Objednávala jsem se k foniatrovi na vyšetření, zda mám hlasivky vpořádku, aby se mnou mohl p. Huťa dále pracovat. (Sestra byla zmatená z mého neutrálního jména Terry Nováků, tak jí říkám, ať si tam napíše prostě Tereza Nováková a ona hned: No to se mi líbí 🙂 Tak to řeknu hned, že Nováková, ne? 🙂 S doktory to řeším tak, že když se objednávám ptám se, zda potřebují mé jméno pro pojišťovnu – pak jim diktuji to neutrální, ale řeknu, že všude uvádím to ženské, načež si stejně všichni hned zapíší to ženské 🙂

 

Slyšela mě kolegyňka, jak se objednávám a potom říká: „Co blázníš? Nechceš doufám jít na operaci hlasivek? Když jsi tu minule zvedla mojí ségře telefon, tak mi potom říkala, co to tam máme za kolegyni. Vůbec nezníš mužsky! Myslela si, že jsi žena.“

 

Ta mi zase udělala radost, kolegyňka moje 🙂 Ona už pár týdnů říká, že by s mým hlasem nedělala nic. Tak proč pořád nejsem spokojená? Říkám si, že na tomhle základu by se dalo stavět a pořád je co vylepšovat. Tak jak tedy vlastně zní můj hlas?

Na videu, které jsem točila na zkoušku pro Lucku bych chtěla znít ještě lépe.

To jsou zase ty naše nároky 🙂

 

Když mi včera Hanka řekla, jak dobře jsem svůj hlas natrénovala, přišlo mi to vtipné vzhledem k tomu, že jsem ho netrénovala.

 

S Markétkou jsme pak probíraly vliv hormonů na náš hlas (u MtF) a dospěly jsme k závěru, že ty hormony snad opravdu mohou mít nepatrný účinek.

 

Jakub Huťa mi na to řekl, že si myslí, že hormony náš hlas ovlivňují nepřímo. Tím, že totiž působí i na mozek a mění se celkové chování jedince, dochází i ke zvýšení (nebo k pokusům o zvýšení) hlasu. Prostě tak vysoko, jak se každý odváží, aniž by mu to bylo nepříjemné.

Hormony totiž opravdu ovlivňují úplně všechno a jsem šťastná, že je mám.

 

I kdyby neměly vliv na tělesné znaky, rozhodně mají vliv na psychiku. Není nad to vědět, že můj mozek se chová žensky 🙂 To už jsem tedy věděla dávno, ale teď mu dodávám i ženské hormony a který jiný orgán by je měl využít lépe, než právě mozek?

 

Je to všechno v naší hlavě 🙂

 

 

Druhá kolegyně (co na oběd obvykle nechodí) se mě dnes ptala na to, jestli mám stavy, kdy bych si to třeba chtěla rozmyslet. Říkala jsem jí, že i takové případy u jiných jsou a není jich málo, ale že přeměna je jediné řešení.

Nedovedla si představit to nekonečné všudypřítomné nutkání dělat cokoliv v souvislosti s tou ženou uvnitř nás.

Pak se mě ptala, co jsem dělala včera v Praze – myslela si, že jsem byla zase na laseru a říká: „Vždyť já už na tobě žádné vousy nevidím!“

Jak to, že nevidí? Jak to, že je nikdo nevidí? Já je vidím! Nesnáším je. Jsou hnusné.

Chci jít ven bez make-upu a nemít tam ty odporné tmavé plochy.

Vidím to s laserem minimálně do konce tohoto roku.

 

Po té mé 15měsíční pauze, kdy jsem byla ovlivněná rozpadem rodiny (od září 2013) jsem ani jeden jediný okamžik nezapochybovala o tom, že dělám správně. Ani jednou jsem necítila potřebu se zastavit nebo vrátit. Naopak – chtěla jsem se drát kupředu ostrými lokty hlava nehlava, protože jsem chtěla (a chci) něčeho dosáhnout a chci toho dosáhnout co nejdříve.

 

Protože přesně jak psala Šárka do jednoho z posledních komentářů – je mi líto těch 38 let v mužském těle. Chybí mi ta ženskost během této části života a chci se ve druhém životě taky narodit konečně jako biologická žena.

Ale nepropadám depresím. Beru to tak, že se dívám dopředu. A tam mě nějaký ten hezký rok ještě čeká.

Proto mám ráda, když se některé z vás odhodláte do přeměny už třeba v 16ti. Ta představa, že je mi 16 a já jsem žena je parádní.

I tak jsem ale vděčná za to, co mám a ten život si i na těch pár let hodlám jako žena užít.

 

Péťa mi kdysi v době před mou HRT říkala, že jakmile dostanu hormony, budou mi lítat nálady, chvíli se budu smát, chvíli brečet (což tak nějak souhlasí), ale taky mi říkala, že budu mít stavy, kdy budu chtít ty pilulky vyhodit.

 

Já ty stavy neměla a nemám. Myslím, že něco takového mám už za sebou právě díky těm 15 měsícům toužení po návratu mé ex s dcerkou. Tehdy jsem ty stavy měla a nechtěla nic řešit přeměnou.

 

Dnes už mě ani netrápí, když vidím hezkou slečnu, že jí nemohu ani oslovit (za účelem seznámení se kvůli tomu, že hledám partnera). Dřív jsem propadala panice, co teď budu dělat, když budu žena a líbí se mi ženy? Že se mi tak zužují možnosti.

 

Je to pryč. Hezké ženy se mi líbí tak, že můžu o ženách říct, že jsou krásné, jako to může říct většina žen, ale jsem v klidu, protože tím, kdo teď probouzí mé city, je někdo úplně jiný 🙂

(Jakoby tu bylo těch pohlaví na výběr stovky :).

 

Zjistila jsem, že cvičení na dýchání břichem (místo hrudníku) ani nepotřebuji, protože já už totiž tak dávno dýchám 🙂

 

Ředitel si mě pozval k sobě a vyzvídal, co je nového. Vyprávěla jsem mu o dýchání, což ho moc zaujalo, protože on je přes tu čínskou alternativní medicínu a je to velmi duchovně založený člověk.

 

A tak si říkám, proč já vlastně k tomu Huťovi potřebuji chodit?

Ale potřebuji.

Ženský hlas není jen o frekvenci, ale také o artikulaci, intonaci, způsobu vyjadřování a spoustě dalších věcí, které odlišují ženský hlas od mužského.

A právě to si moc ráda poslechnu.

Abych zněla sestře mojí kolegyně do telefonu ještě ženštěji 🙂

I tak mi ale udělala nesmírnou radost.

Je fakt, že ten pocit, že SMÍM MLUVIT NA VEŘEJNOSTI se nedá popsat.

Pokud bych měla hluboký mužský hlas, nesmírně by mě to trápilo.

Ale to neříkám proto, abych se tu vytahovala. Snažím se projít hlasovou edukací i kvůli vám. I když každý člověk je originál, metoda je pro všechny stejná.

 

Další schůzku s Jakubem mám zase za měsíc.

A těším se, že se tam jednou potkám s Lindou 😉

Sophie – ten nový ženský účes Ti nesmírně sluší a už se všechny těšíme, až se uvidíme na červencovém sezení.

Už zase ty dlouhé stíny.

Fascinují mě.

Dávají věcem, domům, stromům, lidem, zvířatům i kopcům úplně jiný rozměr. Jsou v tom oranžovém světle zapadajícího sluníčka tak jiné. Změní tvář. I ta hejna much získávají jiný rozměr.

Cestou z Prahy jsem se kochala dlouhými stíny koní na pastvinách, dřevěných ohrad, pána, co zalévá zahradu a kolem běhá malá slečna sbírající jahůdky.

Do mých devatenácti jsem vyrůstala mezi květinami a ovocnými keři v zahradnictví, které měl můj děda. Tam jsem si mohla taky sbírat, co chci.

Do mých dvacetišesti jsme jezdili k druhému dědovi na zahrádku, kde měl plno neuvěřitelných dobrot, na které byl tak pyšný a na které vzpomínám do dnes.

Do mých třicetišesti jsem létala po dvou zahradách mé tchýně. Jablka, švestky, jahody, angrešt, rybíz, třešně, maliny…

Tehdy jsem netušila, že jednou něco tak samozřejmého skončí.

Že přijde doba, kdy budu muset rybíz kupovat v obchodě a mám k tomu zvláštní odpor. Kdo všechno měl to ovoce v ruce? Jakou vodou ho zalévali? Bylo otrháno s láskou?

Ale jak jinak udělat rybízový koláč, který si Kačenka nalistovala v kuchařce piškotových buchet?

Dostala jsem na něj chuť i já.

 

Nedokázala bych opustit tenhle kraj, který mě pokaždé vítá svými honosnými kopci. Už z dálky, když vidím ten jeden vysoký šišatě zakulacený, na který mě vodil táta, když jsem byla malá, v mých myšlenkách okamžitě vyvolá dokonalý obraz všech vesniček i měst pod ním.

Tady jsem doma.

To proto jsem v Polabí nebo na Hané vždycky tak nervózní 🙂

Jak nevidím kopec, jsem nesvá. 🙂

 

 

Měla bych jít zase do postele a nechat odpočinout mé hlasivky 🙂

Ale mám toho víc, tak se potřebuju vypovídat a v tomhle bytě po příchodu bohužel nikdo nebyl. Jen ticho. Takže to odnesete vy.

 

 

Dnes jsem byla u Hanky.

Kromě mé ex (ve vztahu ke Kačence v souvislosti se mnou) už neřešíme nic, protože mám všechno vyřešené a tak je čas i na jiná témata.

Stihly jsme probrat i Darinku a jejího nic netušícího chlapce.

Nevím, jestli sem mám vůbec psát ten závěr, na kterém jsme se shodly.

Řada lidí jej totiž považuje za nepřípustný a tvrdí, že neříct to = lež.

Kdo z vás chce žít celý život s partnerem, kterému neřekne tak zásadní věc? I to Hanka zmiňovala, že je to vlastně špatné, ale pořád je to menší zlo.

Uvedla mi několik příkladů opravdu povedených přeměn holek, na kterých by nikdo nic nepoznal – a nebylo také proč. Dokonce ani v posteli. (To je/bude případ Darinky).

Párkrát se stalo, že to ti partneři po nějaké době rozdýchali, ale většinou se stává, že to nerozdýchají.

Mluvila o slečně, která měla za partnera velmi chytrého, vzdělaného a vysoce postaveného muže ze zdravotnictví, který s ní tři roky žil. Ona mu samozřejmě nic neřekla. Také se přikláním k tomu neříct to. Protože tím za prvé nic nezískáme a za druhé přijdeme o někoho, koho jsme milovaly.

Po třech letech se té slečně udělalo zle, tak jí odvezli do nemocnice (nějaká střevní chřipka), kde diktovala, jaké léky bere. A samozřejmě tam nadiktovala i Androcur a Estrimax.

Jenže její přítel byl s ní a když se to dozvěděl, docvaklo mu to.

Půl roku se usilovně snažil zchovat ten vztah s někým, koho miloval jako ženu, ale i přes tu veškerou snahu to prostě nešlo. Říkal, že v ní pořád hledá toho muže a vztah přestal fungovat.

 

To bylo myslím špatně.

Ona byla žena.

 

Raději si vymyslím gynekologické problémy, operace (čímž nebudu lhát) nebo to, že jsem se narodila s nějakým gynekologickým problémem, kvůli kterému už nemůžu mít děti (takže zase nebudu lhát), než abych přišla o muže, kterého miluju jen proto, že se z minulosti vynořil přízrak někoho, kdo vlastně ani nikdy neexistoval.

 

To mě hned nutilo přemýšlet o Darince a dostala jsem strach za ní.

 

Na druhou stranu si nedovedu představit, jak stále žiji v tomhle kraji, který tak miluji a nedovedu se od něj odpoutat, spolu s partnerem, který neví o mé minulosti.

To snad ani nejde dohromady 🙁

Je tu milión sousedů, spolužáků, kolegů – ti všichni moji minulost znají a je jen otázkou času, kdy to (i nevědomky) jeden z nich prozradí.

I tak bych to riskla.

 

Vím, že tímhle názorem na sebe asi strhnu vlnu kritiky, ale když nad tím přemýšlím, tak ono to ani jinak udělat nejde.

Chybí mi význam toho, aby to můj partner věděl.

Já jsem žena a odjakživa jsem byla žena. Teď je to konečně tak, jak má být. A já mám vyhrabávat něco, co už je dávno vyřešené? Říkat, že jsem měla v osmi angínu, když už jí teď nemám?

Když mi v šesti odoperovali slepé střevo, měla bych mu to říct?

 

Nechci to srovnávat s takhle banální operací, ale ve skutečnosti to srovnatelné je. My jsme ženy a nikdy jsme muži nebyly. Pokud s námi někdo žije tři roky, udržuje intimní vztah a bere nás jako ženu – partnerku, pak není důvod to měnit. A to i bez výčitek svědomí.

 

 

Říkala jsem Hance, že jdu dnes večer na první hodinu hlasové terapie k Jakubovi Huťovi.

Hned se toho chytla a říká: „Natrénované to máte dobře. Mě nepřijde, že máte mužský hlas. On Jakub zjistí, jestli jste při tom tréninku neudělala nějakou chybu.“ 🙂

 

To mě samozřejmě potěšilo, protože vtip byl v tom, že jsem svůj hlas nikdy netrénovala.

 

U Hanky jsem skončila v poledne a původně první lekce s Huťou měla začít až v 19:15, ale naštěstí se mu uvolnilo místo a mohl už v 17:45.

Přesto to byla dlouhá doba, tak jsem šla navštívit do práce Markétku, se kterou se znám ze sezení, ze semináře a taky díky mému i jejímu blogu.

Bylo to příjemné ukrácení dlouhé chvíle. Přišla mi otevřít slečna v růžových šatičkách a sedly jsme si do takové příjemné kantýny, kde bohužel milý a komunikativní číšník zrovna nebyl, ale zaskakoval ho jiný – méně komunikativní. Což mě trochu mrzelo, ale tak přišla jsem tam kvůli Markétce, ne kvůli číšníkovi, ne? 🙂

Vyzvídala jsem od Markétky vždycky to, co mě zajímá. Jak to vzala rodina, okolí, kolegové. Postěžovala si, že jí dnes ty růžové šaty ještě nikdo v práci nepochválil. Přitom pro nás jsou tyhle věty tak důležité! Naštěstí na chválení mám v práci mojí spojenkyni Jíťu. Ale ne že bysme si chválily věci každý den. Řekla bych, že je to spontánní. A také oboustranné.

 

Markétka je úplně v pohodě, i když jsem na ní viděla, že by potřebovala ještě víc zvednout sebevědomí. Když máš tyhle šaty na sobě, musíš si v nich být sebejistá, protože jakmile nebudeš, Tvé okolí to pozná, vycítí to z Tebe. A Ty na to máš!

 

Je vždycky příjemné vidět někoho z vás.

 

 

Čekalo mě najít své auto zaparkované někde v šíleném bludišti parkoviště obchodního centra Nový Smíchov, kam jsem zajížděla asi na pátý pokus (před čímž mě Markétka předem varovala, ale já měla čas a tak jsem si chtěla vyzkoušet svůj orientační smysl 🙂 (No nic moc :).

Zato cestu k autu jsem si pamatovala dobře. I když to nebylo jednoduché.

 

Pak zase přes Prahu do Tróji na Polikliniku Mazurská, kde jsem měla mít první lekci hlasové terapie.

Normálně to probíhá tak, že se jde k foniatrovi (v Praze je to např. MUDr. Čechová), který se neplatí a dojde k vyšetření hlasivek (i vizuálnímu). Tam napíší zprávu, že hlasivky jsou nepoškozené (nebo poškozené) a s tou se jde k Huťovi.

První lekce u Huti stojí 300 Kč.

Další se platí 100 Kč za 15 minut. Obvykle lekce trvá 30-45 minut.

 

Kdybych nevěřila, že to jde a neslyšela, jak výsledky tréninku mohou dopadnout dobře, tak bych do toho nešla. Potřebovala jsem si to vyzkoušet sama na sobě, abych si udělala vlastní úsudek, protože půlka holek říká, že je to zbytečné, druhá půlka to chválí (třetí půlka jde na operaci :)).

 

Chvilku jsem tam musela před dveřmi č. 139 (které ale nejsou číslicemi označené) čekat, protože Jakub měl zpoždění. Psal mi sms, že dorazí za chvíli.

Hned jak dorazil jsem pochopila, jakým způsobem navazuje vztah terapeut vs klient 🙂

Říkal, že byl s jedním FtM venku, aby oba slyšeli, jak zní jejich hlas v rušné ulici, protože v ordinaci stačí mluvit tiše, zatímco venku mnohdy ne. A vyprávěl o slečně MtF, se kterou byl nedávno v kavárně a nutil jí objednat pití. Aby si tak procvičila svůj hlas ve společnosti.

 

Jeho klienti jsou vlastně takoví jeho kámoši 🙂

 

To jsem pochopila rychle.

Říkal, že i my budeme chodit do různých prostředí.

 

Ale problém s objednáváním pití tedy rozhodně nemám 🙂

Vysvětlila jsem mu, co chci. Že mi ten hlas prochází už teď, ale že nejsem spokojená a potřebovala bych ho vylepšit.

 

Odhadl to tak na 6-8 měsíců s frekvencí sezení 1-2x měsíčně. Podle potřeby. Ono je vůbec všechno podle potřeby. Někdo nasadí rychlé tempo, jinému to nejde a jen se trápí. I tak tam ale vždycky nějaké výsledky jsou.

 

Takže jsme si popovídali, vyzvídal nějaké informace o mně, aby si udělal obrázek, dozvěděla jsem se, že jeho přítelkyně má stejnou práci jako já (taky objednává kontejnery lodí z Číny 🙂 a prý nás seznámí 🙂 Tyjo! Taková důvěra hned na začátku 🙂

 

Je tedy fakt, že jsme pořád povídali. Byla jsem u něj hodinu a půl.

Říkala jsem mu o anglických návodech (zná prý dvě slečny, které se takhle byly schopny naučit mluvit samy), ale potvrdil mi, že čeština díky své tvrdosti (oproti angličtině s více samohláskami) není pro MtF úplně ideální. To s FtM je to fajn. Tam ta tvrdost vypadá dobře.

 

A zase jsem se dozvěděla něco nového.

Že hormony u FtM sice způsobí mutaci, ale ne úplnou a že mnohdy takový mužský hlas zní stejně lehce žensky, takže k němu chodí i kluci.

 

Po pár informacích o sobě (a o něm, protože jsem holka zvědavá :), o tom, co od toho mám očekávat a co naopak očekávat nemůžu (i kašlat mohu žensky! :), jsem přečetla článek z časopisu, při kterém mě sledoval a seznamoval se s mým hlasem.

Pozoroval, čím dýchám (zda břichem nebo hrudníkem), kde rezonuji, v jaké poloze mám ramena, zda mám sevřený krk, zda mám sevřené nějaké svaly – kdekoliv na těle. Musela jsem být samozřejmě jen v tričku.

Říkal, že při čtení dýchám pusou. A to je špatně.

Ale hned na to mi řekl, ať se zítra v práci zaměřím na kolegyně, jak mluví 🙂 Že se také nadechují pusou.

 

A pak jsem si měla lehnout.

Už jsem byla unavená a tak bych tam nejradši vytuhla. On si ke mě sedl a povídal. Já se snažila dýchat tak, jak mi říká a pak se to stalo! 🙂

 

Konečně první chlap, který mě osahával! 🙂

 

Néé, zas taková senzace to nebyla.

Zmáčkl mi břicho a druhou rukou udělal hranici mezi břichem a hrudníkem (čili jinak řečeno, sahal mi na podprsenku :).

Hrudník se při nádechu nesměl ani pohnout, zatímco břicho se mělo zvednout co nejvíce.

 

O důležitosti dýchání jsem už četla. Začínají tím vlastně všechny anglické manuály a potvrdily to i některé holky, co už mají tuhle terapii za sebou.

 

Příště už budeme hned od první chvíle dělat cvičení.

Říkal, že je to vlastně tatáž výuka, jaká se používá při vyúce zpěvu, jen s tím rozdílem, že se nezpívá, ale mluví. I on takhle mluví. (A dýchá).

 

Jakub je takový svérázný, ale sympatický a veselý profesionál. Ačkoli na to vzhledem ke svému věku a nízké výšce nevypadá.

Vyzkouším tedy na sobě, zda je pravda, že to jde natrénovat. I když nejsem úplně ideální adept na to zjistit to, když už jsem tam přišla s výše položeným hlasem.

 

Při čtení článku v novinách mi říkal, abych stále pomalu zvyšovala hlas. Když už jsem se blížila hlasu Mikiho, tak řekl, že to nevadí, ať čtu dál.

 

A pak mi vysvětlil, že hlas Mikiho je nepřirozený falzet, že my se naučíme zdravý hlas, který hlasivkám neuškodí. Spousta holek se naučí mluvit ženským hlasem, ale jakmile je slyší, tak ví, že do dvou let jejich hlasivky budou mít nějaký problém, protože jsou dlouhodobě extrémně namáhány.

 

Mou polohu ještě o malinko zvedne (to je přesně to, co potřebuji), nacvičíme intonaci, rezonanci a ženskou artikulaci. (Emoce, které ženy do hlasu přidávají, už v něm často jsou 🙂

Jsou nezbytné 🙂

 

Když jsme se loučili řekl mi, ať mu volám, kdykoliv si usmyslím. Že číslo na něj mám a jakmile si nebudu čímkoliv jistá, on je můj terapeut, takže je tu od toho, aby mi pomohl.

 

Konečně první chlap, kterému můžu volat! 🙂 (Jsem mu řekla :).

 

No jo, nehodlám být žádná stíhačka 🙂

 

Dostala jsem milión rad.

Jak se musí hodně pít, že hlasivky potřebují vlhko, že je nemám přetěžovat tak, aby mě bolely, že jim musím dát aspoň 6 hodin spánku (což teď chudinky nemají, protože nespím víc než 5 hodin – tak nějak nic nestíhám, ani jít spát :).

 

Pak si vzal cigárko a šel se mnou ven až k auta. Povídali jsme si jako největší kamarádi (to bude asi jeho styl 🙂 a říkal mi, ať se objednám na foniatrii tady, abych kvůli tomu nemusela do Prahy.

 

Dostala jsem ještě jedno cvičení, které mě má naučit rezonovat hlavou (ne hrudníkem ani krkem), protože pokud zní hrudníkem a krkem, je to hlas mužský. Hlas ženy rezonuje hlavou.

 

Hmmmmmmmmmmmmm. 🙂

Tak tohle musím říkat na jedno nadechnutí a pomaličku zvyšovat hlas až tam, kde to zní přirozeně.

Nerezonovat hrudníkem ani krkem. Pouze hlavou! Nenadechovat se do hrudníku, ale do břicha.

To se postupně zautomatizuje.

 

Probrali jsme i operace hlasivek, které přímo neodsoudil, ale říkal, že potom je stejně potřeba to „dodělat“ cvičením, protože mnohdy takové hlasivky nezní přirozeně nebo dojde k tomu, že se po letech hlas vrátí zpátky do mužského.

 

Takže tak nějak proběhla první hodina.

A jsem moc zvědavá na ty ostatní. Hlavně na ty výsledky, které nemůžu chtít hned a které závisí z 99 % především jen na mě samotné.

 

Chtělo by to, aby tyhle zážitky psala některá z vás, která má vyloženě hluboko posazený hlas.

 

Ale snad i já přinesu něco užitečného.

 

Omlouvám se za tu neuspořádanost informací v tomto článku, ale je jedenáct večer a já toho mám po dnešku už dost, takže letím do postele.

 

Trochu si ještě zacvičím s bříškem a asi u toho usnu 🙂

 

Dokonale jako Darinka nikdy mluvit nebudu, ale i tak to bude stát zato.

 

Dobrou 🙂

 

 

Jéé, právě jsem dostala moc hezký anonymní vzkaz:

 

Dnes jsem v jedné diskusi, kde se náhodou začala probírat transsexualita, narazila na odkaz na tvůj blog. Jsem teprve u června 2012, ale chci číst dál. Zatím se nepotřebuju na nic zeptat, jen chci říct, že jsi ohromně silná a já tě obdivuju. A některé tvé články mě rozbrečely. Budu číst dál:)

 

Poslední dobou lidé naráží na můj blog poprvé v životě, přestože existuje už od r. 2012. Je to tím, že jsme všude 🙂

A tímto chci té milé čtenářce popřát taky dobrou noc – pokud možno v posteli a ne u počítače s tímhle blogem, což jsem na začátku dělala u videí na youtube já a nemohla kvůli tomu usnout. Bylo to tak fantastické a neskutečné – že se někdo mohl přeměnit v tak krásnou ženu.

Už to nešlo zastavit.

„Ty jsi jasná,“ řekla mi z ničeho nic mamka, když jsem u ní byla na obědě a zakoukala se na mě.

„Jak jasná? Od tebe to není objektivní, mami.“ 🙂

„Ale je!“

 

I tak mě to potěšilo.

Že jsem jasná.

Taky se někdy cítím jasná, když se dívám do zrcadla. Taky už tam nevidím to, co jsem si nesla celý život jako přízrak. Je to pryč. Ale nestačí mi to. Chci víc!

 

Nebo když jsem jela pro naftu.

U okýnka podávám paní nové čerstvě vytažené bankovky z bankomatu.

„Vy jste si je teď vytiskla ne?“ 🙂

 

Zase ten automatický spontánní ženský rod, co mi udělá pokaždé tak obrovskou radost.

Jak dlouho se ho ještě nebudu moct nabažit? 🙂

Asi celý život.

Pokaždé se na takového člověka usměju od ucha k uchu a zalije mě pocit blaženosti.

 

Možná jednou za pár let, až nebude žádná špatná identifikace a už jen 100 % těch správných, pak už bude nuda mít radost z každého správného oslovení 🙂

 

 

Na dnešek zdál se mi fantastický sen.

Nadšením naplnil mě na celý den.

A všechny ty pocity ve mě zůstávají.

Mé sny teď už jasnou podobu mají.

 

Byla jsem totiž Darince na svatbě. Jako svědkyně.

To znamená, že jsem mohla být u ní hned od rána, kdy se oblékala do krásných šatů, kdy jí líčili, česali a tak zkrášlovali, že její ženich na ní mohl odpoledne oči nechat. (I ženich se mi líbil 😉

Ale ten sen byl i o mně. Jakožto tak důležitá osoba u svatby jsem musela taky vypadat dobře! To bylo něco 🙂

A tak zatímco ráno jsem ve všem asistovala Darince, ze které byla ta nejkrásnější nevěsta, jakou jsem kdy viděla, hned potom přišla řada na mě!

Oblékání do krátkých šatiček, sexy sandálky na podpatku, líčení, česání, všude to vonělo, přála jsem si potají chytit Darinky puget, až ho bude házet… To všechno jsem si v tom snu tak vychutnávala a pak když jsem šla se všemi ostatními dívkami také tak naparáděnými a ženskými, jak jen mohly být, byla jsem v sedmém nebi.

 

Ve snu už k samotnému obřadu bohužel nedošlo, ale jsem si jistá, že jednou určitě dojde 🙂

 

Darinka správně poznamenala: Chudáci kluci. Co ti mohou v tak krásný den se sebou udělat nebo čím se vylepšit? Oblek, oblek, oblek a … oblek. Nic víc. Žádná jiná možnost. Žádné ozdoby do vlasů, milióny účesů, tisíce šatů, druhů líčení, stovky nejrůznějších pugetů květin. Je tolik věcí, které nás zkrášlují. A to platí nejen pro svatební den.

Každá chceme být pro svého muže a v tenhle co nejkrásnější.

Tenhle sen mě dostal.

Přeci jen prožít svatbu – o tom se mi může zatím opravdu jen zdát.

 

Trochu mě mrzelo, že to celé byl jen sen. Že jsem se probudila rozcuchaná v růžovém pyžámku místo načeasná v krásných bílých šatech, ale musím říct, že mě to mrzelo méně, než před lety, protože tehdy byly takové sny o ženskosti nesplnitelné, nereálné, nedosažitelné a pořádně zoufalé. To byly potom teprve ty správné depky.

Teď už vím, že vše, o čem si sním, si můžu kdykoliv splnit.

V tom cítím tu největší svobodu, jakou člověk může zažít.

Být sám sebou.

 

 

Máme tu druhý letní den. To se mi líbí. Ta představa léta.

 

Jak si představuji léto?

 

 

 

 

A jaké to letošní bude doopravdy?

 

 

No zas tak pesimisticky bych to neviděla, protože budu s Kačenkou, s Darinkou a čeká mě pár akcí i s ostatníma holkama, ale tak trošku tam něco (někdo) chybí…

A na to můžu tohle léto ještě na sto procent zapomenout. :/

 

(To chce trpělivost.)

( – si odpovím sama, protože už slyším komentář Lucky 🙂

Jen jsem se chtěla trošku zasnít… A nesmějte se mojí naivitě 🙂

Jsem holka a můžu si snít o princích z pohádky kdykoliv se mi zachce 🙂

A rozhodně si nemyslím, že mi všichni ublíží…

 

 

Chtěla bych jít teď vykoupat Kačenku.

Sednout si k ní u vany a dívat se, jak se cachtá v pěně, hraje si s Pinďou ze Čtyřlístku a parníkem. Umývat její hebké tváře a pusu od čokolády a nasávat tu bezstarostnost, kterou s ní vždycky prožívám.

 

Předávání Kačenky její mamince teď funguje beze slov. Ex se tváří, jakobych neexistovala.

Říkám: „Ty Kačenky pupínky už jsou menší.“ Nic. Ani pohled. Jen popadne tašku a zmizí. Ještě veselá Kačenka mi dává poslední pusy a já pusinkuju jí. Pak zmizí taky.

Pro mojí ex jsem neexistující člověk. Pokud jsem vůbec člověk a ne nějaká nestvůra postižená sexuální úchylkou, kterou nikdy nerozdýchá a myslí si, že kvůli ní není naše dítě vpořádku, zatímco já vidím, že je.

Na druhou stranu zvolila pro mě tu nejpřijatelnější variantu odporu: ignoraci.

Přesto žiju každý den ve strachu, že o Kačenku přijdu. Ale to už by ex muselo fakt přeskočit a nechci být jako ona, že se budu bát neexistujícího přízraku, ve kterého nemám důvod věřit.

 

Dobrou noc ty moje veselé sluníčko. Chybíš mi. Za 12 dní ti zase přečtu pohádku a ráno se budu těšit na tvůj úsměv s těma nejkrásnějšíma očima na světě.

 

 

Zítra mě čeká dlouhý den. V Praze už mám být dopoledne (Hanka mi totiž opět změnila datum i čas schůzky, které mám vždycky tak pečlivě naplánované v co nejpříhodnější čas), ráno musím ještě do práce a první hodinu hlasové terapie mám v Praze až večer. Normálně pracují do 20 h., takže jsem objednaná zřejmě jako poslední a jsem moc zvědavá na to, jak mi od rána od 6 h. vydrží do té doby make-up. Vousy po nedávném 5. laseru začnou vypadávat až za 4 dny, ale musím říct, že tím jak nerostou, jdou celkem dobře zamaskovat. I tak to bude pro mě složité, protože mi záleží na tom, jak vypadám a zrovna na první hodinu bych chtěla přijít hezká, protože bych ráda padla mladému panu „učiteli“ do oka. 🙂

Potom návrat pozdě večer domů a vstávání v úterý do práce.

Proč zase není víkend? 🙂

To už bych chtěla moc.

Stačí, když si tu dnes kladu ta svá holčičí přání o svatbě a princích 🙂

Páteční akce pro děti, na kterou jsem se původně tak bezstarostně těšila s Kačenkou, jsem nakonec navštívila spíš na truc 🙂

Naštěstí přestalo pršet a skrz mraky začalo i prosvítat sluníčko, což mi moc pomohlo, protože jsem v tom ledovém větru byla jinak úplně zmrzlá a to jsem měla podzimní bundu.

 

Kdyby se mnou šla ex nebo švagrová, tak by zjistily, že se bojí neexistujícího přízraku.

Mají v hlavách své představy, které jim zatemňují mozek a nutí panikařit.

 

Celá akce byla totiž tak v pohodě, že jsem si pořád v hlavě opakovala ty divné věty, které mi v SMS poslala švagrová: „A myslíš, že je rozumný jít na akci tady, kde bude plno rodičů ze školky. J. nechce, abys chodil do školky z nějakýho důvodu a vy pak půjdete na akci, kde budou všichni odsud. Nepřijde mi to rozumný. Běžte raději na nějakou akci u vás. Kačenka není v pohodě.“

 

Kvůli tomu dovětku „Kačenka není v pohodě“, který mě překvapil, protože ani já ani psycholožka jsme tenhle fakt nezaznamenaly, jsem se snažila včera i dnes z Kačenky nenápadně dostat, jestli v pohodě je nebo není. Ale bohužel každý rozhovor na téma ubližující děti ve školce nebo problém s tím, jak vypadám, končil nadšením z mých vlasů, které začala česat, z mých náušnic nebo nápadu zorganizovat ples, kdy jsem se měla převléknout do šatů a tančit 🙂 Hra na ples je vůbec Kačenky oblíbená hra 🙂

Vždycky se rozpovídala a odpovídala mi na mé otázky, ale žádná odpověď nenasvědčovala, že by nebyla v pohodě (jak tvrdí švagrová a ex). Asi se jich zeptám, jak na to přišly. Asi další neexistující přízrak.

 

Ale švagrová použila mužský rod (čímž si to u mě ale totálně rozházela), přestože se mnou už tři měsíce komunikovala ve správném, chodily jsme spolu do knihovny a normálně si povídaly. Byla tak nestranná a bez předsudků. Teď jakobych slyšela ex. Ten mužský rod byl ale vážně poslední kapkou. I kdyby lilo, musela jsem na tu akci aspoň na chvilku jít. I kdybych měla zmrznout jako rampouch.

 

Nakonec tedy nelilo a s Kačenkou jsme strávily parádní dvě hodiny, kde si zajezdila na koloběžce, zaházela míčkem z praku, ochutnala malinovo-tvarohový koláček, který jsem jí tam koupila a nadšeně tleskala při předváděčce mistra světa v cyklokrosu (nebo jak se ten sport jmenuje – jak tam skáče na kole na paletách a přeskakuje dobrovolníky).

Nemohla jsem jí odtamtud dostat, ale bylo tam hezky i mně.

Přestože tam byly i maminky s dětmi od Kačenky ze školky. Samozřejmě, že mě poznaly, protože znají Kačenku a taky si pamatují mě ještě před rokem, kdy jsem jí běžně vyzvedávala. Viděla jsem jejich zkoumavé pohledy, ale nemyslím si, že tohle je ten problém, kterého se ex i švagrová tak bojí. Necítila jsem, že by zrovna tohle mělo Kačence uškodit.

 

Nejkrásnější byl ale náš vstup. Když jsme přišly na louku plnou lidí, hned u kraje byl malý dětský dřevěný kolotoč poháněný ručně. Paní ho prostě točila tam i zpátky, aby se dětem netočily hlavičky a měla u toho vtipné průpovídky, které děti bavily. A kolotoč byl zadarmo.

Jenže my jsme tam přišly jako jedny z prvních, tak Kačenka zasněně začala na ten kolotoč koukat, až jí paní řekla, ať si sedne a jelo se 🙂

Asi po pěti minutách točení Kačence říká: „Teď se drž a já ti zastavím přímo u maminky.“ 🙂

No tím si u mě ta paní šplhla.

 

Danielka mi na to odepsala toto: „ale prosim ta, comu sa divis 😛 ty aj pre mna si jej maminka, hoci ty to asi vnimas inak, ale pre nas ostatnych­ ludi, pre ktorych si Tereza, si proste jej maminka, hoci ti moze rikat tatinku a aj neviem co“.

 

Uvědomila jsem si, že bych si měla zvyknout na tu maminku 🙂

(Tak ráda si zvyknu! 🙂

Protože pro Kačenku jsem a budu celý život sice tatínek, ale pro všechny ostatní lidi tohoto světa, kteří nás uvidí spolu, budu její maminka.

To se mi tak líbilo, že jsem celá sebevědomá začala komunikovat s ostatními lidmi, jako třeba s paní, která měla na starosti takový velký prak, ze kterého se děti pokoušely míčkem shodit kuželky, což jim tedy moc nešlo, ale aspoň byla legrace – Kačenku to nadchlo. Ta paní si pak musela odskočit a říká mi: „Mohla byste tu počkat s těmi dětmi?“ 🙂

 

 

To jsou ty nejvzácnější věty, kvůli kterým chodím mezi lidi.

Potřebuji je slyšet.

A jakmile je jednou slyším, chci je slyšet znovu. Jsem po nich hladová a nenasytná. A nemůže se mi nikdo divit, protože po nich toužím celý život.

 

Jednou budou naprosto běžnou realitou, na kterou ale stále čekám. (Právě na tu běžnost).

 

Ta jejich spontánnost a automaticky správný rod mě těší, hladí, hřeje, spouští v mozku záplavu endorfinů a posouvá dál.

 

Ale nebylo to stoprocentní. Viděla jsem, že jedna paní se svojí maminkou mě vyloženě řeší na dálku. Nejspíš si nebyly jisté, protože já ač jsem se dívala do odrazů ve výlohách nebo v oknech aut, vždycky jsem si připadala žensky.

Ono prožít i neúspěch je taky dobře, protože nesmím podlehnout pocitu, že už je vše OK, zatímco není.

(I když mnohem lepší je vědět, že všechno OK je 🙂

 

I tak to ale nemělo chybu, protože pro všechny ostatní jsem byla ta maminka, co se jako všechny ostatní maminky s dětmi přišly podívat. A byla jsem moc pyšná maminka!

 

Kačenka se pak šla točit ještě asi pětkrát, takže jsem si s paní povídala a cítila jsem, že u ní jsem prostě prošla.

I u dvou mladých prodavačů koláčků u stánku.

 

 

Dnes jsme byly s Kačenkou v obchodě, kde jsem dřív pracovala. Vodím tam Kačenku zaskákat si na trampolíně 🙂 A strávíme tam vždycky 1 – 1,5 hodiny 🙂 Je to pro ní jako takový malý zábavní park.

 

Byl tam kolega, který měl se mnou vždycky problém a přestal se nedávno se mnou bavit a milá kolegyně. Vždycky tam jsou chudáci ve dvou, zatímco krám je plný lidí. V jednu chvíli jsem (když jsem tam také kdysi pracovala ve dvou) jsem napočítala na ploše 53 zákazníků. Každý mě oslovoval, jestli mu můžu pomoct, ale když už byl pátý v pořadí, tak jsem jim musela odpovídat: „Omlouvám se, ale jste pátý v pořadí a to já už si nejsem schopná zapamatovat, tak až vyřídím ty čtyři před vámi, připomeňte se mi prosím.“

Většinou odešli.

Když jsme to říkali manažerovi pro severní Čechy, tak ho to ale nezajímalo.

 

Ten kolega se ale najednou ke mě hlásil a ptal se, co je u mě nového 🙂 Říkám, že už se nejmenuji tak, jak jsem se jmenovala 🙂

A hned na to kolegyňka dodala: „No četli jsme ten tvůj mail“ 🙂 A usmála se.

 

Takže můj mail, kde jsem jim konečně vše vysvětlila, splnil svůj účel a nemusela jsem nikomu vysvětlovat, proč jsem tam zase namalovaná s krásnými náušnicemi od sestřičky Péti z laseru ve tvaru velkých stříbrných kuliček, které mi dnes vybrala Kačenka a mě se moc líbily, protože v kontrastu s mými černými vlasy tak ohromně vynikly.

Najednou si se mnou povídali jakoby nic a já byla šťastná, že i tady už nevypadám jako někdo, kdo si na něco jen hraje a má z toho pocit, bůhví jak není tím krácením dlouhé chvíle převlékáním do šatů opačného pohlaví úchvatný.

 

To jsem ale nevěděla, že Nikči mamka se v obchodě před týdnem náhodou stavovala a jedna kolegyňka se jí zeptala na to, jestli neví, co se mnou je, proč tam chodím takhle oblečená 🙂 Nikči mamka samozřejmě všechno ví, takže jim to krásně vysvětlila a od té doby jsem tam Tereza, ne Tom. Konečně taky.

 

Jdu zase zpátky ke Kačence, která kouká na večerníček a pohádky po něm, vždycky si jí nechám lehnout na mě a přitulím, u toho hladím její vlásky a nejsem schopná vnímat pohádku, protože ona je tak kouzelná. Nejradši bych jí z té náruče už nikdy nepustila…

 

Jsem moc ráda, že jsem se nakonec na tu páteční dětskou akci odhodlala jít. Ona je ve mě tak trošku odjakživa rebelka, to mám po předcích, protože můj pra-pra-pra-předek z okolí Dobrušky, o kterém vznikla i divadelní hra a film (někdy ve 40. letech), vedl vzpouru sedláků proti vrchnosti (za což taky zaplatil životem chudák). Nesnášel nespravedlnost a já cítím, jak mám jeho krev. 🙂

Vloni jsem jen tak hledala jeho jméno na internetu a vybafla na mě knížka z antikvariátu v Olomouci, kterou jsem si hned objednala a zjistila, že je to ta divadelní hra, kde jsou dokonce u jednotlivých postav uvedena tužkou a starým písmem skutečná jména, která byla stejná, jaké je mé skutečné příjmení. Takže to byl pro mě veliký poklad 🙂

 

Pokud mi někdo řekne: Nechoď na tu akci! A ten důvod bude pro mě nepřijatelný a nesmyslný, tak to je jako kdyby mi řekl: Ty na ní musíš jít! 🙂

Jeho záměr má přesně opačný efekt 🙂

 

Už se na mě (na její druhou maminku 🙂 sem k počítači hrabe Kačenka jako na nějakou horolezeckou stěnu, tak se loučím 🙂

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Možná jste tu zprávu taky někde zaregistrovali.

Né, to není nový způsob léčby FtM 🙂 I když by to vlastně taky mělo na něco působit.

 

Slyšela jsem tuhle zprávu v rádiu během dne jen tak letmo, ale první, co jsem si řekla bylo: fuuj, testosteron nechciii!

Jenže i ženy mají v těle malé množství testosteronu, které tam není jen tak pro legraci 🙂

 

 

Nosní krém s testosteronem slibuje ženám spolehlivé dosažení orgasmu.

Ženy se už brzy dočkají nového léku na poruchu dosažení orgasmu. Přípravek – nosní krém – obsahuje testosteron a po úspěšných klinických testech slibuje dosažení vyvrcholení při souloži a dokonce mnohonásobné orgasmy. Přípravek Tefina je podle společnosti Trimel Pharmaceuticals Corporation „bezpečný a účinný“.

 

Mužský pohlavní hormon testosteron tvoří v malém množství i ženské tělo. Když však téměř chybí, žena trpí ztrátou libida a poruchou dosažení orgasmu. Podávání testosteronu v malém množství může problém se vzrušením, chutí na sex a dosažením orgasmu vyřešit.

Klinické testy byly provedeny na 253 ženách z USA, Kanady a Austrálie. Dostávaly lék se třemi různými dávkami testosteronu nebo placebo po dobu tří měsíců.

Skupina užívající placebo měla během testovaného období 1,7 orgasmu v průměru, skupina užívající krém 2,3 orgasmu. Ani po třech měsících užívání přípravku se nedostavily nežádoucí účinky.

„Porucha dosažení orgasmu je druhým nejčastějším sexuálním problémem u žen. V průměru trpí touto poruchou každá pátá žena, čtvrtina z nich zažívá kvůli tomu psychický stres,“ tvrdí doktorka Sheryl Kingsbergová, která pracovala na klinickém testování přípravku. Kingsbergová pracuje jako profesorka na oddělení reprodukční biologie a psychiatrie při Case Western Reserve University v Clevelandu ve státě Ohio.

 

 

A přidám zase jeden takový hezký zážitek (zatím ne s ženským orgasmem díky namazanému nosu).

Musela jsem na poštu s balíkama. Byl takový vichr, že mi ulétl hromadný podací lístek, který jsem pak honila po parkovišti – snažila jsem se za ním běžet žensky, měla jsem balerínky na klínku a tak to šlo skoro samo 🙂 Bohužel se nenašel žádný zachránce mého lístku, kterému bych pak byla ochotná i poděkovat a dozvědět se, kde bydlí, že staví dům, že rád chodí do přírody… 🙂

 

Na poštu jsem šla taky proto, že jsem měla doporučený dopis na staré jméno. Nic jsem nečekala, ale přesto jsem byla zvědavá, jestli mi ho dají, protože je to tak 3 měsíce, co mi přišel poslední dopis na staré klučičí jméno.

 

Pošťačka za přepážkou mě zná. Ví, že teď všude uvádím Terezu a taky, že za rok budu mít tohle jméno v občance.

Dala jsem jí oznámení o uložení zásilky a už se smála, protože si myslela, že nemám už žádný doklad na staré jméno.

Ale já ho mám 🙂

Cestovní pas.

 

Tak si ho vzala a když nalistovala stranu s údaji a fotkou řekla, že mi dopis nemůže vydat 🙂

Protože na té fotce prý nejsem já 🙂

Jupíí 🙂

Pak ale zamhouřila oči a řekla, že správně by mi to neměla vydat, ale že ví, jak to se mnou je, tak mi to dá.

 

Došlo mi, že schovat si pas se starou klučičí fotkou jen proto, abychom si mohly vyzvedávat zásilky na staré jméno, je časem úplně zbytečné.

Být tam nějaká nová pošťačka, tak mi to nedá.

 

Což mě samozřejmě nesmírně potěšilo!

Bylo mi úplně jedno, jestli mi ten dopis dá nebo ne. Užívala jsem si ten pocit, že na klučičí fotce v pase nejsem já 😀

 

Ten dopis byl nakonec otravný dopis pojišťovny, ale i když mě vyzýval k zaplacení, měla jsem z něj šílenou radost 😀

 

Vyšla jsem ven a zrovna šel proti mě s mamkou můj bývalý spolužák ze ZŠ.

Ze zvyku jsem ho chtěla pozdravit, ale včas jsem se zabrzdila a čekala, co bude 🙂

Koukal na mě, já na něho, prošel kolem mě a … nic 🙂

 

Chichi.

 

Bohužel u všech lidí, kteří mě dobře znají, to takhle zatím nefunguje.

Chtělo by to ty dlouhé vlasy.

 

 

Čeká mě krásný víkend s Kačenkou.

Poprvé si jí jdu vyzvednout v dámském přímo ve školce. Od 7.4. jsem si jí totiž ve školce ještě nevyzvedávala, moje ex se snažila, abych se tam v dámském neobjevila a tak jí vyzvedávala přede mnou a já pak šla pro ní domů. (Doplňuji druhý den ráno: Přišla mi sms od mé ex, že si mám Kačenku vyzvednout zase u nich doma, takže do školky už se Tereza nikdy nepodívá.)

 

Končí školní rok a Kačenka jde od září do školy, takže tohle bude vůbec můj první a současně poslední ženský vstup do její mateřské školky 🙂

Tchýně a švagrová, která tam ale pracuje, s tím nemají nejmenší problém. To jen moje ex.

Třeba vymyslí zase způsob, jak to udělat, abych jí zítra nevyzvedávala ve školce, ale někde jinde.

 

Na začátku září se půjdu na mojí Kačenku podívat do školy a popovídat si s její paní učitelkou, abych jí vysvětlila, kdo jsem a aby Kačenku bránila, kdyby jí chtěl někdo ubližovat.

 

A hned po školce jdeme s Kačenkou na opékání buřtíků u příležitosti otevření nějaké části cyklostezky.

To znamená spousta lidí 🙂

A to já teď miluju 🙂

I přesto, že mi Kačenka říká (a smí říkat) pořád táto.

Tolik jí miluju, že je mi to jedno, i když cítím, že mezi lidmi komplet v dámském je to pro mě občas složité, ale ona je na prvním místě a pak až jsem já.

 

 

A nakonec sem dám ještě takovou hezkou autentickou statistiku, co muže přitahuje na ženách.

Moc se mi ty odpovědi mužů líbily a když si je tak čtu, tak zjišťuji, že okouzlit muže vlastně není vůbec až tak těžké 🙂

 

Muži jsou… komplikovaní. Někteří šílí, když kolem nich projde okouzlující blondýnka, jiní mají zase slabost pro zrzky. Každého muže zkrátka vzrušuje něco jiného, stejně jako každá žena má slabost pro jiné chlapíky. Některou vzrušují svalovci, jinou zas „nedostupní“ intelektuálové.

 

Na Facebooku magazínu Men´s Health se redaktoři ptali mužů, co na ženách „dostává“ právě je! Možná budete překvapené (a možná se vám uleví), když si přečtete, jak snadné je některé muže okouzlit!

„XXXL tričko a pod ním žádné spodní prádlo, nebo chybějící podprsenka!“ -Roel

„Obyčejné letní šaty na ramínka, to je pro mně šíleně sexy!“ -Wayne

„Fit ženy sportovního typu mě pokaždé dostanou! Pro mně není nic lepšího, než vidět ženu běhat, nebo posilovat ve fitku. Když dělá třeba kliky, opravdu z ní nemůžu spustit oči! Miluju tu podívanou!“ -Joseph

„Ženy v oblečení na tenis. Sukýnka a tílko. Možná to bude tak trochu můj tajný fetiš…“ -Jon

„Široké sportovní šortky na basketbal a k tomu úzké uplé tílko.“ -Bobby

„Její vůně. Pokud má nějakou specifickou příjemnou vůni, kterou používá každý den a patří k ní, totálně mě vzruší jen to, když projde kolem. Pak ji chci víc a víc…“ -Jacob

„Když je zpocená… Hned mě napadají hříšné myšlenky!“ -Phil

„Vzrušují mě ženy s dlouhými vlasy.“ -JR

„Atraktivní žena bez nánosu make-upu v akci – miluju dívat se, jak zahradničí, spravuje něco v autě, sekačkou zkracuje trávník, natírá plot a tak dále. To je pro mně opravdu sexy!“ -Lance

„Jednou jsme byli s partou na paintballu a rozdělili jsme se na dva týmy. Ona byla proti mně a střílela po mně. Po akci jsme si dali kafe a povídali si o paintballu. Byla šíleně nadšená a to mě dostalo! Je vážně atraktivní, když žena mluví o něčem, co ji baví a naplňuje! Už rok jsme spolu!“ -Ray

„Ženy s brýlemi.“ -Alex

„Ušní lalůčky…“ -Tamie

„Jednou jsem pozoroval ženu sedící samotnou u stolu v restauraci. Užívala si svou večeři a opravdu si ji vychutnávala. Bylo to neskutečně sexy! Mimochodem… Jedla nudlovou polévku!“ -Justin

„Tetování.“ -Michael

„Když seděla sama v rohu a četla si knížku… na oslavě narozenin našeho kamaráda!“ -Rene

„Takové ty malé „chmýřovité“ vlásky na krku, když má udělaný culík!“ -Kevin

„Klíční kosti.“ -Stuart

„Kdysi jsem miloval holku, která pokaždé potom, co si kýchla hlasitě nadávala. Bylo to tak roztomilé!“ -Alan

Možná vám některé z těchto tajných zpovědí připadají trochu zvláštní, ale na druhou stranu je skvělé vědět, že muže vzrušují věci, které běžně děláte! Hlavní je vědět, co vzrušuje právě toho vašeho!

 

 

Však já to jednou zjistím 🙂

Fakt se omlouvám, že po chvilce píšu další článek, ale tenhle jsem nenapsala ani tak já, jako Nikča. A tak se mi její e-mail líbil, že jsem jí poprosila, jestli ho sem můžu dát. Je to totiž pohled ženy, která je dál, než já. Děkuji Ti, Nikčo, za to svolení ke zveřejnění.

 

Pamatujete na Nikču, která nám tu popisovala svoji operaci hlasivek?

Napsala mi moc hezký mail zase plný emocí, ale hlavně je v něm poselství pro nás pro všechny. Jako takový hezký příklad toho, že i když na sobě vidíme spoustu chyb, ve skutečnosti jsme jen příliš sebekritické a dokazuje i to Nikčin e-mail.

Nikča bude mít v září komisi a znám jí od prvního okamžiku, kdy mi kdysi dávno napsala, že s ní není něco v pořádku a musí s tím za někým zajít. Jen mě během těch mých vyčkávacích „modrých“ 15 měsíců předběhla 🙂 Ale díky tomu tu můžu aspoň teď o ní psát jako o zkušené ženě 🙂

 

Dostala se do fáze, o které já zatím jen sním nebo ji prožívám jen virtuálně na internetu: „Nechápala jsem, že si mě začali všímat cizí muži, oslovovat mě a konverzovat jako s normální ženou.“

To se mi moc líbilo, jak o tom píše. (Mám(e) motivaci, holky! 🙂

 

 

 

 

 

 

Nikčo, Tvá slova se mě dotýkají. Mám je v hlavě a nemohu je z ní dostat.

 

Je mi smutno a veselo zároveň a tolik to štěstí Nikče přeju. Přeju totéž vlastně nám všem (ano, i sobě :).

Jak píše o své spolubydlící po operaci a domě, který není prázdný, o Vánocích, které budou krásné, tak přesně vím, jaké to je, když jsem tu měla (a zase budu v červenci aspoň na chvíli mít) taky spolubydlící. Až do Vánoc tu sice asi nebude, ale kdo ví? 🙂

Při popisování toho, jak jí oslovují muži a ptají se, jestli chce ještě děti, jsem se zasnila i já.

 

Chtěla bych jednou vstát a potkat se na ulici.

Chtěla bych se vidět tak, jak mě vidí druzí a říct si: „Jo, je to dobré, Terezo“ nebo spíš „Ještě to není ono.“

Protože kdybych to věděla a byla schopná to posoudit, šla bych do akcí, do kterých si teď netroufnu.

Sami sebe nedovedeme zhodnotit a od druhých to nechci, protože to mnohdy nebývá objektivní a to mě na tom mrzí. Vlastně nečekám chválu. Čekám, jaké mám nedostatky, jak jsem hrozná, ošklivá a neženská a myslím si, že když někdo tvrdí opak, že to říká jen proto, aby mi udělal radost.

 

Ale jak je vidět na Nikče – ono to najednou přijde samo – z ničeho nic vás osloví první muž a bude si chtít povídat o tom, kolik máte dětí a jestli ještě nějaké chcete.