Když máš chuť se obléknout do černé barvy, tak se do ní prostě oblékneš. Když máš chuť, vezmeš si sukni nebo si můžeš vzít prostě kalhoty. Když se ti chce uplést copánek, tak si ho upleteš nebo si necháš vlasy rozpuštěné. Je to jednoduché. Máme možnost výběru. (Naštěstí aspoň v něčem).

Tak proč by nemohl i tenhle blog být teď zase růžový jako dřív…? 😉

Když zrovna chci a růžová se mi líbí?! 🙂

Je mi jedno, co si o tom kdo myslí.

 

A je mi jedno, co na to bude říkat Tom. Tereza to tak chce a je to jedna z mála věcí, které může…

 

Je mi už všecko jedno, protože nemám co ztratit. Neustále něco ztrácíme. A nemělo by se náhodou také něco nacházet? Zákonitě všechno ztracené musí někdy někdo někde zase najít, ne?

 

A že si už přes půl roku sahám na prsteníček levé ruky, kde podvědomě upravuji svůj prstýnek, který tam už nemám?

Co dát místo něj jiný – stříbrný – se dvěmi třpytivými perličkami? 😉 A je to.

 

Tak já jdu do DMka pro odličovací tyčinky Bel s olejíčkem a dvousložkovou odličovací vodu Nivea na oči, jak mi dnes poradily holky na votocvohoz.cz, aby tedy ty oči byly konečně dokonale odlíčené a nemusela jsem poslouchat něco jako „hnusíš se mi“ nebo tak něco, i když už tu (naštěstí) není kdo by to říkal (jo přesně, nikdo tu není – tohle je přeci jen naše království! Dáme si všude kytičky a koupím nějaké hezké třeba fialové povlečení…) a ty Tome zůstaň zatím doma jo? 🙂

Ale prosímtě – hlavně tu zase neskuhrej nad svojí manželkou nebo o tom, jak jsi sám. To už se fakt nedá číst! Až přijdu, tak sem dáme zase něco k tématu. Když už tu tenhle blog je, tak ať to k něčemu taky vypadá. Kdo má pořád ty Tvoje stížnosti louskat… Tome, Tome… Měl bys pochopit, že manželka se k Tobě už nikdy nevrátí. Že takhle dokonalá varianta šťastného života hned několika osob závisející tak nehorázně sobecky na rozhodnutí jedné jediné se nekoná. A taky to, že Tvoje dcera zůstane navždy Tvojí dcerou a Ty její tátou. Což se bohužel vylučuje s tím, abych ve Tvém životě byla já, ale občas takhle můžeme pokecat, ne? 😉

 

Akorát jsi mi teda nemusel vyhazovat ty pěkný slimky, ty bílý tenisky z Deichmanna se stříbrným ornamentem, co jsem měla tak ráda, ty blond vlásky, které jsem si tak ráda česala, ty kozačky a sukýnky a tílečka… co mám teď jako nosit? Ani tu blbou čelenku jsi mi nenechal a byla tak třpytivá. No a balerínky, co jsem v nich byla v Praze, ty jsou taky fuč. Tohle už nikdy nedělej, ano? Vím, že se na mě vždycky zlobíš, ale nenič to, neprodávej to, nevyhazuj…

 

Myslela jsem si, že je to ročním obdobím. Že přes léto všechny ty sukýnky a šatičky, páskové botičky…že to počasí prostě přímo láká k tomu, abych s Tebou byla a že jak přišel podzim, tak to nadšení najednou zmizelo. Byl tam ten vztek, viď? Ta zlost. Ta touha vrátit to zpátky. Touha po rodině, která je silnější než cokoliv jiného a která nepřichází. Není už z čeho brát tu energii čekat. A není to obdobím. Vlastně jsem nepřišla na to, proč někdy odcházím a zase se vracím. Vím jen, že se vždycky musím vrátit. Otázkou je, zda nepřicházím jen proto, abych Ti pomohla utéct do jiné reality, aby se Ti ulevilo. A druhou otázkou je, zda je jiná realita také realitou? Zdá se, že ano.

 

Je potřeba být tím, kým jsi.

I když se mezi tím zavřely už spouty dveří. I ty se dají ale ještě otevřít.

 

O čem tě to tady přesvědčuju, viď? 🙂

Jen si říkám, proč ne. Stejně nic nemáš (kromě Kačenky, která o tátu nepřijde). Stejně jí nikdy nebudeš mít každý den, jak si přeješ. Ani manželku, kterou stále miluješ. Vždyť se na sebe podívej. Tohle je život?

 

Měl jsi to dotáhnout až do konce, protože to bylo správné. To si myslím já, i když výsledek je nejistý a pamatuju si, jak jsi mi vyprávěl o tom obědě v kantýně O2, kde si Tví kolegové vyprávěli o lidech, kteří se narodili ve špatném těle a mluvili o nich jako o těch největší zrůdách, jak Ti bylo dobře, když jsi věděl, že Tereza tam nesedí, že tam sedí Tom a že Tereza nemusí vůbec nic řešit. Tereza by to zvádla. Vím, že to vidíš ze svého klučičího pohledu, jak je to děsný vůči okolí, jak se to špatně skousává, jak se to pro někoho nedá strávit ani za měsíc, ani za rok, ale prostě se to děje a kdo chce na Tebe křičet, ten si stejně zakřičí. Ať jsi Tom nebo Tereza. To Ti radím já, protože já si věřím. Vidím to jinak, protože jsem žena, protože myslím jinak a kdybych mohla, mávnu proutkem a je všechno hotové raz dva. To by chtěl každý. Mít všechno hned.

Víš co? Nebudeme to řešit. Nech to být. Jen už prosím nech minulost minulostí a věnuj se mě. Copak Ti za to nestojím? Mám Tě ráda. Vím, že je těžké se mnou někdy vyjít, ale snažím se. Jsi ponaučený z předešlých chyb, zažil jsi tolik pocitů a zklamání, které Tě dohromady umí postrčit dál správným směrem. Dělej to, co chceš. Neohlížej se. Ty nejsi sobec.

 

Ty jsi jenom já.

 

Akorát to mám teď těžší (díky Tobě). Měla jsem práci, kde mě všichni znali (i když mě dva kolegové – muži – odsuzovali). Měla jsem být v srpnu u Hanky, ale nejdřív tu schůzku zrušila ona a pak zase Ty. A zrušil jsi i tu třetí, co byla šance. Teď si v téhle práci neumím představit, že mě ukážeš. To by asi nerozdýchal nikdo. Kromě jedné, u které mám podezření, že něco ví 🙂 Už když jsi nastoupil, tak se ptala, proč máš v pracovním Skypu ikonu žlutých tulipánů. Říkala, ať si tam dáš nějakou zbraň nebo letadlo, jako ostatní kluci. Tak tam máš letadlo. Přišly Ti do práce z Turecka hodinky pro přítelkyni (tu teď řešit nebudu) a hned se ptala, jestli jsou pro Tebe, jestli jsi nějaký „tooo“… a nedořekla to. A takovéhle narážky má pořád. Asi to z Tebe vyzařuje, ačkoli ses nechal ostříhat úplně na krátko, koupil novou slušivou velmi mužnou bundu a černá trička. Nehledě na to, že prostě nemůžeš skrýt svá prsa. A jak Ti dělá dobře, když jsou vidět, viď?

Za ten rok se toho změnilo tolik. Všechno je těžší. Stárneme oba.

 

Tome, tohle bude tak jako tak věčný boj. O rodinu nebo o Terezu. To je úplně jedno. Právě proto je jedno, kým jsi. Bojovat budeš muset stejně.

Nikomu nic nevysvětluj. Prostě žij. A pusť mě k sobě, prosím. Uvidíš, že Ti se mnou bude líp. Když budeš chtít, budu tu. Když ne, buď si tátou, přítelem nebo drsným motorkářem, to je mi fuk. Ale zasloužila bych si trošku pozornosti, nemyslíš? Taky bych si chtěla splnit pár přáníček, jako každý. Tys mi to překazil (nezlobím se na Tebe kvůli tomu, nemůžeš za to). Nikdo Tě teď ale kvůli tomu nemusí brát vážně, víš? Ani někdo důležitý, jako je Hanka.

 

Jsem zvědavá, kdy tu růžovou zase změníš na modrou! 😉

 

Ale na druhou stranu jsem ráda, že děláš věci tak, jak je cítíš… Třeba Ti jednou seženu kamarádku, která Tě bude brát takového, jaký jsi. Nebude to tedy snadné a moc takových dívek, které by se dobrovolně připoutaly k člověku, jako jsi Ty, není. Ale hlavně už neskuhrej, nebul, netrucuj a nikomu svoje přesvědčení nevnucuj. 🙂

 

Čauky.

Jo a do toho DMka jdu jako ve Tvých teniskách, jasný? Když jsi mi ty moje úžasný holčičí vyhodil! Měl bys s tím něco honem rychle udělat 🙂

 

Mimochodem – má vůbec smysl jít do DMka pro odličovač očí, který tak dokonale odlíčí oči, že to na nich konečně nebude poznat i v práci, když chceš, abych tu teď byla s Tebou? Není jedno, že to na nich bude poznat? Není to dokonce jednodušší nechat to takhle?

 

A taky doufám, že jsem na Tebe nebyla dnes moc ošklivá a nevylekala jsem Tě. Když já Ti to všechno musela říct… aby sis už to konečně uvědomil.

Tak jsem vyzkoušela takový experiment:)

Co myslíte: mohou dírky v uších zarůst za 14 měsíců nebo ne? 🙂

 

14 měsíců jsem do nich nedávala žádnou náušničku, ale dneska jsem si v Polsku koupila taková stříbrná srdíčka se třpytivým kamínkem, jsem z nich úplně nadšená a hned jak jsem přišla domů, jsem se na ně vrhla, malilinko bezbolestně zatlačila a už byly zase skrz ouška 🙂 Jako kdyby tam patřily odjakživa…

 

Obavy dívek typu: „Nesundám je na dlouho, zmenšil by se mi tunel,“ jsou tedy mýtus. Tohle je důkaz! 🙂

To mě teda vážně potěšilo! Myslela jsem (a četla kdysi na internetu), že po nějaké době ty dírky zarůstají, ale ono ne! Už tam jsou napořád! Tak jsem si udělala takovou radost…

No a protože jsem věděla, že ve Zhořelci se zase jen tak znovu neobjevím, dokoupila jsem si v drogerii úplně všechno, co mi chybělo (a že toho bylo)! 🙂 A mám z toho taky radost. Prodavačky jsem rozesmála, když jsem sháněla „tyčinky do uší“. Strašně se smály tomu slovu „tyčinky“ (polsky je to patyczki – tak nevím, co je víc k smíchu 🙂 Mám ráda, když se lidé kolem mě smějí. Tom jel se mnou…

 

…jo jo, to potvrzuju 🙂 Zrovna peču pizzu a Terez se tu zkrášluje! 😉 Moooc hezký lesk na rtech má a zase ta její očička s dlouhýma řasama! Terez? Měla sis ty balerínky za 30 Kč koupit! Tomu říkám letní výprodej v říjnu! 🙂 V Carrefouru byla moc pěkná hosteska s dámskými holícími strojky Gilette. Než jsem k ní ale došel a už z dálky opětoval její upřený usměvavý neodtrhnutelný pohled, vtrhla tam jako uragán úplně fialová hosteska od Milky a ukradla mi jí. Ten její zoufalý pohled vidím doteď… Kolik toho jde říct beze slov… (To je dobře, že mi jí ukradla. Musím se aktivně bránit takovým setkáním. Zajímavé je, že v takových momentech se mnou Tereza nikdy není… ale pak se zase odněkud vyloupne.)

 

Projeli jsme dneska tři země a ve všech jsme se zastavili. V žádné jiné zemi nenosí balerínky tolik holek, jako v Polsku. Tam je to snad národní obuv! 🙂 Hezké! No a bellindy za 30 Kč mě taky dostaly! 🙂

 

Všechno se mění… Louka už není loukou, ale stojí tam obchoďák. Místo starých vagónků jezdí po kolejích supermoderní vlak s aerodynamickým předním sklem – vypadá hezky. Zastávka, na které manželka vždycky vystoupila a čekal jsem tam já, už taky neexistuje. Všechno mizí, aby mohlo vzniknout nové. Že by koloběh života? Tak proč nejsem schopný přijmout fakt, že i můj život se změnil? Chci všechno zase zpátky. Přitom všechno ostatní se mění a respektujeme to. Nebo ne?

 

Možná nám všem v koutku duše vadí, že místo rozkvetlé louky máme nákupní centrum a nostalgicky si zavzpomínáme na to, jak kolem domu, ve kterém jsme vyrostli, rostly stromy. Jsou pryč. Stojí tam domy. Hodně domů. Pořád se něco mění. Ale vztah je něco, co by se měnit nemělo. Měla by to být jistota.

 

Už bych opravdu potřeboval, aby si moje krásná manželka našla chlapa. Protože pak se změní i její život a někam se to pohne. Podvědomě si to nepřeju, ale na druhou stranu potřebuju, aby si to taky zkusila. Jako já.

 

Je sobota večer, venku leje. Tereza ven nemůže, protože nemá deštník, ještě pořád vybírá svůj nový účes, nemá ani kozačky a na letní sukni už počasí není, takže má vyhlédnuté moc hezké tregíny z Tchiba (co jedna slečna prodává). A chce to nějaký kabátek… no ona si už s tím poradí. Nikam nespěchá. Navíc to všecko není zadarmo (i když na votocvohoz.cz skoro jo 🙂 Některé slečny jsou fajn.

 

Jo a pokud budou v některých ze starých článků chybět dost podstatné fotky, tak už jsou navěky fuč… Začátkem srpna prošla Tereza razantní likvidací všeho…

 

„Tak co nám dneska večer dávaj?“, to byla naše oblíbená věta, kterou už nejspíš nikdy nikomu neřeknu. Ženy nemají rády zženštělé muže. Chtějí Vin Diesely a Dwayne Johnsony. Tomu rozumím, protože stejně tak mě nepřitahují zmužnělé ženy. Přitom ženskost je tak fantastická, krásná a pozoruhodná věc! A tohle ještě zdvojnásobit! No nic. Konec snění.

V tom lijáku je venku ohňostroj. 12. října. Dávají Avatara. To si Tereza na konci zase zabulí. Už se mi louhuje můj oblíbený černý čaj s mandarinkou. Dnes mi přistál u starého Terezy transition videa na youtube, kde jsem zjistil, že už se blíží 90.000 shlédnutí, tenhle hezký komentář v portugalštině:

 

 

Tohle se Tereze na její ženskosti líbí…

 

Prof. Weiss mi řekl něco, co jsem tu nikdy nikam nenapsala a ani nikdy nikomu neřekla. Ví to jen on, Hanka Fifková a já… Každý den na to myslím. Všem, kdo se na to zeptal, jsem řekla přesně opak toho, co vím a přesně tak se i chovala, takže to nikomu nepřijde divné… Proč má člověk tendenci vždycky volit tu jednodušší cestu?

Ještě není čas (pokud vůbec někdy bude), tu vyklopit i tohle mé poslední tajemství…

Šel jsem se dnes ostříhat na 1 cm. Nebo vlastně jsem se tam dokopal. Ale potřeboval jsem koupit krejčovský metr (tím stahovacím kovovým se míry měří blbě). Takže když už jsem byl ve městě, chtěl jsem to mít za sebou. Nesnáším to u kadeřnice. Musím tam sedět a něco povídat. Bylo po páté odpoledne, takže ne každé kadeřnictví mělo otevřeno. Zašel jsem do prvního, kde měli do 18 h. Kadeřnice položila mobil se slovy „Počkej, já zavolám později.“ (Čili: Sakra, zase někdo votravuje! 🙂

Nikdo tam naštěstí nebyl. Řekl jsem, ať ty 4 cm zkrátí na 1-2 cm. Že když se probudím, tak mi to nestojí! 🙂 Což jí rozesmálo. A začal z ničeho nic povídat…

To je tím, že si nemám s kým popovídat. Probírat běžné věci, zážitky, nápady, komentovat počasí, politiku, lidi… Plácal jsem tam o všem možném, ale neměl jsem pocit, že mluvím o partnerce. Jo, říkal jsem, že přemýšlím o zvířeti do bytu, protože jsem včera hledal na internetu, jestli je dobré mít jednu kočičku nebo dvě, aby jí nebylo přes den samotné smutno.

Na to mi kadeřnice řekla, že je nesmysl pořizovat si zvíře do bytu, když chodím do práce a jsem sám, ale že zná jednu svobodnou fajn barmanku. Pořád se smála. (Já teda taky). Byla sympatická, ale ne můj typ. Navíc já nikoho nechci a nehledám a ani nemůžu.

Měl jsem radost, že můžu probírat všední zážitky. Nějak přešla nechtěně řada na partnerku. Ona snad vyzvídala nebo co! Měl jsem obrovské sebevědomí. (To dělá ta nová bunda a účes.)

Nechtěl jsem o tom mluvit. Vypadlo ze mě, že mám už asi půl roku seznam 38 znaků, které nesmí má partnerka mít. (Manželka a ani Péťa neměla ani jeden). (Měl jsem kdysi v plánu vytvořit z těchto 38 charakteristik elektronický dotazník, který bych nechal vyplnit dívkám, které se mi líbí a pokud by na všechny odpověděly kladně, pak by je na konci čekalo pozvání na večeři se mnou 😉 Ale to teď není aktuální. Navíc pochybuju, že se nějaká taková najde.

Neřekl jsem jí, že jeden z těch znaků je například, že partnerka nesmí být barmanka (důvodů je spousta). Řekl jsem jí, že jedna z těch charakteristik je např. že nesmí kouřit. Nekomentovala to. Ale pořád se na něco ptala. Tak jsem povídal. Úplně s neznámou ženou, kterou jsem viděl poprvé v životě. Já ostýchavý introvert. Popřála mi při odchodu „šťastné hledání“. :/ Copak vypadám, že někoho hledám? Dřív jsem se bál zeptat o číslo a dneska by mi ho snad i dala sama a mě se zrovna nechce…

Prošel jsem kolem baru, ve kterém pracuje ta barmanka. V životě bych tam nevkročil, takže nevím, jak vypadá a ani to vědět nechci. Ženská krása mě vždy omráčí a strašně ovlivní.

Po chvíli o ulici dál jsem potkal kolegyni, která nastupovala se mnou. Venčila svojí úžasnou border kolii. Z jedné věty „Jé to je hezký pejsek“ byla třičtvrtěhodina povídání.

Zjistil jsem, že si potřebuju povídat. Nejsem a nikdy nechci být poustevník. Že by se mi líbilo jít do města jen tak se projít a povídat si aspoň chvíli na lavičce nebo jen tak při chůzi a probírat blbosti. Nic neřešit. Ale současně se nechci vázat, protože nemůžu. Protože nechci nikomu ubližovat a naštěstí zoufalce žádná nechce 🙂

 

Mám puštěný poslední díl IX. řady Akt X. Krásně mě při tom mrazí po těle. Mulder (ostříhaný na 4 cm) se konečně vyspal se Scullyovou! Ježiši to je tak hezký, jak se políbili a jak se k sobě přitiskli v posteli! 🙂

 

Blond, hnědovláska nebo černovláska? Mikádo nebo dlouhé vlasy? Philips nebo Rowenta? Červený nebo růžový lak? Prodlužující nebo zvětšující objem řas? Kozačky na zimu s podpatkem nebo bez? Noční košilku nebo dvojdílné pyžámko? Sprcháč s vůní růží nebo nový konvalinkový Palmolive? Tereza je úplně normální holka 😉 Zítra musí do Takka, mají tam plyšové mikiny a jedna její kamarádka, která má Takko daleko, jednu potřebuje koupit. „Na slečnu je spolehnutí, moc milá a dobře se s ní komunikuje.“, tahle hodnocení má Tereza na votocvohoz.cz ráda 🙂 Tereza (ne Tom!) dostala nabídku na rozhovor pro holčičí server kamoska.cz. Tereza má taky vyšší sebevědomí. Už ví, co může a co ne. A je jí spousta věcí jedno. Je šťastná z maličkostí. Nemá žádný důvod tu nebýt, i když tu být nemusí. Ví, že jí má Tom rád. A ona má zase ráda Toma.

Minulosti se nezbavíš. Žádné minulosti. Ani té, která se právě teď zrodila a stále rodí z předešlých vteřin. Veškerá minulost nás ovlivňuje. I ta, o které si myslíme, že ne.

 

A Tom je úplně normální kluk 🙂 Je ostříhaný na krátko, nechává si strniště, aby se líbil ženám, mužně voní a má teď trochu vyšší sebevědomí.

 

Že ti dva nejdou dohromady?

 

Ale o to tu vůbec nejde. Oba mají radost z toho, kým jsou.

Třeba Tom se fotí nerad, ale Tereza focení miluje. Chtěla by vypadat hezky jako každá holka. Tomovi se líbí. Má všechno, co jeho holka má mít. Obdivuje její ženskost. Tereze se zase líbí Tom. Má ráda jeho mužnost. Oba jsou úplně jiní a přitom mají tolik společného. Tereza klábosí v diskusích, řeší kosmetiku, hadry na sebe, účesy, všechny ty holčičí záležitosti. Ráda si povídá. Holky mají mezi sebou úplně jiný způsob komunikace než kluci. Tom si zase vduchu sní o rodině, o dětech, o manželce. Jediná žena, které nemůže ublížit, je Tereza. Dokud tu nebude jiná žena, není potřeba jí odhánět, když sama přichází. Ona ví, že není tou nejdůležitější ženou v jeho životě. Ví, že rodina bude mít vždy přednost. Ale teď tu je, aby si povídala, aby Toma pohladila, utěšila a dělala mu radost.

A nic za to nechce. Pokorně odchází, když je třeba a přichází, když ví, že může a nikomu to nevadí.

 

To není „Už tě to zase popadlo?“. Ona nikdy neodešla…

Tom si jen zvolil tu jednodušší cestu. Je rád mužem. Jako Tereza je ráda ženou.

 

Trochu zmatků v hlavě před půlnocí neuškodí. Ovšem jak kdo. Já to mám například v hlavě naprosto srovnané 😉 Viď Terko? 😉

„Myslela jsem, že už půjdu spát, ale čekám tu na Tebe.“

„Ještě dokoukám ten film, jak tam padá to letadlo? Víš jak se mi líbí obrovská dopravní letadla…“

„A nechceš jít se mnou už do postýlky? V pátek budu mít úplně novou saténovou košilku…“

„No tak jo. Ale prosímtě už před spaním nech ten mobil na pokoji, ty bez toho votocvohoz.cz neusneš!“ 🙂

„Vždyť mě znáš, jak jde o nakupování… 🙂 Zapomněla jsem dneska zajít do DMka pro nový lak na nehty. Chtěla jsem zkusit ten 60tivteřinový!“

„Tak víš co? Zítra ho půjdeme vybrat spolu, jo?“

„Myslíš, že je ještě počasí na balerínky?“

„Myslím, že jo. Ty nos! Víš jak miluju ten Tvůj vykrojený nárt? 🙂 Je tak svůdný! Máš hrozně hezký nožičky 🙂 Ale v pátek má přijít mráz a sníh… už máš ty kozačky?“

„No nemám. Dorazí taky až v pátek! :(„

„Tak to stihneš… A měla bys začít nosit teplé ponožky, v těch silonových podkolenkách musíš mít studené nožičky.“

„Ale to je péče! 🙂 Já je nosím ráda a v práci máme teplíčko, neboj. Ale teď jsem si koupila ponožky z bambusového vlákna! Bílomodré pruhované – byl to nějaký výprodej zn. Bellinda v Intersparu za 17 Kč pár! Měla jsem si jich vzít víc, tyjo. Ale růžové už neměli :(„

„No jo, ta Tvoje růžová pořád. Mám se už zítra oholit nebo to strniště mám nechat třídenní?“

„Klidně si nech to strniště, ale v sobotu ráno chci mít Tvojí tváričku hladkou 😉 Jéé… a potřebuju make-up! Ten od Maybelline Affinitone je naprosto úžasný. Víš, že jsem teď četla o velkém testu celodenních make-upů, kde vždycky nalíčili ženě jen polovinu obličeje a s každým make-upem jí nafotili? Myslíš, že si mám v sobotu oholit nohy?“

„Jo to bys mohla 😉 Mám rád, když je máš hlaďoučké a lesklé. Namažu Ti je tím voňavým heřmánkových krémem, chceš? Ovšem já si je nechám zarostlé neva?“
„To víš že jo, ty můj medvídku. Ty chlupy jsou tak mužné!“

„A kdy půjdeš zase se mnou ven?“

„No teď ne. Řeším přece ten účes…“

„Ach jo. Vy ženy! :)))“

 

Jdu spát.

A ty Terezo taky mazej 🙂

 

Je mi jedno, co si kdo o tomhle myslí a kdo tohle čte. Nezbláznil jsem se. Jen je mi smutno a tak si vytvářím svůj svět, svojí realitu. Která není jen snem, ale skutečností. Asi jako Tom a Tereza.

 

Neexistuje nic, co by mojí ženu přimělo k návratu. Nerozumím tomu. A i tohle je útěk správným směrem. Neboť každý směr je teď správný. Hlavně, že nějaký je.

 

Říkala jsem si, jak dnes půjdu brzo spát a zase bude půlnoc!

Tak to jsme dva 😉

Nebo tři?

A co vy? V kolik chodíte spát? (ANKETA zde na konci článku)

Nemůžeme si dávat pozor na to nedělat některé věci jen proto, že nás v budoucnu jednou mohou pronásledovat. Do vztahu jdeme přeci s tím, že to bude věčné. Jenže pak se něco pokazí a máte tu najednou minulost (nejlépe několikaletou), které se nezbavíte. Bude Vás pořád pronásledovat. Všechno, ale úplně VŠECHNO, bude poznamenané lidmi, kteří do Vaší minulosti patří, kterými jste se 12 let obklopovali a najednou jste vytržení z tohoto světa a máte jít do úplně jiného.

 

Asi to lidé dělají. Že po letech soužití s partnerem a následném rozchodu začínají nový život. Protože to by pak zůstávali všude jen ti osamělí. Ale podle mě to nejde. Ta minulost je všude.

 

Je krásné slunečné páteční odpoledne. Čekám na svojí novou holku jedoucí autem 80km, aby se mnou strávila víkend a která se na mě nesmírně těší. Mám taky radost. Naplňuje mě to. Dává mi všechno, co mi chybí. Jsem šťastný.

 

Ale už několik dní (přestože jsem si myslel, že už v psaní tohohle blogu nebudu pokračovat) přemýšlím o minulosti, přítomnosti i budoucnosti. A dnes to přeteklo 🙁

 

Uklízím, aby se jí tu líbilo, ale u toho myslím na Kačenku, na ženu, na zahradu, na které teď možná jsou. Zaháním ty myšlenky. Nechci je. Přichází vždycky samovolně a nejsem schopný je ovlivnit. Čím víc je odháním, tím víc přichází. Vztekám se. Snažím se vrhnout se do nového života, kde je natažená dlaň, krásný domeček se zahradou, člověk s dobrým srdcem a dlouhými zlatými vlásky jako princezna… ideální stav. Až na to, že se mi pořád do myšlenek dere minulost. Pořád za mnou běží. Dlouho jsem si to nechtěl přiznat. Říkal jsem si, že rok po rozvodu to přeci musí už být za mnou… ale je to úplně jinak 🙁

 

Já teď stojím před rozcestím.

 

Jedna cesta vede směrem k novému životu. Úplně novému. Nové prostředí, nový domek, nová žena, nová rodina… nová práce!

Druhá cesta nevede nikam. Jsem tu ve svém rodišti mezi krásnými kopečky v bytě, o který jsem tak bojoval a který mám najednou z ničeho nic opustit, s polepenými obrázky, co kreslila Kačenka, s přáníčky s nápisy „pro tátu“, s výhledem, do kterého jsme s Kačenkou pouštěli bublifuk, se vším, co jsem miloval a miluji a najednou to tu mám opustit…

 

Moje holka (jsme spolu teď dva měsíce) neví o tomhle blogu. Ví ale o mé minulosti téměř všechno. Pokud jednou na tenhle blog narazí, tak by se až tak nic nedělo, ale bude tu tenhle článek. A ten tenhle vztah zabije. Ublíží a zradí všechny sny a plány 🙁 Jenže já to sem musím napsat, protože vím, že jakmile mě něco začne v srdci a v myšlenkách hlodat, tak se to nelepší. Hromadí se to tam, až to nakonec vybouchne a stejně se to stane 🙁

 

Zdravé a přirozené by bylo jít dál. Tak strašně se těším, až přijede! Líbí se mi plánovat novou budoucnost. Ale proč teda sakra pořád nechci vyfouknout toho nafukovacího dinosaura, co ještě nafukovala žena? Proč nemůžu uklidit její osušku? Strhl jsem ze sebe řetízek, který mi dala jako první dárek v r. 2000 a spolu se snubním prstýnkem, který jsem miloval, je prodal. Abych je měl nenávratně pryč, protože jsem si myslel, že je to správné jít dál. Neohlížet se.

 

Každý den si podvědomě kontroluji prst. Hledám řetízek na krku. A je mi strašně smutno, že už je nemám 🙁

 

Ale takhle to má žena chce. Chce, aby NEBYLO NIC!

Tohle je její varianta. Tu mi zvolila ona a mě nezbývá než jít dál. Komplikuje to život tolika lidem! Ne jen mě. Má to vliv na celé mé (a nejen mé) okolí. Jediné pitomé rozhodnutí.

 

Přijít o všechno, co bylo.

Ale mě to chybí! 🙁

 

Strašně strašně strašně mě štve, že mám minulost, která mě pronásleduje 🙁 Já asi nejsem schopný vztahu. Přitom ten je teď naprosto ideální. Všechno je tak, jak má. Já poučen z předchozích chyb říkám všechno otevřeně, chci být upřímný, nelžu, jsem pozorný… je mi s ní tak dobře. A když vidím, jak ona je šťastná! Nechci nikomu ubližovat. Myslel jsem si, jak to bude jednoduché. Tak proč není?

 

Říkám všechno otevřeně, ale tohle jí říct nemůžu 🙁 A už jsem zase neupřímný 🙁

 

Minulou neděli, kdy jsem měl zrovna Kačenku (to je ona doma s mamkou, protože táta jim před pár měsíci umřel) jsem se trápil tím, jak se trápí. Jak se nedokáže přenést přes to, že nemůžu být s ní. Ale já nemůžu dát 100% pozornosti oběma. Kačenku miluju! Ona je moje dcera! A tak to došlo tak daleko, že jsme v pondělí řešili, že se rozejdeme. Ne proto, že se nemilujeme, ale proto, že nevíme, jak dát dohromady společnou budoucnost! Nedovedl jsem si představit, jak to tu opouštím. Můj a Kačenky domov.

 

Budu mít nový 80km odsud v překrásném místě v Polabí. To je správná cesta! Tu chce moje žena! Ale já toho nejsem schopný 🙁 Nedokázal bych tenhle byt prodat nebo se z něj stěhovat 🙁 Odhodit tuhle pitomou kouli na noze :/

 

Tak jsme se domluvili, že to budeme pomalu zkoušet dát dohromady i s Kačenkou, ale já na to nemám 🙁 Mám Kačenku jen 4 dny v měsíci a potřebuju jí dát 100% pozornost. Na druhou stranu nemůžu svojí partnerku přeci házet na druhou kolej? 🙁 Ale svojí dceru přeci taky ne! 🙁 Před rozvodem jsem bral Kačenku úplně normálně, ale teď, když jí mám jen 4 dny v měsíci se podvědomě snažím vtěsnat do těch 4 dní všechno to, co bych jí dával jinak v průběhu celého měsíce! Cítím se ochuzován o chvilky s ní, o její dětství, o drobnosti, když vypráví o školce, o vílách, o kočičkách…

 

To pondělí bylo strašné. Říkala mi pak, že se na to ptala své mamky a ta jí řekla, že kdyby si měla vybrat mezi partnerem a svým dítětem, vždycky volí dítě. A já nevěděl, co dělat. Chtěl jsem zůstat v tomhle bytě, v tomhle městě, které mám rád. Tady jsem se narodil, vyrostl a tady mám rodinu. Chtěl jsem, abych Kačenku dál mohl vyzvedávat ve školce, abych jí za 20 min. dovezl domů, aby si hrála ve svém pokojíčku :(((

 

:((( Jsem na mrtvém bodě 🙁 Já se z tohohle nikdy nevyhrabu 🙁 Pitomá minulost! Všecko, co miluju je v ní! Sebrali mi jí! Mojí vinou jsem o ní přišel. A ať se snažím sebevíc, ženu zpátky nemůžu dostat. Nechce ani, abych jí počkal před prací a jen si s ní o tom všem promluvil. Brání se tomu zuby nehty. Je tak ukrutně odhodlaná už nikdy se mnou nebýt, až mě děsí!

 

Takže co mám na výběr?

 

Nový krásný život, ale bez toho, co jsem miloval v minulosti (Kačenku opustit nikdy nedokážu a ani to nikdy neudělám) nebo zkejsnu navěky v tomhle bytě a sám, protože nejsem schopný mít vztah. Protože mě má minulost stále táhne zpátky.

 

Kéž by tak existovala třetí možnost, že se vrátí zpátky žena i s Kačenkou 🙁 Že překousne právě tu nedávnou minulost, to ukvapené rozhodnutí, že zase změní svůj život, když už všem řekla, jak se vidí v novém bytě jen s Kačenkou.

 

Jak to, že se nechce vrátit?

 

Nerozumím tomu.

 

Tolik se snažím.

 

Tenhle článek jsem tu vyklopil bezmyšlenkovitě proto, že jsem si potřeboval ulevit. Tíží mě to.

Trápí mě, že se mnou žena nemluví. Že se nevrací. Že o tom ani nepřemýšlí. Proč o tom sakra nepřemýšlí?

A taky to, že tím ubližuji někomu, kdo mě miluje a kdo pro mě taky moc znamená. Dovedl bych si s ní představit zbytek svého života. Ale ta minulost je pořád tady.

 

Kdybych si měl vybrat, jestli partnera nebo Kačenku, tak vždycky vyhraje Kačenka.

 

To znamená, že Káťa je na první koleji.

 

To znamená, že své současné partnerce lžu 🙁

 

A ačkoli jsem s ní šťastný, v momentě kdy s ní nejsem, je mi hrozně smutno.

 

Z toho všeho.

 

Ze života.

Z minulosti.

Z budoucnosti.

 

Chci tolik moc vyhovět ženě a jít si svou cestou. Byly mi k tomu nastaveny ideální podmínky. Lepší už to snad ani být nemůže! Chci se taky zbavit toho hrozného břemene a odprostit se od toho. Nepsat jí uprostřed noci, že se mi o ní zdálo 🙁

 

Cítím se relativně dobře. Díky své nové lásce.

Ale je mi zle z toho, že jí podvádím. Myšlenkami. Tolik bych jí chtěl dát všechno! Jít do toho naplno, což vždycky jdu.

 

NIKDY NEPOCHOPÍM, PROČ SE KE MNĚ MOJE ŽENA NEVRÁTILA.

 

Nikdy.

 

 

 

Za chvilku je tady můj nový mazlík. Usměvavý, natěšený, v páteční euforii a taky nadšený, že budeme spolu celý víkend. Cítím to stejně. Ale pak vystrčí růžky minulost a všechno se zboří 🙁

 

Hrozně se těším na Kačenku. V pondělí s ní budu celý den, budu jí hlídat, protože je zavřená školka.

 

Tohle je neřešitelné. Vím, že to letí do záhuby, ale pořád věřím, že se to všechno nějak dá udělat. A přitom neví vůbec nikdo jak.

 

Je mi hrozně smutno. Ale nesmím to teď dávat znát.

Myslím na ní. Ale do toho mi skáčou myšlenky na Kačenku a na ženu, co asi teď dělají, co asi jedí, co Kačenka kreslí, jak žena voní…

 

V práci se všichni baví o dětech, o manželce, o kočičce, jak spí u nich na peřině, jako spávala Mášenka na té Tvé… taky chodila po vaně, když jsme tam byli spolu.

 

Proklínám sám sebe za tohle.

 

Je potřeba jít dál, ale když ony se mi ty podrážky pořád lepí k zemi a nejde to 🙁

 

Já chci být táta mojí Kačenky.