Zase ty vzpomínky. Kolegovi se narodil syn. Takže jsem si ráno vyslechla detailní popis všech zážitků a pocitů a vzpomněla si na ty své před skoro už 7 lety, ale rychle jsem se vrátila zpátky na zem. I tak to bylo hezké vyprávení. A fotečka, jak ten malý človíček sotva pár hodin na světě drží velký tátův prst.

 

Je únor a to je pro mě další důležitý měsíc. Proto se na něj těším. Něco končí… (zima a tma třeba :)… a něco začíná (světlé zítřky). Musím na finančák kvůli vrácení daní, tam ale ještě se starým jménem. A hned potom na matriku, abych mohla na OSSZ kvůli pojištění už s novým jménem. (A všude jen pondělky nebo středy, protože dělám do půl čtvrté a jindy to nestíhám). Mohla (a měla) bych na OSSZ jít už teď, ale za 14 dní bych tam musela znovu přehlásit své jméno. Nechci zase další fronty, ztracený čas a papírování. A v polovině února bych ráda na endokrinologii do Modřan už za sebe. Bez dlouhých vlásků, ale budu to já. Tom už neexistuje. Den poté k Hance. A tam už tohle potřebuji (a chci) mít vyřešené. Abych mohla postoupit zase o dalších pár krůčků dál. Není už na co čekat ani proč se ohlížet. A teď už nejsem jediná, kdo se těší 🙂

Často si uvědomuji, jaké mám na rodinu, přátele a kolegy štěstí… I když se samozřejmě ještě časem ukáže, jak moc je to pro všechny, co se tváří nadšeně, skousnutelné 🙂 Ale nemyslím si, že by s tím měl být nějaký zásadní problém. Necítím to tak.

Jsou lidé, kteří takové štěstí nemají. A vůbec nejhorší je to, když vás nepřijme vlastní rodina.

 

Jako třeba táta Andrejky (Andrejka je moc milá slečna několik měsíců po operaci):

„Úsměvná příhoda z chirurgie, když tam teď ležel (táta) a já za ním přišla. Hned mezi dveřmi mne přivítal: „No konečně jsi tu synu (zásadně mne neuznává a dává mi to neustále sežrat), konečně jsi tady, to víš my chlapi se domluvíme, ne jako ty slepice“, a já tam stála v kozačkách a minisukni a culila se: „dobré odpoledne pánové“ a celý pokoj povídá: „dobré odpoledne slečno“ a pacient co ležel vedle povídá: „posaďte se slečno prosím, tady máte židli, to víte, váš otec už moc nerozezná, kdo z rodiny za ním přišel“ :-)) Já se culila a nechala jsem ho to sežrat. Vím, asi tvrdé, nicméně prostě realita.“

 

Veselé i smutné zároveň. Poprosila jsem jí, jestli sem zrovna tuhle část vyprávění můžu vložit, protože v těch pár větách je toho tolik.

Kde se v některých lidech bere ta nekonečná energie stavět se neustále proti? A kde se bere dokonce u těch, kteří nám dali život? Tohle nikdy nepochopím. S největší pravděpodobností brzy také na takového člověka někde narazím, ale s tím se musí počítat. To je to dobro a zlo. Černá a bílá. Světlo a tma. Jedno bez druhého by ztratilo význam…

Šla jsem na poštu, do obchodu pro zeleninu a nějaký hezký nový šampón.

Na svých vlasech si sice ještě culíček udělat nemůžu, ale přes uši, ofinka i vzádu už to začíná tak hezky přerůstat, že to při mých určitých vlasových kreacích vypadá i žensky 🙂 (Dát k tomu tak náušničky a namalovat se … jééé).

Kolikrát si žensky přijdu i v práci (když mi třeba kolegyně řekne, jak ve mě vidí tu ženu 🙂 Nebo na wc (bohužel ještě pánském – ale nemůžu chtít všechno hned 🙂 před zrcadlem, když si upravím tu svojí krátkou patičku 🙂 (Dokud budou mít muži kolem mě delší vlasy než já, tak spokojená nebudu!!! 🙂

 

K tomu, než půjdu na poštu jako Tereza potřebuji ale dvě věci: zbavit se už konečně těch příšerných vousů a mít delší vlasy (aspoň o trošku). Pak už mi nebude bránit nic. No a v téhle hezky nadšené náladě si to kráčím u obchodního centra, přede mnou se batolí malinkatá holčička v červené kombinéze s tatínkem, strašně se mi líbila, tak jsem se na ní usmála a ona na tátu: „Pán!“ 🙂 A táta: „Ano, pán!“ :)))

Tak samozřejmě jsem nebyla v holčičím oblečení, takže jsem ani nic jiného čekat nemohla. Jak snadno jsme někdy identifikovatelní už tak malými dětmi… Jen chci říct, jak to bude hezké, až mi ty děti jednou takhle řeknou: „Paní!“ 🙂 A tatínek: „Ano, paní!“ 🙂 (Doufám, že se shodnou! :).

Tolik mi na tom záleží. I kdyby to bylo za rok, za dva, za deset! 🙂 (panebože jen to ne – to bych nevydržela těch deset).

 

Líbí se mi, jak v práci už nemusím nic vysvětlovat. Jak všichni chápou, proč se tak chovám. Proč mám nalakované nehty, proč si dávám malé porce, proč si někdy beru jen salát, proč kolegyňce Jitce chválím tričko… 🙂

Přesně o to mi šlo. Aby už to nikdo neřešil.

Dneska měla Jíťa ale vážně hezké tričko. Černé s velkým trojlistem složeným z malinkatých trojlístků všech odstínů od růžové k bílé, které se pod prsy lehce rozlétly pryč jako ve větru. To se nedalo nepochválit! 🙂

Na to mi Jíťa řekla, že už se těší na moje trička! 🙂

(Ona je úžasná! 🙂

Takže jsme probraly můj šatník, že už mám jen dva svetry, které nosím do práce a které jsou aspoň trošku uni a na to mi řekla: „Tebe už nebaví tohle nosit, žejo?“

 

Jo. Nebaví. Nejradši bych to už spálila (dala na charitu nebo prodala). Ale jak jsem jí řekla – tohle udělám se svojí první pilulkou. I když je mi jasné, že ještě nebudu vypadat tak, jak bych si představovala… proto si nebudu brát hned „druhý den do práce lodičky“ (jak se s humorem obával můj kolega 🙂 (já si do práce lodičky stejně nebudu brát nikdy, protože to budou buď tenisky, balerínky nebo kozačky 🙂 a tak začnu fikaně s těmi ženskými věcmi, co vypadají jako uni 🙂 (Stejně jak jsem tu kdysi psala – všechno co je uni nosí jenom ženy 🙂 A tyhle dva svetry bych nejradsi už nenosila taky, protože jsou původně určené pro muže (je to zvláštní, jak funguje psychologie oblečení – když tam bude napsáno „for women“ a přitom to bude vypadat úplně stejně jako to „for men“, tak si vyberu „for women“ a budu mít radost, že je to ženské 🙂

 

Teď s napětím čekám, kolik vousků zase příští týden začne vypadávat. Ten týden je vždycky hrozně dlouhý. A o víkendu mám Kačenku, takže se tu už na ní moc těším. Jednou si bude moct přijet kdy chce… až bude starší. Mám s ní velké plány o cestování. Je to perfektně načasované, protože v září půjde do školy a tak má ještě pár let na dospívání (něco jako teď já 🙂 a hned jak to půjde, chci s ní být ještě víc. Protože všechno jde. Protože pořád je to 12 dní stýskání a 2 dny štěstí. Každý večer před spaním jí posílám vzduchem pusinku na dobrou noc.

Vím, že jí cítí.

 

V obchodě ve frontě naproti stála moc krásná slečna. Měla bílého kulíška a z něj měla na obě strany rozpuštěné krásné hnědé dlouhé vlasy, měla nádherné řasy a tak jemnou tvář… hned jsem si všimla všech jejích detailů, včetně tmavě červeně nalakovaných nehtů, co kupovala a to nejhezčí, co si z toho obchodu odnáším je její úsměv… celou dobu se tam na mě totiž culila 🙂 Tak jsem znejistěla a dívala se jinam, ale znáte to – ten pohled vás pořád nutí směřovat zpátky. A hned jsem přemýšlela o tom, jak tohle nesmím dělat, protože mi to může nesmírně všechno zkomplikovat. Někomu zase vysvětlovat, kdo jsem a co mě čeká… to by byla rána pro každou holku. Už žádné ubližování. Nikomu.

Tak jsem přišla domů celá tak hezky naladěná a představovala jsem si, jak tu na mě někdo čeká. Komu můžu donést ty věci na večeři a udělat mu jí třeba. Někdo, komu můžu říct všechno, co se mi za ten den stalo, zasmát se s ním a pak se k němu přitisknout … jako ty z vás, které nemáte sílu, odvahu nebo prostě důvod pustit se na druhou stranu jako já a usínáte každý večer vedle své partnerky…

 

A teď honem dělat večeři. Sousedi nade mnou natloukají řízky… takže… dnes budu mít zeleninový salát s olivami a rukolou. Těším se na to od rána 🙂 Já totiž olivy a rukolu miluju. A taky jsem si koupila doplněk stravy s přesličkou a nějakou aminokyselinou na vlasy, nehty a pokožku. Musím přeci dbát o svůj zevnějšek a vlasy chci mít tedy rozhodně hezké. (Řekla bych, že nejen ty vlasy. :). Prostě jako vy všechny… 🙂

Protože už jsem se setkala s docela velkým počtem lidí, kteří nějakým způsobem reagovali na mojí situaci, utkvělo mi pár jejich reakcí v paměti. Tady jsou i s mými odpověďmi:

 

Ne, najednou jsem to nezjistila. Narodíš se s tím. Jen nevíš, co to je, děsíš se toho, stydíš se za to a nemáš dost odvahy na to vůbec myslet, natož to někomu říct.

 

Pilulky proti poruše identity (PPPI, jak jsem je tu kdysi nazvala) bohužel n e e x i s t u j í ! Proto se musí přizpůsobit duši tělo. Naopak to nejde. Už jsem dávno smířená s tím, že si nemůžu spolknout pilulku a ono se mi to v hlavě přepne na tu druhou mužskou stranu tak, abych přemýšlela i vypadala jako muž a ta žena mě přestala pronásledovat. Ta žena je Tereza a jsem to já. Nepronásleduje mě, protože tu prostě je. Stejně, jako vy jste vy (nebo tedy většina z vás biologických žen a mužů). I já si stejně jako vy myslím a vnímám svět tak, jako vy. To že vypadám takhle je na nic, ale to už se brzy změní… 🙂

 

Na to se mě ptal pan ředitel. Narodila se mu totiž nedávno holčička. Řekla jsem mu, že se s tím člověk narodí a buď se přizpůsobí svému tělu nebo ne. Čím šťastnější dětství, tím je to pronásledování menší, protože není proč ho tolik řešit… ale pak to stejně přijde. To samozřejmě neplatí vždycky. I ve šťastném dětství to může přerůst v extrém. To jsou ti šťastlivci, kteří začali už takhle brzo a žijí si pak celý život na té správné straně. Já si ho tam budu žít aspoň půlku.

 

Nechci se ukazovat v klubech, nechci točit porno jako nějaká shemale, nechci mít extravagantní dlouhé řasy metr před sebe ani dělat nějakou zábavu. Tohle není transvestismus ani crossdressing. Je to neustálé nutkání žít jako osoba opačného pohlaví – včetně touhy po operativní změně pohlaví. Po té transvestité netouží.

 

🙂 To mi řeklo hodně lidí. Nedokáží totiž pochopit, jak mě může učinit fyzická změna pohlaví šťastnou. Ono se to vlastně ani nedá pochopit. Jak mi řekla jedna z mých milých kolegyněk: Neumím si vůbec představit, jaké to je. Přemýšlím nad tím pořád.

Poradila jsem jí, ať si stoupne před zrcadlo, protože ona se jistě v hlavě správně identifikuje jako žena a je ženou. A představí si, že v tom zrcadle vidí zarostlého, vousatého muže, od kterého se očekává, že se bude chovat jako muž a bude tak také identifikován.

Někteří lidé se odmítají do této představy vžít. Některé to vyděsí. S některými to nedělá nic 🙂

Každopádně šťastná jsem už teď, protože vím, že jsem na ten vlak nasedla a už z něj nevyskočím. Ten vlak mě zaveze až k vám, ♥ holky!!! 🙂 ♥

Jak bych nemohla být šťastná?! 🙂

 

 

Přidala jsem se na FB do skupiny „Freunde von Zittau“, protože se mi prostě líbí ty romantické obrázky Žitavy a chtěla jsem vědět o všem, co se tam děje. Hned po schválení členství už mi napsal André „Du siehst total süss aus!“ 🙂

A už to jelo… tohohle se asi nikdy nenabažím!!! 🙂 NIKDY!

Ale musím balit balíčky, takže sbohem André 🙂 Zase někdy příště. 🙂

Začínám krááásně zarůstat! (Myslím vlasy samozřejmě!!! 🙂 Začíná se mi to už občas i líbit 🙂 Culíček ale ještě neudělám (ani maličký) :/ Ale už se objevuje i náznak ofinky…ještě tak 5 cm (tzn. 4 měsíce) a už s tím půjde něco dělat 🙂 (Jde to tak pomalu…ach jo… i s tím mým šampónem na rychlý růst vlasů. Ještě do sebe začnu ládovat asi nějaké vitamíny na vlasy 🙂

 

Dnes mě moc mile překvapila Jitka – druhá moje kolegyně, co má moc krásné dlouhé tmavě hnědé vlasy a líbí se mi i její postava.

Šly jsme spolu na oběd, ona už se na mě hned za dveřmi tak usmívala a když jsme vyšly do haly říká mi: „Já už v tobě tak strašně moc vidím tu ženu – mojí kamarádku! Už bych ti chtěla říkat Terezo a mluvit v ženském rodě… ale nevím, jestli můžu, když vypadáš takhle…“ (teď odbočím – no prostě jsem byla v práci nenalíčená s krátkými vlasy a hlavně se spečenými vousy, které nejdou po pátečním laseru ještě úplně oholit ani zamaskovat a v klučičím svetru – jo, v klučičím, protože zatím jsem si koupila asi čtyři svetry, které jsou dámské (a krásné) a vypadají jako uni (tzn. jednobarevné) s tím, že je prostě budu nosit už i do práce, jenže všechny mají tak vykrojený výstřih, že si je vzít nemůžu, protože v tom výstřihu (ačkoli se snažím) nejsem úplně maximálně hladká, jak bych si představovala (což mě nutí plánovat si dekolt pro laser hned jako oblast č. 2 po dokončení depilace vousů – protože já rozhodně výstřih ukazovat chci! 🙂

Dnes šel kolem mě ředitel a říká: „No, je vidět, že už ty vousy mizí!“ 🙂 (On má občas takovou náladu, kdy přijde mezi nás, rozdává úkoly nebo se jen tak dívá a přemýšlí, na co by se zeptal :). Tak jsem mu odpověděla, že mizí (opravdu je to znát už po té první proceduře!), ale že pryč by to mohlo být tak v červenci… (Já chci léto! 🙂

 

Ale vrátím se k Jitce, se kterou jdu na oběd:

Tak jsem jí začala vysvětlovat, že mám ráda, když mi někdo říká Terezo už teď, ale že do toho nikoho nenutím, když pořád vypadám takhle. Je tak strašně příjemné, když vás někdo bere takovou, jaká jste a ještě rád a chce vám to všechno usnadnit a podpořit vás!

Z oběda jsem přišla dřív, tak jsem jí hned poslala mailík, že jí děkuju za to, jaká je a jak se k tomu postavila, což mi tu strašně všechno usnadňuje. A jak odběhl kolega (který se o toto téma tolik nezajímá, ale nemá s ním problém – ačkoli v pátek při angličtině jsem poznala, že mě bránil, protože jeden z kolegů neustále komentoval moje obarvené vlasy… odpovídala jsem mu po pravdě, stručně a jasně, že je to pěnová barva, že jsem si jí dala sama…protože se na tyto otázky pořád ptal a začaly se ptát i holky, ke kterým se to očividně ještě nedoneslo… říkaly, že ty krátké vlasy mi slušely víc… a tak jsem je ujistila, že potřebuji vlasy dlouhé! 🙂 Na to mi jedna z nich řekla, že to je super, protože s ní budu moct chodit na fesťáky! :)))) No, tak to jsem jí vyloženě nevyvrátila 🙂 Ony jsou holky (kolegyně z druhé kanceláře, se kterými chodíme na angličtinu) taky fajn. Vlastně tam není nikdo, s kým bych měla problém… (myslím pracovně). Jestli je někdo homofob, tak to se brzy ukáže.

No a čím víc bylo otázek a bylo vidět, že mi to začíná být nepříjemné, tak právě kolega z mé kanceláře navrhl, abychom šli dělat něco jiného a pak mi řekl, že to udělal proto, aby se mě už přestali ptát. Snažila jsem se jim odpovídat sebevědomě (tak, jak máme) bez strachu a bez studu. Stejně mě ty otázky ještě brzo čekají… Ale nějak to zvládnu 🙂

 

Pořád odbočuju! 🙂

Takže jak odběhl kolega, přišla Jitka ke mě a říká mi, jestli mi má říkat Terezo, Terko nebo Terezko… 🙂 Řekla jsem jí, že může jakkoliv, že to jméno má mnoho variant (proto se mi tak líbí) a že teď ten rok mi může dočasně klidně říkat Teri… ale své neutrální jméno chci mít jen pro doklady. Všechny ostatní budu zvykat na Terezu…

A na to mě úplně pohladila slovy, že už se nemůže dočkat na léto, až se to celé „překlopí“ a budou mi tu moct říkat Terezo úplně všichni, a že má před očima pořád ty mé dvě fotky, co jsem jí ukázala na mobilu 🙂 Byla tak nadšená, že v mailech už mi psala ve správném rodu i oslovovala tak, jak má 🙂

 

Jééé.

Mám takovou radost, že jsem si jí sem chtěla zase zaznamenat. Původně to měl být jeden odstavec o tom, jak mě Jitka potěšila 🙂 Asi je toho ve mě zase moc 🙂

Homofobie (z řeckých slov homós = stejný a phóbos = strach, fobie) je termín, kterým se označuje diskriminace, odpor nebo iracionální strach z homosexuality nebo homosexuálně zaměřených osob.

 

Asi mám vážně štěstí. Pořád jsem čekala, jestli se někdo takový objeví. A konečně! Mám opravdu radost. Chodil celou dobu kolem mě, ale až teď vystrčil růžky a tak mě inspiroval k zamyšlení. Už to asi nemohl vydržet.

 

Takový homofob to nemá vůbec jednoduché.

Ráno nemůže dospat, protože se bojí, že vyjde z domu a uvidí dvě ženy, jak se drží za ruce. Nedej bože, aby si dávaly polibek. Nemůže se soustředit na práci a má kvůli tomu zdravotní problémy, protože čeká, jestli k němu přijede zákazník v růžovém tričku, který bude vonět po květinách a pak z toho nemá ani večer chuť k jídlu. Musí se ale pořád tvářit jako milý a slušný člověk, což mu jde naštěstí perfektně a tak jsme rádi, že aspoň něco se mu daří. To už by bylo moc na jednoho homofoba, kdyby ho ještě přestal mít každý rád.

Vždyť co z toho života chudák vlastně má? (Zde není místo pro lítost.)

 

Možná bych měla jedno doporučení – báječnou kombinací je homofobie z psychopatií. To už je pak teprve zábava! Vůbec nevadí, že pak vynaloží velkou energii na vymýšlení nejrůznějších akcí, jak všem kolem sebe znepříjemnit život, aby mohl on sám přežít a vůbec si přitom neuvědomovat, že je nemocný.

 

Vím, že psychopaty tohle čtení nebaví – ale nás ostatní ano: Existují takové zajímavé stránky s návodem, jak rozpoznat psychopata. Bohužel i když budete tvrdit, že přesně tohle nejste, tak jste… Vážně. Smůla. Prostě pech.

 

 

Ono být věčně nespokojený je docela otrava. (Vaše výmysly ovšem pro nás docela taky. – Musela jsem to tu říct, i když jsem chtěla být ohleduplná. Ale dnes se mi nechce. Dnes to tu říkám narovinu, jak to je, protože přišel čas vám to říct.)

 

Výhodou je, že vím, že tenhle blog čte (to je stejně ale paradox, co?). A také to, že ho tu vůbec nejmenuji. Přesto si dobře uvědomuje, že je to on. (Právě proto, kým je. Protože zdravý člověk se v tom nepozná.) A teď má sto chutí nám všem říct, jak strašně nás nenávidí, jak jsme zlí, odporní a prolhaní. Je mi líto, že má tuhle nemoc. Ale jeho mí líto není a fakt mu nemůžu pomoct…

 

A proto mu posílám tento vzkaz.

 

Nikdo z nás tě k životu nepotřebuje. Je nám úplně ukradené, jak se cítíš. Máme tě přečteného. A také jsou nám ukradené tvé pohádky, které tak rád píšeš. Piš si je klidně dál, když ti to dělá dobře. My se u toho stejně koukáme na film nebo dojídáme v klidu večeři. Vím, že nikdy nepochopíš, že to nemá smysl. Ale jednou jsem tenhle článek chtěla napsat. (Jednou a naposledy, protože nemíním ztrácet čas někým, jako jsi ty). Dokonce už ani tvé urážky nás neuráží. Víme totiž, že za to nemůžeš. Ty ses už tak totiž narodil. Stejně jako já zase s touhle svojí „nemocí“… Jsme svým způsobem ÚPLNĚ STEJNÍ! To musí být pro tebe opravdu strašný pocit.

 

Zase někdy napiš. Baví nás to! (I když… občas nás to už nudí, promiň.)

Sbohem.