Posledních pár nocí se mi zdají sny, ve kterých mluvím se svou ženou. Mluvím s ní úplně normálně, ale jako žena a ona je na mě hodná, usmívá se a kolem nás běhá Kačenka. Po probuzení se zase uklidním. Pak přicházím z práce domů a už cestou vidím, jak jde proti mě (to je samozřejmě úplně jiná blondýnka s holčičkou). Nějak mi pořád leze do myšlenek, které se mi vždycky nakonec podaří odehnat. Jenže druhý den jí vidím znovu. Na místě, kde jsme spolu chodily za ruce nebo kde jsem na ní čekávala, když přijížděla autobusem z práce. Před čtrnácti lety.

 

Vůbec na to nechci myslet. Neutápím se ve vzpomínkách. Jsou to mžiky, ale není den, abych si neříkala, co asi dělá Kačenka a pak už je jen krůček k tomu, aby ta myšlenka sklouzla na Kačenky maminku.

 

Možná je to tím, že začíná jaro a i když necítím potřebu někoho hledat, prostě a jednoduše se mi stýká. Po někom, kdo už neexistuje. Idealizuji si všechno, co bylo a toužím (jako každý člověk) po lásce. Podvědomě, protože nikoho nechci. Protože se nechci seznamovat, oťukávat, šílet každou minutu, že s ní nejsem, přizpůsobovat život své zamilovanosti a pak čekat, jaké to bude, až se vztah rozvine. Poznávat její přátele, ona ty mé, její rodinu, ona tu mou. Nemám na to chuť ani sílu a není na to vhodná doba.

 

Vždycky jsem se bála, že zůstanu sama, ale teď už se toho najednou nebojím. Něco, z čeho jsem měla celý život takovou hrůzu je mi ukradené. Má žena mě odnaučila po někom toužit, protože můj mozek nebyl schopný toužit po komkoliv jiném a toužit po mé ženě nesměl, 15 měsíců se to odnaučoval a nakonec se mu to díky bohu povedlo. Musela jsem se přizpůsobit, jinak bych se zbláznila a jinak bych nebyla tam, kde jsem, kde jsem potřebovala být a kde jsem chtěla a měla být. Ale to pořád nic nemění na tom, že když otevřu dveře bytu, dávám pozor, abych neťukla naší (dnes už neexistující) kočičku do hlavy… Ještě jsem se toho železného zvyku skoro po dvou letech nezbavila. Nejlepší by asi bylo pořídit si novou 🙂 A rovnou dvě. Škoda, že totéž nemůžu říct o lidech. (A stačila by jedna :).

 

Vůbec jsem neměla v úmyslu psát o tomhle.

 

Chtěla jsem si tu postěžovat, jak jsem hnusná. Ne proto, aby mě někdo utěšoval nebo proto, aby mi někdo říkal, že to není pravda. Protože to je pravda.

 

Začíná mi 14 dní, kdy Terezu musím zamknout do skříně a při nejlepším si jí užívat doma, protože příští týden mě čeká třetí procedura laseru a po ní se minimálně týden nemůžu vůbec nalíčit, protože make-up ty spálené vousy nepřekryje. Než začnou vypadávat, trvá to u mě 14 dní (běžná doba je 7-10 dní). Jsem naštvaná, ale současně mám radost, že zničím zase další velkou spoustu těchto potvor… a taky že uvidím zase mojí milou sestřičku Péťu, jejíž hlas, pohled, úsměv, vlasy, dlouhé úzké prsty, nehty, náramky i náušnice působí na mě nadpozemsky až nebesky krásně, když se nade mnou sklání…

 

Ráno jsem přemýšlela, proč jsem tak hnusná.

Dívala jsem se na sebe do zrcadla a viděla jsem tam člověka, který vůbec nevypadá jako žena.

Přišla jsem do práce a už mi bylo líp.

Kolem desáté hodiny jsem si odskočila a před zrcadlem na toaletě se na sebe dívám…usměju se… a najednou tam stojí Tereza… vypadám tak žensky! 🙂 Upravím si vlasy a představím si, jaké budou, až zase o trochu povyrostou (ještě neudělám ani miniculík) a jediné, co té ženě chybělo, byly aspoň trošku namalované zvýrazněné oči. Vypadala jsem jako žena, která se nenamalovaná vydala do práce. A jako žena potom z té pánské toalety vyšla.

To mě potěšilo, zvedlo náladu i sebevědomí, začala jsem si pak u počítače broukat písničky, vtipkovala a šířila dobrou náladu dál.

Pak přijdu domů a před zrcadlem mě ta nálada zase přešla. :/ Ale v zrcátku v autě, když jsem jela nakoupit, zase naskočila! 🙂 Tak jsem se zase začala usmívat a bylo to fajn.

Teď jsem přišla ze sprchy, která vždy smaže vše hezké, co si na tvář namažu, abych překryla tmavá místa s vousy a abych naštvala samu sebe ještě víc, vzala jsem si foťák a začala se fotit zblízka i z profilu, abych se ujistila, jak jsem zase hnusná.

Vtip byl v tom, že ačkoli ty vousy vynikly (protože už od rána povyrostly), tak na jedné fotce z profilu nenamalovaná, neupravená a smutná stejně vypadám jako žena 🙂 Nejsem žádná krasavice, ale taková podprůměrná šeredka ano a to je pořád lepší, než chlap.

 

A protože sem dávám pořád převážně jednostranné fotky, které projdou cenzurou v mé hlavě a vypadám na nich aspoň trošku žensky, dnes sem vložím foto z té druhé strany. Z té, kterou nesnáším a která mě trápí. Abych si jednou v budoucnu připomněla, jaké to bylo… A měla bych být taky objektivní. Vždyť jde o přeměnu z muže na ženu. Nikdo nečeká, že budu hned supermodelka, která oslní…

 

 

Z tohohle jsem občas vzteklá.

Ale nemůžu chtít všechno hned. (Ty vousy byly před první procedurou úplně všude po celé ploše hustě osídlené.)

A protože se na to nemůžu dívat, tak to pošlu pryč do světa a zničím tím tak až dosud jen vyloženě ženský pohled na Terezu, která se může třeba stavět na hlavu, ale tohle po pár hodinách od oholení zamaskovat nedokáže. :/

 

 

No já vím. To jsou malicherné starosti. Ale je to tak neženské! Tak mužské! Tak hnusné!

To proto jsem hnusná.

To proto nemůžu přijít do práce ráno jako madam a odpoledne odcházet jako polorumcajs v sukni :/

To proto ještě nemůžu žít svůj sen tak, jak bych chtěla…

 

Ale já se nevzdám.

 

Kolikrát si říkáme, jak jsme hnusní a nelíbíme se sami sobě? A kolikrát pak nastane okamžik, kde se ten pohled překlopí a najednou máme radost z toho, jak vypadáme? Akorát nechápu, proč se ten pohled u mě během dne mění tolikrát…

 

Je mi pořád zima. Venku je +11 stupňů, ale já musím mít šálu. Spím pod dvěma dekama a ještě k tomu přitápím a stejně je mi zima. V autě se klepu, než začne topit a když lezu do sprchy, jsem jak ledová královna, kterou musí rozehřát horký proud vody… I teď tu sedím pod dekou. Přitom je tu teplota, která tu byla vždycky. Už vím, proč jsem mé ženě vždycky předehřívala postel, proč spala v ponožkách nebo proč se ráno klepala zimou v autě, zatímco já byla v pohodě a tvrdila jsem jí, že mi není nikdy zima. 🙂 Andrejka říkala, že mi bude zima 🙂 Tak ať už je prosím aspoň to jaro. Potřebuji slunce!

 

Super, takže jsem si hezky postěžovala a můžeme jít na něco užitečnějšího 🙂

 

Poprosila jsem sestru, aby mi ofotila část v učebnici sexuální výchovy pro základní školy, která se věnuje transsexualitě.

Tady ta strana 45 je:

 

 

Transsexuality se týká jeden odstavec. Věta „Existují i závažnější poruchy sexuální orientace, např: Transsexualita…“ je špatně formulovaná, protože nejde o poruchu sexuální orientace, ale identity.

Ale jsem ráda, že to tam vůbec je, protože jak psala Sona Avedian ve svém videu, kdyby jí někdo při hodinách sexuální výchovy ve škole alespoň naznačil, že nějaká transsexualita existuje, všechno by bylo jinak. Snad to ty, kterých se to týká, přinutí nad tím přemýšlet, pokud na tenhle jediný odstavec během celé výuky sexuální výchovy na základní škole vůbec narazí.

Nemyslím si, že je potřeba toto téma v učebnicích nějak víc rozvádět. Ale nemuselo by to být tak choatické a až tak stručné. Snaha vtěsnat heterosexualitu, homosexualitu, transsexualitu a transvestismus do jedné stránky. Já bych to nedokázala.

 

 

A protože jsem začala tak pesimisticky a ošklivě, skončím něčím, co zaměstnává můj mozek poslední dva dny velmi intenzivně 🙂 Krásně tím změním téma. A nebudu tomu věnovat zvlášť článek. Vložím to sem.

Lucka mi totiž říkala, že viděla na internetu reklamu, kde krásná žena vstane z postele a jde se vyčůrat. Když za ní ale přijde její přítel, ona stojí u toalety a močí jako muž ve stoje! Přítel se lekne, ale ta žena je opravdu ženou. Jen močí s pomocí „shewee“ neboli (česky) čurokapu!

 

 

 

Tohle nemůžu komentovat.

Na jednu stranu to řeší situace, jako je tato:

 

A hlavně pro outdoorově zaměřené ženy je to výborná pomůcka.

 

Na druhou stranu já budu člověk, který shewee nikdy nepoužije (český název používat nebudu, protože se mi nelíbí).

 

Určitě někdo z vás tenhle vynález zná. Já na to ale koukala nejprve jako na vtip, potom jako na příšerný nesmysl a teď už si o tom radši nemyslím vůbec nic…

 

 

 

 

 

 

 

 

Nikdy bych netušila, že se mi začne Žižkov tak líbit. Ty jeho ulice v prudkých kopcích lemované vysokými domy, za kterými vždycky někde v dáli vykoukne žižkovská televizní věž jako startující raketa. Chtěla jsem si některé moc hezké kouty vyfotit, ale jak jsem doma nestíhala a řešila, co na sebe, tak jsem si zapomněla telefon. Snad poprvé v životě.

Hřejivé sluníčko se opíralo do zdí domů, do aut a do tváří lidí. Měla bych si pořídit nějaké hezké sluneční brýle, protože jsem se občas ve výlohách pěkně křenila, ale jak bylo vidět, nikomu to nepřišlo divné a už vůbec jsem nevzbuzovala ani rozruch, ani pochybnosti. Dokonce ani tehdy, když jsem schválně procházela skupinkou kluků nebo dělníků, co právě vyšli z pizzerie.

Ráda se takhle testuju, vnímám neverbální komunikaci a pak poslouchám 🙂

 

Přitom dopoledne, když jsem vyjížděla z domu, jsem si říkala, jak mám pořád tolik mužských rysů… Jenže ty nějak během jízdy do Prahy zmizely a když jsem vyskočila z auta a viděla se v těch odrazech, tak se mi zvedlo sebevědomí a to gradovalo v ordinaci MUDr. Findeisové, která tam měla zrcadla 🙂

 

Nejela jsem k Hance. Byla jsem pozvána na další nezbytné vyšetření k MUDr. Findeisové (interní ambulance), která se po 36 letech přestěhovala ze své staré ordinace sem na Kubelíkovu ulici do Nemocnice na Žižkově. Hanka mi říkala, ať si zajdu k ní, že teď mám na výběr buď MUDr. Hanuše nebo jí. Mě se líbilo, že to tu už znám, tak jsem si vybrala jí.

 

V Nemocnici na Žižkově jsem nikdy nebyla. Fascinovalo mě, jak tvoří jeden pravidelně oblý roh v ulici 🙂 Tak tam to bude zajímavé! 🙂

 

Jenže jen co jsem vešla a začala koukat na informační ceduli, do kterého patra mám jít, šla kolem zrovna nějaká sestřička a zeptala se, jestli něco hledám. Ale než jsem to stihla doříct, už jsem stála ve výtahu a že MUDr. Findeisová je v prvním patře. Nestihla jsem si ani sednout v čekárně, která byla úplně prázdná… v celé nemocnici nebyl jediný pacient – jen já! Připadala jsem si jako Vladimír Menšík v seriálu Létající Čestmír, když byl v nemocnici jako jediný pacient, protože ho p. Nárožný odmítl uzdravit kouzelnou květinou :)))

 

Sestřička hned vyšla, řekla ať se svléknu do půl těla, sepsala kartu do počítače, lehla jsem si na lůžko a natočila EKG (u mě poprvé v životě). Naštěstí jsem věděla od Andrejky, že si nemám brát punčochy, že mám mít volné nohavice a že si budu moct podprsenku nechat. Takže jsem si jen vyhrnula nohavice a dostala sondy na nohy, na ruce a na hrudník kolem mé nové černé krajkové podprsenky, která mě dělá hrozně hezká prsa! 🙂

 

Bylo mi strašně krásně. Automaticky mě všichni oslovovali správným rodem (asi bych se už konečně měla přestat divit! 🙂 a tak jsem se cítila nesmírně žensky a užívala si to.

 

Ještě mi sestřička změřila tlak na obou pažích a šla jsem vedle k paní doktorce, zase do podprsenky (ale kalhoty jsem si mohla pořád nechat). Tam začal výslech, jaké jsem měla nemoce, operace, alergie, atd… standardní dotazy. Co rodina? Je zdráva? 🙂 Jak se cítíte? (No já byla zase v té své euforii, takže jsem řekla, že báječně 🙂 A popovídaly jsme si s paní doktorkou o Žižkově, o krajině, kde bydlím, o staré ordinaci, ve které paní doktorka ordinovala 36 let (tzn. celý můj život! 🙂 a já měla radost, že jsem narazila konečně zase na někoho, s kým se dá normálně mluvit a je přístupný (ne jako odměřená paní na matrice, která nebyla přístupná absolutně ničemu, přestože jsem se o to zezačátku snažila).

 

Zeptala se, jaké budu mít nové křestní jméno a zda si nechám příjmení (jen přidám -ová). Říkala, že to jméno je v kombinaci s tím příjmením celé moc hezké 🙂 To mě taky tak potěšilo. Všude jsou tak milí!

 

Pak mi paní doktorka promačkala hlavu na různých místech, krk, záda, břicho, měla jsem říkat, jestli mě to bolí. Nebolelo. Pak jsem si měla stoupnout a ukázat lýtka, jestli tam nejsou křečové žíly.

To se mi líbilo, protože jsem měla úplně dokonale hladké nohy – navíc jak jsem teď pořád všude hladká z těch hormonů, tak to vypadá moc hezky! 🙂

 

Dostala jsem poukaz na odběr krve a moči, který může buď udělat MUDr. Findeisová nebo laboratoř v místě bydliště, takže si zajdu u nás a v polovině března, kdy jedu zase k Hance (+ na společné sezení) se zastavím i tady a výsledky jim sem hodím. Odběry jsou opět standardní + štítná žláza.

 

Paní doktorka se ještě zeptala, jestli jsem už byla na endokrinologii, tak jsem odpověděla, že ano a že to tam dopadlo dobře. Na to mi řekla, že u ní to taky dopadlo dobře a už se jen počká na další výsledky…

 

A tím by měla série „vstupních“ vyšetření končit.

 

Ráno jsem šla ještě na dvě hodiny do práce (ačkoli jsem nemusela). Ale řeším teď zase tolik problémů, že jsem potřebovala aspoň něco dodělat. Do toho mi z ničeho nic ředitel řekl, ať za ním v 9 přijdu kvůli materiálu, ale já jsem v 9 potřebovala odejít… takže jsem tajně doufala, že mu tam v tu dobu někdo vleze a taky že jo! 🙂 On věděl, že jedu dnes do Prahy, ale jako obvykle na to určitě zapomněl. Takže jsem mu to připomněla v mailu a běžela.

Všude byla hrozná vlezlá mlha, ale jak jsem se blížila k Praze, na Evropě 2 začala provokovat Zorka Hejdová, že v Praze je krásně sluníčko a určitě je tak úplně všude, kde se dá Evropa 2 zachytit (což nebyla pravda). Ale já to Zorce odpustila. Kdysi jsme si totiž přes maily hrozně hezky popovídaly o jejích šatech a botičkách 🙂 Ona je úplně posedlá podpatkami! 🙂

 

Já dnes nejela v kozačkách, ale ve světlých teniskách právě proto, abych neměla problém u sestřičky s natočením EKG. Ale ty podpatky mi tedy vážně chyběly! Musím si koupit nějaké hezké botičky na jaro – a samozřejmě s podpatkem! Dneska jsem koukala po slečnách, co nosí a moc se mi některé líbily. A taky kabátek s úzkým páskem délkou pod zadeček 🙂 To se mi taky líbí moc!

 

 

 

Takže teď už jen čekám na telefon z matriky, že si můžu přijít pro rozhodnutí a nechat si udělat svojí krásnou holčičí občanku 🙂 A pak už jen k Hance a dál plout na téhle mé růžové loďce k tomu správnému břehu. Stejně už na něj občas vystoupím a projdu se tam 🙂

Vždycky se nesmírně těším, když mám někam jít oblečená žensky a namalovaná. A ze všeho nejradši mám, když mě někdo někde identifikuje správně. To mi dělá radost a hladí po duši…

 

Ale radost mi dělá i to, když nikoho nezajímám. Nepoutám pozornost. A přesně o to mi jde.

Chci být jako vy.

Obyčejná dívka.

Už mi došlo, že seriál Matrika nebude mít jen tři díly, možná ani pět… ale tímhle stylem tak deset 🙂 Může za to naše výjimečná matrika – kterou si bohužel nemůžu vybrat.

Jsem opravdu ráda, že bydlím ve městě, kde mi tento úřad dává možnost ho navštěvovat tak často a trávit s velmi snaživou úřednicí svůj volný čas. Co bych taky chtěla jiného takhle odpoledne po práci dělat, než nosit na úřad papíry a čekat… čekat… čekat…

 

Dnes mi přišla sms z Městského úřadu, že mám hotovou občanku. Tu „jednodenní“, kterou jsem chtěla hned odnést na matriku, aby mi ji zase ustřihli – ještě čerstvou 🙂

 

17. února jsem byla požádat o novou občanku pořád na staré jméno jen proto, že to paní z matriky chtěla kvůli mému rodinnému stavu. Co kdyby to někomu vadilo. Radši ať si vystojím tu frontu a počkám dva tři týdny, než budu mít novou a pak honem zase na matriku.

 

Dnes je 26. února, což je 9 dní od žádosti o nový občanský průkaz. Takže jsem byla mile překvapená. Žádné dva tři týdny.

 

OKAMŽITĚ po práci jsem pro občanku letěla. Těšila se, že zase půjdu k té samé úřednici, co minule, ale tentokrát tam seděla na jejím místě moc milá, hezká a usměvavá blondýnka, která na mě začala mluvit tak hezky, že jsem se na ní musela usmívat taky a řekla jsem jí všechno to trápení, které mám s těmi občankami.

 

Koukala na mě a divila se, proč mi paní matrikářka nedala náhradní zelené papírky dva, že se to tak dává, když jde o dvě změny a nemusela jsem teď čekat 9 dní na novou. Navíc jí taky přišlo líto ničit tuhle úplně novou, ještě teplou z výroby 🙂 Ale když jsem řekla jméno paní matrikářky, se kterou jsem jednala, tak se tam všechny její kolegyně rozesmály a řekly: „No joooo…. tahle paní… jasně… no tak to už chápeme!“ 🙂 A tím to bylo jako vyřešené, všechny přítomné pochopily, proč kolem těch občanek tak lítám, začaly se věnovat zase své práci a mě došlo, že mám prostě smůlu, že na naší matrice sedí zrovna tahle paní. Věděla jsem ale, že tam ještě dnes musím zaběhnout právě proto, abych si vychutnala ten paradox, kdy úplně novou občanku přinesu na matriku, kde mi zase ustřihnou její roh a znehodnotí a já (pokud to stihnu), ještě ten den poletím znovu na občanky požádat o novou 🙂

 

To byl můj původní scénář. Ale tak nějak jsem tušila, že s matrikou to nebude tak jednoduché. A taky že nebylo! 🙂

 

Slečna na občankách mě pobavila, protože říkala, jak jim tam chodí (podle občanky) ženatí žadatelé, kteří se znovu oženili a žádají o občanku novou. Tatáž matrika nechává ženit tyto již (podle občanky) ženaté a vůbec to neřeší. Ale mě jo!

 

Nazvala bych to „Legrací s občankou“. Přišlo mi to už pak legrační.

 

Na občance je datum vydání 19.2.2014. (Tedy jen dva dny od podání žádosti už byla hotová!) Jenže k vydání byla připravená až dnes 26.2.2014. To asi jak cestovala z Prahy, kde mi jí vyrobili. Z Číny to tu je za tři dny. Občanky z Prahy za týden… Na té ošklivé tmavé klučičí fotce vypadám jak černoch 🙂 Ale je jen na pár dní, tak je mi to jedno.

 

Takže jsem jí popadla, poděkovala milé blondýnce a letěla s Nikčou zase na matriku. Jen jsem se doma rychle převlékla do hezčích holčičích kalhot, svetru a bundy a trochu namalovala. Potřebovala jsem to rychle za každou cenu dnes vyřídit, aby mi už plynula 30denní lhůta na vydání rozhodnutí, pokud se nebudu moct hned vzdát práva na odvolání (jak jsem se někde dočetla, že to jde a tím vše urychlím už při podání žádosti). Teorie se od praxe na našem Městském úřadě velmi liší. To bych totiž musela dostat oznámení o zahájení správního řízení hned a hned taky rozhodnutí. Slovo „hned“ úřady neznají.

 

Paní matrikářka se prý už na mě těšila (jak řekla) 🙂 A myslela na mě! 🙂 To mi lichotilo. Hned v první větě mě oslovila správně v ženském rodě a tím si získala mé sympatie! 🙂 Ale tím to také skončilo… Pokračovala už zase v mužském :/ (Ale snaha se cení. Naštěstí k ní nebudu chodit denně, takže jsem to neřešila.)

 

Vzala si žádost, nové správné potvrzení od Hanky na speciálním předtisku jen pro tyto účely (u kterého jsem si dovolila prohodit, že na matrice v jednom východočeském městě toto nové nevyžadují a berou stále stará potvrzení, přičemž se mi hned dostalo vyhubování, že to tedy ne, jak je to možné, že ta matrika přeci porušuje zákon a měla by si tam udělat pořádek! 🙂 Tak už jsem radši mlčela.

 

Pak vytáhla zákon a něco v něm hledala. (Hrozně dlouho.) Dívala jsem se z okna, na krásné střechy starých domů, na modrou oblohu, na komíny, na antény, na ptáčky sedící na drátech, na záclonu, na zvadlou gerberu ve váze, která by potřebovala vyměnit vodu, na starý výtisk knihy Jak se bude vaše dítě jmenovat, na stohy papírů všude kolem, na mé nohy, které vypadaly v těch ženských úzkých riflích tak hezky :), na mé nehty, jak se krásně leskly pod těmi zářivkami… a občas jsem mrkla na paní matrikářku, která stále listovala v zákoně a odškrtávala si jednotlivé údaje v mé žádosti. Chvílemi mi jí přišlo i líto. Vypadala tak bezradně! Potom mě vyzvala, abych jí dala zase rozsudek o rozvodu…

(Měla jsem ho pro jistotu s sebou, ale chtěla jsem jí trochu potrápit.)

„Rozsudek? Vždyť ten jste po mě chtěla minule a kvůli němu jsem vám sem posílala mojí mamku! Jinak byste mi přeci nedala ten zelený náhradní doklad k občance!“

„No, to sice ano, ale já jsem si ho zapomněla ofotit víte?“

Tyjo.

Tak jsem jí ho dala, hned si ho ofotila, pak si vzala znalecký posudek od Dr. Knappové na neutrální křestní jméno a rodný list: „Ten si tady nechám. Vydáme vám nový a budete mít i změněné rodné číslo…“

„Co? Rodné číslo mi přeci změníte až po operaci tak za rok ne?“

„No jo vlastně, máte pravdu…“

Uff. Začalo to být náročné.

Nejlepší moment ale teprve přišel…

 

„Od kdy že máte tuhle novou občanku?“

„Teď jsem si jí vyzvedla! Před pár minutami!“

„Aha….“

To „aha“ znělo divně.

„Víte… ta občanka je totiž příliš nová. Ještě není v ROBu (centrální registr obyvatel – v čekárně na občankách mají krásné letáky s názvem: „ROB – obíhat mají papíry, ne lidé!“ :)) Hezké heslo…

 

Moje nová občanka ještě není v databázi? Je platná? Je!

 

Problém.

 

Už jsem se viděla, jak mi zase vrátí žádost a bude se čekat, až se moje nová občanka objeví v jejich databázi. Nechápu, proč se do té databáze nenahraje ještě před tím, než je vydána. Navíc, když je na ní datum vydání o 7 dní dříve, než jsem si jí ve skutečnosti mohla vůbec vyzvednout.

 

Paní matrikářka někam zatelefonovala. Ohlásila se, že je z matriky a že potřebuje ověřit jednu občanku. Dlouho ticho. Pak nadiktovala nové číslo občanky a vysvětlila do telefonu důvod, proč to chce. Že ještě není v ROBu, protože jsem si jí před pár minutami vyzvedla. Slyšela jsem, jak jí paní do telefonu říká: „Ale to je přeci jedno. To na to nemá vliv. Ale jinak občanka s tímto číslem je opravdu platná a patří dotyčnému.“

 

Oddechla jsem si. Paní matrikářka je pečlivá a chce mít všechno vpořádku… Co kdyby ta občanka byla… nenapadá mě nic… kradená? falešná? prošlá? ??? Nevím.

 

A tak mi paní matrikářka žádost vzala, řekla, že bylo zahájeno správní řízení a že oznámení o zahájení správního řízení mi přijde poštou buď zvlášť nebo rovnou s rozhodnutím. Jak chci.

 

„Mě to je jedno. Co je rychlejší?“ 🙂

„Nic není rychlejší. Obojí je tak na stejno. Chcete to tedy nechat poslat poštou nebo se pro to zastavíte?“

„No když je to jedno, tak nevím. Tak já se pro to třeba zastavím…“ Říkala jsem si, že pošta to může někde zabrzdit a to já nechci. Napsala si na mě telefon a zavolá mi, až bude vše hotové.

Teď má úřad (jako každý) lhůtu 30 dní na vydání rozhodnutí.

 

Ještě mi řekla, že má strašně moc práce.

Tak jsem jí politovala, že jsem taky 12 let pracovala na úřadě a vím, jak je to strašné, že už bych na úřadě nikdy pracovat nechtěla 🙂 A dovolila jsem se zeptat, kdy by to asi tak mohlo být hotové. To rozhodnutí. Abych se mohla vzdát práva na odvolání a nabylo to hned právní moci.

„Máme toho hodně. Já se vám ozvu.“

 

Tyhle odpovědi miluju. Mohla mi klidně říct, že za tři až čtyři týdny a bylo by to? Ale naše paní matrikářka je tajnůstkářka 🙂

 

Už teď se těším na Matriku – díl IV. 🙂

 

Paní byla očividně ráda, že mě ještě uvidí 🙂

 

Důležité je, že už se to zase trochu pohnulo o kousíček dál. A to jsem původně chtěla mít vše už do 6.3. vyřízené, protože 7.3. by byl můj starý svátek… Byla by v tom taková hezká symbolika. Takhle budu ráda, když vše budu mít koncem března.

 

Ale vlastně o nic nejde. Tu chvilku už to se starým jménem vydržím. Čeká mě už jen jedno nebo dvě vyšetření u doktora (nejbližší mám EKG a interní vyšetření) a tak už se nemusím tolik obávat, že mě bude sestřička v čekárně plné lidí volat mužským jménem, zatímco já tam nakráčím v kozačkách s dlouhými vlasy 🙂

 

I tak mám radost.

 

 

Včera večer jsem šla spát výjimečně už v deset. Říkala jsem si, jak se krásně vyspím. Ale jen jsem ulehla, tak „cink“ – a na mobilu zpráva z facebooku.

Byla to Lisa ze Žitavy, kterou jsem poznala ještě jako Tom a ona o Tereze neví. Byla mou hlavní kontaktní osobou v téhle zemi a kdykoliv jsem cokoliv potřebovala vědět, tak mi to ochotně zjistila a vtipně poradila. (Navíc je to moc krásná brunetka :).

Koncem léta jsem jí napsala na facebook z Terezy profilu (protože na ten Tomův už nechodím) krátkou zprávu, jestli bych se jí mohla zase na něco zeptat. Že jí znám a ona mě taky, ale jen o tom neví… 🙂

A teprve včera večer mi napsala, že si tu zprávu přečetla až teď! 🙂

 

To byl tak hezký rozhovor 🙂

Hned jsem se jí ptala na věci, které řekla jen Tomovi 🙂 Žádné Tereze! 🙂

Např. jak se jí líbí v novém domečku v Görlitzu, jestli ještě jezdí do Žitavy a jak jí jde studium na gymnáziu 🙂

Pořád se ptala, odkud to vím 🙂

Chvíli jsem jí napínala.

Z ničeho nic se zeptala, jestli nejsem příbuzná Toma 🙂 Mě ale že nezná. Tím si je jistá! 🙂

 

Nesmírně mi to lichotilo, protože podle fotek mě identifikovala jako ženu.

 

Až mi jí začalo být líto, jak pořád tápe, ale nevěděla jsem, jak jí to říct.

Kdybych napsala „Tom už neexistuje“, tak by se chudák mohla leknout, že třeba umřel. (Přeneseně sice ano, ale vysvětlujte to a ještě v angličtině 🙂

Tak jsem jí napsala, že ten Tom, se kterým si psala, byl sice Tom, ale jen tělem a zvenčí. Už je konec pláče, smutku a lží. Teď je tu Tereza, kterou jsem byla vždycky.

Ještě jí to nedocházelo, tak jsem jí prostě narovinu napsala, že Tom je teď Tereza, že jsem ale na začátku a je to jen 6 dní, co beru hormony.

To už jí došlo…

…její reakce byla moc krásná.

Napsala: „Welcome Tereza! Nice to meet you! Let’s talk together :)“

Přivítala Terezu a jede se dál 🙂

 

To byl ale trošku delší rozhovor… 🙂 Když už bylo jedenáct, rozhodly jsme se, že půjdeme spát, jinak nevstaneme 🙂

A já měla radost, že tuhle milou slečnu zase vidím. Usmívala jsem se a s tím usměvem na tváři jsem nejspíš i usnula…

 

 

A dnes mě ještě rozesmál kolega.

Štěžovala jsem si, že dnes pořád jen odepisuju na (pracovní) maily.

A on mi na to řekl vtipnou angličtinářskou hlášku, která mě ještě nikdy nenapadla:

„Neboj, už brzo budeš odepisovat jen na femaily“ 🙂