-
Čert
Šla jsem na oběd dřív, protože taky dřív odcházím a u stolu seděly naše ženy z vývojového oddělení 🙂 Bylo tam jen jedno volné místo, tak jsem si přisedla… ale než jsem dosedla, už jsem dostala první otázku: „Ty jsi nějaký zarostlý hele!“A všechny upřely svůj pohled na mě.Řekla jsem, že k tomu teď nemám co říct, ale následovaly další otázky, jako jestli si to takhle nechám už napořád, atd.Mě samotné jsou ty vousy takhle opravdu nepříjemné. Vadí mi a připadám si, jako kdybych měla na tváři tisíc černých pavouků s děsně chlupatýma nohama! Brrr. Zkuste si to představit – takhle ráno se probudíte a máte vousy! (Myslím ženy.) 🙂 „Úžasný“ pocit.Včera jsem si taky udělala pár fotek těch vousů, abych si je navěky zvěčnila pro porovnání „before and after“ 🙂 Protože tohle je extrém.Usmála jsem se a chtěla jsem už říct pravdu, že jedu dnes do Prahy, ale jen jsem řekla, že zítra už to takhle mít nebudu (protože si to konečně oholím, když to vypadá až za týden), tak se toho hned chytly a že už je jim to prý jasné… protože dnes chodí přeci Mikuláš a já budu dělat toho čerta!No jasněěěěě! 🙂Na tohle už se nedalo reagovat a začít mluvit o laseru.Pak to na mě v kanceláři ještě jednou vyzvídaly a dospěly k názoru, že jedu dělat čerta do Prahy! 🙂 Tak pozor, abych vás tam všechny dnes nepostrašila 🙂Ještě budu mít spoustu příležitostí jim něco říct. Nejlepší je využít nahrávky a dát ve vhodnou chvíli gól 🙂Teď ještě ne.Vždyť mi to teprve začíná.Vypadám prostě jako čert. :(((To je fakt moc příjemné slyšet.:))— po 60 minutách: —Bože, kolikrát ještě dnes uslyším otázku: „A proč máš teda ty vousy?“Chodí mi sem do kanceláře a ptají se mě na to. Strašně na to chtějí přijít. Asi jim to vrtá hlavou. Protože já takhle s plnovousem běžně nechodím. A ještě tak extrémně ztmaveným 🙂Naštěstí mě zachraňuje můj kolega – jediný mužského pohlaví v této kanceláři (sebe samozřejmě nepočítám mezi muže :), který je vždycky vyžene a říká, ať mě nechají být. Dělá to zcela jistě proto, že brání „nás muže“ před zvědavými ženami 🙂 Chudák. Zase tu jednou bude jediný (muž) 🙂 (Pokud mě tu nechají pracovat.)Ani všem těm vyzvídajícím nestihnu nic říct, jen se usmívám 🙂 Takže změna je značně viditelná – a to na ní neupozorňuju.Jaký je to paradox – čím víc chci být ženštější, tím více teď musím vypadat mužněji :/Kdyby se někdo nad tím zamyslel, dá se to jednoduchou ženskou logikou a intuicí poskládat dohromady. Vousy, Praha, žádný čert… Ještě si stačilo všimnout mých nalakovaných dlouhých nehtů u oběda a bylo by to 🙂 Líbí se mi dělat tu to tajemno a pozorovat ty reakce! 🙂 Jenže tenhle důvod nenapadne nikoho. Nikdo si ho totiž nepřipouští. Ani ve snu.To je za trest tyhle vousy! 🙂 Bestie! :))Já jim dám!Píšu Šárce, že dnes večer bude asi vichřice se sněhem. Ona jde totiž teprve do práce a vrací se v noci. Odepsala mi, že zrovna dnes má takovou sexy bundičku, tak to bude zajímavé 🙂(Trošku provokace 🙂 Já chci taky sexy bundičku už! 🙁Čert v sexy bundičce! Néééé 🙂 -
Experiment jménem Selenium
Selenium – to zní teda divně, tak jako toxicky, ale není v tom žádná věda 🙂Musím sem napsat výsledek ještě jednoho mého experimentu, ze kterého mám radost – s mými vlásky!Kdysi jsem tu psala o šampónu L’Oreal Elséve Active Selenium v článku Záhada jménem Selenium, že se u nás prodával před lety naprosto běžně, ale najednou zmizel a nikdo neví proč. Přitom v západní Evropě je pořád v prodeji. Nedostupnost tu teď ale už řešit nemusím, protože se dá koupit v e-shopu KaTJa.cz 🙂
Sem se dováží se z Německa a Anglie za 98 Kč.Je to extrémně (díky seleniu) účinný šampón proti lupům, ale v diskusích po celé Evropě se můžete dočíst, že urychluje růst vlasů. Probírají to holky úplně všude!Tak jsem to chtěla vyzkoušet a výsledek? 🙂 Úžasný!Obarvila jsem si vlasy a změřila jsem si odrost. Vlasy jsem si myla tímto šampónem 3x týdně.Vlasy rostou během roku nerovnoměrně, ale průměrně vyrostou o 0,9 – 1cm za měsíc.Můj odrost měl ale 1,5 cm! To je o třetinu rychlejší růst! Ročně tak vlasy vyrostou o 6 cm více než by rostly bez tohoto šampónu.Vlastně se není čemu divit, protože podobné výsledky psaly i holky v diskusích…Takže to opravdu funguje.
Tohle je ten zázrak jménem Selenium 🙂Tento článek tu píšu zrovna dnes i proto, abych se trochu odreagovala před odjezdem do Prahy 🙂 Venku svítí sluníčko, sníh nikde, takže bude krásný den!Pozn. doplněná 4.10.2021: Tento šampón se již nevyrábí, ani neprodává. -
Řítím se tmou
Co je lepší?Vracet se domů mezi ty, které milujeme a kteří milují nás, zažívat rodinnou pohodu a radovat se z objetí, mít si s kým povídat, sdílet radost a plánovat společnou budoucnost, ale trápit se, že žena, která je ve mě, nikdy nespatří světlo světa a nejde ani zabít nebo přijít o všecky ty krásné věci spojené s rodinou, ale stát se tím, kým potřebuji být, kým musím být, kým nedokážu nebýt a vysvobodit se? (Ježiši, to jsou blbý otázky! 🙁 )Ani jedno není lepší.Obojí stojí (v téhle situaci, ve které už bohužel jsme) za….. 🙁Protože v obou případech přijdeme o něco, čehož ztráta nás bolí.Rve mi to srdce, když mě Kačenka naposledy objímá, když přijdu domů a vidím její hračky, se kterými si do poslední chvíle hrála a které jsem nechtěla uklízet, protože bych přišla o drahocenné vteřiny s ní.Řítím se tmou domů. Silnice je rovná, což je dobře, protože přes slzy se špatně dívá do rozmazaného skla od stěračů, do kterého vráží světla protijedoucích aut. Přesně tady v tom místě před lety vyskočil obrovský jelen a rozpáral svými parohy střechu jednoho auta s rodinou. Řidič to nemohl přežít.A nevyskočí…Tak jedu dál. Je tam zatáčka. Ale nechci nikoho zabíjet. Jen přemýšlím o tom, jak je to jednoduché. Jak snadné je zakřičet a nebýt. Jak maličký krůček každého z nás každý den dělí od nebytí. Od vysvobození.Ve tmě pod oranžovou lampou zaparkuju u domu, ale ještě poslouchám písničky. Auto s plakáty otevřelo svůj kufr a lepí je na plakátovací plochu. 10% sleva na všechno. Prší. Nesněží. Ještě před chvílí mi do tohohle auta nastupovala Kačenka se svojí panenkou. … Ještě „před chvílí“ jsme tady vystupovali my tři. Ještě „před chvílí“ jsme tudy šli za ruku všichni tři.To „před chvílí“ je už rok a půl… Nechci na to myslet. Zakazuju si to.Nesvítí se u nás. Není tam nikdo. Jen ta žirafka, o kterou se mám starat a která na mě čeká.Pohladila jsem jí.V přízemí už dva měsíce bydlí sama Anička se svými dvěma dětmi. Známe se letmo už několik let. Akorát se rozvedla o rok dřív než já, tak jsem před rokem vyzvídala, jaké to je…Stojí to za….. 🙁Říkala, že ani po roce to z ní nespadlo. Já v tu dobu měla ten rok před sebou. A měla pravdu.Kdykoliv zaparkuju, dívám se už místo k nám k ní. Když se tam svítí, oddychnu si, že tu nejsem sama. Mám z toho dobrý pocit. Přeju si jí potkat na chodbě. Ale potkávám jí málokdy. To nevadí. Cítím její přítomnost v tomhle vchodě a nahrazuje mi to, co nemám – pocit sounáležitosti. Nejsme tu samy, i když na sebe nečekáme. Je to, jako když mě doma někdo čeká…Do mé absolutní euforie vtrhl ještě jeden rušivý element, který musel zákonitě jednou přijít. Kačenka začala vyprávět o novém „strejdovi“. Tohle udělal, tohle přivezl, tohle řekl…Snažím se nad to přenést. Snažím se opakovat, že je hodný a to je dobře, protože jim neublíží. Snažím se mít radost z toho, že jim pomáhá s jejich novým bytem… Vkládá energii a čeká, že se mu vrátí. Tak to má být. To je přirozený sled událostí. A kde jsem já?Šťastná, že všichni jsou šťastní. Včetně mě na „druhé straně“, na které jsem čím dál častěji.A přesto je mi tak smutno…Ne proto, že nemám manželku. Ale proto, že nemám nikoho.Dětská psycholožka mi říkala, že o Kačenku nikdy nepřijdu, pokud o ní budu mít zájem a budu se s ní stýkat.Jsem s ní jednou za 14 dní, ale mám pocit, jakobych o ní už přišla. Tolik mi chybí! Tolik nám chybí naše děti, které jsme si udělaly, protože jsme si myslely, že tahle cesta je správná, že svatbou, dětmi, rodinou zabijeme to monstrum v nás, které neustále všechno ničí.To není monstrum.To jsme my.Jen nám chvíli trvá, než na to přijdeme a pak už bývá pozdě.Chtěla bych, aby mi bylo 15. Abych neměla žádnou partnerku, žádné děti. A aby byl rok 2013, abych se sebou mohla něco dělat.Teď mám dvě neslučitelné protichůdné součásti mého života, které nemohou nikdy fungovat společně. Proč? Já chci VŠECHNO! Chci smět být Tereza a chci svojí manželku, svojí dceru, radosti ze života.Nebo chci být aspoň Tereza a nebýt sama. (Ale ve všech případech chci být Tereza.)Andrejka má takové štěstí! Vy všechny, které se nevracíte do prázdných domů, máte takové štěstí!Nemůžeme mít všechno. To nás učili už rodiče, když jsme byli malí a my vzteky dupali v hračkářství. A taky jsme později přišli na to, že bez všech těch věcí můžeme žít. Ale proč to sakra vždycky trvá tak dlouho?Já už jsem jinde. Ani ponuré smutné nedělní podvečery bez Kačenky a s půvabnou exmanželkou ve dveřích, když Kačenku vracím, nemohou zvrátit můj cíl, protože už nemají takovou sílu a Tereza je silnější a silnější. Už jsem jednou (minulou sobotu ve východních Čechách) ochutnala, jaké to je být na druhé straně mezi lidmi a být identifikována správně a tenhle pocit je natolik úžasný a silný, že ho nechci prožívat jen jednou za měsíc… Chci ho mít už napořád.Už ani nepočítám, kolik nedělních podvečerů plných slz je za mnou. Do poslední chvíle jsem tak silná a Kačenku si tisknu, zpívám jí a vtipkuju, abych to odlehčila, ale vždy, když se otevřou dveře a Kačenka mi v nich zmizí, je to jakoby mě pohltila temnota, která mě srazí na zem s prudkostí vichřice a nejsem schopná se jí bránit.Terezo, vzchop se. Dávám si facku. Nepomáhá to. Musí to přejít za chvíli samo. Pomalu to vyprchává cestou domů. Když je ještě něco ve mě a srdce mi pořád někdo mačká a ždíme, sedím chvíli v autě. A když to trošku poleví, jdu domů a vyklopím to všechno sem. Odhodím tu všechen svůj stesk, vztek, beznaděj. Ten vztek, proč jsem se musela narodit v tomhle pitomým těle?Neexistují jednodušší a rychlejší způsoby, jak vše vyřešit?(Existují. Ale nechci, aby kvůli tomu umíral jelen.)Moje milá kolegyňka, která se mě minulé pondělí zeptala, jestli nemám náhodou namalované oči a já jí pak v mailu všechno vyklopila, mi v pátek při odchodu domů strčila do ruky dopis…Hrklo ve mě.Když jsem ho rozbalila, dojalo mě to tak, že jsem se musela schovávat, aby druhá kolegyně neviděla, jak mám mokré oči.„Šokoval jsi mě! Každý den nad tím vším přemýšlím… Nic bych nevěděla ani netušila, kdybys mi nenapsal ten email. Nemůžu napsat, že tě chápu, protože jsem nikdy v takové situaci nebyla ani neznám nikoho z mého okolí, kdo by tím prošel. Respektuji tvoje rozhodnutí, je to tvůj život. Jen chci, abys věděl, že ti pomůžu, když budeš cokoliv potřebovat a bude to v mých silách 🙂 I když teď nevím jak…Vím, že jsi dobrý člověk, držím ti palce, aby si dosáhl(a) toho, čím procházíš…“(Promiň, že jsem Tě tu částečně citovala, ale musela jsem. Nevadí Ti to, viď?)Schovám si ho. Byla jsem tak šťastná, že se mezi námi nic nemění a já už před ní nemusím navíc nic skrývat! Najednou se to „bezpečné území“ zase o kousek rozšířilo, až jednou přijde moment, kdy nic z toho nebudu muset řešit, protože to všechno zcela přirozeně, plynule a očekávaně přejde na druhou stranu…Tak, jako jsem v pátek měla ten úplně přirozený pocit asi stokrát, když jsem s kýmkoliv mluvila a on by se mě zeptal, proč mám nalakované nehty nebo slabě make-up… Protože se mi to líbí, bych mu řekla a usmála bych se. A pak bych ještě dodala, že je fajn být žena 🙂Po odchodu mé kolegyňky domů jsme si vyměnily ještě pár smsek, protože ten její dopis jsem nemohla nechat bez reakce a chtěla jsem jí za něj poděkovat… Udělala mi takovou radost!V pátek při angličtině v práci ze mě kolegyně dostaly (na obvyklou anglickou konverzační otázku: „Co jste dělali o víkendu?“), kde jsem byla. Neřekla jsem jim podrobnosti. Jen že jsem byla za dvěma slečnama, které spolu žijí v jednom krásném městě na východě Čech. Vyzvídaly. Smála jsem se. Dostaly ze mě, že jsem vstala v 6 a odjížděla až v 11 a to jim strašně vrtalo hlavou, takže jedna z nich nakonec řekla: „Ty ses musel ještě nalíčit, viď?“ 🙂Život nám někdy úplně sám přihrává. Stačí se toho chytit.To už jsem nekomentovala a rozhovor svedla jinam, ale vysvětlení jim přijde stejně záhy samo. Ráda bych to naplánovala, až budu mít jistou prodlouženou pracovní smlouvu v květnu 2014. To je takový bod, kdy už bych měla začít brát i hormony a už nikdy nestříhané vlásky bych měla mít asi o dalších 6 cm delší… Bez těch vlásků jsem vyřízená 🙁 A s vousy taky! Už ve čtvrtek ale sbohem :))Tak a je to.Vypsala jsem se z toho. Už je mi zase smutno úplně normálně jako vždycky, když se mi stýská po Kačence. A těším se na další pátek za 14 dní, až si pro ní přijedu do školky. Vždycky to tak rychle uteče.Líbily se jí moje růžové nehty na nohách 🙂 Ptala se mě, jestli si nekoupím i modrý, že bysme si je nalakovaly spolu stejně 🙂 Tak jsem jí vysvětlila, jak to s tím lakováním je, že já můžu… Strašně jí miluju.A strašně se těším, až tohle budu říkat i někomu dalšímu tady, i když na to teď není vůbec vhodná doba a se vším se hold musím poprat sama. Ale to nesouvisí s přeměnou. Smutno je nám v jakékoliv životní situaci nebo době, když jsme prostě sami…A jéje, dávají Básníky 🙂 Teď jsem to tam náhodou přepla… jak tam stojí ta žákyňka jeskyňka v modrém světle… Když jsem tenhle film jako malá viděla poprvé představovala jsem si, jak tam stojím místo ní já a jak mi někdo říká básničky… V tom krásném ženském zdravotnickém úboru, který se mi celý život líbí (a který závidím Nataše z jižní Moravy, protože z ní bude zdravotní sestřička… :). A krásná! -
První dobývání
To je fakt hrozné se mnou.Jen co jsem přišla a nechala nákup ještě v bedýnce na chodbě, že si rychle napíšu dvě tři smsky, dokud to mám v hlavě a místo abych ten nákup vyložila, tak tu sedím a píšu na blog! A to mám takové práce! 🙂 Jsem fakt divná 🙂Já nechci být TG, MtF, CD…Nechci se fotit nebo točit na opuštěných místech za městem, aby mě nikdo neviděl. Na záchodcích nebo lavičkách v parku, kde nikdo nechodí a kde nikdo jiný než já, můj foťák a stativ není. Nechci se fotit doma před zrcadlem pořád dokola. Chci jít normálně ven a jen tak blbnout s kamarádkou s foťáčkem klidně mezi lidmi. Chci mít fotky, jak se opaluju na pláži, jak jedu vlakem, na koncertě, na kolotoči, na ulici ve větru i v dešti,Mám ctitele 🙂„Ty jsi ta nejkrasnejsi kocicka, mas strasne hezka ocicka, ty jsi ta nejdokonalejsi holcicka :-* Mara“ :)))“Takovéhle sms teď dostávám. Bože jak já si to užívám! Dost ho provokuju 🙂 Píše mi básničky, chce mě vidět.Nejlepší na tom je, že jsem se s ním seznámila náhodou na facebooku, protože mám v profilu Lucku, se kterou jsem obchodovala na votocvohoz.cz a hodně jsme si rozuměly, takže jsme ty naše debaty posunuly i tam. Ale i pro Lucku jsem Tereza a nikdo jiný. Tak, jak to má být a jednou i bude.Nezná mojí minulost (a vlastně ani přítomnost).Je to podvod? :/ To bych nerada. Nikoho nepodvádím. Jsem sama sebou. Konečně.No a on je to Lucky dobrý kamarád, takže ho ještě utvrdila v tom, jak jsem milá, veselá a v pohodě :))) No bezva!Nemůžu se všech těch pocitů z téhle strany nabažit! A ani se jich nikdy nenabažím 🙂 Protože tady jsem správně.Samozřejmě Markovi nemůžu říct vůbec nic. On mi chce volat, jezdit za mnou, ale já se nechávám jen dobývat.Teď mi dokonce napsala Lucka, že jí volal, jestli by nechtěla jet s ním – za mnou! No a Lucka samozřejmě řekla, že jo, protože by mě ráda poznala 🙂Tak. A to je moment, kde už bohužel ZATÍM (minimálně rok dva (tři čtyři?)) nemůžu jít dál 🙁 Což je ale škoda, protože bych je viděla ráda oba. A klidně bych je pozvala k sobě a udělali bysme si fajn sobotu 🙂Ale Marek není první 😀Monika mi říkala, že se se mnou chtěl seznámit její kamarád, když viděl, že mě má v přátelích. Musela ho prostě slušně odehnat 🙂 Řekla mu, že teď nemůžu, protože mám před sebou jednu dlouhou cestu… (A on jí na to odpověděl, jestli náhodou nebere drogy! 🙂(Fakt se mi až do teď líbily jen holky a líbí pořád! 🙂 Samotnou mě to všechno překvapuje. A já tomu všemu nechávám volný průběh. Prostě plynout tam, kam má…Včera jsem naspala jen 3,5 hodiny. Šla jsem spát ve dvě a vstávala v půl šesté jakoby nic 🙂 Vyspinkaná a odpočatá. Nechápu 🙂 Možná je to tím, že se mi mozek zalil endorfiny, protože jsem nemohla tím nadšením z těch všech událostí za poslední dny usnout. Prostě jsem šťastná. A teď je večer a mě se nechce zase spát 🙂Jo, manželka mi chybí, to je jasné. Občas si na ní vzpomenu. Bude mi chybět pořád, ale už to nebudu řešit jako ten rok a půl předtím. Už jsem jinde a nemá smysl se tím zabývat. Je to třeba jako když smutníte po komkoliv, koho jste měli rádi a on tu není a ani být nemůže. Taky je to ve vás, ale život jde dál.To je divné – nelíbí se mi úzké kalhoty na klukách 🙂 Líbí se mi, když je kluk mužný 🙂 A už chápu proč.Dlouho jsem si vyčítala, že se mi nelíbí, když je kluk oblékaný do ženských věcí, když to sama dělám. Jenže já to nedělám. Já jsem žena. Já nechci být převlečený muž. A ani nejsem, i když jsem tak občas vypadala (a ještě chvíli vypadat bohužel nechtěně budu).To proto se mi to na mužích nelíbí. Líbí se mi ženské ženy a mužní muži. Nebo aspoň normální. Nemusí to být Vin Diesel, to se mi zase nelíbí. Mluvím o tom, co se mi líbí, ne to co toleruji. Nemám problém s mužem v dámském a ráda ho v tom budu podporovat, ale nelíbí se mi 🙂Proboha o čem to tu mluvím? 🙂 O mužské kráse? 🙂 Já?Ještě chvilku to potrvá, než tohle přijmu 🙂Já už potřebuju být žena!!!A kolegyňka, které jsem vše v pondělí napsala, už se se mnou baví úplně normálně. Tu „věc“ ale neřeší. Vůbec. Jakoby neexistovala 🙂 Udělala jsem ale jednu drobnou chybu. Napsala jsem jí, aby to nikomu neříkala, protože ještě není vhodný čas (chtěla jsem to tu všechno „vyřídit“ až v průběhu HRT, kdy už to na mě bude hodně znát. Nechci chodit do práce jako „muž v dámském“ :). Odepsala mi, že si to nechá jen pro sebe, ale to byla ta chybička 🙂 Kdybych jí řekla, ať si to řekne komu chce, tak bych to měla jednodušší…Musím ale říct, že je to pro mě ohromná úleva, když vím, že před ní nemusím skrývat nic.A jaká to teprve bude úleva, až nebudu muset skrývat nic před nikým….?!Denně si ten okamžik představuju, jak to všechno ze mě spadne.Už žádné skrývání, žádné útěky do ústranní a hlídání času, abych se stihla zase odlíčit.Já jsem Tereza. Těší mě 🙂 A kdo je Tom? 🙂Za týden ve čtvrtek je paní Tereza N. objednaná na laser do Prahy (pod tímhle jménem 🙂 – no a co, že tam přijde zarostlý Rumcajs, protože se musím tři dny předem neholit. Bude to sice vypadat strašně, ale s každou procedurou to bude lepší a lepší až jednou….:)Tímto bych chtěla vzkázat svým vousům: Už nikdy vás nechci vidět! Dost jste mi ztrpčovaly život! Nenávidím vás a udělám všechno proto, aby po vás nezbyl ani pidikousek! 🙂 Forever! 🙂 -
Tiché ráno bez pohledů
Přišla jsem ráno ve spěchu do práce (napadl první sníh a krásně se v areálu ujezdil, takže místo doleva jsem jela rovně, i když jsem zatočila 🙂Vypadá to tu, jako by se včera nic nestalo. Jakoby žádná Tereza, která to včera řekla své kolegyňce, nikdy neexistovala.Takhle to funguje vždycky 🙂Dcera mojí bývalé kolegyně mi před rokem a půl řekla, že několik dní a nocí nevěřila tomu, co jsem jí řekla. Naprosto to její mozek ignoroval. Když se ráno probudila, myslela si, že to byl jen sen.Až po pár týdnech se mě na to začala ptát. Neřešila to, ale občas jí něco zajímalo. Já to nikomu nevnucuju. Nepotřebuji vlastně reakci vůbec žádnou, jen mě potěší, když není negativní.Je to tak nepředstavitelné a nečekané?Jen se nad tím zamýšlím a snažím se vnímat, jak jsou reakce každého v něčem podobné. Svým způsobem mě to baví oznamovat 😀 Protože tím, jak jsem čím dál víc v klidu (i když vůbec ne úplně) je to vlastně takový jedinečný okamžik, který se jen tak nezažije a baví mě pozorovat ty nejrůznější reakce.Ale nerada se vnucuju a jsem středem pozornosti, takže dnešní tiché ráno bez vzájemných pohledů je pro mě trošku úlevou. To, že se to neřeší, je pro mě dobré.Na druhou stranu – celý dnešní den se na mě kolegyňka ani jednou nepodívala, ani jednou neusmála. Vyhýbala se mi pohledem, nevtipkovala se mnou a konverzace se vedla zcela minimálně. Snad jí to časem přejde… 🙁Občas si píšu se slečnou ze Slovenska a porovnáváme naše dvě krásné země z pohledu naší problematiky. Řekla bych, že máme štěstí, že mám svojí Hanku Fifkovou a MUDr. Jarolíma…Ale co mě naprosto dostalo (a to nesouvisí s geografií 🙂 bylo, jak vypadá. Je jí něco přes 20, je blondýnka a ta fotka, co jsem viděla – ty krásně upravené dlouhé vlásky, ty oči, tvářička… to je taková krása! Tyhle blondýnky (167cm/55kg) bývaly mojí cílovou skupinou 🙂 (Trochu se mi to až nečekaně mění, ale to zatím neřeším 🙂 Tolik jí to sluší!Psala mi, jak je důležité vystupovat sebejistě žensky, protože jakmile máte v sobě nejistotu, okolí jí vycítí a začne to řešit. Ale je spousta holek třeba s širokými rameny a jsou to taky ženy a nikdo je neřeší.A tak vlastně dostávám cenné rady ze všech stran, o které se tu snažím s vámi podělit 🙂 Protože o to mi jde. Aby tenhle blog nebyl jen mým vypsaným srdíčkem (ať už smutným nebo nadšeným), ale aby se tu dalo taky něco zajímavého najít. Stejně tu většinou plácám jenom o sobě :)) Za což se fakt omlouvám, ale kvůli tomu jsem tenhle blog začala psát.Slečnu ze Slovenska tu záměrně nejmenuji ani sem nedávám tu její krásnou fotku, protože jde o to, jakmile jste v cíli (a vlastně na novém začátku), už nechcete, aby kdokoliv věděl o vaší minulosti. Teď jste žena a odjakživa jste ženou jako každá jiná…V téhle souvislosti mi došlo, že až budu v cíli já, tenhle blog sice nechám žít, ale všechny fotky dokumentující celou přeměnu, kde jsem vidět já, budu muset smazat. Nebo částečně vyretušovat, aby mě nikdo nepoznal.Tom a Tereza budou dvě odlišné osoby, které spolu nebudou mít už nikdy nic společného. Nebo to aspoň nebudu nikde veřejně vyhlašovat, protože nechci, aby mě s Tomem kdokoli spojoval.Kéž by to tak šlo 🙂 Žít život jako žena odjakživa…Záleží na tom, jak to celé dopadne a jak moc budu přesvědčivou ženou, v což samozřejmě věřím a udělám pro to všechno, co bude v mých silách.A přemýšlela jsem i o tom, jaký bude život na druhé straně, po kterém tak toužím. Došlo mi, že přesně to potřebuju. Konec skrývání všeho. Prsou na pláži, namalovaných nehtů…ale hlavně… Když bych se zamilovala (tedy jako Tom do nějaké slečny, která by se zamilovala i do mě jako do Toma), musela bych se dál A VŽDYCKY schovávat, hledat volnou chvilku pro Terezu… když jsem si v létě vyzkoušela tak nadějný vztah, který neměl jedinou chybu – jen tu, že jsem v něm nemohla být Terezou – tak jsem zjistila, že na to myslím pořád. Najednou jsem potřebovala chvilky jen pro sebe, protože mi Tereza začala chybět. Ona zničí každý můj vztah, dokud nebude sama sebou. Pak už to budu já a pak už můžu žít normálně s kýmkoliv, protože už se nebudu muset skrývat a hledat volné chvilky jen pro sebe, protože jednoduše nebude proč! Já se najednou nebudu muset tajně někde převlékat za ženu. Já tou ženou budu!Odpadne tolik starostí, problémů, strachu a zoufalství z nesplněných snů… -
Jsem cesta, která nikam nevede
Omlouvám se za ne příliš veselý článek, ale netýká se ani tak mě, jako někoho, kdo má své trápení na druhé straně a ne a ne přeskočit na protější břeh, na kterém teď stojím celá rozzářená, veselá, šťastná a v euforii já…Ne všichni máme to štěstí, že můžeme přeskočit už napořád… Někdo nesmí přeskočit nikdy (protože má rodinu, protože má děti, protože má třeba milující manželku…) Někdo je na straně, na které jsem chtěla být já, kdyby se moje manželka ke mě vrátila…Lenička mi poslala básničku, kterou složila a já jí sem chci dát, protože je krásná a přesně vystihuje naše pocity, které prožíváme všichni stejně.Jsem cesta, která nikam nevedejsem film jenž špatně natočilijsem věčně zamračené nebejsem ….. aspoň chvíli …jsem bota která tlačíjsem k pláči …. stačí …jsem dítě které nemá svoji hračkujsem to vůbec já … miláčkuuž nechci být strunou která neladítak proč to tolik vadínechci se rozplynout v mořskou pěnunechci jít cestou kterápro mě nemá cenuKdykoliv to čtu, mám v očích slzy.Chtěla bych jí z toho mého břehu podat ruku a vysvobodit… -
Příště už půjdu za něco normálního
(To není můj výrok, ten název článku :)
Trošku jsem tohle pondělní ráno nestíhala. Chtěla jsem si totiž namalovat úplně decentně řasy (i když ono to decentně nejde – buď jsou nebo nejsou namalované – tak aspoň jen ty horní :), lehce linku na horním víčku a lehce nenápadně make-up od Maybelline Affinitone, co kryje méně než Dermacol Make-up Cover, ale mám ho ráda a používám ho vlastně už od r. 2007, protože je příjemný, přirozený a dlouho vydrží. Odmítla jsem si ostříhat nehty, takže si je už navěky nechám v téhle délce – asi 1-2 mm přerostlé – a možná ještě víc, podle mé kuráže 🙂Musím se ještě vrátit k pátečnímu firemnímu večírku, na kterém byl hvězdou kolega, který přišel oblečený za ženu. Až budu doma, tak sem dám jeho fotku pro představu (ale trošku jí někde vyretušuju, aby nedošlo k nějaké nechtěné identifikaci a já neměla na krku Úřad pro ochranu osobních údajů a taky nechci ublížit jemu. (Tak jsem se rozhodla, že sem jeho fotku nedám. Sice nemám ráda cenzuru a snažím se všechno říkat narovinu tak, jak to je (ne vždy mi to jde), ale nechci, aby byl spojován se mnou. To, že s ním budu spojována já mi nevadí.)Svým ranním nenápadným namalováním jsem se snažila trošku potěšit samu sebe, abych lépe snášela masku Toma, kterou jsem si musela zase nasadit.Ale… tohle ráno je jiné.Nejprve se tu hned řešil kolega, co šel na večírku za ženu. Ta moje milá kolegyňka se ho totiž zeptala, jaké to bylo, jestli se bál, když šel takhle na veřejnost, když vešel do restaurace a na spoustu dalších věcí kolem toho.Ten odpovídal, jak to bylo těžké, že neměl dobrý pocit. Bál se jet taxíkem, vlasy měl pořád v očích a tlačila ho podprsenka (a to měl tu manželky největší těhotenskou podprsenku).Pronesl tu, že „příště už půjde za něco normálního“……moment…omlouvám se…dopíšu to později…Moje milá kolegyňka si právě všimla mých očí… nemůžu to nechat být, takže první coming-out tady a teď….Uff… To jsem nečekala…———————za 40 minut:Netušila jsem, že tu budu dnes psát článek v momentě, kdy u mě proběhne coming-out u kolegyňky. Ale je fakt, že jsem kdysi četla, že pak už to jde najednou samo a rychle…Já přišla do práce jen s opravdu lehce zvýrazněnými horními řasami a fakt úplně nepatrnou nenápadnou linkou na horním víčku! Ale ona si toho stejně všimla!Když kolega telefonoval, tak se mě zeptala: „Tome, ty vypadáš, jako bys měl namalovaný oči!“Řekla jsem jí, že mě pálí, tak asi proto to tak vypadá. A že jí k tomu teď nemůžu nic říct (protože tu byli další dvě kolegyna a kolega). Asi je to vidět. Možná si to myslí i jiní, ale nezeptají se. Tím líp, aspoň je teď nemusím řešit. Stačí jedna pro začátek 🙂A když už to bylo takhle nakousnuté, tak jsem to prostě musela dokončit… Napsala jsem jí všechno narovinu do mailu, kde vysvětluju, proč ty oči… I to, co mě čeká a že tenhle stav je už pro mě dlouhodobě neudržitelný. Ten mail byl docela dlouhý. Neumím být stručná a chtěla jsem jí říct všechno, ale ne se moc rozepisovat. Měla jsem strašný strach, ale pořád jsem věřila svému pocitu, že ona to vezme… Strašně nerada bych přišla o ten dobrý vztah mezi námi.První její odpověď byla, že mi k tomu teď nemůže nic napsat, že potřebuje čas. Že je to moje osobní volba a záležitost. (Čili jinak řečeno: Proč to proboha říkáš zrovna mě? Já to nechci slyšet!)Tak jsem jí odepsala, že mi nic psát nemusí. Jen jsem jí to oznamovala, aby nebyla příště vyděšená, že mám namalované oči.A ona mi odepsala toto: „já to dám, neboj 🙂 jen potřebuji čas…“Ten smajlík mě tu vykouzlil úsměv na tváři a strašně jsem si oddechla.Vím z minulosti, že tohle dopadne dobře. I když to bude nějakou chvilku trvat, většinou člověk pak dospěje k názoru, že o nic nejde. Ona má navíc to privilegium, že je první, kdo se tohle tajemství tady dozvěděl. Ale víc už jí tím vážně obtěžovat nechci 🙂 Nerada to někde někomu vnucuju. Ale tohle se přímo nabízelo.Jen to dokazuje, jak jsou ženy neuvěřitelně všímavé. Byla jsem přesvědčená, že to vidět není! Ale prostě je. A to jsem opravdu jen lehounce přejela jednou řasenkou horní řasy a lehoulince na horní víčko namalovala jedním lehkým tahem slaboulinkou nenápadnou linku. Rychlolíčení za minutu! 🙂 A stejně si toho všimla!Už před ní nikdy nemusím řešit dokonalé odlíčení. Jakmile to jednou vyjde na povrch, všechno se už navždy změní. Jen je potřeba počkat, než se to vstřebá.A tím, že to teď ví, mi tu v práci vzroste aspoň trošku odvaha. Protože první krůček tady mám za sebou.Neuvěřitelně to teď ze mě spadlo. A už jsem zase sebevědomější.Andrejka mi říkala, že když to šla říct v práci, zašla za šéfem a tam mu narovinu všechno řekla s tím, že pokud bude potřeba, tak tu skončí… No nestalo se tak. Tu podporu měla úžasnou.Původně jsem chtěla psát nejdřív o tom kolegovi v ženském převleku, protože tu ráno čtvrt hodiny vyprávěl o jeho pocitech. Chtěla jsem psát o tom, jak to tu každý pořád řeší. Ale teď mi tenhle zážitek přebil úplně jiný ještě silnější a já se nemůžu na nic soustředit… 🙂 -
Den, po kterém už nikdy nic nebude jako předtím
Je deset večer a já se omlouvám všem, kterým jsem slíbila napsat, ale ještě nenapsala.Teď jsem totiž přijela z Podkrkonoší a sedím tu u počítače celá tak, jak jsem prožila dnešní kouzelnou sobotu a nechce se mi nic svlékat ani odličovat… nechce se mi vracet tam, kam nepatřím… přeskočit zase zpátky, když dnešek byl tak výjimečný! Najednou vidím na druhou stranu úplně zřetelně. Najednou si všechno umím tak živě představit a je to tak jednoduché.Mám tolik dojmů, že nevím, co dřív. Jsem v úžasné euforii. Když Vám číšník řekne „slečno“ nebo když Vás někdo druhý třetí ujistí, že nemáte velký ohryzek, že nemáte velké lícní kosti, které nepotřebují upravit, že vousy neprosvítají a spoustu dalších věcí… když se zeptá, jestli ty vlásky jsou mé vlastní, protože vypadají tak přirozeně, když Vám žena pochválí nehty a obočí! Bože, já jsem tak šťastná! Třeba zrovna to obočí jsem každý den řešila – a je vidět, že se to povedlo! Mám z toho všeho takovou radost!Byla jsem šťastná už ráno, kdy jsem celá nervózní vybírala, v čem za Andrejkou a její přítelkyní na návštěvu pojedu. Když mi Anetka schválila, že takhle můžu jet, dokonce že se jí ten barevný svetřík líbí, měla jsem ohromnou radost a hned se mi zvedlo sebevědomí! Dala mi pár rad a povzbuzení, bez kterých bych asi neodešla… ale bylo to silnější, než strach!Vyšla jsem v 11 h. dopoledne, venku prosvítalo skrz mraky listopadové sluníčko. A já zapomněla na minulost. Najednou tu stála Tereza, která šla úplně normálně ven k autu a nic neřešila. Najednou jí to nepřišlo zvláštní. Jakoby to tak mělo být už odjakživa.Celou cestu jsem měla hrozně dobrou náladu. Horko mě akorát polilo, když jsem po dvou hodinách jízdy vjela do města, ve kterém jsem měla na krásném romantickém náměstí zaparkovat. Ale to ze mě okamžitě spadlo.Andrejce to moc sluší. Navíc se mi líbí, jak je sebejistá a vtipná. A dostala jsem tolik užitečných rad a informací, že jsem si pak uvědomila, jak dobře jsem udělala, když jsem začala psát tenhle blog. Spojil mě totiž už s tolika zajímavými a milými lidmi, že nelituju ani trošku, že existuje.Povídaly jsme si (kromě miliónu dalších věcí včetně minulosti) o tom, jak se zbavit rychle a účinně vousků, po čemž se pleť dokonale žensky vyhladí, dostala jsem kontakt na vizážistku, Andrejka mi ukazovala, co jí všechno zpracovala za rady, co nosit, co a jak nenosit, jak se líčit, taky jí krásně nalíčila – ukazovala mi fotky, říkala že jí po hormonech přestalo růst ochlupení po těle, kromě vousů a vyprávěla o operaci. Nestačily nám 4 hodiny…Po velmi milé návštěvě ve velmi příjemném Hotelu Grand se třemi sympatickými a usměvavými číšníky, kteří nás obletovali jak se patří na dámy 🙂 mě pozvala Andrejka k nim domů, do krásného bytečku téměř na náměstí. A tam jsme si povídaly dál.Chce se mi brečet (štěstím). Prožila jsem den, jaký jsem ve svém životě ještě nikdy neprožila. Den, po kterém už nikdy nebude nic jako předtím (a ani nechci). Po kterém jsem toužila celý život. V tomhle světě chci žít.Mé úplně první setkání s člověkem, jako jsem já tváří v tvář… a dopadlo úžasně.Zabila jsem ten strach. Ne úplně, ale zabíjím ho. Začínám nad ním vyhrávat a teď už všecko půjde správným směrem. Jsem strašná optimistka po dnešním zážitku.Musela jsem si teď ještě ve výtahu zastavit tenhle okamžik. A přála bych si, aby jednou nastal den, kdy si takhle nic zastavovat muset nebudu, protože už to budu prožívat denně a nebudu nikam přeskakovat nebo se vracet.
Takhle Tereza dnes lítala po městě ve východních Čechách (levé foto) (108)a takhle seděla Terka v úžasné kavárně s Andrejkou a Ivčou obletována číšníky 🙂 (pravé foto) (109)V kavárně jsem měla výborné kapučíno a bílý čaj s vanilkou (Andrejky oblíbený).Dnes tu budu plácat asi páté přes deváté 🙂 Mám tolik dojmů, že z toho neusnu, i když jsem unavená.Ráno se mi moc nedařila francouzská manikúra – tedy – ona se mi podařila hezky, ale samozřejmě jsem si ty nehty nalakovala před oblékáním a jak jsem byla netrpělivá a začala si zkoušet, v čem pojedu, tak jsem si ten lak setřela. Takže pak v rychlosti honem aspoň ten světle červený a moc se k tomu barevnému svetříku hodil 🙂Jak to, že ani hosté v té kavárně vůbec nic neřešili? 🙂 Jak to, že nás číšníci oslovovali dámy / slečny? Jak to, že jsem se najednou líbila sama sobě? 🙂Všechno bylo tak, jak má být. Nikdo se ničemu nedivil, všichni viděli Andrejku, Ivču a Terezu. Kluci i holky. Nikdo necivěl, nikdo nic neřešil.Bojíme se věcí, které neznáme a které mnohdy ani neexistují.Ivča mi ukázala jejich ložnici s Andrejčinými věcmi. Měla tam krásné černé šatičky. Ivča mi nabídla, abych si je vyzkoušela! Zalilo mě úplně štěstí. (Nakonec jsem si je nezkoušela, protože jsme to zamluvily – Andrejka totiž vytáhla své nové lodičky na docela vysokém podpatku. Říkala, že se na podpatkách učit nemusela. Najednou to přišlo samo. Shodly jsme se na tom, že není nad to projít se v podpatkách. Tolik to změní chůzi, pohyby, myšlení…)Jak jsem vjela do svého rodného města od Andrejky, věděla jsem, že domů ještě nemůžu. Chtěla jsem se projít mezi lidmi. Ve městě na hlavní třídě jich pár bylo a já se prohlížela ve výlohách, v jedné bylo zrcadlo – nemohla jsem se vynadívat! Najednou mě míjeli ženy, muži, holky… a nic 🙂 Prošla kolem nich žena – já!Je ale dobře, že nejsme stále se sebou spokojené. Protože to nás žene se sebou něco dělat.Jdu se svléknout, odlíčit, vysprchovat a do pyžámka.Andrejka má kolem sebe úžasné lidi. A tím to má vše jednodušší.Leni a Jani! Tohle bych vám tak přála!!!A na závěr 🙂 Kráčím si to po krásném náměstí 🙂 Tereza na webkameře! 🙂Nedalo mi to a musela jsem se najít. Mám radost 🙂 Je tam zvěčněné i mé autíčko.Škoda, že tam není za tím stromem vidět Andrejka s Ivčou…
-
Bod zlomu
To se ani jinak nazvat nedá. Prostě jednou musí nastat. Tenhle bod zlomu, kdy se všechno převrátí a už bude vše snažší a snažší, protože uděláme ten první krůček, posuneme se zase o kus dál a to nás posílí. Vlastně první krůčky už jsme udělaly dávno. Tohle je tak tisící krůček, ale jsou malé a velké kroky a tenhle je velký, důležitý a musí jednou nastat.Kdy nastane ten zlom u mě?Už jsem doma z firemního večírku, vykoupaná a voňavá z toho cigaretového kouře, ze kterého mě pálí oči ještě teď a z hlasité hudby jsem málem přišla o hlasivky, když jsem se snažila komunikovat. Tak jsem radši mlčela.„On normálně v práci tu pusu nezavře a tady….?“, říkala kolegyňka moje milá ostatním.Bylo mi to jedno. Došlo mi, že tu nejde vůbec o firemní večírek…Je součástí bodu zlomu.Ještě že jsem nepřišla oblečená jako Tereza… napadlo mě, že by mohl jeden z kolegů zvolit ženský převlek. Ale ještě dřív mě překvapila jedna z nejhezčích kolegyň, která se oblékla jako muž!Měla klobouk, bílou košili, kšandy, kravatu, pánské kalhoty i boty a knírek.A jak myslíte, že vypadala?Vůbec ne směšně. Byl z ní moc hezký kluk! Kdyby nedělala ty typicky ženské pohyby, neměla tak příjemný ženský hlásek a samozřejmě ta krásná kulatá prsa, která nešla prostě pod košilí a kšandami zamaskovat, byl by to hotový Leonardo di Caprio 😉Pár minut na to dorazil kolega. Urostlý s bříškem… (Mám ho mimochodem taky ráda.)Akorátže jsem netušila, že je to kolega, protože když vešel, nedokázala jsem poznat, kdo to je. V první chvíli jsem si dokonce myslela, že ta žena, co přišla, je nějaká známá ostatních kolegů, se kterými dorazila!Měla dlouhé černé vlasy, černé brýle, růžové hladké tváře, prsteny, kytičkovanou tuniku, kabelku i prsa. Od pasu dolů už měl ale své rifle i boty. To bylo ale úplně jedno, protože já viděla ženu! Až když promluvil, všichni se rozesmáli. Začali se doslova třískat smíchy. Ještě schválně začal nadhazovat své vlasy dozadu a předváděl ženské pohyby. Z toho byli všichni smíchy odrovnaní ještě víc. Mě to bohužel vtipné nepřišlo, protože mi došlo, že tohle bude vždycky směšné.Když vešla krásná kolegyně převlečená za muže, nikdo se tomu nedivil a vypadala jako pohledný muž.Když vešel kolega převlečený za ženu, všichni se začali smát, ačkoli vypadal jako taková urostlejší rázná ženská.Ale jako žena!Proč to ženám v mužském převlečení prochází a nám ne?Bylo nás tam asi 28 a hlasovalo se anonymně na lístečky, jaké převlečení je nejlepší.A kdo myslíte, že vyhrál?No jasně. Kolega převlečený za ženu.Dala jsem mu taky hlas.50% všech hlasů bylo jenom jeho.Kolegyně převlečená za muže nedostala hlas ani jeden. Nikoho nezajímala.To on byl hvězdou večera.V ten moment jsem si představila, jak by to asi dopadlo, kdybych tam byla jako Tereza já.Ne s tím záměrem, že chci někoho pobavit jako kolega, ale proto, že to jsem já.Vůbec by to nebylo vtipné. A bylo by trapně mě i ostatním, když by přišel tenhle kolega převlečený za ženu. Nebo by se spíš smáli jemu a tím pádem i mě. On chtěl pobavit… A tak bych to tak musela taky brát, ale uvnitř mě bych cítila, jak se tam nehodím.Tak ráda bych si sundala už navždycky tuhle masku Toma, co nosím už od narození…Nejlepší bylo, když si ke mě sedl a stěžoval si mi, jak nepohodlná je podprsenka… Že prý bych to neřekla! 🙂 Hmm 🙂Já neřeším její pohodlnost. Nosím jí strašně ráda, protože je ženská 🙂Když měly některé kolegyně víc upito, začalo nevázané veselí. Nevadí mi to. Hodně jsem se nasmála a fakt odreagovala od všech těch starostí, protože mí kolegové jsou fajn (přesto bych mezi ně nerada tahala své soukromí, což jsem nedělala nikdy a nikde a nehodlám to měnit).Jeden kolega šel za doktora. Měl kolem krku stetoskop.Ta hezká kolegyně převlečená za muže mě pozvala k nim, tak jsem si tam sedla a vedla nějakou konverzaci, ale pak vzala ten stetoskop a čekala jsem, že začne poslouchat přes svetr a tričko, ale ona mě chňapla za „výstřih“ u svetru a stáhla ho dolů…Měla jsem pod ním fialovou košilku s černou kraječkou kolem dokola…Rychle jsem jí vzala za ruku a stáhla si svetr zpátky, protože na nás všichni koukali.Netuším, co kdo viděl. Teď už je to stejně jedno.Tereza mě pronásleduje všude.Dává mi najevo, že chce ven. Už se nechce skrývat.Přála bych si, aby nastal konečně ten bod zlomu. Cítím, jak se k němu blížím.A zítra do podkrkonoší pojede Tereza. Je mi jedno, jak moc bude vypadat dokonale žensky. Nemám jinou možnost. Vyčítala bych si, že jsem to neudělala, že jsem jí nepustila dál, když jsem mohla. Budu strachy bez sebe, ale nesmím to na sobě dát znát.Budu se sebevědomím úplně na dně, ale musím vystupovat sebevědomě.Teď půjdu spát a vstanu dřív. Budu mít ráno asi 4 hodiny na to, abych ze sebe udělala maximální ženu. To, co jsem schopná. Zbytek už zmůžou jen hormony, doktoři a plastičtí chirurgové a ty teď nemám.Když mohli být všichni lidé naprosto v pohodě při pohledu na kolegu v ženském převlečení, proč by nebyli zítra i ti, kteří mě potkají? Vůbec netuší, že se zítra několika z nich budu dívat do očí, že je budu míjet v těsné blízkosti a budu z toho strašně vyděšená. Natož si zajít do kavárny a popovídat s Andrejkou.Ta touha je ale silnější, než strach, který mě sráží.Chci, aby se to zlomilo.Už konečně teď.I když ne v místě, kde bydlím, ale pro začátek tam daleko…Vůbec nevím, co si vezmu na sebe. (Rozhodně zatím ne sukni, i když bych ráda, ale nechci poutat pozornost). Anetka mi zítra ráno nabídla pomoc při líčení (prostřednictvím fotek přes net). Ještě si musím stihnout nalakovat nehty. Usmyslela jsem si totiž francouzskou manikúru! 🙂 Budu toho mít dost. Bojím se, aby mi ty čtyři hodiny vůbec stačily a jaký bude nakonec výsledek……?Je dost pravděpodobné, že zítra touhle dobou budu buď nejšťastnější člověk na světě nebo budu nešťastná z toho, jak jsem neschopná ovládnout svůj strach. Jsou jen tyhle dvě možnosti.Je docela možné, že to teď budu já, kdo bude obrazně stát v té frontě u stánku na grilovaná kuřata a uteču před upřenými pohledy všech lidí přede mnou, jako ta „nedokonale ženská“, ale přesto hezká slečna v sukni u našeho Kauflandu vloni v létě…(A vůbec – jestli tohle čteš, tak se koukej ozvat! 🙂 Kdo tu má o Tobě pořád psát a nevědět, kdo jsi? 🙂————7:15 ránoPostavila jsem se k tomu špatně. S negativním přístupem své sebevědomí nebudu mít dobré nikdy a tak svůj přístup změním a užiju si tu dnešní maximální ženskost. I všechno, co s tím souvisí. Protože ta radost, se kterou jsem se kromě strachu dnes probudila je tak silná, že přebije i ty nejhorší noční můry…Tak vzhůru do mého ženského světa. Cítím, jak Tereza úplně rozkvétá… -
Kéž by si mě už taky pletli
V pondělí přijdu do práce a kolegyně tu hned takhle po ránu řešily nákupy zimních bund a kabátků (a vlastně předvánoční nákupy obecně).Vzhledem k tomu, že mi v pátek zrovna jedna moc krásná černá prošívaná delší bunda s kožíškem a páskem přišla, tak jsem napjatě poslouchala, co řeší 🙂 To bylo něco pro mě! Hned bych se připojila…Vlastně jsem se dozvěděla, že bunda, co mám, je v módě, ale že není hezké, když slečna není hubená a má bundu s páskem 🙂 Hm, tak to budu muset ještě něco udělat s tím svým bříškem 🙂 Chtěla bych být štíhlounká jako Linda nebo jako Daniela ze Slovenska, která je teď před operací. Ne že bych byla tlustá, ale některé faldíky se mi prostě nelíbí, tak proč s tím něco neudělat, když mám život ve svých rukách? 😉Dnes se mi zdálo, že mám dlouhé vlasy. Bylo to tak příjemné, jak mě ty pramínky šimraly po tváři a mohla jsem si je sepnout do culíčku – své vlastní vlásky!Ještě, že nemusím mít sny o tom, že mám prsa. Úplně chápu některé ženy, jak se cítí dobře, když je mají hezká a mají se čím chlubit. Ne že bych se měla čím chlubit, ale je mi neuvěřitelně příjemné dívat se na ně a když se obléknu do něčeho přiléhavého, jak i ta menší prsa krásně vyniknou. To je tak osvobozující nemuset se za ně stydět, natož je skrývat pod vytahanými svetry!!! Jsem šťastná, že je mám. Aspoň něco ženského na mě je a nemůžu se jich nabažit 🙂Včera jsem si koupila novou voňavku – růžového Playboye. To je tak svůdná ženská vůně! Musím si tu pořád vonět k zápěstí a mám úplně úžasný pocit, že voním takhle hezky zrovna já. Monika mi psala, že jsem si vybrala dobře, protože tahle vůně je populární a ona sama jí má taky 🙂 To mě tak potěšilo! Ještě mám zkusit fialovou Pumu Jam Woman 🙂Jakýkoliv kousek ženskosti, který si mohu vzít a užít je pro mě tak vzácný, jedinečný a dokonalý…Hrozně mě teď pobavila jedna moje kamarádka z daleka, se kterou si píšu 🙂 Popsala mi některé zážitky u doktorů nebo v práci, kde třeba až po předložení kartičky pojišťovny zjistí, že má trošku jiné jméno, než by všichni očekávali a tak se pak ptají a vyzvídají 🙂 Přijde mi hezké, když někoho zařadí správně. Třeba v lékárně: „Takže manžel bude léky užívat tak a tak…“ 😀 Protože na receptu je rodné mužské jméno, ale pro léky jde žena 🙂Dává mi nejrůznější důležité rady a je moc fajn.Kéž by si mě už taky pletli… Ale to mi samo do klína nespadne! S tím musím udělat něco já!Za pár minut musím vyrazit na firemní večírek. Skoro povinný povinně s maskami a karaoke. Organizované veselí! Brrrr. Koupila jsem si jen brýle s velkým nosem, ať tu povinnost splním, ale čerstvě jsem si nabarvila vlásky krásnou tmavě hnědo-černou barvou, mám z toho zase takovou radost! Než je ale budu mít dlouhé tak, jako ta slečna na obale, tak to bude pár let trvat 🙁Mamka říkala, ať jdu za Terezu. Ale to odmítám. Tereza není žádná maska! Tom je maska! Ale jít za Toma (čili tak, jak mě každý zná) a vysvětlovat to někomu by nebylo jednoduché…A zítra mám jeden krásný výlet do městečka ve východních Čechách, které znám jen z webkamery a ve kterém jsem ještě nikdy nebyla. Moc se tam těším, protože si zajdu na kafíčko a popovídat s jednou moc milou slečnou asi měsíc po operaci, o které tu teď nebudu prozrazovat vůbec nic a bude to úplně poprvé v životě, co si s někým takovým budu tváří v tvář povídat! Potřebuju jí vidět a být z ní nadšená!Jen stále řeším, má-li tam přijet Tom nebo Terka. Jak pořád nemám tu odvahu a sebevědomí, jak mám pořád strach, kterého se nedokážu zbavit a přitom Tereza by tak chtěla ven už konečně. Stejně to jednou musím udělat, tak proč ne zítra, kdy můžu být celý den sama sebou, užít si to ve městě, kde nikoho neznám a kam se příštích dvacet let zase nepodívám, takže mi můžou být všichni lidé ukradení? Proč to pořád řeším?Protože nejen že se budu procházet po tom městě a můžu se kdykoliv vyhnout, když nebudu chtít někoho potkat. Budu sedět v kavárně, kde bude spousta lidí a budu tam muset mluvit Tomovým hlasem, i když se budu snažit nepoužívat basy a bude všecko zblízka vidět a já si jsem tak strašně nejistá, ale přitom tak nadšená!Nemám nacvičené, jak sedět, jak gestikulovat, jak chodit… Tom, do kterého pořád musím násilně přeskakovat, přetvoří vždycky všechno, co se Tereza naučí, k obrazu svému (bohužel mužskému).Asi to stejně udělám. Tolik mě to láká. Umím si ale představit ten sobotní večer, kdy přijedu domů… Sice mě bude čekat ještě neděle, ale budu vědět, že po ní už Tereza, co byla najednou tak šťastná, bude muset zase přeskočit! 🙁 Jak já to přeskakování nesnáším! Nenávidím ten moment.Mám zkušenost, že nejtěžší je ten první krůček. Jakmile to překonám a vyjdu, pak už je venku všecko jedno a neřeším to.Ale nemám zatím ani hormony, aby mi pomohly aspoň trošku! Nebo vyrvané vousky! Zmenšený ohryzek. A ta ramena! Štve mě to. A přitom co čekám? Nemůžu chtít po všech milých lidech, aby mi říkali a uklidňovali, že jsem hezká, že se mám na lidi vykašlat a jít ven klidně v sukni. Jo, šla bych hned, ale já prostě potřebuju zničit alespoň nějaké mužské znaky, abych si víc věřila. Na druhou stranu, tohle je tak úžasná příležitost! Nedokážu jí nevyužít. Mám tam být po obědě, takže vstanu brzo a něco se sebou provedu. Už to musím udělat, abych se pohnula z místa.Jsem odkázaná na svůj pohled do zrcadla. Nevím, co na sobě upravit, protože jsem sama a nemá mi kdo říct, tohle schovej, tohle si vyhrň, tohle nedělej, tohle je děsný, tohle je hezký… Nejsem dostatečně soudná, protože jsem nadšená z čehokoliv a nemohu se zhodnotit, tak se raději rovnou degraduju… :/ A pak si myslím, že prostě hezká nejsem a ani nemohu být, že nejsem ani ženská (vzhledově), i když se o to hodně snažím a nemůžu tedy čekat, že mi někdo řekne: „Jo, takhle Ti to sluší, Terezo. Takhle klidně můžeš jít ven!“ Protože je to lež.Tak to teda ne!!!Jak psala Andrejka, že se to v ní najednou prostě zlomila a vyšla ven v sukni. Chovala se sebevědomě, kráčela s jistotou a byli to ostatní, kdo se jí vyhýbali (pokud s tím měli problém), ne ona.Přesně o tom to je. O sebejistotě. Dokud neudělám ten první krůček, tak se takhle budu trápit pořád. A to už nejde…