Další euforie 🙂

Rozhodla jsem se koupit jarní bundu v Takku, kam jsem dostala k vánocům poukázku. Dívám se na jejich nabídku a líbí se mi kabátky, trička, svetry, kabelky… a najednou jsem si uvědomila, jak je nesmírně osvobozující koupit si tričko, co je vyloženě holčičí a mě se tak líbí a ještě k tomu ho i smět nosit! Najednou prohlížení letáku nekončí jen v mé hlavě myšlenkou: „Ach bože, to je tak krásné tričko! To já nikdy nebudu moct nosit (protože nejsem žena a to tričko je dámské) :(„

Raduju se, protože si můžu koupit a nosit CO CHCI! Žádný stres, smutek, bolest u srdce a zoufalství z nesplnitelného.

Zrychluje se mi při prohlížení toho letáku tep 🙂 Okamžitě si totiž představuju, jak v tom jdu do práce, k Hance, k mamce. Jak v tom nakupuju a jak mi to sluší! 🙂 (To já nevím, jestli by mi to slušelo, ale představuju si to 🙂

 

Trochu mě mrzí, že už nemůžu kupovat věci po Lucce, se kterou jsem obchodovala na votocvohoz a měla naprosto stejné míry jako já. Teď už mi její kalhoty padají. Potřebuju o číslo menší. Totéž platí pro ostatní věci, co jsem si kupovala před půl rokem. Plandají na mě.

 

Je sobota. V televizi mi hrají Lanu Del Rey – National Anthem.

 

„Bože, jsi tak krásný!

Řekl mi, ať se uklidním, ale já ještě nevím jak

Vítr v mých vlasech

Ruka na mém krku

Nebe je ve tvých očích

Držím tě jako krajtu

A ty ze mě nemůžeš sundat ruce

Nebo si nechat nasazené kalhoty.

Bože, jsi tak krásný!“

 

Moc krásná zpěvačka. Tolik ženskosti! V ní i v té písni.

Venku vykukuje sluníčko a já si ohřívám své studené ruce o horký hrníček voňavého čaje a prohlížím si na něm své dlouhé nalakované nehty. Hladím si jeden po druhém a nemůžu se vynadívat. Tolik let už se tímhle pohledem kochám a ještě se mi nezprotivil.

Těšila jsem se, jak se vyspím, jenže jsem se vzbudila v půl páté a už nemohla usnout, jak jsem byla zase plná té své holčičí euforie ze všeho 🙂 Asi nejsem normální (i když to už tu ví vlastně každý :).

 

Včera jsem byla s Nikčou v Německu pro zboží. Když jsme odjížděly, přecházel tam na červenou jeden kluk a my jako jediné mu tam zrovna vjely, což ho trochu zaskočilo a tak ho nenapadlo nic jiného, než ten dlouhý přechod přejít s naprosto dokonalým odzbrojujícím úsměvem a nekonečným hlubokým pohledem do našeho auta! Okamžitě ze mě spadla ta zlost, že jde na červenou a že musím kvůli tomu čekat. Měl na tváři strniště, tašku přes rameno, krátké černé vlasy, sluchátka v uších a Nikča se z jeho úsměvu málem rozplynula 🙂

Nejhorší na tom je, že já taky…

Od té chvíle ho nemůžu dostat z hlavy. :/

 

Jako muž jsem tohle nikdy neřešila. Logicky jsem neměla (až na pár nevyužitých výjimek) žádné nabídky od mužů. U ženy se ale automaticky předpokládá, že o ní budou projevovat zájem muži. (Jako o muže ženy). Ne že bych si nějak fandila, ale myslím že se to může stát i mě. (Čistě teoreticky nebo virtuálně zatím). Vůbec na tu situaci nejsem připravená. Nikdy jsem jí neřešila. Nikdy se mi nestala. Vím jen, že to nebyl Tom, kterému se líbil ten Němec. Líbil se Tereze…

 

Nikča mi přinesla nový pásek. Mám totiž jen jeden – takový ten látkový bílý a musím ho pořád přehazovat. Tohle ale není obyčejný pásek! Místo klasické přezky má takový zaoblený kříž vyskládaný drobnými modrými kamínky! Je celý kožený a černý! Ke krátkému tričku naprostá dokonalost! Vznáším se tu! 🙂 Už jsem takhle byla dneska na poště… a Nikča mi udělala ještě jednu radost – dostala náušnice, které nenosí – takové pecky – třpytivý černý kamínek ve tvaru čtverce. JE ČAS ZAČÍT NOSIT NÁUŠNICE NON STOP 🙂

Vlasy už mi tak rostou, že mi přerůstají přes uši a ty náušnice na nich trošku zaniknou, ale stejně jsou vidět. Vypadá to tak úžasně!!! Chtěla bych si je vzít v pondělí do práce – prostě už je nosit pořád (ale záleží na tom, jak se uvidím v pondělí ráno v zrcadle. Pokud tak hezky žensky jako dnes, tak v uších zůstanou, pokud budu zase vytřeštěná z mužných rysů, tak půjdou dolů, protože NECHCI být muž v dámském. Ať už jsou to jen náušnice…třebaže jen pecky. :/

Jo, jsem srab. Potřebuju jistotu. Přitom třeba Linda si hezky nosí svoje pecky pořád a nikdo (ani ona) to neřeší 🙂

Nicméně dnes je nesundám ani když půjdu k mamce… Nevidím v tom (teď) problém. Nechápu, proč se ten problém v mé hlavě z ničeho nic musí vždycky někde objevit a donutit mě je sundat.

 

Zjistila jsem totiž zajímavou věc.

Jakmile se obléknu do paruky, výrazně namaluju, obléknu žensky a vyrazím ven, mám přeci jen ještě trošku strach z odhalení… ale… jakmile si nechám své vlasy (které už začínají vypadat rozhodně žensky!!! (mám z toho takovou radost!) – nechám si namalované oči, ale bez make-upu, protože ten stejně pořád ty hrozné prosvítající vousy nepřekryje, oblečená do dámských úzkých kalhot, tenisek a uni bundy, tak žádný strach nemám! Najednou si to venku užívám a přitom si vůbec nepřipadám jako muž. Ve skleněných dveřích vidím ženu a když jsem se vracela domů z pošty, celou dobu na mě u dveří koukala jedna paní a přemýšlela 🙂 (To je pán nebo paní?) :)))

Tak, jako řekla Luca prodavači pizzy: „Obojí!“

A hotovo! 🙂

 

Když na mě pokladní z firmy, do které jsem šla v týdnu pro šroubky poznala hned, že u mě probíhá tahle přeměna, tak to asi vidět je 🙂

Blbé na tom tedy je, že tento přechodný rok nejsem ani to ani to 🙂 Ale chce to ze všeho vytěžit jen to dobré, takže je třeba si užít i tohle (jinak nepříjemné) období a vychutnat si třeba reakce okolí, jako Luca 🙂 S každým dnem to bude lepší a lepší, až jednou to budu já (aniž bych si brala paruku), kdo bude stát venku a bude komplet žena. Nejde tuhle fázi přeskočit. Je potřeba jít opravdu krůček po krůčku.

 

Chci říct, že až dosud jsem rozlišovala „jít ven jako Tereza“ a „jít ven jako Teri“. Zatímco Tereza se snaží být maximálně ženská, protože po tom nesmírně touží a žene se kupředu, Teri je něco mezi 🙂 Jenže to mezi má z muže už jen rysy ve tváři a prosvítající vousy. To ostatní je Tereza. A jak se tak postupem času bude stírat tenhle rozdíl, úplně krásně plynule přejdu v Terezu a to bude můj první den. Mé znovuzrození, na které myslím denně.

 

Na poště jsem poslala balíky a šla si tam trochu postěžovat s obálkou, na níž byla moje adresa a jméno „Tereza N….“ Jenže tam, kam si bývalá manželka nechala přeposílat veškerou poštu, pošta poslala i tuhle zásilku (byla to flashka, kterou jsem vyhrála). Dala mi to jednou při předání Kačenky. Tak jsem je poprosila, jestli by Terezu mohli nechat žít u mě, kdežto manželku + dcerku nechat tak, jak je nahlášená.

Slečna u přepážky se hezky usmívala a psala si na papírek: „Paní Tereza N… bydlí na …. Prosím nedosílat.“

Paní Tereza…to znělo tak hezky.

Oni totiž pošťáci viděli automaticky mé jméno končící na -ová a šup k manželce.

 

Dnes jsem si ověřovala, zda si paní na živnosťáku nevymýšlela, když jsem si zřizovala živnostenský list a ptala se, zda se případná změna jména automaticky projeví ve všech registrech. A fakt to tak je!

 

Když si nechám zobrazit informace podle mého IČ, už je tam nové jméno. Když dám „zobrazit s historií“, tak je tam ale informace, po jaké časové období jsem byla registrována s původním jménem…

 

To mě trochu vyděsilo, protože je to přesně to, co říkala Hanka… neudělat něco, co by mě mohlo v budoucnu spojovat s minulostí.

 

Umím si představit, jak je tam za dva roky třetí změna jména a když někdo klikne na „zobrazit s historií“, tak se krásně dočte, že Tom byl Tom, pak se změnil na Terry a pak na Terezu. A to se mi ani trošku nelíbí. Ok, beru, aby tahle informace o historii byla někde zaznamenána, ale nelíbí se mi, že je veřejná.

 

Proč by měl můj zákazník vědět, že jsem byla Tom a teď jsem Tereza? Já jsem Tereza už od narození, jen to chvilku trvalo, než se to povedlo „spravit“…

 

Jsem zvědavá na ostatní registry. Např. katastr se zatím neprojevil a mám takový pocit, že to s tou automatickou změnou jména ve všech registrech nebude tak horké a budu si většinu z nich muset stejně oběhat sama.

 

Psala jsem na Ministerstvo dopravy, proč je na řidičáku kolonka pohlaví. Po týdnu mi paní napsala, že jsem je kontaktovala na špatném e-mailu (vypnila jsem kontaktní formulář na stránkách :), ať dotaz podám na jiný. Tak jsem to udělala a už týden zase nic. Jsem zvědavá, co vymyslí za výmluvu. Určitě to bude něco moudrého typu: „Informace o pohlaví na řidičském průkazu je dána povinností vyplývající ze zákona…. xyz… “ Jasně. To vím taky, že jim to ukládá nějaký zákon, ale to není odpověď na to, proč tam ta kolonka je.

 

Tohle vše ovšem nic nemění na tom, že jsem dneska zase šťastná a mám radost z každé ženské maličkosti 🙂

 

Přemýšlela jsem, jak to, že se tak líbí některým klukům mé fotky. Já si na nich nepřijdu až tak ženská – dokonce na některých vnímám mé mužné rysy ve tváři. Ale oni mi píší, jak jsem „the most beautiful girl“ atd. 🙂 Jasně, že to píší každé, ale tak dali si tu práci napsat to i mě.

Ten, kdo mě zná, na těch fotkách asi mužné rysy uvidí, ale lidé, kteří mě vidí poprvé už jako Terezu ne! Pochybuji, že by se tak rozplývali nad ženou s mužnými rysy 🙂

 

A tak si to užívám aspoň v téhle rovině a plánuji si, jak jednou přijde den, kdy už si budu tak sebejistá, že se s někým z nich doopravdy sejdu 🙂 To bude teprve ta pořádná zkouška. Ale to už budu mít dávno stokrát ověřeno, že jsem identifikována správně.

 

Líbila se mi Péťa, u které jsem v týdnu byla pro šroubky, když v reakci na můj coming-out říkala: „Teď se budeš mít! Kluci za tebe budou platit večeře, zmrzliny, kino. Budeš si konečně užívat! Je to super, uvidíš!“ 🙂

 

Není to jen o penězích. Všechno je jiné. Jako žena získávám úplně nové zkušenosti, prožívám nové zážitky a vznikají situace, které jsem si kdysi jen vduchu představovala. Teď se stávají skutečností. Ženy se od mužů liší v tolika věcech! Nechápu, jak někdo může chtít být mužem 🙂 (Jo, rozumím tomu nutkání všech FtM, ale je to fakt zvláštní, co se v tom mozku děje, že si tak striktně uvědomuje, že je ženský nebo mužský…)

 

Tak já si jdu doprohlédnout ten leták 🙂

Linda mi včera vyprávěla, že nechávala vykastrovat kocoura a řekla to v práci.

Jedna kolegyně se na ní zle podívala a povídá: „To je hrozné, tak kocourkovi necháš vzít koule a sám páníček si je nechá, co?“

🙂

No co na to říct, když to u ní v práci ještě nikdo neví 🙂

Dneska jsem tím pobavila celou kancelář. Kdyby jen ta její kolegyně tušila…

 

Mé včerejší šokující zjištění, že se mi tak viditelně zvětšují prsa, jsem řešila v hlavě celý den (v pozitivním smyslu).

Nemohla jsem spát a tak jsem usnula někdy v 1 h. a vzbudila se už ve 4, protože se mi v hlavě odehrávaly všechny ty prožité věci a příjemné situace, kdy jsem byla ve správném těle a identifikována správně (třebaže jen skupinou u Hanky). Ale i to je tak povznášející! A vůbec, jak jsem byla od rána až pozdě do noci Terezou… myslím i zevnějškem, to bylo tak příjemné, že jsem měla problém se ráno obléknout do těch mých posledních klučičích riflí a jít do práce. Taky jsem si odlakovala červené nehty a už si je nestihla nalakovat tím růžovým, který je okolím skousnutelnější (u někoho, kdo ještě jako dokonalá žena nevypadá). Nešlo mi jen o kolegy v práci, ale taky o prodavačky v obchodě, kam prostě musím. Ty nehty vyloženě zářily (byly tak nádherně výrazné!!!). A já cítila, že je to špatné, když je musím odlakovávat…

 

Do kanceláře jsem ráno přišla první a jako druhá přišla Jíťa, která je na všechno natěšená, jako já a strašně mi drží palce. Takže se ke mě hned postavila a zeptala se, jak bylo. Já jak byla pořád nadšená v té své euforii, jsem na ní vyhrkla spoustu informací, nevěděla jsem, co říct dřív a Jíťa se pak usmála a řekla: „Teri, ty úplně záříš!“

Jo. Zářím ještě teď. Asi jsem nabitá kladnými částicemi a ty negativní jsou v tuto chvíli nevím kde.

Nedokázala jsem to nadšení skrývat, nedokázala jsem se vůbec soustředit na tu horu práce, která se mi tam za den mé nepřítomnosti nahromadila, ale na všechny jsem se usmívala a byla tak šťastná! Tak strašně šťastná, že ten pocit je pořád ve mě.

Řekla jsem jí samozřejmě i o tom, jak mi rostou prsa. Protože mě to neskutečně fascinuje a obrovsky motivuje udělat se sebou něco dřív, než jak si plánuju někdy koncem léta. Těžko mi za pár týdnů půjde ta prsa skrývat – a ani nechci! Vždyť budou tak krásná a ženská! Takže bůhví jak to bude s tím mým dnem, kdy se všechno překlopí už napořád do té správné polohy…

Nikča mi hned radila, ať si koupím sportovní podprsenku, aby se prsa hezky vytvarovala. Takže to budu asi hodně brzo řešit. (Tak strašně ráda!) Nechápu, jak můžou po měsíci ta prsa už začít růst. Mám z toho tak úžasný pocit, jako asi zažívají FtM, když o svá prsa přijdou 🙂

Ale kromě sportovní podprsenky nemám ještě ani jarní boty, jarní bundu, trička… začínám propadat panice! :)))

 

V práci jsem odevzdala propustku už s novým neutrálním jménem a za chvíli přiběhla personalistka, že to musí nahlásit na mzdovém oddělení (říkala: To z té změny bude paní pěkně zmatená :).

Zjistila jsem, že díky té neutrální formě mého příjmení, jsem oslovována pátým pádem téměř totožně.

Jako např. kdybych se jmenovala Jelínek, tak teď bych byla Jelínků.

A když mě někdo oslovoval, volal na mě „pane Jelínku“, kdežto teď „pane/paní Jelínků“.

 

To „pane“ mi tam hodně vadí, stejně jako mi vadilo, když mi teď přišlo z pojišťovny náhradní potvrzení o tom, že jsem u nich pojištěná pod novým jménem a na obálce bylo „Vážený pan“. Ach jo :/ No jo, když tam mám pořád „M“ místo „F“…

 

Dnes ráno jsem poprvé dosáhla váhové hranice, kterou jsem si vytyčila jako cíl – 65 kg.

Mých letních 78 kg je pryč a měla jsem z toho takovou radost! Řekla jsem si, že to udržím, ale pro jistotu si ještě dvě kila uberu jako takovou rezervu. Sama se cítím lépe, když jsem štíhlá 🙂 I když to nesmím přehnat, protože pak budu mít malá prsa i zadek a to nechci.

 

Důležité je pozitivně myslet. Říkám to tu pořád, že když půjdete po ulici v holčičím oblečení a budete si říkat, jaký máte strach, co když vás někdo odhalí a ten strach z vás úplně vyzařuje, tak se to prostě stane!

 

Hanka nám vyprávěla o jednom pánovi, který měl problém s tím, že měl strach, jestli se ho všichni neštítí. Jezdil denně autobusem a měl panickou hrůzu, že si vedle něj nikdo nepřisedne! Jenže jak se strašně bál, tak si vedle něj nikdo nikdy nesedl.

Bylo to tím, že ten strach z něj vyzařoval. Tak mu Hanka poradila, ať si čte noviny a že uvidí, jak si k němu někdo přisedne…

 

Funguje to tak podobně i v jiných situacích. Chce to trochu přehnaného sebevědomí, které způsobí, že do okolí vyšlete pozitivní vlny a ty se vám pak vrací v dobrém. Strach je cítit.

 

Odpoledne jsem po práci letěla pro šroubky do jedné firmy prodávající stavební materiál, ve které jsem kdysi pracovala. Strašně jsem se těšila na všechny bývalé kolegy a na bývalou skorokolegyni Péťu, se kterou jsme se jen minuly, když jsem tam skončila a ona nastoupila za mě. Byla vždycky tak usměvavá a milá a psala mi do mailů, jak už se na mě těší 🙂 I já na ní.

 

Vešla jsem s úsměvem příjemně naladěná dovnitř, kde seděl můj bývalý kolega, nový kolega a Péťa.

Ještě ve dveřích mi řekla: „Ty máš ale dlouhé vlasy!“ 🙂 A kolega hned na to: „A nabarvené žejo?“

No už jsem se začala stydět a nevěděla jsem, co mám říkat.

A Péťa začala vyzvídat.

Jak to, že jsem tak jiná, jestli nejsem nemocná, jestli nejsem v nějaké sektě, jestli ze mě není EMO :)… hrozně jí to vrtalo hlavou.

Šla jsem k pokladní (se kterou si taky tykám a je moc milá) zaplatit ty šroubky.

Pořád se na mě dívala a pak říká: „Co je na tobě jiného? Ty jsi nějaký jiný!“ 🙂

Přitom já jsem si až tak jiná nepřipadala – tedy přála jsem si, aby si toho všichni všimli, protože já to na sobě nevidím. 🙂

 

Šla jsem s Péťou ven do skladu, kde byli kluci a hned se začali usmívat. Okamžitě si všimli, že mám nabarvenou hlavu na černo (ve skutečnosti je to černohnědá 🙂 a začali se mě na to ptát. Říkala jsem jim, že jsem prostě nabarvená a hotovo. Do toho přišel pan ředitel (kamarád 🙂 a už z dálky na mě ostří zrak… a přemýšlí… 🙂

Tak šel blíž a první co bylo: „Jo to jsi ty!!! Ty jsi hubený! A máš nabarvené vlasy! No to teda koukám.“ 🙂

Všichni to tam řešili! 🙂

 

Pokud si chcete někdy ověřit, jak moc jste se změnili, pak není nic lepšího, než přijít někam, kde jste rok a více nebyli a kde ty lidi dobře znáte. Jejich zpětné reakce vám řeknou hodně.

 

Péťa, které to moc slušelo, začala pořád vyzvídat. Nevěděla jsem, jak jí to říct. Nepřišla jsem se o tom s nikým bavit, přišla jsem pro šroubky a popovídat si o životě s Péťou, protože jsem jí vždycky viděla ráda.

 

Chvíli se mi dařilo strhnout téma na ní, ale pak to stejně přeskočilo zase na mě.

Vzala jsem jí autem domů na druhý konec města a už měla tolik indicií, že z ní nakonec vypadlo: „Ty se chceš nechat předělat na ženu?“ 🙂

No a bylo to venku.

Jenže tím to neskončilo. Musely jsme si sednout na lavičku před jejím domem, kde krásně svítilo sluníčko a Pétě se vůbec nechtělo domů, ačkoli měla za chvíli zumbu. Mě se taky nechtělo domů, ačkoli jsem spěchala, protože jsem musela zabalit velkou objednávku a ještě jí stihnout poslat.

Péťa se začala vyptávat, pořád se usmívala a tolik jí to nadchlo, že si začala plánovat, jak spolu půjdeme dvě holky nakupovat hadříky, že se musíme co nejdřív vidět, abych jí o tom všem povídala a strašně jí to zajímalo. Neměla s tím nejmenší problém a její nadšení mě fascinuje ještě teď.

 

Prožívám neustálou euforii, která mi způsobuje velkou radost, protože mi brání mít pochybnosti o své kráse, o své ženskosti, ačkoli ty pochybnosti (jako každá žena) mám – a já k tomu mám o to větší důvod, když se teprve tou ženou stávám…

 

Takže jsme se dohodly, že se zítra uvidíme a přijdu k ní na návštěvu.

 

Jenže dnes mi pán tou velkou objednávkou vykoupil všechno zboží skladem a tím, že hned přišla objednávka další, musím zítra pro zboží do Německa, tak jsem naše setkání přesunula a uvidím, kdy bude mít Péťa čas. Strašně se těším na další setkání s ní. Ona je tak pozitivní člověk!

 

Ještě na lavičce jsem jí ukázala náhodně nějakou svou fotku, aby měla představu, jak jezdím do Prahy nebo chodím k mamce a taky pár cizích fotek přeměn před a po tady na blogu… ze kterých byla úplně vedle! 🙂

 

Její reakce byla naprosto dokonalá.

 

Ještě v autě si stěžovala, jak zhubla a zmenšila se jí kvůli tomu prsa.

Dívám se tak na ní a na ta její prsa a říkám: „Vždyť já je vidím, tak co děláš? Máš je hezká!“

Na to si rozepla blůzku a normálně mi je ukázala s odchlípnutou podprsenkou. Což mě jako ženu potěšilo, protože když vám žena ukáže prsa jako ženě, je to něco jiného, než jako muži…

 

No samozřejmě je měla větší, než já a to o dost! A to si stěžuje, zatímco já jsem z těch áček tak nadšená :)))

 

Měla taky moc hezky udělané vlasy – vyloženě ženský účes. To musím odkoukat.

 

Začala jsem mít strach, že kvůli mě nestihne zumbu a já poštu, takže jsem se snažila nějak rozloučit, moc nám to nešlo, ale nakonec se nám to povedlo 🙂

 

Ovšem to byl pro mě tak silný a příjemný zážitek, kdy vás někdo okamžitě bere správně a ještě ho to nadchne, že je mi z toho zase tak krásně a to se odráží úplně ve všem, co dělám. Tenhle coming-out u bývalé kolegyňky jsem neplánovala a ani jsem ho plánovat nepotřebovala, protože jsme se vždycky potkaly tak jednou za rok. Ale vyměnily jsme si okamžitě čísla a myslím, že se uvidíme dřív, než za rok 🙂

 

Pokud jsem byla v minulosti šťastná, když se mi podařilo na pár minut převléknout a cítit se dobře, tak tohle je superluxusní pocit, který je asi tak miliónkrát silnější.

 

Chtěla bych tak moc už být na té správné straně celá a napořád…

A už nikdy si nemuset odlakovat výrazně červené nehty jen proto, že do práce ještě nejde Tereza :/

 

Naštěstí ani tohle „vracení se“ už není vracením v pravém slova smyslu tak, jak jsem ho prožívala kdysi.

Můžu mít lehce namalované oči, růžové nehty, holčičí kalhoty a všichni to přijmou, protože to o mně jednoduše vědí a očekávají to.

Proto je coming-out na co největším prostoru tak důležitý.

Teď jsem přijela z Prahy, ale nedokážu usnout. Je toho ve mě tolik, že to sem musím ještě dnes všechno hezky postupně napsat. A protože je deset večer, budu se snažit to napsat stručně a rychle (to je vtip samozřejmě, protože to já nedokážu 🙂 Myslím to „stručně“.

 

Jsem tak šťastná, že z toho stejně neusnu 🙂

 

Nevím, kde začít…

 

Možná dotazem 🙂 Holky přiznejte se, která z vás byla včera u Hanky a říkala jí o mně? 😉

Hanka se mě na to ptala, ale já už ztrácím přehled, kdy která kam jedete :)))

 

Dnešní den jsem si opravdu užila. Mé starosti z fotky s mužnými rysy na řidičák jsou pryč. Vyprchaly jako bublinky z limonády (se kterou jsem ještě schválně pořádně zatřepala). Mé sebevědomí se během dne zvedalo asi stokrát!

 

Vstala jsem už ve 4:40, abych se stihla hezky upravit (stejně jsem nebyla spokojená s vlasama, ale to je asi normální a měla bych si zvykat 🙂 Ale už bych chtěla nosit své vlastní holčičí účesy.

V 6:00 jsem vyrazila nabrat Lindu, která je 9 dní na homonech (zatímco já dnes přesně měsíc), ale řekněme, že jsme na tom téměř stejně, takže se budeme moct hezky porovnávat.

 

Linda je moc milá holka 🙂 Jela oblečená hezky, ale ne vyloženě žensky, což mě trochu mrzelo, ale respektovala jsem to. Každý ví moc dobře, kdy je ten jeho čas na vystupování v holčičích věcech takhle na veřejnosti. Neměla jsem problém jí oslovovat Lindo a líbilo se mi, že i ona o sobě mluvila v ženském rodě. Prostě tak, jak to má být správně.

 

V 10:00 jsem měla být u Hanky, což hezky vyšlo. Já jela samozřejmě jako vždy tak, jak to miluju – počasí bylo na kozačky a akorát místo modrých úzkých riflí jsem si vzala úzké červené rifle, což bylo trošku odvážné, ale měla jsem v té samé barvě nalakované i nehty a připadala jsem si ohromně žensky. Na fotku na řidičák už jsem zapomněla, protože jsem se ráno líbila sama sobě a moc si celý den užívala. Navíc jsem měla doprovod (Lindu), což mi vše nesmírně usnadňovalo, protože když jdete s někým (s kýmkoliv!), tak je všechno jednodušší a cítíte se silnější.

 

U Hanky jsme probraly, co se mnou dělají hormony. Popsala jsem jí změny (hladká kůže, že se pořád hladím a taky že je mi pořád zima a cítím se jinak naprosto skvěle až pohádkově). Vůbec jsem nezmiňovala má prsa, protože jsem si je pár dní detailně neprohlížela, ale kdybych to udělala, jako dnes v koupelně, tak bych zjistila, jak se mi začínají zvětšovat a taky bradavky! Jsem z toho tak nadšená, že i když jde o hodně intimní záležitost, tak to sem prostě musím napsat a pochlubit se 🙂 Fascinuje mě, jak pouhý měsíc na hormonech stačí k takovým znatelným změnám! Ta prsa jsem takhle brzo nečekala! Jo, byla tam už před tím, ale to byly takové malé švestičky, teď už z nich začínají být broskvičky 🙂 Jsem zvědavá, kam až to půjde! Nemůžu se vynadívat!

 

Jedna slečna, která byla na společném sezení, měla naprosto dokonalý výstřih i prsa! 🙂 Taky jí v květnu čeká operace a musím říct, že vypadala skvěle! Byla 100% identifikovatelná jako žena, mluvila jako žena, vystupovala jako žena a byla to žena! Zmiňovala se o tom, jak moc by chtěla už mít po operaci, protože další léto s boulí mezi nohama už nechce prožít 🙂 V tom jsem jí naprosto chápala a tak trochu záviděla… Ale taky se jednou dočkám.

 

U Hanky jsme ještě probraly pár detailů o Kačence a o tom, kdy začnu vystupovat jako žena už napořád. Chtěla vědět, jestli je ještě nějaké místo, kde to nevědí, ale takové místo snad už není. Zda to vědí všichni sousedé nevím, ale sousedy řešit fakt nebudu. Jako že bych se u každého zastavila a řekla mu: „Dobrý den sousede. Pan Tomáš už tu nebydlí, teď tu s vámi bude Tereza“ ? 🙂 To bych musela udělat u každého obyvatele tohoto města. Ale Hanka myslela rodinu a zaměstnání.

Shodly jsme se na tom, že mám ideální podmínky k tomu začít Real Life Test. Protestovala jsem, že ještě není ten správný moment, protože když jednou vejdu do práce jako žena, už tam chci vejít pokaždé jako žena, což nemůžu vždy dva dny před laserem, kdy se musím nechat zarůst.

 

Na to se na mě Hanka podívala a řekla: „Ale já žádné vousy nevidím!“ 🙂

 

(Ale já jo! 🙂

 

Jak to, že ona je nevidí???

 

Probíraly jsme to i s Lindou a ta mi říkala, že na druhou stranu mé okolí (včetně práce) očekává, že nebudu ještě dokonalá, takže čeká, že i když vejdu jako žena, můžu mít prosvítající vousy, než je úplně zničím a že chodím na laser, před kterým si je musím nechat narůst do strniště.

Jenže já bych chtěla do práce vypadat už trochu k světu a taky tam nechodit v paruce. Ta mi vadí. I když mi přináší takovou radost a připadám si v ní tak žensky, protože je úžasná.

 

Říkala jsem Hance o mé hrozné fotce na řidičák.

„Terezo, kdybyste viděla mojí fotku na řidičáku! Tam máme všechny hroznou fotku! To vůbec neřešte! Vypadáte dobře a mám radost, že jste spokojená…“

 

To bylo něco na mé sebevědomí.

Vousy nejsou vidět (protože jsem měla vrstvu make-upu, který se také odpoledne už začínal pěkně rozmazávat a nejradši bych se celá nalíčila úplně znovu, jenže nebylo kde a tak jsem to už vydržela domů) a ještě mě Hanka pochválí, jak mi to sluší! 🙂

 

Ať už to byla pravda nebo ne, tím jak jí hodně důvěřuju mi samozřejmě do hlavy vštípila, že to tak je 🙂 A taky jsem si ten euforický pocit potom náležitě užívala.

 

Dostala jsem ještě tři oestrogely, protože teď se na jeden doplácí 50 Kč, kdežto od 1.4.2014 to bude už 100 Kč. Hanka říkala, že některým holkám to pomáhá zeslabovat ochlupení nebo zvětšovat prsa. Je to gel, který obsahuje estradiol, ale v menším množství, než tablety. Tak jsem řekla, že to prostě vyzkouším a uvidím. Ne na každého účinkuje, jenže jak se znám, tak já už budu po 14 dnech zase ze všeho vedle, jako jsem z hormonů už teď 🙂

 

S Lindou jsme pak zašly na oběd do Schnitzle King 🙂 Ten název mě rozesmál, ale obsluha byla parádní (moc to slečně slušelo, mile se usmívala a já si díky Lindě připadala jako nějaká její kamarádka a cítila se bezpečně, protože ona vystupovala jako muž).

 

Tam jsem poprvé vyzkoušela dámské toalety! 🙂

Dnes jsem měla dvakrát mé poprvé 🙂 (Dámské toalety a společné sezení)

Měla jsem takovou radost, že nesmím na pánské!!! 🙂 Zatímco Linda musela na pánské.

Musím říct, že má první zkušenost s dámským záchodkem je rozpačitá. Řeknu to takhle: čekala jsem ho čistší. 🙂

O pánských si myslím své, ale že i dámy budou dělat takové čuňačinky? Leda že by to byly pozůstatky po nějaké neslušné pánské návštěvě, nebo nevím. Budu si asi muset zvyknout 🙂 Ještě uvidím, jak dopadnou druhé, třetí…. padesátépáté! 🙂

Shodou okolností jedno z témat, které jsme pak s Hankou všichni probírali, byly i toalety, takže jsem se podělila o svůj první dojem z dnešního dne 🙂

 

Kolem restaurace chodily venku krásně oblečené slečny, protože nedaleko odsud je VŠE a my je s Lindou probíraly, ale taky jsme probíraly kluky… Tedy spíš já. Linda si stojí striktně za tím, že bude lesba, maximálně bisexuální, ale to jen v krajním případě. Já si tím krajním případem u sebe nejsem tak jistá, ale neřeším to. Teď rozhodně nemá smysl řešit vztahy.

 

Po příjemném obědě jsme za krásného klapotu mých podpatků opustily restauraci a šly odnést mé výsledky na internu v nemocnici na Žižkově. Tam mi paní doktorka hned napsala zprávu a pomalu jsme se připravovaly na společné sezení, které začínalo ve 13 h.

 

Byla jsem dost nervózní. Bylo to přeci mé poprvé! 🙂

 

Před dveřmi domu, kde sídlí Hanka, už stála slečna, která se mi moc líbila a nevěděla jsem, jestli je tu správně, protože mi rozhodně nepřipadala jakkoli mužná. Měla černé rovné vlasy do mikáda a opravdu fantasticky namalované oči. A taky úžasnou postavu, kterou dokreslovalo holčičí oblečení. Další 100% identifikovatelná jako žena.

 

Když nás tam stálo celkem 16 (bylo to zrovna smíšené sezení holek i kluků, z čehož jsem měla velkou radost, protože jsem vždycky chtěla kluky poznat), tak se otevřely dveře a šli jsme dovnitř, tam se rozebraly skládací stoličky a všichni jsme se posadili do kruhu, abychom na sebe viděli, včetně Hanky.

 

Přišla i Luca, kterou jsem potkala na endokrinologii a která je moc milá a taky si na mě pamatovala.

 

Bylo tam celkem 14 žen a 3 kluci. Z těch žen tam byly tři biologické ženy: Hanka, partnerka jedné paní v přeměně a sexuoložka, která tam přišla na pozorování a byla také moc milá a usměvavá.

Když jsme se všichni usazovali na židličky, tak jsem se na ní dívala a říkala si: „Bože ta už snad musí být po přeměně, ne?“ 🙂 Ale pak se sama představila s tím, že je biologickou ženou.

 

Nerada bych sem vynášela nějaké soukromé informace, které mají zůstat za dveřmi ordinace Hanky, ale budu psát anonymně (jen s křestními jmény) a některé věci si nechám jen pro sebe.

 

Nejprve jsme se každý stručně představil a řekl o sobě jednu větu. A pak už mluvil, kdo chtěl – na téma, které zvolila Hanka.

Nemohla jsem se vynadívat na ty tři kluky!!! Byl tam Alex, Adam a Tomáš (?). Tomášovi bude teprve 17, ale vypadal fantasticky! Jeho věta, kterou se představoval byla: „Já jsem Tomáš a jsem teď na vrcholu blaha!“ (To myslím vystihovalo pocity všech.)

Do prváku na střední školu už nastupoval pod mužským jménem jako muž, což jsem naprosto chápala. A neměl prsa!

 

Prsa kluci řeší jako to největší zlo.

Baví mě, jak mají kluci proti nám holkám všechno obráceně! Alex se pochlubil, že už mu rostou vousy! Což mu každý kluk závidí! 🙂 A Tomáš neměl prsa, protože si je nechal chirurgicky odstranit. Odstranění prsou u FtM je možné i před věkem 18 let, protože k této operaci není potřeba být plnoletý. To samozřejmě hned nadchlo Alexe, jak to, že už může mít prsa pryč! 🙂 Ale slušelo to i Adamovi. Linda mi potom říkala, že se jí libil 🙂 Mě taky. Shodly jsme se na tom, že se nám nelíbí ti vyloženě testosteronoví samci, ale obyčejní kluci. Tedy Linda stále tvrdila, že se jí líbí samozřejmě holky! 🙂

 

Nakonec jsem byla víc fascinována klukama, než holkama, ale samozřejmě jsem řešila i holky 🙂

 

Řešilo se, zda je správné, když ochranka odmítne pustit ženu v přeměně na dámskou toaletu, protože usoudí, že nevypadá dostatečně žensky… Neexistuje před tím žádná obrana, protože v našem státě je všude na dokladech uvedeno pohlaví a lze ho vyčíst i z rodného čísla. Stát se může tak situace, že budete vypadat krásně žensky, jako ty dvě slečny, co tam byly, ale v dokladech máte stále „M“ místo „F“. Jen proto, že tam dole mezi nohama je něco, co je stejně nefunkční, ale je to tam a naše společnost identifikuje pohlaví zásadně podle toho, co máte mezi nohama. Nikoli podle toho, kým doopravdy jste.

 

Ale byla jsem i dojatá. A strašně moc!!!

Byl tam totiž pár (kolem 40-45 let), který popisoval, jak to bylo na začátku těžké, protože manžel pořád někam mizel a nechtěl nic říct, takže manželka začala mít strach, že někoho má.

Všechno to bylo ale samozřejmě jinak.

Po několika letech manželství se partnerka rozhodla, že to zkusí. Že zkusí žít s člověkem, kterého miluje, váží si ho pro jeho vlastnosti a je přeci jedno, jakou bude mít schránku – jestli mužskou nebo ženskou, že to pořád bude on, i když už vlastně ona. Sama nevěděla, jak to zvládne, ale zjistila, že tohle soužití dvou žen jí naplňuje. Samotnou jí to překvapilo!

Měla jsem (a se mnou úplně všichni) radost, že se tohle někomu povedlo. Že měl takovéhle štěstí… A myslela jsem hned na Leničku, která tohle řeší denně, protože ví, že by jí její manželka opustila a tím přišla i o děti (ve skutečnosti by o ně nepřišla, ale nevídala by je tak často jako teď).

Nemůžeme nutit naše partnery, aby s námi zůstávali.

Ale obdivuji každého, který to udělá…

 

Paní popisovala, jak se vyrovnávala s reakcemi okolí, reakcí vlastní dcery, která si to představovala tak, že kdykoliv přijde na návštěvu, bude její partnerka (v přeměně) chodit zase oblečená jako muž a že nebude muset vysvětlovat dětem, že nemají dědu, ale vlastně dvě babičky. Na to jí řekla, že se jí taky neplete do života a tohle štěstí je její.

Popisovala i reakce v práci, kde řešili, jestli se z ní teď vlastně stane lesba…

Všechny okamžitě odháněla se slovy, že se taky neptá, jak jim to funguje v posteli. Tohle je soukromá věc, do které nikomu nic není.

Ta paní byla taky moc milá a hezká a tu radost z nich cítím ještě teď, protože vím, že to ani jedna neměla (a nemá) jednoduché, ale jsou na to dvě a ve dvou je to všechno snažší. (Mimochodem to už je třetí MtF, kterou poznávám a která se živí jako řidička kamiónu!)

 

Slečna, kterou čeká v květnu operaci a která vypadala úžasně popisovala, co všechno po ní chtějí do nemocnice a jaká musí mít předoperační vyšetření (např. i na HIV). Nebo že je nutné pořídit si celokovový vibrátor, aby ho bylo možné sterilizovat (což ty plastové nelze), ale celokovový není zrovna snadné sehnat a rozhodně to není levná záležitost. (Vibrátor není hračkou pro chvíle oddechu, ale „zdravotnickou“ pomůckou po operaci, kdy je nutné denně „dilatovat“ proto, že tělo má tendenci zacelovat všechny díry a tuto díru zrovna opravdu zarostlou mít nechceme, čemuž má právě vibrátor pomoct (a taky pomáhá)).

 

Hodně zajímavou zkušenost, která nás všechny pobavila, měla Luca.

Vyprávěla, jak si šla koupit pizzu a prodavač se jí ptá: „Vy jste pán nebo paní?“

To jí samozřejmě zaskočilo a tak mu vtipně odpověděla: „Obojí!!!“ :)))

A chytře se zeptala, co jí prozradilo, že nevypadá jako žena?

Prodavač se dostal okamžitě na její stranu, kde jí chtěl pomoct a nebyl protivníkem. Navíc dostala zpětnou vazbu, která je nejcennější. Výborný způsob, jak se někam posunout a zjistit, na co se na sobě zaměřit. Určitě to udělám stejně, až na někoho takového narazím 🙂

 

Ten největší strach z toho, že holky budou až příliš krásné nebo až příliš ošklivé (když to řeknu takhle nehezky) byl zbytečný. Vůbec nešlo o to, jestli je někdo dokonalý nebo ne. Šlo o to, jak se každý cítí a jak na něm bylo znát, jak je šťastný. Většina holek, co byla už delší dobu na hormonech, vypadala skvěle! Fascinovaly mě úplně hadké krásně ženské výstřihy a hladké tváře… tedy něco, po čem tak toužím a plahočím se po tom.

 

Byly tam holky a kluci z Brna, z Ústí n. Orlicí i nad Labem, ale i z Prahy.

 

Moc se mi celé sezení líbilo a těším se na další v dubnu.

Jsem si jistá, že tohle kdyby absolvoval někdo, kdo není ještě rozhodnutý, tak ho to nasměruje na tu jedinou možnou cestu k vysvobození okamžitě…

 

Linda mi říkala, že minule Hanka mluvila o tom, že má jednoho šestiletého (!) klienta (FtM). (Aspoň myslím, že to byl FtM).

Rodiče byli natolik všímaví a ochotní se celé té věci věnovat, že s ním zašli k Hance a ta rozhodla, že ho budou do 10 let pozorovat a pokud u něj nepřestane tohle klučičí chování, nasadí mu hormony ještě před pubertou a tím zamezí devastaci těla nesprávným hormonem. To je úplně ta nejúžasnější varianta, jaká mohla nastat a o které jsem zatím četla jen na stránkách v Americe.

 

Hanka nám pak ještě říkala, že má asi 65letou klientku, která má 90leté rodiče, takže real life test sice ano, ale vždy, když jde k rodičům, tak se musí obléknout univerzálně, protože takto staří lidé už by to nepobrali.

 

Po společném sezení jsme měly s Lindou ještě jednu schůzku – s další moc milou paní, která píše bakalářskou práci na téma „Mediální obraz sexuálních menšin v časopise Reflex“.

Hanka vyzvídala, co mě ještě čeká, tak jsem jí prozradila, že budu dělat rozhovor 🙂 To se jí líbilo, ale poradila mi, ať si dám pozor, abych se nenechala fotit ani nikde zveřejňovat své budoucí ženské jméno.

 

Mohlo by se totiž stát, že se mi stane to, co jedné klientce, která kdysi prošla přeměnou ještě za studií, ale maturovala už hezky v krásných šatech a když přijel režisér, že natočí dokument, ona se přihlásila, ale teď, když kdokoliv zadá její ženské jméno do vyhledávače, je hned v druhém odkazu informace o tomto dokumentu s transsexuální tématikou.

Shodly jsme se na tom, že nikdo nechceme, abychom se do této situace dostaly. Že chceme být ženami nespojovanými s mužskou minulostí… Přesně tak to cítím i já. Proto jednou odsud všechny fotky zmizí, ale blog nechám žít. Není v něm mé celé jméno a není (a nebude) ani nikde spojované právě s mojí minulostí.

Teď si na to dám ale ještě větší pozor.

 

Katka, se kterou jsme s Lindou dělaly rozhovor, byla hrozně fajn. Říkala nám „holky“ (což je samozřejmě normální, ale člověka to tak potěší!) Nakonec jsme spolu strávily tři hodiny! Ale to prostě nešlo zkrátit 🙂 Moc ráda jsem jí poznala a těším se, až celou práci napíše, protože to téma je moc zajímavé. Celou dobu jsme seděly ve vitariánské restauraci Secret of Raw, což byl už jen to zajímavý a příjemný zážitek (hlavně z toho menu). Tři hodiny nakonec utekly jako nic. Nechápu, jak může být čas tak relativní. Nejradši bych tenhle den natáhla a to klidně do jednoho roku, protože je mi moc hezky.

 

Takže jsme s Lindou nakonec vyjely z Prahy až kolem 18 h. a já přijela domů kolem 21 h., což mi vůbec nevadilo, protože dnes mi nevadilo vůbec nic 🙂 Bylo to nádherné, ženské, osvobozující. Zase jsem se cítila tak nepopsatelně šťastná! A říkala si, jak to bude úžasné, až takhle budu chodit všude a všichni mě budou oslovovat jako ženu, pouštět mě do dveří, neříkat „pane, co si přejete?“ a já si budu moct konečně nosit, co chci, chovat se, jak chci (tedy žensky) a žít tak, jak je mi to příjemnější a přirozenější…

 

V době, kdy jsem byla v Praze, mi napsala Nikča (MtF), která podstoupila operaci hlasivek a před chvílí mi poslala detailní informace o tom všem, což bych tu ráda popsala, ale dnes ne. Teď letím do postýlky celá šťastná a voňavá a moc se těším, až zase prožiju takovýhle krásný ženský den…

 

V pondělí mě čeká podání žádosti o řidičák a zajdu na občanky, kde si nenechám uvést rodinný stav, přestože je všem jasné, že když tam není, tak je dotyčný rozvedený nebo ženatý, ale já s tím mám jiný problém.

Nevadí mi, že kdokoli se na občanku podívá uvidí, že jsem po rozvodu.

Vadí mi, že je tam „rozvedený“ – a ne „rozvedená“!!!

Ten mužský tvar nesnáším. A tohle taky řeknu úřednici, až mě zase bude přesvědčovat, jak je dobré to tam mít. Jsem zvědavá, co mi na to řekne. 🙂

 

Ona češtině je tak neuvěřitelně striktně genderový jazyk! V angličtině bych byla „divorced“ bez ohledu na to, zda jsem muž nebo žena. Ale v češtině ne. Rod se promítá úplně do všech oblastí našeho jazyka.

Například větou typu: „Pracovaly jsme na zahradě“ všem říkáme, že my ženy jsme pracovaly. Aniž bychom ale o ženách vůbec mluvili / mluvily! 🙂

Na druhou stranu je to fajn, protože si tu ženskost (příp. mužnost) můžeme užít i jazykově 🙂 A to do sytosti.

 

Jsem moc ráda, že jsem měla dnes tak krásný den a že už neřeším, jak je moje fotka na řidičák hrozná 🙂 Je mi úplně ukradená. Já jsem já a vím, že si můžu říct: „Bude to lepší, neboj.“

 

A taky mám radost, že jsem poznala jiné holky a kluky. Je neuvěřitelné, jak přátelské prostředí a atmosféra tam vládne. Člověk se tam aspoň chvíli cítí jako v normálním světě. Tedy v takovém, ve kterém vás všichni identifikují, oslovují a berou správně…

Tohle je sen. Který se nám ale nezdá…

 

Bude půlnoc a já letím do peřin. Je mi jedno, že ráno vstávám do práce, že tam ještě nemůžu přijít jako Tereza, ačkoli to všichni očekávají… protože já tam vlastně už jako Tereza chodím. Všichni to o mně vědí a nic neřeší. Jen se těším na chvíle, kdy to celé vypukne naplno.

 

Snad jsem tu nevyklopila všechno moc na přeskáčku a dá se v tom nějak vyznat. Je to přesně jako v jednom českém filmu:

„Když ti to neřeknu, tak neusnu!“

„Tak to řekni a usneš!“ 🙂

 

Tak já jsem to tedy řekla a usnu 🙂

Nechtěla jsem to řešit. Chtěla jsem si jen trošku zvýraznit oči, nenápadně zamaskovat aspoň trochu vousy, obléknout se uni (nebo spíš do všeho holčičího, ale akceptovatelného společností) a jít se vyfotit.

Tam, kde byl dvacet let fotograf je najednou cestovní kancelář, takže jsem běžela do jiné fotoprodejny ve městě, kde byla paní nebo slečna po 16 h. už sama a tak mi řekla, že mě vyfotit nemůže, protože by musela zamknout obchod, ale nakonec jsem jí uprosila a tak přimhouřila oči a poslala mě nahoru, že za chvíli přijde. Tam jsem se v zrcadle líbila sama sobě a říkala jsem si, jak vypadám už krásně žensky – nemít ty vousy. A myslela jsem si, jak sem potom tu nafocenou fotku (která vlastně neměla být ani tak ženská) dám.

Stálo mě to 189 Kč (čtyři fotky + CD).

Nafotila mě 4x z nichž tu poslední mi ukázala a řekla, že jsem na ní hezky, takže mi jí nechá vytisknout.

 

No, nejsem si úplně jistá, co myslela tím „hezky“. Já jsem si jí představovala hezčí, ale musím přiznat, že to mohlo být i horší 🙂 Žádné prudké přímé světlo se nekonalo. Bylo tam příjemné rozptýlené světlo, které mi na fotkách tolik nepodtrhlo mužné rysy ve tváři. (Jo, fakt tam jsou!) :/

 

Na tomhle focení se mi líbí, že je absolutně anonymní. Nikdo nezjišťuje důvod focení, jméno… prostě se posadíte na židličku a za minutu si nesete domů fotky.

 

Chtěla jsem po ní černobílou (protože jsem si přečetla leták s podmínkami přímo na stránkách Ministerstva dopravy). Tvrdila mi, že černobílá už se nesmí používat, protože laser, který vypaluje fotku na řidičák jí musí mít maximálně prokreslenou a u černobílých zanikaly detaily.

Já jí zase tvrdila, že Ministerstvo dopravy černobílou fotku povoluje a nahoře jsem jí ukázala přesně tentýž leták z jejich stránek, který tam měla vyvěšený na dveřích do ateliéru.

„No jo, ale to je leták z r. 2001. To už dávno neplatí!“ 🙂 říkala.

 

Tak to jo. Hlavně, že má Ministerstvo dopravy aktuální informace na svých stránkách.

Na to jsem jí neměla co říct a musela se spokojit s barevnou, na které samozřejmě vynikly vousy.

 

To všecko jsem ale čekala. Nečekala jsem zázrak.

Na té fotce není žena. Je tam muž, který má účes jako žena, který má obočí jako žena, oči jako žena, výstřih jako žena, ale zbytek je mužný.

Vzala jsem si starou klučičí fotku z posledního focení na doklady z r. 2006, tuhle novou a dala je vedle sebe.

Z dálky jsou to dvě odlišné tváře. To se mi líbí. Ale jinak to má k ženskosti hodně daleko. (Co bych taky pořád chtěla!?)

 

 

Přitom jsem se dnes celý den v práci cítila tak hezky žensky. Kdykoliv jsem prošla kolem zrcadla, tak jsem měla takovou radost! Ale panikařit začnu, pokud budu říkat, že mám mužné rysy, i touhle dobou za rok 🙂

 

Když jsem vyšla z auta, jezdily po chodníku dvě děti v elektrickém jeepu, tatínek jim nestačil, takže byly pořád v nějakém křoví nebo mimo chodník. Když jsem se k nim blížila, tatínek zakřičel: „Pozor, pán jde.“

 

Zajímalo by mě, co by křičel touhle dobou zítra, až se budu vracet z Prahy oblečená komplet jako Tereza… Nejspíš nic, protože by nevěděl, co říct. Bohužel ještě dlouho nemůžu čekat větu typu: „Pozor, paní jde…“

 

Po focení jsem letěla na poštu, kde bylo málo lidí, čehož jsem využila a vyptala se na pár věcí.

Zákaznickou kartu České pošty můžu zahodit. Pokud si změním jméno, musím požádat o novou.

A pokud si změním jméno, přičemž mi přijde zásilka ještě na to původní, ale mé doklady už budou jen na nové, tak mi jí NEVYDAJÍ.

Trochu to postrádá logiku. Chápu důvod, proč pošta nevydá zásilku někomu cizímu, ale pokud jsem schopná doložit, že jsem si změnila jméno a dokázat, že já jsem pořád já, tak nechápu, proč mi to pošta nevydá.

Tím mě nutí porušit zákon a nechat si pas na staré jméno, který se po změně jména stává do 3 měsíců automaticky neplatný, ale já si ho nechám až do doby, kdy mi na něj budou zásilky vydávat.

Chtěla jsem se zkusit s poštou dohodnout, ale nejde to. Trvají na tom, že vydají zásilku tomu, kdo se prokáže jako její majitel. (To ale jsem pořád já – tatáž majitelka, jen mám změněné jméno!)

To mají všechny ženy, které se vdaly a změnily si jméno úplně stejný problém na poště? Věřím, že třeba podnikatelkám tohle musí přinést nemalé komplikace.

 

Zítra budu mít hodně zážitků. A dost důležitých schůzek, na kterých bych potřebovala vypadat dobře a žensky, ale po mých zjištěních, jak mužná je má tvář (hlavně brada – od vlasů po nos to celkem jde), tak mám sto chutí jet zítra oblečená jako Linda, kterou nabírám kousek odsud a která se rozhodla jet jako kluk v uni oblečení, resp. jako buzik (jak sama prohlásila :))) (samozřejmě to myslela z legrace, ale je pravda, že zítra budeme vypadat jako takový divný páreček – divný chlapec s divnou dívkou. Těžko říct, kdo bude větší exot. Nejspíš tím adeptem jsem já.

 

Už nemůžu k Hance nikdy dorazit v klučičím nebo v uni, protože když už jsem tam poprvé vkočila jako Tereza (a po druhé taky), tak teď nemůžu přijít jinak.

 

Kde je mé sebevědomí z dnů dřívějších? :/

 

No musím se nadechnout a zvládnout to.

 

Vstávám ve 4:30, v 6 už musím vyrazit pro Lindu, abych byla v 10 v Praze, ve 12 musím odnést výsledky na internu a ve 13 je společné sezení – mé první – to bude další nápor na mé sebevědomí. A po tomhle zážitku mám ještě jednu schůzku – dnes jsem kývla jedné moc milé paní (Češka žijící v Izraeli), která mi napsala, že je zrovna 10 dní v Praze a že by byla moc ráda, kdybych s ní udělala rozhovor, protože píše bakalářskou práci na téma „Mediální obraz LGBT v časopise Reflex“. Dala mi na výběr z pěti hezkých restaurací a já si vybrala jednu opravdu moc originální a podle recenzí příjemnou (navíc s ne příliš prudkým světlem :), takže se tam už s Lindou (kterou beru s sebou) těšíme.

 

Linda mě trochu naštvala, že nejede jako Linda, zatímco já jako Tereza ano, ale do tohohle samozřejmě nikoho nutit nejde. Akorátže (jak tak poslední dobou zjišťuji), taky bych měla přibrzdit a počkat, až budu vypadat ještě víc žensky. Mám strach, že se ráno po nalíčení nebudu líbit sama sobě – to bude potom utrpení. A taky vím, že make-up je po 6 hodinách už nestabilní a začínají prosvítat vousky, což vychází zrovna na společné sezení (a což teprve potom ta schůzka kvůli rozhovoru), takže mi nezbývá, než si tuhle polívčičku vylízat hezky do dna sama až do poslední minuty celého zítřejšího dne. Pokusím se užít si to, jako ve všech předchozích případech, ale k tomu se potřebuji v zrcadle líbit. I v tom v autě osvětlená denním světlem! Což bývá taky problém. A do toho celý den s Lindou, uvidí mě tolik lidí a já celá tak strašně nedokonalá a neženská… 🙁

 

Doprčic, když si budu říkat, že jsem neženská, tak budu neženská, takže bych měla obrátit myšlení o 180 stupňů.

Zase se nevyspím. Ještě že jdou zamaskovat ty kruhy pod očima. Linda bude vysmátá, zatímco já budu řešit všechno a budu z toho hrozně nesvá, budu dělat chyby a to bude ještě víc snižovat mé sebevědomí.

 

Na druhou stranu si říkám, přežiju-li zítřek, tak už dám všechno! 🙂

 

A to jsem si ještě nedávno myslela, že už bych mohla klidně přijít do práce jako Tereza (nemít ty vousy). No nevím. Sice si přijdu žensky, ale nevypadám tak. Vidím se tak, jak mě vidí mí kolegové a ti si určitě říkají, že je dobře, že ještě nechodím v holčičích věcech, protože bych vypadala jako chlap v sukni. (To je pro mě nepřijatelné.)

 

Při psaní tohoto článku jsem se několikrát naštvala a zase uklidnila a během každého toho vztekání jsem si řekla, že sem dám obě průkazové fotky (starou a novou) k porovnání, ale neudělám to. Přestože tam určitý posun k ženskosti je, je příliš malý.

 

V reálu zítra mezi lidmi ovšem svůj „obrázek“ ukázat všem, které potkám, musím.

 

Jdu si aspoň nalakovat nehty tím svým oblíbeným výrazným oranžovo-červeným lakem. A pokusím se usnout. Jinak zítra budu vypadat jak scvrklá brambora.

 

Ach jo. Proč všechno nejde hned?

 

Zítra je v předpovědi, že se má opět rozfoukat silný vítr.

Tak ještě ke všemu budu pěkně rozcuchaná.

 

Chtěla bych přeskočit tenhle rok…

Ne, žádnou fotku sem dávat teď nebudu! 🙂

Ale popořádku…

 

Snažila jsem se přehodit pohlaví na interpals.net, kam občas chodím popovídat se zajímavými lidmi ze světa. Většinou tehdy, když potřebuji nějakou informaci z jiné země a není nic jednoduššího, než se zeptat někoho, kdo v té zemi bydlí.

 

Na interpals.net je omezený počet změn pohlaví na 3.

Kdysi jsem se tam zaregistrovala jako muž, pak jsem si pohlaví přehodila před dvěma lety na ženu a když byl tenhle blog modrý, vrátila jsem ho zase na muže. Tím jsem si vyčerpala všechny možnosti změny pohlaví 🙂

 

Nechtěla jsem se ale registrovat znovu. Chtěla jsem si tam nechat své původní kontakty, vyplněný profil, atd. A tak jsem zkusila napsat administrátorům a ti mi odepsali, že mi umožní ještě jednu změnu pohlaví 🙂

 

Takže jsem se tam dnes hezky přehodila (kéž by to bylo takhle jednoduché i v životě), nahrála nové fotky Terezy (samozřejmě ty nejhezčí, co mám) a chtěla se odhlásit, protože jsem měla něco na práci.

 

K odhlášení ale nedošlo, protože to nešlo 🙂 Během pěti minut mi napsalo 16 kluků…

Všichni reagovali na mou větu v profilu „Czech girl with chocolate eyes“ a snažili se mě oslnit tím, jak milují české dívky s hnědýma očima, čokoládu apod. 🙂

 

Jen tak pro zajímavost, čí jsem typ 🙂 (V profilu mám, že je mi 30)

Prvních 16 vzkazů (ostatní už počítat nebudu):

 

Itálie, Řím – 23 let – Ital jako vyšitý 🙂

Alžírsko, Alžír – 19 let – blonďatý Alžířan

Turecko, Gebze – 26 let – Turek studující češtinu

Srí Lanka, Colombo – 33 let – velmi stručný (to nemám ráda)

Německo, Berlín – 32 let (nechce si dopisovat s nikým ze Sýrie)

Itálie, Verona – 35 let

Německo, Bochum – 28 let – vysmátý Němec 🙂

Turecko, Esenyurt – 24 let

Itálie, Vicenza – 30 let – (ten je fakt sladký!!! 🙂 Tomu jedinému napíšu 🙂

(Jak moc nás ovlivňuje první dojem 🙁 Je to škoda… Nemůžu ale odepsat všem a ani jsem neměla v úmyslu vůbec někomu odepisovat)

Norsko, Bodo – 41 let (původem z Palestiny)

USA, Boston – 23 let – hudebník (to je tak romantické! 🙂

Maroko, Rabat – 25 let – hezounek ze severní Afriky

Rusko, Kumertau – 17 let – mladíček studující češtinu

Velká Británie, Shrewsbury – 39 let

 

A ještě mě rozesmál John z Kanady dloooouhým krásným vzkazem a poznámkou: (doslova)

„ya nem mlaveem chezkie“

🙂

Perfektní fonetický přepis češtiny do angličtiny! 😀

 

Když jsem se tam před 3 lety zaregistrovala jako Tom, tak mi během pěti minut nenapsal nikdo 🙂

Dokonce ani během pěti měsíců… Musela jsem si to být já, kdo napsal první.

 

Tenhle zásadní rozdíl mezi muži a ženami prostě miluju! 🙂

 

Pobavilo mě to a po pravdě nevím, co na mě ti kluci vidí, ale tak to je jejich věc, rozhodně mi to nevadí a užívám si to.

 

 

Já měla dnes na starosti něco jiného, než dopisování se ctiteli.

Řešila jsem totiž fotku na řidičák. Ten musím vyřídit do 5 dnů od změny, tzn. do středy a na řidičák mě přímo na úřadě narozdíl od očanky nikdo nevyfotí. Tak jsem hned ráno hledala na internetu fotografy, kteří pořizují průkazové fotografie, protože už jsem hodně dlouho (asi 10 let) u žádného fotografa nebyla. Řešila jsem, jak stihnu přijet domů z práce, namalovat se a ještě jít mezi lidi bez dlouhých vlasů.

Žádného jsem ale nenašla a fotografka kousek odsud, co jsem jí poslala sms, mi neodepsala.

Tak mi kolega poradil, ať se vyfotím prostě sama!

Podmínky pro předloženou fotku k žádosti o řidičák jsou totiž dané a jsou k nalezení na stránkách Ministerstva dopravy.

 

Doma jsem si naaranžovala silné světlo proti mě, stativ s foťákem, namalovala se, učesala, vzala náusničky a… mé sebevědomí spadlo na nulu.

Zatímco v jakémkoliv jiném světle (v koupelně, na chodbě nebo na denním světle) bylo všechno ok a já se kochala tím pohledem, na prudkém silném světle ne. Ostatně na prudkém světle jsem se sama sobě nikdy nelíbila ani jako muž, ale u mužů to až tak nevadí, zatímco žena je z toho vzteklá… Vousy, které ještě po laseru nevypadaly, se mi sice podařilo zamaskovat silnou vrstvou make-upu, ale vynikly mužné rysy tváře. I když výhodou je, že fotka může být černobílá a nějaký ten prosvítající vous tam zanikne, bylo to teď úplně k ničemu.

 

Ještě že jsem to udělala, protože kdybych takhle přišla k fotografovi, nejspíš by ty fotky dopadly úplně stejně. Taky by se mi nelíbily a ještě bych za to musela zaplatit 120 Kč a bůh ví, jak bych se u něj zesměšnila.

 

Nadchlo mě, že si můžu doma zkoušet různé vršky a hrát si s make-upem, přičemž nějaké nedokonalosti potom vyretušuju, abych vypadala hezky (i když je to zakázané). Fotku bych si v potřebném rozměru nechala vyvolat v DMku na počkání, které je kousek odsud.

 

Plán to byl skvělý.

 

Ale asi se vykašlu na make-up a náušničky a půjdu se nafotit taková, jaká jsem nenamalovaná (tedy taková, jaká se obvykle nelíbím sama sobě). Bohužel se nemůžu a ani nechci nalíčit a vypadat pak na fotkách s těmi mužnými rysy.

 

Zázrak, který na internetu některé slečny popisují typu: „Když jsem si šla vyměnit řidičák kvůli novému neutrálnímu jménu, úřednice kroutila hlavou, že na té staré fotce nemůžu být já a říkala mi, že vypadám naprosto žensky.“ se nekoná.

 

Takže jsem se zase hezky odlíčila.

 

Naštěstí ve skutečnosti proti nám nikdy nesvítí tohle nepříjemné prudké silné světlo, které podtrhne každý sebemenší mužný rys.

 

Došlo mi, že všechno co mám, je ok a dá se s tím něco dělat. To, jakou budu mít ženskou postavu, jaké budu mít vlasy, jak si je žensky učešu, co si vezmu na sebe ženského, jaké budu mít nehty, i to mezi nohama se dá „opravit“, dokonce i ten make-up, ale rysy ve tváři nezměním.

To musí buď hormony nebo plastický chirurg. Jinou možnost nemám. A přitom je to to nejdůležitější, co potřebujeme, protože všichni se nejprve podívají druhému člověku do očí.

 

Tak abych teď chodila ve stínu, po tmě nebo tam, kde nezáří prudké světlo.

 

Pozitivní na tom je, že už mám tak dlouhé vlasy (resp. krátké, ale ženské), že vypadají hezky a dá se s nimi už něco dělat. Už když jsem dělala první zkušební fotku ještě nenamalovaná, tak mě to pohladilo po duši, protože tam (i když s prosvítajícími vousy) seděla Tereza a když se na tu fotku dívám, líbí se mi, i když jsem na ní nenamalovaná a neučesaná.

 

Problém je také v tom, že se na fotce nesmíte usmívat. Musíte mít neutrální výraz. A já se usmívám ráda. Také proto, že vím, jak mi to zkrášluje obličej. Nesmí být ani vidět zoubky a tak jsem se vlastně mohla podívat realitě do očí a to je dobře. Nemůžu se pořád vidět hezky.

 

Přijde mi legrační, že nejhezčí si připadám na té první zkušební fotce, na které jsem tak, jak jsem přišla z práce bez make-upu, bez náušniček, bez ozdoby na krku… Tu jedinou si schovám, ostatní mažu.

 

A zítra se jdu nafotit přesně takhle k fotografovi.

 

———————–

Tak jsem druhý den zjistila, že například fotka na mé klučičí občance je focená bez silného přímého světla. Dokonce bych řekla, že nebyl použit ani blesk (pokud se dobře pamatuji) a ve tváři převládají stíny.

A jak mi napsala do komentářů Lenka – minimálně přes rok jí nikdo na silnici nastavěl, takže bych tu fotku na řidičák nemusela až tak řešit. Je pravda, že za celých 16 let, co jsem řidička (posledních 10 let hodně aktivní) mě stavěla policie jen 2x. To vychází průměrně jednou za každých 8 let 🙂 Naposledy to bylo málem minulý týden, když jsem jela do Prahy na laser. Při nájezdu na dálnici jela přede mnou velmi stará rezavá Škoda 120 a v ní nějaký dědula. Najednou mu před auto skočil policista a začal ukazovat, že má zajet ke kraji. Ale on nechtěl a tak jen stál a koukal (asi se bál), tak ten policista šel blíž a nahlas začal křičet: „No vy! Vy!“ 🙂 Chudák s tou škodovkou.

 

Ale tak já chtěla prostě mít hezkou fotku (jako každá holka) v dokladech no 🙂

Nebojím se nedělních večerů, cítím se pokaždé tak silná. A někdy se mě ta síla drží hodně dlouho, ale jakmile otevřu dveře bytu a praští mě to ticho, vůně nedělního oběda, který jsem vařila Kačence, její papírový svícen i s papírovou svíčkou, který tu dnes malovala a vlastnoručně vymodelovaný a precizně vymalovaný slon z papíru (který příště dostane ještě uši, protože to nestihla, protože pořád nic nestíháme, protože dva dny nám nestačí…)… sedím půl hodiny na posteli a nemůžu se pohnout, snažím se na to nemyslet a vidět jen to pozitivní, vybavit si všechno, co jsem si cestou v autě zpátky domů představovala, že udělám, že uvařím, že si pustím… a ono to nějak nefunguje.

Chtěla bych vyměnit mozek. Nechci ho. Už jsem tu o tom kdysi psala, jak ráda bych ho odpojila a připojila (třeba jako přes USB kabel) nějaký jiný. Tenhle je porouchaný a nedá se opravit. Tedy dá – už se na opravě pracuje a to je věc, ze které mám radost, jenže ten samý mozek mi pouští před oči vůni čerstvě vypraných záclon, převlečených peřin, ve kterých vesele skotačí Kačenka a volá na nás, abychom si k ní šly (a teď jaké „y/i“?) lehnout a my jdeme, skáče po nás a je tu hrozně veselo… tak veselo, jak tu teď bývá jen jednou za 14 dní dva dny a pak přichází zase dvanáct dní ticha…

A ne vůně mého oběda pro Kačenku, ale vůně oběda, který vařila manželka, její pečené maso a knedlíky, její blankytně modré šaty, ve kterých tu celé léto chodila a polibky před usnutím… mi berou sílu.

 

Nemám nárok.

Jsem šťastná na cestě, po které jdu, ale tahají mě za vlasy milióny vzpomínek, které se mi většinou daří nepouštět ven, jenže jsou chvilky, kdy se na mě najednou vylejou úplně všechny a já si uvědomím, jaké to bylo někoho mít, na někoho se těšit z práce, přemýšlet, co si uděláme k večeři, kam pojedeme na dovolenou, jaký vymyslíme o víkendu výlet, co jí koupím k narozeninám, kdy bude chtít zase nabarvit vlasy a mluvit, mluvit, mluvit a mluvit…

 

Nemluvím.

Píšu.

Dva dny mluvím s Kačenkou, smějeme se a nepřipouštíme si, že přijde neděle večer. A potom to ticho padne na mě jako velký černý mrak, celou mě zahalí a já foukám, mávám rukama, plácám se v tom jak zběsilá a když už nemám sílu ho přemoct, tak pomalu zmizí sám, já se nadechnu a jdu dál. Jakoby čekal, co to se mnou udělá. A měl radost z toho, jak mě ničí.

Ještě jsem nepřišla na to, jak se mu ubránit.

Nevím ani, jestli by mi pomohlo objetí, někdo tady po mém příjezdu od Kačenky nebo co vlastně?

Veškeré výhody osamocených jsou k ničemu a měnila bych je hned za ty partnerské. Píšu to proto, protože vím, jaké to je (jaké to bylo). Protože už jsem to zažila – to štěstí. To proto mi vlétávají do hlavy vzpomínky, protože mi to hezké přirozeně chybí. Tak, jako chybí každému.

 

A těším se, až to přejde. Ne po pár hodinách nebo dnech a pak zase znovu. Ale napořád.

 

 

V sobotu jsme jely pro mamku k tetě na Chomutovsko, ale protože jsem týden po laseru, nemohla jsem se nastrojit jako v sobotu před tím, když jsem tam mamku vezla, protože vousy nejdou zamaskovat.

A tak jsem si vzala aspoň úzké kalhoty, dámský tmavý svetřík, uni hnědé tenisky a uni černou bundu a k tomu všemu si úplně normálně namalovala oči (protože to mám ráda)… Make-up jsem si dala jen lehce, stejně neměl šanci ty vystouplé neoholitelné vousy zakrýt. Vlasy jsem si nechala své a když jsem se podívala do zrcadla, měla jsem z toho pohledu takovou radost! Líbila jsem se sama sobě! Poprvé ve svých vláskách!

 

Po příjezdu při pohledu na mé vlastní vlasy teta mamce říká: „No, už se to tam rýsuje!“ 🙂 Z minulé soboty si mě pamatovala v sukni s dlouhými vlasy a teď najednou takhle… ale to už nebyl Tom. Měla jsem ohromnou radost z toho, jak vypadám. Chybí mi už jen pár centimetrů a už ty vlasy začnou vypadat žensky!

 

Jenže já se musím nafotit na doklady teď. Myslela jsem si, že když je lhůta pro zřízení nové občanky 15 dní od změny jména, tak s řidičákem to bude podobné, ale tam je podle zákona dní jenom 5! To bych správně měla už zítra přijít s žádostí o nový řidičák, jenže tam si vás nefotí sami, tam si musíte svojí (barevnou nebo černobílou) fotografii přinést! Na fotce se nesmíte usmívat, musíte se tvářit neutrálně, nesmí být vidět zuby, atd… ty pokyny, co jsem si četla na internetu, mě fakt pobavily. Pro mě to ale znamená, že se musím jít nafotit jednou na řidičák k nějakému fotografovi a potom znovu na občanku, protože tam si vás pro změnu fotí sami a vaší fotku nechtějí. A protože úřady fungují odpoledne jen v pondělí a ve středu a já taky jezdím do Prahy k doktorům, tak můžu opět počítat s nějakou fajn úřednicí, která na mě vybafne zase s pokutou 2000 Kč.

To musel být genius, kdo tyhle lhůty pro změnu dokladů vymyslel.

Možná kdybych byla Superman (ale to bych nikdy být nechtěla! Leda Catwoman :), stíhala bych v 15:30 skončit, dopravit se domů, tam se namalovat a zkrášlit tak, jak bych chtěla, jít se někam nafotit a rychle ještě pro řidičák.

A tak mám na výběr – buď se nafotit hnusně vousatá nenamalovaná, neučesaná bez náusniček, ale rychle nebo tak, jak je mi to příjemnější, ale bůhví kdy 🙂 Já vím, že je to zase doklad jen na „chvíli“ (rok a půl), ale stejně je pro mě důležité vypadat na něm dobře… :/

 

A tak úředníci musí počkat, než si Tereza opatří fotky, na kterých se budu líbit sama sobě (což bude oříšek pro mě i pro fotografa, jelikož pod tím prudkým přímým světlem ty vousy prostě neskryju a spoléhám pouze na černobílou variantu mých fotek, kde by to tak nemuselo být vidět). Ty vousy jsou vážně trapné!!! 🙂

 

V pátek jsem ještě měla takový příjemný rozhovor s naší personalistkou. Říkala jsem jí, že už mám změněné jméno, tak jestli mám počkat na občanku nebo už to můžu nahlásit teď. (Stačí s občankou.)

Zapovídaly jsme se.

Vyprávěla mi, jak za ní po tom mém coming-outu v práci začaly chodit některé kolegyně a vyděšeně se ptaly, jestli je to pravda. Někdo to řešil, někomu to bylo jedno. Každopádně teď už vím, že to tam vědí všichni 🙂 A podle toho, jak se ke mě chovají (stále stejně dobře, někdo se na mě jen víc culí :)), tak usuzuji, že to bude všechno jednodušší, než jsem si mohla vůbec kdy představit.

A ujistila mě, že teď už to nikdo neřeší. Tohle téma č. 1 už není totiž aktuální a přišla na řadu další témata, která mí kolegové musí probírat 🙂 A ještě jednou zdůraznila, že tady mi ztráta zaměstnání nehrozí…

Ptala se mě na to, jak snadno se mi shání boty (protože její dcera má také č. 41 a není z toho nadšená – ale já s tím extra problém nemám, protože dámské velikosti jsou do 41 běžně k sehnání) a zajímalo jí, zda můj budoucí partner bude muž nebo žena 🙂 Řekla jsem jí, že zatím nevím. Že se uvidí, ale nevylučuji ani jedno. U žen mám jasno, ale u mužů ještě ne. Vím jen, jak je mi příjemné, když mě muž projevuje náklonnost jako k ženě.

Nakonec jsem jí řekla můj odhad (závislý na rychlosti zničení vousů), kdy přijdu už napořád do práce jako Tereza a byla jsem ujištěna, že jediné, s čím tu budou mít možná někteří problém, bude přehodit si v hlavě mé jméno na nové 🙂

 

Občas mi píše Eli – má bývalá kolegyňka z O2. Byly jsme takové kamarádky, které spojovalo to, že bydlí poměrně blízko sebe a tak jsem jí nabírala autem na cestě do práce. Přála k svátku Tomovi a tak jsem to nevydržela a odepsala jí, že jí moc děkuju, ale že už 7.3. svátek neslavím. Ten teď slavím 15.10. 🙂

Její reakce byla typicky ženská! 🙂 Že pořád přemýšlí, proč to tak je a je strašně zvědavá, jak je to tedy doopravdy 🙂

Odepsala jsem jí, že je to tak jednoduché, jen si tu myšlenku nechce připustit, ale už dávno přišla na to, proč budu slavit svátek na Terezu 🙂 Je žena, tak ať toho využije a důvěřuje své intuici 🙂 Je to přesně tak, jak si myslí 🙂 Jen je to ta úplně poslední možnost, kterou lidé nechávají obvykle až na konec, protože jí nechtějí přijmout. (Tedy jak kdo).

 

Jsem si jistá tím, že už to dávno ví. Jen si to nechce přiznat 🙂 Dávám jí 12 hodin na odpověď 🙂

 

A přitom proč? Vždyť to až taková katastrofa není, ne? 🙂 Proč je tahle varianta vždycky až jako poslední?

 

Zaháním vzpomínky.

A musím koupit nějakou hezkou novou knížku. Medvídek Pú, kterého Kačenka vždycky tak spanile poslouchá zachumlaná v peřince, už má nepřečtenou jen poslední kapitolu…

Je 12. 3. 2014 (Den přístupu ČR k NATO) – 15 h. a přesně za hodinu skončí 37leté období, po které nosím jméno Tomáš. Za hodinu už se budu i úředně jmenovat jinak a mám z toho ohromnou radost. Něco, co s sebou nosím tak dlouho, už bude minulostí. (A tohle bych řekla ještě jednou ráda zhruba za rok a půl o mém dalším novém jméně (tentokrát ženském) a ještě o něčem, o čem se nemluví. 😉

 

Kdyby mi to všechno paní matrikářka zařídila hned, tak jsem u ní byla jen jednou a krásná (tedy myšleno jako žena – ke kráse to má ještě daleko) v kozačkách s dlouhými vlásky a namalovaná… po druhé už jsem se nestíhala doma rychle z práce nastrojit (protože mají jen do 17 h.) a tak jsem si na sebe hodila jen úzké rifle a lehce namalovala oči.

 

Teď tam jdu po třetí a už konečně pro rozhodnutí. Zase mi ustříhnou roh té ošklivé občanky a zase budu o krůček blíž k druhému břehu, na který myslím denně. Uvidíme, jak moc zase vyděsím naší matrikářku – tentokrát se spečenými vousy z pondělního laseru 🙂 Ale úzké kalhoty si obléknu v rychlosti v autě a mé oblíbené bílé tričko s nápisem mám na sobě (stejně jako jsem byla oblečená na laseru).

Líbilo se mi, když jsem po depilaci seděla na lůžku, měla jsem překřížené nohy, se kterými jsem si vesele houpala, chladila jsem si tváře ledem, proti mě seděla krásná Péťa, povídaly jsme si a najednou říká: „Vypadáš dobře! Sluší ti to.“ 🙂

 

Já jsem si připadala po té spalující energii na mé zarudlé tváři plné černých spálených vousů úplně strašně ošklivá, napuchlá, neženská. Snad právě proto mě to potěšilo. Péťa mi ještě vyprávěla, že když jsem tam přišla poprvé, tak si řekla: „Ááá…tady se ještě bude hubnout!“ 🙂 (Měla jsem trošku bříško přes ty těsné kalhoty a vůbec se mi to nelíbilo. Teď tam žádné bříško není.)

 

———-

Je 21:15 a já už přes pět hodin nejsem Tom 🙂 Sedím tu u počítače a čekám, až mi začne působit barva ve vlasech (zase ta moje černohnědá Perfect Mousse od Schwarzkopf), protože odrosty už začínaly být vidět a já teď potřebuji vypadat hezky, neboť mě čeká první výstup na veřejnosti ve vlastních vláskách! (Až se půjdu nafotit nalíčená na občanku a řidičák). Vůbec netuším, jak si ty vlasy učešu, když ještě nejde udělat ani culíček, ale nějakou tu sponku nebo čelenku bych ráda. Uvidím, abych to nepřehnala a nepůsobilo to moc dětsky 🙂 To bude oříšek, který ale ráda rozlousknu. Musím, protože na doklady se s parukou fotit nechci a tak to bude zajímavé 🙂 A ještě si rozmyslím, jestli si půjdu pro občanku tady nebo v jiném blízkém městě. Myslím, že by byla docela legrace přijít k té samé paní, co jsem u ní před pár dny byla. O ten zážitek se nemůžu nechat připravit! 😀

 

Jaký mám pocit?

Úžasný!

Už můžu všem s klidem říkat: „Ale já už nejsem Tom!“ 🙂 Už mě nikdo nebude volat u doktora klučičím jménem, už mě všichni můžou s klidem říkat Teri, protože jsem Teri (i když s tvrdým, ale do občanky nikdo nevidí). Stejně všem budu říkat, ať mě oslovují Teri nebo Terezo. Mám takovou radost, že se to konečně povedlo!!!

 

Na matriku se mnou šla zase Nikča – potřebovala něco na živnosťáku a tak jsme to spojily. Ve dveřích, kde jsem byla minule a předminule seděla úplně jiná paní, která mě poslala zase do jiných dveřích – prý se takhle úřednice mezi sebou střídají, aby nedělaly pořád tutéž práci.

 

Paní matrikářka se na mě skoro ani nepodívala, vyhrabala spoustu papírů, podepsala jsem, že bylo zahájeno správní řízení, hned nato jsem dostala rozhodnutí, kde jsem podepsala, že se vzdávám práva na odvolání, byla mi na něj vyznačena právní moc a k tomu jsem dostala ještě jeden dárek – nový rodný list 🙂 S novým neutrálním jménem. Rodné číslo zůstává bohužel zatím pořád mužské a samozořejmě i kolonka pohlaví v občance :/

 

Byla jsem vyřízená za pět minut, mám těch papírů plnou obálku a když jsem odcházela, paní matrikářka mi popřála hodně štěstí. Řekla jsem jí, že se uvidíme tak za rok a půl a šla jsem.

 

Na matriku vešel Tom, ale odešla z ní Terry 🙂

 

A to je celé.

Seriál matrika tím končí. (Ale začne zase za rok a půl – na to jsem vážně zvědavá! 🙂 Poslední díl téhle první řady nebyl bohužel tak zábavný a vtipný, ale já už po té zábavě nějak ani moc netoužila. Hlavně, že mi to povolili a teď mám 15 dní na nové doklady (jinak dostanu tu jejich oblíbenou pokutu! :). Příští týden jedu zase do Prahy a to už by snad měly vousy vypadnout, takže hned potom poběžím na občanky. Musím zase jen v pondělí nebo ve středu, což se někdy docela špatně stíhá vzhledem k tomu, že pořád lítám do Prahy 🙂

 

A radost mi udělala dnes i Linda – vezmu jí totiž příští týden do auta, když bydlí pár kilometrů odsud a pojedeme do Prahy na společné sezení spolu! Kromě schůzky u Hanky a předání výsledků krve na internu MUDr. Findeisové kousek od Hanky je totiž odpoledne mé první společné sezení. Linda už na jednom byla a tak mi v smskách vyprávěla… Například o Pétě, o které si myslela, že je tam nastrčená biologická slečna, která byla tak krásná.

 

Nechci tu o tom ale zatím víc psát. Chci si udělat vlastní obrázek. Už teď je mi však jasné, že se z toho zřejmě nevyspím, že přijdu o část mého sebevědomí, že budu možná bulet, možná se smát a bude to pro mě cenná zkušenost, která mě donutí zase pár dní o všem přemýšlet. I tak si ale půjdu pořád tou svou cestou a nemůže mě na ní nikdo ovlivnit ani vystrašit.

 

Líbí se mi, že na společné sezení si každý může někoho vzít (já nemám koho a nejsem si jistá, jestli bych to na první pokus vůbec dala). Linda měla minule s sebou sestru a ta se rozbrečela, protože nechtěla, aby Linda byla ošklivá.

 

Pamatuji si na starý blog jedné slečny, který už neexistuje, ve kterém mě v paměti utkvěl jeden odstavec: „Hanka se mě pořád ptala, kdy už konečně přijdu na nějaké společné sezení. Tak jsem přišla a když jsem viděla některé ty hezké holky, okamžitě mi spadlo sebevědomí tak nízko, že jsem se z toho několik dní dostávala.“

 

Co se dá dělat. 🙂

Nadechnu se a vyrazím.

 

Ale teď nejprve do koupelny smýt tu barvu 🙂 Miluju vždycky ten pocit čerstvě nabarvených vlasů, jak ta přiložená vlasová maska voní a jak se pak ty vlasy lesknou…

 

A můžu pomalu začít přemýšlet o kadeřnici. Risknu Mirku – biologickou ženu (slečnu) – kadeřnici, kterou už znám pár let a občas jí potkávám. Kadeřnictví má kousek odsud a mám na ní i číslo. Nějak si jí naťuknu a uvidím. Ona je moc hezká a milá a je mi jasné, že tímhle se ten náš vztah už navždy změní. Buď k lepšímu nebo k horšímu…. Vždycky je to risk.

Ale ty, kteří to nerozdýchají, k životu nepotřebujeme…