Přišla jsem od maminky, která mě pozvala na fantastickou svíčkovou, což se nedalo odmítnout a moc hezky jsme si zase popovídaly. Líbí se mi, jak mě automaticky oslovuje Teri a v ženském rodě. Takhle bych to chtěla všude.

 

Ve čtvrtek mě čeká návštěva u mojí zubařky, nebyla jsem tam přes rok a jdu na preventivní prohlídku. Netuší vůbec nic, ale já tam už samozřejmě chci přijít tak, jak chodím všude, takže čekám nechápavé pohledy, případně otázky, ale chystám se to zubařce i sestřice nějak stručně vysvělit 🙂 Stejně tam za rok budu muset jít zase a jednou mě to vysvětlování nemine.

 

Než jsem jela k mamce, chtěla jsem jet do Lidlu. Pro snídani zítra do práce a pro pití… Nalakovala jsem si nehty výraznější růžovou než dosud, vzala náušničky a podprsenku. Takové tři věci, které jsem ještě v práci nikdy neměla a chtěla jsem si zkusit, jaké to je jít v tom mezi lidi. Neměl by to být až takový problém, protože tyhle tři detaily přeci nejsou oproti předchozímu stavu až takový viditelný rozdíl.

 

 

Byla jsem zase výrazně namalovaná (ale ne přeplácaná), měla jsem úzké kalhoty, bílé tenisky a uni černou bundu, kterou už ale brzo změním na jednu holčičí zelenou a jednu červenou, které mi přijdou z votocvohoz.

 

Takhle jsem šla k mamce:

Ale bylo mi smutno. Seděla jsem v autě 20 minut a nemohla z něj vystoupit. Měla jsem ten svůj příšerný blok, který jsem už několikrát zažila a přemýšlela, jestli to mám vzdát a jet rovnou k mamce nebo jestli mám ještě chvíli čekat a dodávat si odvahu. Vůbec nemám odvahu 🙁

Zrovna říkali v rádiu horoskopy a na mě vyšlo, že mám nízké sebevědomí. Jak můžou něco takového vůbec vypustit do éteru? Co když tomu někdo uvěří?

Dobrý byl horoskop mojí kolegyně, která mi v pátek řekla „brzdi“. Podle něj se obává věcí, ze kterých má zbytečný strach. Jinak na horoskopy ale nevěřím.

Seděla jsem tam, pozorovala lidi kolem, pak zase sebe v zrcátku a říkala jsem si: „Terezo, ty chceš začít RLT? Tak na to zapomeň tímhle stylem! S tím se můžeš rovnou rozloučit.“ To mě tak štvalo. Chtěla jsem s tím něco udělat, ale ten strach mě úplně ovládl, přitom vůbec nevím, čeho jsem se bála. Ale nebyla jsem schopná odjet, protože jsem věděla, že bych měla na sebe celý den vztek a bylo by mi z té mé neschopnosti zle. To už jsem zažila mockrát a pak jsem si to doma vyčítala, že jsem z auta nevyšla.

A tak mi nezbývalo, než se svým strachem bojovat. Jindy jsem si tak sebejistá, ale dnes jsem nebyla a vím, že pokud takhle nejistě budu vystupovat, přitáhnu tím akorát pozornost, což nechci.

 

Po 20 minutách jsem si zkusila sundat aspoň náušnice, jestli mi to pomůže – a pomohlo. Vylezla jsem ven jakoby nic a měla radost, že vlastně o nic nejde. Normálně jsem vzala vozík a vjela do obchodu, kde jsem si vesele nakoupila, přečkala ve frontě, tam se usmála na prodavačku, kterou už znám roky a která vyloženě přemýšela, co to se mnou je 🙂 A pádila jsem do auta…

Tam jsem si nasadila zase zpátky náušničky a jela k mamce.

 

Ale až takovou radost jsem z toho neměla, protože když jsem se ráno oblékla, namalovala, učesala, nalakovala nehtíky, vzala podprsenku, takže má prsa byla krásně vidět i pod bundou a dala si právě ty náušnice (taková malá stříbrná srdíčka se třpytivým kamínkem), bylo mi moc krásně z toho pohledu a těšila jsem se ven, ale nakonec ty náušnice zůstaly v autě! Nechápu to. A to mám jít takhle zítra do práce! 🙁 Jestli se zase zablokuju, tak se nikam neposunu.

 

Vzpomněla jsem si na to, co mi tu píšete do komentářů, co mi radíte a jak mi i v mailech zvedáte sebevědomí a k tomu ten vztek, že se mi chce utéct, mě „vykopnul“ z toho auta. Vůbec si teď nejsem jistá zítřkem. A přitom Jíťa čeká, že přitvrdím (ty růžové nehty si nechám, protože se mi líbí tolik, že nejsem schopná si je přelakovat na nějakou méně výraznou barvu). Ale zbytek? Rozhodně už necouvnu, takže přijdu tak, jak jsem přišla minulý týden (komplet v dámském), ale já se těšila na to, že přitvrdím.

Na druhou stranu bych chtěla přitvrdit v momentě, kdy všem řeknu, ať mě oslovují v ženském rodě a sama tak budu mluvit, abychom to měli všichni jednodušší. A k tomu se chci odhodlat po polovině dubna, kdy mám návštěvu u Hanky, se kterou chci probrat pár věcí.

 

Holky, vy mi pořád píšete, že mi závidíte, ale ve skutečnosti já závidím vám! Vaší odvahu!

 

Jako všechny věci, které se nám v životě dějí s nějakým důvodem, mi před chvilkou zrovna do toho mého přemýšlení volala Andrejka. Jede domů po druhé (kosmetické) operaci spodku z Motola a tak jsme probraly kde co 🙂 (Andrejka byla tehdy na podzim první slečna po operaci, kterou jsem měla možnost poznat a tehdy jsem byla vůbec poprvé venku za bílého dne komplet jako Tereza, takže pro mě byla dost velkou inspirací – tímto jí moc zdravím, Ivču i Míšana taky 😉

 

Dneš mi došlo, jaké štěstí mám, že vás všechny mám 🙂 Bez tohohle blogu bych o vás (o biologických ženách, mužích, MtF i FtM) nikdy nevěděla, nikdy bych se nedozvěděla mnoho důležitých informací a na všechno bych byla sama. Ale takhle je to mnohem hezčí! Moc mi to pomáhá a neumím si představit, že bych nikoho z vás nikdy nepoznala.

 

Andrejka se mě ptala, kdy jdu ke komisi :))) Tím už mě rozesmála, takže jsem toho využila a zeptala jsem se (kromě detailů o operaci) i na její první den RLT.

Vyprávěla mi, jak do toho „skočila“ hned, co si změnila jméno na neutrální. A žádné uni kalhoty! Rovnou přišla do práce jako žena – v sukýnce, silonkách, kozačkách! 🙂

Říkala, že problém byl tak u 2 % kolegů, u 80 % bylo nadšení a 18 % to neřešilo (my jsme obě přes tu statistiku :).

Vlastně mi odpověděla na otázky, které chci probrat s Hankou a došlo mi, že by mi Hanka odpověděla úplně stejně.

Je dobré hned od začátku mluvit v ženském rodě a chtít to i po ostatních. Doporučila mi to, co dělá většina holek pracujících ve velkých firmách, abych rozeslala hromadný e-mail s informací, kdo jsem, kdo budu, jak chci být oslovována a kdo chce, ať se zeptá na cokoliv.

Původně jsem tenhle e-mail rozesílat nechtěla, ale je fakt, že tím by se vyřešila jedna velká nepřekonaná bariéra mezi mnou a většinou mých kolegů. Vždyť oni mají větší strach než já! 🙂

Já se tím e-mailem totiž nechtěla „vtírat“, obtěžovat je tím. Ale já problém nemám. Teď ho mají oni. I když já trošku taky, protože všechno poprvé je těžké a je teď na mě, abych se zítra přehodila do ženského rodu nejen mezi kolegy, ale taky v pracovních telefonech… A učila je rovnou na Terezu. Žádné „Nováků“. To je stejně dočasné. A budu to muset obrátit ve vtip, jinak to bude trapas. Hned ráno řeknu kolegům a kolegyním v mé kanceláři, že jsem se rozhodla pro radikální krok a že jinak se dál nepohneme nikdo… Vím, že se mi kolega bude smát, až se budu představovat do telefonu „Nováková“. Budou z toho mít divadlo…

 

Andrejka říkala, že až tak striktní ten rok na hormonech a RLT není, ale je potřeba několik měsíců mít už za sebou…

Vážně nemám na co čekat… A tak jsem teď plná nadšení a energie a současně mě šimrá v podbřišku při pomyšlení, že zítra přijdu do práce v bílých kalhotech, modrém tričku a bílé bundičce a k tomu lodičky!!! (Jsou to vlastně strašně krásné balerínky na podpatku z Deichmanna)

 

Takže takhle nějak bych měla zítra vypadat:

 

Tedy v tom, v čem rozhodně kolega s jednou mojí kolegyní v kanceláři ještě nechtěli, abych přišla…

 

Jenže tlak z jejich strany je slabší než ten tlak z druhé, který mě žene kupředu 🙂

 

Nehledě na to, že zrovna Real Life Test je výborným důvodem, kterým můžu vysvětlovat své chování 🙂 (Kdo má kruci čekat, než mi to začne a pak ještě rok? Si to zkuste! 🙂

 

Andrejka řešila kontakty se svými klienty po telefonu následujícím způsobem: Místo mužského jména se představila ženským. Když se klient zeptal, kdo to je, tak mu to obrátila ve vtip a řekla: „Vy máte takové štěstí! Já zrovna procházím takovou změnou a teď jsem Andrea – takže mi tak prosím říkejte, ano?“

Nejčastější reakcí prý bylo: „Ty vole!“ 🙂

Na to jim s úsměvem odpovídala: „Když už, tak ty krávo, ano?“ 🙂

No a tím se oba hodili do pohody 🙂

 

U osobních kontaktů to bylo podobné. Vše musela vyřešit se zvednutou hlavou a sebevědomím, protože nikdo jiný to za ní neudělá… Je to jen a jen na nás, jak nás okolí bude oslovovat a jak brzo si na to zvykne.

 

Rozhodně tomu pomůžu, když zítra přijdu ještě ženštější, než předchozí týden.

 

Otázkou je, zda mě neopustí moje právě nabytá odvaha 🙂

 

Pokud ano (teď si to nepřipouštím), pak přijdu žensky, ale ne v lodičkách… Ale to by mě opět mrzelo, protože fakt nevím, na co bych měla ještě čekat?

 

Večer jedu vyzvednout sestru od vlaku, tak se chci obléknout přesně, jak bych zítra chtěla přijít… pokud se dnes vykopu takhle ven, tak vidím zítřek pozitivně 🙂

 

Čím víc ženskosti, tím lépe! Jíťa měla pravdu… Usnadní nám to všem spoustu věcí.

 

A Hance budu moct za 10 dní rovnou říct, že si může napsat začátek RLT… 🙂

 

Tak super – výborný plán by byl :)))

 

Když to neudělám teď, tak stejně do 14 dní ano… protože když mě něco hlodá v hlavě, musím to nakonec uskutečnit. (Tak to mám se vším).

 

Je mi jasné, že mě kolegové mají zafixovanou v hlavě jako Toma a proto to máme všichni těžší. U nových lidí to bude jiné (předpokládám… Vyzkouším si to zítra taky, protože mě čeká druhé kolo obíhání úřadů s novou občankou a ráda bych v tom hodně ženském oblečení v lodičkách :).

To se mi to tu píše takhle v neděli odpoledne 🙂

 

Navíc si nejsem jistá, jestli jsem to dobře načasovala, když za 14 dní musím přijít do práce zase se strništěm :/

 

Zítřek bude hodně napínavý…

 

Já tu chci někoho, ke komu se můžu teď přitisknout, kdo na mě zítra po práci počká a půjde se mnou obíhat ty úřady… a chytne mě za ruku, když budu mít „blbý“ den…….. Někdo, kdo mě bere takovou, jaká jsem. I když přijdu do práce v lodičkách…

Odhodila jsem paruku. Navždy.

Dnes jsem se snažila nafotit fotky s ní i bez ní, ale přestala se mi líbit 🙂 Takže sem dám fotky jen bez ní.

Ta délka vlasů mi ubírá na ženskosti (oproti fotkám v paruce), ale spoléhám na to, že vlasy rostou rychle (u mě těch 1,5 cm za měsíc), takže už brzy budu moct dělat culíčky, drdůlky, hrát si s ofinkou a všechna ta úžasná kouzla, která si děláte s vlasy vy. Mé vlasy sice přestaly být krátké, ale ještě nejsou bohužel dlouhé tak, jak bych si představovala.

 

Je to zvláštní a krásný pocit vědět, že stačí vzít foťák a jít se prostě vyfotit.

Dřív mi zabrala příprava dvě hodiny.

 

Ještě kdysi hodně dávno jsem bojovala s chlupy na rukách. Nesměly být vidět, takže mohly být jen dlouhé rukávy nebo potom složité a zdlouhavé retušování, které nemělo dobré výsledky a štvalo mě, protože jsem nic retušovat nechtěla. Chtěla jsem to být já, kdo je na fotkách… a ne nějaký vyretušovaný obrázek. Jenže jak to udělat, když ten zlobivý testosteron všechno ženské ničil? 🙁

 

Dříve mojí cenzurou prošlo 10 fotek z 100. Těch 90 % bylo příliš neženských. Nesnášela jsem je a hned je mazala.

Dnes projde 80 ze 100 🙂 Těch 20 % se mi nelíbí, protože se tam buď tvářím divně nebo nepříliš žensky.

 

Chtěla bych mít normální fotky venku – na lavičce, na výletě, ve vlaku, na zastávce… Chtěla bych mít normální fotky s kamarádkama. Chtěla bych mít vysmáté fotky, jak vracíme zaběhlou kolii, jak jsem zmoklá, jak lížu zmrzlinu, jak ležím v plavkách na pláži a kolem mě hrají kluci beach volejbal…

 

Změny po 1,5 měsících HRT:

– pokožka: pořád mám moc příjemně hladkou pleť i pokožku celého těla

– prsa: každý den cítím při doteku tlak v prsou, jak rostou 🙂

– chlupy: na rukách a na nohách jsou slabší a řidší, takže je při vytrhávání hůř vidím 🙂 (vousy zatím posoudit nemůžu, protože mi tak nádherně po třetí proceduře vypadaly a ještě nenarostly, že prostě nevím, jaký vliv na ně mají hormony)

– zima: mi je pořád, ale tím, jak se venku otepluje, už je to lepší 🙂 (ovšem po ránu v ledovém autě je to hrůza – Tom se nikdy zimou v autě neklepal 🙂

– psychika: někdy mívám pocit, že už jsem (hezká) žena a že tak můžu i vystupovat, baví mě ženská chůze, ženské pohyby a ženské chování, které mi vůči mě přijde adekvátní (nikoliv směšné nebo nevhodné), je neuvěřitelné příjemné cítit se žensky 🙂

– mužské „záležitosti“: tak na tohle to má vliv úplně obrovský – žádné otravné „vstávání“ po ránu něčeho, co vždy otravovalo a nešlo to ovlivnit v důsledku zvýšené hladiny testosteronu po ránu. Teď už o tom dole ani nevím 🙂 Prostě paráda. On mi to pan doktor Weiss endokrinolog říkal, že se to zlepší 🙂 Jinak už se ale nemůžu dočkat, až tam dole nebude vůbec! (Ale to je svým způsobem všem jasné, protože celý tenhle blog bude jednou končit takovým koncem, který každý předpokládá, takže žádná detektivka nebo odhalení na konci se konat nebude 🙂 Tohle je story s jasným koncem… 🙂 (Pro mě vlastně taky začátkem).

 

Slíbila jsem fotky, tak je sem dám… Stejně není co skrývat, když už takhle chodím všude…

 

V podstatě je to změna image, protože z dlouhých vlásků (s parukou) mám najednou kratší…

Jo a detail: Ta prsa jsou moje 🙂 Akorát nevím, jak to budu vysvětlovat v práci, až tohle uvidí…

Do teď jsem se je snažila schovávat pod vytahanými svetry nebo do košilí…ale nastává doba, na kterou jsem tak dlouho čekala – kdy schovávání není žádoucí, kdy je fajn je právě ukázat! 🙂 (myslím pod oblečením :))

 

 

S takhle „krátkými“ vlasy už mě ale NIKDY neuvidíte 🙂

Protože si je nechám minimálně dva roky (tj. 36 cm) růst!

 

Nikča zase přinesla kalhoty! 🙂 Okamžitě jsem jí je zabavila 🙂

 

I přesto, že mé vlasy nejsou dlouhé, si připadám ohromně žensky… To asi ty hormony…

 

 

I tyhle kalhoty jsou od Nikči a už jí je nevrátím 🙂

 

Takhle třeba v téhle košilce a kalhotách chodím do práce – akorát místo balerínek mám bílé tenisky.

A každý den samozřejmě šatník měním… Jen mám tuhle košilku ráda.

 

 

Doufám tedy, že jsem nikoho nevyděsila (jak teď s oblibou říkám v práci – ale říkat to přestanu, protože si tím akorát snižuju sebevědomí).

Dobré na tom je, že neplatí: „Lepší už to nebude.“ Ono to totiž bude už jenom lepší a lepší…

 

Jen pořád přemýšlím nad tím, proč mi ta jedna má kolegyně řekla: „Začni se oblékat žensky, až začnou působit hormony a budeš se víc měnit…“ Já měla pocit, že už se měním :/ Řeklo mi to víc lidí. Jen ona ne! Bojí se snad za mě toho, že bych mohla být terčem posměchu? Třeba se bojí zbytečně. Jinak je to moc fajn holka, mám jí moc ráda a ona byla první, komu jsem to v práci řekla. Chci to taky probrat s Hankou. Proč mi jedna kolegyně řekne: „Přitvrď a buď klidně ještě více ženská, ať to usnadníš i ostatním“ a druhá „Brzdi.“

 

Tak ráda bych začala už svůj Real Life Test… Nejen kvůli tomu, že mi poběží ta podmínka 1 roku, kdy můžu požádat o operaci, ale kvůli tomu, že už prostě chci žít jako žena… Už jsem to vysvětlovala i personalistce, která se ptala. Že tenhle test přijde a asi už brzy 🙂 Nemám proč čekat. Na to, až mi jedna moje kolegyně dovolí přijít v sukni a halence? Nesmysl.

Takže už si začínám sepisovat otázky, ve kterých vyloženě tápu a které v polovině dubna proberu s Hankou.

 

Pokud začnu RLT:

1) jak mám reagovat (představení, rod), když zavolá někdo, koho jsem rok dva neviděla a nic neví?

2) můžu se v práci představovat do telefonu „Nováková“, když Nováková ještě v dokladech ani v pracovním e-mailu nejsem? (jsem tam „Nováků“)

3) když za mnou do práce přijede dodavatel, který zná pana Nováka, jak to rychle a bezbolestně vyřešit? (mám visačku na Terezu)

4) mám se se všemi svými kolegy (např. hromadným e-mailem) narovinu domluvit, jak mi mají říkat a v jakém rodě potřebuji, abych byla oslovována?

 

Myslím si totiž, že pokud začnu RLT, musí být všechno tak, jakobych už doopravdy ženou byla (i úředně), i když nejsem.

To bude možná těžší pro mé okolí, než pro mě…

 

Něco se ale změnit muselo… Když ráno vstávám, nevidím v zrcadle Toma. Nejsem namalovaná, učesaná, ale stejně se na mě dívá Tereza. A když se potom namaluju… hned mi ten pohled vykouzlí úsměv, protože se mi to líbí, protože se cítím tak žensky.

To je začátek konec doby, kdy jsem ze sebe tu ženu musela dělat.

Teď už to jsem já.

🙂

Dostala jsem před chvílí mailem od Jíti zpětnou reakci od mých kolegů. Dost podstatnou informaci!

Musela jsem totiž odběhnout do skladu a tak tu zatím beze mě rychle probrali tu dnešní změnu…

 

Jíťa mi napsala:

 

 

Tak vy chcete, abych přitvrdila!? 🙂

 

To ale není problém. Já na to totiž čekám a tolik si to přeju. A to jsem si myslela, jak už jsem ženská – namalované oči (opravdu výrazně), make-up, učesaná, s dámskou halenkou s výstřihem, dámské kalhoty, dámské tenisky, nalakované nehty… ale… nalakované nehty nenápadnou růžovou, bez náušniček, bez podprsenky…

 

Mám obrovskou radost! Oni mi vlastně sami řekli:

 

 

To znamená, že si mě tak umí představit? Že to očekávají?

 

Mám tu tak úžasnou spojenkyni (Jíťu).

 

Přesně tohle jsem potřebovala vědět.

 

Co mi teď brání přitvrdit? 🙂

 

Každý den jsem se v tomhle mém prvním týdnu po „narození“ snažila krotit, abych na ně šla pozvolna. Teď vidím, že zbytečně.

 

To znamená, že můžu i plynule přejít na ženský rod.

To znamená, že mi začíná REAL LIFE TEST!!!

 

Tak to jsem opravdu moc zvědavá na pondělí 🙂 Snad to nepřeženu… Tolik se těším a tolik jsem nervózní už teď 🙂

Otázkou je, zda i jakýkoliv můj pokus o maximální zženštění nevyjde na prázdno právě proto, jak stále nedokonale vypadám a nebudu vypadat směšně…

 

Dnes ráno jsem si na sebe do práce připravila triko, které jsem měla druhý den jako Tereza. Černé s dlouhými rukávy a výstřihem. Jinak úplně obyčejné.

Ráno jsem ho ale zavrhla, protože není tolik ženské. A vzala jsem si černobílou kostičkovanou halenku s výstřihem, ve kterém mi zase vykukují ty romantické kytičky mého tílka. Najednou se mi nechtělo v té ženskosti „couvat“.

A teď už nemusím vůbec…

 

Strašně se těším na to, až budu o víkendu přemýšlet, v čem přijdu 🙂 A taky na to, jak budou vypadat moje prsa v těch nových tričkách 🙂

Asi se zblázním radostí.

Tohle je zase sen, který se stává realitou a já jsem tak šťastná!

 

Třeba se teď už zlepší i má identifikace okolím…

 

Nejsem schopná se soustředit vůbec na nic! 🙂

 

————————

No tak aby to nebylo tak jednoduché, tak zatímco Jíťa mě podporuje a pohání kupředu, druhá kolegyňka, které věřím a které jsem to tu kdysi řekla jako první, mě zase brzdí. Na mojí otázku, jestli si taky myslí, že bych už mohla přitvrdit mi napsala:

 

Věřím, že zveřejnění je pro tebe tady velmi těžké a proto bych to neuspěchala… nech lidi, ať si zvyknou a postupně se budeš měnit víc a víc, tak pak budeš moci změnit i oblečení, ale teď by to na ně bylo moc.

 

 

Tak po tomhle bych se nejradši vrátila do klučičích kalhot, protože mi vlastně řekla: Nenos to, co nosíš a neděs kolegy a až se teprve trochu změníš, začni nosit holčičí.

 

Viděla jsem to jinak. Myslela jsem si, že ta změna už nastala, abych mohla klidně přijít v sukni a v halence (tak tohle přímo jsem neplánovala, ale jaký je vlastně rozdíl mezi dámskými kalhotami a sukní? Jaký je rozdíl mezi tím, jak jsem oblečená teď a jak jsem chtěla přijít v pondělí? Chtěla jsem přitvrdit. Jíťa říká: klidně přitvrď. A z druhé strany zase: Teď ještě není čas na změnu oblečení.

 

Asi si to doporučení obou budu muset nějak zprůměrovat :/

 

Každopádně žádné couvání neplánuju. Zpátky už mě nikdo nikdy nedostane.

Chtěla bych říct: zvykejte si!

Jenže na to já nemám, tak se zaseknu tam, kde teď jsem (i to mi vyhovuje, protože jsem v tom, v čem se cítím dobře), ale těšila jsem se, že už to bude komplet ženský život se vším všudy. Ne pozvolné přecházení…

Měla bych být vděčná za to, že mohu být vůbec v téhle fázi.

A asi bych měla opravdu kolegy nechat pár dní rozdýchat tu změnu, když se mé kolegyně ptají, ale mě se nezeptají…

I pro ně je to nové.

 

Uvidíme, jak dlouho vydržím chovat se pozvolně 🙂

Proč vlastně přikládám pořád větší váhu těm pesimističtějším názorům? Třeba je mylný? Je to o pohledu toho člověka. Nechci být hrrr, když vidím, jak mi kolegyňka píše, abych nešla v sukni. Kdy tedy nastane den, kdy v sukni budu moct přijít? Za půl roku za rok?

To pak ale budu celou tu dobu čekat na svůj první den RLT a tím se všechno protáhne.

 

Asi bych nad tím měla přestat přemýšlet. Vypustím to z hlavy. Jednou ten den přijde tak jako tak, tak nevím, co řeším. To je zase tím, že chci všechno hned. Naštěstí jsou lidé, kteří mě umí přibrzdit. (Nejradši bych, abych takové vůbec ve svém okolí neměla… i když jim to samozřejmě nedávám za zlé). Je potřeba přijmout realitu takovou, jaká je. Ze všech možných úhlů a pohledů. A neupínat se jen jedním směrem, přestože tak moc chceme… Tak moc, že to MOC je víc než MŮŽEME.

 

————-

No a do toho mého přemýšlení mi ještě moje milá Jíťa jako reakci na mé váhání napíše:

 

 

Proč já jsem taková bačkora?

Strašně by mě zajímalo, co by se stalo, kdybych v pondělí v té halence a v sukni fakt přišla! 🙂 Léčba šokem.

Na to bohužel nemám.

Stejně přitvrdím. Nedokážu se brzdit…

Původně jsem dnes ráno nechtěla vůbec žádný článek psát… jenže se dnešní ráno stalo tak výjimečným, že se z toho musím vypsat.

To je den! 🙂 Dost vzrušující a důležitý mezník v mé přeměně.

4.4.2014 – takové hezké datum 🙂 To by bylo začít tak dnes Real Life Test… ale asi to tak rychle nestihnu, i když už k tomu ode dneška nemám moc daleko.

 

Tím, že jsem už včera na personálním doložila novou občanku, se mi od rána v práci přenastavují jména ve všech možných systémech. Je to moc fajn vidět tu změnu takhle oficiálně, rozstříhat ty původní cedulky, doslova rozstříhat Toma na malé ústřižky, kterému už je konec. Navždy. Vychutnala jsem si to! Jak padala ta rozstříhaná písmenka do koše… 🙂

 

Čekám ještě na poslední změnu – pracovní e-mailové adresy. K tomu dojde za týden, protože změny provádí externí firma hromadně a pak se začnou dít věci, až všem kolegům i dodavatelům začnou chodit e-maily z nové adresy. 🙂

 

Je to tak hezký pohled, když najednou všude vidím své nové jméno.

 

Před chvílí vešla paní personalistka a všem v mé kanceláři oficiálně nahlas ohlásila, že se už nejmenuji Tomáš a že by bylo vhodné oslovovat mě již novým jménem. Totéž pak řekla v další kanceláři, kde je 20 kolegů a kolegyň a myslím, že z toho budou mít asi dost zamotanou hlavu… Narovinu mi jich už několik řeklo, že mě nebudou několik dní oslovovat vůbec, než si zvyknou 🙂 A ptají se, jestli se mnou mají komunikovat v ženském nebo mužském rodě…

I tak mi to ta naše báječná personalistka nesmírně usnadnila!

 

Já nevím, jestli v ženském nebo mužském rodě!!! 🙂 Pomoc!!!! 🙂

 

Řekla jsem jim, že mi můžou říkat Teri nebo Terezo, že obojí mám ráda a ženský rod je mi příjemnější, ale ještě pořád vypadám tak, jak vypadám a tak nechci nic lámat přes koleno. Já sama tu nemluvím o sobě v ženském rodě, ačkoli bych chtěla, ale stydím se…. Potřebuji se poradit. Nevím, co mám dělat, abych si zbytečně něco nepokazila. Protože když si je naučím na Terezu hned, už s tím potom nebudou mít problém. Ale můžu to po nich chtít? Nemůžu je nutit. Jsem teprve na začátku.

 

Paní personalistka mi napsala, že se jí hned někdo ptal, zda mi má říkat pane nebo paní… A tak si teď vyměňujeme e-maily. Domluvily jsme se, že mi budou všichni i nadále vykat, ale neoslovovat příjmením (které je problém). Pouze Teri. To se mi líbí.

 

Vidím, jak se jiní kolegové z vedlejší kanceláře ptají kolegů z té mé, jak mě oslovují oni? Každý tápe.

Když se podepíšu v e-mailu jen „T.“, tak jim to rozhodně neusnadním. Měla bych se nadechnout, zaujmout jasný postoj a podepisovat se prostě Teri.

 

Vím, že jde o zvyk. Že si musí zvyknout všichni. I já. Nebudou mě oslovovat „pane Nováku“ ani „pane Nováků“, protože teď mají zmatek, jak je to nejlepší. A pořád se mě budou ptát, jak to tedy mají dělat. Co jim mám říkat? Ať mi říkají Terezo a dál vykají? Ať mě neoslovují příjmením? Snad to tu těch 10 dní přečkám, než se poradím s Hankou, jak tenhle přechod v práci provést co nejpřirozeněji.

 

Podpis s kroužkem na konci jsem rovnou odmítla a už ho mám s čárkou 🙂 (místo „ů“ jsem přeci „ová“ :). Za rok a půl to pak měnit se mi nechce. Rovnou budu všechny zvykat na Terezu.

 

Když zvedám telefon, říkám ale pořád své původní příjmení… Dělám dobře nebo špatně? Jsem z toho zmatená!!!

 

Tohle je přeměna v praxi! 😀

 

Tyhle první dny pro všechny v práci jako Tereza (resp. Teri) to trochu dře. 🙂 Jsem z toho i dost nervózní a mám strach, ale současně je to tak napínavé a příjemné.

Posouvám se dál. Dnes zrovna o velký kus.

Jsem přeci mezi svými kolegy už oficiálně naplno Teri!

Stalo se něco, čeho jsem se celou dobu bála snad úplně nejvíc.. najednou je to za mnou, tenhle těžký okamžik a mě se z toho klepou kolena, což samozřejmě nedávám znát, všude se usmívám a dělám, jak je vše naprosto samozřejmé 🙂

 

A já se dívám do zrcadla na své namalované oči, kterých se nemůžu nabažit, na svou košilku s výstřihem celá šťastná a doslova rozplývající se nad dnešním rozpačitým ránem, kdy Tom přestal oficiálně existovat už úplně všude a začala nová éra. Můj nový start směrem k Real Life Testu, který mi otevírá dveře k dalším splněným snům a všechno mi najednou přijde tak snadné a přirozené. Tak osvobozující.

Moje maska už je navždy odhozená a už nikdy si ji nenasadím zpátky. Tolik se mi ten pocit být sama sebou líbí už nejen pro mě samotnou, ale i pro všechny ostatní – pro celý svět, že chci víc… ještě víc… Hned teď 🙂

(To je na tom to nejlepší! Malé radosti z toho, že si samy doma ze sebe vytvoříme ženu a těším se z pohledů do zrcadla jsou krásné, ale tohle…. tohle je fantazie! Už nejsem ženou jen uvnitř mé hlavy, ani ženou uvnitř mého bytu. Už jsem ženou pro celý svět! Tohle mi nedovoluje dnes se mračit… 🙂

 

Pokud do dnešního dne v práci ještě nic o mně netušil (čemuž bych se divila), tak teď už se zajisté dozví vše, díky tomu, že se mé nové jméno propisuje úplně všude.

 

Dopoledne tu kolem mě létal náš ajťák, nastavoval mé jméno, kde to šlo a narovinu se mě zeptal, jestli mi má říkat Teri, abysme si to vyjasnili hned. Mám ráda, když se někdo zeptá narovinu. Řekl mi ještě, že se moc omlouvá, když mu několik dní vypadne z pusy „Tomáš“, ale nad tím mávnu rukou. Totéž teď nakonec řekla i kolegyňka, která včera hlásila, že mi pořád říká Tomáši. Ono to půjde… Je to ale zvláštní situace. Většinou se lidem (ženám) mění příjmení. Ale změna křestního jména není až tak častá. A zvyk je prostě železná košile – ale i to se zvládne.

 

Jsem zvědavá na dnešní hodinu angličtiny 🙂

 

Chvílemi se ptám, jak asi pro ostatní vypadám? Do teď jsem si jen chodila v holčičích věcech namalovaná, ale teď už jsem oficiálně ohlášená jako Teri 🙂 Jak mě asi všichni vidí? Co si o mně asi myslí? („Ježiši, to je kreatura, brr.“ nebo „Docela jí to sluší.“ 🙂 To druhé snad brzo jednou taky přijde. Musí to přijít. Nemůžu se teď zaseknout ve fázi, ve které teď jsem. Tohle musí dopadnout dobře a musím to dotáhnout do konce…

 

Kolegyňka má chudák alergii, tak jí slzí oči, utírá si slzy a stěžuje si, že si rozmaže make-up. Tak se jí ptám, jestli má voděodolný a na to mi odpověděla, že ne, jak by to jinak potom dostávala dolů? Hned jsem se přihlásila, že jí ráda poradím a nabídla jsem jí dvousložkový odličovač Nivea 🙂 Ale na ten má prý alergii taky. Chudák.

 

Zrovna včera jsem řešila, jak to máte holky s namalovanýma očima, když potom prší (jo, vezmete si deštník, já vím – už jsem si taky jeden moc hezký pořídila – nebo vlastně jsem dostala od sestřičky k narozeninám :), nebo když pláčete nebo když brečíte smíchy (jako my včera s Nikčou, protože jsme cestou k ní domů zažily moc hezkou příhodu s roztomilou zaběhnutou kólií Cilkou, která se k nám prostě připojila a šla, jakoby byla náš pes a nakonec jsme skončily u paní majitelky na zahradě :).

Smíchy jsem brečela, když jsme se jí za pomocí paní majitelky na telefonu snažily dostat do kotce, zatímco Cilka stávkovala a měla jsem fakt problém s tím, abych si nerozmazala oči. Vůbec nevím, jak tohle řešit. Nejspíš když už se ty oči rozmažou, tak je asi odlíčit a nalíčit znovu (?). Ale jak? Na zahradě? 🙂 Ve městě? 🙂

 

Moc ráda řeším tyhle starosti!!!

 

Nikča mi včera dělala ohromnou radost. Byla zvědavá na mojí novou občanku (nebyla první :). Hned při pohledu na fotku prohlásila, jak je na ní znát už ta ženskost! To mi taky řeklo víc lidí a tohle mě tak zahřálo u srdce! Po měsíci a půl HRT mi tohle někdo řekne 🙂

 

Pak jsme šly konečně do Takko Fashion. Měla jsem tam poukázku z Vánoc od Ježíška a těšila se, že jí tam konečně utratím, ale pořád jsem čekala na vhodnou chvíli, kdy tam budu moct jít jako Tereza a Tereza tam taky šla, protože už ani jinak nechodí! (Ohromná úleva) 🙂

Nikča se tam šla kouknout na mikiny, ale nakonec jsme si stejně koupily strašně hezká trička… Nejlepší na tom byla ovšem jiná věc. Když si šla Nikča vyzkoušet trička do kabinky, tak jsem automaticky stála za plentou, ale na to mi řekla, ať jdu dovnitř, že jsme přeci obě holky 🙂 Bože!!! Vznášela jsem se radostí! 🙂

Ta kabinka byla velká a tak jsme si tam pohodlně mohly všechno vyzkoušet.
I tak jsem měla strach, ale s Nikčou ne. Kašlala jsem pak na prodavačky, jestli ve mě vidí muže nebo ženu, to mi bylo jedno. Takže mám tři krásná nová trička.

 

Dnešní den je můj velký den.

Víc otevřené dveře ke splnění mého snu už mít nemůžu.

Jsem moc ráda, že už tenhle den nastal. Protože teď už si na to všichni mohou začít konečně oficiálně zvykat a žádný den už to pro mé kolegy nebude těžší. Jen lehčí a lehčí… I pro mě.

 

Myslím na vás na všechny holky, které děláte své první krůčky a moc vám držím palce, aby všechno šlo tak, jak si představujete.

Strašně mi dnes celý den buší srdce.

Z pohledů do zrcadla i z toho, kým jsem se dnes v práci oficiálně stala…

Včera večer jsem odpadla a už jsem neměla ani sílu něco napsat.

V osm jsme přijely s Nikčou ze Žitavy a celé odpoledne bylo trochu hektické a nestandardní. Zatímco v DMku jsem zaplatila kartou v pohodě, v Kauflandu se za námi vytvořila obrovská fronta – kartu mi ten jejich „kontaktní“ terminál neustále odmítal, takže jsme tam všechno nechaly a jely domů. Hned za hranicemi nás zastavili celníci a pěkně šťourali. Schengen neschengen, na volný pohyb zboží můžu zapomenout. Bral do ruky každý předmět v mé kabelce, vyházel celý kufr, jestli náhodou něco nepašuju. No, kromě těch několika beden šampónů jsem tam neměla nic 🙂 Ale celník si na ně odpověděl sám otázkou: „Ty šampóny asi byly v akci že?“ „Jo jo. V akci.“ 🙂

Chtěl po mě doklady od auta (ty mám na staré jméno) a řidičák NEBO občanku. Občanku mám na nové, tak jsem mu strčila řidičák, abych ho ještě víc nemátla a pustili nás. Byla by legrace, kdyby chtěl i občanku a tam jiné jméno než na řidičáku 🙂

Jenže když jsem zastavila, řekl mi „pane“, čímž mě naštval, ale nemůžu se mu divit.

Potřebuju dlouhé vlasy už!!!!!!

Ty co mám teď nejsou krátké a vypadají hezky, ale já mluvím o dlouhých 🙂

 

Přemýšlela jsem o tom, jak v práci vypadat, aby to bylo co nejpřirozenější. Nechci si na něco hrát, ale na druhou stranu mám pocit, že namalovaná a oblečená v dámském vypadám dobře (teď se nechci chválit, jen se mi to v zrcadle líbí víc než když se do něj dívával Tom). Ale mám spíš problém s tím, co jsem tu kdysi řešila. Že okolí vás potřebuje jednoznačně identifikovat. Jinak v tom nemá jasno a poutá to zbytečnou pozornost, o kterou nestojím.

 

Teď jde o to, jak vypadat. Jestli to nechat přirozeně tak, jak prostě vypadám a nehrotit to do sukně, i když si i tak připadám ve všech těch hezkých dámských věcech dobře nebo naopak pokoušet se o co nejženštější projev? 🙂 Abych se nezesměšnila. I když to tu každý očekává, snažím se jim to dávkovat postupně.

Včera mi Nikča přinesla zase další kalhoty – bílé a k tomu fialové tričko! Mám zrovna bílo-fialové tenisky a k tomu nový fialový lak – tak jsem si to ještě večer musela vyzkoušet (a až potom jsem odpadla :). Už jsem se viděla, jak v tom jedu k Hance nebo do práce, ale já nemůžu to dávkování rozdělit na dny. Chtěla jsem to nechat aspoň po týdnech nebo po čtrnácti dnech.

 

A teď s novou visačkou se jménem Tereza vidím, jak mé okolí řeší, jak mě oslovovat. Těm, kteří se zeptají, jsem řekla rovnou, že Teri nebo Terezo. Toma už nechci. Ale co ti, kteří se nezeptají? Kolega s jednou kolegyní mi pořád říká Tomáši, někdo dokonce příjmením (pane…). Včetně ředitele, který je na to zvyklý. To oslovování příjmením budu muset úplně odbourat, protože „paní Nováková“ mi nikdo říkat nebude a neutrální „Nováků“ zní divně.

Tuším, že tohle je na mě. Že já je musím nasměrovat správným směrem a ujistit je, že takhle to chci, protože oni sami neví, protože mi chtějí říkat tak, jak chci já, ale tím, že to neví, to neumí.

Klidně ať mi dál vykají, ale ať mi říkají Teri nebo Terezo. Jde jen o pár prvních momentů.

 

Je to stejné jako když někomu několik let vykáte a on vám nabídne tykání. Den dva to řešíte a neustále se pletete, ale pak už to jde samo.

 

A jak se mám podepisovat v pracovních e-mailech? Pošta je ještě na staré jméno (to mi bude změněno na neutrální, jakmile budu mít hotovou občanku). Původně jsem to nechtěla řešit, ale těžko se budu podepisovat Teri nebo Tereza, zatímco v hlavičce e-mailové adresy bude mé staré jméno… To by bylo jako pěst na oko 🙂

A nešlo by v e-mailech uvést rovnou Terezu? Pak mi ale budou dodavatelé volat a shánět paní Novákovou (to příjmení jsem si vymyslela). Na jednu stranu – proč ne 🙂 Ale jsem já připravená na to takhle vystupovat, když zvednu telefon a představit se jako „Nováková“? Tolik moc bych chtěla. To znamená udělat něco se svým hlasem, který jsem až dosud řešila jen maličko. Ale jsou momenty, kdy se nehlídám a mluvím „po staru“, což se mi nelíbí. Takhle bych se jako Nováková tedy představovat nechtěla. A tak neustále myslím na to, čím prošla Nikča na ORL v Hradci Králové a po čem toužíme asi všechny…

 

Tím, že jsem se tu v práci takhle posunula, už ale můžu řešit další věci. Protože malování do práce (na které jsem se tak těšila) nebo vybírání „co zítra na sebe“ je pro mě zábavou a už mám tenhle krok za sebou.

 

Takže teď vyladit detaily. Jaké náušničky? Jakou ozdobu na krk??? A jaké boty? Nechci pořád nosit jen tenisky.

 

Trošku na sobě nechápu jednu věc. Přijdu do práce v dámském a namalovaná (!). Muži se (ve většině případů) nemalují, když chodí do práce. Takže mám na sobě tolik ženských znaků, ale nejsem schopná si namalovat nehty křiklavě červenou? Vždyť je to totéž, jako když si namaluju oči 🙂 Nechápu, proč mi nedělá problém přijít s namalovanýma očima, ale řeším, zda křiklavě červená není na nehtech moc nápadná 🙂 A stejně tak náušničky. Řeším pecky, ale proč si nevzít nějaké hezké kruhové?

(Kolega, který sedí vedle mě u stolu v kanceláři, při angličtině minulý týden prohlásil, že se mu nelíbí velké náušnice… No, zeptala jsem se proč, ale nějak se to zapovídalo. Mě se zrovna kruhové líbí! A budu si nosit, co chci já, i když má pro mě zrovna velký význam, zda se líbím i kolegům… 🙂

 

Na ženách se mi líbí, že obvykle nosí každý den něco jiného. Alespoň mé kolegyně to tak mají, zatímco kolegové mají třeba celý týden jeden šedý svetr.

To mě moc baví večer si připravovat, co druhý den na sebe a těšit se, že budu jiná 🙂

 

V pondělí jsem měla tmavě modrý dámský svetr s výstřihem, včera černé basic tričko, které má neuvěřitelně sexy střih, protože podtrhuje úzký pas a má taky větší výstřih (větší = větší než pánská trička). Dnes mám novou oranžovo-modro-bílou kostičkovanou košili (ovšem velikosti L, kterou už nenosím, takže je trochu vytahanější, což je škoda, protože to schová úzký pas i prsa 🙁 Teď jsou mé velikosti S-M ) a na zítra už budu muset hodně improvizovat, protože všech zbylých 10 triček nebo svetříků, které ve skříni mám, už jsou mi buď moc velké (nakoupené z doby, kdy jsem měla o 15 kg víc) nebo extrémně ženské… což až takový problém není, ale tím, že jsem teprve první týden v práci jako Tereza jsem jim to chtěla dávkovat postupně. Ne tu na ně hned vybafnout v sukni 🙂 Vždyť jsem teprve 1,5 měsíce na HRT, tak co chci!

 

Moc ráda bych si vzala to nové fialové tričko, protože je tak na tělo a zvýrazní křivky + vyniknou prsa… Však ona na něj přijde řada 🙂 Hlavně musím dokoupit věci na sebe – jak to, že mám plnou skříň a pořád tvrdím, že nemám co na sebe? :)))

 

Nedávno jsem viděla jedno video o přeměně, kde ta slečna psala, že první rok HRT byl ok, ale ten druhý…. To byla teprve paráda!

 

Proto přemýšlím o tom, jak moc žensky vypadat.

Zda se strojit více žensky, než vypadám, nebo počkat ještě pár měsíců a postupovat pooommmaaallluuu podle toho, jak moc žensky budu vypadat já? 🙂

 

Zase řeším něco, co se mi stejně vyřeší úplně samo během pár dní, jak se znám 🙂 Něco plánovat nemá smysl. Jenže to je tím, jak se sama vidím. Vidím se lépe, než jaká doopravdy jsem. A tak jednou denně mám moment, kdy si říkám, jestli to nepřeháním. (Ovšem pak mám během dne dalších 150 momentů, kdy si říkám, jak je to OK a že bych mohla klidně „přitvrdit“ :).

 

Kde je teď ta hranice ženskosti? Jsem komplet v dámském, ale jsem identifikována správně?

No nejsem.

Šaty dělají člověka, ale není to jen o šatech.

Jsem si jistá, že kdybych přišla do práce v sukni a udělala ze sebe ženu (jo udělala, protože jí ze sebe ještě pořád musím dělat, i když už mi to zabírá méně práce, než před pár měsíci a já už jí ze sebe dělat nechci, protože ženou jsem, ale musím čekat, až jí budu i nenamalovaná v teplákách…), tak by mě všichni identifikovali správně.

 

To jsou ty začátky.

Pořád nějaké začátky. Je potřeba se jimi prokousat.

Člověk udělá první krok a je tu další. Udělá prvních sto kroků, a čeká ho dalších sto… a každý ten krok je poprvé, protože tohle je začátek něčeho nového… začátek nového života.

I se všemi porodními bolestmi 🙂 (Ale i radostmi – a těch je mnohem víc. Tou největší radostí na tom celém je ale to, že tohle můžu vůbec proží(va)t).

 

 

Linda mi popsala, jak přišla do práce poprvé v nových oranžových náušničkách. 🙂 Linda je asi měsíc na HRT, ale v práci to zatím ví jen jeden její nadřízený, kterému to řekla a jeho reakce byla úžasná. V práci vystupuje jako muž… tedy pokud se to tak dá říct :).

 

Ale teď k těm náušnicím. Ty reakce mě pobavily, tak se o ně podělíme s Lindou s vámi 🙂 Tyhle reakce okolí jsou stejně nejlepší 🙂

 

 

🙂 Musím se tomu smát. Zatímco Linda to bere v práci přes náušnice, já už jsem v práci komplet v dámském, ale náušnice jsem ještě nevyřešila. Ty musím teprve vymyslet – rozhodně zatím nechci ty dlouhé plesové nebo kruhové, ale pecky, jenže moje pecky jsou zelené a červené hvězdičky, srdíčka se třpytivým kamínkem a velká černá skleněná kostka a to se mi zatím k tomu, co jsem si brala na sebe, nehodilo. Nejradši bych si vzala ta stříbrná srdíčka s kamínkem, jsou taková něžná… Už mám pěkně dlouhý seznam toho, co si musím dokoupit! 🙂 Nevýhoda toho je, že na to taky někdo musí vydělat 🙂

 

Moc se mi líbí, co tu v jednom z komentářů řekla Majti.

Já už tady v práci v pondělí ochutnala a už nikdy nepřijdu nenamalovaná v čemkoliv pánském.

Je tak příjemné a přirozené, když tu sedíte a nikdo vás neřeší, všichni se s vámi baví jako dřív… Je to jiné, je to krásné, osvobozující. Jsou to pocity, po kterých toužíte celý život. Najednou nemá nikdo problém s vašima namalovanýma očima nebo s vaším dámským tričkem, pod kterým se rýsují prsa…

Proč já se tomu pořád divím?

Vždyť je přeci normální, že žena vypadá jako žena, ne? 🙂

A já žena jsem.

(Mám to napsané na visačce 🙂

 

Jupí, přišla mi sms z městského úřadu, že si můžu dojít pro novou občanku 🙂 Konečně!

Takže nejprve pro řidičák, potom pro občanku, potom na dopravní kvůli dokladům k autu a na sociálku a na finančák kvůli podnikání – bezva odpoledne 🙂 To nemůžu za hodinu stihnout, ale schválně 🙂 Jo a ještě na katastr, takže to nedám ani náhodou.

 

Dnes mě Jíťa pochválila, jak mi to sluší a jak jsem pořád ženštější a ženštější 🙂 Jééééé. Už se těším na to dnešní obíhání úřadů takhle 🙂 Tohle mi tak zvedá sebevědomí! 🙂 (Možná až moc 🙂 I já si tak občas připadám… a to už je co říct s mojí krutou sebekritikou.

 

Musím říct říďovi, ať už mi neříká „pane Nováku“… protože já už se takhle nejmenuji 🙂

Zítra přinesu personalistce novou občanku, takže mi bude konečně změněno jméno úplně všude, včetně pracovního e-mailu, který mi to kazí. Škoda, že tam nepůjde napsat rovnou Tereza jako na visačku…

 

A řeším taky podprsenku.

Tričko na tělo? Rozhodně ano. Ale… bez podprsenky? To se mi moc nechce. Jenže pokud si jí vezmu, tak budu mít výrazná prsa. 🙂

 

No a co, žejo? 🙂

 

Tak můžeme to postupně zkusit. Vlastně musím asi pomalu…

Jíťa v práci říkala, ať si jí prostě vezmu. Že se jí líbí, jak jsem pořád ženštější 🙂

 

Dnešek je plný vyloženě malicherných radostí a starostí. Jsou to takové střípky, které ale dohromady tvoří jeden moc hezký obrázek, který si z větší části malujeme sami (s velkou pomocí vás všech). I těch, kteří o tom kolikrát ani neví…

I’m so happy, happy, happy, happyyyy…. tahle písnička od Pharrella Williamse (proč ti Američané musí pořád všude zdvojovat ta písmenka? Akorát si tím přidělávají práci 🙂 mi už trochu leze na nervy (zkuste si ten jeho celý text přezpívat do češtiny – tohle by žádný český textař do světa nevypustil!). To nic ale nemění na tom, že si to pořád zpívám, protože jsem happy happy happy…

Řekla jsem to nahlas i v pátek na angličtině. Protože se nás každého učitel ptal, jak se máme. Nedokážu to v sobě držet.

Jsem druhý den v práci namalovaná komplet v holčičích věcech a vstávala jsem kvůli tomu už ve 3:30! Jo, jsem blázen. Jenže já se ve 3:30 probudila a už jsem nemohla usnout. Tolik jsem se těšila, jak se ráno namaluju a přemýšlela, co si vezmu zase jiného na sebe, protože MŮŽU! Ale spánek je samozřejmě důležitý – i na krásu… takže večer nejspíš zase brzo odpadnu :/

Tahle svoboda je ale tak fantastická!!! Jsem zase v té své euforii. A ke všemu v práci! Zvláštní 🙂 O to je to hezčí – protože ještě před pár dny to bylo poslední místo, kde jsem ubíjela tu svojí touhu, kde jsem ze sebe dělala něco, co nejsem… A přitom nebyl důvod. Nikomu nevadí, že mám namalované oči, že jsem komplet v dámském. Nikdo to neřeší. Všichni se mnou komunikují úplně normálně, nemá to vliv na funkci 🙂 To jen já se celá vznáším a těším se na moment, kdy budu i správně oslovována úplně všemi.

 

Zrovna dnes nastoupil nový zaměstnanec, tak jsem byla zvědavá, jak mu budu představena. Ale kolega, který ho provázel se tomu diplomaticky vyhnul. Zatímco ostatní oddělení představoval po jménech a funkcích, nás tři představil jako „nákup“ a hotovo. To mám za to, že jsem teď „obojí“ 🙂

 

Dívám se do zrcadla a vidím tam ženu. Líbí se mi 🙂 To ona se směje na celý svět a je šťastná. Možná si všichni myslí, že utekla z Bohnic, ale nemůže si pomoct 🙂 Je tu mezi lidmi, chodí mezi nimi, mluví s nimi, má namalované oči a bílé krásně holčičí tenisky, sedí tu s nožkou přes nožku u počítače, ke kterému kdysi nastoupil někdo jiný, kdo neexistuje a ani nikdy neexistoval.

 

1. duben. Takový hezký den!

Doufám, že to nebyl apríl, ale právě jsem dostala prodloužení smlouvy. A skáču tu radostí ještě kvůli něčemu – prý nebude problém udělat mi visačku, kterou tu musíme všichni nosit, už s novým dívčím jménem (ne s tím neutrálním, které mám jen provizorně, ale s Terezou!). Ta naše personalistka je úžasná. 🙂 Vysvětlila jsem jí, že by to pro mě, ale hlavně pro ostatní, bylo jednodušší.

Přišla jsem tam k ní v celé své „kráse“, hned si i s kolegyní všimly mých očí a usmívaly se: „Koukám, jak už se nám měníte! Máte namalované oči…“ To jsem ale hned zapovídala dotazy o tom, kde všude v práci bude teď figurovat mé neutrální jméno.

 

 

 

Čím to, že mi tenhle den přijde tak barevný, voňavý a veselý?

 

Hned ráno byla neočekávaná porada. Bývá obvykle ve čtvrtek.

Pro mě to byl trochu šok, protože dnes jsem si namalovala oči zase výrazně (že to jde hodně poznat – protože se mi to tak líbí – no jak by taky ne, když tu je v práci Tereza :), ale na poradě jsem takhle ještě nebyla.

Když jsem před rokem nastoupila a zúčastňovala se těchto porad, řešila jsem, jak se tu asi všichni budou tvářit, až tu budu sedět s dlouhými vlasy, s náušničkami komplet v dámském… Nedovedla jsem si to představit, měla jsem obrovský strach.

Tenhle všudypřítomný strach, který máme všechny, než uděláme ten první krok, má ale jednu zvláštní vlastnost.

A takto přeskáčeme hezky krůček po krůčku všechny (domnělé) překážky. Nejvíce se bojíme na začátku, protože nevíme, co nás čeká, jak bude reagovat okolí, jak to všechno zvládneme… Ale všechno je potom jinak. Jednodušší.

 

Můj strach z reakcí kolegů na společných velkých poradách, kde sedí jednatel, ředitel, všichni vedoucí a kolegové z mé kanceláře a všichni na sebe koukáme, byl úplně zbytečný.

 

Teď je vše tak přirozené, jednoduché a plynulé… Na poradách se přeci řeší pracovní věci. Nikdo tam neřeší mé namalované oči, mojí identitu. (I když si tam jeden kolega kdysi rýpnul, když si všiml mých nabarvených vlasů a prohlásil: „Á, tady chce být někdo mladý.“ 🙂

To už věděl jen ředitel a jednatel pravý důvod, ale on ne. Teď už ho ví tenhle kolega taky a mlčí. 🙂

 

Tím, že to všichni vědí, se totiž vše vysvětluje. Nikomu už nepřijdete divní. (Tedy někomu jo, ale takový člověk bude mít problém pořád – hlavně sám se sebou). A každý očekává, že přijdete namalovaná a oblečená jako žena, protože vy přeci jste žena!

Tak strašně ráda si na to tady zvykám – že už je konec skrývání. Konec lhaní. Ostatním i sobě.

Navěky věků.

 

A má to ještě jednu výhodu, které si teď užívám. Nikdo neřeší, že mám prsa! Dokonce je to žádoucí! Tyjo! 🙂

 

Už mám na sobě dvě a půl hodiny novou visačku a nemůžu se jí vynadívat. Mám takovou radost. Vypadá to tak hezky 🙂 Celé to jméno a ten ženský tvar mé profese.

Zkoušela jsem se náhodou i kvůli vám v práci vyfotit, ale dost dobře to nejde. 🙁 Fotili jste jste se v práci? 🙂

 

Někdy mám pocit, že nejsem v přeměně já, ale celý svět kolem mě 🙂