Tak mám za sebou boření domečku se zahradou, který si tu v obýváku Kačenka tak pečlivě a s nadšením vytvořila ze židlí, deky s kolíčkama a podsedáků, pak v něm bydlela, chovala pejsky, cvičila je, dala dohromady klučičí pejsky s holčičími a pak mě zvala na zahradu (prostor na koberci ohraničený matrací a stolem, kde pořádala piknik. Měla jsem dovoleno si s pejsky taky hrát… Dávala jim různá jména a já bych jí u toho celou úplně umuchlovala.

 

Už je tu zase jen velká prázdná plocha, ani ty dvě matrace, které tu byly během těch 14 dní, kdy tu byla Darinka, už tu nejsou.

 

Přemýšlím, jaké by to bylo mít partnera. Mít už ho teď tady, povídat si s ním, schoulit se k němu nebo si spolu dávat čaj u nějakého dobrého filmu. (Musel by mě ale na chvilku nechat, abych si mohla napsat článek na blog :).

 

A svým způsobem to nemusí být ještě ani partner (muž). Stačila by mi kamarádka, jakou byla Darinka. Taková moje další ségra, která mě dnes trochu šokovala tím, co provádí tři týdny po operaci 🙂 Ale to je prostě celá ona. Řekla bych, že pokud to všechno půjde u nás stejně jako u ní, tak se máme na co těšit 🙂 Konkrétní být ale zase nemůžu, to už bych zase moc prozrazovala její identitu, když má pořád strach, že někdo z jejího okolí může zabrousit na tento blog (čímž se to celé stává ještě napínavější 🙂 Ale jen pro mě asi, pro ní moc ne.

 

Ten, kdo Darinku viděl na vlastní oči, tak ví, jak dokonale žensky vypadá. Ten, kdo jí neviděl, tak ať si představí krásnou biologickou dívku s něžným hláskem. Ten den, kdy jsem jí vezla do Prahy na autobus domů, jí volal táta…

Vyprávěla mi, že se mu ještě občas stává, že na ní mluví v mužském rodě, ale po tomhle rozhovoru s ním se rozplakala… Celý ho vedl v mužském, zatímco v chodbě u mě stála krásná slečna, která navíc už měla dva týdny to správné ženské přirození… On to nedělá schválně, ale úplně jí chápu, jak se jí tohle vždycky dotkne. Dotýká se to i mě, protože je to tak obrovský paradox! Ženštější MtF neexistuje! A její táta jí řekne: „Mohl bys…“

Uf. Silné kafe i na mě.

Jak to někdy mají složité i ty znás, kteří to mají zdánlivě vše jednoduché. Člověk by řekl, že čím větší ženskost, tím jednodušší to má okolí. Ale ono to tak není. Někdy mají lidé kolem nás tak silně zafixované to staré já, že nikdy na tu správnou stranu nepřeskočí. Ale to bolí!

 

Naštěstí moje rodina je skvělá. I kolegové. Vše fungovalo hned od první chvíle tak, jak má.

Ještě bych ale ráda trochu víc té Darinčiny ženskosti prosím 🙂

 

 

Včera večer jsem si zase nechala puštěný počítač, že k němu přijdu, jakmile Kačenka usne a napíšu článek konečně o tom pátečním semináři… 🙂 Jo, tak plán to byl dobrý. Ale spánek byl silnější. Ani nevím, že jsem usnula a ve dvě v noci se mi k počítači jít už zase nechtělo.

 

Ale teď jsem tu sama, takže si tu můžu zase povídat se svým deníčkem 🙂 (Který už je ale dávno zhmotněný vámi, holky 🙂

 

Přes noc jsem zůstala přihlášená i na slovenském pokecu, na který mě přivedla Darinka (stačí zadat pokec.sk, ale vtipně i pokec.cz, protože my Češi žádný pokec nemáme a tak si Slováci zaregistrovali i českou koncovku. Lide.cz nám zrušili a tak zbývá možná tak xchat, který na pokec.sk ale zdaleka svou přehledností a funkcemi nemá).

 

Ráno tu na mě vybaflo 48 vzkazů od nových kluků!

Nechápu, co na mě vidí. Fakt to nechápu 🙂 Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi to nelíbí. Je mi to taaaak příjemné! 🙂 Akorátže nestíhám odpovídat a tak si vybírám. Samozřejmě dělám při svém výběru ty největší chyby, protože se orientuji zásadně jen podle toho, jak se mi kdo líbí podle vzhledu 🙂 A dokud si vybírat můžu… Ještě by to chtělo někoho poblíž. To zatím Kežmarok nebo Bardejov zrovna vyloženě není. A tak si zatím užívám jen svých sladkých virtuálních radostí a rozkoší, které snad jednou přejdou ve skutečné.

 

Napsala mi i jedna lesba, tak to hned hlásím Darince a ona na to: „Aspoň vidíš, že se líbíš i biologickým ženám. To je taky dobré.“ 🙂 To je fakt.

 

Lindu jsem na tenhle pokec naočkovala taky, ale zjistily jsme, že tam není kolonka „hledám muže nebo ženu“. Takže jsme si to zdůvodnily nakonec tím, že Slovensko je přeci jedna z posledních mála zemí, která nemá (a asi nikdy ani mít nebude, jak to tak vidím) přijatý zákon o registrovaném partnerství a nedávná zpráva o zakotvení tradiční rodiny v ústavě (kdy rodina = muž + žena a nikdo jiný) to jen potvrzuje.

Nemůžu ten slovenský článek o tradiční rodině najít 🙁 Byl to pohled ze slovenské strany, který ospravedlňoval toto rozhodnutí a kde se psalo, že nemohou přeci schválit svazek muže s mužem nebo ženy se ženou právě proto, že by to bylo totéž, jako kdyby chtěl svazek například bratr a sestra nebo muž a koza… Výborné přirovnání fakt!

A takovou radost z toho ti Slováci měli, že mají teď tradiční rodinu zakotvenou v ústavě.

(Já bych tu zemi nazvala prvobytně pospolnou, ale neudělám to, protože v ní žijí lidé, kteří s tím nesouhlasí a které mám ještě k tomu navíc moc ráda.)

Ale trochu mě to štve za vás.

 

 

Občas mám ujeté myšlenky, jako třeba teď neustále přemýšlím o tom, pokud by se udělal genetický klon např. z vlasu Darinky, zda by z něj vyrostl opět transsexuál?

 

Není to dědičné, nemáme porušený gen… je to jen v mozku centrum identity. Mělo by být opět v nerovnováze se skutečným fyzickým pohlavím?

 

A nemůžu na to přijít.

 

Jenže ono je to vlastně jedno. Žádné genetické kopie tu dělat nebudu 🙂 Alespoň dnes večer ne 😀

 

Původně jsem chtěla začít psát o pátečním semináři, ale jdu do sprchy a přepíšu z něj své poznámky i pocity sem až za chviličku. Uklizené hračky už mám, litr a půl pocitvě vypité minerálky v těchhle vedrech taky a teď už jen čekám na fotky z dnešního výlety se sestrou, jejíma dvěma holkama a Kačenkou, který jsme si udělaly k nedaleké lesní přehradě a pořádně si tam v potůčku vycachtaly nožky… Samozřejmě jsme byly všechny v sukýnkách a navzájem jsme se pořád fotily 🙂 Takže jak fotky dorazí, hned se pochlubím 🙂 Jsou to moje první fotky na veřejnosti v sukni!

 

Tím pádem jsem také vracela Kačenku poprvé v sukni 🙂 Ex jen popadla tašku a zmizela. Ona mi to všechno vyčte zase souhrnně za nějaký delší čas najednou 🙂

 

Se sukní ovšem také souvisí mé obavy na příští týden, kdy má být ve středu až + 35 stupňů. Už teď je město plné sukýnek, což mě tak těší, protože se „ztratím v davu“ – na courání do města nebo na výlet je to OK, ale do práce si tím pořád nejsem jistá.

Problém je v tom, že mi zní stále v uších ta věta naší personalistky z dubna, kdy jsem začala RLT: „V sukni bych ale ještě radši nechodila!“. Teď už v tom ale problém nevidím. Darinka mě doslova nakopla a vytáhla ven poprvé v sukni mezi lidi a teď už mi to přijde naprosto normální. Co jiného taky v tom vedru asi holky nosí? (Mimochodem je to naprosto dokonalý nepopsatelný pocit, když je vedro a vám se nic nelepí na nohy, nepaří se vám jakékoliv místo a máte pocit, že jdete po ulici jen v kalhotkách… ve třepotající se vzdušné sukni nad kolena, kterou už při chůzi ani nevnímám (narozdíl od dob, kdy jsem v ní chodila po nocích sama jen proto, abych si té ženskosti taky někdy užila venku). Teď je vše tak normální, jak jen může být.)

 

No takže zítra zjistím, jak jsou v tom vedru oblečené kolegyně (vezmu si nejspíš bílé kalhoty, to je do vedra takový kompromis) a v úterý to rozseknu 🙂 Problém je v tom, že občas musím letět do výroby a tam nám směrnice nařizuje buď kalhoty, dlouhou sukni až na zem (ála ahoj jeptiško 🙂 nebo krátkou, ale s legínami nebo tlustými punčochami. Jo, v tom vedru výborná věc vytáhnout zimní punčochy.

Pokud s tím máme problém, máme si brát s sebou do práce kalhoty nebo tepláky navíc a vždy si je obléknout, když jdeme do výroby. To je z toho důvodu, že všude se povalují ostré plechy. Klidně bych si i náhradní tepláky vzala, protože moc o tu sukni v práci stojím (až si teda oholím zase nohy, i když ty chloupky po 3,5 měsících HRT jsou téměř neviditelné a ženské – zblízka viditelné jsou a já chci mít nohy hlaďoučké a lesklé – tak to přímo miluju)… jenže představa, že se tam v kanceláři převlékám je pro mě tak trochu zamlžená a nepředstavitelná… A zase brát si s sebou nějaké hnusné tepláky… :/ To se mi moc nelíbí.

Proberu to s Jíťou – mojí nej-spojenkyní 🙂 Ze které byla nadšená i Darinka. (Ale ta byla nadšená ze všeho, stejně jako já 🙂

 

Néé, tak do sprchy ještě nejdu 🙂 Vzpomněla jsem si na něco, co jsem si sem ještě chtěla napsat.

Když Darinka dilatovala na parkovišti na autobusáku v Praze před odjezdem domů, trošku jsme se nudily 🙂 Ona chtěla tuhle dilataci pro jistotu prodloužit z 15 na 25 minut. (Fascinuje mě ta poctivost a odhodlání dodržet dilatační plán a náhodou se mi to moc líbí. 🙂 Tak mě napadlo udělat si statistiku bot, které holky a ženy kolem nás nosí. Já ven skrz přední okno viděla, takže jsem Darince mohla hlásit průběžný stav.

A tipněte si, která obuv vyhrála?

 

Soutěžit mohly pouze tyto tři (protože jiné v tu chvíli ani ženy na sobě neměly):

– lodičky

– tenisky

– balerínky

 

Výsledek:

 

Nic překvapujícho 🙂 Já měla balerínky taky a Darinka mi prozradila, že taky konečně vytáhne ty jedny, co si kdysi koupila – začala to být tehdy móda, ale nějak se jí na ní nelíbily 🙂 Na mě se jí ale prý líbily 🙂 Tak mám radost, protože si myslím, že jí slušet budou. A navíc je to vyloženě dámská obuv, ne jako tenisky, i když ty jsou taky fajn.

 

 

V sobotu jsme jely s Kačenkou do města pro zmrzlinu.

Bylo už zase vedro, takže jsem si automaticky vzala tu svojí béžovou sukýnku.

Kačenka se na mě povídá a říká: „Ty půjdeš v sukni? Ale to si každý bude myslet, že jsi žena!“ 🙂

„No vždyť to já chci, aby si to každý myslel.“ 🙂

„Jenže když promluvíš, tak si to myslet nebudou!“ 🙂

Ufff 🙂 Ach ta dětská upřímnost 🙂

„Tak já budu mlčet ano? A budu vypadat jako žena?“

„Ano, budeš. Budeš vypadat jako mlčící žena.“ :)))

 

Fajn.

Je na čase objednat se na hlasovou terapii 🙂 Stejně jsem to chtěla už před týdnem udělat. A já se tak snažila mluvit žensky i před Kačenkou… Ono mi to jinde jakžtakž prochází, ale chtěla bych mluvit ještě ženštěji, takže si myslím, že s tím určitě něco udělat půjde.

 

A vůbec. Jdu se tam objednat teď hned.

 

Poliklinika Mazurská, Praha 8

 

Nebaví mě čekat. A tenhle rozjetý rychlík rozhodně brzdit nehodlám 🙂

 

—————

Tak se musím trochu omluvit. Jsem vás tu namlsala tím článkem o pátečním semináři, mám tolik zajímavých poznámek včetně moc zajímavé Hanky přednášky o transsexuálních dětech, ale trošku jsem se zapovídala s Lindou, s Majom a Silviem, takže to musím odsunout na zítra a jít spát jako vy, co už spíte, abychom měly krásnou pleť 🙂

 

Po 14 dnech jdu usínat zase sama a poprvé po 14 dnech odcházet do práce bez loučení, bez těšení se na odpoledne, kdy někdo otevře nadšením dveře, ještě než do nich stihnu strčit klíč a bez plánování v práci, co si dáme k večeři, co si upečeme, jestli na mě bude zase někdo mávat v okně v kuchyni, jen co zaparkuji… Je čas jít spát, i když bych klidně ponocovala zase do 2 do rána a pak mi v práci odpoledne padala hlava…

Ještě pořád tu slyším slovenštinu a taky dětský smích. Stěny tohoto bytu nasákly s radostí naše rozhovory, náš smích a naše nápady a teď mi je tu pouští.

Tak snadno a rychle si na milé lidi zvykám.

Ale neměla bych si stěžovat. Měla bych být ráda, že jsem těch 14 dnů vůbec prožila.

Tak tedy dobrou.

 

V pátek jsem si jela rovnou ze semináře v Praze pro Kačenku. Tu jsem si hezky vykoupala, uložila do postýlky, přečetla pohádku, uspávala a najednou… spím taky. Probudila jsem se až ve 4 ráno a uvědomila si, že jsem si nechala zapnutý počítač i s nalitým džusem, že si k němu sednu, jakmile Kačenka usne a napíšu článek, protože už mám těch zážitků zase nějak moc.

 

Chtěla jsem začít psát už o středě, kdy bylo společné sezení, na které se mi podařilo dostat i Darinku (nebo spíš ona z toho byla tak nadšená, že se nedalo odmítnout – vlastně jsme byly nadšené obě). Tolik si přála vidět Hanku a já tušila, že to bude zajímavé, i když jsem taky řešila, že musí 5x denně dilatovat, takže jsme tomu i přizpůsobily auto (vzala jsem složenou deku, aby se mohla o co opřít, dilatační potřeby a něco na zakrytí oken).

Darinka je prostě frajerka. 🙂

První dilatace proběhla v pohodě na parkovišti v Motole, kde jsem zaparkovala co nejdál od lidí (byla jsem tam na první (a poslední) schůzce v Centru rodinné terapie, kam mě poslala Hanka kvůli Kačence a ex. Seděla jsem tam spolu s psycholožkou a psychiatričkou. Dámy byly moc příjemné, celý rozhovor byl fajn, několikrát mě pochválily, jak vypadám dobře, jak jsem vlastně šťastná a radily mi, abych svojí ex neřešila. Že nejsem ta, kdo jí může pomoct a že to může trvat roky. Mám zatnout zuby a žít. Usoudily, že další schůzka není nutná 🙂

 

Druhá dilatace pak proběhla v centru Žižkova kousek od VŠE plné studentů 🙂 Ta ledabyle zakrytá okýnka auta vypadala divně a poutala pozornost víc, než nahá slečna na zadním sedadle strkající si stříbrný vibrátor do své pišulky 🙂 Tohle kdyby točila bezpečnostní kamera na ulici… 🙂

S Lindou jsme hlídaly kolemjdoucí, ale 20 minut se nám venku být nechtělo a když Darinka řekla, ať jdeme k ní dovnitř, tak jsme šly a dělaly jí společnost. (Povídáním.) 🙂

 

Na sezení byl přítomen i redaktor MF DNES Jan Malinda. Byl to takový sympatický mladý redaktor s brýlemi, který vypadal inteligentně a moc si toho nepsal.

 

Jeho přítomnost byla tak trochu překvapením a já byla moc ráda, že jsem Darinku zrovna na tohle sezení vzala, protože teď budou její slova (a slova nás úplně všech!) zvěčněná navždy

v celostátním vydání MF DNES ve čtvrtek 12.6.2014.

Článek bude mít zřejmě název: Chci být žena. Není to má volba.

 

„Noviny, kterým můžete věřit“ 🙂

 

Rozhodně si to nenechám ujít a vezmu výtisk i Darince. Jen doufám, že pan redaktor si je jistý, že ten článek vyjde ve čtvrtek.

 

Než článek vyjde, poslal ho těm, kdo chtěl (takže i mě) a musím říct, že je to docela dlouhý článek. A taky moc hezký! Citoval tam opravdu každou znás. Je to tak autentický článek! Žádné předsudky, žádné mlžení nebo převracení.

Takhle to mám ráda. Narovinu a tu autentičnost taky.

 

Jména jsou pozměněna, ale myslím, že ti z vás, kteří čtou tenhle blog poznají, která slova patří Lindě, která mluvila o schůzi kolegů ze stejné směny, před kterými všechno oznámila nebo Darinku při vyprávění o rozdílech léčby transsexuality u nás a na Slovensku. Jsou tam samozřejmě i moje slova 🙂

 

Pan redaktor začal odstavec o Darince slovy: „Na Michaele byste, přísahám, nepoznali, že byla kluk. Krásná holka. Teď mluví a její řeč je důležitá…“ 🙂

 

Víc prozrazovat nebudu, protože nesmím, ale bavilo mě to číst. Ten článek se mě i Lindě líbil.

 

 

Miluju dny, kdy můžu být v prostředí s vámi – ostatníma holkama od Hanky a poslouchat vaše příběhy.

Darinka se na posledním sezení rozvyprávěla o tom, jak to chodí na Slovensku, o své operaci a moc se mi líbilo, jak opěvovala Hanku, jaká je to celebrita 🙂

Měly jsme se krátce představit, ale Darinka byla tak nadšená (opravdu to nadšení bylo nepřehlédnutelné), tak jí tam začala vyprávět, jak jí na Slovensku všichni znají a jak je ráda, že jí vidí… chtěla pokračovat, ale uvědomila si, že to mělo být jen krátké představení 🙂

Hanka jí zase obdivovala, že tři týdny po operaci už je tady s námi. Sice se jí nesedělo moc pohodlně, ale to se dalo samozřejmě omluvit.

 

Po sezení jsme šly do nedaleké restaurace prostě si posedět a popovídat. Byl s námi i Honza (nadšený pan redaktor :). Kdyby Darinka nepotřebovala zase dilatovat, tak jsme tam ještě minimálně hodinu zůstaly. Vůbec se nám pryč nechtělo. Navíc se spoustou holek jsme si ani popovídat nestihly.

Darinka trošku pana redaktora provokovala: „Vždyť vy tam nic napsaného nemáte!“ 🙂 Dívala se mu na papír, kde byla dvě slova.

 

Líbilo se mi, jak tam z holek vypadlo, že když vešla Darinka, myslely si, že přišla normální biologická žena: „Co tady tahle holka dělá?“ 🙂

Vůbec nejlepší ale bylo, když Darinka začala řešit své (údajné) nedokonalosti… Hodně rychle jsme jí uklidnily, že není co měnit, že takhle je krásná, což jí na pár minut zvedlo sebevědomí 🙂 Ale tohle budeme každá řešit asi pořád. (Ovšem u ní mě to fascinuje o to víc, že je dokonalou ženou.) Chtěla bych jí ukázat všem, kdo tvrdí, že nikdy nebudeme 100% ženy… a chtěla bych jim nejprve neříct, kým Darinka byla… Myslím, že ona je ten největší důkaz, jaký jsem kdy viděla a teď už i ostatní holky, které mi to mohou potvrdit.

Ono vidět Darinku není jednoduché 🙂 Neexistuje na internetu žádná její fotka, ani nikdy existovat nebude. A já rozhodně nebudu ta (pokud jednou budu mít to štěstí, že se spolu vyfotíme), která takovou fotku někdy zveřejní bez jejího souhlasu, který nemám a ani nikdy mít nebudu.

 

Byl to úžasný den. Jen mě mrzelo, že hned ten další se už Darinka odhodlala odjet domů. Tedy nechtělo se jí. Ani já jí nechtěla pustit a dělaly jsme si do poslední chvíle legraci, že si necháme ujet autobus nebo že jedu schválně do Německa místo do Prahy na autobusák, ať si těch německých nápisů nevšímá, atd. 🙂

 

Na parkovišti si naposledy zadilatovala a u autobusu už mi bylo smutno, ale snažila jsem se to rozdýchat. Byl úplně plný, takže Darinka seděla u okna a vedle ní nějaký muž. Neviděla jsem už na ní tak zřetelně, protože seděla zrovna u sloupku a navíc autobus měl kouřová skla, ale viděla jsem, když se na mě dívá a mává mi…

 

Slíbily jsme si, že se zase brzo uvidíme a že domů už odjet musí, protože je v ČR měsíc a touží po ní kámošky, táta, růžičky i její kluk – což jsem samozřejmě respektovala (ale současně jsem měla radost, že se jí ode mě nechtělo). Bylo to příjemné mít někoho tak milého a veselého (ještě z našich řad) doma. Když jsem otevřela dveře, hned za mnou běžela nebo mi mávala u okna, když jsem zaparkovala. Přivítání objetím mi tolik chybělo. A potom ty rozhovory do noci, takže jsem pak v práci usínala, ale vůbec mi to nevadilo 🙂 Nebo vaření, pečení, večerní procházky v ulicích v sukýnkách…

Nesmírně ovlivnila a obohatila můj život. (Dobrým směrem myslím.)

 

Teď mám na víkend Kačenku a od pondělka už tu bude zase ticho a budu tu sama.

 

 

Ve středu jsem měla ještě jeden zážitek, o kterém bych tu chtěla napsat.

Nebyl vůbec příjemný.

 

Holky šly zatím do restaurace, zatímco já k autu dokoupit další lístek na parkování, aby mi ho neodtáhli.

Když jsem se vracela, u dveří Hančiny ordinace už stála jen Majti, která měla za chvíli sezení, tak jsem šla nahoru směrem k restauraci sama. Jenže jsem zahnula o ulici dál… a jak tak jdu v balerínkách na klínku, úzkých kalhotách a bílém tričku celá natěšená za holkama, všimla jsem si, jak před ordinací Hanky stál stříbrný Renault (asi Thalia) a v něm takový snědší muž balkánského typu (přesně těmhle týpkům se pořád líbím :/ ) kolem 45 let se spuštěným okýnkem a popojíždí rychlostí mé chůze vedle mě.

Pořád na mě mrkal, usmíval se a kynul hlavou, ať jdu k němu. Usmála jsem se jen a šla dál. Jel ale pořád. V tom prudkém kopci u garáže z filmu Vrchní prchni mu zhasl motor, tak na něj troubila ostatní auta za ním, on se rozjel, ale zase jen pomaličku, aby se mnou mohl komunikovat.

Já se pořád bránila, ale začal na mě křičet: „Dáš mi číslo? Dáš mi na sebe číslo?“

„Teď nemůžu, spěchám za holkama,“ jsem mu řekla.

On popojel, zaparkoval a normálně vystoupil ven.

Pořád se tak strašně úlisně usmíval a kdybych měla špičaté podpatky, asi bych ho mile ráda někam kopla.

Kdyby to byl totiž normální chlap, který chce holku, tak by mi to nevadilo a ještě spíš lichotilo, ale on vyloženě čekal před ordinací Hanky na jednu z nás. Já jediná šla sama, tak si troufl.

Ptal se mě, jestli jsem trans. Ptal se mě pořád, protože jsem mu neodpovídala. Tohle nikdy nikomu přeci nepotvrdím.

Na druhou stranu mi aspoň trošičku lichotilo, že se pořád ptal a nebyl si jistý, i když mi neustále koukal do rozkroku, jestli tam neuvidí bouli.

Jo boule. Prokletá boule! Jde to tam zamaskovat, ale ne vždy a ne na celý den… naštěstí v tu chvíli to vypadalo jakžtakž dobře 🙂

Opakovala jsem, že spěchám a že na mě čekají.

Tak pak nakonec nasedl do auta a asi odjel. Možná šel čekat na jinou, která mu do auta vleze.

Jenže já tím, že odbočila o ulici dál, jsem nemohla tu restauraci najít a začala jsem být fakt zoufalá.

Z toho, že nenajdu Darinku, Lindu a holky, že ten transkomil někde na mě čeká a stáhne mě do nějakého opuštěného dvora… a chtělo se mi normálně brečet. Přesně tyhle chlapy nesnáším a nikdy nechci. Nechci být trans. Chci být žena…

Tak jsem zvedla telefon a zavolala Lindě, aby mi řekla, kde ta pitomá restaurace je, že mě tu honí nějaký chlap v autě.

Vysvětlila mi to, já holky našla a už bylo zase dobře.

 

Darinka si nechala škrabkat záda a já měla radost, že je tu s námi pan redaktor, který jistě vymyslí nějaký hezký článek 🙂

 

Musím říct, že v tom článku jsou postřehy, které jsme si s holkama povídaly i mimo něj. Ale on je zřejmě výborný pozorovatel a posluchač, takže si je zaznamenal. 🙂

 

Teď je Darinka doma, dospává po trochu delší noci ve společnosti, kterou už fakt potřebovala, jsme stále v kontaktu a já letím ke Kačence domalovat víly Winx 🙂

Za chvilku pojedeme pro zmrzlinu. Je takové vedro, že to ani v ničem jiném než v sukýnce prostě nejde 🙂 Jupííí.

 

O včerejším semináři o transsexualitě, který v Praze pořádala Hanka, napíšu v dalším článku, pokud se mi podaří dnes uspat Káťu a sebe ne 🙂

 

Omlouvám se za tu pauzu ve psaní, ale to fakt nešlo. On ten život mimo PC je totiž taky zajímavý 🙂

Před chvílí jsme přišly z procházky po sídlišti. Dnes jsem Darinku docela provětrávala. 🙂 Sluníčko nás krásně hřálo do nohou v sukýnkách, ale vítr foukal ještě studený. To mi ovšem nevadilo. Zatímco má první procházka za bílého dne v sukni před týdnem s Darinkou byla doprovázená mými obavami a trochu i strachem, teď už jsem to neřešila. Když se mě ráno Darinka zeptala, jestli půjdu v sukni, tak jsem neváhala ani chvilku. Vytáhla jsem pro změnu riflovou a jely jsme do Žitavy. Jen tak na procházku a pro jeden šampón.

 

Darince to moc slušelo. Měla takovou kratší „tenisovou“ bílou sukýnku, neonově růžové tílečko, ve kterém je tak štíhlá s úzkým pasem a tak ženská. No a já riflovou sukni a žlutozelené tričko, k tomu zelené třpytivé náušničky a balerínky na klínku.

 

Většinu času jsem na to, jak jsem oblečená, ani nemyslela. Prostě jsem si užívala tu ženskost. Ale byly tam chvíle, kdy jsem si vzpomněla na dobu, kdy jsem tuhle sukni mohla mít jen doma, případně venku ve dvě v noci, čemuž předcházela dvouhodinová příprava (líčení, holení, lakování nehtů, atd.). Teď žádnou přípravu nepotřebuji. Mám nalakované nehty pořád, jsem namalovaná už od rána a můžu tak jít třeba pro čerstvé housky do pekárny nebo otevřít sousedovi, který na mě zvoní a něco mi potřebuje. Prostě to tak je.

Není tu už prostor k popisování mých pocitů při procházce městem v sukni, protože se v ní procházím s přirozeností, po které jsem tolik toužila. Tak, jako ji přirozeně oblékají všechny ostatní biologické ženy a taky to nikde neříkají jako nějakou výhodu. Protože je to jejich přirozenost. (Naše přirozenost).

Občas jsem si v odraze ve výloze uvědomila, jakou mám neuvěřitelnou možnost projevit svou ženskost a doslova se při chůzi vznášet, vypnout prsa, užívat si tu ženskou chůzi, protože tak chodit můžu a vlastně (díky bohu) i musím, je to ode mě dokonce očekáváno! Mé okolí mi říká: Chovej se co nejvíc žensky, protože jsi přeci žena. Jsi oblečená jako žena, máš vlasy jako žena. Nebudeme se divit a civět na Tebe, když jako žena budeš kráčet nebo sedět na lavičce s nohou přes nohu. Naopak – divili bychom se, kdybys udělala nějaký mužský pohyb.

Vaše okolí vám dává jedinečnou příležitost k tomu, abyste byly sami sebou.

To je na tomhle období naprosto úžasné.

Čím víc žensky se chovám, tím víc se cítím přirozeněji a tím víc nad tím přestávám přemýšlet, protože vjíždím do těch správných kolejí, kde není potřeba uvědomovat si, že mám na sobě sukni mezi davy lidí na žitavském náměstí, v zahrádce cukrárny v centru města, kam jsme si dnes odpoledne sedly s moc milou návštěvou…

 

Před půl rokem v listopadu 2013 jsem napsala článek „Den, po kterém už nikdy nic nebude jako předtím„.

To byl zásadní moment v mém životě, kdy jsem se poprvé setkala s člověkem, který už byl na správné straně. A vlastně jsme se poznaly taky díky tomuhle blogu. Tenhle můj deníček, který měl 31.3.2012 jen jedinou funkci – nezbláznit se a mít to komu říct – se proměnil v neuvěřitelný kouzelný nástroj na sbližování lidí, kteří to už konečně mají komu říct…

 

Andy mi tenkrát nesmírně pomohla, protože jsem díky ní získala sebevědomí (byl to můj první den za bílého dne mezi lidmi jako Tereza… To ráno jsem byla tak nervózní, nespokojená se svým vzhledem a bezradná, ale tak plná touhy už konečně to udělat! Když koukám na fotku z toho dne, nejradši bych jí smazala, ale tenkrát jsem si myslela, bůhví jak nejsem krásná… Jenže pro mě jsem byla krásná. Jakákoliv minimální možnost být ženou se mi líbila, bez ohledu na to, zda jsem krásná byla nebo ne.)

Andy mi byla motivací. Už jsem tolik potřebovala potkat někoho, kdo by měl úplně po všem. A tolik se mi ta představa líbila, že když jsem přijela domů, nedalo se říct nic jiného, než že jsem právě prožila den, po kterém už nikdy nic nebude jako předtím. A taky že nebylo. Byla to první stanice mého rychlovlaku, do kterého jsem nastoupila a ten už se nedal a nedá zastavit.

Do cílové stanice to mám ještě zhruba rok. A pak budu řešit totéž, co tu řeší teď Darinka… Už se v ní úplně vidím…

 

Andy s Ivčou přijely na naší prosbu, protože jsem nebyla schopná odpovědět Darince na některé otázky, na které ovšem už Andy odpovědět mohla, protože je z nás všech nejdál. Na operaci byla v říjnu 2013 a na z-plastice nedávno.

 

Bylo to moc milé setkání a viděla jsem, jak některé odpovědi Darinku uklidnily. Vlastně i mě. Protože nám nebylo jasné, jak ze stavu, který tam má Darinka teď, může být něco, co vypadá jako dokonalý ženský genitál. Teď už vím, že může. Z-plastika, kterou MUDr. Jarolím provádí jako druhou doplňující plastickou operaci zhruba po půl roce od první, to zařídí. Po ní by mělo vše vypadat realisticky a konečně se zakryje ten poměrně velký vyčnívající a nesmírně citlivý klitoris o průměru asi 1,5 cm.

 

Napadlo vás třeba, kolik peněz budou stát jen lubrikační gely na dilataci? 100 ml balení stojí od 130 do 200 Kč! A vyjde tak na tři čtyři dny. Takže nám Andy doporučila lubrikační gel Ty & Já, která se dá sehnat v lékárnách za 100 Kč.

Hledaly jsme dnes lubrikační gely i v žitavském DMku a v Rossmannovi, ale zatímco většina ostatních výrobků z drogerie z Německa jsou levnější, lubrikační gel za 280 Kč je příliš. Jenže to nejde ničím jiným nahradit.

 

Moc ráda jsem Andy s Ivčou zase po tom půl roce viděla. Tentokrát už ovšem bez jakýchkoliv obav a strachu. Bylo to jiné. Ještě hezčí…

Nasedly na svojí motorku a odfrčely zpátky do podkrkonoší.

 

Líbilo se mi, jak Andy popisovala, že se jí během HRT změnil způsob jízdy autem (i na motorce). Zatímco dříve si pod vlivem testosteronu potřebovala pořád něco dokazovat a pod záplavou adrenalinu jezdila rychle, nebezpečně a neohroženě, teď (po užívání androcuru) jezdí klidně, opatrně a bez stresu. Prostě jako žena.

 

Darinka před hodinou unavená usnula. Na chvilku se procitla, že jí je zima, tak jsem na ní hodila ještě mojí deku a lehla si k ní. A usnula jsem taky… Teď jsem se probudila, ale ona pořád spí, tak jsem rychle skočila napsat tenhle článek.

Neustále se kochám její ženskostí a dokonalostí. Až mě udivuje, že i ona po dvou letech HRT s tímhle vzhledem ještě stále řeší, zda je dostatečně ženská. Ale shodly jsme se na tom, že toho se nebavíme. Zůstane nám to v hlavě na věky a budeme to řešit (i když v menší míře) pořád.

 

Mám radost, že už vypadá tak dobře, cítí se dobře a chodí téměř jakoby nikdy žádnou operaci (ani nedávnou komplikaci) neměla.

A taky mám radost z toho, když řekne: „Mám chuť na tu bábovku, nakrájej jí a dej si se mnou“ nebo „ještě domů nepojedu“.

Ona je můj motor, který stonásobně zrychlil už tak letící rychlovak, ve kterém sedím. Veškeré mé pochybnosti (mám jít v sukni nebo nemám?) jsou předem vyřešeny. A tolikrát mám sto chutí jí říct, jak jsem jí za to vděčná. I za to povídání před spaním dlouho do noci nebo procházky po městě.

 

Těším se na příští týden, protože to vypadá, že bude krásně a čeká nás společné sezení u Hanky.

Jen bych jí chtěla už konečně dopřát, aby se mohla vidět se svým klukem, na kterého každý den tak myslí a kterému dnes sháněla dárek.

 

Zítra nás moje mamka pozvala na oběd. Bude to zajímavé setkání, protože tam bude i moje sestra se svým „novým“ přítelem, který u nás ještě nikdy nebyl. A který uvidí poprvé svoji novou švagrovou 🙂 (mě 🙂 a Darinka taky.

 

Mám takovou radost z dnešního dne, z celého života, z té vší ženskosti a procházek po městě, kde na mě nikdo neciví a kde nejen že pasivně procházím kolem davů lidí, dokonce s nimi aktivně komunikuji, stojím ve frontě a bavím se s pokladní, s lékárníkem, s doktorkou, se sousedkou…

 

Vzpomínám na chvíle, kdy všechno bylo tak těžké, bolestivé, smutné, zoufalé, nesplnitelné… a bylo to ještě relativně nedávno. Znám spoustu z vás, které jste ještě také tam, ale chci vám říct, že i tohle období skončí a budete taky jednou sedět na zahrádce v cukrárně v centru města a dávat si tu nejlepší čokoládu na světě obklopené úžasnými lidmi, se kterými jste tam přišly a těmi ostatními – cizími – kteří z vás právě dělají tu ženu, neboť vás jako ženu vnímají. Bez všech těchto lidí (i těch neznámých) bych nikdy ženou nebyla. Ale jen v bytě schovaným kouskem lidského těla pokoušející se vypadat jako žena. Zavřená žena. Která nikdy nebude ženou, dokud nebude jako žena přijata zbytkem tohoto světa.

 

Vy všichni, kteří jste ještě zavření, nebojte se udělat ten první krok. Vidíte snad na mě, že se trápím? Stačí přeskákat pár těžkých a zdánlivě nepřekonatelných překážek a jste tam, kde jsem já. Nebo ještě lépe – tam kde je teď Darinka.

My všechny bychom si přály dosáhnout její maximální ženskosti. A mnohé z nás jí také dosáhnou.

 

Líbí se mi, jak mi některými situacemi vlastně nepřímo říká, že mi to sluší. I když mám do její krásy ještě hodně daleko. To mě tak povzbuzuje.

 

Právě vstává, takže si jdu sednout zase k ní. Usmívá se, vypadá dobře 🙂 A říká: „Já ti do toho psaní budu povídat, tak to koukej rychle dopsat.“ 🙂

Moje šéfka chce ohřát rizoto, takže končím a vám všem přeji hezkou neděli. 🙂

Do Děčína, Košic, Turnova, Prahy, Veltrus, Ostravy, Chrastavy, Sence, Kralup, Havířova, Dvora Králové n.L., České Lípy, Hejnic, Náchoda…

We are everywhere.

 

„Ahoj Terezko…“, takhle mě oslovuje naše paní účetní. Nejsem Tom. Nejsem Terry… Jsem Tereza. Ale nejsem jí jen pro sebe, jako v minulosti. Je to teď mnohem mnohem hezčí, protože jí jsem pro své okolí. To je nesrovnatelný rozdíl. Vždycky mě zahřeje u srdce, když mi takhle hezky někdo řekne. Což se stává často a má to v sobě takové kouzlo, že mě to dokáže vždycky pohladit..
Trošku mi tu v práci padá hlava do klávesnice a občas kliknu někam, kam jsem vůbec nechtěla z toho ponocování s povídáním do noci s Darinkou, ale vůbec mi to nevadí, protože si s ní tak ráda povídám. Nějak mi těch 24 hodin nestačí. Tak moc ráda se teď vracím z práce domů, kde mě někdo čeká. Není to partner, není to rodina, není to zvířátko 🙂 Je to někdo, kdo je u mě jen na chvíli, ale těším se na ní, na tu slečnu, co mě umí tak hezky přivítat, je nadšená ze všeho jako já a má radost, že přicházím – a hned zase odcházíme – spolu ven.
Darinka pro mě není a ani nikdy nebyla muž. Neměla ani mužské tělo. Nebyla ani nikdy MtF (myšleno pro mě v mé hlavě). Nedokážu to v ní vidět. Vidím v ní ženu, je žena a pro mě vždycky ženou byla (přestože si prošla tím samým, co my všechny – tedy navíc něčím, po čem některé z nás teprve toužíme.) Pro mě nemá žádné mužské znaky, vnímám ji celkově i v detailech jako ženu, její způsob mluvení, chůze, pohybů. A tak působí na všechny, koho potká. Můj mozek není schopen jiné identifikace ani představy. Ani si to představovat nechci.

 

Moje mamča prohlásila, že by Darinku chtěla adoptovat 🙂 Jéé nová sestřička! 🙂
O víkendu jsme potkaly na parkovišti u obchodu jednoho mého kolegu. Nebyla příležitost se vzájemně představit, byl tam s rodinou a spěchal, ale dnes u mě instaloval skener a tak jsem se ho zeptala, jestli si všiml té blondýnky se mnou…
„No jasně, ta krásná blondýnka se nedala přehlédnout. To byla tvoje dcera, ne?“ 🙂
Tak tím mě rozesmál. Mé dceři je sedm. Ale za určitých okolností bych Darinku jako dceru mít mohla 🙂 A moc ráda 🙂 Nebo jako sestru.
Nemůžu se chvílemi ani soustředit na práci, jak mě to těší, že v mém bytě je. Proto o ní musím zase psát, protože ovlivňuje můj současný život dost výrazným způsobem.
Tolik bych si přála, aby bydlela blízko. Budu podporovat veškeré její plány, které teď má.
Má celý život před sebou. Může se rozhodnout, kde bude žít, pracovat, kde bude se svým klukem… (To vlastně můžu i já, ale mám dobrou práci a nikam se stěhovat nechci, mám to tu ráda.)
Proto mě těší, když Darinka řekne, že se jí odsud nechce domů. Snažím se, aby tu byla ráda. Každý den, který tu bude, je pro mě vytržením z šedivé rutiny. Shodly jsme se, že pro obě. Po dvou letech si mám s kým povídat, s kým vařit večeři, smát se, probírat kluky, pro koho péct rebarborový koláč (už zase, protože ho Darinka ještě nikdy neměla a já ho miluju :). Mám komu říct, co bylo v práci a vyprávět o nepodstatných věcech. Můžu to někomu říkat (ne psát do mailů nebo sms) a ráda si povídám o jejích zážitcích.
Když jsem Darinku viděla poprvé před několika týdny na Florenci, nemohla jsem uvěřit svým očím a zůstala okouzlená tou její ženskostí. Když jsem za ní přijela poprvé do Motola, měla jsem takovou radost, že jí zase vidím a teď mám pocit, že se známe roky.

My MtF milujeme, když nás někdo bere automaticky jako ženu.
Proto vyhledáváme osoby v podobné situaci, jako jsme my. Chceme se s nimi stýkat, mluvit, odhodit masku, ať vypadáme jak vypadáme. Někdo více, někdo méně žensky. Ale vždycky je to stejně příjemné – jsme mezi svými, kde nikdo neřeší naši ženskost nebo neženskost.
Ale tohle je jiné. Ona je pro mě kamarádkou, neřadím jí mezi „one of us“, ačkoli mezi nás patří, ale jak říká, že chceme zapomenout na minulost, nepřipomínat si jí a začít žít na té správné straně. Nevracet se. Ve spoustě věcí je mi Darinka inspirací. Je o tolik kroků vepředu přede mnou…
Nesmírně si chrání své soukromí, až je pro mě někdy těžké to respektovat, ale snažím se jak můžu. Taky mi nebude za dva roky příjemné, až k někomu přijedu a on mě bude představovat jako „někoho z nás“. Nebudu chtít být „jedna z nás“. Takže odteď už jí budu představovat jen jako Darinku. Žádná MtF.
Je na každé z vás, jak se k tomu všemu postavíte v budoucnu. Některé v tom máme prostě jasno a chceme, aby to bylo respektováno.

Včera jsme šly koupit něco k jídlu a narazily na kolegyňku z mé kanceláře. Chtěla nás potkat a povedlo se! To je ta kolegyňka, které jsem to tu všechno řekla jako první a která si všimla, že mám namalované oči v den, kdy jsem si je prostě odmítla z neděle odlíčit a ráno je ještě přikrášlila. To byl den mého vzdoru. Začátek toho všeho tady v práci. A tenkrát mi poslala takový moc hezký krátký dopis plný podpory a nadšení.

Tak jsem jí představila Darinku, prohodily jsme pár slov a šly dál.

Ráno v práci mi hned kolegyňka říká: „Já jsem Ti chtěla napsat sms už večer… Jsem úplně v šoku. Tohle je vážně zázrak. Nechápu, jak může být tak krásná! To je úplně normální holka! Co normální – krásná žena! Ty vlasy! A ta jemná tvář. Je tak štíhlá!“ A začala mluvit na zbylé dvě kolegyně a kolegu v kanceláři, že by rozhodně v žádném případě nepoznali, že nikdy ženou nebyla. Nadšeně vyprávěla o včerejším setkání jako o setkání s nějakou celebritou 🙂 Však tou také je 🙂 Začala své vyprávění slovy: „Že neuhodnete, koho jsem včera viděla? – Darinku!“ 🙂
Měla z toho setkání takovou radost.

Moc se omlouvám, že o Darince píšu už třetí článek po sobě, ale tohle je výjimečná situace s výjimečným člověkem a jelikož z toho mám taky radost, tak si tuhle milou část tohoto hezkého období zapíšu sem. Navíc nestíhám trávit čas u PC a ani nechci. Mnohem radši lítám s Darinkou venku nebo sedím vedle ní na matraci a povídáme si. Tyhle chvíle miluju.

Za čtvrt hodiny opouštím kancelář a mířím domů. Mám v plánu jí ukázat Žitavu a zajít do DMka, kde koupíme nějaký hezký dáreček pro jejího milého. Budeme tam jen chvilku, abych jí moc nevyčerpala, ale současně vytáhla ven na vzduch. Vidím na ní, jak z toho má vždycky radost. A já tím pádem hned taky. Ovšem pokud se nespustí ten liják, co se teď nad celou ČR snáší… :/ Tak nic. Fajn počasí, fajn deštíček čtyřihodinový…

 

Doufám, že aspoň Darince už bude zase o maličko lépe…

Darinka se chtěla projít, protože jí procházky dělají dobře, já taky a navíc jsem potřebovala kuřecí maso do dnešních zapečených brambor s pórkem a se smetanou.

Jenže venku je skoro 30 stupňů…

Darinka si vzala hezké kraťoučké kraťasy a takové lehké letní vzdušné volné šedo-béžové tričko s potiskem.

Prostě úplně normální ženské oblečení do vedra takhle koncem května.

Já toužila vzít si sukni (a navíc kraťasy ani nemám), ale chyběla mi odvaha.

Jenže když jsem si oblékla rifle, rýpla do mě Darinka, že „či mi nebude teplo v tých nohaviciach?“ 🙂

Tuhle otázku jsem si pokládala celou dobu i s odpovědí, že teplo mi bude.

Vzala jsem si rychle dvě sukně nenápadně vyzkoušet do koupelny, vypadalo to dobře, ale pořád mi chyběla ta odvaha. Řekla jsem si, že to prostě ještě nedám… Štvalo mě, že to vzdávám a to zrovna ve chvíli, kdy mám úplně jedinečnou možnost nejít do města sama, ale s Darinka, takže by to pro mě bylo jednodušší a stejně jsem to chtěla jednou udělat… Někdy v létě? Proč já si vždycky všechno plánuju tak na dlouho?

 

Její otázka, jestli mi nebude v těch kalhotách teplo mě ale nakopla tam, kam jsem potřebovala. Potřebovala jsem se dostat sem a přeskočit na další vyšší level. Přeci nebudu nosit celé léto kalhoty?

Naštvala jsem se a i když se mi rozbušilo srdce a vím, že úplně zbytečně, hodila jsem na sebe takovou kratší béžovou sukni…

Ta se Darince líbila, takže jsem díky ní dořešila tričko, vzala jsem si k tomu béžové balerínky na klínku a jely jsme do města, kde jsme vystoupily, prošly se kousek, daly si zmrzlinu, prokličkovaly davy lidí u obchodního domu, koupily kuřecí maso a jely zase domů protože Darinka (ačkoli je dobře, když chodí) už cítila bolest.

Když jsem zaparkovala u domu, tak se ale Darince chtělo dál chodit, tak jsme udělaly docela hezký okruh kolem domu.

Byla jsem ráda, protože se mi domů nechtělo.

Najednou jsem byla tak svobodná v té sukni!

Cítila jsem se tak žensky! Tolik se mi líbil odraz ve výlohách – a když šla vedle mě ještě kočka Darinka, to byl pro mě zážitek.

 

Ještě nikdy jsem nebyla přes den mezi lidmi v sukni.

Dnes už tuhle předchozí větu ale nikdy říct nemůžu… 🙂

 

Darinka říkala, že to moc řeším. Já vím, že ano. Já takhle řeším a řešila všechno poprvé.

Jenže ten pocit, který jsem teď měla (a ještě pořád mám, protože si sukni jen tak nesundám) byl tak krásný, ženský a povznášející, že kalhoty nechávám ve skříni 🙂

 

Darinka prohodila, jestli půjdu takhle zítra do práce 🙂

Jednou ano, ale tam zrovna tu odvahu ještě pořád nemám. Musím ale využít toho, že tu Darinka je a když je takhle krásné počasí na kraťasy nebo sukni, tak toho prostě využít.

Přeci nebudu jediná holka ve městě, která tam létá v kalhotách?

A takhle se mi aspoň včas opálí nohy.

 

Čím více budu sukně nosit, tím více mi to začne připadat obyčejné a normální. Však taky jak by ne, když jsem žena. A ženy sukně nosí.

 

Asi jsem potřebovala povzbuzení, kterých mi Darinka dává hodně. Taky jí pořád musím obdivovat.

Jsem šťastná, že 25. květen 2014 si můžu zapsat zase jako můj významný a krásný den (krásné jsou všechny, ale tenhle byl jiný). Už nikdy to nebude poprvé… Ode dneška už to bude naprosto přirozená věc, kterou budu řešit stejně, jako jí řeší všechny ostatní ženy.

 

A jaký to byl pocit procházet se mezi těmi lidmi ve městě? Vznášet se a být šťastná?

Nemůžu tomu uvěřit, že už se to stalo. Že můj sen jít jednou za bílého dne v sukni do města se splnil. A chci to udělat i podruhé, potřetí… po sté… Nechci se omezovat. Chci nosit totéž, co ostatní holky ve městě. Proč zrovna já bych se měla pařit v dlouhých kalhotách místo v krásně vzdušné sukni?

 

Dost bylo kalhot. I když ty dámské, co mám, jsou taky moc sexy. Teď je čas na sukně.

Už bylo na čase.

 

Nic neberu hopem. Jen už chci konečně žít tak, jak po tom celý život toužím.

 

Vlastně jsme se k sobě náramně hodily jako nějaké dvě sestry.

Lišily jsme se akorát v barvě vlasů – Darinka blond, já brunetka, jinak obě šedobéžové tričko, já sukni, Darinka kraťasy, obě třpytivá růžová srdíčka jako náušnice…

 

Nechápu, proč jsem to pořád tak odkládala. Jsem nadšená. A šťastná. Z něčeho, co by mělo být úplně normální…

 

Jdu připravit oběd a těšit se, že zítra bude zase krásně a po práci vezmu Darinku zase do města. Rozhodně bych se ráda doma převlékla zase do sukně a půjdeme mezi ty davy.

Mám radost, že jsem ten zase další první krok už udělala a teď už jsou všechny druhé, třetí, tisícáté kroky jednodušší a jednodušší.

 

Ani se mi zítra nechce do práce, jak jsem tu s Darinkou ráda. Kéž by odsud nikdy neodjela… (Nemyslím hned z mého bytu, ale prostě odsud z města, aby tu byla pořád.) Aspoň se budu těšit domů.

 

Sukně.

Pro někoho naprosto obyčejná věc.

Ale já o ní musela napsat článek… 🙂

 

Tohle bylo mé další poprvé.

Kolik těch ženských poprvé vlastně ještě zbývá?
Už moc ne…

Hodně jich souvisí s muži, jinak v tuhle chvíli už jsem v tom nejvyšším možném ženském levelu. Snad už jen dámské plavky (související ale s operací) jsou jen o trošičku výš. Ale jen o trošičku.

 

Tak se mi to líbilo, že jsem se musela vyfotit.

Darinka se nabízela, že mě vyfotí, ale zjistila jsem, že se fakt stydím, což mě zase štve, protože jsem tím promarnila jedinečnou příležitost mít první fotky, které nebudou focené před zrcadlem. Jenže já na fotkách vypadám hrozně…

 

Moc ráda bych se během doby, kdy tu Darinka bude, k tomu focení od ní odhodlala aspoň na pár fotek…

A ještě raději bych sem dala fotku přímo s ní! Tolik jsem toužila po společné fotce… Mít takovou památku na tyhle dny s touhle krásnou a milou slečnou. Ale tohle prostě nejde. Respektuji to a chápu. A i kdyby jednou společná fotka byla (jako že jí prostě chci :), nikdy jí sem nedám.

Takže zase jen ty moje zrcadlové… :/

 

 

 

 

 

—————–

21:01

Já ty nápady Darinky prostě miluju: „Jdeme se projít?“ 🙂

V osm večer. Sluníčko zapadalo za kopce a ještě krásně hřálo, takže jsem zůstala v sukýnce (což jsem si náramně vychutnávala) a šly jsme se projít.

Darinka dostala chuť na mandarinkový kompot, takže jsme se vydaly do supermarketu kousek odsud.

Já jsem si vychutnávala svůj stín, ve kterém se mi sukýnka tak krásně vlnila a odrazy ve výlohách, kde šly dvě slečny, co si povídaly a jen tak se procházely.

U pokladny byla fronta a před námi byla rodinka s chlapečkem v kočárku, který vezla maminka, zatímco tatínek vykládal nákup. Ten roztomilý chlapeček se na nás pořád culil, takže chvíli na něj mrkala Darinka, chvíli já… až to tatínek nevydržel a řekl: „No jo, tři ženský a ty jsi ve svém živlu, viď?“ 🙂

 

Však jak jinak to taky mělo být? 🙂