsou to oni, kdo mají dědická práva na majetek – pokud se do rodiny narodí žena, její podíl získává buďto bratr nebo manžel. Spravedlnost? Tu tady nečekejte. Ženy jsou podle tradice ekonomicky závislé na muži, jejich hlavní náplní je výchova dětí a péče o domácnost.

     

    Kanun striktně definuje jasné hranice mezi pohlavími. Rozdílnost těchto dvou pólů – mužského a ženského – je jasně daná oblečením. Muži nosí kalhoty, halenu, klobouk a mohou mít na ruce hodinky. Ženám je přisouzená sukně, zástěra, halena a šátek. Hned na první pohled je tedy jasné, kdo je kdo a co je jeho posláním. A protože oblečení v této kultuře hraje dominantní roli, je možné ho zneužít k tomu, aby si člověk „změnil“ svoje pohlaví a tedy i svůj osud. To je příběh žen, kterým místní lidé říkají Virgjinesha (tedy zapřísáhlá stará panna).

     
    Žena v Albánii nic moc neznamená, v tradičních komunitách si ani nesmí vybrat manžela. Po svatbě je povinna přestěhovat se do domu svého muže a jeho rodiny. Na její názor se nikdo neptá, nerozhoduje o výchově dětí, o hospodaření, nemá právo dědit. Má hodnotu doslova jen jako chodící děloha. Podle Kanunu se musí „podvolit dominanci svého manžela“, což vlastně znamená, že muž na ni může křičet, může ji urážet, ponižovat i zbít. Pokud z ní proudem nepoteče krev, Kanun to hodnotí jako právo manžela. Zní to otřesně, přesto albánské ženy takhle žijí a přežívají. Některé z nich muži i poslouchají! Musely si však předtím projít dlouhým obdobím svého podřadného postavení – vdát se dle otcovy vůle, rodit děti (pokud možno syny) a dlouhá léta respektovat mužské členy společenství. Pokud to žena přežije, může uplatnit svou silnou osobnost mezi muži. Na veřejnosti to sice nikdy nepřiznají, ale obvykle takovou ženu začnou respektovat. Například v otázce usmíření v kolotoči krevní msty, v otázkách sňatků, apod. Mladá žena tu nemá právo o svém životě rozhodovat vůbec. O něco lépe je na tom vdova s dětmi. Může se provdat znovu, dokonce si smí sama zvolit manžela! To proto, že prokázala schopnost rodit děti. Vdova s dětmi je dokonce žádanější partií než mladá, svobodná dívka. V domě druhého manžela se s ní zachází mnohem lépe než s bezdětnou mladou nevěstou. Ale pozor! Týká se to pouze vdov, jejichž manželé zemřeli přirozenou smrtí. Vdova po muži, který se stal obětí krevní msty, se podruhé vdát nesmí. Pokud to udělá, musí ponechat děti z prvního manželství v rodině zavražděného. Nemůže se o ně starat, často je nesmí ani vídat. V tradiční albánské rodině se muž stará o práci a hmotné zajištění. Každé jeho rozhodnutí je nezpochybnitelné. Žena má na starost pořádek v domě, hospodářská zvířata, sběr dřeva atd. Jestliže je muž nezaměstnaný, nemusí manželce pomáhat téměř s ničím. Na druhou stranu Kanun kdysi chránil ženu a děti v tom smyslu, že se nesmějí stát cílem krevní msty. To v současnosti již neplatí, obětí vendety se často stávají právě ženy a děti.
     
    Rozvod v Albánii je možný, nikoli však podle zvykového práva! Kanun rozvod přímo nezakazuje, ale hodnotí ho jako ztrátu osobní a rodinné cti. Důsledek? K vraždám z krevní msty se přidávají vraždy ze žárlivosti a násilí. Nevěra je jeden z nejhorších přečinů v klanovém společenství. Trestá se tvrdě. Přistihne-li muž manželku při činu, má právo oba milence beztrestně zabít. Dostává k tomu požehnání již ve svatební den. Rodiče nevěsty mu totiž předávají zvláštní svatební dar – kulku do pistole, která je určená pro jejich dceru… Osudový dopad má Kanun na znásilněné ženy a dívky. Jsou „nečisté“, nemají šanci se vdát a stejný úděl se přenáší i na jejich sestry. Stejně absurdní je řešení znásilnění vdané ženy. Rada klanu může rozhodnout o trvalém vyhnání z domu bez možnosti vídat děti, anebo „postižený“ manžel může na oplátku znásilnit manželku útočníka! A protože znásilnění znamená „ztrátu cti postiženého muže“, vyžaduje pomstu na krvi. Řetězec vzájemného zabíjení nemá konec…

     

    Stát se virgjineshou je v podstatě jednoduché. Stačí, když dotyčná složí slib, že chce být mužem a v tu ránu smí nosit kalhoty, kouřit cigarety či mluvit hrubě. Mezi muži má svůj platný hlas a respekt. Spolu s novou identitou získává i dědické privilegium. Ale pozor, všechny tyto bonusy mají jeden háček: Virgjinesha musí dodržovat celoživotní celibát! Mnohé ženy se však svého sexuálního života rády vzdají ve prospěch svobody a jednoduššího života. Jiné zase svou transformaci chápou jako pomoc rodině, která nemá mužského potomka, tudíž potřebuje náhradního dědice. Ať tak či onak, tato volba je osudová a není z ní cesty zpět.

     
    Podle některých je to síla mysli. Pokud musíte přijmout nějakou roli, vaše tělo si na to navykne a celé se změní. V Albánii jsou tyhle ženy velmi vážené, hlavně pro jejich odvahu udělat takový krok.
     
    Že by titul doživotní panny byl způsobem, jak se nestát v Albánii otrokyní a hromosvodem manželovy frustrace? Tak jednoduché to zas není! Sociální role zapřísáhlé panny zde nevznikla ani z útlocitnosti, ani jako prostředek zmírnění diskriminace pohlaví, nýbrž jako součást dědického práva. Zvykový zákoník musel nějak reagovat v případě, že v rodině chyběl mužský potomek. Pro případ, že se nenarodil, nebo že by v důsledku krevní msty došlo k vyvraždění všech mužů v rodině, vznikl titul doživotních panen, aby majetek a pozemky zůstaly v klanu. Nejstarší dcera v rodině mohla o tento status požádat. Zasedla mužská rada a situaci vyhodnotila. Pokud se v blízkém i vzdáleném příbuzenstvu nenašel mužský potomek, padl souhlas. Ale ani tak nemohla o tento únik z podřadného postavení žádat každá, například vůbec ne příliš hezká žena. To se raději velmi rychle nějaký ten příbuzný mužský dědic našel nebo „vyrobil“! Také se však stávalo, že dívce byla role doživotní panny naopak vnucena. Ze dne na den se musela stát mužem, což znamenalo velmi drastický zásah do jejího vývoje i sebepojetí.
     
    Být mužem – je to výhoda, nebo nevýhoda?
    Lule je devatenáct a rozhodla se stát mužem. A to i přesto, že v její biologické rodině už jeden mužský dědic byl – její bratr. Jako starší „muž“ však získala veškerá práva. Je hlavou desetičlenné rodiny, všichni ji oslovují v mužském rodě a Lule je za to poctivě živí. Pracuje na poli a přivydělává si jako svářeč. Nosí krátké vlasy, kalhoty a hodinky… Jako všichni zdejší chlapíci. Podobně žije i osmasedmdesátiletá Pashe Keqi, která se k přeměně na muže rozhodla před 60 lety, tedy ve věku 18 let. „V době mého mládí byly ženy asi ve stejném postavení, jako třeba zvířata. Dnes je ale situace jiná, ženy mají větší práva. Narodit se dnes, určitě bych nic takového neudělala.“ Keqi přiznává, že svého rozhodnutí lituje. Chybí ji totiž prožitá intimita s mužem. Společnost, ve které žije však jiné, než heterosexuální spojení neuznává. Přestože je Pashe Keqi anatomicky vzato ženou, všichni ji považují za chlapa. Takže její eventuální vztah s mužem by byl klasifikován jako homosexuální, tedy nepřijatelný. Keqi se bohužel se svým osudem musí smířit, protože její slib – stát se virgjineshou – byl celoživotní a nejde ho vzít zpět.
     
    Nízká společenská hodnota albánských žen je příčinou, že se stávají obětí obchodu se ženami. Známé jsou i případy, kdy rodina prodá dceru k prostituci do zahraničí. Pokud se jí podaří utéci zpět do Albánie, je pokládána za nečistou a hrozí jí vražda od příbuzných. Pošpinila přece jejich čest! Na Albánii je kvůli zvykovému právu vyvíjen tlak nevládních organizací, okolních států a EU. Počátkem tisíciletí přijala země nové zákony a zavedla vzdělávací kampaně. Snaha začlenit ženy do širšího společenského života je však obtížná. V zemi panuje chudoba, korupce a silně zakořeněný patriarchální systém.

     

     
    V Bosně už tento kodex nedodržují, ale dodnes se podle něj řídí právě v severní Albánii a Makedonii. V dnešní době v těchto končinách žije něco mezi padesáti až několika sty zapřísáhlých panen. Přesto, že je již nic nenutí k tomu řídit se tímto zákonem. Vzdát se přísahy totiž znamenalo velkou hanbu, ale bylo možné se vzdát života jako muž, pokud byly veškeré závazky vůči rodině dodrženy.
     
     
    Ona Albánie byla vždycky jiná. Například albánština je sice zařazena mezi indoevropské jazyky, ale nemá vůbec žádné příbuzné. Vyvíjela se naprosto ojediněle sama a její původy pochází pravděpodobně ze starověké ilyrštiny, což je již zaniklý jazyk. To je ale jen domněnka a tak původ albánštiny i její zařazení zůstává zahaleno tajemstvím. I jazykově jde tedy o naprosto izolovanou část světa a to mě na Albánii fascinovalo už od dětství.
    Když jsem potom slyšela, že všechny silniční tunely, které tam jsou, byly vyraženy ručně, protože na to prostě nebyla technika, začala jsem se o Albánii trošku víc zajímat. Koncem 90. letech jsem nějakým záhadným způsobem na jednom americkém chatu potkala Albánku, se kterou jsem si chvíli klasickou poštou dopisovala (takže malůvky, kytičky, popisy běžných situací života…), ale z ničeho nic mi od ní přestaly chodit odpovědi.
     
    V Albánii se už ale naštěstí také blýská na lepší časy, protože tam působí hnutí „Pink Embassy“, které se věnuje LGBT komunitě dosti veřejně. Na jejich blogu jsem našla tento graf jako výsledek celosvětového průzkumu:
     
     
     
    A já se zase vracím myšlenkami k nám do Čech.
    Jsem TAK vděčná za to, že jsem se narodila TADY!
     
    —————————-
    Ještě mě něco ráno napadlo.
    Představte si, že role jsou vyměněny. Že v Albánii panuje matriarchát a muži jsou ti, kteří se musí zavázat slibem, že budou do konce života ženami, aby mohli být uznáni společností a získali vůbec nějaká práva.
    Jak by asi takové „ženy“ vypadaly? Určitě o hodně méně ženštěji, než ženy mužně, které přijaly do konce života roli muže. Na fotkách albánských pan vidím muže. Fotky albánských paniců v obrácené situaci bych snad ani raději vidět nechtěla…
    TO BY NEŠLO.
     
    To je ten jeden obrovský rozdíl mezi FtM a MtF.
     
    A dovolím si citovat zajímavý úryvek z blogu Markétky:
    „Šla jsem na další sezení u paní doktorky. Padla řeč na to, že mě mrzí, že jsem nepřišla dřív. Na to jsem se dozvěděla, že holek, které přijdou a je jim ještě před 18, je naprosté minimum. Většina, která přijde, tak jsou už ženaté s dětmi a říkají, že už dál nemůžou. Asi to bude tím, že ta přítomnost testosteronu nutí člověka bojovat, dokud to jde, i když teď už víme, že je to zbytečný boj. Zato kluci většinou chodí už mladí, protože jejich mužská povaha, která z nich úplně čiší, jim nedovolí jen tak dál žít jako „slečinky“ (kéžby si to se mnou mohli jen tak vyměnit…).“
  • otєrєzє.cz

    Tak trochu jiný osmý laser

    30. 10. 2014 / 23:09 / 12 Comments
    Jen v krátkosti.
    (To je poznámka pro mě, ne pro vás. Abych se uklidnila, že tu nebudu sedět hodinu, protože jsem před chvilkou přijela z Prahy a těším se do postele 🙂 Původně jsem si myslela, že to bude normální osmá návštěva laseru, že přijedu, spálí mi ty zbytky vousů na tváři a zase odjedu. Jenže ona to nebyla až tak standardní návštěva, jakou jsem čekala 🙂 Takže než se schoulím pod peřinu, ještě se mi chce samou radostí psát.
     
    Miluju, když někde „projdu“. Tohle milujeme každá. Je to pocit, který je nepopsatelný a dychtíme po něm. Neuvěřitelně moc ho potřebujeme a když přijde, je to záplava endorfinů. Takové zadostiučinění, že se vyplatilo to, že jsme do toho šly. Tolik si v tu chvíli vážíme toho, že jsme ženami a radujeme z toho, že to ví i ti druzí. Budeme se z tohoto okamžiku radovat stále, což nás odlišuje od většiny biologických žen, které se nad svou ženskostí každodenně vyloženě nerozplývají (např. z toho, že je řidič autobusu oslovil „mladá paní“ :). Vím, že se to časem srovná, ale užívám si ten „čas srovnávání“ a rozhodně se těším i na moment, kdy to srovnané bude, protože budu vědět, že teď už jsem jako ostatní holky. Srovnaná. 🙂
     
    Celá ta osmá procedura laseru byla od začátku mírně zmatená. Objednala jsem se na pondělí na 17 h., ale onemocněly všechny depilační sestry, takže paní ředitelka musela zaimprovizovat, zavolat paní, která tam kdysi 12 let pracovala (to vím, protože jsem jí vyzpovídala :), takže s přístrojem umí a přeobjednala mě právě na dnešek na 19 h.
     
    Tím pádem jsem nemusela utíkat z práce o hodinku dřív a pak si to nadělávat, ale měla jsem doma ještě hodinu čas na důkladné odlíčení a to nejdůležitější: rozhodnutí, jak budu po odlíčení vypadat, z čehož vyvodím závěr, v čem pojedu.
    Nechtělo se mi totiž jako v sedmi předešlých případech oblékat se do hrozného uni oblečení, sundávat prstýnek, řetízek, schovávat v metru své nalakované nehty v kapsách a tvářit se otráveně (protože jsem otrávená) z tváře plné černých ošklivých vousů…
     
    Doma jsem se odlíčila a rozpustila vlasy… (dnes jsem totiž měla poprvé jeden culíček, po kterém tak toužím, i když nebyl ještě tak dlouhý, jak bych si představovala, chtěla jsem si to zkusit, kolem uší jsem si nechala rozverně rozpuštěné poletující zakroucené pramínky vlasů a k tomu sukni s kozačkami, abych si užila opět té ženskosti, když večer jedu na ten laser bůhví jak vymóděná do klučičího).
    Ne, že bych si připadala dostatečně krásná, ale najednou jsem zjistila, že v zrcadle už nevidím chlapa 🙂 Třeba tam je a vidí ho tam všichni, ale já ho nevidím. I po odlíčení, což bych si nikdy předtím netroufla. A protože se mi ty rozpuštěné vlasy se sponkou a ofinkou šikmo líbily, protože mi na uších zářily náušnice s velkým třpytivým kamínkem a protože když jsem se v tom zrcadle viděla, musela jsem se radostí na sebe usmát, rozhodla jsem se, že poprvé za 11 měsíců co jezdím na laser, pojedu SAMA ZA SEBE!
    Už žádnou masku, ano?
     
    Přišel ten vysněný den, kdy můžu jít mezi lidi nenalíčená a nemusím se ničeho bát. Tedy – já to nevěděla, já to jen chtěla, aby to tak bylo a chtěla jsem to zkusit. Jenže ten strach byl taaaakhle malinký oproti té touze zůstat sama sebou a nechtělo se mi jen kvůli laseru a zbytkům pár vousů na tváři nepřevlékat do něčeho, v čem mi není dobře, i když je to uni, protože teď už ani uni nepovažuji za dámské, když můžu nosit dámské :). Vždyť nemusím dělat kompromisy!!!
     
    Poprvé na laser tak, jak jezdím do práce a chodím běžně všude. Jen jsem si vzala silnější bundu, aby mi nebyla zima a tenisky místo kozaček, protože na lehátku u přístroje by se mi v podpatcích špatně leželo a škrábalo nahoru. Na to jsou tenisky pohodlnější a stejně jsem se jich nemohla vynadívat k těm úzkým kalhotám. 🙂
     
    Tak abych to nezdržovala 🙂
     
    V metru žádný problém. Zaujala jsem ženský postoj, občas si upravovala pramínky vlasů a sledovala okolí i sebe v odraze ve skle.
    Nic. Prostě nezájem. Nikoho jsem absolutně nezajímala v tom smyslu, aby civěl. Navíc jsem se v tom odraze začala líbit sama sobě! Já, jedoucí na laser a nenamalovaná! Úplně jsem si ten odraz vychutnávala a byla zvědavá, co mě čeká, když tam není ani moje první ani druhá sestřička, ale nějaká náhradnice.
     
    Na hlavním nádraží plném lidí i před budovou, od které je to kousek, jsem si to vesele vykračovala a už neřešila to, že musím sledovat pohledy kolemjdoucích. Občas jsem se podívala, to jo, ale už to nebyly ty zpanikařené pohledy, jestli mě náhodou někdo nepodezřívá. „Jsem tu nenalíčená! Haló! Vidíte mě? To vypadám strašně, co?“ 🙂
    Mám ráda, když se na mě muž usměje. Vždycky mu to oplatím taky úsměvem.
     
    Jak jsem tu včera popisovala, jak mi kluci píší ty hezké vzkazy (na které většinou neodpovídám), tak zrovna dneska ráno se mě naše personalistka celá usměvavá zeptala: „Tak co, Terezo, už si váš všímají muži?“ 🙂
    To je hezká otázka.
    Co tím chtěla říct? 🙂 Připadám jí snad už natolik ženská, že by si mě mohli všímat? A pokud si mě tedy všímají, jsem už natolik ženská? Chlapovi by to asi nepsali 😀
    🙂 Stačila jsem jen říct: „Ano, všímají,“ a vešel kolega, který se tam usadil, takže jsem jí nemohla říct víc.
    Kdyby věděla, že už mám za sebou dvě rande a věci, které si nechávám jen pro sebe 🙂 Jsem tak trochu k nezastavení…
     
    Došla jsem do Laser klinik a tam se mě paní ředitelka na recepci zeptala na jméno.
    Říkám: „Nováková“.
    „Ano, výborně, jste tu na 19. h., tak se prosím posaďte, omlouváme se, máme trochu skluz.“
    To mi vůbec nevadilo.
    Byla jsem tam sama za sebe, nic jsem neskrývala a Terezu už vůbec ne.
    A udělala jsem moc dobře!!!
    Prospěšnost některých našich rozhodnutí se projeví až posléze.
     
    Posadila jsem se do takové hezky vybavené čekárny s měkkými křesly a sedačkami, s televizí se zprávami a automatem na vodu. Proti mě seděla pohledná slečna. Vypadala trochu nervózně a tak jsem jí své pohledy raději moc nevěnovala, vytáhla si mobil a začala si číst komentáře tady 🙂
    Automat na vodu byl vedle mě, takže pořád ke mně chodila pro vodu, po chvíli se usměje a říká: „Vy jste byla objednaná na 19 h.?“
    🙂
    Podívám se na ní, zamykám mobil, usměju se taky a už jsem se zapovídala, ač jsem původně jakože nechtěla.
    Ze slečny vypadlo, že má zánět močového měchýře, že proto je nervózní a pořád pije, ale že bude určitě rychle, takže se nemusím bát, že tu budu ještě čekat dlouho.
    Slyšela to paní ředitelka na recepci, přišla blíž a slečně se začala ještě jednou omlouvat za skluz, ale ten pán, co byl před náma, měl kompletní depilaci celého těla a časově se špatně odhadla doba procedury.
    Ten pán byl úplně normální asi 35letý muž v černém kabátu a černých společenských kalhotách na krátko ostříhaný a neřekla bych, že by to byl jeden z nás.
     
    Miluji komunikaci s lidmi. Ono to souvisí s tím „procházením“, protože pokud budeme zahrabané někde v koutě pokoje a nebudeme strachy vycházet, nikdy si té vlastní ženskosti dostatečně neužijeme. Už jsem to tu říkala mnohokrát. Tu ženu z nás dělá i to okolí! Vlastně jsem si přála, aby mě ta slečna oslovila, protože já si povídat chtěla, ale přemýšlela jsem, zda jí nepřijdu divná (odlíčená a podle mě nedostatečně ženská).
     
    No nepřišla 🙂
    Normálně jsme povídaly jako dvě kámošky, co se zrovna potkaly 🙂 Byla moc milá a mně to aspoň uteklo.
     
    Pak si pro mě přišla depilační sestra náhradnice, představila se, já taky a vzala si mě k sobě.
    To byla tak milá paní!!!
    Oni jsou tu všichni tak milí a tohle byl prostě jen další anděl 🙂
    Ta paní měla už dvě dospělé dcery, které ale bydlely s ní. Samozřejmě jsme probíraly leccos a já vyjádřila politování, že tu kvůli mě musí být tak dlouho, ale že dcery určitě připraví něco dobrého k večeři.
    Prostě řeč nestála, ona mě u toho celá veselá z předchozích výsledků na mé tváři ožahávala laserem (tentokrát už vše s tím silnějším hrotem) a když mi najela na bradu a já jí chtěla napnout, ale nešlo mi to, tak mi říká: „Vy jste takové sluníčko!“ 🙂
    Jo, culila jsem se. Měla jsem totiž dobrou náladu a ohromnou radost, protože mi řekla jednu zajímavou větu: „Mojí holce (dceři) se TAKY zbláznily hormony! Ona je tmavší typ jako vy a měla na tváři spoustu tmavých chlupů, ale už jsme je zničily.“
    Jak „taky“?
    Mně se nezbláznily hormony. Já tu nejsem proto, že se mi zbláznily hormony a začaly mi kvůli tomu růst vousy (chlupy) na tváři 🙂
    Začala jsem si myslet, že možná neví nic o tom, kdo jsem a pokračující rozhovor, který jsem stáčela právě tím směrem, abych jí oťukala, to jenom potvrzoval, což mi působilo nesmírnou rozkoš a bolestivost laserových záblesků odcházela do pozadí 🙂
    Potom ještě dodala: „Ale já jí říkala: Ty to, holka, vidíš, protože se pozoruješ z detailu. Když je víc detailů pohromadě, tak si myslíš, že to vypadá hrozně, ale ostatní tě vidí jinak, oni ty chlupy nevidí! Věř mi. No nedala si říct.“
     
    🙂 To mi něco připomíná.
    Nás.
     
    Uvědomila jsem si, že ač my se vidíme třeba hrozně a vnímáme každý nedostatek na našich tvářích, jiní lidé to tak nevidí.
     
    Znám ten pocit, když se mi kdysi udělal opar. Myslela jsem si, jak svítí do okolí a jak jsem s ním hnusná.
    Nedávno se kolegyni udělal opar a říká mi: „To je hrůza, takový opar, ten musí být vidět na hony daleko.“
    Já ho neviděla!!! Jo, byl tam, když jsem se na něj zadívala detailně, ale vůbec tu tvář nekazil.
     
    Dneska říkám kolegovi, že jedu na laser, ale že to nemám ráda, protože musím odlíčená metrem. On se na mě tak podívá a říká: „Co děláš? Já tam žádné vousy nevidím!“
    Já tam své vousy (tu zanedbatelnou trošku) i pod make-upem viděla, ale vidím je jen já! Okolí je nevnímá! Jak to?
     
    Prostě se na druhé díváme jinak, než my samy na sebe. My býváme (myslím všichni lidé) vůči sobě mnohem kritičtější, což nám mnohdy zbytečně komplikuje život.
     
    Za pár minut bylo hotovo, dělala to velmi pečlivě a bylo vidět, že jí to vyloženě baví, i když už byl večer a já byla ráda, že už po mě nikoho nemá a může jít domů za svými dcerami.
    Ještě mi ukázala stolek se zrcadlem, kde si mohu dát korektor na tvář nebo pudr, protože jsem měla celou tvář a krk červený, což do půl hodiny zmizelo, ale já si to stejně tím korektorem namazala (protože kvůli mě donesla tampónky) a byla nesmírně šťastná, že jsem pro ní ta, co se jí zbláznily hormony, takže je potřeba zničit chlupy na tváři 😀
    Zaplatila jsem nejméně za celou dobu a šla zase na metro do vyhřátého auta.
     
    Jak by na mě reagovala asi ta slečna nebo depilační sestra, kdybych nepřijela žensky oblečená, kdybych nevypadala takhle „normálně“ žensky? To mě na tom těšilo nejvíc. Že se vyplatilo už zahodit poslední malý střípek toho Toma a obav.
     
    On ten osmý laser byl vůbec zvláštní, protože vousy díky vyššímu výkonu v sedmé proceduře byly opravdu už jen sporadicky vidět, některé už dokonce vůbec ne, takže je lovila pod lupou a silnou lampou. Říkala, jak mám některé tak extrémně jemné… (Ach ty hormony :). Ale ještě nejsou jemné úplně všechny.
     
    Chtěla jsem se rovnou znovu objednat, protože musím stihnout ještě jeden laser před seříznutím ohryzku (jelikož po něm to pár dní (týdnů) nepůjde), ale mám si zavolat, protože teď nejsou schopni naplánovat sestrám směny, když jsou nemocné. Minule mi sestřička říkala, že si mám domluvit po seříznutí ohryzku schůzku, že tam skvělým způsobem odstraňují jizvy. Ona ta jizva by do roka neměla být vidět. Viděla jsem na jiných holkách čerstvé a vidět šly, ale pokud bych to chtěla řešit, mám prý přijít hned, protože za rok už je pozdě. Tak uvidím, jak to bude vypadat.
     
    Líbí se mi, jak jsem už ve fázi, kde přestávám řešit vousy! Jupí! A díky tomu se mi otevírají zase další možnosti.
    A taky se mi líbí, že i nenamalovaná jsem oslovována „paní“ 🙂 Že si se mnou chtějí lidé povídat, necítím z nich žádný odpor nebo opovržení a dokonce ani podezření, které tak „rády“ často svými radary na ostatních vnímáme.
    Prostě asi nejsem tak hezká, ale pořád jsem ženská 🙂
     
    Chtěla jsem si to vyzkoušet a vyšlo to.
    Nechápu to, ale (kromě Kolumbuse 🙂 jsem pro ty, co potkávám, ženou. Což je přesně to, po čem jsem toužila a jdu celá spokojená spát 🙂
  • otєrєzє.cz

    Kryštof Kolumbus

    29. 10. 2014 / 21:34 / 33 Comments
    Nějak jsem se asi zamilovala do obrazu od Einara Wegenera „View of Capri“, který jsem vložila do předminulého článku o historii transsexuality.
    A popadl mě zase jeden z mých praštěných pubertálních holčičích nápadů, že se tam jednou musím vydat a nechám se s někým (kdo tam pojede se mnou – nejlépe můj partner (jak jinak taky?)) vyfotit přesně v té póze, šatech a klobouku, jako na té olejomalbě a přesně z tohoto úhlu pohledu a pak si ty dva obrázky dám někam na stěnu vedle sebe. Ta myšlenka mě fakt nadchla!
    Tak jsem sedla ke googlu, zadala ve vyhledávání obrázků „Capri“ + „Italy“ a čekala, že takový obrázek se mi naskytne taky, protože ho určitě někdo někdy musel na tak hezkém místě vyfotit…
    Mýlila jsem se.
    Ten kopec, ty ruiny na něm a celá ta terasa s kopulí v pozadí nikde! Dokonce třeba ani z jiných pohledů nebo v dáli.
    S tím jsem se ale nehodlala smířit a tak jsem si řekla, že nejjednodušší bude zeptat se někoho, kdo přímo na Capri žije.
    Capri je ostrov přezdívaný „Perla Středomoří“ u západního pobřeží Itálie poblíž Neapole. Všechny fotografie, které mi google nabídl, byly úchvatné. Ale ani jedna z nich nezobrazovala cokoliv z této malby.
    Existuje takový zvláštní server (interpals.net), kde se registrují lidé z celého světa a podstatou té registrace je kontakt s lidmi z různých zemí za účelem zvyšování jazykových znalostí a získávání informací o té dané zemi. Všichni tam mají fotku a popis, jakými řečmi hovoří spolu s dalšími různými zajímavými informacemi o sobě.
    Kdykoliv jsem v minulosti potřebovala něco vědět z nějaké konkrétní země (např. paní ředitelka úřadu, kde jsem pracovala, potřebovala vědět aktuální cenu benzínu ve Švédsku, protože tam jela na služební cestu), tak jsem si jednoduše vyhledala všechny Švédy, které je posléze ještě možné filtrovat podle města a několika z nich jsem napsala. Nakonec jsem dostala to, co chci.
    Když jsem zpracovávala téma na přednášku o Švédsku, zjistila jsem si tímto způsobem věci a detaily o životě ve Švédsku, které se jinde, než přímo u přímých obyvatel nedají zjistit.
     
    Nehodlám a nechci žít virtuální život, takže nevyhledávám virtuální kamarády, netoužím trávit hodiny na chatu, i když občas mě to včera lákalo a bylo to i v tu chvíli zajímavé.
    Takže jsem oslovila tři Italy – mimochodem velmi sympatické (jasně, že jsem si vybírala i podle fotky :), ale žádný nebyl přímo z ostrova Capri, pouze z Neapole, která je na italské pevnině nejblíž. Předpokládala jsem, že oni budou znát svůj kraj víc, než já.
    Nejmilejší byl jeden Turek – čerstvý student archeologie z Neaopolské univerzity, který se mi snažil pomoc s odhalením místa z mé malby, ukazoval ten obraz svým spolužákům a když jsem se s ním (fakt nechtěně) zapovídala zrovna při nějaké jeho přednášce, skončilo to tím, že se na Capri vydá a to místo mi vyfotí! Řekla jsem mu, že bych tam chtěla na té fotce být taky já a on hned, že s tím počítá, takže průvodce už bych měla, akorát když tam pojedu se svým partnerem (takový zatím ale není), tak nevím, jak to udělám 🙂
    To jsou samozřejmě všechno jen mé sny. Ale já jsem taková, že co si vezmu do hlavy, to tam nosím klidně roky a jednou to udělám. Neopouštím své sny a nevzdávám se naděje na jejich uskutečnění ani po první, druhém, desátém neúspěchu.
    Druhý Ital mi odepsal, že na Capri nikdy nebyl a že vůbec netuší, kde by to mohlo být. Snažil se to místo prý najít nafocené na některé z fotek, co mu nabídl google, ale marně. (Snaha byla).
    Třetí mi neodepsal.
     
    (Tyjo jak touhle může souviset s transsexualitou? 🙂
     
    Ten den jsem si na interpals.net vyměnila fotky. Měla jsem tam ještě staré v paruce a dala tam ty nejhezčí a nejaktuálnější, co mám. Měla jsem z toho radost. Každou minutu mi tam naskakovalo deset nových vzkazů, které už jsem potom ani nečetla. Ale některé byly moc příjemné… Opravdu MOC! Byly to reakce na mé fotky a někteří kluci jsou tak nápadití, romantičtí a pozorní!
    Kromě těch cizinců mi tam napsal Pája z Budějovic, který je zrovna na stáži v Německu… s tím jsem se zapovídala trochu víc… na několik hodin. To, co mi totiž psal, bylo úžasné a moc hezky se to poslouchalo, tak jsem ho v tom nenechala, i když přesně tohle jsem nechtěla – zapovídat se s někým, kdo bydlí více než 50 km ode mě. Ale jeho úsměvu se na fotce vážně nedalo odolat. Neměl sebemenší podezření a ještě mě moc hezky opěvoval, což mi bylo opravdovým pohlazením, které jsem ten den potřebovala.
    Vyzpovídala jsem ho slušně a pěkně (ale v rámci slušného chování) jsem ho provokovala, což mě nesmírně bavilo a užívala jsem si to. Stejně tak i vzkazy ostatních kluků, které jsem sice četla, ale neodpovídala (to bych se zbláznila na to množství). Měla jsem jich tam za chvíli přes 150.
     
    (Tohle téma z interpals.net ještě nekončí, ale musím přeskočit, protože než se dostanu ke Kryštofovi, chci popsat, jak jsem se dnes cítila hezky a žensky :).
     
    Včera jsem se také inspirovala fotkou Dominiky z Polska. Její fotku „před“ a „po“ jsem vložila do včerejšího článku. Omlouvám se, že ho sem vkládám znovu, ale rozhodla jsem se k němu přidat ještě další její krásné fotky.
    Když vidím toho kluka a pak šťastnou a opravdu veselou a ženskou Dominiku, je to pro mě obrovská inspirace. Ten posun je neuvěřitelný. A jak jsem se tak zadívala na Dominiku vpravo v těch uplých šatech, chtělo se mi jít dneska do práce taky v šatech. Mám taky jedny takhle krátké a upnuté a miluju je. (A taky si vzpomínám, jak jsem v nich byla chycena za pas silnými pažemi a přitisknuta velmi pevně a těsně k velmi sladkým a horkým rtům a přála si, abych nebyla nikdy puštěna…..)
     
    Líbí se mi, jak jsme si navzájem některé z nás inspirací! To Dominika mě „nakopla“, abych nešla v kalhotách :).
    Uvědomila jsem si, že je v ní obrovská ženskost. A Dominika je opravdu moc krásná, takže se mi zachtělo být taky krásná 🙂 (To jsem ještě netušila, že mi tu radost může taky zkazit jeden Portugalec. Ale hlavu si z toho teď už nedělám.)
    K šatům jsem si vzala kozačky, šátek a byla jsem v sedmém nebi. Hned si toho taky v práci některé kolegyně všimly a šaty mi chválily, ptaly se, odkud je mám, mně to dělalo dobře a když jsem šla na oběd, kolegyně prohlásila: „Ááá, dneska jsi za krásku, jo?“ 🙂 (Kéž by to tak bylo…)
    Šaty dokáží tolik!!! Celkově jak se člověk oblékne má obrovský vliv na okolí. To, jak nás vnímá. A něčím, jako jsou šaty, se ženskost dá podtrhnout skvěle. (Nemyslím konkrétně na sobě, ale obecně.)
    Nedávno mi kolegyňka napsala, že se jí líbí, jak se oblékám, že mám vkus a že mi to moc sluší! Nikdy jsem nad tím tahle nepřemýšlela. Nosím to, co se mi líbí, v čem se cítím dobře a co jsem vždycky nosit chtěla.
    Ale tohle mě dokáže vždycky tak potěšit!
    Mám ráda i úzké kalhoty, ale šaty – to je prostě extra level, kterého bych si ráda užívala co nejvíc, PROTOŽE MŮŽU, ale mám do práce jen jedny, tak to budu střídat se sukněmi, než si jich koupím víc. Navíc k těm kozačkám je to prostě paráda a doslova se v tom vyžívám. Hlavně, jak mi klapou podpadky, když si jdu přes dvě velké kanceláře uvařit čaj 🙂 Už jen ten zvuk je tak ženský!!! Nejradši bych celý den jen chodila 🙂 A potom, když přijedu domů, zaparkuji a jdu kousek po chodníku. Má chůze se odráží celou ulicí. I kdyby mi v tu chvíli bylo opravdu hrozně, tohle mi vždycky spraví náladu. Ne, toho se skutečně nikdy nenabažím 🙂
     
    Chtěla bych se ještě vrátit k Dominice.
    Vidíte toho kluka vlevo na její fotce? Já ho měla před očima celý den. A pak taky tu druhou fotku vedle něj. Jakoby to byly dvě různé osoby.
    Dominice je 42 let, ale některé její fotky mi tak utkvěly v hlavě, že je sem prostě musím vložit. Jsou tak… přirozeně ženské, šťastné, lidské… jakoby u ní ani nikdy žádná jiná, než ženská přirozenost neexistovala! A přesto byla všechna ta krása schovaná v mužském těle. Ona z něj potřebovala vyskočit. Protáhnout se a rozběhnout se tam, kam patří. Zařadit se do světa, ve kterém měla být už od narození. A je ta radost ze života na ní moc dobře znát. Já na těch jejích fotkách vidím, že ona si ten život doopravdy užívá. A taky se mi moc líbí její vlasy. Určitě je chci tak takhle dlouhé 🙂
     
    Všechny její fotky jsou volně dostupné a všude u nich naprosto otevřeně hovoří o tom, kým byla a co se s ní stalo.
    Dominika to ale neměla v životě jednoduché. O přeměnu se pokoušela už v r. 1994 včetně HRT, ale byla dvakrát znásilněna různými muži, jednou přepadena…
     
    Vracím se k tématu 🙂
    Takže jsem byla šťastná, sebevědomá, nadšená, než…. připlul do mého života drze Kryštof Kolumbus!!!
    Ne, neskončila jsem v blázinci na pokoji s paní Růžičkovou ze Saxany ani mi nepřeskočilo. 🙂
     
    Kdy naposledy jsem neprošla?
     
    Byl srpen a já jela do Hradce Králové domluvit se s MUDr. Chrobokem na seříznutí ohryzku, které už se konečně blíží. V parku jsem tam potkala dva idioty, kteří si rozhodně nenechávali žádné drzé poznámky jen pro sebe. V některém z článků jsem to popisovala a nechci se k tomu vracet, protože od té doby bylo všechno ok. Od té doby ale nenosím ty bílé kalhoty, které jsem tehdy měla na sobě, jakobych jim dávala za vinu, že jsem v nich měla problém.
     
    Prochází mi to v obchodech, venku, v práci u dodavatelů, kteří mě vidí poprvé. Někteří pomlouvají mého předchůdce na pracovišti a tím mi dokazují, že opravdu nemají ani ponětí, že právě z něj jsem se vyloupla já. Procházelo mi to i na internetu (tam jsem to ani nikdy neřešila, protože tam to fungovalo naprosto dokonale – vždyť také ty fotky byly ty nejhezčí, co jsem mohla vybrat). A dokazovali mi to i ty stovky kluků, co mi do dneška za dva dny na interpals.net napsali a popisovali mi, jaká jsem, včetně některých detailů tak hezky, až jsem se musela červenat.
    Nejvíc se líbím mužům z Alžírska, Maroka, Turecka (někteří nevypadali špatně), ale psali mi i Američané, Němci, Dánové, Francouzi, Italové… Tam je zkrátka výběr. 🙂
     
    No a mezi těmi sladkými vzkazy najednou zablikal jeden, co mi vyrazil dech: „Are you transsexual?“
    Napsal mi to takový roztomilý Portugalec (proto ten Kryštof Kolumbus, i když Kolumbus byl Ital, jak jsem teď zjistila 🙂 a já to okamžitě začala řešit.
     
    Řešila jsem to s ním od rána v mobilu až prakticky doteď a vlastně se z něj vyklubal moc milý kluk, který proti transsexuálům ani žádným jiným menšinám nic nemá. Jenže mě zajímalo, jak na to přišel? Myslela jsem si (protože jiní mi to přece dávali najevo), že jsem dostatečně ženská na to, abych prošla. Obzvlášť na fotkách! Tam se mi to stalo vůbec poprvé, aby měl někdo podezření. Ale on se zeptal takhle přímo, což mě šokovalo!
    Zeptala jsem se ho, na které fotce se mu nelíbím (mám jich tam deset).
    Odepsal, že na všech vidí muže.
     
    Uvědomila jsem si, že to je jedinečná příležitost vyzpovídat někoho upřímného a zjistit, na čem zapracovat. Nebrala jsem to jako útok, ale důležitou poznámku týkající se mého života v téhle fázi, i když tahle „směrodatná odchylka Kolumbus“ nemá prakticky vůči těm stovkám ostatních žádnou hodnotu. Nemyslím si, že bychom si měly lámat hlavu jedním člověkem z tolika, který se objeví a prostě to v nás vidí. I když si také myslím, že pokud je naše ženskost na dostatečné úrovni, takoví lidé se už nikdy neobjeví.
    Tenhle se bohužel objevil 🙁 (Co jsem si jako myslela?)
    Mrzelo mě to :/
    V tu chvíli mi bylo fakt smutno. Hodila jsem ráno v práci vzteky tužku po stole a nedělala nic. Seděla jsem tam v těch šatech, ve kterých mi bylo tak krásně, skákaly mi tam další vzkazy „jsi tak sladká / krásná / sexy / líbí se mi tvůj úsměv / prsa / rty / obočí / účes (naráželi na tu fotku, kde jsem v šatech s culíčky)… moc krásný set fotek / nejsi náhodou Miss Czech republic?“, atd. (fakt vtipné!!! 🙂 Stejně to píší každé… ale to je jedno, já patřila mezi ty, kterým to poslali taky, takže jsem byla zařazena mezi ostatní „girls“.
    Já ale nemohla pochopit, proč ten Portugalec mě vidí jinak. Navíc na těch fotkách, které jsem považovala za tak ženské. Vždyť já už nedokážu vytvořit v tuto chvíli nic víc ženštějšího! 🙁
     
    Čím to je, že se občas vyskytne jedinec, který má tenhle smysl to poznat? Čím je jiný? Má snad posunuté vnímání oproti ostatním? Je citlivější? Jak přemýšlí? Je jiný? Nemohla jsem to pochopit. Začal mě fascinovat (navíc se mi líbil) a začal mě fascinovat i ten kontrast jeho vzkazu vůči všem těm ostatním. Portugalec jeden – přímo od pobřeží Atlantského oceánu… a ještě se chlubil, jak tam mají teplo, zatímco já dnes ráno poprvé škrábala skla u auta.
     
    Pak se začal omlouvat, že mi nechtěl ublížit. (Byla jsem ráda, že mě oslovil, i když to nechápu. Ne že bych se vnímala já sama tak dokonale žensky, že bych to nemohla pochopit, ale spíš tedy nechápu, proč všichni ostatní mě žensky vnímají?).
     
    Vyzpovídala jsem ho já i on mě. Zajímalo ho to. Ptal se na přítele, jestli jsem vdaná, jestli jsem po operaci…
    Poslala jsem mu odkaz na článek „Různé druhy žen„, ve kterém jsem vytvořila tři obrázky, kde na prvním byly biologické ženy s mužnými znaky, na druhém transsexuální ženy, které stále vypadaly mužně a na třetím transsexuální ženy, které vypadaly dokonale žensky.
     
     
    Chtěla jsem po něm, aby mi řekl, zda by o ženách na prvním obrázku řekl, jestli na nich vidí transsexuály.
    Nesmírně ho to zaujalo. 🙂 Mám ráda zvídavé kluky. 🙂
    Odepsal mi, že na druhém i třetím obrázku (kde jsou transsexuálky) vidí ženštější ženy, než na prvním (biologické ženy). Ale že si tohle nikdy předtím neuvědomil.
    Pak jsem chtěla vědět, zda by některé z transsexuálních žen na třetím (nejdokonalejším) obrázku poznal (jako u mě), že jde o transsexuální ženu.
    Odepsal, že ne. Všechny jsou ženské.
     
    Čímž mě zařadil do obrázku č. 2. :/
    Přestože mi to pořád vyvrací ty jiní a jiní muži tím, co mi píší nebo jak se ke mně chovají v běžném životě. To oni mi dávají tu spokojenost a radost.
    Mohla jsem si říct: Joo holka, asi je všechno jinak. Ještě musíš makat a nezastavovat se.
    Je dobré se nezastavovat. Taky že nestojím na žádné stopce!
     
    Ale není to tak hrozné. I když byl jen jeden, kterého sice k životu nepotřebuji a nemůže moji spokojenost ohrozit, já osobně se cítím dobře a šťastná. On mi ten jeden opravdu nemůže rozházet tak složitě a dlouho skládané štěstí, na kterém mi tak záleží, ale chtěla jsem tím říct, jak se každý člověk dívá jinak a každý vidí něco jiného. Nemůžeme očekávat od všech stejné reakce nebo že se budeme líbit všem. Já jsem šťastná, protože mám proč. Důležitý je vlastní subjektivní pocit a pak je také důležitý pocit z našeho okolí. To všechno je z 99 % ok. Jen ten Portugalec mi těch 100 % trochu pokazil 🙂 Ale já mu to nedávám za zlé. Jinak byl milý.
     
    Přesto jsem musela „vynulovat“ mé pomyslné počítadlo dní, po kterých jsem bez problémů procházela. Už zase jsem na pořadovém dni č. 1 místo na nějakých 80, na kterých jsem byla ještě včera. A to jsem si s tím poslední týdny přestávala dělat jakékoliv starosti a užívala si to. Potřebuji to číslo mít alespoň na hodnotě 365.
    Nepotřebuji to ke štěstí, ale potřebuji to proto, abych věděla, že jsem dosáhla určité míry toho, co je pro mě důležité, protože je to podstata toho, co dělám.
     
    Ale doma zalezlá zůstávat nechci a nebudu.
    Pokud nikdy hodnoty 365 dní, kdy projdu nedosáhnu, nebudu z toho dělat katastrofu. Jsem tam, kde jsem chtěla být už teď.
     
    Pája z Budějovic, kterého jsem včera tak očarovala, byl ze mě poněkud mimo. 🙂 On by se snad za mnou okamžitě rozjel. (Občas jezdí na univerzitu kousek odsud, ale já jsem setkání odmítla, protože má slečnu a hlavně bydlí dál než 50 km a na virtuální vztah fakt nemám náladu ani čas).
     
    Takže jsem byla celý den pořádně zmatená.
    Střídala se ve mě radost a nadšení z ženskosti z toho, jak jsem byla oblečená i z toho, co hezkého mi psali kluci s faktem, že patřím do obrázku č. 2. Protože kdybych patřila do toho vysněného obrázku č. 3, nikdy by se nezeptal, jestli jsem transsexuál… To je tak blbá otázka! 🙂
     
    Zeptala jsem se ho, co by dělal, kdybych na tuhle jeho otázku odpověděla NE. Že nejsem transsexuál. Že se prostě zmýlil!
    A ten temperamentní neomylný sebejistý Kryštof Kolumbus mi prostě řekl, že by mi to nevěřil, že to prostě vidí!
    Ach ta upřímnost. 🙂 Co víc si přát 8 měsíců na HRT? 🙂
     
    Nakonec jsem mu slíbila, že o něm napíšu článek a tak jsem také udělala. Byl poctěn. (Já jsem taky.)
     
    Nezoufám, nevzdávám se, nebrečím.
    Žiju dál, jak chci a jak se mi to líbí.
    A přemýšlím u toho o mém Kryštofovi… největším kontrastu za poslední měsíce.
     
     
    Minulý týden jsem psala kolegyni na pracoviště u Prahy, kde máme obchodní oddělení, nějaký pracovní dotaz. A ona toho potvora hned využila, takže se zeptala, jestli mi rostou prsa 🙂
    No jasně, že jo! 🙂 Popsala jsem jí hned pár detailů z mého aktuálního života a poslala tři fotky. Jednu „pohled na svět z mého úhlu“, kde jsou vidět prsa a dvě mé nejaktuálnější postavy. Aby aspoň věděla, jak teď vypadám, když se nevidíme a komunikujeme jen přes maily, přičemž ona mě ještě za poslední půlrok neviděla vůbec a tak si pamatuje jen (jakéhosi 🙂 Toma.
    Přišla mi naprosto dokonalá odpověď 🙂 Že jsem krásná ženská a že ona je dosti náročná na ženskou krásu, takže to, co říká, má prý hodnotu. 🙂
    Tak nevím, kde je vlastně pravda? 🙂
     
     
    Dnes mi volala paní ošetřovatelka jedné slečny, za kterou se příští týden s Lindou vydáme na návštěvu kvůli jednomu tajnému úkolu 🙂 Bude to opravdu moc zajímavá návštěva, na které jsem se domluvila s Hankou Fifkovou a mě samotnou zajímá spousta věcí, takže v mé hlavě vzniká zase další téma na článek, o kterém bych jinak asi vůbec nepřemýšlela, ale o téhle slečně prozrazovat nemohu nic, i když je to velmi zajímavé.
    Mladá paní ošetřovatelka byla veselá a zvědavá. Domluvily jsme si detaily schůzky a na konci mi povídá: „Vy máte tak krásný hlas! Vážně! To se vám stalo těmi hormony? Nebo čím to je?“
    🙂 Strašně jsem se začervenala, culila se jako měsíček, až si toho všimli kolegové a začali mě virtuálně pošťuchovat 🙂
    Já samozřejmě nemám krásný hlas. Ona myslela to, že není hluboký, ale potěšilo mě to neuvěřitelně.
    Opravdu má pro mě velkou hodnotu, když mi zavolá například zákazník z mého e-shopu a na něco se chce zeptat. Představím se jako Nováková a on se mnou v klidu hovoří jako s paní Novákovou. Nemá s tím problém. Kdežto kdybych na něj vybalila hlubokým hlasem „tady paní Nováková“, asi by si řekl „co to jako je?“. Mám radost, že aspoň něco se mi aspoň trošku povedlo…
     
     
    Co nevidět mě čeká 8. laser. V prosinci to bude rok, co jsem na něj začala jezdit. Už jsem z toho zase nervózní. Z té cesty metrem. No, opakovat se tu nebudu a stěžovat si na tu cestu taky ne. Tentokrát mě do Prahy přeobjednali až na 19 hodinu, což mi vyhovuje, protože si v klidu stihnu dojet z práce, odlíčit a udělat ze sebe něco, co ještě nevím co 🙂
    To divné hnusné odporné černé pod bradou už je totiž tak minimálně vidět, že je to poprvé, co bych chtěla přijet oblečená normálně. Tedy žensky. Jenže se nemůžu namalovat. Pláču totiž u toho 🙂 (Tedy slzím). (Prý je to obranný mechanizmus při stresu z bolesti). Ale teď už téměř žádnou velkou bolest nečekám, jak je to tam řídké. Těšila jsem se na tenhle moment, kdy už to bude jen sporadické a za pár měsíců už bude hotovo úplně. Jupí!
     
     
    A taky mám radost z tohohle: 🙂

    Transgender student potrestán za nošení sukně ve škole, na protest přišli všichni jeho spolužáci v sukních.

     
     
     
    Studenti na brazilské střední škole Colégio Pedro II přišli oblečení do sukní, aby podpořili svého transgender spolužáka, který byl potrestán za nošení sukně. Dívky dorazily v kalhotách a chlapci v sukních, tedy přesně naopak, než jak to stanovuje nařízení školy.
     
    Marii Muniz musel být uložen trest, neboť porušila stanovená pravidla pro nošení uniforem chlapců a dívek.
     
    17letá Maria se ve škole představila teprve nedávno jako transsexuálka a novinářům řekla: „Pro mě je nošení sukně vyjádřením svobody nad tím, kým jsem uvnitř, ne taková, jakou mě vidí společnost. Jsem opravdu ráda, jak mě mí spolužáci podpořili a doufám, že to bude sloužit jako příklad i pro ostatní, když cítí, že je potřeba udělat správnou věc. Vždycky nás ve škole učili být takoví, jací jsme. Já se jen snažila tak doopravdy i žít.“
     
    Škola od trestu nakonec pod tlakem médií ustoupila a podpořila studentku v nepříjemné situaci.
     
    Ředitel školy poté prohlásil: „Sexuální orientace a identita pro nás není důležitá. Všichni naši studenti jsou si rovni. Nicméně existuje jednotný systém uniforem pro dívky a chlapce, ale připravujeme v pravidlech určité změny.“
     
    Příběh Muniz vyvolal řetězovou reakci a po celé Brazílii se začali připojovat studenti, kteří hlásají: „Jdu do školy v sukni!“
     
    „Takovým přístupem je možné porazit i transfobii,“ napsal jeden novinář.
     
     
    Jsem nadšená, že existují lidé, jako jsou tito. Ten protest je odvážný a úžasný.
     
    Fotku Marie Muniz se mi najít nepodařilo. Byla jsem zvědavá 🙂
     
     
    Čím víc jsem sama, tím víc píšu… :/
     
  • otєrєzє.cz

    Transplantace dělohy

    28. 10. 2014 / 11:15 / 21 Comments
    Je státní svátek, takže můžu spát, jak dlouho chci. Taky jsem se na to těšila.
    Ale straším tu už od pěti.
    Po včerejším článku o pátrání po minulosti transsexuality se mi totiž zdálo o tom, že mám vaječníky, že mám menstruaci, že mohu rodit děti a v tu chvíli mi ani nepřišlo, že by to kdy mělo být vůbec jinak. S takovými myšlenkami se opravdu po procitnutí znovu usnout nedá. A pak mi taky chyběla moje dcera vedle mě.
    Udělala jsem si snídani, své dlaně si (zrovna když nepíšu) zahřívám horkým čajem a rozhodla jsem se, že si někdy, až bude hezky, udělám zase výlet do Drážďan – po stopách Lili Elbe.
     
    Nedá mi spát fakt, že při prvních operacích přeměny pohlaví se prostě rovnou předpokládalo, že se transplantuje děloha i s vaječníky a taková žena pak bude schopna i rodit děti.
     
    Je neuvěřitelné, že kdybych psala tento článek před pouhým měsícem (!), byla by to sci-fi a s klidem bych mohla napsat tuto větu: „Ještě žádná žena na světě s transplantovanou dělohou neporodila své vlastní dítě.“
    Je to pár dní, co je tato věta minulostí a my všichni máme možnost být u toho, kdy „žena s transplantovanou dělohou poprvé v historii porodila své dítě“! (Rozvedu níže a děkuji Lauren za informaci).
    Pokud vím, tak se ještě nikdy v historii nepodařilo, aby transsexuální žena (MtF) porodila dítě tímto způsobem. A přesto si dříve lékaři mysleli, že to možné je.
    Ta myšlenka stát se matkou provází většinu z nás a přestože se prostě musíme smířit s tím, že vlastní dítě nikdy neporodíme, věda zase o krok pokročila… Co když je už všechno ale jinak?
     
    Možná si také pokládáte otázku, co je tu za problém, že transplantovat dělohu (nebo i vaječníky) nelze? Proč ty průkopnické pokusy z 30. let minulého století skončily tak katastroficky nepřijetím orgánů a posléze smrtí?
     
    Vezměme si příklad transplantace srdce. Ta byla poprvé na světě provedena až v r. 1967, u nás v r. 1984.
    Když to tak vezmu, žijeme v transplantačním pravěku! Tohle je začátek týkající se posledních tří čtyř generací. Tahle vědní disciplína je teprve v plenkách (stejně jako léčba transsexuality), i když za posledních 30 let udělala tak obrovský pokrok! Něco kdysi nemyslitelného a složitého, jako je transplantace srdce, se dnes považuje za rutinní klinickou metodu.
     
    Ale jednou přijde den, kdy i transplantace dělohy a vaječníků bude považována za rutinní 🙂 Na to se můžete spolehnout. Já jsem o tom totiž přesvědčená.
     
    Největší problém s transplantacemi (ale řešitelný) je právě s přijetím cizích orgánů vlastním tělem. Když se transplantují orgány cizích jedinců, jde o allotransplantaci.
     
    Teoreticky je možné z hlediska umístění a původu štěpu rozdělit transplantace takto:
    • heterotopická allotransplantace – dnes se již nepoužívá, využití našla zejména v 60. letech; (původní orgán je ponechán, ale „posunut“ na jiné místo, kde může dojít k jeho obnově)
    • ortotopická allotransplantace – dnes nejčastěji využívána; (cizí orgán na původním místě v těle)
    • xenotransplantace – nepoužívá se, dříve byly pokusy s šimpanzími srdci; (transplantovaná tkáň pochází z jiného organismu nebo druhu, např. od zvířat)
    • autologní transplantace – tkáň nebo štěp pochází ze stejného jedince
    • celulární transplantace – transplantace buněk, které obnoví kardiomyocyty, je zatím pouze teoretická.
     
    Po transplantaci je nutné doživotní užívání imunosupresiv, tzn. látek, které zabraňují nebo omezují činnost imunitního systému, který odmítá cizí orgán. To je normální funkce imunitního systému každého člověka a má naše tělo chránit před útoky nežádoucích „vetřelců“.
    Imunosupresiva mají však také vedlejší účinky. Kromě toho, že takový člověk je snadněji náchylný k infekcím, může způsobovat hyperglykémii, žaludeční vředy, poškození jater a ledvin, zvyšovat tlak.
     
    Imunosupresiva se používají od 40. let 20. století. První „pokusy“ o léčbu měly hodně vedlejších účinků. V 90. letech se začaly používat potenciálně bezpečná „nová“ imunosupresiva – Avara, Cell Cept.
     
    Znamená to tedy, že ve 30. letech, kdy dr. Hirschfeld provedl svůj experiment s Lili, žádná imunosupresiva nebyla a nejsem si jistá, zda s něčím takovým, jako je obranná funkce imunitního systému, vůbec počítal. Zřejmě ne, protože by věděl, že to je také důvod, proč se do něčeho takového, jako je transplantace dělohy, lékaři nebudou příštích neuvěřitelných 100 let vůbec pouštět.
     
    Historie transplantací
    Historický vývoj transplantací započal již v období starověku. Záznamy z 2. století před naším letopočtem uvádějí, že čínští chirurgové Hua T´o a Pien Ch´iso transplantovali tkáně a orgány. Dalším zdrojem informací o transplantacích ve starověku je Sushruta Shamhita, indický text v sanskrtu, kde je zmíněna transplantace autologního kožního štěpu.
     
    Ze 3. století našeho letopočtu pochází malba, na které je znázorněna transplantace nohy. Transplantaci údajně provedli svatý Kosmos a Damián (285 – 305), bratři, kteří studovali medicínu v Sýrii a kterým jsou přisuzovány mnohé zázraky a léčivé schopnosti. Na obrázku vlevo svatý Kosmos a Damián transplantují nohu etiopského černocha bělochovi.
     
    První zmínky o transplantacích v západní medicíně pocházejí ze 16.století, kdy Gaspar Tagliacozzi (1547 – 1599) publikoval práci „O chirurgii zmrzačených částí pomocí transplantace“.
     
    V roce 1668 popsal holandský lékař Job van Meereken první úspěšnou transplantaci kosti. Defekt lebeční kosti ruského vojáka, který utrpěl ránu šavlí, vyplnil tkáňovým štěpem získaným z lebky psa. Kvůli tomuto „nekřesťanskému“ způsobu léčby byl pacient exkomunikován z církve, proto později požádal chirurga o vyjmutí štěpu, v té době však byl štěp již zhojen.
     
    Významnou osobností pro transplantologii byl Alexis Carrel (1873 – 1951), otec vaskulární a transplantační chirurgie. Spolu s Claude Guthriem vyvinul metodu jemného pokračovacího stehu spojujícího cévy a výrazně tak obohatil techniku transplantací. Jeho dílo “ Výsledky transplantací krevních cév, orgánů a tkání“ publikované v roce 1908 znamenalo zrození cévní chirurgie. Propagoval myšlenku o zásobách tkání, které by byly okamžitě k dispozici chirurgům podle jejich potřeb, položil vědecký základ metodám konzervací tkání.
     
    Jeho práce umožnili vznik tkáňových bank, které se zpočátku diferencovaly a specializovaly podle druhu odebíraných tkání – oční banky, kostní banky apod.
     
    V 50. letech 20. století vznikají první „vícetkáňové“ banky. V roce 1950 byla v USA založena Tkáňová banka Amerického vojenského námořnictva (US Navy Tissue Bank), která se jako jedna z prvních orientovala na odběry kadaverózních tkání, propagovala koncept regionálních tkáňových bank, zabývala se výzkumem konzervace a sterilizace tkání a také etickými otázkami oboru. V roce 1952 jako první v Evropě vznikla tkáňová ústředna v Hradci Králové a v témže roce také tkáňová banka v Brně.
     

    Narodilo se první dítě u ženy po transplantaci dělohy na světě

     
     
    Zpráva o tomto pozoruhodném výkonu byla začátkem měsíce publikována v online periodiku The Lancet a Mats Brännström, lékař a profesor v obou gynekologie a porodnictví ve švédském Göteborgu se svými kolegy popsal, jak péče o tuto pacientku vypadala.

     

    Transplantace dělohy je využívána u žen, které buďto dělohu nemají vůbec nebo je jejich děloha nefunkční. Dosud byla provedena pouze u 11 pacientek na celém světě, avšak až do dnešních dní žádná z těchto žen neporodila živé dítě.

    Zmíněná pacientka se narodila s vrozenou absencí dělohy rovněž známou jako Rokitanského syndrom (celým názvem Mayer-Rokitansky-Küster-Hauserův syndrom, též MKRH syndrom).

     
    MKRH syndrom, je vrozená vývojová vada charakterizovaná zakrněním nebo úplnou absencí dělohy a částečně i pochvy a vejcovodů. Vaječníky jsou normálně vyvinuté a funkční a u postižených žen se s příchodem puberty vyvinou sekundární pohlavní znaky, ale k menstruaci nikdy nedojde. Právě primární amenorhea, tedy nezahájení menstruačního cyklu do 16 let věku, je často prvním příznakem MKRH. Případná ageneze pochvy je řešitelná plastickou operací a ženy s MKRH mohou vést normální sexuální život, neplodnost je však nevratná a trvalá. Funkční vaječníky však umožňují početí dítěte s využitím oplození in vitro a jeho donošení v děloze náhradní matky. (Ta poslední věta platila až do letošního října).
     
    V dospělosti pak žena podstoupila transplantaci dělohy, přičemž dárcem byla zdravá žena v menopauze, která dříve porodila dvě děti. Pacientka a její partner pak ještě před samotnou transplantací podstoupili in vitro fertilizaci, při níž bylo metodou kryokonzervace uchováno celkem 11 embryí. Operace jako taková proběhla dobře, stejně tak pooperační období, a pacientka měla první menstruaci po 43 dnech od výkonu. Její menstruační cyklus byl dále pravidelný mezi 26-36 dny.

     

    Po roce od transplantace otěhotněla, a to hned na první pokus, přičemž po celou dobu těhotenství musela užívat trojkombinaci imunosupresiv (tacrolimus, azathioprin a kortikosteroidy). V průběhu těhotenství měla jednu epizodu mírné rejekce (před otěhotněním ještě další dvě, rovněž mírné), ale díky kortikoterapii se je povedlo odvrátit.

    Ve 31. týdnu gravidity byla pacientka přijata do nemocnice pro preeklampsii, kdy byla abnormální monitorace srdečních ozev plodu a proto byl o 16 hodin později proveden císařský řez. Novorozený chlapeček vážil 1775g a jeho Apgar skóre bylo 9-9-10 a z nemocnice byl propuštěn desátý den po narození v dobrém celkovém stavu.

     
    „Je to nová chirurgie, neexistují učebnice, kterými bychom se mohli řídit,“ komentoval Mats Brännström z univerzity v Göteborgu, který lékařský tým vede.
     
    Žádná z devíti žen nemá propůjčenou dělohu napojenou na vejcovody, takže nemohou otěhotnět přirozenou cestou. Vaječníky schopné produkovat vajíčka jim však nechybí, a tak jim mohli lékaři před transplantací několik vajíček odejmout, a pak oplodnit v laboratoři. Vzniklá embrya byla zmrazena a zavedena ženám do propůjčených děloh.
    Brännströmův tým připouští, že by každá pacientka mohla otěhotnět až dvakrát. Pak jim dělohu odeberou, aby už nemusely brát léky, které jim sice pomáhají s přijetím cizího orgánu, ale také se k nim vážou jiná zdravotní rizika včetně cukrovky a rakoviny.
     
    Zdroj: Lancet. Published online October 6, 2014.
     
     
    Zatímco transplantace srdce, jater nebo ledvin se provádějí už několik desetiletí, dělohu před Švédy transplantovali pouze experti v Turecku a Saúdské Arábii. Otěhotnět se však pacientkám nepodařilo.
    Uvádí se, že historicky první transplantaci ženské dělohy uskutečnili v roce 2000 lékaři v Saudské Arábii. Jejich pokus však nebyl úspěšný. Ačkoli se děloha po transplantaci zapojila do činnosti v cizím organismu, imunitní reakce těla byla silná. Po třech měsících přístroje odhalily, že jedna z cév zásobujících orgán krví je ucpána krevní sraženinou, a nezbylo než dělohu zase odoperovat.
    (My už ale víme, že historicky první transplantace ženské dělohy proběhla už v r. 1931 u Lili v Drážďanech. 🙂
     
    Iniciativa Švédů dává naději na početí tisícům žen s MRKH syndromem, kterým trpí jedna z 4500 žen. Procedura však také vyvolává debaty a kontroverze. Například je vhodné, aby pacientka dostala dělohu od své matky?
    Brännströmův tým nicméně upozornil, že i děloha od ženy po menopauze může nést dítě, pokud se pacientce dostane odborné péče.
    Podobné operace jako ve Švédsku podle AP plánují také odborníci ve Velké Británii, Maďarsku a dalších zemích. V Británii ale nechtějí využívat dělohy od žijících dárkyň, ale jen od umírajících či zesnulých.
     
     
    To znamená, že my všichni, kteří čteme tento článek, se velmi pravděpodobně dožijeme dne, kdy porodí své první dítě i transsexuální žena. A proč byste to neměly být zrovna vy? 😉
    Určitě tu o tom potom bude článek! 🙂
    Bude rok 2022, prosinec a já ho nebudu mít čas napsat, protože budu připravovat štědrovečerní večeři a balit dárky pro mé (vyvdané) děti a manžela 🙂
     
     
    Když jsem dnes ráno zadala do vyhledávače „Lili Elbe“, jestli mi nevyskočí nějaké dobové záznamy, něco mi vyskočilo, ale asi tak na osmdesátém místě vyskočila taky moje fotka z blogu z článku, který s Lili vůbec nesouvisí. To se mi nelíbí (ač jsem s tím musela počítat) a tak s tím začínám něco dělat, protože prostě nechci být v budoucnu spojovaná se svou minulostí. Už nikdy. Logicky přichází doba „útlumová“, kdy se zase hezky schoulím do svého klubíčka (tentokrát už holčičího a veselého) a nebude o mně nikdo vědět. Protože všechno důležité (až na pár detailů) se už stalo a protože já už jakožto osoba měnící pohlaví začínám být (konečně! 🙂 nezajímavá. Nepotřebuji ventilovat své nezvladatelně zoufalé pocity, abych přežila. Jsem plná štěstí, nadšení a euforie. Na vrcholu blaha.
    Zbývá jen pár osobních témat, na která se těším a která moc ráda na blogu popíšu, ale musím psaní začít postupně trochu odosobňovat. Je na čase začít žít normální život, po kterém jsem tolik toužila. Bez toho přívlastku „mezi“. Nechci být už mezi, ačkoli úředně jsem, ale to je jen písmenko v dokladech, které už co nevidět zmizí.
    Takže tady na blogu končím s osobními fotkami. Ty, co tu jsou, tu ještě nějaký měsíc ponechám a pak se rozhodnu podle situace, co s nimi. Má představa je taková, že až bude „po všem“, budu na blogu už jen občas zveřejňovat, co nového zajímavého se někde přihodilo, ale část spojená s mým životem už definitivně skončí. (Těším se na to! Ten konec psaní bude totiž znamenat začátek… Začátek něčeho, o čem jsem při zakládání tohoto blogu jen snila a neměla ani tušení, kdy se stane. A najednou už jsem tak blízko, že to vidím na dosah!)
    Je jasné, proč stejně tak přirozeně skončily blogy i jiných slečen přede mnou a některé už bohužel ani neexistují.
    Věřím, že i když jsem už spokojená, že se bude ještě má spokojenost s výsledky zvyšovat (hodlám pro to dělat maximum a pracovat na sobě všemi možnými dostupnými prostředky), ale není potřeba to říkat světu. Protože svět už ví, že přeměna stojí zato i beze mě 🙂
    Jsem ráda, když vidím, jak jsou jiné holky a kluci také šťastní. Jak je toto nejdůležitější životní rozhodnutí posunulo tam, kde mají být a změnilo život. O to mi také v poslední době šlo. Abych předala dál svou radost, kterou tohle rozhodnutí způsobilo mně. Abych tím nakazila co nejvíc lidí 🙂 Protože je z čeho se radovat. A je na každém z nás, jak k tomu přistoupíme.
    I to, jak naložíme se svou minulostí…
     
    Malá (nebo spíš velká!) inspirace z Polska 🙂
     
    A teď musím utíkat. Už mi zase píšou nějací kluci 🙂
     
    Mimochodem – včera jsem měla takové malé výročí. Je to přesně rok, co Tereza vyšla poprvé v životě ven mezi lidi za bílého dne. Tehdy ještě v paruce, nervózní, plná strachu, ale šťastná jako nikdy předtím.
    Koukla jsem se totiž na článek, který jsem psala přesně před rokem 🙂 A taky na tu fotku 😀 Je zajímavé, jak si vždycky myslím, bůhví jak nejsem krásná a ženská a když se podívám zpětně, tak je to hrůza. Jak se asi budu dívat na současné fotky třeba za rok? 🙂
    Přesně před rokem Tereza nesmírně řešila vousy (první laser byl až za měsíc 5.12.2013) a jeho překrývání make-upem s nejvyšší kryvostí v ČR. Teď mě čeká 8. procedura a před redukcí ohryzku ještě další. Nafotila bych to, ale tyhle strašné maskulinní věci už teď prostě fotit nebudu.
    Tak aspoň popíšu, jak vypadá tvář po roce laserování:
    • Zcela bez vousů: spánky, tváře, krk po stranách.
    • Nepatrné (téměř neviditelné) množství vousů: pod nosem (na tom měl záslohu poslední 7. laser s vyšším výkonem a hrotem s menším průměrem)
    • Poslední zbytky vousů se nacházejí: po pravé straně koutku úst, na bradě a nejvíce (ale už taktéž v pohodě) pod bradou.
    Před rokem ještě Tereza nesmírně řešila, že nemůže do práce chodit tak, jak by chtěla. (To se stane až v dubnu 2014).
    Byla z toho tak zoufalá! Ale teď je už všechno jinak!
    A já mám co jsem chtěla. 🙂
    Nikdy bych se nevrátila ani o krůček zpátky… Teď už jenom DOPŘEDU!
     
    Za další rok touto dobou toho nejspíš už psát moc nebudu. Jaké to bude? Měla bych už mít všechno hotové, vyřešené a takové, jaké jsem si to vysnila.
    Je na čase snít o dalších částech života, které už se Toma ale vůbec netýkají 🙂
  • otєrєzє.cz

    I transsexualita má své dějiny aneb Co se stalo v Praze v r. 1912?

    27. 10. 2014 / 22:06 / 16 Comments
    I transsexualita má své dějiny. A rozhodně jsou zajímavé! Chvílemi i strašidelné, když si uvědomím, co se s tehdejšími možnostmi dalo vůbec s lidským tělem vlastně udělat. A tajil se mi u toho dech… protože dějiny transsexuality mají s naší zemí (i když nepřímo) společného více, než jsem předpokládala.
     
    Když vynechám různé kmeny v Americe, Africe a Asii, kde se na transsexualitu pohlíželo jako na něco nadpozemského, co je nutné uctívat už před stovkami let a budu se soustředit jen na Evropu, nejsou tyto dějiny tak rozsáhlé, jako dějiny celého lidstva (ač transsexualita sama o sobě existuje tak dlouho, jako lidstvo samo a sahá hluboko do dějin (i těch relativně nedávných, kdy žila např. Johanka z Arku, u které je teorie o tom, že byla FtM, poměrně reálná)).
     
    Hledala jsem informace o historii přeměn pohlaví v našich zemích. Vím, že první operace (šlo o FtM) u nás byla provedena v r. 1942, ve Velké Británii (FtM Michael/Laura Dillon, 1946 – 1949, celkem 13 operací a u MtF 15.5.1951 Roberta Cowell, 1918 – 2011), v Polsku (MtF) 19.1.1963.
    Chtěla jsem tuto informaci porovnat s okolními zeměmi, ale na polských stránkách jsem se chtěně zasekla:
     
    Úplně první operace pohlaví na světě byla uskutečněna v r. 1930.
     
    Lili Elbe (obrázek z r. 1926 vlevo) se narodila 28.12.1882 v Dánsku jako Einar Wegener (pův. uměleckým jménem Andreas Sparre) (foto vpravo) a stala se prvním člověkem na světě, který v roce 1930 prodělal operaci změny pohlaví. Zemřela 13.9.1931. Tedy rok po operaci ve svých 48 letech.
    Pojem transsexualita byl definován až v r. 1948 jako „porucha pohlavní identity zahrnující touhu po změně pohlaví.“, ale poprvé byl použit už v r. 1941.
    Einar byl pravděpodobně hermafrodit se ženským i mužským pohlavním orgánem. Ale rodiče se rozhodli, že to bude kluk. Stal se malířem, čehož později zanechal, neboť se domníval, že je tím až příliš poután k minulosti. Ještě jako Einar se v r. 1904 oženil s půvabnou dánskou ilustrátorkou a malířkou Gerdou Gottlieb (Wegener) (foto níže vlevo pod fotografií Lili), známou pro svou erotičnost obrazů (některé sem ani nemohu volně vložit, jak jsou silně erotické! :), která ve druhé dekádě 20. století namalovala sérii portrétů „štíhlé postavy s malým poprsím a fascinujícíma očima mandlovitého tvaru“ (barevný obrázek vpravo níže – Lily Elba od Gerdy Wegener (moc se mi líbí!)).
    V den sňatku bylo Lili 22 a Gerdě 19 let.
     
    Einar ze sebe údajně svou pravou identitu ženy vypustil ve chvíli, kdy se ho Greta zeptala, zda by nemohl nahradit modelku, která nepřišla na schůzku. Oblékl si hedvábné šaty, punčochy a tehdy se rozhodl zůstat Lili.
    Lili Elbe byla tehdy považována za velice talentovanou malířku. Gerda patřila k partnerkám, které zůstaly svému partnerovi po boku i během přeměny. (Tedy – ona byla první. Neměla žádný vzor a přesto to udělala.)
    Velmi intenzivně Lili podporovala a tak se nakonec Lili stala Gerdiným oblíbeným ženským modelem. Jejich manželství bylo po operaci v říjnu 1930 prohlášeno dánským králem Christianem X. za neplatné.
    Kariéra Gerdy se rozvíjela díky jejímu fenomenálnímu talentu, ale také z její notoricky známé pečlivosti a čerpala z výhod, které jí přineslo její neobvyklé manželství.
    Po smrti Lili se v r. 1931 provdala za důstojníka, letce a diplomata Fernanda Porty, se kterým se později odstěhovala do Maroka. V r. 1936 se rozvedla, vrátila se do Dánska, kde v r. 1940 zemřela.
     
    Několik Gerdiných obrazů:
    Další její krásné obrazy plné ženskosti si můžete prohlédnout zde nebo zde.
     
    Obraz, který ještě jako Einar namaloval kolem r. 1920.
    Na obraze vpravo dole Gerdino oblíbené opakující se téma jejích obrazů – společnosti dvou žen.
    (Mně se ty Gerdiny i Einarovy obrázky líbí.)
     
    View of Capri, Itálie
     
    Další Einarova díla najdete zde.
    Einerova přeměna
    V roce 1930 odjel Einar do Drážďan. V místní klinice Dr. Magnus Hirschfeld (foto vlevo) měl během pěti operací odstranit jeho mužské genitálie a vytvořit ženské. Poté měl transplantovat vaječníky a dělohu z 26leté ženy. Šlo tehdy vyloženě o experiment. Z okna kliniky Einar pozoroval řeku Labe, což ho inspirovalo změnit jméno na Lili Elbe. Jméno Lili měl už vybrané dříve. Dr. Magnus Hirschfeld byl v té době velký aktivista za práva homosexuálů, zavedl termín jako „transvestismus“ a napsal mnoho děl na toto téma, za která byl (samozřejmě že jak jinak než „jak se patří“) kritizován.
     
    Tehdy si mysleli, že transplantovat vaječníky a dělohu nebude problém… Lili si chtěla splnit svůj sen stát se matkou, ale tři měsíce od páté části operace její tělo nepřijalo cizí dělohu, na čež v r. 1931 zemřela. Pohřbena je na hřbitově v Drážďanech.
     
    (A jak je to s transplantacemi děloh a vaječníků v současnosti? O tom bude jeden z příštích článků, protože i doba se změnila a pokrok v medicíně je obrovský.)

     

    O Lili Elbe byl natočen (nebo je natáčen) film “ The Danish Girl“ (2014) podle knihy Davida Ebershoffa z r. 2000. (Ve filmu hraje Einera/Lili „Nicol Kidman“ a Gwynet Paltrow její partnerku).

    Jediné, co se mi o tomto filmu podařilo zjistit je, že se měl začít natáčet v červnu tohoto roku v Německu. Ale uvidíme, co to způsobí, až se film dostane do běžné produkce.
     

    Na další operace pohlaví se muselo počkat až do roku 1951, kdy byla provedena operace u Christine Jorgensenové z Dánska (obrázek vpravo).
     
    Našla jsem, že v r. 1932 provedl Dr. Hirschfeld v Německu ale ještě jednu operaci. Jeho pacient byl Němec Rudolph/Dörchen Richter (obrázek vlevo), který se narodil v Krušných horách u hranic s Československem. Dörchen pracovala jako servírka v berlínských hotelech. Byla často zatýkána policií za nošení ženských šatů a vězněna v mužských věznicích. Podstoupila v r. 1922 kastraci (orchiektomii) a v r. 1932 vaginoplastiku. Dörchen poté pracovala jako zdravotní sestra v Hirschfieldově Sexuologickém institutu, na který však v květnu 1933 provedli nacisté nálet a ten byl zcela srovnán se zemí. Zda Dörchen přežila se neví a tak není jisté, jak její tělo přijalo transplantovanou vagínu.
     
    Některé prameny uvádí Doru R. jako první osobu s vaginoplastikou, kterou začátkem roku 1931 (zatímco někde se právě uvádí rok 1932) provedl dr. Ervin Gohrbandt včetně amputace penisu a Lili Elbe jí v roce 1931 následovala. Vaginoplastika byla tehdy vysoce experimentálním pokusem.
     
    Zatímco na západě se poměrně rychle staly tyto operace rutinní záležitostí, a to zejména na švýcarských klinikách, na které se ale běžní transsexuální pacienti neměli šanci dostat (finanční nákladnost byla nad jejich možnosti), v polsku začal operovat Dr. Waligóra.
     
    První operace byla provedena 19. ledna 1963. Operoval Dr. Joseph Waligóra, primář urologie v Železniční nemocnici v Mezilesí ve Varšavě:

    Jaký byl celý průběh léčby se neví, protože doktor Waligóra se výsledky nechlubil. Pro dr. Waligóru přišlo záhy vyčerpávající období, neboť tehdy v Polsku neexistovaly žádné zákony týkající se změny pohlaví a tak se na něj pohlíželo z hlediska trestního zákona jako za člověka hodného „trestu za zbavení schopnosti plodnosti“. Chirurg prostě amputoval varlata a penis pacienta.

     
    O prvním polském pacientovi, který podstoupil operací pohlaví, toho příliš nevíme. Bylo mu asi 30 let, byl to poměrně známý umělec v hlavním městě, zřejmě hudebník. Po chirurgické změně pohlaví požádal o změnu také v jeho dokumentech. První Okresní soud ve Varšavě rozhodl, že je… individuálně asexuální. V důvodové zprávě dodal, že polské právo nezná třetí pohlaví. Precedenční rozsudek dále vydal Krajský soud ve Varšavě v listopadu 1964, který uvedl, že změna pohlaví musí být sankcionována. Pacient později odjel do Austrálie, kde zemřel v 80. letech.

     

    Ačkoli polští lékaři byli ochotni provádět operace pohlaví, po této operaci dr. Waligóra se několik let nikdo k žádné další neodvážil. V puritánské PLR (Polské lidové republice) se o transsexuály nikdo nestaral, byli považováni za zvrhlíky, v nejhorším případě jako šílenci a blázni, kteří byli umisťováni do psychiatrických léčeben. V 70. letech probíhaly psychoterapie tak, že měly za cíl návrat pacienta k mužskému chování.

     
    Ještě v 60. a 70. letech byl polskou medicínou transsexualismus oficiálně nesprávně nazýván transvestismem.

     

    Jak říká nejznámnější polský sexuolog Dr. Stanislaw Dulko: od roku 1964 do konce 70. let se vyskytlo pouze pět případů právní změny pohlaví. Na počátku 80. let se spustila lavina – všichni pacienti z celého Polska byli posíláni na oddělení sexuologie a patologie mezilidských vztahů, které na počátku 80. let vzniklo ve varšavském Zdravotnickém centru.

     
    Prof. Marek Sosnowski, který se od 80. let podílel na operacích pohlaví říká: „Všichni nenáviděli své genitálie, říkali tomu odpornost, se kterou nemohli žít. Vzpomínám na transsexuála, který měl kolem pasu provaz, kterým si zezadu přivazoval svůj penis, aby jeho genitálie připomínaly ženské. Takto chodil dva roky.“

     

    Pokud se pacient dostal k prof. Dulkovi a potvrdila se diagnóza, začal brát hormony. Vyžadoval se život v požadované roli minimálně po dobu dvou let. Poté mohl Ústav sexuologie a patologie vystavit potvrzení, na jehož základě mohl zažádat o úřední (soudní) změnu pohlaví.

     
    Prof. Kazimierz Imieliński (zemřel v r. 2010) považovaný za otce polské sexuologie jako první lékař v Polsku v r. 1963 získal doktorát ze sexuologie a v Krakově založil první akademickou instituci Krakovský sexuologický institut. Bylo nutné reagovat na změny ve světě. Se svým charismatem a jedinečným postavením ve vědeckých kruzích (měl 56 čestných doktorátů) nakonec přesvědčil polskou odbornou veřejnost, aby mohly být operace běžně prováděny. Psal se rok 1980.
    Operace pohlaví byla rozdělena do dvou části. Nejprve byla „demaskulinizující“, tj. odstranění všech mužských orgánů. Dalším krokem byla „výroba“ ženských orgánů. Profesor Krzeski to řešil použitím kůže penisu, která byla zavedena do prostoru vytvořeného mezi močovu trubicí a konečníkem. Několik měsíců po operaci musela pacientka dodržovat stanovená pravidla, aby pochva nezarostla. Dnes už posíláme pacientky do sex-shopu pro dilatátory, ale v 80. letech sex-shopy ještě neexistovaly, takže se používaly velké stříkačky.
     
    Po úspěšných operacích prof. Krzeskiho jeho stopy následovali urologové z nemocnice v Lodži.
     
    O výsledcích se ale v 80. letech příliš neinformovalo. Hrozilo, že by mohl přijít zase zákaz jejich provádění.
     
    Profesorka Julia Kruk-Jeromin provedla v r. 1983 první operaci přeměny pohlaví u ženy v muže (FtM) a do konce 80. let takových operací provedla přes 150. (U nás v Motole operuje Dr. Jarolím, v Polsku zase Dr. Jeromin :).
    Musela jsem sestavit tým, protože někteří lékaři odmítli zúčastnit se operace těchto pacientů, včetně několika sester na sále.
     
    Imitaci penisu jsme vytvořili z kůže břicha nebo stehna a na žádost pacienta mohla být vyztužena. Ve spolupráci s Institutem textilií v Lodži jsme nechávali vyrábět různé materiály protéz z polyesteru nebo vinylu. Později ze silikonu, které mohly být přišívány tlustou silonovou nití.
     
    Začátky rekonstrukce penisu se ve světě datují k roku 1936, kdy dr. Bogoraz prvně provedl peniplastiku.
     
     
    Tolik pro zajímavost k historii transsexuality v Polsku.
     
    Na polských stránkách jsem se ale také dozvěděla, že historie prvních pokusů s operativní změnou pohlaví sahají už do roku 1912 při prvních pokusech v Praze a v Berlíně! To mě samozřejmě zaujalo, tak jsem trošku pátrala. Co to ti Češi zase prováděli za experimenty? 🙂 Tahle informace ale v češtině nikde neexistuje (prostě o ní český internet mlčí, což vnáší do celé věci ještě větší tajemno :), takže jsem se pustila do angličtiny.
     
    Našla jsem naskenovaný časopis Univerzity práv v Saint Louis, kde je popisován článek s takovým divným názvem „Protiústavní transsexuální právo: Německý spolkový ústavní soud reformuje právo kvůli konfliktu se základními lidskými právy“.
     
    Zákon o transsexualitě vstoupil v Německu v platnost v r. 1980 (tedy v době, kdy se Polsko silně potýkalo vůbec s tím transsexualitu pochopit, natož strávit). Mluvíme tu o tehdejším Západním Německu. Ve „východní“ Německé demokratické republice byla pravděpodobně situace podobná, jako v Polsku.
     
    Podmínkou pro operativní změnu pohlaví bylo tehdy minimálně 3leté období života v pořadované roli.
     
    Němci už tehdy ale vymysleli tzv. „malé“ a „velké“ řešení.
    Malé řešení – změna jména a hormonální terapie bez operačních zásahů
    Velké řešení – kompletní přeměna pohlaví včetně právní změny
     
    A jsou tu mimo jiné zmíněny i první experimenty prováděné v Praze již v r. 1912, o kterých hovoří německý sexuolog Sigush. (Kde to ten Sigush jenom vzal? 🙂
     
    Co se stalo v Praze v roce 1912?
     
    Třeba to vezme někdo jako výzvu, kterou nechávám v tuto chvíli otevřenou a přijde na to, co se v Praze provádělo v r. 1912 s transsexuály. Tedy 18 let předtím, než byla provedena vůbec první operace pohlaví. Já budu pátrat dál, ale jelikož tenhle článek píšu doslova on-line a chci ještě popsat zajímavé informace z historie vnímání transsexuality a homosexuality v Československu, musím své pátrání na chvíli přerušit 🙂
     
    Ano, žijeme v zemi, ve které byla homosexualita trestná až do roku 1962, kdy byla teprve „odtrestněna“! Přesto jsme byli jednou z prvních zemí Evropy, kde se tato trestnost zrušila.
     
     
    Léčba homosexuality v 50. letech
     
    V padesátých letech se sexuolog Kurt Freund (československý a kanadský psychiatr a sexuolog narozen v Chrudimi) začal věnovat experimentálnímu léčení homosexuality. Účast na pokusu byla částečně dobrovolná, částečně ale i vynucená. Freund uvádí, že mezi 222 „pacienty“ bylo 91, kteří se po soudním stíhání pro homosexuální aktivitu museli podrobit Freundově averzivní terapii. Tato terapie se zakládá na behavioristickém přesvědčení, že se určité nežádoucí chování (v našem případě homosexualita) může odnaučit tím, že se při něm navodí nepříjemný pocit. Pro ilustraci uvádím úryvek z Freundovy studie, kde vykládá svůj pokusný plán:
     
    (…) pacient vypije kávu nebo čaj s emetinem a za deset minut se mu vstříkne podkožně směs ementinu, apomorfinu, pilokarpinu a ephedrinu. Pak shlédne promítané obrazy oblečených mužů, sportovců v plavkách a mužů nahých v životní až nadživotní velikosti. Přibližně 5-10 minut po aplikaci farmak pociťuje nevolnost a začíná zvracet. V promítání se přitom pokračuje. Procedura trvá půl až třičtvrtě hodiny – pacientovi se předtím uložilo představovat si osoby na plátně jako partnery při homosexuálním sbližování a styku.
    Druhá fáze postupu promítání filmů, kde vystupují ženy, které u normálních mužů provokují pohlavní apetenci – promítá se večer před spánkem potom, co se pacientovi (ráno) vstříkl mužský pohlavní hormon (25 mg testosteron propionatu – Agovirin). Opakuje se to celkem až 10krát. (…)
     
    Když Freund soudí, že „nepovažujeme samozřejmě homosexuální chování za projev zdravý a pro společnost žádoucí“, stále chápe homosexualitu jako méněcenný jev, který má zůstat stranou, aby neobtěžoval většinovou společnost.
    Píše: „Něco však musí společnost požadovat daleko více než od heterosexuálních lidí: diskrétnost v sexuálních záležitostech – vzbuzují totiž svými erotickými projevy snadněji pohoršení, než osoby heterosexuální, a podle toho se musí zařídit.“
    Na základě Freundova výzkumu došlo roku 1962 k odtrestnění homosexuálních činů mezi dospělými. V porovnání s paragrafy týkajícími se sexuálních trestných činů mezi osobami různého pohlaví byl ale nadále stanoven o 3 roky vyšší ochranný věk, což dokazuje nepřekonaný strach ze svádění k homosexualitě. Nejproblematičtější ale bylo, že nový zákon stanovil trestnost vzbuzování veřejného pohoršení, aniž by upřesnil, co to vlastně znamená. Stačí např., když dva muži očividně žijí spolu? Nabízel se proto případně k velmi svévolnému užití podle zájmů režimu a způsobil, že se homosexuálové i po dekriminalizaci až do konce osmdesátých let veřejně neprojevovali. Je zřejmé, že skutečná rovnoprávnost vypadá jinak.
     
    Averzivní terapie byla nejprve určena pro homosexuály, ale během 2. světové války byla použita i na transsexuály.
     
    A jelikož se o homosexualitě před listopadem 1989 téměř vůbec nemluvilo, předpokládám že totéž probíhalo i o transsexualitě. 85stránková studie o homosexualitě (narozdíl od transvestismu) mlčí.
     
    Až v r. 1992 byla homosexualita vyškrtnuta Světovou zdravotnickou organizací (WHO) ze seznamu nemocí.
     
     
    60. léta v Československu
    O pohledu na transsexualitu v 60. letech je možné se dočíst ve věstníku Katedry soudního lékařství FF UP z r. 1969:
    Například Rozmarič, profesor soudní medicíny na LF UP v Olomouci se na konferenci o transsexualitě konané roku 1969 nechal slyšet, že „společnost nemůže mít zájem na operativní výrobě artificielních hermafroditů. Z morálně etického hlediska je tzv. operativní přeměna pohlaví nemožná, neboť výsledkem operace se pohlaví nemění, dopomáhá se jen k realizaci homosexuálních (tribadických) praktik podle halucinací transsexuálů.“ (Katedra soudního lékařství FF UP 1969). Podobný druh odporu proti provádění SRS charakterizoval Green, když napsal, že v šedesátých letech byla řada lékařů, včetně psychiatrů, kteří dávali najevo, že by své transsexuální pacienty viděli raději mrtvé než po SRS (Green 2000).
     
    Málokdo ví, že Československo mělo v sexuologii vždycky poněkud mimořádnou pozici. Dekretem T.G. Masaryka vznikl v květnu 1921 v Praze první univerzitní sexuologický ústav na světě (po meteorologickém a radiologickém třetí vědecký ústav v republice). Od roku 1934 byl jeho přednostou pan profesor Hynie, vzácný lékař, jenž se zasloužil mimo jiné o to, že v roce 1962 byla v Československu (po zemích Beneluxu jsme byli první) zrušena trestnost homosexuality.
     
    Nejdříve došlo k rozlišení homosexuality a transvestismu, které provedl sexuolog Magnus Hirschfeld v roce 1910.
    Pojem „transsexualismus“ se v medicínském diskurzu objevuje až začátkem padesátých let 20. století, a to v souvislosti s potřebou odlišit lidi označované za transvestity od těch, kteří touží po operativní změně pohlaví. O popularizaci pojmu „transsexualismus“ se zasloužil David O. Cauldwell a zejména pak Harry Benjamin, který jej definoval jakožto „silnou a často obsedantní touhu po změně celého pohlavního statutu včetně anatomické struktury“.
     
    V Československu se fenoménu transsexuality začal věnovat v 60. letech 20. století sexuolog Josef Hynie, na jeho práci pak v 70. letech navázala psycholožka Iva Šípová a další, jako například sexuoložka Růžena Hajnová, Petr Weiss a Hana Fifková.
     
    Hynie kladl velký důraz na odlišování „pravého transsexualismu“, jak jej sám nazýval, od jiných, opět jeho slovy, „poruch duševní rovnováhy“, například transvestitismu či psychického hermafroditismu. Posláním lékaře či lékařky bylo podle něho důkladně prověřit, zda se opravdu jedná o transsexualitu, a v případě že ano, udělat vše potřebné, aby se daný člověk mohl začlenit do společnosti. K začlenění do společnosti měla transčlověku pomoci hormonální léčba a změna jména na neutrální tvar. Hynie však nedoporučoval chirurgickou operaci genitálií s argumentem, že plastická chirurgie není na takové úrovni, aby mohla vytvořit citlivé a funkceschopné genitálie. Kritérium funkčnosti orgánů bylo v tomto období v rámci medicínského diskurzu ústřední při řešení transsexuality a pocit souznění s vlastní identitou byl považován za podružný. Dalším ne méně podstatným důvodem byla obava, že by lidé se změněným pohlavím
    a rodným listem mohli uzavírat sňatek, co ž Hynie považoval za nežádoucí. Podle něho takové manželství nemohlo „vést k uspokojivému tělesnému soužití s nedokonalými orgány“.
    Základem plnohodnotného sexuálního života byl totiž v jeho pojetí koitus s funkčními orgány. Hynie přímo píše: „Transsexuálové nemají dobré vyhlídky na opravdu hodnotný sexuální život s pohlavím, po němž touží.“
     
    Transsexualita jako deviace
    V 80. letech byla již v rámci medicínského diskurzu operativní změna genitálií vnímána jako součást „léčby“ transsexuality. Avšak jak vyplývá ze skript Lékařské sexuologie od Jana Rabocha, operativní změnu mohli podstoupit pouze ti translidé, kteří byli „psychicky stabilní“ a „sociálně dobře adaptovaní“, tedy jinými slovy na operaci mohli jít pouze ti translidé, kteří byli lékaři shledáni jako dostatečně psychicky stabilní a adaptovaní na život v majoritní společnosti. Ústřední zde již nebyla funkceschopnost pohlavních orgánů, nýbrž psychická stabilita a sociální adaptabilita translidí. V tomto období a pak následně začátkem 90. letech se v medicínských textech či v rozhovorech s lékaři můžeme setkat s pojímáním transsexuality jako sexuální deviace. Raboch přímo transsexualitu definuje jako „sexuální deviaci, při které jedinec vyvinutý jednoznačně mužsky nebo žensky má naléhavé vědomí příslušnosti k opačnému pohlaví“.
    Taktéž například Petr Weiss ve svém rozhovoru pro Zdravotnické noviny charakterizoval transsexualitu jako „sexuální deviaci v identifikaci“.
    Transsexualita jakožto „sexuální deviace“ je konstruovaná v opozici vůči sexuální normě, za niž je považovaná heterosexualita a identifikace s mužskou či ženskou rolí v souladu s anatomickým uspořádáním těla. V tomto ohledu se navzdory rétorice liberalizace ve vztahu k sexualitě diskurzivní logika v 90. letech příliš nezměnila.
     
    Co se však změnilo, byl počet lidí, kteří žádali o transsexuální přeměnu. K této skutečnosti přispěla postupná detabuizace témat spojených se sexualitou a příklon k ideálům autonomie a autenticity související s rozpadem tehdejšího „oficiálního ideologického jazyka“, k němuž došlo v roce 1989. Zároveň se na zvýšeném počtu žádostí významnou měrou podílela změna diagnostických praktik některých lékařů a lékařek a výrazné zkrácení délky procesu přeměny z původních pěti na necelé tři roky. Mezi žádajícími o změnu byla řada těch, kteří přeměnu před rokem 1989 vzdali, ať už kvůli rodině a okolí nebo kvůli značně negativním zkušenostem s tehdejšími lékařskými postupy a chováním některých lékařů a lékařek.
    Tato skutečnost se zpětně odrazila v tehdejších medicínských textech. Eva Dungelová například ve svém článku uvádí: „S přibýváním dalších adeptů chirurgické korekce je patrná i změna vnějšího postoje personálu, pozoruji více respektu a věcnosti v přístupu, i když s opravdovější akceptací těchto jedinců se setkávám už vzácněji.“
    Z tohoto úryvku je patrné, že spíše než o uznání translidí a jejich identity se mnohdy u lékařského personálu jednalo o profesionalizaci jejich přístupu. O jistých pochybnostech se zmiňuje i sama Dungelová, která si v textu klade otázku: „Nepomáháme něčemu, o čem jsme ve skrytu duše přesvědčeni, že je proti přírodě?“
    Vzápětí si sama odpovídá: „Předpokládám však, že se vesměs všichni shodujeme v názoru, že tito lidé ve svém ,nepravém‘ těle trpí.“
    Za touto pochybností můžeme číst určitou nejistotu v zasahování do z biologického hlediska zdravě fungujícího těla, s níž se v medicínských textech z počátku 21. století již příliš nesetkáme.
     
    V medicínských textech z počátku 90. let se již nesetkáme s tím, že by se lékaři vymezovali vůči sňatkům translidí po operativní přeměně. Translidé v té době již mohli požádat o zanesení změny pohlaví do nového rodného listu. Přesto se však ti, kteří chtěli podstoupit operativní změnu, museli nejen rozvést, ale též pokud měli děti, byli nuceni vzdát se svých rodičovských práv, což bylo pro mnohé z nich velmi traumatizující. Jak uvádí Kateřina Beňová a kol., tato situace byla do značné míry způsobena tím, že lékařské komise nebyly kromě zákona o péči o zdraví lidu vázány žádnými etickými a právními normami, a „mohly tak stanovovat de facto libovolné podmínky pro poskytnutí příslušné léčby“.
     
    V 90. letech minulého století došlo k významným posunům v diagnostice transsexuality (například translidé již nemusí podstupovat potupná a traumatizující vyšetření phaloplethysmografem měřícím jejich sexuální vzrušivost) a k výraznému zkrácení procesu přeměny, což ovlivnilo též počet žádajících o přeměnu.
     
    (Tady bych si dovolila vsunout poznámku: K vyšetření phaloplethysmografem bych chtěla říct, že ho někteří naši čeští sexuologové ještě stále provádí! Vím to z vyprávění některých MtF. Jde ale vždy jen o lokální sexuology, pro které je transsexuál vzácnost a potkají třeba jen jednoho za život. Tak proč si na něm nevyzkoušet všechny ty metody?)
     
     
     
    První operace pohlaví v Československu
    Tato první operace proběhla v r. 1942 a podle záznamů Sexuologického ústavu šlo o přeměnu ženy v muže. Až v r. 1953 poprvé umožnili čeští lékaři muži stát se ženou. Chorobopisy těchto dvou pacientů jsou považovány za tajné.
     
    MUDr. Ladislav Jarolím z Motola (narozen v roce 1949 v Novém Boru) provedl svou první operaci 30.11.1992. Během 15 let změnil pohlaví celkem 128 pacientům na ženské a 106 na mužské. U většiny pacientů bylo potřeba provést operace dvě.
     
    Je tu ale ještě kdysi známá atletka ze 30. let Zdeňka Koubková, která ve svých 22 letech prodělala operaci pohlaví a zemřela v r. 1986 jako Zdeněk Koubek. Psala jsem o něm v článku Může být člověku změněno pohlaví?
     
    Lékařská dokumentace není bohužel k mání. V podolském Ústavu péče o matku a dítě, kdysi proslulém sanatoriu, kde k operaci došlo, by ji mohli mít, ale Němci v roce 1945 veškeré listiny spálili. Je tu pouze svědectví samotného Zdeňka Koubka v Pražském Ilustrovaném Zpravodaji z roku 1936.
     
    První úřední změnu pohlaví také v občanském průkaze se podařilo docílit až v r. 1974.
     
     
    Na závěr bych tu měla dvě perličky.
     
    Když už jsme u toho „retra“ dneska, tak jedna perlička je článek z novin z r. 1998 o Nikole, které prodělala v Brně operaci pohlaví. (Děkuji bluemoon za poskytnutý článek):
     
     
    A druhou perličku, která mi přistála pro pobavení na facebooku, mám hlavně pro věčně si stěžující Šárku (MtF po SRS). Ta velmi ostře kritizuje práci českých chirurgů a nesouhlasí s operacemi, jelikož se domnívá, že výsledek nikdy nemůže odpovídat ženskému genitálu (zatímco já jsem přesvědčená díky mým osobním zkušenostem s „hotovými“ slečnami o opaku. 🙂 (Tyto „zkušenosti“ proběhly čistě ze zvědavosti a z vědeckých důvodů, nikoli s nějakými postranními úmysly 🙂
    Já tvrdím (a vím), že rozdíl mezi genitáliemi biologické ženy a přeoperované ženyy normální smrtelník (mnohdy ani gynekolog) na první pohled nepozná.
    Jak je ale vidět, někdo může mít problém i s těmi biologickými (tedy těmi, které stvořila „dokonalá“ příroda):
     
     
    Tak nevím, co víc si ještě přát, aby se to těm chlapům líbilo! 🙂
  • otєrєzє.cz

    Co takhle do Olomouce, pane Klinefeltere?

    26. 10. 2014 / 20:19 / 37 Comments
    Vůbec nejsem silná.
    Žádnou neděli večer, kdy vracím Kačenku prostě nedokážu nad tím pocitem smutku vyhrát. Je to přes dva roky, ale je to pořád stejné. Nefunguje na to nic.
    Jen co po návratu otevřu dveře a slyším to ticho, které ještě před chvílí tichem nebylo, ale krásným dětským smíchem a vidím tam bílý nafouknutý balónek, se kterým jsme si před odchodem házely, abych trochu rozveselila tu ponurou nedělní podvečerní náladu, kterou míváme obvykle obě, což vždycky pomůže nebo když vejdu do obýváku a na stole leží víla, na kterou kladla Kačenka zvláštní důraz, abychom jí tu nezapomněly… a přesto zůstala na stole, protože jsme hledaly její křídla… Ty víly jsou pro ní tak důležité. Nemůžu jí nechat 14 dní bez ní. A tak se ještě vracím…
    Z pootevřeného okna v paneláku je slyšet vzdálený pláč miminka. V jejich obýváku je útulné přítmí. Nikdo neotvírá. Volám ex, že držím v ruce Kačenky vílu, ať přijde dolů, ale slyším cachtání, jak se miminko koupe, což Kačenka nechtěla propásnout.
    Bezva, stihla to.
    „Já vím, že tu mám tři zprávy, ale nestíhám je číst,“ říká mi ex do telefonu.
    Tak jí navrhuji, že vílu nechám u dveří jejich bytu, protože je zrovna otevřen hlavní vchod.
    Nevěděla jsem, které to jsou dveře, ale jsem si jistá, že to byly ty s přilepeným barevným dráčkem.
    Tak tam za těmi dveřmi teď moje šťastná Kačenka kouká na svojí sestřičku, které se nelíbí koupání a křičí, ať to všichni pěkně vědí. Tam je ten svět, kde je rodina. Tedy něco, co bylo u mě vždy na prvním místě a to byl také důvod, proč se Tereza „narodila“ až tak pozdě…
     
    Chybí mi to bezstarostné povídání při jízdě domů autem. „Koukni, jak mu pěkně svítí ten zadní blinkr.“ „Oni tady staví dům? Tady bych si ho nepostavila.“ „Má Kačenka na zítra nakoupenou svačinu?“ „Až přijedeme, ohřejeme si večeři.“
    A pak už jen šup všichni do koupelny a do peřin.
    Kdybych nevěděla, jaké to je, asi by mi to tak nechybělo.
     
    A kdybych teď během posledních týdnů nevěděla, jaké to je ležet po tak dlouhé době zase vedle někoho, kdo hřeje, mluví, dýchá, voní, šimrá, líbá, mazlí, laská, hladí… taktéž by mi to tak nechybělo.
     
    Ale já to vím a chci to. A co chci, to dostanu 🙂 (Samozřejmě, že ne vždy to platí, ale chci si to říct.)
     
    Chtěla jsem ještě do obchodu pro pití a snídani na zítra do práce, ale na to už jsem neměla. Rozbrečel by mě i rozsypaný pytlík těstovin nebo pohled na pár, co se drží za ruku a kolem běhá jejich princezna.
    Já chci taky rodinu. A já chci být tou maminkou…
     
    Nezbývá, než to (jako vždy) prostě rozdýchat.
    Vždycky to totiž jde.
     
    Vadí mi být sama. Chci taky někoho držet za ruku a vracet se k někomu. To, že je někdo sto kilometrů ode mě mi nestačí a ani nikdy stačit bohužel nebude, i když chvíle, kdy jsem s ním, byly ty nejkrásnější, co jsem za poslední roky prožila.
     
    Potřebuji plyšáka.
    Nebo kočičku.
    Nebo někoho, kdo na mě bude čekat, když se budu vracet…
     
    Včera se měnil čas, takže už je všude šero a navíc zima.
    Vždycky za všechno může tma, díky tomu jejímu melatoninu, co má být jako výhoda, abychom dobře spali, ale někdo tady zapomněl, že v téhle zeměpisné šířce je půl roku tma i odpoledne přes den a to se obvykle nespí. Ale tohle budu muset nejspíš taky přijmout jak to je, protože díky melatoninu nám prostě je smutno. To je chemie. A chemie je všemocná. My jsme jen vzorečky, které si myslí, že tenhle svět patří jim, ale ve skutečnosti nás ovládá chemický koktejl v našich mozcích a chováme se přesně tak, jak jsme naprogramováni. (Což přináší i své výhody, například když si chcete nechat změnit pohlaví a předepíší vám kouzelné pilulky 😉
     
    Potřebovala jsem ten dnešní nedělní škraloup vylít, abych teď zvládla úklid hraček a nedokreslených obrázků, zalezla do sprchy, pořádně se prohřála a posléze hned do peřin, protože v takové večery nejsem schopná dělat nic. Tedy kromě psaní, jak je vidět.
     
    Měla jsem připravená tři témata, o kterých jsem chtěla psát a to jedno sem prostě dám, protože vím, že jakmile svůj mozek zaměstnám něčím úplně jiným, funguje ta chemie tak, že mi přestane svírat srdce a hrdlo, přestane to nutkání k pláči a člověku se uleví.
     
    V červnu 2014 jsem dostala jeden z hezkých e-mailů Moniky, která pracuje v Anglii, aby mohla přivézt peníze své rodině, ale (jak to mnohé z nás známe) najednou to nejde. Nejde žít takhle dál v tomhle těle. A tak se rozhodla při jednom z návratů na pár dní domů na Moravu, že zajde za MUDr. Entnerovou. K Hance se zkoušela objednat taky, ale vzhledem k jejímu pobytu v Anglii by byly komplikované návštěvy každý měsíc do Prahy, takže by to nemělo smysl. Jenže my se jen tak nevzdáváme!
     
    Moniky stručný popis první návštěvy u MUDr. Entnerové, ke které se dostavila v pánském oblečení a v mužském těle:
    Den D středa
    Jela jsem do Olomouce za paní doktorkou Pavlou Entnerovou.
    Seděla jsem v čekárně opět nervózní. Dvě ženy byly přede mnou, pak vyšla doktorka za sestřičkou, podívala se na mne a zase odešla.
    Netrvalo dlouho a šla jsem já.
    Představily jsme se. Ptala se, jestli potřebuji radu psychologa nebo sexuologa. Já na to: Asi obojí.
    Ptá se tedy znovu, jaký mám problém: Myslím si, že jsem transsexuál.
    Ptá se, jestli mě má oslovovat v ženském rodě a jménem. Já na to, že až se potvrdí diagnóza, tak se budeme bavit v ženském rodě se jménem Monika.
    Dělala si spoustu poznámek.
    A začala mě zpovídat – to tu nebudu rozebírat.
    Takže mi potvrdila mou teorii a i možnou diagnózu. Povídala, že jak se vrátím z Anglie a budu to chtít řešit, tak budu muset do Prostějova za nějakým psychiatrem k druhému potvrzení. Ale na to mám dva roky čas.
    Povídám jí, že mě to dost žere zevnitř a potom co jsem ji dala jméno, to je ještě horší. Na to mi povídá: S tím jménem to tak bývá, mám si najít ventil. Doteď jsem ho nenašla. Zkusit psát básně o ženě co je ve mně a o muži jako rytíři, co ji chrání. A na závěr mi povídá, že jak mně zahlédla v čekárně, tak viděla jemné rysy tváře, tak si to hned myslela.
    Potom jsme se rozloučily, ale kdybych měla problém, tak mohu za ní přijít si popovídat.
     
     
    MUDr. Pavla Entnerová ordinuje ve Vile zdraví v Olomouci, Domovina 774 (obrázek níže).
    Sexuologická/psychiatrická ambulance (MUDr. Pavla Entnerová, zdravotní sestra PhDr. Jana Kreitzerová), Tel. 588 500 610, email: entnerova@vilazdravi.cz
     
     
     
    Hledání jakékoliv fotografie MUDr. Entnerové můj mozek zaměstnalo dokonale na několik desítek minut, ale povedlo se 🙂
     
    Díky Monice jsem se dozvěděla o syndromu XXY.
    Jde o Klinefelterův syndrom, kdy postižený mužský jedinec má místo jednoho chromozómu X tyto chromozomy dva a jeden Y. Normální muž má XY, normální žena XX.
    Hlavním dopadem je narušení vývoje varlat a poruchy plodnosti, spolu s dalšími rysy psychických a fyzických změn. Ovšem i takto chromozomálně vybavení jedinci mohou být zcela bez příznaků (vč. plodnosti, je-li příčinou genetická mozaika). 75 % mužů s XXY neví o své „nemoci,“ často je syndrom diagnostikován až v souvislosti s touhou založit rodinu, případně naopak při prenatálním vyšetření. Jedná se o druhou nejčastější extrachromozomální poruchu, postiženi jsou jeden narozený chlapec na 1000. Zároveň jen 90 % všech nemocných s příznaky Klinefelterova syndromu má opravdu chromozomy XXY. Výskyt: 0,21 % mužů.
    Pacienti mají často nízké hodnoty testosteronu, ale vysoké hodnoty folikuly-stimulujícího hormonu (FSH) a luteinizačního hormonu (LH). Často tito muži mají mikroorchidismus (varlata menší než je norma).
    Léčba začíná kolem 11-12 roku věku, změří se hladina testosteronu v krvi – u XXY chlapců je často snížená. Pokud je opravdu nízká, dostane chlapec pravidelnou dávku testosteronu – buď injekčně nebo přes kůži či formou gelu.
     
    Efekt testosteronu:
     
    • Zvýší se ochlupení těla, hl. tváře, podpaží a pubické ochlupení.
    • Zvýší se vývoj svalů.
    • Zvýší se „sex-drive“ (sexuální aktivita).
    • Prevence osteoporózy.
    • Nedojde ke zvětšení prsou.
    • Velký význam má sociální efekt u chlapců – „zmužní“ a lépe zapadají mezi vrstevníky, zvýší se jim sebevědomí a lépe fungují v interpersonálních vztazích, což je stejně důležité jako případný fyzický dopad léčby.
     
    Možné méně časté vedlejší efekty: zhoršení akné, poněkud rapidní sexuální vývoj, zhoršená agresivita – je nutné pečlivé monitorování těchto efektů.
     
    Náhrada testosteronu je obvykle celoživotní, obvykle nepomáhá s neplodností.
     
    Muž s Klinefelterovým syndromem XXY
     
     
     
    Chromozomální tabulka
    Naopak syndrom XYY (speciální název nemá), jehož nositel je někdy označován jako „supermuž“, obvykle nemá žádné viditelné projevy, a proto bývá často diagnostikován náhodně. Může se vyskytovat mírně snížená inteligence, vyšší postava, hyperaktivita a problémy s chováním a učením. Muži s XYY mohou mít v pubertě těžší formy akné než jejich vrstevníci. Dlouhou dobu se tradovalo, že nositelé XYY mají o něco vyšší tendenci k agresivnímu chování a k páchání trestné činnosti, dnes je tato teorie považována za vyvrácenou.
    Prevence této vrozené poruchy neexistuje a ani vyléčit ji nelze. Vzhledem k minimu příznaků to ostatně nebývá ani nutné. Poruchy učení a chování lze řešit pomocí prostředků speciální pedagogiky.
     
    Proč o syndromu XXY vlastně píšu?
    Ono to vypadá, jak je to ideální. Mít tak ženské chromozomy už od narození… ale to bychom přece byly ženami v té podobě, po které toužíme! Rozhodně není v případě XXY o co stát. I když to s sebou přináší jisté ženské znaky, které některá naše těla zhuntovaná testosteronem jen těžko získávají zpět.
     
     
    Nevím, proč vždycky na tyhle důležité věci přijdou nějací Němci s příšerně komplikovaným jménem! I když endokrinolog Klinefelter byl tedy zrovna Rakušák žijící v Bostonu a přišel na to v r. 1942.
     
    No paráda. To jsem se hezky vypsala.
     
    Na závěr bych chtěla vložit něco skutečně nevkusného, ale ono mě to vlastně pobavilo. Nemyslím si, že to sem nepatří, i když tomu nechci dávat žádný velký prostor:
     
     
    Tenhle typ stojí konkrétně 3595 Kč, ale na Heuréce jdou sehnat i za 661 Kč.
    Jak vypadá tato panna za 3595 Kč? Moc hezky:
    🙂
     
     
    Mezi její hlavní výhody podle výrobce patří:
    – hezký obličej s nosem a rty
    – penis je stále ztopořený!
     
    Nevýhody:
    – penis nelze oddělit
     
     
     
    Zajímavé je, že nafukovací transsexuál je vždy a zásadně jen MtF. Nikdy FtM!
    Čím to asi bude? 🙂
     
    Pokud někoho zajímá, jak jsem na tohle přišla, tak úplnou náhodou tím, že jsem si do vyhledávače zadala přezdívku jednoho transkomila, co mi tu nedávno tak velmi odvážně a otevřeně někde nechal komentář.
    Více to komentovat nebudu a jdu spát.
    Hezké sny, děti.
  • otєrєzє.cz

    Žádostí o změnu pohlaví je v Česku rekordní počet?

    21. 10. 2014 / 21:28 / 129 Comments
    Já bych řekla, že rekordní není, ale popořádku. 🙂
     
    Asi měsíc jsem nečetla žádné internetové noviny a než jsem chtěla jít spát, říkám si: kouknu na novinky.cz, jestli se něco nestalo 🙂
    Před hodinkou vydaný článek na serveru novinky.cz:
     
    Žádostí o změnu pohlaví je v Česku rekordní počet
    V České republice v poslední době přibývá žádostí o změnu pohlaví. Odborná komise pro provádění změny pohlaví transsexuálních pacientů jich letos zaznamenala rekordní počet. Ten se poprvé začal blížit stovce.
     
    „Zatím bylo v roce 2014 vyřízeno 87 žádostí, z toho jedna zatím negativně,“ uvedla mluvčí ministerstva zdravotnictví Štěpánka Čechová. Za neúspěšné vyřízení žádosti může podle Čechové nesplnění podmínek, které jsou uvedeny ve Věstníku ministerstva zdravotnictví.
    Zajímavé je rozdělení letošních žádostí. Touhu stát se ženou mělo celkem 37 mužů, naopak o to stát se mužem zažádalo 50 žen.
    Počet žádostí je v letošním roce rekordní. Podle mluvčí ministerstva zdravotnictví za celou dobu své existence komise projednala 148 žádostí, z čehož, jak už bylo zmíněno, 87 letos.
     
    Zasedají čtyřikrát ročně
    Komise vznikla v roce 2012 na základě zákona o specifických zdravotních službách. Do té doby žádosti posuzovaly komise přímo v jednotlivých nemocnicích. Podle Štěpánky Čechové zasedala komise v roce 2014 zatím čtyřikrát.
    Pro změnu pohlaví je nutné, aby žadatel splnil několik podmínek. Lékaři se například musí přesvědčit, že transsexuál je schopen žít v opačné pohlavní roli. Zákrok nemůže být proveden, pokud pacient trpí akutní fází psychotického onemocnění, mezi něž patří například schizofrenie.
    Touhu po změně pohlaví také mohou zhatit právní překážky, mezi něž patří trvající manželství nebo registrované partnerství a nedosažení plnoletosti.
    Celkový počet transsexuálů v České republice není přesně známý. Odhaduje se, že jich je mezi tisícem až patnácti sty. Například na Slovensku je situace odlišná. Na internetových stránkách pravo-medicina.sk odhad uvádí, že v roce 2011 tam žilo přibližně 300 transsexuálů.
     
     
    Tak a teď si ten článek hezky okomentujeme 🙂
    Chci říct, že to je dobrá zpráva – že do toho jde stále víc a víc lidí.
     
    Ta jedna zamítnutá žádost byla zamítnutá proto, že jedna sexuoložka z Moravy poslala ke komisi slečnu, která byla pouze půl roku v RLT s tím, že ten půlrok předtím už jako žena vystupovala – ale kromě v zaměstnání. Což samozřejmě nejde obejít a RLT znamená žít v téhle roli minimálně 1 rok. Bez výjimky. Zaměstnání, kde trávíme nejvíce času během dne je (podle mě) právě tím nejdůležitějším bodem.
    Takže se opravdu není čeho bát, pokud každý splní podmínky, které jsou dané a které všichni známe. Není to žádný rozmar komise. Ta nemá prakticky šanci operaci neschválit.
     
    Zajímavý údaj je o rozložení FtM a MtF, kdy letos opět převažuje FtM (57 %). Kluků je prostě víc 🙂
     
    Když autor článku uvádí, že za celou dobu této komise bylo projednáno 148 žádostí, zatímco jen v letošním roce už 87, pak tím myslí komisi v této nové podobě, která funguje asi dva tři roky (teď nevím přesně).
    Ještě nedávno zasedaly komise v jednotlivých nemocnicích a nebylo třeba vše centralizovat do Prahy na Ministerstvo zdravotnictví. Jednou ale někdo vymyslel komisi a teď k té jedné jediné musí zkrátka všichni.
    Takže údaj o dosud projednaných 148 žádostí v historii komise je opravdu neskutečně zavádějící.
    Navíc podle statistik (i toho, co říká Hanka) je počet transsexuálů už dvacet let zhruba pořád stejný. Množství se nemění. Počet žádostí se letos mírně zvedl, ale komise (nezvyklá na takové množství) v tom hned vidí rekord 🙂
    Navíc operací je ročně něco přes 100 (jsou do toho započítané i operace cizinců z okolních zemí, kde se tyto operace neprovádí, takže jezdí k nám (zrovna při mé návštěvě Dannie po operaci v Motole tam kromě Slovenky ležela i Běloruska).
     
    Je tu snaha, aby komise zasedaly každé dva měsíce. Tedy 6x ročně a ne jen 4x.
     
    A rozesmál mě závěr, který uvádí, že na Slovensku je oficiálně asi 300 transsexuálů. 🙂 Samozřejmě je jich víc. Ale tohle bude zřejmě myšleno „registrovaní transsexuálové“ (nebo jak to nazvat). Navíc počítá se do kolonky „transsexuál“ také člověk po přeměně? Podle mě by neměl. Ale přesto se s námi tahle diagnóza táhne pořád. Jakobychom stále trpěli, ale není to tak.
     
    Diskusi pod článkem nekomentuji a obvykle nesleduji.
    Teď jsem ze zvědavosti jen nakoukla a můžu říct, že: ženy = pozitivní přístup, muži = otřesnost, homofobie, netolerance!
    Do této diskuse pod jejich článkem se já rozhodně zapojovat nebudu. Je to smutné.
     
    Josef Goldman, Plzeň: „Hlavně, ať na nějakýho nenarazím. To bych nevydejchal a už vidím tu černou kroniku.“
     
    Jsem si jistá, že takových Pepíků potkávám denně desítky 😉
     
    A tuhle polovinu lidstva ta druhá (včetně mě) miluje…
  • otєrєzє.cz

    Víkendové malování

    20. 10. 2014 / 22:26 / 12 Comments
    Néé, nestává se ze mě malířka. (Zůstávám spisovatelkou 🙂
    I když svým způsobem každá žena je malířkou a to ne jen tak ledajakou – většinou svůj výtvor potom ukazuje celý den lidem kolem sebe a ti o ní s klidem mohou prohlásit, že jí to sluší. Ve skutečnosti je tedy každá žena umělkyní v kreslení a nepochybuji o šikovnosti většiny z nich.
    Mluvím o líčení.
    🙂
    Sice nesnáším matematiku a logiku, ale miluju statistiku. Podle mě je to totiž samostatná disciplína 🙂
     
    Včera byla neděle. Ráno poněkud mlhavé, nechtělo se mi z postele, tak jsem si lehla ještě k telce, udělala čaj a jen tak se válela v pyžamu skoro do 11, což obvykle nedělám a koukala na pohádky. Lenošit je totiž pro mě velmi vzácné a tak jsem si to opravdu užívala.
    Najednou bylo poledne a já zjistila, že jsem ještě nenamalovaná! Rychle, co teď? 🙂
    Nejprve mě zachvátila panika, ale pak jsem si řekla, že stejně dnes ven nepůjdu a na to odpoledne už jsem se doma sama pro sebe malovat prostě nechtěla a hlavně nepotřebovala, protože bych to dělala jen kvůli sobě.
    To je něco dříve naprosto nemyslitelného. Užívala jsem si každou možnou vteřinu věnovanou ženskosti a i když jsem byla doma sama, prostě jsem se (sama pro svůj dobrý pocit) ráda i namalovala. To samozřejmě platí i teď, neboť líčení mi dělá velkou radost, ale začala jsem uvažovat logicky, trochu lenošivě, a přemýšlela, jestli takhle uvažují i jiné biologické ženy – že se nemalují, pokud vědí, že zůstávají doma samy.
     
    Nebylo nic jednoduššího, než se ostatních takových biologických žen zeptat. Napadlo vás někdy, kolik žen se třeba vůbec nikdy nelíčí? A ty, které se nelíčí jen občas, jaké k tomu mají důvody? 🙂 Jo, jsem prostě zvědavá holka.
    Ale jak to udělat, aby těch respondentek bylo hodně? Ne nějakých deset dvacet, ale třeba sto? To už by mělo určitou vypovídací hodnotu.
     
    Vytvořila jsem tedy krátký dotazník s deseti otázkami, který jsem zveřejnila na mém oblíbeném votocvohoz.cz, kde si holky vždycky rády vypomohou a poprosila je, aby mi ho vyplnily, že potřebuji alespoň 100 respondentek.
     
    No jo. Jenže to jsem ještě nevěděla, co to způsobí 🙂 Doslova lavinu!!!
     
    Za minutu (!) jsem měla 34 vyplněných dotazníků, za pět minut byla dosažená stovka, za půl hodiny 300 a teď už je to neuvěřitelných 781!
    Sice jsem před chvílí na votocvohoz holkám napsala, že už vyplňovat dotazník není potřeba, protože ve free verzi, ve které jsem on-line dotazník na www.netquest.cz vytvořila, je umožněno vyplnění maximálně 900 respondentům, což bude dosaženo za chvíli, ale ony ho stále a stále vyplňují 🙂 Takže počkám do zítřka, než dojde k dosažení tohoto čísla, abych opravdu dala prostor úplně všem a pak tento článek zveřejním. (Pokud tento článek teď čtete, tak už je „zítra“ :).
     
    Jsem nadšená! 🙂
    Nečekala jsem takový zájem. Stačilo mi sto odpovědí 🙂
    Spousta holek mi napsala, že je zajímají výsledky, protože taky chtějí vědět, kolik holek se nemaluje 🙂 Takže teď to musím hodit i na nějakou „neutrální“ stránku pro ně 🙂 Bylo by nefér jim ty výsledky nepředat.
     
    To mě vážně baví. Dotazníky i to, jak holky drží při sobě a rády se podělí o své zkušenosti, co se třeba líčení týče. Vy mě v tom nikdy nenecháte, holky! 🙂 Děkuju! ♥
     
    Ta má panika, že jsem se dnes nenamalovala souvisela s vlastním pocitem viny, že se snad zanedbávám, což rozhodně nechci (což nikdy nechci a ani taková nebudu) a navíc se nenamalovaná sama sobě nelíbím.
     
    Ovšem výsledky na tom obrovském vzorku slečen a dam mě uklidnily.
    Jsem úúúúplně normální holka! 😀
    Jupí. 🙂 (Jak jsem mohla pochybovat??? 🙂
     
    Díky některým otázkám položeným záměrně tak, aby byla možná odpověď vlastními slovy jsem se dozvěděla i spoustu pro mě nových informací.
     
    A přestože jde o opravdu neskutečně velký vzorek, analyzovala jsem poctivě úplně všechny odpovědi v tento výsledek.
     

    Výsledky dotazníku na téma líčení (nebo spíše nelíčení)

     
    Nejmladší účastnici bylo 12 (1), nejstarší 51 (1).
    Nejvíce účastnic bylo ve věku 18 let (87).
     
     
    Chtěla jsem vyfiltrovat slečny, které se nikdy nemalují. Tedy ty, které volí přírodní vzhled nebo mají permanentní make-up.
    Téměř 99 % žen se aspoň občas někdy namaluje!
     
     
    Kolik žen se občas vůbec nenamaluje? A naopak: kolik žen se maluje zásadně vždy?
    Skoro 14 % žen se maluje vždy a nikdy své líčení nevynechá.
     
     
     
     
    Tohle je moc hezká tabulka 🙂
    Ukazuje, na co se ženy nejvíce při líčení soustředí. To znamená, že 92 % žen si maluje horní řasy!
    A jen 13 % používá lesk na rty. Odpovědi bylo možné kombinovat.
    Položka „jiné“ tam byla proto, kdybych na něco zapomněla a taky že jo – na pudr!
    Kromě nejzastoupenějšího pudru pak holky uváděly ještě:
    korektor
    stíny na obočí
    tužka na obočí
    bronzer
    podkladová báze
    umělé řasy
    matující krém
    rozjasňovač
    sérum pod oční stíny
    sérum na póry
    hydratační krém
    gel na obočí
    konturka na rty
    (seřazeno od nejuváděnější k nejméně uváděné)
     
     
    Zajímalo mě, zda ženy preferují nějakou kosmetickou řadu.
    S malým náskokem vyhrála značka Dermacol, ale oblíbené jsou také Essence, Maybelline a Rimmel.
    Mimochodem – věčný souboj mezi Avonem a Oriflamem vyhrál Avon 🙂
    Položka „jiná“ tam byla opět proto, kdybych na něco zapomněla a holky uváděly ještě tyto značky:
    (některé z nich jsem ani netušila, že existují, takže to bylo pro mě rozhodně poučné.
    Holky já smekám, jaké jste odbornice 🙂
    Yves Rocher
    Miss Sporty (a jóóó! 🙂
    Catrice
    Mary Kay
    Bourjois
    MAC
    alverde
    Gabriella Salvete
    NYC
    UMA
    Garnier
    Sleek
    Sephora
    Missha
    MUFE
    Artistry
    Revlon
    „nezáleží mi na tom“
    Lily Lolo
    Lush
    W7
    Clinique
    Skin79
    Bioderma
    Estée Lauder
    ELF
    Benefit
    Urban Decay, Too Faced
    nars
    Juice Beauty
    LR
    e.l.f.
    Chanel
    Golden Rose
    Clarins
    Inglot
    YSL
    NEVO
    „netestované na zvířatech“
    Carmex
    Milani
    Zoeva
    Bobbi Brown
    (seřazeno od nejuváděnější k nejméně uváděné)
     
    Jestli někdy někdo budete potřebovat kompletní seznam kosmetických značek na světě, tak tady je 😉
     
     
    Tohle mě zajímalo opravdu hodně.
    Navíc to dnes zcela neplánovaně začal řešit i můj kolega, když s kolegyní začal probírat jeho manželku, že by nešla nenamalovaná ani vynést koš. 🙂
    9 % žen se namaluje za každou cenu i kdyby šlo jen k popelnici 🙂
     
     
     
     
    A o tohle mi šlo – to je ta nejdůležitější otázka (spolu s volnými odpověďmi z následující otázky).
    73 % žen se NIKDY nenamaluje, pokud jsou doma samy!
    Potvrdily mi to i kolegyně. Pokud jsou nemocné nebo o víkendu doma samy a nikam nejdou, prostě se nenamalují 🙂 Má to tak 566 žen z celkových 781. 🙂
    Jen 2 % (15) z nich se namaluje vždy bez ohledu na to, jestli doma samy jsou nebo ne.
     
    Tento výsledek mě potěšil 🙂
    Nejsem tedy divná, když se někdy sama doma v neděli nenamaluji 🙂
     
    A teď následují konkrétní důvody, proč se ženy nemalují.
    Absolutním vítězem (uvedlo ho 56 % žen) je důvod:
    „Když jsem doma sama, nikdy se nemaluji. Většinou o víkendech. Nevadí mi, že jsem nenamalovaná.“ 🙂
     
     
     
    Nejlepší nebo zajímavé odpovědi:
     
    Nemaluji se, když na to prostě nemám náladu 🙂 myslím si, že každá dívka vypadá i nenamalovaná pěkně, protože je to její „já“ a lidé stejně posuzují podle zvyku. Dříve jsem se dost malovala a nedokázala jsem si představit, že bych vyšla ven nenamalovaná a mí přátelé také ne, ale jak jsem s malováním přestala, po nějaké době to lidé, co mé často vídají přestali vnímat stejně jako já:) Nemám to spojené s žádným dnem, prostě se někdy nalíčím abych překvapila ostatní i samu sebe:D nebo prostě abych zakryla nějakou fakt ošklivou nedokonalost 🙂
     
    Nemám na to náladu, připadám si někdy prostě pěkná i nenamalovaná:)
     
    Sobota, neděle – když se nikam nechystám a dělám si ležící víkend v pohodlí domova
     
    Maluji se výjimečně a když už, tak minimálně (řasenka + zafixování obočí bezbarvým gelem, sem tam pudr). Nevidím důvod, proč to dělat, když jsem se sebou spokojená i bez toho a jakožto pro sportovkyni je to pro mě nepraktické. Navíc mě líčení a věci týkající se ho ani nebaví.
     
    Někdy se mi prostě nechce 🙂 Jdu jen do obchodu, na procházku do přírody nebo ke kamarádce a to se malovat nemusím.
     
    Víkend – jsem s přítelem, malovat se mi nechce a je to pro mě pohodlnější. Dále dny kdy vím, že nedojdu do kontaktu se svými vrstevníky na delší dobu (př. jsou prázdniny, nechodím do školy a tak se nemaluju..nenamalované mi nedělá problém jít třeba do obchodu, kde klidně potkám spoustu známých, ale nemusím s nimi celý den sedět právě ve škole, tak mi nevadí že mě na tu chvilku vidí nenamalovanou).
     
    Nemaluju se o víkendu, jednak se mi nechce, jednak v tyto dny nechodím tolik mezi lidi, takže mi to přijde zbytečný 🙂
     
    Nemaluji se skoro nikdy. Jen párkrát jsem použila řasenku, ale jsem moc líná se večer odličovat. Hlavní důvod je však ten, že se nechci zařazovat do dnešní generace slečen s pořádnou vrstvou make-upu a proto mi svědomí většinou nedovolí ani tu řasenku. Začnu, až budu starší.
     
    Nechce se mi kvůli tomu vstávat dříve. Mám poměrně dlouhé řasy, bezproblémovou pleť, takže mi to nepřijde ani důležité se malovat každý den.
     
    Nemam na to proste naladu, a chci nechat plet trosku vydechnout. Jsou to vetsinou dny o vikendu, kdy jsem doma a relaxuju.
     
    Pravidelně opakující se den je pondělí. Mimo pondělí i většina dalších. Důvod? Prostě se mi nechce 😀
    Nemaluji se, protože mě to nebaví a mám radši přirozenost. Nejčastěji je to o víkendu, ale i do školy, nedělám v tom rozdíly.
     
    Protože se radši nasnídám a vyspím než o hodinu dřív vstávat kvůli dokonalé druhé tváři. Pokaždé jiný den.
     
    Jsem líná nebo to ten den nepotřebuji. Když se třeba nevidím s přítelem nebo když nemám umyté vlasy.
     
    Víkend – není důvod.
     
    Protože jsem přirozená a nerada se hodně maluji.
     
    Víkendy, dny kdy jsem líná a nechce se mi malovat. Dříve jsem se malovala vždy, ale styděla jsem se za akné. Teď mám konečně hezkou plet, tak mi to je jedno.
     
    Nechce se mi ráno vstávat dřív, popřípadě netíhám. Nemyslím si, že bych nenamalovaná vypadala jako strašidlo.
     
    Většinou to je buď sobota, nebo neděle. Využívám toho, že nemusím vylézt z bytu, nebo že mě neuvidí tolik lidí.
     
    Je mi teprve 14 let a podle mě mám ještě nízký věk na to se každý den malovat, a ani to nemám moc potřeba. 🙂
     
    V práci se to nevyžaduje, nechci na sebe patlat chemii, nechci aby mi stárla kůže, ráda si protírám oči.
    Nemaluju se, protože ráno nestíhám autobus, popřípadně se mi prostě nechce malovat 🙁
     
    Většinou je to nějaký den o víkendu, kdy nemám žádné plány a jsem celý den doma, nebo když si odskočím jen na 10 minut ven do večerky.
     
    Jsem na mateřské, takže nemám tolik času a příležitostí proč se malovat. Pokud jsem chodila do školy nebo do práce, tak jsem se malovala každý všední den, o víkendu když jsem někam šla mezi lidi taky.
     
    V pondělí mám školu od 7 a nechce se mi vstávat v 5.
    O víkendu, jelikož jsem celý den doma, takže není důvod se malovat.
     
    Nemaluji se vůbec do školy ani když jdu ven,pouze třeba když je ples nebo nějaká speciální akce. Nemyslím si, že make-up dělá ženu krásnou 🙂
    Sobota, nebo neděle, podle toho, co mám za program, pokud nevylezu z baráku, tak se nemaluju, nemám totiž na koho dělat dojem 😀
    Občas prostě nemám chuť se namalovat a přirozená se cítím lépe.
     
    Maluji se minimálně, do školy vůbec, někdy použiji maximálně řasenku, když chci vypadat pěkně kvůli nějaké příležitosti (pohovor, prezentace, setkání s lidmi, na které chci zapůsobit,..). Když jdu večer třeba na koncert, což bývá spíš o víkendu, používám i tužku na oči.
    Když jsem doma, s přítelem nebo má pleť vypadá dost zdravě, abych mohla jít mezi lidi bez makeupu.
     
    Většinou se nemaluji o víkendu (především neděle). Doma se nelíčím. Pokud si potřebuji odběhnout na nákup, poštu apod. nanesu si vždy alespoň make-up.
    Protože se mi většinou nechce 🙂
     
    Protože se mi nechce a nemusím vypadat reprezentativně.
     
    Protože make up zase tolik nepotřebuju, připadam si pěkná i bez něj 🙂 s dnem v týdnu to spojené není.
     
    Stava se to nekdy o vikendu, kdyz je manzel pryc a ja neopustim byt. Ted jsem na nemocenske a nekdy se nemaluji ani ve vsedni dny, pokud nikam nejdu.
     
    Nemám na to náladu, připadám si někdy prostě pěkná i nenamalovaná:)
     
    V neděli. Protože neděle trávím většinou doma a když ne tak mi přijde zbytečné se o víkendu malovat.
     
    Nechce se mi malovat, když jdu třeba jen na procházku s přítelem. Ví, jak vypadám nenamalovaná, líbí se mu to a nepotřebuju nikoho cizího okouzlovat a navíc nemaluju se moc výrazně, takže nevypadám až tak odlišně. Potom taky když musím brzo vstávat a nečeká mě žádná zvláštní událost.
     
    Dny, kdy nikam nejdu nebo jsem s přítelem doma.
     
    Jsem na materske a nekdy nemam cas umyt ani nadobi 😀
     
    Nechce se mi. Jakýkoliv den.
    O víkendu, když jsem nemocná, mám moc práce a pracuju z domu a jdu si jen do večerky nakoupit apod.
     
    Nemaluji se ve dny, kdy nejedu do školy/práce/města/do společnosti a zůstávám doma. Pleť nechávám odpočinout, navíc nenamalovaná nevypadám tak hrozně, abych tak nemohla jít vynést koš nebo do místního obchodu 🙂
     
    Nelíčím se, když vím, že budu celý den doma. Opravdu mi přijde zbytečné líčit se pro prázdný byt.
     
    Když jdu do práce, do školy, tak se maluji. Když jsem doma, jdu venčit psa nebo na rychlý nákup do obchodu, tak se nemaluji. Obvykle je to tak, že se nemaluji o víkendu, v so a ne se maluji pouze, když jdu na nějakou akci.
     
    Zbytečné a otravné v laboratoři ve škole, akorát mám namalovaná vždycky strach že spíš vzplanu, nebo s kdoví čím kdo ví jak zreaguju..:D Nemaluju se, když jsem celý den doma a nebo když je venku takové horko, že se roztékám jen pohledem z okna:) no a taky když se mi prostě nechce…
    Nechávám odpočinout pleť.
     
    O víkendech se nemaluju nebo do školy. Maluji se podle toho, jakou mám náladu a jestli se mi potom bude chtít odličovat.
     
    Ztráta času dělat ze sebe tuctovku a k tomu si ničit pleť… Maluju se svátečně když mám náladu a jdu na nějakou lepší událost, ples apod, většinou tedy pá/so večer, ráno nikdy.
    Maluji se když du do školy, na akci, nebo někam, kde se ode mě očekává nějaká míra upravenosti. Mé malování spočívá v korektoru a řasence. Doma, nebo do práce (práce na farmě) se nemaluji, nepotřebuji být namalovaná, abych zvládla pracovat.
    Je to většinou v neděli protože v neděli jezdím k nám domů s přítelem, a jelikož jezdíme autem a rodina mě odmalovanou zná, tak se prostě nemaluju 🙂
    Nemaluju se o víkendech, když jsem doma a nehozí, že by mě viděl nikdo jiný než rodiče 😀
    Kdysi jsem se malovala kazdy den. prestala jsem pac sem nechtela po ranu ztracet cas. ted se maluju jen kdyz nekam razim mezi lidi. myslim vecer…
     
    Buď jsem příliš líná, nestíhám a nebo mám tak dobrý den, že nad tím mávnu rukou. A jestli bych to měla rozřadit na dny, tak by to byl čtvrtek, to chodím plavat se synovcem. I když to se občas maluju pak v šatně, když pak teda nejdu ještě do fitka. A klasicky sobota a neděle. To většinou uklízím, válím se doma a to nemám potřebu se malovat.
     
    Nemaluji se pouze, když jsem doma.
    O víkendu (jsem celý den doma s rodinnými příslušníky, případně jdu pouze nakoupit či za přítelem)
     
    Obvykle se nemaluji přes víkend, kdy jsem doma a nebo s přítelem. Ale občas se nenamaluji ani, když jdu do společnosti, za svůj obličej se nestydím.
     
    Spíš si hledám důvody proč se malovat. Bez make-upu jdu běžně.
     
    Sobota nebo neděle.Proč? Protože jsem doma, kde mi tak moc nevadí že vypadám jak strašidlo 🙂
     
    Není čas, musela bych vstávat dřív… (o 30-45 min)
     
    Většinou se nemaluji vůbec, když už se namaluji, tak jen kvůli focení, do divadla, nebo protože se nudím, než odcházím z bytu.
     
    Pokud nejdu do školy, nebo jsem u přítele.
     
    Jsem na mateřské se, nelíčím se, pokud jsem doma a nejdu nikam „mezi lidi“ ven nebo jen s dcerou na vycházku.
     
    V sobotu, ráda lenoším a proto se nebudu přece malovat, když celý den ležím v posteli:-)
     
    Nemaluji se většinou o víkendu, když jsem doma prostě, jinak bych bez makeupu nevyšla..
     
    Nemaluji se, protože jsem se svým vzhledem spokojená, a to i přes to, že mám velmi problematickou pleť. Nejsem ochotná na sebe plácat chemikálie jen abych uspokojila okolí. Ovšem hrát si s make upem mě baví a proto se vyjímečně vyblbnu.
     
    Nemyslím si, že je to potřeba, mám ráda přirozenost.
    O víkendu, když jsem celý den doma a učím se. K čemu to? Bez řasenky se učit můžu.
    Když vím, že budu zase „za chvíli“ doma a jsem pak líná se odličovat.
     
    Když ráno nestíhám do školy, stejně mě tam už každý zná.
     
    Nechce se mi; cítím se být krásná i bez make-upu, takže se na malování někdy prostě vykašlu. Se dnem v týdnu to spojené není.
     
    Sobota a neděle – není pro to důvod. Pro mě je nalíčení jen zpestření, ne životní nutnost. Takže když nemám čas některý den i v pracovním týdnu, tak prostě nic. Neukazuji se na veřejnosti každý den, ale samozřejmě, že na představení nebo na tiskovku si alespoň dám řasenku. Myslím, že moje pleť vypadá dobře a make-up potřebuje jen na výjimečné příležitosti, ale mám ráda řasenky a jemné stříbrné stíny… Nepoužívám rtěnku, jen lesk.
     
    Kdyz mam dobrej den, libim se sama sobe i bez toho.
     
    Neděle. Tchyně – zbytečné
     
     
    Z uvedeného vyplývá, že holky se také nelíčí, když jsou doma samy, a to i tehdy, když jsou doma s partnerem! 🙂
    Jasně, partner už nás zná, tak na co se před ním líčit? 😉
    K tomu musím poznamenat, že moje ex se líčila vždycky a mně se to líbilo. I když jsme byli jen sami doma, vždycky se nalíčila a moc jí to slušelo. I já to tak chci dělat. Moje ex mě vlastně hodně naučila a hodně jsem od ní odkoukala. (Děkuji ti, moje ex. :).
     
    Výborný je velmi častý důvod: „Nechce se mi.“ 🙂 (15 %).
    „Nemám na koho dělat dojem.“
     
    A na závěr bych chtěla říct, že důvod „cítím se krásná, nepotřebuji se malovat“ je právě důkazem, že žena by měla být zdravě sebevědomá.
    To platí i pro vás, holky!
    Myslím MtF…
     
    Pardon za delší článek, ale tohle jsem nemohla zkrátit.
    Stačí zarolovat 🙂
    (To nás naučila Anita! 😉
     
    Chce se mi zakřičet: „Je tak úžasné být ženou!“
    Nemůžu to ani vnímat jinak.
    Tohle je svět, který je pro mě dokonalý i s jeho chybami, překážkami, ženskými problémy i starostmi.