Hanka říkala, že „pak už to jde rychle“. A měla pravdu…

Snažila jsem se v práci všechno tajit alespoň do té doby, než budu mít jistotu, že vůbec budu moct dostat hormony. Je nesmysl něco říkat teď. Není na to správný čas. (Ale jak před chvílí správně poznamenala Anetka – proč bych neměla ty hormony vlastně dostat? Jaké by ty výsledky z endokrinologie musely být? Já nevím! Rozhodnutá jsem, tak co 🙂

 

Dokonce mě napadalo, že bych to v práci neřekla vůbec a prostě bych se měnila…

Jenže ten tlak ze strany kolegyň začal být nesnesitelný. Nebyl otravný. Ale přestávala jsem ho zvládat a už jsem nevěděla, co odpovídat 🙂

Jo, to mám za to, že jsem provokovala 🙂 Ale já s tím nepřišla! 🙂

 

Dnes ráno jsem naší personalistce nesla propustku ze včerejška. Nikdo tam nebyl a ona se mě hned narovinu zeptala, jestli už jí tedy řeknu, jaké že mám to překvapení. Nejdřív jsem jí ujistila, že to není žádné překvapení (což ale vlastně nebyla pravda 🙂 a pak jsem jí na odchodu ujistila, že jí to stejně jednou budu muset říct, protože to bude moje povinnost (když je to personalistka). A že se musím nejprve poradit s lékaři, než cokoliv řeknu.

Na to na mě vybafla, jestli budu mít invalidní důchod! 🙂

 

Řekla jsem jí, že jsem úplně zdravá, že je to něco jiného.

 

Tak nová partnerka! (To nechápu, proč bych se zrovna s tímhle svěřovala v práci 🙂 Ale byl to dobrý pokus. Potřebovala nejprve vyčerpat všechny možnosti a až na konec si nechat tu nejméně pravděpodobnou 🙂

Ale tou se už právě trefila: „No tak to už mě pak jedině napadá, že chcete být holka!“ 🙂 (přesně takhle to řekla a usmívala se, jakoby věděla už dávno, že je to ono, ale člověk si tuhle variantu prostě nepřipouští. Úplně jsem na jejích očích viděla, jaká je to pro ní senzace…) (Správně by ta otázka ale měla znít: „No tak to už mě pak jedině napadá, že chcete vypadat jako holka“ místo „chcete být„… protože já nechci být, já už jí jsem, ale nevypadám tak 🙁 )

 

Na to jsem jí řekla, že tohle jí ještě dnes nemůžu potvrdit ani vyvrátit, že musím počkat na ty doktory koncem ledna, zda mohu tu změnu provést, usmála jsem se na ní a šla pryč 🙂 Bylo na ní vidět, že je spokojená. Že dosáhla svého cíle. Dostala to ze mě, i když jsem jí to vlastně přímo neřekla.

 

Šla zrovna ta moje milá kolegyňka a tak jí hned v kanceláři říkám, že to ze mě paní personalistka dostala. Kolegyňka se usmála a řekla, že teď mám tedy jistotu, že to díky ní bude vědět každý, protože paní personalistka si nikdy zásadně žádné informace nenechává jen pro sebe. Ale nebude se o tom veřejně mluvit. Bude se o mě jenom šuškat 🙂 A ujistila mě, že pokud bych s tím měla problém, ať s tím zajdu za ředitelem a „zveřejním“ to, protože mě za tohle nikdo nevyhodí.

 

Je fakt, že tím otázky přestaly. Přes den i při obědě. Už mám konečně pokoj! 🙂

 

Je mi jedno, kdo všecko to bude vědět. Je mi úplně fuk, co si myslí kluci, chlapi, ředitel, jednatel… seděla jsem na poradě a představovala jsem si, jak tam sedím s dlouhými vlásky v úzkých kalhotách a nějaké hezké halence s hezkým šperkem ve výstřihu a s nožkou přes nožku 🙂 A najednou mi přišlo, že mě tu nikdo z nich nebude řešit, že je jim to úplně jedno, jestli budu žena, pes nebo mimozemšťan. Neschovávala jsem už ani své nalakované lehty, jak to někdy dělám. Pustila jsem to z hlavy.

Ne že bych se hned zítra namalovala a oblékla jako Tereza… to ne, nebudu to přehánět. Ale cítím úlevu, že najednou nemusím nic skrývat. (Přesně tu neuvěřitelnou nepopsatelnou úlevu, kterou cítím pokaždé, když se to někdo dozví a já najednou přestávám řešit, že se mám skrývat. Cítím se stále svobodnější a svobodnější…)

 

Je to venku. (I když tedy bohužel né zatím doslova venku, že bych už jako Tereza chodila po ulicích nakupovat a do práce 🙂 Ale „venku v práci“ 🙂

Necítím žádné napětí, žádný strach, žádný stres ani špatný pocit. Nestydím se (ono ani není za co) a ani mi nepřijde, že bych se stydět měla. Vidím najednou všechno jinak. Vidím všechny mé kolegy jinak.

 

Všechno je tak jednoduché a my se toho tak bojíme. Řešila jsem coming-out v práci od první chvíle, co jsem se rozhodla vkročit na tuhle cestu. Dokonce jsem si jeden čas i myslela, že bych začala podnikat, abych byla šéfkou sama sobě a nemusela to nikomu hlásit. Ale to je samozřejmě nesmysl. Potřebujeme společnost, chodit do práce, být „sociálně zařazeni“. Žádné vyčleňování!

 

Najednou ten strach vyšuměl. Prasklo to a ta bublina zmizela. Ještě se jich pár objeví během několika dnů, ale už to můžu pustit z hlavy.

 

Přeci jen jedna otázka ještě přišla. Byla od té kolegyně, co jsem s ní jednou zůstala po práci chvilku sama a vyzvídala. Když jsme šly zase spolu na oběd, šla jsem před ní a ona mi najednou říká: „Ty máš nějaké černější vlasy ne?“ 🙂 (jo, už asi tři měsíce!!! 🙂 (Ale to jsem jí neřekla. 🙂 Bylo mi jasné, že s paní personalistkou dnes ještě nemluvila (navíc ony všechno probírají u stolu, když se sejdou právě na obědě a tam jsme teprve šly). Jenže jejich stůl byl obsazený, protože jsme šly o trošičku dřív a tak jsme si sedly spolu k jinému menšímu stolu a povídaly si… Říkala jsem jí, že moje vlasy už teď budou pořád barevné (černé nebo hnědé nebo mahagonové :). A že si nechávám narůst dlouhé vlasy, že teď budu chvíli vypadat divně, jak budou v té „přerostlé“ délce. Ale ujistila mě, že divně vypadat nebudu. Že zná spoustu mužů, co nosí dlouhé vlasy a vypadá to dobře. 🙂 Myslím, že brzy zjistí důvod, proč si je nechávám narůst. A taky proč si je barvím. Že nechci být muž s dlouhými vlasy.

 

Dnes odpoledne mi zavolala Nikča, že chce něco vytisknout a že si pro to přijde. Nechala si ke mě taky poslat dvě trička z votocvohoz, protože pořád chodím na poštu, tak jsem jí to vyzvedla. Když jsme šly domů kolem obchodu, tak jsem jí řekla, že než půjde domů, tak si dáme zase toasty. (Vlastně mi to navrhla ona, protože jí minule moc chutnaly :). Takže jsme koupily suroviny a u pokladny jsem jí dala tašku, aby to do ní skládala, zatímco já platila. Když jsme odcházely, tak jí říkám: „Nikčo, dej mi tu tašku, já jí vezmu!“ 🙂

A ona mi na to odpověděla: „Néé, já jí ponesu! Nezapomínej, že teď jsme dvě ženy!“ 🙂

 

Došlo mi v tu chvíli, jak automatické jsou některé mužské návyky. Muži otvírají dveře ženám, pouští je do dveří, nosí jim tašky, snaží se být galantní.

Chvíli jsme to spolu řešily a ptala jsem se jí, jestli někdy ona pustila muže ve dveřích 🙂

NIKDY! Vždycky si vychutnávám ten úsměv a laškovný pohled, když mě nějaký muž pouští, řekla 🙂

 

Bylo to tak příjemné, že mě vlastně upozornila na tyhle malé, ale důležité ženské detaily.

Je to trochu nezvyk být pouštěna do dveří jako první nebo být tázána, zda nechci něco vzít 🙂

Líbí se mi to!!! Strašně!!!

 

Takže jsme pak samozřejmě prodebatovaly celé odpoledne i večer, doprovodila jsem jí na MHD a teď tu sedím a píšu mé dnešní zážitky, o kterých jsem si myslela, že budou jednou tak strašné, že budu nervózní, až se to v práci dozví a já nevím co ještě, ale žádná moje vnitřní bouře se nekoná.

 

Je to pro mě stejně tak důležité, jako třeba dojít si dnes pro toastový chleba.

Taky jsem to potřebovala, ale nebude mě to v noci budit ze spánku 🙂

 

Ty z vás, které tohle mají už dávno za sebou mi určitě dají za pravdu, že pro vás tyhle okamžiky taky tak strašné nebyly.

Že všechno je tak přirozené a lidské. Ano, je to neobvyklé, ale není to věc, která vás položí na kolena. Jediné, co potom cítíte, je úleva… Už jste zase o další krok dál.

 

Nebudu teď řešit, zda dostanu nebo nedostanu hormony, po kterých tak toužím. Pokud se mě někdo narovinu zeptá, narovinu mu odpovím, jak to je. Nemám s tím žádný problém a necítím, že bych to měla nějak dál v sobě držet.

Nikomu v práci nebudu sáhodlouze vyprávět svůj příběh. Jen odpovím na otázku a budu pokračovat v práci.

 

Toho, čeho jsem se bála nejvíc – reakcí mužů – se už nebojím vůbec. Nepřijde mi, že by to měl být pro ně neskousnutelný problém.

 

Některé bubliny naštěstí splasknou rychle a máte pokoj 🙂 A brzo se najdou jiná témata, která se budou řešit.

 

Omlouvám se všem, kteří čekali, že to budu v práci víc napínat 🙂 Ale to už víc napínat nešlo 🙂

 

 

Tak, teď jsou na řadě další krůčky.

Najít si kadeřnici (taky důležitá věc! 🙂 a odhodlávat se víc a víc jako Tereza i do obchodu… třeba jen pro ty toasty… s Nikčou nebo sama, to je úplně jedno.

Dnes jsem se u sestřičky z Laser klinik objednala na druhou proceduru, takže za 14 dní řeknu dalším přeživším vouskům „sbohem“ 🙂

Hezky krůček po krůčku…

🙂 Dneska mě zase pobavili v práci. Ono mě to vlastně baví. Paní personalistka se mě pořád ptá. Nejde jí do hlavy, jak jsem jí posledně řekla na její otázku, zda nemám nějaké jiné vlasy, že tohle není jediná změna, která přijde 🙂 Že příští (2014) rok se to ale zajisté dozví (protože (a to jsem jí neřekla) jí stejně budu muset nahlásit změnu jména, i kdybych nechtěla.)

 

Při obědě na mě volala, ať si k ní (a k dalším 4 kolegyním) přisednu a řeknu, jaká že je ta změna, co mě tento rok čeká 🙂 Že už o tom přemýšlí úplně všechny! 🙂 (Panebože! To jsem si teda zavařila 🙂

 

Já si tam u jejich stolu ale jen vyplňovala obědy na příští týden a smála jsem se. Kolega na mě z dálky křičel, ať si k nim nesedám a že dělám dobře, že neodpovídám 🙂

 

No samozřejmě jsem neřekla nic. Jen ty své poznámky jakože ať ještě chvíli počkají a že to na mě určitě poznají apod. 🙂

Nemůžu jim nic říct (a ani nechci), dokud nebudu mít jistotu, že tu hormonální terapii budu moct podstoupit.

 

Pak se mě kolegyně (která to ještě neví) z kanceláře (když jsme tam zůstaly po práci samy) začala ptát… že prý jsem strašně tajemná a že teď je to ještě horší, protože nikdo nic neví 🙂 Já nechci být tajemná ani středem pozornosti. Chci jenom chodit do práce 🙂 Musela jsem paní personalistce říct, že jestli se mě bude každý den několikrát takhle ptát, tak do léta mlčet nevydržím! 🙂 To jí samozřejmě dodalo chuť vyzvídat dál… Ale ono je to snad po pár dnech přejde, protože já opravdu nic říct ještě nemůžu, nesmím a nechci!

A to jsem si představovala, jak nikomu nic neřeknu nikdy a prostě se najednou začnu měnit 🙂 Stejně by jim to došlo a zeptali by se. A na to už bych samozřejmě odpověděla. Proč se vnucovat? To já nemám ráda.

 

Ta kolegyně, co jsem tam s ní zůstala chvilku po práci, je taková strašně hodná a milá paní. Vždycky mi dá půlku mandarinky nebo spolu chodíme na oběd 🙂 Mám jí ráda. Řekla jsem jí, že i ona to na mě pozná, protože to prostě poznat bude a že se všechno dozví, ale teď nemůžu říct nic. Že koncem ledna jedu do Prahy, kde budu vědět víc. Pokud mě tedy za tohle nevyhodí (myšleno nebudu odejita :). Ale ujistila jsem jí, že právě u ní si myslím, že to skousne, narozdíl od některých jedinců… 🙂 Takže má zase o čem přemýšlet. Minule mi říkala, že na mě myslela při žehlení. Řešila totiž otázku: Jak to, že se už nebudu smět nikdy oženit? :))) A pokud ano, tak jedině teď hned a pak se budu muset stejně rozvést, protože mi není dovoleno se oženit 🙂

 

Přitom je to tak jednoduché…

 

Já ale minimálně do konce února nebudu ta, která jim to řekne 🙂 A ta moje milá kolegyňka, co všechno ví, zarytě mlčí a chce mlčet. Řekla mi, že tohle si musím zvládnout sama. Má pravdu. Trošku jsem myslela, že by mi to mohla usnadnit tím, že to někomu řekne, ale taky bych nechtěla být ta, která to všem řekne, kdyby mi někdo řekl něco tak osobního a nemusím si jí přestat vážit.

 

Jak to tak vypadá, tak v práci se to asi časem stejně všechno vyřeší samo 🙂 A pokud se to bude pořád brát takhle s úsměvem, tím lépe. Taky v tom nevidím vůbec žádný problém!

 

Dost často se tou myšlenkou coming-outu v práci zabývám a trápí mě to. Není to totiž vůbec nic snadného… :/ Ale na to je ještě čas to řešit.

 

Jsem tak šťastná, že je leden! 🙂

Jste taky tak šťastní? 🙂

 

Dnes musím jít spát brzo. Vstávám ve 4:30 🙁

To Terezka nemá ráda!!!

 

Zrovna dneska byla reportáž o tom, jak zpěvačka Sandra (z 80. let) otevírá nějaký klub v Praze. Udělala rozhovor s reportérkou TV Nova a ta se jí zeptala, jaký je její recept vypadat pořád tak dobře. A ona odpověděla: „Nesmíte se stresovat. Když se stresujete, jste oškliví! A pak taky musíte dlouho spát. 8-10 hodin třeba!“ 🙂

 

No jo, jenže kde jsou ty časy, kdy jsem usínala a spala úplně v pohodě ještě vedle manželky (teď nezoufám po manželce, ale obecně po tom usínat zase vedle kohokoliv… třeba i vedle své dcery, když jí mám u sebe. To usínáme obě rychle a strašně spokojené se i probouzíme, protože nám nic nechybí…)

Jen býv.manželka si myslí, že jí „zneužívám“, aby na mě byla fixovaná… a přitom je to taky tak jednoduché – prostě mě má ráda a já jí. Ale moje žena vždycky ve všem viděla problém a obracela to proti mě, nenechala si nic vysvětlit a když jsem se o to pokusila, bylo to ještě horší… (Teď zuří, protože tohle sice nečte, ale čte to někdo, kdo jí strašně rád informuje o všem a kdo „s tím má problém“ (a nejen s tím). Ovšem pak nechápu, proč to vlastně čte? 🙂 Že by nějaké skryté touhy? 😉 (No dobře, přestanu provokovat). Budu to mít zase na talíři, že „zneužívám“ tenhle blog ke svojí obhajobě… a vždyť taky jo… já totiž zneužívám celý svět, abyste věděli! A hlavně proti ní – to především!) Veškeré dobro se ve zlém proti vám obrátí. Ale nebyla taková… kdysi.

 

Na Kačenku myslím často a už se na ní zase moc těším.

 

Ale pryč s chmury! Je přeci ten šťastný leden ne? 🙂

 

Jinak když jsem včera nemohla usnout, napsala mi Dita e-mail, že nemůže usnout :))) A tak kouká na videa na youtube o líčení 🙂 A poslala mi její oblíbené odkazy. (Mooc zajímavé!!! Taky bych to chtěla takhle hezky umět…) Tak jsem měla o zábavu postaráno. I když bych měla tedy spát, protože potom to vstávání… :/

Anetka říkala, že jí ranní namalování očí trvá 4 minuty! 🙂 Musím to od ní odkoukat 🙂 Ale taky bych se ráda naučila to výrazné (ale nepřeplácané) večerní líčení třeba na ples. (Na který už jsem mimochodem příští rok pozvaná! 😉 A taky do kina, na procházku po Praze, do divadla, na kafíčko, na focení… Jednou to všechno uskutečním, holky! (a kluci teda taky – na ty nesmím zapomenout, protože tu prostě jsou a jejich existenci zapřít nemůžu 😉 Někdy mám takové stavy, že bych hned na pozvání řekla „ano“, ale pak si uvědomím, že ještě vlastně nemůžu… že takhle žensky se cítím jen uvnitř, ale zvenčí to ještě není (a ani nemůže být) to, co bych si představovala…

 

Bezva, tak tenhle článek měl nejprve 2 odstavce. Pak 4… 6… 10… Zastavte mě někdo!!! 🙂

🙂 Myslela jsem, že dnes už si během mého uklízení čas na článek nenajdu, ale když ona mi „žába“ v komentářích napsala něco, co mě k tomu vyprovokovalo 🙂 (Děkuju!!! :))

 

Stěžovala jsem si (a stěžuju), že mám pořád krátké vlasy.

(Tato rychlost je nerovnoměrná podle toho, co zrovna jíme, v jakém prostředí se pohybujeme a jaké je roční období 🙂

 

Už jsem řešila, jak nechat své vlasy vyrůst co nejrychleji… vyřešila jsem to šampónem L’Oreal Elséve Active Selenium. Ten obsahuje aktivní selen, který urychluje růst vlasů (primárně určený pro muže proti lupům, ale kupují ho převážně ženy a je jedinou věcí z mužského světa, která mi nevadí :). V ČR se už neprodává a tak ho vozím z Německa. Ale o tom psát nechci. (O tom už jsem tu psala 2x :).

 

Udělala jsem si test a podle odrostu vlasů, které jsem si nabarvila a po měsíci změřila se růst vlasů zrychlil 1,5x. Takže místo 1 cm mi vyrostou o 1,5 cm za měsíc.

 

No a teď k žábě 🙂

 

Píše o hořčicové masce (z hořčičného semínka) na vlasy, po které mají zázračně růst strašně rychle.

Já už na tuhle hořčicovou masku taky narazila, na votocvohoz je to už měsíc věčné téma a tahle diskuse patří mezi deset nejdiskutovanějších. Já tuhle možnost ale (podle svého rozumu) okamžitě zavrhla, protože tam psala slečna, že jí vlasy vyrostly za měsíc o 10 cm právě po téhle hořčicové masce!!!

 

 

A pořád si myslím, že nemůže! Protože kdyby to tak bylo, už by existovaly šampóny z hořčice, byly by levné a všechny ženy by si je kupovaly…

 

Jenže… teď mi to zase nedalo samozřejmě 🙂 Chtěla jsem to zpochybnit, najít důkaz, že to je jen poplašná zpráva.

 

Řekla jsem si, že to určitě nevymyslely Češky, ale už dávno někde v Americe… taky že jo. Americké blogy i časopisy jsou toho plné. Čekala jsem tam v diskusích nějaké zpochybnění… a ony ty Američanky píší, jak to POMÁHÁ! 🙂 Že se jim zrychlil růst vlasů z 1 cm za měsíc na 12 cm!!!! 🙂

 

Tak jsem hledala jiné diskuse a pořád to samé. 🙂

 

Nechápu, proč by měl někdo důvod vymýšlet zrovna takovouhle poplašnou zprávu. Výrobce hořčice??? :)))))

Pořád to beru jako vtip!

 

Mladá slečna Katka na tom svém českém blogu zveřejnila dvě fotky svých krásných vlasů po 8 dnech (po 2 aplikacích).

Přírůstek uvádí 1 cm (za těch 8 dní). Ty fotky jsou tak prťavé, že tam není nic vidět a ještě k tomu tam píše, že se omlouvá, ale neměla lepší foťák. (Když dělám výzkum, tak fotím pořádně, ne? 🙂 Navíc 1 cm přírůstek se docela špatně měří na tak dlouhých vlasech. Takže si tím srazila věrohodnost 🙁

 

Do diskuse jí tam napsala slečna, že hlásí přírůstek 11 cm za 2 měsíce. 🙂

 

 

Abyste věděly, tak já to chtěla zkusit! :))) Pomaleji růst ty vlasy nebudou tak jako tak, takže proč ne. Navíc bych použila zaručené měřící metody (díky mým odrostům, protože už si je potřebuju zase dobarvit, což udělám v momentě, kdy si dám poprvé tuhle masku a bude to :). Málem už jsem na to skočila 🙂 Ale pak jsem na www.dlouhevlasy.cz pročetla diskusi, kde holky píší, že to už od října zkouší a nefunguje to 🙁 (Tak to mě fakt mrzí). Že tohle hořčičné šílenství je zase jenom nafouknutá bublina a já na ní málem skočila taky 🙂

 

Baví mě, jak všechny řešíme totéž – dlouhé vlasy 🙂 Napsalo se o tom toho už tolik 🙂

V jednom americkém článku na mě dokonce vybaflo „101 tipů, jak zrychlit růst vlasů!“ Tyyyjo! 🙂 (Je to hodně i o stravě a vitamínech, které vlasy potřebují.) Ale 10 cm za měsíc je strašné! Kdyby to fungovalo a použil to muž nedej bože na své chlupy nebo vousy… to by byla krása! :))))

 

 

Žába má ale stejně dobré nápady 🙂 A hlavně jí moc děkuju, že mi chce pomoct. Toho si vážím. (Aspoň jsem o Vás mohla napsat článek 🙂 My holky musíme stát při sobě! 😉

 

Napadlo jí ještě, že bych mohla určitě vystupovat jako Tereza i s krátkými vlasy… když mám podle fotek ženskou tvář…

To mě napadlo taky, jenže… když se pak podívám do toho zrcadla… vypadám jako žena s krátkými vlasy – tedy nežensky!

 

Nemůžu si pomoct, ale k ženě prostě patří dlouhé vlasy. Stonásobně to podtrhne její ženskost. Znám hodně holek s krátkými vlasy, které jsou moc hezké a sluší jim to… Ale…když si je představím s dlouhými, jsou ještě krásnější.

 

Žábu napadlo, abych sem dala svou fotku bez paruky ve svých skutečných krátkých vlasech… Že přeci musím i tak vypadat žensky 🙂

To mě zaujalo. To by totiž bylo hrozně fajn vyrazit ven konečně ve svých vláskách jako Tereza, ale mě ty dlouhé vlasy pomáhají v tom cítit se lépe (ženštěji) a hlavně (a to je to nejdůležitější) pomáhají okolí identifikovat mě správně.

 

Za hodinu musím vyrazit pro Kačenku a ještě nemám vysáto, tak už se nestihnu nalíčit a hezky obléknout, ale docela ráda bych to tedy zkusila tu fotku v krátkých vláskách udělat 🙂 Ale Kačenku budu mít týden a budu na ní sama, takže se jí budu věnovat a když zrovna ne, tak budu vařit nebo uklízet. Takže někdy v lednu to zkusím nafotit 🙂 (Ty kruhové náušnice by ke krátkým vlasům mohly vypadat dobře 🙂 (Já už bych tolik moc chtěla ale řešit účes svých dlouhých vlásků! 🙁 No…počítám tak rok a už to bude 🙂

Když se mi ta fotka nebude líbit, tak jí sem nedám 🙂 (Ona se mi určitě nebude líbit, ale chci to zkusit.) A druhá věc je, že nevím, jak ty vlasy upravit, aby (i když jsou krátké (tj. nějakých 5-8 cm)) vypadaly žensky :/ Teď tam na mé hlavě jen tak leží 🙂 Kolem uší a vzádu už to začíná hezky přerůstat, z čehož mám radost, ale ofinka je pořád krátká 🙁

 

Pozitivní na tom je, že těch 8 cm co má teď moje ofinka bylo ještě v září jen 2 cm! To vychází na průměrnou rychlost růstu 2 cm / měsíc! Jůůů 🙂

 

Růstu vlasů se tu chci ale věnovat i dál, protože si myslím, že to je zajímavé téma 🙂

Děkuju žábo 🙂

 

A já jdu teď týden řešit, co budu vařit k obědu, které plyšáčky dostanu do postele a kterou vílu budu vymalovávat já :))

 

 

———-

30.12. 12:40

Kačenka chtěla najít víly na internetu, tak je hledám a u toho jsem našla ještě tři obrázky (z věrohodných zdrojů – žádné stránky na přípravky z nosorožčích rohů na rychlý růst vlasů apod. :), jak rychle rostou vlasy (protože mě to fakt hrozně zajímalo a obzvlášť ty, které rostly z úplně krátkých vlasů).

Mimochodem – základním a důležitým způsobem, jak mít hezké rychlerostoucí vlasy je HODNĚ PÍT. Protože to vlasy potřebují + nějaké ty vitamíny atd. Až budu mít čas, tak si to stejně najdu a hodím to i sem, protože mě to fakt zajímá 🙂

 

Tak přesně takhle krátké je mám i já (vlevo) (to ale nejsem já :))

to bych si pískala, kdyby to tak bylo. 🙂

Jde o vývoj za 2 roky a 5 měsíců. (To je krása – ty vpravo 🙂

 

 

 

 

 

 

 

Roste to hezky 🙂 Ale jsem teď vyloženě ve všem na úplném začátku :/ Snad se taky dočkám 🙂

 

 

 

A takhle nějak bych to chtěla jednou mít já 🙂

Líbí se mi ta ofinka do čela totiž 🙂

Chtěla bych strašně moc poděkovat Bibině ze Slovenska 🙂 Napsala mi tak hezký mail, že jsem na něj musela ještě po půlnoci odepsat.

 

Poslala mi (mimo spoustu jiných zajímavých postřehů a zkušeností) moc zajímavý odkaz na astrologický výklad roku 2013 a také nového roku 2014.

Protože rok 2014 bude i pro mě hodně důležitým rokem, tak mě ten výklad opravdu potěšil a rozhodla jsem se, že vás potěším taky! 😀

 

Text jsem maličko zkrátila a nebudu ho moc komentovat. Každý ať se v tom najde sám… jako jsem se našla i já.

 

Ale něco přeci jen okomentuju 🙂

Tak to na mě v práci sedí úplně přesně 🙂 Bude opravdu složitější to skrýt a já doufám, že to na mě bude vidět! 🙂 Je to mé velké přání, aby to vidět bylo…

 

„Následující rok bude v porovnání s tímto, šťastnější, pravdivější, pozitivnější a hlavně bude zaměřen na člověka a na pravdu.“ Konečně mohu všem ukázat svou pravou tvář…

 

Takže vzhůru do roku 2014! 😉 Já už se tam těším a vy? 🙂

 

 

 

Jak astrologicky tak i energeticky, byl tento rok tak náročný, že se k jeho konci většina lidí doslova plazí z posledních sil. Vzal nám i to, co jsme pokládali za trvalé a neměnné. Poslal nás na dno našich sil a dal nám nahlédnout do skutečně ryzích charakterů našeho okolí i do naší vlastní duše.

 

Bylo-li něco náročným testem, pak to byl rok s třináctkou na konci.

 

Po stránce energetické to byl rok s třináctkou na konci a na to je také dobře myslet. Třináctka je v Tarotu kartou SMRT. „Spíš by se smrti nadál, než…“ to je symbolikou téhle karty. A bylo i tohoto roku.

 

Nemůžeme se proto divit , že koktejl astrologických pohybů a postavení v kombinaci s energií smrti má za následek tohle.

 

Jako ořechy.

 

Tohle přirovnání mě právě napadlo v souvislosti s vedlejšími účinky končícího roku, který nám udělil hodně ran. Je to jednoduché. Totiž, koš ořechů vypadá jako koš ořechů a můžete se na něj dívat jak chcete, a pořád to bude JEN koš ořechů. Pokud ale budete chtít to podstatné, proč vůbec ony ořechy máte, budete se muset dostat dovnitř.

 

Do každého jednoho ořechu, protože jinak nemůžete vědět, který je k jídlu, kde je dobré jádro a kde není. A co pak musíte nutně udělat, abyste dostali to ryzí, to, co má na ořechu vlastně jediné cenu?

 

MLÁTIT DO NICH!!

 

Ano, bez toho, aby se do ořechu praštilo kamenem, se člověk v životě neostane k jádru. Nezjistí, zdali je dobré, nebo ne. A přesně to zřejmě od nás chtěl tento rok, aby nás vůbec pustil do toho dalšího. Už se to nebude opakovat.

 

UŽ NIKDY NEBUDEME TAKOVÍ, JACÍ JSME PŘED TÍM BYLI.

 

Budeme lepší.

 

Možná do roku 2014 vstupujeme otlučení a prakticky jaksi nazí, protože jsme přišli o skořápky, ale vstupujeme do něj naprosto ryzí. Takoví, jací jsme. A i okolí. Necháme za sebou hromady nepotřebných věcí, se kterými jsme doposud chodili tak trochu zahalení do jejich tvrdé ochrany. Jsme zranitelní, jsme bolaví, jsme odhalení, ale prošli jsme si revizí našich charakterů a skutečných skrytých vlastností.

 

Nebuďme z toho smutní. Zřejmě nastal čas zbavit se všeho, co nepotřebujeme. Vidět, co bylo skryto a pracovat do budoucna jen s tím, co je podstatné. A že to bolelo? Ano a hodně. Ale jen jádro je jedlé.

 

 

Už dopředu ohlašuji, že to, co se dělo se nebude opakovat. Má to hodně důvodů, ale ten podstatný je v nás samotných.

 

Známe své možnosti a hranice, protože jsme si sáhli na dno. A to nejen ve špatném. Ono rozbíjení ořechů v nás objevilo, respektive dovolilo nám objevit sebe sama tak, jak jsme doopravdy. To stejné jsme zjistili o druhých. Nebudeme opakovat stejné chyby.

 

Známe cenu vlastní, známe cenu ostatních, známe hodnoty, které nám unikaly, a které jsme tento rok museli docenit.

Jsme o mnoho moudřejší, upřímnější a ryzejší.

 

Vnímáme svět skrze negativa, kterými jsme si prošli. Skrze vlastní utrpení, skrze utrpení druhých, skrze poznání, že napovrch mohou věci a lidé vypadat zcela jinak, než uvnitř. I my sami. A to bez onoho mlácení kamenem jaksi nešlo.

 

Hned zkraje roku se srovnají vztahy. Většina těch, které přežily rok s třináctkou, by se neměly rozpadnout. To proto, že nejsou skořápkami, které měly odpadnout.

 

Po pracovní rovině bychom měli být mnohem úspěšnější. Bude totiž mnohem složitější, cokoli skrýt. Tedy budeme jasně vidět, co je dobře a co ne. I u sebe! I na nás to bude vidět.

 

Finančně bychom měli zaznamenat vzestup. Už jen proto, že minulý rok nás naučil nepodvádět. (opadaly skořápky a ejhle), také nás naučil rovnat si hodnoty. Naučil nás skromnosti a obejít se málem. Dobře se bude přidávat do přebrané bedýnky.

 

Budeme obezřetnější a budeme více intuitivní, než neuvážliví. Víme, co je nutné a co počká. Lépe poznáme klam a sami se ho nebudeme tolik dopouštět. Minulý rok nám totiž ukázal, co je to zpětná vazba.

 

I přes náročné klima, bude následující rok v porovnání s tímto, šťastnější, pravdivější, pozitivnější a hlavně bude zaměřen na člověka a na pravdu.

 

Čtrnáctka je v Tarotu kartou UMĚNÍ.

 

Symbolikou této karty je předně dohoda.

 

Pokus o kompromis. Snaha o uspokojení více stran za cenu sloučení zdánlivě neslučitelného. Osoba na kartě se snaží smíchat oheň a vodu a vytvořit potravu pro dva velmi silné zástupce naprosto rozdílných světů. Krále vzduchu a krále země.

 

Dohoda za účelem usmíření. Vytvoření podmínek, přjatelných pro všechny. Všechno je otázkou slučitelnosti, když je dobrý úmysl. Budeme pracovat s tím, co je ryzí. Protože o to, co nebylo ryzí, jsme s třináctkou právě přišli.

 

Přeji vám co neupřímněji, jen samé štěstí, hodně zdraví, moudrosti a užívejte si všechno, co vám zbylo. To je totiž to, co má smysl a co mělo přežít, protože je to správné a je to vaše. A mělo to tak být.

 

S úctou

Michaela Kudláčková

 

Zdroj: http://www.popelky.cz/spolecnost/rok-2013-s-nami-jednal-jako-s-orechy-jaky-bude-2014.html

Janička (před HRT) jde nakupovat a píše mi, jak jí chlapi okukují minisukni… jde k doktorce a ta jí říká, že jí podává průkazku pojišťovny někoho jiného… (s mužským jménem)…

Adélka (před HRT) mi píše, jak vyráží mezi lidi a kouká, jak si jí nevšímají i ve dne… (ještě nikdy jsem nebyla venku přímo tváří v tvář mezi lidmi ve dne! Jen z dálky… Přes den mě to čeká v lednu u Hanky, kde budu mít v Praze hodinu a půl volno, tak nechci sedět v autě…a hrozně se na to těším…) Jak nakupuje (jako muž) tím způsobem, že si prostě vezme dámské věci a zkouší si je jednoduše v kabince… prodavačky ani lidi neřeší…

Linda (před HRT) mi na můj dotaz, jakým způsobem koupila ty krásné kozačky napíše, že „Normálně v Deichmannovi. Byla jsem tam s mamkou a normálně jsem si je zkusila. Co mi je po lidech že?! 🙂„

Šla si pro nějaké uni věci, ale nakonec koupila krásný kabátek, sukýnku a rukavičky (posílala mi v tom fotku). Jak jde za bývalým kolegou…

 

(Mimochodem jak správně poznamenala – typická žena 🙂 Neumíme nakupovat to, co potřebujeme, ale co chceme 🙂

(Zkusím jí přemluvit, abych sem tu fotku mohla dát 😉 Protože si myslím, že se nemá za co stydět a podle mě má perfektní vkus! Vlastně se mi o ní zdálo… proto tenhle článek dnes ráno a tyhle myšlenky :/

 

Takže svolení jsem dostala, tady je Linda 🙂 Sluší jí to co? 🙂

Chceme být vidět jako vy, nechceme se schovávat…

 

Úplně luxusní Linda (MtF před HRT) 🙂

 

 

Tak nad tím už jsem se ale musela zamyslet. Zrovna když tu píšu o tom, proč jsem ještě nešla do Takka… :/

Jasně, že je jednoduché se sebrat a jít si tam prostě nakoupit, vzít všechny ty krásné holčičí věci do kabinky a vyzkoušet. Co mi je po lidech!? Jo, to se mi to tu říká u počítače.

 

Je nedělní ráno, dnes večer si jedu pro Kačenku, budu jí mít celý týden (takže toho moc stíhat psát nebudu, možná tak nějaký krátký postřeh) a strašně se na ní těším.

 

Zatímco ostatní holky jdou prostě vyzkoušet kozačky do Deichmanna (taky potřebuju kozačky – abych do nich mohla zastrčit i kalhoty, dostala jsem na to od mamky k Vánocům), já tu řeším i takovou prkotinu (!), jako jsou mé výrazně světle červené nehty, které jsem si včera nalakovala. Tolik se mi líbí a nemůžu se jich vynadívat a nechci si je odlakovávat. Působí to tak žensky! Tak sexy!!!

Neřeším to kvůli Kačence (tam je to bez všechno absolutně bez problémů), ale kvůli tomu, že musím jít nakoupit. Kvůli deseti vteřinám u kasy! Normálně řeším, jak budu platit a vyťukávat PIN! Představuju si ten moment a ptám se sama sebe, proč mě při tom polévá to horko? 🙁 Tahle barva totiž vyloženě září do dálky (proto jí tak miluju! :). Když si je nechám nalakované, stejně vím, že je budu schovávat do dlaně… :((( Nechci je schovávat! Chci je ukazovat, jako je ukazujete vy všechny celému světu!

 

Měla bych si je nechat takhle nalakované… jenže to je pořád to, co tu řeším. Snažím se být soudná (pak bych si ale neměla stěžovat, že ještě nemůžu ven jako Tereza). Komplikuju si to zbytečně sama, že nad tím moc přemýšlím. Měla bych se odvázat…

Nemám unisex zimní bundu, tak nosím ještě pořád pánskou, ale ta je vyloženě extrémně pánská. Je z léta (ano, zimní (nebo spíš podzimní) bunda z léta 🙂, kdy jsem se tak razantně nechala ostříhat na ježka jako nikdy v životě a pořídila všechno maximálně pánské, abych měla pocit, že jsem muž :/ (A ono to nějak nepomohlo, jak podotkla Nikča, když jsem jí to říkala 🙂 To byl taky poslední pokus.

 

Nemůžu lítat v obchodě ve vyloženě pánské bundě (se zvednutým límečkem, tak trochu typ černé kožené motorkářské… (nesnáším jí!)) :(( Mám už dlouho jednu unisex bundu, ale ta není zimní. Jak teď bylo to teplo (včera v Karviné +15 stupňů – na prosinec docela dobrý :), tak jsem v ní chodila k úzkým riflím (taky si toho Nikča hned všimla, že je mám na sobě a porovnávaly jsme si je spolu navzájem, protože ty její byly taky moc hezké – má je z votocvohoz jako já :).

Ta uni bunda z New Yorkeru je starší, černá s kapucou a má už odrané rukávy (nosila jsem jí totiž pořád) – vypadám jak když nemám na novou, kdyby to někdo detailně zaměřil, ale pořád lepší, než ta pánská. Jenže dnes už je zase zima. (Teď mi došlo, že existuje řešení – koupit si novou – nějakou uni 🙂 (nebo ještě lépe dámskou, co vypadá jako uni 🙂 Beztak je všechno uni dámské :))) Protože uni si kluci nekupují :)))

Protože když si kluci FtM přesně v opačné situaci než já kupují na sebe věci, tak pochybuji, že si vybírají uni věci. Podle mě si vybírají rovnou vyloženě pánské. (To je fakt, teď jsem teda na něco přišla… Mám takové podezření, že to všichni FtM máte zrovna v tomhle jednodušší 🙂 Protože nad ženou v maskáčích a kanadách nebo kravatě a saku se nikdo nikdy nepozastaví, nad mužem v dámské bundě (nebo nedej bože v sukni) ano. Tak proč to u vás řešit uni oblečením, že? 🙂

 

No a pak ty moje krátké vlasy… sice rostou, ale pořád jsou krátké. Vždyť já s nimi vůbec nevypadám žensky! To budu chlap se zářivě červenými nehty! 🙁 Já nejsem chlap, já jsem ženská!

Potřebuju se od něčeho odpíchnout, potřebuju aby už byla 2. polovina ledna, abych už měla za sebou schůzku s Hankou, aby se to pohnulo (třebaže jen psychicky).

Vím, že věčně takhle nejistá chodit ven nebudu. Že se posunu dál, že překonám ten strach, že ty nehty neodlakuju a nedám si jen ten světle růžový, co nosím i do práce, protože se jen leskne, ale není skoro vidět… což je chyba, protože nehty si lakujeme proto, aby vidět byly (jak řekla správně Anetka). Protože tak to je a tak to má být.

 

Když ono je to dané tím, že mě tu všichni znají. Prošlo mi v mé první práci během těch 12ti let na úřadě celkem 30 tisíc lidí (spočítala jsem to podle statistiky vydaných pořadových čísel za celá ta léta). Na počet obyvatel 80 tisíc této spádové části okresu je to docela dost, nehledě na to, že co se týče přímo města, ve kterém bydlím, tak tady mě zná každý druhý z ekonomicky aktivních obyvatel, protože si mě prostě pamatuje a tak mě zdraví a já jeho. Mám to pět minut do obchodu a během té doby jsem 3x pozdravena! 🙂 No a skončím u starší pokladní, která se mnou vždycky prohodí pár slov, protože se taky známe z úřadu. Ty lidi potkávám všude, usmívají se na mě, mám je hrozně ráda (i to zdravení), ale najednou mám mít náušnice a zářivě červené nehty? K vyloženě mému pánskému zjevu? (Dřív jsem ve městě utíkala, když jsem v dálce někoho viděla, aby mě nezastavovali. Já si totiž tváře většiny z těch 30 tisíc lidí doteď pamatuju 🙂 U některých i jména a rodná čísla! 🙂

 

 

Ty světlounce (tak jako do oranžova – mám je tu někde i na fotkách) nehty jsou tak kouzelné, že zatím nemám sílu je odlakovat. Kochám se jimi a mám z nich radost. Proč bych měla přeskakovat zpátky jen kvůli těm pár minutám v obchodě?

 

Tenhle článek moc pozitivní není a už je moc dlouhý na to, abych pokračovala v tom poselství, které jsem měla pro vás připravené (a které vás určitě potěší jako mě), takže ho hodím do dalšího článku 🙂

 

Dnes mě čeká úklid celého bytu, musím odmrazit ledničku a nakoupit, abysme tu s Kačenkou měly co baštit 🙂

Strašně miluju, když mi Anetka (moje kamarádka – biologická žena) napíše sms jako třeba: „Tak co, holky, už jste doma?“ 🙂 Proč mi tak nemůžou říkat už všichni? 🙁 (A proč by to měli dělat, když před nimi jako holka nevypadám? 🙁

 

No tak měla bych z toho mého přemýšlení tady vyvodit nějaký závěr 🙂

 

Teď jsem se tu tak nahlodala, že bych si ty nehty červené nejradši nechala a vykašlu se na všechny lidi ve frontě, na jinak milou pokladní, u které jsem si ale jistá jejím (bohužel) konzervativním přístupem daným věkem… Je pravda, že takové lidi ale nepotřebuju. Nemůžu počítat s tím, že budu pořád se všemi kamarádka, jako dosud. To je něco za něco… A pokud je odlakuju, budu vzteklá :/ Budu mít na sebe strašnou zlost… 🙁

 

To jsou ty moje prkotiny! Já tu řeším nehty a jiné si chodí mezi lidi nakupovat jak se jim zlíbí…

 

Měli jste někdy nohu nebo ruku v sádře? Nebo třeba rovnátka? A co úplně nové brýle? Jak vám bylo, když jste si je vzali poprvé na sebe a šli mezi lidi?

Dnes v obchodě šel kluk o berlích se zlomenou nohou. Strašně vyděšeně po každém koukal a já na něj hodila takový pohled jakože: „Co je? Normální sádra tyjo, tak neplaš prosímtě!“ :)))

Myslí si, že je středem pozornosti. Ale není!

 

Najednou jsem se tam viděla já, jak ti lidé na mě hází tyhle pohledy, proč plaším, že středem pozornosti nejsem ani náhodou (a ani nikdy nebudu) a jen si to vsugerovávám…

 

 

 

Tak kdy teda nastane, ten okamžik, kdy si ty nehty odlakovat nemusím a můžu si nechat i kruhové náušničky, dlouhé vlasy, balerínky…?????????? Tak strašně chci a tak strašně to nejde, protože vypadám tak, jak vypadám. Ať už se to zlomí!!!

 

Měla bych si vytyčit nějaký bod. Zatím ho mám předběžně vytyčený jako den, kdy vezmu svou první pilulku a je mi jedno, jak v ten den budu vypadat. Jde o to začít. V ten den se totiž všechno začne měnit. To je začátek. I když ta změna na mě nebude tak patrná hned, jak bych chtěla.

 

Vím, že svůj „full time“ jako žena začíná žít každá holka jindy.

Někdo s tím vyjde až po 6 měsících HRT, protože do té doby má ještě vousy, kterých se postupně zbavuje (třeba Sandra a jiné holky z videí na youtube), někdo začne s první pilulkou nebo měsíc po ní, někdo už začal dávno před tím… je to o odvaze a o ničem jiném… Proč já jí nemám? 🙁

Všechny nás spojuje jedno jediné – ta obrovská touha začít s tím co nejdřív a vysvobodit se tak konečně.

Všechny holky s tím jednou začaly. Vím, že to čeká i mě.

Je to asi zase jen o tom čekání a trpělivosti…

 

Uff… psaní tohohle blogu mi vždycky pomohlo… Dostat ze sebe strach, smutek, zastavit slzy… ale taky utřídit si myšlenky a uvědomit si spoustu důležitých věcí.

 

A teď když nad tím tak přemýšlím, co jsem tu teď napsala mi došlo, že ten můj počáteční bod by měl opravdu už přijít. Nemám na co čekat… Vždyť o to jde. Abychom konečně byly těmi, kterými jsme bez přetvářky…

Ale ještě je rok 2013. Rok pravdy 2014 bude za 3 dny 😉 Tak ráda bych to začala s novým rokem…

 

V práci ale coming out plánuju až s první pilulkou, dřív nechci, dokud nebudu mít jistotu, že je dostanu…

Tak to asi potom vezmu (celá v té euforii) při jednom 🙂

 

Takže bod by byl vytyčen, bezva 🙂 Konečně to přestanu řešit.