Byly doby (nejvíc hned na začátku přeměny v roce 2012), kdy jsem se měřila fakt často. Nejradši bych se měřila každý den a pozorovala, jak se ze mě stává tělem žena. No jo. Když ale ono to tak rychle nejde. Výsledky mě nijak neuspokojovaly, ale stále jsem věřila v zázrak a hypnotizovala krejčovský metr, abych už konečně vypadala aspoň trochu žensky.

 

Mám ještě v excelu tabulku, do které jsem si zapisovala různé tělesné proporce, včetně těch tří nejdůležitějších mír (prsa – pas – boky), které tehdy ani náhodou neodpovídaly ženským proporcím, i když některé části těla nebyly vysloveně mužské už tehdy (např. obvod zápěstí).

 

V roce 2013 – dva měsíce před začátkem HRT – jsem si v článku „Porovnání s biologickou ženou“ chytře zachytila (a teď vyhrabala) své tělesné míry ještě před vlivem mého milovaného estrogenového kouzla pod přímou palbou testosteronového vojska dlouhodobě devastujícího vše, co ani náhodou nepřipomínalo ženu.

 

Postupně jsem frekvence měření snižovala, až jsem se dostala na měření tak jednou za rok a to jen proto, že mě o to někdo poprosil přes blog nebo proto, abych prostě znala své míry, když se mě nějaký muž zeptá. 🙂 A taky kvůli oblečení, které si fakt kupuju ráda, akorát ho nemám už kam dávat a stejně mám pocit, že toho mám málo. (No, ale to už je jiná psychická porucha. 🙂

 

Teď po 4 letech od začátku HRT se mi naskytla zajímavá příležitost, která by mě ani nenapadla. Připadala mi totiž až příliš nereálná, co se týče získávání vzorků pro mé analýzy. 🙂

 

 

Tohle je z určitého pohledu hrozně blbý článek a dlouho jsem přemýšlela, jak ho napsat, abych oddělila nezdravou honbu za dokonalými (téměř nedosažitelnými) ženskými křivkami vedoucími třeba až k mentální anorexii od normální běžné antropometrie – tedy měření tělesných proporcí, kostry člověka, atd. To jsem potřebovala odlišit. Takže tento článek není o psychické poruše doprovázené zkreslenými představami o našich tělech, ale o fascinujícím kouzlu zvaném estrogen. (Ale všeho s mírou. I kouzla musí být pod kontrolou.)

 

Trošku mě tedy štve, že jsem v tomhle roce 2018 fakt už nechtěla začínat další článek a teď jsem si ten svůj plán narušila. Přišlo mi to tady tak hezky ukončené k tomu roku 2017. Jenže tenhle článek jsem připravovala tak dlouho (respektive hledala vhodné vzorky), že byl najednou silvestr a tak tu prostě tenhle můj antropologický žblept bude trčet navěky věků v tomhle roce. Jenže ony navíc některé věci nešly analyzovat dříve.

 

(Ježiš, to je tak vzrušující! 🙂

 

Stalo se to, že 18.6.2017 jsem potřebovala přeměřit své míry, protože jsem si chtěla koupit nové šaty na léto a taky na (úžasnou) svatbu mé kamarádky. Vzala jsem metr, otevřela svou slavnou tabulku a začala zapisovat.

 

První zápis v tabulce je z 9.10.2013 (4 měsíce před HRT), kdy jsem měla příšerných 78 kg a míry 102 – 87 – 96. Tehdy toho macíčka ani nenapadlo, že jednou bude psát tenhle článek a pas se mu za 4 roky zúží o 20 cm!

 

Jenže začátek HRT v únoru 2014 byl pro mě tak obrovskou motivací, že jsem kompletně překopala své stravovací návyky, životní styl a během půl roku jsem bez diet zhubla na 63 kg. Při mé výšce 176 cm je podle BMI 58 kg minimální hodnota normální hmotnosti. Pod 60 kg jsem se ale nedostala nikdy a kašlu na to, protože vloni začátkem toho krásného léta 18.6.2017 mi najednou z ničeho nic hodnoty v sloupci pas poprvé v historii klesly na hodnotu 67 cm. Poslední měření z dubna 2017 bylo v pase 73 cm a tahle hodnota tam předtím byla rok a půl. Ale najednou tam byla ta šedesátka, takže mé aktuální změřené míry byly 88 – 67 – 89.

 

Šla jsem si tedy na internetu koupit ty šaty (a taky jsem si je koupila), ale protože ségra má dcery, které chodí na mažoretky, vykoukla na mě tato fotka slečny (cvičitelky mažoretek), která se přihlásila do soutěže Miss Libereckého kraje a ségra jí chtěla podpořit:

 

 

 

Chvíli jsem na tu fotku vyloženě zírala. Měla jsem totiž ještě čerstvě v hlavě ty svoje míry. Přišlo mi to strašně vtipné, protože když jsem si údaje z té fotky porovnala se sebou, zjistila jsem že:

 

Jméno: Tereza / Tereza

Bydliště: Liberecký kraj / Liberecký kraj

Výška: 176 cm / 176 cm

Hmotnost: 60 kg / 60 kg

Míry: 88-67-89 / 88-67-89

Vlasy: dlouhé černé / dlouhé černé

 

Pak jsem celé odpoledne civěla na tu fotku bez úprav znovu a bylo mi tak nějak hezky. Ještě, kdyby mi tak bylo taky 21 let a měla bych estrogen od narození… Ale tyhle depresivní myšlenky mě stejně hned přešly, protože mi hlavou probleskl nápad, který mě dohnal až k prolistování učebnice antropologie a vylovení vzpomínek z návštěv antropologie v Motole, kam jsme jezdívali s Kačenkou, na kterých byly přeměřovány její tělesné proporce.

 

Našla jsem svoji tělesnou kopii!!! To jako fakt?

 

🙂

 

A tehdy v červnu 2017 také vznikl začátek tohoto článku.

Samozřejmě mě hned napadlo porovnat i ostatní míry s Terezou. Ta myšlenka mě tak nadchla, že jsem hned poprosila ségru, aby se Terezy zeptala, jestli by mi na sobě nepřeměřila asi 20 různých tělesných proporcí. Zatímco mně to přišlo jako úžasné, parádní a jedinečné, ségře to přišlo blbé, s tímhle oslovovat (a otravovat) cvičitelku svých dcer a tak jsem musela vymyslet jiný plán, jak ty míry od ní dostat. Našla jsem si ji na facebooku a napsala jí. Vysvětlila jí, že jsem její tělesná kopie, a že bych ráda o tom napsala článek. Nic o přeměně jsem jí nepsala a ani jsem to neměla v úmyslu.

Jenže Tereza byla v té době velmi velmi časově zaneprázdněná přípravou na Mistrovství světa mažoretek v Itálii (ze kterého si potom přivezly zlatou medaili) a tak mi slíbila, že všechny ty míry mi změří a pošle, až se vrátí. Já byla nadšená a těšila jsem se.

 

Dodnes mi je neposlala, ale já se na ní nezlobím. Už je mi blbé si o ně říkat. Ale přišlo mi to jako fakt strašná škoda. Nechtěla jsem se s tou myšlenkou, že se neporovnáme, vůbec smířit. Vždyť kdy se mi zase poštěstí najít svoji tělesnou kopii? Navíc taková obrovská výhoda to je, když se třeba zbavujete oblečení, které už nenosíte. Můžete ho dát té druhé třeba. 🙂 Je to perfektní živoucí zrcadlo.

 

Tereza se pak stala vítězkou Miss Libereckého kraje. (Strašně jsem jí to přála.) Líbí se mi její projev, pohyby, ta absolutní ženskost, něžnost a krása (to je přesně ta 100%-pure-woman, kterou já nikdy nebudu, ale nějak mě to netrápí). Na internetu je spousta jejích fotek, které pro mě mají tu výhodu, že když jsem se chtěla inspirovat něčím novým na sebe, tak jsem se podívala na fotky Terezy a věděla jsem, jak mi to padne. 🙂 Ale oblékat se stejně jsem fakt neplánovala.

 

 

Krásou se s Terezou nemůžu rovnat, ale já se pustila do porovnávání tělesných mír, které jsem najednou měla ženské. Měla jsem je najednou takové, že jsem se začala líbit i sama sobě. Konečně miluju své tělo! 🙂 To je něco tak úžasného tohle si říct.

 

Moje touha po poznání a učebnice antropologie nasypaná do hlavy mi ale nedala spát a tak jsem se obrátila na veřejnost. Konkrétně na holky na vinted.cz, které mi v diskusích pomohly vždycky, když jsem potřebovala najít určitý vzorek obyvatel nebo znát názor většiny z nich. Kdysi se jich do mého průzkumu zapojilo 1500. A to jsem plánovala alespoň 100 vyplněných dotazníků. 🙂 Bylo to super. Strašně ráda vždycky nakazím někoho svým nadšením.

 

Diskuse s mou výzvou, že hledám ženu výšky 176 cm (s odchylkou 1 cm) a mír 88-67-89 (s odchylkou 2 cm) se (jak to tak bývá) trochu zvrhla, protože pravý důvod svého hledání mé tělesné kopie pro tenhle článek jsem nikomu neřekla, takže jsem v diskusi byla několikrát zmíněna, cože jsem to za magorku, která chce být jako někdo jiný a měla bych se nechat vyšetřit psychoušem, že je nezdravé porovnávat se s jinými postavami, mám být přeci sama sebou, atd.

 

Vlastně mě potěšilo, že tam ty holky měly tenhle názor a chránily tak ostatní holky před chorobnou honbou za dokonalostí, kterou já jsem způsobit vůbec nechtěla. Některé se mi smály, že „holčička si chce napsat pár vět na svůj blogísek, který ji už za měsíc nebude bavit psát“ nebo, že „člověk, který má ve svém volném čase koníčka antropologii, je divnej (creepy)„, a tak. 🙂 Tak jasně, že jsem divná. Jinak by ani nevznikl tenhle blog. 🙂 Na druhou stranu si ale myslím, že jsem se dostala do takové fáze, že už právě divná konečně nejsem. Aspoň na ten první pohled. Horší je pak vysvětlovat potencionálním partnerům, že ve volném čase čtu učebnici antropologie, zajímám se o bílou magii, sbírám příběhy „Jak jste se seznámili se svým partnerem?“, zkoumám kmeny ve své vagíně, poskytuju svým zákaznicím vlasové poradenství, jsem blázen do filologie, virologie, geografie, botaniky, psychologie, fyzioterapie… Dělej to, co tě baví, ne? 🙂 Potřebovala bych, aby už rozkvetly první květy a já mohla začít dělat své první šperky. Ale je leden. Tsss. To mi nezbývá nic jiného, než psát hezky schoulená pod mojí oblíbenou červenou dekou na gauči s čajem se zázvorem a tunou medu. Snad tu zimu tady nějak přečkám.

 

Nechci se nikomu rovnat. Chci mít jen postavu jako jiné ženy, protože jsem žena. Respektive nechci vypadat jako chlap. A to, že se náhodou objevila moje tělesná kopie je prostě příležitost, kterou jsem si nechtěla nechat ujít. A taky nenechala! Protože já si nikdy nenechám žádnou příležitost ujít. 🙂

 

 

Ta magorka v diskusi nakonec našla tři velmi vhodné adeptky pro svůj výzkum a je jim za to moc vděčná. 🙂
Nejsem žádná vystudovaná vědátorka, nemám žádné vhodné nástroje k měření, speciální programy ani zkušenosti, ale změřit obvod zápěstí v nejužší části zvládne snad každý. Tak moc jsem chtěla vědět, jak se lišíme – my – tělesné kopie. 🙂 A hned čtyři! Jupí.

 

Musím tímto strašně moc poděkovat všem třem holkám (Adri, Pavlíně a Báře), které se do měření zapojily a svolily i ke zveřejnění jejich fotek postavy (s vyretušovanou tváří). Dokonce se mi ozvaly ještě jiné holky, které také chtěly být součástí měření, ale nesplňovaly výšku nebo jejich míry sice odpovídaly přesně mému vzorku, ale třeba před 10 lety. „Tak ty máš teď moje míry před deseti lety, jo?“, říkala Alča, se kterou občas dlouze debatujeme. Jo, já mám tvoje míry, abys věděla! 🙂 Ale jinak jsou to bezva náhody. Maminka Alči je vystudovaná antropoložka! 🙂

 

Kromě antropometrie jsem s jednou z nich probrala i mikroflóru ve vagíně (což bylo téma mého dlouhatánského článku a výzkumu sama na sobě) a dozvěděla jsem se tak další zajímavé věci o vlivu stravy na prostředí ve vagíně. (Další blázen jako já. 🙂 Kdybych měla víc času, tak bych tyhle blbosti dělala pořád a v psaní bych pokračovala. 🙂

 

 

 

Základním parametrem pro výběr vhodných adeptek bylo:

 

 

A tady je náš tým:

 

 

Tato tabulka potřebuje komentář k několika zajímavým (nebo naopak nepřekvapivým) poznatkům.

 

Hodnoty, které máme (v rámci nepatrné odchylky) všechny stejné, jsem zazelenila. Ty, které vybočují (směrem nahoru i dolů) jsem začervenila.

 

Od nás všech se nejvíce liší dívka č. 4 – Adri. Ale to je dobře. Potřebovala jsem jednu trochu něčím odlišnou účastnici.

I když má s námi totožné míry i výšku, její hmotnost je téměř o 10 kg nižší (54 kg). Některé její naměřené míry, jako například délky či šířky (nikoli obvody) se tak více blíží skutečným rozměrům kostry, kterou bych potřebovala měřit taky, ale jakožto amatérka si musím vystačit s tímto. (A taky jsem si vystačila :-).

 

Neustále jsem si pokládala otázky: Jak moc se na mém těle podepsal testosteron? Jak moc se liší má kostra, která se vyvíjela pod vlivem mužského pohlavního hormonu narozdíl od ženské kostry? Je to skutečně tak velký rozdíl? I když mám stejné míry jako Miss Libereckého kraje, nemám tlustší ruce? Nohy? Širší ramena? Tak jak to tedy je?

 

Ono je pro mě v podstatě už fascinující to, že jsem mezi ženami své tělesné kopie našla. Respektive že já jsem se zařadila mezi ně.

 

Jak jsem předpokládala, můj obvod přes ramena 106 cm je největší. Sice ostatní dívky měly 102 a 100,8 cm, ale tohle se estrogenovým kouzlem nikdy neupraví. Na druhou stranu mi to nikdy nevadilo a nebylo překážkou v tom, abych nosila přiléhavé věci, výstřihy, nebo chodila plavat. Moje širší ramena vždy muži přikládali tomu, že plavu. Já závodně neplavu. Ale ostatní proporce, jako malý obvod zápěstí, stehna nebo pas nijak nevybočuje od hodnot ostatních dívek, což mi vždycky hrálo do karet a ten pas tedy obzvlášť. Až jsem se začínala vyžívat v tom, jak některé muže fascinuje a moc se mi to líbí.

 

Prsa z nás čtyř, jejichž hodnoty jsem sledovala, byla nadělena závratná jen dívce č. 3 (Pavlista) s velikostí 75C. My ostatní jsme rády za košíčky A – B. Dívka č. 3 má také z nás opravdu hodně dlouhé nohy oproti ostatním (a taky mě na to upozornila). Dívka č. 2 (Barčís) mi zase psala, že ví o tom, že má široká ramena (po tatínkovi). A o tom to přesně je. Nejsme dokonalé, ale netrápíme se tím. Nehoníme se za dokonalostí. Jsme sžité se svým tělem, respektujeme ho a máme ho vlastně rády. Určitě mi tedy nepřišlo, že by některá z testovaných dívek měla se svou postavou nějaký velký problém. Všechny holky, které jsem poznala, byly navíc komunikativní, psaly hezky česky a moc mi chtěly pomoct. Děkuju.

 

Zajímavé také je, že máme podobnou délku chodidla. Takže naše velikosti bot se pohybují mezi 40 – 42. Zase kromě celkově jinak drobné Adri (č. 4).

 

Jinak všechny čtyři jsme původně brunetky. Vycházela jsem z předpokladu, že blondýnky mohou být jemnější a tedy mohou mít i jemnější tělesné rysy (jestli to tak je, se mi ověřit nepodařilo, protože se mi žádná blondýnka nepřihlásila, ale i tak jsem spokojená).

 

Dodatečně se mi do měření podařilo zahrnout dva muže. Sice ne odpovídající výšky – jeden je moc malý, druhý zase moc velký – takže bych správně měla hodnoty přepočítat na výšku postavy, ale já byla ráda, že mám aspoň někoho. Musela jsem navíc oslovit kamarádky a ségru, ale pro porovnání to stačí. Muž nesměl být příliš tučný, ale mohl být „chlapsky“ svalnatý. Nakonec oba vzorky byli kluci jako buci. Třeba Kuba má o 25 cm silnější pas, než my.

Jak jsem předpokládala, některé jejich míry jsou zcela v mužském spektru. Zatímco my máme přes prsa (včetně ňader) 86 – 89 cm, oba muži nad 104 cm. Pavel má také kratší ruce, než ženy, větší dlaně, silnější prsty a v obvodě o 10 cm silnější paži pod ramenem. To jsou ty svaly. Totéž se týká obvodu ramen, který se nám vymyká (u křehké Adri dokonce až o 22 cm), obvodu krku, stehna i lýtka. Shrnu-li to, vzorek stejně vysokých žen a vzorek dvou mužů se svou postavou podle pohlaví značně liší. (No to jsem teda zase něco vyzkoumala. Že chlap má chlapskou postavu a žena ženskou. 🙂 Ale o to mi šlo. Že ženy z mých vzorků nebudou mít mužské parametry a muži zase nebudou mít ty ženské. Určitě to neodráží situaci v populaci (i když postava ženy a postava muže se prostě vždycky něčím liší), ale mně šlo o porovnání tělesně podobných postav biožen vůči mně.

 

Nikdy sice nebudu ten „malinkatej zranitelnej koloušek v náruči pořádnýho chlapa„, jak kdysi prohlásila jedna vysoká slečna na vinted.cz, ale já jsem spokojená a ráda. Nejen, že se mé míry shodují s mírami jiných žen, které se do ženského těla narodily, ale shodují nebo přibližují se i k jiným jejich tělesným mírám, které ve výsledku snad přeci jen aspoň trošičku řeknou ostatním, že já teda chlap nejsem. Mimochodem i vysoké ženy jsou krásné.

 

Nikdy v životě, ani na začátku přeměny, mě nenapadlo, že jednou budu mít v pase 67 cm. A nejsem snad sama, né, děvčata!? 🙂 Na nějaké dispozice, testosteron nebo vývoj kostry v jakémkoliv období z vysoka kašlu.

 

 

 

Tenhle můj nápad s měřením mých tělesných kopií jsem ale využila ještě k něčemu.

O tom, že podle délky prsteníčku pravé ruky muže se pozná, jak dlouhý má penis nebo také o tom, že ženy a muži mají prsteníčky různě dlouhé jsem už kdysi četla (a taky tu kdysi i psala, ale nějak moc jsem to nerozebírala, protože jsem tomu výzkumu nepřikládala moc velkou důvěryhodnost).

 

Jenže jsem si o tom (teď v rámci samostudia) přečetla jednu diplomovou práci a chtěla jsem si to tedy ověřit.

 

Jde o to, že ve 13. týdnu těhotenství dochází k tzv. pleiotropii, kdy jeden gen (nebo celá sada) odpovídá za vývoj více orgánů současně. V tomto týdnu konkrétně za vývoj prstů a pohlavních orgánů. (Proto ta souvislost délky prsteníčku a délky penisu.)

 

Na základě dlouholetých pozorování se ukázalo, že poměr délek druhého a čtvrtého prstu na ruce odráží míru prenatálního působení steroidních hormonů. Fetální testosteron (fT), v době, kdy jeho produkce dosahuje maxima, má vliv nejen na organizaci mozku, ale i na růst článků prstů. Délka čtvrtého prstu odráží vliv testosteronu, zatímco délka ukazováčku svědčí o prenatálním působení estradiolu.

 

Delší čtvrtý prst u mužů v dospělosti v důsledku vyšších hladin prenatálního testosteronu je příčinou nižšího 2D:4D poměru s mužským průměrem 0,947. Jsou také muži s velmi nízkým poměrem kolem 0,900. Ti mohou být více agresivní, výbušní a mají větší sexuální apetit.

Nižší hladiny testosteronu a vyšší dávky estradiolu během vývoje plodu v děloze vedou ke zpomalení růstu čtvrtého prstu a průměrné hodnotě 2D:4D rovné 1 (nebo vyšší než 1). To znamená, že ženy mají častěji oba prsty stejně dlouhé.

 

Pokud má ale žena delší prsteníček (poměr menší než 1), byla jako plod rovněž vystavena silnému působení testosteronu. To vždy neznamená, že by měla maskulinní rysy. Mívá větší klitoris, mělčí vaginu, silnější růst ochlupení a méně pravidelný menstruační cyklus. Mívá vyšší hlasovou variabilitu (je schopná přecházet od vysokých tónů po hluboké). Mají atletické nadání, vyšší asertivitu…

 

To, že budu mít ratio pod hodnotu 1 mi bylo jasné. Ta hodnota není ale zas tak nízká a ani „průměrně mužská“. Co mě však překvapilo bylo to, že podobné hodnoty naměřily i ostatní mé tři účastnice. Marně jsem pak hledala další adeptky stejných „rozměrů“, ale s 2D:4D ratiem 1 a více. Tuto hodnotu splňuje například moje sestra nebo kamarádka Anetka. Jsou to čisté „estrogenové jedničky“. 🙂

 

Závěrem bych tedy chtěla říct to, co tvrdím už od počátku mé přeměny. Že to, pokud se někdo narodí do mužského těla ještě nemusí znamenat, že jeho rozměry či míry jsou natolik odlišné od ženských, že nikdy jako žena vypadat nemůže.

Blbost.

Může.

 

Slyšela jsem už mooooockrát, jak si holky během přeměny (nebo i před ní) stále stěžují. Já to chápu. Skoro každá žena by byla vyděšená, kdyby měla mužské tělo a naopak. Ale chce to klid. Všechno bude. 🙂 Taky jsem byla vyděšená a ještě k tomu cvalík, který civěl na to, co nikdy mít nebude… 🙂

 

A proto je tu tenhle článek. Z ničeho nic po 4 letech od začátku HRT se prostě jen tak stalo další kouzlo.

 

Tenhle život nejde nemilovat.

 

Nutno dodat, že všechny tři holky to měření nadchlo jako mě a některé se mnou po nocích odhodlaně proměřovaly své další míry, které jsem si dodatečně navymýšlela. Proto (i když jsem měření účastnic neprováděla osobně) považuji výsledné hodnoty za skutečné (v rámci možností amatérského měření) a vzhledem k tomu, že naměřené hodnoty (které jsou si navíc podobné) ostatních účastnic neměla žádná účastnice k dispozici k porovnání, je považuji i za věrohodné.

 

Ona je ve výsledku stejně nějaká ta antropometrie chlapům úplně ukradená. Ti měří ženy úplně jiným způsobem. Tím svým… Kdo ví, jak oni to jen dělají?

 

 

A nakonec mi z téhle mé akce „antropomiss“ vzešla nová otázka, která mi nedá spát:

🙂

 

 

To už je téma pro antropologickou sexuologii… A co téma transsexualita u neandrtálců? 🙂 A tak.

 

Kam jsem se to dostala?

 

No na ten nejkrásnější břeh přeci.

 

 

Myslím ale, že tomuhle článku chybí ještě to nejdůležitější.

Říct, že všechny jsme ženy. S celulitidou, s jizvami, s faldami, bez ženských křivek, ploché, plnoštíhlé, trpaslice i žirafy. A že krása ženy není ukrytá v titulních stranách módních časopisů, ale někde úplně jinde. My, ženy, umíme vytvářet zázraky skrze naše objetí a milá slova; když je potřeba, umíme předvést neskutečné odhodlání, máme zázračnou moc a sílu vstát a začít znovu, známe opravdový význam slov přátelství a rodina; jsme jemné, ale současně tvrdé; naše slzy nám pomáhají překonat náš smutek, obavy, samotu, utrpení, ale také vyjádřit lásku, štěstí, lítost a naši hrdost. Hrdost na to, jaké jsme. Že jsme své.

Naše krása ani síla není v tělesných křivkách, ale v našich srdcích, v našich povahách, v lásce k druhým a k nám samotným.

 

 

 

Ať už jste jakékoliv, nevzdávejte to. Vždycky je tu někdo, kdo vás bude milovat takové, jaké jste.

 

 

(Tak a teď po tomhle dovětku už jsem spokojená. 🙂

 

Uvědomíte si to až večer, kdy začnete mít pocit, že jste během dne přece k sakru vždycky na něco mysleli, něco řešili, ale co to bylo? Najednou nevíte co. Až vám to tam v té hlavě naskočí!

 

A další večer už nenaskočí ani tohle…

Naskočí to zase až za dalších pár večerů. Ty intervaly se pak prodlužují stále víc a víc, až se najednou přeměna stává vytěsněna kamsi, kam patří a já ji tam ráda nechám, protože už prostě není důvod na ní myslet. Přeměna je ukončená a ten člověk před ní mrtvý. A já se jako Tereza narodila. (Takový pocit spontánně přichází.)

 

 

To je něco, o čem jsem si kdysi myslela, že nikdy nemůže nastat.

 

Tak může.

 

Ono se to vytratí tak nějak samo, takže si to člověk ani neuvědomí.

 

U mě to nastalo 2 roky od ukončení přeměny.

 

Přeměna se stala nedůležitou a irelevantní. Pohltil mě tenhle život se všemi jeho krásami i starostmi. A tím bych si odpověděla také na věčně pokládanou otázku: „Říct, či neříct partnerovi?„

 

 

Kdy řeknete partnerovi, že vám v minulosti umřela babička? Že jste měli autonehodu? Že jste byla znásilněna? Na prvním rande asi těžko. Na druhém? Po měsíci? Není nikde napsáno, kdy je nejlepší to říct. Někdo to neřekne nikdy. Jaký význam ta informace má vlastně pro našeho partnera? Jak moc je zásadní? Je nutná? Důležitá?

Ta naše informace je stejně závažná, jako jiné závažné informace z minulosti, ale po několikaměsíčním či několikaletém soužití s partnerem je něco takového už opravdu nepodstatné a bez vlivu na budoucnost takového vztahu. Asi jako když žije muž se ženou několik let, milují se, mají spolu vážný a prověřený vztah s pevným poutem a najednou někdo řekne: „Hele, víš, že tvoje manželka byla dřív chlap?“ („Někdo“ řekne, protože my samy už nemáme důvod to říkat a necítíme kvůli tomu žádné výčitky.) „Jo? Aha. To jsem nevěděl. Maruš, přines mi to pivo z ledničky. A pojď sem, koukneme se na film, polož si klidně zase tu hlavu na klín, budu tě u toho filmu hladit a můžeš klidně usnout, já tě pak přikreju.“

 

 

Fascinuje mě, jak se ta intenzita důležitosti některých skutečností v běhu času zásadně mění. Ze stovky rovnou na nulu.

 

Pokud jsem zrovna v přeměně nebo čerstvě po ní, nejspíš to budu chtít řešit, protože toho budu mít plnou hlavu a pak má smysl se ptát „říct či neříct?“. Ale za několik let mu to neřeknete ne proto, že jste nechtěli, ale proto, že jste na to prostě fakt prachsprostě zapomněli.

 

(19.11.2017 – Ale zapomněla jsem ještě na jednu variantu, kterou dodávám měsíc po napsání tohoto článku.

Je to ta nejhezčí (a současně nejvzácnější) varianta ze všech, popírající to, co jsem napsala v předchozích odstavcích a vypadá asi takto:

 

Po pravdě, tohle je to nejhezčí, co mi kdo kdy od přeměny řekl. V minulosti jsem řešila nejen to, jak se s tím vypořádá partner, ale také, jak se s tím, že to partner ví, vypořádám já. Nemohla jsem se přes to přenést. Kdykoliv se na mě díval, podezřívala jsem ho (mylně), že ve mně hledá to, co nechci, aby hledal. A to bylo dost traumatizující, takže ten vztah skončil. Myslela jsem si, že je to má paušální reakce, kterou budu aplikovat na každého takového partnera. Proto jsem si vytvořila teorii, která je sice taky platná (že délka vztahu je přímo úměrná irelevantnosti informace o naší minulosti), ale tahle je lepší. Je to (jako všechno v přeměně a v životě) individuální a záleží to na partnerovi, jak on sám se k nám postaví, stráví to (neboť vždy ten proces strávení přijít musí) a jak moc pro něj budeme nebo nebudeme tou ženou, kterou být chceme (a ne nikým jiným nebo „polojiným“).

 

Tuhle variantu bych chtěla. Je osvobozující a ten vztah je po ní ještě pevnější a otevřenější.)

 

 

 

Dnes večer mi to zrovna ještě po několika dnech naskočilo, ale rozesmálo mě, jak něco kdysi tak důležitého, co bylo středobodem mého vesmíru, je najednou v mé hlavě po pár dnech jen proto, že mi napsala jedna z vás. A díky ní jsem si vzpomněla i na tenhle můj blog, který byl kdysi mým deníčkem. Takže je tu z toho tenhle článek. Chudák malej krátkej.

 

Přijde mi famózní, jak se to časem všechno pořád neustále posouvá dopředu, i když už jsme dávno po přeměně a myslíme si, že lepší už to být nemůže.

 

Každý den je to lepší. 🙂

 

I vy tady jednou budete a pak už přeměna nebude středobodem vesmíru a každodenní několikanásobnou myšlenkou. Nebude k tomu totiž žádný důvod (pokud tedy nebudete chtít dál přeměnou a tímhle tématem žít, což neodsuzuji, protože to zase pomáhá těm druhým).

 

 

Já za sebe musím říct, že děkuji za každý den, kdy nedostanu žádnou sms nebo e-mail, ve kterém někdo řeší přeměnu. Vždycky mě ta zpráva totiž katapultuje myšlenkami tam, kde jsem to už opustila. Řešila jsem to čtyři roky, denně se tím můj mozek zabýval, bylo to to největší a nejdůležitější každodenní téma, se kterým jsem se probouzela i usínala. Už bych si taky ráda oddechla a odešla do svého „přeměnového důchodu“. 🙂

 

Až doteď jsem razila myšlenku, že vždycky odepíšu alespoň na první e-mail každého, kdo mi napíše, protože sama vím, jaké to bylo, když jsem v roce 2012 neměla komu napsat nebo mi nikdo neodpovídal. Nedokážu nepomoct, když vidím, že to někdo potřebuje. Mám z té doby v hlavě ještě tolik informací, že se vždycky snažím alespoň ve dvou třech větách tu informaci předat a pomoci, ale vždycky mě tím mrsknete zpátky. Tam, kde tím vy žijete, ale já ne. Řeším, v čem půjdu s klukem do kina, kdy se vrátí z tréninku, kdy půjdeme k jeho mamince, se kterou si zase popovídáme. Sedíme na lavičce nebo mluvím v práci s klientkou a najednou zpráva: „Prosímtě, nemáš někde odkaz na ten levný dilatátor do Motola?“, „Terezko, já už to nezvládám, jak mě všichni pořád považují za transvestitu.“ Atd. Nemůžu vám za prvé v tu chvíli hned odpovědět, nemůžu vám kolikrát odpovědět ani večer, protože se z té lavičky přesuneme domů, kde řeším společnou večeři a film, který si pustíme. A už vůbec mi, prosím, nevolejte. Nemohu s vámi (ač bych vás skutečně ráda podpořila) sdílet radost z toho, že už ležíte v Motole, ale dali vás na pokoj s jinou slečnou, co chodila k jinému sexuologovi… Nemůžu si o tom s vámi povídat. Vy za to nemůžete. Já si to v té době taky neuvědomovala. Že je taky něco jiného, než život s přeměnou. Že je taky ještě ten „obyčejný“ život bez ní. Tak to tu teď prostě říkám. 🙂

 

Pokud tedy budete číst tento článek a budete mi chtít napsat, rozmyslete si to prosím. Každá vaše myšlenka je pro mě návratem zpátky do míst, na která už jsem zapomněla…

 

 

Protože život není o přeměně.

Je o ní jen v přeměně.

 

 

Takhle to vidím s odstupem času já.

 

Děkuju.

 

 

 

 

To, že něčí život stále je a bude o přeměně ale nemusí znamenat, že člověk nebude nikdy šťastný, když se od své minulosti neodpoutá. Jsou mezi námi lidé, kteří se odpoutat ani nechtějí a díky tomu, co prožili, pomáhají ostatním. To jim přináší radost i uspokojení.

 

 

Ugla a Fox (Island) – oba po přeměně.

I takové může být řešení při hledání partnera.

(Rozkošná fotka.)

K dnešnímu dni je na tomto blogu 969 článků. Pět let jsem si tu psala své myšlenky, vylévala srdce, bojovala se svými strachy a potom se nadšeně radovala z toho, jak jsem to všechno zvládla. Bylo to o mně, o ex, o Kačence, ale taky o vás ostatních, o Hance a o lidech, kteří jsou na nás oškliví a hodní.

 

Nikdy jsem ale pořádně nepsala o našich partnerech. Myslím ne o těch, co teprve přijdou nebo přicházejí, ale o těch dobrých duších, které s námi zůstávají, když jim oznámíme tu příšernou novinu: „Víš, Aničko, já vlastně nejsem chlap.„

 

Přitom jsou to oni, kdo nese největší díl podpory v tomhle nejtěžším období našeho života. Pokud tedy máme to štěstí a neutečou.

 

 

Obrovské díky všem těm našim partnerkám, které s námi zůstávají v dobrém i zlém, jsem tu čas od času vyjádřila, ale zapomněla jsem na jednu důležitou věc. Uvědomila jsem si jí až dlouho poté, co jsem měla možnost poznat několik párů, z nichž jeden partner je v přeměně a druhý ve vztahu zůstává, aby svou partnerku podpořil. A myslím, že je tak důležitá, že tenhle článek měl vzniknout už dávno.

 

Pokud náš partner tedy vstřebá naši informaci o nadcházející přeměně (což nebyl můj případ), začne s námi řešit naši budoucnost a také kroky, které se stávají naším středobodem vesmíru, je to jen dobře. Tak obrovskou podporu od nikoho jiného nedostaneme. Náš partner je člověk, o kterého se můžeme opřít, který nám pomáhá ve společnosti i doma, v našich případech je to především žena, takže člověk, který se může stát i naším „průvodcem“ do světa, do kterého jsme chtěly vždycky patřit taky, pomáhá s nákupy, líčením, motivuje nás, opravdicky podporuje atd. Odhodlání, které takového partnera vede k tomu, aby s námi zůstal, bych nazvala láskou.

 

 

Díky tomu, že jsem měla možnost poznat osobně několik partnerek žen v přeměně, poslouchat nezávisle obě strany (protože obě strany se mi obvykle svěřovaly, protože tu jednu bohužel nikdo nikdy neposlouchal… ani vlastní partnerka ne, neboť ta byla soustředěná jen na své vlastní štěstí*) a postupně s velkým odstupem času (v řádu let) pozorovat, jak přeměna a šílený (ale krásný) spád přeměny ovlivňuje jejich vztah, jsem si uvědomila, že u každé takové partnerky jednou přijde okamžik (ale to jim neříkejte, jen chci, abyste na to vy byly připravené), kdy i ona bude v sobě řešit něco moc těžkého. Kdy rozhodnutí zůstat s námi na začátku toho všeho ještě nebylo tím nejtěžším rozhodnutím.

 

(* Ono to ve skutečnosti ani jinak nejde. Přeměna (ten náš najednou uskutečňovaný věčný sen) nás tak strhne, že jdeme hlava nehlava směrem k druhému břehu, pohltí nás to, protože nás to prostě pohltit má. Vliv na naši psychiku, kdy se otevřeme, osvobodíme, odhodíme ty těžké balvany, to mít musí. Ale pořád tu jsou ještě naše partnerky… Mají také duše, srdce, své sny a touhu po štěstí.)

 

 

Nejen my si totiž prožíváme svá dramata a boje. Naši partneři (obzvláště jsou-li stejného pohlaví) se na začátku přeměny musí postavit obrovskému tlaku okolí. Zatímco my jsme strženi euforií z přeměny a odhodláni zvládnout už všechno (tedy i tlak okolí na nás, s čímž už pak většina z nás nemá problém), ten tlak se přesune na ně. Nedá se na něj připravit. Prostě přijde a naše žena si sama řekne: „Tak, a je to tady. Teď to buď ustojím nebo mě to položí.„

 

Bude to poslouchat všude kolem sebe. A většinu z toho si bude nechávat jen pro sebe a tiše s tím v sobě bojovat: Co jsi to za člověka? Copak jsi lesba? To chceš mít takový život? Měla by sis najít pořádnýho chlapa. Aničko, já ti to před lidma nechtěla říkat, oni dělají, jakože je všechno vpořádku, ale všichni si o tobě v práci povídají, dívají se na tebe skrz prsty. To si děláš srandu? Jsi úplně blbá? Tos to za celý ty leta nepoznala?

 

A ryjí a dloubají a hlodají.

 

To jsou skutečné otázky, které těmto partnerkám byly opakovaně pokládány. Někdy nebyly pokládány opakovaně, ale nepřetržitě, což vedlo k tomu, že partnerka prostě ten tlak neunesla. (Vy byste ho unesly?) A pak po měsících či letech pokusu o podporu odešla – převážně v době, kdy viděla, že její partnerka se už dokázala postavit na vlastní nohy (byla tedy oporou v té úplně nejtěžší fázi na začátku), našla si „konečně pořádného chlapa“ a začala žít nový život, protože i ona chce být šťastná… A taky není lesba.

 

Velmi často je ten největší tlak i od vlastní rodiny. Poslouchala jsem vyprávění jedné z partnerek, jak vlastní matka říká své dceři (partnerce jedné z nás), aby už nikdy nechodila do jejího domu. A s ním už vůbec ne. Jak se to nesmělo říct babičce a dědovi, protože už jsou staří a nemuseli by to unést, takže se jednou za čas při jejich návštěvě hrála hra na spokojené manželství muže a ženy. Poslouchala jsem ty naše partnerky, silné a odhodlané ženy, jak v sobě uvnitř tajně bojují s vlastními myšlenkami na to, jaké by to bylo mít vedle sebe zase chlapa. A nesměla jsem to nikomu říct. Jen je poslouchat, přemýšlet o tom všem a snažit se být tou (i když chabou) oporou aspoň já. Mohla jsem jen tiše doufat, že ty dva nic nerozdělí. Dost často měly spolu i děti…

 

 

V těchto dnech jsem si ale položila otázku: „Mám opravdu doufat, že ty dva nic nerozdělí? Je to vždy to správné řešení?“

 

 

Já bych nechtěla automaticky tímto článkem naznačit, že všechny naše partnerky nás jednou opustí. I já jsem tehdy brala odchod mé manželky jako největší katastrofu v dějinách vesmíru, konec světa, zabrzdilo mě to na patnáct měsíců v přeměně, než jsem se s tím vypořádala, abych nakonec pochopila, že přesně takhle to mělo být. Nikdy bych nechtěla být šťastná na úkor někoho, kdo je kvůli mně nešťastný. Občas se musí na nejtěžší cestě života položit i nějaká oběť tomu svému štěstí…

 

A stejně tak zatímco dříve jsem vždy podporovala naše partnerky v tom, aby s námi dál zůstávaly (protože ta podpora byla prostě nenahraditelná), dnes je vidím v nových vztazích šťastné, a když mi potom nadšeně vypráví, jak se mají dobře (a přitom rády vzpomínají na své bývalé), je mi taky dobře.

 

Nikdy dříve (v honbě za mým vlastním štěstím) mě tohle nenapadlo. Že nebojuju jenom já sama se sebou, že přeměna není jen „já, já a zase já“, ale že také naši partneři bojují. Že jejich podpora je důležitá pro nás, ale chybí někdo, kdo podpoří v tom soužití s námi také je, ty naše dobré duše vedle nás.

 

Naše ženy se rozhodly být v dobrém i ve zlém s námi, pomáhat nám, být nám oporou.

 

 

I na ně toho bude moc.

A chtějme, aby i naše partnerky byly šťastné. Stejně jako my.

 

 

Držím palce.

 

Mám vždycky radost z každého vašeho nadšení vás všech, co mi občas napíšete.

Dnešek je takový zajímavý den.

 

Je to na den přesně pět let, co jsem se sama (nebo spíš Tom) vyloženě šourala odnikud nikam bosýma nohama zabořenýma do jemnýho písku na pobřeží Baltského moře v Polsku, kam jsem nešťastná utekla a které vždycky šplouchlo vlnky na moje nohy, takže jsem měla mokré nohavice, i když jsem je měla vyhrnuté, tenisky jsem si nesla v rukách, sluníčko krásně hřálo, občas jsem šlápla na vyplavenou prázdnou krabici mléka se švédskými nápisy a přála jsem si zmizet z téhle planety, užírala se ve svém trápení a nemohla se vzpamatovat z červnového rozvodu. Pak z tohohle ráje plného obrovských brusinek a borových lesů na pobřeží vrátila jsem se rozhodnutá se započatou přeměnou skončit s tím, že stůj co stůj musím získat zpět ty nejbližší (manželku a Kačenku).

 

Přijela jsem do Čech, letěla si hned ostříhat své vlasy, které už byly skoro na mikádo, vyslechla si u kadeřnice, jak už to mám příšerně přerostlé a hrozné a začalo mé patnáctiměsíční období sebelítosti, sebetrýznění, breku a plácání se ve všem takovým způsobem, že doteď nechápu, proč a na co jsem čekala tak dlouho.

 

Bylo to však období, kterým jsem si musela projít, abych se po těch patnácti měsících zase k Hance vrátila a dokončila to, co jsem začala.

 

 

 

Kromě neskutečného stesku po mé dceři jsem řešila, kde budu bydlet a taky práci. Bylo toho tolik. Boj s přijetím vlastní identity ani nepočítám. Tehdy tento můj blog zmodral (dostal modré pozadí), psala jsem zase v mužském rodě a já byla skálopevně přesvědčená, že jsem tu Terezu v sobě zabila už nadobro a myslela jsem, že jsem se zhluboka nadechla do nové životní etapy a zbytek svého života strávím v mužské schránce, protože přeci žádná Tereza neexistuje, žádná transsexualita neexistuje a já jsem chlap.

 

Klasika.

 

Dnes je to pět let, co jsem s sebou táhla ten největší balvan mého života.

 

 

Co z toho balvanu zbylo? 🙂

 

Jako severní vítr na pobřeží Baltu rozfoukává malinkatá zrnka písku pryč do daleka, rozpadl se na prach i balvan, který jsem si s sebou táhla od narození a jen díky mým správným rozhodnutím obklopena těmi správnými lidmi se mi postupně povedlo ten balvan rozbít a zbavit se ho.

 

Dozvuky té euforie ozývají se ve mně stále. Jedu autem a najednou se začnu culit. Protože prostě tenhle život je krásný! Tahle planeta je krásná! (Nemůžu za to. Prostě je.) A já jsem teď tady v celé své „kráse“ šťastná… tak šťastná!!! Jak asi šťastná může být žena, která je vděčná za to, že je ženou. Když jde po ulici, mávají na ní kluci za volantem, culí se, div neprojedou červenou na semaforu a já jim na oplátku taky mávám, culím se, i když už je v životě neuvidím, to je to kouzlo pomíjivého… Sluníčko zapadá za stromy, je srpen, v ruce nanuk a na sobě červené šaty doplňující mojí hřívu havraní… Stále jsou dny, kdy tají se mi dech nad tímhle zázrakem.

 

 

Dnešek začal hezky už ráno. Vyskočil na mě tento článek z Národní knihovny:

 

 

Tak jsem si řekla: Aha! Lili Elbe jela s Gerdou od pana doktora. 🙂 (Už v té době byli svoji… tedy „byly svoje“ vlastně.)

Bože. Chlap v dámském jel vlakem! A dostalo se to tehdy z Německa až do českých novin. Neslýchané.

Jsem tak šťastná, že žiju v roce 2017.

 

 

Dneska jsem byla ale celý den vysmátá.

 

Přišla kolegyně a… začala žonglovat, tak jí říkám: „Tyjo, ty umíš všechno, viď?“

 

A ona na mě: „Jo, já jsem úplně dokonalá. Chybí mi jenom penis.“

 

Tak jsem byla smíchy pod stolem.

Jakože dokonalý je člověk jen tehdy, když má penis. 🙂 Takový ten typicky chlapský pohled na vesmír.

 

A pak si sáhla do rozkroku a říká: „No faaakt, není tam!“

 

 

A pak hned mi napíše Eliška (4 měsíce na HRT):

 

„Včera v Kauflande som, ani neviem prečo, vbehla na mužské toalety. To bol gól. Stáli tam dvaja a len pozreli na seba, ja som sa začervenala, povedala pardon. A len som počula za dverami na seba: „Piča zvedavá!“.

 

Hele, ty p*** zvědavá, laskavě už choď na svůj vlastní záchod jo? A neobtěžuj ty dokonalé bytosti!

 

No, dělá pokroky, holka šikovná slovenská.

 

 

Mé svatební foto ještě nemám, ale až bude, tak ho sem fakt dám! I když na něj teda není nikdo zvědavej, ale přijde mi to jako takový dokonalý happyend téhle story, která už se stala úplně obyčejným příběhem jedný obyčejný holky.

 

Tak, jak jsem si o tom vždycky snila.

Abych byla „obyčejná“. Holka.

 

 

Dneska jsem jednomu klukovi ukázala své současné fotky. Žadonil, tak jsem mu ukázala i ty starší – dva tři roky staré.

Prohlásil, že je to divný, ale na těch starších vypadám starší. Že snad mládnu.

Však jo. Mládnu! Já vím.

Estrogen. 🙂

 

 

(D. Deida)

 

V ženství je taková neskutečná síla! Tohle jsem nikdy předtím nezažila. Je to naprosto odlišný způsob života, mého vnímání tohoto světa a toho, jak tento svět vnímá mě. Ty barvy, vůně, smyslnost, zdravá ženská sebedůvěra, sebevědomí, rafinovanost, odhodlanost, vytrvalost a nezvladatelná záplava emocí, které tak ráda podléhám. Předchozí a současný život jsou dvě naprosto odlišné nesrovnatelné věci. Tak, jako jsem tehdy byla nešťastná, jsem teď přesně na opačné straně – tak šťastná.

 

Joo, snědla jsem před chvilkou půlku čokolády, ale šťastná jsem i bez ní.

 

 

 

To můžete udělat jen vy samy. Nikdo jiný to za vás neudělá. Neodkládejte to.

 

 

Tak původně jsem nechtěla psát žádný motivační článek (ani jeden takový odstavec), ale když ono mi to nedalo.

 

Moc ráda bych pozdravila čtenářky (zakleté princezny, jejich maminky, jejich kamarádky a starostlivé sestřičky, nebo taky jejich manželky…), které na tento blog přichází i po letech a začítají se do něj. A pak mi píší a já jsem ráda, že někomu otvírá oči, pomáhá nebo prostě jen přináší někomu něco užitečného a dobrého, nebo prostě jen nějakou informaci, které jsem tehdy hltala a teď už hltám plnými doušky jen svůj vlastní opravdový život, ve kterém jsem já opravdu já.

 

To ta pětiletá vzpomínka… vyčarovala tenhle můj dnešní článek.