Je pátek půl páté a já se tu cpu u počítače posledními povidlovými buchtami, které ze dvou plechů od včerejšího večera všechny zmizely a udělaly aspoň někomu radost. Dělalo mi dobře, jak všem chutnaly. Ale místo toho, abych se balila na výlet na sever Moravy, na který už se moc těším a potřebuji ho, musím tu ze sebe dostat všechny ty pocity z posledních dnů a nocí, které mít nechci. Vadí mi, že je mám a nejsem schopná zajistit to, abych je neměla.

 

Rande, které se mělo právě teď odehrávat, jsem měla už dávno pustit z hlavy. Ale ono to nejde. Bylo to tak hezké (třebaže naivní a nepravdivé – i ta lež byla hezká (jo, to lež někdy umí být)). Když jsem vyšla z práce, stejně jsem hledala červené auto, do kterého jsem měla nastoupit a pak byla na pumpě naštvaná, že musím sedět ve svém autě v riflích, zatímco jsem se touhle dobou měla procházet po městě, měla mít zamotanou hlavu a měla mít na sobě přiléhavé šaty, protože tenhle den, nejteplejší za posledních 20 dní, je posledním letošním teplým dnem, kdy jsem mohla mít rande a přijít tak v šatech. Tolik jsem si přála, aby bylo hezky a ono je. Jenže smůla.

Teď už bude jenom pořád zima a já jsem tvrdohlavá a trucuju, takže jsem se zařekla, že na první rande prostě v těch šatech přijdu, což znamená, že ho dřív než v červnu 2015 (tedy až bude další teplo) nemůžu uskutečnit.

Ono to má i svůj smysl, protože nebudu muset nikomu vysvětlovat, že musí ještě půl roku počkat, než budu v cíli. To už bych v něm v červnu teoreticky měla být a pokud ne, tak to bude otázka dvou tří měsíců, což už je snesitelnější než šest nebo devět.

A na truc si zítra vezmu šaty, protože jsem je měla mít dneska a protože je krásně, i když má přijít studená fronta. Copak jsem si toho léta užila? V těchto zeměpisných šířkách je léto, jaké si představuji, jen utopie. Ale stěhovat se nebudu, takže mi nezbývá, než si těch pět dní léta v roce nějakým způsobem užít a rozplánovat si program tak, abych to za těch pět dní všechno stihla (což je samozřejmě nemožné). Nebo utéct aspoň na týden tam, kde je léto létem a ne jakýmsi chabým pokusem o teplo a slunce.

 

Už třetí noc se probouzím vyděšená ze snů, které se mi zdají. Ve všech normálních snech jsem já sama sebou a nic v nich neřeším, ale tyhle psychosny o mé bývalé ženě jsou vážně už nesnesitelné. Přehodí mě zpátky, kde Tereza vůbec neexistuje a Tom hltá krásu své ženy, mluví na ní tak, aby se snad při jediném ošklivém pohledu nerozplynula a bojí se jí dotknout, aby mu neutekla. Touží po tom, aby se vzali za ruce a ona tam stojí, povídá si s ním, voní, směje se a když se ho náhodou omylem dotkne, je mu celým štěstím do breku, protože to je to jediné, po čem touží. Jeho žena se v jeho snech neustále vrací, buď s tím, že je zpátky nebo s tím, že má o ní Tom bojovat a taky bojuje, snaží se, opravdu se hodně snaží a pak se probouzí do reality, kterou není schopen chvíli vůbec přijmout, ale nakonec si uvědomí, kdo je a kde je.

Ten večer, co jsem se dozvěděla, že žádné rande nebude, mi z toho bylo smutno a tak to na mě padlo, že jsem nebyla schopná čelit vzpomínkám, které nemám ráda, za normálních okolností se jim úspěšně bráním a obvykle se ani vůbec neobjevují, protože není proč.

Zřejmě to bylo tím, že jsem někoho potřebovala a ta blízkost kohokoliv mi prostě chyběla.

 

A tak mě rozbulela bílá polička v koupelně, kterou dostala k svátku a pro kterou jsem běžela hned z práce, abych jí stihla tajně namontovat; vana, po jejímž okraji běhala naše kočička, když se v ní moje žena koupala a já byla u toho, smáli jsme se a byli jsme tak bezstarostní a šťastní; samolepky zvířátek na dveřích pokojíčku, které tam Kačenka nalepila, když byla malinká; postel, na které vedle mě ležel člověk, se kterým jsem chtěla zůstat celý život a vedle které byla postýlka s Kačenkou, pro kterou si jednou v jedné deštivé srpnové noci přijela záchranka; postel, ve které jsem svou ženu utěšovala, když jí bylo zle a měla radost, když mi říkala, jak je jí hned lépe, když jí hladím… Sítko na čaj, do kterého si sypala voňavý černý čaj; hnědé skleničky z varného skla, do kterého si dělala kapučíno; závěs v koupelně, který jsem kupovala, abysme to tam měli hezké; orchideje, které mi tu nechala a které tak krásně kvetou; židličky na balkóně, na kterých jsme sedávali v horkých večerech, mlsali zmrzlinu a povídali… Nemůžu potom už usnout. Vidím jí v černém kabátku, jak přijíždí ze své první práce autobusem a já jí letím naproti a beru za ruku; jak za pár let běžím z práce a jde mi naproti i s Kačenkou – byla jsem tak pyšná a šťastná, že je mám. A najednou tu nejsou. Mám téměř všechno, co jsem si přála, ale za cenu toho, že jsem část svého štěstí ztratila.

Nelituji toho. Jen mi to prostě chybí a poslední tři dny stovky jejích stop a vzpomínek jsou tu se mnou všude, jsou i v práci, venku, v obchodě… Jakmile hrají její oblíbené písničky, už jí vidím, jak je poslouchá, jak jedeme spolu v autě. Ne ta žena, kterou teď potkávám, když mi předává Kačenku, ale ta, kterou jsem poznala v r. 2000.

Za měsíc se jim narodí miminko.

Vše je tak absolutně nevratné – z mé i její strany a přesto přichází sny, kde je vše jako dřív a děsí mě k smrti.

 

Jsou to dva roky a stává se, že pořád otvírám dveře bytu pomalu, abych nepraštila hlavičku naší zvědavé kočičky, která už tu dávno není. Nebo se probudím a hmatám vedle sebe, jestli tam moje žena spí. Ale to je jen shrnutý přehoz přes druhou postel. Ne, vedle mě opravdu nikdo nespí.

 

Ale aby nedošlo k mýlce. Já se nechci vrátit ani to tak necítím. Jsem šťastná tam, kde jsem a to je to, co mi ráno vždycky udělá radost, protože jsem to já, kdo vyjde z bytu a jde namalovaná a třeba v šatech do práce, kde už jsem pro všechny Terezou a stejně tak téměř pro celý tento svět.

Nikdy bych se nevrátila. Tohle je ta nejlepší věc v životě, jakou (spolu s narozením Kačenky) prožívám.

 

Ale to, že mi má žena chybí, se s tím přeci nevylučuje.

 

Přeměnou se toho změní hodně, ale lidé, které jsme měli rádi, zůstávají stále lidmi, které jsme měli (nebo máme) rádi. Navzdory tomu, jak se k nám chovali nebo chovají.

 

Nelze uměle nebo tréninkem zařídit, aby nám ze srdcí zmizeli. Můžeme jen žít tak, abychom na to nemysleli.

 

Dost se to podobá transsexualitě.

 

Taky s tím můžeme žít a děláme vše, abychom na to nemysleli.

 

Ale jsou dny, kdy to zadržet nejde.

 

U transsexuality je výhoda, že do přeměny jít můžeme.

 

Do vztahu s osobou, která od nás odešla už jít nemůžeme nikdy.

 

 

Nechci mít tyhle sny, nechci mít tyhle stavy, nechci brečet, nechci myslet na svojí bývalou ženu, nechci myslet na minulost a nechci řešit transkomily.

 

Ok. Pouštím to z hlavy 🙂

 

Dnes bylo v práci velké hasičské cvičení. Vyhnali nás do té zimy jen v tričkách na parkoviště před budovu, kde nás bylo asi 200, úplně jsem se klepala (nesnáším zimu! Nechci, aby byla zima! (Bože, to je dneska protestů!) :). Z hasičských aut vyběhli urostlí chlapci, jedni běželi s nosítkami, kolegyňka se ke mě přitulila a pošeptala: „Že by sis taky dala říct a nechala se těma klukama někam odnést?“ 🙂

 

To bych se tedy nechala 🙂

 

„Potřebuji nějakou dobrovolnici!“, se najednou ozvalo.

A kolegyňka šťouchla do mě! Vyjekla jsem, co dělá, že se asi zbláznila a všichni se začali smát. Říkala jsem jim, že vedoucí zásahu je můj sympatický kamarád. Ale nemůžu ho pozdravit, protože mě teď už nezná 🙂

 

Jíťa mi poradila, abych si pořídila pejska. Že jedna její kamarádka venčila psa v parku tak dlouho, dokud tam nenašla svého současného partnera – taky pejskaře.

Chtěla bych pejska, ale brečel by tu. Odcházím brzo ráno a přicházím večer vyspat se sem.

 

Tak aspoň kočičky. Ale vydrží tu? Když budou dvě, tak by mohly. Ale užiju si jich, když tu věčně nejsem?

 

Tak potom partnera.

Ale v téhle fázi asi těžko.

 

Takže zase nic. :/

 

Nevím, co plaším, když jsem tu dva roky sama a do teď jsem to neřešila. Jenže teď to najednou řeším a já vím proč. Aktivně ty kluky nevyhledávám, jenže oni se nabízejí sami a já vždycky některému z nich nedokážu odolat. Zapomenu, že tu část těla, kterou mám navíc, vůbec mám a když mi celý nadšený navrhne rande, zajásám, přijmu to a až pak dodatečně řeším, co že jsem to vlastně slíbila, vždyť já ještě nejsem „hotová“.

 

A tenhle mezistav je opravdu občas na facku. Je fakt, že nejtěžší to bylo na začátku, kdy jsem se teprve rozkoukávala, ze všeho byla vyděšená, ale teď už mě okolí bere tak, jak jsem si představovala.

Tedy ne úplně. To je i důvod, proč nejedu na Moravu vlakem, ačkoli je to o hodinu rychlejší než autem (stejná vzdálenost) a levnější o dvě stovky. Moc dobře si pamatuji jízdu vlakem z Pardubic do Hradce. Ačkoli potom autobus z Jičína byl naprosto v pohodě. Nemíním řešit hovory spolucestujících o tom, jestli jsem nebo nejsem to, co si myslí (ačkoli to třeba zrovna nemysleli zle) a za těchto okolností si ani nemyslím, že je vhodné se s kýmkoliv scházet, třeba si myslí a tvrdí mi, bůhví jak jsem krásná a ženská.

Kdybych byla tak krásná a ženská, jak říká, tak mě ty dvě slečny ve vlaku neřeší a potom v hradeckém parku ti dva kluci neponižují hloupými průpovídkami.

 

To, že jsem pět měsíců (ode dne, kdy jsem Terezou full-time) takovou reakci nezažila ještě neznamená, že to tak není.

Dokud budu takové lidi potkávat a oni mě budou řešit, na žádné rande nejdu.

 

Tak mám trošku trucovací den no.

 

Zítra ale přijdu na jiné myšlenky, protože mě čeká Lenička s její rodinou, které mám moc ráda a nesmírně se tam těším. Jsem si jistá, že se mi od vás nebude chtít, Leni!

 

 

Chtěla bych být jako ta slečna s dlouhým culíkem na jednu stranu, co se teď naklání ke svému chlapci a ukazuje jí něco na mobilu. Chtěla bych cítit jeho dech a jeho vůni a pak bych chtěla, aby mě vzal za ruku, jako ti dva venku, na které teď koukám, protože počítač mám přímo u okna a poslední dobou jakoby všichni chodili jen v párech a za ruku a líbali se na každém rohu.

Chtěla bych přijít domů a být tam s ním. Mít si s kým povídat a neřešit transsexualitu, tenhle blog, svoji minulost, svoji ex, svůj vzhled…

 

Je fajn občas vyslovit nahlas nějaké přání.

 

Ou, to se mi ulevilo.

 

A jde se balit 🙂

(Kluky teď ale chvíli ne.)

 

Jinak holky (Lucka 1, Lucka 2, Vlasti…) ze severní Moravy! Moc ráda bych vás viděla, ale stíhám jen Leničku. Určitě se ale uvidíme jindy, až tam zase vyrazím 🙂

Majo.

On byl z těch prvních mužů, na kterých jsem otestovala svůj hlas tříhodinovými rozhovory v telefonu, svůj vzhled tříhodinovými rozhovory po skypu se zapnutou webkamerou, aniž by cokoliv věděl a když jsme si naplánovali první rande, nevydržela jsem ten tlak v sobě a řekla jsem mu to o sobě, takže z rande sešlo.

Po dvou dnech to přijal, úplně mě jeho reakce nadchla a psali jsme si dál.

 

Jenže zatímco já mu během jeho dovolené, kdy neměl přístup na internet, pořád psala, on mě ne. Neměl ani kredit, jak říkal. A mě přestalo bavit být tou aktivní jenom já, i když jsem se vážně snažila. Ale potřebuji muže, u kterého budu cítit, že mě chce, že o mě má zájem, že mě miluje a že na mě myslí. Nemusí mi psát stokrát za den, stačí mi málo.

Měl potom týden možnost mi psát z domu své sestry v Praze, kde byl ještě týden, než mu dovolená skončí.

 

I tehdy jsem mu psala, ale on mi ani jednou neodpověděl.

 

Nesnáším výmluvy.

 

Mezitím přišel pokus s Robinem z Prahy, který to vzdal a nepřišel na první schůzku (což mi ale vůbec nevadí), i když svým způsobem vše přijal (nebo se s tím stále snaží srovnat, ale komunikuje) a pak přišel Michal. (Ten je kapitolou samou o sobě a je to to nejhezčí, co mě zatím potkalo, ale o něm až přijde ten správný čas, abych to nezakřikla… Michal o mě ví všechno.).

 

Dnes ráno vzkaz: „Dobré ranko do …(města, kde bydlím)„

To byl Majo. Jakoby nic.

A chtěl si povídat.

 

Prostě chlapi.

„Pohodička.“

Ozvou se po 10 dnech a tváří se, jakože se nic nestalo a vše bude dál pokračovat.

 

Majo, už nejsi na první koleji a můžeš si za to sám.

Tohle nebyla zpráva, na kterou jsem čekala. Teď jsem jí čekala od někoho jiného. A od něj mi přišla taky, takže jsem se rozzářila a to mi zůstalo opět celý den.

 

Chvíli (pár hodin) jsem dělala uraženou a pak jsem Majovi stručně odepsala. Nejásám jako dřív, div se mu nevrhám kolem ramen a ani po tom netoužím.

 

Silvio, Pavel, Jarda, Majo a Robin.

To byli první muži, kteří měli přijít, protože mi dali sebevědomí, které mi chybělo. Já je nehledala. Oni našli mě.

Tolik jsem potřebovala vědět, že projdu po telefonu u muže, který nic netuší.

A pak najednou pokus s tou webkamerou.

Zase to vyšlo!

Pomaličku krůček po krůčku jsem postupovala dál a hořela zvědavostí, jak to asi dopadne? Každý z těch mužů mě posunul někam dál.

Jaké asi budou ty další kroky? (Ono se dá očekávat, jaké 🙂

 

Tehdy jsem byla tak nervózní a měla strach. (I teď mám úplně stejný strach, protože je přede mnou krůček další).

Ale vždycky zbytečně.

Protože vždycky to dopadlo dobře.

Veškeré mé obavy byly neopodstatněné a já nechápala, jak je to možné. Necítila jsem se tak dokonalá, jakou mě oni viděli nebo slyšeli. Ale fungovalo to! Byl to jeden z nejkrásnějších pocitů, které žena může zažít – když ji muž bere zcela jako ženu, jako krásnou ženu a dává jí to najevo.

 

Tito muži přišli proto, aby mohl jednou přijít Michal.

A ten už mohl slyšet v telefonu nestresovaný přirozený hlas Terezy. Kdyby mě chtěl vidět na webkameře, s radostí na to kývnu, protože tohle už mám vyřešené a nemusím se sebou dělat nic. Jen zapnu skype.

 

Je šest večer, dny se zkracují, ráno už bylo jen 7 stupňů, ale na mé obloze září slunce a já se vznáším.

Všechna poprvé jsou tak krásná!

Před chvílí jsem slyšela poprvé Michalův hlas.

Nechtělo se mi od něj.

A to, co mi říkal, mi zcela zamotalo hlavu (to už ostatně dělá pár dní ve svých e-mailech a smskách :). Těžko říct, kdo jí má zamotanou víc, ale já musím samozřejmě předstírat, že jsem vyrovnaná žena nad věcí. (Očekává se to ode mě vůbec? Abych byla nad věcí?).

 

Než na mě v pátek bude čekat v práci před vrátnicí, nemůžu s jistotou říct vůbec nic.

Ale sobotní článek tady bude asi hodně zajímavý 🙂 (Nebo taky ne a bude nejkratší ze všech.)

 

Když někoho potkám (kohokoliv, nemusí jít o někoho, kdo je mi sympatický), vždycky nějakou chvíli trvá, než se spolu naladíme na společnou frekvenci.

Někdy to trvá vteřiny, minuty… roky… nebo nikdy 🙂

 

S Michalem jsem žádnou frekvenci ladit nemusela. Hned jak jsem zvedla telefon, už byla naladěná…

 

Pátek 22.8.2014 – to bude den, kdy si Tereza bude moct do svého deníčku napsat poznámku „první rande“. A s Michalem.

Neexistuje nic, co by naší schůzku dokázalo odvolat nebo přesunout. Síla něčeho velkého, která je násobena dvakrát (protože jsme dva), nás nevratně a přirozeně směřuje do tohoto jediného bodu.

 

Kdybych měla věšteckou kouli, nepoužila bych jí, abych zjistila, jak ten pátek dopadne.

Chci si totiž do té doby, než přijde, užít okamžiky štěstí s nadějí, že může dopadnout dobře. A že pro něj budu pořád tou ženou, jakou mě vidí teď, než se se mnou osobně setká.

 

V pátek bere foťák. A taky notebook. Prý abych si mohla fotky hned prohlédnout a kdyžtak je smazat 🙂 To je tak hezké 🙂

Je tak krásně s nejčistšími úmysly přesvědčený, že ty fotky budou stát za to! Přestože si tím já nejsem jistá vůbec. Ale líbí se mi jeho nadšení. Pro všechno. I pro mě.

 

Snažím se krotit, ale jsem v pubertě, tak mi to dává hodně práce 🙂

 

Když jsem slyšela poprvé jeho hlas, chtělo se mi ocitnout se hned teď v jeho pevné náruči…

O kom mluvím?

Ty víš…

Do včerejšího článku jsem vložila fotku (níže vlevo), kterou dostala Audrey (MtF) od své přítelkyně během přeměny a kterou okomentovala: „Má přítelkyně si přeje, abych se na věci mohla dívat z jejího úhlu pohledu. Já souhlasím“.

Na základě této krásné fotky udělala Audrey také „svůj úhel pohledu“ a má ještě co dohánět, tak tu fotku sem dávat nebudu, ale během dne mě napadlo, že bych tento úhel pohledu mohla udělat já 🙂 Fotku jsem neretušovala a prsa nejsou uměle „zmáčknutá“, i když je fakt, že ta podprsenka je moc hezky podpírá a jakoby zvětšuje a je to moje nejoblíbenější i díky těm drobným černým kraječkám 🙂

Hodí se to, protože zítra je to přesně půl roku na HRT! Jupí! První půl rok za mnou. Teď už zbývá jen ten druhý + pár měsíců navíc, kdy tahle kniha bude téměř dopsána a chyby budou napraveny.

 

 

 

Ještě mám taky co dohánět, ale minulý pátek v šatech v práci s tímto výstřihem (no trošku zahalenějším 🙂 jsem se prostě tohoto „úhlu pohledu“ nemohla nabažit. Zbláznila jsem se do výstřihů! 🙂

A mám z toho radost! 🙂

 

 

Dnes jsem musela na finančák.

Přišla mi nějaká výzva nebo co 🙂 (Dobře, tak jsem zapomněla zaplatit v květnu daň. Ale obvykle to nezapomínám. To bylo tím, že jsem od ex koupila polovinu dnes už mého bytu a do té doby nám chodily automaticky složenky). Měla jsem 15 dnů na doložení přiznání a protože jsem svědomitá, tak jsem tam dnes utíkala. (Včera jsem strávila moc „příjemný“ večer vyplňováním přiznání a abych si spravila náladu, musela jsem sem pak dát hned dva články :).

 

Poslední setkání s úřednicemi na finančáku na konci zimy nebylo zrovna moc milé. Myslela jsem si, bůhví jak nevypadám žensky, ale šla jsem tam v bílých teniskách, dámských riflích a růžové kostkované košili. Rozhodně jsem nevypadala jako žena, jak jsem si tehdy myslela, že by mě mohli identifikovat a tak mě neustále „krásně“ oslovovali ve špatném rodě a já už potřebovala být pryč, jak mi tam nebylo dobře.

 

Teď bylo ale všechno jiné.

Jen co jsem vešla a usmála se na dvě úřednice, jsem byla tázána moc krásnou větou: „Co byste potřebovala?“

Tenhle podmiňovací způsob mám ráda, protože se v něm musí použít rod místo věty typu : „Co potřebujete?“

Vysvětlila jsem jim to, ujmula se mě jedna z nich, ta druhá mi nevěnovala téměř žádnou pozornost a jen se mezi sebou bavily ve stylu: „No ona paní nese přiznání, nevíš kde má kolegyně ten formulář?“ 🙂

Paní nesla přiznání, seděla tam na židličce a měla velikou radost.

Byly moc milé a celé jsem to pokazila vlastně nechtěně já, protože jsem nahlásila, že daň budu platit převodem (už už mi dávala univerzální složenku) a tak vzala papírek s předtištěným číslem účtu a začala opisovat nahlas rodné číslo bez ženské pětky na třetí pozici…

Ach jo.

 

Takové detaily mi vždycky zkazí radost. Ale ne úplně. Ona to přešla, jakoby nic, poděkovala jsem a šla.

 

Nevím, čím to je, že i návštěva finančáku je teď pro mě příjemná? 🙂

Malá holčička mi venku podržela dveře a tak mile se na mě usmála. Tak jsem jí to oplatila, poděkovala a běžela na poštu.

 

Já chci na další úřad! 🙂 A mezi lidi! A chci být oslovována „paní“!

 

No a co, že se toho nemůžu nabažit. Tak nemůžu! 🙂

 

 

Už dávno jsem tu chtěla napsat o Peťulce, která bydlí kousek ode mě.

To je slečna, která je za prvé krásná, za druhé chytrá, za třetí šikovná a vlastně bych tu mohla vyjmenovat všechny dobré ženské vlastnosti 🙂

Od té doby, co znám Péťu, pořád nad ní přemýšlím.

Ona se totiž vymyká všem slečnám, které jsem měla až dosud možnost poznat.

 

Protože ale musím chránit její soukromí, zmíním se tu o ní jen krátce.

 

Ještě před dvěma lety jsem si myslela, že přeměna má svůj standardní postup (sexuolog – hormony – operace). Že je dokonce standardní přicházet o partnery a nemít své milované děti každý den u sebe.

Ale není tomu tak!

Jsou i případy, kdy přeměna probíhá naprosto nestandardně a rozhodně je to zajímavá alternativa (do které bych tedy neměla sílu jít, ale možná že kdyby mi nic jiného nezbývalo…).

 

Jen jeden den v měsíci si můžete dovolit být tou skutečnou krásnou ženou. A pak zase šup zpátky. Ke své ženě a ke dvěma krásným dětem, protože otec rodiny bude pořád otec rodiny.

 

Už jste 12 let na HRT! 12 let!!! (Pro mě něco tak fascinujícího!) Takže vypadáte krásně žensky, prsa narostla, ale většinu dní musíte chodit alespoň oblečená v unisex. V prvních letech HRT neužíváte androcur, protože „to by doma neprošlo“. A nikdy nemůžete splnit podmínku jednoho roku života v dané roli, která je podmínkou k operaci v ČR. A tak šetříte na Thajsko, kam se vydáte na vlastní pěst, protože vás konečně manželka ujistila, že spolu (opět kvůli dětem) zůstanete i po kompletní přeměně v ženu, i když už si dávno našla jiného partnera. Po návratu z Thajska bude táta i tělesně kompletně ženou, ale pořád to bude táta, který nikdy nebude moct žít 24 hodin v ženské roli.

 

Ta situace mi přijde tak zvláštní. Chvílemi jsem měla pocit, že je smutná, ale ono to tak úplně není. Ten člověk dosáhl svého. Je ženou. I když není přijímán jako žena úplně zcela.

A také mi přijde nelogické, aby člověk, který je 12 let na HRT, vypadá jako žena (mimochodem moc jí to sluší! 🙂 nemohl u nás na operaci jen proto, že nemůže žít plně v ženské roli. Pochybuji, že žije (nebo bude žít) v té mužské! To už je přeci dávno minulost. 0na už dávno není muž…

 

 

Nikdy jsem se předtím s něčím takovým nesetkala.

Péťo, tímto tě zdravím, mám tě moc ráda a těším se, až mi to všechno povíš u toho vyhlášeného zákusku 😉

Máš můj obdiv.

 

 

Jdu zpracovat patyzón na řízečky, co jsem dostala od kolegyně (bože kdo vymyslel tenhle název? 🙂 a dívat se na svět svým úhlem pohledu 🙂

A u toho všeho mít zamotanou hlavu z těch všech zpráv, které teď dostávám a díky kterým se má euforie ještě více prohlubuje. To mířím zase na vás, Michale. 😉

 

 

Jsem vděčná za moment, který mě tehdy posunul dopředu a já konečně skončila u Hanky!

Už vím proč jsou všechny společenské obleky mužů (převážně) černé a šaty žen barevné.

To je totiž záměr.

 

Dívala jsem se na ruský dokument o kostýmech z 18. století a nějaká odbornice přes kostýmy to tam vysvětlovala.

 

Muž měl černé sako proto, aby vedle něj vynikla jeho partnerka.

Ta měla šaty barevné, s velkou dlouhou skládanou sukní, která se při tanci roztočila.

Jde tu o ten kontrast.

Ženy mají být prostě ty krásné 🙂

 

Shodou okolností jsem druhý den koukala zase na ruský dokument – o Čečensku.

Nebylo to ani tak politicky myšlené, jako o běžném životě v dnešním hlavním městě Grozném.

 

Když jsem to na ten dokument přepnula, už jsem to nemohla přepnout zpátky, protože všude – ve městě, na ulicích, v mešitách, ve školách, které ukazovali – všude byli JEN muži!

 

No teda! Kde jsou ty ženy?

 

V moderní části Grozného vyrůstají mrakodrapy a luxusní nákupní centra. Mají tam také dva zimní stadiony s kluzištěm. A víte proč dva?

Jeden pro ženy a druhý pro muže!

(Sestra vtipně poznamenala: „No když na to maj!“ :))

 

Tak jsem začala přemýšlet, kde tedy dojde k tomu, že se muž setká se ženou?

 

A hned tam byl záběr na čečenskou mateřskou školku, která byla docela podobná té naší (barevná, čistá, útulná), ale hned první komentář mě zmrazil úsměv na tváři. „Už dětem od 4 let je vštěpováno, co má nosit muž a co žena. Jaká mají práva a povinnosti a jak jsou jejich životy odlišné.“

Malé holčičky měly přes hlavy šátky (ale byl jim vidět celý obličej), kluci měli vysoké límce, které je musely tlačit do krku, ale to očidivně nevnímali, protože oddaně citovali pasáže z koránu.

Důležitá je disciplína.

 

Malí šestiletí kluci ve škole (pouze pro kluky) čtou povinně 3 hodiny z koránu. Redaktor se jednoho chlapce ptal, jestli rozumí tomu, co čte a ten mu odpověděl, že většinou ne.

 

V dokumentu byly ale také ženy. Nacvičovaly spolu s muži společný tanec. V Čečensku se ale při tomto tanci nesmí muž dotknout ženy, takže to vypadalo, jako když se 50 mužů snaží organizovaně dohonit 50 žen, ale nikdy je nedohoní. Pokud bych to přenesla do běžného života, jak se ti Čečenci rozmnožují?

 

Kdy a kde se tedy ti dva dotknou jeden druhého? Jak to, že se žení a vdávají?

Nešlo mi to do hlavy.

Ten dokument byl vyloženě zaměřený na muže, protože ženy jsem téměř neviděla.

 

Musí být „výborné“ narodit se ve špatném těle právě v Čečensku. Obklopená kavkazskými zeměmi nebo Ruskem, kde situace není o moc lepší.

 

Tak jsem se pokusila nějakého čečenského transsexuála najít, protože mě to prostě zajímalo… a našla jsem článek z The Moscow Times z r. 1999.

Trochu se omlouvám za smutný článek, ale z téhle části planety asi nikdy žádný pozitivní nenajdu. Jen jsem tím chtěla poukázat na to, abychom byly vděčné za to, co máme tady, v naší krásné zemi České uprostřed Evropy…

 

„Julie se bojí smrti, pokud bude přinucena k návratu do Grozného. A to nejen kvůli válce.
Julie, která se obléká jako žena, je nepochybně ženou i na první pohled. Podle její chůze, dlouhých pěstěných nehtů, ale teď je ještě oficiálně Dmitrij s diagnostikou transsexuál, čekající na operaci změny pohlaví.

Bombové útoky v Čečensku zvýšilo napětí a policejní násilí proti Čečencům v Rusku a tak se život v Moskvě stal pro ni nesnesitelným.

 

Ačkoli Julie, jejíž matka je Běloruska, nevypadá podle oblečení jako čečenská žena nebo muž, její pas ukazuje, kde se narodila a to se policii nelíbí.

„Rusové mě chtějí zabít, protože jsem Čečenka a Čečenci mě chtějí zabít, protože jsem transsexuál,“ řekla Julie, když žádala o azyl na německém velvyslanectví. Ale byla odmítnuta.

Pro Julii, která vypadá starší než na svých 29 roků, je to jen poslední v řadě tragických událostí. „Všechny transsexuálky jsou sestry v neštěstí,“ řekla Julie, která se pokouší najít někoho, kdo by za ni zaplatil 5000 USD (105.000 Kč) jako náklady na operaci, která se provádí v Rusku.

 

„Nezbývá mi, než se vrhnout na divadelní prkna a bavit veřejnost jako transvestita, abych si na to vydělala.“

 

Dmitrij věděl, že je jiný, už ve velmi mladém věku, když ve školce s dívkami vyměňoval svá autíčka a zbraně za panenky. Dmitrij si byl jistý, že není jen gay. Po pokusu o sebevraždu byl umístěn do psychiatrické léčebny v Moskvě, kde se setkal s pochopením lékaře, který mu diagnostikoval akutní transsexualitu. Po třech letech psychiatrického poradenství dostal povolení k zahájení hormonální léčby a možnost připravit se na operaci.

Chtěla bych slyšet mé oblíbené negativisty, co by mi psali do komentářů, kdyby proces přeměny prožili v Rusku. O tom, jak špatný je ten systém. Očividně zas tak špatný u nás nebude, i když není dokonalý, ale to není nikde. Proto si vážím toho, že jsem Češka a jsem ráda za to, co mám).

 

Mezitím se Julia zamilovala do Michaila, který byl ale lupičem.

 

„Bylo to děsivé, ale současně romantické. Jednal se mnou jako se ženou, kupoval mi květiny, dával mi komplimenty. Bylo to poprvé, co se ke mě někdo choval jako k ženě.“

 

Ale problém nastal, když se Julia účastnila jedné loupeže. Když se snažili z místa činu utéct, Julii se zlomil podpatek a spadla. Julie pak řekla policii, že byla jediná, kdo se podílel na loupeži a byla odsouzena na 8 let.

 

 

V Butyrské věznici úřady nevěděli, kam mají Julii/Dmitrije zařadit. Do ženské nebo mužské části? A tak zvolili jako kompromis samotku po dobu jednoho roku. Zpráva, že Julie je transsexuál, se rychle šířila vězením a vězni (muži) začali soupeřit o náklonnost Julie zasíláním dárků jako byla čokoláda, cigarety, dokonce i drogy nebo domácí alkohol.

Přežila pod ochranou jednoho člena gangu, který se stal jejím milencem, na oplátku odvracel zájem ostatních a na Mezinárodní den žen se domluvil se strážci na doručení velké kytice růží.

 

Tato „idylka“ skončila, když byla Julia náhle převezena do zajateckého tábora v Penze v Rusku. Během této doby se Juliina matka vrátila do Čečenska pracovat jako dobrovolnice Červeného kříže, kde byla ale zabita. Julie nedostala povolení jít na její pohřeb.

 

„Byla jedním z mála lidí, kteří mě podporovali. Řekla mi: Nezáleží na tom, zda jsi můj syn nebo dcera. Ty jsi moje dítě.“

 

Život venku byl pro Julii ale ještě horší, než ve vězení. Její milenec Michail jí nikdy nenapsal, začal brát drogy a prodal svůj byt.

 

„Když čtu noviny nebo sleduji televizi, mám slzy v očích,“ řekla Julie. „Miluji Čečensko i Rusko, ale oni mě nemilují.“

 

Leničko, že se na mě nebudeš zlobit, když si tvou poslední krásnou sms, která mi teď přišla, schovám tady? A rovnou ti na ní odpovím.

Taky tady 🙂

Je to trochu netradiční způsob, ale tak ať.

Stejně jsme obě už od narození dost „netradiční“ 🙂

 

Tady mi totiž zůstane navěky schovaná i se všemi tvými a mými pocity, i se všemi nadějemi a sny, které do příštích dnů vkládám…

 

 

 

Odpověď, kterou jsem pro tebe měla připravenou původně taky jen jako SMS:

 

 

A ještě jeden vzkaz, který napsat musím.

Michalovi:

 

 

Lidé vstupují do našich životů každý den a neustále.

Někteří nám jen prodají rohlík, cestují vedle nás v autobuse, někteří se na nás usmějí jen tak na ulici a zase zmizí nebo pošlou jen tak z ničeho nic jednu hezkou písničku…

 

 

 

Proč si jí pouštím už po sté?

A proč v ní slyším tebe?

Proč mám chuť nebýt teď tady, ale úplně někde jinde?
A proč mám chuť na další tvojí písničku?

 

 

Za borovicovou větví nevidím vám do tváří.

Ale poznám tě v té červené bundě z dálky z jakéhokoliv úhlu.

Stojí tam pán, co kouří cigaretu a mává rukama, jak ti něco vypráví.

Nemám ráda tyhle vytahané oranžovohnědé kalhoty.

Pak odchází a pořád mává rukama.

Vždyť on se k tobě vůbec nehodí!

Stojíš za autem, aby tě nikdo neviděl.

Prohrábneš si vlasy, ale svou tvář necháš už v dlaních.

 

Ty pláčeš…

 

Nepotřebuji vás slyšet, abych věděla, o čem si povídáte.

 

Jen jsem se koukla z okna, jestli ještě prší.

Dívám se z okna a poslouchám „Já nevěřím, že někdy najdu tě…“.

 

Dvě slečny v minikraťáskách kráčí zmrzlé v mikinách s kapucou přes hlavu a nataženými rukávy až ke konečkům prstů po mokrém chodníku. Sluší jim to, i když mrznou.

Co na tom, že je nám zima?

Ta zima je úplně stejná, ať mám rifle nebo šaty, tak co.

A zrovna dnes – celý den v práci poprvé v šatech – jsem si už ženštěji ani připadat nemohla. Děkuji mé milé kolegyňky i kolegové, kteří jste svým pohledem sjížděli neustále na můj výstřih (udělala jsem to dnes ostatně několikrát i já sama 🙂 nebo při pohledu z dálky na moje nohy. Víte, já vaše oči vidím. Dívám se vám do nich. A do mých očí se nedívaly, ačkoli se o to pořád snažily 🙂 To jste vy, muži 🙂 A nám se to vlastně tak líbí. Kdybyste byl jen jeden, ale takhle jste mi udělali opravdu velkou radost 🙂

V kombinaci se slovy, kterými jsem byla dnes zasypávána jako růžovými kvítky, byl dnešní den pohádkou, ve kterém jsem byla já ta princezna a celý svět mi připadal dokonalý. I přes černé nebe a spoustu práce. Najednou se stalo všechno jednodušší a hezčí. A velký problém byl malý problém, velká starost malá starost.

 

Ještě se dívám z okna.

 

Proč jdou všichni tak zpomaleně? Proč je všechno tak ospalé, mokré a studené?

 

Už neprší.

 

Zachumlám se do deky a nechci do tohoto okamžiku pouštět ani minulost ani budoucnost.

 

Chci usnout a probudit se vedle tebe… S písničkou o havranech a o tobě.

 

 

A když už jsme dneska u těch vzkazů.

Kačenko, máš tu ještě nedomalovaný hrad, zlatou hvězdičku, co sis chtěla odvézt a lesní jahody, které zrovna dozrály na balkóně a které mají být konkurentem obrovské zahrady plné letního ovoce, pejsků a kočiček.. :/ Ty tu nejsi a mně je tu bez tebe smutno. :/ Měla jsem dneska usínat vedle té nejspanilejší princezny na světě. A bez toho pohlazení jejích vlásků teď neusnu. Tak snad zítra.

 

Snad ten příští pátek bude veselejší, než ten dnešní.

 

 

Možná ještě jeden vzkaz bych měla.

Není to osobní.

Ty IRELEVANTNÍ komentáře mažu. Nebaví mě totiž

R

O

L

O

V

A

T

a zjistit, že nevím, o čem to bylo!

 

Má trpělivost is IN THE FINISH, baby.

(Ty Šárko klidně piš dál.)

 

A jestli si někdo myslí, že je to nuda během měsíce psát o třetím chlapovi… – nejdřív Majo, potom Robin a teď už ZASE někdo – tak ať to nečte.

 

Znáte tu Angličanku po přeměně, co se nemohla nabažit svého ženství a tisku uvedla, že měla sexuální styk s 500 muži za rok? Jednoduše proto, že jí to prostě baví! Pro někoho nuda 🙂

 

Tak já to mám v plánu taky!

(To jsem nemyslela vážně :).

Mě zas baví psát stokrát o mých snech, klukách a přeměně, která mi vůbec není nepřijemná, celý systém mi nepřipadá postavený na hlavu, žije se mi krásně a nikdo nikomu někam neleze, aby si mohl koupit pilulku.

A o klukách budu psát víc a víc, protože existují, žijí tu s námi, jsou na zabití, ale jsou taky k pomazlení a potřebují nás stejně, jako my potřebujeme je.

 

Bohužel množství pokusů je závislé na výběru použitého vstupního vzorku a nemůžu za to, že všechny vzorky se vypařily, což je ovšem (z dnešního pohledu) ta nejlepší varianta, jaká se mohla stát.

 

V žádném případě tím nenaznačuji, že někdo je jen nějaký „vzorek“. To byla metafora a přiznávám, dost blbá.

 

Chtěla bych se projít po Karlově mostě, i když tam jsou ty příšerné kočičí hlavy, a i když je to tak obyčejné neoriginální přání…

Možná vymyslím jiné. 😉

První věta, kterou mi dnes řekli lidé, kteří mě minimálně měsíc neviděli, byla: „Ty máš už dlouhé vlasy!“

Taky jsem si toho všimla 🙂

Podezřívám právě vlasy, že mohou za to, že se cítím tak sebevědomě a hezky. A pořád rostou! Dělají mi takovou radost. Jen tak dál.

A asi opravdu povyrostly, protože zažívám poprvé noční děsy ze šimrání vlasů na mém obličeji, když se převracím ze strany na stranu, ale nesmírně si to užívám 🙂

Když jsem dnes viděla dlouhý culík Lindy, hned jsem jí ho záviděla. Snad taky jednou budu mít takový…

Dopoledne jsem strávila v práci, ale pak jsem už běžela rychle domů převléknout se do černobílých šatů, které jsem si dnes chtěla vzít, i kdyby sněžilo a šup do Prahy s Lindou.

Naštěstí je srpen a nesněžilo. Odpoledne vykouklo i sluníčko, takže bylo krásně teplo.

Tedy kromě momentu, kdy se zrovna nad Malou stranou nakumuloval nějaký strašný černý mrak a nehnul se hezkou chvíli z místa. Mrak nad Malou stranou by mi byl dnes za normálních okolností ukradený, ale pod tím mrakem jsme seděly v kulturním centru Containall pod širým nebem my.

Byly jsme ještě s Danym (FtM před HRT), kterého vždycky ráda vidím, na transgender eventu v rámci programu Prague Pride právě na Malé straně. Linda mě tam vytáhla s tím, že tam bude nějaká zajímavá diskuse.

Diskuse nakonec probíhala tak komorně, že jsme si jí ani nevšimly a diskutovali všichni tři sami, k tomu popíjeli šípkový mošt, přičemž se spustil déšť, mé obavy, že mi bude v šatech zima se lehce začaly vyplňovat a tak nezbývalo, než se přitulit ke skupince lidí ze současně probíhajícího workshopu s milým sympatickým usměvavým veselým vousatým dlouhovlasým účastníkem, který nás vyzval, ať se také připojíme k vytváření koláží.

Měla jsem strach, že se mi rozmažou oči, jak jsem se chvílemi smála až k slzám 🙂

Hlavním tématem tohoto uměleckého počinu bylo totiž porno v kombinaci s cyklistickými potřebami, tzv. cyklofetiš.

Naše výsledky se všem moc líbily. Hlavně Lindy obrázek jízdního kola, které mělo místo sedla pánské přirození ve svislé poloze.

Já jsem zase cyklistovi na cestu naházela pod nohy „klacky“ 🙂

 

Jako správné umělkyně jsme si svá díla podepsaly a přenechaly je ke zhlédnutí veřejnosti.

Tohle je umění. Ne úchylárna! 🙂

Takže to bylo opravdu podařené neplánované setkání 🙂

 

 

Cesta tam narvaným metrem. Já poprvé v šatech v narvaném dopravním prostředku. A pocity? No jak mi asi mohlo být? 🙂 Vznášela jsem se blahem. Miluju ty letmé pohledy cestujících, kteří mě sjedou od hlavy až k patě a zase se dál věnují nudnému pohledu do země nebo do okna. (Čili: „Hm, ženská. A co jako? Kdo přistoupil další?“) 🙂

 

Cesta zpět narvanou tramvají. Všechny tramvaje mají dva vozy, jen ta naše č. 5 měla jen jeden! To je logické, protože kdyby měla dva, všichni lidé by seděli a to asi není žádoucí.

Stály jsme za poslední sedačkou skoro na konci vozu a za mnou se bavili dva pánové: „Hele, viděls ty její prsa? Ty byly co?“ „Jo toho výstřihu jsem si fakt všiml. Paráda!“ (To se nebavili o mě! :).

Ale v tom byla právě ta krása toho rozhovoru. Můj výstřih sice byl taky patřičně vidět, protože tyhle šaty jsou zatím s největším výstřihem, jaký jsem kdy nosila (už si to můžu pomalu dovolit, takže v nich jdu zítra i do práce :), ale ti pánové neřešili mě. Jsem si jistá, že kdybych zaujala něčím jejich pozornost, že by se nebavili o poprsí jiné slečny. Opět: „Hm. Ženská. A co jako?“ 🙂

Snad.

Měla jsem z toho tenhle pocit.

Naštěstí v přítomnosti Lindy a Danyho nemám čas řešit okolí a to tím pádem neřeší mě.

 

Všimla jsem si, kolik žen vypadá, jako kdyby kdysi byly mužem. Ale jsou to biologické ženy! Proč na tyto nikdo v parku nekřičí? Proč nesráží jejich lidskost tím, že je označují za buzny nebo transky? Čím se lišíme my od těchto typů žen?

A Linda mi na to odpověděla moc hezky: „Rozdíl je ten, že my k tomu máme navíc ten strach a obavy, který z nás vyzařuje.“ A oni to vycítí.

 

Odpoledne bylo báječné, i když se na mě Robin vykašlal, protože dostal strach. (Normální chlap prostě :). Teď je řada na něm, jestli se ozve. Ale mě to tak nějak přestalo vadit, protož jsem měla plnou hlavu toho příštího pátku. Jak to tak vypadá, tak privilegium prvního rande nakonec bude mít opravdu galantní pan fotograf a já jsem jenom ráda. Protože to je muž, který o mě stojí a dává mi to najevo. Stále si vykáme. Já vím, že tykání je na mě, ale mně se to líbí 🙂 Má to takový úplně jiný nádech.

To, zda to tak doopravdy je, že o mě stojí a zda jsou za tím jen čisté úmysly, ukáže čas, ale zatím mám takové indicie, které mi to jen potvrzují.

(Jde vlastně vůbec o privilegium?)

 

Dnes jsem slyšela jednu z nejhezčích vět, jakou mi kdy nějaký muž řekl.

Zeptala jsem se narovinu, zda na mě obdivuje tu ženskost nebo právě to „mezi“. Protože jsem si myslela, že když mě muž poprvé uvidí tady na blogu a napíše mi, že k tomu má určitý důvod.

Odpověď byla: „Terezko vnímám vás jako ženu. Jako krásnou, milou, inteligentní ženu. Termín „mezi“ prosím už nikdy nepoužívejte.„

 

A tahle věta se nesmírně líbila i Hance. Připomněla mi ji ještě, když jsem odcházela. Že je to vážně dobré.

Ano. Tohle je vážně dobré.

Termín „mezi“ tedy navěky věků zahazuji a vypouštím z hlavy a místo toho si užívám něčeho úplně nového, nepoznaného a moc krásného. Nehodlám se nazývat něčím nejasným, když jsem přeci žena!

 

Tak kdyžtak udělám bác na zem no. A co. Nikdy nejdu do ničeho s tím, že to nevyjde. A první rande je jen jedno. Bez něj nebude to druhé nebo třetí. Musím ten krok tak jako tak jednou udělat. A s podporou od Hanky jsem si byla najednou zase jistější a nadšená.

Když mě už po druhé chválila, jak mi to sluší (což nesu těžce a s Lindou jsme se shodly, že neumíme přijímat lichotky), zmínila jsem se jí o minulé středě v Hradci Králové a negativní zkušenosti s dvěma chlapci, kteří na mě už z dálky pokřikovali ty své nesmysly.

Ptala se mě, jak jen na to mohli přijít? (Tu otázku jsem si taky pokládala.)

No asi proto, že jsem teprve 6 měsíců na HRT, paní doktorko 🙂 Ale těší mě, že se na to ptáte a máte pochybnosti o jejich dobrém zraku 🙂

Ujistila jsem jí hned ale, že tato zkušenost mi po chvíli začala být ukradená, protože přicházely další zkušenosti, avšak pozitivní.

 

Toto odpoledne bylo báječné ještě z jednoho důvodu. Hned tři lidé mi řekli, jak mi to v těch šatech sluší! 🙂 (Přála jsem si, abych se líbila. Přeci na první rande nepřijdu v riflích!) Tohle se tak hezky poslouchá (i kdyby to nebyla pravda :). Moc tímto děkuji mé dlouholeté kamarádce a spojenkyni Anetce z Moravy, která stojí vždy věrně při mně a kterou považuji za velkou znalkyni světa, do kterého teď vstupuji a vždycky mi dobře poradí. Kdybych mohla, tak jí obejmu… Tak aspoň takhle na dálku, ano? 🙂

 

A taky Hance, se kterou jsem si dnes moc hezky popovídala. Vždycky se na ta setkání s ní těším. Když se mě zeptá, co je nového, tak jí nadšeně převyprávím mé zážitky za poslední měsíc, nevím kdy přestat a často se i zasmějeme tak, že vycházím naprosto vysmátá (což jsem stejně pořád :). Nemám žádný problém, nic mě netrápí, už jen čekám a tak probíráme věci, které mě zajímají nebo které zajímají Hanku.

Dnes jsme poprvé otevřeně probíraly i tento blog 🙂 Zeptala se mě na něj, tak jsem jí odpovídala. Nemyslím si, že je populární 🙂 Ale jsem ráda, když vidím, jak někomu pomůže popostrčit ho o kousíček dál… třeba právě k Hance a tam už se otevírá země zaslíbená.

Moc mě potěšilo, že má ve své ordinaci na takovém čestném místě zarámovaný barevný obrázek, který jí posledně namalovala a osobně předala Kačenka. To je ten nejbarevnější ze všech (až tam někdo půjdete ;).

 

Říkala mi, že už se sestřičkou objednávají nové klienty až na prosinec! To je až za 4 měsíce. Hned jsem si vzpomněla, jak těžké a dlouhé je to čekání, během kterého to spousta z nás ještě stokrát vzdá a zase se objedná, než skutečně doopravdy ten krok udělá a přijde.

 

To, že nemohu v práci do výrobní haly z bezpečnostních důvodů v sukni zítra ignoruji. (Stejně jako moje kolegyňka, která je mi inspirací a těším se, že zítra jí trumfnu já a budu mít šaty, zatímco ona výjimečně ne :).

Do těch černobílých šatů jsem se totiž zbláznila (už dřív, ale po dnešku totálně!) a pokud příští pátek dojde skutečně k prvnímu rande, vím už zcela jistě, co budu mít na sobě, včetně krásných černých doplňků od mé sestřičky z Laser klinik, ze kterých jsem taky unešená a tak už jen zbývá být unešená nějakou milou společností na procházce vedle někoho, kdo neuteče, nezmění názor a bude pokračovat v rozfoukávání té jiskřičky naděje, což se mu neustále tak neskutečně daří.

 

Já nevím, proč jsem pořád tak nadšená.

Jsem prostě taková.

I Tom byl nadšený ze všeho, z každé maličkosti. Zajímalo ho všechno a radoval se ze všeho. To Tereze předal.

 

Vyskytly se názory, že bych měla upravit nadpis tohoto blogu z „O Tereze a o Tomovi“ jen na „O Tereze“.

Já bych nad tím nijak nepřemýšlela, protože si myslím, že ačkoli je teď tenhle blog už opravdu jen o Tereze, starší články jsou i o Tomovi. Ale nedávno se mě jeden zvídavý kluk (který několik týdnů nic netušil, dokud jsem mu to neřekla), jak jsem se jmenovala předtím.

A já mu na tuhle otázku odpovědět nechtěla.

Nechci, aby to věděl, protože Tom neexistuje a ani nikdy neexistoval.

Nebudu mu do hlavy vkládat myšlenky na něco, co je nepodstatné a nedůležité.

Stejně jako mi kdysi Danielka řekla, že mi nikdy neukáže fotky z minulosti ani neprozradí své původní jméno.

Pochopila jsem, proč to nechce.

Ani já to nechci vědět a už mě to nezajímá.

Důležité je, co je teď a co bude zítra.

 

Pavel, Majo i Robin privilegium prvního rande propásli. (U Robina za to můžu tak trošku i já, protože jsem naše potencionální první rande před měsícem a půl zrušila z mé strany jen proto, že jsem dostala strach a teď zase Robina chápu, proč nepřišel. Možná nechápu, proč chce přijít pan fotograf 🙂

 

Kéž bych pro něj byla doopravdy tou, kterou mi tak hezky popisuje ve svých smskách a e-mailech. (Tím mě opravdu dostává!)

Pokud ano, pak mu toto privilegium zaslouženě náleží.

Pokud ne, pak je to stejně jedno, protože ho chci tak jako tak poznat. Ale to ještě stále neví, protože jsem ten pátek schválně nepotvrdila. (A dělejte prosím, že to stále nevíte, ano? 🙂

 

Já za nikým z těchto můžu nepřišla. Oni přišli za mnou.

A přesně takhle si to představuji.

Pokud chce muž nějakou ženu, vždycky podnikne ten první krok on a vymyslí, jak ji zaujmout.

Už vím, jaké to je, holky, když vám všem zamotá nějaký kluk hlavu 🙂

 

A ne a ne a ne. Nenechám si jí zatím rozmotat 🙂

 

Ať už je ráno!

Nemůžu se dočkat, až půjdu do práce. Namalovaná, načesaná, voňavá, V ŠATECH!

Je pátek a já si takhle pojedu i pro Kačenku, pak s ní sjedu pro pár dobrůtek k večeři a v sobotu budu myslet na holky, co jdou na Prague pride (zamávejte mi do kamery, až budete ve zprávách, ano? :). My v tu chvíli budeme v kině na krásné nové české hudební pohádce Tři bratři, na kterou se už moc těším a Kačenka taky.

 

A princeznám budu zase závidět jejich šaty, které si už ale narozdíl od dřívějška, můžu kdykoliv obléknout taky, když budu takové mít.

Jsem roztržitá, nesoustředěná, jiná, nemůžu se přestat usmívat a klikám na svou e-mailovou schránku s netrpělivostí puberťačky každé tři minuty. (Co to proboha dělám? A co to proboha děláš? Tohle nemůžeš! Tak snadno si na to zvyknu…).

Mírně z rovnováhy. (Ve skutečnosti to „mírně“ tam být vůbec nemá. 🙂

Ale to je normální 🙂

Jsem vykolejená. (Jasně, že mám nad tím nadhled… jen nevím, kde teď zrovna leží (ten nadhled). V kabelce ho nemám.)

Nevykolejila mě celodenní túra, celodenní úklid, práce, doktoři ani sousedi nebo sbírání borůvek v letním parnu.

Jsem v oblacích ze všech těch událostí, které se dějí a z toho, jak někteří lidé vstupují do života z ničeho nic nečekaně a překvapí nás něčím, co jsme nečekali.

 

Na člověku, který ví, co chce a od první chvíle ví všechno, aniž bych mu cokoliv říkala, protože tenhle blog si prostě může přečíst celý svět (naštěstí to ten svět nedělá, protože má úplně jiné starosti) je spousta úžasných věcí: Nemusím nic skrývat. Nemusím se bát a nemusím nic vysvětlovat.

Karty jsou rozdány.

 

Jaké je jiskření mezi mužem a ženou z „téhle“ strany?

Nepopsatelné, nenabažitelné, překvapující, krásné…

A jaké je ve skutečnosti, když je ten muž nablízku?

Neodhalené, nepředvídatelné, osudové…?

Jsem zmatená, protože nevím, co dělám. Protože ztrácím kontrolu a nejhorší na tom je, že mi to vůbec nevadí, protože si to užívám.

 

Ne, ještě mi nebyl žádný muž, kterému se líbím a který se líbí mně ve skutečnosti nablízku, ačkoli pár adeptů tu už bylo, ale šance jsem zahodila já svojí vlastní vinou a strachem nebo se mi podařilo vyděsit jeho.

Jen opět cítím, jak moc jsem tomu blízko. Jak moc jsem blízko té romantice, kterou mě dostává a úplně nejpitomější ze všeho je, že až dosud byl tento blog mou vrbou, jenže teď, když ho on čte, sem všechny své pocity napsat nemůžu.

Chci to říct, ale nemůžu to říct!

 

Nastává situace, která mě nikdy předtím nenapadla.

 

A tak budu mluvit v hádankách a tohle své tajemství si zatím schovám do chvíle, než mě to úplně celou pohltí nebo nepohltí.

 

Mohu si vybrat JAKÉKOLIV místo v ČR na podvečerní romantickou procházku. Přijede kamkoliv. Je to jen na mně. Můžu cokoliv si jen budu přát! A to jsem si myslela, že svobodnější už být nemůžu.

Kdo jsem, že mám taková privilegia královen nebo princezen?

 

Přirozeně se potom musím cítit nadšená a šťastná.

Nechci přestat.

Chci v tom zůstat už navěky.

 

 

Mám před sebou cestu do Prahy s Lindou, kterou napadlo, že bychom si zašly na transgender event na Malé straně v rámci programu Prague pride (na kterém jsem ještě nikdy nebyla a nevyjde mi to ani letos, protože budu mít Kačenku, která má privilegia nejvyšší ze všech). (A samozřejmě bych měla v Praze řešit mé první rande, které v tuto chvíli není ale na pořadu dne, jelikož jsem z Robina nedostala kloudnou odpověď a vnucovat se nebudu, přestože je milý. Uvidíme zítra. Mám k tomu ale i ještě jeden důvod nevrhat se kolem krku zrovna jemu…)

 

Na Slovensku působí očanské hnutí TransFúzia, které pomáhá transgenderovým osobám a jejich rodinám.

Podobné hnutí ale funguje od 1.1.2014 i u nás s názvem TransFusion (http://www.trans-fusion.org/). Jeho cílem je pomáhat těm, kdo pomoc potřebuje a kdo si o ní řekne.

 

I bez účtu na facebooku je možné přečíst si zajímavé články a informace týkající se tohoto tématu.

TransFusion (CZ): https://www.facebook.com/zstransfusion

TransFúzia (SK): http://cs-cz.facebook.com/pages/TransF%C3%BAzia/212507438783625

 

Trochu (víc) jsem se začetla 🙂

Ale už jsem zpátky a důvod, proč píšu tenhle článek je také ten, že mám jedno malé překvapení.

 

Týká se COGIATI testu, o kterém jsem psala v předchozím článku a dávala odkaz na PDF verzi přeloženou do češtiny, která ale vyžadovala zapisování výsledků na papír a poté si musel každý vypočítat výsledek sám.

 

Tímto bych chtěla poděkovat Edovi a Emě, kteří prostě sedli k počítači a tento test z mého překladu naprogramovali tak rychle, že jsem ani nestihla dvakrát mrknout a zde je výsledek:

 

 

Eda a Ema je dalším z moc zajímavých človíčků téhle planety, který mi dal tu šanci, abych ho prostřednictvím tohoto blogu poznala. Mám ráda střety s úplně neznámými lidmi, ke kterým tady dochází, aniž bych to kdy plánovala. A kteří už po pár dnech přestávají být neznámými.

 

Byl jednou jeden blog, který psala jedna smutná duše, protože to neměla komu říct. Ale začalo za ní chodit tolik lidí, že už přestávala být sama, to jí moc pomáhalo a rozhodla se, že na oplátku bude zase pomáhat ona. Její nadšení se totiž začalo stupňovat a když viděla, jak se někteří trápí, chtěla jim říct: „Pojď za mnou. Bude to lepší.“ A snažila se jim podat ruku, protože ona sama cítí, že tohle je ta nejúžasnější a nejlepší věc, kterou v životě udělala.

 

Aniž by to chtěla, spojilo se tak dohromady tolik lidí, že už nebyla jen jeden člověk na téhle planetě, ale byla to skupina. Vznikla síla, která má obrovskou moc. Ale té zatím ještě úplně nevyužila.

 

 

Já jsem jen takhle malinkatou kostičkou z téhle stavebnice, kterou stavíte se mnou a nenechám jí nikdy nikým zbořit.

Vše, co tvořím, má za cíl povzbudit ty, kteří potřebují pomoc. Demonstruji na sobě, na vás, na úplně cizích lidech, že z tohoto světa ještě štěstí, odhodlání, nadšení, lidskost a chuť žít ještě nezmizela.

 

Každý něco přináší. Už dávno nejen do mého života.

 

A to je něco, co se mi na vás moc líbí.

 

 

Teď fakt úplně otočím téma, ale já to musím říct 🙂

Včera jsem s kolegyňkou řešila kostýmky do práce.

Tvrdila mi, že by je moc ráda nosila, ale připadala by si tu v nich divně, protože všichni jsou tak jako sportovně oblečení a ona by vyčnívala.

Tak jsem jí řekla, že když je začne nosit, začnu je nosit i já 🙂

A domluvily jsme se, že zhruba za rok to provedeme 🙂 (Za rok proto, že bych měla být už bez problémů schopná takové krásné věci nosit, aniž bych cítila, že styl sekretářky se na mě ještě nehodí. Mám ráda i sportovní styl nebo rifle a tričko k balerínkám, ale proč se někdy neobléknout extra-elegantně? (Nikoliv nevkusně a přehnaně.)).

 

Stejně to bude dřív, než za rok, protože já si vždycky něco naplánuji a nakonec do toho skočím po hlavě dřív.

Jako například můj full-time, který byl v práci naplánován na červenec!!! 🙂 (Teď se tomu směju, protože červenec byl před pár dny a představa, že jsem to udělala až teď, je příšerná. Bylo to moc dobré rozhodnutí skočit do toho co nejdřív (už 8.4.)). Přišla bych o tolik krásných dní ve vysněném světě.

 

Já si tyhle věci s kostýmkem ale pamatuji, takže to kolegyňce moc ráda připomenu.

Ona má teď přes léto každý den jiné šaty a moc jí to sluší. Snažila jsem se jí (v těch vedrech) dohnat sukněmi, ale teď, co jsou ty deštivé dny, jsem úplně neschopná jít ven s holýma nohama, celý den mám v práci ledové ruce a těším se do auta, protože v něm je vždycky teplo.

 

A už zase se blíží sychravý podzim. Co budu dělat?

Možná by to chtělo nějaký biologický zahřívač 🙂

 

Včera jsem měla ještě jeden milý krátký zážitek.

Tom míval pánskou kadeřnici. Byla to starší paní před důchodem, ke které chodil vždycky jeho táta a protože Tom kadeřnice vždycky nesnášel, byl rád, že ta paní je starší a že už bez ptaní ví, jak chce ostříhat. Nechával se tak stříhat roky pořád stejně.

Tomova kadeřnice ho velmi dobře znala a často, když se potkali ve městě, se ho při pohledu na dorůstající vlasy ptala, kdy zase přijde.

 

Včera jsem potkala Tomovu kadeřnici 🙂

Šla proti mě celou nekonečně dlouhou chvíli a v momentě, kdy jsem čekala (protože jsem si myslela, že mě pozná), že na mě kývne nebo pozdraví nebo se na mě zahledí, na mě jen mrkla jako na milión ostatních kolemjdoucích a šla dál.

Prostě nezájem.

Tohle není Tom 🙂

 

Ne, tohle opravdu není Tom.

 

A tak mě napadlo, jak moc hraje roli přeměna v souvislosti s prostředím, ve kterém žijeme a s lidmi uvnitř toho prostředí? Několikrát jsme tu řešili, že celé město ví, kým jsem byla a kdo jsem teď.

 

Ale teď jsem zjistila, že Tomova kadeřnice Terezu nezná.

 

Kolik takových lidí tu ještě žije, u kterých se Tereza nemusí bát, že „neprojde“, přestože znali Toma?

 

Přeskočila jsem do vysněného světa tak rychle a nenápadně, že to mnozí nestačili ani zaregistrovat. 🙂

Jasně, že je tu spousta lidí, kteří to vědět museli, protože jsem s nimi přišla nevyhnutelně do styku, když se „to stalo“ (např. 300 dělnic v práci).

Pokud se o mně každá doma zmínila, už je to zhruba 600 lidí, z nichž to každý druhý řekl dál a tak ten počet lidí narůstá.

Ale, víte, já už jsem je začala tak trošku nudit 🙂

Ano, v práci na mě koukají vězni s otevřenou pusou (tak, jako koukají na všechny kolemjdoucí slečny a ženy) a holky z výrobní linky, které mě viděly za celou dobu tak 2x se vždycky podívají. Ale já se na ně usměju a jdu dál. S některými mluvím, řeším věci bez ohledu na to, co „se mi stalo“ a tak jsem přinejmenším tiše tolerována.

 

Nikam neutíkám. Zůstávám ve svém městě, ve své práci a u své rodiny. Tady jsem doma. A Tomova kadeřnice se teď ptá, co se stalo, že Tom po tolika letech už u ní tak dlouho nebyl…

 

Neví, že už k ní nikdy nepřijde.

Nikdy.

9.8.2014

Ještě jsem nepřišla na to, čím to je, že i když se mi zdá třeba příšerný psychosen o ex, po kterém jsem se rozbrečela, stane se celá sobota tak kouzelnou a já se vidím tak hezky :). Jak to, že se někdy líbím v zrcadle sama sobě a jindy se na sebe nemůžu podívat? Dost mě ty rozdíly ve vnímání sama sebe rozčilují, znepokojují… nemohu se podle nich orientovat a jsem potom tak akorát pořádně zmatená.

Neplánovala jsem dnes, že se budu v zrcadle po ránu líbit. Spíš jsem čekala opak. Byla jsem otrávená z toho snu. Už zase manželka stála ve dveřích, tentokrát zmoklá s Kačenkou a připravená se vrátit a já tu ani neměla nic k jídlu. Nechtěla mě pustit na nákup a já se bála odjet, abych se zase nevrátila do prázdného bytu. Klasika. Ale dnes už se tyhle sny dají přežít a mávnu nad nimi rukou.

Tenhle sen se mi zdál proto, že když jsem se včera vracela z Německa kolem domu, ve kterém je Kačenka na prázdninách u babičky a kolikrát jí tam i vidím, jen nesmím zastavit, myslela jsem na to, jaké by to bylo vracet se domů s někým (jako dřív s manželkou) a probírat úplně primitivní věci typu: „jaký si dáš čaj?“, „co mám upéct v neděli? nebo „jaký film si dneska pustíme?“. Sednout si na gauč (který nemám) a přitulit se k někomu. Ale pak jsem si uvědomila, že to, co mám, je taky fajn. Je to prostě jiný typ štěstí.

Seděla vedle mě v autě Nikča (to není MtF a nemůžu za to, že má zrovna takové transsexuální jméno 🙂 a povídaly jsme si o klukách, snědly v autě dobroty koupené v Německu a bylo nám hezky. Užily jsme si ten výlet. Proto mi v noci vlezla ex do hlavy, ale po probuzení jsem byla ráda, že to byl jen sen, i když moc smutný. Když jsem se zorientovala, měla jsem radost, že jsem, kdo jsem a kde jsem a nemusím zase nic skrývat, což jsem řešila v tom snu: „No jo, ale kdy budu moct zase být Terezou?“.

 

Hned jsem se začala malovat a oblékat, protože jsem musela na poštu.

Malovala jsem se normálně jako vždy. Mamka mi vždycky říká, že se maluju hezky. Ach ty maminky…

 

Venku bylo už po ránu teplo a sluníčko, měla jsem připravenou sukni, ale byla jsem ještě pořád otrávená, tak jsem si natáhla v rychlosti rifle (chtěla jsem se odbýt a věděla jsem, že zas budu venku jediná žena v kalhotách :/ ) a nové zelené tričko a… koukám na sebe, jak jsem se hezky namalovala, učesala… jak jsou ty kalhoty super a k tomu balerínky a nemohla jsem se vynadívat :). Nějak jsem si připadala najednou hezčí, než jindy. Čím to bylo?

S tím jsem nepočítala a potěšilo mě to.

A na poště potom taky – v odrazech výloh – nějak se mi najednou chtělo mezi lidi. Jako kdybych byla pět let po přeměně 😀

 

Nechápala jsem ani samu sebe.

Popovídala jsem si se sousedkou a přemýšlela, kam ještě jít, protože domů se mi rozhodně nechtělo.

Ale nakonec jsem domů šla, protože mě zajímal ten COGIATI test.

 

Jenže… 🙂

 

Jak jsem vešla do dveří bytu (ještě s kabelkou přes rameno), řekla jsem si, že když je tak úžasná sobota a já už dlouho neudělala žádnou fotku, že je k tomu dnes ideální příležitost. 5,5 měsíce na HRT. Udělám si JEDNU fotku…

 

Má 12 květů a nádherně voní. Takhle mi ještě nikdy nerozkvetla. Chtěla jsem si jí vyfotit. (foto č. 120)

Chtěla jsem se vyfotit s ní. Chtěla jsem si dát jeden kvítek jako za ucho a začala jsem si s ní hrát, různě jí aranžovat a fotit se v její blízkosti. Miluju květiny, které kvetou. Byla jsem tak ráda, že mi tu radost svými bílo-fialovými květy udělala. Byla tak něžná a fotogenická! (Ale ještě nemám žlutou variantu, kterou bych taky moc ráda).

 

Z jedné fotky bylo nakonec fotek 200. 🙂

Když už jsem si myslela, že bylo focení dost a svlékla si rifle, že se hodím jen do domácí bílé sukně, tak když jsem procházela kolem zrcadla, musela jsem si dojít pro foťák znovu 🙂

Následovalo dalších 200 fotek, takže jich nakonec bylo něco přes 400.

Schválně jsem to spočítala, protože mě zajímalo, kolik z nich jich vyřadím.

 

V prvním kole jsem smazala opravdu ty nepovedené nebo rozmazané a tak mi jich zbylo použitelných 55 %.

Více než polovina! Jůů! Buď jsem začala být slepá, neobjektivní nebo mi narostly vlasy? Nevím.

Ale moje cenzura je dost přísná, takže jsem z těch 55 % vybrala opravdu jen ty, které se mi líbily nejvíce.

A zbylo mi jich 21 % (celých 85 fotek).

Nejspíš za to může ta orchidej.

 

Takové „skóre“ jsem ještě nikdy nezaznamenala a vlastně doteď nevím, čím to bylo.

Vím jen, že je neděle a já se toho bezva pocitu ještě nezbavila. 🙂 Před chvílí jsem přijela od jezera z Německa (zase jsem si aspoň trošku opálila nožky, když už pomalu končí léto), kam jsem vytáhla i Nikču a jejího malého brášku a teď tu sedím celá šťastná vysprchovaná a mám ohromnou radost ze života…

A do toho mi píše Robin, jak by chtěl být zrovna u mě a je mu smutno. Ale o něm až dál 🙂

 

Do veřejného fotoalba tyto fotky přidávat nebudu, ale sem je dám 🙂

 

 

 

 

Mamka mi říkala, že jí sousedka vyprávěla, jak jí fascinuje moje přeměna. Jak na mě ve středu koukala, když jsem šla do auta a nemohla uvěřit vlastním očím, jak mi to sluší. Ach… to tak potěší tyhle pochvaly. To místo je asi začarované, protože mě tam minule pochválil i jiný soused a mamka mi dnes řekla, jak jsem hezká, jenže od maminky to nepovažuji vůbec za objektivní, i když mi tvrdí, že to objektivní je :). Navíc to tak dokonalé nemůže být, protože to sama vidím a středeční procházka Hradcem Králové mi to vše jen hezky natvrdo potvrdila, což je dobře, protože jinak by mi až příliš narostlo sebevědomí.

Nad tím jsem už ale taky mávla rukou, protože MUDr. Chrobok mi udělal radost, kterou nemohl ten den zkazit vůbec nic a nikdo.

 

Při odchodu od mamky se mě ptala, jak si vytrhávám chlupy z nohou. Já je měla zrovna neoholené, tak jí říkám: „Vytrhávám si je epilátorem, ale teď je mám zrovna neoholené. Koukni, mami, pamatuješ, jak jsem měla vždycky tlusté husté chlupy? To bylo příšerné! Tohle z toho udělaly hormony…“ A ukázala jsem jí nohy, na kterých nebyly chlupy skoro vidět, jak jsou slabounké a řídké. Pouze z blízkosti asi půl metru to na silném světle bylo vidět. Mám ženské chlupy na nohách! 🙂 Ale i tak je budu škubat dál. Mám ráda nožky hlaďoučké a lesklé.

Totéž platí i o chlupech na rukách.

V tomhle po půl roce hormony opravdu zapracovaly hodně a mám z toho neuvěřitelnou radost. Dokonce bych řekla, že moje černovlasá kolegyně má chlupy mnohem viditelnější.

 

Příští týden jedu k Hance a jako na potvoru mi z ničeho nic napsal Robin (pražák), jestli náhodou nejedu do Prahy.

Tak jsem mu napsala, že jedu.

🙂

Jak tenhle rozhovor asi tak mohl dopadnout?

 

Jenže jediný muž, který to o mně ví, je Majo. Na toho teď čekám, až se mi po končící dovolené v jižních Čechách bez internetu dnes nebo zítra konečně ozve. Přála bych si to.

 

Robin neví nic. Snažila jsem se mu to nenápadně naznačit (vím, že mužům se musí říkat všechno narovinu, ale já nechtěla), jenže on mi na to jen řekl, že má nějaké tušení, protože je dost vnímavý. Jaké tušení to je mi ale říct nechce. To nic nemění na tom, že s ním mám rande, protože ho chce a já taky :). Ve skutečnosti to není rande, ale normální setkání. (To s Majom by to rande bylo).

 

Mám být v půl třetí u Hanky a on zrovna v půl třetí končí v práci v Praze, což je úplně ideální.

Řekla jsem mu, ať si od toho nic neslibuje, ale že bych ho opravdu moc ráda viděla, protože jde o kluka, který patří mezi ty, co ženu chrání, obdivují, hýčkají a není pro ně kus hadru.

 

Tak já se tu snažím o Maja, jsem k němu upřímná a místo prvního rande s ním, na které se během dovolené nerozhoupal, mě čeká rande s jiným. Já vím, vypadá to divně. Nehraju to na dvě strany. Ale k žádnému z nich nemám odpovědnost. Nechodíme spolu. A jsme přeci dospělí.

Nedokážu to odmítnout. Mám jen proto, že nezná moji minulost?

On je člověk, kterého mám ráda a chtěla bych ho poznat i ve skutečnosti, protože prostě chci. 🙂

 

Když jsem viděla, jakou měl radost, když jsem mu řekla, že bych se stavila nenápadně u něj v práci (on pracuje na veřejném místě v Praze), tak mi došlo, že pro něj asi něco znamenám.

 

Buď přijde a hned se otočí (aspoň na mě Linda, kterou beru s sebou pro pilulky, nebude muset tak dlouho čekat) nebo z toho budou 4 hodiny. Předpokládám první variantu, ale stejně ho chci vidět. Ne kvůli tomu, abych si něco dokázala (i když to je taky důležité), ale proto, že je fajn a nechci se omezovat kvůli tomu, že jsem v nějaké pitomé mezifázi, kterou už stejně dávno jako mezifázi nevnímám.

A Robinovi zrovna nic říkat nebudu. Majo byl ten první průkopník, kterému jsem to řekla, Robin bude první průkopník, kterému to neřeknu. Beztak to určitě tuší a stejně je pro se sejít (pokud to tuší správně) a jelikož jsme se domluvili, že to bude úplně nezávazné setkání bez vnímání toho druhého jako potencionálního partnera, že se sejdeme jako dva obyčejní dospělí lidé, tak se tím snížilo riziko bolesti z toho trpkého překvapení. Protože už si přeci jen pár měsíců píšeme.

 

Jen mě mrzí, že už se má od příštího týdne ochladit. Chtěla jsem si vzít ty černé šaty. I Robin říkal, že by mi to v nich v ten den moc slušelo. Tak kdyžtak hold budu mrznout 🙂 Já jsem taková divná osoba. Když je vedro, tak jsem jediná v kalhotách ve městě a když je zima, tak jsem zase jediná v šatech 🙂 Ještě jsem se s těmi teplotami nějak nezkoordinovala 🙂

 

Takže příští týden začíná být pro mě opět velmi napínavý.

Těším se.

Zapomínám, že nejsem ještě kompletní žena.

Vnímám už celý svět, sebe, okolí i ostatní muže, jakobych už tou kompletní ženou byla. Může za to real life test – tedy to, po čem jsem tak toužila. Žít už navěky v téhle roli (která vlastně není rolí, protože tou rolí byl Tom). To je přesně to, co mi vyhovuje a nechci už to nikdy změnit.

 

Když tu u mě byla Darinka a jely jsme po práci spolu pro šroubky do firmy, ve které jsem kdysi pracovala, byla jsem nesmírně nervózní, protože jsem tam takhle ještě nikdy nebyla. Snažila jsem se tu nervozitu potlačovat a myslela jsem si, že mi to šlo, ale za pár dní se mě Darinka zeptala: „Co to bylo za tu firmu, jak jsme tam tehdy jely a ty jsi byla tak strašně nervózní?“

Z toho jsem se ponaučila, že nervozita dokáže příšerným způsobem ovlivnit pohled okolí na mě. Že to prostě poznají, i když si myslím, že ne. Zatímco kdybych vystupovala sebejistě, jak to někdy někde umím, pak bych žádnou pozornost nepřitahovala.

 

Můj vnitřní pocit odráží mé chování a také chování okolí ke mě.

A to tak, že velmi.

 

Dvě slečny ve vlaku do Hradce Králové ho ovšem neodrážely. Byla jsem v to ráno naprosto sebejistá, nadšená, usměvavá a šťastná, že jedu za Chrobokem. Ony na mě taky neútočily. Vlastně bych řekla, že byly na mé straně, ale každopádně mě řešily.

Proč se tuto sobotu cítím najednou úplně jinak a proč mi k fotkám na facebooku píší kluci (protože ten profil mám ryze ženský, nikoli transsexuální), že jsem princezna, nevím.

Já chci být princezna.

A každá princezna hledá svého prince.

I ta ošklivá 🙂

 

 

V květnu 2012 jsem napsala článek s názvem Den matek, můj coming out a malá Markétka.

To byl takový dost zásadní článek, protože popisoval můj coming out u mamky, ale také setkání s malou okatou černovlasou Markétkou (8 let) – vnučkou sousedky – která tam jednou za rok přijede a občas zajde i k mé mamce na návštěvu.

Markétka je podle mě ale jasně a nepřehlédnutelně transsexuální a chce být klukem.

To proto jsem letos na jaře na semináři tak hltala přednášku Hanky Fifkové o transsexualitě u dětí a nechala si pak od ní poslat metodický pokyn pro dětské obvodní lékaře. Markétky maminka totiž o nějaké transsexualitě nechce ani slyšet. Dítěti v žádném případě v ničem nevyhoví a nepovoluje mu vůbec nic v souvislosti s touhou po chování v roli opačného pohlaví.

Na přednášce jsem se ale také dozvěděla, že u dětí nebývá transsexualita tak jednoznačná (až na výjimky, kterou si myslím, že Markétka je). Důležitým znakem je, aby u takto malého dítěte přetrvávala touha po životě v opačném pohlaví minimálně 6 měsíců. Já jí ale od května 2012 neviděla a tak jsme s mamkou domluvené, že jakmile přijde na návštěvu, dorazím tam taky.

Nechci a nebudu si tu hrát na odborníka, který jí může pomoct. Nemůžu ani zasahovat do jejího života, nad kterým je zodpovědná její matka. Chci pomoct jen jí a naznačit jí, že pokud touží po tom, abychom jí říkali klučičím jménem, tak jí tím jménem říkat budeme. Že pokud si nechce hrát s panenkami, tak si budeme hrát s autíčky a s největší pravděpodobností si na mě vzpomene, protože tehdy (v mých začátcích pokusu o přeměnu v r. 2012, kterou jsem pak přerušila), jsem vypadala opravdu jako někdo totálně mezi (ještě bez hormonů) a pamatuji si, jak mě řešila a ptala se na mě, jak to, že můžu nosit holčičí věci.

Její babička jí chce vzít na nácvik mažoretek – jako diváka. Vyzoušet, jestli se u ní projeví nějaký zájem.

Je někdy tak zvláštní, jak rodiče i okolí záměrně přehlíží přání, která se nám naše děti snaží říct… A přitom jsou tak viditelná a jasná.

 

Teď uvidím Markétku po dvou letech.

A těším se, pokud její touha nepolevila, jak jí udělám něčím radost, protože vím přesně, jak se takové dítě musí cítit. Zaslouží si přinejmenším porozumění.

Po týdnu odjede zase do svého světa v Praze domů a bude se muset trápit další rok svými představami, o kterých je ujišťována, že nejsou správné. Bude mít v hlavě ale jednu malou naději, kterou bych jí ráda dala já. A klid v duši, že některé myšlenky, které má, nejsou zlé a špatné, ale naprosto přirozené, a že za ně nemusí být kárána.

A budu při tom nesmírně opatrná.

 

 

————-

po hodině

————-

Já tu vždycky něco napíšu a ono je to za pár minut jinak.

Robin to ze mě vytáhl. Normálně jsme spolu flirtovali tak roztomile a hezky něžně a já zase nakousla to své „nebudu se zlobit, když na to naše setkání přijedeš a hned se otočíš zpátky“.

Řekl, že bych mu to už měla konečně říct.

Nechtěla jsem.

Psala jsem mu, že jsem si chtěla užít pár minut nebo vteřin normálního setkání, jaké prožívají všechny holky.

Ale chtěl to slyšet, tak to má.

 

🙂

 

Nevím, jestli to těm klukům vždycky nedochází… Říkal, že nikoho takového nezná osobně, že se mě pokouší pochopit a pak mi popřál dobrou noc, hezké sny a že se těší, jak si zítra napíšem a ať se nebojím.

Ptal se mě, jestli se může ptát na spoustu otázek, ale že se bojí, aby mi to nebylo nepříjemné.

 

Hm, to je sice fajn, ale já bych potřebovala konečně taky nějaké osobní setkání a reakce. Tohle mi moc nepomůže. Kluci toho napovídají…

 

Tak jsem zvědavá, jak tohle dopadne…

 

 

Před chvílí mi kamarád, co bydlí o pár ulic dál a známe se asi dva roky napsal, že když mě před pár dny naposledy viděl u auta, že kdyby nevěděl to, co ví, že si myslí, že jsem normální ženská, které to sluší. I jeho babička si to myslí, když jsem je potkala v obchodě.

Tak já už vážně nevím. Mám během týdne tolik extrémně rozporuplných reakcí. Jde mi ale o 100% správnou identifikaci a dokud nebude 100%, nebudu spokojená.

Ačkoli já už jsem vlastně spokojená teď.

Mám téměř všechno, po čem jsem kdy toužila. Už tohle je pro mě tak velké štěstí a dar, že bych neměnila ani za nic. Stále se toho štěstí nedokážu nabažit. A vší té ženskosti, která je mi dopřávána a na mě akceptována, nikoliv zatracována a vyčítána.

Nechápu, jak se po dvou letech brouzdání o téhle tématice po netu a vstřebávání informací od vás všech mohu dozvědět ještě o něčem novém a přitom tak zásadním, jako je COGIATI test. 🙂 Děkuji tedy jedné dobré duši, která mi nedávno napsala, za tuto zajímavou informaci 😉

 

COGIATI test (COmbined Gender Identity And Transsexuality Inventory) vymyslela a naprogramovala Jennifer Diane Reitz (nar. 1959), americká spisovatelka a programátorka. Je vlastníkem domény transsexual.org (mimochodem s grafikou tak z r. 1900 – ale zde převažuje obsah nad formou :). V r. 1981 vymyslela spoustu videoher a animovaných komiksů. V jednu dobu byla její stránka Happy Puppy nejnavštěvovanější stránkou s hrami na internetu (již neexistuje, ale je možné okouknout starý archivní otisk od r. 1996 do r. 2007, pokud to někoho zajímá).

Ostatně na stránkách WayBackMachine si můžete najít jakoukoliv stránku, která je do tohoto archivu průběžně ukládána již od r. 1996 včetně podstránek a u některých (i českých) stránek je to opravdu zábava sledovat, jak vypadaly před 18 lety 🙂

Byla jsem zvědavá a tak jsem si do tohoto „stroje času“ zadala i adresu mého blogu a je tam otisk z 13.8.2007, kdy nějaká slečna psala na téhle adrese svůj blog, který byl ale nakonec zrušen.

 

Reitz je MtF, která podstoupila SRS v r. 1982. Než prošla přeměnou, žila v polyamorním* vztahu se třemi manžely.

 

 

Nyní se popisuje jako agnostička*. (to je nových slov dneska 🙂

 

 

A identifikuje se jako bisexuálka inklinující k lesbismu.

 

COGIATI test je test pro MtF (nebo pro ty, co si myslí, že jsou MtF) a má pro nás Čechy jednu nevýhodu – je pouze v angličtině, polštině, španělštině a francouzštině. (Né, tak v polštině už test není, stránka byla zrušena. On je to test z 90. let, takže odkazy na něj jsou opravdu velmi neaktuální, ale našla jsem polskou stránku z r. 2004, kde zůstal alespoň samotný překlad bez testu, který mi pomohl v překladu. Němčina a holandština už to taky vzdala.)

 

Oficiální stránka tohoto testu na stránkách Jennifer je: http://www.transsexual.org/TEST0.html

Nebo přímo na anglickou verzi (s chybami ve dvou otázkách – což je zanedbatelné) ZDE.

 

Na českém a slovenském internetu jsem se dočetla, že každého druhého napadlo test už přeložit do češtiny, ale ještě to bohužel nikdo neudělal, takže to zase zůstane na mně 🙂

Fakt co si člověk neudělá, to nemá.

Na problém zřejmě narazil každý nadšenec, který se o překlad pokusil, se složitými překlady některých otázek, ale hlavně jen nepatrně od sebe se lišících odpovědí. Ale od čeho mám sestru učitelku angličtiny studující angličtinu na VŠ a mé znalosti z polské filologie z minulosti, že? 😉

 

Jelikož teď ale nemám čas ten test naprogramovat a hodit do online podoby na web, jak jsem si hezky naplánovala, zatím si skóre z jednotlivých odpovědí budete muset zapisovat na papír a poté sečíst.
Nebo vytisknout, kroužkovat odpovědi a poté sečíst.

 

 

Pokud v něm najdete nějaký překlep nebo chybu, tak mi prosím napište. Nekontrolovala jsem těch 17 stránek po sobě, ačkoli to běžně dělám, ale mám tu večeři od maminky a tu bych si dnes ráda totiž ještě snědla, takže priority jsou jasné 🙂 Ta večeře je totiž specialita, kterou mi udělal naposledy můj děda, když jsem byla malá. Takže taková trošku nostalgická večeře.

 

Ale protože se vždy najde nějaká dobrá duše, která dobrovolně udělá dobrý skutek, tady je ONLINE COGIATI TEST v ČEŠTINĚ:

 

A děkuji tímto opravdu moc Edovi a Emě 😉

 

COGIATI test neměl žádné vědecké ambice, ale v Pákistánu je používán jako oficiální diagnostický nástroj. Občas je také zpochybňován, ale všech 65 otázek je přesně mířených na rozdíly mezi mužským a ženským myšlením

 

Proto je také důležité neodpovídat tak, jak byste chtěli, aby to bylo, ale tak, jak to skutečně teď aktuálně cítíte.

 

Test jsem si samozřejmě dala i já.

Protože jde o test z 90. let, je v něm ještě kladen důraz na heterosexualitu (čili aby MtF sexuálně preferovala muže (na Slovensku i dnes bohužel stále poměrně aktuální podmínka)) a lesbám snižuje skóre. (Ale nepatrně a zanedbatelně a na výsledek to nemá téměř žádný vliv.)

Pár otázek bych klasifikovala úplně jinak, protože neprozrazují nic o naší identitě ani ženském nebo mužském myšlení.

 

Otázka č. 16 byla za trest! 🙂 Pro mě nejtěžší a nepřekonatelnou otázkou 🙂 Zabrala mi půl hodiny a snad jí pochopíte, protože překlad je správný. Otázka něco v tom smyslu: Stojíte a před vámi je jedna krabička, co se vznáší před druhou, která je modrá, ale je vzdálenější, přičemž se roztočí, ale jen třikrát a obě krabičky jsou spojené tyčí, takže otázka zní, kde se teď nachází červená krabička. Uf.

 

Mnoho otázek je podobných a tím, že se opakují, jen násobí výsledek.

 

Nad otázkou č. 32 stále přemýšlím a je velmi nejednoznačná.

V této otázce byl naznačen svět, kde jsou všichni lidé stejní, bezpohlavní (nebo spíše oboupohlavní) a neexistují rozdíly mezi mužem a ženou.

To, že se cítím a vnímám být ženou je v mé hlavě. Ve světě androgynních oboupohlavních lidí nerozlišujících ženy a muže by mě můj mozek stále identifikoval jako ženu a „nutil mě“ chovat se, oblékat a žít jako žena. Aspoň myslím. Nevím. Pořád nad tím přemýšlím. Těžko se mi změní myšlení jen proto, že se změnil svět.

 

Téma otázky č. 35 (kdyby existoval lék, který z nás udělá spokojené muže netoužící po ženském těle) jsem řešila už kdysi a ztvárnila ho svým rádoby komiksem s názvem P.P.P.I. (Pilulka Proti Poruše Identity – anglicky P.A.I.D. (Pill Against Identity Disorder)). Proklínala jsem totiž tehdy to, co mám v hlavě a přála si, aby někdo takovou pilulku vymyslel, která by srovnala tělo s duší a já už se nemusela trápit. A bylo by mi tehdy jedno, jestli bych zůstala mužem nebo ženou, protože by duše byla v souladu s tělem a netrápilo by mě vůbec nic. O transsexualitě bych nejspíš jen okrajově někde slyšela nebo četla. Snažím se zmírnit to utrpení dané nesouladem. Pokud by ten nesoulad zmizel, nebylo by co řešit. Jenže žádná taková pilulka neexistuje a to nutkání mám pořád.

Takže odpovědi u otázky č. 35 jsou tak trochu sporné, i když vím, kam míří.

 

Č. 41 – migrény. Nemám migrény. Nejsem tedy plnohodnotná žena? 🙂 Ubralo mi to skóre, tyjo.

 

Č. 45 – upřednostňování osob se sebevražednými sklony. Nikdy bych tak sobecký čin neudělala. Moje dcera i rodina by se do smrti trápila, jako bych se trápila já, kdyby někdo z nich udělal totéž. Sebevražda je ten nejsobečtější čin, jaký znám, který osvobodí jen sebevraha, ale veškeré okolí vrhne do věčného smutku.

 

Výsledky jsou počítány ve velmi širokém rozpětí, takže je prostor na mírné odchylky a ty pak nemají vliv na konečný výsledek.

 

Test jsem si tedy udělala a výsledek (který mě vůbec nepřekvapil) zní: Mám neprodleně kontaktovat nějakého sexuologa. Situace je vážná 🙂

 

V PDF souboru je pár otázek hnědým písmem. To proto, že jejich odpovědi jsou podle mě nejednoznačné a do poznámky jsem si dovolila uvést jejich alternativu, o které si myslím, že je správná.

 

Nechci tento test vyloženě propagovat jako jasný a jediný diagnostický nástroj, ale za zmínku stojí.

 

 

Neexistuje polotranssexualita ani něco mezi. Transsexualita je jen jedna.

Vy všichni, co se bojíte, zda nejste transsexuální, můžete tento test použít a snad vás uklidní 🙂

S největší pravděpodobností půjde třeba o transvestismus dvojí role, kdy člověku vyhovuje obojí. Ale tento test by měl odhalit alespoň z části vaší genderovou identitu.

Vám všem, co si naopak přejete, aby to transsexualita byla, vám test ukáže, že to transsexualita je. 🙂

 

Test je na mém vlastním serveru a bude tam navěky věků (dokud budu platit účty za webhosting) 🙂

 

Tak. A mám radost. Že ten test je v češtině a taky mám radost z fotek, které jsem si dneska neplánovaně z ničeho nic udělala. Šla jsem původně fotit jen mojí rozkvetlou orchidej. Ale o tom až jindy 🙂

Jo a venku jsem taky byla, když je tak krásně léto, srpen, sluníčko. Jen ráno už vstávám do pološera 🙁

Ale mně to vůbec nevadí. Podzim a zima totiž jen signalizuje, že čas letí. A to já teď výjimečně potřebuji.

 

Doufám, že příští týden bude hezky. Ráda bych jela k Hance v šatech. V těch černých. Protože je léto! A protože můžu!!! A z toho mám vlastně taky radost 🙂

Ještě barvu na hlavu, nové boty k těm šatům… (Kolikáté už? 🙂 a spoustu dalších velmi důležitých věcí.

 

Hezký večer.