Nevím proč (vlastně vím proč – dívala jsem se zrovna do malého zrcátka, co mám opřené o stůl v práci, abych viděla, kdo za mnou vchází a kochala jsem se zase svými lesklými nehty :), ale najednou jsem si vzpomněla, jak jsem šla kupovat svůj první vlastní lak na nehty! 🙂

Bylo to tak kolem roku 2004, našla jsem si na internetu, že existuje bezbarvý vyživující lak na nehty a prodává se v lékárnách.

O pauze na oběd jsem běžela hned do první lékárny, byla strašně vynervovaná a měla jako vždy úplně zbytečný strach, za mnou fronta lidí a říkám paní lékárnici: „Máte prosím bezbarvý vyživující lak na nehty?“

Myslela jsem si, že mi řekne „ano“ a normálně mi ho prodá, já vyletím ven a bude to.

Jenže oni ho neměli! A lékárnice mě před všemi těmi lidmi začala doporučovat jiné laky. Taky vyživující, ale nebyly bezbarvé, spíš růžové.

Tak jsem si začala vymýšlet, že to není pro mě (čímž jsem se vlastně podřekla) a že mám koupit jedině bezbarvý.

Pořád mi vnucovala ten růžový! Že prý taky není vidět 🙂

Sebrala jsem se a šla.

Lak jsem si samozřejmě nekoupila a přišla tak o radost, kterou jsem chtěla mít z nalakovaných nehtů, které můžu nosit kdy chci a kde chci a nikdo si toho nevšimne…

 

Za pár týdnů jsem to zkusila znovu a jinde, kde ho skladem měli, takže jsem svého cíle dosáhla 🙂 A od toho okamžiku už nebyl takový problém si koupit další lak. Chce to jen udělat ten PRVNÍ KROK.

Pamatuji si přesně ten povznášející a osvobozující pocit, když jsem si ty nehty nalakovala a normálně je takhle nosila. Ten pocit mám pořád. Ale už se neklepu, když si jdu koupit i jakýkoliv jiný lak.

Nebo jak jsem se v r. 2011 bála oholit si ruce. Myslela jsem si, že to bude vidět, že to bude poznat, že tam budu mít černé tečky a lidé si o mě budou myslet bůhví co, ale ta touha po ženských rukách byla silnější, tak jsem vzala epilátor a všechny chlupy vyškubala i v podpaží.

A výsledek? 🙂 Žádné tečky! Krásně hlaďoučké ruce úplně všude! A to svůdně hladké podpaží! Zase jsem se bála něčeho úplně zbytečně. Proč to dělám? Proč jsem taková? 🙁

 

Teď nosím do práce lehké svetry, protože nechci, aby všichni viděli mé hladké ruce, když byli zvyklí na chlupaté. Úplně slyším kolegyni, jak se mě ptá: „Ty si holíš ruce?“

Měla bych jí s klidem říct: „Jo, holím. A ty?“ 🙂

 

Proč mi ta odvaha tak chybí? 🙁

 

Ale pomalými krůčky jsem stále odvážnější a vyrovnanější. Řekla bych, že zatímco z dob základní školy, kdy jsem poprvé vyšla v silonkách (pod kalhotama) ven a musela jsem se ihned vrátit domů, jaký jsem měla strach, že to někdo pozná (jak by to mohl poznat asi?), jsem ušla na té mé pomyslné cestě tak 1 km ze zbývajících deseti… Ale jsem ráda i za něj. Nebo jak jsem byla nervózní, když jsem si poprvé nevzala pod kalhoty v silonkách ponožky a měla na silonky rovnou boty! Co když to někdo uvidí! 🙂

Teď se tomu směju. Jsem dál, ale ne dost daleko… 🙁

 

I když vlastně v tu nedávnou slunečnou neděli, kdy jsem vyšla ven ve dvě odpoledne (i když ve čtvrti, kde tolik lidí nechodí) jsem se možná pohnula už o „2 km“ 🙂

 

Až půjde Tereza nakoupit (nemusí vyloženě v sukni, ale jako Tereza), budu už daleko „5 km“. Až půjde nakoupit v sukni, tak 6 km, až přijde Tereza do práce, tak 8 km a v cíli na 10. km (nebo spíše na startu) bude v den, kdy se svěřím Doc. Jarolímovi 🙂

 

To abych si vzala pořádné boty 🙂 Nebo kamarádku k sobě, až půjdu pro ten chleba 😉

 

 

Před 14 dny jsem úplně náhodou výjimečně (což jsem asi rok neudělala) zapnula Snídani s Novou, když jsem vstávala. Mluvil tam chytrý pán o tom, že délka spánku nemá zásadní vliv na to, jak dobře se vyspíme. Záleží totiž na tom, v jakém rozpoložení vstaneme. Zda mozek zahrneme negativní energií (stresem, starostmi, nechutí např. do práce) nebo zda do něj vpustíme endorfiny, příp. se stačí pouze na něco těšit. Třeba že pojedeme na výlet.

 

Pak totiž mozek reaguje tak, že nastartuje tělo okamžitě a dobrá nálada způsobí, že ospalost nevnímáme. Jakmile však vstaneme ve stresu a jdeme do práce, někteří jedinci jsou schopni se koncentrovat dokonce až v 11 dopoledne!

 

Má pravdu, pán 🙂

Už jsem si to několikrát vyzkoušela, že jdu v pátek do postele v jednu v noci a vstanu celá natěšená v šest ráno, i když je sobota, protože už se nemůžu dočkat, až se namaluju, hezky obléknu a Tereza bude svobodná po celé dva dny. Užije si chvilek, kterých má tak málo… ve všední den jen pár hodin, když se vrátí z práce (nepočítám-li spánek v růžovém pyžámku).

 

V té souvislosti mě napadlo, proč mám takových chvilek tak málo?

Proč Tereza nemůže být všude sama sebou? Proč s tím něco nedělá, proč sakra už něco neudělá, aby nemusela přeskakovat a vracet se tam, kde šťastná není?

 

Ale já pro to něco dělám. Jen to nejde hned. Začínám u Hanky v lednu…

 

Ale proč to nedělám hned?

Protože na to nemám, abych si vzala ráno náušničky, namalovala se a šla do práce. Umíte si tohle někdo představit? Jak váš kolega – muž přijde jednou s parukou, namalovaný a v dámských úzkých riflích a balerínkách?

 

Dost dobrý způsob, jak okolí šokovat.

A taky způsobit nevratný poprask.

 

Otázkou je, proč bychom ten poprask neměly způsobovat? 🙂

Myslím si, že by to okolí nakonec muselo skousnout – asi bych vypadala dost směšně – bez hormonů s prosvítajícími vousky a některými typicky mužskými rysy (ramena, hlas, nos – to nenatrénuji).

Na to prostě nemám. Na to má odvahu jen opravdu málo z nás. Na druhou stranu by to byla situace, kterou bych chtěla zažít. Ne na vlastní kůži, ale s nějakým mým kolegou.

 

 

 

Kdyby přišel můj kolega zítra do práce tak, jak jsem tu teď popsala, usmívala bych se na něj. Vadilo by mi, jak by se na něj dívali někteří kolegové, měla bych vůči němu respekt. Obdivovala bych jeho odvahu. Neustále bych o něm přemýšlela, zajímalo by mě tolik věcí, ale bála bych se ho zeptat, abych to neřešila přede všemi. (Pokud bych to byla opravdu já, kdo má takového kolegu, povzbudilo by mě to!) Přistihla bych se, jak bych ho neustále pozorovala. Viděla bych, jak má k němu spousta lidí odpor nebo jen strach se k němu přiblížit, promluvit na něj. Všichni by se vyhýbali ho oslovovat, aby nemuseli řešit, jestli mají použít ženský nebo mužský rod. On by normálně pracoval, všechno by vyřídil tak, jak má. Spadla bych ze židle z jeho odvahy, když by se takhle sebral a šel do výroby mezi těch 200 montážnic.

Jak by asi reagovaly? A jak by reagoval člověk, který ho zná jako muže a najednou by tu stál takhle? I přes kolegy snahu co nejvíce se zženštit by stále totiž vypadal mužně.

Někteří by se ho narovinu ptali: „Co to má být, jako tohleto?“

A on by jim s klidem odpovídal… Co by jim vlastně odpovídal???

 

Navždy by se změnil pohled všech jeho kolegů na něj. A to by bylo možná dobře, protože by se to konečně někam pohnulo. Ušel by zase dalších pár set metrů dopředu.

 

A já bych se mu (jí) snažila co nejvíc pomáhat. Ale tak, abych jí neštvala ta přehnaná péče zase 🙂 I když třeba mě je příjemná 🙂

 

Je fakt, že by záleželo na tom, zda by ráno přišel kolega jako žena nebo kolegyně jako muž. Pokud by přišla kolegyně jako muž (tzn. že by si ostříhala své krásné dlouhé vlasy, nenamalovala by se a oblékla mužně), tak by se jen každý zeptal: „Proč ses ostříhala?“

Spousta žen takhle chodí a oblékají se méně žensky. Všichni by si na to zvykli a neřešili by to. Znám tu v práci minimálně pět žen, které nosí krátké rozcuchané vlasy, mají mužskou chůzi a oblékají se zásadně do montérek tak, že z dálky nevím, že je to žena.

 

Tak proč je to u muže, který přijde jako žena, tak těžké?

 

Já osobně bych byla ráda za MtF i FtM na pracovišti.

Hlavně by se pozornost směřovala i jinam a ne pořád jen na mě 🙂 Otázkou je, jak by všichni rozdýchali DVĚ takovéto osoby na jednom pracovišti 🙂

A třeba si to jen vsugerovávám, že bych nějakou pozornost přitahovala. Nebo si spíš přála, aby mě všichni ignorovali jako doteď a byla jsem tuctová zaměstnankyně. Kéž by to tak šlo.

 

 

Pamatuji si na jednu z prvních řad Vyvolených, kde byl mezi ubytovanými i transvestita, co si říkal Pity.

A taky si pamatuji, jak ostatní ubytovaní říkali své pocity z jeho převleku: „Víš, my tě tu tolerujeme, nevadí nám to, ale máme takový jako divný pocit, když na tebe chceme mluvit. Nechtěně se ti vyhýbáme, nechceme s tebou komunikovat, není nám to příjemné, nejsme před tebou uvolnění.“

 

To myslím přesně odráží názor většiny. Jo, budu tě tolerovat, ale nechtěj, abych se s tebou bavil.

 

No tak se se mnou nebav! Já tě taky nepotřebuju.

 

To je fakt 🙂

 

Jenže mě mrzí, že zrovna kvůli tomu, že jsem žena v jiném těle jsou lidé, kteří se mnou nechtějí komunikovat. Vím, že mi můžou být ukradení, ale s Tomem komunikovat můžou a s Terezou ne? PROČ?

 

Proč se pořád na něco ptám?

 

 

Včera mi dala ségra tašku. Byly v ní věci, co zachránila, když Tereza před rokem běsnila a všechno vyhazovala. Úplně jsem zapomněla, co v ní je a doma jsem z toho byla nadšená! Tolik mých oblíbených věcí mi sestřička zachránila! Moje oblíbené sukýnky, trička, bundičky! Jsem jí za to tak vděčná!

 

Doufám, že už nikdy nebude mít příležitost něco zachraňovat.

Maximálně tak Terezu, až se bude nechtěně řítit na podpatkách na plese v šatičkách k zemi :)))

To už bude ale moment, kdy tenhle blog bude u konce a zůstane tu jako připomínka toho, co všechno se může stát během života jednoho člověka, na kterého si za sto let stejně nikdo nevzpomene.

Tak právě proto stojí za to bojovat o svůj sen. Když už na tom světě jsme, užijme si to tu a netrapme se.

 

 

Musím si už přelakovat nehty. Rostou mi strašně rychle. A vlasy taky. Hurá! 🙂

 

(Já se tu vždycky tak úžasně odraeguju tím psaním 🙂

A ta nostalgie z prvního laku 🙂 Holky pamatujete si vy svůj první VLASTNÍ lak? 😀

Když sedím tak v kantýně a prohlížím si své nenápadně nalakované nehty (a bohužel pořád i kolegy, jestli se na ně náhodou nedívají, přestože bych je tak ráda ukázala přímo – a přistihla jsem se, že i dívají a co jako? Stejně s tím nic neudělám.) napadá mě, zda je akceptovatelné, abych měla třeba oranžové nehty a jednala s dodavateli? Jak se to asi bude líbit vedení? Jak byste se cítili vy, kdybyste přijeli pracovně za svým odběratelem – mužem – a on měl úplně nečekaně nalakované oranžové nehty?

Tak můžu se snažit buď nelakovat nehty zrovna oranžově nebo když budu vědět, že nějaký dodavatel přijde, tak si je prostě nenalakuju. Ale proč? Protože to vypadá divně? Má to vliv na budoucí obchody či prosperitu firmy?

 

Jednou s těmi oranžovými nehty přijdu do práce, budu se muset projít po výrobě a už slyším navěky neodpáratelnou poznámku: „Hele to je ten, co si lakuje nehty.“ Zatímco dosud jsem jen „ten, co objednává zboží“. Tuctový a nezajímavý zaměstnanec, které plní své úkoly stejně dobře, jako by je plnila Tereza.

 

Ráda bych si tohle všechno, co je ve mě, nechala jen pro sebe a nikomu nic nevnucovala (to ani nechci). Tak ráda bych byla Terezou a nemusela nic z toho řešit!

Kolikrát si říkám, proč nejsem třeba jen homosexuál. Na nich to (obvykle) nikdo nepozná. Máte to v sobě, žijete s tím nebo se s tím srovnáváte, ale můžete si jít v klidu jako homosexuál koupit chleba nebo zajít do kina. Neřeší to, co já.

Nebo to mám snad brát dokonce jako výhodu? (I takové docela hezké názory jsem slyšela.)

 

Z vnějšího pohledu je na tom homosexuál lépe, i když z vnitřního jsme na tom stejně. Oba se z toho musíme vzpamatovat, bojovat s tím a přijít na to, že nejde vůbec o žádnou katastrofu.

 

To je boj č. 1 – vnitřní.

 

A pak ještě ten boj č. 2 – vnější.

 

Zatímco homosexuál o své orientaci mluvit nemusí, transsexuál když o své identitě nemluví, tak je to na něm logicky stejně poznat. A jak vás okolí nemůže stoprocentně identifikovat, nastává problém. (Tak dělejme něco pro to, abychom byly snadno stoprocentně identifikovatelné 🙂

 

 

To mě tak napadlo při dnešním obědě v kantýně plné lidí. Že nechci nikomu nic vnucovat, že se o tom nepotřebuju s nikým bavit (ale oni z nějakého důvodu potřebují se mnou), že si chci žít ten svůj normální život člověka jako dosud, kterého se nikdo neštítí a vlastně ho žít nemůžu, i kdybych se stavěla na hlavu.

Protože tohle neskryju. A nakonec budu transsexuální a ještě k tomu vlastně asi homosexuální! Vždyť jo. Jen mi toho naložte.

 

My vám to všem nevnucujeme. My se jen snažíme být samy sebou. Nechceme se vám záměrně provokativně ukazovat v krátkých šatičkách a podpatkách, zatímco vypadáme směšně. Nepřevlékáme se pro potěšení nebo z rozmaru nebo proto, abychom někoho pobavily a parodovaly. Nebaví nás, když nás řešíte, protože my samy se cítíme být ženami a nemáme pocit, že jsme „někdo jiný“, jak nás vnímáte vy. Líbí se nám, když nás jako ženy berete, řešíte to s námi jako se ženami, když nám nabízíte, že s námi půjdete nakupovat a nemáte s tím vůbec žádný problém.

 

Ten problém vlastně není v nás, ale někde úplně jinde…

 

———————–

Jak jsem to dopsala, dostala jsem od Anetky – mojí dloooouholeté kamarádky (moc hezké a strašně milé blondýnky) z Přerova strašně hezkou a milou nabídku, jestli s ní nechci jít nakupovat – jako Terka 🙂 Že by mi dělala doprovod 🙂

A pocity? 🙂 Tyyyjo – zalilo mě úplně štěstí po celém těle při té představě.

Na nákupech takhle jsem byla jen vloni se sestřičkou, ale to jsem byla oblečená uni a i když jsem si mohla v kabince hezky všechno vyzkoušet, stejně jsem byla nervózní. Ale vlastně jsem se neměla čeho bát.

Venku jako Tereza ve dne jsem byla jen jednou – asi před 3 týdny v tu jednu slunečnou neděli, ze které tu mám i fotky. To už se totiž nedalo vydržet nejít a ta paruka mi dodala takové sebevědomí (možná až moc), že jsem se odvážila (a chtěla) jít ven i za světla. Přitom když jsem se točila na video ze všech stran, tak jsem zjistila, jak moc bych potřebovala natrénovat dívčí chůzi, správně nepřehnaně vzpřímený postoj, pohyby… Pokud vím, že mám široká ramena, pak je musím skrýt, jinak si můžu připadat uvnitř sebeženštěji, ale výsledek bude strašný (a tím i vyšší pravděpodobnost nějaké nepříjemnosti z důvodu špatné nebo nestoprocentní identifikace okolím).

Tenkrát jsem se tak strašně bála všeho. A najednou když už jsem byla venku, přestala jsem to tak moc řešit, že jsem i nakonec zaparkovala u domu a šla domů od auta ten kousek do bytu (tak trochu úprkem, protože zrovna přijížděli sousedi a těch oken je tam tolik – jo jasně a nikdo nemá nic na práci, tak čeká u okna, až přijde Tereza 🙂 Ale jak se znám, tak na to snad existuje zákon, že jestli mám vyjít ven v sukni, ZÁKONITĚ musím potkat někoho ze vchodu. Toho se úplně děsím. Ačkoli trénuju ženský hlas, ono to samostudium není zrovna moc účinné a otázkou je, zda vůbec pozdravit. 🙂 Jsem přeci slušně vychovaná holka! 😀

 

Najednou tu mám představu, že dvě holky půjdou okouknout obchůdky se šatičkama! Anetka si totiž zrovna koupila troje šaty k legínám! Panebože. Tohle je sen. Kéž by se mi jednou splnil. Když mají tedy v Olomouci nově otevřenou Galerii Šantovka 🙂 A musím se už taky vydat do Prahy za Kačkou, pořád teď nic nestíhám a přitom si můžu jet kam chci a za kým chci a nikdo mi do toho nepovídá. Začínám té svobodě přicházet na chuť. Konečně! 🙂

 

Včera jsem byla konečně zařídit papírování kolem podnikání a moc jsem tam paní úřednici chválila 🙂 Vyplněnou žádost jsem totiž nemusela vůbec mít (už jste to někdy zažili, aby po vás na úřadě nechtěli žádný papír? :), stačilo jí to nadiktovat, jeden podpis (fakt jenom jeden! :), jedna tisícovka a hotovo. Že by se některé úřady konečně začaly měnit k lepšímu? Těch 12 let na úřadě práce s bojí proti byrokracii i z pohledu zaměstnance mi stačilo.

Hezky vesele jsme si popovídaly (tak to mám ráda:) a co považuji za úplně super věc, která v minulosti nebyla možná je to, že mi tam zaškrtla „automaticky měnit údaje podle skutečnosti“. To znamená, když se přestěhuju, že se jim to tam AUTOMATICKY všechno změní (včetně údajů na internetu), protože už jsou konečně úřady propojené. Tak jsem se samozjřejmě musela zeptat, jak to bude, jestli si změním jméno 🙂 A to se změní automaticky taky! Takže tady nic hlásit muset nebudu. Ani jí to nepřišlo divné. Zbytečně se bojím, že lidé něco řeší a oni zatím neřeší vůbec nic 🙂

 

No a do toho veselého rozmaru mi sem vkročila naše usměvavá slečna uklízečka a já se na ní tak strašně začala culit 🙂 A teď se kvůli tomu culím na všechny 🙂 A je mi tak nějak hezky, že je mi úplně ukradené, že kamión z Turecka dorazí o týden později, takže bude problém ve výrobě. Tedy, jasně že to řeším, ale s úsměvem 🙂

 

Jo a koupila jsem si růžové pecky do uší a dnes je poprvé vytáhla v práci (my tu totiž můžeme v kanclu poslouchat do uší co chceme)! 🙂 Uklízečka na mě kouká, tak říkám: Když ony už se černé pecky neprodávají! 🙂

Hlavně, že mám radost 🙂

Přála bych si mít pořád takovouhle radost. A vím, že Tereza jí mít bude, protože bude vděčná za to, co má. To normální, pro co bojuje…

 

 

Bože jak můžu být z toho všeho tak vysmátá! 😀

Miluju tenhle opojný pocit štěstí z maličkostí.

Původně jsem chtěla jen tohle napsat jako odpověď na komentář „žábě“ pod článkem „Nalakované nehtíčky“, ale začalo to být tak dlouhé a to nadhozené téma mi přišlo tak zajímavé, že to napíšu všechno sem. Už jsem šla zrovna spát, ale jako vždy, n e m ů ž u! Protože mi tu píšete tohle! 😀

 

Toto je taková odpověď pro „žábu“ 🙂

 

 

O válcování Terezy Tomem, pokud se stanu Terezou, jsem už taky přemýšlela… Co když se mi jako dokonané Tereze jednou něco v hlavě přepne a bude chtít vykukovat Tom? 🙂 Celý život přemýšlím o tom, jaké je to být ženou. Už snad od první třídy. To jsem si ještě vůbec nic neuvědomovala. Jen jsem si představovala, jak žiju jako ostatní holky, jaké to asi musí být a byla těmi představami posedlá, ale tajila je, nepřipouštěla si je – tak jako někteří homosexuálové nejsou schopni přijmout fakt, že jimi jsou. Bráníte se tomu a bojujete s tím. Tohle přeci nemůže být pravda!

 

O transsexualitě jsem nevěděla vůbec nic. Ani že existuje. Ale ta žena chtěla roky ven bez ohledu na nulové informace, které jsem o tom měla. Proto si myslím, že bych jí měla dát konečně šanci, když můžu…

 

Proto taky jedu v lednu k Hance si o tom popovídat. Teď je Tereza zase jako už snad stokrát předtím přesvědčená, že musí existovat jen ona a nevidí žádnou jinou možnost, ale jak to ve skutečnosti je? 🙂 Jak to, že se Tereza nebojí, že by mohl v budoucnu Tom chtít zase přijít?

 

Tereza totiž vždycky převálcuje Toma (bohužel). Chtěla bych se jednoho z nich zbavit a je mi jedno koho. OTRAVUJE MĚ TO PŘESKAKOVÁNÍ 🙂 A otravuje mě, že Tereza nemůže ven nebo do práce jako Tereza, když je přeci žena! A pořád to řešit! 🙁 Tom si vždycky myslí, jak zvítězil a ono zatím… Jen jí v sobě zadržuju, nepouštím ven, snažím se jí přebít krátkými vlasy a strništěm, ale ona vždycky vyskočí a je to pak jako vodopád – k nezastavení. Terezu ničila manželka. A dařilo se jí to. Protože já milovala manželku a manželka Terezu nenáviděla.

Z tohohle vzorce vyjde, že pokud někoho miluji, tak musím nenávidět toho, koho nenávidí ten, koho miluji 🙂

Ale nenávidím ho ne proto, že ho nenávidím, ale proto, že ho musím nenávidět. To je rozdíl.

 

Už jsem ale pochopila, že Terezy se zbavit nejde… :/ A čím víc se o to snažím, tím víc chce ona žít. Toma nepotřebuju.

 

To je moc zajímavá teorie, co jste mi tu teď napsala o té Chiméře, děkuju!

 

Mamka mi kdysi říkala, že jsem se měla narodit se sestřičkou – dvojčetem… Už jsem tu o tom kdysi psala, že mám pocit, že ona je ve mě – a teď Vy přijdete s touhle teorií 🙂

 

Dávám sem odkaz na ten Váš článek s teorií tureckého lékaře, že naše těla mohou být ze dvou osob a dokonce ze dvou pohlaví: „Oplodnit vás může vaše dvojče!“. Teorie MUDr. Irmaka vychází z toho, že lidská embrya mohou v těle matky splynout a vytvořit tzv. chiméru. Tak tohle zrovna nepovažuju za absolutní nesmysl.

 

Bohužel mi mé funkční mužské pohlavní orgány stvořily díky testosteronu z těla to, co vidím denně v zrcadle. Ale spoustu toho mám taky ze ženy… a uvědomuji si to. Řekla bych, že mozek. A kromě kratšího prsteníčku proti ukazováčku levé ruky, což značí přítomnost estrogenu a taky prsou a úzkých ženských zápěstí mě bohužel ta ženskost zvenčí opustila. Akorát když jsem byla hodně malá, tak si mě tak hezky všichni pletli s holčičkou. Pamatuju si doteď živě, jak jsme jeli vlakem k babičce a v kupé slyším mamku jak říká paní, se kterou se bavila: „To není holčička, to je chlapeček!“ A to bylo pořád. No ale kolik z nás kluků vypadá jako holčička, když je nám pět. I takoví jsou.

 

Mám problém najít jakoukoliv partnerku, natož takovou, co miluje ženy i muže. Jsem pro ně tak složitá, že už jí ani nehledám. Zbytečná energie. Já se tomu vlastně i bráním, protože Tereza by jí pořád jen ubližovala.

Přemýšlím, bylo-li by řešení najít partnerku, co miluje obojí… a můžu si na to snadno odpovědět. To by se mi líbilo, ale chtěla bych víc… než přeskakování z jednoho do druhého… Tereza by stejně utlačovala Toma a když by měla volný prostor a možnosti najednou tu být, tak by Toma ani do postele netahala 🙂 A chtěla by to dokončit. Protože na to (s přestávkami) myslím neustále. Umím si to tak živě představit. A je to tak krásná představa.

 

Protože Tereza dominuje, Tom by pak už neměl vůbec šanci.

To si myslím. Ale těžko se to předvídá 🙂 Když to nevím já, tak nikdo jiný už to vědět tuplem nemůže.

Tom tu byl proto, aby získal zpátky svojí manželku.

 

Vezmu to odjinud:

 

Když nedám Tereze šanci, budu se trápit. Budu na ní myslet a budu si představovat, jaké by to bylo, kdyby… A Tom bude jen schránka.

 

Pakliže jsem Chiméra se svojí nenarozenou sestřičkou, pak mohu žít přeci jako ona se svým bratříčkem v sobě, stejně jako teď Tom žije s ní. Jen to prohodit.

 

Tak mám zase o čem přemýšlet.

 

Zrovna zítra to bude přesně měsíc, co Tereza zase vběhla do mého života jako olympijská běžkyně šílenou rychlostí a Tom nestačil říct ani „bů“, natož aby protestoval, když byl tak skálopevně přesvědčený, že on tu má to hlavní slovo 🙂 V momentě, kdy Tom vyšel od kadeřnice ostříhaný extrémně na krátko na 2cm si uvědomil, co provedl. Tereza je odhodlaná a šťastná, protože vidí cíl. Nepřipouští si, že by to mohlo být jinak. Nemá jinou možnost.

 

Jak já jí za to nenávidím a miluju současně! 🙂

 

Tereza mě baví 🙂 Byl nesmysl tu skuhrat. (Ale já se potřebovala vypsat.)

Čím víc o ní přemýšlím a o jejích možnostech, tím víc se jí otevírají dveře.

 

Jak jste vůbec přišla na ten článek o Chiméře?

Pořád těžce nesu návraty. Nemyslím teď návraty domů nebo za někým. Myslím návraty z normálního, příjemného a přirozeného světa Terezy do světa Toma. Protože nejsem v situaci, kdy bych se vracet nemusela a bůh ví, za jak dlouho taková situace vůbec nastane (ale věřím, že jednou ano).

 

Je sobota, takže jsem samozřejmě celá šťastná od včerejšího večera sama sebou, nalakovala jsem si nehty, namalovala, dala vlasy do culíčku s jednou třpytivou sponkou, aby mi pramínky nepadaly do očí a všechno bylo tak fajn. Ale teď večer jsem musela pro chleba. Vůbec nic tu nemám a pořád jsem ten okamžik prodlužovala, abych nemusela opouštět Terezu…

 

Nejdřív jsem si říkala, že do obchodu půjdu prostě takhle jak jsem, včetně těch dlouhých vlasů. Ale už jsem se viděla v té frontě u pokladny plné lidí, kteří sledují mé detaily (samozřejmě, že je nesledují, ale já mám ten pocit), tak jsem jí sundala. V tu chvíli jsem začala být naštvaná sama na sebe. Protože s těmi krátkými vlasy namalované oči a kruhové náušnice vypadají divně (i když jsou holky, co mají takhle krátké vlasy, mě se to nelíbí). Ale řekla jsem si, že si nechám aspoň namalované oči (a vybavila si slečnu, co na votocvohoz prohlásila, že miluje, když si muž maluje oči – to samozřejmě myslela styl EMO, kde je muž pořád mužem). Ale když jsem se viděla v zrcadle a zase si vybavila tu frontu lidí, tak jsem vzala tampónek a spodní linku celou dostala pryč. Bylo jen trosku vidět, jak mám tmavé a dlouhé řasy (ty hnusné řasy, co nesnášela moje manželka). Ty jsem si teda nechala. Úplně dokonale jsem se záměrně neodličovala, ale poznat nic nebylo. Nechala jsem si jen nalakované nehty, protože jsem je ráno přetřela jednou vrstvou toho mého oblíbeného nenápadného laku Super Stay Gel Nail Color 7 days od Maybelline – Pink Whisper.

 

Tenhle „růžový šepot“ mám ráda pro jeho nenápadnost už hodně dlouho.

 

A ještě přidávám, jak vypadá tenhle úžasný lak na nehtách

Tady mám ale více vrstev, než jednu, kterou jsem si nechala i na pondělí v práci a na celý týden, protože to prostě nehodlám pořád dokola v neděli večer odlakovávat.

Já mám být ta, kdo ustupuje?

 

Tenhle lak má totiž široký štěteček, snadno se s ním natírá, rychle zasychá a taky dlouho vydrží. Nehty mám po něm hezky lesklé a přitom mají přírodní odstín (sice bych radši mnohem výraznější barvu, ale copak si to s mojí (ne)odvahou můžu dovolit?).

Samozřejmě jsem ve frontě kontrolovala, jak jdou ty nehty vidět a pořád se na ně dívala, jestli se moc nelesknou, jestli není vidět ten odstín… 🙁 No není!

Než jsem vyšla, tak jsem se oblékla tak, jak bych chtěla jít (jako Tereza). Postupně jsem ale ty krásné věci Terezy sundávala a oblékala si věci Toma, protože jsem nebyla schopná jít v těch úzkých riflích, v krásných bílých teniskách s fialovými proužky a už vůbec ne v hnědé bundičce.

Zase jsem to vzdala. 🙁 A vzdávat to jak vidím budu ještě hodně dlouho.

 

Mám to pěšky asi 7 minut do obchodu a celou cestu jsem si představovala, jaké by to bylo mít všechny věci Terezy na sobě. Jít si pro ten blbej chleba jako Tereza, přeci tohle nikomu nemůže vadit!? Ale jak jsem vešla do prosvětleného obchodu plného lidí, zakuklila jsem se do sebe a oddechla, že na mě nikdo neciví, že se nikdo nediví, že nikoho nezajímám. Přitom bych třeba nikoho nezajímala… třeba. Nebo taky jo. Nejspíš by si to asi nechali všichni pro sebe, ale já bych z toho byla vyplašená, protože bych vnímala každý pohled a byla bych tak nesvá, že bych někde určitě zazmatkovala a bylo by to ještě horší (s tím přitahováním pozornosti). Nedokážu být sebevědomá, nejde to. Nemůžu. Je ještě brzy.

 

Píšu to sem, protože mám vztek sama na sebe. Protože ty návraty jsou nesnesitelné, násilné a nepřirozené. Nemůžu se na sebe dívat, jak je z Terezy zase Tom a nemůžu se zbavit myšlenek na to, až se vrátím a zase Terezou budu.

Tohle byl jen okamžik, ale v pondělí ráno stejně Tom bude muset naklusat na 8 hodin do práce.

Štve mě, že nemám odvahu. Ale ani jí mít nemůžu, když vypadám pořád jako Tom, ať se snažím sebevíc. To radši překonám ten tvrdý přechod, než přijít domů nešťastná v slzách, i když byla už tma. Ale v obchoďáku není.

 

Kolem Takka jsem prošla s očima nalepenýma na výloze a zmizela na cestě směrem domů.

 

Strašně snadno si na Terezu zvykám, přestávám jí potom už i vnímat, protože dělá normální věci, jaké by dělal Tom. Jenže je to Tereza a její svět. Usnula jsem jako Tereza a probudila se jako Tereza. Nemůžu ze sebe dělat Toma jen proto, že si potřebuju dojít pro chleba.

Všechny mé úžasné představy, jak tam letím jako opravdová já jsou sice úžasné, ale jsou stejně nerealizovatelné jako kdysi před 20 lety, když jsem si jako malá snila o tom, jaké to je být ženou a žít tak. Jen s tím rozdílem, že teď mám šanci, kterou nemůžu propásnout. Život mi stejně žádnou jinou možnost nedává.

 

Do Prahy jsem odjet nestihla, takže pojedu příští víkend s Kačenkou. Má totiž moc ráda kamínky a tohle se jí bude určitě líbit.

 

Jdu si udělat večeři, ale je mi trochu smutno.

 

Obdivuju vás všechny, kteří kašlete na lidi. Kteří navzdory pohledům a připomínkám, navzodry tomu, co si kdo o vás říká a myslí a zesměšňuje vás jdete ven a jste samy sebou. A pak dopadáte jako ta jedna z nás u stánku u Kauflandu, co jí ty pohledy vyhnaly z fronty zpátky do auta nebo naopak nikdo nic nepozná, protože jste tak krásné a ženské, jako třeba

(už jsem tu o ní kdysi psala)

 

I u nás máte šance na normální společenský život bez předsudků, jako v jejím případě ještě za studií na střední škole.

 

No a když už se tu o ní zase zmiňuju (protože jí moc fandím :), tak tady je její video „tolerance transsexuality“:

 

Je vidět, že každý bojujeme s tím samým…