Včera jsem si udělala zase hezký výlet do Prahy.

Těch 32 stupňů moc příjemných nebylo, holky všude na ulici v sukních, šatičkách nebo v šortkách, ale občas se vyskytly i holky s riflema, tak jsem až tak nevybočovala. Musím přehodnotit svůj šatník na léto 🙂 Sukně je potřeba, ne můj rozmar. I když si jí samozřejmě taky vychutnám, když je to něco tak extrémně ženského…

 

Byla jsem k Hance objednaná až na 15 h. a potom jsem jela na návštěvu za Darinkou, takže dopoledne jsem šla ještě do práce a měla náramnou radost, že už nemusím přeskakovat. Kdysi mi zabíralo obrovské množství času přeskočit z Toma do Terezy a pak to tak ukrutně bolelo, když jsem musela zase Terezu opouštět a jít ráno do práce v klučičím… To už je pryč. Tohle je ta nejhezčí část celé fáze. Kdy už si všichni zvykli a nikdo nic neřeší. Je to tak, jak má být.

 

Když jdu teď tou naší velkou výrobní halou, kde je 100 zaměstnanců a všichni se na mě dívají, už je mi to jedno. Usměju se na ně a jdu dál. Oni mě zdraví a nic strašného se neděje. Není důvod mít z čehokoliv strach. Čím déle žiju tenhle správný život, tím lépe i pro okolí. Vše začíná být tak přirozené, že už nikoho nebaví řešit mou minulost. Za chvíli budu zapomínat, že se mám něčeho děsit, bát, být nejistá… Ptala jsem se Darinky, jestli i ona takhle krásná a ženská po 2 letech HRT řeší to, že by ji mohl někdo odhalit.

Řekla mi, že u mužů ne, ale že u žen občas cítí, jakoby jí zkoumaly.

Tak jestli Darinka tohle ještě občas řeší, čeká to i nás. Nikdy si nebudeme 100% jisté, že projdeme. Přitom víc ženštěji už Darinka ale vypadat nemůže! 🙂 (Tedy podle mě. Podle jí ano 🙂 Ale to jsou ty naše neustále nespokojené představy – tohle máme ostatní úplně stejné jako biologické ženy 🙂

 

Já jsem já a neumím si představit, že by to teď mělo být jinak. Proto budu ráda podporovat všechny z vaá, kdo tu masku ještě máte, ať jí co nejdříve odhodíte. Protože sama na sobě vidím a cítím, jak moc je to příjemné a potřeba. Nebo chcete být uvěznění ve špatném těle do konce svého života? JE TO JEN VAŠE ROZHODNUTÍ. NIKDO ZA NIC NEMŮŽE, NIKDO ZA NIC NENESE VINU. Jak mi včera Hanka řekla, když jsme probíraly ex…

 

Obě návštěvy byly moc fajn.

U Hanky je vždycky tak uvolněná atmosféra, jakoby to byla moje kamarádka. Zase jsme se nasmály – když jsem jí popisovala můj první den v práci, kdy jsem opustila už navždy Toma a taky na reakce některých dodavatelů. Chválila jsem všechny své kolegy i vedení a uvědomila si, jaké mám štěstí.

Hanka umí tak potěšit a když jsem od ní odcházela, měla jsem zase o kousek větší sebevědomí. Řekla mi, jak mi to sluší a taky, že jsem už udělala úplně všechny kroky, které jsem udělat mohla a teď už mi nezbývá nic jiného, než čekat. Udělala jsem ty kroky tak ráda a stakovým nadšením a mám radost, že jsem se dostala tak daleko (Hanka samozřejmě měla radost taky a zaznamenala si datum 7.4.14 jako začátek RLT, což jsem moc chtěla). Začít co nejdřív. Kvůli operaci, ale hlavně kvůli tomu, že už jsem to přeskakování do klučičího nezvládala…

Tohle je vlastně logické vyústění toho všeho. Všechno směřovalo až sem do tohoto bodu, ten nastal a teď už jen budu rozkvétat. Řekla jsem si o kontakt na hlasového specialistu p. Huťu (COMHEALTH.CZ) První vyšetření je zdarma (tam se zjistí, co a jak a jaké jsou hlasové možnosti) a pak jednotlivé tréninky se platí zhruba po 200 Kč.

 

Chtěla bych na tom začít pracovat a zdokonalit tu ženskost ještě víc. Každé body navíc se počítají. Teď už to může být jen a jen lepší…

 

Probraly jsme ještě Kačenku, ex a seminář 6.6., na který bych se ráda dostala, ale to záleží na mém zaměstnavateli. Ten týden totiž jedu do Prahy dvakrát a chybět dva dny v týdnu v práci není ani pro mě jednoduché, řekla bych že přímo infarktové (hlavně ten den po návratu do práce).

 

Ze Žižkova do nemocnice přes Prahu jezdím nerada, ale metro tam ještě není hotové, tak jsem nasedla do auta s navigací, obrnila se pevnými nervy a zvládla to.

 

Darinka mě už v dálce na chodbě vítala, bimbal se jí culíček, jak se pomalu kolíbala ke mě 🙂 Personál byl moc milý, usmíval se na i na mě… byl tam takový jeden opravdu usměvavý doktor (ani se nedivím Darince, jak se na něj pořád usmívala :).

 

Byl to takový zvláštní příjemný pocit být na „místě činu“. Vidět ty pokoje, chodbu, lázeň (dilatační místnost)… Spolu s Darinkou byla na pokoji slečna druhý den po opraci, na kterou ale nezbylo na JIPce místo. Jednotlivé tři postele jsou ale zakryty plentou, takže je tam docela soukromí.

 

Měla jsem takovou radost, že se vidíme.

Darinka vypadala dobře. Jen se jí ještě hůř chodí, ale zvládá to skvěle. Důležité je, že už je soběstačná a nepotřebuje ani cévku (narozdíl od kolegyňky, které museli dát cévku znovu a budou jí s ní pouštět domů, takže za pár dní musí dorazit na vytáhnutí).

 

Řekla bych, že každá tam má nějaké jiné vlastní drobné a řešitelné komplikace, se kterými se počítá.

 

Viděla jsem toho opravdu hodně a udělala si obrázek. Darinka mě všude provedla, takže teď budu za rok velká frajerka, až tam dorazím. Jako doma 🙂

 

Bude to zvláštní pocit, až tam pojedu já a budu vzpomínat, jak jsme si dávaly jahody ve společenské místnosti nebo která postel byla Darinky a teď tu najednou budu ležet a říkat si o injekce morfia.

Nebylo tam ale nic, co by mě vyděsilo.

Těším se ještě víc, až to bude hotové a budu to mít za sebou jako holky, které tam už ležely.

Tohle byl můj výlet do budoucnosti. Už jsem se všude viděla já. Ty holky to tady tak zvládají a jsou tak šikovné! Musím to zvládnout taky.

 

Byly jsme se i projít ven, krásně svítilo sluníčko (i když bylo trochu vedro), došla jsem Danče zaplatit ještě wifinu na posledních 25 hodin a čekala na dnešní ranní velkou vizitu, kde pan doktor rozhodl, že Darinka může domů.

 

Za chvilku pro ní do rozpálené Prahy vyrážím a uvidíme, jak dlouho tu u mě bude. Ráda bych, aby co nejdéle, ale láska volá… 🙂

Snad tu cestu v autě se mnou přežije. 🙂

 

Takže už máme naplánovaný super víkend a těším se, až spolu budeme řešit kluky a objednáme si k tomu pizzu.

 

Tohle mám tak ráda.

 

A tohle všechno mám zase jen díky vám všem. Díky tomu, že existuje tenhle blog.

Bylo by mi bez vás fakt smutno.Nebo by to přinejmenším nebylo tak zábavné, napínavé a obohacující.

Ráda sdílím hezké zážitky s kýmkoliv.

 

Tak hurá na víkend! Snad stihneme dojet, než přijdou ty silné bouřky, před kterými varuje ČHMI. Já se tak těším!

 

O víkendu budu trochu zabržděnější s odpovídáním na sms i maily, ale předpokládám, že si Darinka bude chtít taky s někým popovídat přes internet, tak se třeba utrhnu. Ale v první řadě si chci povídat s ní 🙂

 

Tak já letím pro tu holku naší šikovnou 🙂

 

20. května 2014 – po 3 měsících HRT jsem si řekla, že je čas ještě na ženštější oblečení, než obvykle 🙂 Jako taková oslava toho, co už mám za sebou, protože celé ty tři měsíce jsem si fakt užila a předpokládám, že to mé nadšení bude pokračovat. Poznala jsem velkou spoustu nových lidí, kteří mají také svá trápení, ale jsem si jistá, že i ta skončí a přijde něco jako splněný sen. Každý z vás mě nesmírně obohatil, umíte mě potěšit, pohladit, rozesmát, na některé z vás se pokaždé moc těším a funguje tu něco jako „výměna informací“. Bez vás bych nebyla tam, kde jsem teď. Otevíráte mi občas oči, podáváte ruku, zvete mě na ty nejlepší plesy, do divadla, na výlety do hor, které se nedají odmítnout, ale ještě na ně nepřišel čas (hlavně na ty plesy, na které se fakt těším – jako takový nejvyšší stupeň ženskosti, kdy musím řešit boty, šaty, účes, vůni, doplňky… ach :). Najednou tu z ničeho nic nestojím já sama smutná, zlomená, nešťastná jako na začátku, ale jste tu se mnou (a já s vámi). Mám tolik síly, že dojít k cíli bude snažší, než jsem si kdy dokázala představit. A tolik nás toho spojuje, že je všechno snažší.

 

Nevím, proč zrovna dnes a teď (chtěla jsem psát o svém oblečení), ale najednou vám tu chci úplně všem prostě poděkovat. Tak děkuji, holky a kluci! ♥

 

Vzpomínám si, jak jsem ještě nedávno řešila přijetí nebo nepřijetí okolí jako ten největší problém. To je najednou pryč. Nikdo s tím problém nemá. Bála jsem se zbytečně. Někteří z vás mi říkali, ať se nebojím, protože jste měli za sebou už zkušenost třeba s kolegy(němi) v podobné situaci ze své práce a dívali jste se na to z pohledu člověka, který někoho takového přijímá. Říkali jste to mě, stejně jako to teď říkám já vám. Ale i ten strach k tomu patří a musíme si ho prožít. I váš strach bude překonán, přestože ho cítíte tak silně, že se kvůli němu bojíte udělat ten první krok. Přestože váháte, jak to říct v práci. Je to krok, který vás posune, protože to potom je tak jednoduché a přitom krásné a přirozené, že je nejlepší udělat to co nejdřív (v kombinaci se soudností, kterou ale někdo neřeší a má můj obdiv).

Někdo nechce čekat jako já na to, až bude vypadat aspoň trošku žensky, aby mohl vyjít za bílého dne do města v dámském. Pak bych nemohla ale očekávat správnou identifikaci, o kterou mi tak jde a tak moc o ní usiluji. Byla bych sice sama sebou, ale trápila bych se.

 

Mému dnešnímu rozhodnutí takhle žensky se obléknout pomohlo i počasí, protože venku je konečně modrá obloha a sluníčko, odpoledne bude zase krásně teplo, takže odhodím bundičku (ne bundu, protože bunda je velká, tohle je malá bunda, takže bundičku).

 

Takhle žensky oblečená jsem v práci ještě nikdy nebyla. Není to sice ten úplně nejvyšší ženský level (šatičky nebo krátká sukně a podpatky (i když boty na klínku jsou skoro jako podpatky), ale i tak to rozhodně vypadá na první pohled žensky.)

Trochu jsem ráno chvilku (asi vteřinu) váhala, zda je to vhodné. Ale ta touha byla silnější (však to znáte). Jsem z toho tak nadšená (což je na mě vidět), že prostě musím sednout a psát o tom 🙂

Jakmile už jsem to měla na sobě, nedokázala jsem to sundat a těšila se, jak v tom vyjdu ven – na sluníčko, do auta, do práce… a potom mě po práci mají pánové přivézt novou pračku, odvézt starou (protože objednávku jsem samozřejmě udělala na své ženské jméno a ani to jinak hodlat nedělám) a po pračce mám domluvenou schůzku se svou milou finanční poradkyní (abych jen podepsala, že mám doložené všechny účtenky potřebné k čerpání úvěru ze SS).

Jenže já si myslela, že už jí nikdy neuvidím, proto jsem jí žádnou změnu jména nenahlašovala. Nedošlo mi, že bude chtít ten podpis.

A protože je mi nepříjemné uvádět kdekoliv své staré klučičí neexistující jméno a vůbec komunikovat v mužském rodě, tak to prostě nedělám a překlápím to do toho správného rodu i jména.

Udělala jsem to i tady. Zase další coming-out 🙂 Už mi jich moc nezbývá 🙂

Tu její fajn reakci (nejčastější typu „obdivuji vaši odvahu, držím vám palce“) jsem zrovna u ní čekala. Pokaždé si těchto reakcí vážím stejně.

Je to moc milá paní, která mi tenkrát jako jediná z 37 poradců a bank byla ochotná pomoct s tím, abych nepřišla o byt a dokonce mi řekla: „Vy jste kompikovaný případ, ale to já mám ráda. Tyhle výzvy.“

Někdy má člověk štěstí na lidi, které potká. Je to pořád jen o štěstí. A taky o tom, co dokážeme vlastníma rukama a vlastními rozhodnutími, protože kdybych tam tenkrát za ní nepřišla, tak bych jí nikdy nepoznala a můj milovaný byt bych musela prodat. Je třeba tomu štěstí jít naproti. A věřit tomu, že to půjde.

 

Ale to jsem zapovídala popis mého dnešního oblečení v práci, nad kterým jsem se tu původně cthěla rozplývat hned na začátku 🙂

Prostě když už se budu dnes pohybovat na tolika místech a mezi tolika lidma, tak ať vypadám k světu, řekla jsem si. 🙂

 

Vzala jsem si takovou černošedou tuniku (obvykle mám raději barevnější věci, ale tahle má úžasný ženský střih).

Hlavně má největší výstřih, jaký jsem kdy měla, vedoucí až tak nízko, že je mi vidět ta čárka!

Je to vůbec poprvé, co jí ukazuji světu a moc se mi to líbí 🙂 Teď jsem se byla upravit na toaletě a přemýšlela, jestli to není moc vyzývavé – jenže ono je to tak ŽENSKÉ!

 

Tedy ona to ještě není klasická úzká čárka mezi dvěma balóny, do které už se nic nevejde, ale takové zvlněné údolí, ze kterého se krásně zvedají dva kopečky…

 

 

To je něco, co jsem ještě nikdy takhle na veřejnosti vidět neměla a když se podívám směrem dolů přes svá prsa, jsou lehce poodhalená (ale pouze při pohledu zvrchu nebo když se nahnu, je vidět to údolí :).

Aby ta čárka nepoutala tak pozornost (nebo možná právě aby poutala :), vzala jsem si takový blýskavý řetízek s bílou kytičkou a kamínkem uprostřed. K tomu náušnice se stejnou kytičkou.

Tunika je na konci nařasená do takové jakoby hodně krátké minisukýnky, což vypadá nesmírně žensky a já si hlavně i tak připadám.

K tomu jsem si vzala nejužší rifle, co mám, aby vynikl ten můj oblíbený nárt a nové béžové balerínky na klínku – v současnosti nejhezčí botky, které můžu běžně nosit i do práce.

Už když jsem se viděla ráno v zrcadle, nemohla jsem se odtrhnout – a tak mě to všechno teď trošku odvádí od práce, protože se musím neustále kochat pohledem na svůj výstřih, na své růžové nehty, na svůj stříbrný náramek, vykrojený hladký nárt v balerínkách…

Kdykoliv někam jdu, vznáším se.

Jsem tak šťastná.

Jakobych chtěla té ženskosti pořád víc a víc a přitom už mi k úplné ženskosti moc možností (co se oblečení týká) nezbývá.

Až k tomu budou i ještě delší vlasy než to moje mikádo, ženské účesy a tělesné tvary – třeba po roce HRT – asi se fakt z té vší ženskosti zblázním 🙂

 

 

A nehodlám to už nikdy skrývat, protože já jsem žena.

Konečně mám pocit, že žiju. Takhle jsem to chtěla.

 

Člověk by řekl, že od 7.4., kdy jsem v RLT a vystupuji všude jako žena, by si měl už na to zvyknout… Ale ono to nejde. Je to tak krásné a osvobozující, že mě to pokaždé přemůže a pokaždé se nechávám strhnout všemi těmi detaily, které jsem si nikdy jako muž dopřát nemohla.

 

 

 

Včerejší rebarborový koláč měl v práci úspěch. Tolik mě to potěšilo (je fakt, že jsem si taky pochutnala, takže jsem věděla, že jim bude chutnat). Ale Zdenda byl z něho úplně vedle, protože rebarborový koláč miluje (stejně jako já) a je to přeci jen sezónní plodina, takže se až tak často nedělá.

 

Pokud ještě na rebarboru narazím, udělám variantu č. 2 – s tvarohem a kynutým těstem.

 

Trochu si je tu budu rozmazlovat.

Miluju poznámky typu: „Tak teď už se můžeš vdát!“ 🙂

 

Když byla včera večer Nikča u mě, říkala mi, jak se těší, až bude mít komu vařit, péct, dělat všechny ty dobroty…

To by se mi taky líbilo.

 

 

Teď ráno tu prošel můj dlouholetý kamarád ještě z dobu studií, kterého jsem ale dlouho neviděla… Měl tu nějaké jednání s vedoucím.

Nehlásila jsem se k němu. Jen jsem se koukala, jestli si mě všimne. To sice ano, ale nepoznal 🙂

Tak jsem si kolegům postěžovala: „To byl kámoš, ale nepoznal mě, tak se k němu hlásit sama nebudu.“

A kolega na to: „No tak to je dobře, to se ti teď stává často, ne?“ 🙂

No mohlo by ještě častěji… U cizích lidí je to fajn – včera na poště nový úředník za přepážkou: „…říkala jste, že to chcete poslat jako cenný balík?“.

Ten mě potěšil. Taková maličkost.

I když si říkám, že jak jinak by mě měl asi oslovovat, když vypadám takhle?

 

Přichází to samo.

Čím víc se cítím ženštěji, tím jsem i pro okolí ženštější. Je to tak, že vypadáte tak, jak se cítíte. Když se cítíte dobře, i okolí se tak cítí a vrací vám to.

Alespoň takový mám z toho pocit.

Vždy trochu čekám, že neprojdu. Že mě někdo identifikuje špatně, ale u cizích lidí se mi to nestává.

Otázkou je, jestli je to tím, že mi to nechtějí říct nebo mě urazit nebo skutečně tím, že ve mě tu ženu vidí 🙂

Občas je to ale na lidech poznat, že se na mě podívají, mozek jim dá signál „to je žena, dobrý, jdu dál“.

 

Taky máte tak dobrou náladu, když svítí sluníčko? 🙂

 

A ve čtvrtek 22.5. má být přes 30°C. V čem já do té Prahy pojedu? 🙂 To je vyloženě na sukni 🙂

Dnes mám takové malé výročí.

Je to přesně 3 měsíce, kdy jsem si vzala svou první pilulku, která způsobuje mé štěstí.

 

Na wikipedii je moc hezký seznam změn, který nastává během hormonální terapie u MtF.

Zaujal mě, protože pár věcí jsem ani nevěděla (např. že se mění zaoblení oční čočky! Jak to? 🙂

 

K některým změnám uvádím své vlastní poznámky týkající se mých osobních změn po 3 měsících HRT:

 

Nevratné účinky:
sterilita

 

Částečně vratné účinky:
vývoj poprsí (může vyžadovat operaci k úplnému návratu)

Vratné účinky:
snížení libida – ano, zaznamenala jsem už po 3 týdnech
rozložení tělesného tuku – ještě to nevidím
utlumení tvorby svalů – nikdy jsem moc svalů neměla, ale ještě jsem je neměla čas porovnat
různé kožní změny – ano, kůže je jemnější (už po 3 týdnech – jeden z mých úplně prvních účinků)
ústup a zesvětlení tělesného ochlupení – chlupy na rukách, nohách, zádech řídnou a slábnou opravdu razantně, na zádech úplně mizí, vousy zatím o něco jemnější, na hrudi také, ale tam mě stejně pořád ještě trochu otravují
zvýšená srážlivost krve
změny tělesného pachu – nevím? 🙂
změny v tvorbě potu
změny oka
změny velikosti pohlavních žláz

Co není možné ovlivnit:
Kostru – celková výška, délka paží, nohou, rukou a chodidel, šířka/velikost ramen a hrudníku.
Šířku pánve po srůstu kostí. K srůstu obvykle dochází mezi 18. a 25.rokem.
Strukturu lebky
Velikost Adamova jablka
Hluboký hlas
Vousy
Mít možnost otěhotnět
Něco řešitelné operací/elektrolýzou. HRT dokáže omezit/zabránit budoucím změnám.

Ochlupení:
U vousů mírná redukce hustoty, pokrytí a zpomalení růstu. – ano souhlasí
Ochlupení na hrudníku, ramenou, zádech, břichu, pozadí, stehnech, vrchní části rukou a chodidel zesvětlá a ztenčí se.
Vlasy mohou lehce změnit texturu, kudrnatost a barvu, zvláště u nových na dříve plešatých místech – mám pocit, že HRT má vliv i na vlasy
Obočí je uspořádanější. – to si vytrhávám pořád stejně, ale líbí se mi, že to má mít vliv i na toto 🙂

Urologické:
Snížení libida. – super – nastalo prakticky okamžitě po zahájení HRT
Ústup až zastavení spontánní ranní erekce. – ano, něco takto otravného u mě už neexistuje
Varlata se zmenší o 25% až 50%. – teď je to odhadem tak o 15-20 %
Snížení až zastavení tvorby spermií. – nevím? Nezjišťovala jsem a ani nechci.
Zmenšení prostaty.
Zmenšení močového měchýře. – nepozoruji
O něco větší zadržování vody.

Kosti:
Snížení řídnutí kostí.
Lehké stočení boků vpřed. – to bych moc ráda 🙂

Kůže:
Nejsvrchnější vrstva kůže se ztenčí, stane se průhlednější a růžovější, méně pružná, náchylnější k natržení a podráždění ze škrábání nebo holení, a citlivější na hmat. – přesně tohle se stalo s mojí kůží asi 3 týdny od začátku HRT
Měkčí a hladší kůže. – ano, velice příjemná změna
Snížení produkce mazu, méně akné, menší póry, ale sušší pokožka. – naprosto dokonalé, jak mám čistší pleť!
Tělesný pach (kůže, pot, moč) se stane méně ostrý a štiplavý a více voňavější a pižmovější. – nevím, jak to zjistit 🙂
Snížení až zastavení aktivity některých pachových žláz, slabší zápach.
Zvýšení podkožního tuku vyvolává měkčí a boubelatější vzhled. – 🙂 to bych chtěla, ale neumím to ověřit
Snížení pigmentu a tenčí pokožka vede k náchylnosti k popálení ze Slunce.
V důsledku většího množství tuků na bocích, stehnech a pozadí se mohou objevit strie. – ještě nemám
Větší zimomřivost. – nejhorší účinek, který cítím hned od začátku a nemůžu se ho zbavit 🙂

Oči:
Změna zaoblení čoček. – jak to? A jak to poznám? Jaký to má vliv na zrak?
Snížení aktivity žláz tvořící ochranou vrstvu oka může vést k suchým očím. – nepozoruji

Smysly:
Zvýšená citlivost na mužský pach včetně feromonů. – pozoruji 🙂
Může se objevit celkové zcitlivění čichu. – už předtím jsem ho měla extrémně citlivý, takže teď žádné výrazné zvýšení citlivosti nepociťuji

Prsa a prsní žlázy:
Vývoj prsu včetně bradavek a prsního dvorce trvá běžně 4-6 let, někdy i 10 let. Během této doby nastávají období klidu, případně rozdílnost ve velikosti jednotlivých prsů. Obvykle je dosažena velikost prsou o jednu menší než je běžné v rodině. Vzhledem k širšímu hrudníku a ramen vypadají ještě menší. – cítím a vidím, že (pomalu) rostou
Bradavky jsou citlivější na stimulaci. – nezkoušela jsem, prsa u bradavek tím růstem bolí

Podkožní tuk:
Během měsíců až let se tuk začne hromadit dle ženské postavy, což zahrnuje především boky, stehna, zadek, podbřišek, paže a prsa. – to bych moc ráda 🙂
Tělo více využívá tuků na břiše, ramenech a zádech, na těchto místech může dojít ke zmenšení. – taky by bylo fajn
Nahromadění tuku na tvářích a rtech učiní obličej baculatější a kulatější a zjemní tvrdé rysy. – nevím, ale zní to hezky – určitých změn (které nejsem schopná specifikovat) ve tváři si ale všímám (např. při porovnání starší průkazové fotky Toma a nové Terezy 🙂

Interní:
Zvýšené riziko onemocnění žlučníku především u starších a obézních lidí.
Zvýšení riziko otravy jater, funkčnost by měla být opakovaně ověřována u doktora.

Neurologické, psychické:
Změna nálad, riziko deprese (při vyšší hladině prolaktinu). Avšak je hlášena spíš lepší nálada po zahájení hormonální terpaie. – potvrzuji o 100 % lepší náladu 🙂 Často to hraničí i s euforií 🙂
Migrény mohou být horší, případně mohou být odkryty. – nemám
Zmenšení mozku v průměru o 5%, změna struktury, například objemnější řečové centrum. – tak tohle mě nadchlo 🙂 Mozek se mi zmenší, ale zvětší se mi řečové centrum 🙂 paráda! 🙂

Metabolické:
Snížená citlivost na insulin zvyšuje riziko cukrovky typu 2.
Zpomalení metabolismu může vést k nabírání váhy, snížení energie, potřebě delšího spánku. – váhu nenabírám, energie mi nechybí a potřebu delšího spánku (kupodivu) nemám
Snížení svalové masa a celková fyzická slabost. Tvorba svalů je pracnější. – trochu hůř se mi nosí velmi těžké předměty
Může dojít ke zvýšení apetitu. – ten stravovací nepociťuji, ale apetit do života se zvýšil několikanásobně 🙂

 

 

 

Kolem 22 hod. jsem se vrátila z návštěvy.

Nejdřív se ohlásila Nikča, že by mi přinesla zase nějaké věci na zkoušku, já se zrovna chystala péct křehký rebarborový koláč, protože ho v práci milují a Zdendovi chci přinést :), takže jsme ho nakonec dodělaly spolu a Nikča mě pak večer vzala na návštěvu ke svému kamarádovi.

Nemůžu se tu o něm rozepisovat, protože vím, že Nikča tenhle blog čte 🙂

Jen můžu říct, že je to velmi sympatický kluk a že jsem se nemohla soustředit na hovor, ale na úplně něco jiného (ne že mu to řekneš, Nikčo!!!)

 

Je už zase 23 hod. a já nejsem ještě ani vysprchovaná, natož v posteli, jak jsem původně chtěla, ale ona ta návštěva byla docela příjemná.

Musím ještě odpojit pračku, zítra mi asi přivezou novou a tu starou si odvezou.

 

Dnes mi volali z mé banky: „Dobrý den, to je pan Tomáš Novák?“

„Né, tohle není pan Tomáš Novák, já už mám změněné jméno, víte? Teď jsem Terry Nováků. Chcete novou občanku nebo rozhodnutí z matriky?“

„Aha, dobře. Tak nám prosím pošlete naskenovanou občanku a my změníme nejprve údaje na Vašem účtu.“

„Já ale ty údaje měnit nechtěla, protože zhruba za rok budu mít stejně další změnu jména a příjmení a musela bych to řešit znovu.“

„Pokud došlo ke změně, tak jí tu potřebujeme mít nahlášenou…“

 

Operátorka byla docela milá.

Naskenovala a poslala jsem jim novou občanku.

 

Za chvíli telefon:

„Dobrý den, to je PAN Terry Nováků?“

„Néé… to jméno máte správně, ale to oslovení se mi moc nelíbí. Já už teď nepoužívám „pan“, ale „paní“ víte?“

„Aha, tak to se opravdu moc omlouvám, promiňte….“

„A místo Terry Nováků používám už své budoucí ženské jméno Tereza Nováková…“

„Dobře, takže paní Nováková… potřebovala bych s vámi probrat…“

„Vy máte v systému oslovení „pan“? A nemůžete to prosím změnit na „paní“? Beztak to už všude používám a někde to problém není…“

„Tak to bohužel nemohu jen tak změnit, potřebuji doklad o změně, např. ofotit občanský průkaz, kde je pohlaví uvedeno.“

(Hm. Byrokrati! Aspoň nad tím oslovením pan/paní mohli přimhouřit očko :/ Nelíbí se mi, když mi přijde mail s nabídkou, která je označena jako pro „pana Terry Nováků“.)

Ale pak už mi operátorka moc hezky říkala paní Nováková a zcela profesionálně přešla na ženský rod, protože jsem v něm mluvila i já a to toho druhého donutí ho přehodit taky 🙂

 

Jeden dodavatel nic nepochopil a stále mě v telefonech a mailech oslovuje po staru „pane Nováku“.

Vždycky ho opravím, ale on příště použije opět starý tvar.

Dnes volal kolegovi a ten mu řekl, ať se obrací na mě – na slečnu Terezu Novákovou…

Obrátil se na mě, ale mail nadepsal: Dobrý den pane Nováku…

Tak to tomu kolegovi říkám a on mi poradil, ať mu zase naoplátku příště řeknu já místo „dobrý den pane Veselý“ -> „dobrý den paní Veselá“ 🙂 A uvidí se, zda mu to dojde 🙂

 

 

Po 3 měsících HRT se cítím skvěle.

Dnes jsem se podle instrukcí objednala na kontrolní odběry na endokrinologii do Modřan, kde je objednací lhůta 6 měsíců, takže jsem dostala termín na II. polovinu listopadu 🙂 Jsem zvědavá, jak mi tam za půl roku ty výsledky vyjdou. A to už budu na HRT 9 měsíců! Jůůů.

 

Letím rychle do sprchy a spinkat. Hlavně ráno nesmím zapomenout rebarborový koláč pro kolegu 🙂 A Darince přeji, aby se probudila do ještě optimističtějšího zítřka, než dnes.

 

Dobrou noc i vám všem, co ještě nespíte.

A omlouvám se, že jsem nestihla odpovědět na dnešní e-maily, ale vždycky když je tu Nikča, tak se tak nějak zapovídáme 🙂

Vlak drncá po kolejích na výhybkách při vjezdu do velkého města. Okno je studené a orosené, protože venku je vše pokryté roztávajícím sněhem. Je takové to únorové vlezlé studeno a mokro, není vidět do dálky, protože nad městem se rozprostřel šedý a těžký mlžný opar. Ani se člověku do takového počasí nechce, ale je ve vlaku, takže musí. Kapičky na skle stékají po okně do malého žlábku, vagón je skoro poloprázdný a přede mnou sedí jen má žena a Kačenka.

Dívám se na mapu, jak je to ještě daleko.

Žena mi něco říká. Neusmívá se. (Už tři roky jsem neviděla její úsměv, za který dostávala jako malá diplomy na letních táborech.) Její úsměv zmizel, vytratil se a už nikdy ho nikdo neuvidí.

Nechci tu být, ale mám tu svojí Kačenku. Ta sklouzne ze sedačky, napřáhne ruce a objímá mě. Mačká mě tak silně, až mě to trošku bolí, ale nechávám jí, protože je to moje Kačenka. Taky jí objímám a hladím.

A tenhle stav trvá několik minut… vlastně nevím, jak dlouho trval, protože to objetí až do chvíle, kdy jsem se probudila, neskončilo.

Nesnáším, když se budím se slzami v očích.

A nesnáším taky zimu. Je všude. Pořád. Je nekonečná. Mám pocit, že nikdy neskončí. Ani v létě. Ani v červenci, kdy jsem si plánovala minisukýnky, letní šatičky, sandálky… (Tuhle větu jsem četla i na facebooku u jedné biologické slečny jako reakci na zimu – nejsem jediná, kdo se těší na minisukně 🙂

Mrznu doma, v práci, v autě, v obchodech… Jediné místo, kde nemrznu, je horká sprcha. Jak z ní ale vylezu, je mi… zima!

Možná proto mám sny o zamrzlé krajině.

 

Ale nestěžuji si. Chtěla jsem to. Vedlejší efekty hormonání terapie mi nevadí. Beru je jako součást ženskosti.

 

Mamka mi včera v autě říkala: „Vy máte jednu výhodu – nikdy nebudete muset nosit vložky.“

 

Pro nás to ale není výhoda. Tedy alespoň pro mě ne. Vím, že nemám právo hodnotit, jak strašné měsíčky jsou, když jsem je nikdy nezažila (pouze zprostředkovaně od mé ženy, kamarádek nebo spolužaček) a vždycky, když tohle někomu řeknu, tak mi nevěří, ale když už přijmout ženské tělo, tak se vším. Nežádám jen to dobré. Chci všechny stránky ženskosti. Některé (zas tolik jich není) mít ale nikdy nebudeme.

 

Mamka mi taky v autě říkala, že byla nakupovat oblečení a viděla tam „jednu jako jsem já“.

Vím, jak to myslela, ale já nechci být „jako jedna jako jsem já“. Pokud moje mamka identifikovala tu paní jako „jednu z nás“ hned na první pohled, pak bych byla i já identifikovatelná na první pohled jako „jedna z nás“ a ne jako žena, jak o to moc usiluji.

Nechci patřit (ačkoli to ovlivňuje spousta faktorů a nejde to ze dne na den) mezi „jedny z nás, na kterých je to hned vidět“. Taková identifikace je mi k ničemu. To budu pořád ten muž převlečený za ženu.

 

Ta paní nakupovala oblečení, byla tam ještě s jednou paní – biologickou ženou, která pravděpodobně patřila mezi ty jedinečné žen z vás, které nás nezatracují, ale naopak ještě pomáhají. Vy jste pro nás nesmírně důležité. (Jako třeba úžasné „slničeko“ pro Eričku 😉

 

A do třetice mi mamka řekla ještě jednu věc. Že z blízka muž pozná, kdo jsem, protože mám někde ještě tmavší plochy vousů. Zamaskovávám je, podle mě úspěšně. Je pravda, že ze vzdálenosti 2 cm na mě ještě žádný muž nekoukal… Přesto si myslím, že bych to měla risknout…

 

Tenhle víkend měl být průlomový. Nemohla jsem kvůli tomu ani spát.

Dva lidé mi řekli, že mě chtějí vidět. Dva lidé mi řekli, že je přitahuji (sexuálně). Jako žena.

Ta první byla Anička. Tedy MtF žena, které se líbí ženy.

Ten druhý byl Pavlik…

Pavlik měl přijet dnes odpoledne z Prahy. Nepíše se mi o tom moc snadno, protože mám v sobě zafixováno něco jako „Tomův strach z toho, že by se mu mohli líbit muži“. Flirtování a hodinové rozhovory s muži probíhaly na mém holčičím profilu i v minulosti deset let zpětně (dokonce jsem byla i párkrát v paruce v přítmí na webkameře a to se mi moc líbilo :), ale byla jsem z toho vždycky zoufalá, protože jsem věděla, že nikdy ty kluky nebudu moct vidět osobně. Protože jsem jako žena nevypadala, ač jsem se o to moc snažila 🙁

Tom už ale neexistuje a Tereze se muži líbit mohou, protože Tereza je žena.

Bránila jsem se chvíli těm pocitům, ale neubránila. Naše tříhodinové rozhovory mě poprvé po třech měsících dostaly tam, kam jsem myslela, že už se nikdy nedostanu (ke vzrušení). Při představách, které mívají ženy o mužích, jsem nemohla ani pracovat, jak jsem se nedovedla soustředit na práci a byla myšlenkami úplně někde jinde – s Pavlikem – v pevném objetí jeho paží přitisknutá k jeho rtům a jemně popíchaná jeho strništěm. Toužila jsem být doprovozena domů, opřena o vchodové dveře a…

Chtěla jsem ho přivítat jak nejženštěji dovedu – v šatičkách nebo sukni, v podpatkách, načesaná, namalovaná, voňavá, nadšená, zamilovaná… Tak, aby mě ještě víc chtěl.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že Anička, ač hezká, milá, křehká a až po uši zamilovaná MtF slečna nemůže tomuto muži konkurovat. Tom by po ní nejspíš chňapnul okamžitě, ale Tereza ne.

Mám obrovskou absenci projevů citů od druhého člověka a tak mi otevřené srdce Aničky tohle prázdno okamžitě zaplnilo, ale asi to tak mělo být, aby mi do života v ten moment vstoupil i Pavlik.

(Pavlik je mladý sympatický usměvavý kluk, který hraje na kytaru, romantik a tak trochu nezkušený – vlastně jako já, protože jako žena nemám s mužem žádné zkušenosti (a ani jako muž, k čemuž bych se ale nikdy neodhodlala)).

 

Potřebovala jsem ty zkušenosti získat. Potřebovala jsem analyzovat své pocity, jaké to je doopravdy (a ne jen v mých představách), když dostanu pusu od muže, když líbám muže, když se tisknu k muži, objímám muže…

Představuji si ty věci až příliš dlouho a ta touha už přetekla…

 

Díky Aničce jsem se vlastně probudila ze spánku. Nikdo mi nechyběl, v téhle fázi jsem partnera řešit nechtěla, zvykla jsem si na to, že žiju sama, i když mi bylo občas smutno, ale zvládala jsem to. Nebyla jsem kvůli tomu citově nevyrovnaná, neproháněla jsem každou holku nebo kluka, která se mi líbila.

Ale Anička mě donutila o tom přemýšlet. A osud mi sám nabídl Páju, který o mé minulosti nevěděl a dosud nic neví (a ani se nikdy nedozví). NIKDY se nebudu seznamovat s mužem, který bude předem znát moji minulost. Vím, že je to těžké, ale je rozdíl, když vás osloví kluk jako transsexuálku nebo jako ženu. V tom je velký rozdíl. My nechceme být to první, my jsme ženy… Neříkám, že vypadám tak úžasně, abych už si věřila jako Darinka, ale postupně bych ráda, kdyby k tomu došlo.

 

S Pájou je to už ztracené. Šla jsem na něj příliš rychle. To je dané tou mojí dychtivostí a nadšením. Tak jsem to měla vždycky. Musím se ještě HODNĚ učit, co se získávání pozornosti mužů týče… Všechno je naopak. Ale i tenhle můj neúspěch je vlastně malým krůčkem k odhalení mých skutečných pocitů a získání jistoty v tom, KDO SE MI VLASTNĚ LÍBÍ. Muži nebo ženy? Nebo oba?

 

Dokud to nezkusím, tak na to nepřijdu.

 

Promiň Aničko.

Teď potřebuji někoho, jako byl Pavlik.

Nemůžu se vrhnout do partnerství na celý život se ženou, aniž bych si to v hlavě neujasnila.

 

Nedělám závěry. Potřebuji zkušenosti, zážitky… je to na dlouho. Nemůžu do vážného vztahu skočit teď. V téhle fázi je to nemožné.

I když láska si nevybírá a nedá se jí ubránit.

 

 

Napsala mi teď Lenička z Moravy, kterou tímto moc srdečně zdravím.

Napsala mi sice něco soukromého, ale ona mi promine, že to sem dám, protože je to přesně to, o čem jsem psala na začátku tohoto článku, když mi mamka říkala o vložkách…

 

 

Bolest je nám ukradená. Jdeme tvrdě jen za jediným cílem a čím víc se k němu blížíme, tím jdeme rychleji a je nám jedno, kolik překážek kvůli tomu musíme překonat.

Je tolik z nás, co bychom za takovou bolest daly všechno, ale nikdy ji neprožijeme 🙁

Leničko – já osobně si myslím, že Tebe ale jednou taky čeká 😉

 

 

Dnes se jedu na Darinkou podívat. Moc se na ní těším. Potřebuju mezi lidi a u ní vždycky přijdu na jiné myšlenky.

Pavlik nebyl poslední pokus ani muž mého života. Píšu si s dalšími kluky, kteří (ač to nechápu) tvrdí, jak jsem krásná, rozmazlují mě a já je zase provokuji. Jako žena muže. A oni mě jako muži ženu. To se mi líbí víc, než mazlení mezi dvěma ženami. Dosáhla jsem určitého stupně ženskosti (neříkám, že dokonalého, ale takového, kdy mě i muži identifikují správně) a tak mě láká to, co jsem dřív nedělala. Jenže bohužel není stále nikdo z mého okolí…

Někoho hledám a hledám v tomhle směru i sebe…

 

Ač se Ti to Aničko nelíbí… Nemohu si poručit, nemohu Ti lhát. Vím, že nemáš muže ráda… Ale polovina lidstva je miluje! Mrzí mě, když se trápíš, ale nedokážu s tím nic udělat. Teď ne.

Přesto se těším, až se tu zítra objevíš a popovídáme si. Snad to zvládneme obě 🙂

Protože já ráda vidím každou z vás. Je to pro mě příjemné a fascinující povídat si o vašich osudech, příbězích, snech a minulosti.

 

 

Ve čtvrtek jsme byly s Kačenkou a mojí ex u psycholožky, kam nás objednala právě ex.

Bála se, že má přeměna může mít negativní vliv na Kačenku… Nechtěla čekat na mojí červnovou návštěvu psycholožky v Motole, která má řešit totéž a na tyto případy se specializuje.

Tahle paní psycholožka to měla prověřit. O transsexualitě ale věděla akorát to, kdo je MUDr. Fifková a jinak nic.

Odběhla jsem si z práce, takže jsem byla maximálně žensky oblečená (takhle mě moje ex ještě nikdy neviděla, ale nehodlám se kvůli ní omezovat).

Kačenka mě hned v čekárně muchlovala, já byla šťastná, že jí vidím a měla jsem díky tomu dobrou náladu (takže jsem se usmívala, což dělám často, což se vždycky mé ex nelíbí).

 

Paní psycholožka si nejprve pozvala jen mě. Oslovila mě v mužském rodě, takže jsem jí okamžitě opravila a požádala, aby mi říkala v ženském, že jsem v RLT a na HRT a že vystupuji již všude jako žena.

Poděkovala, že jsem jí to vysvětlila a vysvětlila mi, proč moje ex chtěla tuto návštěvu (protože má strach, jak bude reagovat Kačenky okolí, když jim (zjednodušeně) řekne, že táta nosí sukně), ale že s okolím udělat nic nejde. To musí vyřešit paní učitelky, za kterými v září dojdu a vysvětlím jim situaci pro případ, že by došlo k tomu, že se Kačence bude někdo posmívat. Pak bude na nich vysvětlit to těm dětem.

Pak mi řekla, že je to vlastně totéž, jako když dítě vychovávají dvě lesby. Ale v tomto městě žádný takový pár s dítětem není a tak nemá tu zkušenost, kterou by mi předala…

 

A pozvala dál jen Kačenku, byla tam 40 minut, povídaly si, kreslila obrázek.

Poté jsme tam šly všechny.

 

Kačenka nakreslila nádherný barevný obrázek růžového domečku s duhou a kytičkami… Hned skončil na nástěnce. Psycholožka nám vysvětlila, že Kačenka je nesmírně pozitivní dítě, které s mojí přeměnou nemá problém a těší se, až ze mě bude žena. Ale že mi chce pořád říkat „tati“, protože na nějakou změnu v oslovení je ještě příliš malá (je jí 7). Nabízela jí něco jako „druhá maminka“, ale prý jí nevadí, že i když budu vypadat jako žena, že mi bude říkat „tati“.

Nevadí to i mě. Je mi to jedno, jestli na mě takhle zavolá mezi lidmi, protože ona je moje dcera a já budu její táta do konce života. O tom už jsem tu kdysi psala.

 

Do této chvíle bylo vše v můj prospěch, i když na psycholožce bylo vidět, jakoby jí štvalo, že jsem rozbila rodinu (takový jsem z ní měla pocit). Snažila se ale být nestranná. Na mojí ex bylo vidět, že jí štve, že vlastně nebyl důvod k psycholožce chodit. Nevím, proč jsme tam byly. Nic se nevyřešilo. A to, na co paní psycholožka přišla, už jsem dávno s Kačenkou vyřešila (že mi může pořád říkat tati).

Ale když jsme odcházely, ex mi na schodech říká: „Takže je ti to jasné ano? Bude ti dál říkat tati a budete spolu mluvit v mužském rodě!“.

Řekla jsem jí, že tati mi může říkat vždycky a taky mohla i v minulosti a nikdy jsem jí to nezakazovala, ale že já o sobě nikdy v mužském rodě mluvit nebudu. Že o tom paní psycholožka nemluvila.

 

Následoval její neviditelný výbuch.

Kačenka už byla skoro v přízemí, měla obrovský hlad, v chodbě voněl něčí oběd, tak mi říkala: „Tati, tady to tak krásně voní…“ Ale musely jsme se vrátit, protože na nás ex křičela, ať jdeme ještě do ordinace.

 

Tam už na mě čekaly dva supi připravující se rozedrat svoji oběť. Ex zvýšila hlas a začala si stěžovat, že jsem řekla, že nehodlám dodržovat to, co tu psycholožka řekla. Na to se mě psycholožka zeptala, proč to nechci dodržovat…

 

Byla jsem pod jejich tlakem, Kačenka mezi námi, a říkala jsem jen to, jak to doopravdy je. Že jsem jí nikdy nezakazovala říkat mi táto, ale že mužský nebo ženský rod jsme tu přeci dnes neřešily.

Psycholožka mi na to řekla, že pokud mi má Kačenka říkat tati, tak mi přeci musí říkat i v mužském rodě.

A přestala absolutně respektovat mojí identitu. Oslovovala mě zásadně v mužském rodě, NEUSTÁLE JSEM JÍ OPRAVOVALA… opravovala jsem i ex, která mě taky oslovovala v mužském rodě… takže jsem jim stále skákala do řeči, opravovala je, ignorovaly mě a nakonec se mi podařilo dospět k tomu, že jsme si vlastně nerozuměly, protože táto mi Kačenka mohla a může říkat kdykoliv a s tím souvisí i mužský rod. Ona je pro mě člověk, kterému NIKDY nebudu přikazovat, jak mi má říkat. Až dospěje, tak se to změní. Ale teď je malá. A tak to bylo i v minulosti.

 

Pak už to naštěstí psycholožka pochopila taky a řekla mi, že je vpořádku, když nechávám Kačenku říkat mi tati a v mužském rodě a že pokud já sama o sobě chci mluvit v ženském, tak ať si klidně používám ženský rod. Že to je úplně jedno. Jde o Kačenku.

 

To ještě víc naštvalo mojí ex a začala tam na mě křičet, že se zase tak blbě usmívám, že si vymýšlím a začala tam vytahovat věci, které byly doslova „mimo mísu“. Chtěla jsem vzít Kačenku za ruku, říct nashledanou a jít. Prostě trapas – takhle před psycholožkou a Kačenkou, která byla až do této chvíle v pohodě. Ale takhle to bylo vždycky.

 

Moje ex se nezměnila. Má být nejšťastnější ženou na světě a zatím na mě křičí a vrhá vražedné pohledy úplně stejně, jako před dvěma lety. Přitom máme každá svůj vlastní život.

 

Škoda, že nebyl čas, aby psycholožka rozebrala jí.

Protože já své ex nerozumím. Nikdy na ní nejsem zlá, snažím se jí pomoct, je to maminka mé dcery, ale za každý dobrý skutek jsem náležitě potrestána… Ke všemu jsem tak blbá, že stále žádnou nenávist necítím. Místo „moje žena“ už jsem jí ale konečně začala říkat „ex“. Už bylo na čase. Po tomhle zážitku u psycholožky…

 

Já byla ale ráda, že vlastně Kačenka vyšla ze všeho dobře. Jsem šťastná, že je to moje pozitivní sluníčko…

 

 

Měla bych myslet trochu pozitivně i já. Teď se mnou dost lomcují nálady nahoru a dolů.

 

Poslední dobou si píšu se svojí bývalou kolegyní z úřadu… Vždycky jsme si rozuměly.

Nedávno mi psala (když viděla mé fotky), jaká jsem křehká dívka 🙂 A prý jestli jsem v ženském kolektivu, tak jestli všechny neřeší mojí postavu… 🙂

Já chci být křehká dívka! 🙂 Ale jako Darinka samozřejmě nikdy nebudu.

V položenském kolektivu pracuji a už mi řekla úplně každá, jak jsem hubená 🙂 Přitom nejsem hubená, jsem prostě štíhlá 🙂 Mám úplně normální (myšleno dosažitelné ve 3. měsíci HRT) míry a snažím se nemít faldíky, protože vzít si do práce přiléhavé tričko (a já přiléhavá trička, ve kterých si vždycky vychutnávám ten úzký pas i prsa a přiléhavé kalhoty miluju) a na něm potom pneumatiky není vůbec hezké. Takže mojí postavu řeší sice všechny, ale zatím s úsměvem 🙂

 

Moje bývalá kolegyňka si všimla jedné věci. Psala mi, že Toma se nemohl nikdy nikdo na nic soukromého ptát. Že byl uzavřený a o svém soukromí nikdy nemluvil. Ale s Terezou je to jiné…

Taky cítím, jak je to jiné. Nemám pocit, že bych se potřebovala uzavírat do sebe, nekomunikovat… najednou jsem to já a nemám s ničím problém. Je to moc příjemné a osvobozující (pořád je to všechno osvobozující!).

Jsem žena. A naopak cítím potřebu komunikovat 🙂 NEUSTÁLE! :)))

 

Včera ráno jsem přišla poprvé do práce v botkách na klínku… hned v kanceláři mi kolegyňka říká: „Ty máš krásné boty!!!“

Ta samá kolegyňka, co mi před měsícem a půl řekla, ať rozhodně ještě nechodím v lodičkách. Najednou s takhle extrémně dámskými botami nemá problém 🙂 On už ho totiž nemá vůbec nikdo. Je čas přemýšlet o sukni 🙂 (Ale s tou mojí zimou jsem ráda, že tam přežiju den ve svetru 🙂

Následovala 10minutová debata o botkách! To se mi tak líbilo!

Jsou to takové béžové balerínky na asi 5 cm klínku. Měla jsem k nim své dlouhé bílé kalhoty, které mi tím pádem ještě prodloužily nohy. Celý den jsem se úplně vznášela. Podpatky mi nedělají problém. Miluju je. I tu chůzi v nich. A připadám si tak žensky.

 

Což bylo úplně super, protože jsme šli zrovna z oběda a přijel zásobovač kantýny – takový starší sympatický pán, který tu dříve pracoval. Má kolegyňka a kolega ho velmi dobře znali a tak se s ním zapovídali a já stála vedle nich a usmívala jsem se vtipným poznámkám, které ten pán měl. Pořád na mě koukal, vyloženě čekal, kdy mě kolegové představí, pak se usmál a řekl: „Koukám, že máte novou kolegyňku. Já jsem (řekl jméno) a podal mi ruku.“ Podlomila se mi kolena 🙂 „Dobrý den, já jsem Tereza.“

Já jsem Tereza!!! (Tuhle větu říkám poslední dobou pořád, protože je mi pořád někdo nový představován 🙂

Potěšení je na obou stranách 🙂

Kolegové potvrdili, že jsem nová kolegyňka, čímž stvrdili mojí identitu na 100 % a já se rozplývala nad tím, jak byl na mě ten pán milý a jak mě správně identifikoval.

 

 

Běžím se zkrášlit a uklízet (tedy v opačném pořadí). I když jsem zjistila, že i kdybych bydlela na Aljašce a úplně sama, tak si už celý život budu malovat aspoň oči. Ani s košem nevylezu nenamalovaná! 🙂

 

Odpoledne pojedu za Darinkou, něco pěkného jí přivezu (mojí dobrou náladu a musíme toho tolik probrat!) a budu se těšit, až si jí odtamtud odvezu domů.

 

A jak bude čas, pročtu si těch 40 vzkazů od kluků, co mi napsali za dva dny, co jsem se zaregistrovala na lide.cz. 97 % z nich je stejně nepoužitelných (s fotkami např. s půllitrem v ruce – to mi fakt „imponuje“ – asi jako každou ženu), ale najdou se tam i zajímaví kluci. Mám ráda takové ty oduševnělé, nápadité, usměvavé a pozitivní kluky.

 

A uvidíme, co mě čeká… 🙂

 

Nechám se překvapit.

 

Byla bych moc ráda, kdyby ta ledová krajina už začala být krajinou zalitou sluncem a dívkami v minisukních 🙂

A jednou z nich bych byla i já 🙂

 

 

O návštěvě Darinky a zítřejší návštěvě Aničky budu asi muset napsat další článek, protože tuším, že obě návštěvy mě dost zasáhnou…

 

 

——————

Tento víkend mi zatím nevychází vůbec nic podle plánu. Asi chce někdo prověřit mé organizační schopnosti, takže už potřetí měním vystresovaná úklidem v koupelně s vyteklou pračkou program 🙂 Bohužel ne ten na pračce, ale víkendový. Je mi úplně k ničemu, že jsem si určila priority 🙂 Ale aspoň se nenudím. A ti, kterých se to týká, také ne, jak jim pořád upravuji časy schůzek 🙂

A je tu pokus č. 2.

Super, Darinka dorazila do Prahy 🙂

Jsem vážně napnutá, jak dopadne. I když všechny vlastně víme, jak to skončí, stejně je to napínavé.

 

Darinka mi tentokrát kladla na srdce, abych vám to překládala ze slovenštiny… mě se tedy líbila ta autentičnost, ale jelikož jsem v tuto chvíli její sekretářka a ona má šéfová, tak jí musím poslouchat 🙂 Jinak žádná reportáž nebude 🙂

 

Postupně sem budu psát všechny její zážitky a postřehy. Stejně se nudí, tak má aspoň o zábavu postaráno.

A já taky.

Včetně mých kolegů v kanceláři, kteří si dnes sami vzpomněli, že by Darinka měla být v Praze a zeptali se mě na ní přesně ve chvíli, kdy Darinka napsala první zprávu.

Čtvrt hodiny jsme to pak v kanceláři probírali. Zajímalo je všechno! Překvapilo mě, že i detaily. Fakt se kolegyňka ptala otevřeně na všechno možné a nemohli chvíli pochopit, proč se takové operace nebojíme, nejsme nervózní, ale těšíme se na ní, máme z ní radost.

 

Tak se hlásím znovu z Prahy, sedím tu na chodbě jako minule a čekám, až mi přidělí pokoj. Bude to určitě trvat dlouho – takové dvě tři hodinky minimálně :O

Jinak mám žízeň, ale nepiju svojí vodu, protože je to moje strategie, jak potom bez problémů vypít fortrans 😀 Možná, že když budu mít velkou žízeň, že mi to potom bude i chutnat, ne?

 

Právě jsem dostala pokoj a shodou náhodou je to zase jako předtím č. 3. Leží tu vedle mě nějaká slečna a myslím, že je jedna z nás, ale nejsem si jistá

 

Fujky, máme tu na pokoji i nějakou starou paní, která stále prdí a odbíhá na záchod s tím nechutným pytlíkem moči a smrdí to tu celé močí, když projde okolo…

 

Ta, o které jsem si myslela, že je „one of us“, tak teď nevím, jestli je nebo ne, jsem z ní zmatená. A dnes už šla akorát domů, ale přihlásila jsem se k ní, protože jsem slyšela, jak telefonuje a mluvila slovensky, tak jsem toho hned využila.

Zeptala jsem se, kdo jí operoval, tak ani prý nevěděla jméno, že přišla v pondělí (před dvěma dny) a dnes už šla domů, takže teď netuším

A ta baba by mohla jít raději domů :D. Zrovna mi donesli fortrans, tak jsem si to smíchala se svojí z domu přiveženou šťávou – malinová – a je to o moc lepší než minule s tou jejich pomerančovou, takže radím malinu, kdyby něco. Celkem přebije tu chuť odpornou a během pití zacpat nos prsty a přes brčko pít, pak se to dá. To jsou takové moje návrhy, kdyby to náhodou též někomu tak nechutnalo jako mě.

 

Vysledky wifi:

Download: 992,38 kbit/s (124,05 kB/s) (3 – dobré)

Upload: 251,18 kbit/s (31,40 kB/s) (3 – dobré)

Web odezva: 26ms 73.6ms 138ms (1 – výborné)

Stabilita: 79.3 % (2 – velmi dobré)

 

 

A ještě k té potencionální one of us, když se zaklonila do zadu, tak jsem viděla ten ohryzek, takový slabší, ale byl vidět. Tak fakt nevím.

A chtěla jsem ti hned odepsat, ale najednou jsem potřebovala strašně na záchod. Ten fortrans má pořádnou sílu tedy. Během chvilky mám už dva litry vypité.

Jen co jsem vyšla ze záchodu, sestřička už na mě čekala, že mám jít k panu doktorovi podepsat nějaké papíry, ale ne k Jarolímovi, k nějakému, co nevím, jak se jmenuje. A zítra jdu ráno v 10 na řadu, takže to už zní nadějně a ne někdy až po obědě, kdy mi řeknou, že nestíhají.

 

Nic nového. Celý den ležím, dopíjela jsem ten fortrans, odbíhala na záchod, přišla sestřička, vzala krev a pořád dokola to samé – fortrans, internet, záchod, trochu poležet. Pěkná nuda. V deset injekce do ramene na ředění krve nebo jak se tomu říká a potom prášky na spaní a chrrrrrrrrrrr 😀

 

 

 

 

A zítra budu pokračovat zase tady – nové články o Darince začínat nebudu, aby to bylo přehledné a budu pokračovat tady… až se tedy hned tu hodinu po operaci probudíš a začneš zase vyprávět (pod vlivem uspávacích prostředků 🙂 nějaké zajímavé zážitky.

 

 

Tak Darinka šla dnes nakonec jako první už v osm a už to má za sebou holka naše!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Víc toho sem napsat nestihnu, protože teď končím v práci a musím utíkat s mamčou na nákup do Žitavy, ale už se moc těším, až se za Darinkou vydám o víkendu na návštěvu, uvidím jí a vysvobodím aspoň na chvíli z té nudy. Samozřejmě zjistím co nejvíc (publikovatelných) informací 🙂

 

 

 

 

 

 

Dnes mi Darinka volala, že jí vytahovali dren a moc to bolelo. Nesmí chodit.

Takže v tuto chvíli jsem připravená, ale nemůžu říct kdy. Záleží na tom, až bude Darince dobře.

 

 

 

 

Tak a řekla bych, že na Darinku přišla pořádná prvotřídní nemocniční blbá nálada a krize.

 

 

Ráda bych už s někým pokecala, ale dnes nemám ani náladu. Potím se, ležím pořád v té samé poloze a mám pocit, jakoby mi tekla krev po zadku… Chci to prostě už sundat! A taky kdyby jsi tu byla, tak bych si chtěla jít popovídat do společenské místnosti, protože ty spolubydlící tady jsou vážně otravně zvědavé, hned ztišují televizi, přestanou spát a všechno poslouchají. To bysme si u nich ani otevřeně nepokecaly.

Těšila jsem se, že bysme dnes šly do té společenské místnosti a tam teda pokecaly, aspoň bych se trochu prošla, protože ležet v kuse 4 dny v té samé poloze je prostě nezdravé na nervy, ale panu doktorovi je to jedno. Mám dát ještě další den, proč ne.

Tentokrát asi nepůsobím moc optimisticky, co?

Dám Ti vědět, kdy budu moct aspoň přejít po chodbě a budu mít konečně sundanou tu pampersku vyrobenou z obvazů…

 

 

 

Jsem zklamaná z Jarolíma. Nejdřív jsem mu věřila, že je fakt uvnitř jen 2/3. Nějak jsem tomu naivně věřila. Takže už jen přežít zbytek hospitalizace a můžu jít domů a kašlu na všechno. Jsem v úplné depce.

Jinak to první vstávání z postele jsem nezvládla, kdybych stála ještě pár sekund, tak se rozplácnu na zem.

Takže další vstávání za dvě hodiny. Jsem zvědavá.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tak na tu už se taky těším, Darinko 🙂

 

 

 

 

Vrátila jsem se z Prahy od Darinky, tak jen ve zkratce, protože se už nemůžu dočkat postýlky.

Darinka je vpořádku, chodí sama – i když s rozkročenýma nožkama – ale co, je náhodou šikovná. Došla se mnou až ven, ale trošku krvácí z jednoho méně utáhnutého stehu, který jí asi budou zítra sešívat znovu, takže jsme ani tak daleko chodit nemusely, ale když Darinka chtěla 🙂 A já vlastně taky.

 

Dilatace trvá přibližně 15 minut a Darinka je tak poctivá, že opravdu dilatuje asi 5x denně. Je na to tam speciální místnost s názvem „lázně“, kde si pacient lehne na lůžko a prostě dilatuje 🙂 Tzn. zasouvá dilatátor natřený gelem dovnitř stanoveným způsobem (tzn. ne pořád rovně, ale nejprve rovně, potom mírně dolů a zase nahoru, jakobychom chtěly dilatátor ohnout).

 

 

Čas tam utíká docela rychle. Darinka říkala, že každou chvíli stejně musí dilatovat a než tam dojde, provede to, někdy se tam i opláchne a zase dojde zpátky, je hodina pryč.

 

Sestřička říkala, že MUDr. Jarolím dělal vše pro to, aby byla Darinka spokojená a měla co největší hloubku… Ale nejspíš už nebyl prostor uvnitř kvůli úzkým bokům. Teď to vypadá na hloubku zhruba 8-10 cm. Takže pořád lepší, než 7 cm, jak byl původní odhad.