Ticho zůstane tichem a s ním i v prázdnu rozházené hračky, matrace jako loďka, lžíce na těsto jako pádlo, zvířátka jako pasažéři, to vše u vstupu do bytu, protože tam doplula, když jsem jí popoháněl, abychom stihli být u maminky včas. Dovezl jsem jí přesně. Malá stála za plotem a mávala mi, dokud jsem s autem úplně nezmizel.

Snažím se na ten pohled zapomenout a nepřipouštět si, že tohle se bude opakovat věčně…

 

Zdál se mi paradoxní sen. Manželka ke mě přišla, objala mě a řekla: „Pojď ke mě. Tohle mi už nikdy nedělej, ano?“ A zase tu byl ten pocit, kdy to ze mě všechno spadlo a bylo tak, jak má. Ale já najednou nevěděl, co mám dělat. Chci to vůbec?

 

Naštěstí je má manželka mistr světa v uzemňování a nehrozí, že by jen na vteřinu o něčem takovém zapřemýšlela, natož vůči mě projevila jakýkoliv cit nebo dokonce objetí. Úspěšně se jí daří se na mě mračit, odsekávat, ignorovat, až mě mrazí, jak je jako člověk chladná. A stále tomu nerozumím. Nejde mi to do hlavy. Jak je možné, že v její hlavě za celý ten rok ani jednou neproblýskla myšlenka na návrat? Už nemám co víc bych jí dal, čím bych jí přesvědčil…

 

To její snové objetí mě rozbrečelo. Nechci, aby se mi o těchto věcech zdávalo! Probudil jsem se strachy, abych nevzbudil Káťu, protože byla noc na sobotu a spinkala vedle mě. V tom snu jsem byl postaven před těžko řešitelnou situaci, která je velmi nepravděpodobná. Stejně jako situace, že potkám někoho ještě dalšího (třetího), kdo mi vstoupí do života, když se to nestalo po celý dlouhý rok ani jednou. A bude mě milovat a naplní mé srdce, které mi teď naplňuje moje milá kouzelná víla, kterou tu zatím nechci oslovovat jménem, i když jsem se tu o ní před několika měsíci nic netušíc jednou zmiňoval, i když na ní myslívám už 10 let…

Nechci jí totiž ublížit.

Nic nemůže být jednoduché. Normálně se lidé potkají, zamilují a jsou spolu. Přijel bych k ní s Káťou na lesní jahody, co u ní brzy dozrají kousek v lese za plotem a na které jsme zváni. Přestože chceme být spolu každý den, tak nemůžeme. Je to stejné jako s Káťou. Je tu ještě někdo další, kdo o nás vždy rozhoduje. Někdo, kvůli komu nemůžu kdykoliv přijet a vzít si jí už napořád a být šťastný… To platí pro obě.

 

Přemýšlím o věrnosti. Jaké to je být nevěrný. Bolelo by mě srdce. Ale kdybych to tenkrát udělal, neseděl bych teď tady a nepsal tato slova. Jen bych urychlil to, co chtěla provést manželka. Jenže kdybych věděl, že tohle chce jednou manželka udělat, pravděpodobně bych to neurychloval a už vůbec ne nevěrou. Nejspíš bych nevěděl, co dělat, protože stejně tak jsem to nevěděl před rokem a dospělo by to stejně ke konci, zatímco teď už vím, jak to udělat, aby to ke konci nedospělo. Ale přišel jsem na to příliš pozdě.

Zkušenost, která se bude hodit mé budoucí partnerce, když o to manželka nestojí. Když o nic manželka nestojí. Když nevidí, jak reálné a správné to všechno mohlo být.

 

Navzdory všem mým představám a zásadám, že dva lidé mají spolu být a pokoušet se spolu žít, protože to jde, začínám mít pocit, že nevěra je řešení. Neříkám, že je správná. Jen říkám, že leccos vyřeší. Toužil jsem po té ženě, ale kdykoliv jsem si představil svoji krásnou manželku, okamžitě jsem na nevěru zapomněl. Cítil jsem, že by to ublížilo mě i manželce. Ale teď jsem volný a můžu být s kým chci a jak často chci. Jenže stárneme. My už nejsme těmi, kterými jsme byli před deseti lety. My už máme další závazky, domy, hypotéky, partnery, rodiny a děti… A tak jí přemlouvám, ať to ještě zkusí, ať se s nikým nerozchází, ať jsou spolu a váží si toho, že jsou spolu.

Na to mi říká, že potřebuje jen jediné – aby ji někdo miloval.

V tom je vážně všechno. Spousta lidí už přišlo na to, že k životu jim stačí jen jedno – aby je někdo miloval. Pak takoví dva lidé perfektně zapadnou do sebe a dávají si (a dostávají) lásku v maximálním možném množství.

 

Miluju, když jsem s ní a miluju, jak voní, jak se ke mě tiskne, jak mě drží za ruku a dívá se na mě a říká: „Buďme vděční za každou chviličku, kterou máme, i když chceme víc“ nebo „Takhle už mě dlouho nikdo nehladil…“… „Nechce se mi domů“…

 

Neděle večer. Stejná jako jiné neděle večer, protože moje dcerka je pořád mojí dcerkou, protože tenhle byt je naším světem, ve kterém teď chybí…

 

Jdu umýt tu horu nádobí.

Myslet si u toho na dvě ženy, které dělají tenhle život snesitelnějším a které mi dávají tolik lásky, kolik můžou a smí…

A přát si, aby mi čas pomohl dostat se tam, kam chci.

Už vím, že ani Bůh, ani čas, ani každodenní prosby nemusí pomoci. Ani když si něco opravdu hodně moc přejete, jak se říká. Taky se to nemusí splnit. Nefunguje to. Přestože jsem věřil v zázraky, protože se mi (nám) ten zázrak několikrát stal. Přestože ve všech filmech by byly mé prosby už dávno vyslyšeny, mé nekonečné pokusy o usmíření nakonec přijaty a děj tohohle filmu by skončil happy-endem. Ale ten se tu prostě nekoná, protože moje manželka je prostě taková. A důvody, proč se nevrací, mi nejsou známy, ač o nich přemýšlím každý den už rok.

Můžete zkoušet úplně všechno, zbláznit se a dělat šílené věci, které normálně neděláte a ono to stejně nejde. Nevzdáváte to, protože cítíte, že nesmíte. Ale veškerá energie končí někde ve vesmíru místo tam, kde by jí bylo potřeba.

Možná to vše není jen v našich rukách… ale pak tedy v čích?

Dohasínající plamínky v krbových kamnech olizují teplým oranžovým světlem stěny pokoje a vyhrávají tak svůj boj s absolutní tmou pohlcující tohle místo i naše kontury v domě v kopci u lesa, kam chodí srnky okusovat Tvé jahody, netopýři se prolétávají nad korunami stromů a v dáli šumí mezi domky potok, který dal tomuto místu své jméno. Vzduch voní lehce voňavým dřevem, kouřem a vůní Tvých vlasů sestříhaných s tak krásným lesklým postupně ztmavujícím se odstínem hnědé a mahagonové a něžně ovocná vůně ve skleněném čtverečku vedle rozkládací pohovky vyvolává ve mě chuť na něco sladkého. Tvůj svět, Tvůj dotek, Tvá ruka, Tvé rty a slova. Naplňuješ mé hladové oči, ruce i srdce a propletení našich prstů vytváří neskutečnou sílu tohoto okamžiku, který není potřeba přeměňovat ve „vyšší úroveň“, protože jediný dotek nám dává totéž. Uvědomuji si, jak je přítomnost stavem, kdy všechny starosti minulosti i budoucnosti neexistují.

Říkáš mi, jak příjemné je, když se mé povyroslé vousy dotknou tvé tváře a pohladíš mě po nich. Má mužnost stává se něčím tak přirozeným, že mě naprosto nečekaně a spontánně opouští jakákoliv ženskost. Zeptáš se, jestli mám oholené ruce. Přijdou Ti hladké. Nemám. Zvedáš mi tak sebevědomí a připomínáš, jak příjemné je být mužem.

 

K ránu se Tvůj roztomilý beagle s plyšovýma ouškama (konečně) přestane roztahovat ve škvíře mezi námi, kterou jsme vytvořili záměrně, aby tam mohl a abychom my nemohli k sobě. Jako voda zalévá se prázdné místo po něm našimi těly přepaženými jen peřinami, ale s hlavou pod peřinou nespíme… Jakoby to tak bylo od nepaměti. Jakoby naše plány, pocity i prstýnky byly stejné. Několikrát jsem měl pocit, že je to jen sen. Štípla jsi mě. A kdykoliv jsem se Tě dotkl, neucukla jsi. Tvá ruka si sama našla tu mou. Nemusel jsem nic říkat. A sílu Tvého objetí cítím ještě teď. Bojím se napít, abych nesmyl dotek Tvých rtů. A Tvá vůně zůstává v mých myšlenkách celý den.

 

Včera jsem vstal a přišel do práce jako 365 dní předtím. Bez cíle, bez života a bez radosti. Jedinou radostí mi byla Tereza, která na mě tak hezky vykoukla. I Ty jí znáš a respektuješ. Ale už strašně dlouho (že si to ani nepamatuji) jsem měl najednou tak krásný pocit z toho, že jsem mužem. A chtěl jsem ten stav zachovat, chtěl jsem nepřijít přesně o tyhle chvíle v tomhle pokoji. A hlavně – dostal jsem strach z podobné situace, kterou mohla kdykoliv v budoucnu prožít právě Tereza. Co by dělala, kdyby neměla svoji dnešní mužnost? Najednou jí nepotřebuji k tomu, aby mi bylo hezky. Ale už neříkám, že jsem jen Tom. Ona je mojí součástí. Já jsem oba. Nemůžu jednoho nebo druhého zatratit, zadupat, zničit nebo neustále popírat. Nejde o to je rozdělit, o což jsem se tak usilovně pořád snažil nebo se rozhodnout, kdo z nich tedy doopravdy jsem. Jde o to žít s oběma. Já jsem Tom a Tereza. Oba mohou být šťastní, oba mohou mít spokojený život. Jako Tom můžu dál psát o Tereze, o jejích starostech, o světě nesprávných schránek a léčení smutných duší a jako Tereza zase o Tomovi. Snažil jsem se zničit jednoho nebo druhého ve snaze dát někomu vinu. Ale to nešlo.

 

To ráno, když jsem si v práci přečetl e-mail, že můžu přijet, jsem si pořád dokola opakoval: „Nesmím tam přespat, nesmím tam přespat, nesmím tam přespat…“

Měl to být jen krátký rozhovor u kafe (nakonec to bylo u voňavého čaje) s někým, koho jsem už dlouho neviděl.

Ale bylo to až příliš mnoho náhod a souher událostí na to, aby to nemělo žádný význam.
V jedenáct večer jsme jeli spolu ke mě pro čisté tričko a kartáček a ráno už jsem Tě po té krásné nevinné (a krátké) noci vezl do práce.

Šťastný jako kdysi s někým jiným. Štastný jako muž, i když Ti ženy nevadí. A zakoukaný jako před deseti lety. Jen tenkrát jsem Tě k sobě nepouštěl, protože nedokážu být nevěrný.

 

Pokud jakékoliv takovéto zážitky odsunují Terezu do pozadí, nemá (Tereza) šanci na přežití. Tereza je kratochvíle, Tereza je hra, relax a útěk ze zoufalství.

 

 

Jsou síly, které jsou nad všemi ostatními. Pokud nás neovládají, nepohybujeme se na úplném vrcholu, kam nás tyto síly mohou vyzvednout, ale někde dole, uprostřed nebo těsně pod vrcholem. Jakmile nás ale ovládnou, otevřou se nám tím neskutečně krásným výhledem oči. To není zaslepení, tomu se říká láska. Taková je moje definice.

 

Tohle je přítomnost.
Ani minulost, ani budoucnost. Ani konec, ani začátek.
Čas napoví víc.

My sami to rozhodnout nemůžeme, neboť na téhle planetě nejsme sami.

Je mi úplně jedno, že jsem spal tři hodiny.

Je mi úplně jedno, že skáču z jedné identity do druhé.

Je mi úplně jedno, co si kdo myslí.

Tohle se má stát, stejně jako se mělo stát všechno, co se stalo minulý týden, minulý měsíc a minulý rok. To jsou ty fáze, které nemůžeme přeskočit.

To jsou přesně ti lidé, kteří se v našich životech pohybují už několik (mnohdy i desítek) let, známe je víc než kohokoliv jiného a s jistotou můžeme říci, že po celá ta léta jsou nám blízcí a líbí se nám. Psal jsem o tom v článku Teorie o délce vztahu.

 

Nenašel jsem Tě. Ani Tys nenašla mě. Žijeme spolu už vlastně hodně dlouho.

A oba si nosíme v hlavě ten svůj sen, který je úplně stejný.

 

Jdu se celý šťastný díky Tobě vrátit do přítomnosti…

Schovám si tenhle krásný okamžik do tohohle článku navěky.

 

Nechci ho slavit. Nechci si ho připomínat. Nechci na to myslet.

Ale přesto tu je.

Nechci o tom psát a nechci, aby to někdo četl, ale je mi tak hrozně, že to musím ze sebe dostat.

 

Přesně před rokem 4.6.2012, půl deváté večer.

 

Malá leží na gauči. Rozvalená, protože venku bylo celý den sluníčko a i v bytě je teplo. Bojí se totiž sama v postýlce ve svém pokoji. Pak jí přeneseme… já už ale dneska ne.

 

Tohle pondělí jsem přišel domů takhle k večeru. Ty jsi byla už vykoupaná a voňavá ve své žlutobílé noční košilce s pejskama. Měl jsem jí na Tobě nejradši.

Věděl jsem, že tuhle noc už neuvidím pověšeného papírového ptáčka na stropě v ložnici, že tuhle noc už se vedle Tebe neprobudím. Že to končí…

Šel jsem za vidinou lepšího života, který vypadal nadějně a který měl být veselý, pozitivní, plný nadšení.

Ten život takový měl skutečně být, protože ten původní se mi zhroutil. Měl nahradit tenhle „vysloužilý“, starý, opotřebovaný a životaneschopný život, který jsem odhodil a vrhl se na jinou cestu, protože žádná jiná cesta údajně neexistovala. Bylo mi každý den připomínáno, jak jsem tu na obtíž, jak jsem nechutný, jak se Ti hnusím a jak už bych se měl konečně sbalit a odejít… Každý den jsem se bál, že se na mě zase podíváš tím zamračeným pohledem a dáš najevo, abych už vypadl.

 

Vzal jsem tři obrovské igelitové pytle, cestovní tašku a naházel tam všechny věci, co jsem měl. Toma i Terezy. Tu šílenou bolest u srdce obracela v dobré představa, že Tereza bude mít od teď volnou cestu. Ale na úkor čeho? Dával jsem si tuhle otázku denně. Tereza nebo rodina? A do poslední chvíle jsem to nevěděl.

 

Vzteky jsem všechno naházel ke dveřím bytu a začal se obouvat. Přišla jsi ke mě. Snažil jsem se být ticho, abych nevzbudil malou. Na stole v obýváku byl Tvůj notebook a puštěná televize. Vzduch voněl večeří, na které jste si pochutnaly, ale já neměl ani trochu chuť. Vlastně už asi ani nebyla pro mě. Uděláš něco nečekaného. Dáváš mi dámský parfém, který máš ráda a pak kulmofén. Že prý se mi třeba bude jednou hodit. A natahuješ ruce, protože mě chceš obejmout. Ten okamžik mě pronásleduje už rok denně. Denně si vyčítám, že jsem se k Tobě nepřitiskl a neřekl: „Víš co? Vykašleme se na tohle naše dohadování a uděláme všecko jinak! Protože Tě miluju a záleží mi na Tobě. A kvůli Tereze bych Tebe ani Kačenku nikdy neopustil.“

 

Pár slov, které mohly změnit život nás všech.

 

Místo toho cuknu, rychle otevřu dveře a utíkám naštvaný se slzami v očích do výtahu.

 

A pak k mamce, která mi poskytla azyl na 5 měsíců, za což jsem jí nesmírně vděčný.

 

Je mi smutno.

Úplně stejně jako před rokem.

Všechno je tu stejné, jen vy tu nejste. Jakobyste tu byly ještě včera…

Tvůj ručník pořád visí v koupelně (občas Ti ho vyperu), Tvé pantofle mám připravené v chodbě, Tvá postel je připravená k ulehnutí a v kuchyni jsou rozdělané nudle do nejlepších polévek na světě, sezamový olej, který jsem Ti koupil na vaření, protože sis ho přála a spousta dalších věcí, se kterými pořád nemám sílu pohnout a budou tu, dokud s nimi někdo něco neudělá.

 

Ještě tři měsíce si budu myslet, že stát se Terezou je jediná možnost, jak ze všeho utéct, jak být šťastná a smět tak začít život zase znovu od začátku. Ale koncem srpna všechno Terezu přemůže. Je to tak silné, že nedokáže bez vás žít, ale nedokáže se ani zabít, přestože nezná žádný jiný způsob, jak tu osamocenost ukončit.

 

Tereza dala veškerou sílu co měla do toho, aby dosáhla svého cíle, ale nestačilo to. Láska k vám byla silnější. Tereza potřebovala jít dál, ale vy jste jí táhly zpátky, až jste jí téměř zničily, protože i ona je jen člověk, který miluje svoji ženu a své dítě. A tak byl ze mě zase Tom se vší přirozeností. Doufal, věřil a psal denně zprávy, maily, dopisy o tom, jak je mu to líto a jak všeho lituje. Ale čím víc je psal, tím víc jsi mu to zakazovala a o to víc i nenáviděla. Čím hůř člověku je, tím víc kopanců dostane. Hlavně nešetřit.

 

Je 4.6.2013. Rok poté. Tenhle byt už není mrtvý. Žiju v něm já a jednou za 14 dní i veselá Kačenka. Její přítomnost pomaličku pozvedává tenhle byt v živé a krásné místo, ve kterém nám chybíš jen Ty.

 

Zvláštní souhra datumů. Dnes jsem doložil poslední dva zbývající dokumenty v Raiffce. Na Tvé narozeniny příští týden bych se měl dozvědět, zda mi byl úvěr na 33 let mého života schválen a Ty si budeš moct koupit nový byt. Do našeho výročí svatby ještě tento měsíc bys mohla mít peníze.

 

Čeká Tě nový život. Ten, po kterém toužíš. Po kterém tak tvrdě už přes rok jdeš a já jen pořád doufám, že se to nestane. Jakpak by se to nemohlo stát, když dělám maximum pro to, aby se to stalo, protože potřebuji a chci, abys byla spokojená a s Tebou i naše Kačenka.

 

Myslíš, že Ti teď bude líp?

 

Chvíli jo. Budeš zařizovat byt, budeš si užívat volnost, prostor, svůj vlastní prostor.

 

Ale přemýšlela jsi, co bude potom?

Budeš sama usínat, sama tahat nákupy, vařit pro sebe a Kačenku…nikdo kromě Kačenky Tě nebude objímat, vítat s úsměvem, když přijdeš z práce, říkat, jak výborná je ta večeře, jak Ti ten nový účes sluší, jak se těší, až v sobotu pojedete na výlet… Nechytnu Tě za ruku, až Ti bude v noci špatně, nepoběžím Ti uvařit mátový čaj a nebudu otvírat okno, aby šel na Tebe čerstvý vzduch. Nebudu Ti kupovat něco dobrého, když mě vyšleš na nákup. Nebudu Ti psát smsky, když budu zrovna v práci a bude mi bez Tebe smutno. Nebudeš mít doma květiny. Jen tak, protože je máš ráda.

 

Jak jsem přišel na to, že tohle všechno mít nebudeš?

 

Nepřišel.

 

Šeřík Ti bude trhat někdo jiný. Bojovat o Tebe bude někdo jiný. Uléhat vedle Tebe bude jednou někdo jiný… bude dělat s Kačenkou úkoly, bude jí hladit před spaním a Tebe bude držet za ruku, až Ti v noci nebude dobře…

 

Nechci žít tenhle život.

Nechci ho žít ani jako Tom ani jako Tereza.

Ale co mi sakra zbývá?

 

Píšu tu o Tobě, myslím na Tebe a najednou moje devět let oblíbená písnička, kterou mám v mobilu už několik let přiřazenou k Tobě:

 

To voláš Ty. Veselá, milá… až se mi srdce rozbušilo.

Takhle nikdy nevoláš sama od sebe. A už vůbec ne, že chceš s něčím poradit. Věřím v telepatii. Jakobys cítila, že Tě potřebuji slyšet…

Tak strašně mě to potěšilo! Říkáš, že Kačenka nemůže usnout. Chci si povídat. Chci Tě poslouchat… chci Tě poslouchat celou noc… Mám strach, že to položíš. Ale musíš to položit. A zase je to jako předtím. Ticho, mrtvo, prázdno.

 

Jak můžu věřit, že se to změní, když si hledáš nový byt?

A jak si můžu myslet, že Tvůj nový byt je překážkou k tomu, aby se to jednou změnilo?

 

„Sladko schúlime sa do perín…vášně…“

 

Rok je za mnou.

Co pozitivního přinesl?

Můžu jíst rybičky přímo z konzervy a koukat na válečné filmy.

 

Jaký bude 4. červen 2014?

 

Stejný, jako 4. červen 2013, 2015, 2016, 2017, 2018, 2019, 2020…….

 

Fascinuje mě, jak se nemůžu odlepit. Koukám na sebe shora a divím se sám sobě. Bezmocně se tu plácám a snažím se z toho vyhrabat.

 

Výhodu má ten, kdo tolik nemiluje. Kdo dělá hodně kompromisů. Protože když to skončí, bolí to míň. Ale vztahy nemají končit. To si jen lidé krátí dlouhou chvíli.

 

Vžycky jsem si myslel, že stojí zato jít do toho po hlavě. Dát do toho všechno. Nebát se milovat a dávat lásku jak jen to jde. Protože čím víc lásky dám, tím víc dostanu. (Po hlavě).

 

Dobrou noc.

Tohle je fakt blbej den.

 

Mám řešení:

a) nechat se vystřelit na Mars, odkud už nebude návratu a budovat tam základnu (tenhle záměr opravdu existuje)

b) zítra se probudit celá jako doopravdická nefalšovaná Tereza se vším všudy bez celého toho sáhodlouhého procesu s nejistým výsledkem

c) postavit si na Aljašce boudu, bojovat s medvědy, vlky, mrazem, sněhem, hladem a nechat si narůst plnovous a žít přítomností

d) vrátit čas do roku 2010, kdy šlo ještě všechno udělat jinak

e) vrátit čas do roku 1990, kdy jsem byl sám, nevěděl jsem, co mě čeká a mohl začít přeměnu v Terezu, když to ještě šlo z fyziologického pohledu (ale ze společenského pohledu nikoliv)

f) vrátit čas do roku 1975 a přerušit mému tátovi s mámou pokus o mé splození

g) nechat uspat lidstvo včetně mě a už nikdy se neprobudit

h) přivodit si amnézii (to by mi bylo ale líto Kačenky)

 

Jo. Já mám dceru. A ta dcera má tátu!

 

Která varianta je nejreálnější?

Za a)

 

 

Neuteču tomu.

Tak jak to změnit?