Myslela jsem si, že už nemohu být ve větší euforii a že už se nemohu cítit ženštěji.

Mýlila jsem se.

Neexistuje nic, co by překonalo objetí, přitisknutí, zahřátí nebo polibky muže. Muže, který (přirozeně) bere svou partnerku jako ženu.

 

To, proč už jsem pět dní nenapsala žádný článek má svůj důvod. Vlastně důvody dva. Přišly situace a pocity, které žena nevypráví úplně každému. Nechává si je pro sebe nebo pro svou nejdůvěrnější kamarádku a přestože to souvisí s tématem tohoto blogu, necítím, že zrovna on (blog) by byl tou nejdůvěrnější kamarádkou 🙂 A druhý důvod je ten, že jsem jednoduše neměla možnost sednout sem a psát, ačkoli bylo o čem, ale psala jsem jinam a někomu jinému jen pro jeho oči.

 

Vůbec si neuvědomuji, jak rychle se ten můj vlak rozjel a na každé zastávce mě čeká něco ještě hezčího a úžasnějšího, než dříve. A všechny ty zastávky jsou opravdu jako ve vlaku, protože když jedete po cestě, kterou jste ještě nikdy nejeli, překvapují vás všechny ty malebné zastávky, barevná nádraží, květiny v oknech a lidé, kteří na nich nastupují k vám do vlaku nebo dokonce vedle vás. Sednou si a stanou se součástí vašich životů.

 

Během přeměny existují tzv. „dny, po kterých už nikdy nebude nic, jako předtím„. Jednoslovný název se mi ještě vymyslet nepodařilo. 🙂 Už jsem takových dní pár měla: 23. listopadu 2013 – první návštěva ženy, která měla už vše za sebou, což byla poslední kapička k tomu udělat ten první krok (který už byl ve skutečnosti dávno udělán); 5. prosince 2013 – první laser; 8. duben 2014 – den, kdy do práce poprvé přišla Tereza a teď 5. září 2014, kdy se stalo něco, co mě vyšvihlo vysoko do výšin, ve kterých jsem ještě nikdy nebyla a chci ještě… pořád… znovu…

 

Vím, že jsem ovlivněná i hormony (taky to tak včera podle toho vypadalo :), ale nemohu si pomoct.

Cítím se šťastná, jako nikdy předtím. A vlastně to tak doopravdy je, protože je to poprvé, co je vše na těch správných stranách a tak, jak má být. Žádné skrývání, žádná hra, ve které hraji v kostýmu, který jsem dostala omylem…

 

Sedím tu zasněná, (krásně) nevyspalá, nevědomky mám na tváři nekonečný úsměv a nemůžu se soustředit na nic jiného, než na NĚJ.

 

Cítím se úplně stejně, jako holka, která přišla ze svého prvního rande…

Sebevědomá, neohrožená, šťastná …a poněkud MIMO 🙂

 

Proč jsem tak dlouho čekala na objetí, vůni a polibky muže?

Po včerejšku jsem omládla o dalších 5 let.

 

Když jsem tu na blogu hledala datum, kdy jsem se poprvé sešla se ženou, která je kompletně po přeměně, byla v tom článku moje fotka tak, jak jsem za ní tehdy jela. Myslela jsem si, že vypadám dobře, že je tam kus ženskosti (bylo to 3 měsíce před HRT), že mi to sluší… 🙂

Mám sto chutí tyhle fotky smazat 🙂 Ale nechám je tam. To už totiž nejsem já – ještě větší bříško, paruka a celkově ta tvář nesouhlasí s tou, kterou mám dnes.

Vlastně mě to potěšilo. Přestože jsem si myslela, že se toho za půl roku až tolik nezměnilo.

 

Ale změnilo.

My to nevidíme, protože se vidíme v zrcadle (několikrát) denně. Nevidí to ani naši kolegové, kteří nás také vidí denně, ale můžeme to vidět, když se podíváme na starší fotky a musíme se nad nimi usmát, protože zatímco tehdy to bylo maximum a dá se říct vysněný dosažitelný ideál, teď jsme už někde jinde.

 

A stejně, jako si dnes myslím, bůhví jak mi to před odchodem na rande nesluší, budu za rok říkat, jak jsem na něj mohla vůbec takhle jít??? 🙂 Ale to je maximum, které ze sebe dokážeme vydat.

Když jsem přišla v lednu konečně k Hance, řekla jsem jí, že to co vidí už víc vylepšit nedokážu a proto potřebuji její pomoc.

Ta přišla. 🙂

Včera večer (a v noci) jsem byla celou dobu přesvědčována, že nechápe, čeho se před ostatními lidmi bojím, že takovouhle krásnou ženu přece nemůže nikdo poznat (myšleno odhalit její minulost). Dával mi to najevo tak hezky a tak intenzivně, že jsem tomu začala zase o něco víc věřit.

 

 

Tuším, že ještě takových zásadních přelomových dní pár přijde a těším se ně 🙂 Vždycky mě posunou o takový kus dopředu! Za svým cílem. A kolikrát ani nečekám, že to bude taková síla. Síla, která mě nesrazí na zem, ale popostrčí o tolik dopředu, že mi vždycky chvíli trvá, než se tam rozkoukám 🙂 A na téhle zastávce já se tedy rozkoukávám mooooc ráda, protože je to tady opravdu příjemné.

 

Ještě nikdy jsem se necítila tak žensky, jako včera večer. Neměla jsem pochyb, že já jsem žena a on je muž. A myslím, že o tom nepochyboval nikdo, koho jsme včera míjeli v ulicích města, kde mě pevně držel za ruku… Ten pocit NELZE popsat. Ten pocit znají jen ženy, které někdy nějakého muže měly.

 

 

Včerejšek byl ale výjimečný ještě něčím 🙂

Netušila jsem, že mé vlasy dorostly do takové délky, že by z nich šel udělat culíček. Nebo dokonce dva – tedy vyloženě ženská záležitost (protože jeden muži nosí běžně, ale dva ne). Nenapadlo mě to už vyzkoušet, přestože jsem si to moc přála. A nebyl to nápad můj, ale jeho, když mi vyprávěl sen, který se mu o mně zdál. (Jaké to je, když žena vstupuje do snů mužů??? Nedokážu to slovy popsat!)

 

Tak jsem si vzala dvě gumičky a udělala dva culíčky 🙂 Bylo mi jedno, jestli to je nebo není dětinské. Nebudu je nosit denně, ale měla jsem radost, že to jde a v práci jsem pro něj udělala tuhle fotku (foto č. 137):

 

Teď je krásné slunečné sobotní ráno na začátku září, já se tak nějak probouzím do jednoho z nejhezčích dní vůbec a už jsem si udělala culíček 🙂 Protože můžu! A můžu si ho dělat kdy chci. Skončila doba, kdy jsem mohla mít na hlavě pořád tentýž účes! A čekám, až nastane doba drdůlků, copánků a dloooouhých culíčků posazených na stranu dopředu.

 

Ještě v týdnu jsem přemýšlela nad tím, že jsou dny, kdy jsem nadšená, šťastná a bezstarostná, kdy neřeším svoji (ne)dostatečnou ženskost, protože ji beru jako samozřejmost a jsou dny, kdy se tak necítím, kdy jsem nejistá a pozoruji všechny ostatní cizí lidi, které potkám, jestli mě nepozorují, jestli mě neodhalují a bojím se předem něčeho, co tak vůbec nemusí být (ale může).

 

V týdnu jsem přišla do práce a vrátná (mladá paní) mě zastavila a říká: „Vy máte ale krásnou bundičku!“ No mohl ten den začít lépe? Ten den přišla i kolegyňka a prozpěvovala si, ten den bylo všechno takové, jak má být – pozitivní, veselé a všechny starosti se stávaly menšími.

 

Žádný z těch dnů se ale nevyrovnal tomu včerejšímu…

 

Slečna Culíčková, jak jsem byla včera večer z legrace oslovována, se vyfotila před a po schůzce. Anetka mi totiž říkala, ať tyhle dvě fotky udělám.

Nechápala jsem.

Pochopila jsem, až když jsem udělala tu druhou po návratu domů v noci.

Domů se totiž vrátil jiný člověk…

 

Tahle je před odchodem: (foto č. 136)

Toto je můj subjektivní pohled na české školství, konkrétní školu, reakce rodičů, dětí a učitelů mýma očima na moji přítomnost v průběhu přeměny (6 měsíců HRT) během vstupu mé dcerky do 1. třídy základní školy první školní den roku 2014.

 

Jednoduše řečeno, chtěla jsem být u toho, až Kačenka půjde poprvé do školy. (Který rodič by to nechtěl?) Ačkoli jsem se během dne cítila jako lehce vyloučená, jsem stejný rodič, jako Kačenky maminka.

 

Ráno jsem přijela před školu o trochu dřív, abych Kačenku nepropásla. Jasně, že jsem řešila to, jak vypadám, ale ráno jsem se před zrcadlem zhodnotila jako „ucházející“ a s úsměvem vyšla ven. Vlastně neexistuje ráno, které bych si neužívala 🙂

 

Před školou mě neřešil nikdo. Jen jsem si celá natěšená čekala na Kačenku a když přišla, krásně se usmívala, zatímco ex se tvářila jako kdybych byla vrah. (Až jsem si v některých chvílích říkala, že tohle je ten člověk, který kvůli mě kdysi jásal? Běžel za mnou v únorovém dešti? Se kterým jsme budovali náš domov, do kterého jsme celí šťastní přivezli Kačenku?)

 

O jejím partnerovi se nebudu zmiňovat, protože jeho přítomnost nehraje v celé mé přeměně žádnou roli. (Kromě toho, že jsem si myslela, že ex bude díky němu šťastná, že přijde na jiné myšlenky a trochu se uklidní. Jenže ono to žádaný efekt nepřineslo, jak jsem posléze zjistila. Tak snad ho přinese očekávané miminko).

On partner ex vlastně pro mě neexistuje, protože se do hovorů se mnou od mého full-time 8.4. nezapojuje, neřeší konflikty vyvolávané jeho novou partnerkou mezi mnou a jí a zásadně nemá na věc týkající se mě žádný názor. To je jistota. Někdy bych určitý druh opory potřebovala, protože cítím, že spravedlnost je na mé straně, ale tu od něj (jakožto od partnera ex) nemohu čekat, i kdyby v jeho hlavě stokrát věděl, že mám pravdu. A tak si musím vždycky s ex poradit sama.

 

Vlastně jsem šla do školy jen kvůli Kačence. To ona byl jediný důvod, proč tam jsem. Čekala jsem kyselé pohledy ex a taky mě nezklamaly.

 

Kačenka mě ještě před školou spontánně chytla za ruku a šly jsme dovnitř. Ex s partnerem za námi. Na schodech ve školní budově slyším: „Kačenko, snad jdeš s námi, ne?“

Klasická otázka, kterou slýchávám pokaždé, když jsme někde společně (např. na kontrole s Kačenkou v Motole) a Kačenka mě chytne za ruku a táhne dopředu.

Protože nechci hrotit situaci, řeknu Kačence, ať jde taky s maminkou, aby si jí užila a pustím jí.

Ex je pak spokojená.

 

Byla jsem trochu nervózní. Za Kačenku i za sebe. Věděla jsem, že třída prvňáčků bude plná rodičů a jejich příbuzných, což dohromady jen dospělých čítalo zhruba 50 osob. Znamenalo to, že tak jako tak budu muset stát vedle některých z nich velmi blízko a pokud budou chtít, mohou si mě i prohlížet (i z profilu, což je pohled, který nemám ráda a který si jednou ráda nechám změnit).

Kačenka byla tak roztomilá! Byla jsem z ní nadšená. Tolik jí to slušelo a byla to už najednou moje velká holčička, co jde do školy. Žádná školka.

Když jsem Kačenku fotila, do jedné fotky mi vklouzla i ex. Okamžitě mi stropila ve třídě scénu, že tu fotku musím vymazat a tak jsem vzala foťák, postavila jí ho před oči a tu fotku prostě smazala. Hned jsem si udělala novou bez ní 🙂

Nehlásila jsem se k nim. Cítila jsem, že o to nestojí. Jen jsem se ex zeptala na pár věcí a šla na druhou stranu třídy. Mezi vtipné tatínky, kteří mě bavili svými průpovídkami a usměvavé maminky, kterým občas (včetně mě) ukápla slza.

 

Děti neměly šanci mě řešit. Byly vystresované a nervózní, ale naštěstí paní učitelka byla tak profesionální, milá, usměvavá a hodná, že se jí rychle podařilo děti uklidnit a přivodit dobrou náladu. Tu přivodila i nám rodičům svými komentáři ke každému z dětí, které si k ní šlo pro medaili od krtečka.

 

Cítila jsem, že mě paní vedle mě svými pohledy možná řeší. Člověk totiž cítí opakované neodtrhnutelné pohledy. Zřejmě jsem se ale dostala do splečnosti rodičů, kteří spíše než předsudky prociťují jiné pocity k osobám, jako jsme my. A pokud budou takové i jejich děti, budu jen ráda.

Většina z rodičů mě absolutně neřešila. Jen ta paní, která tam byla se svojí dcerou (tedy babička s maminkou některé slečny z řad nových školáčků) určitým nenápadným způsobem ano. Vycítila jsem to. Nemluvila o mně, jen jsem to cítila z jejích pohledů a pohledů její dcery.

Když jsme totiž byli po 20 minutách vykázáni na chodbu, aby naše dětičky byly poprvé ve třídě samy (protože už jsou velké a šikovné), stála jsem na konci chodby a vnímala pohledy každého z rodičů.

Pro většinu z nich jsem byla maminka.

Pro tuto paní s dcerou jsem byla asi něco jiného (přemýšlela jsem, jak je možné, že se tak liší vnímání lidí), ale necítila jsem, že by to byl problém. Pro mě i pro ně. Cítila jsem spíše jejich zvědavost a také očekávání, které dítě ke mě patří.

 

Jakmile zazvonilo na přestávku, děti přiběhly a Kačenka míjejíc maminku skočila kolem krku mě 🙂 Dá mi vždycky TOLIK lásky!

Byla jsem štěstím bez sebe. Usmívala jsem se, hladila jí, ptala se jí, jak se jí ve třídě líbilo a jak se jí líbila paní učitelka a Kačenka mi nadšeně odpovídala. Prý už se tak těší, až zítra zase půjde do školy. 🙂

Ex s partnerem si zatím povídali s jinými rodiči a čekali, až se rozloučím.

Všimla jsem si, jak ta paní s dcerou stojí opodál a obě se na mě s rozzářeným úsměvem culí. Takový velký srdečný upřímný úsměv. Dojalo je stejně jako mě, jak mi Kačenka skočila kolem krku. A myslím, že jejich pohled nebyl vůbec plný předsudků, ale spíš pochopení a povzbuzení.

Takové pohledy jsem do své „kolekce pohledů“ ještě zařazené neměla.

Nenapadlo mě, že všechny podezřívavé pohledy mohou být špatné. Automaticky jsem předpokládala, že každý, kdo mě odhalí, se na mě dívá skrz prsty a je mu ze mě špatně. Ale tady to očividně bylo jinak.

V tu chvíli ze mě všechno spadlo a zůstala jsem na pár vteřin ve světě, ve kterém jsem jen já a Kačenka.

 

Když jsem stála na chodbě a čekala s ostatními rodiči na dětičky, ex s partnerem se vítali s některými rodiči a ti se zase vítali s jinými rodiči.

I já si je pamatuji. Znala jsem je ze školky.

Ale nemohla jsem říct „dobrý den“, protože mě nepoznávali.

Pochopila jsem to z jejich pohledů. Pozdravili bychom se už dávno předtím.

 

To mě přivedlo na myšlenku, že člověk procházející přeměnou se dostává do určitého stupně vyloučení.

Ani ne tak ze společnosti jako takové, ale ze společnosti lidí, kteří ho znali. Jakobychom se opravdu znovu narodily a tím se dostávaly do situací, kdy si musíme všechny své známé znovu poznat, seznámit se s nimi a začít s nimi komunikovat. Svým způsobem je to ale z naší strany žádoucí, neboť do dokazuje, jak moc úspěšně naše přeměna probíhá, když nás nepoznávají lidé, kteří nás jinak v minulosti zdravili.

Cítila jsem tento pocit poprvé v červnu na městských slavnostech, kde kolem mě prošla starostka, ale vůbec neregistrovala, že jsem to já. Vždycky Toma pozdravila a prohodili spolu pár slov. (To, že paní starostka zdravila Toma první bych neřešila :).

Dnešek byl ale i z mého pohledu na přeměnu dost zajímavý.

Potkala jsem mojí bývalou kolegyni. Věděla jsem, že se zdravíme, že mě velmi dobře zná, ale minimálně tři roky jsme se neviděly.

Už už jsem si myslela, že mě zaregistruje, že se na mě zadívá, že bude přemýšlet, odkud mě zná, možná i pozdraví nebo se usměje… Ale ono nic. Pro ní jsem byla najednou nikdo. Skoukla, prošla a pokračovala. Žádné otáčení a přemýšlení, kdo to byl? (Jo, to je potěšující. Není to žádná katastrofa, ačkoli je mi líto, že nemohu říct: „Ahoj, jak se máš? Co je nového? Jak se tam všichni máte?“ atd. atd.) Chybí mi lidé, kteří znali Toma… To je oběť, kterou ale přijímám.

 

V neděli jsme šly s Kačenkou do cukrárny a z domu vyšla slečna se psem, která bývala kdysi (před ex) moje velmi dobrá kamarádka. Byla mi opravdu hodně blízká, trávily jsme spolu hodně času, řešily její problémy s klukama, blbly na diskotéce a dokonce jsme spolu měly jet na dovolenou (ale v tu dobu se objevila ex).

Vandu Tom potkával často, ptával se jí, jak jde život a měl radost, že jí vidí. I ona tu radost měla. Dokonce zhruba před dvěma lety proběhl pokus její sestry dát nás dohromady, ale (díky bohu) k tomu nedošlo.

Teď jsem jí ale minimálně rok neviděla. Až v neděli… Opět ten pocit: „Pozná mě? Pozdraví mě? Zadívá se na mě?“

Nic.

Absolutně žádná reakce.

Koukla na mě, potom na Kačenku a už byl její pohled zpátky na pejskovi, který měl radost, že je s paničkou venku. Prošla kolem nás tak blízko, že jsem musela být jednoznačně rozpoznatelná (pokud by mě dotyčný znal), ale jen prošla…

Schválně na takové lidi necivím. Dělám, že je taky neznám.

Žádné „jééé ahoj, jak se máš?“

Napadlo mě, že bych to řekla já 🙂

Ale to by bylo vysvětlování…

A tak to raději nechávám tak, jak to je.

Tereza chodí po ulicích města, potkává spoustu známých tváří, ale ona už pro ně známou tváří není.

Jsem jako nový přistěhovalec.

Cítím se stejně, jako kdybych tohle mé milované město opustila. Ačkoli lidé z Tomova života zmizeli, místa zůstala. A nejen lidé poutají nás k místům.

 

Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak moc se člověk změní, že ho známé tváře už nikdy nepozdraví.

 

Nedělám z toho žádnou tragédii. Jen se nad tím zamýšlím. A vlastně z toho mám radost, ačkoli je mi současně paradoxně trochu smutno z toho, že si nemohu popovídat s lidmi, které jsem měla ráda.

 

Tohle je ale to, po čem toužíme.

Začít od znova.

 

 

Z dětí i rodičů jsem tedy měla dobrý pocit. Všichni vypadali jako rozumní lidé a jsem moc zvědavá, jací budou noví Kačenky spolužáci, až o nich bude vyprávět.

 

Když všichni rodiče s dětičkami odešli, ještě jsem vklouzla do chodby, kde se paní učitelka domlouvala s učitelkami z vedlejších tříd na dalším programu a čekala jsem, až se domluví, že to bude ideální příležitost si s ní promluvit o mně, což byl dnes druhý nejdůležitější úkol (po tom prvním, kterým bylo doprovodit Kačenku) a o kterém musím informovat příští týden Hanku (že tento krok proběhl).

 

Jak jsem si mohla všimnout, Kačenka dostala zrovna tu nejhezčí, nejusměvavější, nejpříjemnější a nejveselejší paní učitelku ze všech učitelek prvních tříd. Měla jsem radost, protože zrovna takovou jsem sobě i Kačence přála.

 

Samou trémou jsem se zapomněla představit. Vzala mě do prázdné třídy, zeptala se „která vy jste“ a poslouchala. 🙂

Měla jsem připravené, že řeknu, že Kačenka má teď vlastně dvě maminky. A tak jsem také začla. Že jsem druhá maminka Kačenky, která seděla tamhle.

Stále poslouchala.

Vysvětlila jsem jí, že Kačenky biologická maminka má teď partnera, se kterým žijí. Že já, teď její druhá maminka, jsem vlastně její biologický otec (což mi z úst moc nešlo, ale musela jsem to pro pochopení situace takhle podat). Popsala jsem Kačenky chápání celé věci, jak je bezstarostné a přirozené a nastínila situaci, že si pro ní takto přijdu do třídy, kde mě obejme se slovy: „Tatínku!“. Narážela jsem na reakce dětí.

 

Paní učitelka se velmi mile usmála a přišla poměrně nečekaná reakce:

„No to je úžasné! Ještě nikdy jsem neměla školáčka, který má dvě maminky!“ 🙂

Začaly otázky. Zda Kačenka byla u mé přeměny už od začátku, jak to přijala atd.

Myslela si, že už mám po přeměně 🙂

Ujistila mě, že takto malé děti většinou tyto věci přijímají dobře. Že to mohou jedině potom řešit jejich rodiče, až se o tom doma zmíní. Slíbila mi, že dá na Kačenku v této souvislosti pozor a bude-li třeba (dojde-li k nějakému konfliktu), vysvětlí jim to.

Její nadšení mě uchvátilo. Nečekala jsem ho 🙂

 

Uf.

Tohle přesně jsem potřebovala slyšet. Nechci, aby mému děťátku někdo ubližoval.

I když vím, že není v silách paní učitelky být vždycky všude. Rozhodně je to ale teď na několik let pro Kačenku ten nejdůležitější člověk na škole. A jsem moc ráda, že tím člověkem je zrovna ona.

 

Podaly jsme si ruce a s úsměvem jsme se rozloučily.

Měla jsem ze všeho dobrý pocit.

 

Tím pádem se můj pohled na tuto školu a školství jako takové zase o velký kus vylepšil.

Věděla jsem od Hanky, že spolupráce se školami se v posledních letech dost zlepšuje.

Věděla jsem to i od MtF holek a FtM kluků, kteří školy ještě navštěvují a od kterých mi dnes chodily úžasné zprávy o tom, že ve třídnici budou poprvé zapsáni podle nového jména (ne neutrálního, ale budoucího!).

Tohle jsou fantastické reakce učitelů, studentů a zástupců škol, kteří takto maximálně vychází vstříc lidem, pro které takové věci znamenají neuvěřitelně moc. Je konec trápení.

 

Takže milé školy. Ode mě máte zatím pochvalu 🙂 Nesetkala jsem se zatím s jedinou negativní reakcí nebo nepřijetím.

 

 

Když jsem se vracela domů, čekalo na mě malé překvapení. Zadní i přední vchodové dveře v mém vchodě byly vyměněny a na dveřích byl nápis: „Všichni, kdo přišli pozdě a nemají klíč od nových dveří si jeji mohou vyzvednout u předsedy SVJ.“

 

Hm tak fajn, ale jak se mám dostat dovnitř pro ten klíč?

 

Zazvonila jsem na předsedu.

Ozvala se jeho manželka – starší, ale milá paní.

„Dobrý den, tady Nováková. Koukám, že máme nové dveře, mohla byste mě prosím pustit dovnitř a já bych se u vás zastavila pro nový klíč?“

Asi jsem paní trošku vykolejila tím, že jsem se představila jako Nováková, přestože jsem s ní už o tom jednou mluvila. Tehdy se docela vyptávala 🙂

„Ano, jistě, dám vám klíče, zastavte se.“

A nic. Ticho. Žádný bzučák, který by mi otevřel dveře.

Už jsem se chystala zazvonit znovu, když se za mnou objevil chlapec v montérkách, který na mě hned s úsměvem spustil: „Vy jste si ještě nevyzvedla klíč, žejo?“, a snažil se najít svůj náhradní, ale nenašel ho, tak mě poslal do vedlejšího vchodu, kde jsem proklouzla do toho našeho a vyjela výtahem k bytu pana předsedy.

Tam už byly otevřené dveře dokořán a paní manželka mě netrpělivě očekávala…

„Teda Terezko, vám to slušíííííí!“ 🙂

(Ježiši, mě asi omejou :).

„Jak víte, že se takhle jmenuju? Teď mám teprve neutrální jméno…“

„To je přeci jasné, že jste Terezka. Teri – Tereza,“ a usmála se.

Těch lichotek prohodila tolik, že jsem nevěděla, co dřív.

V jedné ruce jsem držela hromadu letáků, klíče, deštník a druhou jsem si měla podržet listinu s podpisem o převzetí nových klíčů a podepsat se. To jsem nakonec nějak zvládla, ale za neustálého vyptávání, jak se mi daří, jak na to reaguje Kačenka a zase, že mi to moc sluší…

 

Tohle mě vždycky tak potěší.

 

Lidé nám dokáží vrazit dýku do zad. Ale lidé nás také dokáží povznést vysoko, což někdy opravdu potřebujeme.

Vím, že tohle jsou lidé, kteří ví, jaká je má minulost. I tak je jejich reakce ale milá a rozhodně si troufám říci, že to, co si myslí manželka předsedy, je nepsaný diktát pro všechny ostatní sousedky v důchodovém věku 🙂 Zatím to ale tak vypadá i v praxi, když je potkám. Většina z nich se se mnou baví naprosto přirozeně.

 

A tak jsem dnes byla moc šťastná, protože moje zlatíčko bylo poprvé ve škole, já byla u toho, zasypala mě láskyplnými doteky a objetími, domluvila jsem se s paní učitelkou a setkala se s tolika milými lidmi, že samou radostí (a nejen tím) dnes neusnu.

Život je fascinující sled událostí, které nečekaně prožíváme každý den a díky nimž do našich životů vstupují lidé, kteří nám mohou přinést radost, štěstí nebo jen pouhý úsměv. Třeba z toho, že se na nás někdo usměje v metru. Usměje, ne posmívá.

 

Mohl být dnešní den vůbec ideálnější?

I zamračené pohledy mé ex jsem čekala a jsou tak přirozené, jak jen mohou být.

Snad jen na příští slavnostní událost ve třídě Kačenky přijdu už v sukni nebo šatech, jako polovina všech maminek 🙂

Myslím na mou Kačenku a na radost, kterou mi dnes někteří lidé udělali.

Děkuji vám.

Chtěla bych vás potkat i zítra…

A budovat si tak svět svých nových přátel a známých, které mohu bez starostí na ulici pozdravit a zeptat se: „Jak se máš?“.

A na vás, staré Tomovy známé tiše míjejíc v ulicích města, nikdy nezapomenu.

Copak je to za divný reflex, mít stažené hrdlo? Jakou to má souvislost s mým pocitem? A proč je mi u toho tak divně? Jaký to má smysl?

 

„Večer dej žirí (žirafku) do postele, přikrej jí, nezapomeň vyvenčit Pluta (dřevěný pejsek). Až se půjdeš sprchovat, vezmi je s sebou, ať jim v ložnici není smutno. Žirí dej k jídlu tu kytičku. Ráno i večer. A dej jí pusu na dobrou noc. Každý večer! Ano? Dobře?“

 

Každých 14 dní dostávám tytéž instrukce. Už dva roky chodí se mnou spát gumová žirafa a dřevěný pejsek, protože Kačenka je miluje a když tu není, musím se o ně přeci starat já.

 

Není ideálnější den, než předvečer 1. září, kdy jdou děti poprvé do školy, k napsání článku na téma rodičovství (i když se týká jen 12 % všech transsexuálů v ČR, které mají podle statistik děti). Nesmírně se těším na zítra, až uvidím svou dceru s taškou na zádech a potom, jak sedí v lavici. Vypouštím z hlavy všechny obavy, které se týkají mého vzhledu, protože jediný důvod, kvůli kterému jdu do přeplněné školy do třídy plné rodičů a dětí je Kačenka.

 

Občas mi chodí dotazy, jak to má dcera zvládá. Myšleno mě, mojí přeměnu. Kdysi jsem tu psala o britské studii, která se jako jedna z mála věnovala pohledu dětí transsexuálních rodičů. Ta studie byla velmi pozitivní, protože zjistila, že pokud se dítěti věnujeme, nelžeme a vše vysvětlíme tak, jak to je, děti přijímají veškeré změny přirozeně a bez předsudků. Platí, že čím mladší dítě, tím lepší reakce.

 

Když jsem kdysi před rokem Kačence na radu dětské psycholožky sdělovala svůj osud, setkala jsem se s nadšením, se kterým jsem nepočítala. Tehdy jsem měla ještě paruku s blond dlouhými vlasy a Kačenka pořád vyžadovala, abych jí nosila. Hrály jsme si na princezny. Vzpomněla si na tu paruku i včera a ptala se, jestli jí ještě mám. Řekla jsem jí tehdy stručně narovinu, kdo jsem a co se se mnou děje. A bylo to. Pochopila to a vzala to (možná až příliš) přirozeně. Až příliš proto, že teď vstupuje do nové etapy svého života – na základní školu – kde si sama svým bezproblémovým přístupem může nechat ublížit, protože zatímco ona s tím žádný problém nemá a bere přeměnu člověka v opačné pohlaví jako věc, která se prostě stává, jiné děti to nemusí pochopit a může se tak stát terčem posměchu. Největším nepřítelem jsou teď zlé děti, před kterými jí nikdo ochránit nedokáže. Ale takových nástrah na děti čeká spousta. Transsexualita jen jednou z nich.

 

Proto můj připravovaný úterní rozhovor s její paní učitelkou, která jako jediná může v nejhorším případě zasáhnout a dětem to vysvětlit. Protože až si jednou pro Kačenku přijdu do školy, může se na mě vrhnout se slovy: „Ahoj tatínkuuuu můj!“

 

Snažila jsem se jí já i Hanka naznačit, že když vypadám takhle, že už nevypadám jako tatínek, ačkoli tatínek jsem a budu navždy. Že vypadám spíš jako druhá maminka.

To, jak má dítě říkat svému rodiči je volbou dítěte.

Kdysi se mě Kačenka ptala, jestli mi má tedy říkat maminko nebo tatínku. Nechala jsem to na ní.

Teď když se jí zeptám, jestli už mi nechce říkat maminko (protože jsem její rodič, nechci být oslovována jménem, jako nějaká teta a okolí – celý svět – nás stejně vnímá jako dceru a maminku) mi odpoví, že už si na oslovování „tatínku“ zvykla a ačkoli sama o sobě mluvím v ženském rodě, ona u mě střídá ženský i mužský.

Vím, že ještě nedospěla k tomu, aby si to ve své hlavičce přehodila. Aby zhodnotila, co to znamená pro mě, ale také pro ní. Že zatímco kdyby mě při vyzvednutí ve škole objala se slovy „maminkooo“ a nikdo si ničeho podivného nevšiml, oslovením „tatínku“ komplikuje situaci mě i sobě.

Přináší to určitá omezení a nepříjemnosti i v běžném životě. Chtěla jsem pozvat kamarádku s dětmi na víkend, zrovna když tu Kačenka bude. Aby si děti pohrály. Jsem si jistá, že by si to užily. Jenže ty děti neví o mé minulosti nic. Pro ně jsem teta Terezka a jakmile by mi před nimi začala Kačenka říkat „táto, ty jsi uvařil dobrotu…“, dostala bych sebe i ty děti (potažmo i jejich rodiče) do komplikované situace.

 

A tak počkám, až se jí bude chtít přehodit oslovení i rod na ženský, i kdyby to mělo trvat roky a nepříjemným situacím budu předcházet. Kačenku totiž nikdy nutit do oslovování „maminko“ nutit nebudu.

 

Toto řešila i psycholožka, ke které nás před pár měsíci starostlivě objednala moje ex, aby potvrdila, zda nemám na její vývoj negativní vliv. Potvrdila, že nemám (i když si ex potom stejně myslela své), ale řešila se mnou o samotě právě oslovování, přičemž mluvila o příkladu, kdy lesbický pár vychovává dítě. To obě ženy také často oslovuje „maminko“. Má tedy dvě maminky. Kačenka má dvě maminky, protože Kačenka je dítě dvou žen. Ale to je pohled můj a celého světa, kromě pohledu Kačenky. Tam zůstávám otcem celý život, ať se mi to líbí nebo ne. Proto Kačenky pohled i rozhodnutí v tomto směru respektuji a čekám, jak se to celé vyvine. To nejdůležitější, aby pochopila, co se se mnou děje, už má dávno za sebou a neřeší to. Bere to jako fakt. Jako normální věc, která se děje s tatínkem, který se omylem narodil do špatného těla, jako zakletá princezna.

 

Reakcí dětí při sdělování toho, co se děje s jejich rodiči při přeměně, se mnohdy zbytečně bojíme.

Neublíží jím to? Nebude to mít negativní vliv na jejich výchovu, vývoj, chování?

Ne.

Nic z toho se nekoná.

Nejtěžší úlohu tak mají pubertální kluci, kteří mnohdy těžce nesou v tomto věku přeměnu svého mužského vzoru. I tam ale nakonec dochází k pochopení situace a porozumění.

 

Britské studie a odborné články na téma transsexualita a rodičovství však (stejně jako spousta jiných informací o nás) se často nedostanou ale příliš daleko, natož tam, kde by byla taková osvěta potřeba.

Mám teď na mysli například české soudy.

 

Už nějaký měsíc mi píše Péťa. Ta má malou dceru Káťu, jejíž maminka (bývalá Péti partnerka) zablokovala veškerý styk s dítětem, neboť si myslí, že to má negativní vliv na její vývoj. Dohnala to tak daleko, že se to dostalo k soudu.

Mě samozřejmě zajímalo, jak takový příběh dopadne, protože mi přijde naprosto nepřípustné, aby rodič neměl možnost se vídat se svým vlastním dítětem právě z důvodu toho, že prochází přeměnou pohlaví.

Péťa mi dala svolení, abych tu její příběh popsala, takže v jednom z posledních e-mailů jsem se dočetla, že už tři měsíce neviděla svou dceru. Soud totiž vydal předběžné opatření, ve kterém zakázal Pétě styk s dítětem do doby, než doloží příslušná psychologická vyšetření. Péťa je teď ve fázi těsně před (zářijovou) komisí.

Její psycholog jí ujistil, že veškerá psychologická vyšetření zcela zaručeně budou na její straně. Že se nemůže stát, aby soud nakonec rozhodl v její neprospěch.

Teď čeká na jednání, ve kterém soud k tomuto závěru dospěje a Péťa po třech čtyřech měsících uvidí zase svou dceru.

Čtyři měsíce života bez vlastní dcery, kterou miluje, o kterou se chce starat a na kterou má úplně stejný nárok, jako její biologická maminka.

Tohle má na svědomí Péťi bývalá partnerka. Tak obrovská averze k přeměně jako takové a strach z neznáma jí donutil bránit se nesmyslně proti něčemu, co dítěti ani nemůže nijak uškodit. Navíc to dítě má už mužský vzor – nového partnera jeho maminky.

 

Jsem sama zvědavá, jak to jednání dopadne, ale nevěřím, že by české soudy udělaly takovou hloupost a styk s dítětem kvůli transsexualitě zakázaly. Jsem si jistá, že soud rozhodne správně. Věřím tomu. I když mě mrzí už samotné předběžné opatření, který styk zakázalo, co jsem nečekala. Ale co mohla Péťa v takové situaci jiného dělat, než čekat, dokládat psychologická vyšetření a zase čekat, než soudy milostivě zasednou a rozhodnou?

Nikoho nezajímají desítky probrečených nocí, zoufalství ze ztracené dcery a prázdno, které člověku zůstane v srdci po vlastní dcerce, když jí tři měsíce nevidí.

 

Jak je mě, když jí nevidím „jen“ 12 dní?

 

Na Péťu moc myslím a držím jí palce. Už takhle má život komplikovaný a aby toho nebylo málo, její bývalá partnerka si vymyslí tohle.

 

 

Na téma transsexualita a rodičovství jsem našla pár zajímavých odborných textů, které snad pomohou transsexuálním rodičům překonat tohle nejtěžší životní období, kdy nám často chce někdo naše děti brát z naprosto nepochopitelných a ubohých důvodů…

 

Transsexuální člověk se může stát po přeměně pohlaví rodičem několika standardními způsoby, jako je adopce, získání dítěte do pěstounské péče nebo umělým oplodněním. Své dítě pak vychovávají úplně stejně jako ostatní rodiny, akorát pro ně je jediným problémem, který musí během výchovy vyřešit, zda budou se svými dětmi o své minulosti hovořit. Existují ale i klienti, kteří se stali rodiči dětí ještě předtím, než si svoji transsexualitu uvědomili. O to je potom horší přistoupit na změnu pohlaví, neboť dítě může být traumatizováno a frustrováno. Ale to mohou být i jiné děti, pokud se v jejich blízkosti děje něco, čemu oni nerozumí a co je od rodiče oddělí. Tím jsou desítky dalších důvodů než je jen transsexualita.

 

Pro dítě je největší jistota, když vidí, že rodiče drží pospolu a navzájem si vyjadřují podporu a pochopení. Dítě, které dostane otevřené informace od obou rodičů a které uvidí, že spolupráce rodičů dále funguje, má větší předpoklady ke klidnému vývoji než dítě, jehož rodiče se dramaticky rozejdou a jeden z nich se ztratí. Dospělí většinou podceňují schopnost dětí pochopit situaci, ale porozumět transsexualitě bývá leckdy pro dítě snazší než pro mnohého dospělého. Podle průzkumu se dětem daří celkově lépe tehdy, nastane-li změna pohlaví rodiče v mladším věku dítěte. Terapeuté zastávají názor, že odkládání přeměny na starší věk a zatajování skutečnosti staví děti do složitější situace. Výjimkou je období pozdní puberty, kdy většina terapeutů doporučuje počkat až do dospělosti dětí. Transsexuální rodiče mohou být plnohodnotnými rodiči i po přeměně pohlaví a děti jsou schopny své rodiče chápat a poskytnout jim adekvátní oporu.

Britská studie
V Londýně proběhl v roce 1998 výzkum 18dětí, které mají pohlavně atypického rodiče. V rozhovorech těchto dětí a rodičů byly dvě typicky citované oblasti soustředění jako potenciálně problematické pro děti, jejich pohlavní identita a útoky vrstevníků.

Ani jedno z dětí netrpělo poruchou pohlavní identity. Jeden chlapec a jedno děvče přemýšleli o změně pohlaví krátce po tom, co se dozvěděli o transsexualitě rodiče, ale byla to jen zvědavost. Jejich touha změnit pohlaví se dále nevyvíjela. Nevyskytl se žádný významný případ neočekávatelného chování.

Děti informovaly o svém rodinném problému vrstevníky, o kterých si myslely, že jim mohou věřit a nebudou se jim vysmívat. Tři děti byly zpočátku vysmívány, ale jen přechodně. Zbytek neuvedl žádné problémy.

Tři z dětí si nepamatují svého rodiče v minulé roli. Děti naprosto chápaly rodičův nesouhlas s pohlavím a průběh léčby. Následně uvádím citace reakcí dvou dětí. Desetiletý chlapec s otcem, jenž se nechal přeoperovat na ženu:

Co na to říkáš?
„Je to v pořádku.“
Proč to tvůj táta dělá?
„Nelíbí se mu být mužem.“

Čtrnáctiletá dcera s matkou, která se stala mužem:
„Má matka je nešťastná ve svém těle. Má maminka je od té doby, co žije, jak se cítí, o hodně šťastnější. Když mi bylo 13 let, má matka řekla „Já chci být muž, vadí ti to?“. Já jsem jí řekla, že ne, pokud zůstane uvnitř stejná a bude mě ještě mít ráda. Nestarám se o to, jak vypadáte. Je to jako čokoláda, má nový obal ale uvnitř je to stejná čokoláda.“

 

 

Dostupné zkušenosti dokazují, že transsexualita rodiče nemá nepříznivý dopad na děti. Dětem se daří celkově lépe, kdyžpřeměna rodiče nastane v ranějším vývojovém stupni dítěte. Období puberty se moc nedoporučuje pro tak zásadní přiznání dítěti, neboť je to již tak dost obtížné období jak pro dospívajícího člověka, tak pro jeho rodiče.

 

Rodiče si ale musí uvědomit, že oni sami, ne děti, nesou odpovědnost za zabezpečení, že tyto situace projednají vhodným způsobem. Měli by navštívit se svými dětmi psychologické poradny, zkusit si promluvit s učiteli o pochopení jejich situace a v případě potřeby o podporu.

Pro děti je nejdůležitější citový vliv rodičů, domácí klid a pohoda, pocit bezpečí a pocity toho, že se na svého rodiče mohou spolehnout. A není důležité, čím jejich rodič dříve byl. Pohlavní přeměna určitě není neutrální událostí v životě dítěte, ale při správném a citlivém přístupu nezanechá žádné dlouhodobé následky. Mnohem horší dopad na dítě mají rodičovské rozpory, neshody a hádky. A je klinicky dokázáno, že daleko větší újmu na děti způsobuje rozvod a přerušení kontaktu rodiče s dítětem.

Naštěstí většina lidí vidí „světlo na konci tunelu přeměny“. Společenské potíže obvykle utichnou, když dokončí svou pohlavní transformaci a postupně se pro společnost stávají opačným pohlavím. Mnozí z nich, v touze po klidném životě, nechávají svou minulost zcela privátní. Přátelé a spolupracovníci, kteří o minulosti vědí, by měli ctít jeho přání soukromí.

 

 

 

Heterosexuální transsexuální rodič má do budoucna trochu lepší výchozí situaci z pohledu společnosti jako rodič, než jakou mají homosexuální rodiče.

 

Proces přeměny pohlaví je dokončen definitivní změnou úřední identity. Klient mění jméno a příjmení na tvary definitivně mužské či ženské, dostává nový rodný list a nové rodné číslo, včetně nového rodného příjmení, mění si všechny potřebné doklady a dokumenty, a to i se zpětnou platností (maturitní vysvědčení, výuční listy či vysokoškolské diplomy – (neplatí na Slovensku)). Muži se mohou ženit, ženy se mohou vdávat. Tento soubor úředních kroků se děje na základě písemného doporučení terapeuta, které musí obsahovat jako nezbytnou podmínku a nutné právní minimum vyjádření o definitivním ukončení plodnosti klienta či klientky, přičemž u FtM je právně postačujícím zákrokem hysterektomie. U MtF jde pak o odstranění varlat s nadvarlaty. Přeměna pohlaví nezpochybňuje správnost deklaratorního prohlášení pohlavní příslušnosti při porodu. Proto také osoba daného pohlaví před změnou pohlaví zcela oprávněně může uzavírat sňatek, stávat se rodičem dítěte a tyto právní úkony, které uzavřela ve svém původním pohlaví, nejsou zpochybněny. Pokud se transsexuální osoba rozhodne požádat o přeměnu pohlaví a podstoupí příslušnou léčbu, může po provedené operaci požádat o změnu zápisu jména, příjmení a pohlaví v matrice. K žádosti musí připojit potvrzení odborného lékaře z oboru sexuologie o provedení úplné změny pohlaví. Provedená právní změna však nemůže mít zpětné účinky. V případě, že by o takovou změnu žádal ženatý muž nebo vdaná žena, je třeba, aby nejpozději před rozhodováním o schválení chirurgických zákroků bylo toto manželství rozvedeno. Rodičovský zápis při narození případného potomka transsexuálního rodiče se rovněž nemění. Matkou zůstává vždy žena, která dítě porodila (přestože se stala následně mužem), a rovněž otcovská role je trvalá. Znamená to, že transsexuální lidé zůstávají rodiči se všemi právy a povinnostmi.

 

 

Česká republika má možnost registrovaného partnerství a být homosexuál už nějakou dobu není trestný čin. Na druhou stranu, v některých zemích mohou LGBT páry adoptovat dítě… a v některých ještě funguje i trest smrti.

 

 

EVROPA:

všechny evropské státy podepsaly Deklaraci spojených národů nebo uzákonily homosexuální styk jako legální

 

AFRIKA:

Alžírsko, Maroko – 1 – 3 roky vězení

Angola – pracovní tábory pro nenapravitelné zločince

Džibutsko, Etiopie, Gambie, Kamerun, Keňa Libye – 5 – 14 let vězení

Ghana – mužský styk nelegální, ženský nejistý

Komory – zakázáno „chování proti přírodě“

Mauretánie, Somálsko – trest smrti

Nigérie, Seychely, Zambie, Zimbabwe – mužský nelegání (14 let vězení), ženský legální

Tanzanie – doživotní vězení

 

SEVERNÍ A JIŽNÍ AMERIKA:

Antigua a Barbuda – trest 15 let vězení

Barbados – trest smrti

Belize, Grenada, Jamajka – mužský ilegální (10 let vězení, ženský legální

Guyana – mužský ilegální (doživotí), ženský legální

 

ASIE:

Afghánistán – ilegální

Brunej – 10 let vězení

Írán, Jemen, Saúdská Arábie – trest smrti

Malajsie – 2 – 20 let

Barma – doživotí

Palestina – mužský ilegální (10 let vězení), ženský legální

Uzbekistán – ilegální pouze anální sex (3 roky vězení), ženský legální

 

 

Ještě bych tu chtěla napsat jednu informaci.

Teď se mi nesmějte, protože se opravdu často setkávám s dotazem (z řad lidí z mého okolí, kteří se s transsexualitou ještě nikdy v životě nesetkali – a tak tu posmívání není na místě), zda FtM a MtF mohou mít po ukončení přeměny své vlastní biologické děti.

 

Jediná možnost, jak mít u FtM biologické děti, je nechat si před začátkem přeměny odebrat vajíčka a pak je nechat dárcem oplodnit in vitro a oplodněné nechat odnosit partnerkou (v případě lesbického páru), což však znamená, že to bude vlastní biologické dítě, ale ne její. Rozhodně není možné mít biologické dítě po operaci jako muž – spermie prostě netvoříte, jelikož nemáte funkční varlata (můžete mít max. testilní implantáty (umělá varlata)).

U MtF je jediná možnost nechat zmrazit sperma, kterým bude poté partnerka oplodněna (opět pouze v případě lesbického páru).

Několikrát jsem se setkala s názorem MtF dívek, že něco tak hnusného a mužského, jako jsou spermie, nedokáží před zahájením přeměny ze svého těla vůbec vyloudit. I za cenu, že nikdy své vlastní dítě mít tedy nebudou.

 

 

Našla jsem ještě jednu zajímavou statistiku o počtech transsexuálů v ČR od r. 1942 až 2006.

 

Mezi rokem 1942 a 2006 bylo registrováno celkem 761 jedinců s diagnózou porucha pohlavní identity, z toho 269 MtF a 492 FtM. K přeměně pohlaví dospělo ve sledovaném období celkem 331 z nich (77 MtF a 254 FtM), tedy 44 %.

 

Po roce 1989 se zvýšil počet MtF ve vztahu k FtM – zatímco před rokem 1989 byl tento poměr 21 % ku 79 %, po roce 1989 to bylo 42 % ku 58 %.

 

 

 

 

Zatímco před r. 1989 byla průměrná délka léčby 55,03 měsíců, po r. 1989 je to již jen 33,78 měsíců.

 

 

 

 

 

Stanovisko Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) k rodičovství transsexuálů a homosexuálů

 

ESLP neměl mnoho příležitostí zabývat se výslovně problematikou rodičovství transsexuálů, většinou totiž řešil situace, kde nové, operativně změněné pohlaví takového jedince, odmítaly smluvní státy uznat.

 

Není pochyb o tom, že právo by mělo reflektovat změny ve společnosti, a to i s ohledem na lékařský a vědecký pokrok. V judikatuře ESLP se sice dosud neobjevil případ, z něhož by transsexuálnímu jedinci vyplývalo právo stát se rodičem v pohlaví odpovídajícímu jeho nové identitě, můžeme to však vnímat spíše jako dobrý signál, s tím, že evropské právní úpravy akceptovaly transsexuály bez ohledu na to, že nenaplňují všechny biologické znaky nového pohlaví. Jiná situace nastává u homosexuálních dvojic, pokud nezplodí potomka přirozenou cestou, otevírá se pro ženské a pro mužské homosexuální páry různá cesta. Lesbický pár může podstoupit proceduru umělého oplodnění, zažádat o adopci či obrátit se na náhradní matku, přičemž vždy záleží na tom, jaké podmínky pro jejich rodičovství nastavil domácí zákonodárce. Zatímco mužský homosexuální pár má možnosti více limitovány. Stranou pozornosti by zajisté neměl zůstat zájem dítěte, narodivšího se do tohoto „nového“ typu rodiny. Je proto na zákonodárci a jiných vnitrostátních orgánech, aby reflektovali společenské postoje domácího obyvatelstva. Tuto jejich činnost nemůže ESLP svými rozhodnutími
nahradit, jak již mnohokrát judikoval.

 

 

 

Pokud se týče manželství uzavřených po provedení úřední změny pohlaví, tak se právní postupy nijak neodlišují od běžné praxe, neboť nejsou upraveny žádnými speciálními normami. Transsexuální lidé tedy po změně pohlaví mohou vstupovat do manželství a vychovávat či adoptovat děti společně se svým novým manželem či manželkou. Tento právní postup je obvyklý ve velké většině zemí EU a opírá se o článek devět Evropské charty lidských práv. V této oblasti existuje navíc relevantní rozhodnutí ESD, který v případě KB v National Health Service Pension Agency and the Secretary of State for Health (2004) rozhodl, že omezování tohoto práva je porušením Direktivy 75/117/EEC.
Někteří transsexuální lidé však vstoupí již v období před změnou pohlaví do manželství, k čemuž je vede snaha adaptovat se na své tělo a vyhnout se tak nutnosti řešit složité problémy spojené s transsexuální identitou. Tento jev je častější zejména u transsexuálních lidí ze starší generace a mnohem častěji se vyskytuje u translidí MtF než u translidí FtM. Nakolik je mi známo, tak tuto situaci v ČR oficiálně neupravuje žádná právní norma. České právo ovšem nezná možnost stejnopohlavního manželství, a proto komise posuzující žádosti o změnu pohlaví vyžadují jako podmínku schválení operativního zákroku rozvedení eventuálního stávajícího manželství. Tento krok však rovněž nemá jednoznačnou oporu v zákoně, takže by teoreticky mohl být soudně napaden. K podobné úspěšné žalobě došlo v sousedním Rakousku, avšak v České republice mi není žádný podobný případ znám. V některých zemích EU je pak tato situace upravena právní normou, která počítá s rozvodem jako s regulérní podmínkou pro schválení změny pohlaví.
Mnohem důležitější než samotná úprava rodinného stavu je ovšem otázka rodičovských práv ve vztahu k dětem z těchto manželství. Toto téma vyvolává značné polemiky mezi psychology i právníky. Pozoruhodné ovšem je, že tuto oblast české právo nijak výslovně neošetřuje. V minulosti trvaly komise schvalující změnu pohlaví na tom, aby se transsexuální klienti písemně vzdali svých rodičovských práv, přičemž podle Reichlové a Procházky (2002) však tento postup nemá žádnou oporu v českém právním řádu. Otázkou se zabývala řada soudních instancí v Evropě i v jiných částech světa. Soudní znalec a specialista na problematiku translidí Richard Green (1992, 1998) studoval z psychologického hlediska život dětí transsexuálních rodičů, kteří v průběhu života svých biologických dětí podstoupili změnu pohlaví. Podle jeho výzkumu nemá tento fakt žádný významnější dopad na dlouhodobý psychický stav a duševní vývoj těchto dětí. V evropském právu však zatím neexistuje shoda při postupu v této oblasti.
V České republice se některé postupy v oblasti rodičovských práv translidí pohybují na hraně zákona. Modelovým je případ, kdy transsexuální člověk (MtF) byl v průběhu rozvodu nucen pracovnicí Odboru sociálně-právní ochrany dětí, k sepsání návrhu, ve kterém se vzdává práva na styk s dítětem. Jednalo se přitom o člověka s pozitivním vztahem k dětem a pečující o své děti v rámci rodičovské dovolené. Rovněž manželka (biologická matka dětí) neměla proti pokračování ve výchově dětí námitky. Při nátlaku ze strany sociální pracovnice byl tento postup popisován jako jediný právně možný a bylo vyhrožováno eventuální žalobou ze strany odboru sociálně-právní ochrany dětí a z toho vyplývající komplikace nejen při rozvodovém řízení, ale i při žádosti o zahájení procesu změny pohlaví. Takový postup je podle mého názoru nejen diskriminační, ale pravděpodobně by se dal i úspěšně soudně napadnout. Přesto se však nejedná o ojedinělý případ, ačkoliv tento postup nemá ani právní základ ani se neopírá o relevantní psychologická zjištění.

 

Translidé se velmi často dostávají do kolizí s pracovníky veřejné správy a ještě častěji se stávají oběťmi diskriminace. Tato skutečnost vyplývá velmi často spíše z neznalosti než ze zlé vůle. Je proto vhodné, aby pracovníci veřejné správy byli informováni, že tato oblast je v mnoha směrech upravena nejen českým právním řádem, ale i právem EU. Stále ovšem existují oblasti, ve kterých se translidé nacházejí v právním vakuu. Jedná se především o některé otázky rodičovských práv a ochrany osobních údajů respektive práva na soukromí. Tyto oblasti nejsou v současnosti dostatečně upraveny ani na úrovni českého ani evropského práva, přesto by si měli pracovníci veřejné správy uvědomovat, že se jedná o velmi problematická témata, která mohou mít soudní dohru i na evropské úrovni.

(Ačkoli se zrovna homoparentální rodina mě samotné zřejmě netýká, tyhle obrázky mě dojaly až k slzám. Je v nich tolik lásky. Mnohdy více, než v jiných tradičních rodinách. Takovéhle rodiny (pardon, že si musím zase rýpnout) na Slovensku po schválení letošního zákona o rodině nikdy nikdo neuvidí… Podle mě nelidské, necitlivé, nerozumné rozhodnutí hodno (v tomto ohledu) zaostalého státu.)

Ach podívejte se, jak ty děti trpí…!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pane Klausi.

Tohle tedy vážně ne…

 

 

Václav Klaus je odpůrce registrovaného partnerství i adopcí homosexuály, kterou ale zákon registrovaným zakazuje. Podle Platformy pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu (PROUD) exprezident jen posiluje stereotypy. Podle členky vládních výborů pro práva dítěte a pro sexuální menšiny Džamily Stehlíkové Klaus karikaturou útočí na děti, které se dvěma matkami či otci vyrůstají, a přispívá k netoleranci.

 

Také podle Stehlíkové dětem se dvěma matkami či dvěma otci nic nechybí a problém z kresby neřeší. Uvedla, že zná mnoho takových fungujících rodin a děti jsou v nich šťastné. Stehlíková míní, že bývalý prezident tak jen zhoršuje postavení těchto dětí a ve společnosti posiluje atmosféru netolerance.

 

„Na prvním místě by měl být zájem dítěte. Když bývalý prezident zesměšňuje děti i jejich rodiče, je to bezcitný a hrubý útok. Útočit na nejslabší je nízké,“ míní Stehlíková. Výbory, v nichž zasedá, jsou součástí rady vlády pro lidská práva.

 

 

Tak abych to všechno shrnula do jedné věty.

 

S transsexualitou mají mnohem větší problém dospělí, než děti, které potřebují především lásku rodičů a to je taky to nejdůležitější, co ve svých chytrých hlavičkách řeší.

Sice termín „transžena“ nemám ráda (pro mě je to žena, i když je spousta lidí (i transsexuálů), kteří tvrdí, že transžena není žena, pohádala bych se s nimi do krve, jelikož je to žena :), ale tady to potřebuji nějak rozlišit.

Tento článek mám už rozepsaný dlouho.

Sama nad sebou nějakou dobu už v této souvislosti koumám a tak tu snad najdu odpovědi na některé své otázky i já.

 

Jde vlastně o původní starší článek z http://www.secondtype.info/sexuality.htm

Musela jsem spoustu informací přeložit z angličtiny a to se mi nechtělo. Teď už se mi ale chce 🙂

 

Článek, ze kterého čerpám uvádí, že na téma sexualita u transžen bylo v historii provedeno velmi málo studií. Autorovi článku se podařilo získat jen tyto níže uvedené, jejichž výsledky porovnal do zajímavé tabulky.

Škoda, že většina studií je starších více než 20 let (od té doby nic?). Otázkou tedy je, jak moc jsou objektivní a tak si obrázek musíme udělat stejně sami, případně to vyzkoušet na sobě :). Jako já. A být pak překvapené z výsledků. Jako já :).

 

 

 

Největší vzorek (232) je ze studie Dr. Lawrence z r. 2005.

Poněkud se však liší od součtu ostatních studií, kde je 70 % heterosexuálních žen, zatímco ve studii Lawrence jen 34 %. Přikláním se k číslu 70 %.

 

Homosexuální orientace je u FtM stejně častá jako u běžné populace, u MtF je ovšem výrazně častější. Příčiny ještě nejsou úplně známy, ale je prokázáno, že až 60 % (český údaj z r. 2014) MtF klientů během přeměny pohlaví mění i orientaci, že homosexualita je u nich jen jakousi vývojovou fází v rámci identifikace se svou vlastní heterosexualitou.

 

Velká část MtF transsexuálů, kteří jsou po operaci a zároveň jsou mladší 30 let, sami sebe označují jako heterosexuální ženy.

 

U mladších žen po SRS (operace změny pohlaví) je vyšší pravděpodobnost heterosexuality, neboť čím vyšší je věk ženy po SRS, tím větší je pravděpodobnost lesbické nebo bisexuální orientace.

Velká studie Dr. Lawrence zjistila, že jen 9 % z 232 MtF před SRS bylo orientováno na muže, zatímco po SRS to již bylo 34 %. Tato procenta jsou ale stále velmi nízká ve srovnání s jinými (menšími) studiemi. Velkou roli však zde hraje věk nebo povaha účastníků.

 

Zajímavé je, že sexuální preference se během HRT mění především u MtF.

 

Ženy po SRS se tedy dělí do dvou kategorií:

Ty, které byly homosexuálními (či bisexuálními) biologickými muži před SRS a po SRS pokračovala jejich sexuální preference k mužům a ty, které po SRS svoji sexuální preferenci změnily od žen k mužům.

 

Jedním z těchto faktorů mohou být i hormony. Radikální hormonální změny v těle transžen a dále i vliv na tělesné procesy po orchiektomii nebo SRS, mohou dát impuls k heterosexuální orientaci. Ta se občas objeví k jejich vlastnímu překvapení a je možné (snad částečně) správně obviňovat právě hormony, které užívají.

27letý MtF transsexuál po SRS připustil, že „bych zařadil sám sebe jako bisexuální, protože od začátku užívání hormonů mě začali přitahovat také muži“.

 

Netranssexuální pozorovatelé však mohou zjistit, že transsexuální ženy mohou být mnohem více ženské, než genetické ženy. Některé transženy cítí silnou potřebu, že jako žena by měly mít pohlavní styk jen s mužem a v tomto případě se zbytková sexuální preference k ženám stává nedůležitá. Mají tendenci ji potlačit. Chtějí pokračovat v životě jako ostatní ženy, vdát se, mít děti (které se mnohdy stávají jejich hlavním cílem) jako konečným symbolem a důkazem jejich ženství.

 

Zatímco většina heterosexuálních transžen je heterosexuální z důvodů volby a preference, je pravděpodobné, že v některých případech přijetí heterosexuální orientace úzce souvisí s představou transsexuální ženy o osvojení si sama sebe jako ženu ve společnosti – tzn. vstup do „normálního“ sexuálního vztahu s muži, zatímco mít intimní vztah se ženou je rizikem z hlediska nežádoucí pozornosti a pomluv.

 

Jak vyplývá z výše uvedené tabulky, mnoho heterosexuálních transžen skrývá před partnerem svou mužskou minulost ze strachu (bohužel často oprávněného), že vztah by nemohl při prozrazení jejich minulosti přežít. I když partner ví a přijímá ženinu transsexualitu, jeho přátelé a rodina nemusí být tak otevření a tlak veřejnosti by nakonec mohl zničit tento vztah.

 

 

Druhou stranou mince je, že transženy po SRS, které nejsou schopné se díky svému vzhledu dobře adaptovat do společnosti se často potýkají s velkými obtížemi při získávání nových vztahů s muži. Jedna noc s „normálním“ mužem pak často končí v slzách. Proto dochází u transžen ve věku 30 – 40 let k případné sexuální abstinenci a o transženy ve věku nad 50 let neprojevují muži téměř žádný zájem.

 

Je ale potřeba také říci, že některé heterosexuální ženy mají o opačné pohlaví také velmi malý zájem. Například Samantha Kane (SRS ve věku 37 let) dospěla po pohlavním styku s pěti muži k závěru, že sex jako žena byl poněkud nudný – ve skutečnosti mnohem méně zajímavější, než je například nakupování. Není pochyb o tom, že nějaké procento biologických žen s ní budou souhlasit!

 

 

Pokud transžena po SRS vstupuje do lesbického vztahu, má k tomu jeden z těchto důvodů:

 

1) Pokračující sexuální přitažlivost k ženám. Je-li silná, může vést k posunu do lesbických vztahů, je-li slabá, může vést k vyloučení jakékoliv sexuální aktivity vůbec;

2) Pokračování vztahu s bývalou manželkou či partnerkou na sexuálním a nesexuálním základě;

3) Sexuální vztahy s ostatními transsexuálními ženami.

 

Transžena Lisa-Anne (vpravo) se svou bývalou partnerkou biologickou ženou Lisou-Marií. Lisa-Marie chtěla přijmout Lisu-Annu i s jejím feminizovaným tělem po hormonální terapii, ale zjistila, že už jí po SRS nepřitahuje. Jejich lesbický vztah selhal a rozešly se. Lisa-Anne nyní prochází změnou zpět v muže.

 

Dr. Lawrence ve svém průzkumu zjistil, že 54 % účastníků sexuálně preferovalo ženy, přičemž tato preference zůstala po SRS u 25 %.

 

 

 

 

Asexuální transženy
Asexualita může být také způsobena jedním nebo více z těchto důvodů:

 

1) Skutečný nedostatek sexuální touhy;

2) Špatné chirurgické výsledky – například nedostatečná vaginální hloubka, špatný vzhled pochvy nebo pohlavní styk je příliš bolestivý;

3) Neschopnost přitáhnout žádoucí partnery, například v důsledku neschopnosti vypadat přesvědčivě;

4) Vědomé potlačení nepohodlné nebo nežádoucí sexuální touhy, například kvůli strachu z AIDS nebo z možného odhalení během pohlavního styku;

5) Účast ve vztahu, ve kterém druhý partner nechce, aby se zapojovali do sexuálních vztahů.

 

Neoficiální statistiky uvádí, že kolem 15 % všech transžen po SRS nikdy nemělo intimní pohlavní styk.

 

 

Bisexuální transženy
Relativně vysoké procento transžen preferuje sexuální vztah mezi muži i ženami. Důvody jsou různé. Například sex na jednu noc, zvědavost, sociální shody (například veřejný vztah s mužem, ale tajný lesbický vztah).

 

Transpáry
Pro transsexuální ženu není obvyklé, aby vstupovala do vztahu s jiným transsexuálem, obvykle další MtF ženou, ale občas i FtM mužem. Pokud MtF žena vstoupí do vztahu s FtM mužem, většinou oba partneři označují striktně svůj vztah za heterosexuální.

Významným přínosem takového vztahu s jiným transsexuálem je fakt, že partneři se mohou podělit o své zkušenosti a poskytnout si vzájemnou podporu a porozumění – něco, co vztah s netranssexuální osobou nemůže nikdy v takovém rozsahu poskytnout. Transpáry také nemusí čelit nebezpečí a obav z odhalení jejich minulosti.

 

 

Významný podíl transsexuálních žen připouští, že je přitahují jiné transsexuální ženy. Jeden malý průzkum zjistil, že to byla dokonce polovina respondentek. Tato přitažlivost však vede často pouze ke vztahům „na jednu noc“, než ke vztahům trvalejší povahy. Sexuálně se jedná o technicky lesbické vztahy, ale je zajímavé, že některé tyto partnerky nepřitahují netranssexuální genetické ženy.

 

 

 

Mladí transsexuálové
Na rozdíl od starších transsexuálů, sexuální orientace mladých transsexuálních žen (to znamená těch, které zahájily přeměnu před dosažením 20 let) v drtivé většině případů směřuje k mužům stejně, jaké u každé jiné dospívající dívky.

 

Svou zkušenost popisuje Maxine (MtF) (obrázek vlevo): „Ve věku 14 let jsem zažila své „poprvé“. Bylo to na dovolené. Byl šest stop vysoký, měl pevné břicho a byl neuvěřitelně sexy. Povídali jsme si na pláži a šli jsme do jeho hotelového pokoje. Pomalu mě svlékal. Bylo to krásné. Nebylo nic, co jsem v tu noc chtěl být víc, než být celý ženou.“

 

Aby potěšila svého přítele, začala Maxine brát ženské hormony a ve věku 17 let si nechala voperovat prsní implantáty.

O několik let později měla Maxine vztah s výrazně heterosexuálním mužem: „Omar byl krásný muž, ale všechno mělo zůstat tajemstvím, poprvé byl velmi citlivý – ale v té době jsem neměla žádná prsa a z toho jsem měla komplex méněcennosti. Chtěla jsem být pro Omara dokonalou partnerkou, snila jsem o společné rodině, toužila jsem být ženou. Když jsem se do něj zamilovala řekla jsem si, buď Maxine nebo nic.“ Omar se k ní brzy přestěhoval a Maxine učinila nakonec své rozhodnutí. SRS měla o tři roky později.

Jako Maxine, mnozí mladí transsexuálové vstupují do důvěrného vztahu jako dívka s heterosexuálním mužem dlouho předtím, než podstoupí jakoukoli operaci.

Dívky chtějí „normalizovat“ své tělo a chtějí mít vaginální styk. To se často stává klíčovým faktorem při jejich motivaci dosáhnout operace co nejdříve. Čekání na dosažení 18 let, než může být provedena operace změny pohlaví, může být hořká a sexuálně velmi frustrující zkouška odolnosti.

 

Mohou za to hormony
Výzkum zjistil, že genetické ženy, které jsou v nejplodnější části svého menstruačního cyklu (tedy mají vysoké hladiny estrogenů), přitahují obzvláště muži se silnými mužskými rysy (velké svaly, silné čelisti, vystouplé čelo …), které indikují vysoké hladiny mužského pohlavního hormonu testosteronu. Ty ženy, které jsou v dolní části plodnosti svého cyklu, raději upřednostňují méně maskulinní, ale často citlivé a starostlivé muže – tedy ty, kteří mají tendenci více investovat do vztahu a je více pravděpodobné, že budou rozumnými dlouhodobými přáteli.

 

Užívání antikoncepce nebo hormonů, které vede ke zvýšení hladin estrogenů, vede k upřednostňování maskulinních znaků. Což může u transžen užívajících ženské hormony ovlivnit právě jejich sexuální preferenci, která vede k mužskému partnerovi.

 

 

 

Bohužel moc studií a článků se k tématice sexuální orientace u transžen najít nedá, protože prostě neexistují.

 

Ale jednu novou studii z r. 2011 jsem nakonec našla. Má velkou vypovídací hodnotu, protože oslovila 6456 amerických transsexuálů nebo transgenderů (z toho 11 % cross-dresserů) dotazníkem o 70 otázkách.

Jde o „Injustice at Every Turn: A Report of the National Transgender Discrimination Survey. Report Type: Report. Date: February 03, 2011 (24.7 MB)“ („Nespravedlnost na každém kroku: Zpráva z průzkumu diskriminace transgenderů z r. 2011„).

Je v angličtině a má 228 stran.

To je něco pro mě! 🙂

 

Následující informace a grafy jsou použité z této studie:

 

 

 

 

U obou (FtM i MtF) máme vlastní identifikaci transsexuálů jako čistě heterosexuální pouze u zhruba 25 % respondentů.

 

36 % respondentů žilo bez partnera

27 % s partnerem

23 % v registrovaném partnerství nebo v manželství

3 % odděleně od partnera

11 % bylo rozvedených

1 % byli vdovci/vdovy

 

 

Z uvedeného grafu vyplývá, že celkem 74 % transsexuálů má nějakou práci. Jen 3 % jsou nezaměstnaní, kteří přestali práci hledat a 20 % jsou studenti.

 

41 % respondentů uvedlo, že se alespoň jednou pokusilo o sebevraždu ve srovnání s 1,6 % v běžné populaci.

 

39 % respondentů uvedlo, že jsou rodiči.

52 % z nich jsou MtF a 17 % FtM.

 

29 % respondentů uvedlo, že jim jejich expartner zakázal styk s vlastním dítětem.

71 % expartnerů nebrání žádným způsobem ve styku s vlastním dítětem.

 

45 % respondentů přišlo o partnera, když mu sdělili informaci o své odlišnosti.

 

43 % našlo nepochopení u své rodiny.

Z toho 45 % MtF a 40 % FtM.

 

 

 

 

Po vstřebání těchto informací jsem došla k závěru, že za změnu sexuální orientace může několik faktorů a myslím si, že nelze jednoznačně říct, zda ke změně dojde či ne. Je to velmi individuální (jako všechno během přeměny). Ale není právě ta individualita na tom to hezké? 😉

 

A jak je to se sexuální preferencí u mě? 🙂

 

Kdysi se mi líbily hezké ženy. Moje ex je stále velmi krásná žena a jsem si jistá, že ještě dlouho bude. Myslím, že tím, že jsem se snažila obklopit se ženskou krásou, jsem chtěla docílit toho, co jsem sama neměla – tedy mít co nejblíže co nejvyšší stupeň ženskosti. Mít na dosah něco, po čem celý život toužím, ale nemohu to mít. A tak si to vezmu aspoň na své partnerce.

20 let před přeměnou, kdy začaly existovat mé první ryze ženské internetové profily, jsem se potají bavila tím, jak mě chtějí muži. Neověřovala jsem si na těchto profilech svoji ženskost, protože ta byla pracně vytvořená tříhodinovou přípravou před vyfocením a zatímco jsem si často psala s muži i týdny, jakmile mě požádali o rande, musela jsem se slzami v očích říct ne. Tak ráda bych přišla! Ale v té době bych svoji mužnost maskovala naživo opravdu jen těžko :/

Vždy jsem se potom vracela zpátky do náruče své partnerky, která mi dávala téměř tolik ženskosti, kolik jsem potřebovala.

Teď najednou žádná rande odmítat nemusím. Nastal stav, o kterém jsem si v minulosti jen snila. Najednou nepotřebuji ženskost v podobě partnerky, protože začínám mít tu vlastní. A začali se mi z ničeho nic líbit muži, přitahovat mě, zdát se mi o nich a mít o nich erotické představy, kde já vystupuji výhradně jako žena.

Občas se mi ale stane (například když jdu do našeho DMka), že se zadívám na blonďatou prodavačku se třpytivými náušnicemi a sledují její hladké rty. To mě vždycky pořádně zmate.

Nemám ještě žádnou intimní zkušenost s mužem, přestože jsem si jí ještě nedávno velmi živě představovala s konkrétním mužem a bylo to moc krásné. Vlastně si ji představuji dál, i když tohle opravdu vysněné rande nakonec proběhnout nemohlo kvůli ztracené důvěře, kterou se snažím najít, ale stále nenacházím, což mě nutí dál si o tom všem jen snít s přesvědčením, že dříve než v létě příštího roku (2015) žádné rande mít nechci, neboť nejsem „kompletní“ a těžko bude někdo, kdo vyžaduje a obdivuje striktně jen moji ženskost, čekat půl roku na moment, kdy mu budu moct dát vše, jako jakákoliv jiná biologická žena.

Pokud bych si měla představit, jak jdu po ulici plné lidí za ruku s tou krásnou blonďatou prodavačku z DMka nebo s mužem, o kterém si sním, vyhrál by téměř jednoznačně ten muž.

Připouštím ale, že za určitých okolností, které by velmi záležely na té slečně, bych se prošla klidně i s ní. Takový vztah by ale nebyl tak „živočišný“, jako s mužem. Lesbický vztah je ale vždycky jiný, než heterosexuální. A nejsem si vůbec jistá, jestli by fungoval, zatímco u heterosexuálního vztahu o tom přesvědčená jsem. To všechno jsou ale jen mé domněnky.

Proto vše nechávám tak, jak je a věci, které mají přijít, nechávám přijít, neodmítám je a ráda je ve svém životě vítám jako nové zkušenosti se všemi novými pocity, které znám jen z představ a snů a dokud se nestanou, nebudu mít v hlavě nikdy jasno.

S mojí hroznou tvrdohlavostí a trucovací povahou ale příští půlrok můžu na takové zkušenosti zapomenout :/

 

Při čtení článku o sexualitě a hlavně prohlížení některých fotek jsem měla zase slzy v očích z některých krásných žen. Všechny bychom chtěly být takhle krásné…

 

 

Vím, že samotný článek už je poměrně dlouhý, ale ještě bych sem ráda přidala úryvek jedné moc hezké práce pojaté pozitivně, kterou sepsala studentka VŠ na téma transsexualita. Zaujal mě model procesu přeměny, který prý kdysi u nás fungoval (ale já o něm slyším poprvé):

 

Diagnostika transsexuality v minulosti
Proces přeměny pohlaví je dlouhodobou a ucelenou záležitostí, která probíhá podle určitých pravidel. Základní model, jenž byl užívaný v naší republice v minulosti, byl vytvořen v Sexuologickém ústavu 1. LF a VFN v Praze a byl ve své době liberálním a revolučním činem. Tento terapeutický plán dělil proces přeměny pohlaví do období pěti let a stanovil přísná poznávací kritéria.

 

V prvním roce probíhala opakovaná tělesná a psychologická vyšetření s cílem zjistit psychickou identifikaci a motivaci k léčbě. V druhém roce se aplikovaly hormony opačného pohlaví, ve třetím roce se podával návrh na změnu jména na neutrální. Čtvrtý rok byl ve znamení podání návrhů na chirurgické zákroky a v pátém roce se dokončovala přeměna matriční změnou pohlaví. V této době se již používají méně striktně vymezené postupy s maximálním ohledem na individuální situaci klienta.

Nedílnou součástí diagnostického procesu je i RLT (real life test), což je zkouška opravdového, skutečného života, kdy klient v tomto období žije v opačné roli ve všech oblastech svého života a jeho schopnost adaptace v této roli poskytuje informace nejenom z hlediska terapeutického, ale je i významným kritériem potvrzujícím diagnózu.

 

Diagnostická fáze má různou dobu trvání, záleží na klientovi. Někteří již na prvním sezení demonstrují svou psychickou identitu tak, že nikdo nepochybuje o tom, že znají svou pohlavní příslušnost. Ale naopak je zase mnoho takových, kteří se celé roky hledají a nejsou si úplně jisti.

Výjimečně se stává, že někteří vyjadřují nespokojenost s provedením přeměny pohlaví. Většinou se ale jedná o částečnou nespokojenost odrážející nadměrné očekávání, což není něco až tak zvláštního neboť všeobecně platí, že když je něco přehnaně radostně očekáváno, tak pak je člověk zklamaný, neboť nikdy se nevyplní vysněné představy. Většinou si pak člověk zvykne, stejně jako i u nespokojeného transsexuála míra spokojenosti s provedením přeměny pohlaví s narůstajícím časem stoupá. Ve světě byly vzácně dokumentovány žádosti o návrat zpět k původnímu pohlaví. Častěji se jednalo o jedince s chybějící podporou původní rodiny a s atypickým transsexuálním vývojem.

 

Mnou zpovídaní lidé žádné problémy s okolím neměli a nemají, ať už je to způsobené tím, že svoji minulost tají nebo tím, že prostě jenom mají štěstí na lidi kolem sebe.

 

 

Líbí se mi závěr té studie, kde autorka zhodnotila stav téměř 20 oslovených transsexuálů (FtM i MtF), se kterými se osobně setkala a zhodnotila jej jako bezproblémový a šťastný. (Sdílím její názor i na mém vzorku několika desítek oslovených transsexuálů FtM i MtF :).

 

Pětileté období přeměny je ale vážně zlý sen. Za nepřijatelný považuji i pozůstatek tohoto modelu, který dosud funguje na Slovensku, i když „jen“ ve zkráceném dvouletém období.

Ve studii byl ještě zmíněn fakt, že v minulosti se Slovensko stavělo velmi negativně k problematice transsexuality, a tak slovenští transsexuálové byli nuceni stěhovat se do Česka.

Naštěstí tato doba už je za námi a myslím, že tak, jak běží čas, se nám otevírají stále větší a větší možnosti. A to je dobře.

 

Jedinou chybnou informací v celé práci bylo, že podmínkou pro zahájení HRT je potřeba zahájení RLT. To samozřejmě neplatí a kolikrát RLT nastupuje až tehdy, kdy dotyčná osoba vypadá „přijatelně“. I z důvodu svého vlastního sebevědomí. A mnohdy (např. příběh Péti – 12 let na HRT, která nikdy nebude v RLT, protože má stále roli otce v rodině) HRT probíhá i zcela bez RLT.

Ona existence samotné HRT způsobuje člověku částečné (mnohdy velké) uspokojení a klid v duši. Já ale RLT považuji za něco, o čem jsem si celý život snila a jako začátek svého nového života.

Je to příležitost skočit do toho!

Konečně!

 

Je konec srpna. Na mé přední okno stříbrného autíčka dopadají první spadané listy stromů lemujících silnici. V Ostravě, ve Frýdku i v Místku, v Litomyšli i v Hradci Králové. Některé stromy začínají svou nazlátlou barvou připomínat v tom ospalém slunečním svitu, že se blíží podzim. Nevadí mi to. Pro mě je to jen posun o krůček dál. Potřebuji, aby čas utíkal rychle. Chci už být totiž v cíli. A pak zas čas poprosím, aby plynul pomalu, protože si budu chtít všeho užívat plnými doušky. (Což dělám i teď, ale ty doušky nemohou být ještě tak plné…)

 

Od chvíle, kdy jsem se na silnici do Ostravy odpojila od mého doprovodného vozidla, ve kterém seděla jedna moc povedená rodinka, se kterou jsem strávila uplynulých 24 hodin, jsem nemyslela na nikoho jiného, než na ně.

 

Tomuto blogu nebo snad náhodě či štěstí vděčím tomu, že jsem poznala velkou spoustu milých a zajímavých človíčků s nejrůznějšími osudy a tito lidé ke mě přivedli zase další milé a zajímavé osoby.

 

Cítila jsem se o víkendu jako nějaká královna. Já nejsem žádná VIP! 🙂 Ale měla jsem VIP hrneček, VIP taxi (krásnou vyleštěnou starou žlutou škodovku „erko“, která sama o sobě poutala jízdou po Ostravě pozornost), VIP postel s VIP polštářem s vílou Amálkou, VIP kávu se speciální houbou a vlastně VIP společníky, o kterých teď nevím, kterého z nich bych tu měla raději 🙂 Nejlépe všechny, i když samozřejmě Leničku znám nejdéle.

 

Lenička (MtF) je v poměrně komplikované situaci. Před 10 lety byla u Hanky ve fázi „po Weissovi“, ale měla přijít na svět dcerka, takže přišlo jasné rozhodnutí a klasický průšvih byl na světě. Teď má během dne v hlavě každou vteřinu myšlenky na dva protiklady, které se ne a ne spojit. Přeměna nebo rodina?

 

Její žena Káťa je ve fázi „tak to udělej, stejně se trápíš, ale se mnou nepočítej“ a jejich děti jsou ve fázi „potřebujeme vás oba“.

 

A tak Lenička přešlapuje na místě, neboť není schopná udělat ten krok a zatímco ona má tu rodinu, kterou jsem já ztratila (i když ne tak úplně, jak by se mohlo zdát, protože Kačenku mám pořád, i když tak málo a chybí mi), já mám zase ženskost, po které jsem tolik toužila. Ona je můj protiklad. Dívám se, jak by to dopadlo, kdybych tehdy přešlapovala.

 

Přijela jsem proto, abych je viděla, abych je poznala a byla jsem nadšená. Jen co jsem se objevila na schodech, už mi jejich 10letá dcera Míša podávala barevný vlastnoručně upletený náramek se slovy: „To je pro tebe, teto.“

Mám ho ještě pořád na ruce! 🙂

 

Nechci tu rozvádět stavy a atmosféru, která v té rodině vládne. Není to jednoduché pro nikoho. Ale ty děti, to jsou vlastně dvě nejdůležitější osoby v téhle rodině, protože ty tu rodinu drží.

 

Celou dobu se zabývám otázkou, kdo z nás dvou je šťastnější.

Já, která přišla o rodinu, ale už jsem půl roku na HRT nebo Lenička, která o rodinu nepřišla, ale každý den se trápí, že nemá pilulky, že je ani mít nemůže, protože to její žena nechce (což jí není proč vyčítat) a tak kromě dětí, pocitu sounáležitosti ke své ženě a moc hezké práci (Lenička je hudebnice, takže jí práce baví a naplňuje) nemá už žádný jiný „motor“, který by její trápení dokázal udolat.

 

Když jsem se podívala na Leničku, viděla jsem utrápenou smutnou tvář. Šťastnou, když k ní přiběhl její malý synek přitulit se. Ale pak už to byla zase jen ta maska…

 

Když jsem se podívala na sebe, usmívala jsem se na sebe do zrcadla a byla nadšená ze všeho, čím mě ti milí lidé v Havířově zahrnovali. (Moc vám za tu pohostinnost a vaši společnost děkuji. Zrovna po mém pátečním „nerande“ jsem přesně něco takového potřebovala).

Leničky žena zvolila jistý druh mírně krutější „pomyslně fackovací terapie“.

 

Jen jsem se zmínila, že jsem viděla v televizi, že jsou už několik let přístupné (dnes již nevyužívané) Vítkovické pece pro veřejnost a jsou tam nejrůznější zajímavé expozice a prohlídky. To ocelové monstrum mě fascinovalo už před 18 lety, kdy jsem byla v Ostravě naposledy. Celé to jedinečné panorama!

 

A tak Lenička osedlala své žluté erko a jelo se. Já, paní řidička Lenička, Míša (10) a Adámek (5). Žena Káťa měla jiný program. Což mě sice nejprve moc mrzelo, ale jak jsem později pochopila, dala mi vlastně nevědomky úžasný dárek…

 

Měla jsem v ten den na sobě černobílé šaty a byla šťastná, že jsem s Leničkou, že jsem v Ostravě a že mě vzala do tohoto „ocelového města“.

 

Škoda, že sem nemůžu dát fotku celé rodinky. I Leničce to totiž slušelo! Ale zrovna její soukromí bych chránila ráda.

 

Ještě, než jsme vyšli z parkoviště od auta dál, vytáhla pod těmi tunami ocele trombón a začala mi hrát. Ještě nikdo mi nikdy nehrál na trombón! Cítila jsem se tak hezky a líbilo se mi, když kolem projížděla jiná auta s novými návštěvníky a já jim svým pohledem sdělovala, že to hraje pro mě, víte?

 

No není to krása? 🙂 Vím, že tohle někdo odsuzuje a tvrdí, že je to jen hromada šrotu. Ale je v tom určité kouzlo. Stojí to tu už tolik desetiletí a nikde jinde se to v naší zemi vidět nedá. Vytváří to obraz tohoto koutu naší země, tohoto města a dává mu svůj jedinečný ráz a duši, která je odlišná od duší jiných měst.

Byla jsem nadšená, když jsem to viděla a bylo mi jedno, na kterou expozici se půjdeme podívat, protože všechny byly úžasné.

 

Má euforie se ale teprve započala rozvíjet během několika minut vstupem do recepce, kde jsem pochopila, že v očích všech ostatních stovek návštěvníků jsem maminka, Lenička můj manžel a její dvě děti NAŠE dvě nejhezčí, nekouzelnější a nejhodnější dětičky na světě.

Slečna na recepci nám doporučila, ať s dětmi nechodíme na věže, kde jde o prohlídku ryze technickou, což děti obvykle moc nebaví, ale navštívíme výrobní halu U6 – obrovskou ocelovou halu, ze které se stala interaktivní expozice s více než stovkou exponátů plná chytrých her, zábavy a poznání ze světa vědy a technických vynálezů!

 

Při přechodu z recepce do této haly mě pod těmi obrovskými rezavými trubkami a konstrukcemi Míša úplně spontánně chytla za ruku a já byla štěstím bez sebe, když Lenička před dlouhou frontou za námi koupila rodinné vstupné, které vyšlo levněji a Míša i Adámek se rozeběhli k prvním (funkčním) vynálezům a křičeli na mě „teto, teto, pojď sem!“ :).

Byli tak sladcí! Tak rychle jsem si na ně zvykla. I na to, že jsem jejich teta. Oblíbila jsem si je oba, včetně jejich rodičů 😉

 

Miška mi tam na jednom vynálezu vlastnoručně vyřezala z polystyrenu kytičku, kterou tu teď mám na stole.

 

A tak jsme se procházeli pro mě naprosto fantastickou expozicí a najednou jsem byla v jiném světě.

V tomhle světě jsem byla maminkou já.

V tomhle světě jsem byla právě na výletě, kam nás tatínek s dětmi odvezl hrdě svojí starou škodovkou a já byla pyšná na to, že tam mohu s nimi být.

 

Měla jsem v tu chvíli to, co mi chybí – rodinu. A měla jsem jí jako žena!!!

 

Uvědomovala jsem si, jak moc mi rodina chybí, ale užívala jsem si téhle mé „nové“, ačkoli jsem byla jen „teta“. Ale to jsme věděli jen my čtyři.

 

V hale U6 mě nikdo neřešil. Cítila jsem se naprosto dokonale, sebevědomě, šťastně, nadšeně a navíc k tomu přibyl pocit, který jsem až dosud neměla: potřebně a jako ženská část rodiny.

 

Leničko, děkuji ti za tenhle výlet. A Káťo promiň, že jsem si na chvilku takhle „ukradla“ tvojí rodinu, ale nebylo to plánované. Ani mé pocity z toho všeho.

 

Miška mě pak venku zase chytla za ruku, odvedla jsem jí na toalety, zatímco tatínek šel s Adámkem (jen mi tatínek stihl pošeptat, jak moc závidí a já tam celá šťastná čekala na Mišku u zrcadla v čisté a voňavé černobílé místnosti, která mi v tu chvíli ale vůbec nepřipadala černobílá. Stejně tak ani mé černobílé šaty. Všechno bylo v tu chvíli barevné a krásné).

 

Miluji, když projdu kolem hloučku lidí, všichni se na mě podívají a pak pokračují svými pohledy dál. Žádná pozornost. Ona vlastně celá má návštěva na Ostravsku proběhla podle mých představ. Ne jako v Hradci Králové 🙂

 

Moc se mi líbilo, když jsme potom všichni šli vyměnit auto do garáže (i s Káťou). Jediná já jsem stála venku a viděla jsem, jak přichází nějaký muž. Občas jsem se na něj podívala a on pořád mířil blíž a blíž. V tu chvíli vylezla Lenička se svojí ženou a všichni se pozdravili.

Byl to totiž soused, co měl garáž hned vedle a spustil: „Já už jsem si myslel, že máš nějakou novou babu! Tady už z dálky koukám, koho to tu máš. Že by tě vyměnil, Káťo?“ 🙂

To mě rozesmálo a zároveň VELMI polichotilo.

 

Věděla jsem, že nejsem dokonalá a že je pořád co zlepšovat, ale přesně tyhle situace opravdu opravdu opravdu zbožňuju! 🙂

 

Nejen že jsem identifikována správně, ještě jsem přiřazena jako nová partnerka k muži! 🙂 (Tedy k masce muže, kterou Lenička nosí a ne a ne svléknout).

 

V autě mi Adámek věnoval květinku. Takový malý zelený zvadlý stonek, ale pro mě v tu chvíli nejkrásnější květina na světě (promiň Leni – ta tvá orchidejka je rozkošná a něžná a děkuji ti za ní, ale Adámkova květinka má také své určité kouzlo ;). Byla to totiž opravdová první květina od muže, kterou jsem kdy dostala 🙂 A ještě k tomu s úsměvem, nadšením a láskou. Co víc jsem si v tom Havířově vlastně mohla přát? 🙂

 

Ty fantastické moravské koláčky a medovník, které jsem od Káti dostala, začaly nebezpečně mizet už u mamky, kde jsem se po příjezdu z Moravy zastavila 🙂

 

 

Vidět Ostravu po 18 letech, která byla pro mě městem mé první lásky a mé první pusy u silnice na Bazalech s výhledem na celou Ostravu, bylo nesmírně dojemné. Pořád mám některá místa a města v srdci stejně, jako před 20 lety. A tak to funguje i s lidmi, které máme v našich srdcích… Už nikdy z nich nevyjdou. Přičemž potkáváme další nové lidi a místa, která se nám v srdci zabydlí úplně stejným způsobem natrvalo.

 

Tehdy mi má první partnerka na Bazalech při pokusech o první polibek naštvaně řekla: „Mám pocit, že nejsi sžitý se svým tělem!“

Vyslovovala jsem totiž neustálé obavy neurčitého typu (nemířila jsem na transsexualitu, o které jsem tehdy v r. 1996 vůbec nic nevěděla, i když o sobě jsem věděla, že jsem nějaká „divná“, převlékala jsem se, když jsem mohla a neuvěřitelně se za to styděla), ale měla jsem prostě nějaké obavy ze všeho. Ze všeho nového. A byla jsem nesmírně zamilovaná.

Ve skutečnosti jsem nebyla sžitá se svým tělem, jak ta slečna tehdy poznamenala, ale já se přesto vydala na cestu, která byla ode mě očekávána a lezla tajně oknem do pokoje hladnovských VŠ kolejí, ve kterých jsme potom zmizeli v místnosti s klavírem a brnkala jsem tam zamilovanou písničku, kterou jsem té slečně složila.

 

Vlastně jsem o té větě, že nejsem sžitá se svým tělem, přemýšlela celý život a nemohla přijít na to, jak to myslí. Až za spoustu let mi došlo, že někteří lidé jsou schopni vycítit určité nesrovnalosti. Obzvlášť ti někteří, co nám jsou hodně blízcí. I když to stůj co stůj tajíme a nedáváme tak šanci ani našim nejmilovanějším, aby měli možnost odhalit naše největší trápení, protože se bojíme, abychom o ně nepřišli.

 

Když jsme všichni přišli domů, Miška si mi sedla v kuchyni na klín a já měla opět pocit, který mi tolik chybí.

 

Lenička má to, co já nemám a já mám zase to, co nemá ona.

Jsme dva doplňující se protiklady. Ačkoli její protiklad jsem si mohla užít dosytosti, já jsem jí žádnou ženskost dát nemohla 🙁

 

Celou noc lilo a ráno bylo chladno, takže jsem si už vzala rifle a mé oblíbené zelené tričko. Děti se mě pak v kuchyni ptaly, kde mám ty šaty. Řekla jsem, že už složené v tašce a už zase mi udělaly takovou radost, protože řekly: „Teto, vem si ty šaty!“ 🙂

Asi jsem se jim v nich líbila 🙂

Ony (ty děti) se mi líbily taky! 🙂 (A šaty samozřejmě taky 🙂 Měla jsem radost, že jsem si jich užila, když se mé páteční rande nekonalo. A dětiček taky, protože děti mám moc ráda.

 

Vlastně jsem vůbec neplánovala, že tam budu spát. Jela jsem tam na „otočku“ (vzdálenosti ignoruju :). Ale prozíravě si vždycky beru věci na přespání, protože co kdyby…? A tušila jsem, že se mi od nich nebude chtít. Navíc jak lilo a jak ty děti měly radost, že tam ještě ráno budu, Kačenky a Leničky povídání, Leničky něžné „ženské“ hraní na kytaru, které se mi tak líbilo a samé dobroty mě během chvilky přesvědčilo, že mám zůstat do rána.

 

V to ráno jsem si hned vzala nové růžové náušnice (s takovým mramorovaným hladkým originálním kamínkem), které mi Káťa věnovala a celou cestu domů v autě jsem se musela dívat do zpětného zrcátka (na ty náušnice :).

 

 

Nejsem si jistá, jestli jsem jim svojí návštěvou vůbec nějak pomohla, ale jsem si jistá, že je chci vidět zas a to úplně všechny, takže už se těším, až na oplátku dorazí ze severu Moravy ke mě na sever Čech.

 

Teď tu sedím v chladném temném bytě ještě v riflích, poběžím za chvilku do sprchy a do peřin, protože jsme šli spát „bůhví kdy“ a nejradši bych se zase zachumlala do peřinky v Havířově a krásně se za bimbání hodin vyspala.

 

Mám radost, že jsem vás viděla, Leničko, a jsem ráda, že jsi mi tenkrát napsala.

Pořád věřím tomu, že jednou budeš šťastná a snažím se ukázat ti to na sobě, jak moc.

 

 

Ještě přidám jeden takový milý zážitek z cesty tam.

Zastavila jsem na chvilku kdesi na odpočívadle před Mohelnicí v kopcích, pod kterými se převalovaly chomáčky mlhy, nad kterou tak filtrovaně prosvítalo sluníčko a najednou přijel Michael Jackson. 🙂

Vystoupil z auta a zapálil si cigaretu! 🙂

Jooo, je to Jackson! Tak on žije!

Musí žít, protože to měl napsané i na autě velkým písmem „Michael Jackson“ a poznám snad Jacksona ne? 🙂

Asi jel zase na nějaké vystoupení 🙂

 

Já jsem nasedla do vyhřátého autíčka a jela dál.

Mé auto je poslední dny jediným místem, kde je mi teplo 🙂

Takže jsem si tenhle víkend opravdu užila a když nepočítám víkendy s mojí Kačenkou, byl to jeden z nejhezčích víkendů v tomto roce. Navzdory miliónům objížděk, které mě nakonec místo na Olomouc svedly na Opavu, ale mě to vůbec nevadilo, protože v nadmořské výšce 700 m.n.m. zas tak často nejezdím 🙂 (A aspoň někdo mě svedl! 🙂

 

Ačkoli – já se v oblacích stejně vznáším pořád 🙂

A zatím žádné velké bác na zem! 😉

To je tím, že se nebojím výšek…

Vy se taky nebojte…