-
Dva noví kolegové
Měla bych prozradit jméno té slečny, co mi píše tak hezká slova.Ovlivňuje můj život, mé myšlenky, celý den… a já jí tu nesmím ani jmenovat?Má se snad za něco stydět? Nebo se mám za něco stydět já?Žádné soukromí neporuším.Anička mi dnes psala, jak sledovala mé video na youtube. Psala jsem jí, že ty fotky jsou starší, že takhle nevypadám… už nejsem blond a nemám ani tak dlouhé vlasy, jako na těch posledních fotkách. Ale už mám své vlastní.To mě tak nějak donutilo kouknout se na ta videa po dlouhé době taky a nadchla mě jedna věc – ta délka vlasů!Najednou jsem si představila, že mé vlastní vlasy jsou takhle dlouhé – tak, jako byly u mé poslední tmavě hnědé paruky, kterou už nemám, protože jí nechci a nepotřebuji… a potom tak dlouhé, jako byly u té blond paruky až k lopatkám…Ještě pořád neudělám culíček :((( A já to tak pořád dokola téměř ob den zkouším. Přitom takhle rychle ty vlasy vyrůst nemohou… :/Budu mít vyhráno, až mé vlasy budou takhle dlouhé. Budu s nimi dělat kouzla, budu si je každý den nechávat do práce jinak upravené. Líbí se mi i rozpuštěné, i sepnuté, líbí se mi drdůlky, culíčky, copánky, sponky a čelenky. Budu si s nimi moct konečně dělat, co chci a hlavně budou tak ženské…Tak, jako je má Anička už teď, s čímž mě tedy pěkně předběhla 🙂 Přestože jsme na tom s HRT úplně stejně.Já jsem jí předběhla zase aspoň v laseru, kde jsem o tři procedury vepředu. Ale nechci nikoho předhánět. Každá jsme někde…A dnes mi taky dělala celý den moc příjemnou společnost…No tak jsem se hezky zasnila o vlasech a o Aničce…Ale rostou, vlasy jedny 🙂Od posledních fotek ve svých vlastních vláskách už zase o 2 cm povyrostly. Za rok to bude dalších nových 18 cm!To je ještě málo! 🙁Přijde mi to navíc tak pomalé 🙁Ale musím být trpělivá.Dnes jsem si seděla v práci hezky v balerínkách s nožkou přes nožku, létala jsem po kancelářích, do kantýny… nikdo mě neřešil, ani já už neřešila samu sebe. To, jak vypadám je ode mě očekáváno a tak si to užívám. Líbí se mi ten pohled – na mé namalované zářivě červené nehty, na ty balerínky, na nejužší rifle, co mám… Můžu všechno, co chci.Hezký den mi začal ale hned ráno, co jsem vešla do kanceláře, kde už seděla Jíťa a povídala si s paní uklizečkou: „No to je krásná košilka! Mě se přesně takovéhle tak líbí! Vám to vždycky tak sluší!“ 🙂Začala jsem se uculovat a stydět, poděkovala a spořádaně si sedla na židličku a pokračovala v rozhovoru s nimi 🙂Dnes nastoupili noví kolegové hned dva.Žádný extra příběh se nekoná (to třeba ještě přijde :).Nastoupil ten hezký pán z Bulharska (Nikolaj) a ještě jeden chlapec – vysoký, urostlý, usměvavý, sympatický. Přeslechla jsem jeho křestní jméno a zmizel. Škoda.Měli dost práce sami se sebou v tenhle první den, ale Nikolaj mě potěšil hned u oběda…„Ty jsi tak štíhlá! Tvá postava vůbec neodpovídá té porci tady na talíři.“ 🙂Jo, kantýnská zrovna dávala všem velké porce špaget, že jsem jí prostě celou ani dojíst nemohla.Kolegyňka u stolu se hned naštvala, protože si vydedukovala, že je tlustá, když jí Nikolaj neřekl, že je štíhlá 🙂 Vadilo jí, že to řekl jen mě a ještě s úsměvem! 🙂 (Ale myslela to samozřejmě trochu z legrace).Taky jsem se na něho patřičně usmála a moc mi to lichotilo 🙂Hned jsem se začala zvědavě vyptávat, jestli má rodinu (myslela jsem manželku a děti). „Mám bratra…“No tak fajn 🙂Jak jsme přišli do kanceláře, rozdala milá kolegyňka všem všechny své čipsy – prý aby netloustla. I mě dala – potvora! 🙂 No já je snědla. Při obědě se nijak neomezuju, jen večer se nepřecpávám a hlavně s mými 63 kg/177 cm už nechci jít moc dolů. Kolegyňka váží úplně stejně, ale má 157 cm… a pořád vypadá hezky.Chtěla bych se jednou dostat do fáze, kterou popisovala slečna, co byla na posledním společném sezení 6 let po operaci…„U mě v práci se už postupně vyměnili kompletně všichni zaměstnanci, jen já jsem tam zůstala, takže se úplně zapomnělo na moji minulost a nikdo o ní už neví.“Uvědomila jsem si totiž, že ti dva noví kolegové jsou přesně v té pozici, která je mi nejpříjemnější. Oni nemají v hlavě žádný obrázek Toma. Oni vidí Terezu, jako lidé, které jsem potkávala v ZOO, v obchodě, na ulici a oslovovali mě správně.Tohle je tak parádní pocit!Těším se na další dny s nimi, až se trochu otrkají.A jdu se poprat s tou bouří myšlenek v mé hlavě a hormonů v mém těle, kterou způsobuje Anička… 🙂Myslím, že brzo budu mít problém to nějak ukočírovat.Nevím, čemu se pořád tak bráním.Asi se bojím.Budoucnosti, vztahů, připoutávání… ale když vidím a cítím, jaké to najednou je zase hořet… Nemůžu si pomoct…Před dvěma lety jsem potkala Simču z Teplic – slečnu (biologickou), ktera byla nesmírně chytrá a citlivá a rekla mi větu, o které jsem tu kdysi v té době psala:„JSEM ČLOVĚK A HLEDÁM ČLOVĚKA.“.Teď jsem si na tu úžasnou větu vzpomněla. Tolik se bojím, aby ten plamínek neuhasl. To bych vážně nerada. Na vztazích jsou nejhorší jejich konce. Ale nemůžeme nejít do vztahu jen proto, že může jednou skončit… -
Čočka
Nevím, proč každých 14 dní musím psát o tom samém.Má čtrnáctidenní dávka slz byla právě vyčerpána. Teď mi nezbývá, než se jít rovnou odlíčit, protože vypadám jak smutný klaun, kterému voděodolná řasenka nepomohla – a to je pohled na nic.I kdybych byla s Kačenkou deset, sto, tisíc dní… je to pořád málo a nebude mi to stačit. Potřebuji s ní být pořád.Jak to, že takový ten svíravý pocit, kdy se něco někde u srdce sevře a v hlavě spustí ten vodopád nejde zastavit ani ovlivnit? Snažím se pokaždé, jak můžu, ale nemá na to nic vliv.Vidím tu Kačenky hlavinku, na které měla tři indiánské copánky, co jsme tu spolu stvořily, slyším tu její smích, její ručičky, které mě drží, ale ona tu není. Zase jen ta hromada hraček a her a domečků… pódium, na kterém jsme si hrály na pop star a střídavě každá zpívala. Musela jsem si vzít šaty a boty na podpatku, protože to prý je podmínkou, když takhle vystupuji. I Kačenka si vzala sukýnku. Pořád mi říkala, jak jsem krásná. Říkala mi to ještě v autě a na hřišti. Hladila mě, držela, chtěla přitulit a pusinkovat.Umačkala bych jí!!!!!!!Tak nerada jí vždycky pouštím. Jakoby ze mě někdo rval kousek mě samotné.Když jsem Kačenku ve čtvrtek ráno přebírala, byla tak nadšená.První, co mi řekla bylo: „Mami, řekni, co budeme mít!“Blesklo mi hlavou, co by to tak asi mohlo být. Zvířátko asi ne…Ale bývalá manželka to zamluvila, tak jsme si šly sednout do auta, kde mi to stejně Kačenka nadšeně řekla.Na podzim bude mít sourozence.Konečně nebude sama a tolik se těší. Měla jsem radost s ní, protože jsem si myslela, že když bude šťastná rodina, ve které Kačenka žije, bude šťastná i Kačenka a to je pro mě to nejdůležitější na světě.Nikdy jsem své bývalé ženě nechtěla říkat „ex“ nebo „bejvalka“ apod. Přišlo mi to příliš hanlivé.Po dnešku je to prostě ex a hotovo.Napsala jsem jí druhý den, že mi to Kačenka řekla, ať se na ní za to nezlobí, a že jim přeji, aby to vše dopadlo dobře a jakou má z toho Kačenka i já radost.Jako obvykle žádná odpověď.Když jsem dnes předávala Kačenku, poslala jí nahoru domů, ať si zazvoní na strejdu, vrazila mi do ruky krabici věcí (většinou to byly samé upomínkové předměty, co mi kdysi daly babičky), které našla mezi svými, když tu kdysi balila na co přišla.Dovolila jsem si zeptat, kdy mají termín porodu. Zajímalo mě to i proto, že Kačenka jde v září do školy a taky jsem byla prostě zvědavá.To jsem neměla dělat.Čočku mám moc ráda. Kačenka jí taky zbožňuje. Ale tuhle jsem dnes nečekala.Přišel monolog výčitek všeho možného, jako kdybychom spolu ještě žily. Jako kdyby neexistovaly žádné dva roky, kdy už máme každá svůj život. Ona navíc s fajn partnerem, který má Kačenku rád, mají krásný byt, teď čekají rodinu… Prostě ideál.Neměla by být šťastná?Čekala jsem, že to zvládne zařídit její přítel, ale jak je vidět, je na ní příliš hodný a nezvládá to.Bude ho moje bývalá žena jednou moc štvát a bude ho to bolet.Taky už jsem jí poslala sms, že mě mrzí, co řekla, ale že už spolu nežijeme a tak mi nemůže přikazovat, co mám nebo nemám dělat…Zrovna nedávno jsem přemýšlela o 4 fázích, kterými prochází úplně každý rozchod. Konkrétně fázi paradoxní, kdy dochází k tomu, že v momentě, kdy já začnu žít svůj spokojený život, ten druhý se bude chtít vrátit, ale já už nebudu mít většinou možnost to udělat.Chtěla jsem už zase napsat p. Klimešovi, který napsal knihu Partneři a rozchody, aby mi potvrdil, že každý rozchod skutečně musí mít paradoxní fázi. Protože ten můj tuhle fázi neměl…Jak vidím, tak jí prostě neměl proto, že k ní má bývalá žena ještě nedospěla.Což mě dost znepokojilo, protože jsem doufala, že už si žije ten svůj život a já ten svůj, aniž bychom si do nich vzájemně zasahovaly.Myslela jsem, že už se nade všechno přenesla, že už je šťastná, že už je konec jejích výčitek…Čočky byl dnes uvařený obrovský kotel, takže pokračovala, že nás příští týden objedná k psycholožce spolu s Kačenkou, protože si myslí, že by bylo dobré, aby v tom Kačenka měla jasno. To jsem samozřejmě uvítala, i když začátkem června jedu přesně z tohohle důvodu do Motola, ale tam se jí nechtělo, takže to teď budou řešit psychologové dva. Jeden, který s lidmi jako jsem já nemá žádné zkušenosti a druhý, který se na ně specializuje.Aspoň je budu moct porovnat.Jenže největší vtip je v tom, že Kačenka není ten, kdo tu potřebuje pomoc. Vím to a ten psycholog to zjistí. Pomoc potřebuje moje bývalá žena a proto jsem nic neříkala a tiše doufám, že na to přijde (pokud není blbý) a zaměří se na to.Pokud ho ale bývalá žena prokoukne, tak s ním okamžitě ukončí spolupráci. Tím jsem si jistá.Těším se na to, jak vyřeší psycholog situaci, kdy já budu komplet jako žena a budu mluvit v ženském rodě, protože od 7.4. jsem v Real Life Testu (takhle mu to řeknu) a ona mě přesto bude pořád oslovovat v rodě mužském, jelikož mě neuznává 🙂Ale za pokus ta návštěva stojí.Takže si vlastně dala tak trochu gól do vlastní brány.Vůbec se nezměnila. Je pořád stejná, jako během těch několika měsíců před rozchodem. Není v pohodě a má často konspirační teorie, které se všechny obrací proti mě. Já můžu za to, že vejce je šišaté, já můžu za to, že padá sníh, že Kačenka se u nich doma nudí, protože „teď nemůžeme, musíme něco dodělat“, „teď si vaříme čaj“, „za chvilku odcházíme“, „nemáme čas“… „Tak ráda k tobě jezdím. U tebe se nikdy nenudím,“ mi ve čtvrtek ráno řekla.Ona je pro mě člověk č. 1 (říkám jí vždycky, že je jednička a zvednu palec nahoru, což jí vždycky rozesměje). Zlatíčko moje.Hm. Už to byla nuda. Tereza zářila štěstím, Tereze se povedlo tohle, Tereza je v euforii, protože jí v ZOO všichni správně identifikovali…Není nad nějakou pořádnou zápletku, o kterou se vždycky má bývalá žena dokáže postarat.Protože jsem věděla, že ve čtvrtek před 4denním volnem bude mít bývalá žena dobrou náladu (jako před každým volnem), pokusila jsem se jí napsat informaci, aby se aspoň zkusila vyhýbat mužskému rodu při komunikaci se mnou. Že vím, že ženský jí bude dělat pořád problémy, ale ten neutrální použít jde.Nikdy mi na takové sms neodepíše.Celý dnešní hovor u hlavních vchodových dveřích jejich domu zakončila něčím, co mě ale překvapilo. (Že já naivka pořád čekám, jak bude milá, veselá a nadšená jako já? Jo, to tedy čekám, protože už by to tak po dvou letech mělo být…)„A abys věděl, NIKDY NIKDY NIKDY NIKDY tě nebudu oslovovat v ženském rodě! Nikdy! A do konce života ti budu říkat Tome. Tak čau, Tome!“Tak na to jsem neměla co říct, vzala krabici a šla do auta.No tak aspoň jsem to zkusila a teď vím, na čem jsem.Musela jsem to zkusit.Svým způsobem mi může být jedno, že s tím bude mít problém.Až budu mít dlouhé vlasy a budu ještě ženštější, tak to bude ona, kdo bude vypadat divně, až mi bude říkat před lidmi Tome 🙂Jen nechápu, kde se v ní bere tolik té nenávisti. Byla bych tak ráda, kdyby už se dostala do fáze, kde tohle bude za ní a bude se moct soustředit na svůj život, na svojí rodinu…Jak tohle u nich dopadne?Hlavně, ať je Kačenka šťastná.Už je mi zase lépe. Neděle večer no. A to jsme v květinářství potkaly s Kačenkou býv. švagrovou s přítelem. Ten na mě koukal a nic. Tak jsem se jen usmála a oni vyšli ven. Nechápala jsem 🙂Tak jim z auta píšu sms, že je jako fajn, že jsme se v květinářství viděli, ale aby na nás počkali a popovídali jsme si, to ne? 🙂(Oni mě ještě od 7.4. takhle neviděli, ale plánujeme návštěvu, aby to měli snažší překlopit se na správný rod u mě, jak jsem jim psala a jak mi dnes připomněli 🙂Tak mi hned býv. švagrová volala, ať přijdu a že mě přítel nepoznal 🙂„Jo tos byla ty ta baba na krátko ostříhaná?“ :)))Taková vhodná příležitost k návštěvě… jenže já tu čočku od bývalky nemohla rozdýchat, tak tu místo příjemné návštěvy píšu o svých nepříjemných pocitech a vy to musíte číst. :/Dneska už tu jen poklidím, vlétnu do sprchy a zalezu si k telce, abych přišla na jiné myšlenky.Připravím si na zítra co nejhezčí oblečení, včetně nových černých balerínek, když má přijít ten nový kolega 😉 Dneska i včera jsem je taky hezky rozchodila. To mě tak baví užívat si té ženskosti!Ale něco bych přeci jen ještě ráda napsala.Jeden z důvodů, proč je mi teď lépe je to (kromě toho, že jsem se tu zase perfektně ze všeho vypsala), že mi někdo vyznal své city…Ale není to muž. Je to slečna, se kterou si píšu jako se spoustou z vás. 🙂 Najednou to z ní vypadlo (na prvního máje) a já na to od té doby musela myslet.Až dnes mi poslala (na mé přání) fotky a potom i fotky celé postavy (protože na těch prvních fotkách do pasu měla tak kouzelně spadlé pramínky vlasů do čela a tak hezké dlouhé vlasy…)Mám v tom teď takový zmatek!Vůbec nevím, co chci.Líbí se mi pozornost od mužů, líbí se mi s nimi flirtovat, líbí se mi si s nimi i leccos představovat. Vžila jsem se do role Danielky, která je ženou (partnerkou) muže a to se mi tak líbilo. Být v objetí nějakého muže, být chtěna jako žena, chráněna jako žena, být jeho přirozeným duševním i fyzickým protikladem – snažíc se co nejpůvabnějším, jak jen dovedu, abych se mu líbila a těšit se každý den na jeho pevné objetí nebo pevné sevření mé dlaně na ulici…Ale teď přišel najednou takový křehký, citlivý a půvabný člověk.Slíbila jsem (a nikdy bych to ani sama neudělala), že její soukromí zůstane utajeno, ale ona ví, že jsem tu o ní chtěla psát 🙂 Neděs se. Nebudu tu nikomu vyprávět Tvůj životopis. Neřeknu ani Tvé jméno, přestože je krásné. Ale přeci jen něco z toho soukromí napsat musím. Je to něco, co mě pohladilo u srdce tak moc, že si toho nesmírně vážím:„Když jsem četla Tvoje starší články a sledovala Tvoje videa, tak jsem měla pocit, že Tvůj příběh je i mým. Tak moc jsem chtěla být s Tebou. Kdyby jsem věděla, že jsi to Ty, vdala bych se za Toma a udělala vše, abych mu byla tou nejlepší ženou. A až by přišel ten den, řekla bych, že se mnou může ve všem počítat. To, že jsi to dokázala říct není zrada, je to ten největší důkaz důvěry. Když Tě něco bolí, bolí to i mě.„Ještě jsem Ti to nenapsala, ale kdykoliv si tohle přečtu, tak mám slzy v očích. Děkuji Ti za ta slova. Tohle je pohádka, kterou jsem chtěla prožít. Kterou jsme chtěly prožít my všechny, co jsme to štěstí neměly a o své partnery jsme přišly. Ale člověk, který tohle dokáže napsat, musí mít tak velké srdce… Tak ráda bych jí napsala něco, co by vyrovnalo hodnotu slov jejích… ale copak to jde?Já nevím, jestli za to můžou ty hormony, ale fakt to se mnou lítá nahoru dolu, nahoru dolu.Nutí mě to teď přemýšlet o lásce, o vztazích, o budoucnosti, o partnerství, o životě, o tom, co od života chci… Nechtěla jsem na to ale myslet TEĎ. Jenže to nedokážu ovlivnit.Nechci sáhnout po tom, kdo přijde první (i když, proč ne? Proč by měl být ten první horší? Jen proto, že je první?). Možná jsem to nechtěla řešit, protože jsem se připravovala na vztah s mužem. A do něho jsem skočit ještě nemohla, abych nedopadla jako Danielka, jejíž partner nic netuší… Nechci hledat vztah jako transsexuál, ale jako žena. Stejně jako Danielka. V tomhle jí naprosto rozumím. Mít normální vztah.Tak dlooooouho jsem neslyšela nebo nečetla větu „zamiloval/a jsem se“…Ono jde se do mě zamilovat?Někdo, komu se líbí výhradně ženy, se do mě zamiloval?Tahle milá, hezká a velice inteligentní slečna je na HRT téměř na den stejně jako já, nechodí k Hance, ale k jinému pražskému specialistovi, takže bych ráda porovnala i jejich odlišný postup. Ovšem zas až tak odlišný podle mě nebude.To ale není důvod, proč Ti odepisuji na Tvé maily…A promiň, že o Tobě píšu zrovna do článku s takhle hrozným názvem, ale jsi součástí všeho, co se mi dnes přihodilo. Jsi příjemným zakončením této neděle. Jsi novou myšlenkou, kterou jsem ještě nikdy neměla.A jelikož ses stala součástí mého života, stala ses součástí i mých myšlenek na tomhle blogu.Jen to poslední, co bych chtěla, je přenášet na Tebe i mojí bolest, moje slzy.Já a tenhle blog jsme tu od toho, abysme Tě nakazily nadšením a radostí.No tak takhle to neukončím 🙂Rychle uklidit tu horu hraček a do sprchy a třeba ještě něco stihnu napsat 🙂 (Jen ne proboha sem. Kdo to má pořád číst?)Má bývalá žena je nejlepší metoda jak zhubnout.Stačí jedna čočka denně a kam se hrabe chrom v tabletkách 🙂A na závěr trochu odlehčení.Tak takhle, jako níže položená sada smajlíků, bych se skutečně nějak teď charakterizovala 🙂Není ten ženský svět hezčí, barevnější a mnohem víc zajímavější?
-
Výlet do ZOO
Je to pár minut, co jsme přijely s Kačenkou z pražské ZOO. Byly jsme tam obě poprvé v životě.Teď si ještě lepí svůj vějíř a zbaští jogurt, takže mám pár minut na pár vět.Den začal krásně už ráno, když jsme šly na poštu poslat balíček.Paní za přepážkou se na mě usmála a řekla, že mám hezčí nehty než ona 🙂 (Ona je vážně skvělá.)Mám je teď tou velmi výraznou červenooranžovou barvičkou, která doslova září. (Miluju tu výraznost.)Poděkovala jsem a koupila Kačence los za 10 Kč.Vyhrála na něj 200. 🙂 Pořád vyhrává 🙂Přijely jsme do Prahy a nastoupily do metra.Lidi jsem už ale neřešila. Věděla jsem, že je to v pohodě a nemám se čeho bát a tak jsem se věnovala Kačence, která si jízdu metrem užívala.Pak nás čekala jízda autobusem, který byl úplně narvaný (přesto jel asi stovkou v zatáčkách, takže jsme se tam všichni přesýpali, z čehož měla Kačenka legraci 🙂 a já si užívala, jak nebudím pozornost, jak jsem oblečená jako ty slečny kolem mě a celou cestu jsem se na Kačenku culila.Nikdo mě nezkoumal, nikdo na mě nevrhal nechápavé pohledy.Přestávám to sledovat.Těsně před vchodem mě udělal radost pán s letáky. Podával mi ho se slovy: „Prosím paní.“ 🙂Paní si ho vzala a s úsměvem poděkovala. 🙂 I kdyby to byl leták na výkup autovraků, v tu chvíli jsem měla obrovskou radost.Ale já to tak trochu čekala 🙂 Přiznám se, že když jsem ráno vycházela z domu a zdravila zvědavou sousedku (chtěla přivézt ze ZOO medvěda :), tak jsem se cítila tak sebejistě, že jsem jela do Prahy vyloženě si to všechno užít.Ten den jsem v půl jedné odpoledne byla už 6450. návštěvník.Řekla jsem si: super – 6500 lidí a já mezi nimi! 🙂 Skvělá příležitost, jak si nechat zvednout sebevědomí 🙂Kačenka i já jsme byly ze ZOO nadšené. Měla jsem takovou radost, že můžu být celý den s ní a ještě takhle venku na sluníčku. Tyhle celodenní společné výlety s mojí princeznou miluju. A ještě takhle – jako její mamina 🙂 Ona s tím nemá nejmenší problém. Líbím se jí, jak mi sama od sebe říká.Jediné, co rušilo můj absolutní pocit ženskosti byly Kačenky nadšené nekontrolované výkřiky jako: „Tatííííí, tatííí, koukeeej!“ :)))Rozesmívalo mě to. Dělala jsem, jakože nevolá na mě, ale šla k ní 🙂 Lidi si toho většinou nevšimli, protože ty děti stejně křičely všude a na všechno.Kačence nechci nařizovat, jak mě má oslovovat. Ať mi říká, jak chce. Je to moje dcera. Vysvětlila jsem jí, že je lepší, když mi „tati“ přímo před lidmi neříká, ale že se na ní nebudu nikdy zlobit. Pochopila to. Jenže v tom nadšení jí to občas uteklo. Je jí teprve sedm.U pavilonu slonů fotil pán svojí manželku a tak jsem čekala, až jí vyfotí, abychom mohly projít.Pán si mě ale najednou všiml: „Jéé, my tady brzdíme paní! Víte, my jsme z dědiny.“ 🙂„My taky :)“, usmála jsem se na něj a šla dál.U dětské ZOO ke mě přišla z ničeho nic malá holčička s maminkou a povídá: „Teto, maminka mi vylila vodu na svetřík.“ 🙂 Chtěla si postěžovat 🙂 Maminka se usmála a táhla jí dál se slovy, že si to vylila sama. 🙂Cizí holčička mi řekla teto 🙂A takhle to pokračovalo celý den.Nemá smysl tu popisovat všech stotisíc správných identifikací a žádnou nesprávnou. Včetně situací, kdy jsem musela komunikovat i verbálně a použít svůj hlas. I tehdy, kdy jsem musela před davy lidí mluvit na Kačenku. Ale čím víc jsem mluvila, tím víc jsem si připadala žensky i tím, jak mluvím 🙂 Nebyl to sice žádný Danielčin něžný hlásek, ale prostě mi to procházelo. (Hlas rozhodně není místem, kde jsem dosáhla požadovaného levelu, ale jsem ráda, že jsem se dostala vůbec sem.)Přestává mít smysl popisovat tu správné identifikace i v další dny, protože cítím, že už těch nesprávných nebude tolik. Mělo by mi to začít připadat normální. Necelé 3 měsíce na HRT… Jaké to asi bude za rok, za dva? 🙂Bylo tak krásně, že spousta slečen přišla do ZOO v sukýnkách nebo v šatičkách a každá druhá měla navíc balerínky. (A taky moc sympatické partnery 🙂Tohle byla výzva pro mě. Já měla slimky a své bílofialové holčičí tenisky + dámskou tyrkysovou mikinu. Takže trochu sportovně, ale ne v žádných vytahaných šusťákách. 🙂 Kačenka mi vybrala moje nejoblíbenější náušničky složené ze tří různých kuliček taky v tyrkysové barvě a na krk mi dala fialový přívěšek. Celou cestu metrem si chtěla s těma kuličkama na mých uších hrát 🙂Došlo mi, že tohle byla moje poslední zkouška.Prošla jsem.Dosáhla jsem levelu, po kterém jsem celý život toužila.O tomhle jsem si tolik let jen snila. Při všech těch svých nočních toulkách městem v sukních s nedokonalostí, která už nešla víc vylepšit… Ve svých 16 letech, kdy jsem přemýšlela, jak se stát ženou a zavrhla tuhle sci-fi možnost jako navěky ztracenou.Dnešek mě dojal.Kačenkou, jejím nadšením i mým nadšením.Když to tak vezmu – já už vlastně víc nepotřebuju 🙂 Teď už mě čekají jen vyšší a vyšší levely, ale všechny už jsou jen ženské (sukně nebo šaty).Příště na takový městský výlet rozhodně vyrazím už v balerínkách a když bude teplo, jdu do sukně 🙂Když mě identifikují správně v teniskách, riflích a mikině, jak mě potom budou identifikovat v sukni?Čím víc jsem vnímána jako žena, tím větší mám najednou tendenci jako žena vystupovat, protože MŮŽU a je to ode mě očekáváno. Ženskost je žádoucí. Ne na škodu. (Kdyžtak narazím. No a co. Pak si za to budu moct sama a nemůžu si stěžovat 🙂Bibino 🙂 Já nemůžu zbrzdit 🙂 Ono mě to strhlo a i když jsem nad tím bržděním přemýšlela, že bych to i zkusila, nejde to 🙂 Ale v dobrém slova smyslu. Já to zvládnu. Kdyžtak narazím a zase se na pár hodin zastavím, ale tohle je tak úžasné. Tady na té úrovni už chci zůstat a vlastně už není kam řítit se tou nezvladatelnou rychlostí. Teď už to budou jen ty třešíňky na dortu a vylepšování toho základu, kterého jsem dosáhla.Jaký je teď rozdíl mezi mnou a ostatními biologickými ženami, jsem-li jako žena identifikována?Co víc potřebuji?Ano, chci sama pro sebe víc ženskosti – ještě ženštější hlas, větší prsa, delší vlasy, správné pohlaví, ale dnes jsem dospěla k názoru, že základní tábor na ženské straně je dosažen 🙂Hezky jsem si v ZOO s Kačenkou vystála dlouhou frontu na dámské záchodky, ty holky a ženy tam stály s námi, jakobych na jejich stranu patřila odjakživa, v McDonaldu potom večer taky.Všechno je tak normální.Co víc jsem si mohla přát?Nemohu uvěřit, že tu jsem.My nikdy nebudeme jako biologické ženy? 🙂Připadám si jako biologická žena.Ono jde cítit se ještě ženštěji? 🙂 Tak to se vážně těším.Během courání po ZOO, kdy mě Kačenka i zvířátka patřičně zaměstnávala, jsem zapomínala na to, že na mě má být něco divného. Dostala jsem se tam, kde neexistuje má minulost, kde neexistuje dokonce ani nějaká přeměna (a vlastně ani tento blog). Řešila jsem to, co řešily maminky ostatních dětí (za kterými zvířátky teď půjdeme, co si dáme dobrého, kde se můžeme vyčůrat 🙂 a nemyslela na možné problémy, podezřívavé pohledy nebo nesprávné identifikace. Tak jsem se vžila sama do své vlastní (té nejpřirozenější) role, že je mi teď úplně jedno, jestli někdo řeší, zda budeme nebo nebudeme jako biologické ženy 🙂 Protože já už tady jsem. (Ačkoli může kdokoli namítnout, že ne. Tohle je můj subjektivní pocit vyvolaný objektivními reakcemi okolí. 🙂 Jak jinak mi může okolí ještě dokazovat, že žena nejsem, chová-li se ke mě, jako k vám – všem biologickým ženám?Jsem šťastná, jak jen můžu jako žena být.Končím s hledáním problémů tam, kde nejsou. Končím s kontrolováním sebe i lidí kolem mě.A začínám konečně žít… -
Úvaha o kráse a bagetě
Ještě, než si pojedu pro Kačenku, tak bych chtěla něco napsat.Přivedla mě na ty myšlenky Anička, Šárka, Leoš Mareš a Pauli 🙂Anička je jedna milá MtF kamarádka, se kterou si píšeme.Šárka je přispěvovatelka komentářů (řekla bych, že po přeměně).Leoš Mareš – kdo to je? 😉Pauli je blogerka (biologická žena), na jejíž blog jsem narazila náhodou, ale vůbec není od věci se o jednom článku zmínit. (Snad nevadí, že je zase ve Slovenštině, ale stojí za shlédnutí i moc krásný ženský design blogu).Když Šárka napsala, že MtF ženy nikdy nebudou jako biologické ženy, tak s tím prostě nemůžu souhlasit, protože jediný rozdíl mezi těmi dvěma ženami je ten, že (a to je fakt škoda) nemůžeme mít kompletní pohlavní ústrojí (vaječníky, dělohu, atd.) Žádný jiný rozdíl tam není. To není můj výmysl. Vidím na skupinkách, kde jsou některé holky těsně před operací nebo několik let po ní, které tam Hanka zve, aby nám vyprávěly o svém životě – a to vyprávění je moc fajn a povzbuzující. Ještě tam nebyla žádná (dlouho po operaci), o které píše Šárka. Takové tam asi nechodí. Určitě existují, když se o nich mluví, ale chtěla jsem tu psvybodnoutch druhých, protože ty také existují a jsou mezi námi.Tím vás chci holky zase podpořit 🙂 Vy všechny, které jste teď začaly přemýšlet nad tou úspěšností.Já potřebuji protipól, abych měla váhu. Takže všechny názory Šárky vítám.Vím, že nejsem ještě ve fázi, ve které je ona a tak jí do toho nemůžu až tak úplně mluvit, ale mé pohledy na svět jsou prostě jiné. Dost dám na důkazy a když jich mám dostatek, dělám si obrázek – a ten není až tak špatný 😉Mimochodem kolegyňka v práci před pár dny řešila, zda by nebylo možné umělé oplodnění. Myslela u nás 🙂 Nadchla mě její úvaha, která bude třeba možná tak za 200 let (?). Myslela si, že by nám vytvořili i dělohu, do které by se umístilo oplozené vajíčko a to by rostlo. Na to hned kolega, že to se už ale stalo, ale pak si uvědomil, že to byl FtM (v Americe), který byl sice po přeměně na muže, ale nechal si ženské pohlavní ústrojí právě proto, aby mohl porodit dítě. Když už chci být žena, tak bych chtěla mít i vlastní dítě. Darinka mi říkala, jak tohle řeší se svým klukem. Povídají si o tom, řeší rodinu, budoucnost a ona mu ještě pořád nemůže říct (stejně jako jeho mamince, která se těší na vnoučátka): Víš, my nikdy vlastní děti mít nebudeme :/ To je smutné. Ale vždycky je nějaké řešení, které musí přijmout i biologické páry, pokud nemohou mít děti.Takže to je ten rozdíl. Ten (pro mě) jediný rozdíl mezi biologickou ženou a námi.Pokud Šárka mluví o mužských rysech, tak ty mají biologické ženy taky. Je to jen a jen o tom, jak si ten život potom zorganizujeme, jak to přijmeme a postavíme se k tomu. Stejně jako svůj život přijme biologická žena s mužskými rysy. Dožívat zbytek života v mužském těle je ale (podle mě) ta nejhorší varianta. Všechno ostatní je lepší. (Třebaže taky nedej bohu blbé, ale pořád lepší.)Četla jsem, že existují ženy, které přeměnou žijí a pak, jakmile přeměna skončí, mají najednou v životě prázdno. Tak já nevím, čím to je. Možná neměly žádný jiný cíl, než stát se ženou. Já mám plánů. Ke kterým potřebuji být žena a vypadat jako žena. Ale už jen ten fakt, že žiju svůj život jako žena – že tak chodím do práce, nakupovat, k mamce… čili úplně nepodstatné obyčejné věci, tak ten fakt jako takový mě baví.Tohle je můj deníček, který mi v době, kdy mi bylo špatně, pomáhal přežít, když jsem začala mít radost, tak jsem se o ní začala dělit a teď mi všechno to, co prožívám, přijde tak zajímavé, že se o to chci dělit taky. Jakmile budu po operaci, tak budu po operaci. Je to deníček, takže to tam napíšu a co se bude dít potom se uvidí. Chci tyhle věci kolem toho sledovat dál, ale už budu jen pozorovatel. Já už nebudu zajímavá. Budu jedna z vás všech biologických žen 🙂 (To jsem napsala odvážně, ale víte, jak to myslím). A budu psát o vás, o všech holkách, které teprve stojí na začátku. Protože tohle celé je o vás. O úplně nás všech.Pár holek mi napsalo, že mě chtěly u toho modrého textu v článku „Žiju si svůj sen“ obejmout. 🙂 Děkuju!Já se ráda objímám. Bohužel mám jedno objetí asi tak jednou za čtvrt/půl roku. Myslím s dospělým člověkem. S Kačenkou se jednou za 14 dní objímáme pořád, ale to je moje dcera. To je taky hezké, ale jiné. Tolik si to objetí vždycky vychutnávám. S kýmkoliv.
V ranní show Evropy 2, kterou posloucháme v práci, včera řešil Leoš Mareš jednu zajímavou věc.Bagetu.Sama bageta není až tak zajímavá, ale on jí použil ve srovnání se vztahem s naším partnerem.Netýká se to sice přímo tématiky transsexuality, ale vztahů obecně, jenže mě se to přirovnání moc líbilo.Vyprávěl, že když má hlad, tak ho chce nějak ukojit. Nejrychlejší a nejsnažší možnost je přijít k automatu, vhodit do něj peníze a nechat si vypadnout bagetu. Všichni víme, že bageta náš hlad zažene. Není to sice úplně ideální, dokonce na ní nemusíme mít ani chuť, ale bereme jí právě proto, abychom zahnali ten hlad.Kolikrát je nám po ní těžko a nadáváme si, proč jsme si jí dávali.Jen proto, že jsme potřebovali ukojit ten hlad!Spousta lidí to má podobně i s partnery.Když už jste dlouho sami, berete všechno.A to je špatně.Váš „hlad“ po lásce vás nutí zacpat ho nějakou „bagetou“ místo toho, abyste si stáli za tím, co od partnera skutečně očekáváte. Chtěli po něm stále tytéž hodnoty, na kterých vám záleží a nevzali to, co se zrovna namane jen proto, že o vás ten člověk má zájem.Viděla jsem to v životě mnohokrát – takové partnery. Ten jeden (ta „bageta“) toho druhého miloval dostatečně, ale po čase ten druhý, co si tu „bagetu“ vzal k sobě zjistil, že jen zaplácl hlad. Že to není to, co čekal a kolikrát mu z toho bylo i špatně 🙂Takže bagety nebrat! 😉To jsem chtěla říct.Věděli jste, že Češi ročně snědí 50 miliónů baget?To je 137 tisíc baget denně!Zamyslete se nad tím, kolik „baget“ jste už v životě měli. Nebo viděli… 🙂Já jím bagetu asi jednou za rok.Většinou v momentě, kdy jsem někde mimo domov a potřebuji rychle zaplácnout hlad 🙂
Naše společnost je posedlá vzhledemA teď k Pauli… a její magic999.blog.cz.Napsala článek s názvem Naše společnost je posedlá vzhledem.Hned jsem letěla si ho přečíst, protože to je přeci to, co řešíme taky. A pořád!Jenže Pauli je biologická žena a jak je vidět, vzhled řeší úplně všechny ženy.Není to tedy jen naše starost, ale ta posedlost je kolikrát opravdu obrovská.Väčšina dievčat si myslí, že byť krásnou jej zaručí šťastie a úspech do konca života. Je pravda, že byť peknou má veľa výhod. Dostáva sa ti viac pozornosti od mužského pohlavia, dostávaš komplimenty a pozvánky na rande. Môžeš si privyrábať modelingom, pracovať v médiách a v niektorých prípadoch máš väčšiu šancu, že dostaneš prácu, o ktorú sa uchádzaš. No byť peknou môže byť aj prekliatím. Tu je zopár príkladov, keď je ti krása na škodu:- Dievčatá, ktoré na teba žiarlia ťa neustále ohovárajú.
- Ľudia sa s tebou chcú kamarátiť len kvôli tvojmu výzoru.
- Cítiš sa, akoby si bola povinná mať úžasnú osobnosť, aby si naplnila vysoké požiadavky ostatných.
- Väčšina mužov si myslí, že si pre nich až príliš pekná, tak ťa len málokedy oslovujú normálni a inteligentní muži.
- Namiesto toho ťa neustále oslovujú úchyláci a muži, ktorí ťa chcú len využiť.
- Keďže ťa väčšina dievčat nenávidí, si sama a nemáš sa s kým baviť.
- Si neustále očumovaná príslušníkmi opačného pohlavia.
- Často ťa prenasledujú postarší muži, ktorí vyzerajú ako kriminálnici.
Ako vidíte, posadnutosť výzorom škodí všetkým, nezáleží na tom, ako vyzeráte. Či ste už podľa spoločenských merítok pekný alebo škaredý, so všetkým prichádzajú aj svoje nevýhody.Do komentářů (některé myšlenky sem uvedu) tam píší biologické slečny a uvádí, že chtějí být taky hezké. Vlastně dokonalé.Ale píší tam i slečny, které o sobě tvrdí, že jsou ošklivé. A tak na sobě hledají jiné „dobré věci“, jako jsou třeba schopnosti psát a prosadit se tím.„Svět by byl o mnoho šťastnější kdyby neřešil „krásu“, protože nejdůležitější je, aby se dívka líbila svému partnerovi a ostatním to může být putna.“„Sama za sebe jsem se z „dokonalé“ krásky stala obyčejnou holkou – ještě občas vnímám tlak, abych byla dokonale krásná, ale jelikož mi i život nadělil pár chyb, tak už to v podstatě ani nejde.No ale ten tlak na krásu nejde zvenčí – to bylo v dětství. Teď už jde… hádejte odkud.A vlastní zkušeností jsem vypozorovala, že je mi nejlíp, když svůj vzhled vůbec neřeším, jako by neexistoval. Jako děti…A ještě bych dodala pro toho, kdo by snad chtěl být kráska, za kterou se každý otočí: není to nic příjemného a i to je dočasné.“„Máš pravdu, dnešní lidi (hlavně holky) jsou posedlé vzhledem. Když jdu ve škole na záchod, nejmíň pět holek si tam dává vrstvy řasenky a to jim je třeba dvanáct let. Jenom kvůli tomu, aby se s nima každej bavil a zajímal se o ně, ze sebe udělaj šestnáctky.“„Vzhled je v tomhle světě hodně důležitý a každý ho nějak řeší, i když může tvrdit opak.Já jako obyčejná náctiletá holka jsem tímhle obklopena. Dlouho jsem sama sobě tvrdila, že se mě to nedotýká, ale není to pravda. U nás ve třídě není žádná holka tlustá ani nijak zvlášť na první pohled ošklivá. Naopak myslím, že jsme dohromady docela hezká třída.Dlouho jsem obdivovala vzhled těch oblíbených holek ve třídě. Ale pak mi došlo, že vlastně nejsou tak pěkné. Že některé mají křivý nos, jiná řídké vlasy, jiná divný tvar těla,… Že ačkoliv se trochu snažím vypadat dobře abych se jim vyrovnala, jsem hezčí než některé z nich.Nevím jak to dělají, ale ony nejsou oblíbené kvůli tomu, že by byly krásné. Ony jsou oblíbené proto, že umí svůj vzhled, ať už jakýkoliv, prodat.To sebevědomí je dělá pěknými. Něco, co já nikdy mít nebudu. Co na sebe nejde naplácat ani obléct. To v sobě člověk musí mít, jinak to nejde.“„Máš naprostou pravdu. A dokonce mě dost zamrzelo, že patřím mezi ty, které se tímto pohledem na ženu a nějakými „ideály“, které se jí stále nedaří zcela dodržovat, trápí. Je to smutné, kolik bychom si ušetřili starostí, kdybychom se uměli vybodnout na to, co si pomyslí společnost, na to, co nám předkládají média atd. … ale upřímně, kolik z nás tohle dokáže? Osobně obdivuji každého takového.“Nepřipomíná vám to něco? 🙂„…kdybychom se uměli vybodnout na to, co si pomyslí společnost…“ (Tuhle větu řekla biologická žena!)„…myslím, že s hezkou dívkou se všichni třeba nechtějí bavit jen pro její vzhled – možná má i úžasnou povahu a smysl pro humor, který ostatní přitahuje. 🙂 Každá hezká holka nemusí být svině. I když teda je pravda, že většina jich jsou namyšlené krávy ovečkovské.“„Myslím, že na vzhledu záleží – přiznej si, podle čeho si vybíráš místo v městské hromadné dopravě, když už žádné dvojsedadlo není volné? Teď nemyslím, všelijaké titěrné módní trendy, ale vzhled jako takový. Kdo ti přijde sympatický, kdo je dle tvého prvotního úsudku nebezpečný (opravdu, zkus jet v noci tramvají a uvidíš, co všechno tě začne napadat, o čem začneš uvažovat).Myslím, že posuzování vzhledu tu vždycky bylo, je a bude 😀 Vždycky se podle něčeho usuzovalo, jestli je žena (ale i muž) atraktivní nebo není. Myslím, že jde zcela o přirozený lidský pud. Diskriminace k lidem patří, i když to může znít hnusně, nezmizí. „„já si o sobě taky myslím, že patřím do skupiny těch neatraktivních holek a mám dost nízké sebevědomí..dneska například jsem jela v buse a nějaké (očividně dost rozumné) jedenáctileté děti měly poznámky na můj hnusný nos. Takovým lidem je prostě jedno, že druhým to třeba ublíží. Můžu jenom potichu závidět těm krásným holkám s rovným, souměrným nosem.“Zase mi to něco připomíná 😉 Nejsme jediné, kdo řeší svůj vzhled a trpí… Jsme na tom úplně všichni stejně. Bez ohledu na identitu…„Pravdou je, že väčšina z nás nikdy nebude vyzerať ako modelky…“To je tak moudré 🙂„Píšeš, jako by být krásnou bylo něco téměř nedosažitelného a přitom omyl. Každá holka je krásná a když se obleče do vyzývavého oblečení, tak se na každou každý ohlídne. Krása je abstraktní pojem a pro každého znamená něco jiného.“A tak dále…Myslím, že tenhle pohled biologických žen na svou vlastní krásu a ženskou dokonalost je perfektním obrázkem toho, jak to ženy vnímají.Stejně tak bychom si i my měly uvědomit, že posedlost být krásná je jedna věc, ale milovat své tělo druhá.Uklidnilo mě to 🙂Pokud nejsme dokonalé, nejsme dokonalé úplně stejně, jako ostatní ženy! 😉A přesto jsme ženami.Tak a už musím utíkat.Ještě jsem chtěla říct, že kromě speciální stránky, na které bude všechno o ženském hlase bude ještě jedna stránka… Protože je mi docela líto, jak se tu některé komentáře ztrácí v dějinách mých článků a tak bych ráda udělala takové minifórum, kde prostě můžeme pokecat o všem a bude to tam všechné přehledné pěkně pohromadě. Tím nikomu nechci dělat konkurenci (Míšo V. 😉 Jen cítím, že bychom si rády popovídaly i tady 🙂Kdy to bude, ještě nevím. Je to otázka jednoho dne, ale ten teď nemám a není to priorita č. 1 🙂Ať dnes prožijete minimálně jedno vítězství, holky (a kluci)!Když je ten Den vítězství… 😉 -
Jak jsem šla poprvé sama nakupovat boty
Nečekejte žádnou story. 🙂Prostě jsem přišla do obchodu, vyzkoušela si 20 párů bot (všechny se mi nesmírně líbily, ale bohužel si můžu před výplatou koupit zatím jen jedny), zaplatila a odešla 🙂Ale ne.Tak samozřejmě to pro mě mělo jisté kouzlo.Předtím jsem totiž byla ve dvou supermarketech, kde bylo úplně narvané parkoviště a tak jsem věděla, že tam budou davy. To jsem potřebovala.No a jelikož mi po dvou nákupech neskutečně stouplo sebevědomí z těch všech neřešivých pohledů, z té normální komunikace s pokladní, s paní za mnou ve frontě, správnou identifikací, rozjela jsem se do Deichmanna, protože už prostě potřebuju balerínky.Ta potřeba je tak zvláštně silná a nutkavá, že to ani neumím popsat 🙂 Myslím, že každá žena ví, o čem mluvím 🙂Už když jsem vešla a začala si vesele prohlížet první botky, přišla ke mě sympatická usměvavá paní prodavačka a říká: „Mohu vám nějak pomoci? Kdybyste potřebovala, tak si řekněte…“„Potřebovala“!Použila ženský rod.Ach 🙂Jak sladce to zní.Čekala jsem na něj. Miluji ho.Co nejněžnějším hláskem dovedu jsem jí poděkovala a šla vybírat dál.Od té chvíle jsem se culila ještě víc a samozřejmě jsem tam strávila asi půl hodiny.Těch botek!!! Líbily se mi balerínky na klínku – těch jsem si vyzkoušela asi 10. Moc bych ty jedny chtěla!!! Tak krásně klapaly 🙂 Pak se mi líbily i některé vyloženě ženské tenisky, ale skončila jsem u klasických (černých) balerínek, které potřebuji na běžné nošení (tj. i do práce).Tolik se těším, až v nich v pondělí přijdu.To bude nový (údajně) hezký Nikolaj koukat 😉(No nejspíš mu budu úplně ukradená a bude mít co dělat se vším okolo, protože bude první den v práci, ale jde o to udělat přeci první dojem!)Nebojte, určitě se v pondělí dozvíte, jestli to je opravdu takový fešák, jak popisovala naše paní personalistka.Je fakt, že na interpals.net na mě letí kluci hlavně z Alžírska, Turecka a podobných zemí (představují asi 75 % všech vzkazů). Tudíž Bulhar bude zřejmě podobný typ a já třeba jeho?Bože co to tady plánuju. 🙂Vůbec nic neplánuju.Jen tak přemýšlím.Má hold tu smůlu, že je první muž v mém životě, který se mnou bude trávit větší část dne, protože se budeme potkávat denně v práci a nebude znát moji minulost (pokud mu to mí milí kolegové neřeknou nebo pokud na to on sám nepřijde :).Jsem si jistá, že na jeho reakce vůči mě bude čekat celá má kancelář 🙂 Ti mí kolegové jsou tak nesmírně zvědaví! 🙂Chtěli po mě fotku Darinky, když jsem jim o ní vyprávěla. Ale žádná taková neexistuje a získat ji je ten nejtěžší úkol i pro nejzkušenější paparazzi 🙂 Když jsem to Darince psala, tak nahodila smajlík a napsala: „Na co fotku? Já se na ně přijdu podívat osobně!“ 🙂Teď se mě každý den ptají, co dělá Darinka, kdy jí to začne, co jí čeká, kdy přijde, co budeme dělat, atd. atd.Jsou prostě zvědaví.A já se těším na jejich reakce, až jí uvidí 🙂Konečně je přesvědčím, že to jde…A těší se na ně i Darinka. To bude zajímavá situace.Mají hold to štěstí, že jí uvidí, holku jednu slovenskou veselou 🙂Ale nijak si u Nikolaje nefandím – 2,5 měsíce na HRT…To je fuk. I tak se těším 🙂Ladně jsem se v Deichmannovi pohybovala mezi regály spolu s ostatníma slečnama jakoby nic. A co by jako mělo být? 🙂Jsem zase zpátky na svých pevných nohách a už to neřeším.Mám radost.Když jsem balerínky platila, paní prodavačka mě zase oslovovala ve správném rodě a nepřišlo jí vůbec nic divné. (Proč pořád čekám, že by lidem něco divného přijít mělo? To je ten zakódovaný strach z minulosti. Ten několikaletý obrovský a nezvladatelný strach, že někdo pozná, že nejsem tím, kým se cítím být.)Jediný způsob, jak se ho zbavit je čelit mu. Čím více a intenzivněji, tím lépe.Ale samozřejmě to chce soudnost.Jak jsem psala v článku „Výrazy lidské tváře“, že když vás někdo srazí na zem, je nejlepším lékem jít mezi lidi a „vystavit“ se jejich kontaktu, abychom zjistily, jak na tom jsme, tak ono není dobré tohle dělat za každou cenu.Já bych ještě před 3 měsíci takhle nikdy mezi lidi nešla. Nevěřila bych si. Věděla bych, že „neprojdu“. (Ať už by to byla pravda nebo ne, to je jedno. Šlo o můj subjektivní pocit a to ten, že si nevěřím.)Nevím, jak se to stalo, že se to najednou změnilo.I ve mě.Protože pokud bych se necítila žensky a nevěřila, že žensky aspoň trochu vypadám (že by to mohlo „projít“), pak bych nikdy do žádného obchodu mezi lidi nevyšla.Jenže s jídlem roste chuť 🙂Čím víc vám okolí dává jasné spontánní pozitivní signály, tím jich chcete víc, protože jste je až dosud celý život neměly. Až najednou přijde moment, kdy už bude všechno naprostá rutina a samozřejmost. Kdy vás správně použitý rod od náhodně potkaných lidí už nepřekvapí.Tam já ještě tedy nejsem. Ještě pořád si to užívám 🙂I když je fakt, že vidím i na Darince, jak si to užívá. Tu svoji ženskost. Jenže ona už je za ty dva roky tak přirozená, že se nemá čeho bát (a přesto mívá obavy). Zbytečné ovšem 🙂Proč se všechny vidíme tak sebekriticky?A proč mi najednou nepřišlo divné jít si sama nakupovat dámskou obuv?Proč jsem necítila strach, ale spíš nadšení a radost?To jsou ty kroky, které čekají nás všechny.(Jo všechny.)🙂 -
Nový kolega
V pondělí má do konstrukce nastoupit nový kolega. Bulhar. Prý je to hezký pán, svobodný, hovoří trochu anglicky a máme s ním chodit na oběd, aby se tu trochu „otrkal“. Paní personalistka nás upozornila, abychom nosily prstýnky, jakože jsme zadané, protože je prý opravdu hezký 🙂 Kontrolovala i můj prstýnek 🙂 (Já mám stejně jenom jeden.)Smála se té představě, že by se do mě mohl zakoukat. Ne proto, že by nemohl, ale proto, že ještě nejsem tak úplně „dodělaná“ 🙂 Paní personalistka neví nic o Darince, která tohle teď ale vlastně prožívá.Pro mě je to ovšem moc příjemná situace.On bude můj první kolega, který mě nezná z dřívějška. Začínám u něj s čistým štítem. Bude na mě, jak moc žensky se budu prezentovat (v ten den se samozřejmě vyšňořím co nejlépe dovedu 🙂 a vyzkouším si na něm, jak mě vidí někdo cizí.Třeba budu zklamaná, třeba ne. Myslím, že už si trochu věřím. I s hlasem, i když vedle Darinky to stále není ono. (Když jsme se sešly v pátek v Motole a obíhaly vysmáté kolem širokého sloupu u vchodu, protože jsme se nemohly najít, tak mi řekla, že do telefonu jsem zněla dobře. To mě potěšilo. Zrovna od ní. Ale potom mi to už zase sklouzlo tam, kam nechci. To je tím, že v telefonu na to myslím a snažím se. Kdežto při běžném hovoru si to nehlídám (i když poslední dobou už ano a teď už jde jen o to ještě více vylepšovat tu holčičí frekvenci.)O tréninku ženského hlasu se chystám udělat speciální stránku, na které shromáždím úplně všechno, co se mi podařilo dát dohromady (software, učebnici, osobní poznatky, poznatky Darinky, poznatky vás všech :).Příští týden má Darinka svůj Den D. Takže předpokládám, že zase začnu psát druhou téměř on-line reportáž přímo z Motola 😉 A pak se těšte na další články, protože tu bude u mě na rekonvalescenci a rehabilitaci a doslova lázeňském pobytu 🙂 Ty články budeme psát spolu (pokud bude čas), případně jí nechám, aby nám popsala všechny své zážitky přímo z první ruky. Ať to není jen o mně.Zjistila jsem, že se na nového kolegu těším víc, než kdyby to měla být nová kolegyně 🙂Moc si přeji, abych se mu líbila 🙂Dnes při obědě mi došlo, jak mám bezva kolegy.Je to dnes přesně měsíc (takže takové malé výročí), co chodím všude oblečená žensky, co mě všichni oslovují Terezo a komunikujeme všichni spolu ve správném rodě. Je to měsíc, co si žiju svůj sen, kdy mě všichni přijali snad nejlépe, jak jen mohli, že jsem si to tak ani sama nepředstavovala.Mí kolegové se mnou sedí na obědě, řešíme úplně obyčejné věci, co se při obědech řeší, smějeme se, mluvíme spolu. Žádný problém. Nikdo nemá žádný problém. Už ani ve výrobě, kterou teď procházím tak ráda a baví mě, jak mě zdraví třeba i vězni 🙂„Teri“, „Terko“, „Terez“… miluju, když na mě volají…„Čau holky!“, když vejde vedoucí výroby…Zapadla jsem 🙂Je mi z toho tak hezky.Sedím tam, dívám se na ně, jak se ke mě chovají, jak si se mnou povídají a užívám si ten slastný pocit „normálnosti“.I když je to normálnost tak trochu navozená uměle (protože jsem je poprosila, aby se ke mě chovali jako k ženě). Jenže jejich chování začíná být spontánní. Kromě jednoho staršího pána, který mi pořád říká v mužském rodě, ačkoli před ním stojím namalovaná, žensky oblečená v balerínkách a mluvím na něj v ženském rodě. Tím ženským rodem ho ale udolám 🙂 Já to nevzdám! (Ten pán totiž nad tím nepřemýšlí. Mluví ke starému Tomovi bez ohledu na to, jak vypadám, protože si ho ve své hlavě takto zafixoval.)A potěšil mě dnes také pan ředitel. Dostala jsem mimořádnou odměnu (za to, že jsem jednoho dodavatele přemluvila ke snížení ceny některých komponentů), takže budou nové botičky a velký výlet s Kačenkou do pražské ZOO! 🙂 Pojedeme metrem i tramvají a užijeme si to. (Pro Kačenku je to vždycky zážitek a pro mě s ní taky.) A taky bude na oooobrovskou pizzu s Darinkou 🙂Když jsem jí byla v pondělí ráno vyprovodit k Jarolímovi, ta chodba před jeho ordinací byla zvláštní. Hodně tmavá, ponurá, tichá, starodávná. Nebylo si kam sednout, židličky byly obsazené staršími pány – mezi nimi Darinka se svým blond copem úplně zářila 🙂 Ukázala mi i oddělení, kde budu ležet. Všude tmavě zelená podlaha. Ale i kdyby byla černá nebo zlatá, je mi to fuk. Chtěla jsem tam za ty dveře už utéct. Nebo přijít s Darinkou k Jarolímovi, aby mě jako už vzal 🙂Takže pokud zhodnotím ten měsíc, co mám za sebou, můžu říct, že jsem moc spokojená.Každý den byl krásný.Protože žádný den nebyl s maskou, s přeskakováním z Terezy do Toma a nazpátek, se strachem, že mě někdo takhle uvidí. Tomu už je konec. Navždycky.Každým tím dnem si všichni zvykali víc a víc, až se ten pohled na mě úplně otupil a pomalu se mi podařilo přehrát všem lidem ten původní obrázek v jejich hlavách na ten nový. Protože jim ho před oči servíruju denně 🙂 To je ta nejlepší metoda, jak je donutit, aby si zvykli. -
Výrazy lidské tváře aneb jak je pěkné být průměrný
Přemýšlela jsem nad tím, co mi včera (nepřímo) řekla ta holčička (Mami, ta paní vypadá jako chlap.)Nemůžu se na ní zlobit, je to dítě a říká, co si myslí, což je dobře – díky za takové upřímné názory bez lítosti nebo předsudků. (I když občas je dobré pozvednout sebevědomí i tehdy, když to tak upřímné není. Ale dělala bych to opravdu jen výjimečně.)Nemůžu si pomoct – já toho chlapa nevidím 🙂 Ani ze předu, ani z profilu… 🙂 Nastavovala jsem se po příchodu domů v zrcadle, fotila se z profilu (ty fotky se mi nelíbí, ale vypadám tam žensky). To proto toho muže nevidím ani ve výlohách, v prosklených dveřích v Motole, na toaletách v práci…Dřív jsem toho muže v sobě viděla pořád a všude, ale teď ne.Co se stalo? Proč ho nevidím? Jsem snad SLEPÁ!??? A proč jsem dřív nebyla? Ztratila jsem soudnost? Ach jo.Ta holčička bydlí o pár pater níž a občas se potkáváme na chodbě. Ten moment, kdy prohlásila tu „slavnou“ větu byl ve chvíli, kdy jsme s Darinkou vyšly ráno z domu k autu a ta holčička zrovna otevírala žaluzie v okně, takže nás asi na vteřinu zahlédla.Uvědomila jsem si, že od 7.4. (den, kdy začal můj full time) mě viděla poprvé. Předtím mě viděla mnohokrát jako muže a je tedy na mě mít tu těžkou úlohu jako u všech lidí, co mě znali i předtím, přehrát ten původní obrázek na nový.Ona vlastně neřekla: „Mami, ta paní vypadá jako chlap.“Řekla doslova: „Mami, ve vchodě s námi bydlí paní, co vypadá jako chlap. Já myslela, že je to chlap.“(Mám to doslova z smsky, protože mi to poslala její maminka – Anička – která se mi sem přistěhovala, už jí znám minimálně deset let a vždycky jí potkávám moc ráda. Samozřejmě o mně všechno ví).Nechci tu spekulovat a rozebírat význam těch vět její dcerky. Ať už to myslela jakkoli, není to zas tak hrozné.Přišla jsem totiž na to, jak si ten den zlepšit, když vás někdo takhle „pochválí“ 🙂Je to vlastně nesmírně jednoduché.Pokud jste slepé jako já a myslíte si, že vypadáte žensky, pak nejjednodušší způsob jak si to ověřit je jít mezi lidi. Mezi co nejvíc lidí na co nejdelší dobu a mít s nimi jakýkoliv kontakt (oční, slovní, úsměvem…) Sledovat jejich pohledy, jejich reakce. Vysílat u toho co nejvíce ženských signálů (čím víc si připadám vzhledem jako žena, tím raději, častěji a snadněji se jako žena chovám, chodím, mluvím… nebo se tedy o to aspoň snažím, ale nedělá mi to problém, líbí se mi to. Zpětné reakce nemám, ale můžu je mít, pokud budu mezi lidmi…)Jsem si jistá, že každá z vás umí číst výrazy lidské tváře a dekódovat je správně.Mimika člověka je mnohokrát neovlivnitelná, spouští se samovolně, až na pár výjimek se nedá ovlivnit, protože vyjadřuje naše aktuální pocity.Tvář je v komunikace velmi důležitá.Když projdete kolem stovek lidí, se kterými máte jakýkoliv (třebaže jen oční) kontakt, můžete si sami ověřit, zda jako žena „projdete“ nebo ne. A když se k tomu připojí i nějaké to „Prosím, slečno“ od zákazníka nebo pohled muže venčícího psa, který vás sjíždí od hlavy až k patě a vy ten pohled dekódujete správně tak, že nejde o zděšení, ale o přitažlivost, o vaší přitažlivost, kterou jste vy zaujaly toho muže, pak máte vyhráno a jeden upřímný méně pozitivní názor ztrácí najednou svou sílu. Ale nezapomínala bych na něj. Připomíná nám totiž, že je ještě pořád co zlepšovat. Právě tyhle (a jedině tyhle) názory jsou tím motorem, které nás ženou kupředu a nutí na sobě pracovat. Kdyby nebyly, usneme na vavřínech… A to by byla škoda. Ale nemusíme se kvůli nim hned objednávat k psychiatrovi, aby nám předepsal antidepresiva…A o tom tu chci mluvit.O výrazech lidské tváře.O zpětné reakci, kterou nám tyto výrazy poskytují. Stačí si jich jen všímat. A pak se z nich radovat, jako já dneska (nebo jít nakupovat až za pár měsíců a do té doby být o hladu nebo o konzervách s fazolemi :).Viděla jsem záznam z přednášky s názvem Čtení výrazů lidské tváře (Peter Krutý).Trvá 51 minut a dá se pustit tady: http://www.superlectures.com/barcampbrno2013/cteni-vyrazu-lidske-tvareNe každý má čas 51 minut sledovat nějaké video, ale mě to přišlo zajímavé a tak sem ta nejzajímavější fakta vložím do článku.Je to ve Slovenštině (takže žádný boj s angličtinou 🙂 a navíc já už stejně od víkendu s Darinkou mluvím slovensko-česky, aniž bych chtěla, takže je mi tenhle měkoučký jazyk i příjemný 🙂Zaujal mě tam jeden norský test, při kterém 50 mužů a 50 žen sledovalo obrázky, přičemž počítač zaznamenával, jak dlouho, kam a v jakém pořadí se obě pohlaví na obrázek dívají.Všichni sledovali tento obrázek plavek z nové kolekce H&M:
A tady je výsledek. Vlevo pohledy mužů, vpravo pohledy žen.
Jak můžeme vidět, tak to jsou překvapivě ženy, které se jako první podívaly na poprsí a až poté na tvář, zatímco muži svůj pohled směřovali přesně v opačném pořadí. Obě pohlaví se pak podívala dříve na nohy a trup a až později na specifikaci výrobku.Analýza také prokázala, že muži tvář ženy sledovali o 40 % déle, než ženy, zatímco ženy sledovaly nohy o 20 % déle, než muži. Ostatní části těla sledovala obě pohlaví průměrně stejnou dobu.Při druhém testu fotografie automobilu Saab se muži podívali jako první na specifikaci vozu a až pak na jeho vzhled, zatímco ženy svůj první pohled směřovaly na to, jak auto vypadá:
Zajímavý je výsledek u obrázku hráče baseballu, kdy muži sledovali dvě části – tvář a intimní partie, zatímco ženy zajímala pouze tvář:
Z nějakého důvodu jsou vlevo muži. :)))Na komunikaci je výborné to, že nejde nekomunikovat. Není možné nebýt účastníkem komunikace.Fakta:– lidská tvář je schopna vytvořit asi 10.000 výrazů– tvář má 43 svalů– krk má 20 svalů– každý člověk má 3 víčka (jako např. žáby)
Toto je tvář průměrného člověka na Zemi.Má přirozeně čínské znaky, protože Číňané jsou nejpočetnějším národem na světě.Ale není mi jasné proč vypadá spíš jako muž…Pro zajímavost – průměrné jméno na zemi je Muhammad Lee 🙂Takže na tom obrázku výše je Muhammad Lee 🙂
Země s vyznačenou převahou pohlaví
Průměrný tvář Čecha a Češky.(Musím říct, že to oběma fakt sluší 🙂Zajímalo mě srovnání s ostatními národy a tak níže najdete průměrné ženské tváře jiných zemí.)Výzkum provedla Univerzita v Glasgow.Ale jak si vlastně dokážeme zapamatovat něčí tvář? Rozeznat jí od druhé?Při pohledu na jakéhokoliv člověka náš mozek sleduje, jak je rozdílná právě od průměrné tváře. Vnímáme všechny odlišnosti, které může mít (vysoké/nízké čelo, velký/malý nos, typ uší, rtů…). Pamatujeme si tváře jako karikatury – ty zobrazují právě naše odlišnosti, ale zvětšené.
Průměrná tvář žen různých národností – obrázky byly složeny počítačem z tisíců různých fotek žen.Muže jsem nakonec našla taky 🙂 Byla jsem hodně zvědavá.Tak tady je máme, kluky naše 🙂
Mrzí mě, že tam není Slovakia…Ale i tak je z čeho vybírat 🙂 Hezké že? Hmm Hungary… 🙂Tak který se vám líbí?A proč se nám vlastně líbí?Zajímavé je, že čím je tvář průměrnější, tím je hezčí.Jednou z vlastností hezkých tváří je symetrie.Pěkné tváře jsou symetrické, zdravé (kvalitní pokožka bez defektů).Existuje tzv. Phi maska, která je postavená na poměru tzv. zlatého řezu, který je v umění považován za ideální proporci mezi různými délkami.Tato maska se používá například v plastické chirurgii.Čím více se vaše tvář přiblíží této masce, tím víc je krásnější (a také průměrnější).
Samozřejmě jsem si hned musela tuhle masku vložit na svou tvář 🙂Nejsem přímo ideální, ale není to tak hrozné 🙂 Žádná asymetrie tam není.Kdyby měl někdo zájem o přiložení masky na vaši tvář, tak mi napište a já vám jí na vaši tvář přiložím.(Je to jediná maska, kterou jsem ochotná si na svou tvář přikládat.)Zrcadlové neurony (Mirror neurons)– to jsou neurony, které jsou základem naší empatie.Když vidíme někoho, jak trpí, tak trpíme s ním. Když pláče, tak cítíme soucit, když se někdo raduje, cítíme radost… když je někdo nadšený, sdílíme s ním nadšení…Až teď jsem pochopila, že to je základ našich coming-outů. Že pomocí zrcadlových neuronů našich „posluchačů“ můžeme ovlivnit to, jak ten sdělovaný fakt přijmou.To proto byl můj ředitel nadšený, protože já jsem byla nadšená. Proto byla celá Lindy směna na poradě nadšená, protože Linda byla nadšená. Přenesly jsme na ně naše emoce, protože zrcadlové neurony má každý (zdravý) člověk.Kdybychom vše podávaly sklesle, smutně nebo otráveně, nikdo nadšený nebude.Ráda bych, aby zrcadlové neurony fungovaly i u vás všech, kdo jste narazili na tenhle blog. Ráda bych, aby mé nadšení přeskočilo i na vás, protože potřebujeme být nadšené i nadšení a potřebujeme se konečně radovat ze života, který byl až dosud jako v černočerné tmě.Zasloužíte si to všichni a všechny. -
Žiju si svůj sen
Měla bych to brát už jako úplně normální věc, ale je to tak silné, že prostě musím říct: Žiju si svůj sen.Nemůžu necítit tu sílu toho všeho kolem mě, která mě vtahuje do světa, do kterého patřím, ve kterém už jsem, ale ve kterém jsem dlouho dlouho nebyla a dokonce jsem si myslela, že v něm ani nikdy být nemohu…Před 22 lety ve svých 16 letech jsem seděla sama ve svém pokoji a trápila se myšlenkami na to, jak to udělat, abych byla ženou.Nevěděla jsem nic o transsexualitě, nic o chirurgické změně pohlaví, nic o možnostech, které už tenkrát byly, ale nebylo možné si o nich nikde přečíst, protože internet nebyl ještě ani na vysokých školách.Tehdy jsem si ze zoufalství (a z té krásné představy) vyplnila formulář do inzertního časopisu Annonce a podala si velmi dlouhý inzerát, že hledám kamarádku, se kterou bych mohla chodit ven jako žena, která by mě oslovovala jako ženu a také tak brala. Má naivita v 16 letech neznala hranic. Přála jsem si jediné, ale současně se to přání bála vůbec vyslovit, styděla se za to, zabíjela to, ale nešlo to a tak mě ty představy pronásledovaly všude: Jaké to je být ženou? Já chci být žena. Tou ale nikdy nebudu, protože to je nemožné. Proč mám tyhle otázky?Tak perfektně jsem se utvrdila v tom, že je to nemožné, že jsem si o tom už jen snila. Mé představy znamenaly útěk ze světa, ve kterém jsem žít nechtěla. Včetně toho inzerátu a naivitě o tom, že by mi vůbec mohl někdo odepsat.To jsem ale netušila, že za 22 let se to splní…Tehdy by mě to vůbec nenapadlo. Připadalo mi to jako sci-fi a já si myslela, že mám jen jedinou možnost – žít v těle, které mám od narození.Teď tu sedím a vzpomínám na víkend s Darinkou.Ona je kapitola sama o sobě 🙂 Je to tak pohodový, veselý, šťastný a milý človíček, který vypadá jako princezna (vážně).Když jsme šly spolu z oběda u mé maminky městem, s chichotáním si povídaly, zastavovaly se u výloh s botkama, nakupovaly v obchodě nebo skákaly před televizí na úžasné písničky, povídaly si dlouho do noci, zkoušely si jedna druhé make-up, když jsme rozebíraly kluky nebo když jsem jí ráno nezkušeně ale nadšeně pletla cop (který se potom začal uvolňovat, jak jsem ho na začátku málo utáhla (promiň Darinko, příště už bude lepší! :), když jsme se dnes ráno loučily v Motole (vzala jsem si půl den dovolené, abych jí mohla odvézt) a jako dvě kámošky se objaly… (ach bože jak silná jsou pro mě jakákoliv objetí tím, jak je nemám)… uvědomila jsem si, že tohle je ten sen, který se mi zdál před 22 lety. O tomhle jsem si snila, tohle jsem si přála a zoufale volala o pomoc, ale jen sama do sebe, takže mě nikdo nemohl slyšet.Mého souseda venku nezdravil Tom a Darinka, ani dvě transsexuálky, ale dvě ženy.Všechno je najednou tak samozřejmé a přirozené.Čím déle jste ve společnosti kohokoliv, kdo vás identifikuje jako ženu, tím více se tou ženou stáváte. (Nebo (později dopisuji) si to aspoň myslíte).A nejlepší na tom je, že už se to ale nevrací zpátky. Zůstáváte na té úrovni, na které jste skončily.S každým dnem, s každou hodinou jste blíž a blíž.Asi jsem sentimentální, ale příjemné události a lidi vnímám obzvlášť intenzivně.Po 22 letech se mi splnil můj sen, který je ale ve skutečnosti miliónkrát hezčí.Je na čase vymyslet si další svůj sen.Moc bych chtěla být za dva roky tam, kde je teď Darinka.To znamená být všude 100% identifikovatelná jako žena, jako krásná žena, která se líbí mužům, která má muže a která je jeho ženou (nemyslím teď manželkou)… Nemůžu už ty představy v sobě dál držet. Jsou moje a jsou tam, i když jsou o mužích. A chodí stále častěji. Zamilovávám se… z mé strany na tu druhou…((připsáno později: Jenže vypadám tak, jak vypadám. Smůla. Asi chci všechno moc brzo.)Přesně, jak říkala Darinka: Nechci se seznamovat s muži jako transsexuálka. Píší mi: „Co takhle zajít večer ke mě? Vínečko, postýlka…“ Já jsem žena. Ne něco jiného. Tak jsem si tu informaci z profilu vymazala… A proto teď se svým klukem řeším to, co řeším… že to neví. Ale takhle to má být.Když si hruška bude myslet, že je jablko, nechá si změnit tvary i chuť na jablko i jméno na „jablko“, taky všichni uvidíme jablko a ne hrušku… A ta hruška nebude mít potřebu nikde říkat, že byla hruškou, protože to nikoho ani zajímat nemá, ale hlavně – ona přeci není hruška…Darinko, jsi pro mě obrovskou motivací. Uvědomila jsem si s Tebou tolik věcí, díky kterým jsem šťastná a taky jsem zjistila, že jsem už opravdu hodně dlouho sama… Protože Tvá přítomnost mi byla opravdu příjemná. Úplně už jsem zapomněla, jaké to je připravovat s někým večeři, smát se u vyprávění zážitků s přítelem, jít se jen tak projít s někým na náměstí a pak si do noci povídat. Nemluvím teď o partnerském vztahu. Mluvím o kontaktu s člověkem. O kamarádce, kterou mám a stejně jako jsem já měsíční předvoj Lindy, ona je můj předvoj dvouletý.Neříkám, že budu tak krásná jako ona. Darinka je podstatně mladší (a tedy logicky krásnější), ale musím a chci věřit tomu, že to dopadne dobře.Legrační je, že já Darinku považuji za nejhezčí MtF vůbec… a ona se zatím vidí tak sebekriticky!A to jsem se rozčilovala, že pořád nejsem s něčím spokojená… Když vidím jí, jak s její ženskou dokonalostí (včetně toho půvabného dívčího hlásku, který vždy 100% potvrzuje (narozdíl ode mě), že je žena) řeší na svém těle detaily, říkám si, že my asi nebudeme spokojené nikdy. V tom případě nevím, kde je hranice té ženské dokonalosti, které tak pořád chceme dosáhnout, když nás (Darinku) přitom ostatní vidí tak žensky… dokonce tak moc, že ani vlastní kluk neví vůbec nic o tom, kým jsme byly předtím…Tahle skutečnost, kterou Darinka teď prožívá se svým milým klukem, mě fascinuje. Vyvolává ve mě tisíce otázek, řešení a neřešení.Měla jsem možnost nahlédnout do jejich konverzace. To byla konverzace mezi mužem a ženou. Hodně jiskřivá. Romantická. Rozverná. Sladká. Hodně ženská z její strany a hodně mužská z jeho. Ta ženskost i mužnost ze strany druhé se mi tak líbila…Ležela jsem vedle ní, sledovala jak ťuká písmenka svému milému do notebooku a hltala každé slovo i smajlík.Tohle znám jen z mých virtuálních schůzek s kluky, kterým se líbím. Nejsem tam, kde Darinka, abych si mohla dovolit první rande…Jsem moc ráda, že jsem tenhle text až do této chvíle napsala.Protože kdybych ho začala psát až teď, tak bych ho zřejmě takhle vůbec nenapsala…Je v něm zaznamenán můj (nadšený) úhel pohledu až do chvíle, kdy jsem před chvilkou dostala jednu negativní reakci. Sice je to jen jedna negativní proti stovce pozitivních, ale ono to stačí k tomu, aby nad tím člověk přemýšlel. Všechno to zvednuté sebevědomí, které se pomaličku po kousíčkách zvedalo výš a výš vždycky kvůli jednomu člověku spadne naráz dolů a zbortí se jako domeček z karet. (Linda tohle zná, i když jsem se jí snažila převědčit, že se mýlí, když říká, že ještě není čas na to, aby jí každý říkal Lindo… je v tom bohužel ale trochu pravdy (vezmu-li to i na sebe)).Pitomé přechodné období :/
(To bude vtip, až skončí to „přechodné“ a ona stejně žádná změna nenastane)…Ještě si tak úplně ten svůj sen nežiju. Ještě tomu něco chybí. Ženskost. Dost zásadní vlastnost.Člověk si tu myslí, bůhví jak nevypadá dobře… Ta procitnutí bývají bolestivá. Já už to v tuto chvíli lépe nedokážu. Snad mi pomůže čas a kouzelné pilulky, aby nikdo nemusel říkat mamince: „Mami, ta paní vypadá jako chlap.“Kdyby aspoň řeklo: „Mami, ten chlap vypadá jako paní.“ V tom by byl rozdíl. (I když pořád přemýšlím jaký 🙂Do mé dvoudenní euforie s Darinkou mi skočí tohle. :/Vůbec se mi to sem nehodí!Jo, facka je někdy na probuzení nejlepší.Pojďte, budeme se chovat, jakože je to žena, budeme mu tak říkat a oslovovat ho Terezo, aby měl klid, chudák.Couvat nehodlám a ani nechci.Bude si mé okolí hold na tu paní, co vypadá jako chlap, zvyknout.Na jednu stranu se mě Darinka ptá, jestli jsem už neuvažovala o prvním rande, na druhou stranu tohle…Vidím se ve výlohách tak žensky, ve skleněných dveřích v Motole, kde jsem kráčela plnými chodbami lidí celá šťastná z té své ženskosti a celá smutná, že jsme se s Darinkou právě rozloučily, na poštách ve skle u přepážek, v zrcadle, když ráno odcházím do práce… Vidím se tak. A není to tak?Jsem zmatená. Není.Co z toho je realita?Raději věřím tomu horšímu, protože dětské oči jsou tím největším zrcadlem na světě…A ne že tenhle modrý odstavec přebije tu radost, kterou máme z toho, že Darinka za 10 dní bude zase dělat ten svůj poslední krůček!Je potřeba se radovat a ne zoufat. (Darinko, ale já tu radost stejně mám pořád – i z toho, jak Ti to dnes vyšlo!)Šťastnou cestu domů, posílám Ti do modrého autobusu, který se právě teď vymotává z Florence…Stejně mám radost, protože víkend s Tebou byl parádní holčičí „žurka“ 🙂 A hlavně – já to tu musím říct:Dnes se Darince podařilo domluvit s MUDr. Jarolímem nový termín, který bude už za 10 dní!Takže žádný červen, jak se tak moc bála. Žádná druhá autotransfuze nebo indikačka. Jen ten fortrans znovu hezky vybumbat… To je mi Tě opravdu líto, ale vím, že Ty to dáš, protože tentokrát to prostě vyjde a nikdo Tě domů nepošle.Darinka mi připravila původně moc hezké překvapení, když mi do práce celá šťatná volala, že má přijít na operaci už ve středu – tedy za dva dny! Takže dnes večer domů nejede a míří ke mě 🙂Já celá šťastná, že tu ještě bude dva dny… ale sestřička jí nakonec řekla, že myslela tu další středu, ne tuhle. Takže přeci jen hurá domů 🙂A když si to Darinka nerozmyslí, poskytnu jí tu na severu Čech dlouhodobou pooperační luxusní péči 🙂Byla bych moc ráda.Letím do sprchy a zachumlat se pod deku. Z těch letošních květnových ranních mrazíků vždycky ne a ne rozmrznout.A taky jdu přemýšlet nad svou ženskostí… včetně toho, co dělat, když ještě není taková, jakou bych jí potřebovala… přestože jsem si myslela, bůhví jak nejsem správně identifikována.Dokud se mezi miliónem lidí objeví jediný, který vysloví pochybnost, nebudu nikdy na druhém břehu, na kterém už Darinka je.Taky proto mi s ní bylo tak hezky. Protože jsem na ní viděla, jak září a jak se jí to všechno povedlo. To Ti moc přeju.Opravdu bych vám jí ráda přiblížila – tím jak vypadá nebo i jejím ženským hlasem, ale respektuji její soukromí tak, jak mě o to požádala, takže si všechnu tu krásu musím bohužel nechat pro sebe. Nechci, aby byla jakkoli identifikovatelná. Ono víc nenápadných detailů stejně nakonec vždycky tvoří celek. A to nechci.Ale je to vlastně přirozené, že nechceme být spojovány s minulostí. (Některé z nás ano, ale tohle je každého svobodná volba, kterou u Darinky rozhodně ctím).Na mou otázku, jak se jmenovala před tím mi odpověděla: „To ti nikdy neřeknu.“Během pár vteřin jsem to všecko pochopila a už se neptala. Už se nikdy nezeptám. Ani já to nikomu nebudu říkat.Já jsem žena. A nikdy jsem žádný Tom přeci nemohla být.Mimochodem na Slovensku neexistuje zákon (narozdíl od nás), který by transsexuálům po změně jména na jméno opačného zvoleného pohlaví garantoval změnu všech potřebných dokumentů z minulosti, jako např. i maturitní vysvědčení.To, co mi Darinka vyprávěla o tom, jak zrovna její škola odmítla vydat její totožné maturitní vysvědčení, ale s novým jménem, mě vážně zvedlo ze židle (i když jsem tedy zrovna kráčela vedle Darinky na ulici). A neudělá s tím nic. Když narazíš na blbce…23.11.2013 jsem napsala článek „Den, po kterém už nikdy nic nebude jako předtím“, protože po návštěvě Andy ve východních Čechách (a mému prvnímu „vystoupení“ na veřejnosti za bílého dne) se změnilo úplně všechno.Dnes 5.5.2014 mohu říct totéž. Dva dny, po kterých už nikdy nic nebude jako předtím.Chce se mi skákat radostí i brečet zároveň.A vůbec nevím, co z toho dřív… :/Tak to jdu raději zaspat.Tentokrát bez povídání s Darinkou. -
Darinka mi obsadila klávesnici :)
Želám pekný upršany chladný deň zo severu Čiech priamo od Terezky, ktorá sa tu o mňa stará a vykrmuje ma ako svojho domáceho mazlíčka :). Veď ako dôkaz uvádzam, že som včera po tom fortranse vážila 52,5 kg (inak vážim o zopár kilečiek viac takže neviem čo zo mňa všetko vyšlo keď som to preháňado vypila, že som stratila aj štyri kilá :O) a včera ako som sa tu vykrmila tak som hneď nabrala kilečko. Dnes to bude ďalšie kilečko a postupne sa dostanem naspäť na svoju pôvodnú váhu :).Pred chviľkou sme sa vratili od Terezkinej mamky, ktorá navarila vynikajúce rizito, mňam mňam. Všetci sú strašne tak milí ako sa o mňa starajú :), že už sa mi ani nechce naspäť domov :).A tento článok hlavne píšem JA kvôli tomu, aby som sa vám poďakovala za podporu a ten empatický prístup ako to prežívate všetko so mnou aj to sklamanie aj to nadšenie. V pondelok si idem osobne za Jarolímom, teda dúfam, že tam aspoň bude a dohodnem si ďalší termín operácie, ktorý dúfam, že už sa neodloží lebo to psychicky už asi prestnem zvládať. Važne ma to včera dosť vzalo, keď mi to prišla sestrička oznámit. Ja som uz v plnom očakávaní sa nevedela dočkat kedy zaklopú na dvere a povedia, že si idú po Darinku a odvezú ma na sálu. Ale v tom zaklopala jedine sestrička, že má pre mňa zlú správu: Keďže vznikli komplikácie na sále a sú už dve hodiny popoludní tak vás nestíhame uspať a zoperovať, takže si budete musieť dohodnúť s panom doktorom nový termin. Tak ale z tohto šoku sa tu u Terky zotavujem, a náladu už mám lepšiu a aj vďaka vám sa mi vracia pozitívne myslenie :).V prípade nejakých otázok a nejasností píšte do komentárov, v priebehu dňa odpoviem :). Ach cítim sa ako celebrita 😀 Máte možnosť online komunikácie s celebritou 😀 😀 ALe nie len žartujem 🙂 Ešte raz veľká vďaka 🙂 -
Dámská jízda s Darinkou
Ahoj holky 🙂 Mám tu jednu celebritu 🙂Zdravíme vás ode mě obě 🙂Darinka a já.Myslím že už Darinka vypadá spokojeněji že?Darinka: už hej 🙂Já: Jak ti chutnaly maminčiny utopenci?Darinka: Vynikajúce. Do noci si ešte jedneho dam 🙂Potvrzuji, že jí chutnaly. Teď tu sedí a fortrans stále ještě účinkuje (je to slyšet). (Ale nejsou to prdíky – ale zvuk pracujících střev. 🙂V kolik se chystáš spát?Darinka: To eště sama netuším. Keď to na mňa príde, tak pôôôôôôôôôjdem.(Líbí se mi to písmenko ô. Darinka mi tu hned nainstalovala slovenskou klávesnici 🙂Já: Jak se cítíš? 🙂Darinka: Už o veĺa lepšie ako predtým a ten vanilkový superčajíček od teba s trstinovým cukrom mi zlepšil náladu.Takže si tě tu nechám aspoň týden 🙂A vy všechny jste zvány 🙂Darinka bude rozdávat zkušenosti a vyučovat hlasovou výuku s garancí 220 Hz.Lucko, ten její hlas by se ti líbil 😉Jak to, že máš tak krásný ženský hlas, Darinko?Darinka: Tak to neviem, ale hormonami to určite nebude, lebo este počas čo som ich užívala, tak som mala celkom takový hluboký hlas, aspoň ja si to myslím….a….ehmmm…ehm.. 🙂 A rada si vyspevujem pesničku od Whitney Houston I will always love you 🙂 tie vysoké tóny vás nutia zvýšiť frekvenciu.Aha, tak to je ten tajný recept. Whitney Houston 🙂Moment – Darinka zpívá Whitney Houston 🙂„If I shouuuuuld staaaaay…. I will always love youuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu…. “ 🙂Já: Už mě bolí pusa, jak se tu pořád hihňám 🙂 Můžu si dát tu tvojí čokoládu?Darinka: Hej, daj si.Darinka se zašpinila jako malé dítě, tři kousky našla na sobě na svých krásných teplákách.Darinka: Ty tepláky sú moje najoblíbenejšie. Chalan na ulici mi ich chválil a ešte sto metrov za mnou sa po mně obzeral (alebo že by len po mojích teplakoch?).Omlouvám se za chyby ve Slovenštině. Darinka mě tu sleduje a opravuje mě, ale občas mi něco uteče.Vidím to na dlouhou noc 🙂Holky, kdybyste se chtěly Darinky na cokoliv zeptat, tak tu budeme do zítra 🙂Dobrou noc.