Nemůžu spát a tak zaměstnávám hlavu, nadšením trávím hodiny v temném prázdném pokojíčku a nechávám se honit nočními příšerami, přerostlými šneky a pavouky a kreslím si světlem, protože se mi chce, protože mě to baví a protože chci, aby byl v tomhle pokoji zase život…

 

Svět si můžeme namalovat takový, jaký chceme.

Taky způsob, jakým se zbavit starostí…

Tahle scéna z filmu „Mám rád Huckabees (2004)“ mě prostě dostala! 🙂 (Vlastně dvě scény! 🙂

 

 

Jestliže je pátek ideálním dnem k páteční euforii a rok by byl rozdělen do sedmi dnů, pak by květen byl tím pátkem… Zima je fuč, léto před námi, prázdniny, dovolené, všechno kvete, zelená se, člověku se chce až zakřičet tou krásou, ale stejně ho nikdo neposlouchá… tak to píše sem…

 

Je 9. května – svět si připomíná konec II. světové války. V televizi jsem skoukl pár zajímavých válečných dokumentů, ze kterých mi šel mráz po zádech. Dá se to srovnat s pocity, které mám při sledování horrorů. „Zatmí“ to všechny starosti. Akorátže válka je realita. O to je to horší.

 

Ale jeden dokument se mi vryl do srdce. Zdá se mi o něm a nemůžu kvůli němu spát. Mám slzy v očích, když si na něj vzpomenu a ta slova slyším pořád dokola. Byl to jeden z nejděsivějších dokumentů, které jsem kdy o válce viděl. Nešlo tam o letadla, bombardování, tanky a pluky vojáků… vyprávěla to 14tiletá židovská holčička Eva Erbenová, narozená v Děčíně, která ztratila před koncem války maminku. Napsala o tom knihu „Vyprávěj mámo, jak to bylo“ a na základě této knihy natočila ČT polohraný dokument „O zlém snu“.

 

Ten dokument není volně ke stažení a ani bych sem na něj odkaz nedával. To je totiž taková hrůza, že to každý neskousne (jako třeba já). A to mi válečné dokumenty nedělaly problémy…

 

Jenže tady je dítě. Holčička. Popisuje svět okolo, jak nic nechápe. Jak válka pořád nekončila a přitom už bylo všechno zničené, že už nešlo nic víc zničit! Detailně popisuje moment, kdy jí umře maminka v náruči, jak na ní pak ještě mluví, dává jí chléb, protože nevěří, že nežije… a jak se pak vydá sama někam pryč… a v jedné vesnici kolem ní projdou kluci, kteří si mezi sebou jen zašpitnou: „To kolem nás prošla mrtvola?“ Zaťukala na okno jednoho domu a tam se jí ujali. Ta holčička vzpomíná na svojí maminku a taky si přeje, aby si pro ní přišel jednou tatínek… Ale ten si po válce pro ní nikdy nepřišel…

 

 

Na konci rozhovoru se p. Erbenové moderátorka zeptá, co je pro ní dnes nejdůležitější. Odpoví, že rodina…

 

Uvědomil jsem si, jak jsou mé starosti naprostou prkotinou proti tomuhle… Pořád slyším a vidím všechno, co řekla, co udělala a jak to udělala… Jak byla pořád s maminkou a ta jí najednou opustila. Tváří v tvář! Jak potom myslela na tatínka a věřila, že si pro ni přijde. Ty detaily jsou děsivé, protože je viděly oči dítěte.

A příště, až budu se svojí dcerkou, tak jí řeknu, jaké máme štěstí, že se můžeme vidět jednou za 14 dní. A budeme si toho užívat a těšit se, že máme na sebe toho času TOLIK!

 

Naše holčička má maminku i tatínka. I když ne jako dřív každý den dohromady, pořád je to lepší, než kdyby je neměla vůbec.

 

I mít své dítě jednou za 14 dní může být štěstím. Menším, než ho mít denně, ale pořád velkým…

V příštím životě se chci narodit kdekoliv, třeba v chudém Ekvádoru, ale chci mít rodinu, manželku a spoustu dětí.

 

Je totiž jedno, ve kterém světě žijete, jestli máte peníze nebo jestli živoříte. Jediné, co potřebujete, je RODINA. Bez ní jste nula. A hledáte jakési náhražky typu sport, obžerství, alkohol, ženy… někdy se tomu říká „mít zájmy“. Jo, to je fajn, mít své vlastní zájmy. Ale k tomu zase potřebujete rodinu. Bez ní jsou to jen náhražky…

 

Na serveru novinky.cz totiž dnes vyšel článek amerického fotografa Petera Menzela, který zdokumentoval 30 rodin z 24 států světa. Spočítal, kolik každá rodina utratí týdně za jídlo a pak je s tím jídlem vyfotil.

Všimněte si, že čím chudší země, tím čerstvější potraviny… ale… veselí a usměvaví jsou všude stejně. Na obrázcích totiž vidíte rodiny…

 

Jaké mám vyhlídky já a jaké moje manželka na šťastný život?

 

Jaké asi?

 

Starosti… stáří… nemoci… a na to všechno sami. I na radosti sami. Není je s kým sdílet.

 

Protože trucuješ, protože nejsi (bohužel) splachovací (jak často a ráda říkáš), protože se nedíváš dopředu.

 

To nečtu z hvězd ani ze skleněné koule. To vidím a poslouchám tam, kde už pár let od rozvodu uplynulo. Neříkají mi to všichni, ani mi to neříká každý. Není to průměrný rozvod. Je to realita. A tohle je tvoje obrana.

 

Napadlo mě vytvořit dotazník, který by v krátkosti analyzoval, jaké to je žít po rozvodu… Hrozně by mě zajímaly Vaše odpovědi, Vaše zkušenosti, Vaše představy, sny, výčitky…

Pokud máte rozvod za sebou, můžete mi ho vyplnit zde:

 

 

Veškeré odpovědi jsou anonymní, ale kompletní výsledky tu jednou shrnu do jednoho článku.

 

 

„Tak jsem dal včera manželce kytku za to, že je se mnou půlku svého života,“ říkal v pondělí kolega mé kolegyni. „Tak strašně jí to potěšilo!“

A hned jí spočítal, kdy bude polovinu svého života se svým partnerem i ona.

O tohle přesně jde. Můžete mít partnerů kolik chcete (pokud na to máte žaludek), ale kolika partnerům můžete dát kytku za to, že je s vámi půlku svého života?

 

„Minulou středu bylo volno, tak jsme se šli projít pod rozkvetlé stromy k jezeru…“

Včera jdu do práce a ráno mi ta samá kolegyně ještě u auta říká: „Dneska jsem měla výbornou snídani. Čerstvé křupavé houstičky, co jsem dostala skoro až do postele…“

Taky jsem vždycky v sobotu ráno vyběhával do pekárny a nosil je domů, aby si holky pochutnaly. Teď už nevybíhám. Odbydu se něčím, co tu je a stačí mi to. Chybí mi ta radost z maličkostí, kterou jsou viděl kolem sebe.

 

Oni si tak povídají, protože je to hezké. Chtějí se s ostatními podělit o tyhle malé velké radosti. Rozumím jim. Jenom mě to teď fakt nebaví poslouchat…

 

Káťa mi v autě pronesla, že by chtěla, abysme byli spolu všichni tři. Abysme se nemuseli střídat v tom, kdo jí zrovna má. Kdykoliv jí předávám mamince, tak se k ní přitiskne a táhne jí k mojí ruce, kterou taky drží. Chce nás spojit. Ale tohle vždycky způsobí maminčin zamračený výraz. Vůbec si tenhle výraz z minulosti nevybavuju. Neexistoval. Vznikl až teď v posledních dvou letech. Mnohem hezčí byl její úsměv, za který jako malá dostala i diplom… Tenhle úsměv už ale neznám.

 

Večer mi přišla sms, co že jsem to zase udělal, že Káťa brečí a nemůže usnout, protože jsem jí řekl, že mi bylo bez ní smutno. A byl oheň na střeše. Ale Ty máš vůči mě permanentní vztek. Vybíjej si ho na mě. Už mi to tolik nevadí, zvykl jsem si na něj… Důležité je, abys u ní byla, když je jí smutno.

Neřekl jsem jí, že mi bylo smutno. Řekl jsem jí, že jsem se těšil, že si pro ní dneska přijedu a budeme spolu, když jsme v neděli odpoledne spolu být nemohli. Byla lítostivá už když jsem pro ní přijel do školky. Občas jsou děti smutné, i když mají oba rodiče u sebe. A před spaním je to ještě horší. Snažil jsem se tu náladu rozpustit a šli jsme na hřiště a pak na trampolínu… v autě jsme ještě dělali blbinky a šklebili se na sebe. To vím, že vždycky pomůže, protože se rozchechtá 🙂 (A já taky). Má právo na to být občas smutná. A o Tobě mluvíme vždycky jen hezky. Nikdy jí proti Tobě úmyslně nevyužiju.

 

Já vím, že to nemá lehké. Nemáme to lehké ani my. Snažíme se co to jde. Učím se, jak s ní mluvit, abych jí neranil ještě víc, ptám se dětské psycholožky (mailem, už k ní nechodím), jak reagovat, jak odpovídat, atd. Otázky typu „Proč nemůžeme být všichni tři jako dřív?“ nebo „Máš rád maminku? Tak proč nejste spolu?“ není jednoduché řešit. Odpovídat? Neodpovídat? Nereagovat? Vysvětlovat? Nejsem dokonalý a jakmile udělám nějaký nedostatek, hned to od tebe schytám, ale já taky chci, aby byla šťastná jako dřív a nemusela řešit tenhle hnus, který minimálně mě a jí zkazil už navěky život :/ A přitom si myslím, že existuje záchrana, ale tyhle dveře jsou pořád zavřené. Nic ti ale nevyčítám. Máš to taky těžké. A nemůžu se pořád dokola omlouvat a litovat svých chyb. Snažím se!

Došlo mi, že stesku po vlastním dítěti se nezbaví rodič nikdy. Že to přejde až za pár let, kdy bude velká, ale to zase přijdou na řadu výčitky, že jsem ten čas nestrávil s ní, když byla malá.

 

A jestli si myslím, že i psaní tohohle blogu jednou skončí, až bude zase vše vpořádku a nebude důvod ho psát, tak stále více přicházím o iluze, že tomu tak jednou bude…

 

Ještě před chvílí tu lítala s bublinkama, smála se a měla z nich radost. Vesele na mě křičela, ať se podívám na právě vykouzlenou bublinu, zatímco já musel vzít telefon, který zazvonil a v něm jsi na mě začala mluvit Ty… Vždycky se bojím Tvých nedělních telefonátů… protože jsi jiná, protože máš zlost, protože všechna radost je rázem pryč…

…po pár minutách ještě během hovoru bublifuk položila, vlezla mi na klín, schoulila se ke mě a já se snažil zadržet slzy v očích, protože jsem byl najednou ten nejhorší, nejnenáviděnější, největší sobec na světě, který nesmí s Kačenkou na kontrolu do Prahy, protože bych Ti zkazil den, přitom minule jsem jí tam dvě hodiny na chodbě bavil, aby neměla dlouho chvíli, vzal vás do Mekáče, neřekl jediné slovo proti Tobě, nenaznačil jediným gestem, co cítím, protože jsme tam přeci kvůli ní… najednou jsem byl ten, který s ní jezdí po výletech, jen abych se ukázal jako fajn táta, který nesmí koupit tenhle byt, protože máš zrovna zlost, který jí zneužívá ke svému prospěchu, aby jí měl co nejvíc a který si jen pořád stěžuje, že jí nemá, přitom jí přeci máme každý 4 volné dny v měsíci – takže úplně stejně.

Jo, akorát s tím rozdílem, že já jí mezi tím 12 dní nevidím. Taky bych jí vozil do školky a ze školky, staral se o jídlo, koupání, uspávání a neměl jí jen o víkendech. Těch 12 dní je pro mě tak dlouhých a nekonečných, že je potom každá minuta s ní pro mě tak vzácná, důležitá a drahocenná, že bych pro ní udělal cokoliv. A taky nesmírně krátká. Jsem šťastný, když vidím, jak se raduje nahoře na kopci, ze kterého nechce dolů nebo z kapky rosy v lístku v lese. Ty výlety jsou společné zážitky, na těch výletech si povídáme, na ty výlety pak vzpomínáme a jediný, kdo nám na nich chybí jsi Ty, myslíme na Tebe, mluvíme o Tobě hezky a posíláme Ti MMS z vrcholu, kde je vyfocená jen Kačenka, protože Ti chtěla poslat pozdrav…

 

 

Chybíš jí Ty a chybím jí já. Protože my jsme její rodiče. A tohle řeším dnes a denně, jenže to vyřešit nejde. Jak jednoduché to mají děti i rodiče, kteří si ubližovali. Stačí říct: „tvůj táta mě bil“ nebo „je alkoholik a nezajímáš ho“ a i když je to náš táta a trochu nám chybí, není to ten náš milující táta, který by pro nás udělal cokoliv a který se tak těžko opouští, stejně jako se naprosto totožně opouští těžko i milující máma.

Tolik zlosti je kvůli mě v Tobě, že všechno co dělám, je špatně. Nevěříš mi a automaticky předpokládáš, že Tě chci kvůli bytu okrást, že Tě chci připravit o Kačenku, že chci jen všechno pro sebe a že jsem se jako sobec narodil. Neposloucháš mě ani nikoho jiného. Jen „své rádce“, tzv. „všechny lidi“, které neznám a ve své hlavě si vytváříš závěry, ve kterých se utvrzuješ, útočíš jimi na mě a neposloucháš, když říkám, že to tak není. Chceš slyšet jen své vlastní myšlenky a protože jsem Ti zničil život, jsem ideální cíl k tomu, abys mi to minimálně každou neděli připomínala…

Dva dny nejsi s Kačenkou a už Ti chybí, viď? A myslíš, že jsem rád? Nejlepší by bylo, kdyby nikdo nikomu nechyběl. Ale to je ve Tvé hlavě absolutní utopie. Přitom nevím proč. Odkud se pořád bere ta nenávist, když už skoro rok nevyvíjím žádné akce, které by Tě měly poškodit?

 

Kačenka teď měla být ještě se mnou, ale domluvili jsme se, že s Tebou pojede na výlet na místo, kde se jí určitě bude líbit. Domluvili jsme se!

Měli jsme v plánu dodělat polevu na koláč, kterou jsem ale v mikrovlnce v tom spěchu spálil, jít na klouzačku, na kterou se těšila od pátku, k mojí mamce na nedělní oběd na řízečky a pak poprvé vlakem za Tebou… Těšila se, jenže Ty jsi zavolala, že už podruhé Ti kamarádka s dětma řekla, že jede na výlet a zrovna jako na potvoru mám Kačenku zase já u sebe.

Když jsi mi nabídla, že si můžu ve čtvrtek pro Kačenku dojet do školky a užít si s ní aspoň odpoledne, rychle jsem všechny věci sbalil, vysvětlil jí, že výlet s maminkou bude fajn (protože vím, že se jí bude líbit) a že všechno, co jsme nestihli, uděláme ve čtvrtek a snažil se stihnout aspoň tu klouzačku. Což se zdálo jako schůdné pro všechny. Navíc jsem udělal ústupek, který mi třeba jednou přičteš k dobru… Když jsme vycházeli z výtahu směrem na hřiště, zrovna jsi ale zavolala, že už jsi tu…

 

Jeden Tvůj telefonát a všechno je jinak. Museli jsme všichni tři tohle krásné nedělní odpoledne prolít slzy?

 

To nejsou slzy, to jsou bublinky…

 

Doteď se tu vznáší, padají mi na klávesnici a já jí ještě okřikuju, ať mi je na ní nepouští…

Kéž by tu teď tak byla a ty bublinky foukala kamkoli…

24.4.13 jsem si tu napsal článek „Všichni lidé“.

A dnes jsem narazil na tohle krásné tričko:

 

 

 

 

Těší mě, že na to přišel i někdo další…

 

Kdy na to přijde moje manželka? :/

Trocha inspirace, která mě dojala…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vždycky je nějaké řešení…

Asi bych se měl konečně probudit.

A přestat dělat věci, o které ten druhý nestojí. Myslet na něj, mít o něj strach, mít o něj pořád nějaké obavy, snažit se vyjít mu vstříc, snažit se, aby se cítil jako v bavlnce, zatímco já mu jsem ukradený.

 

Je na čase nožem natvrdo vyříznout ze srdce všech těch krásných 10 let s Tebou, protože o všechno na světě, co bych Ti dal, nestojíš. Nechceš to. Máš svůj svět, ve kterém se mnou nepočítáš a nedíváš se až tak moc dopředu, abys plánovala, jaké to bude, až budeš mít sama svůj byt, jaké to bude, až budeš sama usínat, sama žít…i když budeš mít narozdíl ode mě Kačenku. A taky pochopit, že rozvod není řešení, že rozvod Tě neudělá šťastnou, že to jsou úplně jiné věci a hodnoty, které nám život dával a kterých jsem Ti až doteď nabízel plnou náruč, ale Tys je mlčky přehlížela, ignorovala s takovou silou, jakobych už dávno neexistoval a jdeš si za něčím, čemu nerozumím… Možná si potřebuješ zkusit žít podle svého, přijít na to všecko sama, zkusit najít štěstí vlastní cestou a třeba ho i najdeš. V tom případě Ti to jen přeju.

 

Snažím se Ti pomáhat co to jde, dát Ti 85% současné ceny tohoto bytu, místo poloviny, přestože jsme každý vlastníkem poloviny a ještě k tomu z ceny, která platila před 5 lety, ale né teď po realitní krizi, kdy je v každém domě za oknem 5 bytů s plakátem „prodám“.

Myslíš si, že tenhle byt prodáš přes realitku za peníze, za které v tomhle městě už neprodá byt nikdo! Ale to Ty nevidíš a nechceš vidět. Víš co? Tak si to zkus! Už jsem klidný, protože vím, že o jahody, co jsme na balkóně s Kačenkou zasadili spolu minulý víkend, nepřijdu…

Maluju si, jak ten Tvůj nový byt bude krásný, když Ti dám víc, jak za ty peníze zařídíš Kačence pokojík, vždyť jste „moje holky“, které mám rád a chci, aby Vám bylo dobře. Je mi jedno, že těch 35% navíc budu splácet o 8 let mého života déle, protože bych pro Vás udělal cokoliv a rozkrájel bych se pro vás. Protože mám z toho dobrý pocit, když vím, že je vám dobře, zatímco já Tě vůbec nezajímám.

 

 

Říká se tomu blbec.

 

Možná proto se mnou nejsi.

 

Jsem tak blbý, až to bolí.

 

Ač bude deset večer, je prostě na čase se probudit… Zvolnit. Mít zase klidné spaní.

Jen škoda, že ty oči neotevřeš se mnou i Ty…