„Jak zapomenout na ex-přítele?“

Takhle nazvaly zase holky jednu diskusi na portálu votocvohoz.cz, který mě teď baví číst, protože je tam spousta hezkých holek a ne jen ty zoufalé, co si podávají inzeráty a chtějí se seznamovat 😀

 

Hm, ale úsměv mi hned zmizel, protože tam slečny píší, jak je to už rok a 1/4 a pořád myslí na svého ex… jak to prostě nejde překousnout… některé to řeší jinými vztahy… některé zase radí, že jiným vztahem se nic nevyřeší. Ale výsledek nikde. Je to všude stejné. Je jedno, jestli tohle řeší holka nebo kluk.

 

Z tohohle se nikdy nevyhrabu :/

 

Na to, jak zapomenout, totiž žádný návod ani rada neexistuje.

 

PROTOŽE TO NEJDE.

 

 

Jo dobrý. Tak jestli je tahle dedukce správná (že to nejde), tak je to věc, kterou nezměním.

Ale může jí změnit někdo jiný!

Jenže ten jí změnit nechce.

Musím to ještě promyslet… :/

Ta vůně na chodbě našeho domu…to není vůně večeře mojí manželky, na kterou jsem se vždycky těšil (na manželku i na tu večeři). Tenhle byt je prázdný. A bude ještě prázdnější, až si odsud ostěhuje věci, které bude chtít a potřebovat…

Už mám zase tu svojí pseudoradost. Raduji se z něčeho, z čeho se radovat nemůžu. Raduji se z toho, protože tím splním sen mojí manželce o svém vlastním bydlení, ale současně to nechci. Schizofrenní pseudoradost. Něco tak moc chcete a děláte pro to maximum a přitom si přejete, aby se to nestalo.

 

Zase jsem věnoval 2 hodiny svého času Raiffce. Ta paní je kouzelnice! Volal jsem před chvílí tu radostnou zprávu o brzkém termínu připsání peněz na manželčin účet. Ještě to není schválené. To jsem se jen dozvěděl jednotlivé termíny. Ale její úterní dobrá nálada je pryč. Zase byla odtažitá, nepříjemná a z jejího hlasu jsem cítil tu nenávist, podezíravost, opovržení a znechucení… jako vždycky. Mluvil jsem na ní klidně, snažil jsem se v hlase usmívat, ale vždycky mě odpálkovala. Zase mi nic nevěřila a bůhví jestli si nevymyslí něco, čím by mi ten úvěr zase krásně zkomplikovala. Ale nechci spekulovat. To už je jen můj strach. Jako třeba nepodepsání kupní smlouvy, kterou sepisovala sama notářka. To je poslední papír, který doložím dodatečně, když dnes manželka ten podpis udělat nemohla (omlouvá jí, že byla v Praze) a tím je dílo dokonáno. Všichni měníme scénáře podle toho, jak manželka řekne. Já, Modrá pyramida, Raiffka. Stačí si něco usmyslet a musí se to předělat. Hodiny práce. Její nesmyslná podezíravost mě vytáčí. Pořád si myslí, že tenhle byt nikdy neprodám. Chápu, že jsem udělal blbost, když jsem chtěl být ženou, ale nechápu, proč mi nevěří. Jakou to má souvislost?????

 

Ta výborná poradkyně z Raiffky miluje složité případy 🙂 Bere si můj spis domů na víkend. Pročítá smlouvy, vymýšlí, kombinuje a pak mi radí jak to udělat, aby to vyšlo.

 

Dnes se mi zdál strašný sen. Že mi jeden nepříjemný pán v práci (se kterým jsem já ještě konflikt neměl) řekl, že jsem udělal nějakou chybu a že mě ještě dnes vyhodí. Zítra mi totiž končí zkušební doba.

Přišel jsem do práce a na stole papír podepsaný ředitelem…

…a na něm bylo super hodnocení se závěrem, že si mě tam nechají 🙂 Jupííí! (Tohle není pseudoradost 🙂

 

První meta překonána, ještě mě čeká druhá, protože smlouvu mám na dobu určitou do 31.7.13. Tam to bude taky napínavé, ale byt by už měl být vyřešený a manželka spokojená. Jediné, z čeho mám radost je, že Kačenka bude mít svůj pokojíček…svůj prostor a své hračky zase na svém místě v novém bytečku… a bude je mít i u mě, protože ta úžasná poradkyně mi poradila, jak si vybavit byt a neplatit nic navíc 🙂 Ale zatím spí Kačenka v posteli vedle mě. Tam kde spala manželka. Večer si čteme pohádku, pohladím jí a už spinkáme oba 🙂

 

Zase leje. Vloni bylo do konce května 461 hodin slunečního svitu. Letos jen 80! Třeba proto je manželka pořád tak znechucená z celého světa.

 

Jdu povečeřet vanilkový jogurt, jahody a banán spatlané dohromady.

 

A mám ještě jednu radost. Z lidí, kteří mi pomáhají.

A vlastně ještě jednu a to je vážně veliká radost! Zítra si jedu pro Kačenku na víkend! 🙂

 

 

 

 

 

 

Je mi z toho na nic 🙁

 

 

 

 

 

Pořád nechápu, proč si nemůžeme dát druhou šanci.

Zlobíš se na celý svět a taky vůbec nechápu proč.

Máme teď takovou šanci žít celý život ponaučeni z našich chyb a mít vztah, který prošel krizí, ze které se dostal.

Já i Káťa čekáme a přejeme si, že jednou budeme zase všichni. Dva lidé na tomhle světě si nepřejí nic jiného. To je Ti málo? Udělat šťastnými nás všechny na celý život! Změnit všechny naše (i Tvoje) starosti a trápení v radost a štěstí! Máš takovou šanci! Máš strach? A z čeho? Nebylo těch chyb až dost a nebyly až příliš velké, aby už se neopakovaly? Byli bychom hloupí, kdybychom to dopustili.

Vždycky když vystoupím z auta, kterým jsem přijel z práce a vidím všude kolem ty děti, maminky a tatínky, tak cítím, jak je můj život prázdný. Dva lidé si přejí být šťastní a chtějí udělat šťastnou i Tebe. Ale Ty se tomu bráníš zuby nehty, kopeš kolem sebe, mračíš se na svět a boříš s chutí jeden most za druhým, po kterém jsi mohla v klidu přejít na bezpečnou zem. Sem k nám. A stále v tom pokračuješ hlava nehlava. Jakobych byl vrah nebo provedl něco tak strašného, co ti ublížilo navěky věků a neodpustí mi to ani deset generací… Snad jdeš za nějakou vidinou šťastného života…?

My se nezlobíme. My tu čekáme s otevřenou náručí. A tiše přihlížíme Tvému běsnění, které postrádá význam, smysl a logiku.

Vím, že tenhle blog nečteš a ani o něm nechceš vědět. Nesmí se před Tebou o něm mluvit a bráníš se jakékoliv informaci, která by Tě na něj mohla navést. Ale kdybych Ti tohle napsal na papír, je to jakobych ten papír hodil do koše já sám. Absolut ignoration.

 

Nedávno se mě někdo v mailu zeptal, proč jsem si nešel za svým cílem, který byl tak důležitý. Odpověděl jsem, že jsem nevěděl, která cesta je správná. Na těch vahách byla Tereza a moje rodina. Ale manželka do mě strkala, tak jsem si myslel, že správná cesta je jasná. Nebyla. Rodina byla mnohem důležitější. Zeptal se mě tedy, co se změnilo, že jsem teď Tom a ne Tereza? Mám snad díky tomu třeba častěji dcerku?

Zamyslel jsem se a zjistil, že se nezměnilo nic! Vůbec ničemu to nepomohlo. Jsem na tom úplně stejně, jakobych byl Terezou. Manželka vůbec neakceptuje, že důvod, který dal příčinu rozpadu našeho vztahu, pominul. A tak už vím, že Tereza nebyla tou příčinou. I tak jí ale nepotřebuji oživovat. Něco, co bylo ještě před rokem nejdůležitější na světě najednou neexistuje. Ale neexistuje ani ta druhá důležitá věc na vahách – láska mé manželky.

 

Takže výsledek je ten, že nemám vlastně nic. Tak proč jsem to všechno dělal? Abych takhle skončil?

Ne. Věřím, že to utrpení mě jednou osvobodí. Protože jsou jen dvě možnosti – buď to takhle zůstane až do mé smrti nebo ne. Špatná a dobrá varianta.

 

 

Tohle jsme měli překonat a né se vzdát…

 

Nerozumím tomu.

 

Mé týdny nemají sedm dní, ale dvanáct.

A vždycky na začátku tohohle nekonečného týdne v neděli večer, kdy odvezu Kačenku k mamince, kdy vejdu do úplně mrtvého bytu, ve kterém leží na zemi (souměrně) rozházené hračky, v sobotu vyčištěném akvárku se prohání hejno neonek mezi kameny tak, jak je tam Kačenka naaranžovala, aby mohly proplouvat „tunelem“ mi další pátek, kdy si pro ní budu smět přijet, přijde tak strašně nekonečně vzdálený. Na ty neonky jsme koukali půl hodiny, jak jsou šťastné a jakou mají radost. A my jsme z nich potom měli tu radost taky.

 

Chce se mi křičet. Zbavit se toho pocitu, kterého se zbavit nedá, protože moje dítě bude vždycky moje dítě. S ním se rozvést nemůžete. Takhle by to mělo fungovat i s partnerem. Brát a milovat ho takového, jaký je, protože tak jako dítě je moje dítě, můj partner je můj partner. Ti, co to pochopili (a je jich naštěstí dost), mají vyhráno.

 

Co dělají lidé, když potřebují křičet a nemohou? Kreslí malby, píší básně, tvoří sochy, skládají hudbu…snaží se všechny ty pocity někam „odložit“ a zbavit se jich. Ani já už to nemůžu v sobě držet a „zakřičím“ si. A následky, které mohou ublížit jedině mě, jsou mi ukradené. Protože mě už nemá co ublížit.

 

Občas mi do hlavy vlétne představa, jak by bylo šťastné naše dítě, kdybychom mu teď řekli, že se k sobě vracíme. Že zase budeme rodina. Že jeho postýlku zase stěhujeme do jeho fialovorůžového pokojíčku. Jak by skákalo radostí, kdyby mě a mojí manželku vidělo zase v objetí – to, o co se snaží pokaždé, když jsme spolu a tahá nás za ruce k sobě. Copak to za to štěstí našeho dítěte nestojí??? Jde vůbec udělat naše dítě nějakým jiným způsobem šťastnějším?

Já vím, má to háček. Nejde to jen kvůli němu. Musí to jít proto, že to chceme všichni.

Jo, jsou to nesmyslné představy. Ale létají mi do hlavy samovolně. Jako vzpomínky nebo jiná přání – a všechna se týkají vás. Vůbec nemá smysl počítat dny, týdny, roky… je jedno, jestli je rok 2013 nebo 2023. Bude mi pořád stejně a pořád to budou 12tidenní týdny místo 7denních. Už opravdu nežiju na Zemi, ale na Marsu, kde rok trvá 1,881 pozemských let, tzn. 98 našich týdnů místo 52 pozemských, takže týden má 13 dní. Všechno trvá déle, jen život má pořád stejnou délku. Jsem vystřelený na Mars. Ale já blbec jsem se tam vystřelil sám.

 

Ptal jsem se mailem psycholožky, ke které jsem vloni vlétě zašel s úplně jiným cílem, co říkat dítěti po rozvodu na otázky typu: „Proč s námi nemůže být maminka?“ apod. Jde o psycholožku specializující se na dětskou psychologii. Odepsala mi, že to mám vždy dítěti říct tak, jak to je.

No jo, ale zkoušel jste někdo někdy říct dítěti něco tak, jak to je?

 

Jen co jsme dnes vyjeli, Kačenka seděla za mnou v autosedačce a dívala se ven. Snažil jsem se pustit víc nahlas rádio a zpívat, aby měla veselou náladu (a já taky). V tom mi řekla, že až přijede příště, namalujeme si mámu. Vlasy, oči, šaty – všechno na velký papírový pytel a ten nasadíme na sedadlo vedle mě… takže tak bude maminka jezdit v autě s námi…

 

Tam na zahradě mezi ostružinami a třešní, kam jsi vklouzla, hned jak jsem tě dnes vyložil, za babičkou a dědou, za pejsky, za maminkou…tam je svět jako dřív. Tam je všechno stejné – jen já tam chybím, ale na to jste si už zvykli. Tady u mě je svět převrácený naruby. Není tu stejného vůbec nic. Jen vždycky ty dva dny s tebou mě dělají radost a užívám si každé vteřiny s tebou. Odháním strach, že přijde zase neděle odpoledne a udělal bych pro tebe všecko. Nejsem schopný utrhnout si ani minutu pro někoho jiného, protože nechci přijít ani o okamžik s tebou. Akorát máma nám tu chybí, já vím…

Chtěl bych žít taky normální život. Vyzvedávat tě ve školce, vařit ti večer večeři, koupat tě i ve všední den a číst ti před spaním pohádku. A ráno s tebou rychle do školky a večer zase pro tebe. Že si moc nestíháme pohrát? Ale jsme spolu, povídáme si, říkáš mi, co je nového, víme jeden o druhém a máme tu tolik potřebnou jistotu.

Zjistil jsem, že jak jsme si teď vzácní, o to víc si chybíme a chceme být spolu.

Nechci tě brát mamince. Chci, abysme už nikdy nemuseli všichni tři mít strach, že nebudeme spolu.

Je ale jen jediný člověk, který ho nemá – a tím je naše maminka.

Nesmím číst mé staré zápisky. Přemýšlel jsem, kdy jsem vlastně tenhle blog začal psát a samozřejmě mě lákalo podívat se vůbec poprvé na 15. květen přesně před rokem…

To jsem neměl dělat.

 

Nic se nezměnilo. Jen Tereza odešla.

 

Všechny ostatní pocity týkající se rodiny jsou pořád stejné. To, co jsem si tenkrát uvědomoval, že nastane (že mi tak budou chybět), tak opravdu nastalo. Nechybí mi ani o trošičku míň a to je naprd.

 

Jen tehdy před rokem šlo ještě v této době v rozkvetlém květnu všechno změnit… ale za nedlouho to už nepůjde…

 

Dříve se můj život rozděloval na „před rokem 2000, než jsem potkal manželku“ a „po roce 2000, kdy už jsme byli spolu“.

Teď se rozděluje na dobu před 4.6.2012 a na dobu po ní, kdy jsem odešel, protože jsem odejít musel, protože mi to bylo neustále dokola denně předhazováno a já si myslel, že utéct je jediné řešení. Nebylo.

 

Kouzelný dědeček na Ortelu mi (aniž bychom o tom předtím mluvili) řekl: „Máš všechny trumfy mládí! Tak si koukej najít holku.“ Pořád o tom přemýšlím a nemůžu s tím nic dělat. Štvou mě dotazy některých lidí kolem, jestli „chodím za holkama“ apod. Nechodím, protože za prvé nevím kam, za druhé po dvanácti letech ani nevím, jak se holky balí a za třetí jsem otrávený z namlouvání, které nikam nevede, i když může být příjemné. Ale naštěstí holky (pro mě) došly. (Bohužel né doslova).

 

Můžu se jít se svými trumfy mládí tak akorát vycpat. Jestli má někdo o ně zájem, rád je zdarma přenechám jakémukoliv zájemci. Beztak je mi někdy jako kdyby mi bylo 100.

 

Četl jsem článek, kde vědci v Británii seřadili asi 300 kluků a chlapů. Třetina měla plnovous, třetina 10tidenní strniště a třetina byla hladce oholená. Tipnete si, kdo u žen dostal nejvíc bodů jako nejpřitažlivější? Muž s 10tidenním strništěm! Všímám si kolem, že to nevypadá blbě a ani dědkovsky (jako třeba plnovous). Na druhém místě byl hladce oholený muž a na třetím plnovous. Jasně, že jsem to musel hned zkusit! Jenže… co to je 10tidenní strniště? Co 11. den? To se má jako přistříhnout? Oholit se to nemůže, protože by trvalo zase 10 dní, až z toho bude 10tidenní strniště. A plnovous taky nechci 🙂 Po třech dnech jsem to nevydržel a oholil se. Když se ke mě totiž dcerka přitiskne, píchá jí to. A to nechci. Jo a ještě tam psali, že 10tidenní strniště dostalo víc bodů než 5tidenní 🙂

 

Ale proč to vlastně řeším? :/ Nemá to smysl.

Rád chodím do Kauflandu. Jsou tam hezký prodavačky 🙂

A v práci na lince taky.

U obchodního domu kolik jich sedí na lavičce!

Některé se i usmějí a já jen sklopím zrak.

 

Myslel jsem si, že ještě tak 15 let, než bude Kačenka velká, bude stát na vlastních nohách a pak že si zkusím založit novou rodinu. Ale v 51 letech asi těžko. V 70 nikomu na maturiťák nedolezu…

 

Nemůžu jen tak sedět a nic nedělat!

 

Vymyslel jsem něco šíleného 🙂 Něco, co nosím v hlavě už pár měsíců. Něco, co promýšlím do posledního detailu a až to udělám, budu v tu chvíli fakt šťastný a odvázaný, protože budu mít pocit, že jsem vyjádřil své pocity na správném místě správným způsobem. Dokonce tak, že to uvidí několik let tisíce lidí! 🙂 (Doufám, že milióny! 🙂 Je jen jediný člověk, který o tom ví, se kterým se radím o technických věcech a věřím mu, že mě nepráskne, protože to dělá taky 🙂

 

Chce to trochu vzrůša do života, ne? 🙂

 

Proč jsem tak tvrdohlavej, ach jo 🙂 Co si umanu, za tím musím jít. Tak jako srpnový výlet k Baltu. To vzrušení v autě, kdy odjíždím z města daleko na sever, cítím ještě teď. Jaká blbost mě napadne příště? A když jsou takhle tvrdohlaví lidé dva a žijí spolu, tak si jednou pořádně namelou… ale měli by se otřást, udobřit se a jít zase dál.

 

Nelítám za holkama, protože ony nelétají za mnou – jsem mimo jejich zorné pole. Neexistuji pro ně.

 

A zakazuji si číst už navěky své staré články.

„Oslavte s námi Mezinárodní den rodiny“…

Já vím, že je ve středu Mezinárodní den rodiny! Nemusíte mi to připomínat. Je to v kalendáři, ale že mi to přijde i do mailu jako nevyžádaná pošta s letákem lékárny, abych koupil malé laktobacílky a dostal kachničku zdarma, to jsem nečekal.

Na to vytržení z rodiny si pořád nemůžu zvyknout. V práci musím poslouchat sáhodlouhé rozhovory kolegů o rodině, kdy se řeší starosti, které jsem řešívával i já. Najednou k tomu nesmím nic říct. Jakobych nikdy žádnou rodinu neměl. Jakobych nikdy každý den nečekal od manželky tu radostnou zprávu, jestli je těhotná, pak se neradoval a 9 měsíců (vlastně jen 6) nehladil a neposlouchal každý večer její bříško. Jakobych k ní v noci spolu s manželkou nevstával a nedělal jí každé dvě hodiny mléko. Jakobych jí nevozil v kočárku a nebyl pyšný na to, že jsem táta. A každý den se těšil z práce domů, abych byl s nimi. S těmi, které miluji.

Najednou nemám nic. Jen útržky. Ale i za ty jsem vděčný.

 

Taky chci rodinu, děti a manželku.

 

Někdo jí má a někdo ne. Nemůžeme jí mít všichni. (Proč ne????)

 

Často na Tebe myslím a ani si to neuvědomuji. Zadávám v práci čísla do počítače a u toho přemýšlím, proč se na mě pořád zlobíš. Vybavuji si chvíle, kdy ses nezlobila, kdy to bylo jako dřív. Ještě pořád to má hlava i srdce nedokážou pochopit. Jak to, že Ti nechybí lidský dotek? Povídání před spaním? Společné procházky? A radosti ve třech? Že Ti nikdo nevolá, jestli pro Tebe může přijet do práce, když tak prší nebo v neděli večer si postěžovat, že zítra musíme zase vstávat? Vůbec nevím, kdy budu smět zase někoho vzít za ruku. Cítím Tvou dlaň na místech, kdes mě za ní vždycky brala. Jako vzpomínka na vůni konvalinek hluboko zarytá v nás. Ten pocit spojení je jedinečný a nenahraditelný. Vždycky jsem si ho užíval. Ale Tobě nechybí. Ani ten můj ani žádný jiný. Proč?

 

Proto si myslím, že to nejsi ještě pořád Ty. Že je v Tobě někdo, kdo živí Tvou nenávist vůči mě a já se pak ptám, co jsem Ti vlastně udělal, že mě pořád tolik nenávidíš? Nemůžeš si říct, že mě začneš mít ráda a prostě si to poručit. Rozumím Ti. Jen to, co jsem Ti udělal, muselo být strašné, když to nejde překousnout, spláchnout, odpustit… Ať pykám a trápím se. Co čekám??? :/

 

Ty jsi zmáčkla tlačítko STOP a DELETE.

 

Neřešíš, jestli odpustit, spláchnout nebo nespláchnout.

 

Ty jsi utekla.

 

A nechtěně režíruješ život nám všem už jen Ty. Jsou to Tvá rozhodnutí a Tvé cíle.

 

 

Nic neslyším.

 

Je tu pořád ticho.

 

Nejsem mrtvý?