• otєrєzє.cz

    Dvě otázky

    20. 7. 2014 / 10:50 / 15 Comments
    Měla bych dvě otázky:
     
    1.
    MtF potřebují odmužňovací (Androcur) a zženšťovací (Estrimax) pilulku.
    FtM potřebují jen zmužňovací, ale odženšťovací ne.
    Jak to?
     
    2.
    Říkali nám, že mužský hlas vzniká mutací v období puberty.
    Poslouchali jste někdy některé děti v mateřské školce nebo na základní škole?
    Už ve věku 6-10 let se hlas chlapců liší od hlasů dívek.
    Jak to?
     
    3.
    Né, třetí otázku nemám.
    Spíš jsem se chtěla podělit o včerejší zážitek.
    Byly jsme s Kačenkou v cirkuse. V tom horku kolem 30 stupňů jsem neváhala ani chvilku a vzala si své nové modré letní šaty. A ještě předtím jsme sjely do Deichmanna pro sandálky na klínku. (Prodavačky otázku: „Pokud budete něco potřebovat, mladá paní, neváhejte se zeptat,“ už ani nebudu komentovat :). Ačkoli mě to pořád dokola umí udělat radost.
     
    Po cirkuse jsme šly pro pažitku do nedalekého obchodu, protože Kačenka si na dnešek poručila řízky a bez pažitky to prostě není ono 🙂
    Stála jsem ve frontě u pokladny a najednou jsem si všimla, jak po mě všichni pokukují.
    Dva kluci přede mnou se pořád usmívali, rodinka u vedlejší pokladny si pořád něco šuškala a usmívali se taky.
    Začala jsem být pěkně nervózní, nejistá, smutná a chtělo se mi utéct.
    Sice mi to nesedělo, protože kdykoliv jsem se koukla na svůj odraz, prostě jsem tam toho muže neviděla. Byla jsem si tím tak jistá a nechápala, proč jsem neprošla. Ale ty pohledy tolika lidí mě přesvědčily, že si ještě nemůžu být tak jistá. Možná ty šaty tolik přitahují pozornost? Už mi ani nešlo se na lidi kolem mě usmívat, jak to někdy dělám a přála jsem si co nejdřív vypadnout a zalézt někam hluboko do jeskyně. Na jednoho podezřívavého člověka sílu mám, ale když jich je kolem mě tolik (dá se říct všichni – (pomooc, všichni se proti mě spikli!)), mám problém. Kromě pokladní. Ta byla v pohodě. (Uf, aspoň někdo.)
     
    Když jsem se blížila k pokladně, koukla jsem se na pána za mnou. A to byl ten „problém“. 🙂
    Byl to herec Igor Bareš se svojí rodinkou. Mají tu nedaleko chalupu a vzal holky do cirkusu. Všimla jsem si ho tam.
     
    🙂
     
    Ti dva kluci toho herce pozdravili a on jim úplně v pohodě odpověděl svým „ahoj kluci“ 🙂
    A najednou mi došlo, že ty pohledy nebyly směřované na mě, ale na něj! Že to šuškání bylo o něm, ne o mně. Že můj mozek vytvořil pseudostrach, který začal úspěšně ničit mé sebevědomí.
     
    Stála jsem půl metru vedle osobnosti, která byla centrem pozornosti a propadala zbytečné panice, která mě celou úplně ovládla a byla jsem z ní v koncích.
     
    Kolikrát se mě i vám asi podobná situace může stát denně na ulici, v obchodě, v tramvaji?
    Kolikrát denně dochází v našich hlavách k takovým omylům?
    To máme z toho, že se pořád bojíme.
    I když si myslíme, že už se bát nemusíme.
  • otєrєzє.cz

    O nadšeném foniatrovi

    18. 7. 2014 / 15:28 / 17 Comments
    Už zase jsem unešená!
    Já prostě nejsem schopná neradovat se. (A proč bych to jako měla dělat? Celý život se snažíme vymyslet, jak to udělat, abychom byli šťastní a když jsme šťastní, máme se brzdit, abychom tolik šťastní nebyli? Snad jen proto, abychom si nenamleli, až poletíme zpátky na zem? Nesmyslný přístup tohleto. Tohle nikdy nepřijmu za svojí filozofii.)
     
    Ředitel nás pustil dřív domů. Začíná nám totiž 14denní celozávodní dovolená, při které se bude malovat a dělat nové podlahy, takže jsme museli odstěhovat všechen nábytek na jednu stranu a u toho nemohou být puštěné počítače, tak bysme tam akorát seděli a koukali a mluvili o tom, jak bysme chtěli jít domů :).
     
    Tedy – já nic nestěhovala 🙂 Nosila jsem lehčí věci, protože ty těžší odtáhli kluci.
    Líbilo se mi, když kolegyně volala na kolegy: „Potřebujeme nějakého chlapa!“ :)Jelikož v kanceláři zrovna žádný nebyl 🙂
     
    Já se nebráním tahání těžších věcí, ale dneska jsem zápolila i s kancelářskou židlí, kterou jsem dávala nahoru na stůl. Kolegyňka na mě kouká a říká: „Ale já ti zrovna nemůžu pomoct, Terez“. Držela krabici. Z jejího výrazu jsem pochopila, že má strach, aby mi ta židle nevyklouzla.
    „To zvládnu!“
     
    Už některé svaly hezky ubývají. Ale nebudu toho zneužívat. (Jen po mě už konečně nikdo nechce, abych s mýma úzkýma rukama nosila 50 kg skříně, jako jsem to musela dělat dva roky v obchodě, ve kterém jsem pracovala a tahat takové skříně z kamiónu 10 hodin vkuse (v ruce!) si tak akorát koleduje o průšvih).
     
    Tím, že nás ředitel pustil domů dřív, mám možnost napsat tu ještě než pojedu pro Kačenku článek.
    Musím se totiž s něčím pochlubit 🙂
     
    Po první hodině hlasové terapie v Praze mi p. Huťa řekl, ať si dojdu na foniatrii, kde mi zjistí, zda mám hlasivky zdravé a vpořádku, aby s nimi mohl pracovat.
    Objednala jsem se tedy u nás na foniatrii – jediné, kterou jsem na internetu našla – sestřičce jsem se představila jako Tereza Nováková, ale při objednávání jsem jí řekla, že mám jiné (podobné) dočasné jméno, pod kterým jsem u své pojišťovny. Jenže když jsem jí ho začala diktovat, tak v půlce řekla: „Tak končíme. Tohle je na mě moc složité. Nechávám si tu napsané Tereza Nováková.“ 🙂
     
    Neprotestovala jsem. Byla jsem ráda. A líbilo se mi to potom i v čekárně, protože jsem věděla, že mě bude volat rovnou jako paní Nováková (ne Nováků).
    Měla jsem tam být dnes v 8:45. Přičemž v 9:30 mi v práci naplánovali tu studentku ekonomie, která se přišla podívat na elektronickou aukci, která zrovna od 10 h. probíhala a já byla její administrátor. Takže jsem to měla tak trošku na honem a raději přišla do čekárny o 20 minut dříve.
     
    V čekárně byly dvě starší paní, pak přišla maminka s chlapečkem a pak ještě jeden starší pár.
    Byla jsem úplně v klidu. Ale současně mi bušilo srdce RADOSTÍ, jak mě nikdo neřeší. Žádné civění, žádné podezřívavé pohledy.
    Tak tohle jsem si fakt užívala.
    Lidé se v ordinacích obvykle dost nudí, takže zkoumají okolí včetně ostatních lidí.
    Jenže já necítila žádné negativní reakce. Žádné pohledy. Byla jsem pravděpodobně nezajímavá, jako všichni ostatní navzájem 🙂 Ale zase nerada bych si moc fandila. To taky není dobré.
     
    Vyšla sestřička a vyjmenovala jména všech sedících kromě mě. Představila jsem se jako Nováková – hned věděla – vzala si kartičku pojišťovny, ale tam bylo „Nováků“, tak jsem jí poprosila, jestli bych jí mohla vysvětlit situaci a zavřela za sebou dveře. Jenže skrz ty dveře šlo slyšet dost nahlas, co si tam s ostatními povídají („jéé pane doktoreeee helejtee, dostali jsme med!“ :), což jsem zjistila při čekání v čekárně, takže jsem mluvila obecně a řekla jsem jí, že jméno na kartičce pojišťovny je jen dočasné, to ať použijí při vykazování úkonů mé pojišťovně, ale ať mě normálně oslovuje Nováková a víc jsem jí nevysvětlovala. Sedla jsem si zpátky do čekárny.
     
    Asi za tři minuty mě volá: „Paní Nováková, pojďte.“ (Mé jméno v ženském tvaru je jedno z nejhezčích slov, jaké mohu slyšet. A to i během dne třeba v práci, kdy jsem takhle oslovována kolegy nebo dodavateli do telefonů nebo v e-mailech). Buď Terezo nebo paní Nováková.
    Vzala jsem si kartičku a šla k doktorovi, kterému ještě sestřička vysvětlila, že v počítači jsem Nováků, zatímco mi má říkat Nováková 🙂 (ta je hodná).
     
    A teď to přišlo.
    Pan doktor nebyl vůbec starý a mrzutý, jak jsem si ho představovala. Byl to krásný, sympatický, veselý, usměvavý a hezky vonící chlap! Nemohla jsem z něho odtrhnout oči 🙂
    Říkám mu, že jsem začala v Praze chodit na hlasovou terapii, kde po mě chtějí vyšetření, zda mám hlasivky vpořádku, aby se mohlo pokračovat.
    On se na mě tak podíval, usmál a řekl: „Jaké hlasové terapie? Teď vám nerozumím.“
    Vysvětlila jsem mu, že u mě probíhá přeměna (lékařům to fakt říkat asi budu 🙂 na ženu. (On mě rovnou identifikoval jako ženu 🙂
    Podíval se znovu a říká: „Vážně? A vy tedy ještě nemáte po přeměně? (jakobych měla mít? – To mi lichotilo). Navíc mně přijde, že váš hlas je ženský. Co s ním chcete ještě dělat?“
    To mě tak potěšilo, že jsem se na něj už začala culit a zeptala se svým: „Jooo? Myslíte?“ 🙂
    On se toho hned chytl: „No ano, třeba teď to vaše „joo?“, to bylo vyloženě žensky i s tou intonací na konci. Takovou tou ženskou kličkou.“ 🙂
    Sebevědomí mi začalo vzrůstat raketovou rychlostí.
     
    Vzal malé zrcátko na dlouhé tyčce, vysterilizoval ho, na jazyk mi položil hadřík a šup ke hlasivkám: „Řekněte éééééé“.
    No nebylo to moc příjemné mluvit s tyčí v krku, ale bylo to hned hotové.
     
    Ale on pokračovat: „Já bych se na nějaké hlasové terapie vykašlal. Vy máte krásně sytý ženský hlas.“
    Oponovala jsem, že bych chtěla dokonalejší.
    „Joo to bysme chtěli všichni mít všechno dokonalé. Váš hlas bych zařadil do kategorie, jako třeba Aneta Langerová. Vemte si, že ona má krásný hlas.“
    A kouká mi na ohryzek: „Plánujete operaci hlasivek nebo ohryzku?“
    „Ne, jen si chci nechat seříznout ohryzek. Dělají to v Hradci…“ „Ano, znám, p. doktor Chrobok. Pozdravujte ho ode mě!“ 🙂
    A zase ten úsměv.
    Byla jsem z něj tak vedle.
     
    Jedna z nejhezčích lékařských zpráv, jaké jsem kdy dostala. Obvykle sem lékařské zprávy nedávám, ale tahle tím slovem „ženský“ a „ve správné poloze“ přesahuje mé očekávání. Myslela jsem, že to bude jen banální prohlídka mých hlasivek, že tam strčí zrcátko nebo kameru, napíše „hlasivky ok“ a jdu.
    Tohle ale asi p. Huťa nechce slyšet. Nepotřebuje, abych měla ženský hlas.
    I přesto p. Huťu (který je pedagog) vnímám právě jako pedagoga, který umí s hlasem pracovat. I když jsem teď na vážkách, ke kterému z těch dvou specialistů se mám přiklonit. Navíc k Huťovi mě váže i zvědavost 🙂 Jenže dneškem jsem ztratila tu hlavní motivaci 🙂
    Dneškem jsem se zbavila některých dalších zbytečných obav.
     
    Můj pan primář foniatr mi ukázal přístroj na měření frekvence hlasu, který tam má taky, kdybych jako chtěla někdy v budoucnu ještě přijít (což bych tedy chtěla, ale zapomněla jsem se s ním na tom domluvit). On se tím přístrojem vyloženě chlubil 🙂 Padl mi hned do oka! 🙂 (Ten foniatr :).
    Nevím, jestli jsem ho nakazila tím nadšením já nebo on mě, ale když si to tak vezmu, mám vlastně neuvěřitelné štěstí i na lékaře. Všichni jsou tak milí! Tenhle mě ale navíc připravil příjemné překvapení.
     
    Celou dobu se na mě tak hezky usmíval a popovídali jsme si krátce o lékařích v Praze, o přeměně, o operacích hlasivek, kdy se někdy k hlasivkám vkládá implantát, který je zvedne výš (což jsem nevěděla).
     
    Probrali jsme i hlasové terapie u p. Huti.
    Říkal, že u mě jsou to vyhozené peníze.
     
    Nedávno jsem tu dávala video, na kterém jsem poprvé promluvila.
    Ptal se mě, jestli se natáčím. Že bych měla, abych slyšela, jak krásně sytě žensky to zní 🙂 Jak artikuluji 🙂
    „Ano, nahrávám se, ale chtěla bych ten hlas mít ještě dokonalejší.“ 🙂
    Můj hlas mi nepřipadá tak ženský, jak o něm pan foniatr mluví.
     
    Nejsem spokojená, ale když nad tím tak přemýšlím, říká mi to kolegyňka (která se zapřísáhla, že mi vytloukne z hlavy, pokud se rozhodnu pro operaci hlasivek), říkali jste mi to i někteří z vás (zatímco někteří z vás mi říkali, že to tak jednoznačně ženské není), ale teď je mi to všechno jedno.
     
    Lékař specialista mi řekl svůj názor a ten se mi líbí 🙂
     
    Všimla jsem si, že Huťa se nikdy k barvě mého hlasu nevyjadřuje. Jen řekl, že nepatří mezi hluboké. Ale neřekl, že jde o hlas mužský nebo ženský. Chce s ním pracovat, ať je jakýkoliv. I kdybych byla biologická žena, jde s ním pracovat. Však také většina jeho klientů nechodí za Huťou kvůli změně výšky hlasu, ale kvůli tomu, aby se naučili mluvit.
    Mám stejně podezření, že potřebuje, abych tam chodila a nosila mu honoráře 🙂
     
    Takže teď přemýšlím o tom, že hlasovou terapii nedokončím. (Ten foniatr mi to neměl říkat :).
     
     
    Běžela jsem rychle do práce, kde za chvilku dorazila moc hezká mladá slečna s neuvěřitelně modrýma očima (to byly čočky) v modrých šatech s krásně udělanými červenobílými nehty. Už jsem nezáviděla, jako dřív, tu její ženskost, kterou já nemohu mít. Cítila jsem se tak šťastná a přirozená, že za pár minut jsem přestala řešit svůj vzhled a chovala se normálně bez jakýchkoliv obav.
    Žádná negativní reakce po celou dobu. Normálně jsme si povídaly (i o mimopracovních věcech – kde studuje, že chodí na brigádu na čtyřsměnný provoz (netušila jsem, že existuje) atd.) Normálně se ptala, já odpovídala a po hodině jsme se rozloučily.
     
    Zase tu píšu o normálních věcech, o kterých biologické holky nepíší, já vím 🙂 Jenže já musím. Protože tyhle „normální“ ženské zážitky mi dělají radost. Zvykám si na ně a jednou budou opravdu každodenní záležitostí, ale teď se jich nemůžu nabažit, protože jsem na začátku. Jsou plné splněného očekávání a splněných snů, které si sníme celý život.
    Ano, ony holky opravdu do svých blogů nepíší: „Dnes jsem byla v šatech nakupovat a nikdo na mě necivěl.“ Protože žena v šatech je běžná záležitost, která nikoho nezajímá (když nepočítám chlapy z úplně jiného důvodu :).
     
    Do toho euforie ze včerejších šatiček a jsem zase na vrcholu blaha 🙂
    Sedím tu ve svých bílých kalhotách, které mi kolegyňky pořád tak chválí, v mentolovém tričku s kytičkama a náušničkama ve stejných barvách, venku je léto, sluníčko, za půl hodinky jedu vyzvednout Kačenku, sjedeme pro lístky do cirkusu, který jsem jí slíbila, v pondělí na výlet do Prahy, pouštím si tu veselé písničky a mám neuvěřitelnou radost ze života.
    Ze života, který jsem chtěla ukončit. Ze života, který ztrácel smysl a který byl prázdný, nezvladatelný a plný smutku.
    Jak to, že se to tak změnilo?
    To všechno už je minulostí, protože jsem svůj život vzala do svých rukou a rozhodla se s tím něco udělat.
    A krok po kroku, které se stávají snažšími a snažšími, se dostávám tam, kde mohu s klidem říct, že už jsem 4 měsíce šťastná jako nikdy v životě.
     
    Moc bych si přála ještě někdy vidět mého foniatra :).
  • otєrєzє.cz

    Které šaty si mám nechat?

    17. 7. 2014 / 19:19 / 47 Comments
    Já vím, že jsem praštěná. (A pubertální chvílemi být ale můžu 🙂
    Že mě kvůli tomu spousta lidí nenávidí, ale já si nemůžu pomoct. Prostě si dělám, co chci. (Teď, když už konečně můžu.) (Pak je tu ještě větší spousta lidí, kteří mě mají ale rádi 🙂 A pak ta největší, které jsem ukradená 🙂
     
    Tenhle článek není ani o vás, ani o transsexualitě, ani o Hance – je sobecky jen o mně! 🙂
    Takže ho klidně přeskočte, jestli vás nezajímám 🙂
    Právě teď mám radost.
    Pravou nefalšovanou ženskou radost, protože jsem si přinesla z pošty balíček, ve kterém byly troje šaty.
    Jsem nadšená a šťastná a tohle radování má jen jednu chybu: nemůžu si nechat všechny :/
     
    Už když jsem je objednávala jsem věděla, že je to moc peněz a nechám si jen jedny.
    Tušila jsem, že určitě jedny z nich mi nebudou sedět a taky že jo, takže se výběr zúžil na dvoje.
     
    Vůbec schválně nepíšu o tom, které se mi líbí víc, ale napadlo mě, že můžu vlastně nechat udělat takové hlasování 🙂
    O tom, které z nich si mám nechat, protože oboje se zásadně liší – jedny romantické na léto, druhé lehce formální do práce. Potřebuju oboje, ale nemůžu si nechat oboje :/
     
    Je to úplně poprvé, co nechávám o něčem takovém hlasovat a jsem zvědavá na výsledek (ke kterému stejně jen lehce přihlédnu 🙂 Ono je to vlastně něco jako hlasovat o jablku a banánu. Dvě odlišná ovoce, obě máme rádi a jednoduše volíme to, na které máme zrovna chuť. Kéž by to bylo i s ostatními věcmi v životě tak jednoduché.
     
    V tomto případě nejsem nerozhodná. Jen mě zajímá váš názor.
     
    Takže tady jsou 🙂
    Které se vám líbí víc?
    (118)
     
    Anketa by měla být pod článkem – až po kliknutí na název článku nebo tady (pod článkem a reklamou).
     
     
    Anebo jo. Ještě přeci jen něco připíšu.
    Jsem sice ještě z toho zkoušení šatů nadšená, ale ono to vlastně nevadí.
     
    Po práci jsem jela do obchodu, zaparkovala jsem a když jsem vystoupila z auta, už ty lidi nějak moc nesleduji, protože oni nesledují mě a jdu si to ke vchodu. Tam ale procházela mladá rodinka a ta slečna/paní šťouchla svého manžela do boku, aby se na mě podíval.
    V tu chvíli mi problesklo hlavou: Jak to? Tohle se mi nestalo ani nepamatuju! Všude normálně procházím!?
    Trošku jsem zpanikařila.
    Měla jsem totiž na sobě sukni a vím, že přitahuje pozornost.
    Ale tohle nebylo tou sukní.
     
    V podstatě jsem měla dvě možnosti: buď z toho být zoufalá, nervózní a nesvá nebo jít jakoby nic dál svým ladným krokem, usmát se na ně a projít 🙂
     
    Vždycky jsou tyto dvě možnosti.
     
    Tu slečnu nebo paní ale znám.
    A ona zná mě.
    Dělá na lince v naší firmě.
     
    V tu chvíli mi došlo, že já jsem vlastně pro ně atrakcí. „Hele, to je ta (nebo ten), co jsem ti o ní (něm) říkala, víš? Jak byl(a) předtím chlap.“
     
    Ty dvě možnosti, které jsou na výběr, jsou ale dost odlišné.
     
    V každém případě je to na nic, že mě takhle někdo někomu ukazuje a chlubí se, že mě zná.
    Jenže tohle ovlivnit nejde. Je to součást naší přeměny. Nemůžeme chodit do práce, kde je 300 zaměstnanců (Míša mi včera po sezení vyprávěla, že u nich je těch zaměstnanců 3000! To je paráda :), aniž bychom se pořád někde skrývaly a nikdo nás neviděl.
    Takoví lidé nás budou ukazovat ostatním vždycky. Nemůžeme nikdy ovlivnit to, aby tuhle nepříjemnou skutečnost dál nešířili.
    Nezbývá nám tedy než to prostě přijmout.
    Ovlivňuje to negativně náš život?
    Ne.
    Mám se kvůli tomu rozbrečet?
    Ne.
    Kdybych tam šla zrovna s partnerem a on slyšel, o čem si povídají, bylo by mi to příjemné?
    … pokud zvolíme tu možnost, že se nikam nestěhujeme a pohybujeme se i po přeměně v původním prostředí, musíme s něčím takovým počítat a nemůžeme to tedy před svým partnerem tajit. To je vyloučené. (Tím si konečně odpovídám na svojí otázku, kterou jsem tu nedávno (a pořád) řešila (Říct či neříct?)).
    … pokud ale žijeme stovky kilometrů od svého původního prostředí v novém těle, je úplně jedno, co si ti lidé šuškají, protože si nejspíš šuškají o tom, jak ten pán má vyfouklé kolo u auta nebo jaká je fronta u bankomatu.
     
    V obou případech je ale fajn, když to ten partner o nás ví.
    Chytne nás ještě víc za ruku a přitáhne. Dá nám jistotu a sebevědomí. My (a celý náš vztah) se pak cítíme neohrozitelní.
    Kdyby naši minulost neznal, tak by naší ruku pravděpodobně už navěky pustil a mohly bysme skončit třeba skopané, jako slečna, která tedy ani neměla šanci tomu chlapci říct o své minulosti, protože se znali sotva pár desítek minut na diskotéce, kde jí políbil. (Až takhle rychle bych to partnerovi (a každému na potkání) tedy nesdělovala).
    Když mi podává ruku gay, taky u toho neříká: „Dobrý den, já jsem Jarda a jsem gay.“
    „Dobrý den, já jsem Tereza a byla jsem chlap.“ 🙂
     
    Ta situace slečny z diskotéky byla ale extrémní a nepravděpodobná. Zdravý člověk – potencionální partner – se takhle nechová. Psychopat ano. Gratuluji (biologické) slečně, která si ho nakonec vybere.
     
    Tak abych to shrnula.
     
    Nebudu z toho dělat žádnou vědu.
    Mám jedinečnou možnost jim ukázat, že jsem sice možná byla chlap, ale teď jsem ŽENA.
     
    Nemá smysl za každou cenu bezhlavě utíkat do neznáma jen proto, abychom už nemusely čelit těmto situacím.
    Každá atrakce se jednou omrzí.
    A některá dřív, než se vůbec stihneme rozkoukat.
     
    Odstěhovat se daleko je totéž jako to partnerovi neříct.
     
    Dobře, můj partnere, chci, abys to věděl, protože to všechno usnadňuje.
    Tak potom ale dobře, nové prostředí, chci, abys to vědělo, protože mi to pak všechno usnadňuje.
    (Nevyzdvihuji žádnou variantu (odstěhovat se nebo neodstěhovat?). Je to velmi velmi individuální.)
     
    Který strach je větší? Z toho, že budeme prozrazeny nebo z toho, že na nás zase někdo ukáže?
    Aby řekl svému manželovi: „Koukni, jak je krásná! A to byla chlap. To je co?“ (To nemyslím mě, ale obecně připouštím u nás i tuhle variantu).
     
    Takoví lidé nám přeci nevadí.
    Nikdy s nimi žít nebudeme, nebudeme je ani často potkávat ani s nimi trávit večery. Jsou to lidé, které musíme přijmout jako součást naší mezifáze a ne se jich bát, protože je nevygumujeme.
     
     
    Zítra mě čeká v práci takové zajímavé setkání. Asi na hodinu přijde studentka ekonomie, kterou posadili ke mě (bezva). Mám ráda setkání s novými lidmi. Ale ona bude sedět v bezprostřední blízkosti – tak blízko, jak mi jednou budou mí potencionální partneři. A tak jsem zvědavá na její chování. Přeci jen dokážeme vycítit od druhých spoustu zajímavých věcí. Je to takový náš šestý smysl, který nám potvrzuje „ano, prošla jsem“ nebo „uf, neprošla jsem“, aniž by dotyčný cokoliv řekl.
     
    Zrovna teď mi přišel e-mail z aukra, že se mění obchodní podmínky a pro používání plateb PayU je nově nutná osobní identifikace uživatele na pobočkách aukra. Pokud se neidentifikuji, v září mí zákazníci nebudou moci platit kartami.
    Nemohli počkat 9 měsíců? Já tuhle přechodnou fázi prostě v institucích, kterým může být ukradená moje idenita (myšleno pohlaví), řešit nechci. Beztak mi AirBank odmítla k neutrálnímu jménu (na které ale stejně přišli sami – já jim to nechtěla na ten rok říkat – kvůli nové občance nesouhlasící s číslem staré občanky v registru neplatných dokladů) přiřadit „Paní“. Nesnáším to jejich oslovení „Pane“, přestože jsem je (mile) žádala, aby tam operátorka překlikla na „Paní“, že někde to jde. Ale ona si pořád opakovala byrokraticky tu svou: „Máte potvrzení o změně pohlaví?“.
    Pan Nikola, Pan Andrea, Pan Maria…
    Ale co, ten rok to přežiju 🙂
     
    Teď mi došla jedna věc v souvislosti s tou anketou o šatech.
    Přišla jsem domů, rozbalila je, navlékla a vyfotila.
    Naprosto normální průběh. Co je na něm divného?
    No právě ta přirozenost a normálnost 🙂 Dříve, abych mohla takovou fotku udělat, jsem musela strávit 2-3 hodiny zkrášlováním a zženšťováním (a stejně to nestačilo, bojovala jsem s vousy, s parukou, než uschly nehty, které bylo nutné ještě ten den odlakovat…). A to všechno třeba jen kvůli půlhodině, kterou jsem pak pro sebe měla a rychle zase zpátky… tam, kam už se nechci nikdy vrátit…
     
     
    Chtěla bych ještě pozdravit Vicky, která má dnes v Praze vystoupení v kapele, se kterou hrála několik let jako muž, ale teď poprvé po dlouhé době dostala příležitost zahrát si tam jako Vicky. Takže držím palce, ať z dnešního večera mají všichni příjemný zážitek. Včetně tebe! 😉 Zítra už budeš mít za sebou zase další poprvé a posune tě to dál.
     
     
    Slečna na ulici se snaží navléknout motorkářskou helmu. Přijel si pro ní asi její chlapec. Ta motorka strašně řve. Nejspíš probudila všechny už spící miminka na tomhle sídlišti. Slečna zápolí se svými dlouhými vlasy. Nechce si je totiž rozcuchat :). Chlapec jí pobízí, aby nasedla. Ale ona tam postává a z toho postoje jde vyčíst nejistota. A pak frrrrnk. Drží se ho zuby nehty, protože tak šlápl na plyn, že oba brzy odletí, ale motorka pojede dál. Ne, drží se pevně.
    To je kouzlo motorek. Slečny se drží tak pevně svých partnerů, protože oni v tu chvíli mají absolutní moc nad jejich životy.
    Může být snad větší pocit bezpečí? 🙂
     
    Pro mě ano. Třeba v objetí v posteli.
    Nepotřebuji lézt na motorku.
    Mám z ní strach. (Ale vy si na ní klidně lezte 🙂
     
    Jinak se tu nic neděje. Ospalé líné prázdninové čtvrteční odpoledne.
     
    Zítřek už bude jiný. Budu tu mít uprostřed obýváku bunkr a na stole tisíc obrázků na vymalování. Hromadu pěny v koupelně každý večer, parník, delfína a pohádky před spaním, které mě tak krásně uspávají vedle toho mého andílka. Smím ho každý večer pohladit a když otevřu oči, leží vedle mě. Je to ta nejspanilejší princezna na světě. Její dlouhé vlásky jsou tak jemné, když je češu. A na její řasy nemá žádná z modelek Maybelline.
    Přichází nejhezčí část roku.
    Na kterou čekám vždy 51. týdnů.
  • otєrєzє.cz

    Žádný strach

    16. 7. 2014 / 21:10 / 18 Comments
    Jsou prázdniny, což má jednu fajn výhodu – ti, co studují, nemusí do školy 🙂
    Téhle výhody dnes využila i krásná blondýnka Lauren (dříve Sophie, o které jsem tu kdysi psala) a jela s námi poprvé na společné sezení k Hance.
    Normálně bych už o takových sezeních nic extra nepsala (pokud by se tam neprobíralo něco vyloženě extrémně zajímavého). Jenže dnešek byl jiný.
    Jely jsme do Prahy už čtyři! Čtyři slečny ze severu a Laurinka úplně poprvé. Mě samozřejmě každé „poprvé“ (mé i cizí) fascinuje, takže jsem byla ráda u toho a pořád Lauren přesvědčovala, ať nemá strach.
     
    A vzpomínala jsem na sebe ještě před mou první návštěvou Hanky kdysi před lety, kdy jsem četla o skupinových sezeních a představovala si je jako seance u psychiatrů v protialkoholní léčebně, kdy terapeut mluví jako cvok, klienti odpovídají jako cvoci a všichni jsou tak trošku švihlí 🙂
    Mám zapotřebí někomu sdělovat své soukromé informace, pocity a sny? To nemůže být k ničemu. Tohle bude hotové utrpení.
     
    A nebylo.
    Myslím, že neexistuje člověk, který by o takových sezeních prohlásil, že mu nic nedávají nebo že stály za nic. (Ten, kdo to říká, na takovém sezení nikdy nebyl a jeho představy jsou zkreslené.)
     
    Netušila jsem, že se mi to bude tak líbit 🙂 Jsem vždycky neuvěřitelně šťastná, když vkročím na půdu země Tolerance, ve které můžete vypadat jakkoli mužně, mít na sobě sukni a nikdo se nám nesměje, neuráží nás, jsme identifikovány správně a veškerý strach je pryč.
    Tato země má ale zatím příliš malé území (zhruba pár metrů čtverečních) a nachází se přímo u jedné Rajské zahrady.
    Zní to jako pohádka.
    A taky to vlastně taková pohádka je. Jenže tuhle pohádku prožíváme každá z nás, která k Hance chodí.
    Laurinka jí dnes prožila poprvé, což jsem moc ráda, protože jsem věděla, že z toho bude mít zážitek a bude se jí líbit poznat ostatní holky ve velmi různých fázích od „před HRT“ do „po operaci“.
    Do té doby máme totiž strach z toho, jak takoví lidé vypadají. A až když je poznáme zjistíme, že žádný strach neexistuje.
     
    S holkama jezdím nesmírně ráda.
    Lindu (4 měs. HRT) a Adélku (těsně před HRT) už hezkých pár měsíců znám a vždycky jsem se těšila i na tu cestu do Prahy s nimi. Dnes, když k nim přibyla i nová tvář Laurinky (která je před HRT už tak ženská, že je identifikována správně – někde tu bude i společné foto, až mi ho holky pošlou, což je pro mě rarita, protože trojselfie nebo vůbec nějaké společné foto s holkama od Hanky ještě žádné nemám :). Navíc tyhle holky jsou pro mě kamarádky, se kterými jsme si padly do oka.
    Linda i Laurinka měly tílečka (která já se bojím nosit kvůli tomu, že si myslím, že mám širší ramena), moc hezké kraťásky a botky, které jim neuvěřitelně slušely a nebylo pochyb, že jde o slečny na prázdninovém letním výletě do Prahy 🙂
    O tobě Adélko bohužel ještě nemůžu napsat, že jsi měla hezké tílečko nebo dámské sandálky! Tak to koukej brzo napravit 🙂
     
    A Anito – tady máš tu Lindu, co jsem na ní prý závislá, jak v nějakém komentáři píšeš 🙂
     
     
    Mamka s dcerama 🙂
    Linda (4 měs. HRT), Lauren (před HRT) a nevím kdo 🙂 (šla kolem, tak jí Adélka taky vyfotila :).
    Holkám to prostě sluší 🙂
     
    To focení bylo vtipné. 🙂 Biologická slečna vezme foťák, vyfotí se a dá fotku na facebook.
    My vezmeme foťák, fotíme, fotíme, fotíme…. fotíme… po dvacáté fotíme… a na každé fotce jsme některá z nás tak, že fotka prostě neprojde naší cenzurou a pravděpodobnost, že se najde fotka, kde budeme spokojené všechny tři, je dost nízká 🙂
    Tato fotka je zde jen díky Laurince a není klikací, protože takhle malinká stačí 😀
     
     
    Pár slov o Laurince ale musím říct, které stojí za to napsat a je to vlastně důvod, proč píšu tenhle článek (jako hezký příklad toho, jak to v některých rodinách může fungovat).
    Má nesmírně velkou podporu rodiny a lidí kolem sebe. Je jí sedmnáct a maminka už jí slíbila, že od září, kdy půjde do školy poprvé jako žena (protože koncem srpna jí začne HRT a bude mít neutrální jméno), jí pořídí šaty a už teď jí spoří na výdaje související s přeměnou. Oni jsou rodiče, kterým záleží na jejich dítěti bez ohledu na to, jakého pohlaví je. Rodiče totiž milují své děti, které budou pořád jejich dětmi.
    Když si před dvěma lety Laurinka uvědomila, že asi nebude gay, ale něco jiného a našla na internetu první videa o přeměnách (stejně jako já), navždy to změnilo její život, protože pochopila, kým skutečně je. Řekla to rodičům a maminka si dlouho psala s Hankou, ke které Laurinku maminka nakonec objednala, čímž jí definitivně zbavila nesvobody a věčné masky, kterou teď mohla odhodit.
     
    Když slyším některé komentáře holek na společném sezení, jak jim rodiče vtloukali do hlavy, že to, co dělají, je špatné, že je to nemoc, že je to úchylka, že se mají chovat tak, jaké mají tělo a podpora veškerá žádná a pak slyším, co vypráví Laurinka, hladí mě to po duši.
     
    Potřebujeme spřízněné duše.
    Jsou pro nás nesmírně důležité, protože nám pomáhají překonat 90 % všech překážek, které bychom jinak museli zdolávat sami a to bolí. (Je spousta z nás, které je takto samy překonávat musí.)
    A pokud máte kromě rodičů ještě kamarádku, se kterou sedíte v jedné lavici a která je do věcí kolem přeměn zapálená snad ještě víc, než my, která se o všechno tak zajímá a chce jednou následovat kroky Hanky a stát se sexuoložkou, pak nám mohou být všichni nepřátelé ukradeni.
    Laurinky spojenkyně se jmenuje Míša. (Tímto tě zdravím, Míšo, ať jsi kdekoliv a příště už s námi, jasné? 🙂 Kromě spojenkyně je to také moc krásná skoromodelka :), která ve všem Laurinku podporuje. Jsou to lidé, kteří většinou nejsou vidět. Jejich podpora také není vidět. Ale my jí cítíme. Potřebujeme vás! A děkujeme vám za to, že jste.
     
    I já vás mám 🙂 A děkuji vám z celého srdce, že jste.
     
    Moc se těším, až Míšu jednou poznám, protože každý, kdo jakýmkoliv způsobem pomůže někomu z nás, si zaslouží obdiv, přestože mu to může připadat jakkoli normální, že má být na naší straně. Obzvlášť, když jde o biologickou ženu.
     
    Je to o štěstí?
    Ano. To jsou ty náhody v životě, kdy potkáváme různé lidi, kteří vstupují a odchází z našich životů a máme-li štěstí, můžeme počítat s tím, že náš strach nad námi nikdy nevyhraje.
     
     
    Na společném sezení se probíralo téma strach.
    Každá jsme měla říct jeden ze strachů, který jsme prožily. Některé se opakovaly (strach z prozrazení byl nejčastější) a bylo jich spousta. Když to tak vezmu, strach je jeden z našich hlavních společníků během přeměny, ale nejhorší je asi ten před tím, než uděláme první krok.
    Obdivovala jsem Michelle, která na sezení vyprávěla, že se svým strachem začala bojovat a řekla si, že už nehodlá dál žít ve strachu, který jí negativně ovlivňuje naprosto ve všem.
    Můžeme se bát.
    Nebo se bát nemusíme.
    Obojí je jen v našich rukách.
    Strach je totiž něco, co lze překonat.
     
    Všimla jsem si ale jedné věci.
    Jakmile se něčeho bojím a ten okamžik nastane, ten strach potom zmizí.
    Strach je překážka, kterou přeskočíme a jdeme dál.
    Strach je tááááákhle obrovský, ale čím víc se k němu přibližujeme, tím je menší a menší až je najednou takhle malinký a my zjistíme, že jsme se bály malinkého broučka místo řvoucí Godzilly.
    S Godzillou bych si to nechtěla rozházet. A přesto nás „něco“ nutí postavit se jí vrhat se do kroků, které nám přijdou neuskutečnitelné, složité a těžko zvládnutelné. Jenže ono to tak nakonec není. (Překvápko :).
    Schválně si to zkuste. 🙂
    Vy všechny, které jste ještě ten první krok neudělaly. Zkuste ho udělat. Jen tak na zkoušku. Zkuste udělat ten první krok, vrhnout se na svou prnví překážku a zjistit, jak je prťavá.
    Vždycky je možnost se vrátit.
    Ta radost, která vás okamžitě pohltí, je motorem, který vás pak žene dál.
    Já přece musím vědět, o čem mluvím 🙂
     
     
    Na společných sezeních miluju pozorovat úplně všechny holky ve všech možných fázích. Ale vážně úplně všechny! Od těch šestnáctiletých po ty přes padesátku. Některé jsou vtipné, nad věcí, některé v totální depresi nebo euforii.
    Každá vypadá jinak a ty, které jsou těsně před komisí nebo po operaci mě fascinují svými ženskými tvářemi, ňadry i ženským vystupováním, které mě utvrzuje v tom, že TO JDE. Protože to vidím na vlastní oči a mám ráda, když se to podaří.
     
    Ale miluju i holky, které tam přijdou v pánském oblečení se zarostlým obočím a bez jediné známky ženskosti (navenek). Uvnitř jsou to ženy.
    Otázkou je, jak se cítí, když se jich servírka zeptá: „Co byste si ještě dal?“ místo otázky, kterou použila u nás: „Co byste si ještě dala?“
     
    V nedaleké restauraci („LGBT friendly“) si pak sedíme u své kofoly nebo kapučína a povídáme si, jakoby tenhle svět byl „normální“. Jakoby tenhle svět byl bez předsudků, bez homofobie a bez lidí, kteří se za hloučkem podivně vypadajích žen otáčejí. A myslím, že to je smysl těchto sezení. Ne jen předat si vzájemně zkušenosti z toho, jak zvládnout přeměnu a podpořit se, ale také cítit se alespoň pár hodin dobře ve světě, ve kterém žádné nebezpečí nehrozí.
     
    Takže společná sezení u Hanky určitě ráda doporučuji. Vyslechnete si sice i skuhrání a černé myšlenky, ale vždycky se najde někdo, kdo je zneguje a vytvoří protiklad 🙂
    Tak jako to funguje tady na blogu 🙂
    Nemyslím si, že některý z těch názorů je špatný. Je to jen odlišný pohled na věc. Každý se na svět díváme jinýma očima.
     
    A konečně jsem dnes viděla Péťu, která je 4 měsíce po operaci a o které kdysi mluvila Linda, že je tak krásná, že si tehdy myslela, že je biologická slečna. Přišla totiž na sezení a její dlouhé vlnité černé vlasy mě naprosto dostaly. Tohle chci! 🙂
    Péťa má přítele. Doprovodil ji před ordinaci Hanky a pak tam na ní čekal. Mimochodem moc sympatický chlapec.
    Nerozumím tomu, když někdo říká, že je problém najít partnera. Já říkám, že to problém není. Nebo takhle – že je to stejně těžké (nebo lehké), jako bychom byly biologické ženy. Neposazovala bych naši minulost do role nevýhody. Jsme jen jiné, jako každá biologická žena je jiná.
    Budu-li jednooká biologická žena, budu taky jiná. Ale i jako jednooká budu mít šanci najít si partnera.
     
    Nevím proč, ale s Lindou a Lauren se cítím naprosto skvěle. S Adélkou samozřejmě taky, přestože nás stále doprovází jako bodyguard v pánském, ale my všichni víme, že je to žena. Těším se, až se to rozjede i u ní a u Lauren si nedovedu představit, jak ještě po hormonech zkrásní, když už teď je krásná skoro jako moje milá kamarádka z východu (jo, takhle jí teď budu nazývat :), na kterou jsem dnes moc myslela, protože původně měla jet s námi 🙂
    Ale začíná jí 2 měsíce po operaci nový život.
    Normální život ženy.
    Přítel, práce, každodenní starosti.
    Transsexualita je minulost.
    Už jí to začalo.
     
    Vždy po příjezdu domů, kde holky vyložím a pokračují dál svým autem, ve kterém je rozvážela dnes Linda dál na severovýchod, se najednou ocitnu v prázdném bytě, ve kterém neslyším žádný smích, žádné nadšené vyprávění, žádné sny mých kamarádek, které tak ráda poslouchám.
     
    A z toho je mi vždycky smutno.
    Je ale normální, že je nám smutno, když nás opustí někdo, koho máme rádi.
     
     
    Ráno jsem šla ještě do práce, protože toho mám moc a potřebovala jsem dořešit některé věci. Včera byla u ředitele návštěva z Osramu a protože se to týkalo LED diod, které objednávám, musela jsem být na chvíli u toho. Oba pánové byli moc sympatičtí (toho jednoho bych nejradši snědla, jak se na mě hezky usmál 🙂 a tak jsem se cítila moc příjemně a důležitě. Dnes ráno mi ředitel říká: „Tak Terezo, představte si, asi vás potěším. Ti pánové z Osramu mi řekli, že by nikdy neřekli, čím procházíte. Mysleli si, že jste žena.“
     
    Tak.
    A teď jsem měla dva absolutně neslučitelné pocity současně. Jeden euforický a nádherný, druhý vztek na říďu 🙂
    Musím mu říct, aby mě neprozrazoval na potkání! Musím to říct i kamarádovi a lidem, kteří to ještě sami nepochopili, že není žádoucí, aby to věděli. (Babička u pokladny na svého vnuka, kterého jsem s úsměvem pozdravila, protože je to můj kamarád: „Kdo to je ta slečna?“ „To je kamarádka, babi. A představ si, ona byla předtím muž!“) Aaaach jooooo 🙂 Bez toho dovětku prosím! Tohle už nejde NIKDY vzít zpátky, víte? NIKDY!
    Vím, jak je těžké tohle tajemství v sobě udržet. Jak moc se chcete pochlubit, že někoho takového znáte, že prochází nebo prošel něčím tak senzačním, pozoruhodným a jedinečným, že to prostě musíte někomu říct. Ale zkuste se vcítit do naší situace, kdy celým svým srdcem a celý život toužíme být ženou (nikoli člověkem, který ženou nebyl a stal se jí až v průběhu toho života). Cítíte ten rozdíl?
     
    Nechci být atrakcí i přesto, že jejich reakce je pozitivní. Že mi vlastně dodávají potřebné sebevědomí a tak důležité impulsy, že je vše vpořádku.
     
    Poslední dobou mám ale hodně obchodních schůzek – s muži i ženami – a (probírali jsme to i na sezení) nesmírně mě baví, jak mě muži pouští do dveří, jak mě nechávají jít první do schodů, jak mi poskytují „výhody“ ženství, kterých já si tak cením, užívám a děkuji jim za ně (ačkoli jsou pro galantní muže samozřejmostí).
    Jakýkoliv projev ženskosti od někoho cizího je nenabažitelný.
     
    A tak jsem si dnes užívala malých střípků štěstí, které dohromady ale dávají pořádný ranec radosti a poselství, které si z dnešního dne odnáším (a o kterém už vím z vlastní zkušenosti dávno) je:
    ŽÁDNÝ STRACH! 😉
     
  • otєrєzє.cz

    Mouchy zlodějky

    14. 7. 2014 / 22:41 / 15 Comments
    „Toho hadru si nevšímejte. Já ho tam musím mít, protože ty mouchy potvory vždycky na tom citlivém displeji něco namarkují a otevřou mi šuplík s penězi!“ 🙂
    20 km před domovem na zpáteční cestě z Prahy v zapadajícím sluníčku mě pobavila pumpařka svým hejnem much, které potají markuje naftu a otevírá šuplík. A potom si tajně odnáší peníze do svých skrýší 🙂
    Viděli jste někdy markovat mouchu? Já skoro jo. Létalo jich kolem ní hned několik. Ale pumpařka byla rychlejší 🙂
     
    Měla jsem radost. Proto ráda chodím mezi lidi. Vím, že jakmile mezi ně vejdu, něco se stane. Vždycky se něco stane.
     
    Bohužel to byla jediná veselá historka, která se mi dnes přihodila.
    Zbytek dne stál za nic.
     
    Vyjela jsem brzo ráno, abych byla v Motole dřív, než ex s přítelem a s Kačenkou, která tam jezdí na pravidelnou kontrolu. Seděla jsem tam asi 15 minut a už tam byli. Kačenka se na mě hned přilepila, chytla za ruku a mazlila. Když jsme si sedly před ordinaci, hladila mě a říká: „Ty máš tak krásné vlásky! Moc se mi líbí ta ofina. Ta je tak hezká.“ 🙂 (Neměla jsem sponku, tak mi ta ofinka, teprve pár dní konečně česaná přes celé čelo, pořád padala do očí :).
    Kačenka je takové zlatíčko moje! Miluju jí.
     
    Z ordinace jsme utíkaly k nástěnce se zdravotními klauny, které Kačenka dobře zná. Nestihly jsme tam ale doběhnout, ex na nás křičela: „Stůj Kačenko, počkej na mě a nikam nechoď!“. Asi si myslela, že jí někam táhnu.
    Ignorovala jsem tyto příkazy ředitelky zeměkoule a došla k nástěnce, kde mi Kačenka hned ukázala, které klauny zná. (Mimohochodem já je mám ráda taky. Jsou neuvěřitelní a to co dělají – přinést do nejčernějších a nejsmutnějších míst nemocnic smích – je snad ta největší lidská dovednost, jakou může člověk mít.)
    Ex byla spokojená, že jsme se zastavily a pak už jsme šly už s nimi.
     
    Do všech ordinací chodil její přítel s námi. Takže přišla Kačenka a tři dospělí lidé. Máma, táta a někdo. Ten někdo měl správně pochopit, že tam být nemá, ale protože je to hodný člověk, který nemůže za to, že je omotán kolem prstu, nechávala jsem ho tam. I když to vypadalo divně. Jako kdybych si já šla poslechnout výsledky vyšetření jeho dítěte (kdyby nějaké měl). (No možná to budu dělat :). Néé, taková provokatérka zas nejsem a hnusná taky ne, abych tam dělala scény, že ho tam nechci, když není člen rodiny. (Není.) Jen mě trošku zklamal, že nemá svou hlavu ani názor. Že je z něj nosič tašek, i když je moc chytrý (což si trochu rozporuje :), vtipný, milý a na Kačenku hodný.
     
    Nejlepší scéna dne ale teprve měla přijít.
    Já, blbá, ubohá, trapná a věčně nenapravitelná trubka přející mé ex jen to nejlepší jsem si dovolila vyslovit větu, která ale způsobila, že jsem začala ignorovat doporučení psychologů z poraden, abych mou ex prostě tiše snášela, neřešila jí a mlčky zatla zuby. Chtěla to, tak to má. Je to její volba. Nenechám na sebe DVA ROKY házet špínu, že jsem já ten největší vyvrhel světa a zatínat u toho zuby. To už myslím stačilo a po dvou letech by si měla uvědomit, že možná je ředitelkou zeměkoule (jak si myslí) a bude dál organizovat životy všem a rozhodovat, co je dobré a co špatné, ale já b o h u ž e l pod její moc nespadám.
     
    Ex totiž měla plné ruce a Kačence se chtělo čůrat.
    V jedné ruce měla ex horkou čokoládu, v druhé Kačenky svetřík, ve třetí kabelku 🙂
    Její přítel byl ověšený taktéž, ale ten na dámské záchody nemůže, tak jsem řekla: „Počkej, já tam s Kačenkou dojdu.„
     
    (Dozvuk té věty jí zní pravděpodobně ještě teď v uších, jak jí nemohla rozdýchat.)
     
    Paní ředitelka zeměkoule okamžitě položila vzteky všechny věci na židli, popadla Kačenku a začala na chodbě nahlas vykřikovat, že chlap přece nechodí na dámské záchodky a že kdyby na dámských záchodcích potkala chlapa, že by musela zavolat ochranku. A já přeci jsem chlap, takže nechápe, co to tu plácám.
    Kačenka se vyčůrala, ex vzala přítele za ruku (asi mu jí pěkně drtila) a plnou chodbou lidí začala řešit, že jsem si jí dovolila nabídnout, že bych mohla jít na dámské záchodky místo ní! „Kdo to kdy viděl, chlap na dámských záchodcích!“, jsem slyšela za zády.
    Tak jsem se na ní otočila a říkám: „Nebudeme z toho v šoku ale celé odpoledne, že ne?“
     
    Teď tu příhodu nejspíš všem vypráví jako ten největší vtip dne a vůbec jí nedochází, že je to ona sama, kdo se ztrapňuje. (To ale ředitelce zeměkoule nikdo do očí nepřizná, protože z ní sálá strach. Už vůbec ne ta laskavost, něha a romantický úsměv jako v roce 2000).
     
    A její přítel? Ten radši nemá žádný názor. Pro něj jsem teď vzduch (ačkoli jsme si kdysi normálně povídali, kdykoliv ex někam odběhla).
     
    Celý den v Motole mi připomínala, že jsem chlap. Pořád.
    Mluvila na mě v mužském rodě a zdůrazňovala slovo „chlap“ před lidmi tak, aby ho slyšeli.
     
    A já blbá jsem se ráno rozhodla, že jí nebudu provokovat a nenamaluju se, nevezmu sponku, náušnice, prstýnek a místo balerínek si vezmu tenisky. I tričko jsem si vzala modré k riflím. Jenže já už ze sebe nemůžu (a ani nechci) dělat něco, co nejsem. Takže jsem si po zaparkování v Motole namalovala aspoň linky na očích. Byl to takový můj malý vzdor. Přišly mi ty oči nějaké chudé a smutné bez nich. Hned se mi rozzářily a já taky. Zatla jsem zuby a šla tak, jak bych ven už nikdy nevyšla. Ale hned v prvním odraze ve dveřích jsem si všimla, že stejně vypadám žensky 🙂 Hodně to dělají ty vlasy. A pak taky rifle i tričko, které už nemám pánské, prostě to na mě tak nějak hezky sedělo a já se v těch odrazech kochala, což jsem potřebovala vidět jako sůl 🙂 (A odskočila jsem si ještě před jejich příjezdem na dámské záchodky. 🙂
     
    Myslela jsem si, že bude ex klidnější, když to nebudu přehánět (myšleno když se nebudu oblékat tak, jako se oblékám denně už 4 měsíce).
     
    Nemělo to žádný efekt.
    Byla stejně zlá, podlá a vyčítavá, že i kdybych přišla v bikinách, chovala by se stejně.
     
    Sedla jsem do auta a bylo mi do breku 🙁
     
    Já jí štěstí přeju, tak proč ona mně ne?
     
    Opakovala jsem si doporučení psychologů, ať zatnu zuby a přenesu se přes to.
    Nemohla jsem.
    Než jsme se s Kačenkou rozloučily, stihla na mě ex na schodech k lékárně vyštěkat monolog, jak jsem zase Kačenku naočkovala, že zase určitě pojedou do Mekáče. Proč prý to pořád dělám? Proč pořád říkám Kačence tyhle věci?
     
    Nemohla jsem se bránit. Musela bych se hádat, ale to před Kačenkou nikdy nedělám. Snažila jsem se jí říct, že jsem jí nic neříkala, že to Kačenka mi od první chvíle tiše šeptala do ouška, že se už těší, jak spapá 9 kuřecích nugetek, což je dospělácká porce, jak říkala. A opakovala mi to asi 10x za ten den, kdy byla nalepená na mně na klíně a tolik se těšila, že jsem netušila, že ex žádný Mekáč neplánuje a ještě v tom Kačenku podporovala.
     
    Nemíním se tu přít o zdravé dětské stravě, ale jednou za půl roku se Mekáč s dítětem prostě zvládnout dá. Navíc pro Kačenku to byl tradičně vždy jediný světlý bod z celého dne, kdy jí několik hodin moří doktoři vyšetřeními, která jí jsou nepříjemná, že u nich i kolikrát pláče. Vždycky se těší do Mekáče. Je to taková její dětská motivace a myslím, že si i tentokrát Motol prostě jen automaticky zase spojila s Mekáčem, který po něm bude následovat jako vždycky.
     
    Kačenka je ještě moc malinká na to, aby se mě zastala. Aby mamince (pokud na to bude mít Kačenka odvahu, protože jsem se ex bála i já, ačkoli jsem se snažila nebát, ale ona opravdu působí jako rozzuřený pes bez vodítka puštěný na volno) řekla, že to tak nebylo. Že si prostě jen Kačenka myslela, že jako vždycky pojede na nugetky.
     
    Poslední foto mé ex.
     
     
    Viděla jsem její smutný výraz.
    Byl rázem smutný i můj (ne jen kvůli nugetkám).
    Měla jsem sto chutí jednu ex vrazit (teď už vlastně téměř můžu).
    Potřebovala by dostat výprask.
     
    V autě jsem se domalovala, nalakovala nehty (které jsem si kvůli ní odlakovala), převlékla do ženštějších věcí, přezula do balerínek a cítíla jsem se lépe. Ale ten smutek ve mě byl pořád. Proč je taková?
     
    Dnešní den byl pro mě zkušeností, že takhle blbá už nikdy nebudu. Že nemá žádný význam odlakovávat si nehty a nemalovat se, když jedu jednou za pár měsíců s Kačenkou na kontrolu. Výsledek (chování mé ex) je stejný, takže to byl poslední den, kdy jsem něco takového udělala. Příště (v listopadu) to budu už celá já. Ano, dovolím si ignorovat ředitelku zeměkoule, kterou každý poslouchá, jen já ne.
     
    A napsala jsem jí dlouhou sms, že se chová jako malý fracek, který po dvou letech není schopný se přenést přes problém, proč je problém vzít Kačenku do Mekáče a hlavně, že pokud mě bude dále oslovovat mužským rodem, budu jí to dělat taky!
    Pokud mi řekne, že jsem chlap, řeknu jí to taky.
    Pokud to řekne před lidmi, řeknu to taky.
     
    Já už se víc zesměšnit nemůžu, jsem na to zvyklá.
    Ona si neuvědomí, jak mi je. Nepřinese to žádný efekt, bude jen víc naštvaná a zlá, ale je to to jediné, co můžu dělat.
     
    Nezlobila bych se, kdyby tiše tolerovala to, čím procházím a v sobě byla naštvaná. Ale s takovou chutí před lidmi nesmyslně zdůrazňovat, že jsem chlap, je podle mě masochismus. Ona se v tom vyžívá.
    Tak já se v tom budu vyžívat taky.
    Skončilo příměří.
    Tohle si vybrala dnes ona sama.
     
    Šla jsem pěšky přes celý areál k autu, zatímco oni už odjeli. Myslela jsem celou dobu na Kačenku, jak jí vezmu na nugetky, až jí tu za týden budu mít na celých 7 dní, což jsem jí i slíbila. A jak si spolu zase užijeme prázdniny.
     
    Z ultrazvuku jsme měli donést papír na druhou stranu areálu, kde jsem parkovala. Oni tam tudy už nejeli, zatímco já šla kolem, protože jsem tam měla auto. Nabídla jsem se, že to tam odnesu, ale to jsem si zase dovolila moc. I kdyby měli objet stokrát zeměkouli, tak si to tam donesou sami!
     
    Tak to ne.
    Mám toho dost.
    Jsem člověk jako ona!
    Její krásné nohy teda nikdy mít nebudu, její postavu taky ne … a naštěstí ani její povahu ne.
     
    Mrzelo mě, že jsem jí musela psát věci, které jsem jí nikdy psát nechtěla. Ale jí očividně nemrzí nic, co řekne a ublíží mi. Kouše kde může. Dává mi čočku každou chvíli a po 4 hodinách se přejí čočka každému…
     
    Dva roky.
    Má všechno, po čem toužila.
    Nic špatného jí nedělám, neříkám, neubližuji jí.
     
    Měla by si uvědomit, že i jí se může na konci léta narodit transsexuální dítě… když se pořád takhle stresuje tím, jak vypadám a jak mě má Kačenka ráda.
     
     
    Před dvěma lety jsem tu psala o lidské vlastnosti, kterou je zabedněnost.
    Ta vlastnost je věčná a poměrně dost rozšířená.
    S klidem můžu říct, že má ex je už dva roky zabedněná.
    Nevysvobodí jí nikdo, protože se to nepodařilo ani jejímu současnému příteli.
    Jaký život jí asi čeká?
    Život ve strachu? Ve vzteku? V nenávisti?
     
    Udělala bych pro svojí dceru a její maminku cokoliv.
    Ale v téhle větě dnešním dnem škrtám část „a její maminku“.
     
    Ano, jsem naivka. Vždycky do poslední chvíle věřím v dobro.
    Teď přišla ta poslední chvíle. Dál už není nic. Dál je boj za mojí hrdost, za mojí ženskost a za mojí lidskost.
    Nic víc nechci. Než to, co dávám jí a ostatním lidem – že jí respektuji jako ženu a jako člověka.
     
    Nechápu, co je na tom tak těžkého.
     
    Ale je fajn, že jsem narazila zrovna na takového člověka.
    Ono mě to zase někam posouvá a je aspoň o kom psát :).
    Kam to pousouvá jí ví jen hvězdy nebo mouchy nad stolem…
     
    V 17 h. jsem měla druhou hlasovou terapii s Huťou, kterou se ale také vyznamenal (detaily tu psát nebudu, protože jsem mu slíbila, že to nikomu neřeknu). Nesnáším nespolehlivé lidi. Ale on jinak spolehlivý prý je. Tak abych tu nečernila jeho jméno.
     
    Trénovali jsme rozsah hlasu a dýchání. Ukazoval mi (na mě), jak zní hlas jinak, když dýchám hrudníkem a když břichem. Zvuk, který šel z hrudníku „krásně“ mužsky bručel. Z břicha ne. A když jsem pak měla zkoušet vyslovit dlouhé ááá na jeden nádech, měla jsem si představit, jak jde odněkud z místa nad nosem u čela, nikoliv z krku.
    Z krku to znělo tím mým původním hlasem :), z čela hezky skoro žensky 🙂
    Celý život mluvím krkem, takže mozek musím přetrénovat na jinou techniku a dostat hlas do jiných rezonančních míst v hlavě.
    Vůbec mi to nešlo.
    Slyšela jsem, jak hezky to zní, když se mi to jednou dvakrát povedlo, ale zbytek stál za nic.
    Chce to trénovat a trénovat.
     
    Když jsem vycházela, pochopila jsem, jak může neutrální jméno přinášet i negativa. Viděla jsem v počítači, kdo jde po mně, ale jeho/její jméno bylo neutrální a na chodbě seděl (s maminkou) někdo, o kom vůbec nejsem schopná říct, jestli to byl FtM nebo MtF. 🙂 (Ono to moc k smíchu vlastně nebylo.)
    Potřebuji jasnou identifikaci!!! My všichni jí potřebujeme!
     
    Milí rodiče,
    jestli si myslíte, že vaše dítko ochráníte tím, že mu nedovolíte projevovat svoji osobnost naplno a zakazovat mu například podpatky, lakované nehty nebo líčení, přivádíte ho do mnohem většího nebezpečí, než kdyby to udělalo. Oblečete-li ho do unisex oblečení, učešete unisex a přejmenujete unisex, buďte si jistí, že okolí v tom bude mít takový zmatek, že víc centrem pozornosti už být nemůže.
    Když mu dáte ale volný prostor, uvidíte jak rozkvete a tak to má být. Okolí dostane jasný impuls k jasné identifikaci.
    Unisex je nesmysl. Nemám ho ráda. Ačkoli jsem tak v jednu dobu také chodila, ale teď už vím, že to období bylo hrozné a zbytečné.
    Vystihla to moje kolegyně, která prohlásila: „Pokud chceš, Terezo, abych tě oslovovala jako Terezu a vnímala jako ženu, musíš se jako Tereza obléknout. Ne takhle. To, že máš unisex oblečení z tebe ženu nedělá.“
     
    Jdu se zachumlat do peřin, přitisknout k žirafě a snít o dokonalé muší loupeži… 🙂
  • otєrєzє.cz

    Útržky z novin

    13. 7. 2014 / 10:28 / 35 Comments
    O půlnoci jsem tu zveřejnila článek s názvem „Vraždy transsexuálů“. Ale zůstal tu jen hodinu, protože byl tak hnusný, že jsem ho prostě musela stáhnout.
    Zvěrstva, která někteří lidé (jsou-li to ještě pořád lidé) dokáží provést jinému člověku jsou tak příšerná, že jsem jich spoustu nemohla ani zveřejnit. Potom jsem si dala v telce ještě horror a myslela jsem si, jak budu mít černé sny. Vůbec ne. Zdálo se mi o létě, mém dlouhém culíku a krátkých šatičkách vlajících ve větru na hradní zřícenině…
     
    Nechám tu jen odkaz na interaktivní mapu světa těchto vražd od r. 2008 pro masochistické povahy, které zajímají detaily. Já tu prostor takovému zlu dávat nebudu. U mapy je poznámka, že uvedené detaily jednotlivých vražd jsou pouze zlomkem skutečných faktů. Pravda je ve skutečnosti mnohem horší.
     
    Nejčastější detaily vraždy jsou „Prostitutka – zabita klientem„.
     
    Něco bych k tomu ale přeci jen ještě chtěla říct.
     
    Co se týče Česka, Slovenska a Rakouska, tak máme zatím čistý štít a doufám, že to tak dlouho zůstane. Polsko (1), Německo (2) a Maďarsko (1) už ne.
     
    V Polsku se stala v r. 2011 jediná vražda, kdy si oběť s vrahem vyměňovala SMS a MMS po dobu šesti let, než se sešli. Jakmile vrah zjistil, že oběť byla mužem, pobodal ji.
     
    V Turecku v r. 2010 zemřela 35letá zpěvačka a klavíristka Julia Collier. Oběť byla ruského původu žijící se svým britským manželem v Turecku. Její manžel, 40letý Chris Collier, obchodník, ji udusil ve vlastním bytě poté, co zjistil, že jeho manželka prodělala operaci změny pohlaví. Jejich manželství trvalo 13 let. Byl odsouzen tureckým soudem dne 6. srpna 2012 na 24 let vězení.
     
     
    Tím chci říct: Vybírejte si své partnery opatrně!
    A je to navíc další z důvodů, proč to říct…
    Nebo to Julii za těch 13 let společného manželství stálo za to? Kdyby to svému muži řekla hned, žádné manželství by se pravděpodobně nekonalo. (Což by v tomto případě bylo ale asi jedno, protože Julii si Christ „koupil“ na ruském portálu, který nabízí ruské nevěsty a stala by se nejspíš nevěstou nějakého jiného cizince).
     
    Včera vyšel na serveru novinky.cz článek Hanky Fifkové „Těžký úděl transsexuálů„.
    Napané je to hezky, ale diskuse už od jisté doby nečtu. Nemá to smysl. Nic nám to nepřinese. 95 % lidí bude stále zabedněných a vůbec nepochopí, o co tady jde. (Ještě že je tu těch 5 %, kteří to chápou a někteří se nás dokonce zastávají). Nepotřebuji k životu těch 95 %.
     
    Ale pod článkem byly další zajímavé články z části „Vztahy a sex“.
     
    Některé se mi moc líbily, takže sem s nimi:
     
    Přípravami na první noc s přítelem stráví ženy několik hodin
     
    TOP 10 procedur před první společně strávenou nocí
    1. Profesionální vlasová péče 76 %
    2. Dieta 74 %
    3. Investice do spodního prádla 63 %
    4. Odstranění chloupků 53 %
    5. Kosmetika 33%
    6. Umělé opálení 32 %
    7. Nové šaty 31 %
    8. Manikúra a pedikúra 28 %
    9. Nové povlečení 20 %
    10. Kontrola příjmu alkoholických nápojů u partnera 19 %
     
    Myslím, že tohle úplně chápu! 🙂 A výsledek? No přeci pohled na spokojeného partnera vždycky stojí za to, ne? 🙂
     
     
     
    Až 90 % Češek se nelíbí vlastní odraz v zrcadle
     
    Zrcadlo v ženách vyvolává toho nejhoršího kritika. Místo toho, aby se ujišťovaly o své kráse, vidí jen samé nedostatky a chyby. Přitom takový pohled do zrcadla vypovídá spíš o nízkém sebevědomí než o vadě po fyzické stránce. Protože jen zdravě sebevědomá žena je schopná vidět svou vlastní krásu.
     
    Jak vyplynulo z rozsáhlého celosvětového průzkumu společnosti Dove, pohledu do zrcadla se obává až 90 % Češek. Skoro 50 % z nich má především obavu z toho, že jsou příliš silné, dále že vypadají unaveně (36 %) či že jsou špatně oblečené (11 %). Celkově se většina z nich cítí neatraktivně.
     
    Z průzkumu také vyplynulo, že Češky stráví denně díváním do zrcadla v průměru 34 minut. Což není mnoho, ženy z ostatních 16 zemí světa pohlížejí na sebe průměrně o 16 minut déle. Jestli jsme ale v něčem výjimečné, tak v kreativitě hledání náhrad, když po ruce není žádné zrcadlo. Rády se prohlížíme ve výlohách obchodů, v oknech automobilů, v metru, ve výtahu či v odrazu slunečních brýlí ostatních lidí.

     

    V zrcadlech nás pak nejvíce zajímá, jak máme klenuté bříško (až 21 % z nás donutí odraz v zrcadle zatáhnout břicho), jak vypadáme zezadu či jak vypadáme při nejrůznějších pohledech. Usmívá se na sebe přitom jen pětina z nás.

     
     
    Když jsem si domlouvala dnešní (mnou zrušené) rande, měla jsem dobrý pocit. Každé ráno, když se namaluju a upravím, líbím se v zrcadle sama sobě, jsem si tak jistá svou ženskostí, že jdu s vysokým sebevědomím do práce. Během dne ale to sebevědomí z nějakých důvodů kolísá, klesá a zase stoupá. Nechápu, co na to má vliv. A tohle popisují i holky, které vypadají úžasně nebo biologické ženy.
    Jakmile jsem přišla domů (to rande jsem si domlouvala v autě cestou z práce, protože mi volal) a prošla jsem kolem zrcadla, měla jsem úplně jiný dojem než ráno. Bohužel zrovna ten horší. Úplně příšerný.
    Jak se píše v článku, že ženy zkoumají v zrcadle, jak vypadáme při nejrůznějších pohledech, to jsem dělala taky a neměla jsem to dělat.
    Potom, když v noci přišly ty smutné zprávy od kamarádky a hodinu jsme si ještě povídaly, už stačilo málo, abych ráno to rande zrušila.
    Napsala jsem mu, že ho vlastně rušit nechci, že nevím co chci, teda že vím, ale že se neznáme a takové ty nerozhodné řeči.
    Proč muži nikdy nemohou pochopit, že když někdy žena řekne ne, je to vlastně ano?
    Sice jsem to zrušila, ale spoléhala jsem na to, že stejně přijede. Mluvil o tom do telefonu: „co bys dělala, kdybych ti teď řekl, že už jsem ve městě u tebe?“. „No co bych dělala – jela bych za tebou“ :).
    Teď se to přímo nabízelo.
    Večer jsem už byla zase smutná, že jsem to rušit neměla, ale nebudu přece měnit své rozhodnutí, to bych vypadala jako žena, co se neumí rozhodnout (taky že neumí!).
    Mé pokusy o hovor během dne ale troskotaly:
    „Jsi naštvaný?“
    „Néé nejsem.“ (= „jo jsem“). (Proč lidé neříkají to, co si doopravdy myslí?)
    „Je mi smutno.“ (Pokus o vrácení rande do hry.)
    „Musím opravit to auto, nemám teď čas.“ (= „Dej mi pokoj, jo?“)
     
    „Dobře, nebudu tě zdržovat.“ (Kapitulace)
    „Je to tvoje rozhodnutí. Nemůžu ho ovlivnit. Znáš to: Kdo se bojí, nesmí do…. „
    „Ale můžeš ho ovlivnit!“ (Pokus o sdělení, že to může vzít do svých rukou, pokud o mě stojí. – Takové pokusy a narážky většinou ale muži nechápou. Neřekneme-li jim přímo „tak sakra přijeď“, nikdy to neudělají. Myslí si, že nechceme, aby přijeli, protože jsme jim to tak řekly.)
     
    Výsledek:
    Naštvaná jsem já sama na sebe, ale neudělám krok, který by to změnil.
    Naštvaný je i on. Jeho hrdost byla pošlapána a on přece nebude ten, kdo za mnou přijede, když to nechci.
    A tak oba přestáváme komunikovat, protože jsme naštvaní, čímž dochází ke sfouknutí posledních jiskřiček naděje.
     
    Ale co. Takových ještě bude 🙂
    Každá bysme si přála muže, který za námi přijede i tehdy, když mu řekneme, ať nejezdí, zatímco to ale myslíme naopak. (Je důležité rozlišit, kdy to tak myslíme a kdy ne.) To je logika, kterou nechápu já sama na sobě, natož pak nějaký muž.
     
    On nebojuje.
    Nesnáším, když se někdo takhle rychle vzdává.
    A to ve mě vzbuzuje pocit doprovázený slovy „ať si trhne“.
     
    Přitom to tak vůbec nemuselo být.
     
     
    Pokračuji dalšími zajímavými články:
     
     
    Homosexualita je pro většinu Čechů morálně přijatelná
     
    Za nejvíc gay friendly zem světa je považována bývalá katolická bašta – Španělsko. Obyvatelé této země se chovají vůči osobám přitahovaných stejným pohlavím nejpřátelštěji. Španělsko je také třetí zemí na světě, kde bylo manželství povoleno všem párům bez ohledu na jejich sexuální orientaci a pohlaví. Z průzkumu jasně vyplynulo, že jen pro 6 % obyvatel tohoto pyrenejského království je homosexualita morálně nepřijatelná.
    Na druhém místě skončilo Německo, kde je homosexualita morálně nepřijatelná pro 8 % lidí, morálně přijatelná pro 51 % a není morálním tématem pro 38 %.

     

    Třetí místo obsadili právě Češi, pro které je homosexualita morálně nepřijatelná jen ve 14 %, pro 56 % je morálně přijatelná a pro 27 % není morálním tématem.

    Na opačném konci žebříčku stojí Ghana nebo třeba Rusko, kde považuje homosexualitu za morálně nepřijatelnou 98 % respektive 72 % obyvatel.

     
     
    Mám pocit, že to je opravdový pokrok. Ještě před 10 lety by výsledky z ČR dopadly jinak.
    Jsem ráda, že alespoň homosexuálové mohou mít menší strach a žít naplno bez toho, aniž by se obávali předsudků.
    Kdy tahle vlna pochopení přijde u nás? Řekla bych, že se pomalu přibližuje… ale tak pomalu, že někdy v r. 2100 by tu mohla být.
     
     
    Najít lásku na internetu může být reálné
     
    Najít si životního partnera přes internet? Proč ne. I přes nejrůznější úskalí, lze tento způsob seznamování stále považovat za jeden z nejefektivnějších. Což potvrzuje i průzkum společnosti Seznam.cz podle něhož až 49 % partnerství započatých na internetu je považováno za zdárné a dokonce 6 % z nich končí sňatkem.
     
     
    Tak teď teda nevím. 49 % je hodně. S mojí ex jsem se přes internet neseznámila. Potkávaly jsme se prostě jen tak na ulici, až to jednou přešlo v úsměvy, pozdravy, zastavení… Ach jo. Teď žádného prince ale nepotkávám. Tak kde ho najít? Chtěla bych se seznámit zase tak spontánně. (Problematice hledání partnera jsem se věnovala (vlastně v té době byl blog zrovna dočasně modrý, takže to psal Tom) v článku „Kde jste potkaly toho pravého“ z května 2013 mým průzkumem na 111 respondentek a výsledky ovšem stále ještě platí: 1. místo – společné zájmové akce, 2. místo – internet.)
     
     
    A ještě jeden článek mě hodně zaujal. Přemýšlím nad tím docela dost často, protože já chodím ven sama. Včera večer jsem se byla projít a rozhodně jsem se trapně cítila. Všichni kolem mě chodili v páru nebo ve čtyřech. Jen já sama. Taky na mě zase troubila auta a kluci volali z otevřených okýnek: „Ahoooj!“ 🙂 (To je důvod, proč ráda chodím ven 🙂
     
     
    Jak to vidí chlap: Když jde žena sama ven, je trapná?
     
    Jak to vidí chlap: Když jde žena sama ven, je trapná? Vyrazte v každém případě. Už jsem zde kdysi psal, jak se my chlapi divíme, kde jsou ty ženské zalezlé. Zapomeňte na to, že by vás někdo z mužských odsuzoval jako „zoufalku, která loví“. (Maximálně některá žárlivá manželka přítomného muže.) Naopak oceníme, že něco podnikáte pro vypořádání se s osudem a nakonec je to i v našem zájmu. K naší škodě sedí každý večer tisíce žen samy doma, protože „nemají, s kým by vyrazily“ a „jak by to vypadalo, kdybych šla sama“.

     

    Teď jde o to, co nazýváte „do společnosti“. Mlčky předpokládám, že vám jde o takzvanou dlouhodobou seznamovací strategii, tedy o trvalý vztah, nikoli o jednorázovou sexuální avantýru. O tu ovšem půjde většině mužského osazenstva v barech, restaurantech, na plovárnách a podobně. Přesto bych tuto arénu neopomíjel, protože i původně jednorázová „alotrie“ se mnohdy přetaví v trvalý vztah – pokud jste ovšem ochotna tu jednorázovou aférku (opakovaně) zariskovat.

     
    Problematiku dvou žen jdoucích do společnosti už mistrně rozebral Milan Kundera (….ta hezčí doufá, že její krása vedle té ošklivější ještě více vynikne a ta ošklivější si myslí, že zkrášlí v odlesku té hezké). Z pohledu běžného single muže, který pozoruje dvě kamarádky u stolku (někde u tance) je trapné jednu k tanci vyzvat a druhou tam (chudáka) nechat sedět. Trapně musí být i té k tanci vyzvané kamarádce před tou druhou, kterou opouští a zanechává u stolku samotnou. Navíc si chlap, rozhodující se, zda ke stolku jít či ne, myslí – a to ho odrazuje – že by mohl dvě dobře se bavící kamarádky rušit.

     

    Ideální by tedy byli dva single mani, ale to je a) málo pravděpodobné a b) nastane zde problém s tím, že oba budou chtít tu hezčí. (Pohádku o dvou stejně krásných single kamarádkách na lovu dvou princů přenechme snílkům.)

     
     
    Nedovedu si ale představit, jak jde osamocená žena večer do baru temnou ulicí, jak přitahuje pozornost úplně každého muže v okolí svými ťukáním podpatků a krátkými šaty. Chce přeci vypadat dobře a sexy. Jde ulovit chlapa!
    Když jdou takhle ženy dvě, už na tom není nic divného. Jaké jsou však šance na seznámení, jsme se dočetli výše…
    Další věc je ta, že já vždycky budu ta druhá ošklivější.
     
     
     
    Až já se jednou prokecnu! 🙂
    „Jééé ahoj kluci! Tak co, jak je? Co šéfka, nezlobí vás?“ 🙂

     

    Jo aha, pardon, já vám to neřekla. Já už se vlastně nejmenuju Tomáš a asi koukáte, co mám na sobě… hmm.“ :-/

    Kolikrát jsem měla chuť se takhle přihlásit k bývalým kolegům – řidičům sanitek, se kterými byla vždycky legrace a zjistit, jak se jim daří. Potkávám je denně.

    Každý den v obchodě také potkám někoho z Tomova života a už už chci nadšeně zdravit, ale… nemůžu!

    Chtěla bych ale.

    Jenže je to buď a nebo.

    Ani bývalý spolužák ani bývalá sousedka mě nepoznávají. Dívají se na mě, míjí mě, jsem pro ně cizí člověk.

    Jediným slůvkem „ahoj“ bych narušila svůj ženský svět, který si tu teď tak pečlivě buduji. Jsem si jistá, že by začali teď nebo později pátrat ve své paměti a někam mě dosadit. A je docela možné, že by na to přišli. Obvykle si v obchodech nebo na ulicích lidí moc nevšímáme. Nepozorujeme je upřeně a soustředěně, takže můžeme snadno minout i podivína, aniž bychom zaregistrovali jeho přítomnost. Ale pokud na nás někdo upře zrak, jsou dvě možnosti: buď mě pozná nebo nepozná. To první je pořád ještě pravděpodobnější.

     
    Pokud mě ale tito lidé, kteří znali Toma, nepoznávají, je potřeba někam utíkat a začít život na úplně novém místě?
    Nikdy jsem utíkat nechtěla, ale je pravda, že minulost tu zůstane zakořeněná na věky věků. Chceme-li začít úplně znovu, je jen jediná možnost – přestěhovat se. Je to výborná příležitost k tomu, jak začít konečně žít podle svých představ.
    Přesto bych to ráda zkusila tady. V místě, které miluji, ke kterému mám vztah a chybělo by mi, pokud bych se přestěhovala jinam. Uvidíme, jak moc mě má minulost dostihne.
    Pokud ale přijde muž, který si mě odvede k sobě, připouštím i tuhle možnost.
    To jsou pořád jen mé sny, o kterých si holky sní před spaním pod peřinou. Nejsou to plány. Na ty je ještě příliš brzy… :-/
  • otєrєzє.cz

    Noc a slzy

    12. 7. 2014 / 13:17 / 8 Comments
    Je to čím dál horší s tím nekontrolovatelným smutkem a pláčem.
    Stává se mi i dvacetkrát denně, že mám slzy v očích.
    Z filmu, z reklamy, z obrázku zabaleného miminka v osušce, z polibku, co dostala slečna na ulici, ze seriálu ve Studiu kamarád, z fotky mé dcery u počítače nebo jen tak bezvůvodně z nevím čeho, často i v noci, kdy se probudím a je mi prostě smutno. (Za pět minut už se ale zase usmívám a za dalších pět minut jsem v tom zas.)
    Ale abych tu jen nebědovala, pořád převažují chvíle šťěstí a euforie asi z 90 % 🙂 A to je dost.
     
    Dnes v noci nebylo smutno jen mně.
    Ve 2 jsem se z ničeho nic probudila a chtělo se mi brečet.
    (Nechci brečet!!!)
    V tom z ničeho nic ve 2:05 přišla zpráva od kamarádky ze Slovenska, že je jí smutno, protože přišla z venku, kde byla s kamarádkou na skleničce a něco se stalo.
    Hodinu jsme si povídaly.
    Byl to hodně smutný rozhovor o zážitcích z té noci.
    O tom, jak i když můžeme vypadat dokonale žensky, že nikdo nic nepozná, stále můžeme být celý život tam, kde jsme vyrostly, atrakcí a také o tom, jaké to je, když se to dozví náš partner, kterého nade vše milujeme (raději ho kvůli tomu opustit, než mu jednou ublížit?) nebo když krásnou (MtF) slečnu po dokončené přeměně na diskotéce líbá hezký kluk, který když přijde zpátky ke své partě a chlubí se, tak dostane ledovou sprchu: „Co ty to nevíš? Ta holka byla přeci chlap!“ a pak tu slečnu krásně skope…
     
    Mé nedělní rande jsem tím pádem zrušila. Mělo to být mé první rande s mužem v životě, které přišlo naprosto spontánně a byla jsem z něj nadšená. Dostala jsem několik rad a všechny se shodovaly v jediném: buď přirozená!
    Jsem ráda přirozená. Můžu se chovat tak, jak je mi to příjemnější. Tak, jak je mi to přirozenější.
    Ale stačí mi teď v téhle fázi být přirozená?
    Mám tak nízké sebevědomí, že nechci zůstat ležet skopaná na parkovišti a počkám si, až dorazí nějaký princ, který mě pozve na rande ne přes internet (jen díky mým fotám), ale v reálu. (Na což můžu čekat roky.)
    Nemůžu hledat kluka na internetu, i když už jsem si vyzkoušela, že to jde a je to až příliš jednoduché.
     
    Jsem smutná, vzteklá a nevrlá.
    To přejde.
    Nesnáším tuhle rychlopubertu, kdy bych chňapla po každém chlapovi, zatímco musím dělat, že nejsem laciná, že mi není patnáct a jsem přeci dámou, která má úroveň. Jsem tak hladová po objetí, polibku nebo toho, jak mě muž vezme za ruku a řekne „miluji Tě“, jak mi to píší do vzkazů, že bych se nejradši vrhla kolem krku prvního muže, který mi to nabídne. Ztrácím pak nad sebou kontrolu, ale naštěstí mám kamarádky, které (narozdíl ode mě) nějaké zkušenosti mají a předávají mi je. Ony si svoji pubertu prožily, prožily svůj první vztah s klukem, svůj první sex. Já ve svém věku mám být zkušenou zralou ženou, o které ovšem nikdo netuší, co prožívá, že je právě teprve v pubertě a je vlastně panna.
     
    Jediný možný způsob jak tohle meziobdobí překonat je nechat to být. Vrhám se do všeho po hlavě, ale tohle je tak tenký led, že se musím uklidnit a počkat. Došla jsem k nejvyššímu možnému bodu (komunikace s muži po telefonu a po internetu), ale ten další – v reálu – je teprve vytyčován. Ještě k němu (bohužel) nemůžu.
     
    To, že jsem to rande zrušila, ranilo mě i jeho. Jak vysvětlit klukovi, který se mi líbí a kterému se líbím já, že se s ním nemůžu sejít, protože si nevěřím?
    Zase je mi smutno.
    Mělo to být jen kafe a popovídání. Nic víc.
    Mám kluka, který se mi líbí, je milý, galantní a sympatický. Já se líbím jemu, hýčká si mě. Když jsem s ním, cítím se šťastná. Tak to by přeci mělo být vše vpořádku? To je úplně normální, že muž flirtuje se ženou, že to jiskří, že je tam to napětí, kdy nemůžeme kvůli němu usnout a provokujeme ho řečmi o svých vlasech, které voní, o svých rtech, které chutnají po jahodách a o svých nohách, které hladké míjejí jedna druhou v krátké sukni na ulici, na které jsem si s ním chtěla dát zmrzlinu a zabořit své prsty do jeho vlasů…
     
    Zítřejí rande mělo několik možných scénářů:
    1) přijede, uvidí mě, otočí se a odjede
    2) přijede, uvidí mě, vystoupí, půjdeme na kafe, popovídáme si, otočí se a odjede
    3) přijede, uvidí mě, vystoupí, půjdeme na kafe, popovídáme si, neotočí se, bude se chtít projít, nebude chtít (stejně jako já) odjet, zeptá se, jestli neprocházím přeměnou, odjede jen proto, že musí a pak mi zavolá, jak mu chybím
    4) přijede, uvidí mě, vystoupí, půjdeme na kafe, popovídáme si, neotočí se, bude se chtít projít, nebude chtít (stejně jako já) odjet, nezeptá se, jestli neprocházím přeměnou a nenapadne ho nic v souvislosti s tím, jakou mohu mít minulost, odjede jen proto, že musí a pak mi zavolá, jak mu chybím
     
    Když jsem si ty scénáře ve své hlavě vytvořila došlo mi, že bod č. 4 si sice přeju ze všech nejvíc, ale (jak mi kdysi řekli na FF UK na přijímačkách) „váš zájem je vyšší, než vaše současné možnosti“.
    Jo, to já mám vždycky ten vysoký zájem a možnosti řeším dodatečně. Protože mám zkušenost, že to tak jde.
     
    Vlastně bych brala i bod č. 3. Přemýšlela jsem o tom, že to asi nedokážu partnerovi neříct. Ne hned, ale postupem času, až zjistím, jaký je a jak moc silný náš vztah je. Už nikdy nechci svému partnerovi lhát.
     
    Třeba ty první dva scénáře tak pravděpodobné zase nejsou? Třeba se podceňuji. (Ale kdo mi to řekne? Jedině muž, se kterým přijdu na rande…)
    Ale nechci riskovat.
    Byla jsem nadšená, že si to konečně vyzkouším.
    Ale ztratila jsem dnes v noci tolik sebevědomí, nadšení a síly, že to nedokážu…
     
     
    Nepotřebuji žádné rady ani utěšit.
    Není to tak hrozné, jak vypadá.
    Chce to jen trpělivost.
  • otєrєzє.cz

    Prokletí celebrit

    10. 7. 2014 / 20:07 / 16 Comments
    Napadlo vás někdy, jak se asi musí cítit celebrita, kterou zná deset nebo třeba sto miliónů lidí a zjistí, že je transsexuál?
    Co asi musí řešit, když má být třeba generální velitel Armády ČR příkladem pro všechny ty hochy a přitom doma chodí v sukni a trápí se?
    Jak je asi člověku, který veřejně vystupuje denně v televizi a je to jednoznačně (pro diváka) muž nebo žena a on má přitom nutkavé touhy řídit se svou identitou? Představte si, že prezident je transsexuál! Nebo Karel Gott! Miss Europe Monika Žídková! (Cítíte taky to zděšení?)
    Jak musí být silní lidé, kteří celebritami jsou a přesto do toho šli?
     
    Tyhle myšlenky by mě nenapadly, ale poslední dobou se mi stává, že objevím ve své poště takový milý hezký mailík, který je pro někoho ale jedním z nejdůležitějích v životě, protože si tam vylévá své srdce úplně poprvé někomu na tomto světě a vše, co píše, ještě nikdy nikdy NIKDY nikomu neřekl. (To znám.) A najednou je to venku. V mé poště. V mé hlavě. V mém srdci a taky částečně v mých rukách.
    Po třech e-mailech z někoho takového nešťastného toužícího a nespokojeného vypadne, že nikdy do přeměny jít nemůže, protože… má tak vysoké státní postavení nebo je tak veřejně známý, že by to byla jeho sebevražda.
     
    Vůbec nevím, co takovým lidem radit. Těm šedým myškám, které nikdo nezná, se radí snadno. Ale tohle je i na mě příliš. Jenže oni se na mě obrací s takovou důvěrou! Nechci je zklamat. Automaticky mi tykají, zatímco vykání by bylo na místě.
    Jsem zásadně proti, aby se řešení problému jakkoli oddalovalo. Každý den, kdy se to neřeší je ke škodě. Čas totiž běží. Nemáme ho na tomto světě nekonečně mnoho. Ale poradit prezidentovi, aby zašel k Hance a šel do přeměny… to fakt nedokážu 🙁 (I když se mi ta myšlenka nesmírně líbí.)
     
    Způsobuje to ve mě zmatek a zoufalství, že takovým lidem nedokážu pomoct.
    Jsou milí, šťastní, že se svěřují, mají moudré myšlenky, ale já jim mohu maximálně říct: „Soucítím s vámi.“
     
    Zdravím tímto všechny ty milé velikány tohoto světa, kteří jediní vědí, o kom teď píšu a slibuji, že si jejich tajemství vezmu s sebou do hrobu (jak jsem si to slibovala ve svých 16ti letech sama sobě).
    Samozřejmě, že prezident mi nenapsal. I kdyby transsexuální byl, tak to neudělá. Tedy – ono je to tak silné, že by to možná udělal i prezident, ale nepodepsal by se jako prezident. (Jo to jsi ty, Anito. No tak pane prezidente, už se nemusíte skrývat 🙂
     
    Jsem ráda, že vím o vás tolik informací. Nutí mě to dívat se na svět jinýma očima, což dělám ráda.
    Kdysi jsem byla přesvědčená, že se dokážu přesunout v myšlenkách do jakéhokoliv člověka a vidět jeho očima. Takže vidím, kde zrovna je, co dělá, s kým mluví. Byla jsem puberťačka a vyžadovalo to mé obrovské soustředění, kdy jsem odesílala svou vlastní duši pryč z mého těla a (často a ráda) se vkrádala do těl mých spolužaček. Často jsem jim podsouvala i své vlastní myšlenky (třeba aby na mě v tu chvíli taky myslely a to kupodivu fungovalo).
     
    Tuhle teorii se mi ale zatím nepodařilo vyvrátit ani potvrdit. Těžko říct, jestli to, co jejich očima vidím, je skutečnost nebo jen výplod mé fantazie. Jako racionálně uvažující člověk, který na všechno potřebuje vědecký důkaz, v tom vidím samozřejmě svoji fantazii, kterou používám taky moc ráda.
     
    Nevím, jak mám celebrity podpořit. Nejsem připravená na komunikaci s nimi o tomhle tématu a jediné, co mě těší je, že jsem aspoň jejich ventil.
    Naštěstí jich není tolik, jako těch „obyčejných“, i když také mnohdy „velkých“ osobností.
     
    A jak jsem řekla – vždycky odepíšu všem.
    I Radovanovi, který o tomhle blogu neví, který si našel Terezu, zamiloval se do ní a se kterým to tak jiskří, že prostě nedokážu odolat všem těm pocitům, které s ním mám. A taky neodolávám. Užívám si to a kašlu na to, že nejsem kompletní a ještě mám před sebou kus cesty.
    Opět je to jen virtuální potěšení, protože je 400 km daleko.
    Což je vlastně dobře.
    Vlastně se bojím (a současně těším) na moment, kdy se objeví někdo, kdo bude odsud daleko třeba jen 4 km… Pravděpobnost, že se někdo takový blízký objeví, s každým vzdálenějším, stoupá. Ale ještě se na to necítím a nemám dostatečné sebevědomí, protože taková situace ještě nenastala a tak nevím, jak by proběhla. To můžu zatím jen tušit a zrovna nějak moc extra si nefandím.
     
     
    Pár celebrit, které do toho šly, už tady bylo. Tady jsou namátkou některé z nich. Je jich spousta, tohle je jen náhodný výběr:
     
    Luke Anderson, 31, FtM – vítěz britského Big Brothera z r. 2012
     
    Chaz Bono, 45, FtM – syn zpěvačky Cher a producenta Sonny Bona
    Přeměnu začal ve svých 39 letech.
     
    Carmen Carrera (Christopher Roman), 34, MtF – americká modelka, která si nechala zvětšit prsa a předělat nos.
    Přeměnou prošla v r. 2012 (alespoň to tak píší) ve svých 27 letech.
     
    Anna Grodzka (Krzysztof Bęgowski), 60, MtF, polská politička a aktivistka.
    Přeměna proběhla v 55 letech. Operaci podstoupila v Thajsku.
    V r. 2011 získala mandát v polském Sejmu a stala se tak první transsexuální osobou Polského parlamentu.
    V silně nábožensky založeném Polsku je Anna terčem vtipů (ze kterých je člověku spíš špatně, než aby ho pobavily a takovým věcem tu prostor dávat nebudu), narážek a neustálého ponižování. Přesto se ale nevzdává.
     
    Viktoria Kolakowski (Michael Kolakowski), 53, MtF
    americká právnička a od r. 2011 také první transgender soudkyně v USA
    Přeměnou prošla ve svých 27 letech během 2. semestru studia na vysoké škole.
     
    A na konec ještě jedna celebrita – francouzská projektantka, architektka, spisovatelka a transgender aktivistka Olivia Chaumont (kdysi Oliver), nar. 1950, která prošla přeměnou v 55 letech.
    Zasloužila se o změnu ve francouzském zákoně, který ke změně úřední identity kdysi vyžadoval operaci.
    Vypadá parádně a má můj obdiv! Kolik žen takhle vypadá v 62 letech?
    Olivia Chaumont: „Změna pohlaví je největším štěstím mého života.“
     
    České transsexuální celebrity existují také, ale většinou je to tak, že se celebritami staly právě proto, že prošly přeměnou. Tenhle článek má být o celebritách, které bojovali se svou identitou a našli v sobě tolik odvahy, že se ukázaly světu.
     
    Přesto tu dvě české celebrity uvedu 🙂
    Tu první nemám moc ráda. Nesedí mi její humor. Je takový zesměšňovací. A také je díky tomu vždycky označována jako „transsexuálka Brokešová“. Navždy s tím přívlastkem „transsexuálka“. Což jí osobně nevadí, ale já na to mám jiný názor.
     
    Jaroslava Brokešová (Jiří Brokeš), 49, MtF
    Pracuje jako řidička tramvaje v Pražském dopravním podniku.
    Proslavila se tím, že jako transsexuálka žádala o vstup do Armády, která jí ale odmítla z důvodu transsexuality, což si Jarča nenechala líbit 🙂
    (To byl vždycky můj sen pracovat v armádě! 🙂
    Přeměnou prošla ve svých 38 letech.
     
    Olívie (Štěpán Turek), 37, MtF, vystudovala VŠE
    Zazářila v r. 2005 v Superstar se svojí Stávkou dýdžejů a nikdy přeměnu s pomocí sexuologů nezahájila a ani nezahájí.
     
    „Ta moje proměna, ta vznikla vlastně úplně banálně. Já jsem i dřív v obchodech intuitivně vybírala ženský oblečení, protože se mi líbilo víc. Na koncertech jsem se postupně začala převlíkat za ženskou a jednou, když slavila kamarádka narozeniny, mě napadlo se převléct. Celou noc na diskotéce jsem strávila jako ženská, což byl úplně nejlepší zážitek. To se nedá s ničím srovnat, ani třeba s prvním sexuálním zážitkem. Tehdy mi definitivně došlo, jak to se mnou je. Člověk může jít k sexuologovi a nechat se vyšetřit, jestli má poruchu pohlavní identity, ale tam jsem nešla. Po takovým vyšetření by leda zjistili, že tou poruchou trpím a poslali by mě na léčbu, která spočívá v tom, že do mě začnou cpát hormony a přešijou mě. Ale já to přešití nevidim jako řešení. Já operaci neplánuju. Mně by se to ani nehodilo, protože já to pořád střídám, nejsem nonstop za ženskou. U mě je to tak, že třeba dělám něco doma, tam mi nezáleží na tom, jak vypadám, tak jsem za chlapa. Jít do společnosti pro mě znamená upravit se, což znamená „zženštit se“.
    Nejde o to, jestli jsem přešitá, jde o ten vnitřní pocit. Jsou lidi, co to maj’ v občance, jsou přešitý, ale stejně přijdou do obchodu a mluví na ně jako na chlapa.“
     
    Tak názory Olívie nebudu komentovat a úplně převrátím téma 🙂
     
     
     
    Dnes přišel další velký den, kdy mi dorostla ofinka do takové délky, že jsem si jí konečně mohla načesat přes celé čelo na bok a ne rozdělit na půl!
    Přišel den, kdy si část ofinky můžu strčit za ucho a ještě bych nejradši ty vlasy aspoň o centimetr natáhla, ale za měsíc už budou zase delší…za dva měsíce ještě víc a za půl roku už bude můj první pořádný culík 🙂 Myslím na ten den, kdy udělám svůj první velký culík, denně. A rozhodně ten den neunikne mému nadšení 🙂 Všechno směřuje k únoru 2015. V ten měsíc se toho má stát tolik!
     
     
    Když jsem přišla z práce domů, našla jsem ve schránce dopis.
    Vůbec jsem netušila, od koho je.
    Ale hned v první moment mě ta obálka tak zahřála u srdce, protože přeci jen rukou psané dopisy člověk dnes už dostává zřídka a já je měla vždycky tak ráda. Do těch řádků jsou totiž obtisknuté doteky toho člověka, jeho dech, prostředí, ve kterém píše. To všechno se podílí na celkovém vzhledu toho dopisu. Nemusí vonět. Ale je to něco tak osobního!
    Na obálce bylo moc hezky napsané oslovení „slečna“. 🙂
     
    Měla jsem takovou radost! I ve chvíli, kdy jsem ten dopis rozbalila…
     
     
    Byl totiž od Danyho (FtM), se kterým jsem se viděla v Praze a který mi kdysi napsal moc hezký e-mail o svých prvních klučičích krůčcích. Teď chodí k Hance a čeká na začátek HRT.
    Někdy mám pocit, že mu není 17, ale 25, jaké má názory. Bude z něj moc šikovný kluk!
     
    Je to úplně normální hezký dopis z tábora (který jsem ale nečekala a moment překvapení byl skutečně intenzivní), ve kterém zmiňuje, jak je šťastný, když si každý mohl vybrat přezdívku a on si vybral samozřejmě klučičí nebo jak ho kámoš představil jako kluka (což myslel sice z legrace, protože jako kluk vypadá, zatímco jméno má dívčí, ale my všichni víme, jak nás tyhle drobnosti těší).
     
    Nevím, co mám udělat se všemi těmi mými starými dopisy, které jsem dostala v dobách, kdy ještě neexistoval internet. Je mi líto je vyhodit, jsou to hotová umělecká díla, ale nejspíš to tak dopadne, protože jsou mezi nimi i dopisy od mojí ex z doby, kdy jsem byla nejšťastnější v životě (než se zase probudila Tereza a všechno všem zničila). A ty je potřeba zničit.
    Koupím si buřty a udělám ohýnek. Dá si někdo se mnou? 🙂
     
     
    Přes silnici ke kontejneru na papír běží maminka s obrovskou plnou krabicí. Nemůže ji unést, tak ji pokládá na asfalt a pomalu šoupe. Kolem profrčí auto jakoby nic. Metr za ní jde rozverně hodně malá holčička. Má taky krabici, ale malou. Nic v ní není, ale taky jí šoupe, jako její maminka 🙂
    To jsou ty naše děti, naše zlatíčka. Chtějí být jako my…
     
    Tak a jde se žehlit.
    Kdy už na té hromadě přibydou taky pánské košile?
  • otєrєzє.cz

    The Girl Studies

    9. 7. 2014 / 21:27 / 10 Comments
    Místo toho, abych teď zaplatila složenky, vyřídila objednávky a zabalila balíky jsem si otevřela e-mail a vpravo na mě vyskočila reklama na tak krásné šaty, že jsem na ní samozřejmě musela kliknout a už hodinu si vybírám šaty 🙂
    Zjistila jsem, jak vůbec nejsem odvážná. Já vlastně nejsem schopná žádné šaty si koupit, ačkoli je potřebuji (a chci) do práce a taky jen tak na nošení na procházky do města. Vždyť je léto! Všechny ženy mají aspoň jedny šaty.
     
    Já tedy jedny mám, ale ty se do práce nehodí (až moc odvážné). Pak mám vlastně ještě druhé, ale ty jsou spíš společenské a šedé – taková neveselá barva.
     
    Takže teď místo mých povinností sním nad fotkami modelek v krásných šatičkách.
     
    Jestli nakonec nějaké objednám je ve hvězdách. Mám strach, že mi nebudou. Přes prsa mám podle tabulek vel. 38, přes pas bohužel ještě pořád 40 a přes boky 36. Klasika no. Ale většinou mi věci ve velikosti 38 jsou.
     
    Ty ceny se mi ale vyloženě nelíbí 🙂 Jenže takhle nekoupím nikdy nic a do práce budu na věky chodit v kahotách nebo v sukních a já chci šatyyyy.
     
    ———-
    Ok.
    Objednala jsem si hned troje 🙂 Vždycky je můžu vrátit. Všude tam holky v recenzích píšou: Objednávejte o číslo menší.
     
    A teď jsem mooooc zvědavá a natěšená, až to přijde. Vyzvednu si to ale až po výplatě, kterou mám za 6 dní.
     
     
    Samozřejmě, že nejsem žádná modelka, ale šaty a sukně dokáží tak podtrhnout ženskost a já je mám navíc tak ráda.
    Ano, mám teď v tuto chvíli úplně jiné starosti, než řešit svojí vagínu, partnera (toho budu řešit za chvíli – teď mám jasné priority 🙂 nebo lak na nehty, který už potřebuji přelakovat, aby mé nehty byly krásné 🙂 A nejhorší na tom je, že tu o tom takhle veřejně píšu!
     
    Proč bych neměla psát o tom, že si kupuju šaty?
    Proč bych neměla psát o tom, že mám na sobě sukni?
    Proč bych neměla psát o tom, že miluju chůzi v podpatcích?
     
    Protože pro každou ženu je to běžná všední záležitost, o které žádná „normální“ (jak jí někdo nazývá) žena na svém blogu zásadně nikdy nepíše?
    Tak já jsem hold první žena, která o tom píše a psát bude :).
    Kdybych dělala jen to, co dělají ostatní, tak jsem zahrabaná do konce života v temnotě a stěžuji si na to, jak je ten život těžký. Vůbec není těžký. Je přinejmenším zvládnutelný.
     
    Jo, rozplývám se nad vším, co jsem neměla a nemohla.
    Jo, prožívám to až moc.
    Mám chuť to zakřičet na celou planetu 🙂 Tak aaaaať!
     
    Nemám tu žádnou kámošku, se kterou bych šla nakupovat a všechno s ní probrala. Měla jsem jí tu před pár týdny a zjistila jsem, jak je to fajn sebrat se večer jen tak a jít se projít nebo sednout třeba na lavičku a jen tak prostě povídat (o vlasech, o šatech, o klukách, o vagíně 🙂
    Tak si to probírám tady sama se sebou a raduju se z toho, že mám zase další důvod být šťastná.
    A budu sem dál psát, že jsem si nalakovala nehty na zeleno, že mám nové náušnice ve tvaru tučňáka a že mám na ponožkách Hello kitty. 🙂
     
    Myslete si, co chcete. Že jsem naivní, dětinská, úplně blbá nebo chlap.
    Mě je fajn.
    Akorát vám je z toho šoufl.
    To je ale váš problém.
     
    Mojí bezstarostnost mi nikdo vzít nemůže 🙂
    Ani chuť na určitou polovinu lidstva, která mi toho dává tolik, i když jde jen o bezvýznamné flirtování po netu.
     
     
     
    Četla jsem na jednom anglickém serveru názor, že kdyby si ženy a muži byli absolutně rovni a nebyly mezi nimi žádné rozdíly (ani v chování, oblékání…), pak by transsexualita neexistovala. (Ten názor pramení z nevědomosti).
     
    Chtěla jsem se vždycky oblékat jako žena a jako žena se teď oblékám, chovám se tak, vystupuji jako žena.
    A přesto, kdyby mi tohle všechno bylo umožněno, nebudu spokojená.
     
    Bude mi vadit, že nemám prsa, že nemám hebkou pleť, že nemám úzké boky. Chtěla bych víc ženskosti, než mi mé tělo, zavalené každodenní obrovskou dávkou testosteronu, může (mohlo) nabídnout.
     
    Ta absolutní rovnoprávnost mezi muži a ženami je ovšem zajímavá představa. Nejsem si jistá, zda bych byla pro. (Kdysi bych nejspíš řekla hned, že ano, ale teď jsem ráda, že muži jsou muži :).To můžu s klidem říct, jelikož já muž nejsem a ani jsem nikdy mužem nebyla… (ano, vím že tyto věty „normální“ ženy na svém blogu nikdy nepíší, ale já je píšu a přesto jsem žena. Pardon, že tak vybočuji a že nepasuji do vašeho obrázku obyčejné průměrné zapadající male-to-female osoby. Já jsem žena. Cítím se jako žena. Chovám se jako žena. Oblékám se jako žena.)
     
    Změním téma. Už bylo na čase obrátit list.
    Narazila jsem na to ve chvíli, kdy jsem hledala pro Lucku a Šárku fotky starších transsexuálních žen, když jsem jim slíbila, že budou stát zato 🙂
     
    Nerada bych, aby se dál šířil vztek, který vznikl z mého nenápadného, zvládnutelného a malicherného vztečku z mých vlasů v předchozím článku, který ale stihl naštvat ještě někoho jiného a už se ten vztek poněkud vymkl kontrole. Tenhle blog nemá šířit vztek. (I když probrat se to musí! 🙂
     
     
    V roce 2008 uspořádal v Berlíně výstavu svých fotek americký fotograf Charlie White. Výstava měla název „The Girl Studies“ a byly na ní vystaveny fotky 13-14letých dívek v porovnání s dospělými (MtF) ženami, které prošly přeměnou.
     
    Charlie ty fotky nikdy nekomentoval. Je na vás, jestli v nich budete hledat (a nacházet), co mají ty dvě ženy společného nebo rozdílného. Názory se liší. 🙂
     
    Mě ty fotky zaujaly.
    Schválně byly vybírány podobné typy a foceny s neutrálním výrazem.
     
    A můj názor? Mě se ty fotky líbí 🙂
     
    Podívala jsem se na oficiální stránky tohoto fotografa a přijde mi trochu zvláštní. Což mě vždycky přitahovalo.
    Zajímavá je sekce „hudba pro spící děti“.
    Myslela jsem si, že tam bude nějaká relaxační hudba pro miminka, ale těmi dětmi myslí 13-15leté slečny, které také spící fotí. Překvapuje mě, že někdo skládá hudbu pro 14leté spící slečny. Ale to sem nepatří 🙂
     
    Tady jsou ty fotky Charlieho i s MtF ženami mezi 30-40 lety:
     
     
     
     
     
     
    Heeej, ony mají tu dlouhou ofinku na stranu, co chci takyyyy! 🙂
  • otєrєzє.cz

    Malá vzteklá chvilka

    7. 7. 2014 / 22:29 / 132 Comments
    Obecně proti mezifázi nic nemám. Je to cesta, kterou musím absolvovat, i když bych nejradši usnula a probudila se až na jejím konci někdy za rok. To bohužel nejde. Snažím se jí užívat – někdy se o to tedy nesnažím, protože to jde samo a líbí se mi, když zjistím, jak se z ničeho nic začalo měnit třeba mé tělo. Tenhle pocit (spolu s ostatními během dne, jako je radost z voňavého čaje, radost z červencového deště nebo radost z křiku rorýsů nad hlavou ve městě) mi nedovolí nezůstávat v euforii.
    Přesto mám své malé vzteklé chvilky 🙂
     
    Teď zrovna mám jednu.
     
    Týká se mých vlasů.
     
    Naprosto banální věc. Nedůležitá. Vzhledem k přeměně ale hraje velkou roli v mojí ženskosti. (U každé ženy hrají vlasy velkou roli v jejich ženskosti).
     
    Mé vlasy mají MEZIFÁZI!
     
    Nejsou ani krátké ani dlouhé.
     
    Nemůžu je ještě téměř svázat do úhledného culíčku, který by se houpal při chůzi, ač se o to minimálně jednou týdně snažím, jakobych si myslela, že za ten týden povyrostly o pět centimetrů. Ve skutečnosti mi ten 1 cm za měsíc prostě NESTAČÍ!
     
    Měla bych se uklidnit.
     
    Jasně, že mé vlasy rostou. A rostou rychle (1,4 cm za měsíc), ale to slovo rychle má pro mě jaksi trochu jiný význam, než 1,4 cm za měsíc. Rychle je podle mě 14 cm za měsíc!
     
    Chci ženský účes.
    Ale mám panickou hrůzu z toho, že by mi měl někdo ustříhnout třeba jen milimetr mých tak těžce vyčekaných vlasů. Najednou by mě vrátil o pár měsíců zpátky! Takhle mi ty vlasy přece nikdy nenarostou, když se budou pořád zkracovat.
    Nechci krátký účes. Už nikdy!
    Čekám na své dlouhé vlasy.
    Potřebuji dlouhé vlasy!
    Nechci zkracovat ofinku, protože potřebuji dlouhou ofinku. Extrémně dlouhou ofinku, která zakryje mé vysoké čelo a protože se mi líbí.
     
    Co je extrémně dlouhá ofinka? Rozhodně přes 20 cm.
    Teď má tak 12-14 cm.
    Potřebuji 6 cm – 6 měsíců.
    Šestiměsíční mezifáze.
     
    Tak jsem si ze zvědavosti dala vyhledat účesy pro vysoké čelo.
    U všech takových účesů jsou zapotřebí dlouhé vlasy do čela.
    NEBO být dlouhé nemusí, ale pak se zkrátí do krátkého účesu a můžu zase čekat dalších 12 měsíců, než to naroste, abych řešila totéž znovu? To umí každý čerstvý absolvent učiliště zakrýt vysoké čelo dlouhými vlasy. (Ale jak to těm slečnám sluší!) To bych uměla i já. S těmi mými to jde ale těžko.
    Co teď?
     
    Potřebuji logické myšlení, které mi chybí. Neumím si logicky vysvětlit, jak ženy dospějí k účesu s dlouhými vlasy – jaká je ta jejich mezifáze?
    Logicky (joo, tak jde to takhle myslet) musí projít fází, kdy jejich vlasy nejsou ani krátké ani dlouhé a nechávají svou ofinku růst. Jak jinak by se dostaly na její aktuální 25-30 cm délku?
     
    Nevěřím, že všechny tyto ženy neměly v této mezifázi žádný vkusný ženský účes. Každá žena se chce líbit. Rozhodně ji nesměly stříhat. Jak jinak by jim dorostla?
     
    Fajn.
    Nemám žádnou kadeřnici.
    Moje sestřenice je kadeřnice, ale je 150 km daleko.
    Další řešení mě nenapadá.
    Existuje kadeřnice, která mi vlasy nezkrátí?
    To se musí zkrátit!
    A jak to potom asi může dorůst do dvoj/trojnásobné délky, když se to bude zkracovat?
     
    Potřebuju přeskočit 6 měsíců. Hodilo by se mi to moc. Nejen kvůli vlasům. (Nešlo by to rovnou o rok? 🙂
     
    Tak já si jdu lehnout a třeba se probudím za 6 měsíců 7. ledna 2015.
     
    7. ledna 2015 vstanu a půjdu do práce. Je středa. Ke kadeřnici jsem objednaná v pátek. Ještě dva dny a budu vypadat jako ta slečna na obrázku (akorát s vlasy o 6 cm kratší). Jsem 10 měsíců na hormonech. Za měsíc mě čeká komise. Za tři měsíce operace.
    Partnera ještě nemám. Venku je mínus 30. Mrznu úplně všude. Měla bych odstrojit stromeček…
     
    Ano, to by šlo.
     
    Venku bylo dnes přes 30. To na leden nevypadá.
    Jsem zvědavá na článek ze 7. ledna 2015 a názoru na mé vlasy. Jen aby nebyly kratší!
     
    Co dělám? Nechat se takhle ochudit o 6 měsíců přeměny. Téhle úžasné mezifáze, kdy jsme (obzvlášť takhle na začátku) identifikovány jako někdo mezi. Všechno je mezi. I tamto, co tam už mít nechci. Co to je to „mezi“? Nedokončená výroba.
     
    Dobrý den, já jsem Tereza a chci učesat. Ne ostříhat. Víte, se mnou to nebudete mít jednoduché. Moc mě mrzí, že jdu zrovna k vám. Jste tvůrčí? Nápaditá? Já vím co chci, ale to je jako snažit se natahovat v lednu na sebe kraťasy a tvrdit, že to jsou teplé zimní oteplováky, které ne a ne natáhnout.
     
     
     
    Nevšímejte si mě.
    Jen procházím.
    A někdo mi šeptá: Trpělivost!
     
     
     
    Já tady píšu o Amber, ale ve skutečnosti jsem ani nemusela… Těch příkladů je víc. Nekonečně mnoho. Pár jsem si jich tu poskládala:
     
     
     
    Dnes jsem se na internetu ptala kamaráda, který je do mě zamilovaný 6 měsíců, proč se mu líbím.
    Je milý, pozorný, mužný, má své chyby i přednosti a bydlí asi 500 km ode mě, což hraje dost velkou roli.
    Ráda si s ním občas popovídám a kdyby bydlel blíž, už bych s ním teď nejspíš venčila jeho psa.
    Zbožňuje mě, posílá něžné polibky, srdíčka a nikdy na mě nezapomíná.
    Neodmítám ho, ale neříkám ani ano. Nemohu si teď dovolit víc a také on čeká, až budu na konci své cesty.
    Patří mezi těch málo mužů, kteří mojí minulost znají, protože jsem se s ním seznámila přes jinou MtF slečnu, se kterou kamarádím taky.
     
    Odpověděl mi to, co muži odpovídají, když se jich žena zeptá, proč se jim líbí.
    Potěšilo mě to.
    Zeptala jsem se, koho by si vybral, pokud by měl na výběr krásnou biologickou ženu nebo krásnou MtF ženu po přeměně.
    Odpověděl mi, že to druhé.
    Líbí se mu ta zvláštnost, je fascinován tou naší jedinečností, ale není to úchyl, co loví transsexuální ženy po okolí. Nelíbí se mu muži, nechce mužské pohlaví, líbí se mu ženskost, roztomilost, něžnost. (Zase mi to lichotilo.)
    Zeptala jsem se ho, jestli by si dovedl představit klasický vztah mezi mužem a ženou, pokud by jeho partnerka měla tuhle minulost…
     
    Divil se, proč se ho ptám na tuhle otázku.
    Je přeci jasné, že ano!
     
    Jak moc by minulost té ženy ovlivnila tvůj přístup k ní?
    Nijak.
    Jen mě fascinuje to, čím prošla.
    Nechci mužnou ženu, nechci transsexuálku, chci ženu a taková žena by pro mě byla ženou.
     
    Šárka a Lucka tu kdysi do komentářů vyslovily myšlenku, proč by člověk, který zná naši minulost nebo dokonce milovník transsexuálních žen, musel být za každou cenu špatným a nevhodným partnerem?
     
    Zrovna u tohoto kluka jsem si jistá, že je to ten muž, který akceptuje minulost své slečny a přitom se k ní chová jako k biologické ženě. Co se vztahu týče nerozlišuje, zda jde o biologickou nebo transsexuální.
    Ta minulost je jen takové malé plus.
     
    Za celých 6 měsíců mi ani jednou nepřipomněl mojí minulost. Ani jednou se nezeptal na cokoliv, co by s ní souviselo nebo co by souviselo s přeměnou. Po celou tu dobu mě vnímal jako ženu a tak se mnou taky mluvil. Nikdy jsme neprobírali transsexualitu, přeměnu ani minulost. Vše se odehrávalo jen na ryze mužsko-ženské úrovni.
     
    Až dnes jsem si dovolila se ho zeptat.
     
    Už nejsem vzteklá ze svých vlasů, které mi ale i tak dělají radost a jsem jim za to vděčná.
    Už jsem jen ospalá, šťastná a natěšená na zítřek.
    Až mi zase chlapi v obchodě budou koukat na nohy a sjíždět mě nenápadně v rychlosti pohledem od hlavy až k patě. Dělám, že je nevidím 🙂
    To je totiž jejich přirozená činnost, kterou nedokáží ovlivnit. Přestože tam stojí se svými manželkami.
     
    Ty pohledy z dřívějška neznám.
    Ani jsem je znát nemohla.
    Teď na začátku mi ale nesmírně pomáhají.
     
    A stále mi v hlavě zní myšlenka, co jsem nedávno někde slyšela:
    „Pokud se klukovi líbíš, udělá ten první krok vždycky on.“
     
    To je tak trefné!
    Ta podmínka – „pokud se klukovi líbíš“.
    Každý takový krok je vlastně lichotkou.
    Jsem zvědavá, kdy se ho dočkám poprvé já.
    V květnu 2015?
     
    Chtěla bych si nechat schoulit kočičku na mém břiše, slyšet její spokojené vrnění a usnout…