• otєrєzє.cz

    Sbohem šatníku

    23. 2. 2014 / 21:06 / 3 Comments
    Dnešní den byl nádherný (zatímco přesně před sedmi lety na den přesně to byl jeden z nejtěžších dnů mého života, kdy byl ohrožený život mé ženy i mé dcery a nemohu na to nevzpomenout, i kdybych chtěla). Ale jak jsem řekla, vše dobře dopadlo a všichni jsou šťastní…
     
    I já.
    Může za to ten estradiol? 🙂 No jistě, že za to může. Ale už jen ten fakt, že ty pilulky polykám, za to může 🙂 I kdyby to bylo placebo, funguje to! 🙂
     
    Můj on-line teploměr na balkóně dokonce zaznamenal přes 20°C! Což přímo vybízelo jít ven…
     
    Ale nejdřív jsem chtěla konečně zlikvidovat Tomův šatník. Bylo na čase, protože jsem si to slíbila s první pilulkou a tu jsem si vzala už 19.2.
     
    Bylo toho hrozně moc! 8 tašek na charitu + 1 na vyhození + 1 na prodej (už ta dražší hezká trička mám na aukru od 1 Kč a je mi jedno, jestli se to prodá jen za tu korunu).
     
    Kačenky žirafka přihlíží konci Tomova šatníku… 🙂
     
    Hřálo mě u srdce, že si bezdomovci konečně můžou vzít na sebe něco moderního, značkového a (podle mě) vkusného 🙂 Byly tam i skoro nové boty z léta, fůra společenských kalhot, kravat, košil… brrr jak nerada jsem je nosila. A když jsem nastoupila v r. 1998 na úřad, po pár týdnech jsem pomalu testovala vedení tím, že jsem to přestávala nosit a brala si normální rifle a bez kravaty. A maminka mi přitom nakoupila tři takové drahé luxusní košile… ty jsem si občas (taky bez kravaty) k riflím vzala. Když jsem pak po 12 letech úřad opouštěla, těsně potom vyšlo nařízení paní ředitelky, že všichni musí nosit společensky vhodný oděv (kromě pátku). Utekla jsem včas! 🙂
     
    Měla jsem z toho prázdného šatníku velikou radost. Přidala jsem k tomu pytli na vyhození pak všechny staré kořenky a zásoby v kuchyni, které tam byly ještě po mé bývalé manželce, takže do popelnice toho bylo nakonec přes 8 pytlů, z nichž ten poslední se starými kompoty se mi u popelnice moc krásně roztrhl a vysypaly se z něj navíc mezi sklenice všechny ty staré těstoviny, koření, sušené houby, strouhanka, mouka… které jsem tam vysypala… :))) To bylo radosti 🙂
     
    Zůstaly mi opravdu jen jedny rifle, 2 unisex svetry, 2 unisex trička a pánská bunda, kterou nemám ráda, protože je hodně pánská a hodně rychle se jí zbavím, ale dokud bude zima, nemůžu nosit svojí unisex bundu. Jde mi o cesty do Prahy na laser, kam musím přijet ve tváři zarostlá a jako vousatá žena metrem přes půlku Prahy fakt jet nechci. :/ Jak to ty vousy pořád všechno neskutečně komplikují! Nemít už je a mít delší vlasy, tak už letím celá šťastná jako Tereza do práce a začnu konečně svůj „real life test“, aby mi utíkala doba 1 roku, což je podmínka pro operaci. Ale ono to půjde. Horší už to totiž nebude – bude to už jen lepší!
     
    Při likvidaci Tomových věcí byly okamžiky, kdy mě trochu píchlo u srdce (např. když jsem vylovila věci, které mi kupovala ještě manželka a viděla jsem přesně všechny detaily, jaké to tehdy bylo…) I právě proto ty věci už potřebovaly pryč. A takhle z toho bude mít ještě radost někdo další…
     
     
    Holky přiznejte se. Kterou z vás to dneska nelákalo ven na procházku? 🙂 A v sukni? 🙂 Viděla jsem spoustu holek oblečených vyloženě jarně (dá se říct, že i letně) a tak jsem (doufám) nevybočovala. Mamka mě totiž pozvala na oběd, chtěla si popovídat a probrat novinky. Říkala mi, že Tom byl jiný… nikdy nebyl takhle přístupný…
    Nevím, prostě se cítím najednou tak svobodně, že si chci povídat a všechno probírat (nejen mě!). Jakoby ze mě spadl obrovský kámen, který jsem si s sebou celý život tahala. Někdo zničil tu žábu na prameni a proudí ze mě radost, štěstí, nadšení. Najednou po 37 letech necítím žádnou tíhu u srdce, žádný strach, výčitky, že se zase těším, až budu doma sama a vytáhnu svůj tajný kufřík…
     
    Mamka mi ještě říkala, že jsem se jí asi ve 3 letech pořád ptala, proč mám pindíka. A vždycky jsem dostala odpověď že „na čůrání“.
    To byla tedy logická odpověď, kterou jsem slyšet nechtěla a která mě přirozeně nemohla uspokojit, ale když to slyšíte stále dokola, tak tomu nakonec uvěříte. Co jiného mi taky zbývalo.
     
    Dnes je 4. den HRT.
    A tak jsem po příchodu domů od mamky celá šťastná, jak jsem si užila tu procházku na sluníčku v sukni a v kozačkách popadla foťák a řekla si, že udělám pár fotek, abych měla taky něco ze začátku hormonální terapie. Nejhezčí na té dnešní procházce bylo, že jsem si jí poprvé užila v sukni ve dne a mezi lidmi. Bavilo mě je potkávat (jako na potvoru pořád samé muže :). Cítila jsem se tak vznešeně a božsky na těch podpatkách! A když jsem věděla, že na mě ti kluci sedící na lavičce civí, ještě víc jsem zakroutila zadečkem :))) (Samozřejmě tak, aby to nebylo nepřirozené). Nesmírně mi to všechno zvedalo sebevědomí – úplně chápu vás ostatní ženy, jak vám je, když jste pěkně oblečené a cítíte se tak dobře. Jaký to má vliv na vaši náladu a vlastně i na okolí.
    Vnímala jsem, jak už mám jen taaaakhle malilinkatý strach (takový strášek už je to). Vzpomínala jsem, jak jsem se kdysi před hodně lety bála jít i ven v klučičím, ale pod ním v dámském spodním prádle… Čeho jsem se proboha bála? Že to někdo uvidí?
    A jak jsem se bála, když jsem poprvé v hluboké noci vyšla ven v sukni a vyhýbala se zdálky jakémukoliv člověku, u kterého hrozilo, že by prošel kolem mě, aby mě neviděl. Ta touha být venku jako žena byla ale silnější a překonávala všechen strach… A zatím na mě pískali kluci z protější strany ulice, troubila auta a zastavovaly kamióny na kruháči, když mě viděli 🙂 Nebo jak jsem strachy úplně rozklepaná utekla, když vedle mě v dešti zastavil v jednu v noci taxík plný kluků, stáhli okénko a zakřičeli na mě: „Slečno, pojďte, my vás svezeme!“ 🙂 Nezmohla jsem se ani na jediné slovo a vzala do zaječích…
     
    Ale teď ten strach nemám. Říkala jsem si na tom prudkém sluníčku, že se asi musím pěkně křenit a nevypadá to dobře, ale kdyby měl někdo nějaké připomínky, tak bych nad tím mávla rukou. Prostě bych si to užívala dál.
     
    Ale zpátky k focení 🙂
    Když Tereza vezme do ruky foťák, neví kdy přestat 🙂 Sice nesnáším to focení před zrcadlem nebo na samospoušť, ale nemám jinou možnost.
     
    Bylo (a ještě pořád je) mi tak hezky, že zase prodlužuji ten okamžik, kdy se musím odlíčit a odstrojit. Ta nalíčená tvář a oči jsou tak hezké! (Nemyslím tím konkrétně moje, ale obecně.) Ty lesklé rty, hladké tváře s tvářenkou a výrazné oči, dlouhé řasy (mám novou úžasnou řasenku od Maybelline Big Eyes! 🙂 a na ouškách náušničky – dnes jsem si jich zase vyzkoušela tolik! Vždycky pak nevím, které z nich si nechat. Nemůžu se jich nabažit!
     
    Zjistila jsem, že se mi už začíná líbit můj účes s krátkými vlastními vlasy! 🙂 I když na ty dlouhé to prostě pořád ještě nemá.
    Cítím, že stejně jako tolikrát v minulosti přijde najednou okamžik, kdy to „přeteče“, naštvu se a prostě to udělám… Tak jako jsem se před měsíci naštvala, že se musím pořád odličovat do práce a přišla tam v pondělí s namalovanými řasami i nepatrnou linkou a kolegyňka si toho všimla. Už to prostě nešlo vydržet a bylo mi všechno jedno. Stupňuje se to 🙂
    Teď mám ale zcela jiné podmínky i v práci. Je tam přátelské prostředí a Tereza je tam očekávána… jen ne ta vousatá prosím! 🙂
     
    Zrovna mi napsala kolegyňka sms, jak jsem se dnes měla 🙂 Tak jsem jí odepsala, že dnes skončil Tomův šatník a popsala jsem, jak jsem si to užila v sukýnce venku. Zítra chce vidět fotku 🙂 Takže sem asi nějaké dám… když už jsem dneska s tím foťákem zase tak řádila a užívala jsem si to 🙂
     

    4. den HRT

     
     
     
    Co asi fotím tady? 🙂
     
    Náušničky a náhrdelník od Peťulky z Laser klinik
     
    Detail krásných náusniček od Peťulky 🙂
     
    A jde se k mamince na oběd
     
     
    Jo a už zlepšuju svůj čas v líčení 🙂 Po práci totiž občas potřebuji někam dojet nebo dojít tak, jak je mi to příjemnější a tak se potřebuji rychle hodit do gala a z původních 90 minut už mi to tento týden trvalo od 60 do 45 minut 🙂 Můj cíl je zvládnout to aspoň do 30 minut a myslím, že to půjde. Chce to jen trénovat, trénovat a trénovat. Což mě zrovna v téhle disciplíně nedělá problém 🙂
     
    A na závěr tu mám něco, co mě opravdu pobavilo. Kamarádka, co bydlí na druhé straně města mi poslala svojí fotku, jak bude vypadat v týdnu na maškarním. Jde za KYTARISTU! 🙂 (Ta kytara bude plyšová! :))
    Když tuhle fotku viděl její přítel, tak jí nepoznal. Tak mu to řekla a jeho odpověď byla: „Jo to seš ty! no fuj 😀 Vypadáš jak chlap.“ :)))
     
    Prvotřídní FtM! 🙂 Ptala jsem se jí, jestli se nechce předělat na muže – že jí to fakt sluší! 🙂 Je tu nenalíčená a schválně nasadila drsný výraz. Jak jednoduché… Vousy jsou namalované řasenkou.
     
    Napadá mě, že stejně reagují i naše partnerky. Prostě to tak je a nemůžeme po nich chtít, aby s námi zůstávaly. Jen si ceníme těch, které to opravdu skousnou… a které se řídí heslem: „Jsem člověk a hledám člověka.“
     
    Tak a honem spolknout pilulku! 🙂 Už mi v telefonu zazvonila má růžová aplikace na antikoncepci, co si holky instalují, aby na pilulku nezapomněly 🙂
     
  • otєrєzє.cz

    Počet osob s dokončenou přeměnou pohlaví

    23. 2. 2014 / 8:05 / 3 Comments
    Věděli jste, že…
     
    …mezi rokem 1942 a začátkem roku 2006 bylo v ČR (a býv. Československu) registrováno celkem 761 jedinců s diagnózou porucha pohlavní identity, z toho 269 MtF (35 %) a 492 FtM (65 %)?
    K přeměně pohlaví dospělo ve sledovaném období celkem 331 z nich (77 MtF a 254 FtM), tedy 44 %.
     
    Dosud ne spolehlivě vysvětleným jevem je fakt, že mezi transsexuálními klienty, kteří podstoupili přeměnu pohlaví, převažují v západní Evropě a v USA jedinci MtF (je jich přibližně třikrát více), zatímco ve střední Evropě (Česká republika, Polsko, Bulharsko, ale i Německo) převažovali lidé s transsexualitou FtM (dokonce v poměru až 5:1) (Brzek a Šípová, 1983, Godlewski, 1988). Lze však přitom předpokládat reálně vyrovnaný vzájemný poměr pohlaví (Landén a spol., 1996). Jako příčina tohoto nepoměru se předpokládal vliv odlišných společenských poměrů, obtížnější společenské prosazování jedinců MtF v tehdejších podmínkách socialistických států. Roli však mohly hrát i rozdíly v diagnostických kritériích.
     
    Zdroj: http://www.ereading.cz/nakladatele/data/ebooks/7423_preview.pdf
  • otєrєzє.cz

    Co jsou hormony?

    22. 2. 2014 / 20:46 / 4 Comments
    Zase úplnou náhodou jsem narazila na serveru Women’s Health na zajímavý článek o hormonech s názvem „Normální hladiny testosteronu a estrogenu u žen“.
    Sama jsem zjistila, že jsem velkou spoustu věcí o hormonech nevěděla…
    Tak jak to tedy s tou chemií je? 🙂 A co všechno umí estradiol, který teď mám i já? 🙂
     
    Tady ho máme – fešáka! 🙂
    3D model estradiolu – líbí se vám? 🙂
    Čekala jsem ho hezčí, ženštější, růžovější… možná s kytičkama 🙂 Ale jsem ráda, že vůbec je… a ani mi nevadí, že je jazykově mužského rodu! 🙂
     
     
     
     
    Možná vás překvapí, že nejen muži mají monopol na testosteron. Testosteron patří do skupiny mužských pohlavních hormonů zvaných androgeny. Ale ženy mají také testosteron.
     
    Vaječníky produkují testosteron a estrogen. Relativně malé množství testosteronu je uvolňováno do krevního oběhu z vaječníků a nadledvinek. Kromě toho, že estrogen je produkován vaječníky, je také produkován tukovou tkání těla. Tyto pohlavní hormony se podílejí na růstu, údržbě a regeneraci reprodukčních tkání. Ale to není všechno. Mají vliv i na další tělesné tkáně a kostní hmotu.
     
    Co jsou hormony?
    Hormony jsou chemickou látkou. Jsou vylučovány tkání a šíří se prostřednictvím tělních tekutin do dalších tkání v těle. V podstatě lze říci, že hormony jsou „chemičtí poslové“.
     
    Množství a koncentrace hormonů se během dne mění. Pohlavní hormony – estrogen a testosteron – jsou vylučovány v krátkých dávkách – impulsech – které se liší z hodiny na hodinu nebo dokonce z minuty na minutu. Hormony se uvolňují různě ve dne nebo v noci a také různě v každé fázi menstruačního cyklu.
     
    Ženy jsou často vnímány jako bytosti pod vlivem svých hormonů. Ne nadarmo se říká, že bývají pod vlivem hormonálního „přílivu a odlivu“ nebo „hormonálních bouří“.
     
    Co je estrogen?
    Estrogen je celá třída příbuzných hormonů, která zahrnuje estriol, estradiol a estron.
     
    Estriol je produkován placentou během těhotenství.
    Estradiol je primární pohlavní hormon v reprodukčním věku ženy. (Vyskytuje se ale i u mužů.) Je tvořen z ovariálních folikulů a také v mozku. Estradiol je zodpovědný za ženské vlastnosti a pohlavní funkce. Také je estradiol u žen důležitý pro zdravé kosti. Estradiol je zodpovědný za většinu gynekologických problémů, včetně endometriózy, děložních myomů a rakoviny.
    Estron je rozšířený po celém těle. Je to jediný estrogen přítomný po menopauze.
     
    Proč hladiny estrogenů klesají?
    Existuje mnoho důvodů, proč hladiny estrogenů klesají:
     
    – hypogonadismus (opožděná puberta)
    – hypopituitarismus (hormonální porucha)
    – potrat (estriol)
    – perimenopausa a menopauza (estradiol)
    – syndrom polycystických ovárií (PCOS)
    – mentální anorexie (porucha příjmu potravy)
    – extrémní cvičení nebo trénink
    – léky, které mohou snižovat hladiny estrogenu (např. clomiphene). Ženy mají také nízké hladiny estrogenu bezprostředně po porodu a během kojení.
     
    Proč mají sportovci riziko nízké hladiny estrogenu?
    Tělo žen s nízkým množstvím tělesného tuku často nevyrábí dostatečné množství pohlavních hormonů. To může být problémem pro ženy, jako jsou sportovkyně, modelky a gymnastky. Je to také problém pro ženy s poruchami příjmu potravy. Tyto ženy mohou zažít zastavení menstruace, známé jako amenorrhea. Může se také vyvinout osteoporóza – tenké kosti a náchylnost ke zlomeninám a další problémy, které jsou častější u starších žen po menopauze.
    Tzv. „chirurgická menopauza“ nastává, pokud jsou i mladým ženám odstraněny vaječníky.
     
    Estradiol u žen působí jako růstový hormon pro tkáň reprodukčních orgánů, podporuje výstelky pochvy, děložního čípku, děložní sliznice a sliznice vejcovodů.
     
    Během těhotenství se množství estradiolu v těle ženy zvyšuje v důsledku produkce placentou. U paviánů došlo po zablokování produkce estrogenu k potratu, což naznačuje, že estradiol hraje roli v udržení těhotenství.
     
    Účinky estradiolu
    Vývoj sekundárních pohlavních znaků u žen je řízen estrogeny, konkrétně estradiolem. Tyto změny jsou zahájeny v době puberty, nejvíce pak znatelné v reprodukčních letech a stávají se méně výrazné s klesajícím množstvím estradiolu po menopauze. Estradiol zlepšuje vývoj poprsí, je zodpovědný za změny ve tvaru těla, má vliv na kosti, klouby a ukládání tuku. Estradiolem je také ovlivněna struktura tuku a kůže.
     
    Estradiol u mužů
    Účinek estradiolu a estrogenů na mužskou reprodukci je komplexní. Estradiol je produkován v Sertoliho buňkách ve varlatech. Existují důkazy, že estradiol je navržen tak, aby se zabránilo apoptóze (buněčné smrti) mužských spermií.
     
    Několik studií prokázalo, že počet spermií klesá v mnoha částech světa právě v souvislosti s výskytem estrogenu v životním prostředí.
    Muži s genetickou poruchou chromozomů jako je Klinefeltersův syndrom mají vyšší úroveň estradiolu. (Postižený mužský jedinec má místo jednoho chromozomu X tyto chromozomy dva a jeden Y). 75 % můžu však o své nemoci XXY neví. Drtivá většina takových mužů je pak sterilní. Pacienti mají často nízkou hladinu testosteronu a varlata menší, než je norma.
     
    Účinky testosteronu
    – ochlupení těla, hlavně tváře, podpaží a pubické ochlupení
    – vývoj svalů
    – zvýšená sexuální aktivita
    – prevence osteoporózy
    – brání zvětšení prsů
    Velký význam má také ze sociálního hlediska u chlapců, kteří „zmužní“ a lépe zapadají mezi vrstevníky. Zvýší se jim sebevědomí a lépe fungují v interpersonálních vztazích, což je stejně důležité jako případný fyzický dopad léčby podávání testosteronu.
     
    Vliv estradiolu na kosti
    Existuje dostatek důkazů, že estradiol má velký vliv na kosti. Ženám po menopauze se zrychluje úbytek kostní hmoty v důsledku relativního nedostatku estrogenu.
     
    Játra
    Estradiol má komplexní účinky na játra. To může vést k cholestáze (městnání žluči). Má vliv na produkci různých proteinů, včetně lipoproteinů a proteinů zodpovědných za srážení krve.
     
    Estrogen hraje významnou roli v duševním zdraví žen – na jejich náladu a pohodu.
     
    Náhlé poklesy a kolísání nebo dlouhé období trvale nízké hladiny estrogenu může mít výrazný vliv na náladu. Je klinicky dokázáno, že stabilizovaná hladina estrogenu má pozitivní vliv na deprese v poporodním období a v peri- a postmenopauze.
     
    Onkogen
    Estrogen je podezříván, že aktivuje některé onkogeny, protože podporuje vývoj některých druhů rakoviny, zejména rakoviny prsu a rakoviny děložní sliznice.
     
    Cévy
    Estrogen ovlivňuje některé krevní cévy. Zlepšuje průtok tepenné krve v koronárních tepnách.
     
    Estradiol během menstruačního cyklu s jeho kolísajícími hladinami:
     
     
    No a na závěr bych chtěla říct, že z toho vyplývá:
    Čím více tuku mají ženy na těle, tím produkují více pohlavních hormonů 🙂
     
    Jsem napnutá z toho, co estradiol udělá s mým tělem! 🙂
     
    Jo a musela jsem úplně předělat mou vertikální časovou osu 🙂 Měla jsem tam totiž zkreslený odhad, kdy začnu s hormony – původně tam bylo „jaro 2014“ 🙂
  • otєrєzє.cz

    Čím více ženskosti, tím lépe

    22. 2. 2014 / 12:01 / 12 Comments
    Mám takový malý „problém“ 🙂
    Už třetí ráno nemůžu dospat. Tolik se pořád těším, až spolknu své pilulky! 🙂 Vím, že s každou z nich budu ženštější a ženštější a tak si každé to spolknutí nesmírně užívám. Tak ohromně to působí i na psychiku! A tak vstávám s nadšením, snídám s nadšením a pak… přijde ten zázrak a celý den jsem nadšená zase až do rána 🙂 Každý den se přibližuji druhému břehu víc a víc a také rychleji a ten fakt, že to tak je mě nesmírně osvobozuje, naplňuje, dělá šťastnou.
     
    Když jsem tu psala článek o té úžasné přeměně Sony Avedian, ještě jsem netušila, že dostanu hormony takhle brzo. Pořád jsem měla před očima text, ve kterém ve svém videu píše: „Hormony změnily pohled na celý můj život. Za 8 měsíců jsem úplně rozkvetla!“ A přidala tam tak krásné fotky z tohoto období…
    Hodně jsem četla o tom, jak hormony působí i na psychiku. Nejde jen o fyzickou přeměnu…
    A já to cítím už teď! (Jo, čtvrtý den HRT 🙂 Pořád a pořád na to myslím – co se asi v mém těle teď děje, co asi dělá mozek, který je naprogramovaný tak, aby „vařil“ podle toho, jaké ingredience mu dáme.
    Najednou přestávám úplně zapomínat na nějakou mužnost, najednou přestávám řešit věci v souvislosti se strachem, které jsem kdysi tak řešila.
     
    Včera jsme byly s Luckou v Žitavě na nákupech. Prodavačky, ke kterým jsem se vždycky jako Tom nadšeně hlásila a pak jsme si vesele popovídaly, mě nepoznaly! A tak jsem se k nim samozřejmě nehlásila 🙂
    Pokaždé, když jdu takhle ven ve svém NORMÁLNÍM oblečení (tedy holčičím) a s dlouhými vlásky mám strach jen chvilinku – než mi dojde, že nebudím pozornost, že na mě nikdo neciví, že mě identifikují správně!
     
    A tak jsem zjistila, že mě hrozně moc baví chodit tam, kde je víc lidí 🙂 Když jsme potom ještě jely nakupovat do druhého obchodu, začala jsem si ověřovat reakce okolí.
     
    Sama sobě jsem se samozřejmě líbila 🙂 Ten pocit NĚKDY opravdu mám 🙂 (Dost mi k tomu teď pomáhají i ty hormony.) Občas jsem se prohlížela ve výlohách nebo v zrcadlech u některých regálů a měla jsem pocit (opravdu jsem to tak cítila), že tam stojí žena. Že si jí nikdo nemůže splést s mužem. A tak jsem pozorovala, jak se na mě dívají ostatní…
    Do doby, než takhle vyjdete ven mezi lidi máte neuvěřitelný strach. Nevíte, na čem jste. Chybí vám totiž zpětná reakce. Ale tu se nedozvíte, dokud ten krok ven mezi lidi neuděláte. Čím víc kroků, čím víc lidí, tím víc zpětných reakcí… Buď vás to položí nebo posune.
     
    Když už si mě prohlédl asi dvacátý člověk (ženy i muži) a já čekala, jestli upoutám jejich pohled, jestli na mě budou civět, jestli drknou do partnera a něco mu pošeptají („Hele, viděl si to? To byl převlečenej chlap!“), pak se oba zasmějí nebo se na mě budou za rohem dívat… Nic takového! Zažívala jsem úplně normální reakce, jaké zažívá každá holka, kterou někdo potká!
    Jasně, že jsem se párkrát „zasekla“ a třeba se rychle otočila, ale to jsem nemusela. Bylo i pár lidí (mužů i žen), kteří se na mě i usmáli. Ale ne posměšně. Hezky mile.
     
    Opět jsem se kontrolovala ve výlohách a stále jsem dospívala k závěru, že tam stojí žena. (Kolikrát si to ještě budu muset dokazovat a jak dlouho? 🙂 Řekla bych, že možná ještě měsíce 🙂 Ale pozitivní na tom je, že HORŠÍ už to nebude! Mužnější už nebudu 🙂
    Nejvíc mi to kazily vousy. Byly sice zamaskované, ale na opravdu hodně silném světle v obchodech to není dokonale ženské. A i když jsem se oholila úplně do hladka, stejně ta pleť není (v místech, kde se ještě vousky vyskytují) vyloženě hladce ženská. To jsou detaily, které jsou vidět z blízka a při delším pohledu na mě. Jenže ony to jsou opravdu jen detaily! 🙂 Tvořím ženu jako celek a přišlo mi, že jsem se ani moc nemusela snažit chodit žensky, pohybovat žensky, vystupovat žensky… ono to v těch krásných kozačkách na podpatkách a v úzkých kalhotách s culíčkem jde stejně samo… 🙂
    Najednou jsem se cítila tak přirozeně. Přirozeně žensky! Nepotřebovala jsem se nic učit. Cítila jsem, že teď se chovám normálně, že tohle jsem já. Že tohle jsem konečně já!
    Neuvěřitelně krásný nepopsatelně osvobozující pocit být najednou na té správné straně!
     
    A taky se těším, až nebudu mít ty ne tak úplně přirozené vlasy – i když vypadají ohromně žensky, nejsou pravé. Chtěla bych už mít vlastní dlouhé vlásky, vlastní culíčky a vlastní účesy… Z určitého pohledu nevýhoda je, že mé vlastní vlasy teď přicházejí do délky, když už se hůř zastrkávají do paruky, protože všude přerůstají, ale nejsou ještě tak dlouhé, abych s nimi mohla jít ven…
     
    Ale stejně jsem si užívala nakupování, pohledy druhých na mě a pohledy mě do výloh a těšila se k pokladně.
    Chěla jsem k takovému sympatickému pokladnímu, ale tam nám vlezla paní s plným vozíkem (my ho měly ještě plnější 🙂 a tak jsme šly vedle ke starší paní pokladní.
     
    Absolutně žádný problém! Komunikovala jsem s ní a ona se mnou bez jakékoliv známky obav, strachu, předsudku, posměšku nebo zděšení. A fronta za námi byla v pohodě taky. Akorát nejsem připravená na zkoumavé pohledy mužů 🙂 Před těmi opravdu ještě nevím, jak se chovat. Teď je neřeším, ale všímám si jich 🙂
     
    Vnímám všechny tyhle reakce okolí hodně intenzivně, protože jsem na nich závislá. Protože mě posouvají dál.
    Proto je doporučuji i vám – všem ostatním, kteří máte v sobě ten strach, co ovládal ještě před 2 měsíci i mě. Je pryč! 🙂 Strach je zbytečnost, která nám všechno neustále nesmírně komplikuje a jsem si jistá, že i u vás jednou zmizí.
     
    A tak jsem si všech těch normálních reakcí vážně užívala 🙂 To je ta výhoda těch, kteří mě vidí poprvé v životě… Ti, kdo mě znají z dřívějška to mají těžší… Proto kdykoliv mám možnost jít k někomu, kdo mě ještě nikdy neviděl, tak tam jdu zásadně jako já (jako Tereza).
    U těch, kteří znají Toma, je to složitější (pokladní v obchodě, se kterou se znám dlouho, sousedi (přestože mě už jeden nepoznal, když jsem tehdy poprvé vylezla z výtahu přímo před jeho zraky :), kolegové v práci (ti, se kterými jsem o tom ještě nemluvila, ačkoli to zřejmě vědí, ale nemůžu se o tom bavit s každým z 300 zaměstnanců 🙂 To jsou poslední místa, kde to jde pomaleji a tolik bych si přála, aby i tohle už bylo za mnou a nemusela se omezovat nikde. Aby nastal ten můj „full time“. Ale tímhle stylem a mojí rychlostí doprovázenou nadšením to půjde rychle 🙂
     
    Vím, že práci většina lidí řeší až na konec, protože tam je to opravdu ze všeho nejtěžší… Nejde jen o to přijít tam jako žena. Jde o to, že je musíte přesvědčit, aby vám říkali správným rodem, správným jménem, aby i vy jste se chovala adekvátně vůči svému ženskému pohlaví 🙂 Představovala se do telefonu ženským (nebo neutrálním) jménem a řešila zvědavé dotazy: „Kdo jste? Já jsem byla zvyklá na pána…!“ 🙂
    Ne všichni to přijmou s nadšením, jako kolegyňky a kolega v kanceláři. Pro mnoho lidí budu stále jen „ten kluk, co se převléká za holku“. Proto je na mě je přesvědčit, že já nejsem kluk.
    Můžu to dělat svým oblečením, svých chováním, svým jednáním, ale pokud mi budou pod make-upem prosvítat vousy, budou jakékoliv mužné znaky použity proti mě.
    A proto mám takovou radost z hormonů.
    Protože to je ten zázrak, který mi pomůže i v tomhle kroku.
     
    Moc mě těší, že jsem stále identifikována správně… že nejsem jen „tolerována“ jako někdo „mezi“ (ačkoli i to je přijatelné, než se to celé povede překlopit), ale jsem opravdu vnímána jako žena.
    Je to nesmírně krásný pocit! A budu to říkat pořád a všem, abych je motivovala 🙂 (Což asi tímhle blogem jde úplně samo s tím mým nadšením :)))
     
    Takhle to vidím já. To je můj pohled na samu sebe po analýze zpětných reakcí okolí – tedy lidí, kteří mě neznají a já neznám je. Nejspíš už je ani nikdy neuvidím.
    Jestli jsou mé pocity správné, to nevím. Všechno se odehrává jen v mé hlavě…
     
    Pokaždé, když jsem venku ve svém přirozeném holčičím oblečení a stojím třeba u té pokladny v obchodě komunikující s okolím, tak si uvědomím, že vlastně platí jedna moc krásná přímá úměrnost: ČÍM VÍCE ŽENSKOSTI, TÍM LÉPE.
     
    Ženskost je žádoucí!
     
    To je něco, co až dosud moc dobře nešlo (neboť jsme vystupovaly s mužským tělem) a nebylo to žádoucí.
    Muž s nalakovanými nehty? Muž s vytrhaným obočím? Muž s culíčkem a kruhovými náušnicemi? Muž s make-upem? Muž v sukni!!! Neskousnutelné!!! (Nemluvím teď o umělcích nebo výjimkách, kdy je to záměrně tolerováno. Mluvím o normálních mužích kolem nás, od kterých vyžadujeme, aby byli mužní.)
    Tomu je teď konec. Tohle je ta pravá svoboda! ČÍM VÍCE NAMALOVANÉ A DLOUHÉ NEHTY, TÍM LÉPE! ČÍM ŽENŠTĚJŠÍ PENĚŽENKA HEZKY V RUCE PŘED SPOUSTOU LIDÍ VE FRONTĚ, TÍM LÉPE! ČÍM ŽENŠTĚJŠÍ OBLEČENÍ, TÍM LÉPE!
    Vůbec nikdo se nediví, proč si kupuji silonky, proč si kupuji hrníček s ženským motivem (který jsem si včera nekoupila a teď mě to moc mrzí), proč si jdu zkusit do kabinky sukni (na to se už brzo chystám a moc těším, protože na jaro potřebuji dovybavit šatník 🙂 Užiju si to nesmírně moc!!!! Nikdo se ničemu nediví…
     
    Naopak, je žádoucí a předpokládatelné, abych si kupovala ženské věci, abych stála 20 minut v DMku před řasenkami, abych se s Luckou rozjíveně rozplývala nad sprchovým gelem s úplně úžasným designem s růžovými květinkami! 🙂
     
    JAKMILE JSTE TOTIŽ NA DRUHÉ STRANĚ, VŠE CO BYLO AŽ DOSUD ZAKÁZÁNO A PO ČEM JSTE TAK TOUŽILI CELÝ ŽIVOT JE NAJEDNOU POVOLENO!
    Tohle je doživotní povolení k tomu žít tak, jak chceme.
     
    Prožívám něco, o čem jsem si celý život jen snila a myslela si, že je to jen sen, který se nikdy nemůže splnit.
     
    Může se splnit!!! Teď už to vím!
    To je přesně ono.
    Nebudím pozornost. Jsem ta malá šedá myška, kterou ostatní jen míjejí a identifikují správně. To je to jediné, co po vás všech chci… Abyste mě brali jako jednu z vás. Ne jako transsexuála, ačkoli tuhle diagnózu v papírech mám… (Teď mluvím obecně o okolí. Ne o vás, co čtete tento blog a moje výlevy :))) Spoustu z vás mám moc ráda a tenhle blog nepíšu jen já.
     
    Vy jste hrdin(k)ami tohoto příběhu!
     
     
    Lucka se mě pak u auta zeptala, kdy začnou působit hormony na hlas, aby se mi zvýšil 🙂
     
    Bohužel na hlas u nás ženské hormony nepůsobí. Jakmile dojde jednou v mládí k mutaci, hormony to nedokážou ovlivnit. Opačná situace je u FtM, kde mužské hormony způsobí mutaci a dojde ke zmužnění hlasu. (Říkám to pořád, že testosteron devastuje 🙂 Estrogen zkrášluje :)) To je ale můj subjektivní pohled na věc. Každý FtM mi řekne opak 🙂
     
    Nemám vyloženě hluboký hlas, ale ani se nesnažím kvíkat vysokým hlasem, abych vypadala ženštěji 🙂 Je mi ale jasné, že hlas je opravdu hodně důležitý. Přesto prostě mluvím. (To bude asi tím, že jako každá žena nedokážu mlčet :))) Před cizími lidmi i na ně a neřeším to tolik. Nebudí to pozornost (jak jsem zatím zjistila).
     
    I tak na svém hlase chci ale pracovat. Existuje několik možností (foniatr, urputný trénink, operace hlasivek (o které zatím neuvažuji))…
     
    Když jsem v pondělí byla na endokrinologii u MUDr. Weisse, mluvili jsme i o štítné chrupavce (ohryzku).
    Pan doktor je toho názoru, že občas budí větší pozornost malá jizvička po zbroušení ohryzku.
    A do papírů mi taky popsal ten můj jako „mírně prominující štítná chrupavka„.
     
    To mi moc neusnadnil 🙂 Kdyby
    mi napsal „viditelně“ nebo „znatelně prominující štítná
    chrupavka“, tak bych šla prostě na obroušení a jizvičku bych neřešila, protože krásný ženský krk je úplně fantastický (viz obrázek vlevo). Nádhera! 🙂
     
    Dívala jsem se do zrcadla na ten svůj. Někdy není vidět, někdy je mírně prominující, ale při určitém pootočení hlavy vůbec není prominující mírně, ale hodně! 🙂 Třeba ho vidím velký ale jenom já, jako všechno, s čím na sobě nejsem spokojená, ale ostatní to nevidí 🙂 (Prostě ženská :))
     
    Vpravo je obrázek, jak štítná chrupavka vypadá a červeně jsem označila kousek, který se může obrousit… (když už ho ten testosteron takhle zdevastoval!)
     
    Viděla jsem na internetu (když jsem hledala ten obrázek vlevo) jiné ženské krky a některé ten ohryzek měly také „mírně prominující“ 🙂 Takže zatím nevím, co s tím a ještě uvidím, jestli na něj taky přijde řada 🙂
     
     
    Včera jsem si na poště vyzvedla posudek od dr. Knappové a doufala, že dr. Knappová je třída a nejlepší v tomto oboru v naší zemi. Věřila jsem jí, že to dá a udělá mi radost.
    Jenže v posudku bylo, že čerpala ze slovníků z r. 1994 a 2006, ze kterých čerpá vždycky (zatímco já tu svou obourodou Terri našla jen v nejnovějších údajích z posledních let) a tak tam Terri nenašla, ale pouze Terry.
    Takže teď stojím před rozhodnutím, zda Terry nebo nějaké úplně jiné vyloženě žensky znějící předem povolené jméno, které ale nebude od T, protože od T žádná neutrální jména (kromě Terry) nejsou :/
    Představila jsem si, jak někde uvádím tohole jméno a nikomu moc žensky nezní, zatímco prostě Andrea, Nikola, Nicol, Nikita ano… Na druhou stranu je to jen na rok a zůstalo by mi to moje [:Teri:], které se vyslovuje úplně stejně s tvrdým i s měkkým, ačkoli bych ho měla s tvrdým.
     
    Příští nebo ten další týden očekávám sms z úřadu, že mám hotovou tu svou „jednodenní“ občanku, se kterou hned poběžím na matriku 🙂 Už se na to moc těším.
     
    Dnes je sobota, venku je kouzelně, úplné jaro a tak si zase udělám procházku a potom… VŠECHNO TOMOVO OBLEČENÍ SBOHEM! 🙂
    Těším se na tenhle okamžik už tolik let!!!
  • otєrєzє.cz

    První ženské ráno

    20. 2. 2014 / 23:23 / 10 Comments
     
    Celý život jsem se snažila zjistit, jaké to je žít v ženském těle.
    Snažila jsem se nosit ženské věci, malovat se, chovat se tak, mluvit tak, říkat si ženským jménem, vystupovat na internetu jako žena, abych věděla, „jaké to je“ a hltala jsem všechno ženské. Aspoň trošku se tomu přiblížit!
    Obdivovala jsem ženskou krásu, ale netoužila po nevěře. Toužila jsem být také tak krásná…
    Chtěla jsem mít aspoň na chvilku pocit, že nejsem muž a cítit to, co cítí všechny ženy, když si namalují rty, řasy, když se oblečou do sukýnky, vezmou podpatky nebo sáhnou na své hlaďoučké nohy…
    Ale pořád mi něco chybělo. Pořád jsem toužila po něčem větším, intenzivnějším a byla zoufalá z toho, že to nemůžu najít.
    Chtěla jsem se připojit k té správné straně, ale nešlo to. Zrcadla nemilosrdně ničila mé sny.
     
    Najednou se to stalo. Mé tělo je ženské! Mé tělo je ženské i uvnitř a jen čeká, až ho mozek i fyzicky pomalu přetvoří. Je to jen chemie a v tom je ta síla. Láska je chemie, psychika je chemie, strach je chemie… Stačí tak málo… a přesto je to pro mě tolik!
     
    Mé tělo na to už tak dlouho čeká! Snažilo se tomu všemožně pomoct, ale testosteron úspěšně likvidoval téměř vše, co mi mohlo dělat radost…
     
    Jaké bylo mé dnešní první ráno?
    Ptala se mě na to už Lenička a já jsem jí odepsala:
    Ráno? To se nedá popsat. Je to jako když jsi v jiném těle, v jiném světě, v tom správném světě. Najednou cítíš tu ženskost všude.
    Víš a uvědomuješ si, že poprvé ve svém životě se cítíš žensky i fyzicky. Že to není jen ve tvé hlavě, ale i v celém těle, které je ovlivněno ženským hormonem. Mé tělo za pár týdnů utlumí testosteron úplně a začnou se dít věci…
    Vím, že to ještě není ženské ráno ve smyslu úřednickém a po vzhledové stránce taky ne, protože to přijde po operaci, ale teď už je mé tělo víc ženštější, než kdykoliv předtím. Je nejženštější za celý můj život! A s každým dnem bude stále víc a víc ženštější, až se (za pár týdnů / měsíců / let) dostanu na stejnou hladinu, jakou mají všechny ženy.
     
    Celý den jsem se pak kontrolovala. Pořád jsem se pozorovala. Pořád jsem na to myslela a pořád jsem se uculovala. Měla jsem hrozně dobrou náladu. Připadalo mi všechno krásné. Hory papírů na stole, pohled z okna na parkoviště, železný plot u cesty, když jsem šla domů, mraky, papírky na zemi, díry v asfaltu :)) Kolega se mě ptal, jestli něco neberu 🙂 Jo, beru! :))
     
    Cítím se nádherně.
    A zítra po práci mě v euforickém pátečním odpoledni čeká výlet na nákupy do Žitavy (pro zboží a jen tak :). Poprvé v holčičím mimo naší zemi! 🙂 S Luckou – s tou jsem ještě takhle nejela, ale sama se mě zeptala, jestli tak pojedu 🙂 Stejně bych tak jela, protože to miluju. Ona má ale narozdíl ode mě tu výhodu, že vypadá jako žena i nenamalovaná. To já zatím ne… :/ O Lucce jsem tu ještě moc nepsala, ale hrála v minulosti určitou roli v souvislosti s mým hledáním se… Lucka je moje bývalá švagrová 🙂 Neberu jí ale jako švagrovou, beru jí jako kamarádku. Ztratila jsem tchýni, švagrové i babičku ze strany manželky. Ale neztratila jsem je jako kamarádky… Neřešíme minulost ani přítomnost v souvislosti s mojí bývalou ženou. O to tu vůbec nejde.
     
    Blíží se jaro a pomalu budu muset nechávat kozačky doma, takže to chce pořádné nákupy! 🙂 Botičky a kabátek nebo bundičku… musím to postupně zase doplnit. Na zimu jsem byla vybavená, ale na jaro ještě nejsem! 🙂 A což teprv potom léto!!! Jůůůů!!! Všechny ty šatičky, sukýnky, kraťásky, balerínky, sandálky, rozevlátá romantická trička, košilky a rozpuštěné vlasy ve větru… Ach……. Tolikrát jsem si o tomhle snila!!! TOHLE JE SEN, ZE KTERÉHO SE UŽ NECHCI PROBUDIT. Opravdu bych nepřežila, kdybych se probudila a všude kolem mě jen tma a jinak nic. Žádná Tereza, žádné hormony, žádná Hanka… jen já sama a nikde nikdo.
    Tohle ale není sen. Já žiju, dýchám a vřískám radostí!
     
     
    Dnes jsem měla ve schránce oznámení o uložení zásilky z Prahy od dr. Knappové s jazykovědným znaleckým posudkem. Jůů! Na lístku sice bylo, že si zásilku mohu vyzvednout ještě dnes mezi 16 – 18 h., ale pan pošťák mi sdělil, že to tam ještě nemají, takže nevím, co paní Knappová nakonec vymyslela s tou mojí vysněnou neutrální Teri (s měkkým :), ale podle ceny se probírala slovníky asi hodně dlouho…. 🙂
    Takže zítra už budu mít v ruce další papír pro tu naší slavnou matriku.
    Když jsem byla včera u Hanky, zrovna volala nějaká maminka, že jim na matrice odmítli potvrzení a musí to mít na jejich formuláři 🙂 Ach ty matriky…
    Bude legrace, až tam půjdu podruhé. A jakmile dostanu tu svou „jednodenní“ občanku, kterou mi hned zase na matrice znehodnotí, poletím pro novou zase na jiný úřad. Občanku totiž na rozdíl od změny jména můžu dostat kdekoliv 🙂 A zajímá mě, jaké budou úřednice i jinde 🙂 (Asi stejně vyděšené, jako všude 🙂
     
    Už jsem si musela do své tašky vložit i cestovní pas na „staré“ jméno, který si měnit nebudu (je platný do r. 2016). Pro případ, že mi na poštu přijde něco na staré jméno. Ovšem ta fotka v něm už teď není moc totožná se skutečností…
     
    Když jsem četla komentáře v předchozím článku „Good bye, testosteron“, tak mi tam skočila ta hrozně otravná reklama s internetovou adresou MENSWORLD… Brrrrrr! 🙂 Má tu někdo zájem o podpůrný prostředek k testosteronu? 🙂 A ještě k tomu v němčině? 🙂 Ale je pravda, že např. pro FtM je ta reklama na místě 🙂
     
    Jdu spát. Pořád plná emocí, pořád plná nadšení a těšení se na zítřek. Na jakýkoliv zítřek. Už plánuju víkendovou čistku všeho pánského z mých šatníků a obnovu toho dámského 🙂 A příští týden mám další vyšetření v Praze (na interně) – to budou mít v práci radost, že jim zase zmizím 🙂 Těším se, protože Terezka pojede do Prahy a je to kousek od Hanky 🙂
     
    Kačenka z Prahy mi teď do mailu moc hezky popřála: „Hezké holčičí sny!“ 🙂
    A ty přeji i vám všem, kteří si stále jen sníte… ať alespoň ve svých snech prožíváte to holčičí štěstí. A třeba se vám to jednou všechno splní jako mě. Vidíte, jak je to jednoduché, ne? 🙂
    Na začátku psaní tohoto blogu v březnu 2012 mi to jednoduché nepřipadalo. Za všechno jsem se styděla, nevěděla, co mám dělat a bála se, že přijdu o rodinu, o jistoty.
    Ale teď, když jsem o všechno přišla… a přestala existovat jakákoliv překážka k tomu, abych se vydala na tuto cestu… Je tu někdo nešťastný???
    Já jsem šťastná, bývalá manželka je šťastná, Kačenka je šťastná…
    To všechno byl jen proces a já musela skrz něj projít, abych mohla být teď tady.
    Třeba se vás i ta vaše trápení jen snaží někam posunout…
     
    Hezké holčičí sny!
     
    🙂
  • otєrєzє.cz

    Good bye, testosteron!

    19. 2. 2014 / 22:27 / 12 Comments
    Sbohem testosterone,
    ty netvore dívčích těl.
    Má růžová loďka nabrala
    konečně jiný směr.
     
     
     
    Je konec. Konec tohoto světa, který mi Tereza svou přítomností neustále komplikovala, ničila vztahy a tím i celý můj život. Pronásledovala mě od dětství a já neměla ani ponětí, že se snažím popřít své vlastní já. Že má vlastní identita nemohla být prostě zničena, i když jsem si miliónkrát řekla, že to jde…
     
    Teď tu sedím a přemýšlím o štěstí z kelímku s ampulkami krve, ke kterým jsem se dostala včera takovou dlouhou cestou trvající několik let přes tolik lidí, kteří mi mohli pomoct (a pomohli) a najednou jsem dojatá z toho, že už mi to začalo… Protože právě teď TEĎ je ten okamžik. Zrovna tady – 19.2.2014 ve 21:27 se to převrací tam, kam má… Nabírám ten správný směr a jsem neuvěřitelně šťastná.
     
    Je konec světa, který ke mě nepatří. Který mi byl přiřazen omylem a který jsem se tolik snažila přijmout za svůj, aniž bych tušila, že to nejde.
     
    Utíkají poslední minuty něčeho, k čemu nemám žádný vztah. Je to něco, čeho se vzdávám nesmírně ráda.
    Za pár minut už to nikdy nebude jako dřív… za pár vteřin, protože se mi chce udělat to zrovna teď!
     
    Sbohem Tome.
    Už se nikdy prosím nevracej!
    21:29
    21:30
     
    Vítej Terezo 🙂
    Vím, že už jsi tu dlouho. Vlastně od narození. Ale teď ti konečně dám to, po čem celý život tak toužíš – tvé vlastní ženské tělo.
     
    Právě teď jsem spolkla svojí první pilulku Estrimaxu – přirozeného ženského pohlavního hormonu. A ráno znovu…a večer zase… a tak už to bude pořád… A zítra ráno to bude ještě první pilulka Androcuru, který postupně sníží hladinu testosteronu až na hladinu v ženském těle.
    Vím, jak jste tu holky řešily množství, že vám nejprve předepsali 1 mg, pak 2 mg… já dostala rovnou 4 mg / den 🙂
     
    Jak mi je? 🙂
     
    ŠÍLÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍM RADOSTÍ!!!!!!!!!!!!!!!!!
    Tohle je můj šťastný den!!!!!!!!!!!!!!!!
    Právě jsem spolkla to, o čem takovou dobu sním. Právě si plním svůj sen. Kouzelnou pilulku, v jejíž sílu věřím tak, jako v ní věřilo tolik holek přede mnou. Jak neuvěřitelně to funguje i na psychiku! A o to přesně jde. Tolik se těším na všechny ty změny! Tolik se těším na všechny ty pocity! Konečně bude mé tělo ženské, bude se tak chovat a bude se tak cítit… se všemi dobrými i špatnými prožitky 🙂
     
    Jsem šťastná. Nemůžu to popsat. Neumím to popsat. Chtěla bych to nakreslit, vyfotit, zahrát nebo vymodelovat… ale nejde to! Mám z toho slzy v očích a tolik moc děkuji vám všem, kteří jste mě doprovodili až sem! (Ale tady to nekončí, nebojte! 🙂 A snad to bude napínavé i dál, až se začnou měnit mé křivky, mé nálady, mé myšlení 🙂 Začne mi ubývat fyzická energie, začnou mi růst prsa, začne se mi ukládat tuk do boků :), začnu ještě víc bulet u zamilovaných filmů, začne mi řídnout ochlupení, přijdu o všechny ty záležitosti, na které jsou muži tak hrdí 🙂
     
     
    A taky jsem moc vděčná za štěstí, které mám. Protože to, že mám pilulky už teď bylo vyloženě štěstí… Na fotce nad tímto textem jsem si to štěstí musela ještě dnes za čerstva vyfotit…
     
    Když mi sestřička z endokrinologie v lednu, kdy jsem se tam objednávala řekla, ať přijdu 8. července (tedy za půl roku!), bylo mi z toho zle. Tolik jsem si přála jít na odběry dřív! A za hodinu už sestřička volala, ať přijdu 18. února. To bylo včera.
     
    Shodou okolností jsem měla na dnešek 19. února schůzku u Hanky a shodou okolností jsem dnes už měla hotové výsledky odběrů a moc milý pan doktor Weiss mi řekl moc milou zprávu, že posílá Hance doporučení k zahájení hormonální terapie.
    Vysvitla mi tak zářivá jiskřička naděje, že bych mohla začít už dnes! 19. února 2014!!! Každý měsíc v ženském těle je dobrý!
    O tom se mi ani nesnilo… Počítala jsem s dubnem… možná květnem… ale všechno se obrátilo v můj prospěch. Tolik moc jsem si to přála a tolik moc jsem o to stála!
     
    Sestřička od Hanky mi v jednu volala, jestli bych nemohla dorazit o půl hodiny dříve. Měla jsem to jen tak tak, ale nervovala jsem se úplně zbytečně, protože jsem ZASE přijela do Prahy o hodinu dřív 🙂
    Je to tím, jak moc se tam pokaždé těším a jak moc mi záleží na tom nepřijít pozdě.
    V první chvíli jsem se lekla, že mi chtějí zrušit termín, ale to se nestalo 🙂
     
    Tajně jsem doufala, že bych mohla dostat recept už dnes…
     
    Byla jsem zase tak jako vždycky namalovaná, učesaná s dlouhými vlásky (ještě jsem si z práce zašla rychle do DMka pro černé pinetky do vlasů) a cítila jsem se neuvěřitelně žensky. (No já vím – trochu nuda – pořád stejné fotky 🙂 Však už se to teď brzy začne měnit, až budou fotky i z jiného prostředí než z chodby před zrcadlem… a taky se tahle „modelka“ začne snad už brzy měnit… za pár měsíců 🙂
     
    Hrozně mě baví pokaždé, když mám nějakou příležitost jít takhle ven, zkoušet si věci ze šatníku a radovat se z toho, v čem půjdu. Akorát jsem zjistila, že jak jsem od léta zhubla 10 kg, tak některé věci jsou mi prostě velké 🙂 To mě ale vůbec netrápí. Miluju nakupování 🙂 A už se strašně těším, až takhle vyrazím do Takka, do kterého mám od Vánoc poukázku od Ježíška 🙂
    Užiju si to! Jako si to užívám pokaždé, když jsem venku, když chodím mezi lidmi a když s nimi komunikuji. Vůbec mi nevadí, že nevypadám dokonale žensky. Strach je pryč. Minulost je za mnou. Teď tu stojím já taková, jaká se cítím být od malička a neřeším, jak moc je na mě ještě znát testosteron, kterému dnes říkám sbohem! 🙂
     
    Byla jsem dnes Hanky poslední klientka. Minula jsem se tam se slečnou, které to moc slušelo a hodinu jsme si s Hankou povídaly. Probraly jsme do detailů životopis (který jí posílá každý hned po první návštěvě) a který jsem pojala tak, že jsem prokládala důležité mezníky mého života spolu se střípky ze života Terezy.
    Jsem prý učebnicový příklad 🙂 Všechny ty mé zážitky z dětství, touhy a zapírání své pravé identity… nepřijmutí sama sebe… a několik fází, které se postupně rozvinuly ve stav naprosto dlouhodobě neudržitelný…
    Opravdu mě bavilo si s Hankou povídat. Vyprávěla mi o svých zkušenostech s diagnostikou a pochválila mě, jak velký kus jsem za tak krátkou dobu ušla sama… Laser, přijetí v práci (ze kterého měla taky radost jako já) a teď mám tak nakročeno, že není na co čekat.
     
    Ptala jsem se, jak je to časově s operací. Musím být aspoň rok na hormonech a aspoň rok v ženské roli – úplně všude. (S tím asi brzo nebude problém 🙂 Sama jsem zvědavá, kdy to „rozseknu“ i v práci, která je posledním místem, kde takhle ještě nechodím (ačkoli to tam vědí a čekají na to), ale tam ani s parukou a obtížně zamaskovatelnými ostrůvky vousů nechci…tam už přijdu se svými vlásky, jak jen ještě trošičku povyrostou a pak už paruku odhodím úplně…) Nemám stanovený termín. Cítím, že se mi ta příležitost sama nabízí…
     
    Vyprávěla jsem jí o přijetí v práci. Že mě až udivilo, jak mile to všichni vzali. Včetně jednatele a ředitele, který si o tom se mnou už třikrát povídal.
    Prý je možné, že je to tím, že jsem jim to podala s úsměvem a nakazila jsem je svým nadšením a pojetím 🙂 Je fakt, že jsem si to pak už užívala. Pro mě je to celé tak úžasné a jedinečné, že nedovedu své nadšení skrývat… Mám radost každý den z každé ženské maličkosti, která mě potká.
     
    Probíraly jsme taky Kačenku. Že naše děti jsou jediní na tomhle světě, kteří mají právo považovat nás stále za své tatínky… ale že i to postupně vstřebají (přeto jejich tatínky budeme už pořád). Mám výhodu, že mám dceru. Kdybych měla kluka, nesl by to hůř. Nemohla bych mu toho tátu nahradit, nemohla bych s ním hrát fotbal nebo ho brát na projížďky na čtyřkolce… prostě taková nejsem. S dívkami je to jiné. A Kačenka je poslední člověk, který má výjimku z tzv. real life testu. To znamená, že pokud budu už všude vystupovat jako žena, před ní nemusím, dokud to nevstřebá. A doporučila mi rodinnou terapeutku v Motole, kam bych měla (jednou nebo dvakrát) se svou bývalou ženou (bez Kačenky) přijít, aby nám řekla, jak to Kačence podávat, abychom oba říkali totéž… Ale s tím myslím problém nebude. Ani s Kačenkou.
     
    Když jsme s Hankou probíraly dětství, narazily jsme na moje prsa, která byla terčem posměchu už na základní škole. Vyprávěla jsem jí o tělocviku, kde jsem trpěla, když se jedno mužstvo muselo svléknout do půl těla nebo když jsem musela hrát fotbal a vždycky jsem zbyla, když si kapitáni vybírali hráče. Nechtěla jsem tam být. Základní škola byla pro mě utrpením.
    Hanka říkala, že ta prsa mohla vyrůst proto, že jsem si to psychicky vyvolala. Tělo se snažilo bránit a pomoct mi… Tenhle názor už vyslovila Anetka a možná to tak bude. Nevím. Jen vím, že teď už mě moje prsa problémy nedělají. 🙂 A vždycky jsem byla šťastná, že je mám. Jen jsem tenkrát netušila, že jednou je budu mít skutečně k tomu, abych vypadala ženštěji, což jsem si přála jen ve svých nejtajnějších snech, které jsem nikdy nikomu neřekla.
     
    Nakonec mi Hanka sama nabídla, že když už se to takhle hezky sešlo, že jsem včera byla na endokrinologii a pan doktor souhlasí s hormony, že mi je napíše!!!
     
    Úplně se mi rozzářila očička! Měla jsem takovou radost! Nemůžu se z toho vzpamatovat ještě teď! Tolik emocí!
     
    Hanka mi napsala recept s množstvím na tři měsíce (Androcur je zdarma a Estrimax jsem doplácela asi 50 Kč) a zeptala se, jestli chci do své lékárny nebo jestli mi má hormony vydat hned! Občas totiž holky (a kluci) nechtějí řešit recept zrovna na tohle před lidmi v lékárně a vezmou si ho od Hanky.
    Já nechtěla čekat až do zítřka! Chtěla jsem to hned!
     
    Takže jsem dostala potvrzení pro matriku (na jejich formuláři „o zahájení léčby změny pohlaví“) k žádosti o neutrální jméno, kontakt na internu, kde ještě musí proběhnout jedno vyšetření a čtyři kouzelné krabičky.
     
    Strčila jsem si je do kabelky, rozloučila se s Hankou po tomhle moc příjemném rozhovoru a vyšla ven celá šťastná a v takové euforii, že jsem se zase doslova vznášela (navíc v těch svých kozačkách na podpatkách :). Bylo mi v tu chvíli všechno jedno. Usmívala jsem se a nemohla jsem se toho úsměvu zbavit. Asi jsem vypadala jakože jsem si něco šlehla 🙂
    Když jsem vstoupila do ulice, rozezněly se za Rajskou zahradou zvony…
     
    Chtělo se mi brečet.
     
    Nemám voděodolnou řasenku 🙁
     
    Nemohla jsem to zadržet.
     
    A nemůžu ani teď.
     
    Dnes asi neusnu.
    Mám v sobě první dávku ženského hormonu. A s tímhle pocitem mám spát? 🙂
    Chci být u toho!!! 🙂 Chci se dívat na ty změny :))) Já vím, že nepřijdou během pár minut, ale mám radost, která mi brání spát 🙂
     
    Tenhle článek je jedinečný v tom, že jeho začátek jsem psala ještě před hormony, ale jeho konec už jsem dopsala s pilulkou v sobě 🙂 Navždy jsem si tu tak zachytila tenhle den. Tenhle můj šťastný okamžik, na který nikdy nezapomenu.
     
    Rozeslala jsem v autě pár nadšených smsek. Mamka mi hned volala 🙂 Potřebovala jsem to štěstí rozdat. A tolik jsem přála všem těm holkám, které se pořád trápí v cizím těle, aby s tím už konečně něco udělaly!!!
    Jak řekla Hanka: Tohle je jediné řešení toho všeho. Nejde to zadržet. Nejde popřít vlastní identitu. A stupňuje se to. Až to stejně jednou přeteče…
     
    Adélka mi hned napsala, že Sáblíková na Olympiádě v Soči vyhrála zlatou medaili v momentě, kdy jsem dostala své kouzelné pilulky a večer nás USA porazilo v hokeji s výsledkem 5:2, což byl můj tip na přesný výsledek sázení v práci a vyhrála jsem celý ten balík, co se tam nahromadil už od minulého zápasu 🙂 (Fakt se omlouvám, že jsem nevěřila českému týmu 🙂 Ale až taková fanynka zase nejsem. Jen jsem si analyzovala minulé zápasy a vyšlo to. Prostě šťastný den.
     
    A pak už jsem si to frčela po dálnici domů a všechno mi připadalo krásné. I tenhle západ slunce…
    Už jsem nebyla tak otrávená, že musím zase domů a tam „přeskočit“ zpátky.
    Už jsem věděla, že už pomalu nikam zpátky přeskakovat nemusím, protože teď už můžu být konečně sama sebou a nikdo mi to nebude nikdy vyčítat (hlavně ani já sama sobě)…
     
    Ten pocit je nepopsatelně krásný…
     
    Nevím, co mám dělat.
    Přeci nemůžu jít jen tak do postele a spát?!!!! :))))
     
    Já už nikdy nebudu jako dřív! Holky!!! Už chci tak moc být na vaší straně!
     
    Sbohem, testosterone!
    Slíbila jsem (si), že s první pilulkou poletí všechno pánské ven… a taky že jo! Dnes už to nestihnu, ale chystám se na to o víkendu. A budu mít aspoň volnou druhou skříň 🙂 Nechám si jen jedny klučičí kalhoty a jeden klučičí svetr, než do toho skočím úplně, než povyrostou vlasy a než zmizí ty prokleté vousy…
    Už aby to bylo.
     
    Zatímco ještě v prosinci jsem neměla ani malilinkatou odvahu odjet na návštěvu k Lence (kamarádce mojí ségry) do Pardubic jako Tereza (přestože jsem tam byla tak zvána) a strašně jsem se k tomu kroku nedokázala odhodlat, teď už si to ani jinak představit neumím 🙂
    Jak se za dva měsíce může všechno změnit. Všechny naše postoje i myšlení.
     
    A to není jediná změna, která přijde! 😉
     
    Bude skoro půlnoc… jdu se zachumlat do peřin a nechat si zdát svůj první krásný sen v tomhle novém světě…
  • otєrєzє.cz

    Štěstí z kelímku

    18. 2. 2014 / 20:10 / 4 Comments
    Jsi modrá jako hladina,
    jsi řeka, která usíná.
    Jsi jak nebe za úsvitu
    a věříš na lži ze soucitu,
    na nemoci a uzdravení
    a na hříchy a odpuštění…
     
     
    To jsem si vypůjčila Šafránkovu básničku, kterou říkal žákyňce v Básnících. Protože se mi líbí a protože se hodí k téhle poliklinice, která je modrá a nemohla mít ani jinou barvu, protože je v Modřanech. I ta obloha tady byla modrá! No není krásná tahle barva? 🙂 (I když růžovou mám taky ráda 🙂
     
    Je zvláštní, jak může úplně obyčejný odběr krve u doktora způsobit, že se celý den stane tak krásným! 🙂
    Vím, čím to je… Tyhle dny jsem to totiž pravá já, kdo vyráží ven, kdo mluví s lidmi a kdo je také správně oslovován a identifikován. A je jedno, co u toho dělám. 🙂 Má to takový zvláštní silný euforický efekt na všechno.
     
    Vůbec jsem nevěděla, jak bude Praha ráno před osmou ucpaná, protože Modřany jsou na jihu Prahy (až skoro někde u Plzně! :))) a tak jsem jí musela celou projet, jelikož jsem holka ze severu a takhle na jih jsem ještě nikdy do Prahy nejela. Naštěstí mě včera Andrejka dala podrobné instrukce (je na mě tak hodná!) a tak jsem si dala hodinu rezervu, kdybych někde zůstala v zácpě.
     
    Takhle brzo ráno je ale Praha prázdná a tak jsem byla na místě o hodinu dřív, což mi vůbec nevadilo. Ani jsem nebyla moc ospalá, i když jsem vstávala ve 4, ale to je právě ono, že pokud se na něco těšíme, nedělá nám problém vstát. Měla jsem radost, že se můžu zase hezky obléknout, namalovat a učesat. V noci jsem se párkrát vzbudila s nadšenou myšlenkou, že bych jela v sukni, když je tak krásně, ale nesmím to přehánět. Jsem přeci teprve na začátku.
    V zrcadle jsem se ale zase líbila sama sobě a to mi dělá dobře. Mám sice zkreslené vnímání, protože se mi líbí všechno ženské, ale snad trošku soudná být dovedu. Když se usmívám, cítím se lépe. Když se mračím, nejradši bych utekla 🙂
    Ale zase se pořád usmívat taky není dobré 🙂
     
    Ráno byla všude ještě tma, ale já jsem si to vyrazila z domu hezky sebevědomě v kozačkách, jejichž podpatky se ozývaly v tom tichu na celé sídliště.
     
    Totéž, když jsem potom v Modřanech vystoupila.
    Přímo u polikliniky se dá parkovat dvě hodiny zdarma. Musí se jen koupit papírový parkovací kotouček v trafice v poliklinice a ten umístit s časem příjezdu za okno. Jenže já nechtěla parkovat hned u polikliniky. Já se chtěla projít. Užít si to! 🙂
    A tak jsem zaparkovala u Sofijského náměstí – je tam spousta volných parkovacích míst…
     
    Celou cestu se přede mnou na nebi třpytila zase Venuše (cítila jsem, že se na ní zrovna dívá i Lenička, která by tak ráda vkročila do téhle řeky se mnou, ale nemůže…), a když jsem dorazila na místo a čekala v autě, než vyjdu, viděla jsem, jak vychází sluníčko…
     
     
    No jo, tak si to fotím no! 🙂 Líbily se mi ty tramvaje. Prostě holka z „venkova“ dorazila do Prahy! :))
    Kolem mě škrábali Pražané svá auta a vyráželi za prací nebo na tramvaj. Pár slečen sukýnky mělo.
    I když bylo krásně mrazivo -3°, obloha byla bez mráčků a ve dne pak bylo +10°.
     
    Ve chvíli, kdy jsem měla vyrazit z auta přišel starší pán zrovna vedle mě k autu a stráááášně pomalu škrábal okýnka. (Asi tak jedno škrábnutí za půl minuty. Fakt! Asi se kochal tou krásnou čárou na okně 🙂 (bože, už i oškrábané okno mi přijde krásné! :))) Ale já nechtěla čekat. Nebaví mě skrývat se. Tak jsem prostě šla. Jen mě přejel očima a pokračoval.
    Takže je to dobré, prošla jsem a můžu jít dál.
     
    Kráčela jsem si to k poliklinice celá šťastná a natěšená a akorát přijel autobus, ze kterého vystoupil dav lidí, ale k přechodu pro chodce jsem se vydala jen já a ještě jedna slečna – taky v kozačkách. Když nás konečně jedno auto pustilo, slečna pronesla nahlas: „Děkujeme!“ 🙂 To se mi líbí taková hezká slovní komunikace, i když jí řidič neslyší (ale já jsem jí slyšela 🙂 Usmála jsem se taky na řidiče a šla. Snažila jsem se jít krokem té slečny – šla strašně krátkými rychlými krůčky – rychleji než já, tak jsem se jí nakonec pustila 🙂 (Je na té první fotce – zezadu celá v černém, když jsem si fotila polikliniku. Ale tu fotku jsem kvůli slečně nefotila…)
     
    MUDr. Vladimír Weiss sedí ve DRUHÉM patře a na dveřích má napsáno „Endokrinologie“ 🙂 Né v prvním patře, jak jsem si někde špatně přečetla a řídila se podle toho 🙂
    Byla jsem objednaná na 8:30 a v 8:20 jsem vešla do vyhřáté polikliniky. Místo toho, abych si přečetla na ceduli, kde je endokrinologie, tak jsem já frajerka šla rovnou k výtahu. Žádné schody jsem tam totiž neviděla.
     
    Jakmile jsem vystoupila v prvním patře, nikde žádný nápis endokrinologie. Pomoooc! Začala jsem tam kroužit a nevěděla, kam mám jít. Tak jsem si rychle vyhledala v mobilu, ve kterém patře sedí a samozřejmě to bylo ve druhém. Napadlo mě ještě zavolat Andrejce, která říkala, ať klidně zavolám, kdyby něco a zeptala se jí, kde endokrinologii najdu.
    „Jo tys jela výtahem! 🙂 Tak to já nevím – já chodila po schodech!“ :)))
    Já bych taky chodila po schodech, kdybych je tam našla. Ale fakt jsem je tam neviděla, i když tam byly nakonec schované za dveřmi, takže jsem se po nich dostala až do druhého patra a tam… čekárna plná lidí! 🙂 Asi tak osm.
    Někteří čekali ale do vedlejší ordinace na kardiologii. Já se pro jistotu zdržovala kousek opodál a čekala, až vyjde sestra. Ta vycházela, ale volala jménem jiné lidi a než jsem stačila vyrazit, už byla fuč.
    Pak ale najednou vyšla a zeptala se, kdo přišel nový. Dali jsme jí poukaz na vyšetření celkem tři.
    Všechno probíhalo v pohodě.
     
    Nikdo na mě necivěl, nikdo ze mě nemohl neodtrhnout zrak, nikdo mě neřešil… začalo mi zase tak stoupat sebevědomí! 🙂 Každý, kdo přišel, mě prostě skoukl a šel dál. I paní, co si sedla naproti mě. Nikdo se nediví!!!
    Jůů, že bych přeci jen vypadala trochu žensky a nenápadně? 🙂 Začala jsem si to zase náramně užívat! Vychutnávala jsem si každičký pohyb 🙂 Cítila jsem se tak strašně žensky!!! 🙂 (Možná víc, než jsem vypadala :))
     
    V tom sestřička zavolala na celou chodbu mé mužské jméno 🙂
     
    Samozřejmě jsem se zvedla a vešla dovnitř. Omlouvala se mi a začala mi říkat správným rodem a oslovovat moc hezky „Terezko“. Zapovídaly jsme se, protože mi vyprávěla, jak kdysi jezdívala k nám na sever a jak se jí tam moc líbilo. Probraly jsme, kolik mají pacientů a že nikoho nového nepřijímají – dokonce ani trvale bydlící v Modřanech. Výjimku mají pouze „VIP“ pacienti od doktorky Fifkové 🙂
     
    Řekla mi, ať si sednu zase v čekárně a počkám, až mi vypíše žádanku na odběry a pak si mě pan doktor zavolá.
     
    Pan doktor ale vyskočil hned, zavolal mě hezky vytvořeným neutrálním příjmením (které mi matrika odmítla zatím udělat) a vzal si mě druhými dveřmi k sobě.
     
    Pan Weiss je opravdu moc sympatický a milý doktor. Podal mi ruku, celou dobu se usmíval a vyptával se na různé věci ohledně přeměny (jak dlouho chodím k Hance, jestli mám nějaké zdravotní problémy, na můj rodinný stav, zda mám děti a zajímalo ho, jak to moje dcera přijala, jak to přijala rodina a lidé v okolí (musela jsem všechny jen pochválit :)… ptal se na váhu, výšku, na to, zda chci vše dotáhnout až k operaci, na ochlupení, kolikrát týdně se holím, jestli mám vlasy a jestli mám prsa, která jsem mu musela ukázat.)
    Říkala jsem mu, že jsem s nimi měla od malička problém, že mě kluci ve škole osahávali, ale teď už s nimi problém nemám – spíš naopak, že jsem ráda, že je mám 🙂
    Potvrdil mi, že je to dobré, protože je na čem stavět a že by měly povyrůst 🙂 Vysvětlil mi, jaké změny s tělem i s ochlupením (včetně vousů) provedou hormony. Že se začne jinak ukládat tuk do tvaru ženské postavy, občas se i trochu přibere, že to má vliv na erekci, která zmizí, že budu cítit brnění nebo tlak na prsou, změny nálad, atd. atd. 🙂 Mooooc se mi to povídání líbilo 🙂 Byl opravdu milý.
     
    Mezitím vešla sestra a „upozornila“ ho, že mě chtěla nejdřív poslat na odběry 🙂 Ale on si se mnou povídal dál.
     
    Dozvěděla jsem se, že část výsledků bývá už do dvou dnů, a že pokud si zítra zavolám, možná že už budou. On je potom pošle Hance e-mailem a ta mi bude moct nasadit hormony! K Hance jdu totiž zítra odpoledne…
    Ve zprávě mám: „Není námitek proti hormonání terapii dle zvyklostí“ 🙂 To jsem chtěla slyšet. I když ještě nemám výsledky krve…
    Byla bych tak ráda, kdyby to šlo už teď! To znamená o měsíc dřív, než jsem čekala, protože pokud to teď nestihnu, budu muset počkat zase celý měsíc do půlky března 🙁
     
    Řekl mi, ať se k němu objednám po třech měsících od začátku podávání hormonů, protože objednací doba je půl roku (jo, tak to už jsem taky zjistila, když mě nedávno sestřička objednala původně na červenec, z čehož jsem málem spadla ze židle 🙂 Tak, aby to bylo 9 měsíců od zahájení hormonální terapie. a mohly se provést kontrolní odběry.
    Od sestřičky jsem pak dostala papír na odběry na:
    TSH – hormon štítné žlázy
    FT4 – thyroxin – hormon štítné žlázy
    prolaktin – stimuluje růst mléčné žlázy
    LH – lutropin – způsobuje u žen ovulaci – stimuluje produkci estrogenu a progesteronu u žen, testosteronu u mužů
    estradiol – ženský pohlavní hormon
    testosteron – mužský pohlavní hormon (androgen)
    17OH progesteron – meziprodukt při syntéze androgenů a estrogenů
    bilirubin – žlučové barvivo
    GMT, ALP, AST, ALT, lipidy, glykémie a krevní obraz – jaterní a ostatní testy.
    Diagnóza pro pojišťovnu E34.9 (nespecifikovaná endokrinní porucha).
     
    Vysvětlila mi, kde najdu odběrovou místnost a že už se nemusím vracet. Byla taky moc milá.
     
    Jenže teď teprve začal ten správný kontakt se společností! 🙂
     
    Odběrová místnost je naštěstí také ve druhém patře, ale když jsem viděla tu velkou místnost plnou lidí (napočítala jsem jich téměř 50), kteří seděli na židličkách jako v kině a koukali na tabuli, na které běhala čísla jako ve spořitelně, tak jsem se chtěla obrátit, ale nemohla jsem 🙂 Musela jsem vkročit!
    Mé hlučné podpatky (jejichž zvuk mi nesmírně lahodí 🙂 poutaly už samy o sobě pozornost a tak jsem se nadechla a vešla. Vzala si čísílko (132) a čekala, až se objeví to moje. Stála jsem na kraji. Nechtěla jsem si sedat, aby mě někdo mohl pozorovat z blízka. Přeci jen ta paruka není úplně přirozená, když se na ní člověk dívá z deseti centimetrů 🙂
    Lidé s volanými čísly ale chodili PŘED tímto publikem směrem k dvěma pracovnicím, které na druhém konci místnosti dávaly lidem kelímky se zkumavkami a poté se zase čekalo, až se objeví totéž číslo jen s tím rozdílem, že už se šlo rovnou do odběrové místnosti.
    Je to taková jako velkoodběrová místnost, kde sestry denně opíchají aspoň 300 lidí 🙂 Nekonečný proud lidí, kteří potřebují nebo musí odevzdat svou krev…
     
    To byla pro mě další zkouška. Stála jsem tam v davu – a v pohodě 🙂 Užívala jsem si to. Ale věděla jsem, že jakmile padne moje číslo, budu muset projít před tím sedícím davem (a je vám u toho asi jako když procházíte v kině před sedícími diváky těsně u plátna – tohle jsem neměla ráda nikdy v jakémkoliv oblečení, natož v tomhle! 🙂 Jenže… ono to sebevědomí Terezy funguje vždycky jinak, než jsem zvyklá 🙂 Nějak si tu pozornost užívám 🙂
    Jakmile mě zavolaly, tak jsem si to tam nakráčela sebejistým krokem pěkně se vzpřímenou hlavou a hezky nahlas jsem paní u pultíku pozdravila. Všechno se mnou bez problémů vybavila, dala mi kelímek se zkumavkami a zase jsem musela odkráčet zpátky. A pak ještě jednou, když mě volali do odběrové místnosti 🙂
     
    Mezitím ale vyběhla slečna, kterou jsem viděla už dnes i na endokrinologii. Tak hezky se usmívala a bylo mi jasné, že je tam z úplně stejného důvodu, jako já. Z ničeho nic (tak přirozeně, jakobychom to my všechny MtF dělaly už dávno a automaticky) mě pozdravila. Tak jsem jí s úsměvem pozdravila taky 🙂 Potěšilo mě to.
     
    Ale… znamenalo to, že nejsem stoprocentně identifikovatelná jako žena 🙂 (Samozřejmě ani být zatím nemůžu! 🙂
    S okolím jsem neměla nejmenší problém. Ve výlohách a skleněných dveřích jsem se pozorovala a líbila jsem se sama sobě 🙂 Říkala jsem si: „Jo, Terezo, tak ty se ničeho bát nemusíš!“ 🙂 A taky že jo. Čekala jsem, že si mě budou lidé všímat. Ale nikoho jsem nezajímala 🙂 Identifikovali mě tak nějak normálně 🙂 Vyčetla jsem to z jejich reakcí. Což pro mě znamenalo moc. To jsou přesně ty kroky, které nás posouvají dál. Které musíme udělat, abychom byly příště už zase jinde… abychom zabily ten strach, který tu nemá co dělat a je čím dál menší…
     
    Tytéž pocity jsem prožívala s Nikčou na matrice nebo potom v Intersparu u pokladny ve frontě – nikdo se mnou neměl problém!!! Tolik jsem potřebovala tohle zažít. (A můžu to zažívat pořád dokola 🙂
     
    Bože to byl tak úžasný pocit! Byla jsem z toho zase v euforii ještě odpoledne, kdy jsem se musela vrátit na dvě hodiny do práce 🙂 A jsem z toho v euforii ještě teď. Není nic krásnějšího, než když vás okolí bere tak, jak má… najednou je všechno vpořádku a to mně dělalo takovou radost. Ten pocit je ve mě a tvrdě si za ním jdu, aby byl už věčný… Abych se už nikdy nemusela skrývat… Dojímá mě to.
    O mně ve frontě v Intersparu se mi zdává pořád. Neustále cítím ten osvobozující pocit, kdy nemusím skrývat své nalakované nehty, namalované oči, kdy nemusím utíkat a bát se. Najednou mi připadá všechno tak jednoduché! Proč mi to před pár měsíci přišlo tak neskutečně těžké? 🙂
    Všechny holky, které psaly o tom, jak je to KRÁSNÉ, měly pravdu… Nedokážu popsat všechny ty pocity, které mám, když tam stojím mezi padesáti lidmi a všichni mě identifikují správně!
     
     
     
    Kelímek s číslem 132, ze kterého mi v laboratoři vyvěští štěstí…
     
    Zatímco paní u pultíku, která mi kelímek vydala, zachovala chladnou tvář, slečna v odběrové místnosti trochu zazmatkovala 🙂 Oslovila mě nejprve v ženském rodě, ale jak jsem si sedla a přečetla si mou žádanku, tak jsem jí musela říct, že to jsem opravdu já a oslovila mě zase v mužském. Pak se hrozně moc omlouvala, ale já z toho žádnou vědu nedělala.
    Tolik bych si přála, aby mě už všichni automaticky bez rozmýšlení oslovovali správně…
     
    Ale to nemůžu teď na začátku chtít :/
     
    Zjistila jsem, že víc vyděšenější z toho bývají ti, se kterými komunikujeme, než my sami 🙂 (matrikářka, odběrová sestřička… 🙂
    Někteří lidé to prostě těžko rozdýchávají. Přitom proč? 🙂 Usmívám se na ně a jsem na ně milá 🙂 Což jim aspoň trochu pomáhá… 🙂
     
    A jsem moc ráda, že mám tu příležitost objevit se u někoho, kdo mě nezná, úplně poprvé už jen jako Tereza… Nemusí si pak v hlavě měnit to nastavení mé „konfigurace“, ale rovnou jsem pro něj žena 🙂
     
    Po odběru tří zkumavek jsem chvilku seděla na chodbě a pak šla k autu. Zase jsem si vychutnávala každičký moment ženskosti… Každičký můj krok… cítila jsem se tak božsky… jakobych se na těch podpatkách vznášela…
    Všechny tyhle momenty, co jsou pro vás všechny ostatní naprosto běžnou záležitostí, já si užívám jako to největší štěstí, kouzlo a sen…
    Miluju každou příležitost, kdy mohu někam jít jako Tereza a už bych moc ráda u ní zůstala… Je mi tu lépe. Žádná trápení ani smutek nad tím, že nejsem tím, kdo jsem. Viděla jsem to i na očích té slečny, co mě u odběrové místnosti zdravila… Jakoby mi tím úsměvem říkala: „Vidíš? Tak už i ty jsi tady mezi námi… Tohle se nedá popsat, tohle se musí zažít! Je konec trápení. Taky jsi tak šťastná?“
     
    Ano.
    Jsem.
     
    Kéž by tak část těch výsledků byla už zítra, aby mi Hanka mohla dát už konečně recept…
  • otєrєzє.cz

    Vlny z minulosti

    17. 2. 2014 / 19:26 / 7 Comments
    Měla jsem dnes v plánu zůstat v práci přesčas aspoň do pěti, protože zítra tam celé dopoledne nebudu a úterý je zrovna nejvytíženější den, kdy musím poslat objednávky, aby nestála výroba. Jenže jsem byla dobrá 🙂 (tedy spíš nikdo neotravoval s problémy, které jsem nemusela řešit 🙂 a stihla jsem to o hodinu dřív.
    Jela jsem ještě na poštu a zhruba někde v půli cesty, kdy mi do tváře svítilo sluníčko (protože bydlím na západě 🙂 jsem si uvědomila, že je pondělí a na úřadech mají do pěti.
     
    Zaparkovala jsem a šla si nechat udělat novou občanku.
     
    Původně jsem plánovala, že si tam naschvál zajdu komplet jako Tereza, protože jde o občanku, kterou po mě chce matrika ještě se starým jménem a hned jak jí dostanu, zase požádám o novou kvůli změně jména 🙂 Zajímala by mě reakce té úřednice, které bych podávala občanku na mé mužské jméno a před ní bych seděla já s dlouhými vlasy a namalovaná 🙂 Ale dostal přednost čas, protože každý den, kdy tohle můžu uspíšit, je dobrý.
    Byla jsem strašně vykoukaná z počítače z práce, že mě až pálily oči a celkově jsem se těšila domů do sprchy. Ale tuhle občanku jsem opravdu nechtěla řešit, neboť je pro mě naprosto zbytečná.
     
    Vzala jsem si číslo a asi po deseti minutách jsem vešla…
     
    … šla jsem tam v pánském rovnou z práce a otrávená, že tam musím 🙂 Takže jsem mluvila v mužském rodě a hlavně, ať už to mám za sebou, tuhletu úřednickou zbytečnost.
     
    Vysvětlila jsem úřednici, že jsem byla na matrice kvůli změně jména, ale že mi místo toho ustříhli roh občanky a řekli, že musím požádat o občanku novou a až potom k nim můžu přijít, takže tuto občanku, o kterou teď žádám, považuji za zbytečnou práci mojí i jejich, ale že to tak musím udělat, když to tak chtějí…
     
    Nekomentovala to. Prohlédla si občanku a k tomu vystavený zelený papírek, na kterém byla uvedená změna (rodinný stav na rozvedená).
     
    Na to se mě zeptala, kde mám rozsudek o rozvodu 🙂
     
    Jo, tak tohle přesně jsem čekala.
     
    Říkám jí, že když jsem si šla podat žádost o změnu jména, že mi ten zelený papírek vydali až na základě rozsudku o rozvodu, který jsem jim tam donesla, takže jsem netušila, že ho musím přinést i sem. Protože to bych jinak asi ten zelený papírek v ruce neměla, kdyby ten rozsudek neexistoval…
    „No jo, ale když na mě přijde kontrola, já to tady musím nějak zdůvodnit, tu změnu!“
    A už to začalo.
    Nejsem nikdy na úřadech agresivní ani se nevztekám. Jen jsem se na ní usmívala a stále dokola jsem jí opakovala, že ten zelený papírek mi vydali na matrice na Městském úřadě až na základě doloženého rozsudku o rozvodu. A že teď jsem také na Městském úřadě! 🙂
     
    Na to mi zase odpovídala, že jí je jedno, co po mě chtěli na matrice, ale že ten rozsudek potřebuje tady. A že se nemám čemu divit 🙂
    Hlas ovšem nezvyšovala a mluvila úplně klidně (ač byla trošku vyděšená z toho, co jí tu vyprávím), takže žádná úřednická arogance se nekonala a řekla mi, že mi tu občanku nechá udělat s tím, že rozsudek přinesu, až si pro ní přijdu. Konečně trochu lidský přístup. Škoda jen, že se u toho trošku neusmívala. Potěšilo by mě to víc 🙂 Byla to docela pohledná paní 🙂
     
    Zeptala se mě, jestli chci mít v nové občance rodinný stav. To jsem původně nechtěla, ale na to mě upozornila, že když ho tam mít nebudu, že po mě všichni potom budou chtít zase ten rozsudek, jako ona teď :)) A tím mě tedy přesvědčila. Je fakt, že ten, kdo v občance rodinný stav uvedený nemá je buď rozvedený nebo ženatý (jak podotkla :).
     
    Připravila si foťák, zrovna za ní svítilo prudce zapadající sluníčko přímo na mou tvář a tak jsem skoro nic neviděla a pořád mhouřila oči. „Takhle vás vyfotit nemůžu! Zkuste couvnout!“
    Tak jsem na židličce na kolečkách kousek popojela a cvak. Už se na monitoru objevila moje fotka.
    „Na občance budete takto – souhlasíte?“
    „Mě je jedno, jak tam budu. Klidně mě tam nafoťte s maskou Mikuláše, tuhle občanku budu mít jeden den a už zase přestane existovat.“ 🙂
    „No to je fakt…“ souhlasila se mnou.
     
    Na té fotce jsem se vůbec sama sobě nelíbila. Byla jsem tak ošklivá, že mi to úplně zkazilo náladu! V tu chvíli jsem si řekla, že z tohohle člověka nikdy žádná žena nebude a strašně mi to srazilo sebevědomí. Ještě jak jsem byla unavená, tak jsem se tvářila hrozně.
     
    V tom mi koukla znovu na ten zelený papírek a vykřikla: „Cože? U vás ta změna proběhla už v listopadu 2012? Tak to je na pokutu 2000 Kč!“
     
    Říkám jí, proč jí to tak vadí, že jsem tu změnu neřešila a ani nechtěla řešit, protože nebyl důvod a že vím moc dobře o lhůtě 15 dní, do které se musí občanka nechat udělat nová. Vysvětlila jsem jí, že jsem měla v plánu změnu jména a že jsem to chtěla spojit, ale trošku se to protáhlo a taky jsem zkoušela, jak dlouho to nikomu nebude vadit. A nevadilo 🙂 Až teď.
    „Tak dobře, dáte mi teda jen tři stovky. Sice nevím, jak to tu zdůvodním, ale vidím, že toho máte dost.“ 🙂
    Jak jako dost? Já toho neměla dost. Mě to baví 🙂
     
    Ty tři stovky mě ale naštvaly. Tak jsem se jí zeptala, jestli můžu o občanku zažádat jinde a jestli je levnější, když řeknu, že jsem jí ztratila. Vyšlo by to tak na stejno a hlavně jsem to chtěla mít už za sebou a taky tu paní už netrápit 🙂
     
    Za 3-4 týdny mi přijde sms, že je občanka hotová a do té doby bych to měla ráda všechno už připravené pro matriku (což vypadá, že stihnu).
     
    Když jsem odcházela, jen prohodila: „Zrovna na konci dne takový případ!“ :)))
     
    Tak já jsem případ… Já si chtěla jen změnit jméno, které s rodinným stavem nesouvisí…
     
     
    V souvislosti s matrikou mi psala i Péťa. Na jedné matrice v menším městě ve východních Čechách jí odmítli povolit neutrální jméno Péťa. (Přitom tohle jméno je ale povolené). Zato ale nepotřebovali potvrzení od sexuologa na jejich předtisku! Stačilo jim to napsané zvlášť na papíře, jak jsem to měla já, ale já tenhle papír od Hanky mohla vyhodit (obrazně) do koše, i když tam byly tytéž údaje. I razítko to mělo! Takové krásné… 🙂
     
    Líbilo se mi, jak to vyřešila Míša, když jí nechtěli na matrice povolit zase to její neutrální jméno. Napsala do Ústavu pro jazyk český, kde jí odepsali, že matrika nemá vůbec právo po ní požadovat posudek. V pátém vydání knihy Jak se bude jmenovat vaše dítě je přímo kapitola věnovaná transsexualitě a tam je i Míša. Takže to přeposlala na matriku a byl klid.
     
    Domácí podoby jmen jsou u změny jména na neutrální podobu z důvodu transsexuality povolovány. Nebo tedy mají být. Ale jak vidíme, zase někde sedí někdo, kdo si myslí něco jiného a „on je tady úředník!“ 🙂
     
    Jela jsem na poštu a bylo mi smutno z té fotky… ne kvůli občance, ale kvůli mě.
    Domů jsem šla po schodech, místo výtahem a ve druhém patře zavoněla rajská. Rozbrečela mě. Chtěla jsem si dát facku, ať toho nechám. Přeci ještě žádné hormony neberu 🙂 A rajská není zrovna to, co by mě mělo přivést k pláči!
    Ale prostě mi to připomnělo vůně, které se takhle linuly vždycky od nás, když jsem se vracela z práce domů a čekala tu na mě dvě sluníčka…
    Zítra musím na ty odběry dorazit na lačno, takže dnes večer už bude jen něco malého. Žádná voňavá rajská se nekoná.
     
    Tyhle vlny z minulosti se vždycky odněkud přivalí a zase se odplazí zpět. Nemůžu je ovlivnit. Jsou zakódované ve mě, v mých vzpomínkách, které bych chtěla nemít…
     
    Ale už mě to zase přešlo. Nenechám si zkazit zítřek, kdy musím být ráno v Praze na endokrinologii. Navíc dnes bylo tak nádherně – jak svítilo sluníčko, už jsem viděla venku ty slečny v sukýnkách a lákalo to do ní i mě… Ale nejspíš zítra pojedu zase v úzkých kalhotách a kozačkách.
     
    Pak mi volala Andrejka – poprosila jsem jí, aby mi řekla své dojmy z první návštěvy endokrinologie v Modřanech a potěšila mě 🙂 Tak uvidíme, jak se její dojmy před pár lety budou shodovat s těmi mými aktuálními. Samozřejmě si je tu do podrobna všechny popíšu. Zajímalo mě hlavně, jak probíhá první vyšetření, jestli se budu svlékat apod. (Podle toho jsem se chtěla taky obléknout.) Nakonec z toho byl půlhodinový rozhovor, ale jsem už klidnější, protože když Andrejka řekne „je to v pohodě“, tak to prostě v pohodě bude, včetně sestřičky, doktora, prostředí, atd. (Bála jsem se narvané čekárny totiž 🙂
     
     
    Dnes ráno prošla kolem bezpečačka a ptala se, zda nás může zítra proškolit ze změn v BOZP. Tři lidi jsme jí řekli, že tu zítra ráno nejsme, takže se rozhodla, že to zkrátí a udělala nám proslov hned 🙂
     
    Nejdůležitější a základní změny se týkaly toho, že do výrobní haly se nesmí v sukních 🙂 Ale pokud k ní budu mít legíny, tak ano. Obyčejné silonky nestačí. Lodičky je také možné mít, ale pouze s uzavřenou špičkou.
    Na to kolega pronesl, že neví, co to jsou legíny, protože to on ani jeho manželka nenosí. (Nechtěla jsem mu motat hlavu ještě tregínama a dalšími podobnými hezkými částmi dámského oblečení 🙂 Ale už jsem si představovala, v čem v létě budu do práce chodit… Nedávno jsme to totiž řešily s tou mojí kolegyňkou, že do výroby nemůže v sukni a v podpatkách.
    Konečně je to černé na bílém 🙂
    Měla jsem radost, že se to týká i mě 🙂
     
    Mívám radost z těchhle maličkostí. Jako třeba když jsme dostali k obědu malé písmenko – želatinový bonbón – kterým začíná naše jméno a kolegyňka pronesla, že u mě je to vpořádku, protože to „sedí“ 🙂 Protože mi říká Teri 🙂 Tak jsem si to své citrónové T snědla a tiše doufala, že se mi podaří změnit jméno ještě před 7. březnem, kdy už bych svůj „starý“ klučičí svátek slavit nechtěla 🙂
     
    Tak a já se jdu na zítra trochu zkrášlit, přelakovat nehtíky a připravit si věci, ve kterých budu lítat po Praze zítra ráno 🙂
    Potom odpoledne musím ovšem ještě do práce :/ Takže domů odlíčit a převléknout. Ach jo.
    A ve středu do práce jen ráno a pak zase do Prahy k Hance… Ale tam už spěchat nebudu. Tam si to užiju.
  • otєrєzє.cz

    Haló, tady Knappová

    13. 2. 2014 / 18:59 / 9 Comments
    Ráno jsem nemohla dospat. Vzbudila jsem se o hodinu dřív úplně krásně vyspalá a pořád měla v hlavě včerejšek, pořád jsem se viděla, jak běhám v kozačkách s Nikčou po supermarketu a cítím se tak svobodně… Najednou jsem si mohla kupovat jakékoliv dámské věci, prohlížet si je, stát u nich jak dlouho chci, aniž bych měla pocit, že mě někdo pozoruje. (Něco, co je pro všechny ženy naprosto normální a běžná věc! Ale pro mě zážitek nevídaný, krásný a osvobozující 🙂 Tereza už nebyla jen uvnitř mého těla. Už byla i venku! A vidělo jí tolik lidí i zblízka! Najednou nebyla po těch dlouhých letech schoulená, malinká, smutná a utrápená někde hluboko uvnitř mě. Najednou tu stála a viděla jsem se v odrazech skleněných dveří. Říkali mi to i lidé kolem, kteří se mnou komunikovali pohledy i slovy. Začíná mi připadat velmi divné, nepřirozené a nepříjemné chodit ven jako Tom… A taky celkem zbytečné.
     
    Když jsem přišla do práce, pořád jsem se usmívala. Nějaké pracovní starosti mě v tu chvíli vůbec nemohly rozházet, dokonce ani ranní porada. Byla (a jsem) šťastná tak moc, že to ze mě nevyprchalo ani teď večer.
     
    Kolegyňka se na mě hned natěšeně vrhla a hezky před ostatními z kanceláře (celkem je nás tam pět) se mě zeptala, jak jsem dopadla na matrice 🙂 Já byla natěšená taky, takže jsem se to snažila (stručně) popsat a kolega podotkl, že to chtělo skrytou kameru a dát to příště na youtube. Já jsem se tedy bavila také. Ale to bych té (jinak milé paní) nemohla udělat.
     
    Před polednem jsem zavolala Dr. Knappové kvůli tomu, abych se zeptala, co musím udělat proto, aby mi vypracovala znalecký posudek na křestní jméno Teri.
     
    Konečně jsem poznala tu slavnou a hlavně JEDINOU paní v ČR, která má monopol na znalecké posudky v tomto oboru, píše knihy „Jak se bude vaše dítě jmenovat“, které matriky používají při schvalování jmen a až tu jednou paní Knappová nebude, nemá za sebe náhradu, protože si nikoho nového „nevychovává“.
    Četla jsem, že jedna maminka řešila jméno své dcery, které už v nejnovějším vydání této knihy bylo. Tak s tím šla na matriku a víte co jí tam řekli? 🙂 „To je fajn, že toto jméno je v nejnovějším vydání, ale MY POUŽÍVÁME STARŠÍ VÝTISK! Ten nový ještě nemáme a ve starém není!“ A hotovo prostě! :))))
     
    Říkala jsem si nejdřív, že to neutrální jméno možná moc řeším, ale teď už si to neříkám. Je to část mě. Každý máme jméno, které k nám patří a které něco vyjadřuje. A tak udělám všechno pro to, abych mohla Teri použít.
     
    Byla to moc milá starší paní, která nepoužívá e-mail (proto jsem jí volala). Číslo se dá volně sehnat na internetu nebo ho mám kdyžtak i já 🙂 Byla opravdu ochotná a snažila se mi pomoct. Ptala se mě na důvod změny a na novou neutrální formu celého jména (sama mi nabídla i různé varianty příjmení, ale já chtěla to končící „ů“, i když to zní divně. Ale pořád méně divně než „ých“ 🙂
    Má žádost jí zaujala. Začala OKAMŽITĚ listovat ve slovnících (internet totiž nepoužívá, protože (jak řekla) „tam si může napsat kdo chce co chce“ (což dělám například já :)) a tak je věrná knihám. Což má ovšem své nevýhody, jelikož knihy nebývají až tak aktuální.
    Říkala mi, že Tereza je v Čechách vyloženě ženské jméno a že bohužel neexistují ani žádné podobné obourodé podoby, protože jméno Terence (které má podobné domácí varianty jako Tereza) není české jméno a téměř se tu nepoužívá. Začala mi číst z holandského slovníku, který uvádí pouze variantu Terry (s dvěma R a tvrdým Y).
    Říkám jí, že bych ráda s jedním R a měkkým I :)))
    Tohle jméno (ovšem s dvěma R, ale aspoň s měkkým I) totiž uvádí server thinkbabynames.com jako mužské i ženské. Z toho jsem vycházela a věřím, že dr. Knappová bude tak dobrá, že to jméno prostě v nějakém cizím slovníku nakonec najde jako jméno mužské! 🙂
     
    Cena za posudek se neplatí předem, jak jsem si myslela, ale posílá ho do týdne na dobírku. Přesnou částku mi nemohla říct, protože to prý není za kus, ale podle toho, kolik času nad tím stráví 🙂 A kolik knih musí prolistovat. Ale řekla, že do 1000 Kč se vejde 🙂 Bezva.
     
    Ptala se i na variantu ženského jména, které budu chtít po operaci a podle toho usoudila, že se pokusí najít jméno co nejvíce podobné Tereze, když už mi všichni říkají Teri (i v práci :).
     
    Mluvily jsme spolu asi čtvrt hodiny. Pořád v něčem listovala a vždycky mi říkala v čem, ale vždycky tam bylo Terry s tvrdým. Bylo na ní slyšet, že jí to baví – a mě to bavilo taky. Takže jsem si u ní ten posudek objednala (pro jistotu). Po zkušenosti s matrikou v našem městě, která tak dbá na veškeré náležitosti, formu a razítka. Takže teď se těším a jsem zvědavá, co mi přijde. „Terry“ mám při nejhorším jisté, i když není české, pořád je nejbližší Tereze…
     
    Ještě včera večer jsem napsala Hance (Fifkové), jak jsem na matrice pochodila a poslala jí nové formuláře, které teď vyžadují. Odepsala mi vtipnou poznámku o českých úřadech (kterou nebudu publikovat :))) a řekla, že příští týden u ní budu mít formulář připravený vyplněný 🙂
     
     
    Odpoledne v práci znovu řešili mou změnu jména 🙂 Taky jim přišlo vtipné, že teď půjdu pro novou občanku ještě na staré jméno, u které mi zase hned odstřihnou roh a budu mít nové jméno. Za rok budu mít znovu nové jméno a kolega nakonec podotkl, že největší sranda bude, až se za další rok VDÁM a budu mít zase nové jméno! :)))
    To dostalo všechny 🙂
    V práci je veselo. Mám to tam ráda. Kolegyně mi spočítala, že bych se mohla vdát tak v r. 2017 🙂 Hned jsem si představila sebe v nějakých krásných svatebních šatech… a měla zase ty své zasněné oči 🙂
    Když jsem šla na oběd, tak mi kolegyně řekly, že si myslely, že dnes už přijdu do práce jako Tereza. Očekávaly to! Prý na to stejně všichni v práci čekají 🙂 Mám tam tak ideální podmínky!!! To ovšem nemluvím o výrobní hale, kde je těch 200 dalších zaměstnanců (z toho 90 % žen). Ale uvědomila jsem si, že mám pořád jednu věc, která mi opravdu moc brání tenhle krok, na který se tak těším, udělat… Jsou to moje tmavé vousy 🙁
     
    Říkala jsem kolegyňkám, že musím jít ještě na pár procedur, abych je zničila aspoň o trošku víc…některá místa jsou bez problémů, ale pod bradou je to pořád vidět hodně. Takže jsme chvíli probíraly make-up, říkala jsem jim, jak ho nemám moc ráda (i když mám ten s nejvyšší kryvostí na trhu), ale že z dálky to není poznat a tak se cítím lépe, protože důležitější je vousy nemít (za každou cenu). Jenže po pár hodinách nošení make-upu už to není ono a nevypadá to hezky. Což by byl v práci vážně problém… Vousatá NIKDY do práce nepůjdu! Nesmí na mě být nic mužského. NIC! (No dobře, tak tamto dole tam ještě bohužel ZATÍM musím nechat, ale to se dá šikovně zastrčit tak, že to vypadá, že to tam není :)) Já na to totiž pořád zapomínám. Nevnímám, že to tam je. Nezajímá mě to. Ignoruju to. Ale dost často mi to tam taky prostě nepředstavitelně vadí! Jen si to zkuste představit 🙂 Je to tak nepraktické tohleto! 🙂
     
    Ukázala jsem kolegyňkám fotku, co jsem dala i sem, jak jsem šla včera na matriku a ty jejich komentáře mě vždycky tak zvednou sebevědomí!!! Jsem z toho vždycky tak nadšená! A líbí se mi, že ony také. Chvíli jsme řešily hormony, co se se mnou bude dít, jak budu „v šestinedělí“ bulet a budu náladová 🙂 A jaké jiné změny mě díky nim čekají. Strašně je to zajímá.
     
    Mám radost.
    Těším se na příští týden na odběry (ano, i na odběry se dá těšit! 🙂 a na Hanku. Podat žádost na novou občanku (ještě na to staré jméno) si ale nemůžu, protože tam můžu jen v pondělí a ve středu a to jsem pryč. Už vidím, jak se to všechno zase potáhne. Ach jo! 🙂
     
    A zítra se těším úplně strašně moc na mojí milovanou Kačenku. Už tu mám pro ní nakoupené zase dobrůtky, co jí budu vařit a budu si užívat to veselo, které tu je pokaždé, když jsme tu spolu. To jsou ty nejhezčí chvíle.
     
    Zajímalo by mě, jak postupují matriky na Slovensku při schvalování změny jmen. A v ostatních zemích taky. Vymyslím, jak to zjistit 🙂 Ty naše české budou ale stoprocentně „nejmilejší“ ze všech 🙂
     
    Mimochodem – dnes mě nepoznal další člověk, který mě dobře zná. Tak jsem se k němu nehlásila. Proč taky. Prošel kolem mě, díval se na mě a neřekl ani ahoj. Že by druhá vlaštovka? 🙂 Kéž by… Nemůžu chtít všechno hned. (Nebo můžu, ale je mi to stejně k ničemu 🙂
  • otєrєzє.cz

    Matrika – neutrální jméno (díl II. – Já jsem tady úředník!)

    12. 2. 2014 / 20:44 / 6 Comments
    🙂 Jak to tak vypadá, téma matrika nebude mít jen tři díly, jak jsem původně plánovala…
     
    Má naivní představa (a představa asi většiny z nás): Přijdu na úřad, podám si žádost, ta je přijata, vzdám se práva na odvolání a hotovo.
     
    Skutečnost se velmi liší. Řekla bych, že nemá s mojí představou společného VŮBEC NIC. 🙂
     
    V instrukcích o matrice od Hanky se píše, že každá matrika postupuje jinak, co některé schválí, druhé zamítají apod.
     
    Bohužel ta naše (na kterou jsem musela, protože musím tam, kde je mé trvalé bydliště) patří mezi té „problémové“. Asi abych to neměla tak jednoduché a aby bylo o čem psát :)) Celou dobu jsem si totiž říkala, ať ta naše matrika je fajn, abych tu o ní pak psát nemusela. Ale smůla 🙂 Paní asi chtěla být slavná 🙂 Takže hezky pěkně popořadě se všemi detaily 🙂
    Každý, kdo jedná s úřady musí pochopit, proč jsem utekla ze státní správy a už v ní nikdy pracovat nechci.
     
    Moc jsem se na dnešní den těšila, jak si ho užiju konečně zase jako Tereza… ale zhruba před polednem jsem začala mít strach a obavy a přemýšlela jsem, jestli na matriku nepřijít oblečená v pánském… Zase ten můj strach! Potřebovala jsem ho zabít! Potřebovala jsem na něj zapomenout a udělat to. Jít mezi lidi, být s nimi v kontaktu a jednat s úřady. Potřebovala jsem strašně moc začít konečně žít tak, jak chci a jak potřebuji a věděla jsem, že jakmile ten dnešní krok udělám, že mě posune ne o jeden, ale hned o několik krůčků zase dál. A taky že jo!
    Děkuju Adélce, že mě v smskách neuvěřitelně vyburcovala k tomu, aby mi došlo, že není důvod nepřijít na matriku jako Tereza. Vždyť já žádný problém nemám! To takhle společnost ho má! Proč já mám být ta, kdo se má omezovat? Chci žít tak, jak to cítím, jaká jsem doopravdy a nechci se za to stydět. A řekla jsem si, že lidé jsou mi ukradení. Do toho mi Anetka poradila opět to její: „Stejně nikoho nezajímáš!“ 🙂 A tohle opravdu pomáhá, protože je to pravda. Takže už jsem byla rozhodnutá a domluvila se s Nikčou, kdy a kde jí vyzvednu.
     
    Z práce jsem šla pro jistotu o hodinu dříve. Musela jsem totiž ještě na poštu, protože včera večer přišla jako na potvoru objednávka „Balík do ruky“ a tak jsem musela ještě ten den do 17 h. stihnout balík odeslat. Na poště byla fronta! (To asi nikdo nečekal :). Nebyla vůbec příjemná a já byla nervózní, že to nestihnu. Ale za chvíli jsem přišla na řadu a vyrazila domů.
     
    Okamžitě jsem se svlékla, vzala spodní prádlo + vršek a začala malovat. Strašně se mi klepaly ruce. Linka černou tužkou nebyla slabounká jako obvykle, ale tak trojnásobná, pořád jsem jí opravovala a když jsem si malovala řasy řasenkou, pořád jsem čmárala mimo, takže jsem to musela neustále otírat. Make-up jsem měla potom v řasách taky a dostávala ho nakonec i z vlasů! 🙂 Ale zvládla jsem to a začala jsem se líbit sama sobě. Vzala jsem si dlouhé vlásky, učesala si culíček a ofinku na stranu a vzala úzké kalhoty, černé přiléhavé tričko s výstřihem – ven potom tu mojí bundičku s páskem a kozačky. Bože to byl blažený pocit, když jsem vyšla ven!
     
    U výtahu jsem dnes nikoho nepotkala. 🙂 Už venku jsem se ovšem nesla jako bohyně. 🙂 Nastoupila jsem do auta a jela pro Nikču. Už tam čekala a když nastoupila tak říká: „Já si říkala, že si vezmeš kozačky, tak jsem si je vzala taky!“ 🙂 Hrozně jí to slušelo, měla nový světle žlutý šátek a dala mi bílý, který přišel pro mě s tím žlutým 🙂 Je úžasný! Ale musím počkat, až nebudu muset přestat nosit make-up (až zničím vousky), jinak bych si ho umazala.
     
    Vše, co jsem teď udělala záleželo na tom, co řekne Nikča. Ona byla veřejnost, ona byla „ti druzí“ a podle ní jsem se řídila. Kdyby řekla: „Hele, vykašli se na to, takhle nikam nechoď“, tak nikam nejdu, ale ona říkala přesně opak 🙂
     
    Už když jsme vylezly na parkovišti pro lístek, tak se jí líbilo, jak umím chodit na podpatkách 🙂 (Mě taky! 🙂 A kráááásně jsme obě dvě klapaly starobylou ulicí na naše hezké náměstí a na radnici. Nikča mě takhle žensky oblečenou viděla jen na fotkách. Vždycky když byla u mě, neměla jsem dlouhé vlasy a byla jsem úplně nenápadně namalovaná. Chystaly jsme se nafotit fotky jako dvě ségry, ale ještě na to nebyl čas. Takže dnes taková velká premiéra i před ní 🙂 Musím jí ale poděkovat. Neuvěřitelně mi její přítomnost pomohla.
     
    Začalo to ze mě trochu padat. Už na radnici jsme se hihňaly a pořád o něčem povídaly. Pak jsem zaťukala na dveře s názvem „Změna jména a příjmení“. Je fajn, že takové dveře existují a že se věnují jen této věci. Ta paní bude určitě všechno dělat perfektně a hodně o tom vědět.
    Ta paní byla víc vyděšená než já! 🙂 Viditelně jsem jí zaskočila. Já tam ale nakráčela sebevědomě tak, jak jsem si to představovala, řekla jsem jí, že bych si ráda podala žádost o změnu jména a příjmení a začala vytahovat papíry. Krásně jsem mluvila v ženském rodě a užívala si to. A byla jsem ještě vysmátá z debatování s Nikčou, která na mě čekala na chodbě.
     
    První co řekla bylo, jestli tu mám trvalé bydliště. Viditelně se mě chtěla zbavit 🙂 No, bohužel mám 🙂 „A budu mít! Nehodlám ho měnit!“, jsem ještě dodala. Ona snad čekala, že se budu stěhovat (jako můj zaměstnavatel, který se bál, abych se neodstěhovala do anonymního velkého města). Tak s tím nepočítejte vážení! 🙂
    Ale jinak byla milá, akorát velmi VELMI loajální vůči českým zákonům (což byla můje smůla) a přestože se snažila být i lidská, tak její úřednická stránka o mnoho přesahovala právě tu lidskou. Bylo to znát i z jejích odpovědí a tónu.
     
    Na jakoukoli mojí otázku odpovídala: „Nevím, to musím jít zjistit.“
    Měla jsem v hlavě postup, o kterém se píše na internetu a toho jsem se chtěla držet. Ale všechno bylo jinak!
     
    Vzala si ode mě potvrzení od Hanky, kde bylo uvedeno, že byla zahájena přeměna z muže na ženu, a že doporučuje vyhovět matrice v mé žádosti o změnu jména a příjmení. Standardní potvrzení, které dává Hanka úplně všem. Vzala si rodný list, občanku, na základě které měla problém říkat mi v ženském rodě a neustále jí to nešlo a samotnou žádost.
    Můj papír vyjetý z internetu v angličtině, že jméno Teri (Terri) je obourodé, jí NEZAJÍMAL 🙂
    Řekla jsem jí, že jsem psala Dr. Knappové e-mail a že mi odepsala, pokud budu potřebovat na Teri znalecký posudek, že mi ho vypracuje.
     
    Všechny papíry si tedy vzala a šla se poradit…
    Řekla bych, že jsem u ní byla v letošním roce první, protože se jí něco nezdálo.
    Když jsem se jí potom v kanceláři ptala, kolik tak lidí jako já za rok přijde, odpověděla mi stroze: „Tuto informaci vám nesmím sdělovat. Jde o osobní informace.“
    Už jsem mlčela 🙂 Vybavila jsem si ty tři slečny s podobným osudem, které tu ve městě znám a to bude z MtF tak všechno.
     
    Sedla jsem si zase na chodbu a smály jsme se s Nikčou na celou radnici 🙂 Kolem chodili zaměstnanci, zaměstnankyně, občané potřebující něco vyřídit a vůbec, ale vůbec nikoho jsem nezajímala 🙂 Jen na mě vždycky mrkli a zase šli dál. První malá známka správné identifikace. A to mi začalo dělat dobře. Má chuť i sebevědomí začaly růst!
     
    Po 20ti minutách stále nic. Nikča si dělala legraci, že paní volá prezidentovi a chce se s ním poradit 🙂 Za chvíli se ozval výtah a myslely jsme, že to příjíždí Zeman, aby to vyřešil. Přistál na náměstí vrtulníkem :))) (Byl to zase jen zaměstnanec). To čekání mě bavilo. Byly jsme tam samy a tak jsem se Nikči, která je moc hezká blondýnka ptala, jak obvykle sedí 🙂 Měla totiž nohy natažené dopředu, zatímco já hezky u sebe. „Já sedím jak chci, vůbec to neřeším! 🙂 A takhle s nohama u sebe nesedím nikdy 🙂 Když ale chci, aby to vypadalo, tak si dám nohu přes nohu – takhle!“ 🙂 A už jsme seděly obě s nožkou přes nožku a že mi prý ukáže, jak koketovat s muži :)))
    Nikča je jak moje ségra. Je dcerou mé bývalé kolegyně, ale strašně jsme se před lety sblížily.
     
    Po půl hodině paní dorazila s tím, že mám jít s ní. Zase jsme si sedly do té malé utulné kanceláře, kde bylo hrozně horko (já si totiž bundu neodložila a taky ta paruka je dost nepraktická – ale hezká a dodává mi potřebné sebevědomí, které s krátkými vlasy prostě nemám). Začala jsem se jí ptát opět na ty své otázky, ale ona mi jen odpovídala, že mi VŠECHNO řekne. Tak jsem mlčela a čekala. Snažila jsem se to její kopírování dokladů občas trochu odlehčit nějakou poznámkou, usmívala se, ale to tu kyselou úřednickou atmosféru neprolomilo. Já jsem tady úředník!
     
    A tenhle milý úředník si našel celkem TŘI problémy!
    Ne jeden nebo dva. Rovnou tři, ať mám co dělat a nenudím se.
     
    Začala jednostranná úřednická komunikace, během které jsem neměla šanci cokoliv říct a pokud se mi to podařilo, byla jsem okamžitě uzemněna zopakováním poslední věty.
    „Od 1.1.2014 vyšla novela zákona, která nařizuje, aby se žádosti o změnu jména a příjmení z důvodu změny pohlaví doplnila o potvrzení od lékaře (sexuologa) na tomto speciálním formuláři.“ A dala mi takový velmi jednoduchý formulář, který obsahoval úplně všechny údaje, které jsem měla na tom standardním potvrzení od Hanky. Jenže bohužel nebyly v té tabulce, ale v jednom souvislém odstavci! Takhle má vypadat prvotřídní byrokratický úřad. Měla jsem velkou radost, že jsem zase pohlcena nejrůznějšími nesmyslnými nařízeními a považována za občana jednajícího s úředníkem (a ne za člověka jednajícího s člověkem. My tu totiž nejsme pro lidi. A zákony se dodržovat musí! Nebudeme ze změny jména a příjmené dělat žádný holubník!).
    „Tento formulář Vám vyplní váš lékař a donesete mi ho. Ten, který jste přinesl, mi nestačí!“ Zase začala v mužském rodě! To už jsem začala být otrávená. Jak jako nestačí? Všem v téhle zemi stačí a zrovna mě ne? Proč já musím být zrovna ta průkopnice? Teď ten nový formulář naskenuji a pošlu Hance, ať se taky pokochá. Naštěstí tam příští týden jedu, tak mi ho potvrdí… ale to mi bohužel k žádosti nestačí. Je tu totiž problém číslo dvě!
     
    „Vámi zvolené jméno jsme ještě nikdy neschvalovali, takže k němu budeme potřebovat znalecký posudek od Dr. Knappové.“ To je ta, co má na jména v téhle zemi monopol. Ale jak jsem říkala, ona za to nemůže. Já nechci být Nikola, když jsem Tereza, to to nedokážete pochopit? Budu si za svým OBOURODÝM jménem stát a nevidím důvod ho neschválit. Ale musím mít posudek. Papír z internetu, že Terri je varianta mužského jména Terrence nestačí…
     
    A šup na třetí problém – a ten mě dostal! Miluju byrokracii. 12 let jsem proti ní na úřadě bojovala a teď mi to vrátila.
     
    V občanském průkazu máte stále rodinný stav „ženatý“.
    Souvislost se žádostí změnou jména a příjmení??? Uniká mi nějak! Žádný zákon nevyžaduje rodinný stav k žádosti o změnu jména a příjmení.
    „Ustřihnu vám roh občanky, stane se tím neplatná a musíte si nechat udělat novou. Ale jako muž s původním jménem! My vám vaší žádost nevezmeme. Musíte k ní mít novou občanku.“
    Takže teď půjdu na občanky pro novou, nafotí si mě jako muže a za 4 týdny, až si jí vyzvednu, s ní hned poletím na matriku, kde mi ZASE USTŘÍHNOU JEJÍ ROH! 🙂 Tentokrát proto, že tam bude změna jména.
    Ti úřednici jsou tak vtipní! Jsem ráda, že je máme.
     
    Jenže paní stále řešila můj rozvod a nemohla vyhledat, kdy k němu došlo. Tak jí říkám přesné datum a poté přišla s tím, že tu nemají žádný záznam o tom, že by rozvod proběhl a musí se tedy opět poradit.
     
    Zase jsem čekala s Nikčou na chodbě. Všichni zaměstnanci už šli domů, protože bylo po 17 h. a my si ze všeho začaly utahovat 🙂 Užívala jsem si tu ženskost a to, jak jsem se cítila dobře jako Tereza. Kéž bych už se nemusela nikdy vrátit do toho druhého světa…
    Za pár minut paní přišla, zeptala se, jestli může hovořit před slečnou a dává mi občanku s ustříhnutým rohem s tím, že je tu problém (jasně, já žádný problém nemám, tak ho budu mít! :). Tím, že matrika nemá záznam o tom, že soud o rozvodu proběhl by bylo vhodné, kdybych se zítra stavila a donesla rozsudek o rozvodu. Ten mám doma. Nenapadlo mě vzít ho s sebou, když si jdu měnit jméno! Jenže matrika má otevřeno do 14:30 a já končím v 15:30, takže jsem jí řekla, že můžu jen v pondělí nebo ve středu. To byl opět problém, protože teď mám totiž neplatnou občanku s ustříhnutým rohem, která je platná pouze s vypsaným formulářem, který mi sice paní vypsala, ale zase si ho vzala, protože nemá doklad o tom, že jsem rozvedená. Takže mám teď u sebe neplatnou občanku.
     
    Nikča zrovna zítra nemůže, má brigádu, takže jsem se domluvila s mamkou, že tam zítra zaběhne s mým rozsudkem a paní bude spokojená.
     
    Popřála mi hodně štěstí, zdraví a tvářila se mile. S Nikčou jsme řekly nashle a šly do ulic…
     
    Jenže ani tenhle zážitek mi radost nezkazil. To nadšení z toho, že jsem ve světě já – Tereza, že jsem tu mezi lidmi tak šťastná, to nadšení bylo tak velké, že mi opravdu začala růst chuť 🙂
    Šly jsme s Nikčou k autu, obě zase krásně klapaly podpatkami, což se úžasně mezi domy rozléhalo a míjely kluky, holky, muže, ženy… nikdo mě neřešil, nikoho jsem nezajímala. Jen letmé pohledy ostatních mi říkaly: „Tady je to vpořádku. Ty jsi žena. Tebe nepotřebuji řešit.“ 🙂
     
    Byl to neuvěřitelně osvobozující pocit, kterého jsem se nemohla nabažit a tak se mě Nikča zeptala, jestli bych s ní ještě nesjela na poštu. Tam už jsem vkráčela sebejistě, ale byla tam fronta, tak jsem čekala venku před dveřmi. Vadilo mi, že musím mít ještě docela dost make-upu kvůli překrytí zbytku vousků a který je zblízka poznat. Z dálky je to ovšem super (jak říkala Nikča :). Na poštu a z pošty vycházeli lidé, přicházeli muži, co mě sjíděli zrakem od hlavy až k patě a já si to vychutnávala, točila si culíček na prstě, usmívala se, stála tam hezky vzpřímeně a v odraze skleněných dveří se pozorovala a nemohla vynadívat, jak mi to sluší! 🙂 V tom odraze stála totiž žena. A poprvé v životě mezi lidmi ženou ne jen pro mě, ale i pro ostatní… pro úplně cizí lidí, kteří mě mohou identifikovat jakkoli, ale zatím správně! Poznala jsem to na jejich pohledech.
     
    Byla to Nikča, kdo mě dnes popostrkoval stále dál a dál… krůček po krůčku a byla to ona, kdo způsobil mou dnešní neuvěřitelnou euforii, které mám v sobě tolik, že jí tu potřebuju aspoň část vypsat :).
    Já jsem žena! Chtělo se mi křičet radostí! 🙂
     
    Nikča potřebovala ještě nakoupit… a teď jsem tu stála celá šťastná a při chuti ještě nejít domů, ještě se nevrátit do světa, která pro mě nic neznamená a ve kterém už nechci žít… ale na druhou stranu jsem si nebyla ještě stoprocentně jistá, jestli můžu jít mezi davy lidí ve velkém supermarketu, stát pak ve frontě u pokladny, mluvit s pokladní, být v její blízkosti zhruba tak na půl metru při placení… a pod světlem, které hodně osvětluje moji tvář… Dívala jsem se na svůj odraz v okénku auta a upravovala si pramínky vlásků. A do toho přišlo další popostrčení 🙂
    „To dáš! Normálně pojď, půjdeme spolu nakoupit 🙂 Nikdo tě neřeší, vždyť to vidíš. Nikdo s tím nemá problém, jsi úplně v pohodě!“ 🙂
    To jsem potřebovala slyšet.
    Vybavila jsem si ty desítky lidí, které jsme dnes potkaly a tak jsem si řekla, že kdy jindy než teď popojít zase o kousek dál. Potřebovala jsem mezi lidi. Abych věděla, jaké to je… jak mě vidí…
     
    A to co jsem v supermarketu zažila mě vyšvihlo daleko daleko k protějšímu břehu, ke kterému pořád mířím! 🙂
     
    Když jsme tam s Nikčou vkročily a poutaly pozornost klapáním podpatků na hladké bílé dlažbě, měla jsem trochu strach, ale ona pořád povídala a já na to přestala myslet. A šly jsme nakupovat 🙂 Pohybovaly jsme se mezi lidmi a nikdo NIKDO mě neřešil! Normální pohledy mužů i žen. Až se mi z toho začalo tak zvedat sebevědomí! 🙂 Přitom jsem věděla, že vůbec nejsem doonalá, ale v odrazech jsem viděla ženu… a to mi dělalo dobře.
    Když kolem prošel pár, Nikča mi říkala, kam mám koukat (nebo spíš nekoukat), abych nebyla terčem pohledů té jeho slečny 🙂 Jasně, že jsem koukala i po klukách! Bavilo mě to! 🙂 Ale naštěstí pozornost směřovala hlavně k blondýnce Nikče 🙂 To bylo pěkně vymyšlené, že jsem si jí vzala s sebou 🙂
     
    Říkala, že mi takhle vždycky pomůže – že můžeme jít spolu kamkoliv budu chtít, protože vidí, jak je to pro mě jednodušší a lepší. 🙂 Mám jí hrozně ráda.
     
    První pokladna byla plná mužů ve frontě a tak Nikče říkám, jestli můžeme k druhé. Tam byla ale ta pokladní, o které jsem tu jednou i psala, že se známe, když ke mě chodila na pracák a vždycky si spolu popovídáme, takže jsme šly až k poslední pokladně s nejmenší frontou… Pokladní byla taková docela hezká asi 30tiletá blondýnka. Vypadala v pohodě 🙂 Tady zůstanem! 🙂
    Ta fronta tu byla nejmenší proto, že na pás se snažila (zřejmě matka s dcerou a zřejmě po obdržení sociálních dávek 🙂 vyložit úplně narvaný košík! Ale byly milé, protože nám řekly, ať jdeme před ně. Jenže to já nechtěla – chtěla jsem si to v té frontě užít… A začala jsem s nimi i komunikovat! 🙂 Řekla jsem jim, že se rády podíváme, co v tom košíku mají. Na to se usmály a odpověděly, že „maso“ 🙂 Jo… řekla bych, že tam bylo masa tak za dva tisíce 🙂 Ale bavilo mě to tam stát, být součástí úplně normální fronty a vtipkovat s Nikčou 🙂
     
    Nejkrásnější pocit jsem ale měla, když jsem si začala vytahovat svojí krásnou růžovou peněženku (co mám od Anetky) a z ní kartu svými dlouhými nalakovanými nehty a prstýnkem na prstě…
    Najednou jsem neměla pocit, že to musím skrývat. Najednou tu stála Tereza a od ní se očekávalo, že bude mít nalakované nehty, že bude mít růžovou peněženku… najednou jsem jí mohla volně držet a ladně tu kartu z ní vytahovat a potom s ní zaplatit 🙂 Protože k ženě prostě nalakované dlouhé nehty patří! Leskly se mi v tom jasném světle a nemohla jsem se té ženskosti nabažit!!! Tolik jsem si všechny ty momenty užívala!
    Usmála jsem se na pokladní, ona na mě a u toho pořád s Nikčou něco probíraly. Zjistila jsem, že nemám vůbec tak nápadně hluboký hlas! Bože to bylo dnes kroků ke zvednutí mého sebevědomí!
    Já Tereza jsem šla normálně na úřad, nakoupit, komunikovala se zákazníky, s pokladní a nemusela se poprvé v životě na veřejnosti za bílého dne mezi lidmi před nikým skrývat!
    Chci to! Chci už být v tomhle světě napořád!!!
     
    Nikču jsem hodila domů a jela si do bytu pro rozsudek, který jsem chtěla ještě zavézt mamce, aby s ním zítra mohla na matriku. Když jsem šla ale k autu, tolik se mi do něj nechtělo. Ty kozačky totiž tak krásně klapou! 🙂 A tak jsem šla těch 10 minut k mamce pěšky krásnou procházkou. Vychutnávala jsem si každý krok, každé klapnutí, každý pohyb… přede mnou šla žena s mužem a šli strašně pomalu, tak jsem je musela předběhnout… a zase jsem si to tak vychutnávala! 🙂 Jsem identifikována jako žena! Zalévalo mě štěstí. Přestávala jsem se hlídat. Moje chůze, mé pohyby, celá já – byla jsem tam najednou tak přirozená a ženská. Najednou mi nic nepřišlo těžké. Najednou přestal existovat strach.
     
    Začalo už se stmívat a na nebi svítil měsíc. Byl krásný večer po krásném dni.
     
    Když jsem přišla k mamce, tak tam bylo nějak víc bot než obvykle. Říkala jsem si, kdo to tak může být? Odemkla jsem si, ale nikde nikdo. Tak jdu do dětského pokoje a tam nejmenší čtyřletá neteř a nějaká roztomilá tmavovlasá holčička 🙂 V tom na mě neteř spustila: „My si tady hrajeme. To je Zituška.“ 🙂 Byly tak roztomilé 🙂
    Otevřely se dveře z pokoje mé mamky, ale z nich nečekaně vyskočila dcera tety (Gabča), která přišla za mamkou na návštěvu. Když jsem byla malá, tak jsme se vídaly dost často, ale teď jsem jí asi pět let neviděla. (A to je dobře, protože teď mě už bude vidět jen jako Terezu. Ona mě neměla s čím porovnat. Měla obrázek Toma ve svých vzpomínkách zobrazeného matně a neurčitě po tak dlouhé době.)
    Moc to Gabče slušelo – fakt je z ní hezká holka 🙂 A když mě viděla, tak se tak mile usmála, přišla ke mě, pozdravila mě, dala mi pusu na uvítanou (jakou si holky dávají) a říká: „Ty jsi krásná! Tobě to tak sluší!“ 🙂
     
    Jéééééé.
     
    Vylezla mamka, které jsem dala rozsudek a poděkovala, že zítra na matriku zajde a pak se objevila i teta 🙂 Nejvíc nadšená byla ale Gabča. To mi dělalo tak dobře! Ještě jsem se šla s nimi rozloučit a znovu mi zopakovala, jak mi to sluší 🙂
     
    A šla jsem zase hezky – tentokrát už přímo se vznášející v oblacích a šťastná tak, že dnes z toho ani neusnu – domů. Nechtělo se mi…
     
    Hned jak jsem po sedmé večer přišla, ještě jsem na památku udělala fotku „jak Tereza byla na matrice“ a začala všechny své pocity psát sem, protože je jich ve mě tak strašně moc.
    Culím se tu celou dobu, jsem pořád krásně oblečená, namalovaná s dlouhými vlásky, kruhovými náušnicemi, prstýnkem s dvěmi stříbrnými perličkami a moc bych si přála takhle zůstat.
     
     
    MOC BYCH CHTĚLA, ABYCH TENHLE DEN PROŽILA ZNOVU.
    MOC BYCH CHTĚLA, ABY UŽ VŠECHNY DNY BYLY PROŽITÉ NA DRUHÉM BŘEHU A JÁ SE NEMUSELA VRACET.
    Bylo to tak krásné!
    Nedá se to popsat.
    Chce se mi z toho bulet štěstím…
     
     
    Zítra ráno mě čeká výslech v práci 🙂 Ty moje kolegyňky mi totiž popřály hodně štěstí a zajímá je, jak jsem dopadla. To bude vyprávění 🙂
     
    Nikdo mě na zem nesrazil.
    Vylétla jsem do světa, který se mi pomalu otevírá.
    I když se mi ani trošilinku nechce z toho všeho krásného ženského, jdu se odstrojit do růžového pyžámka, odlíčit a snít o tom, jak už brzo bude všechno tohle normální. Jak už budu žít na té správné straně.
     
    Je to dnes trošku delší 🙂 Ale já se neumím brzdit…