Když se jednou za 14 dní vracím od Kačenky do prázdného bytu, snažím se nedívat se na její bunkr postavený ze židlí a deky uprostřed obýváku, na její rozrochňanou postel se šmudlinkou (bavlněnou plínkou, ke které se tulí už od narození) ani na nedopitou šťávu. Nechci se na to dívat. Chci to ignorovat, jakoby to tu nebylo, ale stejně vím, že to jednou musím uklidit. Ten proces toho uklízení je nejtěžší, proto ho tak oddaluji. Během něj je mi ukradené všechno a jediné, co v tu chvíli potřebuji, je aby tu byla ona – moje dcera.

 

Byly jsme si zaskákat na trampolíně. Chlubila se nalakovanými nehty. Je to prostě ženská jak má být 🙂

Teď bude zase u babičky, které já nemohu konkurovat.

Babička má dvě zahrady, psy, koťata, stromy s červenými jablky, dozrávajícími třešněmi (které já musím kupovat v supermarketu, ale ze kterých jsme s Kačenkou stejně upekly výbornou bublaninu), keři s angreštem, rybízem, malinami, borůvkami… (Vždyť já už nikdy neochutnám angrešt! Nikdy jsem ho v obchodě neviděla a nemám nikoho se zahradou. Ani ta angreštová marmeláda se nedá všude koupit.)

Co já zmohu tady v tom bytě s jedním truhlíkem lesních jahod a květináčem rozkvetlých aster, které si na jaře Kačenka vybrala zasadit? :-/

 

Snažím se co můžu, ale tolik jí dát nemůžu.

Jsem šťastná, že má babičku se zahradou, po které může jezdit na tříkolce, hrát si na písku a krmit psy, mezi kterými vyrostla od mala.

Jsem šťastná, když mi vypráví o malém Míšovi, do kterého se zamilovala nebo o výletě, který podnikli s maminkou a jejím přítelem. On je na místě Toma, žije jeho naplánovaný a spokojený život a přesně tak to má být.

 

Co se vlastně stalo ve 4. měsíci těhotenství našich matek?

Došlo k hormonální nerovnováze – ale v jakém smyslu?

Měla jsem být dívka, ale vlivem androgenů, které tam neměly co dělat, se mi vytvořil pindík a šup testosteron na věky věků nebo jsem měla být chlapec, ale vlivem estrogenů se mi vytvořila ženská identita?

Myslím, že první varianta je správná. Ono je to teď stejně jedno. Jen jsem se tak zasnila, jaké by to bylo, kdyby k té hormonální nerovnováze tehdy nedošlo… Ať už by byl ze mě muž nebo žena, žila bych si svůj konečně opravdu spokojený život a tenhle blog by neexistoval.

 

Neměly byste se s kým dohadovat o tom, jak jsem naivní, jaké mám názory, za kterými si stůj co stůj stojím, nevěděla bych, kdo je Linda, Adélka, Lenička, Lucka, Dájuška, Danielka, Sophie, Vicky, Šárka, Janička, Péťa, Marcel, Dany, Weiss… (nejde to ani všechno vyjmenovat) …Hanka Fifková. Nežila bych 30 let ve strachu, že bude odhaleno něco, za co se nesmírně stydím, co (tehdy) považuji za úchylku a nemoc a řešila bych starosti, které si moc dobře dovedu představit. Buď jako matka v rodině nebo jako otec. A pokud jako otec, seděla bych ještě teď v tuto chvíli pravděpodobně na zahradě Kačenky babičky, kolem mě by běhala Kačenka s červenou pusinkou od malin a já bych ležela vedle mé manželky, které jsem před chvílí přinesla čaj a bublaninu. Do práce bych jela od nich s manželkou, protože pracujeme kousek od sebe a jeli bysme až ráno, protože tu Kačenka zůstává na prázdninách a chceme si to léto konečně na téhle zahradě užít. Děda Kačenky by zapálil gril a teď bych si nejspíš dávala jednu z klobás, k tomu nakrájená rajčata a smáli bysme se vtípkům, které by děda pronášel. Kačenka by odháněla černého kocoura, který běhá za našima kočičkama. Začalo by mi být chladno, tak bych přinesla svetry mě, manželce i Kačence. A pak večer, až bych Káťu vykoupala, uložila a přečetla pohádku, bych se vrátila k mojí manželce a šeptala bych jí do ouška, jak je pro mě po 14 letech důležitá a jak vedle ní chci zestárnout. Objala by mě a řekla: „Ty jsi ten nejlepší táta Kačenky a nejlepší manžel, jakého jsem si mohla přát.“

A já bych byla na to co řekla tak pyšná.

Vůbec bych neřešila, kdy zase budu mít chvilku jen pro sebe, abych si mohla namalovat oči.

Byla bych mužem, tátou a manželem a všechno by bylo v nejlepším pořádku až do konce života.

 

A nebo bych byla žena a seděla bych na úplně jiné zahradě a u mě by byl muž, kterému bych šeptala do ouška, jak je tím nejlepším manželem a otcem na světě…

 

To, že se to neděje, ale sedím teď před obrazovkou, které musím sdělit všechny své pocity, jsem si nevybrala. Ale přesto máme něco v našich rukách, ať už máme jakkoli pochroumanou identitu nebo tělo (nebo co vlastně). Identitu máme všichni správnou.

 

Byla bych vůbec stejná? Měla bych stejné vlastnosti? Jak moc naše identita ovlivňuje naše chování?

 

Tyhle hypotetické otázky je nesmysl si pokládat. Nikam to nevede. Ale ta představa se mi líbí, že slovo transsexualita prošlo kolem mě jen oklikou a bůhví jak bych se na takové lidi dívala.

Jsou ale chvíle, kdy mi to celé přijde jako dar. Tohle není prokletí. Měla jsem už teď možnost prožít tolik zajímavých a vzácných okamžiků, že svoji přeměnu nedokážu vnímat negativně.

 

 

Myslete si o mně co chcete. Že jsem úchyl, že jsem chlap, že jsem transvestita, že jsem naivka, blbá, trapná, hnusná, mužná, klokan… je mi to fuk.

 

Já jsem šťastná (až na pár nedělních podvečerů jednou za 14 dní, které jsou pro mě nejtěžší a nikdy si na ně nezvyknu). I kdybych měla chodit v létě v kulichu nebo celý rok s tyčí zabodnutou v noze, když mi to bude příjemné a budu šťastná, kašlu na všechny ty připomínky kolem, že nejsem normální.

Nedokážu se na svět dívat jinýma očima, než těma, které mám. Nedokážu změnit názor jen proto, že mi někdo říká, že to může být jinak. A pokud mě má moje nerozvážnost přivést do záhuby, potom tak skončím a nikdo mě před tím nemůže ochránit.

Jen ten jediný, který má právo spolurozhodovat o mém životě, protože i já rozhoduji o jeho a jehož věta: „Tam nechoď, tam mi to přijde nebezpečné, lásko“ jako jediná nevlétne jedním uchem dovnitř a druhým ven, přebírá navždy odpovědnost za nás stejně, jako i já přebírám odpovědnost za nás za oba.

 

Do té doby jsem zodpovědná za své činy, za své štěstí (i neštěstí) i za to, kdy uklidím Kačenky byteček „3+1“ s výhledem na televizi a ložnicí pod růžovým deštníkem a výtahem z kartonové krabice.

 

Nemohu se zavděčit všem. Nemohou mě mít všichni rádi. Nemohu mít názory, jako všichni ostatní.

 

A i když tu ráda prožívám všechny ty výměny názorů, u kterých vás pozoruji, s jakou energií a silou se zase vy držíte svých myšlenek, jedno máme přeci jen společné: jsme lidé, kteří mají svoji hlavu. A k této vlastnosti vám gratuluji.

 

 

 

V dnešním třicetistupňovém horku chodí slečny v sukních a kraťáskách po ulici se zmrzlinou. Už jim nezávidím. Jsem stejná. Ale pokaždé si uvědomím, jak těžko mi bylo, když jsem to nesměla. Když jsem jim záviděla jakýkoliv projev ženskosti – sponku ve vlasech, lesk na rtech, prstýnek s perlou nebo boty na podpatku.

Nejsem ještě vůbec na konci, ale můj život už je teď tak naplněný, jak jen může v tuto chvíli být.

 

Jaroslav Vrchlický – část z básně, kterou si pamatuji od svých studentských let:

Když nebe je dobré,

chodí tu andělé bílí

odvázat hroby,

které se ještě nezajizvily.

Promluvit s třemi čtyřmi stařenkami

největšími broučky v této zahradě.

Do očí se jim posadí

to nejsou slzy

to jsou andělé

a říkají:

Na této zemi nejsou mrtví.

Jsou jenom staří a mladí.

 

A já dodávám:

 

 

 

 

Na zámku Loučeň je celé léto Robin Hood se svojí družinou. (Foto č. 138) V jednom z labyrintů jsme s Kačenkou na Robina narazily, jak se fotí s Bílou paní. Asi spolu něco mají 🙂

Stává se běžně, že narazíte na Robina Hooda s Bílou paní, ale i tak jsem popadla foťák a Kačenku s nimi vyfotila. (Na téhle fotce je jen kousek její botičky, protože chráním její soukromí, zatímco na jiných ryze ženských profilech mám tuto fotku celou).

Byl u nich fotograf a když mi Robin řekl: „Pojďte slečno ke mě.“, slečna neváhala a šla. Byla vysmátá, protože Robin měl úžasný ohon, který Bílá paní neustále komentovala (hlavně, ať je na fotách vidět), nasadila svůj uhrančivý úsměv, kterým láká návštěvníky na cimbuří a tam… jim vypráví tajemné příběhy, které děti poslouchají a dospělí dělají, že jsou na ně už velcí, ale ve skutečnosti je poslouchají také.

 

Toto je moje první fotka s mužem 🙂

A taky mé první rámě, které dal Robin jako pravé dámě 🙂

Byl to okamžik, kdy se ta scénka odehrála a také to byl okamžik, kdy se mi v mozku přehodil desítky let zažitý zvyk „vodit dámu“ na „být vozena“ 🙂 Přeskočilo to samovolně a přirozeně jako nic.

Stejně tak předpokládám i následující úspěšné okamžiky v dalším přehazování na ženskou stranu, která se od té mužské liší. Nedělá mi to problém. Dělá mi to radost. Lichotí mi to. Je mi to příjemné. Jsem šťastná. Po boku muže i po boku Robina Hooda, který sám mě přizval k boku svému.

Bylo to dokonce tak příjemné, že se mi rozplétat ruku z Robinovy nechtělo. Cítila jsem se tak, jak jsem se ještě nikdy necítila. Tak, jak jsem o tom dosud jen snila. A dostala potom ještě větší chuť to zase někde s někým zopakovat…

 

Ne s někým, kdo si chce jen zapíchat (jak tu někteří píšete). Ne s někým, kdo je úchylný na transsexuálky (jak tu někteří píšete) a ne s někým, kdo není normální, protože kdyby normální byl, tak o mě ani nezavadí.

 

 

 

Orison Swett Marden

 

 

Je 1.7., venku voní rozkvetlé lípy – stála bych pod tím stromem klidně hodinu a hltala bych tu vůni po douškách, abych si jí mohla potom vzít domů. Ta vůně mi připomíná dětství, dědu, který sbíral květy lípy babičce na čaj, má studia na střední škole, kde jsem létala za Lindou a sedávala pod Lípou na náměstí, mé procházky po Ostravě, kam jsem v devatenácti odjela za svojí první láskou a potom procházky s mojí ex. Stejně jako zpěv kosů mě doprovází tahle vůně celým mým životem, je mojí součástí a já zase její. Patříme k sobě a nedokázala bych bez ní žít. Třeba v zemi, kde lípy nerostou…

Lípa je moje pouto. A těch pout tady mám víc.

 

Šla jsem doprovodit Nikču, která u mě byla na návštěvě. Potřebovaly jsme si zase popovídat 🙂 Uvítala jsem, že jí můžu doprovodit zpátky domů takhle navečer přes celé město, protože se ráda procházím. Ráda se procházím ve dvou, ale když jsem sama, vezmu za vděk i to.

 

Procházky ve dvou jsou ale jiné, než o samotě. Dvě ženy vypadají jinak než jedna. Dvě ženy nepoutají tolik pozornost. Jsou silnější vůči vlivům okolí. A navíc Nikča je blondýnka, takže já vedle ní můžu být v klidu, protože všichni si všímají jen jí 🙂 (Alespoň v to věřím.)

 

Zpátky jsem šla ale sama.

Zapadající sluníčko zrovna vykouklo z mraků, takže všechno bylo krásně oranžové a já šla pomalu, protože jsem si chtěla tu procházku vychutnat. Měla jsem zase tu svou radost ze života. Občas jsem se zkontrolovala ve výlohách a usoudila, že je to OK. Šla jsem přes náměstí, kde na zahrádkách seděli hosté restaurací. Lehce jsem se pousmála a sledovala je. Neřešila jsem, jak se na mě dívají. Líbilo se mi procházet kolem jako žena. Představovala jsem si, jak mě jeden z těch dvou mužů osloví a řekne: Slečno, pojďte si přisednout. Dáte si kávu? 🙂

Hm, to by se mi líbilo.

Vzpomněla jsem si na jednu svojí krásnou kámošku po operaci, která mi vždycky vypráví, jak jí kluci sami na ulici oslovují. (Jojo, oslovují! A neříkej, že ne! 🙂

Nikdo mě na kávu nepozval (což jsem předpokládala – a stejně bych na tu situaci nebyla připravená, ale s mojí momentální pubertální náladou bych zřejmě neodmítla).

Šla jsem dál, vychutnávala si chůzi v balerínkách na klínku, cítila jsem se zase tak žensky a šťastně. Pak jsem prošla místem, kde jsem čekávala na svojí ex a kde chodila do školy…

Nějak to vždycky nedokážu ovlivnit. Z euforie skok do vzpomínek. Do snů o tom, jak moc bych chtěla řešit normální věci, jako co k večeři, na jaký film se spolu podíváme, jestli na mě dnes počká před prací nebo jestli pro mě přijede, kde strávíme dovolenou, kdo vytře schody, kdy spolu půjdeme koupit nový gauč, jaký koláč mu v sobotu upeču… chtěla bych se těšit, že půjdeme dřív spát, ale místo spaní si budeme dvě hodiny povídat. Nasmějeme se tak, že nebudeme moct usnout. A ráno mi pošle do práce lechtivou sms. Zavolám mu, jestli už ho nebolí ten zub. Po příchodu z práce najdu doma puget s lístkem „miluji tě“. Půjdu s ním k holiči jako doprovod, protože tam nerad chodí sám a řeknu mu, jak mu to sluší. Zeptá se mě, jestli si nekoupíme nové auto. Budu ho večer u televize hladit ve vlasech. Přinese čipsy a bude říkat, jak má na něco chuť, přičemž to začnu říkat taky. Položím mu své nohy na klín a začne mi je hladit. Odveze mě na pohotovost, když nebudu moct otočit hlavou kvůli zablokované krční páteři (z toho včerejšího večerního „povídání“ :). Vezme mě do kina. Budu fascinována, když soustředěně opravuje dveře. Vyberu mu vodu po holení. Zahraje mi na kytaru, kterou už přes rok nevytáhl. Obejmu ho. Pojedeme spolu na velký nákup. Přivezeme si domů polovinu dobrot, které nepotřebujeme. V neděli jdeme k jeho mamince na oběd. Na zahradě pobíhají psi. Všechny maliny, co otrhal, mi nese v dlani. Ležím na lehátku. Voní. Mám suché rty. Líbá mě. Objímám ho. Peču rybízový koláč z rybízu od jeho maminky. Brečím u filmu. Podává mi kapesník a přitiskne mě. Uklidňuje mě po telefonu, když do mě na parkovišti nabourá auto a hned za mnou přijede. Jede se mnou na hřbitov. Kupuji mu novou košili. Volá mi z práce, že mu chybím. Nezapomněl na naše výročí. Ptá se mě na svatbu. Nemohu usnout, jak se na něj pořád musím dívat. V noci se probouzím a kontroluji, jestli dýchá, ale hned zase usínám. Lezu k němu pod peřinu, protože je mi zima. Tiskne mě k sobě. V práci mám průšvih. Uklidňuje mě. Natírá u jeho maminky plot. Mám na sobě šátek, montérky a natírám s ním. Smějeme se u toho. Zase jako vždy vtipkuje. Je jak malý. V sobotu jedeme na výlet. Vlakem. Cestou na nádraží mě drží za ruku. Společné foto na rozhledně. Vyhazuji jeho děravé ponožky. Ráda ho poslouchám, když vypráví. Tančíme. Smějeme se. Pláčeme. Žijeme.

 

Cítím, že mě čekají ještě hodně těžké dny…

 

Na přechodu pro chodce u bývalé školy mojí ex mě pustilo auto. Mávla jsem na něj, jakože děkuju a šla jsem svým nadnášejícím krokem nejženštěji, jak jsem jen dovedla 🙂 Věděla jsem, že se dívá.

Pak slyším: „Haló slečno!“

🙂

Zatlačila jsem slzu zpátky do oka, otočila se a nahodila úsměv.

„Pojďte sem. Nastupte si.“

„Néé, promiňte, já pospíchám.“
„A kam jdete? Pojďte na kafe ne?“
🙂

„Já opravdu už musím…“ 🙂

 

Proč mě vždycky musí zastavit typ člověka, který se mi nelíbí? 🙂 Byl to asi 45letý muž jižanského typu, ale v ruce měl cigaretu a mě se vůbec nelíbil.

Copak vypadám jako nějaká štětka, že mě takhle zastavují auta?

Vzpomněla jsem si na ten zážitek s řidičem, co jel krokem vedle mě u ordinace Hanky v Praze a chtěl mě taky vlákat do auta. Ten ale chtěl vyloženě TS holky.

 

Přeci nemůžu vlézt jen tak někomu do auta? Nejsem blbá!

Ale lichotilo mi to. V momentě, kdy mi ukápla slza se objevil muž, který mě zval na kafe.

Je úplně fuk, jak moc ženský nebo mužský hlas mám. Důležitý je výsledek 🙂

 

Tak jsem šla dál domů a kochala se rozkvetlými květinami v zahradách a měla zase radost z procházky i z toho „drzého“ pána.

Za chvilku koukám, že si mě našel a zaparkoval asi o 5 ulic dál. Zase kouřil (fuj). Mával na mě. Chtěl, abych šla k němu. S úsměvem jsem ho odmítla a už jsem se neotáčela.

Mám z takových lidí strach a mám strach i ze sebe, abych neudělala nějakou blbost jen proto, jak jsem po určitých věcech hladová.

 

Asi za minutu na mě začalo troubit auto. Zamávala jsem na něj v domnění, že je to ten pán. Ale nebyl! 🙂

To bylo černé BMW, ve kterém seděli dva mladí kluci. Přibrzdili a mávali na mě 😀

No to je legrace dneska.

Tohle je normální, že takhle na holky kluci mávají z auta, troubí na ně a zastavují u nich?

Buď vypadám jako štětka nebo nechápu. Tohle je oblast, na kterou si teprve zvykám (a moc ráda). Jsem vlastně tak v první třídě základní školy a všechno je tu pro mě nové. Učím se reagovat, flirtovat (to mi ani tak problém nedělá) a odmítat 🙂

Ti kluci pak zmizeli a mě zůstal úsměv na tváři.

 

Asi začnu chodit víc po městě.

Začínám mít ráda lidi 🙂

A pomalu si zvykám na to, že jsem na druhé straně. Na té, která je oslovována sebevědomými muži.

Ale co ti, kteří to sebevědomí takové nemají? Neměli by dostat taky šanci?
Vždycky mi jich bylo líto.

Že ten, kdo tu kuráž měl, dostal všechno.

A na toho hodného ťunťu se už nedostalo.

 

Tom by nikdy žádnou slečnu na ulici neoslovil, nezatroubil by na ní a týden by si vyčítal, že to neudělal.

Tereza tohle řešit nemusí. Tereza je na druhé straně. A v tom to má jednodušší. Teď už si stačí jen vybrat 😀

Blíží se okamžik, kdy se na tom kafi s mužem opravdu ocitnu a ani nebudu vědět jak, přestože to cíleně nevyhledávám.

 

 

Jdu si naplácat na hlavu barvu, ať jsem zítra v práci krásná 🙂

(Nějak tomu přeci musím pomoct 🙂

 

——— po 30 minutách ———

Tak ne. Žádné barvení vlasů. Přehodnotím své plány. Zítra prostě do práce ještě krásná nepůjdu. Posunu to barvení o den. A to doteď byla priorita č. 1. Nejvyšší stupeň potřebnosti. Jak rychle a snadno měníme své priority…

Zamrzla jsem na jednom blogu, na jehož odkaz jsem neuváženě ze zvědavosti klikla po dopsání tohoto článku a který jsem až dosud neznala. Mám takový pocit, že do sprchy půjdu kolem půnoci. Možná k ránu. Brečím u něj. Moji tvář osvětluje jen bílé světlo monitoru, které mi dělá neuvěřitelně hladkou pleť. Líbí se mi to. Ty slzy a rozmazané oči mi nevadí. Nikdo mě nevidí. Jen mé srdce mi asi pukne…

Co mám dělat?

 

No není to krásné?

 

Zkuste…
…se postavit v supermarketu vedle regálu s olivami.

 

Uslyšíte, jak na Vás mluví a cinkají…

 

 

 

Máte taky někdy pocit, že nedokážete jít spát?

 

Informace o tom, že tělové silonky jsou out už proběhla v médiích před několika lety.

Já jsem jí samozřejmě zaregistrovala, ale tehdy jsme se ještě s mojí ex shodly, že je to nesmysl.

 

Od těch dob tělové silonky nezmizely ani z obchodů ani z nohou českých dívek a žen.

Ty se pouze rozdělily na dva tábory.

Jeden říká: tělové silonky je strašné módní faux pas, druhé je nedají a neřídí se názorem některých módních stylistů.

Tenhle stav už trvá roky.

 

Nejde vlastně jen o české ženy. Podobné diskuse jsem našla i na amerických serverech a opět jsou ty ženy rozděleny na dvě poloviny.

 

Na tenhle článek mě přivedla zase Šárka komentářem s odkazy o módních prohřešcích. Většina z nich vypadala opravdu strašně a normální člověk by si takové kombinace nikdy neoblékl. Článek o pěti důvodech, proč nenosit tělové silonky najdete na serveru Blesk.cz a je z května 2013.

 

V článku se píše o těchto pěti důvodech:

 

To bylo něco pro mě 🙂

Měla jsem v tu ránu hlavu plnou argumentů a protože jsem holka akční, pustila jsem se do průzkumu, ve kterém jsem anonymně na internetu oslovila 100 žen a 100 mužů.

 

1) Skutečně muži na ženách nesnáší tělové silonky?

 

 

Nejzajímavější odpovědi respondentů – mužů ve věku 18 – 50 let:

– ženský jsou hezčí nahý
– nelíbí – preferuji úplně nahé tělo
– preferuji vzorované
– jsou sexy
– velká inspirace
– když jsou na hezkých nohách a doplňují pěkné šaty či sukni, tak se mi docela líbí
– záleží na tom, kdo je má na sobě
– podle situace – do divadla a na koncert ano
– silonky dělají každou nohu sexy
– já jsem spíše pro vysoké punčochy, ale silonky mi nevadí

 

Ptala jsem se tedy i (biologických) žen, jak jsou na tom s nošením tělových silonek. Respondentky byly ve věku 18 – 40 let:

 

 

Ten tábor je opravdu rozdělen zhruba na polovinu.

 

Já samozřejmě patřím a asi ještě dlouho patřit budu mezi ty, které tělové silonky nikdy nezavhrnou.

 

Znáte soutěž MISS SILONKY na http://www.miss-silonky.cz?

Ta soutěž vznikla v 6.10.2006.

Pamatuji si to úplně přesně, protože ten den jsem se v práci na úřadě dost nudila (to má taky potom v r. 2010 svou dohru, ale o tom tu psát nechci :). Tehdy jsem ještě byla hladová po jakémkoliv projevu ženskosti a obdivovala ho na všech ženách. A silonky patřily zrovna mezi jedny z nejženštějších věcí, jaké si žena mohla obléknout. Pro muže to bylo vlastně takové tabu – něco jako sukně. Striktně ženské! (I když se potom objevily i silonky pro muže, které se moc neujaly).

Nesnášela jsem obrázky profesionálních dívek nafocených uměle v ateliérech. Chtěla jsem se dívat na normální holky, které míjíme, když jdeme do práce, v divadle, pro vysvědčení. Ale takové obrázky se nikde na světě najít nedaly.

Ten den mě napadlo vymyslet soutěž, do které by dívky takové fotky nahrávaly samy dobrovolně a ještě s nadšením.

Tehdy ta stránka vypadala trošku jinak. Hlasy se posílaly prostřednictvím SMS (za peníze) a stejně tak vzkazy dívkám šly poslat pouze prostřednictvím SMS.

Za měsíc tam bylo prvních 20 dívek, které jsem „lanařila“ na různých chatovacích portálech a kupodivu to šlo snadno, protože jsem vymyslela, že každý týden bude vylosovaná jedna náhodná dívka, která dostane 200 Kč a vítězka toho týdne 500 Kč. To byla velká motivace za fotky, kterých měly holky plné profily, protože mi nešlo o nahotu, fetišismus nebo sexuální tématiku. Chtěla jsem tam mít normální holky v normálních fotkách s jedinými dvěma podmínkami – že nesmí zobrazovat nahé části těla a že na fotkách musí být v silonkách.

Jakmile jsem viděla, že „to funguje“ a ujalo se to, zaregistrovala jsem si doménu miss-silonky.cz.

 

Té soutěže si ale u mě v práci na počítači všiml i můj kolega – kamarád. (Jeho jméno bylo MS, můj zase TN, takže jsme z toho vytvořili občanské sdružení MisTon, které je v zápatí uvedeno stále a 2pages.cz byla zase má obchodní značka, pod kterou jsem se chvíli živila tvorbou www stránek (už neexistuje)).

V tu dobu jsem se snažila mé ex naznačit, že mě napadl výborný nápad, jak vydělat peníze z reklamy na jednom portálu (ale neřekla jsem jakém). Byla zásadně proti. Kladla mi na srdce, že nesmím do toho projektu vložit ani korunu. A já jí bohužel poslechla (taky toho později litovala, protože jsme ten portál s kamarádem dobře prodali a musela jsem tím pádem tu částku rozdělit na dva díly :). Kamarád byl takový finanční ředitel. Platil všechno, co jsem mu řekla. Nadchl se pro tu soutěž! Nechal udělat krásné reklamní tužky, které ještě asi sto holek bude mít doma a dalších 500 je někde rozdaných, tiskli jsme moc hezké reklamní plakáty, vyvěšovali je po městě, po Praze, rozesílali jako pozvánky holkám. Dělali jsme tomu maximální reklamu. Když jsme někam šli a potkali tam holky, dali jsme jim tužky a řekli o téhle soutěži. Vždycky to jednu z nich chytlo 🙂

 

Návštěvnost začala stoupat na 10.000 měsíčně (teď je to téměř 20.000), vytvořila jsem anglickou verzi, tím se návštěvnost ještě zvedla a s vyšší návštěvností začaly přibývat i soutěžící. Ty holky se tam najednou hlásily úplně samy po desítkách! Čím více dívek, tím vyšší návštěvnost – čím vyšší návštěvnost, tím více peněz.

 

Hlasování pomocí SMS jsme zrušili a soutěž jsem přepracovala tak, aby si mohli hlasující i soutěžící psát mezi sebou soukromé vzkazy, komentovat fotky a hlasovat způsobem, který je tam dodnes a hlavně zdarma. Aby bylo vše všem ještě přístupnější.

Na web jsme umístili reklamu, z jejíž výtěžku jsme ale 90 % dávali těm slečnám a na provoz serveru, který už měl vyšší nároky na technické vybavení. My sami jsme z toho měli asi pětistovku měsíčně a i tu jsme si nechávat nechtěli, takže jsme vymýšleli nejrůznější bonusová kola a všechno to dávali těm slečnám. Z radosti, že tam jsou 🙂 Že tahle soutěž jediná na světě díky tomu, že v ní účinkují „amatérky“, nemá nikde konkurenci a hlavně byla první. Hýčkali jsme si jí.

 

Přišel ale moment, kdy už se rozsah takového portálu začal vymykat mým programátorským schopnostem a já neměla čas se doučit PHP na takovou úroveň, abych se o všechno dokázala starat dál. A tak jsme se s kamarádem neradi dohodli, že soutěž prodáme. Ozval se moc milý sympatický (a hezký 🙂 pan Petr, který organizuje výstavy po celé Evropě, přijel za námi „na kávu“ až z Brna, vyprávěl nám, jak tu soutěž sleduje už od r. 2006 a rozhodně nechce, aby zanikla. Takže jsme si plácli. Já přinesla domů peníze, které se někam rozplynuly a teď už se jen dívám, jak dál vzkvétá moje děťátko.

 

Podle té návštěvnosti a oblíbenosti soutěže mi nepřijde, že mužům nepřipadají tělové silonky sexy 🙂 Spíše bych řekla, že je to naopak.

 

Takže zrovna mě, mamince téhle soutěže, nikdo o ošklivosti tělových silonek přesvědčit nedokáže 🙂 Vím o ní všechno, znám každý kousek jejího zdrojového kódu, každou tu slečnu (do určité doby), každou nemoc, které tohle „děťátko“ mělo a mám radost, že roste.

Tehdy jsem byla silonkami (a vším ženským) posledá úplně šíleně.

Teď je to pro mě běžná součást šatníku a můžu si jí dovolit, kdy chci, tak jsem se už uklidnila 🙂 Ten hlad byl ale obrovský 😀

 

Pokračuji v komentářích:

2) + 4) na leggy.me – českém portálu a e-shopu s luxusními silonkami se můžete dočíst, že existují i tzv. neviditelné silonky na léto. Jsou slabounké jako pavučinka, já samozřejmě kdysi neodolala a jedny takové si objednala. Jejich vlastností je to, že nedávají vašim nohám žádný barevný odstín, ale ponechávají ten váš.

Takže nejsou silonky jako silonky.

3) viz názory dívek níže, se kterými se ztotožňuji.

5) Někde jsem četla, že tělové silonky si zasloužily svou kritiku kvůli svému odlesku, kdy na fotkách vypadáte jak navoskovaná figurína. No jo, ale to si nesmíte brát lesklé, nýbrž matné!

 

Pod článkem v Blesku je diskuse, která se kloní k milovníkům tělových silonek, do které přispívají ženy i muži.

 

Na portálu omlazeni.cz proběhla diskuse, jakých je na internetu spousty a já se k těmto názorům přikláním také.

To, že někdo někde řekne, že tělové silonky jsou out přeci neznamená, že je přestaneme hned všichni nosit?

 

 

 

 

Jeden stylista řekne to, druhý zase tohle.

 

Markétka mi poslala odkaz na diskusi na serveru Módnípeklo.cz.

Napsala mi, že sdílí názor módní blogerky Ády Pekelné, která se tělových silonek zastává:

 

Je to na vás, holky, na kterou stranu se přidáte. Já zůstávám 🙂

I když je fakt, že za celé tři měsíce, kdy můžu vyjít ven v čem chci, jsem měla tělové silonky na sobě jen dvakrát 🙂 Ale stejně se jich dál zastávám.

 

A taky jsem zjistila, jak snadno jsem ovlivnitelná.

Po vložení komentáře Šárky o tělových silonkách jsem si dnes na tu velkou akci ve městě plném lidí vzala k sukni tedy doporučované černé silonky místo tělových.

 

No. Já mám ráda i černé a nedělají mi problém, takže to až taková hrůza nebyla, ale všimla jsem si, že mezi těmi pěti tisíci lidmi jsem potkala v černých silonkách jen jednu slečnu. Takže jsme tam byly dvě.

Zbylých dvě stě mělo silonky tělové a pár jich nemělo silonky žádné.

Tělové silonky měla i paní starostka, návštěva ze zahraničí, maminky mažoretek… (mažoretky samotné do toho nepočítám, tam je to nutnost k uniformě).

 

Nevypadá to, že by tělové silonky byly out, jak si někdo myslí.

 

Do otevřených bot se samozřejmě nehodí (i to jsem dnes viděla), ale co – často nosíme to, co se líbí nám a ne to, o čem někdo prohlásí, že se to teď nosí.

 

Ale líbilo se mi, jak ve svém komentáři Šárka popisovala, že postupem času začala spoustu svých věcí rozdávat nebo prodávat.

Ono to tak opravdu je u hodně z nás, protože i můj šatník se dost razantně změnil a pořád mění. Ze „starých“ věcí Terezy toho už moc nemám, protože to bylo všechno kupované v obrovském hladu, nenasytnosti a touze po čemkoliv ženském bez ohledu na styl a vkus. Bylo mi jedno, jaká ta sukně byla. Hlavně, že to byla sukně. A tak to bylo se vším.

 

Jenže teď se na náš ženský outfit kladou vyšší nároky.

Už nechodíme v ženském jen schované doma nebo po nocích v liduprázdné ulici.

Chodíme v tom do práce, mezi davy lidí, jako já dneska. A je nutné vypadat alespoň trochu k světu.

Většina dívek nějaký vkus má. Nebo aspoň zdravý pohled.

V téhle fázi už jsme určitým způsobem nabažené tou ženskostí, kterou můžeme mít každý den a také jí každý den máme, takže nás opouští extravagance (ke které já jsem nikdy přikloněná nebyla) nebo hastrošácké oblečení, které by si nikdy žádná žena v této kombinaci na sebe nevzala.

Je to otázka času a zkušeností. Pozorování ostatních dívek a žen. Zajímání se o oblékání a to vše postupem času vykrystalizuje v souladu s naším vkusem a osobností do jedinečného ženského stylu – toho našeho vlastního!

 

Mimochodem – tohle říct můžu: Viděla jsem nedávno fotku Šárky. A je to tak sympatická, hezká a milá žena! Už se moc těším, až se uvidíme. 🙂

A je pro mě taky poměrně důležitá, protože má zkušenosti.

Já mám sice vlastní hlavu, ale někdy je dobré myslet na věci, které by mě ani nenapadly.

Může vám to jen pomoct.

Každý člověk, kterého potkáte, vám něco dává (někteří i berou :).

 

Když jsem šla dnes od ségry, kousek za domem stáli dva kluci. Jeden z nich byl na protější straně silnice, kterou jsem zrovna přecházela, ale v dáli jelo docela rychle auto. A ten jeden se o mě začal bát (to je tak hezké! :): „Pozor slečno! Jede auto!“ 🙂

Přidala jsem do kroku, koukám, jak se na mě dívá (zase zkoumám, jestli mě náhodou nezkoumá tak, jak bych nechtěla, ale řekl mi slečno – jak by taky ne, když jsem měla krátkou sukni, černé silonky, balerínky na klínku a k tomu krátkou bílou bundu a vykračovala jsem si to ladným krokem domů :).

Ve tváři byl celý zelený, modrý a červený, tak mi hned došlo, že to byl jeden ze dvou vodníků, co jsem dnes dopoledne viděla ve městě na té akci. Hned mu to nadšeně říkám: „Jé, vy jste ti dva vodníci, žejo?“ 🙂

„Vy jste na nás koukala?“ 🙂

„Ano, moc jsem vám fandila!“ 🙂

Ale pořád jsem šla dál. Nezastavovala jsem se, protože opodál stály dvě slečny a svým zrakem mi říkaly: „Už běž, ty jedna. Ti kluci jsou naši!“ 🙂

 

Co mi dali tihle dva?

No přeci jistotu 🙂 A půl minuty radosti, která ale přetrvává doteď.

 

Je to jako s tím mým příšerným pubertálním telefonátem s mužem, na kterém jsem testovala, jestli jako žena projdu s hlasem i stylem rozhovoru.

(Myslím, že si občasné pubertální akce můžu 4 měsíce po začátku HRT dovolit a nikdo mi to prosím nedávejte za zlé, ano? Ačkoli jsem si myslela, že holčičí puberta se mě nekoná.)

Samozřejmě, že ženy na blog nepíší o tom, jak sbalily nějaké muže, jak si s ním povídaly po telefonu, jak mu řekly to a to. Ale tohle byl jiný případ. Tenhle byl první a měl souvislost s mojí přeměnou. Byl důležitý a přitom nevinný. Nikomu neublížil. Žádná lež se nekonala a ani konat nebude.

Až se vyspím s prvním mužem, nebudu to tu popisovat v detailech nadšeně, jako kdybych psala recept na bábovku.

Ale rozhovor po telefonu popsat můžu. Beztak jsem ty detaily z telefonu nepopsala všechny, protože to nešlo 🙂

 

Ségra mě na té akci ve městě plném lidí fotila. Jenže jak prosvítalo sluníčko, tak jsem se tak křenila, že žádný můj dnešní outfit neuvidíte 🙂

Nemusíte taky vidět všechno a já taky nemusím na tenhle blog vkládat každou fotku, kterou udělám 🙂

 

Šárko, Ty jsi mi tedy nasadila brouka do hlavy s těmi outfity 🙂 Ale to je dobře.

Je toho tolik, co musím vyřešit, abych byla jako vy – ostatní biologické ženy – ale přitom zůstala sama sebou.

Rozhlédli jste se dnes kolem sebe? Viděli jste tu krásu? 🙂

Je poslední školní den roku 2014.

Většina dívek se chce líbit a tak si v tento slavnostní den vzaly na předávání vysvědčení šaty nebo sukni.

Já už si nikdy pro své vysvědčení v sukni přijít nemůžu.

 

30 let jsem v tento den záviděla všem dívkám to, jak jsou oblečené. Tolik jsem chtěla přijít pro vysvědčení taky v sukni a načesaná. Přála jsem si být na jejich místě a pamatuji si, jak byl tento den každý rok jedním z nejzoufalejších v roce.

Den, kdy kolem mě chodilo tolik dívek v něčem, co já jsem si vzít nemohla. A nejhorší na tom byl pocit, že celý život si o něčem takovém mohu nechat jen zdát. (Naštěstí to dopadlo jinak :).

 

Nesnášela jsem všechny ty obleky, kravaty a pánské černé společenské boty.

Nejhorší to bylo v r. 1998, kdy jsem nastoupila do práce na úřad a maminka mě vybavila pánskými společenskými kalhotami a třemi luxusními košilemi. Byly docela hezké, ale byly pánské a já k nim musela nosit ty kalhoty… A kravatu – největší hrůza, jakou jsem kdy měla na sobě.

Kravatu jsem sundala po pár dnech, boty jsem vyměnila po pár týdnech, kalhoty po pár měsících a jediné, co jsem si nechala byly ty košile, aby se neřeklo.

Taky že vedení mělo připomínky, ale nakonec si zvykli, když jsem měla tu košili a rezignovali.

(Dnes už by to nešlo – společensky přijatelný oděv úředníka je daný vyhláškou. Na druhou stranu ta by mi teď vlastně hrála do noty, protože sukně je u žen povolena, dokonce přímo vítána. A já přeci žena jsem! 🙂

 

Ale sukně mohu nosit i tady v mé kanceláři 🙂

 

30 let prožívám pokaždé tak intenzivně tento den, kdy jdou všechny dívky v sukních pro vysvědčení stejně. 30 let je pozoruji kolem sebe a závidím nejen ty sukně, ale všechny ty účesy, náušničky, botky, že se mohou namalovat a jak krásně voní!

 

Jsem z toho tak nadšená, že si už teď každý rok v poslední školní den obléknu sukni nebo šaty a chci vypadat jak nejlépe dovedu. Chci se cítit slavnostně, i kdyby lilo a fičel vichr.

Tu sukni už v tento den ze sebe nikdy nedám.

Chci se oblékat slavnostně v tento den už do konce svého života. Jako taková moje malá oslava toho, že MŮŽU. Oslava ženství, které mi už není odpíráno, ale je povoleno.

 

Protože JÁ MŮŽU!!!

 

Můžu se ráno namalovat, učesat, dát do vlasů sponku, vybrat si černé náušničky, černý náhrdelník, tričko s originálním výstřihem a mojí novou černobílou sukni, která je tak akorát krátká, abych v ní měla dlouhé nohy a k tomu mé balerínky na klínku.

 

Ráno bylo 7 stupňů, tak jsem na sebe hodila jedny z těch lepších a dražších silonek, co mám (matné tělové Bellindy Absolut Resist) – ony jsou takové jemňoučké a sametové a na nohách nejsou skoro vidět, zatímco nohy jsou v nich naprosto dokonalé. A nepouští oka.

 

Zjistila jsem, že něco dříve tak nenabažitelné, nedostupné a zbožňované, je najednou naprosto normální běžnou součástí mého šatníku a už nešílím z toho, že je mám na sobě 🙂 Že se jich můžu dotknout, že jsem překonala ten nekonečný nezvladatelný strach z jejich nakupování, ale hodím je jen tak jakoby nic do košíku k banánům a tampónkům na odličování.

Protože já si je kupovat MŮŽU. Už žádné překážky, zábrany, zoufalství.

Zatímco kdysi to byl neřešitelný problém a já je nebyla schopná dát do košíku, natož pak vyložit na pás u pokladny a dívat se na lidi ve frontě za mnou, jak si je z toho pásu po zaplacení beru, teď to neřeším. Prostě šup a jsou tam. (Vím, že spousta z vás tohle neřešila ani v minulosti, ale já prostě ano a moc (opravdu nejvíc v životě) jsem se za to styděla.)

 

Takový strach už zmizel. A to se netýká jen punčoch. Týká se to všeho – kosmetiky, oblečení, bot, náušnic… Najednou můžu přijít do obchodu, prodavačka mě osloví v ženském rodě a já si můžu vybírat, CO CHCI.

 

To je něco, po čem jsem tak dlouho toužila.

 

 

Je poslední školní den a já jsem v práci v nové sukni.

Cítím se tak neuvěřitelně božsky.

Ráno jsem si totiž uvědomila, že je vysvědčení a já tenhle den vždycky toužila strávit v sukni jako ostatní holky.

Neváhala jsem ani chvíli a už jsem jí měla na sobě.

Tolik jsem se líbila sama sobě v zrcadle a cítila jsem se (a cítím) tolik žensky, že vůbec nevím, co se to se mnou děje.

Mohou za to možná i mé včerejší telefonáty s mým milým telefonistou 🙂

Ještě nikdy jsem se necítila tak žensky, jako včera a dnes!

Jak by taky ne, když mi jeden muž říká, jaká jsem žena, jak se mu líbím, jak mě zbožňuje a jak mě chce jako ženu!

Ani se nemohu cítit víc žensky než teď v téhle situaci. Ačkoli vím, že mám ještě před sebou mnohem intenzivnější prožitky ženskosti (s partnerem), ale ty jsou tak daleko, že mám radost z těchto drobností.

 

Dnes takhle žensky a slavnostně oblečená cítím se tak šťastná jako nikdy předtím.

Plní se mi ty moje malé sny jeden za druhým a mé nadšení nemá konce.

 

 

 

 

Včera večer jsem přišla z práce a nechtěla jsem se ani odlíčit. Seděla jsem u počítače, kde mám na stolku malé zrcadlo, u kterého se ráno líčím a najednou jsem tam viděla tu ženu. Žádného muže. Ten už tam není. Nevidím ho tam, necítím, je pryč. Navěky věků. Chtělo se mi křičet radostí, nemohla jsem ani jít do sprchy ani jít spát. Nemusela jsem tam tu ženu hledat, protože v tom zrcadle už žena je. A začíná tam být i když se odlíčím.

 

Zajímavé je, že ač bylo ráno 7 stupňů (ale modrá obloha a sluníčko) a já měla vždycky strach z toho, že budu mrznout, tak mi vůbec žádná zima nebyla! Nechápala jsem 🙂 Znamenalo to, že pro příště i kdyby bylo ráno mínus deset, půjdu zase v sukni. Na zimu kašlu. Té zimě je totiž úplně jedno, jestli máte kalhoty nebo sukni.

 

V práci si mého oblečení všímali všichni.

 

Já byla v sedmém nebi už ráno, co jsem vystoupila z auta a šla do práce.

U oběda mi kolegyně řekla, že mám hezčí nohy než spousta biologických žen.

Ujistila jsem jí, že to určitě ne, ale moc jsem jí poděkovala 🙂

Na její poznámku, že mám dnes sukni, jsem jí řekla, že je dnes přeci vysvědčení!

To musí přeci každý pochopit 🙂

Vysvětlila jsem jí krátce, že jsem 30 let čekala na tenhle den, kdy jsem až doteď pořád jen holkám záviděla. Ale dnes je ten první rok, kdy můžu v sukni přijít kam chci.

Moc se jí to líbilo a řekla mi, že je dobře, že to tak dělám.

 

Když už jsem byla v kanceláři a vešla jiná kolegyně, všimla si, že mám sukni:

„Ááá, Terka má dnes sukni!“ 🙂

„Samozřejmě! Vždyť je dnes vysvědčení!“ 🙂

A do mailu jsem jí napsala, že jsem si tu sukni dnes vzít musela, protože to 30 let nešlo, ale letos to poprvé jde.

Odepsala mi, jak jí neuvěřitelně baví má proměna 🙂

Já mám tak hodné kolegy!

 

Všude jsou dnes slavnostně oblečené dívky a ženy.

Tak já jdu do města mezi ně.

 

 

 

 

Tento článek se sem teď vůbec nehodí.

Ne že by se nehodil na tenhle blog nebo do mého příběhu – do něj se hodí perfektně, ale v návaznosti na předchozí článek jde o přeskok úplně jinam (to je možná dobře).

Předchozí článek byl pro někoho dojemný, smutný a zoufalý, pro někoho strašidelný, nebezpečný a fanatický.

 

Tohle je kontrast. To co prožívám teď.

Protože život je prostě plný kontrastů a nevybíráme si, kdy jsme na dně a kdy na vrcholu blaha.

Může se to změnit z vteřiny na vteřinu.

 

Tohle není ani provokace, i když to tak může vypadat. Snažila jsem se držet to v sobě už od rána, ale vystupňovalo se to kamsi, kde nejsem schopná to udržet a chci si tu euforii uložit navěky do tohohle deníčku, protože mohou přijít chvíle, kdy se uložená euforie může hodit 🙂

Snažila jsem se tenhle článek teď hned nepsat, ale pak jsem si řekla proč? Vždyť se to opravdu děje. Včerejšek, dnešek i zítřek.

Mám držet smutek?

 

Já tenhle děj částečně píšu, ale píšete ho také vy a všichni lidé kolem mě – některé neovlivňuji já, ale ovlivňují mě.

 

 

Na dnešek jsme měli nahlášený výpadek elektřiny v práci.

Všichni šli kvůli tomu do práce minulou sobotu, ale já jsem vymyslela, že mé oddělení (2 kolegové a já) půjdeme místo toho dnes odpoledne do 22 h., protože v sobotu žádné objednávky žádný dodavatel nevyřídí.

 

Ráno jsem měla naspěch. Oholit nohy, zajet pro zboží, zabalit ho, na poštu a rychle do práce. Vstala jsem kvůli tomu v půl sedmé, i když jsem si mohla přispat.

 

Někdo mi do toho ale hodil pořádné vidle…

 

Zapnula jsem si totiž počítač a ze zvědavosti nakoukla, jestli mi někdo nepíše na pokecu. Myslím z těch, co jsou na mě milí a kteří se mi líbí.

 

…byl to začátek normálního rozhovoru jako vždy. Říkala jsem mu, že spěchám, že to mám vypočítané, ale musela jsem od depilace pořád odbíhat, protože mi to nedalo.

Začali jsme se provokovat.

Bránila jsem se, fakt 🙂

Ale jenom trochu.

Věděl, že si holím nohy a že budou hladké.

Líbilo se mu to.

Líbilo se mi to.

Tohle už jsem znala a zažila mockrát – flirtování po internetu – běžná věc 🙂

On ale z ničeho nic navrhl, že si zavoláme!

 

Stála jsem tam polonahá jen v tričku v mírném stresu, abych to všechno stihla a přemýšlela.

Přál si mě slyšet.

Opakoval se.

Psala jsem mu, že bych nestihla poslat balíky a že musím po poledni do práce.

Chtěl mě slyšet.

 

Jestli projdu před mužem jako žena v telefonu se svým hlasem, se svým způsobem vyjadřování, se svou rozverností, kterou jsem nakonec ani nemusela hrát a byla jsem celou dobu tak veselá, že jsem se do svého hlasu celou dobu usmívala.

 

Ta touha zjistit to byla tak silná, že jsem musela zahodit můj časový plán do koše.

Říkala jsem si, že když to nevyjde, aspoň budu vědět, že na tom musím pořád s Huťou pracovat.

A přála jsem si, aby to vyšlo!

 

Zkoušela jsem ještě odsunout ten hovor, až budou balíky odeslané, to už bych měla být na chvilku doma, ale řekl mi, že může maximálně do 10, že je v kanceláři sám a pak přijdou kolegové. (Bylo 9:45).

 

Tohle jsem si nemohla přece nechat ujít!!!

 

Tak jsem mu to moje číslo dala a během pár vteřin už mi volal.

 

Vůbec jsem nebyla nervózní. Byla jsem si tak jistá, že projdu, že mě ta radost z toho očekávání naplňovala touhou provokovat ho víc a víc.

 

Stačilo pár vteřin a cítila jsem, jak mi s každým jeho slovem tu jistotu potvrzuje. Přesně tak, jak jsem tak sebevědomě čekala, ačkoli na 100 % jsem si jistá nebyla. To jsem si jen potřebovala potvrdit. Potřebovala jsem, aby mě slyšel. On – muž. Mě – ženu.

 

Můj úplně první telefonát s mužem! Doteď jsem se odvážila jen psát písmenka na počítači.

 

Z pěti domluvených minut bylo nakonec dvacet, které jsem musela sama utnout, ale to co se během těch dvaceti minut událo byl pro mě tak důležitý krok, že na to nemohu přestat myslet. Proto, že jsem prošla a také proto, že se mi to tak líbilo. S ním. V jeho objetí s náručí plné vásně.

Chtěla jsem pokračovat.

 

Já žena přitahována mužem, který se mi navíc líbí, mluvila jsem s ním jako žena v ženské roli svádějící muže a neměl ani sebemenší pochybnost, že můj hlas je ženský. Byla jsem to já, kdo ho sváděl a on začal svádět mě. Chtěl mě. Chtěla jsem ho.

Stalo se to…

 

On byl tak mužský! A já tak ženská!

 

Už nepřemýšlím nad tím, proč to tak je. Nechávám vše plynout tak, jak se mi to líbí bez ohledu na vyřešení některých záhad, ke kterým během přeměny dochází.

 

K Huťovi ale přesto půjdu. Chci být ještě dokonalejší.

Jen mám teď jistotu, že mi to prochází. Nějak se těch jistot nemůžu zase nabažit 🙂 Nejdřív to, jak vypadám, teď hlas. Co bude dál?

Jakobych to chtěla zkoušet pořád dokola a vychutnávat si ten pocit, který prožívají ostatní ženy, když flirtují s mužem.

 

Je to něco, co máte už spousta z vás za sebou (ale taky spousta z vás před sebou).

Vy víte, jaké to je, když se vám podaří mluvit ženským hlasem. Když se můžete svobodně projevovat na veřejnosti, mluvit s lidmi a přitom nevypadat nepřirozeně. Ten hlas je nesmírně důležitý!

 

Bylo to tak krásné, že jsme ještě půl hodiny pokračovali na internetu a já kvůli tomu málem opravdu nestihla na poštu.

 

Jen jsem přišla do práce, už jsme se zase spojili.

Zase provokoval.

Chtěl mě slyšet.

Naléhal.

Tak hezky, že se mu nedalo odolat.

Šla jsem do vedlejší prázdné prosklené kanceláře, kde mě nikdo neslyšel (jen šlo vidět, jak se kroutím a uculuji jako puberťačka – to jak jsem ho zrovna provokovala a styděla se, když provokoval on).

Nebyly to zase domluvené jen tři minuty…

Tolik vášně se nedá schovat do tří minut.

 

 

Je mi jedno, jestli si chce jen užít.

Potřebovala jsem ho jako důkaz.

A ten jsem dostala.

 

Radost z toho je tak obrovská, že se nedokážu na nic soustředit.

 

Teď už mě čeká jen to doopravdické naživo.

Na to si ale budu muset ještě nějakou chvilku počkat.

Navzdory tomu, že můj vášnivý telefonista by chtěl přijet těch 300 km za mnou.

Nezáleží teď na tom, jestli to tak bude, ale že by to tak mohlo být.