Dnes mě můj jediný kolega v mé kanceláři poprvé od toho krásného dne č.1 (7.4.) oslovil v ženském rodě. Předtím se mu vyhýbal, ale teď najednou ne. Může za to moje kolegyňka, která ho používá ráda a často a taky hezky zřetelně 🙂 Vždycky mě to zahřeje. Já tohle všechno intenzivně vnímám, protože čekám, kdy přede mnou všichni budou používat ženský rod.

Zato mé jméno si všichni vzali k srdci a vyloženě si to oslovování „Terezko“ vychutnávají. Když ke mě dříve kolegové a kolegyně přišli, nikdy nezačali hovor „Tome“. Ale teď je to samé „Terezko“ a ještě zdůrazněné a vyslovované s úsměvem. Baví je to stejně jako mě.

 

Tak to mi udělalo vážně radost.

 

Ovšem jak jsou někteří dodavatelé s prominutím natvrdlí, to mě vážně fascinuje. Dnes volal jeden zástupce z menší firmy, kterým jsem žádné oznámení neposílala, protože mi volají asi tak jednou za půl roku. Představím se do telefonu hezky výrazně, pomalu a zřetelně názvem firmy a tím svým milovaným: „Nováková, prosím.“

Vychutnávám si to. Líbí se mi to. A nikomu už to v kanceláři nepřijde divné. (Ono je to totiž baví poslouchat, jak jsem zjistila :). A na mé „Nováková, prosím“ mi dodavatel řekne: „Pane Nováku, já bych potřeboval…“ a už pokračuje. Nestihla jsem mu ani nic vysvětlit, jak si jel tu svojí. Tak jsem ho vyslechla, řekla „hm fajn“ a nic mu nevysvětlovala.

To už se mi stalo dvakrát. Že se představím zřetelně „Nováková“ a oni mě hned ve vteřině osloví „pane Nováku“. Tomu prvnímu jsem to ale stihla zopakovat. Tomuhle ne 🙂 Tak příště.

(Mimochodem, Anito, já se nejmenuji Nováková 🙂 to je moje krycí jméno tady 🙂

 

Z práce jsem jela do OBI pro nějaké velikonoční dekorace a když jsem vystoupila, proti mě šel můj bývalý spolužák ze základky. Dívali jsme se na sebe a on jen prošel! Žádné „ahoj“! 🙂

Tak já zdravit první nebudu, protože bych se akorát prozradila. On mě nepoznal! Což mi udělalo radost taky. Vlastně se mu ani nedivím… ani já samu sebe nepoznávám… a je mi z toho moc hezky.

Hned mi ale tu radost zkazil ředitel katastru, se kterým se znám už leta a který mě asi po vteřině pátrání v paměti pozdravil. Tak jsem se na něj usmála a pozdravila ho taky. Je to takový moc milý pán.

 

V práci jsem se svěřila, že jedu zítra na čtvrtý laser a tak si musím nechat narůst strniště. Prostě jsem jim to chtěla říct, aby zítra nekoukali, jak vypadám.

Kolegyňka chtěla vidět, jak to vypadá dnes. I když už jsou ty zbytky černých vousů dlouhé asi 1 mm a pod bradou ten velký ostrůvek, který jediný nechce ustoupit, podařilo se mi to docela dobře zamaskovat a šlo to poznat jen při pohledu z blízka.

A na to mi řekla jednu důležitou věc: „Kdybys mi neřekla, že se snažíš zamaskovat ty vousy, tak bych si jich ani nevšimla. Nesmíš na sebe takhle upozorňovat. Dělej, že je nemáš a nikdo si jich nevšimne…“

 

Vzala jsem si to k srdci a šla po práci ještě do dvou obchodů a jela pro naftu. Žádné zahrabání se doma pod peřinu, aby mě nikdo neviděl. A fakt! Žádné divné pohledy. I když jsem se necítila tak jistě, z dálky nic poznat nešlo. Jenže milé vousy – už dávno nejste tak mužné – vaše síla opadá a je vás tak málo, že i když tam jste, tak z mé tváře tu mužskou už neuděláte 🙂 (Ale vyloženě ženské to také není 🙂

Takže jsem si opět užívala svoji ženskost mezi lidmi a jejich normálních reakcí. To mě taky tak baví. A začalo to bavit i Lindu, jak mi dnes psala. Dnes byla komplet jako hezká slečna na matrice a tak její sms byly plné euforie 🙂 (Něco mi to připomíná 🙂

 

Ony se holky (Linda a Adélka) vůbec dnes obě shodly, protože mi nezávisle na sobě přišly v jednu chvíli úplně stejné sms od obou – o tom, jak jsou šťastné a v euforii. Ano. Já vím 🙂 Cítím to z nich. Takové to prostě je. A těším se na jejich krůčky, jako jsem se těšila na ty své. Těším se vlastně na krůčky úplně všech holek – těch co jsou za mnou, ale i těch, co jsou přede mnou.

 

Před chvílí jsem se odlíčila (natrénovala jsem si dokonalé odlíčení make-upu tak, jak to chci udělat zítra v autě, protože do práce rozhodně nenalíčená přijít nechci, ale na laser už nesmím mít make-up) a zjistila jsem jednu úžasnou věc. Vedle uší na spáncích a na spodní části krku už nejsou vůbec žádné vousy! Jsou pryč! Paráda! Řekla bych, že zítra bude laser o hodně levnější, než minule. 🙂 Ale nejde mi o peníze. Jde mi o to zničit je.

 

Pořád běžím po té své cestě a včera jsem zjistila, že už najednou vidím na cílovou pásku. Najednou už si plánuju, jaké to bude, až tou cílovou páskou proběhnu. Jdu po tom cíli jak zběsilá 🙂 Tolik se na všechno těším. A mám takovou radost z toho, co už je za mnou. Nechci se ale ohlížet. Chci jít kupředu. Protože můžu a protože není důvod na něco čekat. (Tak, jak si někteří lidé v mém okolí myslí.)

 

Parádně jsem dnes bojovala s protékající toaletou v práci. Vždycky mě někdo předběhne a vezme si klíče s neprotékající veverkou. Na mě tím pádem zbyde pejsek, kterého nikdo nechce. A ten záchod pořád protékal! To byl přímo vodopád. Nemohla jsem to zastavit. Přemýšlela jsem, co dělat. Není tam nikde žádný uzávěr vody a vzpomínala jsem na rady Jíti, která mě na to upozorňovala, jenže všechny varianty, jak zastavit ten průtok, nějak nefungovaly.

Byla jsem tam pěkně dlouho a asi na čtyřicáté spláchnutí se to najednou zastavilo. Uf. Ulevilo se mi. Nemohla bych odtamtud odejít. Všem by bylo jasné, že jsem tam byla já, protože všechny ženy přece vědí, že nesmí odejít, dokud to nepřestane protékat.

Jen jsem otevřela dveře, už se tam se mnou mačkala moje těhotná kolegyňka, která právě vešla 🙂 Byla první, která mě tam (kromě mé průvodkyně Jíti) potkala a v pohodě 🙂 Myslím, že jim to už ani nepřijde divné a nemá smysl to řešit. Prostě tam chodím, jelikož jsem žena 🙂

 

Tolik bych si přála, aby mě v pondělí někdo přišel vypráskat hezky na zadeček 🙂

 

Dnes mi psala švagrová, že se v pondělí můžu stavit s pomlázkou… 🙂 Dloooouho jsme si nenapsaly… 🙂 Odpověděla jsem jí hned, že už se nejmenuji tak, jak mě oslovila a že už nejsem na té straně, která dává velikonoční výprask, ale že přijdu ráda 🙂 Ona o Tereze věděla, ale protože jsme se viděly naposledy na podzim, tak vlastně neví, kde se teď nacházím 🙂

Jestli přijdu si ale ještě rozmyslím podle toho, jak budou vypadat ty seškvařené vousy. Vy už mi ale moc dlouho ztrpčovat život nebudete!!!

Víte, vousy, měly byste to už vzdát. Stejně vás zničím. Mimochodem – jste nechutné! A nemáte tu co dělat. Byla bych ráda, kdybychom se takhle dohodly a opustily jste mě. Děkuji. 🙂

 

Oficiální vyjádření mých vousů: „My, tvé vousy, to tedy vzdáváme. Sbohem.“

 

Tak a jsem spokojená 🙂

To byl zase krásný den.

On tedy ještě pořád je…

Já vím, že pořád používám slova jako krásný, úžasný, fantastický, dokonalý, nepopsatelný…

Nemůžu si pomoct. Nepřeháním. Takové to doopravdy je!

 

Čím víc jsem se blížila domů z Prahy v autě s Lindou a Adélkou, tím méně se mi domů chtělo. Tolik bych si přála ještě někam s holkama zajít! Dnes jsem se totiž opravdu hodně nasmála, když jsme po společném sezení šly do nedaleké restaurace a probíraly všechno možné. Takhle mezi svými je nám všem fajn. Nikdo nic neřeší. Svět je vpořádku. I číšník a dělníci kopající příkop v ulici, kterou jsme procházely.

 

Nakonec ani taková zima nebyla (asi +12 a na sluníčku ještě víc), takže na zimní kozačky to nebylo a já se rozhodně nehodlala spokojit s tím, že bych měla vytáhnout zimní bundu a i kdyby sněžilo a mrzlo, tak bych šla v té své nové krátké jarní 🙂 A taky že jo.

 

Byla jsem spokojená, protože jsem si na sebe vzala to, co jsem původně plánovala. Dlouhé bílé kalhoty, tyrkysové tričko s kytičkama a k tomu pár šperků na krk, na ouška tyrkysové náušničky od Péti a k tomu béžové balerínky na podpatku (které stejně vypadají jako lodičky). Takhle jsem šla už ráno na zastávku, na které jsem se ohlásila Adélce, že budu čekat a užívala jsem si to všechno už od rána (Adélka se tak těšila, že vstávala už v půl páté :).

Já nemohla nadšením dospat taky, ale vyzvedávaly mě až v 9:45, takže jsem měla čas se v klidu nasnídat a zkrášlit 🙂 Tohle mě snad nikdy nepřestane bavit. Určitě holky (biologické i nebiologické) znáte ten pocit, kdy se namalujete, hezky oblečete a při pohledu do zrcadla si řeknete: „Jo, super, tak tohle se ti, holka, povedlo!“ 🙂 A máte z toho takový dobrý pocit a ta radost a sebevědomí z vás vyzařuje potom celý den úplně všude a na všechny, protože v tom zrcadle vidíte hezkou ženu (samy o sobě nemůžeme prohlásit, že jsme hezké, ale můžeme mít aspoň ten pocit :)).

 

Bylo mi úžasně, kouzelně, pohádkově – jsem toho plná a mám takovou radost, že mi ji nemůže nic zkazit. Dokonce už ani to, že jdu zítra zase do práce, protože tam jdu přeci sama za sebe. Žádné přeskakování z Toma na Terezu a naopak. Nic takového!

 

Jediné, co teď řeším a malinko mi tu náladu kazí je zítřek a hlavně pátek. Čekají mě dva nejkrušnější dny, které už nikdy takhle krušné nebudou.

V pátek mám totiž odpoledne laser v Praze.

To znamená přijít zítra (a v pátek ještě víc) zarostlá do práce. 🙁

Jedu na čtvrtou proceduru – většina vousů už vidět není, jak prořídly, ale je tam několik ostrůvků, z nichž největší je pod bradou a ten mě vážně štve.

 

Nemůžu se tedy tyto dva dny nastrojit moc žensky… a vůbec nevím, jak to zamaskuju (to je nezamaskovatelné). Nepomůže ani šátek, který mám úplně nový blankytně modrý (to mě k jeho koupi přemluvila sestra a je fakt úžasný – dneska jsem ho měla s sebou). Nezachrání to prostě nic. Budu 2×8 hodin v práci mezi lidmi, u kterých se mi podařilo přehrát v hlavě obrázek na Terezu a najednou tam budu dva dny vousatá 🙁 Nevím ani, co si mám vzít na sebe 🙁 A hned po práci se zahrabu doma a nikam nevylezu. Ale nebudu si kvůli tomu odlakovávat nehty. Nechci se nikam vracet. Ale nechci být ani vousatá Tereza 🙁 Jenže nemám na výběr… Tohle musím překousnout a hlavně mé okolí…

A tak si v duchu jen říkám, že to třeba nebude tak vidět a těším se, až bude pátek večer a já budu mít po laseru. Pak jsou tři dny volna (Velikonoce), takže se pleť stihne zklidnit a v úterý už bych mohla zase přijít do práce hezky žensky, i když to u mě taky není tak jednoduché, protože vousy začínají vypadávat přesně 14. den a i když je oholím, zůstávají tam takové malé zapečené černé kuličky, které se nedají zamaskovat.

Béééé.

 

No tak jsem si tu postěžovala. Musela jsem, protože mě to fakt trápí. Ale zase mám radost z dneška a to to trápení vykrátí.

 

Moc se mi líbilo, když jsme čekaly, až sestřička od Hanky otevře dveře, abysme mohly vejít dovnitř, jak přicházely stále nové a nové tváře, které ještě neznám a když přišla Míša – taková velmi jemná usměvavá moc krásná blondýnka – Linda prohlásila, že je to určitě biologická žena.

Tak mě zvyklala, že jsem si to chvíli myslela taky, protože měla hlaďoučkou tvář, krásné oči, vlasy, rty… postavu… Linda se očidivně zamilovala ;)))

Nebyla to biologická žena. Teď v květnu jde Míša ke komisi. Ale to je úplně jedno, jestli je nebo není biologická. Pokud o ní někdo prohlásí nebo přemýšlí, zda je nebo není biologická, pak je tak dokonalá, že je prostě žena.

 

Nechci vynášet interní informace, které by neměly opustit dveře Hanky ordinace a mám s tím obrovský problém, protože jsem se dozvěděla spoustu zajímavých věcí, které nepovažuji za osobní a které si myslím, že zveřejněny být mohou, ale nechci být před Hankou ta, která něco porušuje. Včetně nepsaného pravidla, že z ordinace Hanky se na internet nedává vůbec nic.

 

Ale něco přeci jen napsat musím. Pokusím se obecně, stručně a tak, abych nic neporušila 🙂 (To bude fuška).

Přišly tam i dvě holky, které měly už několik let po operaci. Jedna šest a druhá třináct. Jedna z nich vystupovala i v dokumentu ČT „Teď jsem to konečně já“. Bylo zajímavé, co jedna z nich povídala o svém životě, jak už zapomněla na minulost i na přeměnu a cítí se ženou, protože jí mezi ženy zařadila i společnost. V zaměstnání nikdo nic o její minulosti také neví.

Do tohoto bodu bych se chtěla jednou dostat…

 

A holky se jí ptaly na spokojenost s operací. Kdy asi tak přišel moment, kdy si mohla říct, že to dole vypadá konečně dobře a je to dokonce funkční. Zrovna u ní to byly asi tři roky…

Ovšem co vyprávěla o prožitcích se svým přítelem… to nás nadchlo všechny 🙂 (Nemůžu tady takhle veřejně detailně, protože je to její soukromá věc a nechtěla bych, aby to vypadalo, jakože tu vykecám úplně všechno, i když je mi jasné, že to spoustu lidí zajímá (jako to zajímalo nás) a tak jen prozradím, že to VŠECHNO funguje přesně tak, jak má a jak funguje u zdravých biologických žen 😉 Nemyslím teď rozmnožovací funkci…tedy jako rození dětí, ale tu druhou… i když to je vlastně taky funkce rozmnožovací… Ačkoli nikdy nedojde (bohužel) k početí. No, trošku se do toho zamotávám.

 

Hanka se dnes před holkama zmínila, že mám taky něco „na tom internetě“, protože jí poslední dobou spousta holek na první návštěvě říká, jak mě znají z tohoto blogu, jak sem rády chodí a jak je tenhle blog povzbudil kupředu… To mě samozřejmě těší, holky, ale já tenhle blog s Hankou řešit nechtěla, protože si tu plácám své pocity a to, že jsem tu poznala tolik úžasných lidí, jako jste vy, nebylo plánované. Pokud to ale někomu pomohlo, pak mám radost.

Takže jsem to rychle zapovídala, že tohle není žádné fórum, že je to jen můj deníček, který jsem v r. 2012 začala psát, abych se nezbláznila.

 

On to byl vlastně neplánovaně výborný nápad, protože mě tenhle blog spojil s tolika úžasnými lidmi – s mnohými z vás jsem se dnes viděla poprvé naživo! Dokonce se ke mě přihlásily i holky, co blog četly už v r. 2012 a komunikovaly se mnou 🙂

Nejlepší je, jak mi vždycky každá řekne: Líbilo se nám, jak tvůj blog tehdy zmodral a všechny jsme jen čekaly, jak Tom (který žil najednou v domnění, že Terezu zabil) zase přejde zpátky k Tereze.

 

Všechny jste to věděly. Jen já ne! 🙂 Myslela jsem si, že to zabít jde.

Nemůžete zabít to, kým doopravdy jste. Musela jsem to udělat opačně. Začít být tou, kterou doopravdy jsem a zabít toho, který mi ničí život. Život mi neničila Tereza, ale Tom. Ale pochopit to a přijmout mi dalo takovou práci!

 

Teď na to mé zmodrání a zmužnění tohoto blogu vzpomínám ale s úsměvem. A jsem moc ráda, že už je zase růžový a na věky růžový už zůstane…

 

 

Tahle společná sezení mě moc baví. Zajímají mě věci, které se tam probírají, ale ještě víc se těším na ostatní holky. Na úplně všechny! Protože každá je jiná. Každá je originál, každá má jiný příběh, jiný život, jinou tvář a přesto jsme všechny tak stejné.

 

Hanka se tomuto tématu věnuje už 20 let. Bez nás by o tom ale vlastně nevěděla vůbec nic, protože tohle se nedá vyčíst z knih. Vše, co nosí v hlavě jsme jí předaly my a naše předchůdkyně, které tu sedávaly už před lety. Protože jedině my víme, jaké to je. Tak těžko si to normální člověk dovede představit. Ale Hanka to už umí. Skoro bych řekla, že se stala jednou z nás :))) Musí toho mít v hlavě už tolik… Ona se nedá nahradit. Stejně jako MUDr. Jarolím a jeho dokonalé operace, který už si snad ale vychovává nějakou svou náhradu do budoucna.

 

Holky hned samozřejmě napadlo, že by bylo super vystudovat medicínu a věnovat se tomuto tématu, protože o něm víme úplně všechno, jelikož jsme si to všechno prožily na vlastní kůži.

 

Adélka byla tak hodná, že mě hodila až před dům…kde jsme si venku ještě chvilku povídaly a pak pokračovala s Lindou dál. Mimochodem Lindě to moc slušelo. Jela konečně poprvé v holčičím a udělala moc dobře! (Já vím, Lindo, že tenhle článek budeš číst, ale už na mě prosímtě nikdy nemrkej 🙂 V tu chvíli jsem si při pohledu na to Tvé krásné ženské tričko, ozdobu na krku a sponečku ve vlasech fakt nebyla jistá ničím :)))

S Lindou to bude vůbec ještě zajímavé, protože (stejně jako já) plánovala všechno vyhlásit někdy v říjnu (já v srpnu) a ono ejhle – tenhle vlak nabral nějak záhadně větší rychlost, než jsme si obě myslely 🙂

Jsem ve všem o měsíc vepředu oproti ní a Linda se po mě musí samozřejmě pořád opičit :)))

Ani se jí nedivím.

Linda to plánuje v práci všem oznámit formou porady. Mistr to už ví, takže svolá 39 lidí na směně a Linda jim řekne, že si přeje, aby byla oslovována Linda 🙂

A ještě jednu úžasnou věc má v plánu. Já jí tu prozradím, protože stejně nikdo (kromě těch, kdo Lindu zná), neví odkud Linda je.

Bude kandidovat do zastupitelstva! Ovšem už s neutrálním jménem. To bude podle mě senzace 🙂 Tohle určitě nezůstane bez povšimnutí médií. Takže věřím tomu, že z ní jednou bude krásná paní starostka 😉

(Doufám, že jsem tu neprozradila nic, co jsem neměla – kdyžtak Lindo řekni a já to vymažu. Ale dávám si pozor, aby Tě ostatní nepoznali 🙂

 

Bylo tak příjemné podat si ruku, vidět, povídat si se všemi z vás, které znám jen z mailů, smsek nebo komentářů tady.

Takže bych chtěla pozdravit Adélku, která je úplně na začátku a na jejíž krůčky se moc těším, Majti, se kterou jsme se fakt nasmály, Míšu z Kolína (z Kolína proto, že těch Míš je tam strašně moc, tak abych to odlišila, ale zdravím samozřejmě úplně všechny Míši, které tam byly :), Michelle.

 

Proč já se vždycky tak rozepíšu a je to tak dlouhé?

Měla jsem v plánu napsat dva tři odstavce a jít si udělat čaj.

 

Jenže je toho ve mě tolik.

 

Neuvěřitelně jsem si vychutnávala svůj život „tam venku“ jako žena. A nejlepší na tom všem je, že už nemusím přeskakovat zpátky! Tohle je parádní „fičák“, který už brzo čeká Lindu 🙂

 

Můj další cíl: komise, operace… a hurá do světa 🙂

Když dnes Hanka sdělovala termíny komise a pořadí několika holkám ve skupince, přála jsem si být už na jejich místě…

Po sezení mě překvapilo, kolik holek mi řeklo, že zná tenhle blog, zatímco já vůbec netušila, že ho čtou.

 

Ve skutečnosti se už vlastně všechny dávno známe 🙂

 

Moc bych si přála, aby všechny ty krásné slečny a ženy na společném sezení vypadaly a byly pořád tak šťastné, jak jsem je měla tu čest dnes poznat.

Holky, ať nás to štěstí a radost nikdy neopustí!

 

A vás všechny, které jsem tam neviděla, pro vás to platí dvojnásob.

Protože jsem si jistá, že i na vás ta radost a štěstí už brzo skočí jako na nás 🙂

 

Jen je potřeba udělat těch pár krůčků a dostat se sem… tady k nám.

Tak honem! 🙂

 

Já už nechci čekat vůbec na nic, protože není na co.

Každý den nevycházím z údivu.

Z toho jak krásný život může být.

 

Kdykoliv přijdu na oběd do kantýny plné lidí, vnímám pohledy úplně všech, ale není to strach, co je ve mě. Je to radost. Baví mě to.

Všimla jsem si, jak na mě paní personalistka pořád kouká, když stojím ve frontě. Usmála jsem se na ní. A na kluky taky 🙂 Přestávám ty pohledy vnímat, protože se cítím přirozeně.

Pak mi před odchodem domů říkala Jíťa – moje největší spojenkyně v práci, od které mám vždycky zpětné reakce, které bych se jinak nedozvěděla – že jsem si možná všimla, jak po mě kolegyně při obědě pořád koukají, ale prý si nemohou pomoct, protože se nemohou vynadívat…

 

Ach…. 🙂

 

Mám už druhý týden každý den na sobě něco jiného. A ještě pár dní budu mít, takže dva tři týdny nepřijdu v témže oblečení. Jsem schopná klidně každý večer půl hodiny strávit u skříně s mými věcmi a neustále od ní přecházet k velkému zrcadlu, abych se vymódila na zítra.

 

Miluju všechny ty barvy, materiály, střihy… všechno to vypadá tak hezky! Ta ženskost je ve všem! V tričkách, v kalhotách, v botách, v náušničkách… mám tolik možností, můžu toho tolik měnit, střídat, kombinovat. Asi se zblázním! 🙂 Tohle je tak úžasné! Tak krásné a jsem z toho všeho úplně mimo 🙂

 

Když jsem zaparkovala u domu a všimla si, že vedle mě zaparkovali sousedé, kteří mě ještě takhle neviděli, nečekala jsem schovaná v autě. Vylezla jsem ven jakoby nic. Už žádné skrývání. Není ani proč. Tohle jsem já. A musí si zvyknout.

Jíťa mi říkala, jak už mě všichni vnímají jako ženu, jako Terezu. Tím, jak se v jejich blízkosti pohybuji denně několik hodin, povedlo se mi už v jejich hlavách přehrát ten starý obrázek Toma… a přesně do téhle fáze jsem se chtěla dostat… a potřebuji ten obrázek nechat přehrát i u ostatních lidí, jako jsou prodavačky v obchodě, kam často chodím, sousedé nebo kolegové v bývalém zaměstnání, kterým jsem vůbec nic nevysvětlovala a prostě tam nakráčela jako Tereza. Né jako. Doopravdy. Jinak už to nechci a jinak už to neumím.

 

Líbí se mi takhle chodit úplně všude a líbí se mi být mezi lidmi. Žena mezi ženami.

Jako dnes v Rossmannu plné žen a dívek. Prostě mezi svými. Líbí se mi být mezi nimi, aniž by mě někdo řešil. Neuvěřitelně si užívám tu skutečnost, že jsem žena a že jsem tak (alespoň většinou) vnímána. A nemůžu už se dočkat chvíle, kdy to bude všechno stoprocentní… Kdy už nikdo nebude nikdy pochybovat. Kdy nikdo ani netuší, jakou mám za sebou minulost.

 

Jíťa vyprávěla, jak se mnou chlubí – že má teď novou kamarádku 🙂 Kluky to prý moc nezajímá, ale holky ano 🙂 Ptají se na spoustu věcí.

To je jasné. Kluci jsou naštvaní, protože opouštím jejich stranu a přidávám se k ženám 🙂 (A jak ráda!)

 

Nějak v práci přišla řeč na to, kdy budu komplet Tereza… tak jsem to počítala a vyšlo mi, že by to určitě mohl být rok 2015. Sophinka mi ale psala, že komise v Česku zasedá jen 3x v roce – únor, květen, září. To jsem nevěděla (pořád narážím na nové věci :). Takže to snad tak nějak vyjde, aby se to všechno stihlo co nejdřív.

A rozebíraly jsme i hlas. Kolegyně se ptaly, jaké jsou možnosti, tak jsem jim vyprávěla o operaci, rizicích nebo o devítiměsíčním hlasovém tréninku… a na to mi Štěpánka říká: „Ty to ale nepotřebuješ. Mě nepřipadá, že máš mužský hlas…“

 

No to bylo něco pro mě 🙂 Zrovna od mé nejupřímnější kolegyně, která si s ničím rozhodně nedělá servítky. Hned se mi zase zvedlo sebevědomí a Štěpánka chtěla vědět, kolik Hz má její hlas (protože jsem jí udělala nadšenou přednášku o rozdílech mezi mužským a ženským hlasem) a zapnula jsem jí aplikaci v mobilu, která jí ho změřila (samozřejmě měla kolem 240 Hz, což je vyloženě hezký ženský hlas – pod 165 Hz jde o hlas mužský a můj lítal někde kolem 175 Hz, když se snažím, tak i kolem 200 Hz. Kolega naměřil 115 Hz 🙂

Ale Štěpánky hlas je hezčí a ženštější, než ten můj 🙂 (Čím to asi bude? 🙂 Jsem moc ráda, že to řekla. Že mám zase nějakou zpětnou reakci. Možná to opravdu půjde natrénovat. Protože hlasu přikládám zrovna velkou důležitost. Mám ráda vyloženě ženské hlasy…

 

Tak a teď hurá na jednu příjemnou záležitost – vyhrabat ve skříni, co si zítra vezmu k Hance a k holkám na sebe, když má být ta zima a já nechci být nabalená v zimní bundě (zato kozačky bych využila moooc ráda). Tak to dám nějak dohromady. Přelakovat nehtíky a tolik se těšit, že zas nebudu moct ani dospat.

 

Je tak krásné, když jsem ve společnosti lidí (třeba v obchodě) a jsem tam já… Ne žádná moje maska. Je mi tak hezky, že se musím pořád usmívat a čekám, že mi zase někdo řekne, ať už „to“ přestanu brát 🙂

 

Měla bych jít spát, ale nemůžu.

Ještě pořád se budím v noci nadšením, že jdu ráno do práce já – Tereza. Že Tom už neexistuje. Pořád se mi v hlavě odehrávají situace prožité během dne, ve kterých jsem oslovována správným jménem i rodem – začíná to být přirozenější a všem to v práci tak hezky jde. I mě. Přestávám být konečně senzací. Jen kluci ze skladu, co si jdou zakouřit po obědě a my kolem nich (schválně) venkem projdeme se na mě smějí a pak o tom ještě dlouho diskutují. I já se na ně zaculím, pozdravím a jdu dál. A potom se v odraze venkovních dveří pozoruji, jak mám ženské tvary, jak mám ženskou tvář, ženské vlasy… A tak nesmírně si to celé užívám.

 

Všechny ty radosti stávají se najednou každodenními záležitostmi… Neříkám však, že mi zevšedňují. Jsem pořád šťastná, protože to je to, po čem jsem tak toužila – žít si úplně normální život jako žena.

Všechno, co jsem si vysnila, se mi plní. Chci víc, chci být dál a neřešit už přeměnu ani tenhle blog (i když ho mám ráda, protože mi dal možnost přežít a protože mi přinesl do života vás všechny, které mám ráda a s blížícím se koncem téhle „pohádky“, co se stala skutečností, už tenhle blog nebude ani tak o mně, ale o vás – o všech ostatních, kteří se na tuhle cestu teprve vydáváte).

 

Dnes ke mě šla Nikča uvařit jídlo ke své závěrečné zkoušce, které nakonec potřebovala nafotit. Jely jsme nakoupit do Kauflandu potřebné suroviny (vybrala si moc hezké krkonošské menu) a když jsme zaparkovaly na parkovišti, vzpomněla jsem si, jak jsem v listopadu 2013 po svém prvním zážitku komplet jako Tereza za bílého dne mezi lidmi, když jsem jela za Andrejkou, seděla potom v autě právě tady na tomto místě a nedokázala ani po půl hodině z toho auta vylézt a jít si do Kauflandu koupit snídani na ráno. Tehdy to všechno bylo tak těžké. Alespoň jsem to tak viděla…

 

Teď jsem otevřela dveře u auta a šla… Nebyl tu se mnou vůbec žádný strach, žádné obavy. Já Tereza jsem šla nakoupit tak, jako teď chodím kamkoliv jinam. Na poštu, do jiného obchodu, do města, k mamce, do práce, k zubařce… Nikdo mě neřeší a já se cítím tak žensky! Najednou můžu chodit ženskou chůzí, najednou se můžu chovat žensky, protože vypadám žensky, protože všechna ta ženskost je ode mě očekávána a já se s ní cítím tak přirozeně a šťastná.

 

Normálně se bavím s lidmi, s pokladní, s pošťačkou za přepážkou. Stojím v dlouhatánské frontě na poště a nepřemýšlím o tom, zda někdo pozoruje, jestli mám namalované oči nebo náušnice… nebo dámské kalhoty a namalované nehty… Je to naopak – přesně jak mi před pár měsíci řekla Anetka: „To, že si ale lakujeme nehty výrazně tak, aby byly vidět nalakované, je důvod, proč si je lakujeme!“
Najednou vytahuji těmi nalakovanými prstíky svou růžovou peněženku a neskrývám jí. Najednou jsem to já… Konečně jsem to já…

Tohle je definitivní konec skrývání.

 

Začínám si rychle zvykat na ten krásný pocit, kdy můžu vzít na sebe cokoliv a jít kamkoliv.

 

Čím více kroků uděláte, tím více jich máte za sebou a všechny ty minulé vám najednou přijdou tak malinkaté a jednoduché. A pak ta chuť jít dál roste víc a víc. Ještě víc se ten vlak rozjíždí, protože se toho nemůžete nabažit. Nemůžete se nabažit všeho, co vám bylo až dosud odpíráno, za co jste se styděli a chtěli si to vzít s sebou do hrobu…

 

Moc se těším na návštěvu Hanky i na společné sezení, které mě teď čeká a na úžasnou dámskou jízdu s Lindou a Adélkou, se kterými tam jedu jedním autem, protože jsme všechny holky ze stejného kraje. A ještě, až se k nám bude připojovat jednou Sophinka… 🙂

 

 

Měla bych jít spát, ale poslední dobou se bojím něčeho jiného.

Přichází mé psychosny o bývalé manželce, které jsou divné. V pátek se mi zdál další. Nechci, aby se mi zdály.

Pokaždé, když mě má bývalá manželka „odmění“ svým zamračeným naštvaným výrazem a vražením tašky Kačenky do ruky, můj mozek je pak tak laskavý, že mi manželku vykresluje jako tu nejkrásnější osobu na světě, která mě objímá, šeptá do ucha krásná slůvka a říká, že prodáme oba byty, koupíme si domeček se zahradou a budeme tam žít všichni tři šťastně celý život…

 

A stále dokola musím v těch snech, ve kterých jakoby neexistovala současnost, mé ženě opakovat se slzami v očích a nesmírně těžkým pocitem u srdce, že já už nemůžu couvnout, že já jsem Tereza, že to mazlení s ní je sice krásné a jejímu úsměvu podléhám, ale musím jít dál…

Pořád dokola je znovu a znovu opouštím a zrazuji.

 

Zatímco za bílého dne pro mě bývalá žena neexistuje, v noci ke mě přichází…

 

Zajímalo by mě, jestli se zdá také jí o mně?

Vlastně to nechci vědět.

Nechci řešit pořád dokola tuhle situaci.

Trápí mě, že má bývalá žena není štastná tak, jak bych si představovala. Protože jí očividně pořád vadím. Protože navzdory svému novému životu, novému krásnému bytečku a novému hodnému příteli vidím v jejich očích hněv a odpor. Nejradši by, kdybych neexistovala…

 

Vím, že by mi měla být ukradená. Odpoutala jsem se od ní a nebrzdí mě, ale občas si na ní vzpomenu (v dobrém)… a to je chvíle, kdy jsem si jistá, jak ona na mě myslí v tutéž dobu ve zlém. Cítím to totiž. Čím hezčí vzpomínky jí věnuji, tím horší ona věnuje mě. A pak šup další sen, kterému se tak bráním a nemohu se ho zbavit.

 

Když Nikča dnes připravovala své krkonošské menu k nafocení do školy a v kuchyni to vonělo, smažilo se to, bublalo… a já seděla u počítače, abych zapsala nové objednávky… jakoby tam v té kuchyni stála má žena… Takový pocit to ve mě vyvolalo. Stačilo k ní přiběhnout a zezadu jí obejmout. Ten pocit mi chybí…

 

Vlastně mi nechybí má žena.

Chybí mi to objetí.

 

Ale ještě pořád nemůžu řešit vztahy ani lásku, protože to nejde.

 

Dobrou noc holky a kluci. Mám ráda, když jste spolu (ne nutně v této kombinaci). A mám radost, když to vidím aspoň jinde, protože mi to dává jistotu, že něco takového ještě někde existuje…

Právě jsem přijela z divadla.

Kačenka už mi měsíc předem hlásila, že bude mít vystoupení v divadle se školkou.

Tam jsem samozřejmě nemohla chybět, tak jsem se zeptala bývalé manželky, kdy vystoupení je a na podrobnosti.

Bylo v úterý a ve středu (dnes). První bylo vystoupení všech školek ve městě, druhé společně s německými dětmi (Kačenka chodí totiž do česko-německé školky a děti se vzájemně na obou stranách hranice často navštěvují, jezdí na výlety a tentokrát nacvičily i nádherné vystoupení).

Od býv. manželky jsem dostala odpověď: „Lístky jsou na každé dítě jen dva a já chtěla ještě pozvat babičku.„

Tak jsem jí odepsala, ať rozhodne sama, jestli mě sežene lístek na úterní nebo středeční vystoupení a byla jsem ráda, že se i babička (ona je to vlastně prababička) podívá na Kačenku, jak je šikovná. A ten druhý člověk bude manželka.

 

Z krásného divadla jsem přijela plná dojmů, skoro rozdrcená od Kačenčina silného objetí s miliónem pusinek na tváři a dojatá tak, že jsem si i potají zabrečela, když jsem viděla, jak tam ladně tančí jako Rusalka v krásných bílých šatech. To moje děťátko ze všech nejkrásnější (ale krásné byly všechny dětičky).

 

Stejně, jako přesně před dvěma lety, kdy jsem ještě byla v divadle s manželkou, jsem prožívala všechno tak silně. Všechna vystoupení úplně všech dětiček. I těch německých, co tak krásně zpívaly a přednášely pohádku o řepě česky, že jsem ani nepoznala, že jejich rodným jazykem je němčina a také českých, kterým šla němčina lépe než mě.

 

Když jsem vešla, byla většina míst už skoro zaplněná. Ale přesně uprostřed na tom nejlepším místě ze všech byla ještě dvě místa volná. Tak jsem se tam vecpala a měla radost, že na Kačenku hezky uvidím.

 

Ještě včera jsem si myslela, že manželka bude sedět vedle mě, ale očividně s tím měla problém, což mě trochu mrzelo, ale aspoň byl klid. Dokonce mi ani lístek nepředala před divadlem, jak jsme se domluvily, ale dnes odpoledne mi volala do práce a rozhodla, že mi ho musí předat tam.

Říkala jsem jí, že to není dobrý nápad, ať mi ho hodí do schránky, ale na to se začala rozčilovat, že nebude nikde zastavovat.

Přijela už naštvaná jako vždycky a když mě viděla prohlásila: „Jo tak proto jsi nechtěl, bych tě viděla.“ A odjela.

 

Napsala jsem jí sms, že to ona chtěla přijet a že já problém s tím, že mě takhle vidí nemám, protože mě takhle vidí už všichni… A poděkovala jí za lístek. Za ty dva roky jsem jí nikdy neřekla nic ošklivého, pořád jsem na ní milá, ale všechno je obraceno proti mě a hezky opláceno zamračenými pohledy, které nezmizely ani po tom, co si našla nového přítele… Ale v autě s ním už se zase smála, tak jsem měla radost, že už má zase dobrou náladu. Hlavně kvůli Kačence, protože nesnáším, když ty své stavy přenáší na ní.

 

Vedle mě si do hlediště sednout ani nemohla, protože přišla se svým přítelem a ještě s babičkou a tak byli celkem tři.

 

Na každé dítě jsou dva lístky.

 

Manželka a já = dva.

 

Babička byla na vystoupení včera a mohla i dnes.

 

Jenom já trubka jí to zbaštila a zase jí tak bezmezně věřila, že na dítě jsou jen dva lístky.

Mrzelo mě to proto, že bych byla ráda viděla Kačenku i včera. Moc jsem stála o to být u obou jejích vystoupení.

Ale její přítel a babička má přednost před Kačenčiným vlastním tátou.
Měla bych být vůbec ráda, že mi dala lístek na dnešek.

 

Stejně jsem tam moc nepasovala. Byla jsem tam jediná sama. Všude byly rodiny, děti, páry, babičky, dědečkové, strýčkové. Všude byla láska, jistoty, jistota večerního koupání…jistota večerního krmení dětí…jistota pohádky před spaním.

Vpravo ode mě seděla německá rodina, vlevo si přisedl pán, který byl asi dva metry široký, takže mě neustále utlačoval, ale já se přitulila k Němce vpravo a bylo to.

Než zhasli, kochala jsem se pohledy na dlouhé řasy dívek, na jejich třpytivé náušnice, hladký hebký krk, na jejich culíčky, ozdoby ve vlasech, šaty, šátky, prstýnky, délky a barvy vlasů… a snila si o tom, že takhle dlouhé vlasy už budu taky brzo mít.

 

Celé jsem si to tam sama přesně v geometrickém středu divadla užila.

Byla jsem tak vycentrovaná, že jsem ani žádného partnera mít s sebou nemohla. Porušila bych tu dokonalost geometrie, která symbolizovala můj stav… Nikdo se ke mě nehodí, nikomu se nelíbím (i když to tak docela pravda není, ale naštěstí mě kluci obletují poslední dobou hlavně ze Slovenska a to je maličko z ruky).

 

Hned jak jsem vešla do divadla plného lidí, Kačenka se vytrhla z kruhu dětí a začala mě mačkat, pusinkovat, muchlovat, já jsem jí popadla a nosila na rukách a mazlila se s ní, děti se strašně smály, koukaly na nás a chtěly taky pomazlit 🙂 Byly tak roztomilé, krásné a čisté, že bych je pomazlila klidně všechny, ale Kačenka mě v ten moment tak dobila na dlouhou dobu! Navíc víkend mám s ní, takže jsme si řekly, co všechno budeme vyvádět a viděla jsem na ní, jakou má radost. Tolik se na ní těším…

 

V divadle jsem nebyla oblečená vyloženě jako Tereza. Na Kačenku jako jediného člověka na světě se nevztahuje Real Life Test a nechtěla jsem právě kvůli dětem v jejím okolí komplikovat situaci, takže jsem přišla v uni a to bylo přijatelné. Nikdo to neřešil. Ale taky jsem se už nemohla dočkat, až zase zítra půjdu do práce v tom „svém“ opravdově holčičím…

Tchýně (učitelka v MŠ, kde je Kačenka) mi řekla, jak vypadám dobře, že jsem určitě šťastná. To jsem jí potvrdila. (Ona má neuvěřitelný cit na lidi a měla jsem jí fakt ráda. Ach jo. Chybí mi…)

 

 

Už zase stejně jako před dvěma lety jsem si při pohledu na kluky a holčičky na jevišti uvědomila, že role už jsou dávno rozděleny.

Přiřadí nás k určitému pohlaví hned po narození a hotovo. Dál se to neřeší.

Holčičky se chovají jako holčičky, chlapečci se chovají jako chlapečci… holčičky se chovají jako chlapečci… chlapečci se chovají jako holčičky… ale stejně to většinou nikoho nezajímá…

 

 

Ale přesto jsem šťastná, protože ho mám možnost prožít jako žena celou polovinu. I když bohužel tu druhou, stejně si to hodlám užít!

 

 

Popisovat třetí den mého života komplet jako Tereza asi nemá smysl 🙂

Byla by to trochu nuda. 🙂 Pořád se stejně opakuji s tím svým nadšením, které je ale opravdové a prožívám ho každý den.

Prožila jsem ho i dneska, protože jsem měla světle tyrkysové tričko s vyloženě dívčím výstřihem – takovým jako nařaseným a bílé kalhoty, které mi dělají ohromně dlouhé nohy.

 

Volala mě vrátná (paní Nováková, máte tady balík), tak jsem musela na vrátnici a jak jdu po schodech dolů, vešel na ně zrovna pan jednatel (starší pán) 🙂

 

To bylo překvápko! 🙂

On mě totiž ještě takhle neviděl… já si to kráčela s vypnutýma prsama dolů po schodech, on na mě kouká ze spoda a říká: „Teda, no já přemýšlel, koho to tu máme nového a to jste vy! Opravdu vám to sluší!“ 🙂

A pokračoval.

 

No já se v tu chvíli úplně rozplývala blahem. Culila jsem se na něj a poděkovala mu.

 

Když se vracím, tak na mě volá paní personalistka: „Jste dostala pochvalu, co, Terezo?“ 🙂

A její kolegyně, která sedí v kanceláři mi začala říkat, jak mi to sluší a že ze mě bude krásná holka. (To mi ten den řekli nezávisle tři lidé, až mě to mile překvapilo 🙂 Probraly jsme ještě hormony, změny v mé tváři, které jsou prý neuvěřitelné a v jinak celkově milém rozhovoru mi paní personalistka trochu zchladila mé nadšení upozorněním, že všechno je super, ale na sukni že je ještě brzo, to by někteří lidé ještě nemuseli rozdýchat… To prohodila jen tak mimochodem…

Tak nechápu, proč si tohle někteří lidé myslí. Já jsem soudná a nevylezu v sukni, dokud si nebudu jistá, že vypadám žensky, ale svým způsobem si můžu nosit co chci. Obzvlášť teď, kdy to každý ví. A když mě podobným způsobem brzdila minulý pátek moje kolegyňka a já jí neposlechla, tak si potom uvědomila, že vlastně o nic nejde… a teď je jedna z těch nejlepších kolegyněk, které mě vzorně oslovují Terezo a v ženském rodě 🙂 Miluju, když mi všichni říkají Terezo… já vím, že už jsem to tu psala 🙂 Ale když ono je to tak příjemné a hezké. I ten ženský rod konečně!

 

To je jasné, že ze mě bude hezká holka ne?

 

A čemu se vůbec divím?

Měla bych to začít brát jako normální věc 🙂 (Ale to já nikdy nebudu – vždycky si toho budu vážit).

A za pár měsíců si budu říkat: „No jo, zase mě pochválil pan jednatel. A co jako?“ :)))

 

Dnes proběhla s Jíťou „Akce toaleta“.

 

To byla tedy akce!

 

Dámské toalety jsou úplně jiné, než pánské!!! (Takové překvapení 🙂

Cítila jsem se ohromně žensky a důležitě, když tam se mnou šla a ukazovala mi, kde co je, jak se co splachuje a že si tam můžu přečíst v dlouhých chvílích i ženské časopisy 🙂 Byla tak milá.

Šla jsem na pejsky, protože tam protéká záchod, abych si to případně vyzkoušela za přítomností Jíti. Ta byla mezitím ve vedejších dveřích na veverkách 🙂

 

Možná si řeknete, že je to maličkost – záchod jako záchod, ale ono to tak není. Tohle je jedna z nedůležitějších věcí během přeměny. Dámské toalety je něco, co je mužům striktně zapovězeno. Je to jakési chráněné území, kam nikdy za žádných okolností nesmí žádný muž vkročit.

To proto jsem se cítila tak vznešeně. Protože to byl důkaz, že už nepatřím mezi muže.

Byly to mé druhé dámské toalety v životě (ty první byly před měsícem v Praze s Lindou – ta ale tenkrát nejela v holčičím oblečení, tak musela na pánské).

Od teď už na jiné chodit nebudu…

 

Sbohem mušle 🙂 Fakt mi nebudeš chybět. Čůrat ve stoje – toho už mám plné zuby. (Já vím, že si teď všechny biologické holky říkají, jak rády by čůraly ve stoje někde za stromem… ale já nechci. Už nikdy. To si radši vystojím dlouhou frontu, jen abych mohla na dámské). Nechci žádné výhody mužů, protože jsem žena. Nepotřebuji je.

 

 

Pak jsem se ale celý den hihňala.

Protože Akce toaleta byla provázená tak trochu zmatky, kdy Jíťa bedlivě z velké dálky sledovala, zda jsou volné oba klíče (pejsek i veverka), abychom tam mohly jít obě dvě najednou. A jako na potvoru tam pořád někdo chodil. V kancelářích je hodně žen, takže je o toalety velký zájem 🙂 Je konec návštěv toalet kdykoliv se mi zachce 🙂 Teď už musím čekat, až se uvolní.

Když už to vypadalo, že vyrazíme (domlouvaly jsme se totiž tajně přes maily), tak se ozvala kolegyňka sedící proti mě, že jde čůrat 🙂

 

Moc mě to bavilo a jak jsem se pořád culila, pokukovala po očku po Jítě a po toaletách v dálce, tak se tak kolega na mě podívá a říká: „Prosímtě, ty už to neber!“ :)))

 

Jo tak to nemůžu. Já už to totiž budu brát celý život 🙂 A ráda.

 

 

Holky, tak já tady na tom Mount Everestu teda čekám na vás a koukejte sem dolézt brzo, jinak tu zmrznu 🙂

Lucko, doufám, že máš v termosce horký čaj! 😉

Už jsem tu zapíchla vlajku.

RŮŽOVOU! 😉

Chlapi sem píchají pořád nějaké ty červenomodrobílé s pruhy a hvězdami apod.

Jdu se zatím přepudrovat. Trochu tu fouká 🙂

Prožila jsem svůj druhý den naplno jako Tereza.

Prožívala jsem celý den opět euforii a štěstí, které nezná konce, protože jak jsem zjistila, ono to ty mé kolegy začalo bavit oslovovat mě Terezo! 🙂 Baví je mluvit o mně v ženském rodě a baví je, když tak mluvím já. Všichni se toho zhostili tak úžasně, opravdu se snaží, oslovují mě správným jménem i rodem v mailech, osobně a nikdo s tím nemá nejmenší (viditelný) problém.

 

Dnes mi volal jeden menší dodavatel, kterého jsem svým oznámením včera neobeslala, protože s ním téměř nekomunikuji.

Samozřejmě jsem se představila jako Nováková. Tohle si opravdu vychutnávám a začíná mě to taky tak bavit!

Řekla jsem zřetelně „Nováková“, ale on hned začal, „Dobrý den pane Nováku…“, což se mi nelíbilo, tak jsem ho hned přerušila a říkám: „Já jsem ale neřekla pan Novák – pan Novák je teď paní Nováková!“

Reakce byla taková, že si tam začal něco mumlat (nebylo mu rozumět) a asi jsem ho pořádně vykolejila. Možná si myslel, že si z něj utahuju, ale já pokračovala s úsměvem v hlase dál.

Bylo to totiž odpoledne, kdy jsme všichni ve všech kancelářích měli takovou veselou náladu a smáli jsme se úplně všemu, takže jsem tu dobrou náladu roznášela dál do telefonů.

Tenhle dodavatel je ale obvykle morous, takže se mou náladou nakazit nenechal, ale byl tak vykolejený, že zapomněl, proč mi volá, až si nakonec vzpomněl a už mi řekl správně „paní Nováková“ 🙂

Myslím, že nad tím přemýšlel hodně dlouho, co to jako mělo znamenat.

 

No jo, nemohla jsem obeslat úplně všechny i ty drobné dodavatele, se kterými jsem v kontaktu jednou za půl roku. Nechtěla jsem je tím zbytečně zatěžovat.

 

Vtipná byla slečna (blondýnka) z jedné firmy z Anglie, u které objednávám plexi desky. Podepsala jsem se do objednávky i do e-mailu Tereza.

Odepsala mi: „Hi Tom…“.

Tak jsem jí hned anglicky upozornila, že nejsem Tom, ale Tereza. Protože Tom změnil jméno i pohlaví (rovnou jsem jí to takhle napsala, přestože jsem jí tím nechtěla otravovat a prostě jsem se začala podepisovat Tereza, což bylo i v e-mailové adrese, ze které chodí pracovní pošta).

Na to mi odepsala: „A Tom už tedy ve firmě nepracuje?“ :))) (Ouu).

No co na to říct – takže jsem si přeci jen ještě jeden e-mail neodpustila a napsala: „Ano. Skutečně absolutně nepracuje.“ 🙂

 

Během dne mi ještě chodily další odezvy od dodavatelů, které mě hladily po duši a měla jsem pocit, že mám na své straně celý svět…

 

Takový pocit totiž doopravdy máte a takový pocit prožijete jednou i vy všechny holky! Jsem si tím jistá.

 

Druhý den byl veselý, klidný, usměvavý, plný nadšení a respektu.

 

Oslovení „Terezo“ začalo být běžné a jsem moc ráda, že jsem včas zabrzdila rozšíření Teri, protože proč používat Teri, když jsem Tereza? Ačkoli Teri mi nevadí a mohou mi tak říkat, důležitější je, že už všechny učím na své budoucí (trvalé) jméno… Které ovšem nemusí být až tak trvalé (to jestli se jednou vdám :). Což vyděsilo našeho pracovníka IT, který má na starosti poštovní server, kde u mě musí měnit poštovní účty a přitom zachovat vždy tu původní poštu 🙂

 

On se ten můj „full time“ vlastně ohlásil sám… Vyplynul přirozeně z toho, jak vypadám, protože mé vlasy vyrostly do takové délky, kdy už vypadají (aspoň trochu) žensky a mé vousy po třetí proceduře nerostou. Na několika místech sice ještě ano, ale je jich tak málo a jsou tak řídké, že už se s tím dá chodit a dá se to i lépe (i když ještě ne zcela dokonale) zamaskovat. Za pár dní mám čtvrtou proceduru. Moc se těším na Peťulku. Má novou kočičku 🙂 Takového krásného mazlíka. Tak mi o ní bude určitě vyprávět.

 

Zítra bude má premiéra na dámských toaletách. Jíťa mě tam tahala už dnes (nemůže se dočkat, až mi tam ukáže toho pejska a veverku :), ale mě se zrovna nechtělo 🙂

 

Zjistila jsem, že práce se stala mým dalším bezpečným územím a tím jsem pokryla všechna místa na téhle planetě…

 

Je konec skrývání.

Nastal čas doplnit poslední střípky téhle mozaiky a na svém starém profilu na facebooku jsem dala na zeď obrázek (vlevo) s textem, že Tom přestal existovat, ale byl by rád, kdyby jeho přátelé zůstali… A přidala odkaz na nový profil s tím, že Tomův nikdy nesmažu, ale nebudu tam aktivně chodit (což už přes rok stejně nedělám) a taky jsem znepřístupnila většinu starých fotek, které nechci mít spojované s někým, kdo o to nestojí…

Jsem zvědavá, jestli se někdo z mých přátel (celkem 19) přesune ke mě 🙂

 

Hned první reakce Radka – kamaráda ze sídliště – mě trochu vykolejila, protože vykolejila i jeho a tvrdil, že si je jistý, že Tom určitě existuje, je o tom přesvědčen a že tenhle text nemohl psát on 🙂 (Rok jsme nebyli v kontaktu).

 

Došlo mi, že za tak krátkou dobu se toho tolik změnilo.

 

Dnes odpoledne tu byla Nikča. Sepisovaly jsme její závěrečnou práci ke zkouškám na SOU, moc hezky to měla napsané a donesla mi zase spoustu věcí na sebe – nevím jak to dělá, ale všechno mi vždycky je a tolik se mi to líbí! Takže zítra jdu do práce v zeleném tričku s výstřihem a k tomu tyrkysovou mikinou, co má ohromně dívčí střih.

 

Nevím teď, co dřív na sebe 🙂 Jsem ve svém živlu. A zjistila jsem, že všechno, co jsem si myslela, že je ženské, ale koupila jsem si to proto, že to bylo třeba tmavě modré (např. dámský svetr), je na mě najednou příliš málo ženský! :)))

 

Najednou je ženskost žádoucí! Najednou všichni chtějí, abych vypadala žensky, protože čím víc tak budu vypadat, tím jednodušší to všichni budeme mít.

 

V práci jsem se dnes pohybovala sebejistě. S tričkem s velkým výstřihem, který způsoboval, že jsem se cítila neuvěřitelně žensky. A měla radost, že Tereza už zapadla mezi ostatní…

 

Kolegyňka mi říkala, kterou známou ženu jí připomínám 🙂

 

No chtělo by to ještě ty dlouhé vlásky… Když jsme šly s Nikčou odpoledne nakoupit (já ve svých dámských bílých kalhotách, ve kterých mám neuvěřitelně dlouhé nohy, kterých se nemůžu vynadívat a tyrkysové mikče, namalovaná a samozřejmě s náušničkama, které už nesundám), tak jsme potkaly dva sousedy, kteří mě takhle viděli poprvé… Byla jsem ráda, protože přesně tohle potřebuju. Aby mě tak viděli všichni. Vím, že už to ty naše důchodkyně ze vchodu řeší, ale já je teď vždycky pozdravím s úsměvem a jdu.

Tolik se mi líbí chovat se žensky, oblékat se žensky, usmívat se na celý svět a vychutnávat si to, co mi tolik let tak chybělo.

 

Tohle je moment, který z vás udělá ty nejšťastnější človíčky na světě. Pokud stále jen přemýšlíte, jaké to bude, až jednou budete vystupovat všude naplno jako ženy a všichni vás tak budou identifikovat, pak mi věřte, že všechny holky, které už tohle zažily, měly pravdu, když tvrdily, že nic lepšího ještě nezažily.

 

V obchodě nakupoval pán, se kterým se tak jednou za půl roku pozdravím.

 

Stál u regálu a díval se na mě. Pořád na mě koukal, ale já se jen usmívala a povídala s Nikčou.

Tápal 🙂 Koho mu to jen připomínám? 🙂

Tak jsem mu řekla „dobrý den“ a šla dál 🙂

Bylo ale vidět, že mě nakonec poznal… Poznal mě i soused, kterého jsem zdravila.

Proto si už tak moc přeji své dlouhé vlásky.

Čekám na den, kdy mě nikdo nepozná… i když to neplatí pro ty, kteří se kolem mě pohybují denně, protože ti vidí změnu pozvolně a budou ve mě Toma vidět vlastně ještě hodně dlouho…dokud jim ten jejich starý obraz nepřehraju novým. To znamená několik měsíců vypadat jako 100% identifikovatelná žena.

 

Zítra je třetí den a myslím, že už mě nic nového nemůže překvapit 🙂

Všechno je tak, jak jsem si vysnila.

 

Ve čtvrtek je ranní velká porada… Ale ani ta mě netrápí. Těším se tam, i když tam Tereza bude úplně poprvé. Nikdo mě neřeší, protože všichni vědí, co se mnou je.

 

V pátek je angličtina.

Minulý pátek po mně učitel pořád koukal (protože jsem byla už namalovaná) a tak jsem se rozhodla mu dnes napsat vzkaz, ve kterém jsem mu stručně popsala, čím procházím a že tento pátek už Tom na jeho hodinu nepřijde, protože už přijde Tereza. Stejně by se to řešilo 🙂 Protože je mi jasné, že holky by mu chtěly oznámit, že Tom už se nejmenuje Tom 🙂 Řekly by mu to hned při prvním jeho oslovení tímto starým jménem.

Uvidíme, zda to přijme. Je starší a je z australské křesťanské rodiny, ale mám ho moc ráda, takže bych byla ráda, kdyby s tím problém neměl.

 

Můj vstup do světa jako Tereza je tímto kompletní 🙂

 

Už je mi jedno, jak mě kdo uvidí, protože ti, co vědí, to chápou a ti co ne (např. náhodní kolemjdoucí), tak ať si myslí, co chtějí.

Já sama se cítím ohromně žensky. Každým dnem víc. Psychika dělá tolik. Zjistila jsem, že tím, že jsem vyhlásila, aby mi všichni říkali Terezo, se ode mě přímo očekává chovat se žensky! A tak můžu! To mě baví. Najednou se mohu chovat přirozeně a všechno je v těch správných kolejích na správném břehu, ačkoli jsem na něj teprve teď čerstvě vstoupila.

A je tu moc krásně…

 

Když jsem jela autem domů, dívala jsem se na všechny ty slečny, které chodily po chodníku. Na všechny ty maminky s culíčky a v dámských kabátcích, v botách na podpatku… a poprvé mi nebylo smutno, že nemohu být jako ony. Už jsem na jejich straně.

Na NAŠÍ straně.

Ne, to jsem se nezbláznila 🙂 (I když mám někdy takový pocit 🙂 O pejskovi a veverce ale až níže… 🙂

 

Myslím, že mi to začalo…

Že dnešní den patřil k těm nejdůležitějším během celé mé přeměny a za pár hodin už nastane den druhý, který už nikdy nebude jako ten první.

Jsem ráda, protože první dny bývají krušné. Protože druhé a třetí a čtvrté dny bývají už klidnější… a což teprve třeba sté dny? 🙂

Abychom se ale mohli k tomu svému stému dni dostat, vždycky musíme prožít ten PRVNÍ.

 

Jsem šťastná, dojatá, nadšená, svobodná… přijatá! A tyhle pocity se nedají skrýt – bylo to na mě znát celý den, protože jsem se na každého usmívala a čím víc se den překlápěl ke své druhé polovině, tím více se mi zvyšovalo sebevědomí, protože reakce byly neuvěřitelné…

 

Ráno jsem měla ale nervy. V noci jsem se pořád budila. Děkuji Kačence z Prahy, že mi ještě v noci poslala sms, takže jsem se příjemně rozptýlila a zase se mi povedlo usnout. To mé těšení se a nadšení bylo zase větší, než ten strach (který byl ale také velký), takže jsem s chutí vstala o půl hodiny dříve a začala se v klidu zkrášlovat.

Měla jsem ohromnou radost, jak to všechno dobře vypadá. Jediné, co jsem nakonec zavrhla, byly lodičky, ale vůbec to nevadilo, protože jsem vypadala i tak dost žensky. Alespoň jsem si tak připadala a lodičky jsem si vzala s sebou do tašky, ale nebylo potřeba je vytahovat. Na ně ještě dojde řada a asi už brzo 🙂

 

První, kdo mě takhle viděl, byla vrátná. Byla ze mě vykulená, jenže já víc, takže jsem jí nic nevysvětlovala (chtěla jsem jí říct, ať už mi ode dneška neříká „pane Nováku“, což jsem jí řekla cestou z oběda a na to mi odpověděla, že už to dávno ví :), jen jsem se na ní opět usmála a šla po schodech ke své kanceláři, ale nahoře stála paní personalistka s Jíťou a debatovaly 🙂

Debata ovšem okamžitě skončila, protože jsem vešla já a hned se na mě vrhly 🙂

„Teda Terezko, Tobě to sluší! A ty náušnice – a jak jsi sladěná! Moc Ti to sluší!“ (No jo, moje Jíťa 🙂

K tomu se hned přidala paní personalistka – všimla si totiž mých prsou (což jsem čekala – ta dnes budila pozornost :). „Koukám, že máte i prsa!“ 🙂 „Ano a ta jsou dokonce už moje!“, pochlubila jsem se.

Pořád jsem se uculovala a byla na jednu stranu šťastná, na druhou vystrašená, takže jsem se sebrala a letěla na své pracoviště, kde jsem byla první a všichni do kanceláří teprve přicházeli.

Jíťa ale hned rychle dorazila a začala mě chválit! (Bože to bylo tak příjemné to poslouchat :).

Řekla jsem jí, co mám v plánu (že bych dneska chtěla začít svůj RLT a všem hromadně oznámit, aby mi říkali rovnou Terezo a v ženském rodě).

Byla jsem pěkně vyklepaná a občas jsem měla co dělat, abych to na sobě nedala znát.

Neměla jsem vůbec chuť na snídani – a to jsem si připravila čokoládový croissant, protože kvůli androcuru musím snídat.

Nakonec jsem ho do sebe dostala, ale u toho už jsem smolila tento e-mail, který jsem poslala naprosto všem (asi 50) zaměstnancům včetně pracoviště u Prahy a na Moravě, se kterými komunikuji:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Do tří minut mi přišlo pět reakcí, které mě tak zvedly sebevědomí, že jsem začínala věřit, že dnešek přežiju 🙂

Tolik se mi líbily, že jsem se rozhodla je sem dát, abyste viděli, jaké ty reakce mohou být a jaké také čekají i vás, kteří jste ještě tenhle krok neudělali. (Vy, co ho máte už dávno za sebou asi víte, jak osvobozující tenhle okamžik je.)

 

 

Martina mám ráda 🙂 Jenže si už rok vykáme a pořád ne a ne to zlomit. Tak jsem toho okamžitě využila a odepsala jsem mu, jak mu opravdu ze srdce děkuju a že jako žena navhruji tykání, které přijal 🙂

 

 

 

 

Tady jsem tykání přijala moc ráda.

 

Odepsala jsem mu ráda a po pravdě… 🙂 (Co, to vám neřeknu 🙂

 

Podobný e-mail jsem (na doporučení pana ředitele) poslala i všem důležitým dodavatelům, aby nebyli vyděšení, že se do telefonu najednou představuji „Nováková“…

Na svůj první telefonát jsem ale čekala dlouho! Jakmile telefon zazvonil, tak jsem nahlas pronesa: „Tak a teď se mi nesmějte, jo?“ 🙂 A řekla jsem své ženské příjmení 🙂

A ono to bylo úplně v pohodě. „Terezko, můžeš mi prosímtě prověřit….“ Jůůů!

 

Jedna krásná odpověď mi přišla od dodavatele obalů z Německa (komunikujeme spolu česky):

 

 

 

A podobné reakce chodily celý den.

Je jasné, že ty negativní mi nikdo nepošle a je mi to jedno.

 

To je ale tak hezké!!! Kolik lidí najednou stojí při vás! Nečekala jsem to. Myslela jsem si, jak budou všichni vyděšení, jak je to nebude zajímat nebo jak si řeknou „ježiši, to je zase ten kolega, co se chce předělat“… ale nic takového.

 

Reakce nebyly jen písemné.

Jedna kolegyňka za mnou přišla, podívala se na mě a říká: „Tak Terezo! Vítej tady mezi námi ženami!“ 🙂

 

Mohla jsem se rozplynout blahem!!!

Tohle jsou vrcholy blaha!

 

Na to svolal ředitel poradu. Ředitel je náš jediný nadřízený nás tří z oddělení nákupu, takže jsem tušila, že si mě tam po poradě asi zase nechá. Bývá dost zvědavý 🙂

Jen co jsem s kolegou usedla (kolegyně ještě něco hledala v PC), tak to začalo.

„Á, koukám, že už tady vidím změny!“ (a já už se zase culila) „Viďte pane kolego – vidíte taky ty změny?“ 🙂 A obrátil se na kolegu… no ten chudák musel odpovědět, tak řekl: „No vidím!“ 🙂 A s úsměvem pronesl, jaká že ho to potkala hrůza, že teď bude pracovat zase v takovém babinci jako jediný muž! 🙂

A snažil se změnit téma.

Ředitel mi řekl, že četl můj ranní e-mail a začal mě oslovovat správným jménem i rodem. Jen jednou se v hovoru spletl 🙂

Bylo to tak příjemné! Řešili jsme úplně běžné pracovní věci, ale byla jsem oslovována „paní Nováková“ a ten rod… ten ženský rod mě hladil na srdci a po těle a po duši 🙂 Najednou bylo vše, tak jak jsem si vysnila a jak to má být. Tenhle okamžik v přeměně patří mezi jeden z nejhezčích, protože vás ještě víc osvobozuje… Najednou nejste žena jen sami pro sebe nebo pro rodinu a přátele… Najednou jste žena pro VŠECHNY!

 

Když porada skončila, ředitel mi řekl, ať ještě posedím.

A začal se vyptávat 🙂

Na hlas, na hormony, na prsa 🙂

Řekl mi, že by nebyl rád, kdybych se začala zabývat přeměnou víc, než prací, ale v tom jsem ho ujistila, že to nehrozí. Že si nemůžu dovolit udělat žádnou chybu, protože tuhle práci mám ráda a potřebuji ji. A taky jsem ho pochválila za liberální přístup, který tahle firma má, což se jen tak nevidí (ale věřím tomu, že není jediná). To mu neuvěřitelně lichotilo 🙂

Lichotili jsme si vlastně navzájem 🙂

 

Culím se ještě teď.

 

Řekl mi, že jestli už chci chodit na dámské toalety, tak ať tam chodím.

A já chci.

Vždyť RLT předpokládá život v ženské roli se všemi aspekty… ale nejen kvůli tomu. Přijde mi to normální.

 

Na to jsem pak napsala Jítě, že už mám dovoleno chodit na dámské, ať mi řekne, jak to tam chodí (všimla jsem si totiž, že si holky berou nějaké klíče)…

Odepsala mi tuhle legrační odpověď o pejskovi a veverce, kterou sem musím taky dát :)))

 

 

Mohla jsem se potrhat smíchy :))) Tak já bych tedy raději chodila k té veverce 🙂 Ale co mě ještě potěšilo je to, že by šla Jíťa se mnou. Tohle holky dělají 🙂 Ona je na mě tak hodná. Mám jí strašně ráda. Neuvěřitelně mi pomáhá a budu jí za tyhle „maličkosti“ do smrti vděčná.

 

 

Od dodavatelů jsem dostala ještě jednu moc milou odpověď.

Byla z firmy na samolepící štítky, kde komunikuji s Luckou. Tu jsem si tak nějak za ten rok oblíbila a vždycky jsme spolu vtipkovaly, ale nikdy se moc nerozepsaly, abychom se poznaly víc.

 

Lucka mi napsala dlouhý e-mail, že se nejprve lekla, že oznamuji, že končím. To prý by jí moc mrzelo a pak popisovala, jak je nadšená z toho, co jsem jí napsala, že má milión otázek, ale nechce mě jimi zatěžovat a tak jsem se s ní domluvila, že si jí přidám na facebooku (ještě jsem tam nebyla, tady je to přednější, ale těším se na ní moc :).

 

Do toho mi na facebooku začal už od noci psát Milan… psal mi i po celý den – prostě mě viděl pod jedním komentářem u Nikity a zamiloval se 🙂 No… já si tohle vážně vychutnávám. Přiznávám, že je milý a sympatický a tak to nechávám plynout… Ale je to tak příjemné!!!

 

Pak mě čekal oběd. To byla chvíle, kdy se mi zase rozbušilo srdce a sevřel žaludek. Vůbec jsem neměla hlad. Jenže jsem potřebovala do té kantýny plné dělníků vejít… potřebovala jsem to udělat a čeká mě ještě takhle vejít do výrobní haly a do skladu, kde jsou další stovky zaměstnanců a kde jsem dnes ještě nebyla, protože nebylo potřeba… Je důležité tyhle kroky udělat co nejdřív, protože nejtěžší je krok první. Ostatní už jsou prkotina a čím delší doba od dnešního dne uplyne, tím méně budu všechny zajímat a začnou opět řešit jiná témata (na což spoléhám, protože si chci užívat normální pracovní prostředí – jako žena).

 

Moje kolegyňka, která mě v pátek chtěla brzdit, šla na oběd se mnou. A moc mi to pomohlo. Na rovinu jsem jí řekla, jestli jí nevadí, že jdu s ní. Vytušila, co tím myslím a řekla mi, že mě nechtěla brzdit… že nevěděla, že existuje nějaký Real Life Test a že jen potřebuje čas… Pak jsme to při obědě ještě spolu chvilku probíraly a bylo to moc fajn. Úplně v pohodě. Moc hezky jí šlo oslovovat mě Terezo a mluvila perfektně v ženském rodě.

 

Zjistila jsem totiž, že to jde všem snadno právě proto, že takhle mluví najednou všichni! 🙂 On mě oslovuje žensky, tak já jí taky budu oslovovat žensky 🙂 Šíří se to jako lavina. Tenhle efekt je perfektní 🙂

 

A v pohodě byli u oběda i ostatní. Včetně dělníků a ostatních zaměstnanců. Ty pohledy jsem samozřejmě vnímala, takže jsem se jen usmála a šla dál. Nebo si jich nevšímala. Bylo mi i tak hezky.

 

Z oběda to kolegyňka chtěla vzít kolem budovy venkem, abysme se vyvětraly. Nakoukla ze dveří, jestli u vrátnice nekouří moc lidí (kvůli mě), ale já jsem jí řekla, že je to jedno, že potřebuji kolem nich projít, ať už to mám za sebou.

 

Samozřejmě tam sedělo asi deset dělníků, kouřili a hlasitě se bavili (no chlapi prostě :).

 

Už z dálky jsem viděla, jak se culí… Opět – úsměv, pozdrav… a zmizela jsem 🙂

Nemohli ze mě spustit oči… (myslím, že to nebylo tím, že bych je přitahovala :). Ale o to jde – nejtěžší je ten první den, první krok, první pohled… Člověk si zvykne na ledasco.

 

Na obědě mě moc potěšila paní kantýnská. Narovinu jsem jí řekla, že od příštího týdne se už budu podepisovat jinak. Usmála se na mě a mile řekla: „Já vím.“ 🙂 A řekla, že mi pomalu bude snižovat porce 🙂 (Konečně to pochopila, že nesním deset knedlíků jako ostatní kluci, jelikož já nejsem kluk 🙂

 

Tenhle den byl zvláštní a nestandartní. Vyhodili jednoho kolegu z vedlejší kanceláře za to, že 50 % času trávil na internetu svými soukromými záležitostmi. (Nebyl moc oblíbený. Nikdy se neusmál a byl to takový suchar. S kolegyňkou jsme se shodly, že jsme mu nikdy nepřišly na chuť a ani nepřijdeme – a na to jsme se dozvěděly, že letí na hodinu).

Jsem docela ráda, protože to byl jediný člověk, který mi nepřišel férový a měla jsem z něj vždycky strach (který jsem samozřejmě jako každá žena nedávala na sobě znát).

 

Líbila se mi kolegyňka, když vyzvídala, co jsem slyšela za dveřmi, když mu personalistka něco oznamovala… Psala mi přes pracovní Skype: „My ženy slyšíme všechno! Tak koukej poslouchat :)“

 

Do toho mi přišel mail od Hanky, protože jsem jí v pátek poslala dotaz, jak to mám řešit s rodem a oslovováním, když už jsem začala do práce chodit jako Tereza… Hanku to moc potěšilo a odepsala, že to probereme za týden, ale už jsem jí nepsala, že jsem to vlastně vyřešila 🙂

Moc se na ní těším a na vás ostatní holky taky!

 

Celý den byl krásný.

Večer jsem si dala k večeři tedy jen jogurt, protože víc prostě nezvládnu, ale to se postupně zlepší.

Na zítra jsem si připravila ještě své bílé kalhoty, bílou bundičku a úplně jiné tričko – s větším výstřihem.

 

Teď už si můžu nosit CO CHCI!

 

Ta svoboda mě naprosto odrovnává – přivádí mě do euforie – naplňuje mě a jsem tak šťastná, že to ani neumím popsat. Potřebuji se tu vypsat, protože to nemám komu říct. Tady nikdo není. Jen tma, protože mezi tím, co píšu tenhle článek, se už setmělo, ale já si ani nestihla zatáhnout žaluzie.

 

Dnes mi přišla z votočvohoz krásná zelená bundička a modrá košilka ve vyloženě ženském stylu. Tolik se těším, že si teď můžu svobodně nosit co chci.

V tom je to kouzlo coming-outu… Když to všichni vědí, není proč se skrývat.

A když vám všichni začnou říkat Terezo a ještě k tomu v ženském rodě (což se opravdu dnes všichni snažili), je to něco, co vás přivede k závěru, že tahle cesta je to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem v životě mohla udělat…

 

Teď už mám všechny dveře otevřené.

 

Poslední střípky území, kde jsem mou identitu ještě oficiálně neohlásila jsou sousedé a bývalí zaměstnavatelé, k jednomu z nichž chodím dost často, protože ho potřebuji ke svému podnikání.

 

Dnes jsem tam byla tak, jak jsem byla v práci a neřešila jsem to. Když RLT, tak RLT a se vším všudy.

Ale oni jsou tam i tak všichni milí a mám je taky moc ráda, takže to nikdo neřeší.

 

Sousedky jsou zvědavé – tuhle jsem koukala z balkónu, na kterém vysely růžové věci z pračky a sousedka na mě křičí: „Tomáši, ty pereš jo?“

 

Ufff 🙂

Jo, peru! A co jako 🙂

 

Ale mám radost, když takhle jak jsem projdu kolem některého ze sousedů a hezky pozdravím 🙂

Je potřeba se tomu postavit čelem.

TEĎ UŽ TO NEZASTAVÍM.

 

Po práci jsem letěla na druhé kolo úřadů s novou občankou – začala jsem na dopravním kvůli dokladům od auta – tam byla tak milá slečna (taky Lucka :)! Měla jsem to přepsané do deseti minut. Následoval finančák – tam už to bylo horší (přeci nebudou úřednice na finančáku milé – to by bylo proti všem pravidlům a představám 🙂 Naštvala mě, protože mi po vkročení do místnosti řekla „pane“. Ale pak to házela do neutrální podoby a vyhýbala se rodu 🙂

Na katastru byl klid a paní mi řekla, že by se změna jména měla promítnout i jim automaticky v databázi.

Ale když si to zkontrolovala, tak nepromítla 🙂 (Přitom mé nové neutrální jméno se v některých registrech už objevilo). Takže usoudila, že mi dá žádost o změnu jména, tu jsem vyplnila a šla. Tím jsem zakončila své putování po úřadech a ještě pošlu oznámení pojišťovnám (kromě zdravotní, kde to vyřídili rychle) a kam chodit osobně ale nebudu…

(Dneska mi mimochodem přišla nová kartička ze zdravotní pojišťovny 🙂 To je fajn, protože jí můžu rovnou ve čtvrtek ukázat zubařce.)

 

 

 

Rozhodla jsem se používat rovnou své budoucí dívčí jméno, místo neutrálního, protože dívčí je pro mě jednodušší i vzhledem do budoucna. A já jsem Tereza… Nikdo s tím v práci nemá problém. Žádné „ale“ nebo „to nejde“ nebo „musíte používat to, co máte v občance“. Za to vám, milí kolegové, moc děkuji!

 

A děkuji i vám všem, kdo jste stáli a stojíte při mě. Bez vaší podpory bych ráno tak, jak jsem chtěla, nevyrazila.