-
Laser podruhé
Bude jedenáct večer a já se před hodinkou vrátila z Prahy z druhé procedury laseru, který je tak hodný, že ničí mé vousky. (A milá sestřička Péťa taky! 🙂První proceduru jsem popisovala v článku „Můj přítel laser“ z 5.12.2013.Tenkrát jsem ze všech nových zážitků byla vykulená, ale teď už to bylo úplně jiné.Dnes je 24.1.2014, takže jsem to krásně stihla. Nejpozději do 8 týdnů se musí dojít na druhou proceduru, aby se už ničily jen ty vousy, které jsou ve fázi, ve které se zničit dají. (Narozdíl od první procedury, kdy se musely ničit prostě všechny bez ohledu na to, v jaké jedné ze tří fází jsou.)Sestřička Péťa mi minule říkala, že při první proceduře se může zničit maximálně 20% vousů.Tak jsem si to dnes porovnala…Protože je cena impulsu pořád stejná, dá se to lehce spočítat podle výsledné ceny.O proti první proceduře jsem teď zaplatila přesně o 18% méně. I Péťa říkala, že je to dost a měla z toho radost.Mě tedy těch 18% připadalo naprosto úžasných – viděla jsem na tváři místa bez vousů – takové ostrůvky – některé i docela velké (např. 2×2 cm) a spousta míst prořídla.Vousy na horním rtu sice po první proceduře vypadaly téměř všechny, ale zase tam začaly růst jiné (+ ty, jejichž cibulku laser nemohl zničit, protože nebyly v té správné fázi). Horní ret je ale jedno z nejnepříjemnějších míst na depilaci. (Spolu s intimními partiemi). (Což nepíšu proto, abych tu někoho odradila, ale zapisuju si tu fakta 🙂 Samozřejmě že se to dá vydržet a za pár hodin už je ten nepříjemný pocit pryč.Když porovnám pocity při (a po) první proceduře, tak tam jsem se opravdu hodně potila a už mi ty impulsy byly vážně nepříjemné. (To bylo tím, že tam bylo těch vousů maximum – a tím pádem každý zasažený vous zabolel. Platí, že méně vousů = méně bolesti). Nechtěla jsem, aby laser nastavila na nízký výkon. Chtěla jsem co nejvyšší únosný bez ohledu na bolest. Chci těm vousům dát co proto, když mi tak ničí život 🙂 Ale nesmí se to zase přehnat a za každou cenu nastavovat nejvyšší.Obličej mě po první proceduře v prosinci pálil hodně. Nemohla jsem to ani uchladit ledovým polštářkem, který jsem dostávala do ruky a pálilo mě to celou cestu domů, kde jsem byla šťastná, když jsem si to mohla postříkat Panthenolem. Ráno už to bylo lepší. (Ale šťastná jsem byla hlavně proto, že mé vousy začnou mizet! 🙂 Ten pocit byl úžasný.Teď jsem při druhé proceduře na některých místech skoro necítila žádnou bolest (tam, kde už byly vousy prořídlé). (Kromě horního rtu – tam je to pořád nepříjemné – ale fakt se to dá vydržet! 🙂 A hlavně – uděláte cokoliv, aby ty vousy zmizely a je vám jedno, co to bude stát nebo jak moc to bude bolet. To se v tuhle chvíli neřeší.Bylo mi krásně, když se nade mnou snášel usměvavý anděl s milým úsměvem s pramínky vlásků spadlých do čela a dotýkaly se mě hebké prstíky s blankytnými nehtíky s kytičkama a třpytivým kamínkem…Povídaly jsme si. Pořád! 🙂 Nestačila nám ani hodina…ani dvě… 🙂 A to jsme ještě seděly po práci v místnosti pro veřejnost… byla jsem její poslední klientka. Zůstala tam už sama, tak jsem na ní počkala a jely jsme ještě spolu kousek metrem po stejné trase 🙂 Neuvěřitelně jí to slušelo. Měla strašně krásný černozelený šátek od jedné slavné návrhářky, takže přišla řeč na módu a vyprávěla mi, jaké to bylo, když měla jednou půjčené šaty celé z hedvábí! Záviděla jsem jí ten pocit 🙂 To muselo být kouzelné… Vyměnily jsme si pro radost dárečky, dostala jsem troje naprosto úžasné náušničky a ozdobu na krk, které vlastnoručně vyrobila. Jsem nadšená ještě teď. Do náušnic jsem blázen! A tyhle jsou jedinečné.S Péťou si totiž od první chvíle občas píšeme a je tak milá, že tu prostě musím Laser Esthetic s.r.o. v Praze udělat reklamu! 🙂 (Paní šéfová Péti! Ani nevíte, jaký tam máte poklad!!! 😉No a vousky už cestou skoro vůbec nepálily. I pleť už si na ten „zásah“ zvykla.Jen ta vůně spečených vousů a pohledy do zrcadla mě vždycky znechutí 🙂 Ale to je mi jedno. Ono to stejně začne do 14 dnů vypadávat a bude to zase o něco hezčí!Po třetím laseru porovnám opět účinnost v procentech! 🙂Dnes jsem byla v práci příšerně zarostlá kvůli tomu laseru (2,5 dne jsem se neholila). Což vypadalo fakt odporně. Navíc některá místa byla už opravdu holá a tak si toho všiml i ředitel a ptal se, jestli ty vousy mám kvůli laseru a že si všiml na těch holých místech, jak to funguje! 🙂Jsem zvědavá, jak to bude vypadat za 14 dní. Teď to hlavně musím všecko skloubit dohromady tak, abych mohla do Prahy jezdit jako Tereza s hladkou tvářičkou (což teď tak 10 dní vždycky po laseru nelze, protože ty spečené vousy tam prostě čekají na vypadnutí) a taky jsem začala přemýšlet o tom, jak se vlastně nafotím na nové doklady na ten přechodný rok? 🙂Odepsala mi i paní vedoucí z matriky z našeho úřadu, takže už vím, podle čeho se posuzuje, zda je či není vybrané jméno vhodné… ale o tom bude až další článek a zítra, protože teď už jdu spinkat a nechat si zdát krásné sny o budoucnosti Terezky… 🙂 -
Já a moje kolegyně
Lámala jsem si hlavu s tím, jak to říct už posledním třem mým kolegům (dvě ženy a jeden muž), se kterými sdílím kancelář, aby se to dozvěděli dřív ode mě, než od někoho cizího. Pořád k tomu nebyla vhodná příležitost. Čekala jsem na nějaký příhodný okamžik, ale ten najednou vůbec nepřicházel. Štěpánka (ta moje milá kolegyňka, která to věděla a poznala jako první) mi říkala, že mi pomůže a tomu našemu kolegovi to naznačí nebo řekne. Oni jsou totiž taková nerozlučná dvojka 🙂 Což taky ráno v mé nepřítomnosti udělala, ale potřebovala jsem mu to říct i sama. Probírali jsme Koreu, tanky, diody, jeho manželku… ale pořád tam nebyla ta příležitost…Štěpánka měla včera ráno na uších strašně krásné kulaté třpytivé červené náušnice. Hned jsem si toho všimla, tak jsem jí ty její „maliny“ pochválila 🙂 Prý to nejsou maliny, ale jahody! 🙂 Když jsem jí pak dnes ráno psala, že jsem to kolegovi neměla ještě příležitost říct, přišla řeč i na náušnice a vypadlo z ní, že mi chtěla jedny přinést, když se mi ty třpytivé jahody (co má od ségry) tak líbily 🙂 Ta je tak hodná!!!Když jsem šla na oběd s Jitkou – to je zase druhá kolegyně, kterou mám ráda, tak mi řekla, ať si sednu k nim ke stolu (k ostatním kolegům, kteří vždycky spolu obědvají). A to já si zas sedla docela ráda.Všimla jsem si, jak si několikrát po sobě prohlíží mé obočí… 🙂Když jsme se najedly a vyrazily zpátky do kanceláře, šly jsme samy a najednou mi říká: „Tak už nám to konečně řekni!“ :)))Začala jsem se culit… 🙂 Bylo mi to jasné. Zastavily jsme se ještě ve výrobní hale, dívaly jsme se jedna druhé do očí a najednou jsem zase cítila ten osvobozující pocit, který mám pokaždé, když někdo ze mě tu masku sundá… „Všimla jsem si, že máš hezčí obočí než já! A ty krásně narůžověle nalakované dlouhé nehty! (A to jsem si myslela, jak jsou nenápadné :))) Toho se nedá nevšimnout! Tak jsme si s kolegyní říkaly, jestli Ty náhodou nechceš být žena!“Zase ta ženská všímavost. Paní personalistka jim totiž prý jen něco naznačila, ale neprozradila mě, jak jsem původně předpokládala 🙂 Když jsem v kanceláři zrovna nebyla, tak se spolu o mně bavily a řešily mé obočí, nehty, vlasy… 🙂Bože jak mě to potěšilo, když mi řekla, že je mám hezké! Řekla jsem jí na to, že bych chtěla mít tak hezké vlasy, jako má ona!A bavily jsme se dál v tom smyslu, že je teď ráda, když bude chodit na oběd se mnou a nikdo jí nemůže vyčítat, že chodí s kolegou (mužem). Takhle je to vlastně bez problémů, protože jsem žena! 🙂Říkala, jak strašně moc mi fandí a jak se těší na výsledek!Přišly jsme do kanceláře a tam jsem té druhé kolegyňce (které jediné vykám) řekla: „Tak už víte, proč se nemůžu už nikdy oženit?“ 🙂 A bylo to.Všichni jsme si oddechli, že se tam vyčistilo to napětí, že už to není tabu a můžeme se o tom všichni normálně bavit.Takových otázek! 🙂 A toho nadšení! Tohle mě fascinuje… to, že jsem v euforii já, bych pochopila, ale že i ostatní? 🙂 Najednou mám možnost sdílet tu radost s někým i v práci! Najednou se můj život neuvěřitelně propojuje s tím, kdo doopravdy jsem a zapadá to perfektně do sebe. Tak jak má…Probíraly jsme spoustu věcí kolem celé přeměny, mé pocity, které jsem měla celý život a jak jsem se zapřísahala, že to nikdy nikomu neřeknu. Obdivovaly zase mé nehty – tentokrát už naprosto přirozeně, bez skrývání a zblízka. Ptaly se, jestli jsou to mé vlastní nebo umělé – že to tu už předtím spolu řešily 🙂 (To jsou moje vlastní nehtíky 🙂 Taky se mi moc líbí 🙂Ukázala jsem jim některé mé fotky v mobilu, jak jezdím do Prahy a taky jednu, co jsem si fotila v sukýnce s tou žlutou gerberou… tam prohlásily, že vypadám tak na 18! 🙂 Tak jsme zase probíraly, že mi taky píšou 18letí kluci… (přitom je mi o hodně hodně víc). Tolik se mi líbilo, když mi říkaly, jak mi to na těch fotkách sluší! (Ačkoli já sama se sebou spokojená nejsem, což mě ale právě žene dál.) A nasmály jsme se, když mi kolegyňka chtěla dát už hned teď část svých širších boků, na které já se tak těším, což nemohla pochopit :))) Ptaly se mě, jak se budu jmenovat a hrozně se jim líbilo jméno Terezka 🙂Vysvětlila jsem jim, že teď jsem zrovna zarostlá, protože jedu na druhý laser kvůli vousům… zrovna v době, kdy jsem to v práci po mé pondělní návštěvě Hanky všechno tak hezky oznámila.Ty reakce mých nadřízených a kolegů jsou fantastické. Až se mi tomu nechce věřit. Vím, že jednou se nějaký blbec najde, ale na toho já kašlu. Ještě je tu další kancelář (kde to nikomu ale už oznamovat nebudu) a hlavně výrobní hala s 200 lidmi… 🙂Došlo mi, že maska, kterou si pomaličku sundávám, už nemůže být nikdy nasazena zpátky. Že s každým poodkrytím ze mě padá ta nesnesitelná těžkost bytí, která mě doprovázela celý život. A teď už zpátky nejen že nemůžu, ale hlavně ani nechci. Potřebuji jít dál dopředu. Těším se na to. Myslím na to pořád… jaké to bude, až se to úplně překlopí…Kolegovi jsem to napsala v e-mailu… že nemůžu už několik dní najít vhodný okamžik, abych mu to řekla a že nechci, aby se to dozvěděl od někoho jiného dřív, než ode mě. A připsala tam, že tak za rok a půl už v téhle kanceláři bude zase jen jediný muž 🙂Odepsal mi, že není slepý a že se toho nedalo nevšimnout 🙂 A že už na škole měl spolužáka, který prošel tím samým, takže s tím nemá problém a popřál mi, abych byla šťastná, až budu ženou i zevnějškem… A ráno mi Štěpánka říkala, že jí pobavilo, jak bylo jeho reakcí (kromě přijetí) i to, hlavně abych hned druhý den nepřišla v lodičkách!!! :))) (Tak jsem jí hned ujistila, že to je přesně to, co nemám ráda – když člověk vypadající jako muž nosí ženské věci. Žádný mozek to potom není schopen dekódovat správně a má s tím problém. Včetně mě samotné, když nejsem nalíčená a učesaná a zkouším si krásné holčičí věci na sobě… Nelíbím se sama sobě. A přitom je tak jednoduché se zkrášlit 🙂 Ale ty jeho lodičky mě pobavily taky! Toho bych opravdu schopná nebyla hned teď. I když už se těším, jak se začnu měnit a s tím i můj šatník… jméno… oslovování… podepisování… hlas… způsob komunikace… mé vlasy… Kéž bych byla identifikovatelná správně brzo… Ale být výstřední je to poslední, co bych chtěla…Do toho mi odepsala vedoucí matriky v našem městě, protože jsem se jí včera narovinu e-mailem zeptala, jakým způsobem se posuzují žádosti o neutrální jméno (chtěla bych tu Teresu nebo Terez, když nejde hned teď Tereza). Začala jsem tím, že k ní budu upřímná, protože si myslím, že je to ten nejlepší způsob komunikace.Odepsala mi, že ví moc dobře, jak těžké to pro nás je – ten začátek a pak i samotná přeměna – a že mi to rozhodně nechce komplikovat – spíš naopak. Takže zjistí, co se s tím mým návrhem na neutrální jméno dá dělat a napíše mi ještě 🙂 Že bych měla štěstí i na matrikářku? 🙂Lidé kolem vás jsou vaše zrcadlo.Jak se k nim chováte vy, chovají se oni k vám.(Až na pár psychopatických výjimek samozřejmě.)Denně najdu ve své poště jeden e-mail od někoho, kdo ještě ten první krůček neudělal. Kdo o tom přemýšlí nebo má stovky argumentů a důvodů ten první krok neudělat. Jsou jimi naše děti, naše partnerky, naše rodiny… naše konzervativní rodiny, malá města nebo vesnice… a všudypřítomný strašný strach z toho, co na to všichni řeknou, jak je to raní a jak to nepřijmou…Chci vám všem říct, že ten strach jsem měla taky. Ale čím víc jsem na druhé straně, tím je ten strach slabší a slabší. A už nad ním začínám vyhrávat… Jo, najde se pár jedinců, kteří mě zase srazí na zem, ale tím, jak jsem teď silná, se zase rychle zvednu a půjdu dál.Je to jako se sáňkama… musíte nejprve udělat ten první krok a rozjet se.Pak už je to ale pořádný SEŠUP! 🙂Já už frčím tak rychle, že už to nejde ubrzdit 🙂Ta jízda se mi moc líbí a užívám si jí 🙂 Protože vím, co mě čeká na konci. Kde navždy vystoupím a už nikdy nepůjdu zpátky nahoru… vydám se tam, kde jsem měla být už od narození…Hodně odvahy vám všem!Stojí to za to. -
Filmové a knižní střípky z dětství
Pamatujete na Sexmisi? Teď jí o víkendu dávali. Polský film z r. 1984. Sledovala jsem ho už od malička se zatajeným dechem… Strašně jsem se u toho styděla před rodiči, ale nemohla se od toho odtrhnout. Přemýšlela jsem o tom pak vždycky několik dní… Bylo mi špatně z toho, že to byl jen film a že se tohle nikdy nestane. Nikdy bych jim z toho operačního sálu neutekla!!! A taky se mi moc líbila ta hlavní představitelka, jak byla neuvěřitelně ženská… a nosila culíček! 🙂
Všichni muži vymřeli! A na světě zbyli jen tihle dva… co s nimi? 🙂Uděláme z nich taky ženy!!!(Bože to byla tak krásná myšlenka! 🙂Když jsem hledala fotku z toho filmu, narazila jsem na polský článek, ve kterém se píše, že film se natáčel v solných dolech Wieliczka (u Krakova). Tam jsem v r. 1998 byla, protože jsem jednou viděla dokument německé televize a tak mě nadchlo, že všechno je ze soli (schody, zdi, lustry, oltář v podzemním chrámu…všechno!), že jsem to musela vidět a jela jsem tam s tím, že si olíznu zeď 🙂 (Jo, fakt byla slaná a ošklivě černá 🙂 Všude byly ale vystavené krásné solné krystaly. Hodně zajímavým zážitkem už byla jen cesta výtahem 300m do hloubky – původním výtahem, kterým jezdili horníci a který nemá světlo! Několik minut v dřevěné někam se řítící kleci v absolutní tmě ve stísněném prostoru s deseti lidmi, které neznám… 🙂 (Vůbec jsem neměla strach! 🙂Jednou jsem prostě popadla spacák, baťůžek a jela vlakem přes krásnou Wroclaw poslechnout si kostelní zvony do nejkrásnějšího polského města – do Krakova. Wieliczka je odtud kousek. Původně jsem měla namířeno až do Lvova na Ukrajině, ale Krakov mě očaroval a v hostelu mě ubytovali na pokoj spolu s učitelem literatury z Los Angeles, co se právě vrátil z Moskvy a s klukem z Japonska, který se jmenoval Ikuro (teď je oční neurochirurg) a s ním jsem pak chodila na výlety. Několik let jsme si psali. Když přijel na stáž do nemocnice v Berlíně, přijel i na dva dny ke mě na návštěvu. To bylo moc fajn setkání dvou kultur. Ale už moc odbočuju 🙂 Jen jsem chtěla říct, jak nás lidé ovlivňují, jak nám mění život a každý, koho v životě potkáme, nám přináší něco nového.Tenkrát jsem ovšem netušila, že ten film se točil tady.
Hlavní představitelé po 25 letech 🙂(Tak z nich přeci jen zůstali ti muži :))A na kouzelném krakovském náměstí chtělo se mi darovat ty nejdelší růže na světě koupené za poslední zloté všem těm rozzářeným usměvavým dívkám, které mě míjely. Navždy se zaznamenat do jejich života touhle malou epizodou. Ale vedle mě si sedl takový hezký mladý pár, který se držel za ruce, tak jsem tu růži dala jim. Chyběla mi ta moje odvaha. A jelo se domů. A ve vlaku si proti mě sedl moc sympatický Francesco z Verony 🙂 Pořád někoho potkáváme 🙂Proč o tom cestování ale píšu… Miluji cesty. Jsem na nich tak svobodná a šťastná. Už nějaký čas si ale uvědomuji, že jako žena můžu na osamocené cestování zapomenout. Jako žena můžu zapomenout na pozdně večerní proklouznutí z vlaku domů zadem přes louku, kde je pusto a spousta ponurých zákoutí nebo chození pěšky do práce temnými uličkami. Jako žena začínám mít o sebe mnohem větší strach. To mě ale neodrazuje. Říkala jsem, že chci přijmout vše ženské – tedy to dobré i špatné. Potřebuji obojí.Moc hezký byl (zase! 🙂 polský seriál Toša a Tomek – to byl první pořad, kdy jsem si všechno uvědomila! Sourozenci, kteří měli jet na prázdniny, ale protože se jim nějak nechtělo, prohodili se. S napětím jsem vždycky očekávala, jaké to bude, až si ten chlapec oblékne ty modré šatičky. Ostatní scény mi byly téměř ukradené… Ale moc mě to neuspokojilo, protože jich tam moc nebylo.
Toša a Tomek, v polském originále „Holka, nebo kluk“Mívali jsme doma starou knížku „Odvážná školačka„. Byla to ruská knížka s obrázkami. A uprostřed byla kapitola, kdy se její spolužák převlékl za školačku – v Rusku se nosily (a asi ještě nosí) stejnokroje a tak měl na sobě krásné šatičky s mašlí… musím tu knížku někde najít (nejspíš jí už mamka ale vyhodila)… Milovala jsem ten obrázek… Byla to moje nejoblíbenější stránka ze všech knížek…
Pořád jsem přemýšlela nad tím, jaké to je být tou školačkou a mít ten holčičí stejnokroj… Vůbec jsem nechápala, proč na to myslím, styděla jsem se za to, ale tak nesmírně moc mě to přitahovalo pokaždé, když jsem tu knížku měla v ruce…Pokud mě ještě nějaké filmové nebo knižní střípky z dětství s touto tématikou napadnou, tak je sem připíšu.To jsem si zase zavzpomínala 🙂 -
Ahoj beruško :)
Ráno jsem přes pracovní Skype napsala té mé oblíbené kolegyňce, že jsem včera byla u jednatele, u ředitele a že to se mnou všichni v dobré náladě řešili 🙂 Prý si toho všimla 🙂 A probíraly jsme, jak to říct ještě posledním dvěma kolegyním a kolegovi (všechny mám ráda), se kterými sdílím kancelář. Je nejvyšší čas jim to říct a pak už bude klid. Zbytku podniku to říkat nebudu (protože ani nemusím :). Ale bylo by dobré, kdyby se to zrovna ten kolega, co sedí vedle mě, dozvěděl nejprve ode mě, než od někoho cizího. Poslední tři…Tak mi kolegyňka slíbila, že ho nějak „naklepne“, dá mi vědět a já už mu to dořeknu 🙂Řekla jsem jí, co všechno mě teď čeká a ona mi na to řekla: „A nešlo by to nějak uspíšit?“ 🙂 Těší se jako já! 1-2 roky na kompletní přeměnu jí totiž přišla jako docela dlouhá doba 🙂 Což je tedy fakt, ale ono už to za pár měsíců bude jiné 🙂V papíru pro zaměstnavatele mám napsáno, že byl kromě jiného zahájen RLT (Real Life Test). To je věc, kterou teď řeším, protože v této chvíli mám v práci dveře otevřené, najednou si můžu přijít v čem chci a jak chci… to je ohromná úleva! Ale mám problém s těmi vousky pořád. Ještě, že teď jedu na druhý laser. Zase jich pár zmizí. Jenže celý příští týden je budu mít zase vidět, jak pár dní zůstávají chvíli vidět „spečené“ na tváři, než vypadnou. A nejpozději do začátku února (prostě do mé návštěvy na endokrinologii v polovině února) chci mít už vyřešené neutrální jméno. Ale na matriku chci jako Tereza a to s těmi spečenými vousy na tváři prostě nejde! Ty vousy mě vážně ničí! Potvory jsou to! Nevím o ničem strašnějším, co by mi víc snižovalo ženské sebevědomí.. 🙁Už i s postavou začínám být spokojená. Padají mi kalhoty a před dvěma dny jsem si musela dát pásek na poslední dírku. Tam jsem zapnutá nebyla několik let…možná tak 10… Přichází čas změnit šatník o jednu velikost menší 🙂 Jupííí! Ještě maličko a budu spokojená úplně.Když to tak vezmu, tak vousy (a taková hrubší tvář díky těm vousům i pod make-upem) je to jediné, co mi brání se rozlétnout… vykvést… Po hormonech a po ukončení těch laserových procedur v létě by měla být pleť hladší. Přesně jak říkala Andrejka – že jí měla taky takhle hrubou jako já po těch vousech, ale teď už ne. Přála bych si nepoužívat tolik make-up… a vypadat žensky i bez něj… Proto tolik usiluji o hormony co nejdřív. Není na co čekat. Nemám důvod se někde zdržovat. Nepotřebuji už být mužem. Je to pryč. Poslední zbytky mužství neustále upadávají do minulosti (a ještě tak rok upadávat pomaličku budou), než z nich nezbyde (snad) už žádný. Doufám a věřím v to.A moc ráda bych na tu matriku přišla jako Tereza, abych si ověřila, jak jsem identifikována 🙂 Protože to bude kontakt s veřejností. Přímý kontakt, včetně pohledů do očí, rozhovoru, reakcí… Je potřeba chovat se sebevědomě a být v pohodě 🙂 Vím z vlastní zkušenosti, že jak se chovám k někomu já, tak se chová i on ke mě. Na úřadě se nám ovšem často stávalo, že jsme měli třeba 50 otrávených vzteklých nevonících agresivních a neschopných uchazečů po sobě a když po nich přišel ten jeden chudák vzorný hodný šikovný, tak to chvíli trvalo, než jsme se „přeorientovali“ zase na tu správnou vlnu 🙂 Kolikrát jsem se mu musela omluvit, že jsem na něj byla ošklivá, ale jak je člověk nastartovaný… 🙂Akorát matrika je zrovna ústav, do kterého vkročím jako Tom (naposledy). Což tu mojí ženskost rozhodně moc nepodpoří…Dnes jsem volala naší bezpečačce (běžně jí nevolám, spletla jsem si číslo 🙂 Je to strašně fajn veselá paní a taky jí mám ráda. Zvedla to a říká: „Ahoj beruškooo! 🙂 Co potřebuješ!? :)“ To mě ale vážně potěšilo!Dostala jsem taky další dva termíny k Hance (ten jeden únorový týden bude zase pěkně nabitý a pro mě to budou v práci dost velké nervy, abych to všechno stihla a zvládla. Teď nesmím nic pokazit, protože jsem vedení ujistila, že to nebude mít vliv na můj pracovní výkon. Takže přesčasy, trochu stres a práce i z domova po večerech, ale nějak ten čas dohnat musím.Když si představím, jak hezky mi teď bylo v Praze, když jsem si to kráčela po ulici v kozačkách… a představila jsem si, že snad za rok budu vypadat ještě víc žensky… že by to snad dokonce i mohlo vyjít, abych byla jednou správně identifikována 🙂Ten pocit na správné straně je jedinečný. Až donedávna (před dvěma lety) to byly jen střípky, které jsem se snažila urvat z toho klučičího života… utéct… každý den jsem utíkala… během dne několikrát v myšlenkách a pak doopravdy, když jsem byla doma a snažila se využít každou chvilku, kdy jsem byla sama… Na druhou stranu jsem ale měla doma taky to svoje malé štěstíčko a (tehdy ještě) milovanou manželku, které teď nemám.Píší mi lidé, co řeší to, co řešila já. Děti a rodiny. Své první kroky, které ještě nenastaly. Výčitky a bolest, kterou musí denně překonávat, ale kterou jim vynahrazuje právě rodina. Nemohou ode mě čekat, že se je nebudu snažit přetahovat na tu svojí stranu. Jsem už jednou nohou na ní a je tu tak krásně, že se nechci a nebudu vracet. To nadšení mě táhne dál a oni ho ze mě cítí. Vědí, že stejně nadšení by byli i oni. Že tohle je vysvobození a záchrana.Někteří z nich mi píší, že to jejich partnerky vědí, jiní zase, že ještě ne… A když je tam ještě to děťátko, tak to je pak vážně jedno z těch nejtěžších rozhodnutí v životě.Vůbec si netroufám odhadnout, jak bych se chovala, kdyby se ke mě žena i s dcerkou vrátila. Tolik jsem jí milovala a násilně tu lásku ze sebe každý den rvala, až se mi to nakonec povedlo. Teď je mi dobře. Cítím, že bych po nějaké době zase sklouzla sem. Myslela jsem si, že ne. Ale nejde tomu utéct. A neutečou tomu ani ti, co mi píší. Mají na výběr: buď se s tím snažit celý život v sobě bojovat, ale nepřijít o rodinu nebo do toho jít a o tu rodinu přijít. (Prostě tyhle dvě věci dohromady většinou nepůjdou a štve mě to.) Nemůžeme mít všechno. Já měla štěstí. Teď už vím, že to nejhorší období, kdy moje žena rozhodla za mě, bylo vlastně potřebným krokem dostat se dál. Tam, kde jsem teď. A její nenahraditelná a nezměrná ignorace, která mě tak ničila, mě vlastně úžasně pomohla. Jak to najednou vidím jinak! (Jen jsem zvědavá, kdy proběhnou ty fáze rozchodu). Ale je mi to vlastně už jedno. Žádné couvání se nekoná. A ulevilo se mi i proto, že stůj co stůj splašeně už nehledám někoho, vedle koho bych usínala a radovala se. Toužím po tom, ale řeším teď úplně něco jiného. A až to dořeším, budu řešit zase jiné věci 🙂Tak jsem se tu zase vypovídala a můžu jít psát ještě druhý článek – trochu kratší naštěstí, ale na jeho téma mě přivedla Lenička 🙂 Moje milovaná houslistka, co má moc fajn ženu 😉 -
Půlroční čekací doba
Udělala jsem si svůj oblíbený čaj z čerstvého zázvoru s citrónem a medem, krásně mi tu voní a čekám, až trošku vychladne, venku letos poprvé sněží, pustila jsem si v televizi písničky a hned klip, kde tancují dvě holky v šatičkách… a detaily na jejich řasy… jak skáčou do bazénu v plavečkách… od toho se nikdy nemůžu odtrhnout, protože si zase představuji, jaké by to bylo na jejich místě. Jen s tím rozdílem, že celé dětství, dospívání i dospělost jsem o tom jen tiše snila a potom zoufalá usínala, že to nejde… kdežto teď už vím, že to jde… A nemůžu na to přestat myslet, jak se těším.Už si musím začít dávat pozor na to, co píšu a to mi vadí 🙂 Jak jsem psala, nesnáším cenzuru. Ale čím víc lidí o mně ví z mého okolí, tím víc z nich o tom všem chce vědět víc informací a to znamená, že narazí na tenhle blog, i když jim o něm neříkám.Nikoho tu vyloženě neidentifikuji, takže se nemusím bát, že bych někomu nějak ubližovala, ale pokud si někdo přečte, že jsem sem napsala něco, co mi řekl, tak si příště rozmyslí, co mi říct a co ne. A to by mě zas mrzelo, protože mám ráda, když se mnou lidé mluví bez zábran. A tak tu budu psát všechno dál, ale ještě s větší anonymitou osob, kterých se můj život dotýká přímo (rodina a práce především). A taky tu nechci vykecat úplně všechno! 😉Dnes ráno jsem nesla personalistce propustku ze včera. Měla jsem k tomu připravený i papír pro zaměstnavatele od Hanky, takové vyjádření o tom, kým jsem (včetně mého dívčího jména), co se se mnou bude dít (že mě čeká real life test, hormony, změna jména nejprve na neutrální podobu…) a že by bylo vhodné, kdyby mi nějakým způsobem umožnili projít přeměnou. Bylo to tam moc hezky a profesionálně napsané. Ale nevěděla jsem, jestli jí to dát hned nebo až později. Nebo jestli nejdřív řediteli… ale byly jsme tam samy a ona se na mě tak podívala a zeptala se: „Tak co…?“„No, budu teď jezdit do Prahy častěji.“ A začala jsem být trochu nervózní, ale nebylo proč.A začala větou, kterou jsem dnes slyšela celkem 3x 🙂„Víte, já nikoho takového neznám…“ a už jsme se rozpovídaly. Dala jsem jí ten papír s tím, že to chci říct i řediteli a s obavami čekala, co mi paní personalistka řekne.Její reakce byla úžasná! (Trochu jsem to tušila, ale dokud to člověk neslyší, tak si moc nevěří.) Říkala, že se nemusím bát o místo a že se spíš teď bojí oni, abych se neodstěhovala někam do velkého města – kvůli anonymitě, kterou potřebuji.Hned jsem jí ujistila, že to je přesně to, co nechci – někam se vytěsňovat nebo ustupovat.Hrozně mě potěšila!Za pár minut mě volala, ať jdu k nejvyššímu do kanceláře… Pozdravila jsem, sedla jsem si a se strachem čekala (proč se pořád něčeho bojíme???)… Usmál se na mě a říká: „Nikoho takového neznám, ale hodně cestuji a viděl jsem na svých cestách spoustu takových lidí. Ode mě můžete počítat s podporou a kdyby měl s vámi někdo nějaký problém, přijďte mi to říct.“A začal se o to zajímat, ale nebylo moc času, tak jsem šla zase pracovat a za dvě hodiny si nás ředitel (pod kterého spadám) zavolal na poradu. Po ní řekl, ať tam zůstanu a mě bylo jasné, co se bude zase probírat 🙂Začal: „Nikoho takového neznám…“ :)) A že četl ten papír…Ten papír od Hanky mi všechno nesmírně usnadnil. Jak to totiž člověk vidí napsané s razítkem, tak to má docela jinou váhu, než když to někomu jen tak říkám. To pak vyzní, jakože si to jen vymýšlím, že je to můj rozmar.I tak se ale ředitel ptal na spoustu otázek typu, jestli se tomu dá nějak zabránit, jestli je to dědičné, jestli budu mít prsa 🙂 Bože to mě potěšilo! 🙂 Říkal, že soudí lidi podle toho, co umí…Jsem šťastná, že jsem natrefila zrovna na tuhle liberální firmu, ve které už budu za chvíli rok!Všechny jsem ujistila, jak ráda bych tu pracovala dál, že nebudu dělat žádné výstřednosti (myslela jsem tím, že hned zítra přijdu v sukni a zmalovaná :))) a do toho přišel nejvyšší, sedl si tam a zeptal se, jestli probíráme zrovna tohle téma 🙂A zapojil se do hovoru. 🙂 Vyloženě ho to zajímalo.Začal řešit takové detaily, jako jestli mi už může říkat Terezo (to mě dělalo tak dobře!) nebo že pokud budu potřebovat chodit na dámské toalety, tak že se stačí domluvit s paní personalistkou 🙂 Smáli jsme se tomu.Nejvíc mě pobavil, když řekl: „Vy máte takový jemný obličej (tím jsem si jistá tedy nikdy nebyla, ale je hodný, že to řekl :). Počkejte – my si spolu jednou zatancujeme!“ :)))To už je několikátá nabídka k tanci! 🙂 Řekla jsem, proč ne! 😀Nakonec mi zase vyprávěl o transvestitech a transsexuálech v Thajsku, jak se jim nejprve nechtělo na jedno jejich představení, ale nakonec šli a jak to bylo úžasné! 🙂 Že jediný detail, podle kterého se daly poznat, byly větší nohy 🙂A mluvil také o tom, zda se nechci odstěhovat (jak to, že mají takovou představu?), o tom, že musím mít obrovskou odvahu tohle udělat a vypustit ven a taky to, že tohle město je malé, že to bude zajímavé… 🙂Pak si mě ještě odpoledne jednou ředitel zavolal, abysme to prý dopovídali 🙂 A začal se ptát zas. Jak to bylo s manželkou, jak to dlouho potrvá, než budu vypadat jinak a na spoustu dalších věcí. Řekla jsem mu, že ten piercing, co si myslel, že budu mít, to tedy nebude :))Pro někoho to není jednoduché skousnout, ale mám zkušenost, že když se to podá s úsměvem a humorem, tak to jde lépe. I tak bych byla ale ráda nezajímavá a zase tou obyčejnou šedou myškou v tomhle podniku, která se nikomu nevnucuje a nikoho nezajímá… Ať už je ta zimní olympiáda, ať se pozornost zase přesune jinam!Takže jsem měla po ránu moc příjemný zážitek, ze kterého jsem měla největší strach.A najednou vidím, jak ten strach byl zbytečný. Jak to ze mě spadlo a že už bych klidně zítra mohla přijít jako Tereza 🙂 (Kdybych vypadala konečně ženštěji – bez těch vousů a s delšími vlásky… navíc od středy se nesmím holit, protože mě čeká zase laser 🙂 Ale to jsem jim taky vysvětlila, že tu teď hlásím, jak ze mě bude žena a zatím jsem zarostlá 🙂 Ředitel hned podotkl, že by se mu taky líbilo se neholit :)))Ale myslím si, že právě to, jak vlásky rostou pozvolna, má svůj význam a důvod. Takhle se okolí pomaloučku může připravit na tu mojí změnu… Personalistka mi říkala, jak si těch změn už všimlo víc lidí (já přitom až takové změny neprovádím – jen mám dlouhé lesklé nehty, lehce namalované oči a černohnědé vlasy :). Jenže to je právě tou ženskou vnímavostí a intuicí… A pořád se mě někdo ptá, proč se tak usmívám! 🙂 (Ale s tím já mám problémy už od školy. Šla jsem na oběd a kuchařky se mě hned ptaly, co že mám tak dobrou náladu, jak se usmívám 🙂 Potkám jednu milou sousedku a ta mi pak řekne, že můj život musí být v pohodě, když se pořád tak usmívám. Nebo taky manželka, která mi pořád říkala, ať se tak neusmívám… A já přitom nevěděla, že se usmívám 🙂 Fakt za to nemůžu! 🙂 Až mi bude blbě, tak se usmívat nebudu. (Jako jednou – a to mě potkala vedoucí ještě z úřadu a říká: „Usmívejte se! Sluší vám to víc!“ :)) No jo, ale ona byla extrém. Taky se pořád usmívala a když jí teď vidím v televizi, jak vystupuje za Ministerstvo školství, tak se zase pořád usmívá :)) Asi to má nějakou zvláštní moc – ten úsměv 🙂 Někdy si ale říkám, jestli takhle potom nevypadám moc hloupě nebo naivně 🙂Název tohoto článku byla pro mě dost deprimující záležitost. Říkám byla, protože už to není pravda, ale já ho tak schválně nechala.V poledne jsem si totiž měla zavolat na endokrinologii na Polikliniku v Modřanech a objednat se (kvůli odběrům a vyšetření, které potřebuji k tomu, abych mohla dostat hormony).Sestřička byla milá a snažila se, ale úplně mě vyděsila, když řekla, že jsou tu dlouhé čekací lhůty a nejbližší volný termín je 8. července!!!To mě zlomilo 🙁 Další půlrok čekání 🙁Snažila listovat v sešitě zpátky, jestli tam někdo nevypadl, ale dojela až k únoru a nic. Tak mi řekla, že mi napíše 8. července s tím, že pokud se uvolní místo, zavolá mi.Měla jsem po náladě a bylo mi do breku. Ani jsem nebyla tak vzteklá, jako smutná.Hanka říkala, ať se připravím na dlouhé čekací lhůty, že mě můžou objednat klidně až na duben! Ale červenec jsem slyšet nechtěla… :/Buď jsem měla štěstí nebo někdo zapracoval, ale za pár hodin mi sestřička volala, že pro mě našla místo dříve – a to už v polovině února!!!!!! A hned byla moje euforie zase zpátky! 🙂Tak to jsem potřebovala!Zas takové štěstí, jako měla Míša, že ráno tam zavolala a ještě ten den v 11 tam šla, jsem neměla, ale únor je pro mě naprosto skvělý! Vždyť je to za měsíc! 🙂Moc ráda bych ještě v lednu stihla zajít na matriku. Ale přemýšlela jsem, že bych tam šla jako Tereza… prostě proč ne. Když jsem si teď v Praze ověřila, jak mě lidé neřeší a identifikují správně. Ale tady budu stát tváří v tvář nerudným úřednicím zblízka! Na druhou stranu ony stejně budou vědět, proč tam jdu. A jít tam jako Tom mi přijde zbytečné a nevhodné…Záleží na tom, kdo tam bude sedět. Náš městský úřad je zvláštní. Znám tam velkou spoustu lidí ještě z dob, kdy jsem byla taky úřednice. Naše město má sice několik desítek tisíc obyvatel, ale prostě je malé. A chtěla bych zkusit je tam prostě ukecat, abych si mohla zvolit jméno Tereza 🙂 Tedy… já vím, že to nejde. Ale byla jsem 12 let úřednicí! A proto vím, že jde všechno, když se chce 🙂 (Jenže ono se obvykle nechce :))). Dobře no, tak to mi neprojde, ale zkusím to stejně 🙂Terry nebo Terri je přijatelné, ale moc cizokrajné.V týdnu jedu s Nikčou do Německa pro zboží, tak to s ní proberu 🙂 (Že bysme byly obě Nikči na tu přechodnou dobu? :))Ono totiž cizokrajné jméno poutá až moc pozornost – a to je přesně to, co pořád nechci.Navíc jsem teď zjistila na www.magicbabynames.com, že je …Terry – americké jméno, které nosí 79% mužů.Terri – americké jméno, které nosí 95% žen (to je jasné – kluci jsou s tvrdým! 🙂Tereza – české jméno, 100% žen… (nemůže tam být aspoň 99%? 🙂Terez – 84% žen! (Takže by to bylo jako Tereza, ale jenom vypadlo písmenko „a“ na konci. Stejně mi občas říkají Terez 🙂 No jo, jenže některé servery ho uvádí jako řecké 100% mužské jméno :/ Tak to teda ne! Nechci mužské 🙂 Ale tady nejsme v Řecku 😉Theresa i Therese – 99% žen! (Tak to taky nevypadá beznadějně 🙂Teresa – anglické jméno – 99% žen! – tak a jdu pátrat, který muž je to 1% 🙂 (Tak nic… to 1% mi jiné servery zamlčují a prezentují Teresu jako exkluzivně 100% ženské jméno. Což mě tedy samozřejmě na jednu stranu těší 🙂Našla jsem hezkou diskusi, kde nějaký američan řeší, zda je Theresa mužské nebo ženské jméno. Odpovědi mě pobavily.Slečny mu odepsaly:„Jo, je to holčičí jméno.Pouze krutí a bezcitní rodiče by pojmenovali chlapa Theresa.Nebo ti, kteří místo něj chtěli dívku…“„Je to holčičí jméno a zní velmi žensky!“(A to se mi na něm právě tak líbí 🙂No jo, řeším detaily. Ale proč ne. Tohle mé klučičí jméno mi sice dali rodiče a trochu je mi líto, že jim ho po tolika letech musím vzít, ale nemám jinou možnost. Jenže vyřešit to chci, protože mé jméno je provázané na velkém množství veřejně dostupných míst. Nechci mít e-shop na jméno „Therese Copperfield“ nebo tak něco :))) Chci ho mít na jméno Tereza N. :/ (I když doménu už na to jméno mám a pošta mi na něj taky občas chodí – vždyť říkám, že to někdy jde, když se chce…)Dnes jsem si uvědomila, jak mi bude krásně, až spolknu první pilulku. Nejde jen o to, jak budu vypadat. Jde i o to, jak se budu cítit! Celý život jsem se zabývala otázkou, JAKÉ TO JE BÝT ŽENA!? Jak se cítí? Jaké to je? A zkoušela jsem všechno možné, abych to zjistila sama na sobě. Ale oblékání, líčení, vystupování na internetu pod ženskými jmény a ženskou identitou – to všecko bylo moc fajn, ale pořád jsem nevěděla, jaké to je cítit se jako žena! Jenže teď to najednou budu vědět! Tolik se toho změní. Mé tělo bude reagovat na záplavu ženských hormonů (a na blokátory těch mužských) nejen fyzicky, ale i psychicky.Já vím, že mi spousta z vás řekne, že to někdy nestojí za nic 🙂 Ale já to „za nic“ chci prožívat taky! 🙂 Protože je to ženské „za nic“!Je to v naší hlavě. To, jaké jsme a jaké budeme. Nejde jen o to změnit náš design 🙂Psal mi můj spolužák ze školy, kterému jsem dělala stránky, abych tam něco aktualizovala. V červnu bysme měli mít sraz po dvaceti letech a já tam od té doby nikdy nebyla. Ptal se mě v mailu, co je u mě nového, kde pracuji atd. (Přes rok jsme si nenapsali). Ještě jsem mu neodepsala. Vůbec nevím, jestli mu to říct nebo ne. Nechci to vyhlásit úplně všem hned teď, kdy jsem ještě na začátku – navíc on mě přeci nevidí 🙂 Ale jsem tak nadšená, že to nadšení ze mě přímo přetéká :))) Tak ještě uvidím, co odepíšu a jak vyřeším červnový sraz. Dvacet let mě nikdo z nich neviděl!!! 🙂 Jenže v červnu ještě nebudu vypadat vůbec tak, jak bych si představovala. Na druhou stranu je to zrovna moment, kdy nebudu už chtít vypadat ani jako Tom (to jméno ještě existuje? :).Tak to jsem se zase vypsala 🙂 Ale když ono se mi vždycky uleví…Takže polovina února! 😉 A ještě čekám na další termín od Hanky, až ho nějak vymyslí. Výsledky z endokrinologie budu mít nejspíš dřív, než pojedu zase k Hance. (Samotné vyšetření na endokrinologii probíhá dopoledním odběrem krve a pak rozhovorem s p. doktorem (MUDr. Vladimír Weiss). Nejde jen o jednorázovou návštěvu. Tady bych měla být i v budoucnu sledovaná jako ostatní holky a kluci 🙂 Modřany jsou pro mě ovšem na úplně opačné straně Prahy. (Což mi samozřejmě vůbec nevadí a neřeším to, ale nikdy jsem tam nebyla.)Ještě vyšetření z interny, kde prý taková dlouhá čekací doba není a kam dostanu doporučení na další návštěvě a je to 🙂Jak to, že mě vždycky tak dostanou komentáře od kluků na facebooku nebo na youtube u mého videa. Třeba jako teď: „Terka je prostě kočka! :)“ To se mi tak líbí! :))) Líbí se mi líbit se! 🙂 Jako žena ovšem. (To už ani jinak neberu). Tohle „ženské líbení se“ je totiž jiné, než to mužské…Někdy potkávám kluky, kteří mají tak jemné ženské tvářičky! A říkám si: Ach bože, jak krásné by z nich byly ženy! A oni těmi ženami vůbec být nechtějí, zatímco muži chlupatí, zarostlí, urostlí a s vyloženě mužnými rysy jsou ve skutečnosti uvnitř ženy. To je nějaká spravedlnost? -
Den D č.1
Tak. Schválně jsem teď žádný článek nepsala, protože jsem nechtěla nic dopředu prozradit. (Z důvodu své bezpečnosti, aby to nevěděl celý svět, kde zrovna budu 🙂 Od pátku jsem tedy psát nemohla, protože jsem se věnovala Kačence, ale včera jsem věděla, že napíšu až dnes 🙂Začala jsem ale psát už v neděli večer:Dnů „D“ bude několik. Vlastně už i nějaké byly, takže tenhle by měl být č. 2, ale nechám ho jako jedničku. Tento je jeden z těch nejdůležitějších.Tenhle článek píšu v nedělní předvečer před pondělím 20.1., kdy jedu do Prahy k Hance, ale záměrně ho nezveřejňuji hned. Nechci předem prozrazovat, kam a kdy jedu. Proto si tenhle začátek článku uložím a zveřejním ho až s jeho druhou půlkou po příjezdu z Prahy.Kačenku už jsem odvezla k mamince, jely jsme vláčkem a to jí moc baví (mě taky). Bylo nádherně, skoro 12°C a zase jsme se od sebe nemohly odlepit. Všichni nám říkají, že to uteče a budeme zase spolu, ale jen my dvě víme, jak dlouhých je těch 12 dní… Je už to rok a třičtvrtě, ale ty neděle jednou za 14 dní jsou pořád stejné. Ten pocit, kdy to moje největší štěstí musím pustit z náruče, mě pořád tíží u srdce. Jediné, co mě teď těší a z čeho jsem příjemně nervózní a nadšená je zítřejší návštěva u Hanky. Vím, že je to jen začátek (vlastně druhá návštěva s 15timěsíční pauzou), kdy bych chtěla všechno hned, ale musí se hezky schůdek po schůdku…Nejvíc nervózní jsem z toho, že nebudu v pondělí v práci, kde je asi 8 rozdělaných docela nepříjemných problémů a doufám, že to tam beze mě nějak ten den zvládnou. Z Prahy přijedu večer a ještě se musím připojit k PC do práce aspoň na 4 hodiny, abych dodělala to, co jsem přes den nemohla. Takže trochu nervy. Ale předpokládám, že budu v euforii, takže se to nějak zvládne. A v úterý mě čeká přesčas do setmění. Do toho objednávky, balení balíků, pro zboží do Německa po práci a koncem týdne zase do Prahy na druhou proceduru laseru.V týdnu se mě ptal říďa, že mám nějaké obarvené vlasy a obočí. Tak říkám, že obočí ne a to moje provokativní „však to taky není jediná změna, která přijde“ 🙂 No a on začal vyjmenovávat různé změny, které by mohly přijít a za nejpravděpodobnější usoudil, že budu mít percing! :))) To mě rozesmálo (já piercing moc nemusím, připadá mi jako nevymáčknutý pupínek, který mi tam vadí :). Tak mu říkám, že to bych si nedovolila 🙂 A šla jsem. Jenže je to trochu problém, protože teď to budou vědět všichni, kromě něho a to není dobré, když je to říďa. Takže mi ta moje milá kolegyňka říkala, ať to hlavně řeknu nejdřív oficálně jemu jako první. Zase jsme si povídaly, protože jsem jí říkala, že v pondělí jedu k Hance a říkala mi, jestli jsem četla článek o tom transsexuálním páru Katie a Arin, že prý si na mě hned vzpomněla 🙂 To mě potěšilo. Říkala jsem jí, jak je Katie krásná a ona s tím souhlasila, ale pak podotkla: „No jo, ale ta doba – ten rok dva, než takhle vypadá, to je příšerné! Vždyť musíš i po tu dobu fungovat ve společnosti!“ 🙂 Jo, to má pravdu. To je to nejtěžší, ale stojí to za to. Tohle přeci nemůže být důvod do toho nejít.Jdu do sprchy a nalakovat nehtíky na zítra. A taky vymyslet, v čem teda nakonec pojedu! 🙂Zítřek… den plný očekávání…. tolik si od toho slibuji… tolik po tom toužím… a potřebuji… konečně je to tady… Zítra už touhle dobou budu zase o krůček blíž.Dnes se asi moc nevyspím… ale chci nechat průběh všem emocím tak, jak jsou… protože to k tomu patří.A toto je pokračování z dneška 20.1. – v pondělí večer… 🙂Teď jsem přijela. Tedy… jela jsem z Prahy ještě k mamce a k ségře popovídat si a sdělit jim všechny ty dojmy a taky vrátit ségře auto. No a zpátky jsem se hezky prošla pěšky. Pustila jsem si písničky a místo toho, abych se odličovala nebo odstrojovala, sedím tu a píšu. Je mi totiž tak krásně!!!A nedokážu se zase vrátit… nechci se odličovat, dát pryč ten culíček, pramínky vlásků do tváře spadlých… prstýnek… odlakovat ty červené nehty a dát tam zase tu nenápadnou růžovou… už je mám pěkně dlouhé, ale chci si je takhle už nechat…Odlíčím se asi tak o půlnoci! 🙂 Nejradši bych až ráno… nebo už nikdy! No já vím, že to nejde… ale mě tyhle návraty do klučičího světa prostě nebaví a jsou tak těžké. :/ Obzvláť po dnešku.Děkuji všem, kdo jste na mě mysleli! Moc mi to pomáhalo!V Praze jsem byla o hodinku dřív – chtěla jsem tam být s předstihem, kdyby mě něco potkalo po cestě. Nemohla jsem si dovolit přijít pozdě a navíc to nesnáším. A takhle jsem dnes do Prahy přijela:
po příjezdu z Prahy u mamkya ještě jedna teď domaTrošku nuda, já vím 🙂 pořád jenom já, já a zase já :)))(Včera jsem si měřila pas a když jsem si ho zaznamenávala do své tabulky, tak jsem zjistila, že za poslední měsíc a půl je o 6 cm užší 🙂 To mi to chození pěšky do práce prospívá! 🙂 Taky už mi padají mé první holčičí úzké kalhoty, takže akorát víc utahuju pásek, než si koupím nové! 🙂Mimochodem – přemýšlela jsem, zda sem dávat své fotky a psát tyhle osobní informace, ale řekla jsem si, proč ne! Já se nechci skrývat…Teď jsem tak strašně šťastná! Hanka i sestřička mě přivítaly moc hezky, měla jsem tam ještě kartu z léta 2012 z té mé jedné návštěvy, po které jsem pak 15 měsíců řešila manželku (naštěstí dořešila) a v té kartě výsledek vyšetření od prof. Weisse. Je to takový hezký papír ze Sexuologického ústavu, který se jmenuje „Vstupní psychologické vyšetření“. Je tam vyjmenováno 6 vyšetřovacích metod a výsledek, který mě potěšil 🙂Hanka říkala, že s tímhle posudkem půjde vše lehce, že je úplně bezproblémový.Podle FDS (Figure drawing testu) se identifikuji jako žena, je tam taky IQ, osobnost a psychická stabilita.No a závěr: transsexualismus male-to-female (to mě teda překvapilo! :)))S doporučením na standartní postup. Jupííí!Na Hanku jsem byla trochu hrrr. 🙂 Až se tomu smála, ale já jsem si řekla, že tím nic nezkazím, když se hned na všechno zeptám kdy a jak 🙂Dostala jsem doporučení na endokrinologii, kam se musím objednat a kde jsou strašně dlouhé čekací lhůty, takže na mě může vyjít klidně i duben :/ Potom bude vyšetření na interně a cesta k hormonům by měla být otevřená. Hanka říkala, že bych musela být jedině na smrt nemocná, aby to nevyšlo (zeptala jsem se jí totiž přímo 🙂 a podotkla, že tedy nemocná rozhodně nevypadám 🙂 Já tam byla totiž tak nadšená, že to na mě asi bylo hodně znát 😀Pak jsem dostala žádost o změnu jména a příjmení (o tu jsem si taky řekla 🙂 a teď budu muset na ten rok vymyslet nějaké neutrální (pokud možno co nejženštější) jméno (a taky na písmenko „T“, což zrovna v tom seznamu jmen, který jsem dostala, není ani jediné! 🙂 Terezku si vybrat nesmím, protože je absolutně ženské (však právě proto jsem si ho taky před lety vybrala! 🙂 Ale já se jí nevzdám! Tu si můžu vybrat až po operaci. Teď je to jen formalita kvůli dokladům, abychom neměly problémy, když nás zastaví dopravní policie nebo budou volat u doktora (sedět tam v sukni a zvednout se, když zavolají „Pan Novák!“ by asi nebylo moc příjemné.)Další papír, který jsem dostala, je vysvětlení pro zaměstnavatele, aby mi umožnil pokud možno bezproblémovou přeměnu v ženu a potvrzení pro matriku.Takže jsem vlastně spokojená. Je mi jasné, že nemůžu hned dostat hormony, i když bych chtěla. Hezky všechno postupně.V únoru pojedu na společné sezení (propustky Hanka potvrzuje i na ně! Proč ne, když je to návštěva zdravotnického zařízení 🙂 a další termín návštěvy zatím nevím, protože měla úplně nacpaný sešit jmény na celé 1. čtvrtletí a říkala, že se mě pokusí někam vecpat. Termín mi pošle mailem.Teď tedy všechno závisí na termínu vyšetření na endokrinologii na Poliklinice v Modřanech. Další schůzku s Hankou budeme probírat životopis.Ptala jsem se i na Kačenku – nebo spíš se mě zeptala Hanka. Řekla jsem jí, že jí mám jednou za 14 dní a ona usoudila, že jí ještě nic přímo říkat nemám. Před operací bude potřeba ještě spolupráce s „rodinným terapeutem v Motole“, který by to měl Kačence vysvětlit a prý by bylo dobré, kdyby spolupracovala i moje bývalá žena, aby věděla, co Kačence říkat… No tak to už vidím to její nadšení. :/ Ale třeba jí to vadit nebude.🙂 Je mi tak hezky z celého dne. Užila jsem si to. Nesla jsem se tou ulicí, ve které má Hanka ordinaci, a moje podpatky krásně klapaly… došla jsem až na konec ulice a to zcela záměrně – bydlel tam totiž vrchní Dalibor Vrána, alias inženýr Králík! 🙂 Já ten film miluju!!! Je to odtamtud jen kousíček. A tak jsem si to nám všem známé místo taky vyfotila:
Stěrače stírají!Jo, mrholilo! Bylo fakt ošklivo, šedá obloha, vlezlé počasí, ale mě to nevadilo. Zachumlala jsem se do bundičky s kožíškem a vesele kráčela Prahou. Byla jsem přeci U Rajské zahrady – a tam ani nemůže být ošklivo 🙂Pokud tohle čtete holky, co už máte tohle všecko za sebou, tak vás to asi nudí! 🙂 Ale pro mě je to jeden z nejdůležitějších krůčků vpřed. Vlastně takový druhý krůček. Ten první byl v červenci 2012 a díky tomu jsem teď to toho mohla skočit rovnou po hlavě.
🙂 fotím si kozačky při focení domu pana vrchního :))) protože se mi to líbí!Jen škoda, že mě neměl kdo vyfotit…byla by to hezká památka na tenhle první den.Ale jednu legrační příhodu sem stejně musím ještě napsat 🙂 Stala se mi hned ráno a dost mě nejdřív vyděsila! Když jsem vyšla z bytu, čekala jsem, až neuslyším jak jezdí výtah, abych se na chodbě nepotkala s nikým ze sousedů. Vlezu do výtahu, ten jede dolů a najednou slyším, jak bouchly hlavní dveře… a už se v okýnku objevuje nějaká postava, která čeká na výtah!Našpulila jsem pusu a v rychlosti přemýšlela, co udělám! V první vteřině jsem panikařila, protože už jsem věděla, že tam stojí soused, co bydlí pode mnou a je předsedou celého výboru tady – takový ten nejdůležitější (starší) pán ve vchodě.No, ale nakonec jsem si řekla, Terezo, vezmi nohy na ramena a zmiz! 🙂 Otevřely se dveře, podívala jsem se mu do očí a zamumlala jsem: Dobrý den 🙂 a usmála se.No a on mi řekl jen „ahoj ahoj“ a odjel…Říkala jsem si, že to je takový můj coming out tady ve vchodě (stejně to jednou muselo přijít), jenže pak mi v autě došlo, že on mě nepoznal! 🙂 My se totiž normálně zdravíme „dobrý den“ a vykáme si. Viděl prostě mladou holku, tak řekl „ahoj ahoj“ :))) Takhle mě nikdy nezdraví. Nezdravil tedy mě, ale Terezu!!! 🙂 No a to mě samozřejmě potěšilo, zvedlo sebevědomí a potom v Praze jsem si jen potvrdila, že nikdo na mě neciví, nekouká…že mě taxikáři nebo kolemjdoucí kluci sjedou očima a zase pokračují 🙂 To se mi moc líbilo – patřit na tu správnou stranu.Když jsem pak šla od mamky k sobě domů, vychutnávala jsem si to klapání podpatků a řidiči mě pouštěli najednou i mimo přechod! 🙂 To Tom nezná :))) Každý (třebaže maličký) důkaz ženskosti ze strany okolí je pro mě tak příjemný a důležitý…Zítra mě čeká odevzdat potvrzenou propustku v práci. Sestřička se mě ptala, jestli chci oficiální razítko se vším všudy nebo to, co se dává těm, kteří to chtějí ještě tajit 🙂 Tak jsem řekla, ať mi tam dá to normální, že to tajit nechci 🙂A až si zajdu na matriku (až vymyslím to přechodné neutrální jméno) a budu se jmenovat jinak, dám personalistce i papír pro zaměstnavatele, kde je všechno naplno napsané.Ona to vlastně žádná senzace není… všichni lidé, kteří byli v tom velkém sešitu u Hanky, jsou jen zoufalí vězni v cizím těle… na tom není nic k smíchu. Škoda, že to někteří nechápou. Ale to je jedno. Ať se třeba postaví na hlavu 🙂Měla jsem cestou domů z Prahy zase takovou euforii, že už jsem se viděla, jak takhle jdu klidně pro chleba do obchodu nebo do Takka konečně nakoupit. Ale už mi na světle prosvítaly lehce tmavší plochy, kde jsou vousky (tam, kde už po první proceduře vypadaly a už tam nejsou, to vypadalo hezky! 🙂 a řekla jsem si, že ještě musím počkat takhle chodit na prudké světlo v obchodech do fronty plné lidí… až zničím ty vousky… Všechno jednou bude…I moment, kdy už přeskakovat zpátky nebudu…Jdu se tedy odlíčit, odstrojit všechny ty krásné věci, vysprchovat a těšit se, až si je zase brzy vezmu na sebe i ven včetně těch úžasných kozaček! 🙂 Hlavně se nedívat do zrcadla, nebo mi bude zase špatně :)))A „hurá“ do práce :/ Trošku mi to ten dnešní den kazí, ale pořád je to práce, díky které můžu uskutečňovat všechny své sny (tenhle byt, laser, dárečky Kačence…)—–Mimochodem, teď jak jsem se rozhodla odlíčit a vysprchovat a sundala ty dlouhé vlásky s culíčkem… je to poprvé, co se líbím sama sobě i v krátkých vlasech! 🙂 Asi je to tím nalíčením, jak jsou ty oči zkrášlené a moc hezky vyniknou kruhové náušnice 🙂 Ale stejně jsou dlouhé vlasy hezčí! 🙂 Už aby mi nerostly… (nebo nakonec zkusím ty clip-in a bude to 🙂 Těším se na to taky jako malá! 😀 -
Výpovědi
Dnes jsem přemýšlela nad tím, jak tohle vysvobození, kterým přeměna je, navždy „opraví“ to, co celý život bylo špatně.Nemůže to být horší! Už nikdy! Není o čem přemýšlet. V momentě, kdy jsem se poprvé dozvěděla, že existuje porucha identity, jsem několik desítek nocí vůbec nespala! Chodila jsem spát strašně pozdě, protože jsem celé dlouhé večery hltala informace o tom všem a v každé té větě jsem viděla sebe. Pak jsem o tom dlouze přemýšlela ještě v posteli (to už jsem spala odděleně v pokojíčku a Kačenka s maminkou, protože žena nechtěla, abych spala vedle ní) a když už se mi konečně podařilo usnout, pořád jsem se budila, myslela jen na to jediné (jaké by to bylo nemít mužské tělo) a ráno nemohla dospat. A do toho strašný smutek z toho, že vedle mě nespí moje žena. Tohle se opakovalo několik dní, týdnů.Věděla jsem, co musím udělat.Vždycky, když nad tím takhle přemýšlím, tak se ptám sama sebe, PROČ jsem na to nepřišla dřív?Jenže to je tak jednoduché… Snažila jsem se to v sobě zabít, potlačit, nepřipouštět.Za všechno, co jsem v dětství dělala, jsem se tak nesmírně styděla. Prožívala jsem denně obrovský strach z odhalení. Bylo mi dobře, když si mě pletli s holčičkou. Ale dělala jsem, jakože mi to vadí. Panebože já jsem úchyl! Sobec! Nemocná! A napadaly mě nejrůznější důvody, proč to dělám. Proč celý den myslím jen na to jediné a když konečně přijdu domů, vrhnu se na ženské šaty? Nechci to dělat. Nechci nikomu ubližovat. Třeba pomůže, když ty holčičí věci všecky vyhodím… Nepomohlo to nikdy. Přesto jsem to zkoušela pořád dokola. A hlavně, ať mě nikdo z rodiny nevidí! Propadla bych se… a tak pečlivě jsem to měla všechno promyšlené a s takovou úzkostí a silou jsem to tajila, že na to nikdo nikdy nepřišel. To mělo být jako dobře? (Tehdy jsem si myslela, že ano.)Je mi úplně jedno, co odpůrci nás, hormonů, operací a všemu proti přírodě (jak rádi říkají) vymýšlí za důvody, proč do toho nejít. Jsou mi ukradená všechna ta rizika sociální, zdravotní, existenciální. Nepotřebuji k životu orgasmus, nepotřebuji k životu svůj penis, nepotřebuji tuhle práci, i když je pro mě důležitá, ale dokud dýcháme, žijeme! Nebudu se trápit tím, že o ní přijdu, že mě sociálně vyloučí, že budu pořád číst, jak Klaus nesnáší homosexuální páry. Je mi to ukradený! Já potřebuji být žena. Čím se budu lišit od biologických žen, až budu po přeměně? Budu mít přeci stejné hormony, stejné tělo, stejné pohlaví, ženské jméno v občance. Tak proč bych měla mít pocit, že do toho jít nechci? Nemám k tomuhle tělu žádný vztah. Není moje. Někdo mi ho dal, aby mě celý život jen trápil a já se teď mám kvůli tomu prát s životem? No a co, že mi hormony rozhodí třeba psychiku, nálady a já nevím co ještě! Doteď jsem snad nebyla rozhozená? Nemůže mě NIC zastavit!Nemám už sílu jen sedět a nic nedělat. Rozežírá mi to hlavu, myšlenky v ní a ta žena vstupuje úplně do všech mých činností, představ a nápadů. Je tu všude, protože to jsem já. Nevymyslela jsem si to. Nedělám to z legrace nebo pro zkrácení dlouhé chvíle. Štve mě to, ale nemůžu si pomoct. (Tedy štvalo – teď už je všechno jinak. Teď už jen nesedím a chci si to užívat. Tu ženskost. 🙂Mé tělo dostane hormony, jaké má polovina lidstva! Někteří z té poloviny umírají, jsou nemocní, někteří žijí – ale přímo ty hormony na to vliv nemají. To naše genetická výbava (ta nerozlišující pohlaví – sklony k nemocem, k určitému chování, náš talent, schopnosti…) má na svědomí to, jací budeme (a jsme) a kdy a na co umřeme.Být ženou je jediným řešením. Už nikdy mi nemůže být hůř.(Teď už mi hůř není, protože už jsem „na cestě“ a ta loď „Naděje“ mě nese kupředu… ke druhému břehu. Ale nedívám se dozadu ani o tom nepřemýšllím. Nepotřebuji se nikam vracet. Jediné co potřebuji je konečně doplout… Tak si říkejte o vracení co chcete. Já pochybnosti nemám žádné. A nezajímá mě oficiální ani neoficiální názor jakýchkoliv doktorů na rizika. Tohle je to největší riziko – žít v tomhle absolutně nepřijatelném těle. V tomhle absurdním světě! A co hůř – žít v téhle společnosti jako muž – být identifikována jako muž – být oslovována jako muž – snášet očekávání společnosti, jaké se očekává od mužů! Je mi z toho špatně.)Trošku jsem byla dnes k těmto myšlenkám vyprovokována. Obvykle si ráda vyslechnu jakékoliv názory a téměř vždy je nikomu nevyčítám ani neberu. Vždycky říkám: Ty si mysli tohle a já zase to svoje a je to.Tohle doteď byl život ve lži! Neexistuje větší lež, než si pořád dokola říkat, jak jsem špatná a jak bych se měla „napravit“ a být už konečně tím chlapcem.Přísahám, že tohle tajemství si s sebou vezmu do hrobu a nikdy NIKDY NIKDY NIKDY to nikomu neřeknu.Ten slib jsem si dala, když mi bylo 12… Vydržela jsem ho dodržet s obrovským vypětím přes 20 let.Našla jsem svůj malý zelený deníček, do kterého jsem si zapisovala v 80. letech stroze své zážitky. Úplně normální zápisky typu, co jsme měli k večeři, kam jsme jeli, co jsem viděla za film, atd. Ale vždycky na konci bylo slůvko, které neexistovalo. Vymyslela jsem si ho, aby nikdo nepoznal, jaký je jeho zástupný zakódovaný smysl. Potřebovala jsem to někomu říct, ale přísahala jsem si přeci… To slovo je na úplně každé stránce a znamenalo, že jsem byla aspoň na okamžik dívkou… To byl ten největší zážitek z celého dne. Ale nesměla jsem o něm psát, nesměla jsem o něm mluvit a nesměla jsem ho prožívat.Měla jsem tolik výčitek! Myslela jsem si, že se to časem spraví. Pořád jsem v to doufala… Ale teď mám otevřené oči, které vidí pravdu.Je jen pár večerů před mým dnem „D“, kdy už konečně vkročím tam, kde mi někdo může pomoct… Protože víc už sama nezvládnu. Víc už ženu ze sebe udělat nedokážu, i když se opravdu moc snažím 🙁Výpovědi transsexuálních klientůLucie-Martin, FtMBylo to někdy v průběhu školky, kdy jsem s konečnou platností zjistil, že se svět dělí na holky a kluky, kteří, když jsou velcí, jsou ženami a muži. A já, protože chodím na holčičí záchodky, čůrám vsedě a musím ve školce nosit zástěrku a netrenky jako ostatní kluci, jsem tedy holčička. V té době jsem asi poprvé pocítil, že není všechno v pořádku, že přece holčička nejsem a v zástěrce jsem se cítil jako ve skafandru. Příliš jsem si s tím hlavu nelámal, kromě výše řečených rozdílů mne nic netrápilo a když jsem přišel ze školky domů, převlékl jsem se do košile a kalhot s kšandami. Když jsem se tím přece jenom zabýval, došel jsem k názoru, že jsem ještě malý a že až vyrostu, určitě se to vyřeší (spoléhal jsem, že z větší části samo)…Tomáš-Monika, MtFMyslím, že už v období 4-8 let se u mne vyskytovalo femininní chování které, ale moji rodiče vytrvale potlačovali. Chtěla jsem mít dlouhé vlásky, lakované dívčí sandálky, být princeznou, hrát si s panenkami a vozit je v kočárku. V devíti letechjsem si poprvé uvědomila svou touhu po změně pohlaví. V televizi jsem viděla film, ve kterém vyhledavači talentů změnili ušmudlanou servírku v krásnou ženu. Tehdy jsem pochopila, že stejnou proměnou bych ráda prošla i já. Když jsem seale se svými pocity bezprostředně obrátila na otce, pochopila jsem z jeho reakce, že je mé přání cosi strašně špatného, cosi, co už nikdy nesmím vyslovit. A když to přesto udělám, už mne nikdy nikdo nebude mít rád. Poněvadž jsem tehdy ještě trochu koketovala s náboženskou vírou, zkoušela jsem se modlit, aby ze mne Bůh udělal ženu. Taky jsem pro všechny případy zkoušela různá zaříkávadla. Sice jsem moc nevěřila v úspěch, ale stejně jsem si říkala, co kdyby…Jitka-Daniel, FtMPrvní školní den jsem byl nucen obléci si nenáviděné dívčí šatičky. Představa, že takto „vyhastrošen“ půjdu ven, mezi lidi, že mne uvidí kamarádi, se kterými jsem ještě nedávno hrál fotbal, mi připadala nesnesitelně krutá. Silný pocit trapnosti, který jsem ten den prožíval, se podobal spíše snu než realitě. Nevzpomínám si, že by mne matka ještě někdy potom nutila do šatů. Nejspíš rezignovala a nebo i ona cítila ze mne něco nepatřičného, stěží postižitelného, co dávalo mémuvzhledu tragikomičnost…V jedenácti letech jsem nastoupil na druhý stupeň školy. V té době jsem se stal vážnějším a zamlklejším než většina vrstevníků. Budoucnost jsem neplánoval. Stále ještě jsem měl partu kluků, hráli jsme fotbal a hokej. Jednoho dne jsem se však podezíravě zadíval na své tělo a zjistil, že už není tak rovné. Hrudník už jsem neměl tak plochý. Při pohledu na své měnící se tělo jsem pokaždé zažíval pocit hanby. O samotě jsem si tehdy odbýval svou první velkou prohru, byl jsemzdrcen, jako by mne potkalo to největší neštěstí a tragédie. Teď už se stěží dalo věřit, že se osud nenaplní stejně neúprosně i v tom ostatním. Další pohroma – menstruace na sebe nedala dlouho čekat. Mé skutečné já se začalo pomalustahovat do ústraní. Dříve tak sebevědomé a nebojácné já, které určovalo tón v dětských letech, se začalo pomalu vytrácet…Petr-Petra, MtFMé představy nikam nezapadaly. Připadala jsem si tím největším úchylem na světě, když se mi v hlavě honily představy sebe jako ženy. Často jsem sama sebe přesvědčovala, že je to všechno proto, že jsem ještě neměla žádnou dívku. Zkusilajsem se dvakrát seznámit na inzerát, ale rande bylo pro mne utrpením. Snažila jsem se v sobě všemožně potlačit touhu být ženou a abych se stala opravdovým chlapem, začala jsem dělat bojová umění. Představy ale byly stále častější, vybavovaly se mi věci jako těhotenství, porod, péče o dítě. Byla jsem tehdy psychicky značně rozhozená. Po čase jsem se odhodlala říci o svém problému rodičům. Jejich postoje byly odmítavé, táta mámě vyčetl, že ze mne vychovala zženštilého kluka. Probrečela jsem tehdy mnoho nocí a zhoršení psychického stavu se projevilo i zvýšením počtu astmatických záchvatů. Když jsem se po jednom z nich probrala na jednotce ARO, řekli mi, že jsem v bezvědomí mluvila jako žena. V dalším období mne máma přemlouvala, abych si ještě vše rozmyslela. Když jsem viděla, že pláče, vyčítala jsem si to a slíbila, že to zkusím. Dlouho jsem to nevydržela. Měla jsem pak možnost prožítjeden den jako žena a definitivně jsem se rozhodla. Chtěla bych usilovat o změnu pohlaví. Tentokrát se odradit nenechám…Jolana-Martin, FtMNa vysoké škole jsem se zamiloval do ženy. Říkala, že je bisexuální a myslel jsem si, že jsem na tom taky tak. Pak se mi pomalu začaly vracet vzpomínky na dětství a já začal tušit, že jsem někým úplně jiným. Když jsem se setkal transsexuálnímčlověkem a poslouchal, co mi vypráví, tak mi to všechno došlo. Najednou dostaly smysl i dříve iracionální výroky typu „kdybych se malovala, cítila bych se jako teplouš“. Vracel se mi sen z dětství, který mne děsil. Byl jsem celkem hezká žena, zabil se a narodil se znovu jako kluk – tlustý, krátkozraký a věčně nespokojený.Když jsem se nakonec rozhodl, ulevilo se mi…Lenka-Honza, FtMUž jako malé dítě jsem si hrál raději s chlapci. Nelákaly mne panenky, v sedmi letech jsem začal hrát fotbal za žáky, za dorost už jsem jako holka nemohl, tak jsem odešel hrát dívčí fotbal do Prahy. Už jako malého si mne pletli s klukem,byl jsem rád, ale pak, když mi začala růst prsa, už to nešlo. V šestnácti přišel vztah s klukem, líbil se mi, ale spíš jsem si představoval, že bych mohl vypadat jako on. Nebylo to příjemné. Chtěl jsem se ženit, a ne vdávat. Nechtěl jsem mít děti jako máma, ale líbilo by se mi, když by mi říkaly tati. Chtěl jsem si s ním vyměnit role – to já chtěl nosit kytky a být on. Pak jsem potkal partnerku. Začali jsme spolu chodit a postupně i žít. Vždycky mne brala jako kluka. Naše okolí nás bere jako lesby, oni nevědí, jaký je to pocit stydět se za své tělo, nemoci se jít v létě vykoupat ani zatancovat si se svojí holkou. Dlouho trvalo, než jsem se rozhodl něco udělat. Myslel jsem, že je to i otázka peněz. Ale nejde do nekonečna na něco čekat. Zbývá to nejtěžší – říci to rodičům, ale myslím, že to pochopí a snad i rádi by se dočkali vnoučat…Mirek-Dana, MtFPrazačátkem je samozřejmě dětství. V osmi jsem si to instinktivně namířil (ač nerada, musím zde použít ten proklatý mužský rod) k máminým šperkům a skříni plné šatů. Netušil jsem proč, ale tyto věci mne jaksi přirozeně přitahovaly. Vracel jsem se k nim se stejným pocitem, který nutí žíznivého se napít. Toho pocitu už jsem se nezbavil a později se stal spolu s dalšími nepochopitelně zženštilými projevy mého já zdrojem všech možných frustrací. Fakt byl, že celé další dospívání se stalo bojem o to, jak zůstat zařazený a jak se konečně stát normálním (klukem). Neuvědomoval jsem si, že jsem herec, který se narodil s kostýmem, který nelze svléknout. Být nucen hrát divadelní roli a nevědět, že je to jen divadelní role mužského pohlaví, jaké následky, zmatky a posuny to vyvolá v poloslepé duši, to se nedá vylíčit. Takhle nějak musí vypadat peklo, jestli existuje. Spojovat své problémy s poruchou pohlavní identity mne nenapadlo. Jen postupně přicházel čas, kdy jsem dospěl po řadě nepublikovatelných peripetií k přesvědčení, že šťastný mohu být jen tehdy, když budu moci alespoň v soukromí, po večerech žít jako žena. Dlouho jsem pochyboval, jestli to není jen nějaký útěk před sebou samým. Vnímal jsem sám sebe jako velmi nevyrovnaného člověka, plného dogmat, neustále se snažícího něco předstírat. Otupělý a přivyklý trvalému neklidu jsem si zvykl na myšlenku, že to tak bude pořád. Dnes jsem schopnavnímat svůj život natolik komplexně a ve vazbách, že vzpomínky na tehdejší nemohoucnost mi vhánějí slzy do očí…Pavla-Pavel, FtMJe to holčička, ozvalo se kdesi v porodnici. A tím to všechno začalo. Celá moje mizérie. Brzy jsem začal poznávat, že není něco v pořádku. Asi v deseti letech jsem dospěl k nezvratnému přesvědčení,že jsem kluk. Otec je starší než matka. Vadí mi to. Nikdy si se mnou nehrál. Často jsem se s rodiči hádal. Hlavně s otcem, je úplně jiný než já. Vlastně celá rodina je jiná – připadám si jako mimozemšťan. Rodiče nesnášejí všechno, co se odlišuje od průměru. Toho jejich průměru. Tenseriál je dobrý, jenom mne tam štve ten buzerant, řekla matka při sledování Melrose Place. Otec nejen že nenávidí transsexuály, ale dokonce nadává i na všechny, jejichž kůže je jiná než bílá. Většinou jim nadává do negrů. Víc než cokoli jiného jsem věděl jistě to, že rodičům se svěřit nemůžu…Simona-Standa, FtMMůj život před změnou pohlaví bych popsal jako vleklý, černý a opuštěný. To, že jsem si přál být klukem, jsem považoval za jeden z těch infantilních snů jako být pirátem nebo slavnou hvězdou. Když pominu ty starosti, které člověk můžev dospělosti svobodně odbourat, jako povinnost nosit sukně i náušnice, zůstává ještě řada hlubších problémů, přetrvávajících a zásadních. Člověk je sám, nerozumí, co se po něm chce, do čeho je násilně manipulován. Lidé nerozumějí jemu, cítí zmatek a chtějí buď utéci, nebo pomoci. Pomoc v dřívější době vypadala tak, že nenormální jedinec byl poslán na léčení s podezřením na schizofrenii, homosexualitu nebo poruchy chování. Léčba se pak omezovala výhradně na izolaci, užívání léků „oblbováků“, snahu převychovat, přesvědčit transsexuálního člověka o tom, že necítí to, co cítí. Lékaři snad měli představu, že si můžete ráno před zrcadlem říci pětkrát za sebou – jsem krásná slečna – a stane se to. Omyl. Zkoušel jsem to, upřímně jsem lékařům věřil, snažil se přizpůsobit a výsledek – břitká parodie. Dlouho jsem věřil, že až budu dospělý, vše se změní. Bylo to stejné – cítil jsem se opuštěný a sám. Po všech těch letech snahy o přizpůsobení jsem ztracený, už i sám sobě cizí, nepochopitelný, dokonale zmatený a dokonale nešťastný. Změna pohlaví pro mne logicky znamená spasení a zázrak, normální život, vrcholné štěstí. Dnes, po operacích, jsem spokojený sám se sebou, vím, kdo jsem a kam patřím, a zdá se, že to vědí i všichni kolem. Jsem integrovaný do společnosti, jsem ženatý a šťastný. Konečně…MtFV nitru vím, hledámtolik cizí připadá mi objetí,v lůnu matky zrozen jest,jsem člověk jako Ty,smrtelný a maličký,však bojím se mluvit,doznat pravdu… už ani nevím, kde končí skutečnosta kde začíná lež,jíž oklamat sám sebe snažím se už tolik letteď křičím beze slov, bez hlasu… propadám se … není tu …A v zaťatých pěstích cítím tu úzkost…tu zarytou touhu jít dál,míjet a nacházet, v dešti hrát si s kapkami,v duze kreslit obrazy,zabít ten strach… zabít a pohřbít tu ztracenostprocitnoutv ranní rose a cítit zas měkkost rtůve snu políbených…… nebát se zas sníto dětských kouzlech.Zdroj: Kniha Transsexualita – Diagnostika a léčbaTo čekání je nekonečné……a tak si ho krátím čtením a psaním. -
S jakým úmyslem se oblékáte?
„Šaty dělají člověka“ – takhle se jmenoval dotazník, který jedna slečna (Denisa – studentka oděvnictví) vymyslela pro svou práci a já se ho samozřejmě ráda zúčastnila.Teď mi přišly výsledky a protože tam bylo pár věcí zajímavých (a taky protože mě překvapila ta obrovská vypovídací hodnota – vyplnilo ho totiž přes 1029 respondentů!), rozhodla jsem se o některé z nich s vámi podělit. Původně jsem to v plánu neměla, jenže některé jednotlivé odpovědi na otázku „S jakým úmyslem se oblékáte?“ se mi tak líbily, že je sem dám. To je totiž zdánlivě jednoduchá otázka, jenže byste nevěřili, jaké můžeme mít úmysly k tomu, co si oblékáme! 🙂96 % ze všech respondentů byly ženy, zbytek muži.Věk respondentů byl nejčastější v rozmezí 18-25 (67 %)Tak tedy:S JAKÝM ÚMYSLEM SE OBLÉKÁTE?
Z předvolených odpovědí vyhrála (procenta nejsou po součtu 100%, protože byla možnost více odpovědí):1. Abych se cítila dobře a pohodlně – 81 %2. Baví mě kombinovat a různě ladit oděvy – 43 %3. Abych zaujala okolí – 34 %4. Abych se chránila před okolními vlivy – 25 %5. Abych vynikla mezi ostatními – 24 %15 % uvedlo, že mu finanční důvody neumožňují oblékat tak, jak by chtěl.Závěr:Původní funkce oblečení – tedy ochránit nás před okolními vlivy počasí, abychom přežili, se odsunula až na 4. místo. Oblečení je pro drtivou většinu z nás důležité především proto, abychom se cítili dobře a pohodlně. A pak následují důvody jako je radost z oblékání, baví nás to a také, abychom zaujali okolí nebo abychom vynikli mezi ostatními. To jsou ty důvody, proč se hezky oblékáme…15 % by se ale chtělo oblékat ještě lépe, jenže na to nemají peníze.A teď vybrané individuální odpovědi (byla možnost uvést vlastní odpověď). Ty jsou ještě zajímavější! 🙂 (Musím některé z nich okomentovat! 🙂 Pořád do toho musím kecat! 😀- Pro svůj dobrý pocit. Chci přeci vypadat pěkně!
- Abych se líbila partnerovi! 🙂
- Vyjadřuji tím své já a očekávání vůči okolí (věřím, že oblékání má vliv na to, jak se k nám lidé chovají) (také tomu věřím)
- Abych se sama sobě líbila
- Ráda se líbím (ženy se potřebují líbit i samy sobě. Žena chce být krásná, muž úspěšný. Proto je i pro nás tak důležité (myslím během přeměny), abychom byly krásné. Máme úplně stejné požadavky, protože jsme ženami.)
- Léta jsem nosila černé metalové oblečení, ale teď si užívám svobody ve střizích, barvách, vzorech, ženských oděvech… (to je základní vlastnost žen odlišujících se od mužů – že si samy uvědomují svoji ženskost a promítají ji i do oblečení. Užívají si tu ženskost!)
- Abych nebyl nahý (to je odpověď muže 🙂 Prostě fakt, funkce, jednoduchost 🙂
- V zimě funkčně, v létě krásně (protože v létě můžeme zvýraznit naši ženskost! Nesmírně se těším na léto! Tohle nebo to příští…)
- Společenské důvody mi nedovolují chodit tak, jak bych chtěl. Především díky předsudkům. (to jsem nepsala já! 🙂
- Někdy se oblékám tak, abych byla krásná a baví mě to, někdy na to nemám náladu a obléknu se hlavně pohodlně.
- Aby se to líbilo mě i ostatním.
Tak ta poslední to vystihla dokonale 🙂 Naštěstí máme každá svůj styl, svůj vkus, máme v oblibě něco jiného a díky té rozmanitosti je to na tom světě tak krásné!Druhá otázka se mi taky líbila.PODLE ČEHO VOLÍTE ODĚV?
- Podle nálady
- Podle toho, co se mi líbí
- Podle toho, kam jdu
- Podle počasí
- Podle postavy
- Abych zapadla
- Podle toho, jakou mám ráno náladu 🙂
- Podle mojí peněženky 🙂
- Abych se cítila dobře a sebevědomě (až takový vliv má to, co máme na sobě… dokáže nám to zvedat sebevědomí a ovlivňovat tak naše chování. Ovlivňujeme tím vlastně i své okolí, protože na něj nějakým způsobem působíme a každá akce vyvolá reakci 🙂
- Bohužel nemám moc „kousků“, takže si oblékám dokola ty samé věci a nemám možnost dělat nějaké extra kombinace/variace
- Podle mého vlastního stylu oblékání – tedy co se mi líbí – bez ohledu na aktuální trendy
- Podle toho, kam zrovna jdu. Klidně se za den i 3x převleču 🙂 (klidně se za den i 20x převleču! :)) No ale to se později samozřejmě zmírní ta frekvence, protože teď se toho nemůžu nabažit, ale ta odpověď se mi líbí 🙂
- Je pro mě důležité pohodlí, ale zároveň originalita, osobitost a také se to odvíjí podle toho, kam mám namířeno.
- Podle toho, co najdu ve skříni, ale stojím u toho klidně 10 minut než vyberu to pravé 😀 (taky se těším na každodenní vybírání u skříně 🙂 Přikládáme tomu takovou důležitost!)
- Jinak se oblékám například do školy/města a jinak když jdu mezi lidi, co mě znají, ale pokaždé tak, abych se cítila hezky a pohodlně.
- Mám svůj styl. Na módu peču 🙂
- Podle toho, kam se chystám, pak se mi promítá v hlavě můj šatník a napadne mě, co bych si tak mohla obléct
A třetí otázka:JAKÝ STYL ODÍVÁNÍ PREFERUJETE?
Byly na výběr možnosti + vlastní odpověď.Na prvním místě byl styl:1. POHODLNÝ (67 %)a hned potom2. ELEGANTNÍ (66 %)3. ROMANTICKÝ (30 %)4. EXTRAVAGANTNÍ (21 %)5. SPORTOVNÍ (20 %)Myslím, že dřívě by měl sportovní styl více procent, ale teď se holky oblékají elegantně a romanticky! 🙂 A k tomu všemu pohodlně – to je samozřejmě na prvním místě!Další jednotlivé vybrané individuální odpovědi:- sexy
- ležérní
- úzké džíny, barevná trička (jééé 🙂
- klasický (nadčasový) (co to je?)
- každý den něco jiného, protože jsem ráda každý den jiná 🙂
- retro
- minimalismus
- rock-metalový
- kombinace dvou i více stylů najednou. Důležité je sladit to.
- pracovní
- jednoduchý sportovně-elegantní 🙂
- country
- vintage (inspirace 50. – 60. let)
- punk
- vojenský
- gothic
- ženský, nevím kam bych to zařadila z nabízených možností… (nemusí být nutně romantický, ani elegantní) (odpovědí „ženský“ tam bylo víc. Jsem žena, tak se chci oblékat žensky. Viditelně žensky. Ne unisex, ne pánsky…)
Mám radost, že holky uvedly tolik stylů 🙂 A to nejsou všechny! Je jich tolik!Jaký bude můj styl? 🙂 Myslím, že zapadnu k většině 🙂 Pohodlný, elegantní a romantický. To bych vážně ráda. Snad se mi ho podaří co nejvíc vyladit, abych vypadala normálně žensky. S tou náruživostí a touhou po všem ženském (po úplně všem! Včetně negativ 🙂 to jde hůř, ale dělá mi tak dobře, když se trefím a líbím i sama sobě 🙂A jaký je ten váš styl?Ach bože. Celou dobu, co píšu tenhle článek to tu voní. Mám čerstvě nabarvené vlásky svou černohnědou barvou a ten balzám na vlasy tak krásně voněl! A nejen to. Voní mi tu můj parfém. Stříkla jsem se tu totiž u počítače, když jsem přišla domů a ono to tu zůstalo na papírech, co mám u počítače… Takhle voní ženskost! Chci jí už cítit navěky. Chci k ní patřit a chci být její součástí, její nositelkou, její hostitelkou… -
Pár slov před usnutím
Zjistila jsem, že jdu dnes spát strašně šťastná…!Díky vám, díky blížící se návštěvě Hanky, díky všemu, co mě čeká a omlouvám se, ale někdy tyhle návaly štěstí prostě nezvládám…Dřív jsem sem psala, abych se nezbláznila a ze zoufalství, potom aby mi nebylo smutno po manželce a po dcerce, aby mě nebolelo u srdce… ale teď tu píšu nadšená a spokojená, jako nikdy předtím (a to jsem vlastně ještě ani nezačla :). Cítím se tak neohrožená a silná.To je ale vaše zásluha, holky!Dobrou noc. -
Návraty
Už se nechci nikdy vracet! (Né, to nejsou ty navracecí záchvaty, to jsou jiné návraty…)Nepomáhá ani pláč, ani křik, ani bušení do hlavy.Pomáhá jen sednout si a lakovat si na zítra nehty.Nechat si aspoň do rána stříbrný prstýnek s dvěmi perličkami.Mít na sobě růžové pyžámko.Dívat se na fotky z dnešního večera.Vzpomínat na všechny ty krásné pocity, které jsem u toho měla.A psát tenhle blog…Ve dvě jsem dopekla buchty, zanesla jich pár ještě mamce a kolem čtvrté už jsem byla namalovaná a oblečená, že si nafotím kozačky. Bylo mi jedno, že už se stmívá a na focení nebude světlo. A začala jsem si zkoušet i ostatní nové věci, nová trička, kalhoty a taky jsem na konci dala vlasy do culíčku a tolik se mi to líbilo, že jsem se nemohla vrátit…Ale bylo už osm a já potřebovala ještě zabalit pár balíčků a odepsat na pár vzkazů, tak jsem zatla zuby a s nechutí celá naštvaná začala s odličováním a odstrojováním. Každá ta krásná část ženského oblečení nešla vůbec dolů. Nechtěla jsem to svléknout. Je to tak těžké!Ale opakovala jsem si pořád dokola, že jednou už si to svlékat muset nebudu.Samozřejmě jsem šla do sprchy, tak jsem se stejně odlíčit a svléknout musela, jenže mě bolelo to, že se zítra ráno zase nemůžu namalovat, nemůžu si vzít ty své milované kozačky, nemůžu mít prstýnek s perličkama, červeně nalakované nehty… náušničky! To je pořád dokola. Co nejdéle prodlužujeme tenhle okamžik, který trvá hodiny…někdy i celé dny… a pořád jednou musí přijít chvilka, kdy se musíme vrátit… 🙁Naštěstí jsem si nalakovala nehtíky (i když ne výraznou červenou) a už je mi zase líp… a jdu vybrat fotku, kterou sem dám 🙂 (Až zabalím balíčky tedy :))Tak trošku ponocuju. A to ráno vstávám v půl šesté 🙁 Ale nemůžu si pomoct 🙂 Vybrala jsem tři fotky, kde jsou vidět kozačky + jednu v culíčku 🙂 (ten culíček mě nakonec tak nadchl, že takhle „učesaná“ asi pojedu k Hance 🙂
moje nové kozačky z Humanicuculíček 🙂(Žádná z fotek není retušována…)Strašně se těším na vlastní vlásky!!! (žábo 😉Anebo – já sem dám ještě nějaké fotky z dneška.Když mě to tak bavilo! 🙂tak na jednu fotku jsem si obula tyhle mé oblíbené lodičky + ještě culíček a nové tričkoještě jednou culíček 🙂a tady už mám vlásky rozpuštěné – barva trička je světle zelená, ale ty žárovky ho zežlutilytak aby bylo poznat, že je zelené… 🙂má oblíbená riflová suknějako jedna z mála věcí přežila i díky mé sestřičce mé navracecí (několikanásobné) záchvaty……nejstarší věc, jakou mám……už jsem si nedávno myslela, že neexistuje, protože jsem jí vyhodila…v koupelně je hezké světlo 🙂tak tam uděláme fotku 🙂(Tome z Prahy, tys chtěl nějakou fotku v minisukni 😉Tak tahle je pro Tebe 🙂já chci ven… do práce… pro chleba… pro nový svetřík… pro nové boty… k mamce na návštěvu……na výlet… za Anetkou… Monikou… Nikčou… Adélkou… Leničkou… Káťou… Ditou… Bibinou… 🙂…za vámi všemi, kdo stojíte při mě a jednou vám to všem vrátím!Je jedna hodina v noci a už je vlastně pondělí. Jdu spát.Šťastná a smutná zároveň.Šťastná z neděle a smutná z pondělí.Ale i tak je mi hezky.Protože vím, že jednou se už nebudu muset fotit,abych si všechny ty krásné pocity navždy uschovala.Jednou je budu mít už napořád…