• otєrєzє.cz

    Proč jsem ještě nešla do Takka

    Když mi občas píší holky (MtF), které třeba nemají k uskutečnění přeměny odvahu, nechtějí nebo nemohou nebo holky, které se právě rozhodly jít do toho, uvědomím si, jaké mám štěstí.
     
    Už se tak ukrutně netrápím tím, že přijdu o každou volnou chvilku, kdy mohu být Terezou. Protože už jí mohu být neustále… (když ovšem ještě pořád vynechám práci a obchody :/ ).
     
    Každé ráno se probudím v růžovém pyžámku, namaluju (i když jsem jen doma – ale obvykle stejně chodím na poštu vlastně denně) a vezmu fialové tepláčky s kytičkama nebo sukýnku a jsem šťastná.
    To ony ale nemají.
    Žijí ještě se svými partnerkami nebo v bytech i s jejími rodiči a tiká tam časovaná bomba.
    Jen málokterá má to štěstí, že má partnerku, která jí ve všem podporuje a ještě kupuje laky na nehty apod. (Že Lubico? ;).
    Cítím z nich tu touhu vysvobodit se a dát všemu volný průběh, ale to nemohou. Mohou si lakovat nehty jen na pár hodin a zase je odlakovat, než se jejich partnerka vrátí, strachovat se, že budou prozrazeny rtěnkou na skleničce…
    Kdysi mi manželka vyčítala, že jsem měla doma nějakou ženu. Vonělo to tam dámským parfémem, který neznala a přišlo jí to tak. Ale já mlčela 🙁
     
    Omylem jsem se dostala na jeden z mých článků tady napsaný koncem jara 2012, kdy jsem byla v tomhle bytě ještě s rodinou, kterou jsem milovala, ale svázaná ocelovým lanem, které nešlo přeříznout. Ta touha po každé vteřině, kdy mohu být Terezou, byla tak obrovská!
    Teď jsem tam, kde jsem chtěla být a jsem spokojená.
    Ale chtěla bych ještě dál…
     
    Když jsem si kdysi vydělala na svůj první foťáček (ještě na film), to bylo něco! Samozřejmě jsem to hned musela využít a zkoušet se fotit. Jenže jak vyvolat tyhle barevné fotky, aniž by je někdo viděl? Ta touha byla ale silnější, tak jsem ten film zanesla do obchodu a nechala si fotky vyvolat. Když mi je taková milá prodavačka předávala, tak hned na první z nich jsem byla já v celé své „kráse“… To byly děsné momenty. Ale pak ta radost! 🙂 (I když… ta nedokonalost byla strašná…)
    Jak přišla éra digitálních foťáků, strašně jsem si jeden přála a taky ho dostala k narozeninám. Byl to jeden z prvních typů Olympusu (už není, protože mi spadl na zem, kdy jsem se jednou fotila a neměla jsem stativ… celý život se fotím na samospoušť 🙁 ). To bylo ovšem něco! Žádné vyvolávání fotek v obchodě. Viděla jsem rovnou, jak vypadám! A přišly první fotky.
    Jestli byly holčičí, to se říct nedá, protože jsem žádnou paruku neměla (jen jsem po ní strašně toužila).
     
    Zjistila jsem, že potřebuji ženský profil na internetu, vystupovat jako žena, mluvit jako žena a mít holčičí fotky.
     
    V pvní takové fázi stáhnete fotky nějaké hezké slečny (našla jsem si moc krásnou z jednoho estonského serveru, aby jí tu nikdo neznal) a vydáváte se za ní. (Kolem roku 2003)
    To je chvíli super, kluci po vás letí, holky vás berou… žádné podezření nic… ale… něco tomu chybí.
    To nejste vy. Je to někdo jiný. Najednou po vás chtějí, abyste přišla na náměstí jen tak si popovídat nebo jít nakupovat… ale vy nemůžete 🙁 Toužila jsem po tom přijít tam sama za sebe. Ale takhle krásná a ženská! 🙁
     
    Ve druhé fázi jsem se snažila udělat své fotky, ale místo tváře dosadit jinou. Aspoň trošku mít pocit, že jsem to já! Viděla jsem, jak na internetu holky jako já zakrývají svou tvář vějíři nebo šátky, nakrucují se před foťáčkem, ale… chyběla tomu ta tvář!!! Navíc takové fotky (ač jsem se hodně snažila) vypadaly pořád nevěrohodně a podezřele (jelikož byla „přelepována“ tvář). Dost často se mi stávalo, že pozornější kluci i holky to odhalili. To mě ničilo 🙁 Ale pořád to bylo lepší, než první varianta, kdy ty fotky nebyly moje (ač byly 100% ženské). Nechtěla jsem už lhát! 🙁
     
    Ve třetí fázi jsem se pokusila udělat své první vlastní ženské fotky. To „ženské“ bych měla dát do uvozovek. NIKDY je nikde nikomu neukážu! Dala jsem si je na své stránky (jen jako nezveřejněné soubory). To byly vyloženě fotky „muže v dámském“, ač jsem se snažila učesat (své kratší vlásky), vzít sponku nebo čelenku… ale byla šťastná, že jsem tam v šatičkách a v lodičkách…
    Jednou mi jedna má oblíbená kolegyně (moc krásná slečna) ještě když jsem pracovala na úřadě na ty fotky přišla! Doma, když se dívala na mé stránky, jí napadlo zkusit vyjet si soubory na serveru (ona byla totiž počítačově dost vzdělaná a já nečekala, že by to někdo mohl vůbec hledat).
    Ráno jsem přišla do práce a ona mi říká: „Já jsem viděla něco, co jsem asi vidět neměla…“
    Nechápala jsem, ale pak mi to ukázala…
    To byl můj první coming out v životě. (A taky na hoooodně dlouho jediný.)
    Nesmírně se mi ale ulevilo. Najednou jsem před ní nemusela nic řešit. Dokonce byla tak zvědavá, že se vždycky ptala, jestli mám pod kalhotama silonky a chtěla si na ně sáhnout! 🙂 Ale tím to končilo. (To je slečna, o které jsem tu před rokem napsala po strašně silném emotivním zážitku s ní můj článek „Dohasínající plamínky“…)
    Už se ale zase nevídáme (protože nechce). Protože má v hlavě prostě někoho jiného (nemůžu to tu rozvádět, nechci jí ublížit, nemá to taky jednoduché a na to jí mám moc ráda.) Byla to po manželce jediná holka, kterou jsem celé ty roky měla strašně ráda. Cítila jsem to podobně i u ní, ale prostě jsme nemohly. Obě jsme měly partnera… a tak to zůstávalo jen u objetí, úsměvů, přáníček. Abych pravdu řekla, tak jsem po článku Dohasínající plamínky nečekala, že už se neuvidíme… ale možná je to tak lepší.
     
    Ježiš to už jsem zase zabrousila úplně na jiné téma! 🙂
     
    V této třetí fázi jsem své fotky (své klučičí tváře) v dámském oblečení dala na internet nakonec taky! Reakce byly různé (v téhle fázi bylo asi nejvíc těch negativních), ale rozhodně mě to neuspokojovalo a dost rychle jsem je stáhla.
     
    Pak přišla ale čtvrtá fáze potřeby někde vystupovat jako žena.
    Začaly mé první fotky v paruce. Vypadala jsem pořád strašně a tak jsem se snažila ty tváře retušovat (aby nebyly vidět vousy, abych trošku zženštila mužské rysy). To už mi bylo příjemnější, protože co se kluků týkalo, tak ti na nic nepřišli (protože myslí jinak než holky :). A to mi dělalo moc dobře. Ještě teď mám kontakt na spoustu milých kluků, kteří nikdy nepoznali mou minulost. Za to občas nějaká pozorná holka poslala otázku, jestli takhle náhodou nejsem muž! 🙂
    No jo no. Tak to zamrzelo, ale byla to realita. Snažila jsem se, ale pořád málo.
     
    Řekla bych, že teď jsem v páté fázi, kdy nepotřebuji retušovat svou tvář, kdy fotky neupravuji a přesto vypadám žensky (tedy na některých málo fotkách, které také schválně vybírám :). Je jich ale čím dál víc… a to mě těší.
    Najednou jsem to já na těch holčičích fotkách. Já Tereza. Žena! A jsem také tak identifikována, píší mi kluci, píší mi holky (aniž by cokoliv poznaly). Testuju to na nich :))) A nesmírně si to užívám! Svět, kde mi nic nehrozí a jsem sama sebou.
     
    Existuje ještě šestá fáze sebeprezentace.
    Ta se přesouvá z virtuálního světa do reálného. Ve virtuálním světě už se dál dostat nemůžu.
    Toužím po ní strašně moc, ale ještě nenastala. Věřím tomu, že jednou ale přijde… protože se nehodlám smířit s tím, že by přijít neměla! Udělám pro to všechno! Nic mě nezastaví!
     
     
    Nooo tak o tomhle jsem vůbec psát nechtěla 🙂 Ale už to tu teda nechám. 🙂 Že já se vždycky tak zakecám? 🙂 Původně ten článek měl začínat tady a měl být takhle krátký: 🙂
     
    Teď dopoledne jsem šla na poštu a prošla kolem Takko fashion.
    Dostala jsem tam totiž k Vánocům od sestřičky poukázku! 🙂 Karta má neomezenou časovou platnost.
    Uvědomila jsem si, že tam teď ale jít nechci. Nechci se tam strachovat, že jako Tom budu kupovat dámské věci, které si navíc jako Tom těžko vyzkouším :/ Nechci si vybírat ze všech těch úžasných věcí něco s rozklepanýma rukama, rozbušeným srdcem a vyděšenými pohledy k prodavačkám nebo kolemjdoucích… 🙁 Chci si to užít. Užít jako vy, holky, když nakupujete hadříky na sebe! 🙂
    Proto jsem se rozhodla, že Takko bude první obchod, kam půjdu nakupovat s touhle poukázkou jako Tereza! 🙂 Nepřišlo mi to v tu chvíli vůbec jako špatný nápad. (To si teda věřím :). Na druhou stranu nevím, jestli to vydržím třeba až do léta :)) Jak já si to léto maluju… jak budu ukazovat už nohy v sukýnkách, jak budu nakupovat jako Tereza…jak už do práce budu chodit jako Tereza…
    To jsou ty naše sny.
    Pokud by to ale z nějakého důvodu mělo být později, nebudu to hrotit. Jen potřebuji vědět, že ten moment jednou přijde…
     
     
     
    Chtěla bych všechno hned :/
  • otєrєzє.cz

    Míry – porovnání s biologickou ženou – část I.

    Pardon, ale já sem dnes musím dát ještě jeden článek 🙂 Je toho nějak moc :)))
     
    Měla jsem tu na návštěvě Nikču (biologická žena).
    Přeinstalovávala jsem jí netbook. (Teda… po těch pádech na zem bez displeje, bez harddisku a bez touchpadu s tím moc udělat nešlo, ale nainstalovala jsem jí na flashku android a tak z toho má vlastně tablet, se kterým se na net dostane :))
     
    Nikča je moje 18letá kamarádka, kterou znám už několik let.
    Je to krásná mlaďounká přírodní blondýnka s dlouhými rovnými lesklými vlasy, kterou považuji za 100% ženu. Ty ženské pohyby, chování, chůze, vzhled, myšlení… Přesně takhle kdybych vypadala, tak bych zářila radostí! 🙂 Líbí se mi délka jejích nohou, jak chodí (doslova se vznáší) v kozačkách, její styl oblékání (vzhledem k jejímu věku je super)…
     
    Nikča už všechno o mně ví z loňska. Náš vztah je řekla bych jako dvě ségry 🙂 Říkáme si úplně všechno.
    A asi jí tu brzo uvidíte na fotkách, protože mi dnes z ničeho nic sama nabídla, jestli bysme spolu nemohly nafotit společné fotky, aby si je mohla dát na facebook, jakože má ségru :))) No to je něco pro mě! Fotek, kde jsem s někým a nemusím stát před zrcadlem s foťákem v jedné ruce mám opravdu málo (tak 0,0001% – já mám ráda totiž ta procenta! :)))
    Říkala, že uděláme i fotky venku… že se o to pokusíme teda 🙂 Jako svojí poradkyni ohledně líčení jí ale využít nemůžu, protože se prostě nelíčí (fascinuje mě, jak je hezká i bez toho!). Jsou takové holky 🙂 Taky bych chtěla, aby mi lidé říkali „paní“, i když nebudu nalíčená 🙂
     
    A protože poslední dobou řeším pořád své míry, něco mě napadlo.
    Udělat takový antropologický test.
     
    Za prvé budu mít k dispozici míry biologické slečny, která je jen o dva roky mladší než já, měří skoro stejně a hlavně váží stejně!
    Takže porovnám dvě stejně velká těla – její a mé – a uvidíme, jak se testosteron podepsal na odlišnostech. Jakmile budu mít „zdrojová data“, hned je sem hodím – samozřejmě graficky, jak jinak 🙂
     
    Za druhé budu mít k dispozici míry MtF slečny, která je o trošku starší než já, ale výškou jsme na tom stejně.
    Tato slečna cvičí a má zatím (prý) mužskou postavu. Takže dojde k porovnání dvou MtF 🙂
     
    Za třetí mám k dispozici míry Nikči! 🙂 Využila jsem toho, že tu byla a proměřila jí kde co 🙂
    A výsledek?
    Je to strašně zajímavé!!! 🙂 Alespoň pro mě teda.
    Já si až do téhle doby myslela, že mé míry jsou úplně mimo ženský svět. Že se tam teprve musím dostat pomocí hormonů. Řešila jsem váhu, abych se dostala ještě o dalších 6 kg dolů a chtěla jsem se co nejvíc přiblížit hezky štíhlounkým holkám.
    Nikča je štíhlounká… A víte co, dám sem její fotku (s jejím svolením), aby bylo poznat, jak žensky vypadá (rozhodně bych si jí s mužem nespletla :))
    Nikča (biologic 100% woman 🙂
     
    A teď tedy ty výsledky:
    (Tou třetí postavou myslím sebe, ale po roce HRT – to už by mělo být znát i na postavě aspoň minimálně.)
     
    Hlídáním toho, co jím, větším pohybem a touhou po ženštější postavě (tou hlavně! :)) se mi za dva měsíce zúžil obvod pasu o 3 cm a váha klesla o 5 kg. Z toho mám velkou radost, ale chtěla bych ještě…
     
    A zapomněla jsem na zadeček 🙁
    🙂
     
     
     
    Dnes jsem viděla moc hezký líbací klip:
    (to je teď mimo téma tohoto článku, ale já si ho sem prostě chtěla dát 🙂
    Ach ta chemie!
     
     
     
     
    A na závěr ještě taková perlička k tématu 🙂
    (Tato žena nebyla do statistik zahrnuta! :)))
    (Díky Vanesso 🙂
     
     
    ———-
    Protože jste si tu holky začaly přeměřovat své nohy a i ty vaše výsledky mi přišly opravdu zajímavé, tak jsem se rozhodla dát sem anketu. V ní můžete (anonymně) hlasovat, jak dlouhé jsou vaše nohy a jsem zvědavá na průměr délky nohou mých čtenářek 🙂
    Určitě to bude nadprůměr, protože jste všechny krásné dlouhonohé milé slečny a paní! 😉
     
    Podotýkám, že:
    44,5 % je celosvětový průměr (tzn. většina)
    od 47 % jsou nohy považovány za krásné a sexy
    67,7% je maximum, které má žena s nejdelšíma nohama na světě
     
    Měřte to poctivě z místa, kde začínají vaše nohy u rozkroku z vnitřní strany.
     
     
     
     
     
    Doplněno 28.9.2016:
     
    Už se mi k tomu nechtělo vracet a dopisovat nějaké další články, jenže tenhle článek jsem si tehdy v roce 2013 nazvala „I. část“ s tím, že jednou bude i „II. část“, která míry porovná s dostatečně velkým odstupem. II. část ale nikdy nevznikla a nejspíš ani nevznikne, protože tyto informace vložím právě do tohoto článku, aby byly pohromadě. (A to „I. část“ v názvu tu nechám, aby byla legrace a nikdo tu II. část nemohl najít 🙂 Prostě II. část nebude :).
     
    Předně chci říct, že nemám (stejně jako velká spousta žen) ideální míry. Ideálnost je totiž v tomto případě takový přesně nedefinovatelný termín, záleží na tolika faktorech, jak žena působí na muže, že nelze žádné z žen předepsat, jak mají vypadat její tělesné míry. A přesto (jak bych už tak mohla teď 2,5 roku po začátku HRT posoudit) jsem schopná jít se koupat v plavkách a milovat se s muži, aniž by něco poznali. Podle toho usuzuji, že mé tělo (a tedy i proporce) jsou průchozí. Ne, že bych si nějak šíleně fandila. Já sama si někdy říkám, co ti chlapi dělají, že mě zvou na kafe nebo že s některým z nich i chodím a žiju, co na mě vidí? Všude kolem mě taková spousta dokonalých sexy modelek… No prostě to tak nějak funguje – to jiskření mezi mužem a ženou. Takže nač se honit za dokonalými mírami?
     
    Nechci se honit za tělesnou dokonalostí. Mám se ráda taková, jaká jsem a jsou lidé, kteří mě mají rádi také takovou. Jenže každá z nás v přeměně řeší to, jak bude vypadat potom? Co všechno se změní?
     
    Já sem to porovnání teď vložím, ale prosím neberte to jako měřítko, že když to tak mám já, budou to tak mít všechny. Takhle to nefunguje a ani nikdy nefungovalo. Rozhodně to NĚJAK funguje, ale je to velmi individuální, stejně jako všechno během přeměny. Nemám ráda, když někdo hází všechny do jednoho pytle. Třeba že mají narůst prsa. Jo, mají, protože je to logické. Vliv hormonů od začátku HRT se počítá zhruba tři roky, pak už nerostou. To je prostě chemie v mozku. Jenže někomu nenarostou vůbec, někomu málo, někomu hodně. Vliv na to mají i genetické dispozice. To, že začneme s HRT ještě neznamená, že nám všem automaticky začnou růst prsa (i když se to tvrdí!). Je to stejné, jako kdyby naše tělo bylo pod vlivem estrogenů už od narození – někomu narostou, někomu ne. Takže ano – narostou! Ale taky nemusí. Je to risk. (Ale riskněte to! Stojí to zato! 😉 Kdybych tomu na úplném začátku nevěřila, nikdy nejsem tam, kde jsem teď.
     
    Je tu tedy určitý rozdíl mezi tělesnými mírami muže a ženy a na tom se dá leccos postavit. Jen bych tomu neříkala „ideálnost“, ale třeba „ženské proporce“. Je to jakýsi průměr mír, které obvykle ženy mívají oproti mužům, čímž se od mužů liší.
     
    Jelikož jsem žena, nikdy jsem nechtěla mít mužské tělesné proporce.
     
    K tomu, abych se dokopala přidat aktuální míry 2,5 roku na HRT mě donutil fakt, že mi tak nějak přestala přesně sedět moje podprsenka, jejíž velikost (85B) mi spočítaly kalkulačky před třemi lety na základě proporcí z té doby.
    Jenže proporce se taky mění, to je překvápko 🙂 A s tím je nutné občas měnit i své velikosti prádla.
     
    Jak jsem si zpětně přečetla svůj článek z 6/2012 Logika podprsenky (to je tedy hodně prehistorický článek už), zjistila jsem, že tehdy v červnu 2016 jsem vážila 78 kg, přes prsa jsem měla 96 cm (měří se při výdechu na volno) a obvod hrudníku pod prsy (měří se při výdechu na těsno) 86 cm.
     
    Teď v září 2016 mám 64 kg, přes prsa 89 cm a obvod hrudníku pod prsy 77 cm.
     
    V podstatě se tedy má prsa opticky zmenšila :-/
    Prsa se ale zmenšit nemohou – respektive jejich prsní tkáň. Prsa jsou totiž složená z prsní tkáně a z tuku. Co jednou naroste, už tam je a objem mění už jen množstí tuku v nich.
     
    Když hubneme, zmenšují se i prsa, což je logické. Vlastní tuk se v plastické chirurgii mnohdy přidává do prsou místo prsních implantátů.
     
    Zatímco v roce 2012 byl rozdíl mezi obvodu přes prsa a pod prsy 10 cm, teď v roce 2016 je to 12 cm.
    Prsní tkáň tedy narostla.
     
    Musím říct, že teď 2,5 roku od začátku HRT už mi prsa nerostou. Přestala jsem cítit takový ten tlak (odborně mastodynie), který signalizoval, že rostou.
     
    Bála jsem se, že se mi má prsa zmenšila z B zase na A, ale není tomu tak. Ve skutečnosti se velikost mé podprsenky z původní 85B a 80B změnila už na dnešních 75B. Takže mi přirozeně 85B nemůže tak dokonale sedět, jako před čtyřmi lety, kdy jsem měla o 14 kg více. To mi potvrdily i kalkulačky na výpočet správné velikosti podprsenky (která se dá najít v článku Logika podprsenky).
     
    Já už se teď pravidelně neměřím. Nemám k tomu důvod. Už se nikam neženu. Doběhla jsem. Ale protože si o to občas někdo napsal a mně se nechtělo přeměřovat, tak tu teď vložím pár porovnání.
     
    A mohu jen potvrdit: v dlouhodobém horizontu ke změnám opravdu dochází! Jsem moc spokojená a šťastná.
     
     
    Jak je vidět, tak od března 2014 se moje hmotnost udržuje konstantně kolem 65 kg, aniž bych se nějak hlídala. Jím, co chci, ale je fakt, že menší porce a už to není jako dřív, kdy jsem měla každý den třeba čokoládu. I když jí pořád miluju, přestala jsem na ní být závislá.
    Od října 2013 (kdy jsem na sobě začala pracovat změnou jídelníčku a pohybu) došlo k úbytku o 12 kg během pěti měsíců. Nezačala jsem chodit ani do posilovny, ani usilovně běhat. I když motivaci jsem před sebou měla obrovskou. Jen jsem se snažila navečeřet nejpozději do 17-18:00 a hlavně (nebo jenom) zeleninu nebo lehká jídla a už nic sladkého. (Zatímco u snídaně jsem se absolutně ničím neomezovala.) Začala jsem taky chodit víc pěšky. Ty večeře na to ale zrovna u mě měly největší vliv.
     
    A teď sem vložím obrázek, kde jsem porovnávala své míry s Nikčou 🙂
    To byl můj oblíbený motivační obrázek (a je vlastně pořád vzhledem k tomu, jak žensky na mě Nikča působí).
     
    Už se mi to nechtělo nijak moc graficky zpracovávat. Prostě jsem tam doplnila jen aktuální hodnoty.
     
     
     
    Chybí tu ještě jeden důležitý rozměr a tím je obvod hrudníku pod prsy, který jsem tehdy nějak nepochopitelně neměřila a který nám právě řekne, zda dochází k nárůstu prsní tkáně.
     
    Obvod přes prsa se mi sice zmenšil z 95 cm na 89 cm (protože jsem zhubla), ale také se mi zmenšil obvod hrudníku pod prsy z 86 na 77 cm (jak jsem psala dnes výše), což ve výsledku znamená nárůst prsní tkáně o 2 cm. (Což odpovídá i průměrnému nárůstu prsní tkáně u MtF na HRT, kde je (průměrně!) uváděn nárůst o 1 cm za rok).
     
    Největší radost (a pro mě překvapení) je pas. Ten se za 2,5 roku vymodeloval z 84 cm na 73 cm, to je zmenšení o 11 cm. Nechápu.
    Taky právě proto už jsem si letos poprvé dovolila vyjít na pláž nebo do bazénu v bikinách a pořádně jsem si to užila.
     
    Co mě trochu mrzí je zadek. Ten bych chtěla opravdu větší. Za 2,5 roku se skoro nepohnul, zatímco tuk se o maličko uložil ve stehnech.
     
    Ve skutečnosti jsem ale spokojená i za to, co už mám. Jsem za to nesmírně vděčná! Za každý malý krůček, které ve výsledku udělají jeden velký krok ke štěstí.
     
     
    Pro zajímavost uvádím „ideální míry“ ženy ve 20. letech:
    (Ona ta „ideálnost“ se totiž v průběhu let stejně hodně mění)
     
     
     
    Obvod krku jsem si tedy opravdu ještě nikdy neměřila, takže jsem to udělala a vyšlo mi 33,6 cm.
    Všimla jsem si, že ideální slečna z 20. let má stejný obvod krku jako lýtka 🙂 A je pravda, že útlá lýtka se mi líbí. Ale taky jsem si všimla, že každá druhá je vyloženě útlá nemá.
     
     
     
    Nedávno si moje 9letá Kačenka hrála s krejčovským metrem a měřila mě i sebe. V pase si naměřila 60 cm. Tak jsem na to nechápavě koukala, jak je možné, že 9leté hubené dítě má obvod pasu 60 cm a dospělé modelky taky?
     
    No jak je to možné – to je anatomie 🙂 Pokud přijde vůbec nějaký tuk do těla modelky, tak se stejně uloží v bocích, zadku a ve stehnech. V pase nikoli. A přes břicho žádný tuk nemá.
     
    Ona ta naše honba za dokonalými ženskými křivkami má hodně společného s honbou za dokonalými ženskými křivkami u biologických žen. Jen u nás jde hlavně a především nemít ty křivky mužské. Jak dokonale ženské potom budou, to už je prakticky jedno…
     
    Průměrný obvod pasu americké ženy je v roce 2010 něco přes 71 cm.
     
     
    Takže: mějme se rády a bude se nám žít lépe 🙂
     
    Tím jsem snad tenhle článek o proporcích definitivně zakončila 🙂
     
    A nezapomeňte si změřit obvod svého kotníčku! Co kdybyste náhodou vybočovaly, že? 😉
  • otєrєzє.cz

    Život v kufru

    Rozhodla jsem se probrat mojí (tj. Terezy (když budu říkat „mojí“, tak tím budu vždycky myslet mojí jako Terezy :)) skříň a vyřadit věci, které jsem v záchvatu touhy po čemkoliv ženském asi před čtvrt rokem nakoupila, ale jsou mi malé 🙂 Prodám je za pár kaček nebo vyřadím na charitu, protože mi zbytečně zabírají místo.
    Napadlo mě otevřít i klučičí skříň. S velkým nadšením jsem ty věci vzala a chtěla je taky vyhodit (všechny), ale pak jsem se zabrzdila a řekla jsem si, že tohle udělám s velkou slávou taky se svojí první pilulkou… Od ní všechno začne jiným směrem, ale do té doby to nechci zakřiknout. Tolik si přeju, aby to vyšlo…
     
    Z věcí v mé klučičí skříni nosím jen jedny kalhoty, tři trička a dva (uni) svetry, které střídám do práce. To zbylé už tam jen tak leží a taky zabírají místo. Klučičí věci už nenosím ani doma. Nechci a nepotřebuji. Užila jsem si jich za ta léta až až.
     
    Ležel tam ale můj starý černý kufřík, který se otevírá na číslený kód. Dostala jsem ho asi k 12tým narozeninám (?). Tak nějak, ale to je jedno. Přála jsem si mít kufřík, který se dá zamknout na kód z jednoho prostého důvodu… A taky jsem ho dostala…
    …teď už je v něm jen časopis Ohníček z r. 1988 s mým otisknutým obrázkem a prvním vydáním Deníku Lučan, který vyšel zrovna v měsíci, kdy jsem maturovala a loučila se se střední školou. Jinak je úplně prázdný, ale bývávaly časy, kdy tomu tak nebylo.
     
    Ten kufr byl mým druhým životem. Po celou tu dobu (dokonce i v době, kdy jsem měla manželku) jsem v něm měla schované všechny mé holčičí poklady. Celé mé ženské já schované v jednom kufru, aby mi na to nepřišli…
    Ze začátku to byla jen jedna sukýnka a silonky. Pak tam začalo být těch věcí víc a v období před 5 – 15 lety byl tak narvaný, že nešel ani zavřít! Byly tam dokonce i dvoje boty! (A to byl takový ten klasický kufřík pro podnikatele – žádný cestovní kufr). To je on:
     
    Je prázdný…
    …protože můj svět už se do něj nevejde…
    …a ani do něj nikdy nevrátí…
     
    Už nejsem uvězněná v kufru… i když ještě nejsem tak svobodná, jak bych chtěla, je to o poznání lepší…
     
    Strašně jsem se bála, že ho někdo najde a koukne se ve škvírách v boku dovnitř. Jak byl narvaný, tak měl skoro dvojnásobnou výšku, byl plný hrbolů (od lodiček a tenisek) a tak moc netěsnil, že občas i něco vykukovalo (ačkoli jsem to pečlivě zasouvala zpátky). Ukrývala jsem i samotný kufřík, jak jen to šlo. (Ale ukryjte kufřík!)
     
    Postupně bylo těch věcí moc a za doby ještě s manželkou jsem už měla navíc jednu velkou totálně narvanou igelitku! To bylo hrozné, protože všechny ty krásné věci jsem tam měla zmuchlané a doslova napěchované a ještě přikryté dalšími igelitkami, aby nebylo poznat, co je uvnitř. Pak byly ty igelitky už dvě a mě se nevešly do skříňky, ve které jsem je maskovala 🙁 Musela jsem to nějak omezit. A začala doba omezování… pokusy o zabití Terezy… znovu a znovu a znovu…
     
    Několikrát se obsah toho kufříku vyměnil. To když proběhla čistka a já strašně spokojená vyhodila všechno, co s Terezou souvisí. Ale ta spokojenost trvala vždycky jen chvíli… Pak jsem si vyčítala, že jsem závislá. Jako třeba drogově závislí, kteří se nedokážou své závislosti zbavit. Myslela jsem si, že bych se měla jít léčit z té závislosti, protože jsem tu ženskost potřebovala 🙁 Nedokázala jsem bez ní žít!
     
    Vždycky (!), když jsem byla doma sama, jsem to všechno vytahala a užívala si ženskost do poslední vteřinky… kolikrát hrozilo, že se nestihnu převléknout a tak jsem poslední půl hodinu strávila u okna a čekala, až se manželka (nebo někdo z rodiny, když jsem ještě bydlela jako děcko s rodiči a ségrou) vrátí, abych se teprve potom převlékla s těžkým srdcem zpátky… (Horší to bylo později s make-upem, protože ten jsem kolikrát v té rychlosti opravdu nestíhala důkladně dostávat z tváře… to byly stresy…)
     
    Já jsem si na Terezu nechtěla hrát. Já jsem jí chtěla být!
     
    Teď už vím, že byl nesmysl a hloupost schovávat si vše do kufříku a nechat si to jen pro sebe. A přísahat si, že tohle se nikdo nikdy nedozví a že si tohle tajemství vezmu s sebou do hrobu. Tolik jsem se za to styděla! 🙁
     
    Bylo i špatně to, že jsem to neřekla manželce, když jsem s ní do vztahu šla. Já to ale neudělala schválně. Myslela jsem si, že Terezu zabiju. Byla jsem o tom přesvědčená. Nikdo mi neřekl, že to nejde 🙁
     
    Kdybych to přestala skrývat hned na začátku, bylo by všechno jinak… Ale nemůžu a nechci se litovat. Pořád mám před sebou pár let života, i když už si nemůžu užít holčičích radostí třeba ve škole, na lyžáku, v divadle se školou nebo na maturitním plese v nějakých hezkých šatech… (Holky buďte rády, že jste holky už od narození! 🙂 Je mi jedno, že to má i své nevýhody. Chci je taky 🙂
     
    Jdu přehrabat ty věci ze skříně 🙂
     
     
    Jo a holky, nemá váš přítel taky někde schovaný nějaký takový kufřík? ;)))
  • otєrєzє.cz

    Večerní procházka

    (Tohle bude takový naprosto nedůležitý článek ano? 🙂
    Trošku jsem dnes lenošila, takže jsem se navečer rozhodla pořádně rozhýbat a šla se projít po městě. A napadlo mě zkusit takový experiment.
    Projdu si tutéž trasu, co jsem šla jako Tereza v šatičkách na Štědrý večer a schválně budu pozorovat kolemjdoucí. Ale oblečená jako Tom.
    A aby to bylo zajímavější (protože mě jako Tom chodit moc nebaví :), tak si představím, že jsem FtM (tedy přesně opak MtF), že mám ve skutečnosti nenáviděné ženské tělo, které se snaží vypadat jako muž a vnímat tak okolí i sebe.
     
    No bylo to i trošku zajímavé, protože jako muž v ženském těle jsem se bála těch lidí úplně stejně jako žena v mužském 🙂 (Já to říkám pořád, že se prostě bojím lidí a je jedno, jak jsem oblečená. To na to prostě nemá vliv :)) A zjistila jsem, že na mě ti lidé koukají hlavně tehdy, když se na ně kouknu (a třeba otočím) i já. V šatičkách a kozačkách, které tak moc krásně klapaly na celou ulici, jsem rozhodně nějakou pozornost budila, ale cítila jsem se tak sebevědomě, že jsem prostě šla a ještě k tomu schválně mezi nejvíc lidí a líbilo se mi to 🙂 Tak mě napadlo, že vlastně jako Tereza se těch lidí bojím méně :)) To je postavené na hlavu ovšem.
    Půlka lidí na mě koukne a půlka ne – ale já v tom nehraju roli. Stejně tak se půlka lidí koukne i na každého z vás :). Nemá tedy vliv to, jak vypadáme. Okolí nás vnímá pořád stejně (správně).
     
    (Mimochodem – polovina žen stejně šla mužskou chůzí :)))
     
    Pozornost budí odchylky 🙂 Jako když jsem šla po Václaváku a šel tam chlapec s partou kluků loučící se se svobodou (měl to napsané na tričku), kterého navlekli do sukně, punčoch a lodiček. Šel tak humpolácky a viditelně mužsky (s nechutí :), že ten kontrast budil pozornost. Pokud by se snažil jít žensky a nebudil pozornost, pak bych si ho asi všimla, ale řekla bych „dobrý“ 🙂 A šla dál. Jenže takhle jsem se sama přistihla, že na něj musím pořád koukat a v hlavě mi to šrotovalo, kam ho zařadit 🙂 Jak na ty odlišnosti nebo nejasnosti ten lidský mozek není zvyklý, tak z toho může být někdo tak nějak vyděšený 🙂
     
    Při představě, že jsem jako muž v ženském těle jsem si ale připadala divně. Vůbec se mi třeba nechtělo chodit typicky mužskou chůzí. A tak jsem šla tou svojí, o které si myslím, že je patrně dostatečně ženská a říkala si, jestli je na mně poznat, že jsem žena 🙂 (Myslím to teď pořád obráceně – kvůli pocitům :). Ale ty lidi to VŮŮŮŮBEC nezajímalo! :)))
     
    Perfektní způsob, jak přijít na to, že je blbost se něčeho bát 🙂
     
    Je to ovšem tentýž strach, jaký jsem měla, když jsem si poprvé někdy v šesté třídě na ZŠ vzala silonky pod kalhoty a šla v nich ven. Nemohla jsem ani dýchat, jak jsem se bála! Ale kdo by to proboha viděl?!
    Asi tři roky jsem nebyla vůbec schopná ty silonky nosit bez ponožek! Co kdyby někdo uviděl mé kotníčky?!
    No prostě kovbojka :))) Teď se tomu směju, ale tenkrát to bylo něco hrozného…
    Stejně tak se jednou zasměju tomuhle 🙂 (Doufám, že brzo :).
     
    Tímto to přestávám řešit.
     
    Tak to bysme měli.
     
     
    Dneska Adélka přišla na velkou věc, kterou kdyby si uvědomil úplně každý, včetně těch, kteří nás odsuzují, tak by bylo na světě fajn 🙂 My jsme totiž nikdy nebyly muži. Nikdy. To, že jsme tak vypadaly nebo vypadáme ještě neznamená, že jimi jsme.
    Neměli bychom tedy říkat „přeměna z muže na ženu“ (mělo by být vlastně „z ženy na ženu“ :)) a naopak. Jenže společnost identifikuje jedince (protože nějak ho identifikovat musí) podle fyzických pohlavních znaků (což bývá obvykle správné) a tak mu přiřadí kolonku „muž“. A je zaděláno 🙂
     
     
    Rozhodla jsem se, že s první pilulkou provedu úplný coming-out 😉
    (Práci si ale nechám až úplně na konec…)
     
    Bohužel ještě pořád čekám na návštěvu u Hanky. Čekací doba je tam tři měsíce a objednávala jsem se tam v říjnu… :/ Pokusím se udělat všechno proto, aby ten moment nastal co nejdříve. Ráda bych ještě na jaře 2014… třebaaaa květen? ;)) Takový hezký romantický měsíc, kdy všechno kvete a všichni mají takovou dobrou pozitivní náladu… to by se mi líbilo 🙂 Anebo na moje narozeniny v dubnu paní doktorkoooo! 🙂 Ačkoli únor by mi taky nevadil 🙂 I když ony ty moje výpočty o první pilulce vychází z toho, co mi psala Janička. Že od její první návštěvy trvalo 3 měsíce, než je dostala. Ale já už mám svojí první návštěvu za sebou vloni i se všemi potřebnými psychologickými vyšetřeními u Dr. Weisse, diagnózu mám potvrzenou (…teď si tak uvědomuju, že to jsem tu asi ještě vlastně nikdy nikomu neřekla – já to totiž tajila :))) (no jasně, ono to na mě není vůbec poznat :))) A tak už mi zbývají jen vyšetření EKG, endokrinologie a denzitometrie (hustota kostí). To sfouknu za den! :)) Tak schválně, jaká bude nakonec skutečnost 🙂
    No nic.
    On snad ten strach střídá nadšení nebo co!? :)))
  • otєrєzє.cz

    Ještě se vznáším…

    Hodlám Toma nechat v koutě ještě pár dní – prostě dokud můžu. Protože jsem se tak namlsala těch šatiček a ženskosti, že jsem si hezky složila své fialové holčičí tepláky, dala je do skříně a na doma vytáhla sukýnku 🙂 A malovat se taky budu víc, protože se mi to líbí strašně moc! (Pokud to bude nutné – protože to prostě bohužel je pořád ještě občas nutné :(, nebudu to samozřejmě jako Tom přehánět, protože pak by docházelo právě k těm nejistým identifikacím ze strany okolí… :/ )
     
    Zatímco ještě před týdnem jsem řešila, jak pojedu koncem ledna k Hance do Prahy, čili které (dámské) kalhoty si vezmu, teď už je mi jasné, že to bude sukýnka a kozačky 🙂
     
    Dnes jsem se probudila a ten povznášející pocit je pořád ve mě. Je mi strašně krásně. Chvílemi mám pocit, že ta euforie nikdy neskončí… (ona taky jednou doopravdy neskončí! 🙂 Ale radost a štěstí střídá trošku zoufalství nad tím, že ještě pořád musí přijít minimálně jeden (dva, tři, deset…) okamžiků, kdy budu muset zase přeskočit zpátky (až půjdu 6.1. do práce), ale nechci na to myslet. Hrozně to bolí u srdce a svět vždycky tak zešedne… 🙁 Nemyslím pak na nic jiného, než jak přijdu domů a rychle se převléknu zase zpátky. Proč to musím ještě pořád takhle dělat? Snad se to brzy posune…
    Neustále v jednom kuse myslím na to, jaké to bude bez toho přeskakování. Kdy už Tom konečně nebude… Nejradši bych všechno mužské už zahodila a navzdory mým nedokonalým ženským rysům (i ve tváři) si začala ten svůj „full time“, o kterém si sním…
     
    A navíc ono je to s námi opravdu jako s čerstvým řidičákem. Čím víc jezdíme, tím víc nám to jde a jsme si v řízení jistější. Proto čím víc chodíme mezi lidi (jako ženy), tím jistěji se cítíme, tím víc se otrkáváme a přestává nám spousta věcí vadit, neřešíme je… to jsou ty krůčky…jeden po druhém hezky pomaloučku…bez kterých by to asi nebylo ono 🙂
     
    Včera večer (no bylo to asi tak v půl druhé v noci, protože jsem se snažila odlíčení co nejvíc oddalovat, stejně jako jsem se snažila oddalovat příchod domů z procházky nebo sundání (bohužel ještě pořád) paruky (která je pro mě tak úžasná!) – i když jsem zjistila, že i s krátkými vlásky si občas připadám docela hezky žensky (prostě jako holka s krátkými vlasy), jenže na dlouhé vlásky to nemá! 🙁 …jsem se odličovala… (pardon za tuhle absolutně nepřehlednou větu – češtináři mě zabijí :))
     
    …asi před 3 měsíci jsem na votocvohoz založila diskusi, jak dokonale odlíčit oči. To bylo rad! 🙂 Většina holek tam psalo, že nedokonalé odlíčení očí neznají, že se jim je povede vždycky odlíčit dokonale, tak nechápou, proč mě to nejde… Psala jsem tam, že to potřebuji vědět kvůli tomu, že občas nalíčím přítele a ten s tím má problém v práci, kde se mu posmívají (což samozřejmě asi tři důvtipnější slečny odhalily a napsaly mi potom moc hezký vzkaz :). Holky menší nedokonalosti v odlíčení neřeší, ale na klukovi je vidět i sebemenší zbytek černé tužky.
     
    Dostala jsem tedy úžasné rady na odstraňovače voděodolného make-upu, včetně namalovaných očí (dvousložkový odstraňovač Nivea) a spoustu dalšího. Co jiného by mělo 100% fungovat, než tohle!? 🙂
    Včera jsem se tedy odličovala a zjistila jsem, že ty řasy (horní i spodní) prostě zůstávají tmavší. Nejde to odlíčit dokonale! Jestli mi holky chcete říct, že vy se dokonale odličujete, pak je to tím, že jste zvyklé každý den na to, jak tmavé jsou vaše řasy po odlíčení, ale ve skutečnosti to dokonale (tzn. 100%ně) odlíčené není, i když si to myslíte, protože už nevíte, jaké to je mít je třeba měsíc nenalíčené :). Prostě si to myslím 🙂 Drhla jsem ty řasy (jemně) dokonale několikrát (protože mi na té diskusi říkaly, že ony to umí dokonale! :), ale pak jsem toho už nechala 🙂
    Jediná, která se přiznala k nedokonalému odlíčení očí byla jedna slečna, která tam napsala, že je ráda, že se to tu konečně řeší, protože si myslela, že s těmi drobounkými částečkami, které tam zůstávají i po odlíčení, má problém jen ona 🙂
     
    Jenže pak mi došlo, proč já tohle vůbec řeším??? 🙂 Vždyť už tu vůbec nejde o 100%ní odlíčení.
     
    Už tu není nikdo, kdo by mi říkal, jak se mu to hnusí…
     
     
    A jdu na tu mojí včerejší vánočku se zázvorovým čajíkem u mé oblíbené slovenské pohádky Perinbaba s kouzelnou hudbou od Petra Hapky…
    (Napísala mi Danielka (moooc hezká MtF blondýnka z východního Slovenska), ať se s vánočkou za ní stavím na východním Slovensku :))) Vůbec ten včerejšek byl strašně veselý a krásný 🙂 Snad jsem na nikoho s přáníčkem nezapomněla…
  • otєrєzє.cz

    Můj štědrý den 2013

    Nemohla jsem dospat. Dřív jsem se těšila na dárečky, ale dnes je ten největší dáreček (kromě zdraví mé rodiny a jejich radosti u rozzářeného stromečku a navzdory sloganu v nové reklamě Nivea, že „Rodina je ten největší dárek“…) to, že jako vy všechny budete dnes krásné, chci být i já… Načesaná, namalovaná, slavnostně oblečená. Protože můžu! A potom si půjdu ještě na procházku mezi vás všechny do večerních vánočních ulic splynout s davem. Zařadit se na tu správnou stranu.
     
     
    Má být jeden z nejteplejších Štědrých dnů za posledních 30 let, tak toho využiju a obleču se opravdu žensky (šatičky nebo sukýnka, kozačky, kabátek…) Těším se tak moc, že jsem vstávala už v 6.
     
    Tenhle článek si nechám rozepsaný a během dneška ho budu doplňovat 🙂 Včetně fotodokumentace (pokud na to budu mít náladu :)).
     
    Dosnídám a jdu zadělat na vánočku. Koukám u toho na pohádky a je mi strašně krásně. Dneska se tomu bulení asi nevyhnu. Už teď jsem dojatá.
    Toma jsem na dnešek nechala někde úplně v tom nejposlednějším koutě mého bytu a nejradši bych ho tam už nechala navždy… Beztak už přestává existovat a zbývají z něj jen poslední střípky, které už nikdy nechci poskládat dohromady.
     
    ————-
    12:06
    Zatímco těsto krásně kyne, hrála jsem si s PFkem 🙂
     
     
    ———-
    13:08
    Dostala jsem bezva nápad 🙂 Dám tohle přání na zeď na svém starém klučičím profilu na FB, kde má Tom spoustu přátel, kteří ale nic nevědí… 🙂 Ať si to přeberou, jak chtějí 🙂
    Co může být lepší, než takový coming-out na Štědrý den? 🙂 Kdo chce, ať si mě přidá na mém holčičím profilu a kdo nechce… tomu se vnucovat nebudu 🙂
     
    ———-
    14:40
    🙂 Stejně jako já: nedokonalá s nedokonalými tvary, ale chce udělat radost 🙂
     
     
     
    ———-
    16:18
    Tak a jde se na to 🙂 Líčeníčko, česáníčko, zdobeníčko, zkoušeníčko 🙂 To zas bude celá skříň rozkramařená na posteli 🙂 Jůůůů! Jak já tohle zbožňujuuuu!!!! A všechno bude takové krásné, načančané…a já voňavá a upravená….
    Moc bych si potom přála už nepřeskočit…. :/
     
    ———-
    18:16
    🙂 Takžeee… mám šedé společenské šatičky ke kolenům, černý přiléhavý svetřík s takovým zajímavým výstřihem, tělové silonky, jsem namalovaná (docela výrazně si myslím, ale jako večerní líčení by to snad šlo… tedy… to nejsem absolutně schopná posoudit, ale tak strašně moc se líbím sama sobě, že si beru kozačky a letím ven k mamce a sestřičce 🙂
    Jsem nepopsatelně šťastná!!!!!!!!!!!!
    A jak to sluší vám, holky? 😉
    (Dám sem foto, protože tohle si prostě musím vyfotit 🙂 Dokonce se líbím sama sobě tolik, že úplně kašlu na lidi i na sousedy, kterými se to ve vchodě jenom hemží… Zdravit nebo nezdravit? 🙂 (Asi bych měla zdravit, jenže… oni znají Toma… Terezu neznají… a tak to zatím nebudu řešit a zdravit nebudu. Až budou znát i Terezu, budu je zdravit taky :))
    A vás všechny zdravím taky a doufám, že jste šťastné (a šťastní) jako já! 🙂
     
    ———-
    22:46
    Právě jsem přišla domů… sedím tu u PC a nejsem schopná jít spát, svléknout se ani odlíčit. Nejde to. Nedokážu tu krásu zničit. Vím, že i když se převléknu do růžového pyžámka, že pořád budu Tereza, jenže takhle s těmi dlouhý mi vlásky a nalíčená v šatičkách… je mi tak krásně!
     
    Od mamky jsem šla ještě do města. Byla tam spousta lidí, co šli na půlnoční (která je v deset). A jak jsem míjela ty páry, vnímala pohledy všech kluků a některých dívek, vnímala jak krásně žensky voním, když kolem mě někdo prošel (musel to taky cítit) a jak opravdu nikoho nezajímám! Nikoho! Jsem identifikována správně! Nikdo neříkal: „Hele, co to bylo“ nebo „Viděl jsi to?“ apod. Asi mám vážně zbytečně malé sebevědomí. Ale ne zas tak vysoké, abych takhle chodila i ve dne do prosvětleného obchodu a ukazovala se zblízka prodavačkám nebo zákazníkům ve frontě za mnou. (To taky jednou ale přijde 🙂
     
    Zamaskovala jsem ty ostrůvky zbylých vousků a vyrazila. Měla jsem pocit v těch podpatkách (které ty kozačky od Bati mají asi 8 cm vysoký), že se vznáším! Najednou jakobych takhle uměla chodit odjakživa. A vzpomněla jsem si na Andrejku i rady ostatních, abychom vystupovaly sebevědomě, abychom na sebe nepoutaly pozornost nejistotou, strachem, obavami. A funguje to! Jakmile stál kolem hlouček kluků, nasadila jsem ostrý suverénní ženský krok a nádherně klapala podpatky o chodník, že se to všude rozléhalo! To byla tak krásná písnička! Ten rytmus!
    Jsem plná štěstí. Tolik plná, že to sem musím všechno napsat a jestli má někdo zájem, klidně mu pošlu deset pytlů do zásoby, protože u mě je dnes štěstí bezedné…
     
    Ségra má dvě malé holky (3 a 9 let). Myslíte, že něco řešily? Vrhly se na mě hned jak jsem přišla a ukazovaly mi dárky, mluvily se mnou jakoby nic… vůbec jim nevadilo, jak jsem oblečená a že jsem jiná… že jsem úplně jiná. Nezajímá je to. Chovají se tak bezelstně a přirozeně. Jsou tak čisté! Proč to děti dokážou a dospělí ne? Kde v životě člověka vznikne ten okamžik, kdy se to změní a začínáme být plni předsudků? (Myslím, že je to společností. Že přijmeme (třeba i nechtěně) nějaký názor a ten není správný, ale chováme se podle toho pak… Nebo je to prostě v nás?)
     
    Měla jsem z toho radost. Původně jsem se rozhodla jít k mamce jen pro zázvor do čajíčku, protože mi došel, ale nakonec jsem tam zůstala přes hodinu. Se sestřičkou jsme udělaly společné fotky a já potom šla domů velkou oklikou přes město plné lidí – vstříc pohledům, protože je potřebuji. Protože nechci chodit pustými ulicemi, kde nikdo nechodí. Nechci se skrývat!
    Zjistila jsem, že společnost mi dělá dobře. Ta společnost, která mě správně identifikuje, která mě pouští na přechodu a potom zamává z auta plného kluků i se zatroubením, ta společnost, která mě zařazuje na správnou stranu… A když jsem potkala taky osamocenou slečnu, chtělo se mi říct: „Slečno! Já jsem jako vy! Taky jsem na téhle straně!“ Takovou jsem z toho měla radost 🙂 A ta slečna mě minula tak, jako já jí. Celé jsme se projely očima navzájem a šly dál. Žádný stres 🙂
     
    Ale to byl večer a všude svítily jen oranžové lampy. Mé rysy vypadají jinak – lépe… ty rysy, které potřebuji vyhladit hormony, abych mohla bez strachu chodit i ve dne… a taky vousky, kterých je pryč jen 20% (ale zrovna pod nosem asi tak 90% 🙂 Trošku jsem to zbytečně přehnala s make-upem, jak jsem zvyklá ty tmavé vousy zamaskovávat, ačkoli jsem vůbec nemusela tolik. Ale do té tmy to nevadí…
     
    Jak jsem se potom blížila víc a víc domů, nechtělo se mi. Záměrně jsem zpomalovala a nejradši bych venku zůstala snad až do rána. Nemůžu jít ještě spát. Fotím o sto šest a nemůžu se toho nabažit. Chtěla bych se zítra probudit a jít takhle ven. KAŽDÝ DEN!
     
    Dnešní den byl opravdu sváteční. Alespoň jsem se tak cítila. Ve svých svátečních šatičkách na Štědrý den. Jsem unavená, ale šťastná. Stejně jako spousta dětiček na téhle planetě (alespoň doufám) nebo vy, slečny a ženy v šatech, které jste dnes chtěly vypadat krásně… a určitě se vám to moc povedlo!
     
    Jdu vybrat nějak fotky 🙂 To bude zas na dlouho, protože jich mám strašně moc… 🙂
     
    1. a 2. foto – 24.12.2013 (100+101)
    Vlevo u mamky před veeelikým zrcadlem v chodbě navíc s mým novým nákrčníkem.
    Vpravo doma po příchodu hezky s výstřihem 🙂
    Dostala jsem vyhubováno, že fotím ten nepořádek za mnou, tak jsem ho musela pořádně rozostřit, ale jinak nic jiného upravováno není 🙂 Až se sama divím, jak mám někde štíhlý pas, přitom ho jen hezky maskuju 🙂
    To není šedivá sukýnka, ale šaty, na které jsem si dala ještě tohle tričko, protože nemám žádný svetřík 🙁
    Ale – dostala jsem poukázku do Takka a penízky, za které si mám koupit co chci, jůůůů! Tereza půjde nakupovat! Nemůžu se dočkat 🙂
     
    3. foto – 24.12.2013 (102)
    Dostala jsem svolení, že toto foto mohu zveřejnit, takže je tady.
    Sestřičky 🙂
     
    4. foto (103)
    …a jde se do světa 🙂
     
    5. foto (a nebudu to přehánět s těma fotkama tady 🙂 (104)
    (105 + 106)
     
     
    …výstřih jsem si taky vyfotila 🙂
     
     
     
    Ta touha takhle vystupovat denně, takhle se oblékat denně, takhle žít…se vším, co je pro vás ostatní ženy úplně normální… je tak silná, že bych nejradši hned zítra ráno šla takhle znovu k mamce… a už bych takhle chodila vždycky. Ale NEMŮŽU! :/ Je to pořád ještě tak poznat… I tak jsem ale šťastná 🙂
    Každý rok celý život jsem vám všem ženám a dívkám záviděla, jak se můžete na tento den obléknout, nalíčit, učesat… A dneska jsem si to poprvé splnila taky!
    Bylo to moc fajn.
    Děkuju Vám všem, že jste byly se mnou! A doufám, že jste si dnešek taky užily! 🙂
  • otєrєzє.cz

    Cukroví

    Šla jsem pro citróny na čaj s medem z čerstvého zázvoru, který si chci udělat. Tu chuť totiž miluju.
    No a ve dveřích na mě hned vybafne sousedka: „Jééé to jsem ráda, že vás vidím! Počkejte chviličku!“ 🙂
    A poslala dceru hledat talíř.
    Bylo mi jasné, že mi chce dát zase cukroví, protože to předloňské, které jsme od ní dostali ještě já i s manželkou, bylo naprosto bezkonkurenční. Ale dcerka nemohla talíř najít, tak jsem řekla, že jdu pro citróny a hned budu zpátky.
     
    Když jsem se vracela, tak na mě vybafla podruhé, vrazila mi do ruky talíř asi s 20 druhy (od každého kousíček), strašně krásně to vypadá (a chutná :)) a říká: „Tady máte něco od nás. Štastné a veselé.“ A hned další věta: „Nemáte nějaké tmavší vlasy?“ :))) Tyyyjo ta všímavost žen mě fascinuje! 🙂
    Tak to jsem se usmála ještě víc, byla jsem šťastná, jak si toho zase někdo všiml (protože se mi to moc líbí) a říkám jí: „Vy ženy jste ale všímavé!“ 🙂 Moje oblíbená odpověď na tohle.
    Už jsem to víc nerozváděla. Ale stejně je to hezké, jak jí stačí pár vteřin na to, aby okamžitě poznala tu změnu.
    Ani se nedivím, že má milá kolegyňka poznala, že mám lehce namalované oči (podle mě skoro nenápadně). Nebo personalistka, že mám jiné vlasy. Je mi to moc příjemné, protože i když nevypadám jako žena, vidí první změnu.
    Jsem zvědavá, co budou říkat na ty další! 😀
     
    A já si jdu uvařit ten zázvorový čaj a zabalit dětičkám dárečky.
     
    A ještě – můj dnešní pokus 🙂
    (Slíbila jsem Adélce fotku 😉
  • otєrєzє.cz

    Pošahaná planeta

    Včera jsem stála ve frontě na poště a četla si v mobilu noviny. Byl tam článek o tom, jak v Ugandě schválili nejkontroverznější zákon na světě o tom, že homosexualita je trestná a každý homosexuál půjde sedět na doživotí. (No chápeš to Káťo?)
     
    Potrestán bude také ten, kdo homosexuála nenahlásí!
    Bože!!! To je hrůza!
    Obama prohlásil, že ten zákon je odporný!
    A já prohlašuju, že vláda Ugandy je banda pošahanců!
    Nemůžu tomu ani uvěřit, tak jsem to sem musela napsat.
    Některé země na světě se stále vrací zpátky…
    Žijeme v domnění, že svět je čím dál víc tolerantnější a ono je to jen naše přání :/
    Naštěstí nežijeme v Ugandě, někomu je Uganda ukradená, ale mě ne. I tam žijí lidé jako my.
     
    Už v dubnu se pokusili uzákonit zákaz nošení minisukní.
    „Ženy na ulicích vypadají jako nahé a rozptylují řidiče, kteří mohou způsobit dopravní nehodu,“ zněl velmi racionální důvod.
     
    Necháváme vrahy po pěti deseti letech vyklouznout z vězení, necháváme feťáky přepadávat naše děti, necháváme zloděje aut ničit majetky, na které některé rodiny šetří celý život…
    …ale homosexuálové se nám nelíbí, tak je šoupnem na doživotí. Oni se totiž nebudou tak bránit…
     

    Tahle planeta je CELÁ POŠAHANÁ! :)))

    Kdo vymyslel silnice, kde tak blízko vedle sebe jezdí auta a pak se diví, že se srazila?
    Proč stále produkujeme nová a nová auta a jsme závislí na ropě, která jednou dojde?
    Kdo vymyslel, že třetinu života strávíme v práci místo toho,
    abychom se věnovali rodině, dětem, přírodě?
    Kdy to asi tak máme dělat, když další třetinu prospíme?
    Nežijeme, abychom pracovali, ale pracujeme, abychom (pře)žili.
    Kdo vymyslel, že 80 % bohatství této planety vlastní 20 % obyvatel,
    zatímco o zbylých 20 % bohatství se dělí zbývajících 80 %? (Paretův princip)
    Kdo vymyslel, že ženy budou nosit sukně a muž za to bude posměchem?
    Proč se naše planeta zamořuje místo toho, abychom jí očišťovali a mohli jsme tu dobře dýchat,
    včetně našich budoucích generací, které tím automaticky posíláme do záhuby?
    Každý rok umírá v Británii 111 tisíc kuřáků v důsledku svého zlozvyku, tj. 300 Britů denně!
    Kouření zabije 5x více lidí, než je počet lidí zabitých dohromady následkem dopravních nehod,
    vražd, neúmyslným zabitím, sebevražd, předávkováním drogami a AIDS!
    Proč máme jednu trubici na dýchání i na jídlo a pak se divíme, že se dávíme?
    Nemá snad mít v přírodě všechno smysl? Tak proč jsou tu tedy klíšťata?
    Proč jsou země, ve kterých nesmí žena ani řídit auto?
    Natož pracovat ve svobodně zvoleném povolání? Volit? Mluvit? Může prosím ještě vůbec dýchat???
    Proč se každý den za něčím honíme, když tahle planeta za pár miliónů let N E B U D E !?
     
    Everything Is Wrong.
     
    Máme jedinečnou šanci tu být právě teď a cítit paprsky slunce, které taky jednou vyhasne.
    Smysl života je přeci takový, jaký mu dáme my sami…
     
     
    V příštím životě chci být na jiné planetě…
    (Klidně jako blondýna! 🙂
    Díky.
     
    Protože z téhle se bohužel odletět nedá. :/
     
  • otєrєzє.cz

    Nikoho nezajímám (naštěstí)

    Vypadalo mi strašně moc vousků! Je večer, ale má tvář vypadá, jako bych se právě oholila. Dokonce ještě lépe! 🙂 Jsou tam takové „ostrůvky“, kde vypadaly skoro všechny a třeba pod nosem stačí přejet nehtem a většina je pryč! To mě samozřejmě hned přivedlo na myšlenku se dnes večer jít projít hezky v kozačkách a v sukýnce, protože nemusím složitě maskovat vousy – dám přes ten zbytek jen trošičku make-upu a je to 🙂 A navíc do těch kozaček co mám nenacpu nohavice u kalhot – můžu je nosit jen k sukni (takže to chce koupit ještě jedny 🙂
    Vůbec mi nerostou chloupky na nohách! Nechápu proč 🙂 Je to přes měsíc, co jsem si je naposledy škubala a jsou tak slabé a řídké, že to u mě neznám. Dokonce si pamatuji loňské léto, že už po týdnu depilace jsem si je musela znovu vytrhat. Přitom ještě žádné hormony neberu 🙂 Ráda bych věřila tomu, že je to psychikou, ale tomu nevěřím. Takže teď mám právě čerstvě úplně hlaďoučké voňavoučké nožky, které přímo svádí k tomu projít se v sukni, i když je venku kolem nuly…
     
    Dnes ve městě, kam jsem vyrazila né jako Tereza, protože jsem ještě pořád soudná a čekám, až budu ženštější, mi došlo, že opravdu nikoho nezajímám… 🙂 Pokud jsem identifikovaná jako muž a vypadám jako muž, pak je jasné, že nikoho nezajímám. Ti lidé mě naprosto ignorují. Což mám ráda. Měla jsem jen lehce namalované oči s dlouhými řasami a lesk na rtech od Anetky… na který mi zíral jeden prodavač (a mě se to strašně líbilo, protože ač jsem měla na sobě klučičí věci, líbila jsem se v tvářičce sama sobě a představovala si, jak to bude krásné, až budu mít navíc i dlouhé vlásky!)
     
    Asi bych kdekoho zajímala, kdybych byla muž a identifikována jako muž v dámském. To bych tedy opravdu nechtěla. Ale došlo mi, že vypadáme-li jako ženy, pak jsme také tak identifikovány a tím pádem opravdu nikoho nezajímáme. Jde o tu míru ženskosti, kdy okolí nemá pochybnosti. No jo, ale kde je ta hranice? 🙂 Já bez hormonů zatím… snažím se co můžu ze sebe tu ženu vytvořit, ale jsem dostatečně ženská?
    To bohužel nemůžu posoudit, protože samu sebe nedokážu porovnat. Kdybych si byla jistá tím, jak žensky vypadám, tak bych nic neřešila. (Ale kdy tohle přestanu řešit? 🙂 Kdy nastane ten okamžik? Najednou tu prostě bude! A to bude začátek mého „full time“). Nemůžu si ale myslet, že jsem snadno identifikovatelná jako žena, když jsem ještě nezačala ani s hormony! A přesto jdu ven jako Tereza a jedu do východních Čech za Andrejkou jako Tereza… nechápu, kde se ve mě bere odvaha. Zrovna ve mě, když se tak bojím lidí i jako Tom…
    …to je ta touha! Ta obrovská touha po těch chvilkách, po životě, na který myslím denně! Ta mě vždycky „vykopne“ z bytu a Terezo dělej jdi! Čím víckrát půjdeš ven, tím víc budeš zjišťovat, že NIKOHO NEZAJÍMÁŠ! A pak se tedy nemáš čeho bát…
    Snad to tak je 🙂
    (107)
    Chystám se ven na večerní procházku…
    Tak takhle nějak bych možná mohla jet v lednu k Hance? 🙂
    Ale tady jsem nenamalovaná! To se vždycky cítím strašně a nelíbím se sama sobě :/
    (Málokdy se líbím sama sobě, ale doufám, že se to postupem času změní,
    až budu vypadat víc žensky…)
    A tu šálu vyměním během pár dnů za hezčí…
  • otєrєzє.cz

    Moje vlasy

    Ráno za mnou přišel obchoďák jedné firmy, která se k nám chce dostat. Normálně se pozval a to hned na 7:30, z čehož jsem nebyla nadšená, protože s ním je to vždycky na dlouho (ale byl výjimečně stručný :). Všichni v tuhle předvánoční dobu řeší jen přání a dárečky, nálada je uvolněnější, ale on měl pro mě „řešení problému ve výrobě“… :/ No tak jooo. Já už stejně měla sváteční náladu a jednoho horlivce zvládnu 🙂 Ale proč o tom mluvím – on si poručil kávu.
    Tak jsem běžela za naší personalistkou a její pomocnicí (ženy ve věku 40 a 55), co obvykle kávu pro návštěvy připravují a poprosila je, jestli by jí nemohly připravit.
    Jenže jak jsem tam vkročila, hned se na mě sesypaly: „Vy máte nějaké jiné vlasy, žejo? My už jsme si tuhle u oběda říkaly, že jste nějaký jiný…“
    Tak jsem se usmála, pohladila jsem si vlásky a říkám: „Vy ženy jste ale všímavé 🙂 Ano, mám nějaké jiné vlasy. A to není jediná změna, která přijde!“ :)) (Zase ta moje provokace.) (Moje vlasy jsou teď totiž lesklé, bez šedin a krásně tmavě hnědé – skoro černé – ale bohužel ještě krátké 🙁 ).
    Paní personalistka se usmála a hned se toho chytla: „Cooo? Jaká změna ještě? Vy si snad necháte zvětšit prsa nebo co?“ 🙂
    Tak na tohle už jsem nereagovala, jen jsem se usmívala a zmizela 🙂
     
    Ano, to jsou všímavé ženy. Tyhle detaily muži nevidí. Ale ony se nezeptají hned. Baví se o tom mezi sebou, řeší to a teprve při nějaké vhodné příležitosti se narovinu zeptají 🙂
     
    Líbí se mi, že má milá kolegyňka už všechno ví. Před týdnem přišla do práce a vlasy měla moc hezky nabarvené kaštanově hnědou a krásně se leskly. Tak jsem jí hned po ránu vpálila: „Ty máš nějaké pěkné vlasy, to je nová barva ne?“ 🙂 Měla jí fakt úžasnou a dva dny potom jí obdivovaly ještě kolegyně. Tak jsme si popovídaly o barvě 🙂 Už neřeší, proč jí nechávám na stole vzkazy, že někdo volal, psané holčičím písmem nebo proč si všímám jejích vlasů, nehtů, kozaček, triček – mimochodem velmi vkusných 🙂 Už nemusím nic skrývat a to, že si toho všímají i ostatní kolegyně v kanceláři je mi jedno. Pak za mnou přijdou a řeší se mnou zase jejich vlasy 🙂 Dneska mi druhá kolegyně vyprávěla o tom, co by potřebovala sehnat na dobarvení odrostů – taková jako „řasenka“ na vlasy, co kdysi prodával Avon. A třetí kolegyně mi ukazovala, jaký olej používá po umytí vlasů – arganový a že je fakt perfektní, protože ty vlasy jsou po něm hladké a lesklé. Ona má taky moc hezké vlasy 🙂 Připadám si ohromně důležitě. Jako nějaká odbornice přes vlasovou kosmetiku 🙂 Poslední dobou mi přes e-shop píší slečny a paní o rady, který přípravek by byl zrovna na jejich vlasy nejlepší. Jedna je má moc lehké, druhá zase tvrdé, třetí moc zkroucené a ta co je má od přírody rovné, je zase chce zvlnit a naopak 🙂 Takže už přestávám být jen prodejkyně a začínám být taky expertka, protože mě to nutí hledat, pátrát, vzdělávat se a je to docela věda 🙂 Jenže mě to moc baví!
     
    Bude to legrace, až jednou v práci všem docvakne, proč jsem právě taková… že všechno mělo svůj význam. Jejich přijetí se vůbec nebojím. Byly by schopné to akceptovat klidně teď hned. Ale viděla jsem obrázky spousty holek v den, kdy si vzaly svou první pilulku – vypadaly tak mužně (některé si nechávaly ještě i vousy!) a pak během roku tak rozkvetly! Takže si myslím, že nemusím spěchat… že to tak jako tak přijde. I když bych samozřejmě chtěla všechno hned.
     
    Je pátek, přede mnou dva týdny volna. Od října jsem si udělala po tak dlouhé době konečně svůj oblíbený čaj s medem a citrónem. Ten, co jsem si dělávala denně. Sedím u pohádky o hloupém Honzovi a těším se, až se k ní zachumlám na matračku, co tu mám na zemi místo gauče. Co mi chybí? 🙂
     
    Včera mi kolega (co má ženu a dvě malé děti) řekl, jak mi závidí. Že mám dva týdny volna, kdy si můžu dělat, co chci a nemusím nic, co nechci 🙂 Že když chci někam odjet, tak odjedu. Když si chci zahrát hru na počítači, tak si jí zahraju. Nikdo mi nic neříká, sama si rozhoduji o tom, co sním, co udělám, kam půjdu.
    Je potřeba na všem špatném najít to dobré a vzít si to.
    Nebyla jsem zvyklá myslet na sebe…
     
    Musím se ještě pochlubit.
    Dostala jsem od Anetky dárek. Teda ty dárečky nakonec byly čtyři 🙂 Ale mám tu sto chutí udělat normální recenzi, jakou dělají holky na svém blogu, když si koupí třeba novou rtěnku. (Pardon, to se ale fakt nedalo vydržet nechat si je až pod stromeček – který navíc ještě nemám 🙂
    Mám naprosto úžasný lesk na rty z Oriflame, který tak krásně voní a drží na rtech! Musím se pořád koukat do zrcadla 🙂 A vůni Playboy Play It Sexy… tak teď mám přilepné navoněné zápěstí u nosu a nemůžu ho odlepit :)) Takhle chci vonět v lednu u Hanky, takhle chci vonět v Laser klinik a takhle už chci vonět do konce svého života… Už žádné klučičí dárečky prosím! 🙂 A Tobě Anetko děkuju! Vy mě holky tak rozmazlujete!!! :*