-
Taková divná neexistující země: Neznámo
Dostala jsem od ségry Mixle pixle pro holky 🙂
Jsou růžové, fialové, romantické, ženské a PRO ŽENY. 🙂A co je ještě lepší – mužské neexistují! Je to něco, co někdo vyrobil jen pro nás! Jupí 🙂Když jsem dnes přišla z práce domů, snědla jsem kalhotky a pudlíka.Už jsem tu v červnu dělala reklamu malinovce (alias mrkvovce) z Lidlu, ale teď musím udělat další (ovšem bez videa, které teď hodně dlouho nenatočím). Ty bonbóny mě nadchly! Je to tak jednoduché – a přitom tak vtipné a nápadité.Zase jsem se o kousek víc cítila žensky, když jsem si je rozbalovala a snědla první kabelku 🙂 A přitom stačí na obal napsat „pro ženy“. 🙂Klidně bych si kupovala i rohlíky pro ženy, brambory pro ženy nebo minerálku pro ženy. Člověk se hned cítí lépe zařazen mezi své 😀 Chce někam patřit. A ty bonbóny mu k tomu dopomohou! 🙂Dnes jsem neměla v úmyslu nic psát. Ale najednou se mi prostě chtělo napsat o bonbónech.Abych nemusela skenovat obal, snažila jsem se najít nějaký hezký obrázek a při jeho hledání jsem narazila na blog jedné slečny (Týnka Třešničková :), která je moc krásná a ženská, píše o líčení, o módě a najednou na mě vyskočil její přítel s make-upem. Trochu jsem se lekla.Ta slečna točí i videa na youtube, takže jsem se s chutí dívala 18 minut na to, jak otrávený přítel sedí vedle ní a nechává se líčit. Zatímco přítel byl otrávený, jeho půvabná přítelkyně si to vyloženě užívala, několikrát mu řekla, jak je krásný, políbila ho a měla radost ze svého výsledku. Nechávala ho vybrat rtěnku, řasenku… ale jakmile dořekla: „Vyber si, miláčku“, tak dodala, kterou mu doporučuje 🙂Když video skončilo, nabídlo mi to další tisíce videí s názvem „Dělám make-up svému příteli / I do my boyfriend’s make-up“.Namátkou jsem v rychlosti na některá koukla a polovina těch kluků má tak ženský obličej, že po nalíčení vypadali moc hezky žensky. Zmiňovali to i diváci v komentářích. I já si kolikrát třeba na ulici řeknu: „Ach, z něj by byla tak krásná slečna!“ Ale také si kolikrát řeknu: „Není ta žena chlap?“ A říkám si to poměrně často.Nechci si to říkat a nechci lidi vnímat tímto způsobem :/ Ale toho se asi nezbavím.Vím, že líčení svého přítele na videu je druh zábavy. A taky vím, že hodně dívek minimálně jednou nalíčilo svému příteli aspoň rty nebo nalakovalo nehty. To bych si já od své tehdejší přítelkyně nikdy udělat nenechala, protože jsem se zarputile bránila všemu ženskému ze strachu, aby to na mně náhodou někdo nepoznal. Já a namalované nehty? Co blázníš! To já nikdy!Ačkoli jednou (1996) se mi to stejně na jedné ostravské VŠ koleji poštěstilo a ten moment jsem nedokázala potom několik let vymazat z hlavy. Až po letech jsem se bývalé přítelkyně zeptala, co to mělo tehdy znamenat a ona se přiznala, že to byl takový experiment, který chtěla zkusit a navíc se jí líbily i ženy, tak chtěla při líbání cítit ženské rty s rtěnkou. (Ani tehdy samozřejmě ze mě nic ohledně Terezy nevypadlo ven. Dál jsem říkala „fuj“ a „to je děsný“. A přitom jsem byla blahem bez sebe.)Včerejší negativní nálada je pryč.Nebaví mě být negativní.Jen co jsem přišla do práce, už se na mě vrhly kolegyně a ptaly se, jak bylo v Hradci a jestli mě p. Chrobok neposlal domů. To je od nich tak hezké, jak to se mnou prožívají. Občas mě to dojímá a zase bych objímala kde koho.Představa, že ležím na ženském pokoji s ostatními ženami (ať už budou jakkoli otravné nebo milé) mě tak nadchla, že se na to těším skoro stejně, jako na to, až mi zmizí ta otravná boule na krku.A pak už zbývá odstranění jen té poslední boule 😀 (A pár drobností, ohryzkem v prosinci počínaje).Už se to taky blíží 🙂V duchu jsem si během dne asi stokrát plánovala celý ten den, kdy přijedu na příjem, co budu mít na sobě, jak se mi pojede, jestli už bude sníh, kde zaparkuju, kdo bude ležet vedle mě, atd. atd.Jasně že to prožívám! Protože to nejde neprožívat! Mám z toho radost.Jíťa mi dnes při odchodu domů řekla, jak to, že jsem každý den tak veselá.Tak jsem jí to prozradila: že jsem pod vlivem (pilulek).Je pravda, že i když mě něco nebo někdo rozladí, stejně mi ten den udělá radost pohled do zrcadla, když se ráno namaluju nebo nové tričko, ve kterém mířím do práce. A zítra taky. A tak to jde pořád den pod ni už od 8.4., kdy jsem nejsvobodnější ve svém životě. Stačí, aby mi někdo řekl Terezo nebo v obchodě „prosím slečno“ a tohle dokáže dobít baterky na hodně dlouho. Nebo když mi dodavatel píše „sl. Nováková“. Nebo když mě volá slečna z firmy, která nám dodává diody a komunikujeme spolu jako dvě ženy, protože my jsme ženy. Protože já patřím na tuhle stranu a dnes a denně mě to dokáže tak nadchnout, že už si na Toma nikdy nevzpomenu. On už opravdu neexistuje. (On neexistoval nikdy).A ta svoboda – i přes překážky, hrubiány, neomalence, idioty a homofoby (na které jsem zatím neměla až na malé výjimky štěstí) – je tak úžasná, že veškeré obavy, které jsem měla na začátku a strach z toho, jak to celé dopadne, zda to ustojím a zda to ustojí okolí… je pryč.Ještě teď si živě pamatuji svůj strach a obavu při pravidelné čtvrteční poradě vedení obklopená převážně muži ve vysokých pozicích, kteří se místo na Toma budou najednou dívat na nějaký pokus o ztělesnění ženy. „To nemůžou rozdýchat. Ani mě nikdy přijmout. Budou se mi smát. Budou na mě oškliví…“ Bála jsem se v době, kdy už jsem věděla, že do toho jdu, ale ještě v práci neproběhl coming-out.Dnešní porada byla jako všechny předtím. Přišla jsem, sedla jsem si a řešili se pracovní věci. Na pár věcí jsem odpověděla, byla jsem oslovována jako vždy všemi bez jediné chybičky už čtyři měsíce ženským rodem a „Terezo“ a nikdo z těch pánů nemá sebemenší problém s přijetím mé pravé identity. A i kdyby ji měl, nedává mi to najevo, nesráží mě na zem, ale akceptuje to, kým doopravdy jsem.Je to stejné, jako tu o tom psala v posledním článku komentář kiwi. Jak mladý muž ve vlaku studoval velmi důkladně její kolegyni a ta si kvůli tomu myslela bůhví co. A zatím šlo jen o to, že zná jejího syna a jsou si neuvěřitelně podobní.Taky měla strach, který v sobě dost řešila.Ale to je ten strach z nepoznaného. Když nevíme, co tam je, jaké to tam je nebo co nás tam čeká, tak se přirozeně bojíme. Strach z neznáma. Ten se tu všem ale snažím vytlouct z hlavy, protože „neznámo“ přestává existovat tím, že ho tu popíšu. Mé další neznámo (jen představitelné) je ještě nějaké přede mnou, ale to taky zničím, protože jím projdu (ať už mám z něj strach jakýkoliv – ačkoli teď už vlastně strach necítím) a zanechám tu po sobě tenhle odkaz, který neznámo mění v poznání 🙂Ono to neznámo je opravdu zvláštní, že nám působí tolik obav a kolikrát je to jediný důvod, proč neuděláme ten první krok. Ale my ho udělat musíme, jinak nad svým strachem nikdy nezvítězíme.A teď už jen ve zkratce:– taky čekám, až se Majo rozhoupe na první rande 🙂– čekám už teď ale i na jiné rande, ke kterému se ale Robin (kvůli mým intervencím) asi nerozhoupe, ačkoli to včera večer vypadalo, že ano– třetího nápadníka odmítám, protože si mám vzít tepláky, baťoh a jít s ním do lesa s kytarou k táboráku. To bych se mu asi moc nelíbila :/ Nemám nic proti táboráku. Jen teď opravdu nepotřebuji vypadat jako zálesák, když se snažím ze sebe udělat princeznu– čtvrtý nápadník plánuje svázání izolepou, protože se stydí to své přítelkyni říct… Kde to jsme? Náš partner je přeci jediný člověk na světě, kterému můžeme věřit. Plánujeme s ním být celý život (a ze 48 % to tak dokonce i dopadne), proč se stydět? (Asi jako proč neříct své manželce: Já chci být žena, protože jsem žena…) :/– zbylé vzkazy od 89 nápadníků zůstávají nezodpovězené, protože nejsem ústředna, abych si se všemi povídala najednou, i když bych samozřejmě chtěla. Těch ostatních 350 chlípníků jsem zablokovala preventivně rovnou.První rande – to je pro mě taky takové neznámo. Proto se ho tak bojím. Ale co se může stát? Nechci se bát věčně. Jdu do toho. Stačí říct 🙂Já jako žena navrhovatelkou ale nebudu, ačkoli bych stokrát chtěla.Vždyť tohle celé je neuvěřitelné dobrodružství! Je to druhá šance. Druhý život. Nový začátek, který většina lidí na téhle planetě nikdy neprožije.Vy všichni, co mi píšete a máte své strachy: Taky jsem je měla. Úplně stejné. Jakobych slyšela sebe. Ale to se změní 😉Všechno se změní. A jen k lepšímu. Vypadám snad, že bych se hroutila, žila v permanentní depresi a stěžovala si na každém rohu na všechny a na všechno?Nic z toho, co mám za sebou, mně nepřišlo špatné. Dokonce ani ten rozvod ne, protože byl součástí téhle cesty. To, že nevidím svojí Kačenku denně sice bolí, ale nikdy o ní nepřijdu. Jsem součástí jejího života stejně jako ona toho mého.Všechno má a mělo svůj význam. A všechno je tam, kde má být jen proto, že jsem ten první krok udělala a vkročila do neznáma.Tak vás tu vítám 🙂(Byl čas opět na nějaké to povzbuzení 🙂 -
Hradecká procházka za hezčím krčkem
Téměř před třemi měsíci jsem popisovala Lindin (tehdy 3 měs. HRT) pokus o domluvení operace hlasivek s MUDr. Chrobokem (článek „Návštěva v Hradci„), který jí ale nepřijal. Řekl, že je Linda na hormonech příliš krátce a má se zkusit objednat za 6 měsíců.Dnes jsem šla v jejích šlépějích já, ačkoli jsem netoužila po operaci hlasivek, ale o redukci chrupavky štítné, která mi začala neuvěřitelně vadit, i když je jen „mírně prominující“, ale v mých očích je „prominující extrémně“. Potřebovala jsem to řešit co nejdříve, pokud možno ještě před mým prvním rande (což byl ten nejdůležitější důvod).Sestřička mě sice neplánovaně objednala už za týden do poradny k MUDr. Chrobokovi (právě na dnešek), ale u něj už se čas nepočítá na dny nebo týdny, ale na měsíce…Vyjela jsem už den předem se ségrou, která tam jela ke kamarádce Lence do Pardubic, kde jsme přespaly. Bylo to tam tak pěkné a ona i její manžel byli tak pohostinní a milí, že jsme povídali do dvou v noci a ráno se nám nechtělo vstávat. (Proč není svět jako u nich? Plný porozumění a nadšení?).Mám ráda tahle posezení s přáteli nebo s rodinou, i když nejsem extrovert ani bavič. Ale prostě si povídám (a poslouchám) ráda.Ráno jsem jela vlakem z Pardubic do Hradce, kde jsem byla objednaná na 11:30. Z nádraží jsem šla pěšky, ačkoli jsem měla tak nesnesitelně těžkou tašku přes rameno! Vůbec nechápu, proč byla tak těžká. Vždyť jsem v ní nic neměla!
V Hradci před nádražní halou v terminálu HD foukal vítr a bylo asi 20 stupňů s černými mraky. Já se ovšem cítila, jakoby bylo těch stupňů 15. Ale sedělo se tam na lavičce moc hezky.Terminál HD není terminál ve vysokém rozlišení, ale nový název pro „autobusové nádraží“. V Hradci je název „autobusové nádraží“ totiž přežitek. Teď se to jmenuje „Terminál Hromadné Dopravy“. Tím pádem do toho vlastně může být zahrnuta i doprava vlaková.Jen jsem vylezla v Hradci z nádražní haly ven, na lavičce seděla osoba v blond paruce a rukama se hrabala ve své halence, ve které si upravovala prsa.Hned jsem si vzpomněla na úplně první radu, kterou jsem dostala předem (tehdy od Janičky): Nikdy si neupravuj podprsenku na veřejnosti! Tohle žádná žena nedělá! Nikdy nevíš, kdo se na tebe dívá.A je to pravda.Prošla jsem kolem ní, dívala jsem se na ní, ale ona mě jen sjela pohledem a nereagovala. (Což mě potěšilo, protože jsem nestála o jakýkoliv kontakt a také jsem jí nezajímala, což mohlo klidně znamenat, že jsem u ní prostě jen prošla, jako to ráno u dalších pěti set lidí (kromě čtyř z nich + desítek, kteří mě neřešili a nezajímala jsem je)).To ráno nebylo dobré.Měla jsem připravené černé šaty, které jsem si chtěla na sebe vzít, abych na MUDr. Chroboka udělala dojem a přijal mě k redukci chrupavky štítné na ženské oddělení (kde jsme my i v této mezifázi ubytovávány) a neposlal mě domů. Ale byla zima, takže jsem zvolila plán B, na který jsem byla připravená a tím byly bílé kalhoty a tyrkysové tričko s kytičkou – tedy kombinace, se kterou jsem zabodovala u našeho foniatra. (A řekla jsem si, že tedy logicky musím zabodovat i tady.).Nakonec jsem byla ráda, že jsem si ty šaty nevzala, protože se mi to ráno tak neuvěřitelně sráželo sebevědomí, že bych ty pohledy lidí v šatech nevydržela a to mě čekala ještě 3hodinová cesta autobusem z Hradce domů. (Narvaným autobusem. Ale to jsem ještě nevěděla).
Došla jsem do fakultní nemocnice a hned za rohem našla pavilon 4/B – Kliniku ORL a chirurgie hlavy a krku.Od Lindy jsem věděla, že nemá smysl sednout si ke dveřím poradny MUDr. Chroboka a čekat, až přijdu na řadu, přestože jsem objednaná.Věděla jsem, že se musím nejprve hlásit v kartotéce, která je v téže chodbě (ale taky by mě nenapadlo se tam jít hlásit předem).Sestřička byla opravdu fajn a usměvavá. Sice jsem byla objednaná a oslovovaná ženským jménem, k MUDr. Chrobokovi už mě zaznamenala do PC pod jménem neutrálním (prý by jí v účtárně dali, kdyby tam dala ženské). Takže mě volali (asi po hodině) „paní Nováků“.
(Vpravo na fotce je okénko s kartotékou).Prof. MUDr. Viktor Chrobok, CSc. Ph.D. šel rovnou na věc. Posadil si mě do lékařského křesla a ptal se mě, co si od nich žádám. Řekla jsem, že redukci chrupavky štítné, že tam je (otočila jsem se tak, aby jí viděl), osahal si jí, vzal do ruky ten hnusný drát se světýlkem, který mi strčil do krku a chtěl, abych u toho ještě říkala éééé.Pak se zeptal, jestli už jsem po konečné operaci. Vysvětlila jsem mu, že to teď bude 6 měsíců na HRT, že chodím k MUDr. Fifkové a spoustu dalších detailů, které už ho ale nezajímaly, včetně mého nejdůležitějšího důvodu k redukci chrupavky štítné.Pronesl, že to nebude problém, že to seříznou a sestřička mi dá termín, kdy přijdu na příjem. Ale že už objednávají na příští rok!Nakonec se mi s nimi podařilo domluvit na začátek prosince. Tj. za 4 měsíce!Opět se potvrzuje, že nemá smysl na něco čekat. Stejně všude všechno tak dlouho trvá (mnohdy i běžně půl roku) a ten čas tak neuvěřitelně rychle letí.Kromě redukce ohryzku se mě ještě zeptal, zda k tomu rovnou nechci operaci hlasivek, že mi jí klidně udělá. Tu jsem odmítla, protože jí nechci.MUDr. Chrobok je sympatický lékař, ale (jako všichni tito mistři) stále ve spěchu.
Byl velmi stručný, velmi strohý. Přesto se i usmíval. Působil na mě dojmem profesionála, ale ono stejně není na výběr, protože nikde jinde mi ohryzek v naší zemi před operací neseříznou (po operaci to umožňují udělat v Motole).Tato operace je hrazena zdravotní pojišťovnou. Vím proč, protože to mám ve zprávě od MUDr. Chroboka, ale nebudu to tu psát, protože si myslím, že je to běžný způsob, kteří lékaři používají v případě, že chtějí pacientovi zajistit proplacený úkon pojišťovnou a nerada bych dělala někomu problémy.Sestřička u MUDr. Chroboka je taky v pohodě. (Pacienti taky :).Už jsem nezáviděla jedné slečně v úzkých kalhotách, že je takto oblečená, protože já takto chodím už taky. Můžu si nosit, CO CHCI. Tohle si uvědomím pokaždé, když vidím hezky oblečenou ženu a už to ve mě nevře, jako kdysi, protože VŠE je mi dostupné! To je tak nenabažitelný pocit svobody a štěstí. Mám radost. Pořád.Ptala jsem se ho ještě, zda mě bude řezat v lokální anestezii přímo on. Říkal, že se uvidí podle toho, jestli v tu chvíli bude přítomen nebo ne, ale že to zvládnou i jeho kolegové.V prosinci po Mikuláši mám přijet ráno lehce nasnídaná a šoupnou mě na ženské oddělení. (Jééé! Na to se těším 🙂Buď mě stihnou „udělat“ ještě ten den a druhý půjdu domů, nebo až ten další den a domů půjdu v třetí den. (To budou v práci „nadšení“ :/)V čekárně před poradnou MUDr. Chroboka byla spousta lidí, ale ti brzy zmizeli, protože mnozí z nich šli do vedlejších ambulancí a šlo to rychle.Opět jsem byla součástí všech těch čekajících pacientů, žádné civění, žádné strachy, navzdory rannímu zážitku.Kdo ví, jak to s tím mým prvním rande bude.Svět mi dal dnes najevo, že o Maja přijdu v momentě, kdy se poprvé uvidíme. Ale přesto to (zrovna u něj) nevzdám a budu ho podporovat v myšlence osobního setkání, přičemž mu řeknu, že by bylo dobré být upřímní hned od první vteřiny a co může čekat. Nechci a nemohu ho do ničeho nutit. Jen chci, abychom se viděli, protože je moc fajn a už to, jak se ke mě zachoval bylo tak hezké, že si zaslouží splnit mu tohle přání, přestože bude znamenat konec.Přišel prostě moc brzo.Dnes jsem dostala druhou nabídku na rande od kluka, kterého jsem asi před měsícem ze strachu odmítla.Napsal mi zrovna v autobuse a já jak jsem se nudila, tak jsem se zase zapovídala 🙂Ještě jsem ten rozhovor vlastně nedokončila, protože se mi vybila baterka.Navíc pak z ničeho nic přistoupila Nikča (moje kamarádka – biologická žena), která tam byla za svým klukem a tak jsme zbylou hodinu propovídaly (a celou dobu o klukách! :).Super na tomhle blogu je, že díky němu vás znám tolik, že jste všude. Kamkoliv jedu 🙂Jen mě mrzí, že jsi, Janičko, neměla dnes v Hradci čas a tolik se podceňuješ. Víš, že pro mě jste ženy všechny.Už teď se těším, kam zase vyrazím příště a potkám tam některou z nás 🙂Bylo by na čase dorazit taky na Moravu! 😉 Anetko, Leničko, Kačko, Marcelo, Lucko I. i Lucko II.(V Havířově už mám dokonce (možná! 🙂 připravený VIP hrníček! :)))Je s vámi legrace, holky.Cesta domů byla celá fajn, protože jsem si v Hradci sice zoufala, jak jsem zase sama, ale někdo mě asi vyslyšel a z ničeho nic mi napsala Adélka (MtF před HRT), že jede z Brna a je u Hradce, tak mě vezme směrem domů, kde nastoupím na můj autobus, ale mezitím si aspoň popovídáme. Takže jsem hodinu jela autem a měla radost, že si mám s kým povídat.Cestu veřejnými dopravními prostředky jsem zvolila záměrně. Až dosud jsem všude jezdila autem (a nemusela tahat tu těžkou tašku), ale chtěla jsem si na lidech ověřit to, co tak ráda dělám i všude jinde. Když proti vám sedí půl hodiny někdo ve vlaku, už si vás tak trošku „přečte“ a ta blízkost je dost důležitá ve správné identifikaci. A z té jsem nadšením nejásala.Jak jsem řekla, ten den bylo 500 lidí v pohodě, ale 4 ne. (Dvě slečny ve vlaku a dva kluci v Hradci na chodníku).Ale nemohu se na ně zlobit.I oni jsou mým obrazem.Ušetřili mě krutého zklamání z prvního rande, kterému bych přikládala tak obrovskou váhu, že bych si pak namlela a to zklamání by bylo (oboustranně) ještě větší.Jo, jdu do všeho po hlavě a taky že půjdu pořád, ale zrovna první rande po 6 měsících HRT není úplně ideální akcí.Majo vklouzl do mého života z ničeho nic a sám. Chňapla jsem po něm, protože si mě získal a úplně přirozeně jako muž a žena spolu komunikujeme. (To se mi na tom tak líbí!).To, že první rande nemůže dopadnout dobře je v této fázi normální, protože Majo je heterosexuální muž, který na ženách miluje ženskost.Třeba můj ohryzek (který není tím důvodem) se ztratí až o vánocích. A ostatní věci až po roce, po dvou…Kde je ta ženskost, po které touží?Na webkameře, na které jí vidí?Čím se liším na webkameře od skutečnosti???Už neexistuje vyšší level, při kterém bych se mohla otestovat. Už je jen osobní setkání. Nic víc.To je něco, nad čím přemýšlím pořád.Řekla bych, že skutečnost se od webkamery neliší ničím.Protože tak, jak ho na webkameře vidím já, takový on je. Jsem o tom přesvědčená a nepochybuji o tom.Stejně tak tedy vidí i on mě a taková tedy jsem.Pokud striktně heterosexuální muž tvrdí, že ve mě vidí ženu, pokud jí ve mě vidí foniatr, soused, dodavatelé, jiní kluci, pak se ptám, proč jí ve mě dnes 4 lidé neviděli?Čím se liším od obrazu z webkamery?Nebo jsem udělala nějakou chybu?Já vím, že nejsem dokonalá a dokonale ženská, ale tak negativní reakci jsem dostala poprvé od chvíle, co žiju. Zrovna v momentě, kdy jsem si šla na důležitou schůzku s MUDr. Chrobokem, u kterého jsem chtěla jako žena uspět. Věděla jsem, že pokud mi seříznutí ohryzku schválí znamená to, že vypadám tak, že mohu být ubytována na ženském pokoji s ostatními ženami – tzn. že projdu.Abych to zjednodušila. Já tu neřeším svůj vzhled, který je nedokonalý.Já tu řeším mého Maja, pro kterého jsem žena a je mi smutno z pomyšlení, že stejně jako mě dnes viděli ti 4 lidé, mě může vidět i on.Adélka mi v autě moc pomohla. Když jsme zaparkovaly v Jičíně a ještě chvíli si povídaly, prošla kolem slečna v minišortkách s velmi velmi velmi širokými stehny.Hned jsme obě řekly: „Koukej…“ a už jsme věděly, co myslíme.Řekla mi, že tuhle slečnu dnes řešilo mnohem víc žen a mužů, než mě za celý týden.Bus jsem už neřešila vůbec. Byl narvaný, já se prodírala uličkou dozadu k jednomu z posledních volných míst vedle slečny se sluchátky a nepřipadala jsem si nijak divně. Žádné bodavé pohledy spolucestujících.Je zvláštní, kolikrát za den dostávám dobrou zpětnou vazbu a kolikrát tu špatnou. Ten poměr je naštěstí nevyvážený a z 90 % je to ta dobrá (nebo neutrální) reakce, zatímco zbývajících 10 % má nějaké zvláštní vnímání, protože se liší od toho zbytku a dodnes nevím, čím to je.Dál budu chodit mezi lidi a jezdit veřejnou dopravou. Dál budu čelit náhodným kolemjdoucím idiotům (přestože tito byli první – tak konečně to přišlo – i když v momentě, ve kterém jsem to nečekala) a dál si budu povídat s Majom tak, jako doteď.Protože mám ráda, když je spokojený a já jsem spokojená taky.Protože když jsem doma zaparkovala (auto jsem si nechávala u mamky, která mi ještě dala výbornou večeři), šel proti mě pár za ruku a já si tolik přála být na jejím místě! Nemohla jsem od nich odtrhnout oči. Kdy se mě tohle začne týkat? :/Mé nadšení sice přesahuje mé možnosti, ale jednou to vyjde.Majo má tu smůlu, že přišel teď. A já vlastně taky. :/Než vysloví slovo „rande“, budu si své ženství ale užívat plnými doušky.A zítřek v práci nechci vidět.To bude záplava adrenalinu po jednom chybějícím dnu. A což teprve ty dva nebo tři v prosinci?——————–Před pár desítkami minut jsem odmítla rande s Robinem. Napsala jsem mu upřímně, že to nedělám proto, že bych to rande nechtěla, ale že nechci nikoho zklamat.A navíc Majo by byl smutný – pokud by tedy byl smutný. (Co to tu řeším? Já v mé pozici si můžu ještě vybírat? To se někde asi stal nějaký error.)Ale Robin mi na to odepsal: „Víš, už delší dobu mám takové tušení, bývám dost vnímavý. Tak si hezky odpočiň a dobrou noc, usínám.“No a usnul!Takže z něj teď nic nedostanu 🙂…nemůžou mi ti kluci dát chvíli pokoj?Kdo jim má pořád odolávat? Na některé z nich jsem opravdu slabá ignorovat je.Už takhle to mám komplikované, natož s jejich zájmem a touze po nich. -
Krátká poznámka o komplimentu
Jen taková krátká poznámka (takhle začínám většinu článků a pak tuhle první větu musím smazat :).Kačenka tu se mnou ještě není, ač jsem pro ní měla připravený takový hezký program na celý víkend. Není jí dobře a spinká, takže si pro ní pojedu ráno, pokud jí bude už lépe. Je tu bez ní tak prázdno.Ještě odpoledne jsem byla veselá, šla jsem k mamce, kde se dodělával jablkový džem a těšila se, až si pojedu pro to moje sluníčko.Velikou (ale opravdu obrovskou) radost mi udělal soused, co bydlí ve stejném vchodě jako mamka. Já jsem se před jeho rodinou poslední měsíce vždycky skrývala, nechtěla jsem s nimi být v kontaktu a myslela jsem si, jak mě vždycky pomlouvají za oknem, kde jsem slyšela hlasy, když jsem vcházela k mamce.Přijela jsem však autem zrovna ve chvíli, kdy přijel i soused. Ale řekla jsem si: „No co, vylezu ven a půjdu. Přece se nebudu celý život skrývat. Tak se podívá, no! Stejně mě jednou uvidí.“Příjemné mi to nebylo (což se ale brzo změnilo), protože jsme se střetli přímo před vchodovými dveřmi oba dva. Já tam byla o vteřinu dříve, tak jsem odemykala a držela dveře. Skoro jsem se na něj nedívala, byla jsem nervózní a snažila se co nejdřív zmizet.Šla jsem i do schodů první a on na mě najednou: „Sluší ti to!“Otočila jsem se na něj a ptám se ho nevěřícně: „Co?“„No fakt. Sluší ti to!“ A zašel do svého bytu, jen jsem stihla říct celá rozzářená „děkuju“. 🙂Okamžitě jsem na něj změnila názor, zvedlo se mi zase sebevědomí (jak málo stačí) a musela jsem se dívat u mamky do zrcadla, jak je možné, že mi tohle řekl?Bylo mi totiž hezky ještě z jednoho důvodu. Pokud si skutečně tento soused myslí, že mi to sluší, pak je tu určitá šance, že by si to (při skutečném setkání) mohl myslet i Majo! 🙂To mě vážně nadchlo!Ale dnes ho asi neuslyším.Omlouval se mi, že toho nebude schopný, protože mi narovinu řekl, že ho v jižních Čechách chtějí všichni přivítat posezením, ze kterého se jen tak za mnou nedostane.Proč nevymyslí první rande během jeho dovolené?Nechci být ta, která to navrhne první. Chci cítit jeho zájem. A tak se pokusím ho trošku provokovat (trošku! :), aby to už beze mě nemohl vydržet a čekat, jestli ho to napadne nebo ne.Vždycky to jde přeci nějak udělat.Je pravda, že dnes mělo být původně naše první rande (takové hezké datum, to by se to slavilo každý rok 1.8. 🙂 Tak nic no.), ale já mu musela hold všechno hned vyklopit. Bůhví, jak by dnešek dopadl, kdybych mu to o sobě neřekla 🙂Asi bych tu teď bulela, jak jinak.To, že dnes rande nemám ale tak trošku i vítám. Po pondělním laseru to prostě ještě není úplně ok a vousy začnou vypadávat až 11. den (dříve 13., teď už 11. :). Tzn. příští týden.Tak jsem tu osiřela.Bez Kačenky, bez Maja. Jen s tou radostí z odpoledne, kterou mi udělal mamčin soused.Kéž by tak měl pravdu. Že mi to sluší. Aspoň trošičku. Ale on není tak objektivní, protože to o mně ví. Zná mě z dřívějška a tohle byl můj úplně první přímý (navíc tak blízký) kontakt s ním od doby, co jsem Terezou.Nemá smysl se lidem vyhýbat.Bála jsem se ho a místo toho mi dal kompliment.To jsou takové hezké maličkosti od vás – od všech, které tu denně nebo nárazově potkávám fyzicky na ulici, v obchodě nebo v čekárně – a tak hezky nám dokážete změnit celý den k lepšímu!Kdybych zůstala doma, nic takového by se mi nestalo.Tak co, je to jen krátká poznámka? 🙂 (Dnes tu první větu výjimečně nesmažu 🙂 -
Ošklivá a krásná
Cestou od kouzelného Olbersdorfského jezera na německé straně Lužických hor, kam jsem si jela jen odpoledne odpočinout ke šplouchajícím vlnkám, k pískání labuťích mláďátek a štíhlým rybičkám v průzračné vodě, naskakovala mi potom v autě husí kůže na rukách, i když bylo horko. Představovala jsem si totiž samé příjemné věci, které by mě mohly s Majom čekat.Mám ho plnou hlavu.Ale v zápětí jsem si své sny zakázala, ačkoli to obvykle nedělám.Nejprve jsem si ten klid, slunce a stříbrné odlesky od hladiny užívala, ale pak jsem začala cítit, že jsem jakožto osamocená žena toulající se po pláži divná. Kdybych měla aspoň psa. A já jediná jsem tam byla opravdu sama. Jako vždy.Popisovala jsem Majovi, jak je to tam hezké, že sem vezmu v sobotu Kačenku. Ta malá šedivá labuťátka ke mě pořád plavala, pískala a chtěla něco do zobáčku, ale maminka je chránila a vždycky udělala to své „ga ga ga“ (nebo něco podobného, tohle dělá husa, já vím). Byly tak roztomilé, rozčepejřené a pak kolem nich proplula kachní rodinka. Táta vpředu, šest minikachniček uprostřed a mamča vzadu. Dokonalá formace.Bavila jsem se.Ale jenom chvíli.Po dvou hodinách jsem v autě ve zpětném zrcátku zjistila, že jsem v koncích a nevím, jak dál.Majo – v tuto chvíli bezstarostný, šťastný a spokojený muž plánující naše první setkání netuší, že to první setkání (pokud k němu vůbec dojde) může být současně i posledním. Ne, že bych ho pustila k vodě já. Ale on mě. Ani bych se nedivila, protože jsem v autě ztratila veškeré iluze o tom, že se mu můžu líbit, sebevědomí mi spadlo do neskutečné hloubky a jako jediné řešení jsem vymyslela posunout čas o rok dopředu. Ale jen u mě. Pokud možno teď hned.Jinak nepomůže nic a on takovou dobu jen těžko počká.Teď ve mě vidí ženu, líbím se mu, myslí si, jak dokonalá už jsem (ačkoli ví, v jaké fázi se nacházím).Ale až k tomu prvnímu fyzickému kontaktu dojde, nemůžu obstát. Možná pokud se od něj budu držet tak pět metrů.Sednu si k jinému stolu a budu na něj mrkat.Půjdu na protější straně ulice a budu na něj mávat.V kině si sednu na opačnou stranu řady, a když mě půjde vyprovodit domů (jak pořád sním o opření o vchodové dveře), zůstane daleko ode mě.Jo, to je taky dobrý plán. :/Přestože jsou dny, kdy si připadám jako supermodelka, ten dnešní je přesným opakem a já stojím před volbou, zda mu připravit zklamání na prvním rande mou účastí nebo ještě dříve mým odmítnutím. Nechci ani jedno. Chci, aby to pokračovalo.Nechápu, jak můžu přemýšlet o tom, že to vzdám 🙁Takže to nevzdám!Prostě se s ním normálně domluvím, ať se do ničeho nenutí. Hold mu vezmu jeho iluze, že ta slečna na fotkách jsem sice já a ta slečna z webkamery jsem taky sice já, ale… ta slečna, co tu teď stojí před ním já nejsem… Cooo?Dnes jsem mu chtěla poslat svojí fotku (selfie) s pozadím toho romantického jezera.Šíleně foukal vítr, takže jsem byla neustále rozcuchaná, pak začalo svítit slunce a já se křenila tak příšerně, že jediné krásné záběry zůstávaly vždycky v pozadí za mnou (jo, ty byly super).Udělala jsem těch fotek mraky, ale ani na jedné jsem se nelíbila, tak jsem z toho začala být smutná a řekla si, že to zkusím aspoň v autě, kde tolik nefouká a nemusím koukat proti sluníčku. Čert to vem, že v pozadí budou disky druhého auta a křoví místo stříbrných vlnek hladiny, kterou čeří vítr.Neúspěch přicházel jeden za druhým a nebyla fotka, kterou bych mu mohla poslat. Žádná neprošla mojí cenzurou, až pak nakonec jedna ano. Tu jsem mu poslala na mobil s pozdravem z Německa, aby věděl, že na něj myslím.Přála bych si být jako jakákoliv jiná žena, která vezme mobil, vyfotí se a pošle fotku. Nemusí jich udělat sto.To mě tak totálně rozhodilo, že už nejméně stopadesát let z tohohle bytu nevylezu a shniju radši tady.(Mimochodem o žádné MMS ode mě se nezmiňoval (že by třeba řekl: „Děkuji ti za tu krásnou fotku!“ (hmm, to jo), takže buď mu nepřišla nebo jsem prostě prošla jako obvykle a nebo si na ní nevzpomněl. Každopádně kdyby mu přišla a já na ní byla ošklivá tak, jak si dnes připadám, tak mám stoprocentní jistotu, že by mi to řekl. Ale nejsem blbá, abych mu posílala ošklivou fotku. To snad nedělá nikdo.)Teď si těch sto fotek od jezera prohlížím v počítači a nejsou tak hrozné, jak jsem je viděla před pár hodinami… (Ale jo, jsou hrozné. I když by mohly být horší.)Ty křenící se jsou nejstrašnější.Když jsem ale dojela nakonec té hrůzy, čekalo tam na mě překvapení, o kterém jsem ani nevěděla – medvídek Kačenky, kterého před týdnem fotila v postýlce… Rozbrečelo mě to. Ještě že si pro ní zítra jedu.Viděla jsem jí dnes šťastnou na balkóně s babičkou v domě, kolem kterého pravidelně při cestách do Žitavy projíždím. Ale nesmím tam ani přibrzdit. Přitom bych jí tolik chtěla obejmout…
Těžko ho připravím na situaci, kterou neočekává – tzn. to, že mám stále některé pitomé mužské znaky, které nějakým pro mě naprosto záhadným a nepochopitelným způsobem ani na fotkách ani na webkameře nevidí a stejně tak je ještě více nepochopitelnějším způsobem nevidím ani já, tak proč teď zrovna ano?Ani ten ohryzek si uříznout nestihnu, i když mě dnes k MUDr. Chrobokovi milá sestřička objednala na konzultaci místo za 1-2 měsíce, jak je obvyklé, už na příští týden! To je prostě paráda! 🙂 Ptala jsem se jí, čím to, že tak brzo a ona mi řekla, že mě tam prostě dá.Kéž bych takové štěstí měla pořád.Ale nejde jen o ohryzek (i když ten mi pije krev).Dnes jsem se sama sobě po návratu od jezera přestala v autě líbit, vykašlala jsem se na nákup k večeři, protože jsem si neustále opakovala, jak takhle ošklivá a nedokonalá můžu jít vůbec mezi lidi a jak jsem tam mohla vůbec jít včera, před týdnem, před měsícem? Nejsem divná? Já, která říkala, že jako muž v dámském nikdy mezi lidi nepůjdu.Majo je úžasný.Nabídl mi skype s webkamerou a já to riskla.Vyšlo to.Ještě teď mi vypráví o tom, jak jsem se mu na té webce líbila a těší se, až mě zase uvidí. Protože tam viděl ženu. Nikoho jiného!Já tam taky viděla ženu! Jinak bych to neriskla.Jenže dneska tam ženu nevidím.Doprčic to je tak nelogické.Znamená to, že ani on by ji ve mě dnes neviděl nebo jí nevidím jen já?Tím, jak jsem se dnes špatně odpoledne viděla, jsem okamžitě do okolí začala vysílat negativní signály a lidé mi to vraceli svými pohledy. Proto jsem už ani nešla nakoupit a stejně nemám ani chuť k jídlu a potřebuju ještě shodit 1 kg, aby mi zmizel ten minifaldík na břiše.Moment. Je 18:15 – jdu volat Majovi, má přestávku. Aspoň budu mít lepší náladu, až budu dokončovat tenhle článek.Už si určitě maže rohlík paštikou a já mu do toho skočím…Nebudu mu kazit den svými náladami. Budu dělat, že mi nic není. Ještě by se vyptával a moc bych se do toho zamotala. Přesvědčovat někoho – koukni, jak hodně jsem ženská, zatímco to není pravda – je dnes nad mé síly, ačkoli jsou dny, kdy si myslím, že to tak je.* * * * *za půl hodiny* * * * *Aach, Majo. Miluju, když vytáčím tvé číslo a ty se na mě usměješ z displeje telefonu. Nechtěla bych, aby to byl jediný úsměv, který na tobě za celý život uvidím 🙁Někdy není na škodu nutit se nemít špatnou náladu, protože ten pokus o to mít dobrou vás okamžitě tou dobrou nakazí 🙂Má nějaké starosti v práci, tak jsem si ho vyslechla a bylo mi hezky, že si má komu postěžovat. Jeho starosti byly najednou důležitější, než ty moje dnešní s tím, jak jsem ošklivá. Večer se ještě uslyšíme a začíná mu 14denní dovolená, takže bude v euforii, kterou jsem zažívala před necelými 14 dny já, zatímco teď mě již opustila.Hlavně, že jsem dnes už nechtěla jít mezi lidi. Po pondělním laseru to prostě ještě není úplně ok a to mě taky ničí 🙁Hned po Majovi mi volala mamka, že přivezli jablka a bude dělat džem, takže musím pro želírovací cukr. Ještě teď, jinak se ta jablka do zítra zkazí, protože jsou padaná (a nádherně voňavá!). To zas bude dobrota 🙂Jablkům samozřejmě nesmím udělat, aby do rána shnila, protože by mi jich přišlo líto a maminky taky.Takže další přemáhání – jet mezi lidi a ještě k tomu ošklivá :/ No nějak to tam v rychlosti proběhnu a budu dál vrhat své vražedné pohledy. 🙂A to jsem měla mít původně zítra první rande s Majom!Ještě, že jsem mu dala tu „facku“ a on si místo toho naplánoval hned v pátek ráno odjezd za strejdou do jižních Čech, aby tam „vypnul“, jak říká.Já vypnout nechci. Jsem zapnutá a napnutá.Ale v případě prvního rande si nevěřím a to mě teď trápí ze všeho nejvíc.Co chci 5 měsíců na HRT a u prvního kluka?Co asi.To, co všechny ženy.A spousta z nich to také nemá nebo stále hledá.Akorát u mě to hledání vypadá v průměru tak na 100 let. :/* * * * *za hodinu* * * * *Nechápu se!!!Z bytu jsem odcházela ošklivá a vrátila se krásná!A to jsem jela jen koupit mamce želírovací cukr.Co to je?Když jsem vyšla ven, měla jsem vztek a nechtělo se mi mezi lidi. Ani do té šišky na silnici jsem nemohla kopnout, protože holky v balerínkách prostě do věcí na silnici nekopou :).Tak jsem nasedla do auta, vzala od mamky kratší seznam s nákupem a šla pátrat, kde je v Kauflandu želírovací cukr (jelikož mezi cukry ho nenajdete). (Našla jsem ho u alkoholu, ale to je teď vedlejší :).Potřebovala jsem si koupit černý čaj. Bez něj nemůžu existovat.Věděla jsem, kde ho najdu, ale našla jsem tam taky nějakou paní, kterou znám od vidění.„Mladá paní, myslíte, že tenhle černý čaj bude moc černý?“(Jůůů! Paní si chce povídat a říká mi paní. 🙂Dívám se na obsah čaje v jednom sáčku 1,75 g a ujišťuji jí, že ano, že bude hodně černý, protože je to Pickwick Ranní a Ranní je proto, aby vás postavil na nohy, víte?„No tak to já si vezmu ten černý s citrónem, ten tak černý nebude, ne?“„Nebude, ten citrón se tam tak hezky rozplyne v hrníčku.“A pokračovala: „Víte který je ještě dobrý? Kdybyste tu někde viděla Pickwick Zelené jablko s vanilkou…“Začala ho hledat.Tak jsem hledala s ní.Narazila na Pickwick Mango se zázvorem.„Jééé zázvor, ten miluju!“, říkám.„No a vidíte? Je skoro vyprodaný! Ten je totiž úžasný. Určitě si ho vemte, abyste ho aspoň ochutnala.“A následoval asi desetiminutový rozhovor o čajích, kdy jsem byla oslovována „mladá paní“ a byla zřejmě považována za znalkyni, zatímco já za ní považovala tu paní.Mango se zázvorem skončil v mém vozíku taky.Paní byla moc milá a rozesmála mě.Celou dobu jsem se pak culila a zjistila, že svět není vůbec tak černý, jak vypadá a že ti lidé kolem na mě nezírají, neciví, neokřikují.Začalo mi zase stoupat sebevědomí. Ale raketově 🙂Začala jsem být zase šťastná, jako před pár hodinami a přemýšlela o tom, proč jsem měla tak divný úlet s tou mojí náladou.A přišla jsem na to, že je to tím, že mi na Majovi záleží. Že je tak důležitý, že mám přirozeně strach, abych o něj nepřišla. Ten strach si nechávám pro sebe a navíc on mi přitom nedává sebemenší důvod se bát. Zatím je to přesně naopak – říká mi, ať mu volám – klidně o každé přestávce v práci, že mě chce slyšet, vylévá si u mě srdíčko se starostmi na lince a pak vtipkuje.Nastoupila jsem do výtahu, ve kterém máme obrovské zrcadlo a už jsem nebyla ošklivá.Najednou jsem byla zase krásná!🙂Ale jedno ponaučení bych si z toho vzala (už jsem ho tu kdysi zmiňovala): Choďte mezi lidi! Vždycky se objeví někdo, kdo vám to sebevědomí zvedne. Nezničí, jak předpokládáte.Říkala jsem si: „Kéž bych v tom Kauflandu něco zažila, co mi zvedne náladu. Někoho potkala!“.Ovšem je mi jasné, že paní, pro kterou je černý čaj moc černý mě vidí jinak, než muž, který touží po ženě.I tak to nic nemění na tom, že je všechno při starém a prosím, ten začátek tohoto článku se snažte tak nějak ignorovat ano?Děkuji.Jdu si udělat čaj Pickwick Mango se zázvorem 🙂 -
FFS a prokleté Adamovo jablko
Thyreoplastika (angl. tracheal shave) – snesení prominence chrupavky štítné, neboli odstranění Adamova jablka.Trochu jsem začala plašit 🙂Ačkoli mi v únoru MUDr. Weiss endokrinolog s tím jeho milým úsměvem při promačkání ohryzku a krku sděloval, že je jen mírně dominující a nepovažuje za důležité její seříznutí, já to při pohledu z profilu prostě vidím jinak 🙂 (Jak jinak taky – věčně nespokojená 🙂Začala jsem se trochu víc prohlížet, protože chci být přeci pro svého Maja co nejhezčí a nejženštější dovedu. Ohryzek neschovám, nespolknu, nezamáčknu a šátek kolem krku v létě nechci. Je mi jedno, že je jen mírně prominující.Úkon hradí zdravotní pojišťovna a za dva dny jsem s malou náplastí na krku doma.Na společném sezení jsem si všimla, že jedna slečna má na krku čerstvou jizvu. Už to mě přimělo o tom přemýšlet.Takže jsem dnes napsala MUDr. Chrobokovi do FN v Hradci Králové e-mail s dotazy, na které do tří minut odpověděl, ať se zítra objednám k ústní konzultaci do jeho poradny.Kontakt navázán.Až doteď všechno s thyreoplastikou probíhalo rychlostí světla. 🙂Řekla jsem si: Paráda! Bude výlet do Hradce 🙂Ptala jsem se ale hned celá natěšená Lindy (kterou vyhodil), jak dlouho jí trvalo, než se k němu dostala od objednání.Napsala mi, že 1-2 měsíce :/Vzhledem k tomu, že k seříznutí ohryzku se dostanu taky tak za 1-2 měsíce od konzultace, vypadá to tedy na takový malý vánoční dárek. Uf. Veselé vánoce!Tak to do prvního rande zřejmě nestihnu :/(Počkáš na mě, Majo, prosím?)(Nemyslím s tím prvním rande. S tím nečekej ani minutu! 🙂(Pozn. – nakonec mě sestřička objednala na konzultaci k MUDr. Chrobokovi do Hradce už za týden! Jupí! Takže žádný vánoční dárek. Mikulášská nadílka! 🙂Protože jsem si o tom ale hledala nějaké informace, narazila jsem na moc povedené FFS (feminizační operace obličeje – nejen transsexuálních osob), které byly provedeny na jedné klinice v USA. (Čili článek pro Šárku 🙂Některé změny pro mě byly naprosto nepochopitelné. Takže se tu o ně prostě musím podělit 🙂Taky si říkáte – to jsou tytéž osoby? 🙂Levé foto je 1 den před FFS, pravé foto 1 rok po FFS.(U TS osob kromě FFS měla na konečný vzhled také vliv minimálně roční HRT.)1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
Dobře, tohle je o penězích, ale já netvrdím, že ne. Důležité je vědět, že vždycky to nějak jde.(Č. 10 – kdo tvrdí, že MtF nad 50 let nemají šanci? 🙂Vždycky mě zajímalo, jak zní hlas u FtM po několika měsících na testosteronu. Ne vždy dojde k úplné mutaci, ale mladičký Benton Sorensen z Kanady natočil srovnávací video z úryvků svých videí a posun z holčičího k 100% klučičímu hlasu je tam tedy opravdu značný:
Po kliknutí se spustí youtube video
Takový hezký obrázek s jeho slečnou.A já už tu zase hypnotizuju hodiny do chvíle, kdy Majo půjde z práce místo se mnou za ruku, s mým hlasem na uchu 🙂Stejně na něj jednou taky takhle
skočím! 😀 -
Ve dvě v noci
Budou dvě hodiny v noci.Ještě před dvěma lety to byla doba, kdy jsem dokončovala své složité nedokonalé dlouhotrvající zkrášlovací práce na sobě, snažila se zakrýt všudypřítomné černé vousy, které prosvítaly i po důkladném oholení a pod make-upem, který téměř nekryl a vyrážela ven v sukni, podpatkách a paruce, abych si aspoň na chvíli ukradla kousek té ženskosti ze života, ve kterém jsem jí měla tak málo, ale chtěla jí tak moc.Takhle pozdě proto, aby mě vidělo co nejméně lidí, ale já měla radost, že se můžu procházet městem jako kterákoliv „normální“ žena.Bez ohledu na strach, že se mi může něco stát. Ta touha po svobodě byla silnější.Kdykoliv kolem mě někdo prošel, otáčela jsem tvář nebo jí skrývala pod pramínky vlasů paruky, přestože byla tma a lidské postavy osvětlovaly jen pouliční lampy. Pokud pršelo, tím lépe, aspoň jsem mohla svou tvář skrýt pod deštník.A jak se mi pak nechtělo zpátky! Klidně bych byla schopná prochodit městem celou noc, být co nejdéle (do svítání) konečně jistým způsobem „ženou“ a pak v těch věcech klidně i usnout, jen abych je nemusela svlékat, odličovat se a vkročit zase do světa, který jsem nenáviděla.Tahle beznadějná doba je už ale navždy pryč.Dnes, ve dvě hodiny v noci, končí Tereza neplánovaný 3,5hodinový rozhovor s jedním milým klukem, od kterého dostala tolik pozitivních signálů, že z toho asi neusne. A pokud ano, tak to bude jeden z nejspokojenějších spánků za poslední měsíce.Tenhle pocit, kdy po mě touží muž, říká mi to do telefonu a přesvědčuje mě, abych uvěřila, že minulost je minulost, ale on se dívá jen dopředu, a že chce zase vidět tu „krásnou černovlasou hnědoočku“, co jí poznal před pár dny, mi chyběl.Je nový, nepoznaný, sladký, nenabažitelný.Stejně jako on.Snad to nebyl jen sen!Co pro nás může být větším štěstím, než když nás někdo bere a chce jako jakoukoliv jinou biologickou ženu i přesto, že jsem mu vrazila tu neskutečnou facku o mé minulosti?Prosil mě, ať už hlavně žádné facky nedávám a také vyslovil přání, aby tohle bylo to poslední nemilé překvapení, které jsem mu připravila.A to jsem mu slíbit mohla.Teď už zbývá jen poslední krůček a tím je opravdové fyzické setkání, na kterém to buď všechno ztroskotá nebo … ne. 🙂Dobrou noc, ty můj anděli strážný.Dobrou noc, všechny spřízněné duše.A dobrou noc, můj milý zachránče.Ještě nemáme vyhráno, ale pořád v tebe věřím. -
Data byla (téměř) zpracována
Ráno jsem si krátila čekání na neočekávatelné (jak jsem si to nazvala) psaním článku o nepotřebnosti samců při rozmnožování u některých živočišných druhů.To se sem teď ale vůůůbec nehodí 🙂Ve 13 h. jsem odcházela k mamce na oběd. Připadala jsem si ošklivá, napuchlá po laseru, poslední malý černý ostrůvek vousů pod bradou po spálených vousech šlo jen ztěží zamaskovat i make-upem s nejvyšší kryvostí v galaxii, byla jsem otrávená, smutná, ale přesto jsem pořád věřila, že třeba ta zpráva přijde, že už se nebudu muset aspoň trápit. Ať napíše, že mě nechce, ale hlavně ať už konečně něco napíše! Já vím, že potřebuje čas, ale jak dlouho to může trvat? 🙁Když jsem šla od auta k mamce, viděla mě z okna ségry dcerka s kamarádkou a jak jsem k nim vešla, tak mi ségra říká: „Ona tě Anička viděla a hned říkala: „co tady chce ta paní?““ 🙂 Tohle mě umí potěšit vždycky 🙂A to jsem se neoblékla vůbec tak, jak bych chtěla do 29stupňového vedra, ale jen rychle do riflí, tenisek a fialové košile. Ale nehty už mám zase namalované. Párkrát jsem jela na laser vousatá v metru s nalakovanými nehty, ale nedělá mi to dobře, takže včera na jeden den jen bezbarvým lakem. Beztak byly dlouhé… Navíc včera to v metru byla opravdu krize. Zalezla jsem si (jako vždy) do rohu ke dveřím a obrátila se ke všem zády, ale tahle děsná linka nabírá lidi jednou na jedné straně, podruhé zase na druhé („vystupujte vpravo po směru jízdy“), takže je jedno, kde se zašívám. Všude a odevšad na mě civěli. V odraze jsem pozorovala lidi kolem sebe i sebe samotnou a kochala se svojí postavou (která vůbec nestojí za řeč, ale proti té Tomově je to tak krásný rozdíl 🙂 Ani prsa zamaskovat jaksi nejdou a nehodlám si dělat nějakou klučičí bandáž. Vytahaná trička už taky nemám. No takže vousatá jsem přitahovala dost pozornost (ne takovou, jako Conchita Wurst, i když k tomu nebylo daleko) a když jsem čekala na hlavním nádraží, až přestane ten liják venku, sedla jsem si tam na jedno vyvíšené místo, když se ke mně šoural nějaký bezdomovec. Takže jsem se zase zvedla a šla čekat ke dveřím. Nemíním tu nikoho přesvědčovat o smyslu sociálky. Všude bylo ale milión lidí, nešlo se někam uklidit a tak jsem čekala v tom davu, protože na to, až přestane ten liják, čekali všichni. Kdyby aspoň někteří tak necivěli! Vyloženě blbý pohled snesu, ale ten neodtrhnutelný, nekonečný pohled, který já přetínám svým zuřivým pohledem, kterým říkám: „co je?“ a ono pořád nic, tak to jsem nevydržela a vlítla ven do toho lijáku. Je to jen minutu chůze od nádraží, tak jsem to s papírovou taštičkou s kotětem hrajícím si s klubíčkem, uvnitř které byly dárečky pro miminko, co se narodí na podzim mojí sestřičce z Laser klinik, prostě riskla a přišla trochu zmoklá, ale měla jsem klid.Depilační sestřička je vlastně moc důležitý člověk v procesu přeměny, takže se dobře rozmyslete, kde se rozhodnete ty své černočerné vytrvalé potvory trvale zničit.Depilační sestřička je jediný člověk, ke kterému chodím nenamalovaná, bez náušnic a ještě k tomu s narostlými vousy, což je nesmírně degradující. Obzvlášť v době, kdy už se všude pohybujete jako žena. Ale jí to nevadí, ona s tím počítá, respektuje vaši identitu a ještě je na vás milá a něžně vám hladí tvář, když vám po ní (nechtěně) ukápne slzička.Budete jí vídat 8-12 měsíců, někdy i déle a nejlepší na tom celém je, že ona jediná vás většinou uvidí jen jednou za 6 týdnů a tak se vám (jako mě posledně) může stát, že k ní přijdete a ač se sobě nelíbíte ani trošku, uvítá vás slovy: „Jéé, to je vždycky za těch 6 týdnů taková změna!“ 🙂Musela jsem dnes ještě na poštu mezi lidi a to je druhý den po laseru vždycky problém. Alespoň pro mě. Z dálky to jde, ale zblízka je vidět struktura spálených vousů i přes make-up místo toho, aby pleť byla krásně žensky hlaďoučká :/Jenže…🙂Teď je mi to všechno úplně jedno 🙂Data byla zpracována! 🙂Dívám se už doma do zrcadla a buší mi srdce jako o závod. Najednou se už zase vidím krásná 🙂 Nemůžu se zbavit úsměvu na tváři a nemůžu se dočkat večera. A možná i pátku.Ve 13:25 mi totiž přišla ta nejočekávanější zpráva, o které jsem byla přesvědčená, že přijít musí! Nemusela být vyloženě pro mě pozitivní, ale hlavně ať už je prosím jakákoliv.Nesedělo mi na něm, že by se nevyjádřil. Asi potřeboval opravdu čas… A teď se mi chce štěstím brečet.Čekala jsem na ní dva dny – ve dne v noci. Budila jsem se, jestli náhodou nepíše. A pořád nic. Tolik jsem si přála, aby napsal. Ať už napíše – třeba cokoliv!Ráno se mi zdál sen, že mi napsal sms: „Teri, děkuji ti za téma k zamyšlení a uvidíme se v pátek!“Jenže já tu sms v mobilu nenašla, takže to byl opravdu jen sen.Ale tahle sen není!!!Vím, že si od toho ještě nesmím nic slibovat, ale napsal mi, ať mu večer o přestávce do práce zavolám, a že se nemám čeho bát. Připojil smajlík 🙂 (pro mě v tu chvíli nejhezčí úsměv na světě, který mi tak chyběl).Tak snad jsem to dekódovala správně 🙂Vím, že si nesmím hned malovat svatbu. Ale s touhle radostí je to tak těžké 🙂 Musím se uklidnit. Už teď jsem nervózní z toho, co bude, ale tak šťastná!Kéž by to opravdu vstřebal a jen se o to třeba stále nepokoušel (i když je to dlouhý proces a já mu v tom maximálně pomůžu). Jen musel udělat ten krok a on ho udělal!Nemůžu se na nic soustředit 🙂A jestli mi řekne, že v pátek chce opravdu přijet, tak budu asi bulet do rána a celou noc si budu zkoušet šaty, které si vezmu, bez ohledu na to, jestli bude lejt nebo padat sníh :).Já už se totiž vidím, jak ke mně jde, jak mi dává kytičku (mojí první kytičku od muže! Jestli to udělá, tak se asi rozbrečím na místě, protože o tom tolik sním), jak mi dává pusu, jak mě bere za ruku…Chci si užít tyhle chvilky, i kdyby neměly trvat dlouho a já měla o to štěstí zase přijít.Tolik jsem se bála.I když byl teprve první a po něm by přišli jiní.Ať už to dopadne jakkoli, nějak se začít musí. A tohle tak trošku jako začátek vypadá, i když bych to nerada zakřikla 🙂Netuším, jak tohle dopadne, třeba budu zase za týden brečet, ale je to tak nesmírně napínavé, vzrušující, krásné a těším se na večer, až uslyším jeho hlas.Tak já se tedy nebojím, jak mi píše, abych se nebála 🙂Měla jsem ho po té sms samou radostí sto chutí obejmout a úplně umuchlat.Tu záplavu endorfinů fakt nepobírám 🙂
—————–19:20Data byla zpracována, ale ještě ne kompletně.Ještě stále jsou zpracovávána, protože na to opravdu pouhé dva dny nestačí (ačkoli bych chtěla výsledek teď hned).Hezky jsme si před chvilkou popovídali. Bylo to tak příjemné konečně slyšet jeho hlas a vědět, že můžeme pokračovat v téměř všem, v čem jsme začali a už se tolik netrápit. Říkal mi, že se trápil i on a prosil mě ještě o čas, který mu samozřejmě dám, takže musím být trpělivá, netlačit, ale nevzdát to. Ptal se na spoustu věcí kolem přeměny a kolem ženského těla po přeměně. I na to, v jaké jsem fázi (což mi zrovna do not nehraje). (Tak nemůžu za to, že vstoupil do mého života zrovna teď!) Ptal se na ostatní holky, na jejich vztahy, partnery. Zajímalo ho to. Přemýšlí o tom.Vzala jsem mu tím celou přestávku na svačinu v práci, takže si u mě pak dal rohlík s paštikou 🙂 To měla být jako večeře. Jak ráda bych ho tu měla a nakrmila ho něčím lepším…Obdivuji i tak jeho odvahu. Spoléhám na ní a vážím si jí a tak tiše doufám, že v téhle obrovské konkurenci jiných biologických žen, které kolem sebe má a se kterými nemusí řešit to, co se mnou, se jen tak nevzdá.Nakonec to vlastně rozdýchat nemusí, ale aspoň se snaží.Na své první rande musím však ještě počkat. To páteční se nekoná, protože místo toho odjíždí na týden do jižních Čech popřemýšlet. Takhle se rozhodl schválně a já to musím respektovat.Slíbil mi, že budeme v kontaktu, protože k té osobě, co viděl na obrazovce, co s ní mluvil a co jí poznal, cítí stále to samé a nedokáže to v sobě zabít. (Cítila jsem, že je to silné a spoléhala jsem na to, že to bude důvod, proč to nevzdá.)Ale ta osoba na obrazovce, co jí tak rád viděl, jsem přeci pořád já a nikdo jiný!Otázkou je, na co časem přijde, až zhodnotí všechna pro a proti.Až se o svou starost podělí s nějakým jiným mužem a ten ho hezky vyvede z míry, co že je to za hrůzu, že vůbec uvažuje o vztahu se mnou?Zatím mou minulost nechce moc řešit, protože ho bolí. To je ta fáze, kdy si to lidé kolem nás nechtějí připustit.Těší mě na tom to, že všechny jeho city ke mě jsou tak silné, jako k jakékoliv jiné ženě. Že se mě nechce vzdát a tak to zkouší vstřebat. Snaží se o to.Vrazila jsem mu nedobrovolně dýku do zad a moc mě mrzí, že už zase kvůli mé vlastní pitomé poruše identity trpí někdo jiný, než já 🙁Hned po něm mi volal operátor, ke kterému budu přecházet a ačkoli jsem u něj vyplnila žádost pod mým starým mužským jménem (protože na něj mám smlouvu u původního operátora a nehodlám jim nahlašovat to nové dočasné, protože to nepovažuji za důležité), hned mě do telefonu oslovoval v ženském rodě, aniž bych se představila svým ženským jménem 🙂Hned mě ten ženský rod totiž zaujal a pohladil do ouška 🙂Tak se ho ptám: „Pod jakým jménem jsem u vás vyplnila tu žádost?“Mám tady: „Tomáš Novák“Faaaajn 🙂No takže jsem mu to musela vysvělit. Naštěstí ho to moc nezajímalo. Šel profesionálně jen po aktuálních údajích a neřešil ani mužské rodné číslo ve spojení s oslovením „paní“ před jménem. S tím neměl problém. Prostě paní.A jde to.Nedávno jsem přišla k mamce do bytu a ségra říká: „Hele, jaký má vysoký hlas už!“ 🙂 Nějak jsem si to ani neuvědomila. To bylo totiž těsně po hodině skypování s ním. (To byly ještě ty krásné bezstarostné chvilky, kdy nám nechybělo vůbec nic a všechno se zdálo být tak perfektní.)V televizi je reportáž o českém fenoménu – tanečních. Už několik měsíců přemýšlím o tom, že se na jeden takový kurz pro dospělé jednou přihlásím. Podruhé, ale tentokrát ne jako muž a už neuteču po třetí lekci, protože mi bylo v tom saku a na mužské straně neveselo. Cítila jsem podvědomě, že tohle není to, co mám dělat. Tolik jsem záviděla té druhé straně. Chci být taky krásná, jako ony!Samozřejmě bych tam šla po nějaké delší době, až bude po všem a až si budu moct dovolit bez problémů vyjít bez obav na tak velkou společenskou akci v krátkých šatech, načesaná a namalovaná tak, jak jsem si to celý život přála. Na svůj maturitní ples jako dívka už nikdy přijít nemůžu, ale do tanečních ano. A ještě kdyby k tomu byl po mém boku nějaký partner…? 😉Letím do sprchy a těšit se na chvíli, až půjde můj milý z práce (měla bych mu vymyslet nějaké jméno tady pro blog), abych mu před spaním ještě zavolala. (To byl jeho nápad, po kterém jsem já bleskurychle chňapla 🙂Můj milý, který netuší, že tu o něm takhle veřejně básním 🙂Potřebujeme se slyšet… Nejsem v tom sama.Je tu se mnou člověk, který je muž, jenž neměl o lidech jako jsem já ještě před pár dny ani ponětí.Neutekl, i když jste mi říkali, že uteče.A i kdyby to jednou stejně vzdal, tohle bylo přeci od něj moc hezké. Za jeho odvahu a odhodlání nevzdát to má ode mě velký obdiv.Vlastně jsem si lepší scénář nemohla přát. Nemohla jsem přeci čekat, že řekne hned ano a já se vždycky snažím věřit, že to dopadne dobře.Vím, že to zvládne.Je to můj hrdina.
-
Please wait
To byla zase noc. :/Nemohl to pochopit a já to zase nebyla schopná dlouho říct narovinu, ale už jsem k ránu chtěla ukončit to trápení.Ani po nějakém naznačování na to člověk není schopen přijít. Byla to samozřejmě ta úplně nejposlednější možnost, kterou je člověk vůbec schopen ve své hlavě si představit, natož přijmout.Šla jsem na to přes Hanku. Neznal jí. To je naprosto normální u člověka, který o něčem takovém slyšel jen okrajově: „Už jsem o tom kdysi někde četl, že existují lidé, kteří se cítí být v jiném těle.“
Teď přišel proces schvalování, u kterého mi nezbývá nic jiného, než čekat.Hodiny, dny, týdny.Nemusím se taky dočkat nikdy.Do poslední chvíle všechno vypadalo tak hezky.Děkuju ti za těch pár dní štěstí,za to, jak jsi o mě do poslední (nebo spíš předposlední) chvíle bojoval,za ty nejhezčí chvilky za poslední dva roky,za sny, které jsem si začala snít,za tvůj úsměv, který si nechám v paměti uložený na vždycky.Je zvláštní, jak samotný fakt, že žena byla (nebo je) ve špatném těle dokáže ovlivnit skutečnost, která byla na první pohled tak jasná.On ve mě viděl ženu.Já jsem já.Neskrývala jsem se. Neměla jsem masku. Všechny mé pocity byly skutečné, má slova byla skutečná, mé pohledy, úsměvy, doteky přes obrazovku.To, co viděl, jsem byla taky já.Chtěl mě. Chtěl tu ženu, na kterou se díval a já toho muže, na kterého jsem se dívala.A teď najednou už to nemám být já?Nic se na mě přeci nezměnilo…Neopouštěj mě, prosím.To říkám v bitvě, která je už vlastně několik hodin dávno prohraná.
-
Ten první
Půl jedenácté večer.Měla bych balit balíky.Měla bych jít do sprchy.Měla bych si přelakovat nehty.Měla bych se konečně navečeřet a udělat si nový čaj, když v tom z rána plave s takovým nadšením moucha. To má z té své nenabažitelnosti!Nemůžu z toho vůbec nic.Jsem přikovaná.K němu.Venku jeden hrom za druhým, samé blesky a liják. Ještě před chvílí bylo tohle město nejteplejším městem v ČR.Ale svět venku je jaksi mimo mé vnímání.Jsem teď v pohádce, která mě každou minutu pokládá otázku: Co mám udělat, aby neskončila?Je mi smutno a jsem šťastná zároveň.Nechávám ho ještě jeden večer, noc i ráno žít v bláhové nevědomosti, nechávám ho cítit se šťastně, spokojeně oddychovat, když usne a mít sny o nás dvou.Pro něj jsem žena. Líbím se mu jako žena. Tolik si od toho slibuje! A tolik bych se chtěla bezstarostně těšit na pátek.A mně je tu do breku.Neřeším už totiž jen KDY mu to říct, ale taky JAK mu to říct?„Víš, já jsem táta Kačenky!“ nebo „Ještě mám pindíka, ale brzo ho mít nebudu“ 🙁Vůbec nejsem na tuhle situaci připravená (ono na ní ani připravit nejde) a tak mi nezbývá než se nadechnout a jít do toho. Někdy.Měla bych asi brzy, protože celý dychtivý mi před chvílí oznámil, že v pátek dopoledne přijede.Já jsem ale dychtivá taky, takže jsem ho celá šťastná zasypávala úsměvy a nadšením, a když jsme se na skypu rozloučili, začalo mi být tak smutno, že místo všech svých povinností sedím u počítače a píšeme si ještě, protože toužím po jeho objetí, po jeho dotecích, po jeho přítomnosti a chci slyšet: „Já tě nikdy neopustím. Pro mě jsi tou nejhezčí ženou na světě a chci tě takovou, jaká jsi.“Nic mu nenaznačuji. Nemám na to odvahu ani sílu teď to udělat.Jen jsem se ho zeptala, co mám udělat, aby ta pohádka nikdy neskončila:„to nieje rozprávka, ale skutočnosť a tak to aj ostane“„a nikdy to neskončí, vieš veľmi dobre, že každý vzťah má aj svoje chyby, nijaký vzťah nieje dokonalý, ale keď sa dvaja majú radi a sa milujú, tak sa všetko vyrieši a stále budem tu pre teba či budeš mať nejaký problém, budeš sa musieť vyrozprávať, som tu pre teba ako partner, tak isto aj kamarát“Hmm. Chyby…Chyba byla, že jsem se narodila do mužského těla.Jeho zprávy jsem si zkopírovala do počítače, aby mi zůstaly, až mi je přestane psát.Mám z něj tak zamotanou hlavu, že přemýšlím, zda to byl dobrý nápad pustit ho do svého života. Ale on do něj vešel úplně spontánně sám. Najednou tu byl a já se tomu nebránila, protože se tomu nedalo bránit a nebylo proč bránit.On je ten první, kde ta chemie mezi mužem a ženou funguje téměř na 100 % i z očí do očí! Vidí mě několik hodin denně ze vzdálenosti 50 cm. Teď už chybí jen ten pátek, jeho objetí, jeho vůně, jeho dech, co cítím na své tváři.Začátkem příštího týdne mě čeká 6. laser.Není ale téměř co spalovat. Mám z toho radost. Snad to tak už zůstane a zase to nenaroste jako na 5. laser. A tak mám o starost méně.Mám dvě možnosti:Buď ho v pátek nechám přijet nebo mu to řeknu dřív.Pokud mu to řeknu, už ve mě ale neuvidí tu ženu!Jenže já jsem žena a chci, aby mě bral jako ženu. Tak, jako mě bere teď. Aby jeho odhodlání udělat mě šťastnou neskončilo a já mohla být tou ženou, která ho šťastnou udělá.Jak moc je taková skutečnost o naší minulosti pro muže přijatelná?Vím, že je to individuální a těžko se to odhaduje u každého z nich.Hanka mi říkala, že se setkala s muži (partnery MtF dívek, které k ní chodily), u kterých by tu pozitivní reakci nikdy nečekala. Pak jsou také muži, u kterých by pozitivní reakci čekala, ale ta nepřišla. Čím to asi je? Co má vliv na jejich konečné rozhodnutí? Výchova? Společnost? Parta? Charakter? Osobnost?Na to tu teď nepřijdu a navíc nemám čas dělat si všelijaké analýzy.Už jsem do toho skočila a nemůžu vyskočit.Pokud bych to chtěla bezdůvodně udělat, ještě víc bych posílala jeho touhu zjistit, co za tím vězí a jen tak by se svého cíle nevzdal.Tenhle článek je výjimečný tím, že ho píšu v době, kdy nemám věšteckou kouli a tak nevím, jak to všechno dopadne, zatímco za pár dní bude stačit nalistovat o pár článků dopředu a tam to všechno bude.Tohle prožívám úplně poprvé, bez zkušeností, nepřipravená a bez sebevědomí. Ale s takovou touhou a nadšením!Trápí mě, že raním jeho city a trápí mě, že mu vůbec musím sdělovat něco tak neakceptovatelného, jako je fakt, že jsem se narodila v mužském těle.Jak to slovo „v mužském“ nesnáším! 🙁Chtěla bych se teď k němu schoulit, poslouchat déšť a povídat si o budoucnosti tak, jak chce vyprávět i on mně. Ale být už ženou od narození a nemít v hlavě tenhle strach, který je pro mě nový.Místo toho se tu snažím uklidnit psaním a i když bych měla být šťastná (což jsem), krade mi má minulost to štěstí po velkých kouscích, aniž bych chtěla a aniž bych to dokázala ovlivnit.Neměla bych nad tím asi tak přemýšlet.Jenže to já neumím.Záleží mi na tom.On je ten první.Tak proč nemůže být i poslední? 🙁Svým způsobem mohu tohle trápení ukončit (a zahájit jiné) teď hned.Ale až tak silná nejsem.Ještě chviličku prosíííím. Aspoň kraťoučkou. Nechte mi to štěstí… -
Ještě není čas ani pro prince (ale bude :)
Včera jsem konečně pochopila, v jaké fázi jsem.Ve fázi, kdy jsem sice identifikována správně, ale to až po důkladném prozkoumání mého dámského oděvu, které vyvrátí nejistotu a rozpaky nad zbytkem mého těla. Přijít ve vytahaných teplákách, jsem identifikována nesprávně.Moc tomu sice nerozumím, protože např. v ordinaci u foniatra plné lidí to bylo ok, v obchodech je to ok, v práci je to ok, na obchodním jednání je to ok, na dětském hřišti v Rajské zahradě je to ok a pak vyjedeme na Žižkovskou věž a … sice mě tam nikdo neidentifikoval nesprávně, ale cítila jsem, že to nebylo stoprocentní. (Má to být stoprocentní po 5 měsících HRT?) Cítila jsem to v těch pohledech. Nebo to tak nebylo? Igora Bareše jsem tam vedle sebe v tu chvíli neviděla, tak co to bylo za pohledy? Proč je tak zkoumám? Proč mi tak vadí? Proč z nich mám strach a je mi z nich smutno, když už ty lidi nikdy neuvidím? (Protože potvrzují (opravdu potvrzují?), že to není tak, jak bych si představovala.) Proč mě umí vykolejit pohled jediného člověka, zatímco ostatní jsou zase ok? Proč tam ten jeden je? Nic neřekl, byly to jen pohledy. Nechci takové lidi potkávat (to bohužel změnit nejde) a tak mi nezbývá, než změnit něco na sobě.Co mají tito lidé za problém?Dívám se tu do malého zrcadla, u kterého se každé ráno maluju a nevidím (nebo tam nechci vidět) Toma. Už dávno tam není. Ale oni mi říkají, že je. Nebo mi to neříkají? Co mi vlastně říkají? Že jsem divná? Že jsem divná žena?
Pořád lepší, než být divný muž.Konečně jsem dospěla do fáze, o které jsem kdysi psala – že raději budu divná žena, co vypadá jako muž, než se každé ráno budit jako muž, co chce být ženou. A přeci nejsem spokojená?Ale ano. Vlastně jsem. Mohu toho tolik. Mohu jít v sukni na Žižkovskou věž nebo do cirkusu v letních šatech, vyřizovat pracovní poštu pod svým ženským jménem, používat ženský rod… Mám TÉMĚŘ všechny privilegia (i nedostatky) ženství.To ovšem může mít kde kdo. Teoreticky i kterýkoliv muž… :/Svým způsobem i tohle je pro mě ale úspěch, protože o to mi přeci jde a 5 měsíců na HRT si vlastně ani nemůžu víc přát, ale proč o tom píšu je to, že jsem si uvědomila, že tahle fáze rozhodně není tou správnou fází na hledání partnera.To, že mi píší kluci na internetu, že se jim líbím na fotkách neznamená, že totéž mě čeká ve skutečnosti.Je to sice divné, protože na těch fotkách jsem taky já, ale když jsem dnes létala s Kačenkou po Žižkovském vysílači plném lidí, nebyla jsem si jistá, jestli ty některé pohledy nebyly právě zkoumavé a podezřívavé, něco jako „sakra a to je co? Jo aha, ono to má sukni. Tak to bude asi žena, ale stejně se mi to nějak nezdá.“ (Stejně tak si mohl říkat: „Ta má ale bílé neopálené nohy“ nebo „Ach jak je krásná“ 🙂 (tak ta poslední možnost je samozřejmě s pravděpodobností 0,0001 %).Silně pochybuji, že ty pohledy byly tytéž, které mají muži na mé fotky na internetu. Chtěla bych, aby je měli i ve skutečnosti.Proč to tak není, to si ještě neumím vysvětlit, ale nejspíš to bude tím, že fotky vybírám výhradně ty nejženštější, kdežto ve skutečnosti se ty střípky z minulosti ještě občas projeví a tak jsem se aspoň uklidnila a nehoním kluky na každém rohu a nepodnikám všechny kroky ke svému prvnímu rande, které (jak cítím) by nemělo šanci na úspěch, ač si to hodně přeji (a o to by to bylo horší). (Stejně to dlouho (nic nepodnikat) nevydržím.) A pak budu narážet na dno a zase narážet a narážet, až to vzdám nebo zase chvilku počkám v naději, že už je to lepší a že už ti kluci budou reagovat stejně, jako na internetu.Pořád lepší, než když jsem v minulosti na fotkách byla v paruce a když mělo dojít k opravdové schůzce, musela jsem říct „ne“, i když jsem nechtěla, protože to jsem zkrátka nebyla já a nebylo možné se sejít. (A pak tu hrála roli ještě jedna věc – já přece nejsem na muže! Jak by se mi proboha mohli líbit muži? 🙂 Rychle jsem podobné myšlenky na rande s mužem zaháněla.)Teď už to já jsem. (A nemusím nic zahánět). Ale přesto nejsem? Tak jsem nebo nejsem? Ale jo, jsem. Tak v čem je problém? Nevím, proč v metru jsem žádné pohledy nepřitahovala, zatímco na věži ano. Co to bylo za pohledy? Analyzovala jsem je správně? Zase ten strach. Je tu pořád. Vůbec si nejsem jistá, ačkoli jsem si jistější, než dřív. Takhle moc jistá jsem si ještě v životě nikdy nebyla. A přesto to nestačí.Ještě nepřišel čas pro princeznu (jak jsem pochopila už v jednom z předchozích článků). A tedy ani pro prince.Výlet s Kačenkou to byl krásný.Darovala Hance barevný obrázek, který možná brzo uvidíte vystavený v její ordinaci 🙂Pokaždé, když tam přijdu, se na mě bude usmívat její kouzelná princezna a připomene mi tenhle prázdninový den, kdy jsme byly spolu v Praze na výletě a kdy jsem si ani v nejmenším nepřipouštěla, že jí budu muset vůbec někdy vrátit zase mamince.Rozhovor se mnou a s Hankou byl moc milý, dětský, nevinný a z Kačenky odpovědí vyplynulo, že to má v hlavě srovnané.Hanka se mnou a s Kačenkou probírala, že tohle nebyla má volba. Že jsem zakletou princeznou. Ale to všechno už Káťa věděla.Pak mě Hanka potěšila tím, že dala kontakt na mě a na tento blog jedné slečně. O tom ale s kýmkoliv nerada mluvím, natož s Hankou.Fajn. Můj blog jako součást terapie 🙂 To abych se teď bála psát něco negativního 🙂 (Myslím, že to nehrozí.)Ačkoli tenhle článek začal tak negativně (protože bych chtěla víc, jako my všechny chceme víc a některé už jsme toho „víc“ dosáhly a tolik bychom si přály být na jejich místech), vlastně z celkového pohledu to až tak strašné není.Jde jen o to být trpělivá (už zase).Kolikrát se ještě budu přesvědčovat, abych byla trpělivá? 🙂Já si na svého prince tedy budu muset ještě hodně dlouho počkat a jen si o něm potají před spaním snít. Tolik jich dnes kolem mě projíždělo v kolonách, v jejichž autech jsem se viděla, měla prsty zezadu v jeho vlasech při řízení nebo si pochutnávala na hamburgru, který jsme si před chvílí do auta koupili a těšila se, až přijedeme domů a budeme si spolu užívat letního večera…Dnes ráno z ničeho nic nakreslila Kačenka obrázek, na kterém jsem byla já.Udělal mi ohromnou radost, protože byl první, na kterém jsem v sukni 🙂